Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola devátá

Smrt pana Prince; jeho povaha. — Slečna z Tours vyhnána z domu paní princezny de Conti, dcery pana Prince, na králův rozkaz, vymožený otcem Tellierem. — Vévodové a princové a jejich manželky konají na králův rozkaz kondolenční návštěvy po smrti pana Prince v pláštích a smutečních pláštěnkách a provádějí to směšným způsobem. — Kropení svěcenou vodou u pana Prince. — Kdy začali služebníci princů krve vstupovat do králova kočáru. — Další průběh této uzurpace. — Další přehmat. — Další novota. — Velké pokoření vévody z Bouillonu. — Tělo pana Prince převezeno do Valery panem z Fréjus, pozdějším kardinálem Fleurym, a přijato arcibiskupem ze Sens za přítomnosti pana Vévody a jen jeho služebníků. — Zádušní mše v Notre-Dame za přítomnosti svrchovaných dvorů. — Pozváni vévodové z příbuzenstva. — Kardinál z Noailles, který mši sloužil, se po evangeliu uchyluje do sakristie, protože se pohřební řeč obracela k panu Vévodovi. — Krutá zlomyslnost pana Vévody vůči mně v mé nepřítomnosti. — Král ani synové Francie nenavštěvují paní princeznu de Conti ani paní Princeznu jinde než ve Versailles. — Postupné rozmnožování statků rodu Condé. — Pan Vévoda nemění jméno.

Pan Princ, který se už přes dva roky neukazoval u dvora, zemřel v Paříži krátce po půlnoci, v noci z Velikonoční neděle na pondělí, z 31. března na 1. dubna, ve svém šestašedesátém roce.

Byl to malý, velmi útlý a velmi hubený muž, jehož obličej, dosti nevzhledný, přesto budil respekt ohněm a smělostí očí; byla v něm směs vlastností tak vzácná, jaká se sotva kdy vyskytla. Nikdo neměl víc ducha a ducha všeho druhu a málokdo tolik vědomostí téměř ve všech oborech, většinou důkladných, až po umění a mechaniku, a k tomu vytříbený a všestranný vkus. Nikdy také statečnost upřímnější a přirozenější ani větší touha něco vykonat; a když chtěl okouzlit, nikdy tolik soudnosti, půvabu, roztomilosti, zdvořilosti, vznešenosti, tolik skrytého umění, které plynulo jako z pramene. Nikdo také nikdy nedotáhl tak daleko vynalézavost, provedení, důmysl, půvab a nádheru slavností, jimiž dovedl překvapit a okouzlit, a to ve všech myslitelných druzích.

Ale také nikdy tolik zbytečných talentů, tolik nevyužitého génia, tak bohatá, tak neustálá a tak živá obrazotvornost, způsobilá jen k tomu, aby byla jeho katem a metlou ostatních; nikdy tolik trnů a nebezpečí ve styku s ním, tolik a tak špinavé lakoty, nízkých a hanebných pletich, bezpráví, loupeží, násilností; nikdy také tolik povýšenosti, skrytých, nových a obratně prosazovaných nároků, jemných kliček ve zvyklostech, úskoků, jak je nepozorovaně zavést a pak z nich těžit, smělých a neslýchaných troufalostí, výbojů otevřenou silou; nikdy zároveň tak podlá nízkost, nízkost bez míry při sebemenší potřebě nebo jen při možnosti, že by nějaká mohla vzniknout; odtud ono plazivé dvoření lidem od soudů a od financí, úředníkům a předním lokajům, ona otrocká pozornost k ministrům, ona odporně vytříbená dvořanská úlisnost před králem, odtud i jeho věčné výkyvy vůči všem ostatním. Syn bez citu, krutý otec, strašný manžel, nesnesitelný pán, zhoubný soused; bez přátelství, bez přátel, neschopný je mít, žárlivý, podezíravý, neklidný bez sebemenšího oddechu, plný pletich a úskoků, jak všechno odhalit a vyzkoumat, čímž se neustále zabýval s pomocí krajní živosti a překvapivé bystrosti; prchlivý, v návalech vzteku schopný zajít do nejkrajnějších výstředností i pro maličkosti, ve všem přehnaně náročný, nikdy nesouhlasící sám se sebou, a celý jeho dům se před ním třásl; vzato vcelku, jeho pány byly prudkost a lakota, které ho ustavičně ovládaly. Přitom to byl člověk, jemuž se dalo jen těžko ubránit, když si umínil něčeho dosáhnout půvabem, obratností, jemností podbízení a lichocení a přirozenou výmluvností, kterou k tomu užíval; byl však dokonale nevděčný i za největší služby, pokud mu vděčnost nemohla posloužit k něčemu ještě lepšímu.

Viděli jsme (tom III, s. 60; v tomto vydání Díl I, Tom 3, kapitola čtvrtá) na Roseovi¹, co dovedl provádět sousedům, jejichž pozemky chtěl, a jak roztomilý byl ten kousek s liškami. Je neuvěřitelné, jak dalece dovedl podobnými cestami rozšířit Chantilly a své další statky na úkor lidí, kteří neměli ani Roseovu smělost, ani jeho důvěrný vztah ke králi; a tyranie, kterou tam provozoval, byla strašlivá. Lichocením a podlézavostí vylákal za nic od mého strýce a od markýzy ze Saint-Simon, tehdy už velmi starých, kapitánství² v Senlis a v lese Hallastre, k němuž Chantilly patří; markýza byla, jak jsem už jinde řekl, z prvního manželství vdovou po jeho prastrýci, bratru konetáblové z Montmorency, jeho babičky. Namluvil jim, že král se chystá zrušit tato kapitánství, vzdálená od královských sídel, a že o tohle přijdou, kdežto v jeho rukou zůstane zachováno. Skočili mu na to a postoupili mu je. Král přitom nepomýšlel zrušit ani jediné. Pan Princ jim z galantnosti věnoval dvě stě pistolí a vysmál se jejich důvěřivosti; nutno ovšem přiznat, že dokud žili, ponechal jim, a dokonce i jejich lidem, vládu nad honitbou, jak ji měli předtím. Jakmile je měl v rukou, nepřestal je lstí i silou rozšiřovat a uvádět všechno, co do něho patřilo, do nejkrutějšího otroctví; a byl to nesmírný kraj.³

Právo vstupu ke králi, a ani ne to největší, dostal teprve s nástupnictvím ve svém úřadu a guvernérství pro syna, když ho oženil s královou levobočkou; a zatímco jeho syn a dcera, jakožto králův zeť a snacha, trávili čas mezi králově večeří a jeho uléháním s ním v jeho kabinetě spolu s ostatními legitimovanými a s královskou rodinou, on většinou spal na stoličce v koutě u dveří, kde jsem ho mnohokrát viděl takto čekat se všemi dvořany, až se král přijde svléknout.

Vévodkyně du Maine ho držela v respektu; on se dvořil panu du Maine, který mu prokazoval málo pozornosti a pohrdal jím. Paní Vévodkyně ho přiváděla k zoufalství, neboť v něm zápasil dvořan s otcem, a dvořan nad otcem téměř vždycky zvítězil.

Jeho provdaná dcera se jha mírně zbavila. Ty, které provdány nebyly, je nesly v celé jeho tíze; záviděly otrokům jejich úděl. Slečna z Condé na to zemřela; o jejím duchu, ctnosti a zásluhách se vyprávěly zázraky.

Slečna z Enghien, ošklivá až k zhnusení a bez zásluh slečny z Condé, dlouho, za nedostatku něčeho lepšího, pokukovala po sňatku s panem z Vendôme, s rizikem pro své zdraví i navzdory mnoha jiným ohledům. Pan a paní du Maine si z lítosti, a také v zájmu levobočků, vzali do hlavy, že ten sňatek prosadí. Pan Princ na něj hleděl s rozhořčením. Cítil hanbu dvojího sňatku svých dětí s dětmi královými, ale vytěžil z něho výhody. Tento sňatek by ho ke králi nijak nepřiblížil a nemohl mu přinést nic příjemného. Neodvažoval se jím však ani pohrdnout, protože šlo o levobočka, a tím méně se postavit králi, kdyby si ho král, ponoukán panem du Maine, vzal za svůj; zvolil tedy útěk a hrál nemocného téměř patnáct měsíců předtím, než skutečně onemocněl nemocí, na kterou zemřel, a od té doby už nikdy nevkročil ke dvoru; stále jen předstíral, že tam chce jet, aby na něho čekali, a mezitím získával čas a aby na něho nikdo nenaléhal.

Pan princ de Conti, který mu prokazoval mnohem víc pozornosti než pan Vévoda a jehož duch byl tak přívětivý, u něho pochodil lépe než kdokoli jiný, ale ani jemu se to nedařilo vždycky. U pana Vévody šlo jen o slušnost. Báli se jeden druhého: syn otce velmi nesnadného, plného nálad a vrtochů, otec králova zetě; otci však přesto často uklouzla noha a jeho výpady proti synovi byly zuřivé.

Paní Princezna byla jeho ustavičnou obětí. Byla stejně ošklivá jako ctnostná a hloupá; byla trochu hrbatá a k tomu jí pořádně páchlo z podpaží, takže se dala vystopovat po čichu, i zdaleka. Nic z toho nezabránilo panu Princi, aby na ni nežárlil až k zuřivosti, a to až do své smrti. Zbožnost paní Princezny, její neúnavná pozornost, mírnost a poslušnost novicky ji neuchránily ani před častými urážkami, ani před kopanci a ranami pěstí, které nebyly vzácné. Nebyla paní ani nad nejmenšími věcmi; o žádnou se neodvažovala požádat ani ji navrhnout. Kdykoli ho to napadlo, musela okamžitě odjet z jednoho místa na druhé. Často, když už seděla v kočáře, ji přiměl vystoupit nebo ji vrátil z konce ulice, a pak to začal znovu odpoledne nebo nazítří. Jednou to tak trvalo patnáct dní za sebou kvůli cestě do Fontainebleau. Jindy pro ni poslal do kostela, musela odejít od velké mše a někdy si ji zavolal ve chvíli, kdy šla k přijímání; a musela se okamžitě vrátit a přijímání odložit na jindy. Nebylo to tím, že by ji potřeboval, ani že by se odvážila podniknout sebemenší krok, a ani tento, bez jeho svolení; ale vrtochy byly ustavičné.

On sám byl stále nerozhodný. Měl každý den připravené čtyři obědy: jeden v Paříži, jeden v Écouen, jeden v Chantilly a jeden tam, kde byl dvůr. Výdaje na ně však nebyly velké: šlo o polévku a polovinu pečené slepice na krajíci chleba; druhá polovina posloužila na další den.

Celý den pracoval na svých záležitostech a kvůli té nejmenší běhal po Paříži. Jeho zásadou bylo půjčovat parlamentním lidem a vypůjčovat si od nich, kolik jen mohl, aby je samotné zainteresoval na svých věcech a měl příležitost si je svým jednáním s nimi zavázat; proto se také velmi zřídka stalo, že by neuspěl v kterékoli záležitosti, do níž se pustil a pro niž nešetřil péčí ani přímluvami.

Byl stále zavřený doma a téměř nebyl k vidění u dvora ani jinde, kromě chvil, kdy navštěvoval krále, nebo ministry, potřeboval-li s nimi mluvit; ty pak přiváděl k zoufalství svými protahovanými a opakovanými návštěvami. Téměř nikdy nikoho nehostil a nikoho nepřijímal v Chantilly, kde mu společnost dělali jeho domácí lidé a několik učených jezuitů, velmi zřídka jiní; ale když už se tam někoho uráčil pozvat, byl okouzlující. Nikdo na světě nikdy nedělal hostitele ve svém domě tak dokonale; ani ten nejobyčejnější soukromník nemohl být pozornější. Právě toto vypětí, které přitom nebylo vůbec znát, neboť všechna jeho zdvořilost a péče měly nádech podivuhodné nenucenosti a volnosti, způsobovalo, že tam nikoho nechtěl.

Chantilly bylo jeho rozkoší. Procházel se tam vždycky v doprovodu několika sekretářů s kalamáři a papírem, kteří průběžně zapisovali, co ho napadlo k úpravám a zkrášlení. Vynaložil tam ohromné sumy, které však byly maličkostí ve srovnání s poklady, jež tam zakopal jeho vnuk, a s divy, které tam vytvořil.

Dosti se bavil díly ducha a vědy, rád je četl a dovedl je posoudit s velkým vkusem, hloubkou a soudností. Občas se také rozptyloval věcmi z oboru umění a mechaniky, jimž velmi dobře rozuměl.

Kdysi býval zamilován do několika dvorních dam a tehdy mu nic nebylo příliš drahé. Byl samý půvab, nádhera, ba i galantnost, Jupiter proměněný ve zlatý déšť. Jednou se převlékl za lokaje, jindy za překupnici, jaké chodívají k dámám nabízet šaty a cetky, jindy zase jinak. Byl to nejvynalézavější člověk na světě. Jednou uspořádal pro krále slavnost, o kterou si pletichami nechal požádat, jen aby oddálil cestu jedné velké dámy, kterou miloval a s níž si dobře rozuměl, do Itálie, a jejího manžela přitom zaměstnal skládáním veršů. U kostela svatého Sulpicia prorazil celou jednu stranu ulice skrz domy, jeden do druhého; všechny je najal a zařídil, aby utajil své schůzky.

Žárlil, a krutě, i na své milenky; mezi jinými měl markýzu z Richelieu, kterou jmenuji, protože nestojí za to ji zamlčovat. Byl do ní šíleně zamilován a utrácel miliony za ni i za to, aby byl zpraven o jejích prostopášnostech. Dozvěděl se, že o její přízeň se s ním dělí hrabě z Roucy (a to je ta, které tento duchaplný hrabě zcela vážně navrhoval, aby si dala před dveře navézt hnůj, který by ji chránil před vyzváněním zvonů, na něž si stěžovala). Pan Princ markýze z Richelieu hraběte z Roucy vyčítal a ona se usilovně bránila. To trvalo nějaký čas. Nakonec pan Princ, rozjitřený láskou, spolehlivými zprávami a vztekem, své výčitky zdvojnásobil a doložil je tak dobře, že byla usvědčena. Strach, že přijde o tak bohatého a štědrého milence, jí na místě vnukl znamenitý prostředek, jak ho uklidnit. Navrhla mu, že po dohodě s ním pozve hraběte z Roucy k sobě na schůzku, kde pan Princ bude mít připravené lidi, aby se ho zbavili. Místo úspěchu, který si od tak lidumilného a důmyslného návrhu slibovala, pojala pana Prince taková hrůza, že hraběte z Roucy varoval a ji už do smrti neviděl.

Co nelze pochopit, je, že při tolika duchu, činorodosti, bystrosti, statečnosti a touze něco vykonat a něčím být mu tak velký válečník, jakým byl jeho otec, nikdy nedokázal vštípit ani základy tohoto velkého umění. Dlouho to činil svým hlavním studiem a úsilím; syn mu odpovídal vlastním úsilím, aniž kdy dokázal nabýt sebemenší způsobilosti v kterékoli složce válečnictví, o němž před ním otec nic netajil a všechno mu vysvětloval v čele armád. Měl ho tam stále u sebe, chtěl ho zkusit postavit do čela a přitom zůstával nablízku, aby mu byl rádcem, někdy v sousedních pevnostech na dosah, s královým svolením, pod záminkou svých neduhů. Ani tento způsob výuky se mu nevydařil o nic lépe než ostatní. Nad synem, obdařeným přece tak velkými talenty, si zoufal a nakonec se o to přestal snažit, s veškerou bolestí, jakou si lze snadno představit. Znal ho a poznával ho čím dál lépe; ale otce držela na uzdě moudrost a syn stál v uctivém ostychu před leskem slávy, který obklopoval Velkého Condého.

Posledních patnáct či dvacet let života toho, o němž zde mluvíme, bylo obviňováno z něčeho víc než z prudkosti a vznětlivosti. Lidé v nich prý pozorovali pomatení, které nezůstávalo vždy uzavřeno v jeho domě. Když jednou ráno vešel k maršálce z Noailles do bytu, který měla během manželova služebního čtvrtletí — sama mi to vyprávěla —, zrovna jí stlali postel a zbývalo už jen položit na ni přikrývku; zastavil se na okamžik ve dveřích, s nadšením zvolal: „Ach, ta krásná postel, ta krásná postel!“, rozběhl se, skočil na ni, sedmkrát či osmkrát se po ní převalil na všechny strany, pak slezl, omluvil se maršálce a řekl jí, že její postel je tak čistá a tak dobře ustlaná, že se tomu nedalo odolat; a to aniž mezi nimi kdy co bylo, a ve věku, kdy maršálka, která byla celý život mimo jakékoli podezření, žádné vzbudit nemohla. Její lidé zůstali jako opaření a ona neméně než oni. Obratně se z toho vyvlékla hlasitým smíchem a žertem.

Šeptalo se, že míval období, kdy si chvílemi myslel, že je pes, chvílemi nějaké jiné zvíře, a napodoboval pak jeho způsoby; a viděl jsem lidi velmi hodné víry, kteří mě ujišťovali, že ho viděli při králově uléhání, zatímco se král modlil u klekátka a on stál u křesla, jak několikrát za sebou náhle zvrátil hlavu nahoru a otevřel ústa dokořán jako štěkající pes, ale bez hluku. Jisté je, že ho celé dlouhé doby nikdo neviděl, ani jeho nejdůvěrnější služebníci, kromě jediného starého komorníka, který nad ním získal moc a nijak se přitom nekrotil.

V posledních letech života, a zejména v posledním roce, nevešlo do jeho těla ani z něho nevyšlo nic, aniž by to sám zvážil a váhu zapsal; z toho pak vznikala pojednání, jež přiváděla jeho lékaře k zoufalství.

Horečka a dna ho napadaly opakovaně. Svou nemoc zhoršoval příliš přísnou životosprávou, samotou, v níž nechtěl nikoho vidět, většinou ani svou nejbližší rodinu, a neklidem a puntičkářstvím, které ho uvrhaly do záchvatů zuřivosti.

Finot, jeho lékař, odjakživa i náš lékař a navíc náš přítel, si s ním nevěděl rady. Nejvíc ho mátlo, jak se nám nejednou svěřil, že pan Princ nechtěl už nic jíst, prohlásil, že je mrtev, a jako jediný důvod uváděl, že mrtví nejedí. Nějakou potravu však přijímat musel, jinak by umřel doopravdy. Nikdy se ho nepodařilo přesvědčit, že žije, a tedy že musí jíst. Nakonec Finot a jiný lékař, který k němu s ním docházel nejčastěji, přišli na to, že mu přisvědčí, že je mrtev, ale budou tvrdit, že jsou mrtví, kteří jedí. Nabídli se, že mu nějaké předvedou, a skutečně mu přivedli několik spolehlivých a dobře poučených lidí, které neznal a kteří hráli mrtvé stejně jako on, ale jedli. Tento obratný tah ho přesvědčil, jenže chtěl jíst jen s nimi a s Finotem. Za této podmínky jedl velmi dobře a tento rozmar trval dost dlouho; povinná pravidelnost těch hostin Finota zoufale vyčerpávala, ale když nám vyprávěl, co se tam dělo a jaké řeči z onoho světa se při nich vedly, div se nepotrhal smíchy. Pan Princ pak žil ještě dlouho.

Když se nemoc zhoršovala, odvážila se paní Princezna zeptat se ho, zda nechce myslet na své svědomí a s někým se setkat; on se dost dlouho bavil tím, že ji odbýval. Přitom už několik měsíců tajně přijímal otce de La Tour, téhož generála oratoriánů, který byl u slečny z Condé a u pana prince de Conti v jejich posledních chvílích. Dal tomuto otci navrhnout, aby za ním přicházel jako na milostné dostaveníčko, v noci a v převleku. Poslem byl jeden podsekretář, jediný důvěrník tohoto tajemství. Otec de La Tour, krajně překvapen tak divokým návrhem, odpověděl, že úcta, kterou dluží panu Princi, ho zavazuje navštěvovat ho se všemi opatřeními, jež mu bude chtít uložit, ale že ať by od jeho domu mohl očekávat jakkoli spravedlivé zacházení, nemůže ve svém stavu a postavení svolit, aby se převlékl ani aby se vzdálil od bratra, který ho vždy doprovází; s jeho řádovým rouchem a s tímto bratrem mu však bude všechno vhod, jen pokud se ještě vrátí do Oratoře, než se tam všichni uloží. Pan Princ tyto podmínky přijal. Když ho chtěl vidět, šel onen podsekretář do Oratoře, nasedl s generálem a jeho společníkem do najatého kočáru, dovezl je k malým okrouhlým dvířkům jednoho domu, který byl propojen s palácem Condé, a dlouhými a temnými zákoutími, často s lucernou v jedné ruce a s klíčem v druhé, jímž za nimi odmykal a zamykal velké množství dveří, ho dovedl až do pokoje pana Prince. Tam ho otec de La Tour mezi čtyřma očima někdy zpovídal, většinou s ním rozmlouval. Když toho měl pan Princ dost nebo když čas naléhal, neboť ho často zdržoval dlouho, vešel do pokoje znovu týž muž a odvedl ho stejnými zákoutími zpět ke kočáru, kde na ně čekal bratr, a odtud do Oratoře v ulici Saint-Honoré.

Vyprávěl mi to později sám otec de La Tour, stejně jako překvapení a radost paní Princezny, když jí pan Princ konečně řekl, že ho už několik měsíců takto přijímá. Pak už nebylo třeba tajností; otce de La Tour volali otevřeně a docházel pravidelně po těch několik týdnů, které pan Princ ještě prožil.

Jezuité se v tom krutě přepočítali. Mysleli si, že mají zcela jistě v moci prince, který byl u nich vychován, který jim svěřil svého jediného syna do jejich koleje, který v Chantilly neměl kromě nich nikoho a měl je stále za společníky a žil s nimi v naprosté důvěrnosti. Jejich otec Lucas, muž tvrdý, hrubý a neotesaný, ač často představený v jejich domech, byl jeho titulárním zpovědníkem, který s ním ovšem neměl mnoho práce, ale pro něhož pan Princ každý rok o Velikonocích posílal cestovní kočár až do Rouenu, kde byl rektorem. Tento otec se tam dozvěděl o jeho beznadějném stavu, přijel proto veřejnými povozy a nemohl ho ani vidět, ani si dát zaplatit cestu. Urážka se jezuitům zdála krvavá. Pan Princ tak uskutečnil to, co podle mého dřívějšího vyprávění řekl jednou první prezident Harlay jezuitům a otcům oratoriánům do očí, když byli spolu u něho kvůli nějaké záležitosti a on je před všemi vyprovázel: „Jak dobré je,“ obrátil se k jezuitům, „žít s vámi, otcové!“, a hned se obrátil k oratoriánům: „a umírat s vámi, otcové!“

Nemoc se mezitím rychle zhoršovala a dosáhla krajnosti. Lékaři ho v noci na Velikonoce shledali tak špatného, že mu navrhli svátosti na příští den. Přel se s nimi, pak jim řekl, že je tedy chce přijmout hned, aby to bylo vyřízeno a zbavilo ho to podívané, jíž se obával. Teď se zase přeli lékaři kvůli nevhodné hodině a že nic tolik nespěchá. Nakonec, aby ho nepodráždili, svolili. Poslalo se do Oratoře a na faru a on tak zčistajasna přijal poslední svátosti. Velmi krátce nato si zavolal pana Vévodu, který plakal, všechno s ním a s paní Princeznou uspořádal, propustil ji se známkami úcty a přátelství a řekl jí, kde je jeho závěť. Pana Vévodu si ponechal u sebe a hovořil s ním už jen o poctách, které chtěl mít při svém pohřbu, o věcech opomenutých při pohřbu jeho otce, na něž se při jeho vlastním nesmí zapomenout a na něž je třeba dobře dbát; několikrát opakoval, že se smrti nebojí, protože se řídil zásadou svého otce, že kdo se nechce bát nebezpečí zblízka, musí si na ně zvykat zdaleka; utěšil syna a pak s ním mluvil o krásách Chantilly, o rozšířeních, která tam zamýšlel, o stavbách, které tam úmyslně začal, aby zavázal k jejich dokončení po své smrti, o velké sumě hotových peněz určené na tyto výdaje a o místě, kde je uložena; a v takových rozhovorech vytrval, dokud se mu nezačala mást hlava. Otec de La Tour a Finot se mezitím stáhli do kouta pokoje; od nich znám tyto podrobnosti. Tento princ zanechal velkou představu o své pevnosti a velmi smutnou o tom, jak využil svých posledních hodin.

Skončeme jedním výrokem Verrillona, kterého všichni tak dobře znali a který u něho zůstal, když předtím sloužil jeho otci, a těšil se u něho úctě a vážnosti. Když na něho jednou v Chantilly naléhali, aby koupil dům, který stál velmi blízko: „Dokud budu mít tu čest těšit se Vaší přízni,“ řekl panu Princi, „nemohu být nikdy dost blízko Vás, a proto dávám přednost svému pokoji zde před zámečkem v sousedství; a kdybych měl to neštěstí o ni přijít, nemohu být nikdy dost daleko od Vás, takže statek tady nablízku je mi naprosto k ničemu.“

Nikdo, ani služebnictvo, ani příbuzní, ani kdokoli jiný, pana Prince neoplakával, kromě pana Vévody, jehož ta podívaná na chvíli dojala a který se cítil pěkně osvobozen, a paní Princezny, která se za své slzy styděla tak, že se za ně v soukromí omlouvala. Ačkoli jeho pohřební obřady trvaly dlouho, dovyprávějme je hned, abychom se k nim už nemuseli vracet: krajní podivínství tak výrazného člověka mi připadalo hodno zaznamenání; nezapomeňme však na pomstu jezuitů, která byla prvním kouskem otce Telliera.

Jezuitům právě unikla paní z Condé⁴ a nedávno pan princ de Conti; a pan Princ, který se vždy zpovídal u nich, když se vůbec zpovídal, jim unikl v hodině smrti. Protože se nemohli pustit do princů a princezen krve, a přece chtěli rozruch, který by zastrašil rodiny, vrhli se na slečnu z Tours. Byla to šlechtična z Auvergne bez jakéhokoli jmění, velmi zasloužilá, duchaplná a zbožná. Žila u paní z Montgon až do její smrti, protože byla příbuznou jejího manžela; získala si tam známost a vážnost u mnoha dvorních dam a doufala dokonce, že jí paní z Maintenon opatří prostředky k živobytí, když paní z Montgon zemřela. Tehdy ji všichni litovali; promluvilo se o ní s paní princeznou de Conti, dcerou pana Prince, a ta ji přijala k sobě. Pro svou ctnost se stala podezřelou jezuitům, jimž byl palác Conti podezřelý odjakživa kvůli dávnému pomazání ze starého paláce Conti⁵, které na tento palác skutečně trochu přešlo, a dokonce i na palác králové dcery. Slečna z Tours byla tedy obviněna, že přivedla otce de La Tour k princi de Conti a potom prostřednictvím paní Princezny a paní princezny, její dcery, k panu Princi. Ačkoli ji paní princezna de Conti v obou bodech vřele hájila, nic ji nemohlo zachránit. Paní princezna de Conti dostala výslovný rozkaz vykázat ji ze svého domu. Ubohá dívka, nehledě na všechno, co tím ztrácela, nevěděla, kam se uchýlit. Ani jeden klášter v Paříži se ji neodvážil přijmout, žádná přítelkyně nevěřila, že by se mohla takto vystavit. Na venkov — ale kam a jak? Po několika dnech si jezuité, netrpěliví, že je stále ještě v paláci Conti, a ještě víc kvůli rozruchu, který tato násilnost vyvolávala, vymohli rozkaz, aby ji přijal klášter, který si zvolí. Paní princezna de Conti jí dál vyplácela penzi, kterou jí dávala, a po několika letech dosáhla svolení vzít ji zpět k sobě, kde slečna z Tours zůstala až do své smrti. Kromě toho, že pro toto zacházení nebyla žádná záminka, nedali si jezuité ani tu práci nějakou hledat a chtěli, aby jediným a všeobecně známým důvodem trestu byl připisovaný zločin, že přivedla otce de La Tour, aby byl těmto princům na smrtelném loži.

Jakmile pan Princ zemřel, šel to králi jménem pana Vévody oznámit Espinac, kapitán gardy pana Vévody jakožto guvernéra Burgundska; král ještě téhož dne poslal vévodu z Tresmes, aby jeho jménem vyjádřil rodině soustrast, protože při smrti zesnulého pana Prince, otce tohoto, tam byl vyslán Villequier, pozdější vévoda z Aumontu, rovněž první šlechtic komory. Ve čtvrtek 4. dubna přijel pan Vévoda do Versailles.

Čtenář si vzpomene na nový nárok princů krve vyrovnat se synům a vnukům Francie, pokud jde o návštěvy v dlouhém plášti při velkých rodinných smutcích, a na to, že při úmrtí paní z Armagnacu loňského roku, jak jsem tehdy vyprávěl, prosadili prostřednictvím levobočků, kteří s nimi ve všem sdíleli jejich hodnost, že pan Velký dostal od krále rozkaz, aby je jeho děti navštívily v dlouhém plášti, čemuž se musely podrobit. Pan Velký osobně unikl jen proto, že ovdovělí manželé nechodí nikam než ke králi. Při smrti pana prince de Conti⁶ si pan Vévoda činil nárok na totéž a vykládal králův rozkaz tak, že platí pro smutek činný i trpný; nikdo však, ani vévodové, ani knížata, ani jiní, nechtěl plášť obléci, a král, který cítil novotu toho nároku, a přece nechtěl rozhodnout proti princům krve, nechal je, ať se unaví, aniž cokoli nařídil, takže pan Vévoda, když to zpozoroval, prohlásil, že pan princ de Conti je indisponován a velmi unaven, paní princezna de Conti příliš zarmoucena a slečny, její dcery, u ní příliš neodbytně, než aby mohli někoho přijímat, a že nikoho nepřijmou.

Šest týdnů nato už smrt pana Prince, předvídaná a nyní skutečná, nedovolovala déle otálet. Pan Vévoda, který přijel do Versailles tři dny po ní, dal oznámit, že nazítří budou přijímat návštěvy, ale nikoho bez pláště; bylo to vyhlášeno nadarmo: celý pátek čekal, stejně jako princ de Conti a pan du Maine, každý ve svém bytě, aniž se kdo objevil, kromě dvou či tří mužů bez titulu, kteří byli odmítnuti, protože neměli plášť. Pan Vévoda se příliš angažoval, než aby mohl couvnout. Prostřednictvím pana du Maine, který s ním tu čest sdílel, dosáhl, že král ke konci toho dne poslal k nim pana hraběte z Toulouse ve velkém plášti; potom počítal, že už to půjde samo, ale byl ještě třeba rozkaz, o který se večer vyjednávalo a který král nazítří dal vévodovi z Beauvilliers pro vévody a panu Velkému pro knížata s dodatkem, že když tam pan hrabě z Toulouse byl v plášti, není už žádná překážka. Odpověď byla velmi snadná — totiž vzájemnost —, ale protože synové Francie a pan vévoda z Orléans, kteří tím ztráceli toto odlišení od princů krve, se ze strachu před levobočky neodvážili ani ceknout, nezbylo vévodům a knížatům než mlčet.

V sobotu odpoledne tam tedy šli všichni, ale všichni jako na smluvené znamení, muži i ženy, a tak nepatřičně, že to hraničilo s urážkou. Všeobecně se okázale nosily krajkové kravaty místo smutečních límců, u dam podobné krajkové límečky pod smutečními závoji a barevné stuhy ve vlasech; muži měli barevné punčochy, bílé nebo červené, jen málokdo hnědé, svázané a nabělo napudrované paruky, a obě pohlaví bílé rukavice, dámy s barevným lemováním: zkrátka učiněná maškaráda. Způsob příchodu a odchodu byl stejně směšný: při vstupu se sotva kdo uklonil, nikdo nepromluvil, lidé se na sebe dívali a smáli se; za chvíli se odcházelo; vévodové a knížata se nechávali princi krve vyprovodit až na galerii, aniž by jim řekli slovo, jejich ženy stejně tak princeznami až do předpokoje; často se plášť odhazoval dřív, než byli z dohledu, a tyto pláště, které si lidé brali až při vstupu, se nosily celé nakřivo. Princové krve to citelně pocítili, ale spokojeni se svým vítězstvím se při tomto zavádění novoty neodvážili nic říct; měli dokonce takový strach, aby se nikdo nevymlouval na nedostatek plášťů, že jich u jejich dveří ležely hromady, které se s veškerou úctou podávaly a zase přebíraly, aniž se na cokoli ptalo. Nikdo tam nešel s někým jiným; zkrátka dělalo se, co nejhůř šlo.

Pan vévoda z Enghien přijímal u pana Vévody, který se domníval, že tím prokazuje velkou ohleduplnost, aby lidé nemuseli chodit k němu do města. Princové krve byli ve velkém plášti a ve smutečním límci, v plné smuteční výpravě, a princezny krve ve smutečních závojích, dokud návštěvy trvaly.

Následující neděli je navštívil král a po něm paní vévodkyně z Bourgogne; k princům však nešla a nešla tam ani žádná z dam. Paní Vévodkyně, v sedmém měsíci těhotenství, přijímala všechny návštěvy na lůžku; v pokoji u sebe měla slečnu z Bourbonu a slečnu z Charolais ve smutečních závojích, které přijímaly hosty za ni a samy u sebe návštěvy nepřijímaly.

Pan princ de Conti, jemuž vlečku nesl Pompadour a jehož doprovázel vévoda z Tresmes jakožto vévoda, šel v úterý 9. dubna jménem krále pokropit tělo svěcenou vodou; obřad byl stejný jako u zesnulého pana prince de Conti, který jsem popsal; objevily se při něm dvě nové uzurpace, z nichž první se poprvé odvážila při kropení pana prince de Conti a při tomto se potvrdila: totiž že La Noue, vychovatel pana vévody z Enghien, nastoupil do králova kočáru a posadil se u dvířek. Tentokrát totéž udělal vychovatel pana prince de Conti. Viděli jsme (tom I, s. 365; v tomto vydání Díl I, Tom 1, kapitola dvacátá druhá) rozdíly mezi předními služebníky synů a vnuků Francie a služebníky princů krve, dobře vyložené a dobře doložené, i fakty; dva hlavní spočívají v tom, že tito druzí nevstupují do kočárů a nejedí s králem atd. Při této příležitosti to dopadlo stejně jako s návštěvou v plášti. Přidružení levobočků k týmž výsadám, hodnostem a poctám, jaké mají princové krve, zabránilo synům Francie a panu vévodovi z Orléans, aby si stěžovali. Levobočci, kteří prosadili, že jejich dvorní dámy bývaly v Marly, jedly u králova stolu a jezdily v králových kočárech a že v Marly býval i každý z jejich předních služebníků, aniž to princové krve, i když byli královými zeti a vnuky, dokázali vymoci pro své lidi a aniž to paní Princezna a paní princezna de Conti, její dcera, vymohly pro své dvorní dámy, levobočci, pravím, se při této příležitosti neodvážili nic říct, při první, kdy kdy služebník prince krve, byť rytíř řádu, vkročil do kočárů. Král, který cítil, co tím dělá pro své děti, nechtěl k hotové věci nic říkat, a ta prošla díky mládí těchto princů, které nebylo dobře možné oddělit od jejich vychovatele. Ale tato troufalost, která se za králova života už neopakovala, se rozlila do všech výstředností, když se po něm stal pánem pan Vévoda⁷, a výsledkem bylo, že už nebylo žádné odlišení, mezí ani míry v tom, kdo jí s králem a vstupuje do jeho kočárů, což je jeden z velkých zdrojů dnešního zmatku.

Druhá troufalost, při tomto kropení zcela nová, jaká se nevyskytla při předchozím ani při žádném jiném, byla, že princ de Conti, místo aby se v králově kočáru vrátil na nádvoří Tuileries pro svůj vlastní kočár, kde ho nechal, dal se královým kočárem dovézt od paláce Condé rovnou k sobě domů. Tak se při každé příležitosti objevovaly nové troufalosti, které král z různých ohledů trpěl, neboť se všechny daly obrátit ve prospěch jeho levobočků, aniž se kdo z téhož důvodu, počínaje syny Francie, odvážil hájit své právo, svůj zájem, ustálený zvyk a rozum.

Pan Vévoda, pohněván kvůli plášťům na vévody, na nichž si raději vylil zlost, nepožádal ani jednoho, aby ho jako jeho příbuzný doprovázel při přijetí pana prince de Conti ke kropení; pozval prince z Tarentu a prince z Rohanu, hraběte z Roucy a jeho bratra Blansaca a Lassaye, manžela nemanželské dcery pana Prince, z nichž první čtyři nebyli spokojeni. Pan z Bouillonu o tom byl zřejmě zpraven předem, neboť vévodovi z Albretu, který byl také pozván, zakázal, aby se dostavil, a ten se dal omluvit s odvoláním na tento zákaz. Pan Vévoda to vzal tak zpupně, že vymohl na králi rozkaz, aby se mu pan z Bouillonu šel omluvit.

Pan z Fréjus, dnes kardinál Fleury a pán království, říkal při kropení modlitby, což se u pana prince de Conti nedělo, protože ten nebyl prvním princem krve.

Všichni, kdo šli pokropit pana prince de Conti, šli také k panu Princi, a navíc nuncius v čele všech velvyslanců, kteří všichni společně a v dlouhých pláštích navštívili pana Vévodu a pana vévodu z Enghien, který byl u něho. Tyto prince doprovázeli pozvaní příbuzní, kteří nebyli vévody, jako při kropení.

Stejně si počínal při přenesení srdce, které vykonal biskup z Fréjus k jezuitům v ulici Saint-Antoine, kde bylo uloženo vedle srdcí dvou posledních princů de Condé. Zřejmě usoudil, že k jeho velikosti patří mít tam vévody, a rozmyslel si to. Pan Vévoda, který tam na srdce šel čekat, pozval z příbuzných, aby tam byli, ale aniž by je tam sám přivedl, jen vévody z Ventadour, z La Trémoille a z Luxembourgu; u jezuitů nebylo nic uspořádáno podle pořadí a pan Vévoda se tam vyhnul jakékoli příležitosti ke sporu o přednost, protože pozval také prince Karla, syna pana Velkého, prince z Montbazonu, prince z Rohanu, hraběte z Roucy a hraběte z Blansacu a s nimi Lassaye.

Smrt pana Prince je tedy prvním případem, kdy byla cizí knížata zvána jako příbuzní spolu s vévody, kteří jako příbuzní zváni byli vždycky, kdežto ta knížata nikdy. Protože tento doprovod neurčuje král, vévodů se nijak nedotklo toto bezvýznamné upřednostnění a soupeření, které se nijak nedotýká jejich původu ani jejich hodnosti.

Tělo bylo s velkou okázalostí převezeno z paláce Condé rovnou do Valery, statku a pohřebiště posledních princů de Condé nedaleko Fontainebleau, kde je biskup z Fréjus předal arcibiskupovi ze Sens jakožto diecéznímu biskupovi. Byli tam jen pan Vévoda s panem vévodou z Enghien a jejich služebnictvo.

Kdyby tehdy někdo těmto princům řekl, že pan vévoda z Enghien bude jednou prvním ministrem, velmi by je překvapil; kdyby je ujistil, že za to bude vděčit výhradně témuž biskupovi z Fréjus, užasli by ještě mnohem víc; kdyby jim předpověděl, že bude propuštěn, poslán do vyhnanství a po zbytek života držen stranou týmž biskupem, který zaujme jeho místo a bude je zastávat se vší mocí a zcela jinak než on, a že se to všechno stane bez nejmenší překážky, myslím, že by se nakonec proroku vysmáli.

Všechno skončilo skvělou zádušní mší v Notre-Dame na královy náklady, za přítomnosti svrchovaných dvorů⁸, jak náleží prvnímu princi krve. Sloužil ji kardinál z Noailles a pohřební řeč pronesl jezuita otec Gaillard; podle všeobecného soudu byla velmi špatná. Vznikl spor, zda má řečník oslovovat sloužícího kardinála, či pana Vévodu. Nakonec král rozhodl, že pana Vévodu, ale že hned po evangeliu se kardinál odebere do sakristie jakoby k odpočinku a vrátí se až po skončení pohřební řeči; chórové lavice v Notre-Dame způsobily, že o křesla nešlo nikomu. Pan Vévoda poslal šlechtice v dlouhém plášti pozvat příbuzné a koho se mu zachtělo. Pozváno bylo několik vévodů.

Já také: byl jsem v La Ferté. Pan kancléř mě při smrti pana prince de Conti donutil — ani ne tak důvody, jako tím, že mě o to žádal jako o projev přátelství —, abych šel k panu Vévodovi a k paní Vévodkyni; proto teď v mé nepřítomnosti vykonala paní ze Saint-Simon návštěvu u paní Vévodkyně, která se předstihla v tom, jak ji dobře přijala a jak přijala omluvu mé nepřítomnosti, a to za sebe i za pana Vévodu. Při smrti pana Prince jsem byl v La Ferté; tušil jsem, že vyvolá nároky a rozruch, a zůstal jsem stranou u sebe doma, dokud nebylo všechno skončeno, a dokonce dokud se o tom nepřestalo mluvit, abych do ničeho nebyl zapleten. Tato opatření mi byla k ničemu. Po návratu jsem se dozvěděl, že pan Vévoda, když mluvil s králem o pláštích, měl tu laskavost říct mu, že je škoda, že tu nejsem, a že bych k tomu jistě něco pěkného vyvedl, kdybych byl u dvora; dozvěděl jsem se také, že král na to nic neodpověděl. Pravdou je, že jsem kancléři řekl svůj názor na návštěvu, k níž mě donutil, a na chválu, které se mi za ni dostalo. Brzy nato jsem si to vynahradil. Paní Vévodkyně porodila pana hraběte z Clermontu. Nešel jsem ani k panu Vévodovi, ani k ní, paní ze Saint-Simon také ne, a netajil jsem se tím, že ho do smrti neuvidím. A skutečně jsem to velmi okázale dodržel.

Král nechtěl jet do Paříže ani dovolit, aby tam synové Francie jeli navštívit paní princeznu de Conti a paní Princeznu. Pan Vévoda vynaložil veškeré úsilí, ale neuspěl. Král trval na svém, takže nakonec musely přijet do Versailles, kde je král navštívil. Tento rozdíl mezi Paříží a Versailles byl pro prince krve nový a velmi je pokořil. Kdysi neplatil ani pro vévodkyně, které královna, choť krále, chodívala ze Saint-Germain navštěvovat při všech příležitostech až do smrti vévody z Lesdiguières, kdy to královna přestala dělat, a po jejím příkladu postupně i dcery Francie, jak jsem vyložil.

Závěť pana Prince rozeštvala jeho syna s jeho dcerami a měla velké následky, o nichž bude řeč v pravý čas. Jeho děd⁹ neměl celkem víc majetku než dvanáct tisíc livrů ročního důchodu, když se oženil s dcerou posledního konetábla z Montmorency. Dokázal však jmění nashromáždit a obratně vytěžit z nesmírné konfiskace majetku posledního vévody z Montmorency¹⁰, popraveného v Toulouse roku 1632. Pan Princ, jeho syn a otec toho, o němž mluvíme, svůj majetek nezmenšil navzdory výdajům na nepokoje, které vyvolal, a na svůj dlouhý pobyt ve Flandrech, a zdědil celé bohaté dědictví rodu Maillé po smrti svého švagra, svobodného vévody z Brézé, admirála Francie pod jiným jménem¹¹, který padl před Orbetellem roku 1646 ve dvaceti sedmi letech. Pan Princ, jeho syn, se oženil s jednou z nejbohatších dědiček Evropy a celý svůj život, jehož konec jsme právě viděli, strávil obohacováním. Kromě drahokamů a nábytku v hodnotě několika milionů a nesmírného rozšíření paláce Condé a Chantilly měl s paní Princeznou milion osm set tisíc livrů ročního důchodu, včetně své penze prvního prince krve ve výši sto padesáti tisíc livrů, svého úřadu velmistra Francie a svého guvernérství. Pan Vévoda, jeho syn, neměl čas majetek zmenšit ani rozmnožit.

Pan Vévoda, kterého jsme viděli jako prvního ministra, pak propuštěného a jakoby uchýleného do Chantilly, kde zemřel, a který po svých dvou manželkách nic nezískal, zanechal dva miliony čtyři sta tisíc livrů ročního důchodu, nepočítaje cenné papíry, o nichž se nic nevědělo, a ohromnou sbírku vzácností všeho druhu spolu s velmi značným rozmnožením drahokamů; jeho výdaje přitom byly vždy víc než královské v každém ohledu: v domácnosti, v honech, ve stole, v hostech v Chantilly, v nádherném nábytku, ve stavbách a nesmírných úpravách. Od krále neměl víc než jeho děd; ze svého majetku musel vyplatit vrácení věna a vdovský důchod své matky, která ho dosud přežívá, a věna a dědické podíly paní princezny de Conti, paní du Maine a paní z Vendôme, svých tet, paní princezny de Conti, paní ze Saint-Antoine a paní z Beaumontu, slečen z Charolais, z Clermontu a ze Sens, svých sester, a pánů hrabat z Charolais a z Clermontu, svých bratrů. Při smrti svého otce mu bylo osmnáct let, třicet jedna, když se stal prvním ministrem; byl jím ne zcela dva a půl roku a zemřel v Chantilly, kde od té doby trvale pobýval, 27. ledna 1740 ve věku čtyřiceti osmi let. Při odchodu do Chantilly si neponechal nic z toho, co měl jako první ministr, ani z věcí s tím spojených, které tehdy přešly na pana z Fréjus; z toho lze posoudit, jaké jmění nashromáždil.

Pan Princ byl posledním z této větve, kdo nesl toto jméno; prvním princem krve byl jen z milosti, jak jsem řekl při smrti Monsieura. Pan Vévoda si ponechal své jméno a nepřijal jméno svého otce; tak to král stanovil. Při této příležitosti snad nebude od věci říci pro zajímavost pár slov o zvláštních jménech pan Princ, pan Vévoda a pan Hrabě, ba i Monseigneur, Monsieur a Mademoiselle.