Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola sedmá

Velmi zvláštní shoda v téže myšlence mezi vévodou z Chevreuse a mnou; původ rad, špatně napodobených po smrti Ludvíka XIV. — Tajné nebezpečí vévody z Beauvilliers. — Harcourt jen o vlas nevstoupí do rady. — Smrt jednoho dítěte bavorského kurfiřta a smutek za ně. — Sňatek markýze z Nesle s dcerou vévody Mazarina. — Sňatek markýze z Ancenis s dcerou Georgese Entraguese. — Návrat maršála z Boufflers z Flander, neschopného služby. — Villars generálem ve Flandrech pod Monseigneurem. — Harcourt generálem na Rýně pod monseigneurem vévodou z Bourgogne. — Berwick v Dauphiné; vévoda z Noailles v Roussillonu; pan vévoda z Orléans ve Španělsku. — Princové neopouštějí dvůr. — Hrabě z Évreux už neslouží; paní vévodkyně z Bourgogne mu brání znovu se přiblížit k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. — Roucy připuštěn, La Feuillade odmítnut, aby doprovázeli Monseigneura jako dobrovolníci. — Rouillé v Holandsku. — Povaha Rouillého. — Chamillartovo počínání vůči ostatním ministrům, jejichž resorty si přisvojoval. — Vůči Torcymu od toho upouští a podepisuje o tom listinu. — Velmi vyhrocený spor mezi Chamillartem a Desmaretsem, v němž měl navrch druhý z nich.

Mezitím všechno pozvolna, nebo spíše přímo před očima, hynulo: království bylo úplně vyčerpané, vojska nedostávala žold a byla znechucena tím, že jsou stále špatně vedena, a tudíž stále neúspěšná; finance bez prostředků, žádné schopnosti ani u generálů, ani u ministrů; žádný výběr lidí jinak než podle libosti a z intrik; nic nepotrestáno, nic nevyšetřeno ani nezváženo; stejná bezmoc vést válku jako dosáhnout míru; všechno v mlčení a v utrpení; a nikdo, kdo by se odvážil vztáhnout ruku k této archě, která se kymácela a hrozila pádem.

Často jsem si o všech těch nepořádcích, a ještě více o jejich příčinách, ulevoval v rozhovorech s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers. Jejich opatrnost a zbožnost mé stížnosti tlumila, aniž je však vyvracela. Protože byli zvyklí na způsob vlády, jaký vždycky viděli a na němž měli podíl, kladl jsem své důvěře meze, pokud šlo o léky, o nichž jsem už dlouho přemýšlel. Byl jsem jimi tak naplněn, že jsem je už před lety vrhl na papír, spíše pro vlastní úlevu a abych sám sobě dokázal jejich užitečnost a proveditelnost, než v naději, že by z nich kdy mohlo něco vzejít. Nikdy nespatřily světlo světa a nikomu jsem o nich nedal ani tušit, když jednoho odpoledne přišel vévoda z Chevreuse ke mně do bytu zesnulého pana maršála z Lorges, který jsem obýval, a vystoupil rovnou do malého mezipatra s krbem, z něhož jsem si udělal pracovnu a které velmi dobře znal. Byl plný nynější situace, mluvil o ní s hořkostí a navrhl mi, abychom hledali léky.

Já jsem zase naléhal na něho a zeptal se ho, zda nějaké pokládá za možné — ne že bych měl věci za beznadějné, ale překážky jsem měl za nepřekonatelné. Byl to člověk, který vždycky doufal a vždycky chtěl podle toho postupovat — říkám postupovat, ale jen sám pro sebe. Tento způsob uspokojoval jeho zálibu v uvažování a nečinil násilí jeho opatrnosti ani jeho politice: právě to mě odrazovalo. Nenáviděl jsem vzdušné zámky a úvahy, které nemohly k ničemu vést. Zřetelně jsem viděl, že moudrá a šťastná vláda je nemožná, dokud potrvá nynější soustava; cítil jsem naprostou nemožnost jakékoli změny v tomto ohledu, a to pro králův zvyk a pro jeho přesvědčení, že moc státních sekretářů, stejně jako moc generálního kontrolora, je jeho vlastní mocí — a tudíž nemožnost ji omezit či rozdělit nebo ho přesvědčit, že by mohl bez obav připustit do své rady kohokoli, kdo by nepodal úplné důkazy neurozenosti¹, a dokonce i nedávného původu, s jedinou výjimkou předsedy rady financí, protože na něm nic nezáviselo. Co jsem o tom kdysi sepsal jen pro vlastní uspokojení, odsoudil jsem tedy do temnot a pokládal to za Platónovu republiku.

Byl jsem tedy velmi překvapen, když pan z Chevreuse, otevíraje se mi čím dál víc, začal rozvíjet tytéž myšlenky, jaké jsem měl já. Rád mluvil a mluvil dobře, přesně, výstižně a s výběrem slov. Také se ho velmi rádo poslouchalo. Poslouchal jsem ho tedy s veškerou pozorností, neboť jsem v něm viděl své myšlenky, svůj záměr, svůj plán, od nichž jsem jeho i pana z Beauvilliers vždy pokládal za tak vzdálené, že jsem se dobře střežil s nimi o tom mluvit, jakkoli byla má důvěra k nim bezvýhradná a jejich ke mně také; počítal jsem totiž s tím, že je zbytečné narážet čelem na jejich zvyk, který se v nich změnil v přesvědčení, a navíc s nemožností si od toho u krále kdy cokoli slibovat. Pan z Chevreuse mluvil dlouho, rozvinul svůj plán a odříkal mi celý můj s tak malými a tak bezvýznamnými odchylkami, že jsem zůstal ohromen.

Nakonec si všiml mého krajního překvapení; chtěl, abych zase já promluvil o tom, co navrhoval, a já odpovídal jen jednoslabičně, pohroužen do té podivnosti, kterou jsem prožíval. Teď zase překvapení zachvátilo jeho; byl zvyklý na mou upřímnost, na to, že se mu svěřuji, a že ho — smím-li to říci při tak velkém rozdílu mezi námi — chválím, schvaluji nebo se s ním přu a opravuji ho, neboť oba švagři mi to všechno trpěli. Viděl mě zasmušilého, mlčenlivého, uzavřeného do sebe. „Tak mluvte přece,“ řekl mi nakonec, „co to dnes s Vámi je? Upřímně, říkám snad hlouposti?“ Tu jsem to už nevydržel, a aniž bych odpověděl jediné slovo, vytáhnu z kapsy klíč, vstanu, otevřu skříň, která byla za mnou, vytáhnu z ní tři velmi malé sešity psané mou rukou, podám mu je a řeknu: „Zde, pane, podívejte se, odkud pochází mé překvapení a mé mlčení.“ Četl, pak listoval a našel celý svůj plán; nikdy jsem neviděl tak udiveného člověka, či spíše nikdy nebyli dva lidé, jeden po druhém, udivenější.

Uviděl celou podstatu té podoby vlády, kterou mi právě navrhl; uviděl místa v radách obsazená jmény, z nichž někteří mezitím zemřeli; uviděl celou souhru jejich rozličných součástí i souhru ministrů jednotlivých rad; uviděl i podrobný rozpis platů se srovnáním s platy skutečných králových ministrů. Rady jsem sestavil z těch, které jsem pokládal za nejzpůsobilejší, abych si sám odpověděl na námitku, že nejsou vhodní lidé, a platy jsem uvedl, abych si odpověděl na námitku nákladů a mohl je srovnat s tím, co na své ministry vydává král. Tato opatření pana z Chevreuse nadchla. Téměř všechna jména se mu líbila, a stejně tak i rozvaha platů.

On i já jsme se dlouho vzpamatovávali ze svého vzájemného překvapení; pak jsme o věci rozmlouvali, a čím víc jsme rozmlouvali, tím víc jsme zjišťovali, že se dokonale shodujeme, až na to, že jsem já všechny části téhož plánu promyslel hlouběji a vypracoval přesněji. Zapřisáhl mě, abych mu ho na několik dní půjčil; chtěl ho v klidu prozkoumat. Za osm nebo deset dní mi ho vrátil. On a pan z Beauvilliers o něm spolu mnoho rozmlouvali; nenašli v něm téměř nic ke změně, a i to jen maličkosti, ale potíž byla v provedení. Usoudili, že za tohoto krále je nemožné, jak jsem si vždycky myslel i já. Naléhavě mě prosili, abych ho pečlivě uschoval pro časy, kdy by ho bylo možné použít, totiž pro časy monseigneura vévody z Bourgogne.

Později se ukáže, že tento plán byl pramenem, z něhož po králově smrti vzešly rady², ovšem velmi neforemné a špatně promyšlené, s tím, že byly nalezeny v pokladničce monseigneura vévody z Bourgogne po jeho smrti. To všechno se vysvětlí v pravý čas. Mezi Doklady se najdou tytéž rady tak, jak jsem je ukázal panu z Chevreuse, jak je s ním viděl pan z Beauvilliers — neboť mluvit s jedním znamenalo mluvit s druhým — a jak se časem dostaly až k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. Kdyby šlo o jejich provedení, byl bych v nich různé věci změnil, ale nic v podstatě a v tom hlavním, a k tomuto provedení by bylo došlo, kdyby byl ten princ vládl, stejně jako k mnoha jiným věcem.

Zatímco jsme takto rozmlouvali, hrozilo vévodovi z Beauvilliers velké a bezprostřední nebezpečí. Neměl o něm ani to nejmenší podezření. Byl to zázrak, jak jsem se o něm dozvěděl a jak bylo odvráceno tak právě včas, že nebylo ani hodinu nazbyt.

Paní z Maintenon se konečně pomstila za to, že viděla svůj vliv zastíněn a vévodu z Vendôme triumfovat nad ní tím, že triumfoval nad monseigneurem vévodou z Bourgogne, kterého se tehdy marně snažila podpořit. Pozvolna opět nabyla vrchu; vrátila postavení vévodkyni z Bourgogne, a tudíž i monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. Vendôma zdeptala; zařídila, že už nebude sloužit, a dala to vyhlásit. Od té doby přestaly všechny její důvěrné rozhovory s vévodou z Beauvilliers. Látka vyschla: už nebylo třeba se radit a postupovat ve shodě.

Poznamenal jsem už, že toto sblížení se vždy týkalo jen tohoto jediného bodu a vzniklo jen z nutnosti; že v srdci té víly přetrvávala zášť, protože nemohla vévodovi odpustit, že se udržel navzdory ní, a že ho od té doby vždy chtěla pokládat za nepřítele a vždy pátrala po prostředcích, jak ho zničit. Poznamenal jsem také, že v týchž dobách se Harcourt, s ní poněkud ochladlý, vrátil z Normandie do Fontainebleau a našel prostředky, které jsem vylíčil, jak se k ní znovu přimknout důvěrněji než kdy dřív: dovedl toho využít.

Paní z Maintenon se vrátila ke svým starým záměrům: znovu usilovala o to, aby Harcourt vstoupil do rady. Znamenalo to dosadit tam svého chráněnce, a ona tam už žádného neměla od té doby, co pokládala Chamillarta za člověka, který ji ve všem zklamal — sňatkem svého syna, návratem Desmaretsovým, svou stranickostí ve prospěch Vendôma a konečně oním tak pokročilým plánem, aby Lille znovu dobyl král osobně, a to bez ní. Chtěla ho zničit a Harcourt v radě by jí v tom mohl daleko lépe posloužit. Chtěla se zbavit vévody z Beauvilliers a Harcourt v radě by po něm mohl rovnou nastoupit a měl by dvojí zájem ho zničit. Paní z Maintenon na tuto pomoc nečekala: pracovala zároveň na tom, aby Beauvilliers odešel a Harcourt byl dosazen. Její úsilí bylo úspěšné. Nevím, zda byl pád prvního z nich slíben, a nechci vydávat za jisté nic než to, co jisté je, ačkoli mě k tomu přesvědčení přivedlo to, co se stalo; ale vstup do rady král Harcourtovi slíbil: nešlo to bez potíží. Týž důvod, totiž ohled na precedens a na soupeře, který tomu už jednou zabránil, tomu bránil i tentokrát, ačkoli už odpadl ohled na pana z La Rochefoucauld, o jehož postavení budu brzy mluvit.

Když bylo slovo dáno, či spíše vyrváno, přivádělo krále do rozpaků, jak to provést; z téhož ohledu na soupeře nechtěl udělat Harcourta ministrem tím, že by to vyhlásil, a dal přednost oklice a masce náhody. Proto bylo smluveno, že během první státní rady se Harcourt, upozorněný paní z Maintenon, ocitne jakoby náhodou v králových předpokojích; že král v souvislosti se španělskými záležitostmi navrhne poradit se s Harcourtem a hned dá zjistit, zda by snad nebyl náhodou někde v sousedních místnostech; že ho, bude-li tam, dá zavolat; že mu nahlas řekne pár slov o tom, proč ho zavolal, a hned mu poručí, aby se posadil, což znamenalo udělat ho státním ministrem, ponechat ho v této radě a napříště ho do ní vždy pouštět.

U příležitosti nemilosti maršála z Villeroy jsme viděli, v jak důvěrném přátelství jsem byl s jeho synem a jeho snachou. Jinde jsme viděli, na jak důvěrné noze byl vévoda z Villeroy s paní z Caylus, jejíž vyhnanství zavinil, viděli jsme i její návrat, něžnou náklonnost paní z Maintenon k ní a důvěrné spojenectví Harcourta s paní z Caylus, jeho sestřenicí, která se do tolika věcí zapojila a tolik Harcourtovi u paní z Maintenon posloužila. Tajemství Harcourtova vstupu do rady bylo krajní a král je co nejdůrazněji uložil. Ať už z neopatrnosti, z důvěry, ze žárlivosti kvůli otci, třebaže byl v nemilosti, ať už z čehokoli, dozvěděl jsem se to těsně před provedením, i způsob, jakým se to mělo provést. Zároveň jsem zaslechl několik dvojznačných slov o vévodovi z Beauvilliers, o němž vévoda z Villeroy, stejně jako celý dvůr, věděl, že jsem mu jako syn.

Neztratil jsem ani okamžik, chvíle byly drahé. Opustil jsem vévodu a vévodkyni z Villeroy, jakmile to bylo možné, aniž bych jim cokoli dal znát. Odebral jsem se do svého pokoje a okamžitě jsem poslal starého komorníka, kterého u mě všichni znali a který byl obratný, hledat pana z Beauvilliers všude, kde by mohl být (a moc nikam nechodil), a prosit ho, aby ke mně ihned přišel, že mu povím, co mi brání jít k němu: totiž že jsem tam nechtěl jít hned od těch, od nichž jsem právě odcházel, a že bez velké opatrnosti se u dvorů všechno ví.

Za necelou půlhodinu přišel pan z Beauvilliers, mým vzkazem dosti znepokojený. Zeptal jsem se ho, zda nic neví, obcházel jsem ho ze všech stran — ne abych z něho něco vytáhl, to jsem u něho nepotřeboval, ale abych ho zahanbil jeho nevědomostí, která ho tak často uvrhla do nástrah a nebezpečí, a abych ho pak lépe přesvědčil o tom, co jsem chtěl, aby udělal. Když jsem ho dost provedl po jeho nevědomosti, sdělil jsem mu, co jsem se právě dozvěděl.

Můj člověk zkoprněl. Na nic takového nebyl připraven; nemusel jsem se namáhat, abych mu vysvětlil, že i kdyby jeho vypuzení nebylo rozhodnuto, Harcourtovo vetření se s ním nachází v nejbližším příbuzenství a je jeho jistou přípravou: Harcourt, opřený o paní z Maintenon, bezohledný, ve zlém s Torcym a spojený s kancléřem, by ovládl válečné věci, španělské záležitosti, a odtud i ostatní zahraniční věci, jakož i finance, a to s půvabem novosti, s drzostí, která mu byla vlastní, a s váhou, kterou mu dodával jeho původ, jeho postavení a úřady, jimiž prošel.

Po mnoha úvahách bylo třeba přejít k nápravě, a čas tlačil — zbývalo nanejvýš čtyřiadvacet hodin. On žádnou neviděl, leda čekat, odevzdat se, svěřit se do ruky Boží a jednat ze dne na den, neboť nebylo dost času, aby tomuto vstupu zabránil — vstupu, o němž přitom dobře pochopil, že znamená jeho odchod, nebo přinejmenším jeho signál. Přiznal se mi, že už několik dní nachází krále vůči sobě chladného a rozpačitého, čemuž, jak se mi rovněž přiznal, až dosud nevěnoval velkou pozornost, ale jehož příčina mu teď byla jasná.

Dovolil jsem si mu vyčinit za jeho hlubokou neznalost všeho, co se u dvora dělo, a za tu špatně pochopenou dobročinnost, která mu tak krátce držela oči i uši a jeho samého zavírala jako do láhve. Připomněl jsem mu, co jsem mu říkal a předpovídal v dolní části zahrad v Marly o tažení monseigneura vévody z Bourgogne, hněv, do něhož se tehdy dostal, a události, které se s mými předpověďmi tak shodovaly. Nakonec jsem si troufl mu říci, že se ke králi dostal do takového postavení — tím, že nechtěl z ničeho těžit —, že se ho už drží jen zvykem svého práva vstupu jako nějaký modrý sluha, ale že když se ho tímto ještě drží, musí z toho aspoň vytěžit výhody v tísnivé situaci, v níž se ocitl. Nechal mě všechno říct, nerozhněval se, a když jsem skončil, chvíli přemýšlel, pak se usmál a řekl mi důvěrně: „Nuže! co si tedy myslíte, že by se dalo dělat?“ Tam jsem ho chtěl mít. Odpověděl jsem mu tedy, že vidím jen jedinou věc, kterou je třeba udělat, která je v jeho rukou a za jejíž úspěch bych se zaručil, aspoň pokud jde o něho, kdyby se chtěl odhodlat ji dobře provést, ne-li dokonce i o to, že zabrání Harcourtovi vstoupit do rady.

Pak jsem mu navrhl, aby využil výhody svého práva vstupu, zastihl krále nazítří ráno samotného v jeho kabinetu a řekl mu tam, že je zpraven o tom, že pan z Harcourtu má vstoupit do rady, i o způsobu, jakým tam má být povolán; že nevstupuje do králových důvodů v té věci; že se obává jedině obtíží, které by z toho vzešly, vzhledem k veřejnému pohrdání, jež pan z Harcourtu dává najevo k jeho ministrům a jež Jeho Veličenstvu není neznámé, k převaze, kterou by chtěl nad všemi získat a kterou by žádný z nich nerad snášel, a k potížím v zahraničních věcech pro jeho osobní roztržku s Torcym; že se cítí povinen to Jeho Veličenstvu říci, ale že pokud jde o něho samého, je mu to naprosto lhostejné; že zároveň mu však nemůže být lhostejné něco, čeho si již několik dní všímá a o čem nemůže nepromluvit z celého srdce, se vší poddaností, úctou a oddaností, kterou chová k jeho osobě; a tam mu říci, čeho si na něm vůči sobě všímá; mluvit k němu trochu pateticky a důstojně, ale s výrazem náklonnosti; pak dodat, že mu záleží jen na jeho úctě a přízni, nikoli na jakýchkoli úřadech; mluvit k němu dále se stejnou náklonností a vděčností o tom, že mu je všechny dal, aniž by on kdy na jediný pomyslel; že je stejně tak připraven mu je vrátit, jakmile by si to jen trochu přál; a v tom všem vyniknout úctou, poddaností, nezištností, náklonností a vděčností.

Pan z Beauvilliers mě se zalíbením poslouchal a nedalo mu práci tuto radu přijmout. Pevně mě objal. Slíbil mi, že se jí bude řídit a že mi poví, jak to proběhlo.

Šel jsem k němu ke konci dopoledne příštího dne a dozvěděl se od něho, že stojí opět dokonale pevně na nohou. Mluvil bod po bodu tak, jak jsem mu řekl, že by podle mého měl. Král se zdál překvapen, a podle toho, co mu němě uniklo, dotčen tím, že tajemství Harcourtova vstupu do rady bylo odhaleno, a to tak úplně — a právě o to jsem také usiloval. Zdálo se, že velmi pozorně vnímá krátkou úvahu o účinku tohoto vstupu vzhledem k ministrům a o potížích, které by z toho vznikly. Zdál se v rozpacích z toho, co mu pan z Beauvilliers řekl o něm samém; pak se otevřel a přerušil ho, aby ho ujistil o své úctě, důvěře a přátelství. Návrhu na odchod se postavil na odpor, projevil panu z Beauvilliers mnoho přátelství, řekl mu mnoho zavazujících slov a zdálo se, že se s ním sbližuje víc než kdy předtím. Dozvěděl jsem se od něho, že tomu i další vývoj vždycky odpovídal. Jedním slovem, byl to rozhodující tah. Pan z Beauvilliers mě znovu velmi něžně objal, a to nejednou. Zda by bez toho byl vyhnán, nebo ne, to jsem nemohl zjistit; ale podle toho mála, co mi bylo řečeno, a podle chladu a rozpaků krále, když ho pan z Beauvilliers oslovil, které trvaly po první část jeho řeči, které podle jeho přiznání předcházely a které byly jejím tématem, jsem o tom téměř přesvědčen.

Harcourt, jistý svou věcí a sotva skrývaje radost nad úspěchem, který měl na dosah, přišel na smluvené místo. Čas se protahoval. Během rady bývají v těch králových pokojích jen ti nejpodřízenější a několik dvořanů, kteří tudy procházejí z jednoho křídla do druhého. Každý z těch podřízených se ho horlivě vyptával, co chce, zda si něco nepřeje, a podivuhodně ho obtěžovali. Musel tam zůstat, a neměl k tomu žádnou záminku. Chodil sem a tam, kulhaje o holi, a nevěděl, co odpovídat ani těm, kdo tam zůstávali, ani těm, kdo procházeli a kteří si ho všimli. Nakonec, po dlouhém čekání a ve velké nepohodě, odešel, jak přišel, velmi znepokojen tím, že nebyl povolán. Vzkázal to paní z Maintenon, která byla zase tím víc znepokojena, že jí král večer neřekl ani slovo a že ani ona se neodvážila s ním o tom mluvit. Utěšila Harcourta; chtěla doufat, že se na této radě nenaskytla příležitost položit mu otázku o španělských záležitostech, a chtěla, aby se znovu dostavil na totéž smluvené místo při příští státní radě. Harcourt tam provedl tytéž manévry, a se stejně malým úspěchem. Odešel velmi zarmoucen a pochopil, že jeho věc je zmařena.

Paní z Maintenon chtěla mít konečně jasno. Čekala dost dlouho, aby nedala najevo netrpělivost; promluvila o tom s králem, jako by předpokládala zapomnění nebo nedostatek látky a jako by věc stále trvala na téže noze. Král v rozpacích odpověděl, že o tom přemýšlel, že Harcourt je ve zlém skoro se všemi jeho ministry, že jim dává najevo pohrdání, které by v radě vyvolávalo hádky, a že by ho tyto spory přiváděly do nesnází; že po zralé úvaze dává přednost tomu zůstat při tom, co je, a nemít proti sobě trucování lidí, jichž si váží a kteří by byli touto předností dotčeni, jakmile by do rady připustil někoho nového a jejich druhu; že si Harcourtových schopností velmi cení a že se s ním bude soukromě radit o věcech, o nichž bude chtít znát jeho mínění. Bylo to řečeno tak, že nepovažovala za vhodné odporovat; měla se za poraženou a Harcourt byl zoufalý. Když tento pokus podruhé selhal, už nedoufal, že se k němu vrátí, leda díky změnám stejně nejistým jako vzdáleným.

Já jsem mezitím jako na čekané sledoval, co z tohoto vstupu vzejde, aniž bych komukoli řekl slovo, a byl jsem velmi rád, když mi tak dlouhý odklad dal pochopit, že ztroskotal. Král o tom panu z Beauvilliers neřekl ani slovo, ale choval se k němu opět volně a jako obvykle. Později jsem se opatrně zeptal vévody z Villeroy, na čem tedy ten vstup vázne, a dozvěděl jsem se, co jsem právě vylíčil, a že už o něm není řeč. Nedal jsem najevo, že bych na tom měl jakýkoli podíl. S Harcourtem jsem byl zadobře a on mi dokonce opakovaně činil vstřícné kroky. Byl jsem nesmírně spokojen, že věci dopadly tak šťastně, ale radoval jsem se z toho jen v soukromí s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, kteří tomu tak tak unikli.

Monastrol³, aniž sám měl hluboký smutek, oznámil králi smrt jednoho syna bavorského kurfiřta, protože v Německu se za děti mladší sedmi let, jakým byl tento nejmladší syn, smutek vůbec nenosí. Král ho přesto vzal na čtrnáct dní. Tam vedl smutek za nemluvně pana du Maine: nosit smutek za dítě, za které ho nenosí ani jeho vlastní dvůr, ačkoli se zde nenosil za žádné z královniných dětí, které zemřely před sedmým rokem.

Markýz z Nesle se oženil s jedinou dcerou vévody Mazarina, která měla jen jednoho bratra. Hraběnka z Mailly velmi doufala v tento sňatek pro svou nejmladší dceru a vynaložila pro něj, co mohla, trochu podporována lichotkami paní z Maintenon; ale stará paní z Mailly, která ze zkušenosti věděla, jak jsou marné, a která svou usilovnou prací vybudovala velmi mocný dům, chtěla pro svého vnuka velké naděje. Majetek byl nesmírný, kdyby bratr vymřel, a navíc tu byla naděje na hodnost vévody a paira, protože hodnost Mazarin přecházela i po ženské linii⁴. Krása této nevěsty později způsobila velký rozruch, a krása dcer, které po sobě zanechala, ještě větší za příštího panování, takže jim v dějinách připadne jisté místo⁵.

Vévoda z Charostu se dal napálit jakousi paní Martelovou, starou pařížskou měšťankou, která byla duchaplná a stýkala se s dosti dobrou společností. S mocí nad ním, nad níž se člověk musí smát, mu namluvila poklady pro jeho druhého syna, který tehdy neměl nic a který nakonec zdědil otcovy hodnosti a úřady. Neřeknu majetek, protože ten málo stál za řeč. Zkrátka, Charost se dal zlákat a oženil markýze z Ancenis s dcerou Entraguesovou⁶; Entragues býval drobným písařem, a předtím něčím mnohem horším, u pana Frémonta, tchána pana maršála z Lorges a děda paní ze Saint-Simon, který mu založil jmění, jež on pak dovedl velmi daleko, a který mu dal za nic za ženu dceru pana z Valençay a jedné sestry maršála z Luxembourgu a vévodkyně meklenburské. Charost měl po Baule-Lametovi, otci své druhé manželky, z níž mu nezůstaly žádné děti, guvernérství v Doullens, které král na jeho rezignaci laskavě dal jeho synovi k tomuto sňatku. Byl odškodněn, nakolik jen mohl být, zásluhami, ctností a chováním nevěsty, která se velice zalíbila v jeho rodině a měla velký úspěch u dvora i ve světě.

Maršál z Boufflers, který odjel do Flander všechno připravit k tomu, aby Lille znovu dobyl král osobně, a který tam pak obdržel odvolání, se potom pustil do objížďky všech pevností svého guvernérství v doprovodu několika generálů, aby tam vydal ta nejlepší opatření, jaká jen krajní nedostatek peněz a všeho ostatního dovolí. Na této cestě, ještě nezotaven z neuvěřitelných útrap, které vytrpěl v Lille, těžce onemocněl a byl na smrt. Uzdravil se a zotavil jen s velkou námahou, a ne natolik, aby si troufl podniknout tažení. Vrátil se do Paříže 1. března a nazítří měl u krále dvě audience, před mší a po ní, při nichž mu podal zprávu o svém guvernérství a oznámil mu, že letos sloužit nemůže.

Král, který to dobře tušil, dal pak zavolat maršála z Villars, načež bylo zveřejněno, že bude velet flanderské armádě pod Monseigneurem, v níž budou sloužit jako dobrovolníci anglický král, v témž inkognitu jako loni, a vévoda z Berry; maršál z Harcourtu na Rýně pod monseigneurem vévodou z Bourgogne; vévoda z Orléans ve Španělsku; maršál z Berwicku v Dauphiné; a vévoda z Noailles jako obvykle v Roussillonu. Brzy se ukáže, že tito vrchní velitelé odjeli na svá místa, ale že žádný z princů neopustil dvůr.

Hrabě z Toulouse dostal od krále za úkol sdělit hraběti z Évreux, že nebude sloužit; ten od té doby už nesloužil. Tato rána mu byla takto zmírněna ani ne tolik z ohledu na jeho otce, jako proto, že dopadla přinejmenším stejně na pana z Vendôme jako na něho. Ne že by se od svého návratu nebyl pokoušel získat si za ochránce prince, kterého tak těžce urazil, a téměř se mu to podařilo; ale vévodkyně z Bourgogne tolik zahanbila svého manžela a projevila se tak rozhořčená, že hrabě z Évreux neuspěl. Celá kabala byla tímto novým úderem podivně omráčena a krutě pokořena, neboť ukazoval, že její troufalé kroky nejsou odpuštěny, navzdory Vendômovu potrestání; Vendôma už bylo vidět jen v Marly a v Meudonu, zcela jiného, než býval, a už nesloužil.

Hrabě z Roucy, který nesloužil od bitvy u Höchstädtu, a La Feuillade, potopený od bitvy u Turína, patřili úzce k Monseigneurovu dvoru. Brzy po tomto vyhlášení viděli, jak byli jmenováni generálové pro jednotlivé armády. Neměli důvod doufat, že budou mezi nimi; domnívali se, že se znovu uchytí, budou-li doprovázet Monseigneura, a že tímto chováním krále obměkčí. Požádali tedy krále o svolení, a ten je udělil hraběti z Roucy a La Feuilladovi je odepřel. Bylo to pro něho velmi okaté ponížení; ale v podstatě dopadli oba stejně. Monseigneur nejel, a tudíž ani hrabě z Roucy, který od té doby nikdy nesloužil, stejně jako La Feuillade, ale který se nedožil toho, aby se dal udělat maršálem Francie tak skandálně a tak zbytečně jako on o pětadvacet let později.

Harcourt, který jako obratný Normanďan uměl využít času a kterého velení armádě za ministerstvo neutěšilo, dostal od krále osmdesát tisíc livrů v hotovosti na svou výstroj, a v době tak tísnivé, v jaké jsme byli, ještě trucoval, že nedostal víc. Bavorský kurfiřt zůstal nečinný.

Rouillé odjel v prvních dnech března, aby v Holandsku tajně jednal o míru; z pouhé nouze si to člověk namlouval. Bergeyck přijel o něco dříve na dva dny k Chamillartovi; viděl se s králem a domníval se, že Holanďané jsou nakloněni míru. Byly od nich vyžádány průvodní listy, které udělili ve velkém tajemství a velmi neochotně. Nebudu se o tom šířit dále, stejně jako o cestě, kterou tam o něco později kradmo podnikl Torcy. Stejně naložím s cestou, kterou příštího roku podnikli maršál z Huxelles a abbé z Polignaku, brzy nato kardinál, do Geertruidenbergu⁷, a rovněž se vším, co připravilo a uzavřelo utrechtský mír. Torcy, jehož pero a paměť nejsou o nic méně správné, dobré a přesné než jeho rozhled a schopnosti, sepsal všechna tato tři jednání. Laskavě mi sám svůj rukopis půjčil; shledal jsem ho tak zajímavým a důležitým, že jsem si ho sám opsal; rozdělen do tří kusů, zařazených sem každý v pravý čas, by tvořil příliš dlouhé odbočky⁸. Je příjemnější a poučnější je číst všechny tři za sebou, a tak se také najdou mezi Doklady⁹.

Zde tedy postačí představit Rouillého. Byl prezidentem berního soudu a bratrem toho Rouillého, který se z generálního prokurátora účetní komory stal ředitelem financí, pak státním radou, a jehož hrubost a zhýralost, při velké učenosti a jistém duchu, o něm daly tolik mluvit, zvláště za regentství vévody z Orléans. Tento, který byl mladší, měl jemného a uhlazeného ducha, byl stejně střídmý a uměřený, jako jeho starší bratr nebyl, a strávil část života v různých vyjednáváních, naposledy jako velvyslanec v Portugalsku. Vždycky s ním byli spokojeni, a uvidíme, že s ním nebyli spokojeni o nic méně ani přes smutný výsledek jeho cesty do Holandska.

Nemohu lépe zařadit jednu dvojí historku, kterou znalo jen velmi málo lidí a která jen o málo předcházela tomu, co jsem právě napsal, ale kterou jsem si ponechal, abych jí lépe doprovodil Rouillého do Holandska. Chamillart slýchal a viděl od té doby, co ho kulečník uvedl ke dvoru a co ho úřad intendanta financí ke králi přiblížil, že pan z Louvois zasahoval do úřadů všech ostatních, a zvláště svých kolegů, kdykoli jen mohl, a často násilím. Jako nástupce v jeho úřadu i v úřadu Colbertově, a postoupiv v králově oblibě a náklonnosti dál, než kdy dospěl jeden či druhý, si usmyslel, že napodobovat Louvoise v těchto výbojích je právem jeho místa nebo jeho přízně, a nic nevynechal, aby si počínal stejně. To byla jedna z hlavních a nejtrvalejších příčin, proč byl stále tak rozhádaný s Pontchartrainem. Nejednou se pokusil uchvátit i práci kancléře, která, jsouc mu cizejší než kterákoli jiná a patříc člověku pevněji usazenému a výše postavenému, ho pokaždé přiměla povolit. Nezdržoval jsem se líčením všech těchto podrobností, příliš dlouhých a příliš častých; stačí je naznačit zhruba.

Pokud jde o Torcyho, vzal si do hlavy, že mu odejme mírová vyjednávání, jejichž jediným ministrem byl přitom Torcy, a to z titulu svého resortu s vyloučením kohokoli jiného. Chamillart s vědomím krále vydržoval lidi v Holandsku i všude jinde, kteří činili návrhy a nabídky a kteří především očerňovali ty, jichž k témuž účelu užíval Torcy, a jeho samého vydávali za slaměného panáka, u něhož nic neuspěje. Torcyho lidé, i on sám, se nijak nešetřili, aby jemu i jeho lidem oplatili stejnou mincí, takže by se řeklo, že tito lidé slouží v cizích zemích ministrům různých pánů, jejichž zájmy jsou zcela protichůdné. Tento způsob, jak si navzájem křížit cesty, poskytoval v těch zemích zcela směšnou podívanou, a ještě škodlivější pro věci samé; budil zlověstné mínění o dvoře a o naší vládě; a konečně osobám, na něž se tito lidé obraceli nebo k nimž se vtírali, působil velké rozpaky při jednání, pokud by snad chtěly jednat upřímně, a ostatním poskytoval velmi věrohodnou záminku nepouštět se do ničeho s lidmi, kteří se mezi sebou tak málo shodují. Všechno se tím tedy nejen zastavovalo, ale nebezpečně vyzrazovalo, a všechno se přetrhlo dříve, než se to vůbec pohnulo kupředu.

Chamillart se stal veřejně velmi směšným dvěma cestami do Holandska, které dal vykonat Helvétiovi pod záminkou, že jede navštívit svého otce, ve skutečnosti však proto, aby vyjednával, čemuž nikdo ani tam, ani zde neuvěřil. Helvétius byl Holanďan a velmi zručný lékař na mnoho druhů nemocí, ale protože nebyl učený způsobem lékařů a jejich fakult, měli ho za empirika. Jemu vděčíme za užívání ipekakuany, tak specifické při léčení úplavic, které mu získalo velkou pověst a vysloužilo mu nejkrutější závist lékařů, kteří s ním odmítali konzultovat. Přesto ho ke konzultacím zvalo množství osob, i velmi významných; jinak to byl dobrý a čestný člověk, dobročinný, trpělivý, štědrý k chudým, přímý, a neměl nedostatek ani ducha, ani rozumu; jeho syn je nyní prvním lékařem královny¹⁰, s nejspravedlivější a největší pověstí, a se svým nesmírným duchem a dvorským nadáním by měl své místo v těchto Pamětech, kdyby sahaly až do doby, kdy si u dvora získal vážnost. Jeho otec, tak zaměstnaný v Paříži, z ní nemohl zmizet bez rozruchu, ani jeho nepřítomnost nemohla zůstat skryta, natož opakovaná po několika měsících. Byl čímkoli, jen ne intrikánem, nebyl ani zištný. Nikdy dokonce nemluvil o novinkách, na rozdíl od všech lékařů. Zabýval se jen svým řemeslem, a to každý den; na konci dopoledne přijímal u sebe všechny chudé, kteří chtěli přijít, vyslechl je, dával jim léky, jídlo, často peníze, a nikdy neodmítl jít ke komukoli. Tak se o jeho nepřítomnosti dozvěděli a pocítili ji velcí i malí a nemlčeli o tom. Byl odjakživa Chamillartovým lékařem. Nikdo ho neobviňoval, že by se o ty cesty ucházel; všechno padlo na ministra. Lze si představit všechny jízlivé vtipy, které se všude, uvnitř i vně království, šířily o vyjednávání lékaře, a ke všemu empirika, a všechny štiplavé žerty, které o tom kolovaly; a přesto je král, jemuž Torcy i Chamillart podávali zprávy každý zvlášť, nechal dělat. Tak každý šel svou cestou a s jistotou mařil úsilí svého kolegy.

Torcy, který cítil, jakou škodu toto počínání působí věcem, a který nebyl nijak necitlivý ke škodě, kterou tím utrpěl sám, se cítil slabý proti tak zjevné přízni, jíž se těšil Chamillart, a omezoval se na stížnosti a námitky, které mu dával předkládat prostřednictvím vévody z Beauvilliers, jež však byly zřídka přijaty a vždycky obejity. Ke konci Chamillartovy správy financí tento ministr, zavalený prací a tehdy churavějící, slíbil, že už nebude Torcymu překážet, a pak že ho nechá jednat; ale brzy nato, protože ho svrběly ruce, se dal znovu do práce a znovu Torcyho popudil. Ten, vida ho zbaveného financí, jež přešly do rukou jeho bratrance z prvního kolena a přítele odjakživa, a jeho syna ženatého s dcerou vévodkyně z Mortemartu, jeho další sestřenice z prvního kolena, doufal od těchto nových okolností všechno. Čekal tedy ještě. Dal námitky zdvojit a ještě velmi dlouho měl marnou trpělivost. Nakonec mu došla.

Přesvědčen, že vlídností nic nedosáhne, prohlásil vévodovi z Beauvilliers, který stejně jako on viděl škodu, již toto počínání působí věcem, že je už unaven neustálými výboji Chamillartovými, ať dělal a podnikal cokoli, aby přestaly, a že je rozhodnut nechat krále rozhodnout, kdo z nich dvou se má zabývat zahraničními věcmi. Beauvilliers velmi vážně promluvil s Chamillartem, který, cítě, že jeho autorita je oslabena, a vida, jak malých pokroků dosáhl ve svých vyjednáváních v cizině, konečně pochopil, že takové rozhodnutí předložené králi by pro něho nemohlo vyznít příznivě, a ujistil vévodu z Beauvilliers, že se už do žádné zahraniční záležitosti nebude plést.

Torcy na podobná ujištění doplatil příliš často, než aby se na ně ještě spoléhal. Chtěl předběžnou smlouvu, nezbytnou podle něho k dosažení té mírové. Sepsala se tedy listina, kterou se Chamillart zavázal, že už nebude vydržovat nikoho, kdo by se vměšoval do míru nebo do jakékoli zahraniční záležitosti, a navíc slíbil, že v dobré víře odkáže na Torcyho ty, kdo by se na něho napříště v této věci obrátili. Tuto listinu podepsal v přítomnosti pana z Beauvilliers, který ji předal Torcymu. Ten, konečně spokojený a volný, se s Chamillartem usmířil. Neměl už žádné starosti a Chamillart mu od té doby nedal sebemenší příčinu. Pan z Beauvilliers, tak spjatý s oběma těmito muži, toto dobré dílo dovršil. Byl jsem s ním a s Chamillartem příliš důvěrně spojen, abych o tom nevěděl; s Torcym se mé přátelství navázalo až po králově smrti. Přejděme k druhé historce.

Chamillart, takový, jakého jsme ho právě viděli vůči ostatním resortům, mluvil o financích po svém odchodu z nich víc, než když je měl v rukou, a zbaven toho břemene brzy zapomněl na jeho tíhu. Myslel jen na to, aby unesl to, které mu zůstalo, a neustále žádal peníze od svého nástupce jako člověk, kterého už netrápí, kde je vzít. Desmarets, stále v nesnázích, dělal, co mohl. Nakonec, dotčen tím, že tomu nemůže stačit, odpovídal někdy prudce, jako by ho překvapovalo, že nachází tak málo ohleduplnosti u člověka, který nemohl zapomenout, v jakém vyčerpání zanechal finance i úvěr. Nadut svými místy generálního kontrolora, a ještě více ministra, i pocitem, že je rovný tomu, jemuž vděčil za tak velký obrat ve svém osudu, a méně citlivý k dobrodiní než k neustálému obtěžování, aby opatřoval, co nemohl najít, nechal se někdy strhnout k výčitkám o špatném stavu, v němž finance našel — o rozkladu, který mu nemohl být přičítán a jejž mu čas a všeobecná válka, už dlouho tak nešťastná, nedovolily napravit.

Často si mi na to stěžoval; často jsem mu připomínal, čemu vděčí za svůj návrat; často jsem ho přitom nacházel povolným, často jsem však také nemohl necítit, že má pravdu. Pozvolna jsem se začal obávat, že tito dva muži nebudou moci zůstat dlouho přáteli. Vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers se toho obávali ještě víc, podpírali jejich prchavé přátelství a neustále mezi nimi vystupovali jako prostředníci.

Ten první, tlačený potřebami války, posílený důvěrou v královo přátelství a zveličující svou autoritu nad druhým tím, co pro něho udělal, si nemohl odvyknout tvrdě vyžadovat. Desmarets, nyní jemu rovný, netrpělivě snášející jho a na konci svého umu, jak nahrazovat nedostatky, přestával brát ohledy a odrážel jeho argumenty tím, že ho obviňoval z rozvrácení financí, takže když byli oba rozhořčení a bez prostředků, Chamillart si stěžoval králi, že mu chybějí peníze. Král, který nechtěl přivykat této řeči své ministry ani sám sebe, ačkoli začínala být častá, promluvil důrazně s Desmaretsem, který, donucen se ospravedlnit, se už nedal oběma zprostředkujícími vévody zadržet a pod záminkou skutečně slušnou, protože se zdála nutná, se chopil příležitosti, aby to propuklo. Předložil králi přehled částek, které Chamillartovi poskytl, vysvětlil, které v penězích, které v úpisech a jak byly vyplaceny, odvodil z toho fondy a jejich určení, to vše s průkaznými listinami, a ukázal, že Chamillart dostal víc než dost. Král to řekl Chamillartovi, který, velmi udiven, trval stále na svém a se svou obvyklou sebedůvěrou nabídl, že přiměje Desmaretse, aby to uznal.

Šel k němu, a po ověření se ukázalo, že nemá pravdu a že dostal všechno. Věc byla svedena na jeho úředníky; ale Desmarets, rozhodnutý nedat se usvědčit z nepravdy, chtěl, aby byli úředníci povoláni, a ačkoli Chamillart zmírnil tón, nemohl od generálního kontrolora odejít, dokud úředník pro platby válečného úřadu, který se jmenoval de Soye, nebyl Chamillartem povolán a nepřišel se svými knihami. Sporná částka v nich byla zapsána jako přijatá v době a způsobem, jak tvrdil Desmarets. Tu se spor přenesl mezi Chamillarta a jeho úředníka, ale netrval dlouho, protože když se Chamillart chtěl rozzlobit, de Soye mu okamžitě a v Desmaretsově přítomnosti ukázal, jak byla použita: jinak, než k čemu ji král určil, sice na věc skutečně prospěšnou službě, ale zcela odlišnou. Tu se Chamillart, zahanbený svou zapomnětlivostí a chybou v účtech, a Desmarets, usmířený výsledkem tak prudkého sporu, rozešli zdvořile a společně tu věc dusili, jak jen mohli; ale zůstala o to méně tajná, že její rozuzlení bylo nutné oznámit králi. Dozvěděl se je a přijal s nesmírnou laskavostí k Chamillartovi, kterého omlouvalo množství jeho záležitostí, jež kvůli jeho špatnému zdraví a jeho cestám do Flander zůstaly nevyřízené a v jeho hlavě se zmátly. Veřejnost o tom nesoudila tak příznivě.

Chamillart si krátce poté, co převzal celou správu financí, oblíbil finančníka jménem La Cour des Chiens¹¹, jemuž svěřil nejlepší obchody. Tento La Cour na nich nesmírně zbohatl; byl schopný, inteligentní, plný nápadů a v tomto oboru užitečně sloužil; jinak dobrák, ochotný, vzdálený drzosti tak obvyklé u lidí toho druhu. Jeho bohatství a jeho rozmařilost ve všech druzích požitků však popudily veřejnost. Z ošklivého místa a bídného domu, který mu Chamillart daroval ve svém parku v L’Étang a který s jeho svolením prodal Desmaretsovi, když ten dostal finance, udělal klenot. Právě postavil nádherný palác vedle paláce Lorges, pozdějšího paláce princezny de Conti, dcery krále, a Chamillart se netajil tím, že je určen pro něho; ale Chamillartovo štěstí tak dlouho nevydrželo, a palác koupil d’Antin, který z něho udělal přepychové sídlo. Závist finančníků vůči La Courovi se spojila s odporem, který veřejnost pojala k jeho bohatství a který posbíral tisíce zlých řečí, jež tito finančníci šířili o Chamillartovi i o něm.

V naléhavé nouzi o peníze na proviant se Chamillartovi v jeho horlivosti stalo, že se svým jménem zaručil za různé velké dodávky. Jistý svou poctivostí a královou důvěrou, ničeho se neobával; a La Cour, jistý rovněž veškerou ochranou všemocného ministra, se pustil do obrovských závazků. Byly tedy takové, že jim mohl dostát jen velmi obtížně, zvlášť když se nijak neomezoval ve výdajích na své rozmařilé zábavy a na své příbuzné. To vše dohromady dalo za jiného ministerstva podnět k útokům na Chamillartovo počínání a na La Courovu pokladnu, a ačkoli se Chamillartovi nevyčítalo nic hanebného, obviňovali ho, že použil tyto sporné částky spolu s mnoha jinými na zaplacení položek, za něž se neprozřetelně zaručil svým jménem, a tak se dostal z nesnází, přednostně před věcmi naléhavějšími a bezprostřednějšími pro válečnou službu.

Nejsem daleko od toho věřit, že na tom něco bylo a že tento ministr, nyní už mimo správu financí, ve strachu, že nebude vždy nacházet prostředky, jak dostát svým nerozvážným závazkům, na to použil částky, jejichž určení bylo zcela jiné. Zločinu ani provinění v tom nebylo ani stínu, protože nikdy nezpronevěřil ani pistoli pro vlastní potřebu, a měl tu výhodu, že takové podezření nikomu ani nepřišlo na mysl. Tento příklad však má naučit ministry i jiné, aby se nikdy nezavazovali tak daleko, dokud nemají v rukou, čím z toho dobře vyváznout.

Od tohoto vysvětlení mezi těmito dvěma ministry nebylo už nic než vnější zdání a velká zdvořilá opatrnost. Předvídal jsem to od samého počátku, jak jsem vylíčil. Oba mi byli ještě drazí a byl jsem tím zasažen stejně jako pánové z Chevreuse a z Beauvilliers.