Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola patnáctá

Chamillartova nemilost. — Chamillartova velkodušnost. — Povaha Chamillarta a jeho rodiny. — Voysin státním sekretářem; jeho žena; jejich kariéra; jejich povaha. — Podívaná v L’Étangu. — Hanebné jednání La Feuillada. — Jak král přijal Canyho. — Krásné jednání Le Guerchoise.

V neděli 9. června ke konci dopoledne přišla k paní ze Saint-Simon maršálka z Villars,¹ která bydlela hned vedle nás, jak to často dělávala, a předem se k nám pozvala na večeři, abychom si popovídali, protože se domnívala, že bude o čem. Řekla nám, že jde poobědvat v soukromí s Chamillartem; že kdysi by to bývala velká milost, ale že teď je podle ní milost spíš na její straně. Nevěděla prý přitom nic, jak nás později ujišťovala, ale mluvila tak podle řečí, které kolovaly ve světě a které zesílily víc než kdy jindy zvláště od úterý a středy, kdy se rozneslo, co řekl nuncius.

Téhož rána si král, když vcházel do státní rady, zavolal vévodu z Beauvilliers, vzal ho stranou a pověřil ho, aby odpoledne šel Chamillartovi říci, že je nucen pro dobro svých záležitostí požádat ho, aby se vzdal svého úřadu i nástupnictví v úřadě, které na něj měl jeho syn; že si však přeje, aby Chamillart zůstal ujištěn o jeho přátelství, o jeho úctě a o spokojenosti s jeho službami; že mu na důkaz toho ponechává ministerskou penzi, která činí dvacet tisíc livrů, dává mu ještě další zvláštní penzi, rovněž jemu, dalších dvacet tisíc livrů, a také jeho synovi penzi dvacet tisíc livrů; že si přeje, aby syn koupil úřad velkého maršála ubytovacích služeb jeho domu, k čemuž už připravil Cavoye, který si do konce života ponechá titul, výkon úřadu i služné; že budoucí státní sekretář zaplatí Chamillartovi osm set osmdesát tisíc livrů z jeho listiny „brevet de retenue“, včetně úřadu královského sekretáře; že se o jeho syna postará; že pokud jde o něj samého, rád by ho viděl, ale že by mu to v těchto prvních dnech bylo bolestné; ať tedy počká, až mu dá vzkázat; že udělá dobře, když se ještě téhož dne vzdálí; že může zůstat v Paříži a jezdit, kam se mu zlíbí; a znovu a znovu opakoval ujištění o svém přátelství. Pan z Beauvilliers, do hloubi duše zasažený tou věcí i tak tvrdým posláním, se ho marně snažil zbavit. Král mu řekl, že si ho vybral schválně, protože je Chamillartovým přítelem, aby ho ve všem šetřil.

Za chvíli se vrátil do kabinetu rady, vévoda za ním, a byli tam kancléř, Torcy, Chamillart a Desmarets. Zasedala státní rada a nic se v ní nestalo, dokonce ani v králově chování a výrazu, co by mohlo vzbudit sebemenší podezření. Mluvilo se tam dokonce o jedné záležitosti, o níž si král od Chamillarta vyžádal spis, a Chamillart si k ní na konci rady ještě vyžádal králův rozkaz. Král mu řekl, ať mu spis přinese večer, až s ním přijde pracovat k paní z Maintenon.

Beauvilliers ve velké úzkosti zůstal z ministrů v kabinetu poslední a tam, sám s králem, mu upřímně vyložil své trápení a nakonec ho poprosil, aby mu aspoň dovolil přibrat k tomu smutnému poslání vévodu z Chevreuse, který byl stejně jako on Chamillartovým přítelem, aby se o tu tíhu rozdělili; král svolil a pan z Chevreuse z toho byl velmi zarmoucen.

Kolem čtvrté odpoledne se oba švagři vydali na cestu a dali se ohlásit u Chamillarta, který pracoval sám ve svém kabinetu. Vešli s výrazem zděšení, jaký si lze snadno představit. Při tom příchodu nešťastný ministr okamžitě vycítil, že se děje něco neobvyklého, a nedal jim ani čas promluvit: „Copak se děje, pánové?“ řekl jim s klidnou a vyrovnanou tváří. „Týká-li se to, co mi máte říci, jen mne, můžete mluvit, jsem už dávno připraven na všechno.“ Tato tak mírná pevnost je dojala ještě víc. Sotva mu dokázali říci, co je přivádí. Chamillart to vyslechl, aniž hnul brvou, a se stejným výrazem a stejným tónem, jakým se jich na začátku ptal, odpověděl: „Král je pánem. Snažil jsem se mu sloužit, jak nejlépe jsem uměl; přeji si, aby to jiný dělal víc po jeho chuti a s větším štěstím. Mnoho znamená moci počítat s jeho laskavostí a dostávat v této chvíli tolik jejích důkazů.“ Pak se jich zeptal, zda mu není dovoleno králi napsat a zda by mu neprokázali to přátelství a nevzali si jeho dopis s sebou; a když ho ujistili, že ano a že jim to zakázáno není, s touž chladnokrevností se hned dal do psaní a napsal stránku a půl projevů úcty a díků, kterou jim vzápětí přečetl, tak jako ji vzápětí v jejich přítomnosti napsal. Právě dokončil spis, který si od něho král ráno vyžádal; řekl to oběma vévodům, jako by ho to těšilo, dal jim ho, aby ho odevzdali králi, pak zapečetil dopis, napsal na něj adresu a dal jim ho. Po několika přátelských slovech jim velmi krásně promluvil o svém synovi a o cti, kterou syn má, že je jejich synovcem po své ženě. Nato oba vévodové odešli a on se začal chystat k odjezdu.

Napsal paní z Maintenon, připomněl jí její dávnou laskavost, aniž do toho přimíchal cokoli jiného, a rozloučil se s ní. Napsal pár slov La Feuilladovi do Meudonu, kde byl, aby mu oznámil svou nemilost, ústně vzkázal své ženě, kterou toho dne očekával z Paříže, aby za ním přijela do L’Étang, kam odjíždí, aniž jí řekl proč; protřídil své papíry, pak si dal zavolat abbého z La Proustière, ukázal mu je a dal mu své klíče, aby je odevzdal jeho nástupci. Když to všechno vykonal bez sebemenšího pohnutí, aniž mu uniklo jediné povzdechnutí, jediný projev lítosti, jediná výčitka, ani jediný nářek, sešel po schodech, nasedl do kočáru a odjel do L’Étang ve dvou se svým synem, jako by se mu nic nestalo, a ve Versailles se o tom ještě dlouho potom nic nevědělo.

Také jeho syn snášel to neštěstí velmi statečně. Když Chamillart přijel do L’Étang, kam ho jeho žena o pár okamžiků předešla, vešel do svého pokoje, zavolal ji tam i se snachou, a když byli všichni čtyři sami, potvrdil jim, co už samy začínaly silně tušit. Mluvil hlavně ke své snaše o cti, kterou je pro ně spříznění s ní, zahrnul ji projevy úcty a přátelství, jaké si zasloužila svým chováním a tím, jak s nimi žila. Když byl nějakou dobu svědkem jejich slz, přijal svého bratra, biskupa ze Senlis, a zašel k vévodkyni z Lorges, která ležela nemocná v posteli a u níž byla její sestra, paní z La Feuillade, a paní ze Souvré, jež tam byla náhodou. Lze si představit, jak hořké bylo to první shledání. Paní Dreuxová, která byla ve Versailles a o nemilosti se dozvěděla od abbého z La Proustière, jehož tím otec při odjezdu pověřil, projevila sílu, jež si zaslouží, aby nebyla zapomenuta. Uvědomila si nicotu, do níž znovu upadá, provdaná tak jinak než její sestry, a jak je na všem závislá. Šla k paní Vévodkyni, kterou zastihla při hře papillon, jež právě začínala, a poprosila ji, zda by s ní mohla po skončení jejího kola promluvit v soukromí. Paní Vévodkyně jí několikrát nabídla, že hru přeruší, paní Dreuxová nechtěla; a k podivu je, že zprvu na ní nebylo nic znát; teprve časem si někdo všiml, že se jí v očích lesknou slzy. Hra trvala celou hodinu, a potom paní Dreuxová odešla za paní Vévodkyní do jejího kabinetu. Sdělila jí své neštěstí a mluvila s ní jako člověk, který s ní strávil většinu času, kdy byl její otec v úřadě, a který z ní chtěl mít ochránkyni. Odpověď byla plná přátelství; nato paní Dreuxová utekla k sobě, kde bydlela hned nablízku, a odtamtud do L’Étang.

Paní z Maintenon dostala Chamillartův dopis, když se vrátila ze Saint-Cyru domů. V tutéž chvíli k ní vešla paní vévodkyně z Bourgogne. Paní z Maintenon se jí zeptala, zda nic neví, a ukázala jí Chamillartův dopis. Ačkoli po všem, co předcházelo, bylo rozloučení, které jí v něm dával, dost jasné, ani jedna z nich ničemu nerozuměla — což je ovšem nepochopitelné do té míry, že paní z Maintenon poprosila paní vévodkyni z Bourgogne, aby zašla do kabinetu monseigneura vévody z Bourgogne, který byl zadními chodbami hned vedle, a zjistila, zda neví víc.

Právě v té chvíli vešel král, a — což se nikdy nestávalo — v jeho průvodu vévoda z Beauvilliers. Král jako obvykle pozdravil paní z Maintenon úklonou, propustil kapitána tělesné gardy a vzal Beauvilliers stranou k oknu; ten vytáhl z kapsy papíry — byl to Chamillartův dopis a spis — a oba začali mluvit potichu. Paní vévodkyně z Bourgogne, když to viděla, řekla paní z Maintenon, že se to zřejmě týká jí a že se vzdálí, aby je nechala volně mluvit. A opravdu, když odcházela přes velký kabinet, viděla, jak král jde k paní z Maintenon a vévoda z Beauvilliers odchází. Ani tento pohyb ještě nic neodhalil; a paní Vévodkyně nechtěla u sebe nic říci od chvíle, kdy od ní paní Dreuxová odešla.

Šel jsem ke kancléři, jak jsem to po večerech velmi často dělával, a zastihl jsem ho s La Vrillièrem. Zanedlouho vešel jeho syn, něco mu pošeptal a hned zase odešel. Byla to ta novina, kterou mu přišel oznámit a kterou mi z ohledu na mne nechtěli říci. Když jsem se vrátil domů, dal jsem se nahoře do psaní čehosi o milici v Blaye — uvádím to proto, že se ukáže, jaké to mělo velké následky. Zatímco jsem na tom pracoval, vešla dole maršálka z Villars a ptala se po mně. Poslal jsem svůj spis Pontchartrainovi a sešel jsem dolů. Našel jsem maršálku stát o samotě, protože paní ze Saint-Simon odešla; zeptala se mě, zda nic nevím, a řekla mi: „Ten Chamillart už není.“ Při tom slově mi uniklo zvolání jako při smrti nemocného, který je sice už dávno odsouzen a jehož konec se očekává každým okamžikem. Po několika nářcích odešla na králův večerní stůl a já přes dvory, abych nebyl viděn, a bez pochodní k panu z Beauvilliers, o němž jsem se právě od maršálky z Villars dozvěděl, že byl Chamillarta propustit. Pan z Beauvilliers, který měl ten rok službu,² odešel ke králi, ačkoli za něho po večerech vždy sloužil vévoda z Tresmes. Zastihl jsem paní z Beauvilliers s paní z Chevreuse,³ Desmaretse a Louvillea. Nejprve jsem se podíval na generálního kontrolora, zvědav, zda ho prohlédnu, a nebylo mi zatěžko vycítit člověka, jemuž se ulevilo a který jen s námahou skrývá radost. Přistoupil jsem k paní z Beauvilliers, která měla slzy v očích a od níž jsem se v tom pohnutí mnoho nedozvěděl. Zdržel jsem se tam krátce a vrátil jsem se domů, kam k večeři přišla maršálka z Villars.

Paní ze Saint-Simon šla vzdát poctu paní vévodkyni z Bourgogne do onoho velkého kabinetu paní z Maintenon a zaslechla tam nějaké nejasné, šeptem šířené zvěsti o té novině. Zeptala se paní vévodkyně z Bourgogne, zda je na tom něco pravdy. Ta nic nevěděla, protože ji od chvíle, kdy z pokoje odešla, nezavolali zpět, a toho večera se tam sama vrátit neodvážila. Nejspíš se tam sváděly velké boje o nástupce, o kterém ještě nikdo nemluvil, a proto ji nechávali venku. Řekla paní ze Saint-Simon, ať jde na králův večerní stůl, že jí tam poví, co zjistí, až bude procházet pokojem. Paní ze Saint-Simon tam šla a seděla za paní vévodkyní z Bourgogne, která jí pověděla o nemilosti, o penzích a o Cavoyově úřadu. Po skončení večeře, která se paní ze Saint-Simon zdála velmi dlouhá, přišla k ní paní vévodkyně z Bourgogne, když se už chystala vejít do králova kabinetu, a pověřila ji, aby od ní vyřídila Chamillartovým dcerám tisíceré projevy přátelství, ale zvláště té nejstarší a vévodkyni z Lorges, kterou měla ráda, aby jim řekla, jak je lituje, a ujistila je o své ochraně a o všech úlevách v jejich neštěstí, které by mohly záviset na ní.

Vévoda z Lorges nebyl spokojen s nikým z té rodiny. Zůstal s námi až do velmi pozdních hodin a odjel do L’Étang s předsevzetím udělat pro ně div světa — a skutečně je vytrvale dělal. Svěřil jsem mu pár slov něžného přátelství pro Chamillarta a v lístku jsem Chamillarta prosil, aby mi ústně vzkázal, zda chce být ten první den za každou cenu sám, nebo zda by nás rád viděl.

Ze všeho, co tu o něm bylo při různých příležitostech řečeno, je vidět, jakou měl povahu: mírný, prostý, ochotný, pravdivý, přímý, velký pracant, miloval stát a krále jako svou milenku, byl oddán svým přátelům, ale velmi se v nich mýlil, nebyl nijak podezíravý ani nenávistný, šel svou přímou cestou za tím, co považoval za nejlepší, s nevelkým rozhledem; byl paličatý nade vši míru a nikdy nevěřil, že by se mohl mýlit, ve všem důvěřivý a především posedlý přesvědčením, že když jedná přímo a má krále na své straně — o čemž nikdy nezapochyboval —, je jakékoli jiné ohledy zbytečné brát, s výjimkou paní z Maintenon; a s tímto přesvědčením, příliš neznalý dvora uprostřed dvora, si ji odcizil sňatkem svého syna, její nechuť k sobě zvětšil tím, že se dal strhnout na stranu pana z Vendôme proti monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, jako slepec, který vidí jen očima jiných, a nakonec si ji vědomě poštval proti sobě z lásky ke státu, z vášnivé oddanosti králově osobě a jeho slávě a plánem vést ho bez ní znovu dobýt Lille.⁴

Ta tak mocná kabala, která ho přiměla vidět, věřit a dělat všechno, co chtěla, bez jakýchkoli ohledů, ve věcech Itálie, ale především Flander, mu potom nebyla k ničemu. Pan z Vendôme byl ztracen; pan z Vaudemontu odsunut stranou, protože si příliš mnoho nárokoval; slečna z Lislebonne — už jsme viděli, jak si počínala mezi slečnou Choinovou a jím —, a tudíž i její sestra, která s ní byla jedno; a pan du Maine příliš potřeboval paní z Maintenon, než aby jí neobětoval Chamillarta, když jí předtím obětoval vlastní matku.⁵

Chamillarta stihlo ještě jiné neštěstí, pro ministra nesmírné. Byl obklopen samými lidmi, kteří neměli zdravý rozum a kteří si u dvora a ve světě nedokázali osvojit ani ty nejběžnější znalosti; a — což není o nic méně nepříjemné než nedostatek pevného základu — všichni se směšně drželi, směšně se chovali a směšně mluvili.

Takoví byli jeho dva bratři; takoví, a navíc velmi drzí, byli Le Rebours, jeho bratranec, a Guyet, tchán jeho bratra, které udělal intendanty financí. Jeho dvě mladší dcery byly ty nejlepší duše na světě — vévodkyně z Lorges i s důvtipem —, ale bláznivé hlavy, jejichž opojení štěstím a zábavami sotva ustalo i při jeho nemilosti. Nejstarší byla jediná, která měla vedle důvtipu i rozum a chování a která si u všech dokázala získat lásku, úctu, soucit a přijetí. Ale kromě toho, že všechno neviděla a nevěděla, neměla dost síly, aby ostatní zadržela a řídila, ani aby byla rádkyní svému otci, který žádnou radu neměl rád a žádné nevěřil. Paní Chamillartová trávila dopoledne mezi svým čalouníkem a švadlenou, odpoledne u hry, neuměla říci dvě slova, nevěděla nic, a protože stejně jako její muž o ničem nepochybovala a chtěla být zdvořilá, dělali si z ní lidé legraci, ačkoli to byla nejlepší ženská na světě; neměla v sobě nic, čím by své dcery udržela na uzdě nebo jim dala sebemenší vychování, byla neschopná jakékoli péče o domácnost, o výdaje, o majetek a o hospodaření, což všechno bylo zcela přenecháno abbému z La Proustière, jejich příbuznému, který tomu rozuměl stejně málo jako ona a který jejich záležitosti přivedl do nepořádku.

V pondělí ráno se vědělo, že triumf paní z Maintenon je úplný a že na místo Chamillarta, vyhnaného předešlého dne, nastupuje Voysin, její chráněnec, který to štěstí dostal z jejích rukou. Bude teď až do královy smrti hrát tak velkou a tak přední roli, že je třeba tuto osobnost představit, a také jeho ženu, která mu udělala kariéru.

Voysin měl dokonale tu nejpodstatnější vlastnost, bez níž za celé panování Ludvíka XIV. nikdo nemohl vstoupit do jeho rady a nikdy do ní nevstoupil — totiž plný a dokonalý měšťanský původ, vyjmeme-li jediného vévodu z Beauvilliers; neboť pan z Chevreuse, ačkoli k ní patřil, do rady nikdy nevstoupil ani se v ní neobjevil, první maršál z Villeroy ministrem nebyl a druhý jím nebyl ani rok.

Voysin byl vnukem prvního úředníka kanceláře trestního soudu parlamentu, který se pak stal jejím přednostou a v tomto úřadě zemřel. Je jasné, že výš se pátrat nemá smysl. Starší bratr otce Voysina, o němž mluvím, prošel s velkou pověstí bezúhonnosti a schopnosti intendanturami, byl kupeckým prévôtem a stal se velmi váženým státním radou. Patřil k těm skromným a moudrým úředníkům staré ražby; byl velkým přítelem mého otce a často jsem ho u něho vídal. Svou jedinou dceru, velmi bohatou dědičku, provdal za Lamoignona, který zemřel jako prezident parlamentu (à mortier), syna prvního prezidenta a staršího bratra až příliš proslulého Bâvilla; a otec našeho Voysina byl dvorním referendářem a zastával různé intendantury, v nichž zemřel. Jeho šťastný syn byl jediný ze tří bratrů, kdo se objevil ve světě; a byla tu jediná dcera, provdaná za Vaubourga, který zemřel jako státní rada po mnoha intendanturách a byl starším bratrem generálního kontrolora Desmaretse.

Voysin se roku 1683 oženil s dcerou Trudaina, rady účetní komory, a o pět let později, už jako dvorní referendář, byl nevím čí přímluvou poslán jako intendant do Henegavska, odkud odešel teprve jako státní rada roku 1694. Jeho žena měla velmi příjemnou tvář, bez jakékoli strojenosti či nalíčení. Působila mírně, prostě, skromně, zdrženlivě a odměřeně, jako žena zcela zaujatá svou domácností a dobrými skutky; v jádru však měla důvtip, rozum, obratnost v jednání, šikovnost, umění se chovat, především přirozenou schopnost vlichotit se a umění přivést věci tam, kam chtěla, aniž to bylo znát. Nikdo nedovedl lépe než ona vést dům a, kde se to hodilo, okázale, aniž by urážela marnotratností; být štědrá s výběrem a s půvabem a věnovat pozornost všemu, čím si mohla získat lidi.

Bohatství jejího domu, a ještě víc její zdvořilé a přitažlivé způsoby, přesně odstupňované podle rozdílů mezi lidmi, ji učinily nesmírně oblíbenou, zvláště u důstojníků, jimž za obléhání a po bitvách, které se ve Flandrech odehrály, dělala nesmírné dobro péčí, penězi i všemi možnými způsoby. Navázala úzké styky s panem z Luxembourgu, který tam každý rok velel armádám, a s tím nejvybranějším květem generálů, kteří tam sloužili, zvláště s panem z Harcourtu, který tam vždy velel samostatným sborům.

Pan z Luxembourgu ji včas upozornil, co je třeba udělat, aby se zalíbila paní z Maintenon, až přijede na hranici, a ona toho dokonale využila. Přijala ji u sebe v Dinantu, kde paní z Maintenon pobývala, zatímco král obléhal Namur,⁶ pozdravila ji při jejím příjezdu, s nejvyšší péčí se postarala o pohodlí a zařízení jejího bytu, dvořila se i jejímu nejposlednějšímu služebnictvu, pak se zavřela ve svém pokoji a neukazovala se jí ani ostatním dvorním dámám jinak, než kolik přesně vyžadovala povinnost; a z toho ústraní všechno řídila tak, že byli všichni spokojeni, ale jako by ve svém domě vůbec nebydlela. Přijetí tolik po chuti paní z Maintenon ji pro hostitelku příznivě naladilo. Její lidé, okouzlení paní Voysinovou, jí horlivě vyprávěli, co všechno udělala po bitvě u Neerwindenu pro raněné důstojníky a vojáky, o její štědrosti a o pořádku v jejím domě a vychvalovali její zbožnost a dobré skutky.

Jedna šťastná maličkost, šťastně předvídaná, paní z Maintenon úplně dojala. Počasí se během okamžiku změnilo z nesnesitelného vedra ve vlhký chlad, který trval dlouho; a hned se v koutě jejího pokoje objevil krásný župan, ale skromný a dobře vycpaný vatou. Ten dar, o to příjemnější, že paní z Maintenon si žádný teplý s sebou nevzala, jí připadal ještě galantnější pro překvapení a pro tu prostotu, s jakou se nabídl sám od sebe.

Zdrženlivost paní Voysinové ji okouzlila definitivně. Často ji dva dny po sobě vůbec neviděla, ani když šla kolem. Paní Voysinová k ní chodila, jen když pro ni poslala, sotva se u ní chtěla posadit; stále se bála, aby neobtěžovala, a pozorně vyčkávala na chvíli, kdy odejít. Taková obezřetnost, na kterou paní z Maintenon nebyla zvyklá, vyvážila sebevětší zásluhy. Vzácnost se stala zdrojem touhy a vynesla obratné hostitelce příjemné výčitky, že je jediný člověk, kterého se jí nepodařilo zkrotit. Paní z Maintenon našla opravdové zalíbení v jejím rozhovoru a v jejích způsobech. Paní Voysinová se nikdy do ničeho nevměšovala, ani když už byla zasvěcena, a nakonec se paní z Maintenon za toho dlouhého pobytu u ní zalíbila natolik, že se jí opravdu nabídla a nařídila jí, aby ji navštívila pokaždé, když přijede do Paříže. Při plnění toho příkazu se vždy projevovala spíš poslušnost než horlivost, a měla stále větší úspěch svými tak uctivými a tak zdrženlivými způsoby. Cesta do Flander roku 1693 posunula toto přátelství o stupeň dál a vynesla Voysinovi následujícího roku místo státního rady. Když se tak usadili v Paříži, zachovávala jeho žena tutéž zdrženlivost, vídala paní z Maintenon jen zřídka, skoro vždy, když byla povolána; a když se s ní víc sblížila, přicházela někdy sama od sebe, z vděčnosti, z oddanosti, vždy jen v dlouhých odstupech, vždy nenápadně, takže tento styk zůstal velmi dlouho neznámý, chráněn před závistí, před řečmi a před zlými službami.

Se stejným uměním, ale obměňovaným podle toho, co se hodilo, dokázala pěstovat styky se všemi předními osobami, které nejvíc vídala ve Flandrech, a dokonce i s Monseigneurem, který tam velel roku 1694 a jemuž pan z Luxembourgu, velitel armády pod ním, o ní namluvil tisíc chvály, a ještě s dalšími lidmi i později.

Manžel se ze své strany pilně věnoval svým povinnostem a zdálo se, že na nic nemyslí, dokud Chamillart, přetížený prací, nepostoupil správu záležitostí Saint-Cyru, kterou paní z Maintenon svěřila Voysinovi. Tím se jejich styk stal ustavičným, žena se jí stále víc přibližovala a oba byli tím víc v oblibě, že se vždy moudře drželi ve stejných mezích zdrženlivosti, které jim tak dobře posloužily. Tehdy se však na ně upřely oči a Voysin se stal jakoby otřepaným kandidátem na všechna vysoká místa. Unaven tím, že nemůže doufat v žádné, neboť viděl, jak pevně jsou obsazena všechna ministerská, vroucně si přál — a paní z Maintenon pro něho — místo prvního prezidenta. Bylo štěstím, že Chamillart se pevně postavil za Pelletiera, aby se zalíbil vévodovi z Beauvilliers, i kvůli sobě samému, což kaskádou učinilo generálním advokátem jednoho syna jeho starého přítele Lamoignona, který mu za to brzy nato podivně nevděčně zaplatil. Protože se soudí podle výsledků, považovalo se za hrubou chybu, že se Chamillart nezbavil tohoto soka na všechna místa tím, že by mu přenechal místo prvního prezidenta. Ale jak jsem v příslušné době poznamenal, na Pelletierově jmenování nemělo tolik podílu nic jiného jako vliv, který si jeho otec — zemřel až o více než čtyři roky později — uchoval po celý život u krále, jenž si vždy zakládal na tom, že ho má rád, a jenž mu od jeho odchodu do ústraní prokázal pro jeho rodinu víc milostí, než kolik jich získal za svého ministerstva.

Voysin velmi potřeboval ženu, kterou ho Prozřetelnost obdařila. Stal se dvorním referendářem, aniž měl čas se něčemu naučit u soudů, a odtamtud rychle přešel do intendantury, takže zůstal dokonale nevzdělaný. Jinak byl suchý, tvrdý, bez zdvořilosti a bez společenského taktu a docela zkažený, jako bývají skoro všichni intendanti, zvláště z těch velkých intendantur; neměl ani jejich společenský takt, zato všechnu jejich pýchu, nadutost a drzost. Nikdy nebyl nikdo tolik intendantem jako on a nikdo jím tak dokonale nezůstal po celý život, od paty až k hlavě, s holou autoritou na všechno, co dělal, i na všechno, co odpovídal. To byl jeho zákon a jeho proroci; to byl jeho zákoník, jeho obyčej, jeho právo; jedním slovem, to byl jeho princip a všechno pro něho. Proto také vynikal ve všech stránkách intendantského řemesla: velký, pohotový a pilný pracant, který dbal na podrobnosti a všechno viděl a dělal sám; jinak nespolečenský a bez jakýchkoli společenských styků, a to ani když se stal státním radou a potom ministrem; neschopný dokonce ani dělat doma hostitele. Dvořan, velmož, generál i řadový důstojník, zvyklí na Chamillartovu snadnou dostupnost a vlídnost, na jeho trpělivost při naslouchání, na jeho mírné, uvážlivé, zdvořilé a přiměřené způsoby, jak odpovídal i dotěrům i na bezdůvodné žádosti a stížnosti, a na stejný sloh jeho dopisů, se velmi podivili, když ve Voysinovi našli pravý opak: člověka, který byl sotva k zastižení a mrzel se, když ho někdo zastihl, zachmuřeného, odbývajícího, který skákal do řeči, odpovídal suše a rázně dvěma slovy, otáčel se zády k námitce nebo lidem zavřel ústa něčím suchým, rozhodným a panovačným, a jehož dopisy, prosté jakékoli zdvořilosti, byly jen strohou odpovědí plnou autority nebo krátkým vyjádřením toho, co nařizoval jako pán; a na všechno vždy: „Král si to tak přeje.“ Běda tomu, kdo s ním měl sporné záležitosti, které se řídily jinými pravidly než pravidly intendantů! Ty ho vyváděly z jeho sféry, cítil svou slabinu, utínal to a odbýval, aby to skončil. Jinak nebyl nespravedlivý pro nespravedlnost samu ani zlý od přírody, ale nikdy neznal nic než autoritu, krále a paní z Maintenon, jejíž vůle byla bez odmluvy jeho svrchovaným zákonem a důvodem.

Ačkoli bylo v posledních dobách Chamillartova ministerstva jakkoli zřejmé, že ho Voysin vystřídá, nejistota trvala až do jeho prohlášení. Volba padla mezi králem a paní z Maintenon teprve večer v den Chamillartova odchodu. Po večeři dostal Bloin rozkaz vzkázat Voysinovi do Paříže, aby se příštího dne časně ráno dostavil k tomuto prvnímu komorníkovi, a to tak, aby nebyl vidět; Bloin ho pak zadními chodbami odvedl do králových kabinetů, kde s ním král chvíli po svém ranním vstávání mluvil o samotě a přijal ho jen chabě; potom ho jmenoval. Voysin předtím zašel poděkovat své dobrodince a přijmout od ní rozkazy a pokyny.

Od krále šel do kabinetu svého předchůdce, převzal papíry a klíče, které mu abbé z La Proustière odevzdal a ukázal, svolal úředníky a od toho dne obýval byt i s Chamillartovým nábytkem, takže na pohled se nezměnilo nic než tvář — až do příští středy, kdy se jelo do Marly a během té doby se nábytek vyměnil.

Večer přijela paní Voysinová potichu rovnou k paní z Caylus, své přítelkyni z dávných časů, ještě z doby, než byla paní z Caylus znovu povolána ke dvoru. Ta ji ihned odvedla ke své tetě, kde nadšení ochránkyně a ponížená nicotnost, do níž se chráněnka uvrhla, byly sobě rovny. Zakrátko vešel král, dvakrát ji objal, aby se zalíbil své dámě, rozprávěl s ní o dávné známosti z Flander a málem ji tím přiměl propadnout se do země. Odtamtud se vytratila celému dvoru, vrátila se ke kočáru a do Paříže, aby tam všechno zařídila a připravila se, že už nikdy neopustí svého muže, jemuž byla u paní z Maintenon potřebnější než kdy jindy, a aby snesla nával lidí a choulostivé břemeno dvora, který se kolem nich hrnul s obvyklou podlézavostí; dokonce i Monseigneur si zakládal na tom, aby říkal, že je přítelem paní Voysinové od jejich známosti z Flander. Zapomněl tak, jak se zmýlil, když se angažoval pro d’Antina, a sám d’Antin se stal jedním z jejich nejhorlivějších dvořanů. Vaudemont a jeho neteře, tak důvěrní přátelé Chamillartovi, zapomněli u nich na sebe ze všech nejméně a dvořili se jim s největší horlivostí.

La Feuillade, ten tolik milovaný zeť, udržel v Meudonu v tajnosti zprávu, kterou dostal v tchánově lístku. Hned v pondělí ráno, s volným a nenuceným výrazem, přišel poprosit krále, který šel na mši, aby nezapomněl, že odevzdal své stříbrné nádobí, a aby mu ponechal byt, který mu dal Chamillart. Král odpověděl jen chladným a pohrdavým pokývnutím hlavy. Ani u veřejnosti jeho chování neuspělo o nic lépe, a teprve úplně na konci dopoledne se konečně odhodlal jet do L’Étang.

Jel jsem tam po obědě s paní ze Saint-Simon a vévodkyní z Lauzunu. Jaká podívaná! Zástup zahálčivých a zvědavých lidí, pohotových s poklonami, služebnictvo bez sebe, zdrcená rodina, ženy v slzách, jejichž slovy byly vzlyky, žádné sebeovládání v tak trpkém žalu. Kdo by při tom pohledu nehledal síň s vystaveným tělem a kropáč, aby mrtvému vzdal poslední poctu? Člověk musel vynaložit úsilí, aby si připomněl, že tu žádný mrtvý není, a aby se nepozastavoval nad tím, že tu nejsou smuteční čalouny a pohřební výzdoba; a byl vyděšen, když viděl toho mrtvého, nad nímž přišel plakat, jak chodí a mluví mírně a klidně, s jasným čelem, bez jakékoli strojenosti či přetvářky, pozorný ke každému, vůbec nebo jen velmi málo jiný, než býval obvykle.

Něžně jsme se objali. Poděkoval mi, hluboce dojat slovy mého lístku z předešlého dne. Ujistil jsem ho, že nezapomenu na služby a laskavosti, které jsem od něho přijal, a mohu říci, že jsem mu dodržel víc, než jsem slíbil, a jeho rodině i po něm.

Jeho syn se zdál úplně utěšený, méně citlivý k pádu, který ho rozdrtil na prach, než k vysvobození z práce, k níž neměl chuť ani nadání; tupí bratři, kteří se chvílemi divili, jak se král mohl od jejich bratra odloučit. La Feuillade poletoval kolem a filozofoval o nestálosti štěstěny s volností ducha, která pohoršila neméně, než jak ráno ve Versailles vzbudil rozhořčení.

U dvora je všechno móda a zvědavost. Jeden za druhým — nebyl nikdo, kdo by do L’Étang nejel; a když tam člověk viděl Chamillarta, jak všem odpovídá, řekl by, že tam ještě v úřadě dává audienci celému dvoru, tak klidně a přirozeně tam vypadal. Úřednická neznalost mnoha věcí dvora a světa, kterou nikdo z jeho blízkých nevyvažoval, a přehnaně naivní výraz spolu s kolébavou chůzí mu velmi uškodily a vedly k tomu, že se mu příliš naprosto upíral důvtip. Úterý uplynulo ve stejném návalu, či spíše ve stejné tlačenici. Byli jsme tam ještě ten den i nazítří; ale v úterý jim přišlo tolik zpráv o rozhořčení, s nímž se o tom paní z Maintenon vyjadřovala, o její zlosti nad tím, co považovala za projev úcty, a o trpké výtce, že Chamillart nechal své dveře vyrazit a pak je otevřel, že ze strachu před něčím horším — ačkoli král to nevzal ve zlé — přijal Chamillart nabídku pana z Lorges, jeho domu Bruyères u Ménilmontantu, kam ve středu odjel, kde jsme s ním stále byli a kde pan z Lorges nešetřil ničím, aby se tam měl co nejlépe.

Ve středu ráno, kdy měl král jet přespat do Marly, šel Cany vzdát králi poctu úklonou; čekal u dveří kabinetu s ostatními, až se král vrátí ze mše. Král se u něho zastavil, pohlédl na něj s náklonností a vlídností, ujistil ho, že se o něj postará a že mu chce prokazovat dobrodiní; a když cítil, že se ho zmocňuje dojetí, rychle vešel dovnitř. Všichni byli velmi překvapeni, když král za několik okamžiků znovu otevřel dveře kabinetu, s očima zarudlýma od slz, které si právě utřel, zavolal Canyho zpět a zopakoval mu tytéž věci, a ještě důrazněji.

Z toho bylo vidět, jaké úsilí stálo krále, aby si dal vyrvat svého ministra, kolik mocných a obratných pák bylo třeba a že jim nedokázal ustoupit dřív, než když po Torcyho návratu viděl, že mír je naprosto beznadějný. Chladné přijetí, jakého se proti králově zvyku dostalo ministrovi v okamžiku jeho volby a jaké, jak jsme viděli, musel Voysin snést, to, co se mu, jak brzy uvidíme, přihodilo ještě při novince vždy tak skvělé, a toto přijetí Canyho ukázaly jasně, že kdyby mi byl jeho otec chtěl uvěřit podruhé a promluvit s králem, panovník by se mu nikdy nedokázal ubránit a Chamillart by zůstal v úřadě.

Rodina ženy jeho syna, která si s ním v jeho věku nevěděla rady, přiměla jeho i jeho vlastní rodinu k rozhodnutí, aby vstoupil do vojenské služby, jakkoli mu bylo protivné — jemu, který v ní byl jakoby malým králem —, být závislý na nástupci svého otce i svém vlastním, mít co dělat s vlastními úředníky a stát se druhem, a ještě mnohem méně, toho zástupu mladých lidí, kteří se mu předtím dvořili.

Le Guerchois,⁷ který měl pluk Vieille-marine⁸ a který se právě stal polním maršálem a jemuž Chamillart na mou prosbu mnoho pomohl, se o tom záměru sotva dozvěděl od lidí, a hned mu odtamtud, kde byl, poslal rezignaci na pluk bez jakékoli podmínky, ačkoli všechny ostatní pluky se prodávaly. Chamillarta to velmi dojalo a dal mu za pluk cenu, aniž se do toho Le Guerchois chtěl jakkoli plést. Mladý muž, který se jako jedinečný zázrak v místě, jež zastával, vůbec nezkazil, si tam získal lásku i úctu všech vojáků a sloužil tam tu krátkou dobu, co žil, se statečností, s vyznamenáním a s pílí, které by mu v jiném oboru znovu získaly přízeň štěstěny; a král, který vždy rád slyšel, když se o něm mluvilo dobře, s ním nepřestal jednat se zcela zřejmým přátelstvím.