Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola sedmnáctá

Blécourt střídá Amelota ve Španělsku, ale v hodnosti vyslance. — Tournai obklíčeno, dobře zásobeno; Surville a Mesgrigny uvnitř. — Záležitost odvolání vojsk ze Španělska. — Roztržka v Marly kvůli odvolání vojsk ze Španělska. — Boufflers rozhořčen na Chevreuse. — Rozhovor o obou klikách, a zvláště o maršálovi z Boufflers, s vévodou z Beauvilliers, pak s vévodou z Chevreuse, a mé postavení mezi klikami.

Amelot byl už nějakou dobu odvolán a Blécourt,¹ který byl už dvakrát ve Španělsku, ho měl vystřídat, avšak pouze v hodnosti vyslance.² Amelota zdržely záležitosti, v jejichž čele tam pod princeznou des Ursins stál; byl s ní ovšem tak zadobře a byl tak schopný, že pokud šlo o záležitosti, dělal všechno sám. Brzy uvidíme, že jeho návrat znamenal pro všechny ministry děsivý mezník.

Tournai bylo obklíčeno. Velel v něm generálporučík Surville; guvernérem citadely byl Mesgrigny, generálporučík a po Vaubanovi přední inženýr. Bylo tam třináct praporů, čtyři eskadrony dragounů a sedm svobodných kompanií o celkem čtyřech stech mužích, dále polní maršál Ravignan a hojnost všeho válečného střeliva i potravin; přitom naší flanderské armádě chybělo všechno a u dvora, v Paříži i všude jinde se už konaly čtyřicetihodinové modlitby.

Na Španělsko se už dlouho začínalo hledět nevraživě a uši se otevíraly líbivé zámince, kterou spojenci neúnavně rozsévali — že totiž tato monarchie je kamenem úrazu. Nikdo sice neradil přistoupit na ty nehorázné návrhy, které byly Torcymu předloženy v Haagu, zdálo se však, že by si lidé, příliš důvěřiví, přáli, aby se Španělsko zhroutilo samo od sebe a aby se tím znovu otevřela cesta k míru.

Odjakživa jsem si dovoloval mít názor zcela opačný; nikdy jsem nevěřil, že by Španělsko bylo vážnou překážkou ukončení války. Nedovedl jsem si představit, že by císařovi spojenci byli velikostí jeho rodu natolik zaujati, aby se vyčerpávali jen kvůli němu. Byl jsem mimoto přesvědčen, že jelikož ani jeden z nich mír nechtěl — ze zuřivosti vůči osobě krále a ze žárlivosti vůči Francii —, chopili se všichni věrohodné záminky, jak jej oddálit, záminky, která svou povahou mohla trvat, jak dlouho budou chtít; a z toho jsem vyvozoval, že jediný způsob, jak jim ji vzít, je pomoci španělskému králi tak mocně a podpořit tak pevně jeho úspěchy, pořádek již obnovený v jeho vojsku i financích a velkou ochotu jeho národů, aby se především a přede vším jiným uvolnily jeho hranice; tím by spojenci ztratili veškerou naději se tam vrátit a padla by ta věčná španělská záminka, kterou si nastavovali jako štít proti všem návrhům. Kdyby byl totiž španělský král takto vysvobozen — což bylo po celé čtyři roky snadné —, nebylo by už pro nepřátele udržitelné cokoli v tomto směru předkládat a ocitli by se v situaci, kdy by — až by mír opravdu chtěli — museli o něm jednat za podmínek, které by sice, to je pravda, značně zmenšily moc obou korun, což byl ostatně jejich jediný podstatný zájem. Ještě byl čas se k tomu vrátit; ale nikdo nerad věci domýšlel a v krajní nouzi, do níž království uvrhly pohromy, jejichž příčiny tu byly vyloženy nejednou, si každý rád lichotil.

Chtělo se tedy zavírat oči před každou jinou úvahou než před tou, že sami uspíšíme pád trůnu, jehož udržení nás stálo tolik krve a peněz, a vyhneme se tím hanbě i nutnosti přidat se k našim společným nepřátelům a spolu s nimi na tom otevřeně pracovat silou zbraní; a zároveň je usmíříme tím, že sami přivodíme týž výsledek, jaký od nás chtěli vymáhat naší součinností způsobem tvrdším, či spíše barbarským. Základem této úvahy byl předpoklad, že spojenci mír chtějí, jen když se španělská monarchie vrátí rakouskému domu; nikdo si neuvědomoval, že všechno ukazovalo, že žádný mír nechtějí a myslí jen na to, jak obalamutit své národy, které nesly tíhu války, a utajit před nimi svůj záměr, směřující jedině k všeobecnému zničení Francie; ten záměr se jim neodvažovali ukázat, a jakmile by vyšel najevo tím, že by válka zatvrzele pokračovala, ačkoli by jim zbraněmi byla zjevně vzata veškerá naděje na Španělsko, nutně by přinesl mír navzdory triumvirátu,³ který je všechny svými úskoky ovládal a který jediný chtěl válku zvěčnit, jak bude vidět v Dokladech o Torcyho jednáních v Haagu a později o jednáních maršála z Huxelles v Geertruidenbergu. Od takového uvažování však byli všichni tak daleko, že se mělo za to, že spojenci nejsou v neprávu a že není jiného východiska než jim vyhovět v bodě pro ně podstatném, což se bez otevřené hanby dalo provést jen oklikou: nechat Španělsko zahynout samo od sebe. Jednalo se tedy o tom, propustit vévodu z Alby, stáhnout ze Španělska všechna francouzská vojska, přestat tam posílat, ba i jen propouštět jakoukoli pomoc a odvolat odtamtud Amelota, a dokonce i paní des Ursins. Nikdo nechtěl pochybovat, že spojenci, kteří našim slovům příliš nevěřili, uvěří našim činům; že španělský král bez prostředků bude brzy nucen vrátit se do Francie, nebo se spokojit s tím nepatrným, co by mu jeho nepřátelé ponechali z milosti, abychom neřekli z almužny, a že mír bude okamžitě následovat. V tomto smýšlení byl Amelot odvolán, paní des Ursins dostala rozkaz, aby se i ona připravila opustit Španělsko, a Besons rozkaz přejít z Katalánska do Španělska a odvést odtamtud všechna naše vojska. Španělský král a královna, v krajním poplachu nad tak násilným krokem, spustili hlasitý křik a žádali přinejmenším, aby se vše ponechalo tak, jak je, dokud Amelot nedokončí uspořádání důležitých záležitostí, které byly těsně před vyřízením.⁴

Mezitím spojenci, kteří mír nechtěli, či spíše triumvirát, jenž se zmocnil řízení věcí, připojili nehorázné podmínky, že jejich armáda smí táhnout Francií, a další, které lze najít mezi Doklady o Torcyho jednání v Haagu a které všechno zmařily. Navzdory roztržce se naše vojska přesto stále měla odvolat, už ne s výhledem na mír, v nějž se už nedalo doufat, ale k obraně našich hranic, bez ohledu na to, že by na cestu tam, kam by byla určena, spotřebovala nejlepší část tažení. Uprostřed těchto nejistot dostal Besons rozkaz, aby podle žádosti španělského krále vyčkal, dokud Amelot nedokončí, co započal; takže jsa už ve Španělsku a v tomto jakémsi pozastavení odvodu svých vojsk, neodvažoval se je sešikovat do armády a postavit proti hraběti Starhembergovi, který uváděl svá vojska do pohybu.

Cesta do Marly, která připadla na tuto dobu, se stala velmi pozoruhodnou; a abych objasnil to hlavní, musím vysvětlit vedlejší. Viděli jsme (tom VI, s. 183 a násl.; v tomto vydání Tom 6, kapitola devátá), že vévoda z Chevreuse byl zcela skutečně státním ministrem, aniž zasedal v radě, i jakou vážnost měla jeho žena a jaký důvěrný přístup ke králi i u paní z Maintenon, a to kvůli němu, což aféra pana z Cambrai dokázala oslabit jen na několik měsíců; její zdraví jí už nějakou dobu nedovolovalo nosit šněrovačku, a ačkoli velký dvorní šat dam byl z Marly vykázán, mohly se tam přesto ukazovat jen ve šněrovačce a v domácích šatech. Z toho důvodu se paní z Chevreuse Marly vzdálila, ač tam dříve jezdila při každé cestě; vždy se však hlásila, čehož nebyl nikdo zproštěn. Král si na to stěžoval a nakonec chtěl, aby tam jezdila bez šněrovačky. Pak se neukazovala ani v salonu, ani u královského stolu, ale vídala krále denně u paní z Maintenon a na soukromých procházkách. Pan z Chevreuse, který měl rád svůj zámek Dampierre, čtyři míle od Versailles, soukromí, samotu, ba i ústraní ze zbožnosti, využíval, jak jen mohl, záminky zdraví paní z Chevreuse, aby se cest do Marly zprostil, což král často nelibě nesl a jen nerad mu to povoloval kvůli chodu záležitostí. Navzdory této úlevě, že tam mohla jezdit bez šněrovačky, se paní z Chevreuse cestám dál vyhýbala a král se zlobil, ale oni se přesto vytáčeli.

Na tuto cestu jeli a ta vzácnost vzbudila pozornost, neboť přes všechnu tu vzácnost byl pan z Chevreuse i na cestě předchozí a už dlouho ho tam nikdo neviděl dvakrát po sobě. Měly tam totiž doopravdy padnout rozhodující rány o odvolání vojsk ze Španělska. Vévoda z Beauvilliers byl hlavním zastáncem kladného stanoviska, monseigneur vévoda z Bourgogne ho v tom podporoval, ministři se většinou přidávali, ani kancléř tomu nebyl vzdálen, a — což by nikdo nečekal — Desmarets byl opačného názoru, Voysin také, ale chabě, ať už proto, že byl v úřadě nový a málo zkušený, nebo aby viděl, jak se klubko rozmotá, a držel se zatím trochu stranou. Monseigneur, vždy pevný ve prospěch svého syna, a to pevný až příliš, ale výhradně v této věci, se výslovně stavěl za zamítnutí; navzdory němu zvítězil opačný názor a odvolání vojsk bylo rozhodnuto.

Tato rozprava se neobešla bez rozrušení. Ještě téhož dne se o ní i o tom, co bylo rozhodnuto, vědělo, a maršál z Boufflers o tom mluvil s králem, který mu věc přiznal, aniž se dal zviklat. Maršál šel za vévodou z Beauvilliers, který, zpraven o tom, co král maršálovi přiznal, věc nepopřel. Boufflers ho požádal o jeho důvody, aby jim mohl postavit své. Beauvilliers se svým puntičkářstvím odmítl cokoli vysvětlovat, protože je ministr, a poslal maršála k vévodovi z Chevreuse s ujištěním, že je stejně dobře zpraven jako on, ačkoli nezasedá v radě, a že jelikož není ničím vázán, najde ho schopného mu vyhovět. Chevreuse se tedy s maršálem pustil do křížku a sliboval si, že svou dialektikou brzy umlčí maršálův nevelký rozum. Místo aby uspěl, rozpálil ho, a maršál, plný důležitosti té věci, o ní mluvil s každým.

Celé Marly nemluvilo o ničem jiném a dvořané, nadšení, že smějí nahlas mluvit o záležitosti tohoto druhu, se dělili na strany podle svého gusta, ale s takovým zápalem, že se zdálo, jako by se ta věc stala věcí každého. Počtem i druhem lidí převažovali ti, kdo byli proti, daleko nad těmi, kdo byli pro, což maršálovi z Boufflers natolik dodalo odvahy, že šel za paní z Maintenon a mluvil s ní o tom ze všech sil. Vévoda z Orléans, téhož mínění, křičel ze své strany, že zná Španělsko i Španěly, a uváděl tisíc zvláštních důvodů vyvozených z této znalosti. Tím se maršálovi natolik zalíbil, že paní z Maintenon navrhl, aby se ho král, když jde o tak důležitou záležitost týkající se Španělska, kde tento princ tak dobře posloužil, na ni zeptal. Boufflers však nevěděl o onom osudném, až příliš vtipném bonmotu, který z paní z Maintenon a paní des Ursins udělal nejsmrtelnější nepřítelkyně tohoto prince,⁵ a tohoto bodu nedosáhl. Vévoda z Villeroy a La Rocheguyon, jeho švagr, sbírali hlasy, rozpálili Monseigneura, u něhož měli ke všemu přístup, a ponoukli Boufflerse, aby s ním šel mluvit.

Tento princ, dobře připravený a nikdy z vlastního popudu zapálený pro nic jiného než pro španělského krále, mluvil s králem důrazně proti odvolání jeho vojsk a proti jeho opuštění. Vévoda z Alby, zpraven o všem tom povyku, se odvážil věci do té doby naprosto nevídané. Jel do Marly, aniž se zeptal, zda je to vítáno, a hned po příjezdu požádal o slyšení, které mu král ihned poskytl a které využil se vším možným důvtipem a důrazem, zatímco vévoda z Chevreuse současně v plném salonu přijímal výzvu od kohokoli a přel se tam s každým, kdo přišel. Tolik hluku krále nakonec zarazilo a přimělo ho prostřednictvím paní z Maintenon k tomu, co v záležitosti projednané a rozhodnuté nikdy neudělal. Pozastavil rozkazy a svolal státní radu, aby o této věci jednala znovu. Projevy na obou stranách byly velmi živé, Monseigneur mluvil velmi rázně a závěrem byl mezzo-termine — a ty bývají obvykle velmi špatné.

Bylo rozhodnuto ponechat španělskému králi šedesát šest praporů, aby nebyl zcela opuštěn na začátku tažení, aniž by byl včas varován; a odvolat maršála z Besons se vším ostatním francouzským vojskem, přičemž Asfeld zůstane jako generál vojsk, která tam zůstanou, s několika generály.

Toto rozhodnutí, přijaté a vyhlášené, nikoho neuspokojilo. Ti, kdo chtěli Španělsko podporovat, se ho chopili, aby křičeli, že tedy měli pravdu, a aby tím víc kárali, že se tam ponechává jen část vojsk a že se tak celek stává neužitečným: ve Španělsku tímto velkým oslabením, na našich hranicích dlouhým pochodem, který by odvolaná vojska musela vykonat, aby se dostala k našim armádám v Dauphiné a v Roussillonu, jejichž málo kryté hranice jsme museli bránit proti Kataláncům podporovaným nepřáteli, neboť španělský král, tak oslabený a rozdělený mezi to, aby čelil jim, Portugalsku a dokonce i na jiných místech hlouběji ve vnitrozemí, by je sotva zaměstnal. Ti, kdo chtěli úplné odvolání, mlčeli, zahanbeni, že svou při prohráli před soudem veřejnosti a nevyhráli ji ani při revizi, která proběhla v radě. Tím však přesvědčeni nebyli. Rozkazy byly okamžitě vypraveny v souladu s tímto posledním rozhodnutím.

Den poté, co bylo přijato, vzal Chevreuse Boufflerse pod paží, když oba šli za králem, který vycházel ze mše, a řekl mu se smíchem, jako by se s ním chtěl usmířit: „Zvítězil jste.“ Maršál, ještě rozkypělý a dopálený tím polovičatým řešením, mu však odpověděl tak ostře, že vévodu vyvedl z míry, ačkoli na té odpovědi nebylo nic urážlivého. Tato příhoda je definitivně od sebe vzdálila, a v důsledku toho i maršála a Beauvillierse.

Toto odcizení začalo před dvěma či třemi měsíci malichernou rozepří mezi příslušníkem tělesné gardy a lehkým jezdcem gardy. Maršál z Boufflers, netrpělivý z dlouhých úvah vévody z Chevreuse, přišel ke mně, vyložil mi věc a požádal mě, abych mu řekl svůj názor; a protože ve skutečnosti nebylo ani stínu pochyb, že je v právu gardista, a já to maršálovi upřímně řekl, chtěl, abych o tom promluvil s vévodou z Chevreuse. Učinil jsem to, ale přesvědčit ho jsem nedokázal. Do této nespokojenosti, kterou si Boufflers také vzal příliš hořce k srdci, přišlo všechno, co bylo vylíčeno o Chamillartově pádu a o odvolání vojsk ze Španělska, v čemž se oba ocitli v názorech i stranách tak protichůdných.

Zbytek tohoto pobytu v Marly nesl stopy vzrušení z této poslední záležitosti a dvořané si u pana z Chevreuse povšimli horlivosti, která u něho byla naprosto nová. Všimli si, že se snaží přiblížit vévodkyni z Bourgogne a že ho přijímá vlídně. Nebylo to divné; věděla od vévody z Beauvilliers a od paní z Lévis, která s ní byla tak zadobře a tak důvěrně, jak se během posledního flanderského tažení zasazoval za monseigneura vévodu z Bourgogne; to ji velmi příznivě naladilo vůči oběma švagrům.

Jednoho večera mimo jiné, kdy se v salonu bavila tím, že se učila hru hoca,⁶ jí paní z Beauvilliers řekla, že pan z Chevreuse ji zná velmi dobře, protože ji kdysi hodně hrával. Princezna ho nato zavolala a on zůstal v salonu až do jedné hodiny po půlnoci, aby ji tu hru naučil. Tato zvláštnost se stala novinkou, neboť u dvora víc není třeba. Lidé z ostatních klik se tomu smáli a nahlas říkali, že ze samé křesťanské lásky pošlou dát vědět vévodkyni z Chevreuse a vévodovi z Beauvilliers, kde je v tak nepatřičnou hodinu jistě měli za ztracené.

Tato klika velmožů se snažila získat převahu a díky své smělosti dlouho držela krok s tou druhou. Krátce po návratu z tohoto bouřlivého Marly do Versailles, když pan z Chevreuse rozmlouval v králově komnatě s několika lidmi a čekal, až král půjde na mši, připojil se k nim maršál z Boufflers, z rozmrzelosti vévodu příkře odbyl, a tentokrát bez důvodu, a rozmluvil se tak zaujatě a tak nešťastně, že několik jeho vlastních lidí, kteří tam náhodou byli, si nemohlo pomoci a muselo to uznat; nic urážlivého v tom však nebylo.

Všechny tyto věci mi působily velké trápení, protože jsem se obával, že z nich vzejde trvalá nevraživost. Oba byli moji důvěrní přátelé, a vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers byli jedno; to byl pro mě další důvod, a ten nejvážnější. Znal jsem jejich vrozenou slabost a věděl jsem, jak je maršál, který s nimi dosud dobře vycházel, přinejmenším s mírou, ponoukán. Obával jsem se bouře, kterou by řídila paní z Maintenon a hnala kupředu jeho klika, samí lidé pevní a činorodí. Snažil jsem se tedy nejprve Boufflerse uchlácholit a poznal jsem, že věc není v takovém stavu, aby se dala uspěchat; zároveň jsem učinil kroky vůči oběma vévodům, jednak abych je s maršálem znovu sblížil, jednak abych je povzbudil, aby se pevně drželi, ale aniž bych jim řekl cokoli z toho, co jsem viděl, abych nezastrašil lidi už tak příliš bázlivé.

Když mě v té době navštívil pan z Beauvilliers a zastihl mě samotného, chtěl jsem toho využít. Zavedl jsem řeč na to, co se odehrálo v Marly; vyprávěl mi to střízlivě a lhostejně, ale upřímně; oponoval jsem jeho názoru na odvolání vojsk, o němž už byly kostky vrženy, jen abych snáz přešel k věci, a tak jsem se dostal k bodu, o němž jsem s ním chtěl jednat, totiž o protější klice, která to měla spadeno na všechny ministry a začínala nabírat sílu a mluvit nahlas. Řekl mi, že na tom všem mu málo záleží, že říká svůj názor tak, jak si myslí, protože má právo jej v radě říkat; že ostatně jemu osobně málo záleží na tom, zda se jeho názor líbí, nebo ne, jen když vyhoví svému svědomí, a ještě méně na klice, kterou dobře vidí docela zformovanou a hrozivou; že jsem ho viděl v krizi aféry pana z Cambrai v postavení mnohem nebezpečnějším, kdy mu tehdy každou chvíli hrozilo propuštění; že mu mohu dosvědčit, že jsem ho tehdy neviděl ani pohnutějšího, ani rozpačitějšího a že byl stejně spokojen s tím, že by se uchýlil do svého domu, jako s tím, že žije uprostřed záležitostí, ba ještě víc; že na věci nyní hledí stejnýma očima; že ve svém věku, ve stavu, v jakém se nachází jeho rodina, a smýšleje tak, jak už dlouho smýšlí o tomto světě i o onom, nepokládá za neštěstí dožít svůj život doma, v samotě, na venkově, a připravovat se tam klidněji na smrt; že se v nynějším zmatku záležitostí nemůže slušně stáhnout; ale že má daleko k tomu, aby pokládal za zlo nutnost tak učinit, která by mu dala klid.

Odpověděl jsem mu, že nikdo není víc přesvědčen než já o upřímnosti a pevnosti jeho smýšlení a nikdo je víc neobdivuje — a v tom jsem říkal, co jsem si myslel, a nemýlil jsem se —, ale že mu musím předložit dilema, které ho prosím, aby pozorně vyslechl, a na něž podle mne není odpovědi: jestliže si, okouzlen přednostmi a sladkostí ústraní a tím, že by už nemusel myslet na nic jiného než na léta věčná, namlouvá, že jeho věk (bylo mu tehdy jednašedesát let), stav jeho rodiny a jeho vlastní úvahy o nynějších záležitostech ho mají zprostit všech jiných starostí kromě péče jedině o spásu, nemám nejmenší chuť mu cokoli namítat, ačkoli jsem přesvědčen, že by mi k tomu nechyběly dobré důvody svědomí; že v tom případě musí hned dnes složit své úřady, uchýlit se na místo, které uzná pro svůj záměr za nejvhodnější, a zříci se veškeré péče o tento svět; jestliže však míní, že každý má pracovat svým způsobem ve svém zvláštním povolání a podle cesty, po níž Bůh vedl a v níž usadil jednotlivé lidi tohoto světa, každého v jeho stavu, aby se Bohu zodpovídal ze svých hřiven a ze svých skutků, a nepokládá-li svou dráhu za naplněnou, pak není pochyb, že musí zůstat ve světě a v úřadech, k nimž ho Prozřetelnost ráčila povolat, ne aby jich užíval po svém, ale aby v nich sloužil Bohu a státu, a že z toho bude skládat účty před Bohem, tak jako mnich ze své řehole; že je-li tomu tak, nemůže mu stačit chodit ze zvyku do různých rad, v nichž má hlas, a říkat tam svůj názor pro formu a nedbale, spokojen, že promluvil podle toho, co pokládá za nejlepší, a málo dbaje na účinek svého názoru — jako by to dělal mnich, který by, pilně docházeje do chóru, odříkával s ostatními žalmy, spokojen, že je odříkal v obvyklém rytmu, a málo by dbal na to, aby do nich vložil mysl i srdce, a nepomyslil by, že jeho tělesná přítomnost a pohyb jeho rtů bez tohoto dvojího zaujetí nestačí; že stav ministra, zvláště za okolností tak kritických, jako byly ty, v nichž jsme se právě nacházeli, vyžaduje v jeho názorech nejen poctivost a upřímnost, ale i sílu, aby je hájil a dodal jim jejich náležitou váhu, a aby se šlechetně postavil — ne pro svůj soukromý zájem, ale pro blaho příliš vratkého státu — klikám, jejichž cílem bylo dosáhnout soukromých cílů a které by jeho zničením připravily stát o jeho rady, jež se jemu samému přece zdály takové, že mu svědomí brání stát o ně připravit tím, že by se nyní stáhl ze světa a ze záležitostí; že tedy jeho povinností není jen říkat svůj názor, ale prosadit jej, ale zůstat v úřadě, aby měl právo jej říkat, ale zůstat tak, aby nepromlouval bez užitku, ale činit vše nutné a vhodné, aby v něm zůstal, a zůstal s autoritou, jinak by bylo pro stát stejně dobré, kdyby tam už nebyl, a pro něho, jeho klid a jeho volný čas lepší; že polovičaté postavení je, co do dobra tohoto světa i co do povinností týkajících se onoho, ze všech nejhorší; že žít takto spokojen se vším je předčasný klid a odpočinek nepatřičný co do místa, času i doby, uzurpované ústraní, jen jiné slovo pro zpronevěru povinnosti.

Pan z Beauvilliers se usmál zápalu, který jsem do té řeči vkládal, a přesto ji velmi pozorně vyslechl; málokdy mě přerušil a já jsem se vrátil k podrobnostem, do nichž jsem zašel — k tomu, co mohl zajistit on, a jedině on, aniž by ho v tom kdokoli mohl nahradit, pokud jde o monseigneura vévodu z Bourgogne, a dokonce i o způsob, jakým byl postaven u krále. Uznal to; pak jsem přešel k ostatním ministrům, jejichž zkáza by s sebou přinesla i jeho, a řekl jsem mu směle přesně tato slova, jichž jsem už jednou použil, když jsem ho přiměl promluvit s králem o rozhodnutém přijetí vévody z Harcourtu do rady, které pak zmařil: Že se nesmí mýlit; že bylo zázrakem, že nepodlehl mocné ruce paní z Maintenon v době aféry kvietismu; že ani pevná králova úcta, ani důvěra spojená s jeho postavením vychovatele královských vnuků, ani důvěra spojená s ministerským úřadem, jímž byl oděn, by ho z toho nebyly vytáhly; že svou záchranu nedluží ničemu jinému než svému právu vstupu jako vychovatel, které, naroubováno na právo vstupu prvního šlechtice komory, krále tak dobře zvyklo vídat ho v jeho nejsoukromějších hodinách, a vídat ho v nich ve všech a už tak dlouho, že z něho v králových očích udělalo jakéhosi modrého sluhu vyššího řádu, a jedině to udrželo velmože, ministra, muže důvěry, který by jinak zahynul; že právě v této vlastnosti se má tedy odvážit držet se zuby nehty a upevňovat se všemi způsoby, napadat protější kliku beze strachu i bez měkkosti, varovat před ní krále silnými a dobře mířenými pravdami, a ne se nechat bít, aniž ukáže cestu, a tou tak špatně chápanou zbožností povzbuzovat ty, kdo bijí, zvykat na to krále, stát se neužitečným a nakonec se nechat srazit k zemi, on i jeho lidé.

Ze všech různých příležitostí, kdy jsem s panem z Beauvilliers mluvil, kromě té, kdy šlo o přijetí maršála z Harcourtu do rady, jsem nikdy nemluvil tak souvisle — nechci říci v úvahách, ale, smím-li to tak říci, v napomenutích —, ani s tak velkým účinkem na něho.

Nejprve se dal do obrany, už ne proto, aby odešel a stáhl se, neboť hned na začátku uznal, že k tomu není čas, a už ani ne kvůli své slabosti ze zbožnosti, protože na mou úvahu dobře cítil, že na ni nelze nic pádného odpovědět; ale nejprve kvůli klice: toho slova se polekal, a já jsem mu je nevyvracel. Byl přesvědčen, že žádná klika neexistuje — tak mu to namlouvalo jeho puntičkářství —, ale o tom, co to slovo ve skutečnosti znamenalo, jsem mu přít se nedovolil. Pak se zaměřil na obtíže, jak uskutečnit to, k čemu jsem ho chtěl přesvědčit, a na nesnáze s prostředky, když nechce o nikom mluvit zle.

Odpověděl jsem, že to nebrání síle v jeho názorech, obšírným replikám ani náznakům a soukromým úvahám; že kromě toho se protější klika skládá z různých druhů lidí, mezi nimiž jsou dobří i špatní; že špatní jsou ti, kdo, zahaleni pláštěm blaha státních záležitostí, pracují jen pro sebe; že takovými jsou maršálové z Harcourtu a z Huxelles, a že právě proto je dovoleno ukázat je v pravém světle, ve vhodnou chvíli je odhalit a oslabit je u krále, takže by všechen jejich důvtip a rozum, tolik vychvalovaný jejich stoupenci, sloužil jen k jejich škodě, protože by budil podezření vůči jejich smýšlení a radám, což by je časem snadno odstavilo; že dobře chápaná zbožnost to vyžaduje, místo aby se tomu protivila, a že právě to je třeba činit.

Dost dlouho jsme se o tom přeli a myslel jsem, že jsem získal nemálo, když jsem ho přiměl uznat, že vše, co jsem o nich tvrdil, není k zavržení, jen když se to bude dít z nutnosti a s mírou. Ještě jsem na vévodu v tomto bodě dotíral, neboť měl sklon nikdy neshledat nutnost dost naléhavou ani míru dost odměřenou, a vzal jsem mu většinu jeho odpovědí. Od této rozpravy jsme přešli k té o dobrých, mezi nimiž jsem jako příklad uvedl maršála z Boufflers; vévoda to horlivě uznal, a chápaje se triumfu, zeptal se mě se spokojeným výrazem, co bych chtěl, aby udělal s tímhle, který se jistě rozpaluje jen v dobré víře. „Chci,“ odvětil jsem, „abyste si ho naprosto znovu získal a abyste vy dva, muži tak čistí a tak dobře smýšlející, jako jste oba, nezůstávali déle proti sobě, a aby klika, k níž patří, nebyla déle ozdobena mužem tak úctyhodným, který ji proti Vám posiluje s tolika výhodami.“

Pak jsem mu řekl, jak tomu skutečně bylo, že jsem u maršála vždy poznával náklonnost k němu, založenou na úctě; že mě dokonce překvapuje, že ho ti druzí strhli tak daleko, aby ho rozhořčili do té míry, jak se jim to podařilo; že je to dobrý člověk, mírný, snadno získatelný zpět projevy ohledu, úcty a přátelství, a stejně snadno odcizitelný lhostejností a výrazem autority a nadřazenosti; že ty první způsoby jsou tak vlastní jemu, panu z Beauvilliers, že by mu to nedalo žádnou práci; že na ty druhé, které se mu tak málo podobají, je však přesto třeba dávat pozor v uvažování, které je u maršála krátké, a proto se s ním musí zacházet šetrně: nepřít se s ním o maličkosti a vyhradit úsilí přesvědčování věcem důležitým, ale s uměním a mírností, a snažit se ho přivést k tomu, aby na věc přišel jakoby sám od sebe; především mu nedávat pocítit žádnou ministerskou váhu ani převahu ducha nebo zkušenosti v záležitostech, a obratně si pomáhat lichotkami o jeho válečných schopnostech, o věcech, které ve válce skutečně vykonal, a o jeho dobrých úmyslech, o nichž nelze pochybovat, že jediné ho vedou, a to bez jakéhokoli zájmu; že když se do toho pustí takto, s pílí a soustavně, jsem přesvědčen, že Boufflerse hned dojme, jakou váhu mu přikládá, a že se tak brzy stane přístupným rozumu; že nebude těžké zbavit ho dojmů, které se ostatním podařilo mu vštípit, a ne-li ho od nich zcela odtrhnout, aspoň z něho učinit nástroj, jehož by napříště nemohli plně využít, jak zamýšleli a jak už ho začali využívat.

Beauvilliers byl mou řečí nadmíru potěšen, a otevíraje se čím dál víc, řekl mi: „Ach, kdo by si ho nechtěl znovu získat a neudělat pro to vše, co je třeba?“ Pak uznal, že to, co mu navrhuji, je to nejlepší a že je třeba neprodleně pracovat podle tohoto plánu.

Měl jsem se na pozoru, abych mu nejmenoval nikoho jiného. Znal jsem příliš dobře přirozenou antipatii mezi jeho a kancléřovou povahou a náladou, než abych mu ohledně kancléře navrhoval cokoli, co by je k sobě přiblížilo, tím méně cokoli, co by kancléři, který byl můj přítel do té míry, uškodilo, a stejně tak ani nic ohledně nevraživosti vévodů z La Rocheguyon a z Villeroy; kličkoval jsem tak, abych na jedné straně nekompromitoval své přátele a na druhé je nenechal napálit. Než jsem skončil, vrátil jsem se ještě trochu k tomu, jak uškodit těm, kdo nestojí za nic, a připomněl jsem mu pokojné a mlčenlivé chování monseigneura vévody z Bourgogne, které ho pod vévodou z Vendôme srazilo tak hluboko, že z toho zůstal potlučený ještě i po pádu toho kolosa. Připomněl jsem mu, že on sám tuto krutou mírnost neschvaloval; a když se ohradil proti tomuto srovnání pro jeho nepoměr s tím mladým princem, ohradil jsem se zase já a odzbrojil jsem ho tím, že jsem proti tomu postavil důležitost jeho úřadů a povinnost, z níž se zodpovídá králi a státu.

Konečně jsme se rozešli, on velmi spokojený se všemi mými odpověďmi a přesvědčený, že má víc využívat svého vlivu a svého důvtipu, a já nadmíru volný a spokojený, že jsem si s ním tak užitečně ulevil od srdce a že jsem mu navíc živě vytkl, jak málo je zpraven o tisíci věcech, které se dějí u dvora a které, ač se zdají malé vedle státních záležitostí, přesto odhalují tisíc intrik, jež je nutné znát; a neznalost jich přece dost často vede k neznalosti věcí, které natolik ovlivňují správnost úsudku ve věcech závažných, že se člověk kvůli tomuto nedostatku ve chvíli potřeby ocitne krátký a neschopný přijmout správná opatření, a to včas.

To byla také moje výtka vůči vévodovi z Chevreuse, kterému jsem ji velmi často vytýkal a který se domníval, že se z ní vyviní, když mi se svým zoufalým puntičkářstvím namítal, že není ničím pověřen, protože nezasedá v radě, ačkoli byl ve skutečnosti ministrem a podílel se na všem s králem i s ostatními ministry, jak jsem odhalil už dávno a jak mi to pan z Beauvilliers a pak i on sám už tehdy přiznali, jak jsem poznamenal (tom VI, s. 183; v tomto vydání Tom 6, kapitola devátá); byl navíc duší kliky ministrů a za takového ho pokládaly i všechny ostatní.

Hned nazítří jsem mu vyprávěl o rozhovoru, který jsem měl s panem z Beauvilliers; ačkoli byl zvyklý na mou upřímnost a otevřenost vůči svému švagrovi i vůči sobě, přesto byl nesmírně překvapen smělostí, jíž jsem užil ve věcech i ve výrazech, a poděkoval mi; a já jsem toho využil, abych mu důrazně vytkl, proč nemluví stejně, když tuto sílu pokládá vůči svému švagrovi za nutnou, a přitom má k němu ke všemu přístup, je s ním v naprosté důvěře a důvěrnosti a je tak zcela o všem zpraven, místo aby jeho úzkostlivou opatrnost a slabost živil svou vlastní.

Omlouval se spíš roztomile než přesvědčivě, a přece uznal, že vévoda z Beauvilliers je opatrný až přes míru, a jakou škodu to působí záležitostem, že nechce užívat svého důvtipu a vlivu a zůstává v ustavičných poutech zdrženlivosti, rezervovanosti a nečinnosti, které z jejich strany všechno brzdí a ponechávají volné pole ostatním, kteří toho dovedou dobře využít; zašel tak daleko, že mi přiznal, že paní z Chevreuse a paní z Beauvilliers s tím nejsou spokojeny o nic víc než on a že všichni tři v tom ustavičně narážejí.

Probrali jsme tu věc velmi do hloubky, a dokonce velmi podrobně. Nemyslel jsem si, že jsem ztratil čas, protože když jsem mu vštěpoval věci, které jsem pokládal za nutné, mluvil jsem se stejným úspěchem ke všem a až k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne; další vývoj mě v tom ještě víc utvrdil: stali se bdělejšími vůči všemu, co se dělo, pozornějšími v tom, aby se mě ptali na novinky a rozebírali je se mnou, víc se zabývali odrážením ran, ba i jejich zasazováním, a pan z Beauvilliers byl se mnou ještě volnější, a to ve všech ohledech. Na samém maršálovi z Boufflers jsem dobře poznal, že nezůstali nečinní ve snaze se s ním sblížit; v tom by byli uspěli lépe a dříve, kdyby to dělali otevřeněji, a to jsem nahrazoval, jak jsem jen mohl.

To, co svět nazývá náhodou a co, jako všechny věci, je jen řízením Prozřetelnosti, které mě po celý život se zvláštní výrazností spojovalo s téměř všemi navzájem protichůdnými lidmi, se se mnou zachovalo stejně i vůči těmto dvěma klikám, velmožů a ministrů.

Zcela spojen s vévody z Beauvilliers a z Chevreuse a téměř s celou jejich rodinou, důvěrně spjat s Chamillartem až v jeho nejhlubší nemilosti, zadobře s jezuity i s monseigneurem vévodou z Bourgogne, jak bylo vidět v souvislosti s flanderskými událostmi, zadobře rovněž, i když zdálky a skrze oba vévody, s panem z Cambrai, aniž jsem ho osobně znal, měl jsem srdce u této kliky, která mohla počítat s monseigneurem vévodou z Bourgogne proti všem a navzdory všem.

Na druhé straně jsem byl držitelem naprosté důvěry, domácí i veřejné, kancléře a celé jeho rodiny, jak ještě brzy uvidíme; byl jsem v ustavičném spojení s vévodou a vévodkyní z Villeroy a skrze ně s vévodou z La Rocheguyon, který byl s nimi jedno; v důvěře také s prvním štolbou, s du Montem, s Bignonem, jenž byl se svou ženou v plné důvěře slečny Choinové — a tito poslední patřili k meudonské klice, s níž by ani nezahynuli a v níž se drželi nad vodou —; nemohl jsem si tedy přát, aby kterákoli z obou ostatních podlehla, tím spíše, že Harcourtovy stálé ohledy vůči mně byly takové, že mi braly jakýkoli důvod se ho obávat a dávaly mi naopak všechnu příležitost sblížit se s ním víc, kdykoli bych chtěl.

Skoro bych se neodvážil říci, že úcta všech těchto předních osobností, spojená s přátelstvím, které mnozí z nich ke mně chovali, jim — s výjimkou Harcourta — dávala volnost, nenucenost a naprostou důvěru mluvit se mnou o všem nejtajnějším a nejdůležitějším, co se dělo, a někdy ne bez toho, aby jim něco neuklouzlo o těch mých přátelích, kteří stáli proti nim, a aniž by si z toho ti, kdo to vynášeli, dělali starosti. Více jsem se dozvídal od kancléře a od maršála z Boufflers než od vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers, kteří byli málo bdělí a často nevědomí.

K těmto vážným znalostem jsem připojoval znalosti nejvnitřnějšího života dvora od nejlépe zpravených žen, nejvíce do všeho zasvěcených u vévodkyně z Bourgogne, které — staré i mladé, každá svým způsobem — viděly mnoho věcí samy a od princezny věděly všechno; takže jsem den co den byl zpraven o samotném jádru této pozoruhodné sféry, a velmi často týmiž cestami o mnoha tajných věcech ze svatyně paní z Maintenon. I ta vycpávka byla zábavná, a mezi tou vycpávkou se zřídka nenašlo něco důležitého a vždy něco poučného pro někoho, kdo byl dobře obeznámen se vším.

Do jiného nitra, neméně svatyně, mě občas zasvěcovali ještě velmi přední sluhové, kteří, pobývajíce v kteroukoli hodinu v králových kabinetech, tam neměli zavřené oči ani uši.

Byl jsem tedy vždy denně zpraven o všech věcech čistými, přímými a spolehlivými kanály, a o všech věcech velkých i malých. Má zvědavost si v tom, nezávisle na jiných důvodech, přicházela na své; a nutno přiznat, že ať je člověk někým, nebo nikým, jen z tohoto druhu potravy se u dvora žije, a bez ní se tam jen živoří.

Má ustavičná pozornost se týkala krajního mlčení jedněch vůči druhým o všem, co se jich mohlo týkat; úzkostlivého rozlišování věcí, které mohly mít následky, a právě proto jejich zamlčování, i když byly zdánlivě nevýznamné; a co se týče těch, které nevýznamné opravdu byly, jejich vyprávění, abych splácel a živil důvěru; to zajišťovalo úplnou bezpečnost mého styku se všemi i jeho příjemnost, neboť jsem v něm často dával stejně mnoho a víc, než jsem dostával, aniž by se mi kdy stalo, že bych u kohokoli shledal ochlazení, nedůvěru nebo i jen menší otevřenost; ačkoli všichni velmi dobře věděli, že jsem v téže důvěrnosti s mnoha lidmi z kliky protější té jejich, a ačkoli jedni i druzí se mnou o té důvěrnosti mluvili velmi volně, když se k tomu naskytla příležitost, a o těch osobách vždy s mírou, z ohledu ke mně, kromě několika vzácných případů, kdy jim uniklo prudké slovo a nad nimiž jsem přimhouřil oči.