Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola třináctá

Villars a jeho chvástání. — Harcourtova skromná obratnost. — Chamillart otřesen, pak zdánlivě znovu upevněn. — Chamillart tvrdě napaden. — Harcourtův sarkasmus o Chamillartovi. — Velmi bouřlivá válečná rada před králem, jediná v jeho životě u dvora. — Drobné nepokoje v Paříži. — Šílené lístky. — Drzé plakáty. — Procesí se svatou Jenovéfou. — Harcourt dobře zaopatřen ve Štrasburku. — Nebezpečná slyšení pro Chamillarta. — Surville v Tournai s osmnácti prapory. — Nedostatek všeho ve Flandrech. — Torcyho návrat z Holandska. — Princové nejedou k armádám, jimž měli velet. — Besons maršálem Francie. — Vévodkyně z Grammontu. — Stříbrné nádobí odnášeno ke královskému zlatníkovi a do mincovny. — Král a královská rodina na pozlaceném stříbře a na stříbře; princové a princezny krve na fajánsu. — Záplavy na Loiře. — Rouillé zpět z Holandska. — Armády shromážděny. — Kardinálovi z Bouillonu dovoleno přiblížit se na třicet mil. — Králova pýcha.

Několik dní po oznámení velitelů armád pracoval maršál z Villars, který měl ve Flandrech velet pod Monseigneurem, s ním v Meudonu, potom s ním u krále, a odtamtud odjel v polovině března do Flander, aby tam vše připravil. Vrátil se odtud v prvních dnech května podat zprávu o své cestě a brzy nato měl zase odjet. Vojsko nebylo placeno a skladiště se nepodařilo zřídit nikde. Villars se přesto začal nadýmat jako chvastoun a vést jako obvykle nesmyslné řeči. Nedýchal než bitvami, rozhlašoval, že stát může zachránit jedině bitva, že jednu svede na pláních u Lens hned na začátku tažení, vyzýval na souboj a celou spletí bláznivých chvástavých řečí naháněl hrůzu všem rozumným lidem, kteří viděli poslední oporu státu svěřenou do takových rukou. Neznamenalo to ovšem, že by necítil tíhu svého břemene; chtěl však ohromit svět, a dokonce i nepřítele, k němuž by se ty řeči donesly, uklidnit krále a paní z Maintenon a vzbudit o sobě velké představy. Pracoval s králem a několikrát s Monseigneurem, nabídl se, že mu bude podávat přesnou zprávu o všech věcech; a princ nezůstal lhostejný k tomu, že se zdá, jako by se do něčeho důležitého vměšoval. Po této stopě s ním pak o záležitostech mluvili také Chamillart a Desmarets, jeden o plánech a rozmístění vojsk, druhý o penězích.

Harcourt, moudřejší a uměřenější, flanderskou armádu odmítl; skromně namítl, že už dávno vyšel z válečného zvyku, že nikdy nevelel než malým sborům a že se necítí dost silný na tak početnou armádu a na tak důležité události. Raději si chtěl zachovat možnost zdálky kritizovat, co se tam bude dít, velet armádě tak chráněné před událostmi, jak jen armáda chráněna být může, a — už tak dobře zapsán u Monseigneura — chopit se příležitosti přetáhnout vévodovi z Beauvilliers jeho chovance, anebo aspoň postavit oltář proti oltáři. Vůči synovi šel po stopě, kterou Villars vyznačoval vůči otci. Pracoval s monseigneurem vévodou z Bourgogne; ale jako lstivý chlapík zašel dál. Navrhl mladému princi, aby jejich práci byla přítomna paní vévodkyně z Bourgogne, a okouzlil je tak oba. Hlavní věci si schoval, aby je rozvinul před ní; jemně se jí radil, obdivoval všechno, co řekla, vyzdvihoval to před monseigneurem vévodou z Bourgogne, protahoval schůzku a vložil do ní všechen svůj důvtip, aby obratně předvedl své schopnosti a vzbudil v nich o nich velké mínění a aby princeznu přesvědčil o své naprosté oddanosti. Lichotilo jí to; Harcourt si ji odedávna naklonil; byl příliš oddán paní z Maintenon a ona jemu, než aby princezna k němu nebyla už předem dobře nakloněna; a velmi jí lahodilo, když viděla, že si ji předáci hýčkají a vyhledávají.

Určení velitelů bylo všeobecně schváleno. V tom jsem byl stejného mínění jako všichni; nemohl jsem však strávit, že Chamillart dopustil, aby se Harcourt znovu dostal na cestu, a že mu navíc dal prostředky zmocnit se monseigneura vévody z Bourgogne. Mluvil jsem o tom důrazně s vévodou z Chevreuse a vévodou z Beauvilliers, kteří však jako obvykle, celí ponoření v Boha a chladní ke klikám a událostem, tomu nepřikládali velkou váhu, svedeni snad důvodem, který mi uvedl sám Chamillart, totiž že raději vzdálí tohoto kritika ode dvora. Ale ubohý muž neviděl, že když ho zdánlivě vzdaluje, ve skutečnosti ho přibližuje, protože mu tou armádou dává příležitost vstoupit do všeho, od jednoho k druhému, s monseigneurem vévodou z Bourgogne, s paní vévodkyní z Bourgogne, a tím spíš s paní z Maintenon a s králem; z nichž první tři Chamillartovi neodpustili jeho počínání při flanderském tažení a jeho umíněnou stranickost pro vévodu z Vendôme proti monseigneurovi vévodovi z Bourgogne.

Více než šest týdnů před oznámením velitelů armád kolovaly o tomto ministrovi velmi zlé pověsti a veřejně se mluvilo o tom, že by na jeho místo přišel d’Antin. Varoval jsem jeho dceru Dreuxovou, jedinou z rodiny, s níž se dalo s užitkem mluvit. Matka, velmi málo duchaplná a bez dvorského taktu, plná zdánlivé důvěřivosti a ve skutečnosti falešné chytrosti, brala všechny rady špatně. Bratři byli hlupáci, syn dítě a prosťáček, druhé dvě dcery příliš ztřeštěné; a Chamillart si zakládal na tom, že vším pohrdá a že spoléhá na krále jako na oporu, která ho nemůže zklamat. Paní Dreuxovou jsem také často varoval před zášťí paní vévodkyně z Bourgogne; ona s ní o tom znovu mluvila. Princezna jí velmi chladně řekla, že nic takového není, a ta druhá se s tím, nemajíc nic lepšího, spokojila. Naléhal jsem na ni, aby otce přiměla promluvit s králem o těch řečech o d’Antinovi. Nakonec to přes svou bezstarostnost udělal; ale udělal to jen napůl: řekl mu sice o těch pověstech, ale dopustil se zásadní chyby, že mu nikoho nejmenoval. Nejlepší na tom bylo, že dodal: bude-li mít to neštěstí, že ti, kdo přicházejí do jeho záležitostí, krále proti němu znechutí, ať mu to řekne bez ostychu. Král se zdál dojat, dal mu všemožné projevy a ujištění úcty a přátelství, až mu vzdal chválu, a propustil ho zahrnutého přízní a zdánlivě s ním byl lépe než kdy jindy. Nevím, zda se Chamillart už blížil ke svému pádu a zda ho tento rozhovor ještě zachránil; ale ode dne, kdy jej vedl, pověsti, které se o něm stále držely, náhle utichly a myslelo se, že je zcela znovu upevněn.

Toto zdání mě nemohlo uklidnit; nemohl jsem pochybovat o krajní nevoli paní z Maintenon a paní vévodkyně z Bourgogne vůči němu a bez ustání ho zpracovávali dva drsní chrti. Maršál z Boufflers ho nikdy neměl rád; nově a s hořkostí si stěžoval na všechno, čeho se mu nedostávalo v Lille. Doneslo se mu, že Chamillart zamlčel některá zranění, která tam utrpěl, a že se o nich král s údivem dozvěděl odjinud. V jednom případě snad bezmoc, v druhém snaha nevyvolat poplach — to nebyly zločiny, ale maršál, citlivý, omezený a doslovný, je za zločiny pokládal. Často si mi na to stěžoval, aniž jsem mu to dokázal vymluvit. Byl navíc přesvědčen, že to břemeno je na Chamillarta příliš těžké. Povzbuzován paní z Maintenon, která stála při něm, a strhován Harcourtem, se vůči tomuto ministrovi pramálo krotil a dělal si z toho jakousi věc cti a dobrého občana.

Maršál z Harcourtu ho při všech soukromých rozhovorech, které měl, učeně rozcupoval. Jednou mimo jiné, když na něj drsně spílal u paní z Maintenon, o níž nemohl pochybovat, že jí to není nemilé, zeptala se ho, koho by tedy dal na jeho místo. „Pana Fagona, madam,“ odpověděl chladně. Dala se do smíchu a začala mu domlouvat, že tu nejde o žerty. „Já také nežertuji, madam,“ odvětil. „Pan Fagon je dobrý lékař a žádný voják; pan Chamillart je úředník a také žádný voják. Pan Fagon je navíc muž velmi duchaplný a rozumný; pan Chamillart nemá ani jedno, ani druhé. Pan Fagon by se zpočátku a z nedostatku zkušenosti mohl dopouštět chyb, ale brzy by je napravil silou ducha a rozvahy; pan Chamillart se jich dopouští také, nepřestává se dopouštět chyb, které zahubí stát, a přitom v něm není žádná rezerva; proto Vám zcela vážně opakuji, že pan Fagon by tam byl mnohem lepší.“

Nelze si představit, jakou škodu tento sarkasmus Chamillartovi způsobil a jak ho zesměšnil. Prohnaný Normaňan dobře počítal s hlubokými ranami, které Chamillartovi zasadí tak podivné srovnání, tak krutě obhajované. Doneslo se ke králi a odtud k mnoha lidem, kteří o tom soudili stejně.

Ale zároveň se odehrála před mnoha lidmi u paní Vévodkyně scéna mezi d’Antinem a Chamillartovým synem, jejíž zbytečné podrobnosti vynechávám a která měla ministra rozechvět víc než cokoli jiného. D’Antin, tak uměřený, takový sluha přízně a úřadů a jinak takový pán sám nad sebou, se v hádce úmyslně rozlítil a jednal v ní s otcem i synem tak zle, že vévodkyně z La Feuillade v hněvu odešla. Hluk kolem té příhody d’Antina přece jen uvedl do rozpaků, neboť s rozmyslem chtěl hrát psa ze smečky a zalíbit se tomu, co nabývalo vrchu. Došlo to až k velmi hloupým omluvám, poté co se z toho pokusil vyklouznout žertem. Nebylo nikoho u dvora, kdo měl trochu rozhledu, aby necítil, že Chamillart je silně otřesen, když si d’Antin takto, a bez jakékoli příčiny nepřátelství, dovoluje. Jen on sám se cítil zcela jistý a pohrdal jakoukoli obavou; a jeho rodina ho v té bezstarostnosti napodobovala. Jeho opravdoví přátelé, a těch bylo velmi málo, nad tou slepotou naříkali. Páni a paní z Chevreuse, z Beauvilliers a z Mortemartu mi často projevovali své znepokojení: marně jsme hledali léky, jimž se on stále vyhýbal.

Krátce nato udělal král něco pro sebe velmi neobvyklého, o čem se mnoho mluvilo. Hovořil ve svém kabinetu s maršály z Boufflers a z Villars spolu, v přítomnosti Chamillartově. Bylo to v pátek 7. května odpoledne v Marly.¹ Villars odtamtud odjel do Paříže s rozkazem vrátit se do Marly na příští neděli ráno. Vrátil se hned nazítří, v sobotu večer.

Jestliže tato jakási malá válečná rada předchozího dne překvapila, ještě víc překvapilo, co následovalo nazítří odpoledne: král poprvé v životě uspořádal u svého dvora skutečnou válečnou radu. Upozornil na to monseigneura vévodu z Bourgogne slovy pronesenými trochu ostře: „Pokud ovšem nechcete raději jít na nešpory.“ Této rady se účastnili Monseigneur a monseigneur vévoda z Bourgogne, maršálové z Boufflers, z Villars a z Harcourtu, páni Chamillart a Desmarets, jeden za vojsko, druhý za peníze. Trvala skoro tři hodiny a byla velmi bouřlivá. Jednalo se o operacích tažení a o stavu hranic a vojsk. Maršálové, poněkud vymanění z poručnictví ministrů, je trápili — jednoho oslabeného, druhého nového a ještě pevně nezakotveného. Všichni tři se pustili do Chamillarta, Villars zdrženlivěji než ostatní dva. Král se ho nezastal a nechal ho zle pocuchat od Boufflerse a Harcourta, kteří si nahrávali, až Chamillart, mírný a umírněný, ale nezvyklý na bodání, se rozhořčil a rozkřikl tak, že ho bylo slyšet v malém salonu vedle královy ložnice, kde se scéna odehrávala. Šlo o odkrývání pevností a o špatný stav vojsk, k čemuž chtěl také Desmarets říci své, ale král ho okamžitě umlčel.

Tělesná garda už dlouho nedostala žold. Boufflers, kapitán tělesné gardy ve čtvrtletní službě, o tom mluvil s králem. Byl špatně přijat. Naléhal, a král mu řekl, že je špatně informován a že gardisté placeni jsou. Dotčený Boufflers si opatřil přesný a podrobný seznam toho, co se komu dluží, a strčil ho do kapsy. Když byla rada rozpuštěna, zadržel shromáždění, vytáhl ten seznam, prosil krále, aby byl přesvědčen, že je dobře informován, když s ním o něčem mluví, a rozevřev seznam, ukázal jedním pohledem a s největší jasností bídu tělesné gardy a že netvrdil nic, co by nebylo přesné. Král, který nic takového nečekal, se napřímil, vrhl na Desmaretse přísný pohled a zeptal se ho, co to má znamenat a zda ho přece neujišťoval, že jeho gardisté placeni jsou. Desmarets nevěděl co říci, celý zmatený vzal seznam a cosi si pod vousy zahuhlal, načež mu dotčený Boufflers velmi ostře domluvil. Desmarets nechal mlčky přejít tu přeháňku, pak králi přiznal, že se domníval, že gardisté placeni jsou, a že se mýlil; načež mu Boufflers, znovu útočící, dal na srozuměnou, že člověk musí být své věci jist, než se za ni tak zaručí, a opakoval králi, že ho prosí, aby věřil, že s ním nikdy nemluví jinak než dobře informován. Oba ostatní maršálové zatím zachovávali hluboké mlčení a Chamillart, který se dosud spokojil tím, že se smál do vousů, se neudržel a také uštědřil generálnímu kontrolorovi jízlivou poznámku. Když Boufflers končil své kázání, Chamillart dodal, že prosí krále, aby věřil, že tak je tomu s mnoha věcmi, že není zaplacen ani jediný pluk a že důkazy o tom budou brzy předloženy. Bylo to řečeno s velkým rozrušením. Král, unavený tak trpkým a tak nečekaným koncem rady, přerušil Chamillarta dosti rázným slovem k Desmaretsovi, aby si lépe ověřoval, co tvrdí, a lépe se o věci staral, a hned je všechny propustil.

Boufflers a Villars nebyli ve svých názorech na operace nastávajícího tažení vždy zajedno, ale první se projevoval zdrženlivě a druhý s výrazem úcty, takže Harcourt si přitom počínal co nejklidněji. Po skončení této rady se Villars rozloučil a vrátil se do Flander.

Na pařížských trzích došlo k různým nepokojům, kvůli nimž bylo zadrženo víc rot pluků francouzské a švýcarské gardy než obvykle. D’Argenson, policejní poručík, byl dokonce v nebezpečí u kostela Saint-Roch, kam přispěchal kvůli velké vzpouře lůzy, velmi rozrostlé a velmi drzé, k níž došlo, když upadl jeden chudák a byl ušlapán. Pan z La Rochefoucauld, uchýlený do Chenilu, tam dostal ohavný anonymní lístek proti králi, v němž stálo výslovně, že se ještě najdou Ravaillacové,² a k tomuto bláznovství připojoval chválu Bruta.³ Vévoda nato přispěchá do Marly a celý rozrušený dá králi během rady vzkázat, že mu má něco naléhavého říci. Toto tak rychlé zjevení slepce žijícího v ústraní a jeho dychtivost mluvit s králem daly dvořanům o čem uvažovat. Po skončení rady dal král pana z La Rochefoucauld uvést a ten mu s okázalostí předal lístek a podal o něm zprávu. Byl velmi špatně přijat. Protože se nakonec u dvora všechno ví, vyšlo najevo, co pan z La Rochefoucauld přišel udělat, a také že vévodové z Bouillonu a z Beauvilliers, kteří dostali stejné lístky a donesli je králi, byli přijati lépe, protože to udělali prostěji. Krále to přesto několik dní velmi trápilo, ale po uvážení pochopil, že lidé, kteří vyhrožují a předem varují, nemají ani tak v úmyslu dopustit se zločinu, jako spíš vyvolat z něho obavy.

Víc krále rozladila záplava plakátů těch nejodvážnějších a nejbezuzdnějších, namířených proti jeho osobě, jeho počínání a jeho vládě, které se po dlouhou dobu nacházely vylepené na pařížských branách, na kostelech, na veřejných náměstích, a zvláště na jeho sochách, jež byly v noci různým způsobem hanobeny; po ráno se nacházely stopy a strhané nápisy; objevilo se také množství veršů a písní, v nichž se nešetřilo ničeho.

Tak daleko věci došly, když se 16. května konalo procesí se svatou Jenovéfou,⁴ které se koná jen v nejnaléhavějších nouzích, na základě králových rozkazů, rozsudků parlamentu a pastýřských listů arcibiskupa pařížského a opata Svaté Jenovéfy.⁵⁶ Jedni od něho čekali pomoc, druzí chtěli zabavit lid umírající hlady.

Harcourt, zdatný ve všem, jehož výpady proti Chamillartovi zastrašily vůči němu Desmaretse, nechtěl odjet, dokud nebyl naprosto jist chlebem, masem a penězi pro svou rýnskou armádu. Dlouho rozmlouval s Monseigneurem v Meudonu mezi čtyřma očima, rozloučil se tam s ním, nazítří byl velmi dlouho sám s králem a odjel v posledních dnech května. Téhož dne, kdy měl maršál z Harcourtu poslední audienci, poskytl král velmi dlouhou audienci ve svém kabinetu také maršálovi z Tessé. Záminkou oněch audiencí byl blízký odjezd k armádě (neboť Harcourt jich měl několik, a Boufflers bez ustání, aniž by se zdály chráněny jeho velkým právem vstupu); u Tessého podání zprávy o jeho italských jednáních, která byla tehdy víc než zavržena a rozplynula se v dým. Pravda byla, že se všechny tyto audience týkaly Chamillarta, jak brzy uvidíme, a že je všechny podnítila a zprostředkovala paní z Maintenon.

Surville dostal svolení pozdravit krále a hned nato byl poslán velet do Tournai s osmnácti prapory.

Flanderská armáda neměla takové štěstí jako německá; neměla ostatně tak mazaného generála, jehož by se ministři tolik báli. Nedostávalo se jí všeho. V prvních dnech června se vynaložilo krajní úsilí, aby se jí poslaly peníze, aby se pro ni opatřilo obilí z Bretaně a přivezlo obilí z Pikardie. Peníze i chléb přicházely jen po troškách; a tato armáda byla v tom ohledu často odkázána na vlastní důvtip, a často po dlouhé lhůty, při velmi sevřené hranici. Armády v Dauphiné a v Katalánsku byly na tom se zásobováním mnohem lépe a vojsko bylo v dobrém stavu. Vévoda z Berwicku byl u své armády už nějaký čas a budoval opevněný tábor u Briançonu.

Už jsem upozornil, že zde nebudu říkat nic o jednáních ani o cestách Rouillého, Torcyho, maršála z Huxelles a později abbého z Polignaku, a uvedl jsem pro to důvod. To vše se najde velmi obšírně, velmi podrobně a v originálech v Dokladech. Spokojím se tedy s tím, že zde zaznamenám, že Torcy přijel z Haagu do Versailles v sobotu 1. června po právě měsíční nepřítomnosti. Nepřinesl nic příjemného a byl jen prostředně přijat králem i paní z Maintenon, k níž šel nejprve podat zprávu králi. Chamillart i paní z Maintenon jeho cestu velmi odsuzovali: ona proto, že ho neměla ráda a že se věc udělala bez ní, Chamillart ze závisti v řemesle a z hořkosti nad dohodou, o níž jsem mluvil a kterou musel Torcymu podepsat.

Tento návrat způsobil, že se hned nazítří uspíšil odjezd všech generálů. Bavorský kurfiřt, s nímž se Torcy viděl v Mons, a maršál z Villars, s nímž hovořil v Arrasu, byli o stavu věcí zpraveni. Zároveň bylo oznámeno, že žádný z princů určených k armádám neopustí dvůr; a král poslal maršálskou hůl Besonsovi, který velel katalánské armádě. Byl jmenován sám a nepatřil k nejstarším generálporučíkům. Pan vévoda z Orléans na krále kvůli němu už dosti dlouho naléhal; brzy však uvidíme, že jeho vliv tehdy nebyl velký. Král mu dal na srozuměnou, že když Monseigneur a monseigneur vévoda z Bourgogne zůstávají u dvora, sluší se, aby tam zůstal i on, tím spíš, že král sám se možná brzy ocitne ve smutné nutnosti stáhnout svá vojska ze Španělska.

Jestliže byla paní z Maintenon tak osudná ve velkém, ta mrcha, kterou si vzal vévoda z Grammontu, byla osudná v malém: to je úděl všech takových stvoření.⁷ Tahle, vrácená na králův rozkaz z Bayonne, kde se její loupeže, obratné i násilné, až příliš provalily, kde beztrestně ukradla perly španělské královny a kde se všemožně prohřešovala proti úctě, byla zoufalá, že se v Paříži znovu ocitá vyloučena z hodnosti a poct, které jí její sňatek měl dát.

Než se vrátí Rouillé, který dostal po Torcyho příjezdu rozkaz k návratu, uznalo se za vhodné povzbudit horlivost všech stavů království tím, že se jim sdělí nehorázné požadavky nepřátel, spíše rozkazy než návrhy, a to tištěným královým dopisem guvernérům provincií,⁸ aby jej tam rozšířili a ukázali, jak daleko král zašel, aby dosáhl míru, a jak nemožné bylo jej uzavřít. Úspěch byl takový, jaký se očekával. Ozval se jediný výkřik rozhořčení a pomsty, ozývaly se samé řeči o tom, že každý dá všechen svůj majetek na vedení války, a podobné krajnosti, jimiž se projevovala horlivost.

Ta Grammontová usoudila, že v tomto jakémsi vzplanutí najde prostředek, jak dosáhnout toho, co jí bylo odepřeno a po čem tak vášnivě toužila. Navrhla manželovi, aby šel králi nabídnout své stříbrné nádobí, v naději, že tento příklad najde následovníky a že jí připadne vděk za ten nápad a odměna za to, že zjednala tak rychlou, tak čistou a tak značnou pomoc. Naneštěstí pro ni o tom vévoda z Grammontu mluvil se svým zetěm maršálem z Boufflers, právě když se ten nápad chystal uskutečnit. Maršál to shledal obdivuhodným, zapálil se pro to, šel ve stopách svého tchána nabídnout své nádobí, kterého měl velké množství a obdivuhodné, a nadělal kolem toho tolik hluku, aby k tomu vybídl všechny, že prošel jako původce nápadu a že o staré Grammontové, ba ani o vévodovi z Grammontu, nepadla ani zmínka; ti z toho vyšli jako napálení a ona vzteky bez sebe. Boufflers o tom mluvil s Chamillartem, svým starým přítelem od kulečníku, aby o tom promluvil s králem. Ta nabídka se zalíbila ministrovi a skrze něho i králi, za nímž Boufflers šel rovnou. Jemu i jeho tchánovi se dostalo velkých díků.

Novina okamžitě doletěla do Chenilu. Pan z La Rochefoucauld se ihned dal dovést ke králi, kterého zastihl, když přecházel k paní z Maintenon, a uvedl ho do rozpaků prudkým výlevem stížností a výčitek, které neméně ohromily dvořany, neboť tentokrát krále počkal v průchodu. Koncem toho přívalu a těch energických křečí, příčinou jeho špatného zacházení a jeho hlubokého neštěstí bylo, že král, ochoten přijmout nádobí od všech, mu neprokázal tu milost, aby si nejprve řekl o jeho. Při těch slovech král pochopil, že vyvázl lacino, a dvořané se poprvé, místo aby tleskali, mlčky rozešli a krčili rameny. Král odpověděl, že o tom ještě nic nerozhodl, že přijme-li nádobí, bude zpraven, a že je mu vděčný za jeho horlivost. Vévoda zdvojnásobil naléhavost a křik jako slepec, jímž byl, a s nimi, místo slov, která se mu často nenaskytla, šel za králem, dokud mohl, a velmi spokojen sám se sebou se vrátil do svého Chenilu.

Tento rozruch kolem nádobí nadělal u dvora velký povyk. Každý se neodvažoval nenabídnout to své; každý toho velmi litoval. Jedni si je schovávali jako poslední rezervu, jíž se jim krajně nechtělo zbavit; jiní se obávali nečistoty cínu a hlíny; ti nejpodlízavější se rmoutili nad nevděčným napodobováním, jehož veškerá zásluha připadne původci nápadu. Nazítří o tom král mluvil v radě financí a projevil silný sklon přijmout nádobí od všech.

Tento prostředek už navrhl a zamítl Pontchartrain, když byl generálním kontrolorem, a jako kancléř mu nebyl o nic příznivější. Namítalo se, že vyčerpání se od té doby nesmírně zvětšilo a prostředky stejně tak zmenšily. Tento zdánlivý důvod na něho nezapůsobil. Vyslovil se důrazně proti, poukázal na nepatrný zisk ve srovnání s tím, oč jde, tak značným pro každého jednotlivce, a na zisk krátkodobý a málo užitečný, který, rychle vybrán, nepřinese úlevu, jež by za něco stála; na nesnáze a bolest každého a na trápení při provedení i u těch, kdo by to učinili nejochotněji; na hanbu té věci samé o sobě; na pestrost, kdy by dvůr a nejvyšší společnost jedli z hliněného nádobí, kdežto soukromníci v Paříži a v provinciích ze stříbrného, kdyby se jim ponechala volnost; a kdyby se jim neponechala, na všeobecné zoufalství a na únik do skrýší; na pokles důvěry ve stav věcí, které by se po vyčerpání tohoto zdroje — a ten by byl vyčerpán v okamžiku a zdál by se krajním a posledním — zdály nemít už žádný jiný; konečně na hluk, jaký by to vyvolalo v cizině, na odvahu, pohrdání a naděje, jež by z toho nepřátelé načerpali; na vzpomínku na jejich posměšky, když ve válce roku 1688 byl do mincovny poslán tak drahocenný nábytek z masivního stříbra, který zdobil galerii a velké i malé apartmány ve Versailles a budil úžas cizinců, až po stříbrný trůn; na to málo, co se z toho získalo, a na nevyčíslitelnou ztrátu oné obdivuhodné řemeslné práce, dražší než materiál,⁹ kterou přepych od té doby zavedl i na nádobí, což by se nutně obrátilo v čistou ztrátu pro každého. Desmarets, přestože to byl on, kdo nesl tíhu financí, a jemu měla ta věc přinést úlevu o několik milionů, se vyslovil ve stejném smyslu a se stejnou silou.

Navzdory tak dobrým a tak zřejmým důvodům král trval na tom, že nechce nikoho nutit, ale přijme dobrou vůli těch, kdo své nádobí odevzdají; tak to také bylo vyhlášeno, a to ústně, a byly ukázány dvě cesty, jak se projevit jako dobrý občan: Launay, královský zlatník, a mincovna. Ti, kdo dávali své nádobí čistě a úplně darem, je posílali Launayovi, který vedl rejstřík jmen a počtu hřiven,¹⁰ jež přijal. Král ten seznam pozorně prohlížel, aspoň v prvních dnech, a slíbil těmto dárcům, ústně a obecně, že jim tu váhu, kterou od nich přijal, vrátí, až mu to jeho záležitosti dovolí — čemuž nikdo z nich nevěřil ani v to nedoufal —, a že je osvobodí od puncovního poplatku,¹¹ dosti nového monopolu, za nádobí, které si dají znovu zhotovit. Ti, kdo za své nádobí chtěli dostat zaplaceno, je poslali do mincovny. Tam se při příchodu vážilo; zapisovala se jména, hřivny a datum, podle něhož se pak každému platilo, jak se v mincovně objevovaly peníze. Mnohým to nebylo nemilé, protože tak mohli bez hanby prodat své nádobí a pomoci si jím v krajním nedostatku peněz. Ale ztráta a škoda byly nevyčíslitelné na všech těch obdivuhodných profilech, rytinách, cizelurách, reliéfech a tolika rozmanitých dokonalých ozdobách, jimiž přepych obtížil nádobí všech boháčů a všech lidí z vybrané společnosti.

Když se to sečetlo, na Launayově seznamu nebylo ani sto osob a celkový výnos z darů i z přeměny na peníze nedosáhl ani tří milionů. Dvůr a Paříž — a to jen velká zvířata města, která se neodvážila vyhnout, a pár jiných, kteří si mysleli, že si tím dodají lesku — šli s proudem; nikdo jiný v Paříži, a skoro nikdo v provinciích. Dokonce i z těch, kdo přestali ze svého nádobí jíst, a těch nebylo mnoho, je většina uložila do truhly, aby z něho podle potřeby nadělala peníze nebo aby je za lepších časů zase vytáhla.

Přiznávám, že jsem šel v zadním voji a že jsem se, velmi unaven monopoly, nepodrobil jednomu dobrovolnému. Když jsem viděl, že jsem téměř jediný svého postavení, kdo jí ze stříbra, poslal jsem do mincovny nádobí za nějakých tisíc pistolí a zbytek jsem dal uschovat. Měl jsem ho málo, staré po otci a bez řemeslné výzdoby, takže jsem ho litoval méně než nepohodlí a nečistoty.

Pokud jde o pana z Lauzunu, který ho měl mnoho a všechno obdivuhodné, jeho zlost byla krajní a přemohla v něm dvořana. Vévoda z Villeroy se ho zeptal, zda už je poslal; byl jsem s ním já, vévoda z La Rocheguyon a několik dalších. „Ještě ne,“ odpověděl tónem docela tichým a docela mírným. „Nevím, na koho se obrátit, aby mi prokázal tu milost a vzal je, a pak, co já vím, jestli to všechno nemusí projít pod sukní vévodkyně z Grammontu?“ Všichni jsme mysleli, že umřeme smíchy; a on se otočil na podpatku a nechal nás tam.

Všechno, co bylo vznešené nebo významné, přešlo během osmi dní na fajáns, vyprázdnilo krámy a vyhnalo cenu toho zboží do výše, zatímco všichni prostřední lidé dál používali své stříbro.

Král zvažoval, že přejde na fajáns; poslal do mincovny své zlaté nádobí a pan vévoda z Orléans to málo, co ho měl. Král a královská rodina používali nádobí z pozlaceného stříbra a ze stříbra; princové a princezny krve fajánsové. Král se brzy nato dozvěděl, že mnozí předváděli podvodnou horlivost, a vyjádřil se o tom s trpkostí, jaká u něho nebyla obvyklá, ale která nic nezpůsobila. Lépe by byla dopadla na vévodu z Grammontu a jeho mrzkou choť, bídné původce tak hanebného a tak málo užitečného rozruchu. Ti z toho nevyšli napálení: své krásné a nádherné nádobí uložili do truhel; a žena sama odnesla do mincovny jejich staré, kde si je dala velmi dobře zaplatit.

Pokud jde o d’Antina, který měl nádobí z nejdokonalejších a ve velkém množství, lze si domyslet, že byl na Launayově seznamu mezi prvními; ale jakmile o věci zavětřil, rozběhl se do Paříže vybrat si spoustu obdivuhodného porcelánu, který dostal velmi lacino, a vykoupit dva krámy s fajánsí, jež dal okázale dopravit do Versailles.

Dárci nádobí si však dlouho nemysleli, že se zalíbili. Po třech měsících král pocítil hanbu a slabost tohoto skvělého prostředku a přiznal, že lituje, že k němu svolil. Tak se tehdy vedly věci na dvoře i ve státě.

Záplavy na Loiře, k nimž došlo v téže době, které strhly hráze a způsobily nejhorší spoušť, nepřivedly do lepší nálady ani dvůr, ani jednotlivce, a to škodami, které napáchaly, a ztrátami, jež byly velmi velké, které zruinovaly mnoho lidí a zpustošily vnitřní obchod.

Rouillé, kterému Torcy den po svém příjezdu poslal rozkaz k návratu, přijel hned nato, načež se armády obou stran shromáždily ve Flandrech: nepřátelé pod velením jako obvykle vévody z Marlborough a prince Evžena, a maršál z Villars na pláních u Lens.

Torcy dostal také rozkaz poslat kardinálovi z Bouillonu svolení, aby se směl přiblížit ke dvoru a k Paříži až na vzdálenost třiceti mil. Překvapilo, že toto zmírnění vzešlo z vlastního králova popudu, aniž s ním o tom kdo mluvil. Před nemilostí pana z Vendôme s ním Vendôme mluvil ve prospěch velkého převora, v téže době, kdy na něho otec Tellier naléhal kvůli kardinálovi z Bouillonu. Král odmítl oba. Potom se zeptal Torcyho, zda se u něho pan z Bouillonu často nepřimlouval za svého bratra. Torcy mu řekl, že s ním o něm vůbec nemluvil. „To je velmi neobvyklé,“ odvětil král dotčeně, „aby se bratr nepřimlouval za bratra; pan z Vendôme na mě kvůli svému naléhal dost.“ Šlo o to, že král chtěl, aby se celá rodina cítila postižena nemilostí, a i když ji hodlal co nejméně zmírnit, urážel ho nedostatek horlivosti a to, že mu nikdo nedává příležitost odmítnout a pokořit.