Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola dvanáctá

Torcy v Holandsku. — Sto padesát tisíc livrů listinou „brevet de retenue“ La Vallièrovi na jeho guvernérství v Bourbonnais. — Sňatek prince z Lambesc se slečnou z Duras. — Důstojné a vzácné jednání pana Velkého. — Sňatek markýze z Gesvres se slečnou Mascraniovou. — Sňatek Montendra se slečnou z Jarnacu. — Sňatek Donziho se slečnou Spinolovou. — Sňatek Polignaca se slečnou z Mailly. — Smrt Saumeryho; jeho kariéra; kariéra jeho syna; jejich povaha. — Avarayova kariéra. — Belle-Île generálním polním mistrem dragounů; jeho kariéra. — Smrt, rodina, úžasná zvláštnost a smutek za prince z Carignanu. — Smrt, povaha a uprázdněné úřady vévody z La Trémoille. — Smrt, kariéra a povaha La Reynieho a jeho syna. — Smrt vévody z Brissacu. — Kníže asturský přísahou uznán kortesy čili generálními stavy Španělska. — Hrad v Alicante vzdán Filipu V. — Bitva vyhraná Španěly proti Portugalcům, kteří byli úplně poraženi. — Chamarande vyžádán pro Toulon a povolen.

Král odjel 1. května, byla to středa, do Marly. Tím začal odchod pana z La Rochefoucauld do ústraní: do Marly nepřijel, ačkoli až dosud, přestože byl slepý, nevynechal ještě ani jednu cestu. Téhož dne odjel Torcy do Paříže a odtud hned v největší tajnosti do Holandska.¹ Nevím, jak to pan z Lauzunu vyslídil; ale druhý den ráno jsem ho viděl v salonu, jak oslovil vévodu z Villeroy a dva nebo tři další a zeptal se jich, zda neviděli Torcyho; odpověděli mu, že ne. „Vrátil se přece včera velmi pozdě večer z Paříže,“ odvětil jim, „a vím, že bude mít dnes k obědu zvláštní věci, které vám nechci prozradit. Rozhodně si tam půjdu sníst svůj díl; měli byste tam jít také.“ Skočili mu na to. Torcy vedl velmi vybraný stůl a bylo zvykem, že k němu chodila jen ta nejlepší společnost, a to bez pozvání. Napálení tam dorazili pozdě, protože v Marly obědval pozdě a pracoval, dokud mu nebylo prostřeno. Našli dveře zavřené; zaklepali; žádná odpověď. Nakonec zjistili, že tam nikdo není, a tu začali jeden po druhém nadávat na pana z Lauzunu i na vlastní hloupost, že naletěli takové habaďůře, a shánět, kde by se naobědvali; a večer se jich pan z Lauzunu vyptával, zda se u Torcyho dobře najedli, a dělal si z nich legraci. Tento žert, který se po Marly rozkřikl, způsobil, že se tam o Torcyho cestě vědělo dřív, než by si byl král přál.

La Vallière dostal v téže době listinu „brevet de retenue“ na 150 000 livrů na své guvernérství v Bourbonnais, které měl jeho otec v době, kdy byla v přízni Ludovika z La Vallière, ta, co se stala karmelitkou.

Uzavřely se také tři sňatky. Princ z Lambesc, jediný syn hraběte z Brionne, jenž byl nejstarším synem pana Velkého, se oženil s nejstarší dcerou zesnulého vévody z Duras, staršího bratra dnešního maršála-vévody z Duras (oba byli syny zesnulého maršála-vévody z Duras); nevěsta byla krásná jako den, velmi urostlá a velmi bohatá. Měla jen jednu sestru, která se později provdala za hraběte z Egmontu. Způsob, jakým pan Velký jednal nějaký čas po tomto sňatku, si zaslouží, aby nebyl opomenut. Vévodkyně z Duras, matka obou dívek, se soudila se svým švagrem o majetek svých dcer; vznášela velké nároky a vedla věc s velkou péčí. Pan Velký rovnou odmítl přimlouvat se za ni u soudců a zakázal to všem svým dětem i samotné ženě svého vnuka; prohlásil, že kdyby to bylo slušně možné, přimlouval by se spíš za vévodu z Duras; že jeho neteř nevzal do rodiny proto, aby zruinoval jeho i jeho rod; a že žena jeho vnuka je dost bohatá na to, aby pro ni tři nebo čtyři sta tisíc livrů víc či méně znamenalo méně než mít strýce z otcovy strany, hlavu svého rodu, zruinovaného. Druhý projev se týkal dělení majetku mezi obě sestry. Chtěl, aby u všeho byl přítomen jeho syn abbé Lotrinský, který zemřel jako biskup z Bayeux, a uložil mu, aby ve všem, co mohlo být sporné, ustoupil a dal to rozhodnout ve prospěch mladší sestry, protože svou vnukovu ženu považoval za dost bohatou; ale nebylo mu lhostejné, když ji dal za ženu svému vnukovi, aby i její sestra zůstala dost bohatá a mohla uzavřít sňatek, který by byl vhodný pro ně pro všechny. Pravda je, že to znamená myslet a jednat velkoryse, neboť všechno bylo opravdu tak provedeno; ale pravda je i to, že paní z Armagnacu už byla mrtvá — ta by pana Velkého takhle jednat nenechala.

Vévoda z Tresmes oženil svého nejstaršího syna, markýze z Gesvres, se slečnou Mascraniovou, nesmírně bohatou. Neměla otce ani matku, bratra ani sestru. Její otec byl dvorním referendářem, matka byla sestrou Caumartina, důvěrného přítele vévody z Gesvres, který ten sňatek dojednal; ten se brzy nato velmi podivně zvrtl a poskytl veřejnosti velmi zvláštní frašky.

Slečna z Jarnacu, rovněž bez otce i matky, rovněž velmi bohatá, z rodu Chabotů, se provdala za mladšího syna z větve Montendre z rodu La Rochefoucauld, který neměl ani majetek, ani vzhled, ale mnoho ducha, a to velmi vzdělaného, mnoho přátel a velkou chuť se uplatnit. Byla to ona, kdo si ho vybral, když už byla ve věku, kdy mohla sama o sobě rozhodovat; chtěla zůstat doma, na onom krásném zámku Jarnac na Charentě, a nemuset odtud odejít, neboť tam až dosud vždycky bydlela. Byla to přesto osoba spíš hezká než ošklivá, duchaplná, a chtěla být paní svého domu.

Zakrátko nato se uzavřely dva další. Pan z Donzi, syn zesnulého vévody z Nevers, nedokázal získat otcovo breve a při svém velkém jmění ho velmi trápilo, že v ně nemůže doufat. Tudy projížděl jistý markýz Spinola, guvernér Athu, generálporučík španělských armád, který si koupil grandezu od Karla II. a titul říšského knížete od císaře Leopolda a měl jen dvě dcery, z nichž starší dědila grandezu. Pan z Donzi si ji vzal a při sňatku přijal jméno princ z Vergagne, z něhož veřejnost, která si ráda hraje se slovy a jeho život neschvalovala, udělala „princ z Vergogne“, tedy „princ Nestyda“. Tchán ho na svou hodnost nenechal dlouho čekat a vévoda z Orléans, když se stal regentem, ho nechal čekat ještě méně na hodnost vévody a paira — aniž kdy co vykonal, aniž byl ve válce, ba ani u dvora.²

Hraběnka z Mailly provdala svou nejmladší dceru za Polignaca, jehož by byl býval dědem. Byla velmi krásná a brzy ukázala, že Polignac nemá v manželství štěstí a její matka ve výchově také ne.

Starý Saumery zemřel doma nedaleko Chambordu v osmdesáti šesti letech. Byl to krásný a vysoký stařec, velmi urostlý a ze staré školy, plný cti a statečnosti, k němuž byl král laskavý a jehož si lidé vážili. Jindřich IV. si mezi ostatním svým zavazadlem přivedl z Béarnu dva sluhy: jeden se jmenoval Joanne — možná to bylo jeho křestní jméno, neboť spousta Basků se u svých pánů jmenuje Joannès —, druhý Béziade; dlouho byli nižšími sluhy.

Když Jindřich IV. dosáhl koruny a mohl se z ní těšit, stal se Joanne zahradníkem v Chambordu a později kastelánem — ovšem kastelánem, který uklízel a zametal, jak tomu bývá u kastelánů soukromých osob, a ne takovým, jakými se stali kasteláni královských sídel. Jeho syn se pomalu dostal do tohoto druhého postavení, přesto však stále ještě páchl sluhou, a na své poměry tam zbohatl. Díky tomu se oženil se sestrou paní Colbertové, jejíž otec byl bloisský měšťan jménem Charon; jeho vnuk se díky vzestupu pana Colberta stal intendantem Paříže, získal panství Ménars a zemřel jako prezident parlamentu (à mortier) — nepříliš osvícený, ale velmi dobrý, velmi poctivý a velmi přímý člověk. V době Saumeryho sňatku šlo ještě o drobné bloisské měšťanstvo a pan Colbert byl docela malý chlapec. Když se dostal do důvěry a k záležitostem kardinála Mazarina, jehož byl intendantem, uvedl tam i svého švagra Saumeryho a opatřil mu nižší místa ve vojsku, kde prokázal statečnost. Když se z něho stala významná osoba, chránil ho, jak jen mohl při svých tehdy ještě nových možnostech, a nakonec ho učinil guvernérem a kapitánem lovů v Chambordu a Blois. Ten zanechal mimo jiné dva syny a dvě dcery. Montglat, rytíř řádu od roku 1661 a mistr šatny, po němž máme tak dobré Paměti,³ byl zruinovaný a doufal, že od pana Colberta získá všechno, když svého syna spřízní s jeho rodinou. Panství Cheverny získal po své ženě, vnučce kancléře z Cheverny, a tento syn nesl jeho jméno. Oženil ho se Saumeryho dcerou. Chambord a Cheverny jsou od sebe jen dvě míle. Je to tentýž Cheverny, který zastával místa v cizině, byl meninem Monseigneura a byl přidělen k monseigneuru vévodovi z Bourgogne a o němž jsem se už několikrát zmínil. Z obou synů byl starší vysoký muž, velmi urostlý a impozantního vzezření, který si v jedné z bitev pana z Turenne zmrzačil koleno. Několik tažení sloužil jen jako nižší důstojník, pak se stáhl domů, kde si postavení vylepšil úřadem velmistra vod a lesů. Oženil se s dcerou Besmause, guvernéra Bastily, jehož vliv spolu s královou laskavostí k jeho otci mu vynesl nástupnictví v guvernérství Chambordu a v kapitánství lovů v Blois. S těmito místy se domníval, že udělal velké štěstí, a užíval si ho doma, když se pan z Beauvilliers stal vychovatelem královských vnuků a král mu ponechal výběr všech, kdo měli tvořit jejich výchovný sbor a jejich domácnost, s jedinou výjimkou prvního komorníka, jak jsem už jinde vyprávěl. Vyhrabal Saumeryho z břehů Loiry a udělal z něho podvychovatele. Saumery byl zprvu povolný, uctivý, úslužný, oddaný svému úřadu a snažil se poznat terén, pro něho tak nový, a pak se v něm uchytit: dvořil se ministrům a vlivným osobám. Co měl ducha, bylo celé obrácené k intrikám, v nichž ho nesvazovala ani poctivost, ani vděčnost. Začal navštěvovat významné ženy a strkat, jak se o něm díky tomu říkalo, nohu do všech střevíců. Nikdy nikdo nenachodil každý den tolik cest po celém versailleském zámku a nevyšlapal tolik schodů; a nikdy také nikdo tolik nevytěžil ze starého zranění. Nakonec si myslel, že je někdo; nadouval se a dělal důležitého a nikdy si nevšiml, že je jen drzoun. Mluvil už jen do ucha nebo s rukou před ústy, často se pohrdavě pochechtával⁴ a utíkal pryč, a vždycky šlo o hlouposti, které vždycky tajnůstkářsky sbíral. O jeho ženě jsem mluvil v souvislosti s panem z Duras, který ho vystavil nepříjemnému posměchu a před nímž se Saumery, jakkoli drzým se stal, neodvážil ani ceknout.

Obratností, machinacemi a obalamucováním pana z Beauvilliers dokázal z krále vytáhnout bezmála 80 000 livrů ročního příjmu pro sebe nebo pro své děti, které zadarmo dostaly ty největší pluky — a přitom navenek ustavičně naříkal a potajmu reptal. Zvykl si nepoužívat o nikom pan ani paní, ani o těch, u nichž zvyk a úcta učinily tento titul od jména nejneoddělitelnějším. Pan bylo jeho největší úsilí, a takto citoval nejvýznamnější osobnosti, jejichž důvěru prý měl a které mu prý řekly tohle a sdělily tamto.

Vzpomínám si, že když jednou přijel do Dampierre, kde jsem byl u pana z Chevreuse, uviděl u stolu portrét paní princezny de Conti. „Ach,“ řekl, „tady je docela pěkný portrét princezny de Conti!“ Pak začal vyprávět, co mu „ten ubohý princ de Conti“ říkal, a potom „jistý námořník jménem Preuilly“ — a to byl bratr maršála z Humières. Potom přešel na pana z Turenne, kterému nikdy neřekl jinak než „pan Turenne“, a citoval výroky z jeho rozhovorů s ním, s velmi mladým nižším důstojníkem, jehož jméno Turenne jistě nikdy neznal — výroky, jaké by Turenne sotva vedl s generálem, kterému důvěřoval. A tu a tam se povýšeně pochechtával: „Starý vikomt,“ říkal, nebo „ten ubohý starý vikomt“, a člověk žasl, že jde o pana z Turenne. Ta jeho oblíbená domýšlivost byla příliš okatá, než aby zůstala nepovšimnuta a aby pro nás byla nová; ale toho dne jí nahromadil tolik, že jsme mu začali nadhazovat příležitosti, abychom se tím ještě víc pobavili, a plně se nám to podařilo. Umírali jsme smíchy a on nepochyboval, že jsou to roztomilosti, a vyprávěl je s obdivuhodnou autoritou a důstojností.

Druhý den ráno jsme Sassenage, Louville, malý Renault a já byli u paní z Chevreuse a mluvili o tom, jak přemrštěné ty jeho drzosti jsou. Někdo přišel. Uchýlili jsme se k oknu za záclonu a pokračovali. Ale říkali jsme tam pěkné věci, a malý Renault nahlas prohodil: „To bychom se ale divili, kdyby nás pan ze Saumery slyšel a odhrnul záclonu.“ Ani to nedořekl, a stalo se to. My jsme místo rozpaků div nepadli smíchy; a on, který nás možná ani neposlouchal, se vyptával, na koho to máme. Smích byl tak nezřízený a tak ochotně ho opětovala skoro celá ostatní místnost, která věděla, oč jde, že ať byl jakkoli nestydatý, zůstal úplně zkoprnělý.

Ten šlechetný pán měl povahu krys, které spěchají opustit dům, když se má zřítit; ale neměl dobrý nos. Slídil po všem a na tolika místech, že pro něho nebylo těžké postřehnout, jak vysoko vévoda z Harcourtu stoupá a jak upadá pan z Beauvilliers, jemuž vděčil naprosto za všechno, čím byl a co měl. Ten lump ani na okamžik neváhal přidat se k Harcourtovi, který ho přijal jako přeběhlíka, od něhož doufal, že se dozví mnoho o lidech, které chtěl svrhnout, aby se povznesl na jejich troskách, a s nimiž Saumery dál udržoval styky, aniž by oni chtěli postřehnout jednání, které viděl každý. Byl přidělen zejména k vévodovi z Bourgogne, ačkoli Denonville byl nejstarší ze tří podvychovatelů, a zůstal u něho i potom, když k němu byli přiděleni Cheverny, d’O a Gamaches. Cheverny měl od svého velvyslanectví v Dánsku podlomené zdraví a nebyl s to provázet prince na hony ani do války. Saumery se pod záminkou svého kolena z honů vyvlékl, a když přišlo na válku, jednou byl nemocen a dvakrát potřeboval lázně. Za tažení u Lille se z nich vrátil do Versailles, a když tam našel posměváčky na straně pana z Vendôme, přidal se k nim; a aby byl v módě a pronikl mezi vítěznou kliku, mluvil horší věci než kdokoli jiný. Pan z Chevreuse a pan z Beauvilliers, jejichž slepá křesťanská láska nechtěla o Saumeryho zběhnutí nic vidět ani slyšet a kteří s ním zacházeli vlídně, kdykoli jim prokázal tu čest a zašel k nim, jen stěží snesli vyslechnout, co jim vyprávěli o jeho řečech na monseigneura vévodu z Bourgogne. Nakonec je přece přesvědčilo, že to bylo všeobecně známé. Byli k němu o něco chladnější, ale to bylo vše. Saumery si tím získal pana du Maine, který ho později dal umírajícím králem jmenovat jedním z podvychovatelů dnešního krále.⁵ Ke konci to byl velmož, který se cítil velmi ukřivděn, že není rytířem řádu; hned uvidíme, že jakkoli to bylo pošetilé, neměl tak docela nepravdu.⁶

Béziade, Joannův druh (Joanne se stalo Saumeryho rodovým jménem), dostal místo u brány nevím už kterého města, při vybírání vstupních poplatků, které mu Jindřich IV. dal přidělit a ponechat. Jeho syn v tomto řemesle pokračoval, ale postoupil na vyšší místo a tak dobře zbohatl, že jeho syn o to řemeslo nestál a dal přednost mušketě. Prokázal statečnost i schopnosti, dostával vojenská místa a oženil se se sestrou Foucaulta, dlouho potom intendanta v Caen a nakonec státního rady; byla to žena plná intrikánského ducha, která měla významné přátele. Při sňatku přijal jméno d’Avaray; stal se generálporučíkem. Hodně láteřil, že není maršálem Francie a že vidí, jak to dotáhli ti, kdo byli služebně mladší než on; a nakonec ho udělali rytířem řádu, což ráčil přijmout jen s velkým odporem a po dlouhém otálení. Nějaký čas byl velvyslancem ve Švýcarsku a nevedl si tam vůbec špatně.

V tomto roce a v tuto dobu začalo svítat jiné štěstí — veliké, tehdy sotva čekané, později strašlivě zkřížené, pak vynesené na vrchol rychlostí těch nejneuvěřitelnějších náhod, ale vedené a udržované duchem, prací, neúnavnou vytrvalostí, uměním a schopnostmi dvou bratří, stejně jednotných a navzájem srostlých, kteří mohou platit za zázraky tohoto století. Belle-Île, vnuk pana Fouqueta, tak proslulého svým vzestupem a svou víc než hlubokou nemilostí, byl synem muže, který se ucházel o všechno a o něhož král kvůli jeho otci za nic na světě nestál a držel ho přes dvacet let ve vyhnanství. Jeho sňatek se sestrou vévody z Lévis (říkám vévody, aby bylo jasné, o jaké spříznění jde, neboť vévodou se stal až o třicet nebo pětatřicet let později) — tento sňatek, říkám, podivný a ještě podivněji uzavřený, ho dovedl až k žebrácké holi. Jeho žena neměla nic a její rodina mu nejenže nic nedala, ale přes dvacet let o ní ani o jejím muži nechtěla ani slyšet. Byli nuceni žít u biskupa z Agde, bratra pana Fouqueta, který byl dlouhá léta vypovězen mimo svou diecézi. Když se konečně vrátili do Paříže a žili na stravě u paní Fouquetové, matky Belle-Île, až do smrti této jakési světice, ocitli se ve velké tísni. Belle-Île byl mladší syn vrchního správce financí; jeho starší bratři si odnesli trosky, které se jim podařilo zachránit, ale ty se nakonec znovu sešly v jedněch rukou smrtí pana z Vaux, který zemřel bez dětí, a otce Fouqueta z Oratoře. Nejstarší syn Belle-Île a sestry pana z Lévis přijal jméno hrabě z Belle-Île a jeho bratr jméno rytíř z Belle-Île. Rozepisuji se o nich, protože o nich bude v dalším často řeč, a ještě mnohem víc v dějinách a pamětech této doby, které půjdou dál než ty moje.

Oba vstoupili do služby. Staršímu odmítli, a to příkře, jízdní pluk. Král řekl, že bude ještě hodně, když mu časem povolí koupit dragounský pluk. Nakonec to povolení dostal. Vyznamenal se v Lille. Jak bylo řečeno, byl po odchodu odtud jmenován brigádním generálem; byl tam nebezpečně raněn. Maršál z Boufflers se za něho přimluvil tak účinně, že když Hautefeuille požádal, aby se mohl zbavit svého úřadu generálního polního mistra dragounů, dostal přednost Belle-Île, a to za 280 000 livrů, tedy za stejnou částku, jakou za úřad dal Hautefeuille vévodovi z Guiche a za jakou jej ten koupil od Tessého; a Belle-Île na něj dostal také listinu „brevet de retenue“ na 120 000 livrů, jakou obdržel Hautefeuille, když úřad získal. Za zesnulého krále a vzhledem k tomu, odkud vyšel, to byl ohromný krok. Jaký zázrak — a jak se na to dívat, když ho dnes vidíme jako neomezeného guvernéra velké pevnosti a pohraniční provincie, rytíře řádu, s právem vstupu ke králi, a najednou maršála Francie, vévodu s registrovanými listinami, mimořádného velvyslance pro volbu císaře, vrchního velitele armády a diktátora Německa!⁷

Princ z Carignanu zemřel 23. dubna v sedmdesátém devátém roce věku. Byl synem prince Tomáše, čili prince z Carignanu, a dcery a sestry obou hrabat ze Soissons, poslední princezny krve z této mladší bourbonské větve. Princ Tomáš byl synem infantky Kateřiny, dcery španělského krále Filipa II. a sestry krále Filipa III., děda královny, choti Ludvíka XIV., a slavného savojského vévody Karla Emanuela, kterého Ludvík XIII. přemohl důmyslem, odvahou a mečem ve slavném průchodu soutěskou u Susy. Tento princ z Carignanu, o jehož smrti mluvím, se narodil hluchoněmý. Byl starším bratrem hraběte ze Soissons, manžela Mazarinovy neteře, o níž jsem často mluvil, a tedy strýcem hraběte ze Soissons, který se tak podivně oženil ve Francii a padl na straně nepřátel před Landau, i slavného prince Evžena; a z této větve Soissons-Savojských už nikdo nezůstal.

Toto kruté postižení trápilo savojský rod tím víc, že princ projevoval všechen rozum, soudnost a inteligenci, jakých byl ve svém stavu schopen. Když se vyzkoušelo všechno, rozhodli se nakonec pro krajní řešení: svěřili ho muži, který slíbil, že ho naučí mluvit a rozumět, pokud nad ním bude mít úplnou moc, a to po několik let, takže se nikdo ani nedozví, co s ním dělá. Pravda je, že s ním zacházel jako cvičitelé psů a jako ti lidé, kteří čas od času za peníze předvádějí všelijaká zvířata, jejichž kousky a poslušnost udivují a která jako by rozuměla všemu, co jim pán říká, a vyjadřovala to posunky: hlad, bití holí, odnímání světla, a odměny podle zásluhy. Úspěch byl takový, že princ díky tomu rozuměl všemu s pomocí pohybu rtů a několika posunků, všechno chápal, četl, psal, a dokonce mluvil, i když dost obtížně. Sám pak využil krutých lekcí, které dostal, a věnoval se učení s takovým duchem, vůlí a bystrostí, že ovládl několik jazyků, některé vědy a dokonale dějiny. Stal se dobrým politikem, takže se s ním o státních záležitostech často radili, a v Turíně měl větší váhu díky svým schopnostem než díky svému původu. Vedl tam svůj malý dvůr a po celý svůj dlouhý život, který mohl platit za zázrak, sám důstojně docházel ke dvoru.

Roku 1684 se oženil s princeznou z rodu Este-Modena, dcerou markýze ze Scandiana; ta poslala ke králi šlechtice, aby mu oznámil jeho smrt a předal mu dopis od jejího syna; král na něj odpověděl a vzal si smutek na čtrnáct dní.

Tento syn přijal jméno princ z Carignanu a oženil se z lásky, a také aby se zalíbil savojskému vévodovi, pozdějšímu prvnímu sardinskému králi, s jeho nemanželskou dcerou, kterou měl s hraběnkou z Verrue. Manželé se v Turíně znelíbili a přijeli sem pod podivným inkognitem, jako do místa, které si každý cizinec jistě podmaní; a viděli jsme je, jak se za králova mládí podlézavě dvoří lidem, kteří byli s to jim posloužit, jak berou všude, kde mohou, a dělají všelijaké nedůstojné obchody; žena byla povolnou společnicí manželky strážce pečetí Chauvelina, muž se stal nájemcem Opery a vrchním správcem tohoto představení, a to s miliony nakradených peněz; muž v ústraní a v nízké prostopášnosti, žena v intrikách všeho druhu a pod slupkou té nejvyšší zbožnosti, lichotící každému, s každým se ohlížející, strkající se všude; vysmívali se svým věřitelům a žili jako cikáni. Muž zemřel v té své zpustlosti v Paříži roku 1740; žena se znovu přichytila k Rohanům sňatkem své dcery s panem ze Soubise;⁸ a jejího syna, který se stal princem z Carignanu, jim sardinský král⁹ odebral dlouho před otcovou smrtí, dal ho vychovat v Turíně a oženil ho se sestrou své druhé ženy, rozené Hesensko-Rheinfelské, a druhé ženy pana Vévody¹⁰ — obě sestry jsou už mrtvé a pan Vévoda také.

Zároveň zemřel v padesáti čtyřech letech vévoda z La Trémoille, o němž jsem už několikrát mluvil; velmi jsem ho litoval, neboť navzdory rozdílu našeho věku zůstal mým velkým přítelem od doby, kdy nás spojil náš společný spor o přednost proti panu z Luxembourgu. Byl to velmi vysoký muž, nejušlechtileji a nejlépe urostlý u dvora, a ačkoli měl velmi ošklivou tvář, nejlépe ze všech vypadal jako velký pán: bez ducha, kromě znalosti společenských způsobů, bez velkých výdajů, a přesto s velmi neuspořádanými záležitostmi, s velmi lakotnou a panovačnou ženou, kterou nedávno ztratil; bez vlivu z přízně a bez rozsáhlých styků. Měl tolik cti, přímosti, zdvořilosti a důstojnosti, že mu to nahradilo ducha, udrželo ho vždy v čestném a důstojném chování a získalo mu všude vážnost, i u krále a ministrů, jimž se nikdy nevnucoval. Zanechal jediného syna a dceru provdanou za vévodu z Albretu. Zemřel v zármutku, o němž se mi často svěřoval, že se mu nepodařilo získat pro syna nástupnictví ve svém úřadu prvního šlechtice komory a že král zůstal neoblomný v pravidle, které si stanovil, že už je nebude udělovat. Byl to úřad mého otce. Často mi přál úřad jednoho svého kolegy, s nímž dobře vycházel, ale kterého ve stejné hodnosti a ve stejném úřadu snášel jen netrpělivě. Pan z Beauvilliers a on byli velcí přátelé a nevím, jak se stalo, že jsme on a já měli dost podobné záliby i podobné nechuti.

Jeho syn byl v době jeho smrti vážně nemocen. Vévodkyně z Créqui, jeho babička, která byla dvorní dámou královny až do její smrti, přišla druhý den ráno mluvit s králem před jeho velkým ranním obřadem a s jistými obtížemi úřad vymohla. Kromě mládí, které král u velkých úřadů neměl rád, nebyl žádný důvod dělat obtíže. Nový vévoda z La Trémoille ho tedy dostal; dlouho si ho však neudržel. Po něm ho dostal jeho syn, ještě dítě, od vévody z Orléans na počátku jeho regentství. Ten nedávno zanechal jediného syna v útlém dětství a svůj úřad napospas všemohoucnosti kardinála Fleuryho, který ho však jen s velkou a zcela zjevnou námahou vyrval pro vévodu z Fleury, vnuka své sestry.

Několik dní poté zemřel La Reynie, jeden z nejstarších státních radů, jeden z nejschopnějších a nejbezúhonnějších, velký soudní úředník ze staré školy, skromný a nezištný, který vytvořil úřad policejního poručíka a dal mu váhu, k níž se od té doby povznesl, a který jej nepřivedl do onoho nebezpečného a hanebného postavení, kam jej postupně dovedli jeho nástupci, aby se zalíbili a udělali se důležitými. La Reynie už řadu let policejním poručíkem nebyl. Jmenoval se Nicolas a byl to člověk velmi nízkého původu, kterého povznesly jeho zásluhy a ctnost a jehož rukama prošlo mnoho důležitých a tajných věcí. Jeho jediný syn mu za mlada utekl, odešel do Říma a odtud ho otec nikdy nedokázal přimět k návratu, ačkoli ho tam schválně nechával trpět nouzí o všechno. Po otcově smrti tam chtěl zůstat a zemřel tam po dlouhých letech; nestýkal se téměř s nikým kromě obskurních sběratelů a nemohl se — a to bez prostopášnosti — nabažit líného života, krás Říma a italského far niente; nikdy se neoženil. Uvádím to jako věc velmi neobvyklou.

Vévoda z Brissacu ho brzy následoval. Před několika měsíci v Meudonu mě po odchodu od Monseigneurova stolu vzal stranou na terasu a prosil mě za odpuštění za svůj soudní spor a za to, co proti mně podnikl, po tom všem, čím mi byl zavázán, a po tom, co jsem z něho udělal vévodu a paira. Zemřel v Paříži, náhle, doma, na mrtvici, ve čtyřiceti jednom letech, právě když nasedal do kočáru, aby jel do Meudonu.

Krajní tíseň, do níž se záležitosti dostaly kvůli válečným nezdarům na všech frontách a kvůli nedostatku a bídě, které toho roku ve Francii zavládly, vzbudila u španělského krále a královny obavu, že budou ponecháni vlastním silám, o čemž se už nějaký čas mluvilo pošeptmu.¹¹ Kníže asturský měl skoro dvacet měsíců a byl velmi zdráv. Tyto obavy je přiměly k rozhodnutí zajistit si Španěly a připoutat je k sobě ještě víc tím, že obnoví starý obřad, kterému říkají „dát na prince přísahat“, totiž dát ho uznat za nástupce koruny a dát mu jako takovému, jako budoucímu a nutnému králi, složit hold a přísahu věrnosti všemi součástmi monarchie.

Kvůli tomu byly svolány kortesy, tedy generální stavy, a sešly se 7. dubna v kostele hieronymitů u paláce Buen Retiro, na samém kraji Madridu. Palác i klášter těchto řeholníků jsou velmi rozlehlé a velmi nádherné; jsou spojeny tak, že se z jednoho do druhého dá na několika místech přejít pod střechou, a kostel, velký a krásný, slouží jako palácová kaple. Král a královna seděli pod baldachýnem na evangelijní straně, grandové hned vedle na svých lavicích, vysocí hodnostáři, rady, rytířské řády a zástupci měst naproti a dole, čelem k oltáři, a biskupové po obou stranách oltáře; kardinál Portocarrero, arcibiskup toledský, celebroval jako místní diecézní biskup; prince nesla princezna des Ursins, vedle královny. Obřad trval tři hodiny a byl velmi okázalý; všechny stavy království při něm projevily velkou oddanost. Po mši malého prince biřmoval patriarcha Indií — biřmování podivně předčasné.

Při takových příležitostech je vždy spor, kdo z poslanců Toleda a Valladolidu složí jako první přísahu a lenní slib a hold. Valladolid je prvním městem Staré Kastilie, Toledo Nové, ale je navíc ozdobeno prvním metropolitním stolcem, který si nárokuje primaci. Obě města jsou vyvolána zároveň jako první ze všech měst a poslanci obou se ze svých míst rozběhnou co nejrychleji k úpatí oltáře, kdo tam bude první; ale ať to dopadne jakkoli, Valladolid je připuštěn jako první, a vždy bez důsledků pro budoucnost. Města jako zástupci lidu jsou vyvolávána až nakonec.

Brzy nato se vzdal hrad v Alicante; město se vzdalo už předchozího podzimu. Hrad zůstal přes celou zimu blokován; mina, která vybuchla v pravou chvíli, v něm způsobila velkou zkázu a nakonec vedla ke kapitulaci, která byla velmi důležitá. Na tento úspěch navázal počátkem května další, velmi významný: portugalská armáda, o čtyři nebo pět tisíc mužů silnější než španělská, jíž velel markýz z Bay, na ni zaútočila a byla přijata tak, že byla úplně poražena a její pěchota zcela zničena.¹² Markýz z Aytony z rodu Moncada, španělský grand, tam velel španělské pěchotě a nesmírně se vyznamenal rozvahou i statečností, stejně jako Fiennes, rovněž generálporučík francouzských vojsk, který velel levému křídlu, a Caylus, polní maršál ve vojscích španělských. Celá nepřátelská jízda se dala na útěk a opustila tři anglické pluky, které byly zajaty v plném počtu, kromě osmi nebo devíti set Portugalců a čtyř nebo pěti tisíc padlých. Lord Galloway, který velel Angličanům, svalil všechnu vinu na hraběte ze São João, generála jejich armády. Španělé ztratili velmi málo.

Chamarande, který minulého tažení velel v Toulonu, si tam vedl tak důstojně, že všichni obyvatelé napsali vévodovi z Berwicku, jakmile se dozvěděli, že má velet armádě v Dauphiné, a Chamillartovi, aby dosáhli toho, že jim bude přidělen i pro toto tažení. Žádosti bylo vyhověno a Chamarande byl určen pro Toulon pro případ, že by pan Savojský podnikl něco proti Provence.