Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola šestnáctá

Voysin ministrem. — Voysin králem tvrdě pokárán. — Boufflers Voysinovým dozorcem. — Chamillart pronásledován Boufflersem. — Chvályhodná, ale velká Chamillartova chyba. — Paní z Maintenon vyhání Chamillarta z Paříže. — Důvody, které mě přesvědčují k ústraní. — Tři druhy klik u dvora: velmožů, ministrů, meudonská. — Náčrt dvora.

Voysin se vypravil do Meudonu v úterý ráno, den po svém jmenování, a byl tam dlouho o samotě s Monseigneurem, který nepohrdl blahopřáními, jež se mu někteří odvážili vyslovit k podílu, který měl na Chamillartově pádu. Nazítří, ve středu, ho král povolal do státní rady¹, a tím z něho učinil ministra. Taková rychlost neměla obdoby: jeho předchůdce spravoval finance přes rok, než se ministrem stal, a i tak se jím stal mnohem dříve než kdokoli jiný. Král mu řekl, že nestojí za to nechávat ho na tuto milost čekat; i tu mu vymohla paní z Maintenon, v čemž se nikdo nemýlil a co ji nenechalo lhostejnou, jakkoli byla zvyklá vládnout.

Tak rychlý vzestup se ovšem vzápětí neobešel bez hořkosti. Maršál z Villars poslal pět různých plánů, aby si k nim vyžádal královy rozkazy. Situace, podle níž se dosud řídilo, se ve Flandrech poněkud změnila, a šlo o to přijmout nový plán. Voysin ty plány dostal v Marly. Vždycky slýchal a od té doby, co byl ve Flandrech, se dozvěděl od předních důstojníků, možná i od samého pana z Luxembourgu, který si na to velmi oprávněně často stěžoval, že Louvois, Barbezieux² a později Chamillart o nich rozhodovali a připravovali hotové odpovědi, které králi jen ukazovali. Podle těchto příkladů chtěl postupovat stejně, ale první pokus byl nad jeho síly a nedokázal to. Pocítil, že určit plán tažení a rozhodnout, jak naložit s jeho jednotlivými operacemi, je práce, která přesahuje pohraničního intendanta a státního radu, že se v tom vůbec nevyzná a že to docela přesahuje jeho rozum. Odnesl tedy králi všechny plány a řekl mu, že je ve svém úřadě tak nový, že se domnívá, že se mu může bez hanby přiznat, že vybrat mezi těmi plány je nad jeho síly, a že ho prosí, aby — dokud se nenaučí víc — laskavě rozhodl sám.

To nebyla řeč ubohého Chamillarta, ba ani Louvoisova. Byl to Louvois, kdo generály dohnal tak daleko, když se zbavil pana Prince³ a pana z Turenne. Věděl však, jak je král žárlivý a jak si zakládá na tom, že rozumí válce. Počínal si proto v této věci tak, jako později Mansart v plánech svého řemesla: dělal všechno, ale s uměním namluvit králi, že všechno dělá on sám a že on, Louvois, jeho rozkazy jen provádí a vyhotovuje. Jeho syn si počínal stejně; Chamillart však doopravdy nechával všechno na králi.

Král byl tedy tou tak novou řečí stejně překvapen jako podrážděn. Rozhněvalo ho, že muž z úřednického stavu chce napříště rozhodovat o válce a nárokuje si to jako příslušenství svého úřadu, zatímco on ten úřad dával hlavně lidem z úřednického stavu právě proto, aby se ve věci vyznal víc než oni a mohl počítat s tím, že bude dělat všechno sám. Napřímil se o celou stopu, a pánovitým tónem mu řekl, že dobře vidí, jak je ještě nový, když si osobuje o něčem rozhodovat; že tedy chce, aby se naučil a navíc si dobře zapamatoval, aby to nikdy nezapomněl, že jeho úkolem je přijímat jeho rozkazy a vyhotovovat je, a úkolem jeho, krále, je o všem nařizovat a rozhodovat o věcech největších i nejmenších. Pak vzal plány, prozkoumal je, určil odpověď, jak uznal za dobré, a suše propustil Voysina, který už nevěděl, kde mu hlava stojí, a který velmi potřeboval svou ženu, aby mu hlavu srovnala, a paní z Maintenon, aby ho s králem usmířila a poučila ho lépe, než k tomu dosud měla čas.

Po tomto pokárání následovala další nepříjemnost, stejně nová v tomto úřadě jako odporující královu vkusu, duchu, zásadám i zvyklostem. Zakázal Voysinovi cokoli vyhotovovat bez maršála z Boufflers a maršálovi nařídil, aby všechno prohlížel, takže bylo vidět, jak maršál a nový ministr ustavičně chodí jeden k druhému, častěji ten druhý s portfejem k maršálovi, a jak oba úředníci pověření korespondencí nosí maršálovi každý den jednou a často několikrát návrhy odpovědí, v nichž maršál škrtal, přidával a opravoval, co uznal za vhodné. Pro ministra to bylo velké ponížení, že musí ustavičně předkládat svůj úkol k opravě velmoži, který nezasedal v radě a nechystal se velet armádě. Tak vysoká a neobvyklá funkce přivedla maršála do velké důvěrnosti s králem ve státních záležitostech a do zářivé vážnosti, jež se ještě přidala k té, kterou mu získalo Lille, i k veřejně známému podílu, který měl na Chamillartově pádu. Voysin byl povolný, jistý si paní z Maintenon a skrze ni i samého maršála, a čekal, až mu čas přinese chvíli, kdy se z poručnictví vymaní, aniž dával najevo, že ho to unavuje, a nejméně ze všech poručníkovi, který mu byl přidělen.

Chamillart strávil nějaký čas v Bruyères a pak přijel do Paříže, kam měl naprosto volný přístup a kde jeho přítomnost vyžadovalo nové uspořádání jeho záležitostí po tak velké změně osudu. Zatímco tam byl, zajel na krátko ke dvoru Bergeyck a dvě hodiny pracoval s králem a Torcym. Našel ministerstvo změněné a svého přítele mimo úřad a chtěl ho před návratem obejmout. Bylo to v prvních dnech července; i já jsem byl v Paříži a s překvapením jsem viděl, jak ke mně vchází maršál z Boufflers, celý rozzlobený, a sotva se posadil, řekl mi, že před chvílí málem došlo k pěkné věci; že když byl u vévody z Alby, přijel tam Chamillart s Bergeyckem; že Chamillart byl naštěstí rozumný: když na nádvoří uviděl jeho kočár, nechtěl vejít a vysadil Bergeycka u dveří; že udělal dobře, protože kdyby byl vystoupil nahoru a napadlo ho něco říct, byl by mu to spočítal, jak si zasloužil a jak si dál zasluhuje, protože ačkoli je mimo ministerstvo a nespokojí se s tím, že zůstává v Paříži, udržuje styky s cizími diplomaty, navštěvuje velvyslance a chce se pořád plést do státních záležitostí. Maršál se rozohňoval čím dál víc, pustil se do toho mrtvého, jako to dělal za jeho živa, a nakonec mi řekl, že bych udělal dobře, kdybych ho varoval, ať si dává pozor na své chování, aby si nepřivodil něco horšího, a kdybych mu ještě poradil, aby z Paříže odjel, protože zůstávat tam je troufalé. Snažil jsem se ho uchlácholit, aby ten nešťastný exministr opravdu nedopadl ještě hůř, a docela se mi to podařilo tím, že jsem mu ve zbytečnostech neodporoval.

Pak jsem šel k Chamillartovi, kterého jsem navštěvoval velmi pilně, a ten mi vyprávěl, že ho Bergeyck přišel navštívit, a protože on sám měl co vyřizovat ve čtvrti vévody z Alby, kam se Bergeyck chtěl od něho vypravit, zavezl ho tam bez jakéhokoli úmyslu vystoupit, jen aby s Bergeyckem pobyl déle. Pozoruhodné bylo, že se král tohoto Bergeycka zeptal, zda ho nepřekvapilo, že svého přítele Chamillarta už nenašel v úřadě; a když Bergeyck odpověděl vlažně a opatrně tápal, kudy kam, král ho uklidnil tím, že o něm řekl něco dobrého, ale jakoby mimochodem, jako něco, co mu s potěšením uklouzlo. Zařídil jsem, aby Chamillart o té údajné návštěvě u vévody z Alby promluvil, aniž bych mu řekl proč; ale povyk, který kvůli ní Boufflers nadělal i jinde než u mne, způsobil rozruch, jenž se donesl k Chamillartovi, a ten se mě proto zeptal, zda se mi o tom maršál nezmínil. Přiznal jsem mu to, ale nepouštěl jsem se do nepříjemných podrobností.

Nato mi Chamillart, s těžkým srdcem kvůli té příhodě, prozradil, že bez něho by Boufflers nebyl pro svého syna dostal právo nástupnictví na svá guvernérství ve Flandrech a v Lille; že dokonce musel krále víckrát naléhavě žádat a že tu milost pro obránce Lille spíš vyrval, než získal. Tak to chodí: dobrodiní, která jako by nejpřirozeněji plynula sama od sebe, bývají často jen plodem opakovaných přímluv; a jedna z věcí, v nichž se Chamillart nejvíc poškodil sám, bylo, že se žádnou nikdy nechlubil, aby všechnu vděčnost a čest nechal králi — a odměnou za to mu byl pád.

Už jsem se dotkl důvodů, proč ho maršál neměl rád; mezi nimi ho jeho přioděnost paní z Maintenon, chci-li tak nazvat jeho oddanost k ní, a ministrova stranickost pro Vendôma a jeho úplné podlehnutí té podivné klice rozhořčily natolik, že se proti němu otevřeně rozpoutal, a lesk jeho návratu z Lille spolu s pověstí o jeho přímosti, pravdomluvnosti a poctivosti, které byly opravdu dokonalé, uškodily Chamillartovi možná víc než sama paní z Maintenon a všechno, co proti němu dokázala poštvat a zorganizovat. Kdyby však maršál věděl, že mu vděčí za nástupnictví ve Flandrech pro svého syna, nikdy by se nepropůjčil k jeho zkáze; byl to člověk tak velkorysý a vděčný, že — ač byl jakkoli politik — znal jsem ho dost důvěrně, abych měl důvod pochybovat, že by mu paní z Maintenon, ať pro něho znamenala cokoli, dokázala zabránit, aby mu posloužil.

Ze všech jeho nepřátel ho skoro jen maršál nenavštívil a nic mu nevzkázal, a udělal dobře, když se předtím tak otevřeně vyslovil. I kancléř a jeho syn Pontchartrain — jeden mu napsal, druhý ho navštívil; a všichni, kdo mu nejvíc odporovali, si zakládali na slušném jednání.

Ale výhrůžné pronásledování paní z Maintenon, která se bála i jeho stínu, ho přinutilo vrátit se do Bruyères a brzy nato odjet do Mont-l’Évêque, venkovského sídla biskupství v Senlis, protože ho v Bruyères shledávala příliš blízko Paříže. Jel jsem tam s ním z Bruyères a zůstal jsem tam několik dní. Velký štolba za ním přijel na oběd z Royaumontu. Blízkost Bruyères k Paříži mu přinášela spoustu návštěv; vzdálenost Mont-l’Évêque ho jich nezbavila. Paní z Maintenon se nesmírně dotklo, že jeho pád neznamenal, že ho všichni opustí; dávala to najevo s takovou zlostí a dávala mu donést tolik skrytých výhrůžek pro případ, že se úplně nevzdálí, že usoudil, že musí tak nebezpečnému pronásledování ustoupit. Neměl žádné statky, nějaké hledal, aby do nich uložil část peněz za svůj úřad, a nevěděl, kam se uchýlit do dálky. Zvolil vynucené řešení: sám objížděl statky, které mu nabízeli, aby se pod touto záminkou vzdálil, dokud se nebude moci někde v dálce usadit.

La Feuillade se přemohl a přespal jednu noc v Bruyères a dvě v Mont-l’Évêque. Překvapivé je, že svého tchána natolik očaroval, že mu byl za toto jednání vděčný, zatímco nebylo nikoho, ani mezi Chamillartovými nepřáteli, koho by to nepohoršilo.

Už dlouho jsem pozoroval, že mě biskup z Chartres až příliš pravdivě varoval před zlými službami, které mi u krále prokázali, a před dojmem, jaký tam zanechaly. Králova změna vůči mně nemohla být zřetelnější; a ačkoli jsem byl dosud zván na cesty do Marly, nemohl jsem pochybovat, že to není kvůli mně samému. Rozmrzelý z toho, že mi na hlavu, abych tak řekl, spadlo tolik komínů, zatímco jsem šel svou cestou; že nemohu vypátrat skutečný vřed, a tedy ani lék na něj; že mám co dělat s mocnými a prudkými nepřáteli, které jsem si sám nepopudil, jako byli pan Vévoda a paní Vévodkyně, osobnosti Vendômovy kliky a závistivci a nepřátelé, jichž jsou dvory plné, a na druhé straně se slabými nebo oslabenými přáteli, jako byli Chamillart a kancléř, maršál z Boufflers a vévodové z Beauvilliers a z Chevreuse, kteří mi i při vší dobré vůli nemohli být nijak nápomocni — přemožen rozmrzelostí, chtěl jsem opustit dvůr a vzdát se všech plánů, které jsem s ním spojoval.

Paní ze Saint-Simon, rozumnější než já, mi připomínala neustálé a nečekané změny u dvorů, ty, které tam může přinést věk, závislost, v níž se člověk na dvoře ocitá nejen co do kariéry, ale i co do samotného rodového majetku, a mnoho dalších důvodů. Nakonec jsme se dohodli, že strávíme dva roky v Guyenne pod záminkou, že se jedeme podívat na značný statek, který jsme sami neznali; tak se na dlouho vzdálíme, aniž bychom krále urazili, necháme plynout čas a pak uvidíme, k jakému rozhodnutí nám poměry poradí.

Pan z Beauvilliers, který si k poradě, o niž jsme ho požádali, chtěl přibrat pana z Chevreuse, i kancléř, s nímž jsme o tom mluvili potom, s tím souhlasili, protože se cítili bezmocní přesvědčit mě, abych u dvora zůstal; poradili nám však, abychom o té cestě mluvili předem, abychom se vyhnuli zdání rozmrzelosti a aby se také neroznesla pověst, že mi bylo jemně naznačeno, abych se vzdálil.

Vzdálit se tak daleko a na tak dlouho vyžadovalo králův souhlas; nechtěl jsem s ním o tom mluvit v situaci, v níž jsem se nacházel. Udělal to za mne La Vrillière, můj dobrý přítel, který měl Guyenne ve svém resortu, a král s tím souhlasil.

V Guyenne velel maršál z Montrevelu; už jsem poznamenal, když dostal maršálskou hůl, jaký to byl člověk. V Guyenne se mu hlava dotočila docela; připadal si tam jako král a s nejzdvořilejšími poklonami a řečmi si pomalu přisvojoval veškerou moc v mém guvernérství. Tady není místo vysvětlovat, o co mezi námi šlo; to se nutně objeví jinde. Postačí tu zhruba říci, že jsem nemohl jet do Blaye, dokud to nebude vyřízeno s jakýmsi bláznem, k němuž měl král po celý život náklonnost, a vůči němuž mi ani důvody, které mě do Guyenne vedly, nedovolovaly doufat, že rozum, právo a spravedlnost na mé straně budou zbraněmi, jimiž bych se mohl ubránit. Už před dvěma lety jsme se on i já dohodli, že to svěříme Chamillartovi, aniž si ten ministr dokázal najít čas tu věc dořešit. Začal jsem ho tedy naléhavě žádat kvůli tísni, v níž jsem se v té věci ocitl. Tentýž nedostatek volného času — záležitosti, cesty, rozdrobený čas — ji neustále odkládal, až nakonec přišel jeho pád, který mu vzal jakoukoli pravomoc mezi námi rozhodovat a Montrevelovi jakoukoli chuť se jeho rozhodnutí podřídit.

Jestliže jsem byl už pět nebo šest měsíců rozhodnut odejít do ústraní, tato událost mě v tom jen utvrdila a uspíšila to. Osvědčený přítel na takovém místě a v takové přízni je velkou a ustavičnou oporou ve věcech i ve zdání a jeho pád zanechává velkou prázdnotu. Navíc mě připravil o byt nebožtíka pana maršála z Lorges⁴ v zámku, který jsem musel vrátit vévodovi z Lorges, jenž dosud bydlel v bytě svého tchána, s nímž pak naložil král; a dvůr — nejen jako stálé bydliště, jak jsem tam vždycky pobýval, ale i jen k občasným návštěvám — je bez bytu nesnesitelný a nemožný, a ten jsem tehdy nebyl s to získat. Od toho pobytu v Marly, kdy se provalil Torcyho odjezd do Holandska, jsem na ně přestal být zván: tak na mne králova ruka pomalu doléhala v maličkostech, možná v očekávání příležitosti k horšímu. Jet do Guyenne, aniž by mezi Montrevelem a mnou bylo něco vyřešeno, nepřicházelo v úvahu; rozhodl jsem se tedy odjet do La Ferté s úmyslem strávit tam rok i několik let a ukazovat se u dvora jen na chvíli, a pokud možno ani ne každý rok, nakolik to půjde, aniž bych se prohřešil proti suché a holé dani nejdoslovnější povinnosti.

Moje horlivé docházení za Chamillartem do L’Étangu, do Bruyères, do Mont-l’Évêque a v Paříži už vzbudilo nelibost. Odjel jsem měsíc poté, co on vyrazil hledat statky, aby se vzdálil z Paříže. Jeho dcery se usadily v La Ferté a čekaly tam na něho; vrátil se tam ze svých cest a já jsem ho přijal se slavnostmi a zábavami, které bych mu nebyl připravil, dokud byl v přízni a v úřadě, ale z nichž jsem neměl výčitky, protože už se mu nebylo zač dvořit a nedalo se od něho nic čekat; a tak ho to také hluboce dojalo. Zůstal u mne dost dlouho; nechal tam své dcery a odjel do Paříže dořešit několik záležitostí a koupi statku Courcelles v kraji Maine, který nakonec koupil. Já jsem zůstal doma ve svém původním rozhodnutí, a přesto jsem se tam o tom, co se děje, dozvídal. Vraťme se teď k záležitostem před mým odjezdem od dvora a po něm, které jej značně zdržely a po němž jsem toužil s palčivou rozmrzelostí.

Chybí mi výraz pro to, co chci vyložit. Dvůr byl těmito velkými změnami postavení a osudu Vendômova a Chamillartova rozdělen víc než kdy jindy. Mluvit o klikách by bylo možná příliš silné, a vhodné slovo pro to, co se dělo, se nenabízí. Ač je to příliš silné, budu tedy říkat klika, s upozorněním, že to slovo přesahuje to, co chci vyjádřit, ale co se bez ustavičných opisů nedá jinak vyjádřit jedním slovem.

Dvůr se dělil na tři strany, které zahrnovaly jeho hlavní osobnosti, z nichž jen velmi málo vystupovalo otevřeně a některé si ještě uchovávaly své zvláštní kouty a výhrady. Nepatrná menšina měla na zřeteli jen blaho státu, jehož vratkou situaci všichni vydávali za svůj jediný cíl, kdežto většina neměla jiný cíl než sebe samu, každý podle toho, oč usiloval — o něco neurčitého, o vážnost, o vliv, a výhledově i o moc; jiní o místa a jmění, jichž se chtěli zmocnit; další, skrytější nebo méně významní, se drželi některé z těch tří stran a tvořili podřízenou vrstvu, která někdy dávala věcem popud a mezitím živila občanskou válku jazyků.

Pod křídly paní z Maintenon se sdružovala první strana; její přední členové, kteří se slétli na kořist Chamillartova pádu a které pozvedl i pád Vendômův, jejž také ze všech sil postrkovali, si vzájemně hleděli s vévodkyní z Bourgogne a vycházeli dobře s Monseigneurem. Těšili se také přízni veřejného mínění a lesku, který jim propůjčoval Boufflers. K němu se ostatní přidávali, aby se jím zdobili a aby ho využívali; Harcourt, i od břehů Rýna, byl jejich kormidelníkem, Voysin a jeho žena jejich nástroji, kteří se zase sami o ně opírali. V druhé řadě stál kancléř, nesmírně znechucený odporem, který k němu pojala paní z Maintenon, a tudíž i odtažitostí krále; Pontchartrain, zpovzdálí jako záloha; první štolba, zestárlý v intrikách, který spojil Harcourta s kancléřem a všechny je sháněl dohromady; jeho bratranec Huxelles, na pohled filozof, cynik, epikurejec, ve všem falešný, jehož povahu lze najít výše (tom IV, s. 92; v tomto vydání Tom 4, kapitola čtvrtá), stravovaný tou nejčernější ctižádostí, o němž si Monseigneur utvořil to nejvyšší mínění skrze Choinovou, kterou jím Beringhen, jeho žena a Bignon okouzlili; maršál z Villeroy, který ani z hlubin své nemilosti u paní z Maintenon nikdy neztratil třmeny a jemuž ostatní proto hověli, i kvůli dávné králově zálibě v něm, která se skrze ni mohla obnovit; vévoda z Villeroy, poháněný jím, ale jiným způsobem, a La Rocheguyon, který se pochechtával, nic neříkal a kladl nástrahy; ti dva skrze Bloina a jiné podzemní cesty věděli všechno, měli u Monseigneura plnou důvěru z mládí a ač zdálky, přece přispěli k pádu Vendômovu i Chamillartovu; třetí s nimi byla vévodkyně z Villeroy, jejíž nedostatek ducha vyvažoval zdravý rozum, velká opatrnost, neproniknutelná mlčenlivost a důvěra vévodkyně z Bourgogne v mnoha věcech, přičemž samu vévodkyni z Bourgogne dovedla držet zkrátka a pevně v rukou.

Na druhé straně, v naději, kterou živil původ, ctnost a nadání monseigneura vévody z Bourgogne, stál z rozhodné náklonnosti zcela na jeho straně vévoda z Beauvilliers, nejviditelnější ze všech; vévoda z Chevreuse byl duší a strůjcem kombinací; arcibiskup z Cambrai, z hlubin své nemilosti a svého vyhnanství, kormidelníkem; v podřízeném postavení Torcy a Desmarets; otec Tellier, jezuité a Svatý Sulpicius, jinak jezuitům tak vzdálený, a oni zase jemu; Desmarets, přítel maršála z Villeroy a maršála z Huxelles, a Torcy, zadobře s kancléřem, s nímž byl zajedno v římských věcech, a tudíž proti jezuitům a Svatému Sulpiciovi, a v tomto zákoutí záležitostí ve stísněném postavení vůči svým bratrancům Chevreusovi a zejména Beauvilliersovi, což mezi ně vnášelo neohrabanost a často i nesnáze.

Tito byli mezi sebou přátelštější, v případě potřeby vždy lépe domluvení, měli ustavičnou příležitost se vídat, aniž by to vypadalo, že se vyhledávají, díky svým úřadům nepotřebovali prostředníky a všechno viděli bezprostředně; byli s to ostatní bavit přeludy a jedním hmatem učinit přeludy z nejlépe připravených skutečností, a protože všechno viděli a věděli z první ruky, mařit podle libosti protivníkovy výpady — tak pravdivé bylo po celou tuto vládu, že ministerstvo rozhodovalo ve státních záležitostech o všem, ať si v nich paní z Maintenon přisvojila jakkoli velký podíl; ona se neodvažovala vyptávat ani dávat najevo, že něco sleduje, věci se k ní od krále dostávaly jen útržkovitě, a proto tolik potřebovala mít ministra zcela oddaného sobě. Tito nepřipouštěli nikoho mezi sebe bez opravdové nutnosti a jen na dobu, kdy ta nutnost trvala. Stačilo jim krýt rány, a protože byli v úřadech, stačilo jim se bránit a nemuseli nic dobývat; ale posměváčci nestáli na jejich straně. Jejich zbožnost je svazovala a snadno se dala zesměšnit; elegance, móda a závist byly na druhé straně, s Choinovou a paní z Maintenon.

Tyto dvě kliky se navzájem držely v šachu. Tato postupovala potichu; ta druhá naopak hlučně a chápala se všech prostředků, jak té první uškodit. Na její straně byla všechna elegance dvora i armád, kterou ještě rozmnožovala nechuť a netrpělivost vůči vládě, a spousta rozumných lidí, strhnutých Boufflersovou poctivostí a Harcourtovým nadáním.

D’Antin, paní Vévodkyně, slečna z Lislebonne a její sestra, jejich strýc, od nich neodlučitelný, a nejvnitřnější meudonský dvůr tvořili třetí stranu. Žádná z obou ostatních o ně nestála; obě se jich bály a nedůvěřovaly jim; ale všichni jim kvůli Monseigneurovi prokazovali ohledy, i sama vévodkyně z Bourgogne.

D’Antin a paní Vévodkyně byli jedno; oba měli stejně špatnou pověst, a přesto stáli v čele této strany: d’Antin díky svým důvěrným stykům s králem, které den ze dne rostly a jimiž se dovedl lépe než kdokoli na světě chlubit, a dokonce z nich mít solidní prospěch; on i paní Vévodkyně pak díky svým důvěrným stykům s Monseigneurem. Ne že by obě Lotrinské neměly jeho důvěru ještě víc a důvěru slečny Choinové přinejmenším víc než ti dva; měly navíc ještě jednu výhodu, tehdy i dlouho potom neznámou, o níž jsem mluvil předem (tom V, s. 427; v tomto vydání Tom 5, kapitola dvacátá třetí): totiž ono spojení s paní z Maintenon, tak hanebně, ale tak pevně založené, a právě proto tak skryté. Byly však ještě omráčeny dvěma blesky, které právě udeřily do Vendôma a Chamillarta. Boufflers, Harcourt a jejich hlavní stoupenci nenáviděli pýchu prvního z nich a nadřazenost v hodnosti a velení, na niž se vyšvihl. Chevreuse, Beauvilliers a jejich lidé k němu měli z týchž důvodů, a ještě víc kvůli monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, neméně daleko; ani jedna z těch dvou stran se tedy nechystala sblížit s tou třetí, která byla vlastně Vendômovou klikou a z toho úderu se ještě nevzpamatovala, a ti druzí navíc ani s d’Antinem, který v bláhové naději, že získá hlavní podíl z Chamillartovy kořisti, tak usilovně pracoval na jeho zkáze.

Abych byl lépe srozumitelný, dejme věcem jména a nazvěme ty tři strany: klika velmožů, jak se jí tehdy říkalo, klika ministrů a klika meudonská.

Tu poslední zasáhla nepříjemná zkouška jejích sil víc než Vendômův pád; podporovala ho jen proto, aby zničila monseigneura vévodu z Bourgogne, z důvodů, které už byly vyloženy; když se ten velký úder nakonec napůl nezdařil, měli bez Vendôma u Monseigneura víc volnosti a všechno se víc soustředilo v jejich rukou. Říkám napůl nezdařil, protože u Monseigneura díky jejich úskokům plně zasáhl: Monseigneur se z toho vůči monseigneurovi vévodovi z Bourgogne už nikdy nevzpamatoval a dával mu to po zbytek života pociťovat, a to i hrubě. Co se týče Chamillarta, když se ten úder u krále nezdařil, viděli jsme na kousku, který mu dvakrát provedla slečna z Lislebonne u slečny Choinové, jak málo jim na něm záleželo, jakmile ho viděli na sestupu; ona a její sestra počítaly s jeho nástupcem samy o sobě kvůli Monseigneurovi, a ještě víc, když viděly, že se jím stal Voysin, díky svým tajným stykům s paní z Maintenon.

Pokud jde o Vaudemonta, kromě toho, že byl jedno se svými neteřemi, byl jednou provždy odmítnut v uzurpacích hodnosti, o něž se pokoušel, a jinak byl dobře zaopatřen; to všechno mu bylo dost lhostejné, a jeho vážnost, už poklesnutá, zůstávala, aniž by utrpěla další úbytek.

Pan du Maine, který vládl v srdci krále i paní z Maintenon, se všemi zacházel opatrně, nepatřil nikomu než sám sobě, mnohým se vysmíval, škodil všem, kolik jen mohl, a všichni se ho také báli a znali ho. Voysin, oddaný celý paní z Maintenon, mu vyhovoval víc než Chamillart, který se mu vydal; a když Vendôme zahynul ve svém titánském podniku a podnik ztroskotal, pan du Maine si oddechl, že se zbavil troufalce, který by nebyl chtěl stát níž než jeho děti a jehož skutečná rovnost s nimi byla nepohodlným titulem.

Pan Vévoda nechával věci běžet, zabředlý do své nálady, která od něho všechny odpuzovala jako od miny vždy připravené vybuchnout, do svých záležitostí kolem smrti pana Prince, do svých temných zábav a do svého zdraví, které se začínalo kazit.

Hrabě z Toulouse ani vévoda z Berry se ničeho neúčastnili; vévoda z Orléans neměl vůli, ani — jak brzy uvidíme — možnost do čehokoli vstupovat, a monseigneur vévoda z Bourgogne, ponořený do modliteb a do práce ve své pracovně, nevěděl, co se děje na zemi, řídil se mírnými a uměřenými podněty vévodů z Beauvilliers a z Chevreuse, neměl žádný podíl na pádu Vendômově ani Chamillartově a spokojil se s tím, že je obětoval Bohu, jako předtím obětoval útrapy, které mu oba způsobili.

Pokud jde o vévodkyni z Bourgogne, viděli jsme, že jeden z těch pádů způsobila a pro druhý se nešetřila; to spolu s tím, že patřila paní z Maintenon a paní z Maintenon jí, ji přirozeně vrhalo na stranu kliky velmožů, k čemuž se přidávala náklonnost, kterou v ní Harcourt k sobě vzbudil, úcta, kterou nemohla odepřít Boufflersovi, a její přátelství s vévodkyní z Villeroy. Ač byla nesmírně vzdálena vévodům z Beauvilliers a z Chevreuse, jichž se u monseigneura vévody z Bourgogne bála ze sta důvodů, velmi se s nimi sblížila při flanderských událostech, a protože ty trvaly dlouho, její předsudky velmi ochably díky stykům, které s nimi měla sama i přes paní z Lévis, s níž byla velmi zadobře, jednu ze svých dam paláce, ženu nesmírně duchaplnou, která těchto pro svého otce a strýce příznivých časů využila tak, že vévodkyně proti nim nebyla zaujata a plula mezi oběma klikami. K té meudonské, totožné s Vendômovou, zachovávala jen ty ohledy, jichž se nemohla rozumně vzdát kvůli Monseigneurovi a kvůli tomu, že paní Vévodkyně byla králova levobočka, s níž, jak jsme viděli, nezávisle na všem ostatním osobně nevycházela. Výjimkou byl jen d’Antin, kvůli službám, které jí prokázal ve flanderských věcech a které si od něho v případě potřeby slibovala i nadále díky jeho důvěrným stykům s králem.

Tallard, vzteklý, že není ničím, protože mu nikdo z žádné strany nedůvěřoval, se držel jen Torcyho, kterému vždycky hověl, a maršála z Villeroy, odjakživa svého příbuzného a ochránce, pod jehož nemilostí úpěl. Ač byl oddán Rohanům⁵, tak spjatým se slečnou z Lislebonne a její sestrou, u něho to nezabralo, a hořel touhou do něčeho se vetřít, aniž se mu to dařilo. Ministři k němu měli menší odpor než obě druhé strany, ale nešlo to tak daleko, aby ho mezi sebe přijali. Umíral žárlivostí na ty, jimž byl při velení armádám dáván přednost, omdléval závistí nad leskem maršála z Boufflers, k nim všem ovšem povolný, ale mimo jakýkoli dosah.

Villars nepochyboval ani o sobě, ani o králi, ani o paní z Maintenon. Ručilo mu za to jeho neúnavné štěstí a zkušenost; byl spokojený, neschopný soustavnosti a jiných výhledů než čistě osobních; do ničeho nepatřil, nestál o to a žádná ze stran po něm netoužila.

Berwick hověl prvním dvěma stranám a ony jemu. Anglické záležitosti ho spojily s Torcym; zbožnost a poslední flanderské tažení s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers; s d’Antinem byl odedávna velmi zadobře a byl to jediný člen meudonské kliky, s nímž byl v takovém vztahu; maršál z Villeroy byl jeho přítelem a ochráncem a s Harcourtem, kterého si vždycky pěstoval, se přátelil.

Tessé, přítel Pontchartrainův, byl podezřelý velmožům i ministrům. Role, které hrál, mu nezískaly ničí úctu ani důvěru. Jeho chování vůči Catinatovi ho zničilo v očích všech poctivých lidí a zabránilo i ostatním, aby se s ním spojili; a jeho podlézavost vůči Vaudemontovi, Vendômovi a La Feuilladovi ho dočista zničila. Nepozvedlo ho ani jeho velvyslanectví v Římě, ani jeho směšné dopisy papeži, které se nestyděl všude rozšiřovat. V meudonské klice byl tedy trpěn, ale nic víc, a obě ostatní ho odmítaly. Noailles, bohatý na fígle všeho druhu, plaval všude, všechno ohmatával, všude ho slušně přijímali kvůli jeho tetě⁶ a kvůli jeho výmluvnosti; ale nikam ho ještě nepřipouštěli, jako mladého muže, kterého dost neznali a jehož vysoký let a četné háky budily stejnou měrou pozornost i nedůvěru.

Ty kliky měly ostatně své podskupiny. V klice velmožů měl Harcourt své výhrady vůči všem ostatním, ačkoli šel s nimi a často skrze ně, a — abych užil toho obecného rčení — s nikým se nesrovnával, kromě kancléře; ten se však hodil jen do rady, vzhledem k postavení, v němž se nacházel u krále a paní z Maintenon a které ho vylučovalo z toho, aby v čemkoli jednal, leda občas v radě, kde neznal středu: byl buď ničím, nebo vítězil s žárem, obratností a jemností, což byl jeho přirozený talent; to však činil jen při velkých příležitostech, aby se obořil na vévodu z Beauvilliers, aniž na něho útočil přímo, ale tak, aby zamotal nějaký názor a snažil se mu dodat směšný nádech.

Maršál z Villeroy, nejméně horlivý ze všech kvůli lehkovážnosti svého ducha, své přirozené neschopnosti a pádu Vendôma a Chamillarta, dvou předmětů své nenávisti, byl odedávna zvláštním přítelem Desmaretsovým díky svým starým stykům s Béchameilem, jeho tchánem, velmi oddaným chráněncem rytíře Lotrinského a markýze z Effiatu. Navzdory své nemilosti si, jak jsme viděli, uchoval přátelství a často i důvěru paní z Maintenon, dosti časté styky s ní a výsadu dlouhých rozhovorů s ní, kdykoli přijel do Versailles, což nebývalo často. Mnohem častěji si psali dopisy, a ona ho žádala o spisy o flanderských věcech, které byly vždy dobře přijaty. Jejich zásilky šly nejčastěji přes Desmaretse, zřídka přes vévodkyni z Villeroy. S Torcym vycházel docela dobře a do jisté míry i s Beauvilliersem, z nichž ani jeden si ho nijak necenil a oba byli velmi nenáviděni La Rocheguyonem a vévodou z Villeroy, nakolik toho byl vévoda schopen; v tom, jako v mnoha jiných bodech, se rozcházel se svým otcem, i když se s ním v hlavním velmi shodoval, a vycházeli spolu lépe od té doby, co je jejich odlišný způsob života, od té doby, co je otcova nemilost a synův úřad místně oddělily. Chevreuse a Beauvilliers, kteří před sebou navzájem neměli tajemství, byli vůči svým lidem zdrženliví, a ačkoli byli Torcyho vlastními bratranci, pach jansenismu je od něho vzdaloval mnohem víc, než bylo namístě.

D’Antin a paní Vévodkyně, zcela zajedno v názorech, ve vzájemných potřebách, neřestech i místech, velmi nedůvěřovali oběma Lotrinským, přesto si s nimi svěřovali důvěrnosti a navenek s nimi měli ty nejdůvěrnější vztahy, které udržoval společný záměr po dobu králova života, v očekávání, že se potom všichni navzájem pobijí o výhradní vládu nad Monseigneurem, až se stane králem. Tato klika se stýkala s klikou velmožů; ale ta ji prohlédla a v skrytu ji nenáviděla a obávala se jí jako bývalé Vendômovy kliky.

Pokud jde o kliku ministrů, nebylo nic protichůdnějšího, ačkoli Torcy a paní Vévodkyně, a tudíž i d’Antin, si prokazovali vzájemné ohledy prostřednictvím paní z Bouzols, Torcyho sestry, odjakživa a ve všech ohledech důvěrné přítelkyně paní Vévodkyně, která byla při své ohyzdné postavě ve společnosti okouzlující a měla ducha jako deset ďáblů.

Taková byla vnitřní tvář dvora v tomto bouřlivém čase, poznamenaném dvěma tak hlubokými pády, které jako by připravovaly další.