Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola jedenáctá

Nemilost pana z Vendôme. — Roztržka mezi vévodou z Vendôme a Puységurem, která ho u krále naprosto zničí. — Urážka, které se vévodovi z Vendôme dostalo v Marly od paní vévodkyně z Bourgogne. — Je vyloučen z Marly. — Vendôme vyloučen z Meudonu. — Vendômovi odepřena cesta do Španělska. — Kariéra, povaha a ústraní vévody z La Rochefoucauld.

Smrt pana prince de Conti připadala vévodovi z Vendôme jako výhoda tím významnější, že se viděl zbaven soka, který mu svým vyšším rodem tolik překážel, a to právě ve chvíli, kdy ho už viděl na svém místě v čele armád, všude vynášeného na štít; a že mu navíc u Monseigneura ponechávala volné pole bez jakékoli protiváhy. O jeho vyloučení z armád jsem už mluvil v příslušnou dobu, protože tuto událost nebylo možné posunout mimo její čas vzhledem k vojenským opatřením, která se přesouvat nedala. Pád tohoto knížete pyšných měl tři stupně, tak hluboký byl, když přišel z takové výše. Teď jsme dospěli ke druhému, který od posledního dělí ještě značný odstup, dva až tři měsíce; protože však ten poslední nesouvisí s žádnou jinou událostí, vylíčím ho hned potom a jen upozorním na mezidobí, abych se k němu už nemusel vracet.

Ať měl král důvody jakéhokoli druhu, které ho musely vést k tomu, aby panu z Vendôme odňal velení svých armád, nevím, zda by v tom veškeré umění a vliv paní z Maintenon nepodlehly a zda by se neprosadily úklady pana du Maine, které před ní tak pečlivě tajil a jimž denně napomáhali vnitřní komorníci — nebýt jedné příhody, kterou je třeba zde vysvětlit, abych čtenáři před oči postavil najednou celý ten velký celek posledního vyústění onoho strašného zápasu, dohnaného až do krajnosti, mezi Vendômem, podporovaným svou hrozivou klikou, a nepominutelným dědicem koruny, podporovaným svou chotí, která byla potěšením krále i paní z Maintenon — paní z Maintenon, která, abych to řekl na rovinu, a toho byli třicet let svědky lidé uvnitř dvora i mimo něj, krále úplně ovládala —; a nad tímto dědicem Vendôme tak plně a tak drze triumfoval.

Viděli jsme, že po návratu z Flander měl u krále slyšení, jediné a nijak dlouhé. Nezapomněl v něm na Puységura, na kterého si hořce stěžoval a řekl o něm všechno nejhorší, co se mu zlíbilo, se svou obvyklou drzostí, zvyklou na to, že se jí věří na slovo.

Puységur, o němž jsem měl příležitost mluvit víckrát, byl králi velmi dobře znám a těšil se u něho jisté důvěrnosti, kterou si získal tím, že mu neustále podával zprávy o tak neustálých podrobnostech jeho pěšího pluku, jehož zvláštním plukovníkem se král pokládal a v němž Puységur až dosud strávil větší část života jako major a podplukovník, s královou důvěrou. Ta vzrostla díky důležitějším zprávám, když jako ubytovatel armády pana z Luxembourgu byl její duší a dělal v ní všechno, až po plány tažení. Podíl, který měl potom na utajení a provedení vypuzení všech holandských posádek z pevností Španělského Nizozemí,¹ a odtud na mnoha jiných důležitých věcech, které mu král svěřil, ať aby se s ním o nich poradil, nebo aby ho jimi pověřil, a jichž se vždy zhostil se vší možnou schopností a poctivostí ve Flandrech, ve Španělsku i všude, kde byl použit, jak jsme tu několikrát viděli, mu u krále vynesly nejvyšší stupeň důvěry a úcty. On a jeho přítel Montriel, rovněž od královského pluku a často jeho pomocník při podrobnostech armádní služby, byli ustanoveni šlechtici rukávu monseigneura vévody z Bourgogne, když aféra pana z Cambrai vedla k vyhnání Léchella a Dupuise, jak jsem tehdy vylíčil. Puységur se velmi přimkl k panu z Beauvilliers; a když jejich služba skončila, zůstal Puységur, jehož pravdivost a schopnosti pan z Beauvilliers ocenil, s ním ve styku a v nejdůvěrnějším přátelství, a tudíž velmi dobře zapsán u monseigneura vévody z Bourgogne, který, kdyby byl kraloval, by ho nenechal tak dlouho čekat, jak se to stalo, na maršálskou hůl, tak důstojně zaslouženou, kterou nakonec dostal jen proto, že bylo hanbou mu ji nedat. V takovém postavení u dvora a v armádách nebylo možné, aby nebyl vždy uprostřed všeho, co se tam dělo, a svědkem všech sporů lillského tažení, kde byl už tehdy generálporučíkem. Byl tam velmi pečlivým zpravodajem vévody z Beauvilliers — a kéž by Bůh dal, aby byl přidělen přímo k osobě monseigneura vévody z Bourgogne místo těch, které k ní přidělili. Jeho schopnosti a jeho ctnost byly od samého začátku tažení velmi pohoršeny počínáním pana z Vendôme, a pak čím dál víc, až do krajnosti. Viděl všechno z rubu, a u samých pramenů nemohl schválit nic z toho, co generál dělal a chtěl. Často měl příležitost to ukázat a dát to najevo jemu samému. Na pokyn vévody z Berwicku, zvláštního přítele vévody z Beauvilliers, se s ním spojil a zůstal s ním spojen po celé tažení.

Bylo toho najednou příliš, než aby nebyl vystaven Vendômově nenávisti, přes všechny krajní ohledy, které k němu stále zachovával a které nemohly obměkčit člověka tak pyšného, rozeného nepřítele všech, kdo nebyli nepřáteli prince, jehož chtěl zahubit a k němuž měl tak málo ohledů, ba co víc, všech, kdo byli tomuto princi oddáni. Z toho pocházely stížnosti, které na něj Vendôme vznesl u krále, a to hned po svém návratu, všechny ty podivné věci, které mu o něm řekl, a — nespokojen s touto pomstou — všechno, co o něm veřejně roztrušoval v nepříliš uvážených řečech.

Puységur, tak zvyklý na časté soukromé rozhovory s králem, pochopil, že po tak trnitém tažení by ho čekaly rozhovory, v nichž by byl živě vyslýchán, kdyby přijel, dokud je věc horká, a prozíravě se na šest týdnů či dva měsíce zastavil doma v Soissonsku, než přijel do Paříže a ke dvoru. Když zvědavost ochladla, a poučen kromě toho o řečech, které o něm vévoda z Vendôme vedl, nechtěl delším pobytem vzbuzovat dojem, že se zdráhá ukázat. Přijel tedy.

Několik dní nato ho král, který ho měl vždycky v oblibě a kterého trápilo všechno, co mu o něm pan z Vendôme řekl, zavolal do své pracovny a tam, mezi čtyřma očima, se ho vlídně vyptával na tisíc absurdních hloupostí, které ho uváděly do rozpaků. Puységur mu je vyjasnil tak jednoznačně, že král ve svém překvapení přiznal, že mu je řekl pan z Vendôme. Při tom jménu se Puységur, který se cítil dotčen, chopil příležitosti. Nejprve králi řekl, co ho tak dlouho zdrželo doma, aniž by se ukázal, pak prostě a odvážně rozvedl chyby, nesmysly, umíněnosti a drzosti pana z Vendôme, s takovou přesností a jasností, že král velmi zpozorněl, zahrnoval ho otázkami a žádal další a další vysvětlení. Puységur, který mu je všechna podal, když viděl takovou otevřenost a krále pokaždé bez odpovědi a přesvědčeného, šel dál a řekl mu, že když ho Vendôme tak málo šetří po všech ohledech a opatrnostech, které k němu vždy zachovával, pokládá za dovolené, ba za svou povinnost pro dobro králových služeb, aby mu ho jednou provždy dal poznat. Pak mu vylíčil osobu vévody z Vendôme, jeho obvyklý život v armádě, neschopnost jeho těla, nesprávnost jeho úsudku, zaujatost jeho ducha, falešnost a nebezpečnost jeho zásad, nevědomost celého jeho válečného počínání; potom prošel jedno po druhém všechna jeho tažení v Itálii a obě poslední ve Flandrech, úplně ho odhalil, dal králi sáhnout prstem a podívat se vlastním okem na všechny jeho chyby a zjevně mu dokázal, že jen hojnost zázraků způsobila, že tento generál stokrát nezahubil Francii.

Rozhovor trval přes dvě hodiny. Král, o všem přesvědčen a ze zkušeností dávno přesvědčen nejen o Puységurových schopnostech, ale i o jeho poctivosti, věrnosti a přesné pravdomluvnosti, otevřel tentokrát najednou oči nad tímto mužem, kterého před ním tolik umění až dosud tak dobře skrývalo a ukazovalo mu ho jako hrdinu a strážného génia Francie. Styděl se a zlobil se za svou lehkověrnost, a po tomto rozhovoru byl Vendôme v jeho mysli ztracen a s konečnou platností vyloučen z velení armád; toto vyloučení bylo krátce nato ohlášeno.

Puységur, od přírody pokorný, mírný a skromný, ale pravdivý a vyprovokovaný, který už neměl k panu z Vendôme co šetřit po tom, jak Vendôme proti němu veřejně vystoupil, a po tom, co sám řekl králi, a který byl navíc spokojen s úspěchem, jehož si během celého rozhovoru všiml, ho hned zhruba převyprávěl v galerii a ctnostně se postavil Vendômovi i celé jeho klice, o níž dobře věděl.

Klika se zachvěla vzteky; Vendôme ještě víc. Odpověděli jen tím, že roztrušovali ubohé úvahy, které na nikoho nezapůsobily. Ti nejprozíravější je už tehdy pokládali za odepsané. Opačná strana, až dosud tak utlačovaná, se Puységura ujala; a paní z Maintenon, vévodkyně z Bourgogne, ba i vévoda z Beauvilliers dovedli u krále náležitě zdůraznit, co se od něho konečně dozvěděl.

Dosti rychlé pokračování jsem už vylíčil. Vendôme, vyloučený ze služby, prodal své ekvipáže, uchýlil se do Anetu, kde začala růst tráva, a prosil krále, aby laskavě svolil, že mu bude dvořit skoro jen v Marly a Monseigneurovi jen v Meudonu; všech cest na obě místa se nadále účastnil. Toto skromné zachování vyznamenání ho v samotě, kterou si sám vyhloubil, trochu drželo nad vodou; sloužilo mu jaksi jako svědectví o spokojenosti, kterou král a Monseigneur nadále měli s jeho službami a jeho počínáním a kterou mu jeho tak mocní a nutně tak drazí nepřátelé nedokázali vzít: tak to vykládala jeho klika i on sám, s falešným nádechem filozofie a pohrdání světem, na který nikdo nenaletěl.

Jakkoli byl zdeptaný, zachovával v Marly a v Meudonu velké vystupování, které si tam přisvojil za časů svého úspěchu. Když překonal první rozpaky, nabyl tam opět své povýšenosti a svého zvýšeného hlasu; udával tam tón. Kdo ho tam viděl, ačkoli ho obklopovalo málo lidí, by ho pokládal za pána salonu; a podle jeho volnosti k Monseigneurovi, ba i ke králi, nakolik si ji troufl riskovat, by ho pokládal za hlavní osobu. Zbožnost monseigneura vévody z Bourgogne mu dovolovala snášet jeho přítomnost a jeho způsoby, jako by se vůči němu nic nestalo; jeho osobní služebníci tím trpěli, a vévodkyně z Bourgogne velmi netrpělivě; avšak aniž by se odvážila něco říci, číhala na příležitosti.

Jedna se naskytla při první cestě, kterou král podnikl do Marly po Velikonocích. Brelan byl v módě;² Monseigneur ho často hrával v salonu dosti časně s vévodkyní z Bourgogne. Když jim chyběl pátý, uviděl pana z Vendôme na konci salonu; dal ho zavolat, aby hrál s nimi. Vévodkyně z Bourgogne okamžitě skromně, ale velmi srozumitelně řekla Monseigneurovi, že přítomnost pana z Vendôme v Marly je jí už dost trapná i bez toho, aby ho měla ještě u hry, a že ho prosí, aby ji toho ušetřil. Monseigneur, který o tom ani v nejmenším nepřemýšlel, to nemohl vzít ve zlé; rozhlédl se po salonu a dal zavolat jiného. Vendôme mezitím k nim přicházel a utržil tu potupu přímo do očí a před zraky všech. Lze si představit, do jaké míry byl tento pyšný člověk urážkou dotčen. Už nesloužil, už nevelel, už nebyl zbožňovanou modlou, ocitl se v otcovském domě prince, kterého tak krutě urazil, a měl co do činění s jeho milovanou a pobouřenou chotí; otočil se na podpatku, vzdálil se, jakmile mohl, a brzy nato odešel do svého pokoje, kde zuřil podle libosti.

Mladá princezna mezitím o tom, co se právě stalo, přemýšlela. Povzbuzena tím, jak snadno jí prošlo, co právě udělala, a zároveň v obavách, jak to přijme král, rozhodla se, ještě při hře, zajít dál — buď aby uspěla, nebo aspoň aby se dostala z rozpaků; neboť přes všechnu svou důvěrnou familiárnost snadno upadala do rozpaků, protože byla mírná a nesmělá. Jakmile tedy partie brelanu skončila, běžela k paní z Maintenon, dřív než tam přišel král, a vyprávěla jí, co se jí právě přihodilo. Řekla jí, že po všem, co se stalo ve Flandrech, je pro ni nesmírně těžké vídat pana z Vendôme; že jeho neustálé okázalé lpění na Marly, kde se mu nemůže vyhnout, zatímco do Versailles, kde by ho nikdy nepotkávala, nikdy nejezdí, je řadou urážek, na kterou si nemůže zvyknout; že navíc, když jsou jeho chyby uznány natolik, že mu bylo odňato velení armád, nemůže být jiný důvod trpět ho v Marly než králova náklonnost k němu, a že jen s největší bolestí může snášet, aby se zdálo, že je tato náklonnost stejná ke královu vnukovi a k ní na jedné straně a k panu z Vendôme na straně druhé. Bylo to živé, ale krátké, protože král měl každou chvíli přijít.

Paní z Maintenon, rozzlobená na Vendôma kvůli samé podstatě věcí, a možná nebezpečněji tím, že s ním tak dlouho marně zápasila, promluvila o té věci s králem ještě téhož večera, zdůraznila mu princezniny důvody, její mírnost, její zdrženlivost, že tak dlouho nic neřekla, a jak úctyhodné jsou takové city s ohledem na jejího manžela. Řeč měla okamžitý úspěch. Král, jemuž byl už vévoda z Vendôme úplně odporný a kterému bylo vždy nepříjemné mít na očích ty, o nichž soudil, a právem, že jsou nespokojeni — a o tomto nemohl pochybovat od doby, co už nesloužil —, nebyl nerad, že má příležitost zbavit se jeho přítomnosti, a to ještě k vděčnosti své vnučky a paní z Maintenon. Než šel spát, pověřil Bloina, aby nazítří ráno jeho jménem vyřídil panu z Vendôme, ať se napříště zdrží žádostí o účast na cestách do Marly, kde se neustále a nutně ocitá na stejných místech jako vévodkyně z Bourgogne, které je nepříjemné ho vídat, a že není spravedlivé nechávat ji déle v takovém nuceném stavu.

Nelze si představit, do jakého zoufalství upadl při tomto tak nečekaném vzkazu, který podkopával až u kořene základ veškeré naděje i veškeré drzosti jeho způsobů a řečí. Přesto mlčel ze strachu z horšího, neodvážil se mluvit s králem a utekl skrýt svůj vztek a svou hanbu do Clichy, k Crozatovi. Příhoda s brelanem nadělala velký hluk, ohlas dolehl až do Paříže. Původci vzkazu, který byl v důsledku toho Vendômovi vyřízen, to netajili. Tato zpráva vyvolala ve světě nový rozruch, takže když se vědělo, že je Vendôme tak náhle v Clichy, všude se rozneslo, že byl z Marly vyhnán. Dozvěděl se to; a aby ukázal, že nic takového není pravda, vrátil se tam dva dny před koncem pobytu, které strávil v hanbě a v neustálých rozpacích. Odjel odtud do Anetu ve stejnou chvíli, kdy král do Versailles, a od té doby už do Marly nikdy nevkročil.

Když se vzpamatoval z prvních záchvatů, chytal se, čeho mohl. Bloin mu o Meudonu nic neřekl; zajistil si tedy účast na všech cestách tam a začal se při každé příležitosti chlubit Monseigneurovým přátelstvím, jak by to udělal pravý venkovan. Zatlačen do tohoto posledního opevnění, přijížděl do Versailles předpředvečer každé Monseigneurovy cesty, aby se poklonil králi, a bydlel u Bloina, protože svůj byt půjčil paní z Montbazonu, sestře hraběte z Évreux, když se vzdal Versailles ve prospěch Marly a Meudonu, jakmile se dozvěděl, že už nebude sloužit. V Meudonu trávil celou dobu, co tam Monseigneur pobýval — on, který mu za svého lesku věnoval sotva den nebo dva —, a z Meudonu se vracel rovnou do Anetu. Nekonala se žádná cesta do Meudonu, aniž by se tam vévodkyně z Bourgogne přijela podívat za Monseigneurem a aniž by se před ní Vendôme drze ukázal, jako by jí chtěl dát pocítit, že aspoň u Monseigneura má navrch on. Princezna, poučená zkušeností s jeho vypuzením z Marly, tuto drzost mírně snášela; číhala na nějakou příležitost.

O dva měsíce později se stalo, že během jedné Monseigneurovy cesty tam jeli král a paní z Maintenon s vévodkyní z Bourgogne na oběd, aniž by tam přespali. Tato výprava byla hádankou. Králi se to sice stávalo, třebaže zřídka; někdy si paní z Maintenon, která se se slečnou Choinovou úplně sblížila, s ní chtěla v klidu pohovořit, aniž by ji nechala přijet do Versailles, a král byl, jak lze věřit, zasvěcen. Brzy uvidíme, jaký byl tento svazek. Pan z Vendôme, který byl jako obvykle v Meudonu, měl tak málo rozumu, že se ukázal mezi prvními, když vystupovali z kočáru. Vévodkyně z Bourgogne, která tím byla velmi dotčena, se ovládala méně než obvykle a po pouhém náznaku úklony okázale odvrátila hlavu. Vendôme, který to pocítil, si tím víc postavil hlavu a dopustil se té pošetilosti, že se k ní odpoledne vtíral i při její hře. Dostalo se mu stejného zacházení, a ještě zřetelnějšího. Zasažen do živého a nakonec v rozpacích, jak se tvářit, odešel nahoru do svého pokoje a sešel dolů teprve velmi pozdě. Mezitím vévodkyně z Bourgogne dala Monseigneurovi pocítit, jak málo ohledů k ní Vendôme má. Když se večer vrátila do Versailles, mluvila o tom s paní z Maintenon a otevřeně si stěžovala králi. Představila mu, jak tvrdé je pro ni, že s ní Monseigneur jedná hůř než on sám a že si pan z Vendôme proti ní otevřeně dělá z Meudonu útočiště a útěchu za Marly. Paní princezna de Conti³ byla s několika dámami na této cestě s Monseigneurem, mezi nimi i paní z Montbazonu.

Den poté, co tam král obědval, si pan z Vendôme trpce stěžoval Monseigneurovi na podivné pronásledování, které všude snáší od vévodkyně z Bourgogne; ale Monseigneur, kterého ona předchozího dne předešla, odpověděl Vendômovi tak chladně, že odešel se slzami v očích, rozhodnut však nepovolit, dokud z Monseigneura nevyrve nějaké zadostiučinění. Dlouho mluvil mezi čtyřma očima v jednom kabinetu s paní z Montbazonu, která odtud vyšla jen proto, aby poprosila paní princeznu de Conti, s níž byla velmi zadobře, aby tam přešla, a vešla tam za ní. Rozmluva mezi nimi třemi byla opět dlouhá a jejím závěrem bylo, že paní princezna de Conti promluví s Monseigneurem ještě týž den ve prospěch pana z Vendôme. Nepochodila o nic lépe. Jediné, čeho dosáhla, bylo, že se pan z Vendôme musí vyhýbat vévodkyni z Bourgogne, kdykoli přijede do Meudonu, a že je to ta nejmenší úcta, kterou jí dluží, dokud ji neusmíří a znovu si u ní nezíská přízeň. Tak suchá a tak určitá odpověď byla krutě pociťována; ale nebyl ještě na konci trestu, který si více než zasloužil.⁴ Následující den učinil konec všem těm pohybům a vyjednáváním.

Vendôme hrál odpoledne v jednom soukromém kabinetu papillon,⁵ když z Versailles přijel d’Antin. Přistoupil ke hře a zeptal se, jak daleko je kolo, s takovou naléhavostí, že se ho pan z Vendôme zeptal na důvod. D’Antin mu řekl, že mu má podat zprávu o tom, čím ho pověřil. „Já? řekl Vendôme překvapeně, já jsem Vás o nic nežádal. — Promiňte, odpověděl d’Antin, to si tedy nevzpomínáte, že Vám mám dát odpověď?“ Při tomto opětovném naléhání pan z Vendôme pochopil, že se něco děje, nechal hry a vešel s d’Antinem do malé tmavé Monseigneurovy šatny, kde mu d’Antin mezi čtyřma očima řekl, že mu král nařídil, aby jeho jménem požádal Monseigneura, ať ho už do Meudonu nebere, stejně jako on sám ho přestal brát do Marly, že jeho přítomnost uráží vévodkyni z Bourgogne a že král chce také, aby vévoda věděl, že si přeje, aby na tom už déle netrval. Nato se Vendôma zmocnila zuřivost a přiměla ho vychrlit všechno, co může vnuknout. Večer znovu mluvil s Monseigneurem, který tím nebyl o nic víc pohnut a se stejnou chladnokrevností, jakou mu už projevil, ho úplně odbyl. To málo, co z pobytu zbývalo, uplynulo v rozpacích a ve vzteku, jaké si lze snadno představit, a v den, kdy se Monseigneur vrátil do Versailles, utekl rovnou do Anetu.

Ale protože nikde nevydržel, odjel se svými psy pod záminkou lovu na měsíc na své panství La Ferté-Alais, bez pořádného ubytování a bez jakékoli společnosti, aby si tam podle libosti zuřil. Odtud se vrátil a usadil se v Anetu ve všeobecné opuštěnosti. V tomto opuštění, v tomto tak okázalém a tak veřejném vyloučení ze všeho, neschopen snést tak dokonalý pád po tak dlouhém zvyku dosahovat všeho a všechno moci, být modlou světa, dvora i armád, dávat tam zbožňovat i své neřesti a obdivovat své největší chyby, svatořečit všechny své vady, odvážit se pojmout obludný záměr zahubit a zničit nepominutelného dědice koruny, od něhož nikdy nedostal nic než projevy dobroty, a to jen proto, aby se upevnil na jeho troskách, a osm měsíců nad ním triumfovat s nejpohoršlivějším leskem a úspěchem — tak jsme viděli tento obrovský kolos padnout k zemi pouhým dechem mladé princezny, moudré a odvážné, které se dostalo tak zaslouženého potlesku. Všichni, kdo k ní patřili, byli nadšeni, když viděli, čeho je schopna, a všichni, kdo stáli proti ní a proti jejímu manželovi, se zachvěli. Tato klika, tak hrozivá, tak vysoko postavená, tak vlivná, tak těsně spojená, aby je oba zahubila a po králi vládla pod Monseigneurem na jejich místě — s rizikem, že se pak navzájem sežerou o to, komu zůstanou otěže dvora a království; tito vůdcové, muži i ženy, tak podnikaví, tak smělí, kteří si po svých úspěších slibovali tolik velkých věcí a jejichž panovačné řeči si všechno podrobily, upadli do sklíčenosti a do smrtelného strachu. Bylo potěšením dívat se, jak se s uměním a podlézavostí přibližují a krouží kolem těch z opačné strany, o nichž soudili, že v ní mají nějaké místo, a jimiž je jejich zpupnost předtím vedla pohrdat a nenávidět je; a zvlášť vidět, s jakými rozpaky, s jakou bázní, s jakým strachem se dali do plazení před mladou princeznou, do ubohého kroužení kolem monseigneura vévody z Bourgogne a těch, kdo mu byli nejblíže, a do všemožných úslužností vůči nim.

Pan z Vendôme, bez jiné útěchy než té, kterou hledal ve svých neřestech a mezi svými sluhy, se přesto mezi nimi často chlubil Monseigneurovým přátelstvím, kterým si byl, jak říkal, zcela jist, a násilím, které bylo tomuto princi v jeho věci učiněno. Klesl až k té ubohosti, že doufal, že se to od nich rozšíří do světa, že tomu lidé uvěří a že mu ohled na budoucnost zjedná vážnost. Ale přítomnost mu byla nesnesitelná. Aby se z ní vymanil, pomyslel na službu ve Španělsku; napsal princezně des Ursins, aby si o něj odtamtud požádali. Tam potřebovali všechno; bylo o něj požádáno, ale jeho nemilost byla ještě příliš čerstvá, než aby mohl doufat, že ji zmírní. Král nelibě nesl, že se vévoda z Vendôme chce zachytit Španělska. Jeho úklady se mu rozpadly v rukou, král ho naprosto odmítl a tuto intriku ve Španělsku přetrhl; uvidíme však, že se brzy znovu navázala.

Nikdo z tohoto tak hlubokého pádu nevytěžil víc než paní z Maintenon. Kromě radosti, že tak úplně porazila muže, který, ač jí prostřednictvím pana du Maine vděčil skoro za všechno, čeho dosáhl, se odvážil s ní zápasit, a to s tak dlouhou převahou, viděla, jak se její vliv díky tak velkému příkladu moci čím dál víc stává postrachem dvora; nikdo nepochyboval, že rána vyšla z její ruky. Brzy ji uvidíme zasadit další, která vyděsila neméně.

Zároveň se nadobro zbavila oblíbence, který jí — protože před ní nikdy nesklonil koleno a celý život si na tom okázale zakládal — byl tím protivnější, že znalost králova srdce vůči němu jí bránila odvážit se kdy pracovat na tom, aby jeho přízeň nahlodala. Říkám, že se ho zbavila nadobro, protože jeho přízeň už byla opotřebovaná a věk a oči ho uvrhly do ústraní, které ho odstranilo z jejích očí. Mluvím o vévodovi z La Rochefoucauld, o němž jsem se víckrát zmínil, při sporu pana z Luxembourgu o přednost a při jiných příležitostech, zejména při sňatku vévody z Noailles s neteří paní z Maintenon, kterou si král až k smrti přál dát princi z Marcillacu⁶ a ke které byl pan z La Rochefoucauld umíněně hluchý. Nic v něm nepřipomínalo jeho otce, toho muže, který nadělal ve světě tolik hluku svým duchem, jemností, galantností, úklady a intrikami a podílem, který měl na nepokojích za nezletilosti Ludvíka XIV.; ty ho zruinovaly, avšak velké jmění do svého rodu vrátil sňatkem svého syna, jak jsem vyložil v souvislosti s paní z Vaudemontu.

Když skončily všechny nepokoje, kardinál Mazarin byl pánem a král, už ženatý, se nehnul od hraběnky ze Soissons s výkvětem dvora, ducha, galantnosti, dobrého vkusu a intrik, objevil se princ z Marcillacu s obyčejnou postavou, která nic neslibovala a neklamala. Bez úřadu, bez funkce, se stopami boje na předměstí Saint-Antoine dosud ve tváři, syn otce, jemuž král nikdy neodpustil a který, aniž by se přibližoval ke dvoru, byl v Paříži potěšením ducha a nejvybranější společnosti — tento syn nebudil obavy u nikoho z těch, kdo obklopovali krále. Nevím, jak se to stalo, a nikdo to nedokázal pochopit, jak jsem slyšel od pana z Lauzunu, který už tehdy rychle stoupal, a od starců oné doby; ale během velmi mála dní se tak zalíbil králi, jehož vkus nebyl uprostřed dvora tak skvělého v mužích i ženách, tak uhlazeného a tak duchaplného, nijak jemný ani vytříbený, že mu král dával přednost, která znepokojila Vardese, hraběte z Guiche a ty, kdo se u krále těšili největší důvěrnosti. Tato náklonnost stále rostla, a to tak, že otec ve shodě se synem tvrdošíjně odmítal vzdát se svého vévodství, aby si touto lstí vymohl hodnost cizího knížete; nemohl se utěšit, že viděl, jak si ji Bouillonové vyrvali spolu s onou nesmírnou výměnou⁷ a že tato velká zaopatření vytěžili z týchž zločinů, jaké měli s ním společné, jen proto, že nahnali víc strachu než on. Tato lest však ztroskotala a dovedla je jen k neužitečnému vyznamenání, že je král tituloval bratranci.⁸ Syn však ze své přízně vytěžil úřad velkého mistra šatny, který král zřídil pro Guitryho, padlého neženatého při přechodu Rýna, a úřad velkého lovčího po smrti Soyecourta, o němž ho král zpravil sám lístkem, za který byl král tolik chválen: že se jako jeho přítel raduje z úřadu, který mu dává jako jeho pán. Tehdy se říkalo, že ho udělal svým velkým lovčím za to, že mu nahnal zvěř do plachet.⁹ Byl důvěrníkem králových přechodných dobrodružství a tehdy ho obviňovali, že mu opatřil slečnu z Fontanges. Její rychlá smrt, podezřelá z otravy, nijak neotřásla přízní jejího přítele. Tehdy se úzce spojil s paní z Montespan, paní z Thianges a celou jejich rodinou. Toto spojenectví, které ho vzdálilo od paní z Maintenon, s nimi trvalo po celý jeho život, stejně jako jeho přízeň, která mu právem vynesla jméno „králův přítel“, protože byla pevná nad všechny ostatní, nezávislá na jakékoli opoře a neotřesitelná jakýmkoli otřesem. Vytěžil z krále nesmírné částky; král mu třikrát zaplatil dluhy a neustále mu potají dával velké dary.

Byl to muž hrdý, velmi statečný a s tolika ctí, kolik jí může mít velmi poctivý člověk, ale zcela prosáklý dvorem. Přitom vznešený a štědrý ve všem, povznesený nad okázalost, ochotný a úslužný; u krále prolamoval ty nejnebezpečnější ledy pro ty, které chránil, a často i pro neznámé, jejichž zásluhy nebo neštěstí ho dojaly, a velmi často je znovu posadil do sedla.

Nevím, kdo ho uvedl do nepřátelství s panem z Louvois, leda by to byl důsledek jeho spojenectví s paní z Montespan, která byla s tímto ministrem vždy na nože. Ten byl tehdy na vrcholu přízně a moci díky velkým válečným úspěchům; ale válka skončila — bylo to roku 1679 — a on se obával oblíbence hrdého a prudkého, který se sám ničeho nebál, mluvil s králem se svrchovanou volností a před světem se vyjadřoval bez míry. Pomyslel tedy na to, aby si ho usmířil sňatkem své dcery s jeho synem, a to s tolika výhodami a bohatstvím, aby na něj mohl napříště spoléhat stejně, jako měl dosud důvod se ho bát. Ale k tomu bylo třeba dvou, a pan z La Rochefoucauld o tom nechtěl ani slyšet, dokud se do věci nevložil král, stržený svým ministrem a obtěžovaný nenávistmi lidí, kteří mu z různých důvodů stáli tak blízko, a dokud pana z La Rochefoucauld spíš autoritou nedonutil svolit k sňatku a k usmíření, než by ho získal — navzdory tolika pokladům, jejichž zdrojem se tento sňatek stal, a novému povýšení La Rocheguyonu, provedenému a zaregistrovanému ve prospěch jeho syna, který přijal jeho jméno. Usmíření mezi dvěma tak panovačnými a tak rozmazlenými muži netrvalo dlouho. Pan z La Rochefoucauld svou snachu nikdy neměl rád a nikdy ji nechtěl trpět u dvora, přestože jí její zásluhy a ctnost získaly všeobecnou vážnost a její šetrnost a píle tento zruinovaný rod (a zruinovaný samotným panem z La Rochefoucauld, který měl vždycky děravé ruce) nejen obnovily, ale zanechaly ho jako jeden z nejmocnějších v království.

Pan z La Rochefoucauld byl na jedné straně omezený, na druhé až k překvapení nevzdělaný, domýšlivý, tvrdý, hrubý a nevlídný, a ačkoli strávil celý život u dvora, byl v rozpacích se vším, co nebylo podřízené nebo co nepatřilo k jeho každodennímu okolí. Byl nadutý, jako nejstarší z La Rochefoucauldů, kteří jsou takoví všichni od přírody, a tudíž velmi odpudiví. Viděl jsem jen málo nositelů toho jména, kteří by unikli tak nepříjemné vadě, a pan z La Rochefoucauld ji měl daleko víc než oni všichni; přitom byl mnohem spíš přítelem než nepřítelem, ač nepřítelem nebezpečným, a dokonce schopným výpadů; ale až na velmi malý počet byl přítelem z rozmaru, bez vkusu a bez výběru. Své děti měl rád méně než průměrně, a ačkoli mu prokazovaly velkou úctu, ztěžoval jim život; ovládaný až k nejslepějšímu odevzdání svými sluhy, z nichž téměř všem udělal velké jmění, zčásti svým vlivem, zčásti tím, že se pro ně ruinoval, a to tak, že ke konci musel jeho syn rázně, s holí v ruce, zasáhnout, kam jen chtěl.

Starci si pamatovali, jak jim jeho lokaj Bachelier v livreji naléval u jeho stolu, a divili se, že ho vidí jako prvního komorníka královy šatny; jeho syn je dnes prvním komorníkem, když koupil úřad po Bloinovi. K otcově cti je třeba říci, že nikdy nebylo skromnějšího a uctivějšího člověka; nikoho, kdo by méně zapomínal, odkud pochází, ani kdo by se vůči panu z La Rochefoucauld a všemu, co k němu patřilo, choval vždy přesněji tak, jako by nezměnil postavení; byl to velmi poctivý člověk, velmi rozvážný, který si získal vážnost. Od pana z La Rochefoucauld mnohé odmítl a často u něho pro jeho děti dosáhl toho, čeho nedokázaly ony samy ani jiní za ně. Také o jeho synovi se říká mnoho dobrého.

Jestliže pan z La Rochefoucauld strávil život v nejokázalejší přízni, je třeba také říci, že ho stála draho, pokud měl nějaký smysl pro svobodu. Nikdy nikdo nebyl nikomu sluhou s takovou vytrvalostí a podlézavostí — je třeba to vyslovit — s takovým otroctvím, a není snadné pochopit, že by se našel druhý, kdo by vydržel přes čtyřicet let podobného života. Ranní vstávání a večerní uléhání, další dvě převlékání denně, královy každodenní hony a procházky — nikdy nic z toho nevynechal, někdy deset let po sobě nepřespal jinde než tam, kde byl král, a žádal o dovolení, ne aby mohl přespat jinde — vždyť za víc než čtyřicet let nespal v Paříži ani dvacetkrát —, ale aby mohl jet na oběd mimo dvůr a nebýt na procházce; nikdy nebyl nemocen, a ke konci jen zřídka a krátce trpěl dnou. Posledních dvanáct nebo patnáct let pil v Liancourtu mléko a bral si k tomu pět nebo šest týdnů dovolené. Čtyřikrát nebo pětkrát za život si vzal stejnou dovolenou, aby jel domů do Verteuilu v Poitou, kde se mu velmi líbilo, a naposledy tam nebyl ani týden, když se musel vrátit na kurýra a lístek od krále, který mu psal, že má karbunkl, a z přátelství a důvěry ho chtěl mít u sebe. Do Paříže jezdil na oběd třikrát nebo čtyřikrát do roka, o něco častěji do malého domu u Versailles, kam občas zajel i král, ale on sám tam nikdy nepřespal.

Jeho byt u dvora byl otevřen od rána do večera. Směsice sluhů příliš dobrého pána, ohledy, které bylo třeba k nim mít, způsoby a tón, jaký si tam osvojovali ti hlavní z nich, odtud vyháněly dobrou společnost, která tam chodila jen zřídka a na chvilku, v rozpacích s ním, stejně jako on byl neohrabaný s ní; nechávala tam tedy volné pole zahálčivcům a nudným lidem od dvora, smíšeným s podřízenými, samými lidmi, kteří by jinde stěží měli přístup. Usídlovali se tam a jedli tam a snášeli pánovy nálady; ten nad nimi tvrdě vládl a s lepšími lidmi, než byli oni, se vždy cítil nepatřičně.

Tento důvod a jeho čas, který jeho vytrvalá služba velmi rozdrobovala, ho přivedly k tomu, že nevykonával téměř žádné návštěvy, a z přátelství chodil skoro jen ke kardinálovi z Coislinu, k panu z Bouillonu a k panu maršálovi z Lorges. Co se týče žen, všechny mu byly trnem v oku; své příbuzné sotva snesl, a to jen když je potkal, což se stávalo velmi vzácně. Paní maršálka z Lorges a slečna z Bouillonu byly jediné, které u něho našly milost. K paní Sforzové chodil občas poklábosit a ona k němu zadním vchodem. To byly pozůstatky paní z Montespan a paní z Thianges, matky paní Sforzové.

Člověk by si myslel, že musí být šťastný, a nikdo nebyl méně. Všechno ho urazilo; zlobil se kvůli věcem nejnahodilejším a nejlhostejnějším, a byl tak zvyklý na úspěch, že všechno, čeho dosáhl pro sebe nebo pro jiné, se mu vždycky zdálo málo. Zároveň nikdy nebylo závistivějšího člověka. Milosti, které nemohly připadnout nikomu, o koho se zajímal, a které se ani zdaleka nehodily pro něho samého, ho hluboce trápily. Od narození ho dráždilo všechno, každé biskupství, každé opatství; ale když padly na soky v přízni, jako byl pan z Chevreuse, pan z Beauvilliers, pan Velký či maršál z Villeroy, byl zoufalý tak, že to nedokázal skrýt. První tři nenáviděl ze žárlivosti, posledního o něco méně, protože k němu choval úctu. Mezi ním a panem Princem a panem princem de Conti zůstávalo vždy jakési spojení, jakoby ze starého pomazání otců, ale bez čehokoli viditelného.

V posledních letech ho jeho nízcí přátelé a sluhové zneužívali pro sebe a pro své a nutili ho tak často vznášet u krále žádosti tvrdé, dotěrné a tak málo vhodné, že krále unavil a navykl ho, aby ho odmítal, a sám si zase navykl zahrnovat krále stížnostmi a výčitkami; to mezi nimi vyvolalo napětí a vnuklo mu myšlenky na odchod do ústraní, které ho dlouho zaměstnávaly a klamaly.

Zrak¹⁰ mu už velmi zeslábl a nedovoloval mu už jezdit na koni; na hony jezdil v kaleši, a když se lov nepovedl, býval obvykle zuřivý až do dalšího honu, na kterém se zvíře ulovilo. Při smrti jelena se dával vysadit a dovést ke králi, aby mu podal jelení běh, který mu často strkal do očí nebo do ucha. To krále velmi trápilo, a dokonce i ostatní, stejně jako pohled na něho, skoro ležícího v kaleši jako mrtvola. Občas se král opatrně odvážil navrhnout mu, aby si odpočinul, a to oblíbenci rvalo srdce; protože už nemohl krále pro nedostatek zraku doprovázet ani mu sloužit, cítil, že je mu čím dál víc na obtíž.

Málo vyslyšen, téměř vždy odbyt, někdy pro svou dotěrnost suše odmítnut — dopálení přišlo odvaze na pomoc. Odešel, ale žalostně. Kolísal mezi svým domem v Paříži a Svatou Jenovéfou, kde by ho památka kardinála z La Rochefoucauld¹¹ učinila pánem všeho, čeho by si přál.¹² Na obou místech by mu nechyběla žádná společnost ani pomoc; ale jeho sluhové, kteří byli jeho pány, mu nedovolili ani jedno, ani druhé. Chtěli ho mít nablízku, aby ho mohli podle své vůle posílat ke králi, vyrvat z něho milosti pro sebe a vytěžit, co se dá, ze zbytku jeho vlivu a z královy dobroty k němu. Uzavřeli ho do Chenilu¹³ ve Versailles, místa velmi vzdáleného ode všeho, kde brzy zůstal v naprostém opuštění, napospas nudě a bolesti slepce zbaveného všeho zaměstnání, vší přízně a všeho styku. Odtud ještě podnikl několik výpadů, aby obtěžoval krále, do jehož kabinetu chodil zadem; většinou byly málo plodné a dorazily ho. Tak velmi hořce skončil svůj život, zcela napospas svým sluhům a s malými prostředky k vlastní obživě.