Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola desátá

Odbočka o zvláštních jménech, jejich původu atd.: pan Princ, pan Hrabě, pan Vévoda. — Poslední dědictví hrabství Soissons. — Hrabě z Toulouse. — Zánik prostého jména pan Princ. — Zmařená chiméra pravnuka Francie. — Zániky prostého jména pan Vévoda. — Děti Jindřicha II. — Monsieur. — Dcery Francie odjakživa prostě Madame, a proč. — Mademoiselle. — Breve udělené slečně z Charolais, aby byla nazývána prostě Mademoiselle. — Monseigneur. — Obratné a nenápadné zavedení zvyku říkat princům krve a levobočkům Monseigneur, a pak už jim v řeči jinak neříkat. — Pan z Vendôme se dává v armádě nazývat Monseigneur, a maršál z Montrevelu v Guyenne. — Výsost prostá, nejjasnější.

Nikdy předtím se o žádném z těchto jmen neslyšelo, dokud pikle lotrinského domu proti královské krvi nepřiměly hugenoty chopit se zbraní. Jejich vůdcem se stal princ de Condé, bratr navarrského krále a strýc Jindřicha IV. z otcovy strany. Byl v té straně jediný z královské krve a strana si zvykla, mluvila-li o něm, nenazývat ho jinak než pan Princ (M. le Prince): byl jaksi jejich princem; nikdo ve straně se mu nevyrovnal rodem ani autoritou; jeho jméno bylo jejich ctí, jejich velikostí a zčásti i jejich silou. Tento zvyk se ujal, a to tak pevně — taková je moc zvyků nad davem, jakmile se jednou usadí —, že po bitvě u Jarnacu, v níž tento princ zahynul (1569), byl jeho syn, který po něm převzal jméno princ de Condé, ve straně nazýván jen pan Princ, ačkoli tehdy nemohl platit za vůdce strany. Navarrský král, starší bratr prvního prince de Condé, zemřel (1. listopadu 1562) na zranění, která utrpěl před Rouenem. Jana d’Albret, princezna z Béarnu, titulární královna a dědička Navarry, byla hugenotka: v tomto vyznání vychovala svého syna, prince z Béarnu, z něhož se později stal náš Jindřich IV. Tomu bylo v době smrti jeho strýce prince de Condé něco přes patnáct let, o rok méně než princi de Condé, jeho bratranci. Ten mu nemohl nic upírat, a také na to ani nepomyslel; princ z Béarnu — tento titul nosil, dokud žila královna, jeho matka — byl jednomyslně prohlášen, vyhlášen a uznán vůdcem hugenotské strany, zatímco pro mládí obou princů jím ve skutečnosti byl admirál Coligny;¹ nicméně princ Navarrský si v hugenotské straně toto jméno vždy podržel, zatímco princ de Condé, jeho bratranec, byl v ní stále a vytrvale nazýván prostě pan Princ. Styky, které občanské války mezi stranami nikdy nezničí, a ty, jež se ještě rozmnožily v různých přestávkách válčení nazývaných mírem, přenesly do katolické strany zvyk té druhé říkat princi de Condé prostě pan Princ; a tak se ten zvyk ujal po celé Francii, až v Paříži a u dvora.

Tento druhý princ de Condé zemřel v Saint-Jean-d’Angély 5. března 1588 ve třiceti šesti letech a zanechal pohrobka, který byl třetím princem de Condé, otcem onoho hrdiny a dědem toho, o jehož smrti jsme právě vyprávěli. Se jménem svého otce zdědil i všeobecný zvyk a byl stejně jako on nazýván prostě pan Princ. Jindřich IV., když usedl na trůn, ho chtěl vyrvat hugenotům, kteří kromě něho neměli žádného prince krve, ten byl však příliš mladý, aby mohl být jejich vůdcem jinak než jménem. Byl prvním princem krve, synem bratrance Jindřicha IV., a mezi korunou a jím tehdy nestál nikdo. Jindřich IV. ho dal přivézt do Saint-Germain a velmi pečoval o jeho výchovu: bylo mu tehdy teprve osm let a bylo to koncem roku 1595. Protože přišel i s tímto zvykem, který se tak všeobecně ujal, být nazýván prostě pan Princ, a nad sebou neměl nikoho než krále, tento zvyk trval dál po celý jeho život a přešel na jeho syna a od toho na jeho vnuka.

Hrabě ze Soissons byl jeho strýc z otcovy strany, syn prvního prince de Condé z jeho druhého manželství s jednou Longuevillovou, a stál vždy na straně katolické. Řevnivost, s níž se až příliš často setkáváme u mladších synů z jiné matky a u předních mužů znesvářených stran, tohoto prince popíchla, když viděl, že ten, kdo stál v rodě nad ním, je prostě pan Princ, a přivedla ho na nápad dát si po tomto vzoru také zvláštní jméno. Dal se tedy nazývat prostě pan Hrabě (M. le Comte) — nejprve svými služebníky, pak svými chráněnci, svými přáteli, nakonec longuevillským domem a svými příbuznými. Nic se nevyrovná pohotovosti a snadnosti, s níž Francouzi napodobují módy a podrobují se nárokům. Podle příkladu těch, kdo ten zvyk přijali, a s vědomím, že na něm pan hrabě ze Soissons lpí, se brzy ujal všude. Protože tomuto princi nedával ani hodnost, ani žádnou skutečnou výhodu, král to nechal říkat i dělat, takže nejenže hrabě ze Soissons zůstal po celý život prostě panem Hrabětem, ale toto označení po něm přešlo i na jeho syna, který si je podržel po celý život. Žádný jiný princ krve tehdy titul hraběte nenosil.

Pan Princ, jakkoli byli s hrabětem ze Soissons nepřáteli, neměl nejmenší chuť brát za zlé vyznamenání, které přišlo do módy pro mladšího člena jeho rodu; přivedlo ho však na myšlenku znásobit to své a dát svého nejstaršího syna, vévodu z Enghien, nazývat prostě pan Vévoda (M. le Duc). Uspěl stejně snadno jako jeho strýc, když se dal nazývat prostě pan Hrabě, a toto prosté jméno pan Vévoda pak přecházelo jako nabyté právo na nejstarší syny obou posledních princů de Condé, takže byli po sobě čtyři nazývaní pan Princ, čtyři pan Vévoda a dva pan Hrabě, protože větev Soissons skončila druhým z nich, který padl neženatý v bitvě u Sedanu neboli u La Marfée 6. července 1641 ve dvaačtyřiceti letech.

Tento princ neměl bratra a měl čtyři sestry. Dvě zemřely neprovdané a nejstarší zanechala jen dceru z manželství s vévodou z Longueville, který se pak oženil s proslulou sestrou pana Prince, onoho hrdiny. Tato dcera z prvního manželství byla poslední vévodkyní z Nemours, o níž tu byla nejednou řeč a která vedla tolik sporů s panem princem de Conti. Druhá sestra, která zemřela teprve roku 1692 v osmdesáti šesti letech, přinesla mimo jiný majetek hrabství Soissons princi Tomášovi, synovi ze savojského rodu, zvanému princ z Carignanu, zemřelému roku 1656, s nímž měla mimo jiné dva syny: jednak onoho proslulého němého, otce prince z Carignanu, který nedávno zemřel v Paříži² a byl manželem levobočné dcery prvního sardinského krále a hraběnky z Verrue; jednak druhého, který nesl jméno hraběte ze Soissons a který s neteří kardinála Mazarina zanechal mimo jiné děti dalšího hraběte ze Soissons, jenž zemřel v armádě římského krále před Landau, a proslulého prince Evžena. Zesnulý král se v mládí a v prvních letech svého manželství od této hraběnky ze Soissons nehnul; její osobní přízeň spojená se všemocí jejího strýce ovládala dvůr a rozdělovala jeho příjemnosti a velmi často i milosti. Jméno hraběnky ze Soissons v tak velkém lesku ji přivedlo na nápad zneužít francouzské podlézavosti a přisvojit si po vzoru hrabat ze Soissons, princů krve, jméno prostě paní Hraběnka (Mme la Comtesse) a svému manželovi jméno pan Hrabě. Odvážila se nechat se tak nazývat svými služebníky a důvěrníky. Květ dvora, který se u ní tlačil, sotva tuto ctižádost postřehl, se jí přizpůsobil. Král si zvykl to slýchat, aniž by mu to vadilo, a zvyk se ujal. Jejímu manželovi, na němž nic nezáviselo, se to tak všeobecně nepodařilo a nežil dost dlouho, aby to pevně zavedl. Když jeho vdova upadla v nemilost, zvyk se přerušil: stala se znovu paní hraběnkou ze Soissons, ale pro mnoho lidí zůstala ze zvyku paní Hraběnkou až do svého útěku ze země, neboť do ciziny za ní tento zvyk už nedošel. Tak je vidět, kam až a jak snadno se ve Francii zlořády zavádějí a zakořeňují.

Zesnulý král velmi toužil zavést zvyk nazývat pana hraběte z Toulouse prostě pan Hrabě. Když o něm mluvil, neříkal jinak než „Hrabě“, a celá domácnost tohoto nemanželského syna mu neříkala jinak než prostě pan Hrabě. Byli tu sice dva princové krve, kteří nesli jméno hrabě z Charolais³ a hrabě z Clermontu, ti se však začali objevovat teprve ke konci jeho vlády a byli syny jeho nemanželské dcery, paní Vévodkyně, a ani tehdy, ani později na toto zvláštní jméno nepomysleli. Nevím, jak se stalo, že hrabě z Toulouse, prostě pan Hrabě v králově přání i v jeho ústech a v ústech celého námořnictva, jím nikdy nemohl být pro veřejnost — až na velmi malý počet nízkých dvořanů, kteří se to ještě neodvažovali riskovat jinde než v králově přítomnosti —, ani jak tento panovník, tak opěvovaný, tak obávaný, jehož i nejmenší přání byla zbožňována a který své levobočky dovedl až k apoteóze, nikdy nedokázal prosadit to, co se bez potíží podařilo neteři kardinála Mazarina, manželce prince ze savojského rodu, pomocí obouváku v podobě shodného jména hraběnky ze Soissons.

Princové de Condé, kteří plně vlastnili dědičné jméno pan Princ a pro svého nejstaršího syna jméno pan Vévoda, začali toto vyznamenání nárokovat jako právo prvního prince krve. Král i společnost jim to prominuli jako mnoho jiných, důležitějších věcí, ale právě to je o ně připravilo.

Vévoda z Orléans, skutečný první princ krve, tuto hodnost zanedbával, protože ji zastínila jeho mnohem vyšší hodnost vnuka Francie. Na svém místě jsme viděli, jak po smrti Monsieura přešla na pana Prince, který si už předtím, po smrti svého otce, vzal jméno prostě pan Princ — z téhož důvodu, že vévoda z Orléans pro sebe hodností prvního prince krve pohrdal. Pan Princ zároveň přenesl na svého syna prosté jméno pan Vévoda, které předtím nosil sám. Po smrti posledního pana Prince král, maje za to, že toto zvláštní jméno pan Princ nosil první princ krve a naposledy ten, z něhož ho učinil, ačkoli jím nebyl, nechtěl, aby přešlo na jeho syna, a tomu zůstalo prosté jméno pan Vévoda, které nosil. Vévoda z Orléans měl už tehdy syna nesoucího jméno vévoda z Chartres, které si ponechal.

Vévodkyně z Orléans měla tehdy v hlavě přeludy, které se jí nepodařilo uskutečnit, jak uvidíme později. Nespokojila se s novodobou hodností vnučky Francie, které požívala skrze svého manžela, nemohla snést, aby její děti byly jen princi krve, a chtěla vymyslet něco mezi tím, s titulem pravnuků Francie; to bylo vskutku tím, co zabránilo vévodovi z Chartres nazývat se pan Princ, a co ještě usnadnilo vévodovi z Enghien — tomu, kterého jsme viděli tak krátce prvním ministrem —, aby po smrti svého otce přijal jméno, které ten nosil, prostě pan Vévoda. Po jeho smrti roku 1740 však toto jméno zaniklo s ním, ačkoli vévoda z Chartres, první princ krve — tehdy už jednoznačně jen to a nic víc — a od smrti svého otce nesoucí jméno vévoda z Orléans, měl syna, kterého dal nazývat vévodou z Chartres. Ať už se tedy rod Condé neodvážil riskovat prosté jméno pan Vévoda pro malého syna, kterého zanechal poslední pan Vévoda, nebo si během jeho dětství chtěl ponechat čas a pokusit se vzkřísit pro něj prosté jméno pan Princ zvykem na shodné jméno, po velmi podivném příkladu hraběnky ze Soissons, o němž jsem právě mluvil, dali mu jméno princ de Condé,⁴ aniž by mu dosud kdokoli, ani v samotném paláci Condé, říkal prostě pan Princ.

Nelze popřít, že bratři Karla IX. jsou v pamětech oněch dob jeden po druhém někdy nazýváni prostě pan Vévoda, někdy prostě Monsieur: Jindřich III., když byl vévodou z Anjou, téměř nikdy, a poté, co se Jindřich stal králem, vévoda z Alençonu⁵ o něco častěji. Až do nich se o těchto jménech nikdy neslyšelo. Vzešla z jejich domácností a v nich také zůstala. Většina lidí je nepřijala. Všechny dějepisy a většina pamětí je nazývají vždy vévody z Anjou a z Alençonu; nezdá se, že by si tato zvláštní jména osobovali; to, co jsem řekl o jménu pan Vévoda u nejstarších synů princů de Condé, tedy zůstává jisté, aniž by na tom to málo, co se vyskytlo u těchto synů Francie, cokoli měnilo.

Z toho samého je třeba pochopit, že Gaston, bratr Ludvíka XIII., je prvním synem Francie, který byl skutečně a trvale nazýván prostě Monsieur a který si to osoboval. Je pravda, že dějepisy a paměti jeho doby ho nazývají také vévodou z Orléans, ale neméně pravda je, že je v nich velmi běžně nazýván také prostě Monsieur, a to se soustavnou četností zcela jinou než synové Francie, o nichž jsme právě mluvili. Je navíc jisté, že jsem slyšel od svého otce, který ho viděl tolik let za Ludvíka XIII. i později, že když se o něm mluvilo, nedostával nikdy jiné jméno, a věděl jsem to i od všech, které jsem poznal a kteří v oněch dobách žili. Gastona je tedy třeba pokládat za prvního, kdo skutečně nosil jméno Monsieur a kdo je díky představě, která se s ním spojila, zasvětil prvnímu bratru krále. To je tak pravdivé, že je nosil až do smrti, protože hodnosti, pocty a vyznamenání se, jednou nabyté, neztrácejí, na rozdíl od předností. Gaston ustupoval v pořadí panu vévodovi z Anjou, bratru Ludvíka XIV., kterého viděl dlouho, neboť zemřel teprve roku 1660, během cesty na svatbu krále, svého synovce, a přesto zůstával Monsieur.

Po jeho smrti se jím na jeho místě stal pan vévoda z Anjou. Zemřel roku 1701. Nejenže jeho syn, který tehdy přijal jméno vévoda z Orléans s poctami a výhodami, jež mu hodnost vnuka Francie, jakkoli vysoká, nedávala, nebyl nazýván prostě Monsieur; ale ani vévoda z Berry, syn Francie, téže hodnosti jako Monsieur, který měl všude přednost před vévodou z Orléans, to jméno nepřijal, protože nebyl bratrem francouzského krále, ačkoli byl bratrem krále španělského. Je tedy vidět, že tato prostá jména, která se zdají tak vznešená, nemají v podstatě ani skutečný obsah, ani výhody a vděčí za svou existenci jen náhodě.

Totéž platí o jménu Madame, paní Princezna, paní Vévodkyně, paní Hraběnka. Ženy přijímají jména svých manželů jako nutný důsledek. Pokud jde o dcery Francie, je tomu jinak: odjakživa byly nazývány Madame z úcty k svému původu, a to prostě Madame, protože nemajíce úděl jako synové Francie, nemají jiné jméno než křestní a jméno Francie. Může tedy být, a nyní skutečně je, několik prostě Madame, které lze u mladších rozlišit jen křestním jménem, a manželstvím může být jen jedna Madame, protože je jen jediný princ, který je prostě Monsieur. Dvě takové byly, dokud žila Gastonova vdova,⁶ ta však jen jako vdova.

Zvláštní jméno Mademoiselle je ještě novější. Vyprávěl jsem (tom I, s. 45; v tomto vydání Díl I, Tom 1, kapitola třetí), jak můj otec přiměl Ludvíka XIII., aby pro ni vytvořil novou, do té doby neznámou hodnost vnučky Francie. U Monsieura, jehož jedinou dcerou byla osmnáct let, se jí neříkalo jinak než prostě Mademoiselle. Paměti oněch dob ukazují, že se brzy začala uplatňovat, a její vlastní zcela otevřeně ukazují, jakým pohrdáním zahrnovala Madame, svou macechu, a jaký rozdíl, ať právem či neprávem, činila mezi sebou a svými sestrami, protože byly z druhého manželství. Chtěla tedy vyznamenání, které by ji nad ně povyšovalo, ač byla stejné hodnosti, a po vzoru zvláštního jména Monsieur a prostého Madame chtěla být nazývána prostě Mademoiselle. K její hodnosti to nic nepřidávalo; byla přece nejstarší; jiných vnuček Francie než jich nebylo; Gaston byl za nezletilosti Ludvíka XIV. předsedou rad a generálním místodržitelem státu, a tehdy obávaný a všemi stranami šetřený. Toto jedinečné a nové jméno tedy prošlo stejně snadno jako ostatní, o nichž jsme právě mluvili; a protože se neprovdala — k své velké lítosti —, byla prostě Mademoiselle po celý život, ačkoli Monsieur, bratr Ludvíka XIV., měl dcery, a to z téhož důvodu, z jakého se on sám stal prostě Monsieur teprve smrtí svého strýce Gastona. Ne že by mu to nebylo proti mysli, ačkoli byl s Mademoiselle úzce spřátelen a po celý život si ji předcházel kvůli jejímu dědictví, a ne že by nedával, jak jen mohl, nazývat nejstarší ze svých dcer, jednu po druhé, prostě Mademoiselle. To se však nikdy neujalo, a jediné, čeho u zvyklosti dosáhl, bylo, že se postupně, aby se Gastonova dcera odlišila od jeho, začalo jeho dceři říkat Mademoiselle a té druhé velká Mademoiselle, neboť byla vskutku velmi vysoké postavy; Monsieur se však nikdy neodvážil navrhnout, aby ke jménu Mademoiselle připojila nějaké další; a král, který ji rád ponižoval a nikdy nezapomněl na orléanskou branku⁷ ani na dělo u brány Saint-Antoine,⁸ nikdy nepomyslel na to, že by Monsieurovi tuto výhodu poskytl. Po její smrti roku 1693 už nebylo potíží; a poslední dcera Monsieura, jediná tehdy neprovdaná, se stala jedinou prostě Mademoiselle až do svého sňatku s lotrinským vévodou roku 1698.

Jméno prostě Mademoiselle tak v mysli lidí přešlo za vyhrazené první vnučce Francie, stejně jako se lidé přesvědčili, že prostě Monsieur je rozlišovací jméno prvního bratra krále. Dokud žil Ludvík XIV., nikdo si nemyslel, že by mohlo sestoupit níž, a pan Princ a pan Vévoda, kteří oba měli od sňatku vévodkyně lotrinské neprovdané dcery, oba tak plodní v nárocích a tak dychtiví si cokoli přivlastnit, nikdy nepomysleli, že by princezna krve mohla nárokovat prosté jméno Mademoiselle. Pan Vévoda, jejich syn a vnuk, když se stal prvním ministrem, se odvážil všeho. Ze svých neprovdaných sester dal mladší, kterou měl rád,⁹ přednost před starší, kterou rád neměl, a učinil ji při sňatku královny vrchní správkyní (surintendante) její domácnosti; starší se tím cítila hluboce uražena. Ještě podnikavější než on mu poskytla způsob, jak ji usmířit, a ten se mu natolik zalíbil, že se do něj ihned pustil.

Bylo jí přes třicet dva let a nežila tak, aby se provdala; protože zůstávala svobodná, chtěla být nazývána prostě Mademoiselle. Společnost byla od jejího narození zvyklá říkat jí slečna z Charolais. Vévodkyně z Berry, dcera vévody z Orléans, se před svým sňatkem ukázala jen jedinkrát; její sestry vůbec ne; nejstarší byla v Palais-Royal sice prostě Mademoiselle, ale společnost se tomuto zvyku nemusela podřizovat, leda jakoby zálohou na dědictví u vévodkyně z Berry mezi ohlášením a uzavřením jejího sňatku, a stejně tak později u španělské královny¹⁰ (ty se však v těchto krátkých obdobích neukazovaly a nemluvilo se o nich mnoho). Slečna z Charolais naproti tomu, z větve tak vzdálené, která nikdy neměla žádnou tetu Mademoiselle, a trávící už tak dlouho život u dvora a ve vysoké společnosti, dobře viděla, že by se společnost jména Charolais těžko vzdávala; a pan Vévoda, aby se nevystavil veřejnosti, učinil ve své všemoci to, co se nikdy nevymyslelo ani pro zvláštní jméno Mademoiselle, ani pro žádné z ostatních, o nichž jsem mluvil. Dal slečně z Charolais vystavit breve, aby byla nadále nazývána prostě Mademoiselle. Slečna z Beaujolais, poslední dcera vévodkyně z Orléans,¹¹ zemřela; zbývaly už jen provdané nebo jeptiška; slečna z Charolais byla první svobodnou princeznou krve a nemusela se obávat žádné jiné, protože vévoda z Orléans¹² byl vdovec a nechtěl se už znovu oženit. Tento princ nepomyslel, že by jeho syn mohl mít dcery, nebo se neodvážil postavit panu Vévodovi, který ho ve všem drtil. To byl okamžik, který si pan Vévoda a slečna z Charolais zvolili pro tuto novotu a pro to, aby ji prosadili listinou. Společnost křičela a reptala; nic víc z toho nebylo a slečna z Charolais zůstala prostě Mademoiselle na základě breve.

Až do syna Ludvíka XIV. nebyl žádný dauphin nazýván Monseigneur, ani když se o něm mluvilo, ani když se k němu mluvilo. Psalo se sice „Monseigneur le Dauphin“, ale říkalo se „Monsieur le Dauphin“ a v řeči k němu také „Monsieur“; stejně tak k ostatním synům Francie, a tím spíše k těm níže postaveným. Král mu začal žertem říkat Monseigneur; neručil bych za to, že ten žert nebyl zkouškou, jak nedělat vážně něco, co se dalo zavést, aniž by to bylo vidět, a jak vytvořit rozlišení vůči zvláštnímu jménu Monsieur. Jméno dauphin ho rozlišovalo dostatečně, stejně jako jeho hodnost, tak vysoko nad Monsieurem, který mu podával košili a předkládal ubrousek. Ať je tomu jakkoli, král pokračoval, dvůr ho postupně napodobil, a brzy mu nikdo neříkal jinak než Monseigneur, nejen když se k němu mluvilo, ale i když se o něm mluvilo, a jméno dauphin zmizelo, aby udělalo místo prostému Monseigneur. Král, mluvil-li o něm, už neříkal nic jiného než „můj syn“ nebo „Monseigneur“, a po jeho příkladu paní Dauphine, Monsieur, Madame, zkrátka celé království. Pan z Montausier, pan z Meaux, kteří ho vychovávali, Sainte-Maure, Florensac, ti, kdo byli u něho v jeho raném mládí, se této novotě nedokázali podřídit; podvolili se tomu, že mu říkali Monseigneur, mluvili-li k němu, ale když o něm mluvili, říkali mu dál pan dauphin a vytrvali v tom po celý život.

Pan z Montausier, který byl jeho vychovatelem a který mu, dokud žil, horlivě sloužil jako první šlechtic jeho komory, mu nikdy neříkal jinak než Monsieur a nezdráhal se brojit proti zvyku, který se zavedl, říkat mu Monseigneur. Žertem se ptal, zda se ten princ stal biskupem. Bylo to tím, že krátce předtím se biskupové na jednom shromáždění duchovenstva, ve snaze docílit, aby se jim říkalo a psalo Monseigneur, usnesli, že si to budou navzájem říkat a psát. Prosadili to jen u duchovenstva a u nižších světských vrstev. Všichni se jim velmi vysmívali a smáli se, že se „zmonseigneurovali“. Přesto vytrvali, a žádné jejich usnesení v jakékoli věci, bez výjimky, nebylo dodržováno neochvějněji.

Monseigneur tedy zůstal Monseigneurem po celý život a jméno dauphin bylo zastíněno. Je to první a dosud jediný prostě Monseigneur, jakého jsme poznali. Dlouho poté, co se všeobecně ustálil zvyk říkat mu v řeči k němu jen Monseigneur, začali pan Vévoda a pan princ de Conti — buď náhodou, nebo z důvěrnosti s nimi, nebo z vychytralosti — být v armádě občas oslovováni Monseigneur svými předními služebníky. Napodobování a domýšlivost mají v našem národě velký průchod. Mladí lidé, a to i velcí páni, kteří s nimi byli nejdůvěrněji, se domnívali, že si tím vůči nim dodávají nenucený vzhled, a začali to dělat jako jejich přední služebníci; po návratu do Paříže to pokračovalo v soukromí a při zábavách. Od tažení k tažení jich přibývalo. Několik méně důvěrných lidí se domnívalo, že by měli činit totéž; zprvu se jim vysmívali, že si berou volnost, na niž nemají postavení. Nevědělo se to dost včas, aby to mohlo varovat jiné. Postupně služebníci těchto princů už k nim nemluvili jinak než Monseigneur. Všechen nižší armádní lid usoudil, že by bylo neuctivé jednat s nimi jinak. Zjistilo se, že se jim to velmi líbí. Naši Francouzi neznají meze ani hranice; strach, aby se neznelíbili, a příklad jednoho pro druhého se šířily. Nakonec k nim takto mluvili i generálové, a to i ti nejpřednější. Tehdy se ti nejvýše postavení důvěrníci, kteří s tím začali, už neodvážili přestat; a protože tento způsob oslovování přešel od nejbližších a důvěrníků na celou armádu, po návratu se přenesl do Paříže a ke dvoru, ale zůstal tam omezen na mládež a nižší lidi. Vévoda z Orléans, jemuž celý život nikdo neříkal jinak než Monsieur, se pro tytéž lidi tím spíše stal Monseigneurem. Pan du Maine a pan hrabě z Toulouse, tak ve všem zrovnoprávnění s princi krve, jimi byli i v tomto novém zvyku oslovování, ze strachu a z podlézavosti týchž lidí, která však nezasáhla dvořany jistého věku jakéhokoli druhu vůči žádnému z těchto princů. Tak to trvalo až do smrti krále. Tehdy velký vzlet, jakého nabyli pan Vévoda¹³ a pan du Maine, oba šetření vévodou z Orléans, učinil Monseigneur běžnějším. Z jejich chování bylo cítit, že je Monsieur uráží, a rychle jim je už téměř nikdo jakéhokoli věku a stavu neříkal — vévodové, princové, cizinci, kancléř, maršálové Francie —, až na velmi malý počet výjimek, kdežto vůči regentovi takřka nikdo vůbec; ten s nenuceným a lhostejným výrazem nechával tento zvyk upevnit, z něhož měl těžit jeho syn.

Ze svého starého a nepřetržitého důvěrného přístupu k němu jsem vytěžil to, že jsem mu nikdy v životě, ani veřejně, ani v soukromí, neřekl Monseigneur. Při hlasování v regentské radě nebo u něho na zvláštních poradách se vždy mluvilo k němu. Byl jsem jediný, kdo mu říkal Monsieur. Několikrát maršál z Villars, občas maršál z Villeroy a často jiní téhož postavení mi to mezi čtyřma očima vytýkali a říkali mi, že tato zvláštnost se mu nakonec znelíbí. Vytrval jsem, a nikdy mi nedal znát, že by mu byla nepříjemná. Tím spíše jsem nikdy neříkal Monseigneur těm níže postaveným, kteří, vidouce, že vévodovi z Orléans stále říkám Monsieur, se neodvážili brát mi to za zlé, a dodnes jsem si toto panictví uchoval. Monseigneur jsem říkal jen oběma synům Francie, u nichž se tento zvyk všeobecně zavedl velmi brzy po sňatku monseigneura vévody z Bourgogne, jakoby nepozorovaně, ale rychle, bez jiné výjimky než princů krve a levobočků, a i ti to cedili mezi zuby. Pan z Beauvilliers jim v životě neřekl jinak než Monsieur a téměř vždy také pan z Chevreuse. Dámy jim také říkaly Monseigneur a nakonec za regentství, ale hlavně v době, kdy byl pan Vévoda prvním ministrem, dospěly k tomu, že to téměř všechny říkaly princům krve — to byla doba, kdy se oslovení Monseigneur v řeči k nim téměř násilím stalo všeobecným.

Protože všechno stále roste, zavedl to pan z Vendôme na vrcholu své slávy v italské armádě, kde se mu postupně nikdo už neodvážil říkat Monsieur. Udržel tento zvyk ve Flandrech, ale v Paříži a u dvora, při cestách, které tam podnikl v době svého největšího lesku, zcela neuspěl. Došlo to až tak daleko, že maršál z Montrevelu jej ve svém velení v Guyenne zavedl nejprve mezi všemi důstojníky a odtud u veškeré šlechty — první velitel, který se toho odvážil —, a zcela veřejně nesl velmi nelibě, řekl-li mu kdokoli, kdo nosil kord, Monsieur. Všechny k tomu přiměl a nikdo se to už neodvažoval riskovat. Kam až člověk neklesne, od zlořádu ke zlořádu, když se trpí?

Zvědavost této odbočky mě přiměje rozšířit ji ještě o Výsost (Altesse). Králové si postupně osvojili Veličenstvo, vyhrazené císaři, stejně jako si mnohem dříve papežové vyhradili Svatost, kterou užívali nejen patriarchové, ale i biskupové. Výsost, kterou opustili — a ještě to není tak dávno — malí králové, pečlivě sebrali ostatní svrchovaní panovníci a zůstala jim s vyloučením všech ostatních až do počátku minulého století, a s nimi synům a bratrům králů. Ti se s ní spokojili natolik, že nevidíme, že by mladší synové Jindřicha II. byli kdy oslovováni Královská Výsost. Ve Španělsku mají ještě dnes infanti, synové Filipa V., jen prostou Výsost, ale říká se jim Monseigneur. Byl jsem tam na to upozorněn, abych se varoval dávat jim Královskou Výsost.

Gaston, bratr Ludvíka XIII., si jako první vzal Královskou Výsost. Bylo to ještě tak nové, že jeho pluk, který neměl jiné jméno než pluk Výsosti (régiment de l’Altesse), nikdy nenesl jméno pluk Královské Výsosti, a to ani tehdy, když byl Gaston za nezletilosti Ludvíka XIV. generálním místodržitelem státu. Je to jediný syn Francie, který si ji vzal. Monsieur, bratr Ludvíka XIV., jí pohrdl, protože si ji vzaly Gastonovy dcery s hodností vnuček Francie, ačkoli Monsieur, jejich otec, a Madame, jeho druhá manželka, si ji ponechali po celý život. Monsieur, bratr Ludvíka XIV., ji tedy dal přijmout svým dětem a stejně by se urazil, kdyby ji někdo dával jemu, jako kdyby ji vynechal u nich. Všichni, i princové a princezny krve, ji Gastonovým dcerám a dětem Monsieura vždy dávali, když k nim mluvili, bez jakýchkoli okolků.

Pan Savojský, později sardinský král, který si kousek po kousku vymohl pro své velvyslance všude pocty velvyslanců korunovaných hlav na základě svého nároku na titul krále kyperského a jehož matka, dcera vévody z Nemours a dcery vévody z Vendôme, levobočka Jindřicha IV., si jako první vzala podivné a nové jméno Madame Royale,¹⁴ přijal u sebe doma Královskou Výsost po svém sňatku s dcerou Monsieura, která ji měla sama od sebe, a dával ji také Madame Royale. Postupně si ji vymohl u cizích dvorů, a co je na této uzurpaci vzácné, je, že jeho děd, se stejným nárokem na Kypr, syn dcery španělského krále Filipa II. a manžel dcery Jindřicha IV., sestry Ludvíka XIII., na to nikdy nepomyslel.

Velkovévoda, Gastonův zeť, si ji po tomto příkladu vzal o mnoho let později; a lotrinský vévoda na to připadl také po svém sňatku s dcerou Monsieura, ačkoli jeho otec, švagr císaře Leopolda, ani jeho prapraděd, zeť Jindřicha II. a tak pošetile protěžovaný svou tchyní Kateřinou Medicejskou, na to nikdy nepomysleli a spokojili se s prostou Výsostí. Vévoda holštýnsko-gottorpský, otec nynějšího, zeť cara, bratra proslulého cara Petra I., syn starší sestry posledního proslulého švédského krále a z téhož rodu jako dánský král, si také přisvojil Královskou Výsost a získal ji od císaře.¹⁵ Tito tři poslední ji nikdy nedokázali získat od zesnulého krále.

Tento nový titul Královské Výsosti, jejž přijal Gaston, probudil svrchované panovníky. Ke své prosté Výsosti připojili přívlastek Nejjasnější (Sérénissime), který převzali patrně od jasnosti benátských a janovských dóžat, kteří Výsost neužívají. Princové krve, kteří na Výsosti příliš nelpěli, ji chtěli a vzali si ji jako Nejjasnější, protože neustupují žádným svrchovaným panovníkům a nechtěli je nechat povýšit titulem, aniž by si přivlastnili týž.

Tehdy mladší členové svrchovaných rodů sebrali prostou Výsost, vyhrazenou dříve jen svrchovaným panovníkům, kteří ji právě opustili. Důkaz pro toto období je jasný. Páni z Guise, tak mocní ve Francii za Ligy a právě proto tak vážení v celé Evropě, kteří během toho, co lze nazvat jejich absolutní vládou, tolik pozvedli hodnost svého rodu, nebyli nikdy oslovováni Výsostí. Je to vidět ve všech pamětech a dějepisech všech těch dob, plných dopisů, které psali a dostávali od lidí všeho druhu a ze všech možných států, a žádný z nich jim Výsost nedává; a co dovádí tuto zřejmost do posledního stupně, je, že se v nich nachází několik dopisů tajemníka vévody z Mayenne tomuto princi z doby, kdy byl generálním místodržitelem státu a se zbraní v ruce upíral korunu Jindřichu IV., a v nich Výsost není. Nic tedy nedokazuje jasněji, že ji tehdy neužívali.

Když si ji tedy dlouho poté při příležitosti, o níž jsem právě mluvil, vzali, vzali si ji jen prostou, protože jakkoli vysokou hodnost si ze svých uzurpací tohoto druhu za Ligy uchovali, nebyl už pro ně čas nejen předstihnout prince krve, kteří si ji vzali jako Nejjasnější, ale ani se jim vyrovnat. Tak to trvalo, dokud se páni z Rohanu a z La Tour-Bouillon nestali princi způsobem, jaký jsem vylíčil (tom II, s. 155, a tom V, s. 313; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola desátá, a Tom 5, kapitola sedmnáctá), a dokud si — dlouho potom, totiž po několika letech — na to nezvykli a v tom neutvrdili; nespokojeni s tím, že se ve vyznamenáních vyrovnali lotrinskému domu, odvážili se jako poslední tah dávat si od svých lidí po jeho vzoru Výsost. Skuteční princové — neboť když mluvím o lotrinských, mám na mysli i ostatní, kteří tehdy byli ve Francii a jednali jako oni —, rozhořčení už tím, že vidí tyto dva rody na své úrovni, nesnesli společnou Výsost a připojili k ní Nejjasnější. Bylo to pro ně snadné. Výsost jim nikdy nikdo nedával kromě těch, kdo ji od nich vzájemně dostávali, a kardinálů, aby od nich dostali Eminenci, a to jen v dopisech, a jinak nikdo, ani písemně, ani ústně, kromě jejich služebníků a snad několika lidí z nejnižší vrstvy; nebylo tedy pro ně těžké navyknout své lidi, kteří jim už Výsost dávali, na oslovení Nejjasnější Výsost. Nic tím nezískali. Páni z Rohanu a z Bouillonu jim v tom nechtěli být podřízeni o nic víc než ve všem ostatním a dali si u sebe doma dávat Nejjasnější; a viděli jsme, co si v tom kardinálové z Bouillonu a z Rohanu vymohli na Sorbonně, což je jediné místo ve Francii, kde toho dosáhli.