Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola osmá

Strašná zima; hrozivá bída. — Krutá machinace s obilím. — Maréchalova odvaha promluvit s králem, marná. — Velké pokoření pařížského parlamentu kvůli obilí, a stejně tak burgundského parlamentu. — Podivné vynálezy, které přetrvaly. — Machinace s obilím od té doby nejednou napodobená. — Přetavení mincí a zvýšení jejich hodnoty. — Bankrot Samuela Bernarda. — Moje důvěrné spojení s maršálem z Boufflers. — Jeho přijetí v parlamentu. — Belsunce biskupem v Marseille.

Zima, jak jsem už poznamenal, byla strašlivá, a to tak, že lidská paměť nepamatovala žádnou, která by se jí byť jen přiblížila. Mráz, který trval téměř dva měsíce ve stále stejné síle, hned v prvních dnech proměnil řeky až k jejich ústí v pevnou zem a mořské pobřeží učinil tak únosným, že po něm jezdily vozy, převážející ta největší břemena. Falešná obleva rozpustila sníh, který po celou tu dobu pokrýval zem; po ní však náhle znovu udeřil mráz stejně silný jako ten předchozí, a to na další tři týdny. Prudkost obou mrazů byla taková, že voda uherské královny¹, nejsilnější elixíry a nejlihovitější likéry roztrhaly své lahve ve skříních vytápěných pokojů, obklopených komínovými průduchy, v několika bytech zámku ve Versailles, kde jsem jich sám několik viděl; a když jsem večeřel u vévody z Villeroy v jeho malé ložnici, padaly nám do sklenic kousky ledu z lahví, které stály na římse krbu a byly právě přineseny z jeho velmi malé kuchyně, kde hořel velký oheň a která byla v téže úrovni jako jeho pokoj, jen s velmi malým předpokojem mezi nimi. Je to týž byt, který má dnes jeho syn.

Tento druhý mráz zničil všechno. Ovocné stromy zahynuly; nezůstaly ořešáky ani olivovníky, jabloně ani vinice — nebo jen tak málo, že nestojí za řeč. Ostatní stromy hynuly ve velikém počtu, zahrady zašly a s nimi všechno obilí v zemi. Zkázu tohoto všeobecného zmaru si nelze ani představit. Každý si schoval své staré obilí. Chléb zdražoval úměrně tomu, jak beznadějná byla vyhlídka na sklizeň. Nejprozíravější znovu oseli ječmenem pole, kde předtím rostla pšenice, a většina je napodobila. Ti na tom byli nejlépe a v tom byla záchrana; policie však přišla na to, že to zakáže, a příliš pozdě toho litovala. Vyšly různé edikty o obilí; prováděly se prohlídky, hromadily se zásoby; do provincií byli vysláni komisaři tři měsíce poté, co byli ohlášeni, a celé toto počínání vyhnalo bídu a drahotu až na vrchol — a to v době, kdy z propočtů bylo zřejmé, že ve Francii je obilí na celé dva roky, aby uživilo celou zemi, i bez jakékoli žně.

Mnoho lidí se tedy domnívalo, že páni od financí využili této příležitosti, aby se prostřednictvím agentů rozeslaných po všech trzích království zmocnili obilí a pak je prodávali za cenu, jakou si sami určí, ve prospěch krále, a přitom nezapomněli ani na vlastní prospěch. Tento názor neoslabilo ani to, že se na Loiře zkazilo velmi značné množství lodí s obilím, které král nakoupil a které bylo nutno vysypat do vody; tu nehodu se totiž nepodařilo utajit. Je jisté, že cena obilí byla na všech trzích království stejná; že v Paříži ji komisaři stanovovali s pomocí ozbrojené moci a prodávající často nutili, aby ji proti své vůli zvyšovali; že když se lid s křikem dotazoval, jak dlouho ta drahota potrvá, uklouzla některým komisařům — a to na trhu dva kroky od mého domu, u Saint-Germain-des-Prés — tato dost jasná odpověď: Dokud se vám bude líbit; jako by tím, pohnuti soucitem i rozhořčením zároveň, dávali najevo, že tak dlouho, dokud lid bude snášet, aby do Paříže smělo obilí jen na d’Argensonovy propustky; a jinak se tam opravdu nedostalo. D’Argenson, jehož regentství vidělo jako strážce pečetí, byl tehdy policejním poručíkem a právě v té době byl jmenován státním radou, aniž opustil policii. Přísnost donucování vůči pekařům byla dohnána do krajnosti, a to, co vyprávím, bylo stejné po celé Francii. Intendanti dělali ve svých generalitách² totéž, co d’Argenson v Paříži; a na všech trzích se obilí, které se nepodařilo prodat za stanovenou cenu do hodiny určené pro konec trhu, muselo povinně odvézt zpět, a ti, kdo je ze soucitu prodali levněji, byli krutě trestáni.

Maréchal, první chirurg krále, o němž jsem mluvil už nejednou, měl odvahu a poctivost říci to všechno králi a dodat k tomu i zlověstné mínění, které si o tom utvářela veřejnost, lidé nevšední, ba i ty nejlepší hlavy. Král se zdál dojat a Maréchalovi to nezazlíval; ale nic dalšího z toho nevzešlo.

Na mnoha místech vznikly obrovské zásoby, nahromaděné v co největší tajnosti. Nic nebylo soukromníkům edikty přísněji zakázáno a udání byla stejně tak nařízena. Jeden chudák, kterého napadlo podat takové udání Desmaretsovi, za to byl tvrdě potrestán. Parlament se kvůli těmto nepořádkům sešel po komorách a potom ve velké komoře prostřednictvím zástupců ostatních komor. Tam bylo usneseno nabídnout králi, že radové na vlastní náklad projedou celý obvod parlamentu, provedou prohlídky obilí, zavedou pořádek a potrestají ty, kdo porušují edikty; a připojit seznam radů, kteří se k těmto objížďkám nabízeli, rozdělených podle jednotlivých okrsků. Král, o věci zpravený prvním prezidentem, se neobyčejně rozhněval, chtěl parlamentu poslat tvrdou důtku a přikázat mu, aby se staral jen o souzení sporů. Kancléř se neodvážil králi vyložit, jak vhodné je to, co chtěl parlament udělat, a jak velmi tato věc spadá do jeho působnosti; zdůraznil však oddanost a úctu, s nimiž se parlament nabízel, a ukázal mu, že je zcela v jeho moci jeho nabídky přijmout nebo odmítnout. Neobešlo se to bez sporu, než se mu podařilo krále uklidnit natolik, aby důtku odvrátil; král však naprosto trval na tom, aby byl parlament alespoň jeho jménem upozorněn, že mu zakazuje plést se do obilí. Výjev se odehrál na plném zasedání rady, kde mluvil jen kancléř a všichni ostatní ministři zachovávali hluboké mlčení; patrně dobře věděli, co si o tom myslet, a dobře se střežili cokoli říci k věci, která patřila do zvláštního resortu kancléřova. Ať byl parlament, stejně jako všechny ostatní sbory, sebevíc přivyklý ponižování, toto se ho dotklo velmi citelně. Podrobil se se sténáním.

Veřejnost tím byla dotčena neméně; nebylo nikoho, kdo by necítil, že kdyby finance měly čisté ruce ve všech těch krutých machinacích, mohl by krok parlamentu být králi jen milý a užitečný: postavil by tento sbor mezi něho a jeho lid a ukázal by tak, že se za tím neskrývá žádná lest — a to aniž by to stálo cokoli skutečného, ba ani zdánlivého, onu absolutní a bezmeznou moc, na niž byl tak nízce žárlivý.

Burgundský parlament, který viděl provincii v nejkrajnější nouzi, napsal intendantovi, jehož to ani v nejmenším nevzrušilo. V tak naléhavém nebezpečí vražedného hladu se sbor sešel, aby učinil opatření. První prezident se neodvážil jednání zúčastnit — patrně tušil víc než ostatní; předsedal mu nejstarší z prezidentů parlamentu (à mortier). Nejednalo se o ničem jiném než o tom, co věc nezbytně vyžadovala, a ještě s nekonečnou opatrností; přesto se král, sotva se o tom dozvěděl, nesmírně rozhněval. Poslal tomuto parlamentu přísnou důtku, zákaz plést se nadále do této správy, ač tak přirozeně spadala do jeho působnosti, a rozkaz prezidentovi, který jednání předsedal, aby se dostavil ke dvoru a vydal počet ze svého počínání. Ihned odjel. Šlo o nic menšího než o to, zbavit ho úřadu. Pan Vévoda, guvernér provincie v nástupnictví po těžce nemocném panu Princi, se však spojil s kancléřem na ochranu tohoto soudce, jehož počínání bylo bezúhonné; zachránili ho za cenu důrazného pokárání od krále, který mu pak dovolil, aby se mu poklonil. Tak se po několika týdnech vrátil do Dijonu, kde bylo rozhodnuto uspořádat mu slavnostní vjezd a přijmout ho s triumfem. Jako muž moudrý a až příliš zkušený se obával následků. Bál se dokonce, že nedosáhne toho, aby byl této pocty zproštěn; vyhnul se jí však tím, že si cestu rozvrhl tak, aby do Dijonu přijel v pět hodin ráno, ihned si oblékl talár a odebral se do parlamentu, kde podal zprávu o své cestě a poděkoval za to, co pro něho zamýšleli udělat.

Ostatní parlamenty se po těchto dvou příkladech s chvěním poddaly poručnictví intendantů a vydaly se do rukou jejich agentů. Teprve tehdy byli vybráni ti komisaři, o nichž jsem mluvil, vzatí vesměs z nižších soudů, kteří, každý pověřený prohlídkou určitého okrsku, měli soudit přestupky spolu se sousedními presidiálními soudy pod dohledem intendanta a zcela nezávisle na parlamentech. Aby se však pařížskému parlamentu dal spíš amulet než marná útěcha, byl ze všech jeho komor sestaven tribunál, v jehož čelo byl postaven Maisons, prezident parlamentu (à mortier), a k němuž měla směřovat odvolání proti nálezům těchto komisařů v provinciích. Komisaři vyrazili teprve tři měsíce po svém ustanovení. Podnikali marné objížďky a ani jeden z nich nikdy nezískal sebemenší přehled o této správě. Nic tedy nenašli, protože se zařídilo tak, aby nic najít nemohli; a tudíž nebyl ani rozsudek, ani odvolání, pro nedostatek látky. Tato temná práce tak zůstala v rukou d’Argensonových a samotných intendantů, kteří se velmi bedlivě střežili, aby jim nevyklouzla nebo aby do ní nepadlo světlo, a byla dál vykonávána se stejnou tvrdostí.

Aniž bych vynášel přesnější soud o tom, kdo to vymyslel a kdo z toho těžil, lze říci, že sotva které století zplodilo dílo temnější, smělejší, lépe utkané, útlak vytrvalejší, jistější a krutější. Sumy, které vyneslo, jsou nesčíslné, a nesčíslný je lid, který tím zemřel skutečným hladem, a to doslova, i ten, který potom zahynul na nemoci způsobené krajní bídou; nekonečný je počet zničených rodin a kaskád neštěstí všeho druhu, které z toho vyplynuly.

Přesto se přitom začaly narušovat i ty nejnedotknutelnější platby. Platby z cel, z různých půjčkových pokladen, renty pařížské radnice, odjakživa tak posvátné — všechno bylo zastaveno; jen renty se vyplácely dál, ale s průtahy a pak s krácením, které přivedly do zoufalství téměř všechny pařížské rodiny a mnoho dalších. Zároveň daně, zvýšené, rozmnožené a vymáhané s nejkrajnější přísností, dovršily zpustošení Francie. Všechno zdražilo nad pomyšlení, zatímco nezbývalo ani za co koupit to nejlevnější; a ačkoli většina dobytka zahynula pro nedostatek krmiva a pro bídu těch, kdo jej na venkově chovali, zavedl se na něj nový monopol. Velký počet lidí, kteří v předchozích letech podporovali chudé, se ocitl v situaci, kdy sami sotva vyžili, a mnozí z nich byli nuceni přijímat almužnu potají. Nelze vypovědět, kolik dalších se ucházelo o přijetí do špitálů, ještě nedávno hanby a muky chudých; kolik zbankrotělých špitálů vyvrhovalo své chudé zpět na bedra veřejnosti — což tehdy znamenalo nechat je opravdu zemřít hladem; a kolik počestných rodin skonávalo v podkrovních komůrkách.

Nelze také vypovědět, jak velice tolik bídy rozněcovalo horlivost a dobročinnost, ani jak nesmírné byly almužny. Protože však potřeby rostly každým okamžikem, nerozvážná a tyranská dobročinnost vymyslela dávky a daň pro chudé. Ty se navíc k tolika jiným rozrostly tak bezměrně, že tato přítěž přivedla nesčetné lidi, kteří už tak byli v úzkých, do ještě větší tísně a velký počet jich natolik rozhořčila, že přestali dávat dobrovolné almužny; a tak, nehledě na to, že výnos těchto dávek byl možná špatně spravován, se chudým dostalo mnohem menší úlevy. Nejpodivnější na tom pak bylo — abych o tom mluvil uměřeně —, že tyto dávky ve prospěch chudých, poněkud zmírněné, ale zachované natrvalo, si král přivlastnil, takže je finanční úředníci až do dnešního dne veřejně vybírají jako jednu z větví královských příjmů, a to dokonce s takovou upřímností, že jim ani nezměnili jméno.

Totéž platí o dávce, která se každoročně vybírá v každé generalitě na silnice: i tu si finance přivlastnily s toutéž upřímností, aniž změnily její jméno. Většina mostů po celém království je stržena a i ty největší silnice se staly neschůdnými. Obchod, který tím nesmírně trpí, se ozval. Lescalopier, intendant v Champagni, vymyslel, že je dá opravovat robotou, a to aniž by robotníkům dal třeba jen chléb. Všude ho napodobili a on se za to stal státním radou. Monopol úředníků, kteří tyto práce řídili, je obohatil, lid při nich hromadně umíral hladem a bídou; nakonec to už nebylo k vydržení a od věci se upustilo — a od silnic také. Dávka na jejich stavbu a údržbu však po celou dobu té roboty i potom trvala dál a vybírala se neméně jako jedna z větví královských příjmů.

Tento obilní kšeft se zdál tak dobrým zdrojem a tak odpovídajícím lidskosti a osvícenosti pana Vévody³ a Pârisů⁴, pánů království za jeho ministerstva, a nyní, kdy píšu, generálního kontrolora Orryho, nejnevědomějšího a nejbarbarštějšího člověka, jaký kdy spravoval finance, že se oba chopili téhož prostředku, jen hruběji, hrubí jako oni sami, a se stejným úspěchem — umělým hladomorem, který zpustošil království.

Ale abych se vrátil k roku 1709, u něhož jsme: lidé se nepřestávali divit, kam se mohly podít všechny peníze království. Nikdo už nemohl platit, protože nikomu nebylo placeno; venkované, vyčerpaní vymáháním dávek a výpadky výnosů, se stali nesolventními. Vyschlý obchod už nic nevynášel, poctivost a důvěra byly ty tam. Králi tak nezbýval jiný prostředek než strach a užívání jeho bezmezné moci, která však, jakkoli neomezená, rovněž selhávala, protože neměla z čeho brát a na čem se uplatnit. Žádný oběh peněz, žádné cesty, jak jej obnovit. Král už neplatil ani svým vojskům, aniž si kdo dovedl představit, kam se podělo tolik milionů, které přicházely do jeho pokladen.

V takovém strašném stavu bylo všechno, když byl do Holandska vyslán Rouillé⁵ a brzy po něm Torcy. Tento obraz je přesný, věrný a nijak nepřehnaný. Bylo nutné podat jej tak, jak byl, aby bylo pochopitelné, v jaké krajní tísni se země ocitla, jak nesmírné ústupky byl král ochoten učinit, aby dosáhl míru, a jaký viditelný zázrak Toho, který klade moři meze a povolává to, co není, jako by bylo⁶, vyrval Francii z rukou celé Evropy, odhodlané a připravené ji zahubit — a vyrval ji s největšími výhodami, vezme-li se v úvahu stav, do něhož byla přivedena, a jak nepatrná byla naděje na úspěch.

Mezitím přetavení mincí a zvýšení jejich hodnoty o třetinu nad hodnotu vnitřní přineslo králi zisk, soukromníkům však zkázu a obchodu zmatek, který ho dokonal.

Samuel Bernard přivedl Lyon na mizinu svým obrovským bankrotem, jehož kaskáda měla strašlivé následky. Desmarets mu pomáhal, jak jen mohl. Příčinou byly mincovní poukázky a jejich znehodnocení. Tento proslulý bankéř jich předložil za dvacet milionů. Skoro stejnou částku dlužil v Lyonu. Dali mu čtrnáct milionů v dobrých asignacích⁷, aby se pokusil vybřednout z nesnází s tím, co by dokázal udělat se svými mincovními poukázkami. Později se tvrdilo, že našel způsob, jak na tomto bankrotu hodně vydělat; pravda však je, že ačkoli žádný soukromník toho druhu nikdy tolik neutratil ani nezanechal a nikdy neměl ani zdaleka tak velký úvěr po celé Evropě, a to až do své smrti, která přišla o pětatřicet let později⁸, je z toho třeba vyjmout Lyon a přilehlou část Itálie, kde se už nikdy nedokázal postavit na nohy.

Papež, dohnaný nakonec do krajnosti vojenskými exekucemi, které pustošily Církevní stát, a blokádou Ferrary a pevnosti Urbano, podvolil se všem přáním císaře a uznal arcivévodu za španělského krále. Nato Filip V. zakázal nunciovi, který byl v Madridu, předstupovat před něho, dal zavřít nunciaturu a přerušil veškerý styk s Římem, čímž tam vyschl velký zdroj peněz. Jeho velvyslanec opustil Řím i papežské státy, a Císařští přesto dál pustošili církevní území, aniž by je markýz z Prié ráčil zastavit. Ten uspořádal ve svém paláci divadelní představení a ples, proti nejvýslovnějším zákazům papeže, který za této pohromy zakázal v Římě všechny podívané a zábavy. Papež poslal k Priému se stížnostmi na slavnost, kterou zamýšlel uspořádat. Nedostal jinou odpověď, než že ji slíbil dámám, jimž nemůže nedodržet slovo. Pozoruhodné je, že po tak veřejném pohrdání tam papežovi synovci šli a že on měl tu slabost to strpět.

Tessé, který viděl přicházet bouři, již nemohl odvrátit ani svými krásnými dopisy, jež se najdou v Dokladech, usoudil, že si nemůže lépe zvolit čas k tomu, aby se dal operovat na zadku: dodal by tím pravdivosti zámince, která ho z politických ohledů už velmi dlouho držela doma, aby se nekompromitoval, a mohl by tam zůstávat, jak dlouho uzná za vhodné, aniž by musel přijímat, koho nechtěl, nebo vycházet z domu. Papež, zcela bezradný, učinil vše, co mohl, aby španělského velvyslance zadržel, a nic neopomněl, aby zabránil Tessému v odjezdu. Protože však hra už nebyla k udržení a Tessé by hrál jen zbytečnou a ostudnou roli, odjel a vracel se velmi pomalu.

Když se vylodil v Provenci, dozvěděl se o smrti své manželky ve svém kraji, z něhož nikdy nevyjela; jmenovala se Auberová, byla jedinou dcerou barona z Aunay u Caen a zdálo se, že si jí příliš necenil. Po návratu měl přesto u krále dlouhou audienci, ačkoli šlo o cestu, jejíž výsledek byl velmi nepříjemný, a záležitosti už zestárly. Takový byl osud oné italské ligy, tak dobře vymyšlené, která však ztroskotala dřív, než vůbec vznikla, jak jsem vyprávěl.

Navzdory tak velkému rozdílu věku a postavení, i vazbám, které nebyly tytéž, jsem byl důvěrným přítelem maršála z Boufflers. Měl jsem proto velkou radost z jeho slávy a z jeho odměn. Věděl dobře, jak velmi mě zraňovalo rozmnožování vévodů a pairů, a troufám si říci, že mu lichotila moje radost, když jsem ho viděl ozdobeného pairií. Z toho, co se odehrálo v různých věcech týkajících se této hodnosti, také usoudil, že jim trochu rozumím; a tak, když se vracel do Flander kvůli onomu plánu znovu dobýt Lille, který se neuskutečnil, požádal mě, abych v jeho nepřítomnosti prohlédl jeho patent o zřízení vévodství-pairie, jehož návrhem pověřil prezidenta Lamoignona, a s důvěrou, jako o skutečnou službu, mě poprosil, abych byl tak laskav a pracoval na jeho sepsání s La Vrillièrem, státním sekretářem, který měl ten měsíc službu⁹ a měl patent vyhotovit; byl mým zvláštním přítelem a rád by mi věřil.

Sepsali jsme jej tedy, La Vrillière a já, tak výhodně a pevně, jak jen to bylo možné, aniž bychom v ustanoveních v čemkoli překročili to, co král ráčil povolit; vyjádřili jsme to však se vší jasností a zřetelností, jakou bylo možno do textu vložit.

Jakmile se maršál vrátil, radil jsem mu, aby se navzdory svému zdraví přemohl a nechal se přijmout do parlamentu týž den, kdy tam bude registrován jeho patent: ušetří si tak dvojí únavu se zdvořilostními návštěvami, a po nebezpečí, v němž se ocitl během své nemoci ve Flandrech, nebylo moudré odkládat registraci, na níž závisela skutečná platnost jeho hodnosti, ani své přijetí, které jemu i jeho potomkům navždy stanovilo pořadí. Uvěřil mi a požádal mě, abych ho v obojím vedl a abych byl také prvním z jeho čtyř svědků.

Tuto čest jsem velmi ocenil; nechtěl jsem se proto spokojit s obvyklým zvykem, kdy vám soudní písař přinese domů hotové svědectví, které podepíšete — je to jakási formule, trochu obměňovaná, aby se odlišila čtyři svědectví, která zpravodaj při svém referátu nahlas čte. Využil jsem této příležitosti, abych veřejně vyslovil, co si myslím o tak ctnostném muži, kterého jeho poslední čin právě zahrnul ctí. Nadiktoval jsem je tedy soudnímu písaři, když ke mně přišel, podepsal jsem je a jeden stejnopis, rovněž podepsaný, jsem poslal maršálovi z Boufflers, který tím byl velmi dojat. Dalšími třemi svědky byli vévoda z Aumontu, protože je třeba dvou pairů, a dva další, totiž pan z Choiseul, tehdy nejstarší z maršálů Francie, a Beringhen, první štolba, oba rytíři řádu.

Ověření čili registrace patentu o zřízení a přijetí maršála proběhly hned po sobě v úterý 19. března dopoledne. Protože šlo o obojí zároveň, sešel se celý parlament, takže s pairy, čestnými a honorárními rady a čtyřmi dvorními referendáři, kteří se tam smějí sejít zároveň, nás bylo na liliích¹⁰ téměř tři sta. Zúčastnili se všichni pairové, kteří mohli přijít, a nikdy tam nebylo tolik velmožů a lidí všeho postavení ani takový nával důstojníků, zvláště těch, kteří vyšli z Lille.

Pan Vévoda využil této příležitosti, aby poprvé uvedl do parlamentu svého syna, pana vévodu z Enghien, jak to princové krve vždycky dělají při přijetí některého paira, jichž se vždy všichni účastní. První prezident Pelletier k tomu pronesl k panu Vévodovi krátký pozdrav a velmi vhodně do něho vmísil něco o panu princi de Conti, který právě zemřel. Pan Vévoda odpověděl tak tiše, že ho nikdo nemohl slyšet.

Zatímco se scházelo a zaujímala místa, přijel nový pair se silným doprovodem; kromě všech, o nichž jsem mluvil a kteří ho tam přišli poctít, nalezl v ulicích i v justičním paláci po celé své cestě takový dav lidu, který provolával a tleskal jako při triumfu, že jsem nikdy neviděl podívanou tak krásnou ani tak uspokojivou, ani muže tak skromného, jako byl ten, komu se jí dostalo uprostřed vší té nádhery.

Když byli všichni na místech, přečetl Le Nain, tehdy subděkan parlamentu a soudce velmi ctihodný (děkan byl neschopen služby), patent a pak začal referát. Hned jsem vstal a vyšel, stejně jako vévoda z Aumontu, a s námi vévoda z Guiche a ostatní pairové, příbuzní ve stupni stanoveném nařízením. Oba prezidenti Lamoignonové, otec a syn, jeden honorární, druhý úřadující, vyšli hned po nás, z malicherné ješitnosti, aby ukázali, že na patentu pracovali, neboť nebyli nijak příbuzní. Dav byl tak veliký, že nám dveřníci jen s námahou dokázali udělat místo. Oba prezidenti se uchýlili ke krbu a my k oknům, kolem našeho nového kolegy, který tam seděl a jemuž se trochu udělalo nevolno. Jakmile byl vyhlášen rozsudek o přijetí, dveřníci nám to přišli oznámit. Prezidenti Lamoignonové se vrátili na svá místa chvíli po nás. Když jsme už všichni zase seděli, dveřníci přišli pro maršála, který složil přísahu obvyklým způsobem a potom zaujal své místo.

Zasedací pořádek vyšel tak, že přísahu skládal za mými zády. Chvíli poté, co byl na místě, pronesl k němu první prezident proslov, na který maršál odpověděl velmi skromně, ale velmi srozumitelně. Moje svědectví a ty dva projevy nejsou tak dlouhé, aby tu nemohly mít místo; měl jsem za to, že nemám vynechat nic ze skvělého přijetí tak slavného muže. Zde je svědectví, které jsem vydal a které Le Nain přečetl nahlas jako první ze čtyř:

„Messire Ludvík, vévoda ze Saint-Simon, pair Francie atd., řekl, že pan vévoda z Boufflers, jehož prastarý rod je spřízněn s nejpřednějšími rody království, se jeví ještě slavnějším díky trofeji nejskvělejších hodností a úřadů, které jeho ctnost nashromáždila na jeho hlavě, aniž by se kdy o kterýkoli z nich ucházel, a takřka navzdory jeho vzácné nezištnosti a jedinečné skromnosti: to vždy ukazovalo jeho tak soustavně stejné počínání v různých veleních v provinciích a v armádách, která tak důstojně vykonával a v nichž lze s naprostou pravdivostí říci, že se zasloužil o krále, o stát i o každého jednotlivce, stejně jako v úřadech u dvora, jež se nejvíce vyznačují svou vznešeností a důvěrou. Stal se také významným v nejdůležitějších vyjednáváních; a všude stejně prokázal poctivost, oddanost králi a lásku ke státu, které v něm neustále vítězily nad ohledy lidem nejdražšími. Jeho poslední hrdinský čin je však ve všech svých okolnostech takový, že jestliže si zasloužil skutečný obdiv celé Evropy, úžas, chválu a neslýchané pocty i od samotných nepřátel a srdce všech, kdo byli bezprostředněji svědky všech jeho námah a jeho slávy, je zcela spravedlivé, aby — když lze říci, že dělá čest svému národu — obdržel od králova smyslu pro spravedlnost vrchol poct téhož národa a aby ho ti, kdo jsou jimi oděni, mezi sebou přijali s radostí a vděčností. S velkou pravdivostí a s upřímným potěšením ho proto uznávám za dokonale hodna pairie, kterou ho král ráčil poctít.“

První prezident mu řekl:

„Pane, soudní dvůr mě pověřil, abych Vám vyjádřil upřímnou radost, kterou má z toho, že ve Vaší osobě jsou eminentní hodností vévody a paira Francie odměněny velké služby, které jste po tak dlouhou dobu prokazoval králi a státu, a zvláště ta, kterou jste mu právě prokázal dlouhou, statečnou a rázně vedenou obranou města a citadely Lille. Svou prozíravostí, nepochopitelnou činorodostí a neohrožeností jste ukázal vše, co bylo možno očekávat od tak zkušeného vojevůdce, tak vděčného poddaného a tak oddaného občana, jakým jste.“

Maršál mu odpověděl:

„Pane, nemám dost silných slov, abych vyjádřil živou a upřímnou vděčnost za čest, kterou mi soudní dvůr prokazuje. Přál bych si být hoden milostí, jimiž mě král právě zahrnul, chvály, kterou mi vzdáváte, i projevů laskavosti, jež mi soudní dvůr při této příležitosti dává. Mohlo-li by mi něco zjednat, abych si je zasloužil, mohla by to být jen moje krajní horlivost a oddanost ve službě králi a státu a dokonalá úcta, kterou chovám k tomuto vznešenému sboru, a zvláště k Vaší osobě.“

Nevím, jak se mi mohlo stát, že jsem maršála neupozornil na proslov, který k němu bude pronesen, ani na ten, který bude muset pronést sám; upozorněn na to byl teprve téhož rána. Když přišel do velké komory, ukázal svou odpověď panu z Chevreuse a mně a radil se s námi o ní, na což měl sotva čas, a my jsme ji pochválili, jak si zasloužila. Jakmile ji dořekl, soudní dvůr povstal, aniž by podle zvyku vyvolal nějakou při, protože zdlouhavé ověřování zabralo všechen čas. Všichni princové krve a téměř my všichni jsme zůstali na velké audienci.

Při odchodu se maršál obrátil k velkému počtu válečníků, kteří tam byli nebo ho tam doprovodili, zvláště k těm, kteří byli v Lille, a velmi ladně jim řekl: „Pánové, všechny pocty, které mi tu prokazují, a všechny milosti, které dostávám od krále, vděčím za ně, myslím, vám; vaše zásluhy, vaše statečnost mi je získaly. Mohu se chlubit jen tím, že jsem stál v čele tolika statečných mužů, kteří dodali mým dobrým úmyslům platnosti.“

Neuspořádal žádnou hostinu, jak to při této příležitosti mnozí dělají; zdraví mu nedovolilo připojit tuto námahu ke všem, které právě přestál.

Musel být velmi spokojen se všeobecným potleskem, a ještě víc sám se sebou, zvláště se skromností a prostotou, které při tom projevil tak přirozeně a které dovršily, že byl pokládán za hodna lesku, jejž dovedl tak dobře nést.

Pozoruhodné bylo, že právě den triumfu obránce Lille byl i dnem blesku, který předcházel hromu vrženému na toho, kdo mu nechtěl přijít na pomoc; neboť právě večer onoho dne, kdy byl maršál z Boufflers přijat do parlamentu, oznámil hrabě z Toulouse z králova rozkazu hraběti z Évreux, že už nebude sloužit.

Král, když jako obvykle na Bílou sobotu přijal velikonoční svátosti, byl překvapen prudkou kolikou, právě když odpoledne pracoval s otcem Tellierem na rozdělování obročí. O Velikonoční neděli mohl vyslechnout jen tichou mši a pět nebo šest dní téměř nikoho nepřijímal; potom už nebylo nic znát.

Uprázdnilo se marseillské biskupství, kde byl dlouho biskupem bratr hraběte du Luc, který přešel do Aix, odkud nakonec přišel do Paříže, kde bezprostředně nastoupil po kardinálovi z Noailles, aniž by mu v čemkoli připomínal — vždyť tam byl dosazen právě kvůli pravému opaku. Do Marseille jmenoval král abbého z Belsunce, syna jedné ze sester pana z Lauzunu. Byl to svatý kněz, oblíbený chovanec otce Telliera; sám byl dlouho jezuitou a jezuité ho propustili ze svého řádu v naději, že ho využijí užitečněji, v čemž se nemýlili. Byl příliš svatý a příliš omezený, příliš nevzdělaný a příliš neschopný se učit, než aby jim dělal sebemenší čest nebo jim přinesl sebemenší užitek. Jako biskup budil oprávněnou úctu čistotou svých mravů, svou horlivostí, tím, že sídlil ve své diecézi a věnoval se jí, a proslavil se tam zázraky, které vykonal v době moru¹¹, a potom tím, že odmítl biskupství v Laonu, aby neopustil svou první choť.

Jeho zaslepenost vůči jezuitům a jeho nevědomost, která se ukázala až překvapivě hluboká, ho zuřivě vrhly do náruče konstituce¹², díky níž se málem stal kardinálem. Když však došlo na věc, potřebovali Římané a jezuité v této hodnosti muže, jehož by mohli využít jinak než jen k tomu, aby průběžně říkal, co mu našeptají, a odevzdaně podepisoval vše, co mu předloží. Kdyby se muž tak čistých úmyslů a tak vynikající vším, co jsem právě uvedl, mohl zneuctít, zneuctil by se svým fanatismem pro konstituci, podivnými spisy, v každém ohledu zarážejícími, které přijal a podepsal jako své, a především rolí, kterou sehrál na oné embrunské loupežnické synodě¹³ — rolí jeho nedůstojnou a u kohokoli jiného hanebnou.

Pan z Lauzunu měl z biskupství svého synovce takovou radost, jakou by mohl mít ten nejmenší měšťák — tak citlivý byl i na ty nejmenší věci, které vypadaly jako milosti.