Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola čtrnáctá

Chamillartovy chyby vůči Monseigneurovi. — Nehorázné jednání slečny z Lislebonne vůči Chamillartovi. — D’Antinovy záměry a pletichy proti Chamillartovi. — Spojení paní z Maintenon s Monseigneurem a slečnou Choinovou proti Chamillartovi; slečna Choinová odmítá penzi, Versailles i Marly. — Nepříznivé zvěsti o Chamillartovi. — Cavoyův vtip. — Chamillartovo velké smýšlení a obdivuhodná odpověď. — Tvrdá slova Monseigneura k Chamillartovi, která dovršují jeho pád. — Cusani, papežský nuncius, dovršuje míru proti Chamillartovi.

Armády byly shromážděny a hranice ve velmi špatném stavu; přesto na nich panoval větší klid než uvnitř dvora, kde všechno vřelo do krajnosti. Od chvíle, kdy se král po smrti kardinála Mazarina ujal vlády sám, tedy za čtyřicet osm let, padli jen dva ministři. Prvním byl Fouquet, vrchní správce financí: Colbert a Le Tellier udělali, co mohli, aby přišel o život; byl uvězněn na hradě v Pignerolu, kde po třech letech v Bastile strávil zbytek svých dní – a ty trvaly přes šestnáct let – až do března 1681, kdy zemřel v pětašedesáti letech.¹ Tím druhým je pan z Pomponne, kterého pan z Louvois a pan Colbert, jinak tak úhlavní nepřátelé, ale spojení, aby ho zničili, svými úskoky vypudili roku 1679 z úřadu státního sekretáře pro zahraniční věci², dost proti vůli krále, jenž ho dvanáct let nato, po Louvoisově smrti, povolal zpět mezi ministry. Louvoise, který zemřel náhle v předvečer dne, kdy měl být zatčen, nelze počítat za třetí příklad. Tím byl Chamillart, a to poslední za této vlády a možná ze všech nejtěžší k odstranění, ačkoli neměl jinou oporu než jedině královu náklonnost; a král jen nerad ustoupil všem silám, které byly vynaloženy, aby mu ho vyrvaly.

Nebudu opakovat, co jsem už řekl o příčinách, které ho zničily a které proti němu poštvaly paní z Maintenon a vévodkyni z Bourgogne; je však třeba promluvit o jedné dřívější chybě, kterou ke konci ještě zhoršil, ale jež byla takové povahy, že se stala osudnou jen jemu samému. Nikdy nebral ohled na Monseigneura. Tento princ byl bázlivý a zdrženlivý pod tíhou otce, který byl do krajnosti žárlivý a nedovolil mu získat sebemenší vliv; jen velmi zřídka se odvážil něco ministrům doporučit, a i tehdy šlo o maličkosti a činil tak jen na naléhání některého ze svých nízkých důvěrných služebníků. Těmito pochůzkami pověřoval du Monta. Ten byl zvyklý, že Pontchartrain, dokud byl generálním kontrolorem, ochotně vyhovoval Monseigneurovi a sám k tomu vyhledával příležitosti, a proto byl velmi překvapen, když měl co dělat s Chamillartem, Pontchartrainovým nástupcem ve správě financí. Chamillart byl mylně přesvědčen, že když má na své straně krále a paní z Maintenon, je mu každá jiná opora zbytečná, a že by si při tom, jak to mezi Monseigneurem a jimi bylo, uškodil sebemenší věcí, která by se k nim donesla a vzbudila v nich podezření, že se k němu chce přimknout. Nebral tedy žádný ohled na drobnosti, které si Monseigneur přál, ba dával si pozor, aby se jeho jménem nikdo neoháněl, a přijímal du Monta tak nevlídně, že si du Mont, pyšný na přízeň a důvěru svého pána i na vážnost, kterou mu získávala u ministrů a u všech nejpřednějších osob dvora, Monseigneurovi často stěžoval, prosil ho, aby pochůzkami ke generálnímu kontrolorovi pověřoval kohokoli jiného, a nesmírně ho proti němu rozhořčil.

Při jednom pobytu v Meudonu jsem si dobře všiml, že Monseigneur není s Chamillartem spokojen. Na stopu mě přivedly některé du Montovy řeči a několik posbíraných drobností. Upozornil jsem na to Chamillartovy dcery přímo v Meudonu, kam během toho pobytu dvakrát přijely. Vyptaly se a zjistily, že je to pravda. Daly o tom s Monseigneurem promluvit a ten se zachoval tak, jak jsem vyprávěl, že se v podobném případě zachovala vévodkyně z Bourgogne; a tak to zůstalo až do turínské katastrofy.

La Feuillade, který byl po svém návratu ztracený, a už předtím byl horlivým dvořanem slečny Choinové, pochopil, že spojit ji s tchánem by jednou mohlo být oběma velmi užitečné a jemu zatím u Monseigneura velmi prospěšné. Zpracoval ji tak dobře, že se chytila; skrze Monseigneura nemohla nic, neboť ten byl držen ve velmi těsných plenkách. Byla tedy odkázána jen na vážnost, kterou jí jeho důvěra zjednávala do budoucna, a pochopila, že přátelství a styky s Chamillartem by jí zatím mohly posloužit k mnoha věcem.

La Feuillade, nadšený, že se mu podařilo ochočit tak důležitou bytost, kterou politika činila tak plachou, promluvil s tchánem a velmi se podivil, když ho našel velmi chladného. Naléhal na něj, rozvinul všechnu svou výmluvnost, a vše nadarmo. Doufal, že to nakonec prosadí, a zatím slečnu Choinovou bavil poklonami, cestami a špatně domluvenými termíny. Ona se přesto podivovala, že její vstřícné kroky vyznívají naprázdno – ona, která se zabývala jen tím, jak se bránit a odmítat styky s nejdůležitějšími osobami, jež dělaly všechno, aby k ní byly připuštěny.

Protože se schůzka stále odkládala – Chamillart o ní nechtěl ani slyšet a jeho zeť to stále zastíral výmluvami –, promluvila o tom slečna Choinová se slečnou z Lislebonne, která byla s Chamillartem tak důvěrně spřátelena. Ta se zalekla, že se to spojení uskuteční bez ní a že přijde o zásluhu, kterou by si na něm u obou stran získala; pospíšila si tedy promluvit s Chamillartem. Ten jí důvěrným tónem a s blahosklonným, abych neřekl pohrdavým výrazem sdělil, že by k té známosti došlo už dávno, kdyby byl chtěl; že ho k ní stále přemlouvají; že La Feuillade to chce; ale že on sám neví, k čemu by to bylo dobré slečně Choinové a jemu; že je příliš starý na nové známosti; že nepotřebuje žádné mimo svou pracovnu; že mu stačí král a paní z Maintenon a že dvorské intriky a kliky nejsou nic pro něj.

Kdo byl ohromen? Slečna z Lislebonne. Neměla na věci stejný zájem jako La Feuillade; vycítila skutečnost, kterou se on neodvážil přiznat slečně Choinové, již mezitím jen zdržoval; znala Chamillarta dost dobře, aby pochopila, že ho od těch krásných zásad, na které byl tak pyšný, neodvrátí; neřekla mu tedy nic víc, aby mu zbytečně nebyla nepříjemná. Ale tato dobrá a spolehlivá přítelkyně, na kterou Chamillart tolik spoléhal, udělala tu poctivou věc, že celý ten rozhovor slečně Choinové vyřídila, aniž vynechala jediné slovo, aby si u ní připsala zásluhu, že v okamžiku odhalila, na čem záleží, že se s Chamillartem nesetká, a aby jí zabránila být déle obětí tchána a zetě.

Snadno lze pochopit, jaký účinek mělo toto tak věrné hlášení na bytost, před níž se všechno plazilo – počínaje monseigneurem vévodou a vévodkyní z Bourgogne, na které se stejně jako paní z Maintenon dívala ze svého křesla, zatímco oni seděli na taburetce, a vévodkyni nenazývala, i v Monseigneurově přítomnosti, jinak než „vévodkyně z Bourgogne“, a konče paní Vévodkyní a vším, co měl dvůr nejvznešenějšího, nejpřednějšího a nejvlivnějšího. La Feuillade brzy pocítil, že se v ní něco proti jeho tchánovi změnilo; a slečna z Lislebonne, která terén dokonale znala, vyprávěla s prostodušným výrazem, co se stalo, Chamillartovým dcerám, jako by to byla služba z opatrnosti, aby se mírněji podalo to, co by další nejistota brzy odhalila, a to s větší hořkostí; a nejpozoruhodnější je, že je přesvědčila – tak pravdivé je, že jsou lidé, jimž žádná nehoráznost neuškodí, a jiní, kteří jsou předurčeni k věčné slepotě. Dobrá Lotrinská, která dobře věděla, s kým má co dělat, se kryla tímto náspovým košem, aby se s Chamillartem nerozkmotřila, kdyby se mu její donášení doneslo [jinak] než přikryté tímto výrazem upřímnosti, za nímž se žádná lest netušila. Chamillart o tom nepřemýšlel o nic víc než jeho dcery, a viděli jsme, kam ho slečna z Lislebonne a její milý strýc dovedli ve flanderských záležitostech. Dlouho po této příhodě se přihodila ještě jiná, téměř úplně stejná.

Slečna Choinová měla bratra, majora v Mortemartově pluku, kterého si vášnivě přála povýšit. Byl to schopný důstojník a za takového platil v tomto pluku i ve vojsku. Šlo o to získat pro něj jeden z těch malých nově zřízených pěších pluků, který se uprázdnil; několik jich už bylo dáno lidem, kteří za něj nestáli. Ať byla na Chamillarta jakkoli rozmrzelá a rozladěná, krajní touha povýšit tohoto bratra a nemožnost dosáhnout toho bez státního sekretáře pro válku ji přiměly promluvit o tom s La Feuilladem. Ten, nadšený tak přirozenou příležitostí udobřit si ji skrze tchána, se věci s radostí ujal. Promluvil o ní s Chamillartem a nepochyboval, že tak rozumnou věc prosadí rázem, a to v době, kdy povyšování podléhalo tak málo pravidlům a kdy se toto povýšení muselo Chamillartovi zdát tak cenné, aby, bylo-li to možné, napravil minulost; ale ať mu předkládal jakékoli důvody a ať u něj měl jakýkoli vliv, nikdy nic nezískal. Chamillart si nemotorně namlouval, že si u krále udělá zásluhu, když toho majora nechá v prachu podřízených hodností; nejpádnější důvody, proč ho z něj vytáhnout, ho jen rozčilovaly; zkrátka jeho sestra se mu u ministra stala nepřekonatelnou překážkou.

La Feuillade, rozhořčený, doufal ve svou vytrvalost a opět ji zdržoval. Slečna Choinová, kterou překvapil už první odklad a kterou poučila předchozí příhoda, vypustila i tentokrát na Chamillarta slečnu z Lislebonne, buď aby touto posilou u něj uspěla, nebo aby měla jasno. Slečna z Lislebonne o tom promluvila s La Feuilladem a oba spolu s Chamillartem, aby se ho pokusili zlomit; ale bylo to marné, a to natolik, že se znovu rozčílil a trochu se mu vymklo něco o vlivu, na který si slečna Choinová podle svých představ může dělat nárok. Pluk byl neprodleně dán jinému a slečna Choinová byla slečnou z Lislebonne zpravena bod po bodu o všem, co se odehrálo. Tento poslední postup naplnil v srdci slečny Choinové míru a udělal z ní nejzapálenější a nejzarputilejší Chamillartovu nepřítelkyni.

O obou těchto příhodách jsem se dozvěděl hned v prvních chvílích, příliš pozdě, abych s tím mohl něco udělat; ani bych nedoufal, že uspěji tam, kde La Feuillade a slečna z Lislebonne selhali, ale věštil jsem z toho zlé. D’Antin byl příliš zasvěcen do meudonských tajemství, aby nevěděl o těchto různých nemotornostech, o rozladění slečny Choinové a o všech zlých službách, které Chamillartovi prokazovala u Monseigneura, jenž byl ostatně proti němu rozhořčen už odedávna a du Mont ho nijak neusmiřoval. D’Antin, jak jsem už řekl výše, dobře věděl o nenávisti, kterou k tomuto ministrovi pojaly vévodkyně z Bourgogne a paní z Maintenon – ministrovi, po němž doufal nastoupit –, a s tímto cílem uvedl vévodkyni z Bourgogne do obrazu o všem, co zde bylo vyloženo. Brzy nato měl to potěšení vidět, jak to klíčí.

Paní z Maintenon si velmi dobře uvědomovala, jaké všechny síly potřebuje, aby králi vyrvala ministra, v němž měl tolik zalíbení. Vendôme se ještě držel, a to všechno tvořilo jeden celek a bylo jí stejně odporné. Poprvé v životě usoudila, že potřebuje Monseigneura. To ji vedlo k tomu, že krále přiměla určit mu flanderskou armádu, aby je oba postavila před nutnost – Monseigneura, aby se vměšoval do všeho, co se té armády týkalo, a krále, aby to schvaloval –, a aby pak mohla proti Chamillartovi využít syna u otce, který by se bez této lžíce na boty neodvážil promluvit. Dále využila něčeho, co král poznamenal o tak častých letních cestách do Meudonu, které odváděly lidi a nechávaly Versailles velmi pusté; zachytila to v této době a, abych to zkrátil, přesvědčila krále, že aby byly vzácné a aby Monseigneura zahrnul přízní lacino, je třeba dát slečně Choinové velkou penzi, byt ve Versailles, brát ji na všechny cesty do Marly a dát tak Monseigneurovi volnost vídat ji veřejně, což by ho učinilo usedlejším ve Versailles a pobyty v Meudonu řidšími.

Až dosud se tyto dvě tak zvláštní osoby jakoby navzájem neznaly. Tak velká změna Monseigneurovi lichotila a slečnu Choinovou zahrnula poctou, ale nesvedla ani jednoho, ani druhou. Monseigneur by přijetím přišel o svobodu, kterou se domníval mít v Meudonu; a slečna Choinová, která tam měla prim, by byla vedle paní z Maintenon jen hluboko na druhém místě. Kromě toho se bála, že by taková změna, kterou by už nepodpírala představa tajemství – neboť jen to z něj ještě zbývalo –, mohla časem přinést změnu i v jejím postavení, které nebylo jako postavení paní z Maintenon podepřeno základem svátosti.³ Uchýlila se tedy k úctě, rozpakům, pokoře a vlastní nicotnosti; Monseigneur se vymlouval, že ji k tomu nedokázal přimět; a odmítla dokonce i penzi s odůvodněním, že při neblahém stavu věcí a při skrytém životě, jaký vedla a chtěla vést dál, má dost.

Všechno to probíhalo k tak vzájemné spokojenosti, že d’Antin, přes kterého část těchto věcí šla, byl pověřen důvěrnými sděleními proti Chamillartovi; a oběd, který, jak jsme viděli, měli král a paní z Maintenon v Meudonu, aniž tam přespali, a který zavinil poslední katastrofu pana z Vendôme, byl co do krále jen k tomu, aby paní z Maintenon sama, jež nikdy neměla příležitost slečnu Choinovou vidět, na ni naléhala, aby přijala to, co jí bylo, jak jsme právě viděli, nabídnuto a co už bylo odmítnuto; ve skutečnosti však k tomu, aby se tam projednala všechna opatření k Chamillartovu pádu a aby se k nim přiměl Monseigneur, který se tak poprvé v životě zapojil spolu s králem do důležité věci, nepočítáme-li státní radu.

Tato vzájemná opatření způsobila i to, že nejen Villars, pověřený velením flanderské armády pod Monseigneurem, s ním několikrát pracoval, ale že s ním pracoval i Harcourt, přestože odcházel na Rýn; a že i poté, co bylo prohlášeno, že žádný z princů neopustí dvůr, tito generálové proti všem zvyklostem s Monseigneurem pracovali dál, protože paní z Maintenon chtěla, aby ho Harcourt mohl vést v tom, co má proti Chamillartovi dělat a říkat, a aby ho dokonce poučil na dobu až po svém odjezdu. Týž důvod, totiž dorazit Chamillarta, vedl krále k tomu, že svolal tu schůzi a válečnou poradu, o nichž jsem mluvil a které co nejvíce podnítily útoky na tohoto ministra.

Všechny tyto věci, které se Monseigneura dotkly ohleduplností, jakou ve svém věku ještě nezakusil, ho sblížily s paní z Maintenon. Až dosud si byli navzájem vzdáleni. Navštívil ji dvakrát nebo třikrát mezi čtyřma očima. Tam padla poslední rozhodnutí proti Chamillartovi a tento princ [tam načerpal] odvahu a oporu, které potřeboval, aby se pomstil za svou dávnou nespokojenost a posloužil nenávisti slečny Choinové tím, že na něj u krále otevřeně zaútočí jako na oběť nezbytnou pro záchranu státních věcí.

Harcourt, kterého na něj vypustila paní z Maintenon, míval až do svého odjezdu dlouhá a častá slyšení u krále a zasadil tam mocné rány. Villars, který s ním býval ve sporu, ale usmířil se, byl zdrženlivější; nemohl však odmítnout ani se pro jiného odvážit klamat paní z Maintenon. Boufflers šel do útoku jako ztracená hlídka, z důvodů, které jsme viděli, i ze své oddanosti paní z Maintenon. Měl velké právo vstupu; byl ve čtvrtletní službě kapitána tělesné gardy; těšil se u krále ještě všemu svěžímu lesku svých vavřínů. Měl stokrát denně příležitost být s králem o samotě; vždy byl dobře přijat. Postupoval v mocném houfu. Lámal ledy i kopí a nedopřál králi chvíli klidu. Monseigneur sehrál svou roli důrazně; a dokonce i pan du Maine, kterého ubohý Chamillart považoval za svého ochránce, se neodvážil odepřít paní z Maintenon tajné a ostré šlehy. Všechno postupovalo spořádaně a v rytmu, a vždy s rozvahou a moudře, aby krále neodradilo, a přitom tlačilo stále a stále se stejnou vervou.

Král, kterého už paní z Maintenon, generálové jeho armád, jiné, skrytější kanály,⁴ které proto neměly menší úspěch, vévodkyně z Bourgogne, několik slov monseigneura vévody z Bourgogne, jež z něj dostala jeho choť, a d’Antin, poháněný nadějí, přivykli slýchat o jeho ministrovi mnoho zlého – a to už bylo hodně –, byl rozumem otřesen, ale srdce drželo pevně. Považoval Chamillarta za svou volbu, za své dílo ve všech jeho úřadech až po vrchol, na který ho vynesl, a na tomto vrcholu dokonce za svého žáka. Žádný z jeho ministrů mu nedržel otěže tak volně; a od té doby, co mu byla svěřena veškerá moc, král nikdy necítil jeho jho. Všechna pocta za to se vracela k němu. Dlouhá důvěrnost ještě před jeho nástupem do úřadu, naprostá důvěra po více než deset let bez sebemenšího, byť i přechodného zahořknutí, vzájemná pozornost k této důvěře v podobě vlídné poslušnosti a přesného skládání účtů ze všeho spojily v jeho osobě oblíbence s ministrem. Opravdový a neustálý obdiv a přirozená povolnost dovedly zalíbení tak daleko, jak jen mohlo zajít. Bylo tedy už mnoho, že tolik domluvených a opakovaných úderů dokázalo otřást rozumem. Byl otřesen; ale jaká překážka ještě zbývala k překonání po tom, co zde bylo vyloženo! Čím byla větší, tím víc dráždila a tím víc znepokojovala ty, kdo vedli útok a veleli zákopníkům.

Paní z Maintenon, která věděla, že Monseigneur promluvil důrazně a že byl vyslyšen, zdvojnásobila naléhání u slečny Choinové i u něho, aby ho přiměla k dalšímu útoku. Tento princ se dal d’Antinem přesvědčit, aby se přičinil o to, aby mu připadlo válečné ministerstvo. Úcta a přátelství se u princů shodují zřídka; tento si z celého srdce přál dosadit tam d’Antina a velmi v to doufal. Paní z Maintenon, aniž se zavázala, se ukázala příznivě nakloněná, aby je ještě víc povzbudila.

Tolik strojů nemohlo být v tak prudkém pohybu, aniž by něco prosáklo ven. Uprostřed dvora se zvedl jakýsi nejasný hlas, aniž bylo možné určit jeho bezprostřední mluvčí, a rozhlašoval, že musí zahynout buď stát, nebo Chamillart; že jeho nevědomost už přivedla království na kraj záhuby; že je zázrak, že už není po všem, a naprosté šílenství vystavovat je ještě jediný den nebezpečí, které je nevyhnutelné, dokud tento ministr zůstane v úřadu. Jedni se nestyděli za urážky, jiní chválili jeho úmysly a mluvili umírněně o nedostatcích, které mu mnozí trpce vyčítali. Všichni uznávali jeho poctivost, ale nástupce, ať jakýkoli, jim připadal stejně nutný. Byli i takoví, kteří, protože věřili nebo chtěli přesvědčit, že přátelství dovedou tak daleko, jak jen může jít, se zaklínali, že si je navždy zachovají a nikdy nezapomenou na laskavosti a služby, kterých se jim od něj dostalo, ale jemně přiznávali, že dávají přednost státu před svým vlastním prospěchem a před oporou, o kterou s lítostí přicházejí, a že kdyby byl Chamillart jejich bratrem, rozhodli by se stejně pro jeho odvolání, neboť nutnost toho je zjevná. Nakonec už nikdo nechápal, ani jak mohl být vybrán, ani jak mohl zůstat v úřadu.

Cavoye, kterému dlouhá zkušenost s dvorem a velkým světem nahrazovala ducha i rozhled a občas mu vnukla docela dobré bonmoty, říkal, že král je velmi mocný a velmi absolutní, víc než kterýkoli z jeho předchůdců, ale že není dost mocný, aby udržel Chamillarta v úřadu proti davu. Nejlhostejnější věci se mu vykládaly jako zločin nebo jako směšnost. Řeklo by se, že nezávisle na jakémkoli jiném důvodu je to oběť, kterou král už nemůže odepřít veřejné nechuti. Mnoho lidí se tak docela otevřeně vyjadřovalo, a ani jeden nedokázal vyslovit jediné konkrétní obvinění. Zůstávalo se u neurčitostí, které se daly vztáhnout na kohokoli, a z tolika lidí, které tak velmi zavázal, se ho nikdo nezastal – mezi tolika jinými, kteří, donedávna ctitelé jeho štěstí, si zakládali na chvalozpěvech, obdivu a otrockém lichocení muži, kterého teď viděli tak tvrdě napadaného; a pokud přemíra výčitek někoho přiměla odpovědět, naléhalo se na vyúčtování buď nesmyslná, nebo týkající se věcí, o nichž ústa zavírala vyšší úcta. Vojsko zbavené všeho, nevybavené pevnosti, prázdné sklady bily do očí; ale nikdo si už nechtěl vzpomenout na dvě neuvěřitelná obnovení armád, jedno po Höchstädtu za tři týdny, druhé za pouhých čtrnáct dní po Ramillies, která hraničila se zázrakem a která přesto dvakrát zachránila stát – abych mluvil jen o dvou tak důležitých a tak veřejně známých skutcích. Nezůstala po nich ani nejmenší stopa, osudná houba je smazala; a pokud se je ještě někdo odvážil uvést, obraceli se k němu pro nedostatek odpovědi zády. Takové byly poslední předzvěsti Chamillartova pádu.

Nezatajil jsem mu tolik hrozeb ani všechny páky, kterými se proti němu hýbalo, a naléhal jsem na něj, aby promluvil s králem, jak už to jednou na mou prosbu udělal a s takovým úspěchem, že se bouře, která se nad ním chystala, rozptýlila; ale smýšlel příliš velkoryse na ministra z řad úřednictva. Odpověděl mi, že nevěří, že by jeho místo stálo za to snášet kvůli němu obléhání, ani že by měl k práci, kterou vyžaduje, přidávat ještě práci s jeho obranou; že dokud bude králova přízeň sama o sobě dost silná, zůstane v něm rád, ale bude-li ta opora potřebovat umění, umění mu tu oporu zprotiví a učiní jeho postavení nesnesitelným; že zkrátka tak zlé časy vyžadují u kormidla války celého člověka; že dělit se mezi státní záležitosti a své vlastní by mohlo vést jen k zápasu, který by byl ostudný pro něj a škodlivý pro vládu kvůli roztříštěnosti, které by se poddal; z čehož plyne, že je třeba nechat věci jít podle vůle osudu, či lépe řečeno Prozřetelnosti, a být spokojen, ať už ustoupí šťastnějšímu muži, nebo bude pokračovat ve svém ministerstvu se ctí a v klidu. Tak vznešené zásady uplatňované v praxi mě naplnily obdivem, který mě přiměl zdvojnásobit úsilí, abych ho pohnul promluvit s králem. Nikdy o tom nechtěl ani slyšet, ani se odchýlit o píď od své úvahy; a od té chvíle jsem pochopil, že jeho pád je velmi blízký a nezvratný.

Tak se věci měly, když Chamillart jel do Meudonu podat Monseigneurovi zprávu o stavu hranice a flanderské armády a říci mu – což už věděl od krále –, že jí už nebude velet. Monseigneur, který už proti němu mluvil u krále s rázností, jakou sám u sebe dosud nepoznal a kterou čerpal jen z povzbuzování slečny Choinové a paní z Maintenon, využil té chvíle, aby Chamillartovi vytkl, že všechny ty nedostatky vznikají jen jeho vinou, a zašel tak daleko, že mu řekl, že jeho La Cour by byl udělal lépe, kdyby řádně zásoboval armády potravinami, čímž byl pověřen, než aby mu stavěl tak krásné domy; pak s ním vyšel ze své nové budovy, kde se ten rozhovor odehrál mezi čtyřma očima, a když se vrátili mezi ostatní společnost, provedl ho po celé budově, jako by se nic nestalo, a pak si pospíšil pochlubit se slečně Choinové tím, co právě řekl. Ona takovým drsným slovům velmi přitakala a využila toho, aby Monseigneura podnítila, ať u krále neodkládá dokončení tak nutného a tak dobře započatého díla; a on to také vykonal a zasadil tomuto ministrovi poslední smrtelnou ránu.

Cestu k ní mu připravila náhoda, která dovršila míru všeho, co se proti němu kulo. Nedávno jsem mluvil o dlouhém slyšení, které měl maršál z Tessé u krále, aby mu podal zprávu o své cestě do Itálie. Cusani⁵, Milánec, který zemřel jako kardinál nepříliš dávno, byl zde přijat jako nástupce kardinála Gualteria. Byl bratrem jednoho z císařových generálů a během celé své nunciatury se ukázal tak rakouským, že bylo dost důvodů litovat, že se v něm člověk tak hrubě zmýlil. Právě s ním se v Paříži vyjednávala italská liga, o níž byla řeč, a právě on žádal o povolení k odvodům a k nákupu zbraní pro papeže v Avignonu, které bylo uděleno jen s neomluvitelnými obtížemi a průtahy. Nuncius si tehdy na to trpce stěžoval.

V úterý 4. června v galerii ve Versailles, když čekal, až král půjde na mši, spatřil maršála z Tessé, jak rozmlouvá s maršálem z Boufflers, oba sami a stranou od všech. Nuncius, který Tessého od jeho návratu neviděl, šel k němu; a po prvních zdvořilostech se brzy dali do řeči o záležitostech, které Tessého zavedly do Itálie. Stížnosti, o nichž jsem právě mluvil, si v rozhovoru rychle našly místo, a Cusani k nim dodal, že by nikdy nedosáhl povolení, o které žádal, nebýt asi tisíce pistolí, které nakonec dostal nápad nabídnout Chamillartově ženě; jejich zaplacení prý zapůsobilo velmi rychle.

Mluvil ke dvěma Chamillartovým nepřátelům a sotva lze pochybovat, že dobře věděl, s kým mluví. Viděli jsme, z jakých příčin byl maršál z Boufflers proti ministrovi tak zarputilý. Tessé, mírnější, ho nenáviděl neméně: nemohl mu odpustit, co od něj vyžadoval v Dauphiné, v Savojsku a v Itálii ve prospěch La Feuilladea, [to], co jsme viděli na příslušném místě, aby ho rychle vynesl k velení armád, což se nemohlo stát jinak než na jeho úkor. Jako ohebný rodák z Maine⁶ se k tomu za oné Chamillartovy všemoci ochotně propůjčil, ale o nic méně necítil urážku, že se musel sám zničit a stát se La Feuilladeovi mostem, aby mu ten mohl vylézt na ramena, vypudit ho a nastoupit na jeho místo, aniž se odvážil nebýt sám jeho spoluviníkem. Po příjezdu shledal, že nadešel čas pomsty a že ji navíc může vykonat tak, že se zalíbí paní z Maintenon, Monseigneurovi, monseigneurovi [vévodovi] a vévodkyni z Bourgogne a také všem lidem, s nimiž se snažil být zajedno a kteří byli vesměs významnými osobami. Hned po příjezdu se jim tedy vrhl do náruče.

Právě nazítří po této příhodě měl mít slyšení u paní z Maintenon a potom u krále, poprvé od svého návratu. Ať náhodou, nebo po domluvě, šel Boufflers téhož dne ráno k paní z Maintenon, kde měl dveře vždy otevřené, a zastihl tam maršála z Tessé. Boufflers se ho za přítomnosti paní z Maintenon zeptal, zda podal zprávu o všech věcech. „O všech, na které se mě madame ptala,“ odpověděl Tessé. „Ale to nestačí,“ odvětil maršál z Boufflers, „nesmíte jí nic zamlčet.“ Touto malou přestřelkou se probudila zvědavost paní z Maintenon a chtěla znát důvod. Následovalo ještě několik obratných oklik. Boufflers se Tessého zeptal, zda madame vyprávěl o řeči, kterou jim nuncius předešlého dne, a to veřejně, pronesl. Tessé odpověděl, že ne, a to tak, aby zvědavost ještě vzrostla, a paní z Maintenon se to chtěla dozvědět. Tessé jí to vylíčil, ale s výkřiky, že to přece nemůže být pravda, a opíral se o skrovnost částky a o to, že pocházela od cizince. Boufflers naopak zločin zveličoval i vše, čeho je schopna žena v takovém postavení, která se nestydí přijmout tak málo, a to od cizince; kolik zpronevěr se už musela dopustit, když se dokázala snížit k této; jak může být král dobře obsluhován, když se záležitost takového významu kupuje a zdaří se jen díky daru; a že konečně žena, kterou svede a která podlehne tak málu, je svedena čímkoli, od tolaru až po milion. Tessé se k tomu pomalu a jemně přidal, a aniž zpochybnili pravdivost toho, co jim nuncius řekl, rozvedli spolu nebezpečí, že se státní záležitosti nechávají v rukou manžela tak chamtivé ženy, a nechali paní z Maintenon téměř přesvědčenou o té skutečnosti a nadšenou z toho objevu.

O dvě hodiny později vstoupil Tessé ke svému slyšení do králova kabinetu. Boufflers, který při otevření dveří zahlédl krále zdálky, udělal za Tessém několik kroků dovnitř, vzal ho za paži a řekl mu hlasitě, aby to král slyšel: „Aspoň, pane, jste dlužen králi pravdu. Řekněte mu dobře všechno a nic mu nezamlčte.“ Zopakoval to ještě jednou hlasitěji a odešel, a v králi zanechal velkou zvědavost a maršálu z Tessé nutnost říci mu, co už sdělil paní z Maintenon.

Oba maršálové už nunciovu řeč rozšířili; ta způsobila neobyčejný rozruch a tento rozruch byl posledním bleskem před úderem hromu, o němž definitivně rozhodl poslední rozhovor, který pak měl s králem Monseigneur, jenž kvůli tomu přijel jednoho rána z Meudonu. Král však nedal nijak najevo, že se o té historce dozvěděl, ani paní z Maintenon; a toto jejich mlčení byla jedna z věcí, které vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers pokládali za nejzlověstnější znamení. Nezmýlili se.

Nevím, zda bylo pro Chamillarta ještě včas. To Tessého slyšení bylo ve středu, a Chamillart mi po své nemilosti vyprávěl, že ač byl už blízko pádu, zakoušel u krále stále stejné přijetí a stejnou tvář až do pátku, dva dny před svým pádem a dva dny po Tessého slyšení; že ten den si všiml, že je král vůči němu rozpačitý; a že zasažen tak náhlou změnou byl už už na tom, aby se ho zeptal, zda už nemá štěstí se mu líbit, a v případě takového neštěstí ho požádal o svolení odejít, spíše než aby krále nutil. Kdyby to byl udělal, lze podle všeho, co se ukázalo později, věřit, že by to král nevydržel a že by Chamillart zůstal v úřadu. Ale zaváhal, a král, který se možná bál, že k tomu dojde, a snad i pro slabost, kterou v sobě cítil, mu, jak mi Chamillart ještě dodal, nedal čas, aby se sám rozhodl; a to byla poslední chyba, které se dopustil sám proti sobě, a možná ze všech nejtěžší. A kdyby mi byl Chamillart ještě před touto poslední ranou dýkou, totiž Tessého slyšením a následujícím rozhovorem Monseigneura s králem, chtěl uvěřit po svém návratu z Meudonu do L’Étangu, kde mi vyprávěl o oněch tak tvrdých slovech, která mu Monseigneur řekl ve své nové budově, a kdyby byl, když jsem na něj podruhé marně naléhal, aby promluvil s králem, tak učinil, není pochyb, že by se jeho postavení znovu upevnilo.

V těchto posledních dnech paní z Maintenon, která už počítala s Chamillartovým pádem jako s jistým a s tím, že už nepotřebuje Monseigneura ani d’Antina, aby srazila k zemi muže, kterého považovala za bezpečně poraženého, usoudila, že už nemusí na nic brát ohled, a věnovala se cele tomu, aby každou chvíli využila k povýšení svého chráněnce. Podrobnosti této věci, tak naléhavé a tak krátké, která neměla mezi králem a jí svědků, mi unikly; nikomu je později nevyprávěla, nebo pokud ano, ta příhoda se ke mně nedonesla. Jediné, co se z toho dalo vytušit, je, že se jí to nepodařilo bez obtíží, a to podle dvou skutečností, které vzápětí následovaly a které budou zaznamenány v pravý čas. Nepodařilo se mi ani zjistit, zda král chtěl někoho jiného, nebo zda nebyl rozhodnut. Monseigneur se odvážil naléhat na něj ve prospěch d’Antina; využil přitom nové svobody, kterou si s oporou paní z Maintenon beztrestně osvojil – mluvit s králem o stavu věcí a o nutnosti zbavit je Chamillarta a být přitom vyslyšen. Také d’Antin směl mluvit s králem o jeho vojsku a jeho hranicích, ukazovat mu jejich výkazy, které si dal poslat, a dokonce si zjednat sluch pro plány válečných operací; podporován Monseigneurem, maje příznivě nakloněného pana du Maine i paní z Maintenon, a soudě podle jejich vlídných řečí, doufal v těchto posledních dnech krize ve všechno, a brzy nato byl bolestí bez sebe a Monseigneur velmi rozmrzelý, že se v tom zmýlil. Sobota proběhla jako obvykle a bez čehokoli pozoruhodného.