Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola šestá

Smrt a povaha pana prince de Conti. — Penze princezně a princi de Conti. — Králův smutek a jeho návštěvy. — Kropení svěcenou vodou u prince de Conti. — Darebácká pomluva o mně, důkladně vyvrácená. — Příliš pyšná lest pana Vévody, odhalená a marná. — Marné přehmaty pana Vévody, který je nucen uznat vévodům křesla rovná svému a dát jim je při zádušní službě za prince de Conti, kde biskupové křesla nedosáhli.

Pan princ de Conti zemřel ve čtvrtek 21. února kolem deváté hodiny ranní po dlouhé nemoci, která skončila vodnatelností. Dna ho přivedla k tomu, že se živil jen mlékem, a to mu dlouho prospívalo. Jeho žaludek se ho však přejedl; lékař na něm tvrdošíjně trval a tím ho zabil. Když už bylo pozdě, požádal princ o svolení povolat ze Švýcarska výborného francouzského lékaře, uprchlíka jménem Trouillon, a dostal je; ten ho hned po příjezdu odsoudil. Ještě mu nebylo pětačtyřicet let.

Jeho postava bývala okouzlující. I vady jeho těla a ducha měly nekonečný půvab: příliš vysoká ramena, hlava trochu nakloněná na stranu, smích, který by u kohokoli jiného připomínal hýkání, a konečně podivná roztržitost. Galantní ke všem ženám, zamilovaný do mnohých, u mnohých úspěšný, byl navíc koketní i ke všem mužům. Dával si záležet, aby se zalíbil ševci, lokaji, nosiči nosítek stejně jako státnímu ministrovi, velkému pánovi či vrchnímu veliteli armády, a to tak přirozeně, že úspěch byl jistý. Byl tak trvalým potěšením společnosti, dvora i armád, božstvem lidu, modlou vojáků, hrdinou důstojníků, nadějí všeho, co bylo nejvýznačnějšího, miláčkem parlamentu, rozvážným přítelem učenců a často předmětem obdivu Sorbonny, právníků, astronomů i nejhlubších matematiků. Byl to velmi skvělý duch, jasný, správný, přesný, široký, rozsáhlý, nesmírně sečtělý, který nic nezapomínal, ovládal dějiny obecné i dějiny jednotlivých rodů a zemí, znal rodokmeny s jejich výmysly i se skutečností, věděl, kde se kterou věc a který fakt dozvěděl, rozlišoval prameny a stejně si pamatoval a posuzoval vše, co ho naučil rozhovor — bez zmatku, bez směšování, bez omylu, s neobyčejnou jasností.

Pan z Montausier a pan z Meaux, kteří viděli, jak je vychováván spolu s Monseigneurem, ho vždy něžně milovali a on je s důvěrou. Stejně tomu bylo s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, s arcibiskupem z Cambrai a s kardinály z Estrées a z Janson. Pan Princ, onen hrdina, se netajil tím, že mu dává přednost před vlastními dětmi; byl útěchou jeho posledních let. Ve vyhnanství a v ústraní se u něho vzdělával; sepsal podle jeho vyprávění mnoho pozoruhodných věcí. V posledních letech maršála z Luxembourgu byl jeho srdcem a důvěrníkem.

V něm bylo užitečné i marné, příjemné i učené, všechno odděleno a na svém místě. Měl přátele; uměl je vybírat, pěstovat, navštěvovat, žít s nimi, sestoupit na jejich úroveň bez povýšenosti a bez ponižování. Měl i přítelkyně bez milostného vztahu. Byl obviňován z lásky nejedné podoby, a to byla jedna z jeho údajných podobností s Caesarem.

Ve styku vlídný až k povolnosti, nesmírně zdvořilý, ale zdvořilostí odstupňovanou podle hodnosti, věku a zásluh, a vůči všem uměřený. Nikomu nic neubíral. Prokazoval vše, co princové krve povinně prokazují, a co už neprokazují; dokonce o tom otevřeně mluvil, i o jejich uzurpacích a o dějinách zvyklostí a jejich proměn. Dějiny knih a rozhovorů mu poskytovaly látku, aby s neznatelným uměním vložil to nejlaskavější, co mohl, o rodu, úřadech a činech druhých. Jeho duch byl přirozený, zářivý, živý; jeho odpovědi pohotové, žertovné, nikdy zraňující; půvab rozlitý všude bez strojenosti; přes všechnu marnivost společnosti, dvora a žen, i jejich řeč, kterou s nimi mluvil, měl ducha pevného a nesmírně rozumného; a ze svého ducha dával všem; neustále a obdivuhodně se přizpůsoboval chápání a úrovni každého a mluvil řečí každého s nevídanou lehkostí. Všechno na něm působilo nenuceně. Měl statečnost hrdinů, jejich držení ve válce, jejich prostotu všude, která však skrývala mnoho umění. Známky jejich nadání by mohly být posledním tahem štětce jeho portrétu, ale jako všichni lidé měl i on svou rubovou stranu.

Tento muž, tak milý, tak okouzlující, tak rozkošný, nemiloval nic. Měl a chtěl přátele, jako se chce a jako se má nábytek. Ačkoli si vážil sám sebe, byl podlízavým dvořanem, se vším si to nechtěl rozházet a příliš dával najevo, jak silně pociťuje, že potřebuje věci i lidi všeho druhu; lakomý, chamtivý po majetku, horlivý, nespravedlivý. Kontrast jeho cest do Polska¹ a do Neuchâtelu mu ke cti nesloužil. Jeho spory s paní z Nemours a způsob, jakým je vedl, mu ke cti nesloužily o nic víc, a ještě mnohem méně jeho podlá povolnost k osobě i hodnosti levobočků, které nemohl vystát, a ke všem, které mohl potřebovat — ovšem s nesrovnatelně větší zdrženlivostí než pan Princ.

Král opravdu nesl těžce ohled, který mu nemohl upřít a který pečlivě nepřekračoval ani o vlas. Nikdy mu neodpustil jeho cestu do Uher. Zachycené dopisy, které mu tehdy byly psány a které zahubily pisatele, ač to byli synové oblíbenců, zažehly v paní z Maintenon nenávist a v králi rozhořčení, jež nic nedokázalo vymazat. Ctnosti, nadání, půvaby, velká pověst, kterou si tento princ získal, všeobecná láska, kterou si naklonil, mu byly přičítány za zločin. Kontrast s panem du Maine vzbuzoval v jeho vychovatelce a v jeho něžném otci každodenní zlost, která se jim proti jejich vůli prozrazovala. Konečně čistota jeho krve, jediné nesmíšené s levobočkovstvím, byla další vinou, která se dávala pociťovat každou chvíli. I jeho přátelé byli nenávidění, a cítili to.

Přesto se k tomuto princi přes otrockou bázeň rádi přibližovali i sami dvořané. Bylo lichotivé mít k němu důvěrný přístup; nejvýznamnější a nejvybranější společnost se k němu hrnula. I v salonu v Marly ho obklopovalo to nejvybranější. Vedl tam okouzlující rozhovory o čemkoli, co se namanulo; mladí i staří v nich nacházeli poučení i potěšení díky půvabu, s nímž se vyjadřoval o všech věcech, díky jasnosti své paměti a své hojnosti, aniž byl mnohomluvný. Není to obrazné rčení, nýbrž stokrát vyzkoušená pravda, že se tam zapomínalo na hodinu jídla. Král to věděl, dráždilo ho to, a někdy dokonce nebyl nerad, když se to dalo poznat. Přesto se od něho lidé nedokázali odpoutat; otroctví, tak vládnoucí i v nejmenších věcech, tu vždycky ztroskotalo.

Nikdy neměl člověk tolik umění skrytého pod tak naivní prostotou, aniž by na něm bylo cokoli strojeného. Všechno z něho plynulo samo; nikdy nic násilného ani hledaného; nic ho nestálo námahu. Nebylo tajemstvím, že nemiloval nic, ani jeho ostatní vady. Všechny mu je odpouštěli a opravdu ho milovali, někdy až tak, že si to vyčítali, vždy však bez nápravy.

Monseigneur, s nímž byl vychováván, si ho vážil, nakolik toho byl schopen, ale neméně si vážil pana z Vendôme, a jeho důvěrný dvůr byl mezi ně rozdělen. Král pana z Vendôme ve všem neustále prosazoval. Řevnivost mezi nimi tedy byla velká. Viděli jsme několik výbuchů drzosti velkého převora. Jeho starší bratr², rozvážnější, pracoval lépe skrytě. Jeho rychlý vzestup, s pomocí jeho levobočkovského původu a pana du Maine, a především přednost při velení armádám, dovršil rozkol mezi nimi, aniž ovšem porušil zdvořilost.

Monseigneur vévoda z Bourgogne, vychovaný rukama princi de Conti příznivě nakloněnýma, se k němu navenek choval velmi zdrženlivě; uvnitř však mezi nimi bylo důvěrné a pevně založené spojení úcty a přátelství. Měli oba tytéž přátele, tytéž žárlivce, tytéž nepřátele, a bez příliš srdečného zdání byla jejich jednota dokonalá.

Pan vévoda z Orléans a pan princ de Conti spolu nikdy nedokázali vycházet; nesmírná převaha vévodovy hodnosti princy krve až příliš ranila. Pan princ de Conti se nechal strhnout oběma ostatními. On a pan Vévoda s ním na jeho prvním tažení jednali trochu příliš jako s malým klukem a na druhém s příliš malou úctou a ohledem. Žárlivost na ducha, na vědění, na statečnost je rozdělila ještě víc. Pan vévoda z Orléans, který nikdy nedokázal kolem sebe shromáždit společnost, se nemohl zbavit zlosti, když viděl, jak se kolem prince de Conti bez ustání rojí lidé. Domácí láska ho rozhořčila docela. Conti okouzlil [jistou osobu], která, aniž byla krutá, nebyla nikdy uchvácena nikým jiným než jím. To ho drželo v otázce Polska, a tato láska skončila teprve s ním. Trvala dokonce dlouho potom v té, která ji vzbudila, a snad trvá dodnes, po tolika letech, na dně srdce, které se přesto oddalo jinde. Pan Princ se nemohl ubránit lásce ke svému zeti, který mu prokazoval velkou úctu. Přes závažné domácí důvody ho k němu táhl vkus i náklonnost. Nebylo to bez mráčků. Úcta přicházela na pomoc vkusu a téměř vždy spolu nad zlostí zvítězily. Tento zeť byl srdcem a jedinou útěchou paní Princezny.

Ke své ženě se choval s nekonečným ohledem, dokonce s přátelstvím, ač ho často obtěžovaly její nálady, rozmary a žárlivosti. Přes to všechno klouzal a málokdy s ní byl. Svého syna³, jakkoli byl ještě docela mladý, nemohl vystát a dával to v domácnosti příliš najevo. Jeho prozíravost mu ho předem ukazovala takového, jaký se měl jednoho dne ukázat. Byl by raději žádného neměl, a čas ukázal, že neměl nepravdu, leda co do pokračování rodové větve. Jeho dcera, která zemřela jako vévodkyně z Bourbonu, byla všechna jeho něha; s tou druhou se spokojoval tím, že s ní dobře zacházel.

Pokud jde o pana Vévodu a o něho, byli si vždycky navzájem metlou, a to tím spíš, že rovnost věku a hodnosti a nejtěsnější, dvojnásobné příbuzenství, to vše přispělo k tomu, že spolu žili v armádě, u dvora, téměř vždy na týchž místech, někdy i v Paříži. Kromě nejdůvěrnějších příčin nebyli nikdy dva lidé sobě protivnější. Žárlivost, která pana Vévodu po celý život zachvacovala, byla jakousi zuřivostí, kterou nedokázal skrýt, nad potleskem všeho druhu, jímž byl jeho švagr obklopen. Dráždilo ho to tím víc, že princ de Conti přes všechno s ním hladce přecházel a zahrnoval ho úslužností a pozornostmi. Když zemřel, nevkročil už dvacet let k paní Vévodkyni. Ona sama se během jeho dlouhé nemoci nikdy neodvážila poslat se na něj přeptat ani se na něj ptát před lidmi. Zprávy dostávala jen potají, nejčastěji od paní princezny de Conti, své sestry. Těhotenství a slehnutí s panem hrabětem z Clermontu⁴ jí přišly velmi vhod, aby skryla, co by jen s velkou námahou zadržela. Tato princezna de Conti a její švagr spolu vždy žili v jednotě, přátelství a důvěře. Dala si říct ohledně Choinové, které se princ de Conti dvořil jako ostatní a kterou nebylo možné zanedbávat.

S panem du Maine panovala jen ta nejnezbytnější zdvořilost; stejně tak s vévodkyní du Maine, ostatně bez velké bázně. Pan princ de Conti o tom věděl a cítil příliš mnoho, než aby si nedovolil jistou volnost, která mu byla tím sladší, že ji druzí oslavovali.

Jakkoli byl dvořanem, bylo pro něho těžké vždycky se zdržet a nedotknout se citlivého místa, které se jen málokdo odvážil vytknout — krále, jehož si nikdy nedokázal usmířit, ať k tomu tak vytrvale vynakládal jakoukoli péči, jakékoli ponížení, jakékoli umění, jakoukoli vytrvalost. A právě na tuto tak nesmiřitelnou nenávist nakonec zemřel, zoufalý, že nemůže dosáhnout ničeho, tím méně velení armádám, a že je jediným princem bez úřadu, bez guvernérství, ba i bez pluku, zatímco ostatní, a ještě víc levobočci, jich měli nazbyt.

Na konci všeho se snažil utopit svá trápení ve víně a v jiných zábavách, které už neodpovídaly jeho věku a na něž bylo jeho tělo příliš slabé a už podlomené radovánkami mládí. Dna ho zdrtila. Zbaven tak radovánek a vydán bolestem těla i ducha, podrýval se, a k vrcholu hořkosti spatřil slavný a jistý obrat jen proto, aby ho oplakával.

Viděli jsme, že byl vybrán, aby vrchně velel všem různým vojskům italské ligy. Tento plán, který tady nikdy nebyl pevně stmelen, nevydržel dlouho ani jako myšlenka. Chamillart, který byl sice příliš ovládaný, příliš tvrdohlavý a s příliš krátkým rozhledem, ale měl srdce přímé a francouzské a vždy šel za dobrem, nakolik je viděl, cítil nepořádek ve věcech a naléhavé potřeby Flander a využil tohoto prvního vynuceného obratu k princi de Conti v italské věci, aby přiměl paní z Maintenon a skrze ni krále pocítit nutnost pozvednout tak žalostný stav této hranice a armády, která ji bránila, právě tímto princem, jehož i urozenost ustupovala jeho pověsti. Nakonec prosadil svou a dostal svolení oznámit mu, že je vybrán, aby velel flanderské armádě.

Conti se zachvěl radostí; nikdy příliš nepočítal s uskutečněním italské ligy, viděl, jak se plán pomalu rozplývá. Už nepočítal s tím, že bude u něčeho, a tak se oddal nejpříjemnějším nadějím. Ale už bylo pozdě: jeho zdraví bylo beznadějné; brzy to pocítil; a tento opožděný obrat k němu sloužil jen k tomu, aby litoval života tím víc. Hynul pomalu v lítosti, že ho k smrti přivedla nemilost a že ho nemůže vrátit k životu tento nečekaný obrat krále a otevření skvělé dráhy.

Byl, proti obyčeji lidí svého postavení, mimořádně dobře vychován a velmi vzdělán. Výstřednosti jeho života jeho znalosti jen zastínily, neuhasily je; nepřestal ani často číst, aby je oživil.

Zvolil si otce de La Tour, generála Oratoře, aby ho připravil a pomohl mu dobře zemřít. Tolik lpěl na životě a tak silně k němu právě znovu přilnul, že potřeboval největší odvahu. Tři měsíce plnil zástup celý jeho dům a zástup lidu náměstí před ním. Kostely zněly prosbami všech, nejnepatrnějších i nejznámějších, a několikrát se stalo, že lidé princezen, jeho manželky a jeho dcer, chodili jejich jménem od kostela ke kostelu dát sloužit mše a všechny nacházeli zadané za něj. Nikomu se nestalo nic tak lichotivého: u dvora i ve městě se lidé neustále vyptávali na jeho zdraví. Kolemjdoucí se na ně ptali na ulicích. Zastavovali je u vrat a u krámů, kde se na ně ptali každého příchozího.

Zlepšení dovolilo spíš vydechnout, než že by vrátilo naději; dokud trvalo, bavili ho všemi zajímavostmi, jaké se daly sehnat; nechával to být, ale nepřestával se stýkat s otcem de La Tour a myslet na sebe. Monseigneur vévoda z Bourgogne ho navštívil a byl s ním dlouho o samotě. Princ to velmi ocenil. Mezitím se nemoc zhoršila a stala se naléhavou. Přijal svátosti víckrát než jednou s nejvznešenějším smýšlením.

Stalo se, že Monseigneur, jeda do Opery, projížděl po jedné straně řeky podél Louvru právě ve chvíli, kdy naproti, na druhém nábřeží, nesli princi de Conti nejsvětější svátost. Vévodkyně z Bourgogne ten kontrast pocítila: byla jím pobouřena a při vstupu do lóže to řekla vévodkyni du Lude. Paříž i dvůr se nad tím rozhořčily. Slečna z Melunu⁵, kterou do Monseigneurovy důvěrné společnosti uvedla nejprve paní princezna de Conti a pak paní Vévodkyně, byla jediná, kdo se — s pomocí paní z Espinoy, své švagrové — odvážil prokázat mu tu službu, že mu vyložila, jak špatně tak nemístná Opera působila, a poradila mu, aby to pohoršení napravil návštěvou u tohoto prince, k němuž ho dosud nenapadlo zajít. Uvěřil jí; jeho návštěva byla krátká.

Po ní následovala návštěva jeho synů, monseigneurů. Paní Princezna tam už dlouho trávila noci. Pan Princ nebyl ve stavu, aby ho navštívil; pan Vévoda zachoval jakousi zdvořilost, zvláště v posledních dnech; pan du Maine velmi málo. Pan princ de Conti se stále vídal s několika přáteli a večer si, dojatý všeobecnou náklonností, dával podávat zprávu o všech, kdo přišli.

Ke konci už nechtěl vidět nikoho, ani princezny, a strpěl jen to nejnutnější k vlastní obsluze, otce de La Tour, pana Fleuryho⁶, který býval jeho vychovatelem, později podvychovatelem dětí Francie a který se nesmrtelně proslavil svými obdivuhodnými Církevními dějinami, a dva nebo tři další bohabojné lidi. Zachoval si plnou duchapřítomnost až do poslední chvíle a využil jí. Zemřel uprostřed nich ve svém křesle v nejvroucnější zbožnosti, o níž jsem slyšel otce de La Tour vyprávět obdivuhodné věci.

Lítost nad ním byla hořká a všeobecná. Jeho památka je dosud drahá. Ale řekněme všechno: možná na své nemilosti vydělal. Pevnost ducha v něm ustupovala pevnosti srdce; byl velmi velký nadějí; snad by byl v čele armády bojácný, a ještě pravděpodobněji v králově radě, kdyby do ní byl vstoupil.

Král pocítil velkou úlevu, paní z Maintenon také, pan Vévoda nekonečně větší; pro pana du Maine to bylo vysvobození a pro pana z Vendôme úleva v situaci, kdy začínal postřehovat, že jeho pád je možný. Monseigneur se o jeho smrti dozvěděl v Meudonu, když vyjížděl na hon. Nebylo na něm znát sebemenší pohnutí.

Jeho syn, který už měl od krále penzi čtyřicet tisíc livrů, dostal zvýšení o třicet tisíc livrů a paní princezna de Conti⁷ dostala penzi šedesát tisíc livrů. Závěť se ukázala velmi moudrá; služebnictvo bylo odměněno jen průměrně. Tyto penze byly uděleny den po smrti.

Pozítří zašel král k paní princezně de Conti a k paní du Maine, obou švagrovým, a po něm vévodkyně z Bourgogne, a následující den si vzal na čtrnáct dní černý smutek. Poslal Seignelaye, mistra své šatny, aby jeho jménem vyslovil soustrast v paláci Conti a panu Princi a paní Princezně. Pan Princ, už dlouho nemocný a zavřený ve své komnatě, poselství přijal; uložil Seignelayovi, aby vyřídil jeho nejponíženější díky, a zvláště aby králi jeho jménem řekl, že by to byla velká ztráta kdykoli, že by jím on sám byl kdykoli velmi dojat, ale že v nynější době je dojat dvojnásob, kdy by tento princ býval tak velkou oporou, kdyby se Jeho Veličenstvu bylo zalíbilo použít ho; volnost pro pana Prince, tak uměřeného dvořana, velmi nová. Patrně by si ji nebyl dovolil, kdyby nebyl věděl, co se v té věci odehrálo.

Pan princ de Conti si zvolil hrob v kostele Saint-André-des-Arcs vedle své ctnostné matky, k níž si vždy uchovával velkou úctu a něhu. Zakázal také všechnu okázalost, bez níž bylo možno se obejít. Tušil jsem, že pýcha pana Vévody se v tak úzkých mezích neudrží; požádal jsem proto Desgrangese, ceremoniáře, protože Dreux, velmistr ceremonií, byl nepřítomen, aby zařídil, abych nebyl určen k ničemu z toho, co se při této příležitosti bude dít: nemýlil jsem se.

Pan Vévoda dosáhl kropení svěcenou vodou ve formě vyhrazené jedinému prvnímu princi krve, která přísluší i tomu, co stojí výš, ale žádnému jinému princi krve. A tak se ve středu 27. února pan vévoda z Enghien, oděný en pointe se čtverhrannou čapkou, určený, aby zastupoval osobu krále, a vévoda z La Trémoille, jmenovaný králem jako vévoda a jeho jménem uvědoměný Desgrangesem, aby zástupce doprovázel, dostavili každý zvlášť na velké nádvoří Tuilerií, kde našli králův kočár s jeho pážaty a lokaji, dvanáct gardistů tělesné gardy a několik mužů ze Sta Švýcarů s několika jejich důstojníky. Pan z La Trémoille v dlouhém plášti usedl v králově kočáře na zadní sedadlo vedle zastupujícího prince; Desgranges na přední, sloužící v nepřítomnosti velmistra ceremonií; králova pážata seděla vpředu i vzadu na kočáře, který nebyl potažen smutečním suknem a byl zapřažen jen dvěma koňmi; obklopen pěšími Švýcary s halapartnami a královými lokaji, rovněž pěšky u dvířek, a následován kočárem vévody z Enghien s jeho vychovatelem a šlechtici uvnitř a kočárem vévody z La Trémoille s jeho lidmi. Markýz z Hautefortu v dlouhém plášti, jmenovaný králem, aby nesl vlečku zastupujícího prince, seděl rovněž v králově kočáře na předním sedadle; gardisté tělesné gardy na koních jeli bezprostředně vpředu a vzadu. Tak dorazili do paláce Conti, celého potaženého smutkem. Pan Vévoda a nový princ de Conti, provázení vévody z Luxembourgu⁸ a z Duras, které pozvali jako příbuzné, všichni čtyři v dlouhých pláštích, všichni čtyři v jedné řadě, všem čtyřem nesl vlečku vždy jeden šlechtic v dlouhém plášti, přijali zastupujícího prince u dvířek jeho kočáru a ten obdržel tytéž pocty, jaké by byly prokázány samotné osobě krále; vlečku pláště vévody z La Trémoille nesl po celou dobu šlechtic v dlouhém plášti. Abbé z Maulevrier, králův almužník, v rochetě a tehdy ve službě svého čtvrtletí, podal kropáč zastupujícímu princi; jiný, avšak tentýž, jej podal panu Vévodovi, panu princi de Conti a vévodům z La Trémoille, z Luxembourgu a z Duras. Po skončení modliteb se vyprovázení konalo stejně jako přijetí a návrat stejně, jako se přijelo. Pan z La Trémoille a pan z Hautefortu se rozloučili s panem vévodou z Enghien na nádvoří Tuilerií, odkud každý nasedl do svého kočáru a odjel domů. Zapomněl jsem říci, že během tohoto kropení střežili a obsadili palác Conti jiní gardisté tělesné gardy a muži ze Sta Švýcarů s jejich důstojníky, jak se to dělá v domech, kam jde král.

Téhož dne šli pokropit svěcenou vodou osm arcibiskupů nebo biskupů v rochetě a mozetu, vyslaných všemi preláty, kteří se právě nacházeli v Paříži, a to až poté, co se všichni gardisté stáhli. Nazítří šli pokropit svěcenou vodou pan Vévoda, pan vévoda z Enghien, pan vévoda du Maine a pan hrabě z Toulouse, přijatí panem princem de Conti, všichni v dlouhých pláštích, a o několik hodin později tam byl i parlament a ostatní nejvyšší soudní dvory. Pan vévoda z Orléans a synové Francie tam nebyli, neboť nejsou téže hodnosti; zato kardinál z Noailles tam byl v čele kapituly Notre-Dame.

Dva dny po tomto kropení jsem se dozvěděl, že se roznáší, že mi bylo proti mysli, že jsem nebyl jmenován místo vévody z La Trémoille, a že jsem prý řekl, že tam z neznalosti udělá nějakou hloupost; že se ta řeč vedla u pana z Bouillonu ve Versailles v přítomnosti pana z La Trémoille, který se usmál a vysmál se tomu, a když mu to tvrdili dál, vytáhl z kapsy čtyři pistole a umlčel je nabídkou sázky, kterou nikdo nechtěl přijmout; zeptal se jich, zda to oni sami ode mne slyšeli, a zahanbil je. Tato spravedlnost a tento projev přátelství mě velmi dojaly. Byl jsem ve skutečnosti velmi daleko od toho, abych pana z La Trémoille podezíral, že se bude chovat nevhodně, tím méně abych to říkal, a nemohlo mě ani napadnout, aby mi bylo proti mysli, že byl přede mnou upřednostněn můj starší, i kdybych byl měl chuť tuto funkci vykonávat; a pochválil jsem si svou předběžnou opatrnost vůči Desgrangesovi, kterou jsem rozhlásil a nechal rozhlásit i jím. Nemohl jsem se dozvědět, kdo to řekl, ale obecně jsem se tvrdě vyjádřil o komkoli; nikdo se neodvážil urazit.

Tělo pana prince de Conti zůstalo několik dní vystaveno u něho doma, dokud nebylo všechno připraveno v Saint-André-des-Arcs. Pan Vévoda, horlivý v tom, aby obratností zabíral, co nemohl dobýt otevřenou silou, dal mezitím svými předními služebníky a služebníky paláce Conti nenápadně naznačit přátelům zesnulého prince a svým vlastním, kteří byli vévody, že mnoho lidí chodí pokropit tělo svěcenou vodou a chvíli se u něho modlit; že tato zbožnost je projevem přátelství, o němž se lidé diví, že jej dosud neprokázali, a že dlouhý plášť je pro tuto pohřební povinnost nejslušnějším oděvem. Nic se nedá tak snadno napálit jako vévodové, nic není tak nepřipravené ve všem a pro všechno, navzdory zkušenostem. Vévoda ze Sully a vévoda z Villeroy do té pasti spadli, maršál z Choiseul také a jiní. Saintrailles, první štolba pana Vévody, muž velmi z velkého světa a přítel vévody z Villeroy, ho vlákal do sítě a dovolával se příkladu vévody ze Sully. Vévoda z Villeroy mi to vyprávěl a dodal, že jeho otec, dotčený do živého, se se Saintraillesem už nikdy nesejde. Oprávněná důvěra v povolnost vévodů způsobila, že se začalo u nich, aby se pak podle tohoto příkladu přešlo k cizím knížatům; ale hluk, který ztropil maršál z Villeroy, léčku prozradil a všechno rázem zastavil. Pan Vévoda se neodvážil hněvat, protože k reptání se přidala i směšnost toho, že se tímto způsobem pokusil dát tělo pana prince de Conti hlídat.

Už nesmírně dlouho nezemřel žádný princ krve. Poslední princ de Conti zemřel ve Fontainebleau na neštovice, které chytil od své paní manželky, roku 1685, 9. listopadu, ve věku pětadvaceti let, bez potomstva; jeho otec v Pézenas roku 1666, 11. února, ve věku sedmatřiceti let;⁹ pan Princ¹⁰ 11. prosince 1686 ve věku pětašedesáti let ve Fontainebleau, kam přijel z Chantilly kvůli neštovicím paní vévodkyně z Bourbonu¹¹. Tato stráž u těla byla ve skutečnosti cílem pana Vévody. Pamatoval si, že královnu, dcery a vnučky Francie střežily střídavě vévodkyně a cizí kněžny a s jedněmi i druhými urozené dámy, přičemž se všechny střídaly; pamatoval si také, že při smrti slečny z Condé, své sestry, roku 1700 se pokusili dát ji hlídat netitulovanými dámami, z nichž téměř žádná do toho nechtěla jít, a že titulovaným se to navrhnout neodvážili; ale nevěděl nebo zapomněl, že tato stráž je jen pro princezny, a ne pro prince, ba ani pro krále, u jejichž těla zůstávají jen jejich přední úředníci. Vysmáli se tedy těm několika napáleným, kteří se dali přesvědčit a velmi hlasitě křičeli, a věc tím skončila.

Pan Vévoda však nebyl o nic méně horlivý v pokusech o další výboje. Vymyslel, že dá tělo převézt v kočáře; o tom se mnoho jednalo. Nebylo možné s tím uspět; vyvlékl se z toho odvoláním na zákaz, který zesnulý princ vydal ohledně všech ceremonií, jež bylo možné vypustit. Na to měl pomyslet dřív.

Když viděl, že je třeba se omezit na obvyklý zvyk, navrhl bez obalu vévodům, kteří budou pozváni do pohřebního průvodu, aby v něm byli v dlouhém plášti. Pánové z Luxembourgu a z La Rocheguyon, důvěrní přátelé zesnulého pana prince de Conti a s princi krve ve velmi dobrých vztazích, to odmítli ještě příměji, nad čímž se pan Vévoda rozhořčil až k výbuchu s výhrůžkami. Takto rozzlobený, a už trochu rozkmotřený se svou paní sestrou, vzal si za záminku, aby se z průvodu omluvil, že pan princ de Conti se ho kvůli rýmě nemůže zúčastnit, a poslal pana vévodu z Enghien v dlouhém plášti. Nikdo nebyl pozván. Kdo chtěl, vévodové i jiní, dostavil se k příjezdu těla do Saint-André, ale ve smutku, bez pláště. Dokončeme hned tuto smutnou látku, abychom se k ní nemuseli vracet.

V témž kostele se konala skvělá zádušní mše, na niž rodina pozvala jen biskupy a příbuzné, ale kde bylo plno. Sloužil prelát; otec Massillon¹² z Oratoře, později biskup z Clermontu, pronesl obdivuhodnou pohřební řeč. Pan Vévoda, pan vévoda z Enghien a pan princ de Conti vedli smutek. Biskupové se pohoršili, že nemají křesla. Opírali se o to, že jsou v kostele, a nechtěli si vzpomenout na příklady téhož nároku z poslední doby, který nebyl uznán, leda u biskupů-pairů, a to mimo pořadí duchovenstva a stranou. Nicméně po jistém vzruchu zůstali biskupové na svých lavicích¹³. Pravidlo je ustálené, že nikdo nemá při těchto obřadech jiné zacházení než to, jaké by měl u prince, jemuž se koná pohřeb, kdyby byl naživu.

Právě proto tam vévodové měli mít křesla, ve všem rovná křeslům princů krve. Pan Vévoda, vždy podnikavý, je všechna odstranil. Byla tam jen tři pro tři prince vedoucí smutek, lavice přiléhající k poslednímu křeslu a několik dalších lavic za sebou. První příchozí si toho všimli a nahlas si stěžovali. Pan Vévoda dělal, že neslyší. Brzy nato přišli pánové z Luxembourgu, z La Meilleraye a z La Rocheguyon a promluvili s ním o tom; vymlouval se, že tam žádná křesla nejsou a že neví, kde je vzít. Na to mu ti tři vévodové prohlásili, že tedy odejdou spolu se všemi ostatními. Toto rychlé rozhodnutí pana Vévodu ohromilo. Nečekal to. Chtěl obratností vytvořit precedens, ale odmítnout křesla — cítil, že to je neudržitelné; ujišťoval, že ho nikdy nenapadlo nedat jim křesla, že neví, jak to udělat; pak, když viděl, že se ti pánové už uklánějí k odchodu, zadržel je a řekl, že je přece jen třeba najít způsob, jak je uspokojit. Tu vyšla lest najevo celá. Okamžitě přišla zezadu křesla. Pan Vévoda se omlouval, že jich není dost pro všechny vévody, a smírem se jedno postavilo hned vedle křesla pana prince de Conti, docela stejné jako jeho a v téže řadě, a čtyři nebo pět dalších za sebou, pak, kolik jich bylo, v odstupech, a jedno pro posledního vévodu, aby vše, co bylo mezi nimi, platilo za křesla a všichni vévodové za sedící v nich. Tak se ukázalo, že pro krajní nouzi byla křesla v záloze, nad čímž byl pan Vévoda, kromě nezdařeného pokusu, rozzuřen.

Nikdo tam neměl dlouhý plášť kromě princů vedoucích smutek a jejich domácnosti; také se už nikomu neodvážili jej navrhnout po tom, co se kvůli tomu stalo při pohřebním průvodu. Cizí knížata se obratně držela stranou, aby nic neztratila a nekompromitovala se. Rozepsal jsem se o tomto pohřbu, abych ukázal, že ať je hodnost princů krve sebevětší, sebepevnější a sebespravedlivější, chtějí ještě víc a nešetří lstí ani násilím, aby si přivlastnili, v čemž uspěli, a od té doby neustále z uzurpací dělají práva.