Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola osmnáctá

Španělská záležitost pana vévody z Orléans. — Flotte zatčen ve Španělsku a Renaut také. — Rozpoutání nevole proti panu vévodovi z Orléans. — Villarroel a Manrique, generálporučíci, zatčeni ve Španělsku. — Strašná bouře proti panu vévodovi z Orléans, proti němuž chtějí vést soudní proces. — Kancléř mě nutí, abych mu řekl svůj právní názor na zločin přičítaný panu vévodovi z Orléans, je jím zasažen, a vše tím padá, záměry i řeči, ihned poté. — Smutný stav vévody z Orléans po zmaření bouře.

Nyní je třeba se trochu vrátit, abychom uviděli v celku onu španělskou aféru vévody z Orléans, která v té době propukla a která se stala zdrojem všech hořkostí a strastí, jež pak provázely jeho život a jež se odtud rozlily i na ta nejsvobodnější a nejnezávislejší období jeho života, kdy byl sám obdařen veškerou svrchovanou mocí.

Aniž se tu budu předčasně šířit o jeho povaze, postačí poznamenat, že jeho zahálka, kterou ustavičně klamal výlety do Paříže a bavil chemickými kuriozitami, velmi nemístnými, a pátráním po budoucnosti, které bylo nemístné ještě mnohem víc, zahálka vydaná paní z Argentonu, jeho milence, prostopášnosti a špatné společnosti, s nádechem nevázanosti, s malým ohledem na dvůr a s ještě mnohem menším na jeho paní choť — že mu to vše velice uškodilo v mínění světa, a zvláště v mínění krále, když ho nezbytnost věcí přiměla poslat ho vystřídat vévodu z Vendôme do Itálie; a že po turínském neštěstí, k němuž ve všech ohledech došlo navzdory jeho prozíravosti a navzdory všemu, co podnikl, aby Marsina přivedl k rozumu, a co po svém zranění podnikl, aby se s armádou vrátil do Itálie, přimělo to krále, aby ho odškodnil velením armád ve Španělsku.

Král mu dal najevo, že si přeje, aby s paní des Ursins dobře vycházel, aby se staral jen o věci týkající se války a do žádných jiných záležitostí se nijak nepletl. Vévoda z Orléans se tímto příkazem přesně řídil. Paní des Ursins se mu snažila jen vyhovět. Okázale mi o něm psala chvály toho druhu, o nichž se dobře ví, že se donesou dál. Znal jsem králova přání ohledně ní, byl jsem přítelem obou v nejvyšší míře, přál jsem si jejich shodu, která byla k vzájemnému prospěchu obou, a ještě víc k prospěchu vévody z Orléans, jemuž na ní záleželo víc, a postaral jsem se, abych mu předával všechno, co k tomu mohlo přispět. Utvrdil jsem toto smýšlení během krátkého pobytu vévody z Orléans zde mezi jeho dvěma cestami do Španělska a nic jsem neopomněl, abych mu dal pocítit, jak velice na tom pro něho záleží, vzhledem k jednotě paní des Ursins se španělskou královnou a k témuž svazku zde s paní z Maintenon.

Všechno mezi nimi šlo dobře až do jeho návratu do Španělska, kdy — nespokojen, jak málo bylo pro tažení připraveno navzdory péči, kterou tomu věnoval před svým návratem, a navzdory slibům, které mu byly dány, a rozhořčen, že kvůli týmž nedostatkům přišel v minulém tažení o tolik slavných příležitostí, a předvídaje, že mu budou stejně škodit i v tažení, které se chystal zahájit — mu uprostřed večeře uklouzlo ono slovo, tím krutější, že bylo nepřekonatelně trefné, jak jsem už poznamenal (tom VI, s. 301; v tomto vydání Tom 6, kapitola patnáctá), a to mu paní des Ursins i paní z Maintenon skrytě a nesmiřitelně znepřátelilo. Shoda mezi ním a paní des Ursins zdánlivě trvala dál, navzdory častým sporům, k nimž dávaly podnět proviant a ostatní dodávky pro armádu. Z mnoha drobností však přece jen vycítil, že se proti němu hledá záminka ke sváru a že je dobré dávat si zblízka pozor; a já jsem ho na to důrazně upozornil v souvislosti s fámou, která se zde rozšířila o jeho domnělé lásce ke španělské královně, se šikovně přizpůsobenými podrobnostmi; v té věci mě uklidnil, jak jsem řekl jinde, ve Španělsku o tom nepadlo ani slovo, a vskutku to nemělo sebemenší základ.

Už ke konci svého prvního tažení v té zemi, a ještě víc během následujícího pobytu v Madridu, postřehl chyby, k nimž princeznu des Ursins sváděly ctižádost a lakota. Nebylo pro něho těžké rozpoznat, že se jí nesmírně bojí a nenávidějí ji. Snad ho prostá zvědavost přiměla vyslechnout několik předních nespokojenců; princové si nade všechny lidi přejí být milováni. Ve Španělsku, a ze Španělska až sem, se všechno rozléhalo jeho chválou ve všech směrech — práce, péče o podrobnosti, schopnosti, statečnost, duchapřítomnost, důmyslnost, vynalézavost, vlídnost, mírnost; a nevím, zda nepovažoval pocty tužeb, vzdávané hodnosti a moci, za pocty srdcí, ani do jaké míry jím to lichotilo a svádělo ho. Když podle účinků, sice dost málo znatelných, ale takových, které nemohl přehlédnout, poznal neprozřetelnost onoho osudného vtipu, byl během svého druhého tažení a následujícího pobytu v Madridu o to zvědavější na počínání princezny des Ursins; o to přístupnější byl také stížnostem nespokojenců, aniž by jich ovšem nějak využil.

Stanhope,¹ bratranec toho, který byl za mé doby velvyslancem ve Španělsku a potom státním sekretářem v Anglii, velel Angličanům a byl druhým mužem v armádě hraběte Starhemberga, stojící proti armádě, které velel vévoda z Orléans. Tento anglický generál býval velmi prostopášný. Strávil nějaký čas v Paříži. Tehdy, ještě dost mladý, se tam seznámil s abbém Duboisem, jak se říká, mezi hruškou a sýrem, a jeho prostřednictvím i s vévodou z Orléans, který s ním celou jednu zimu a léto podnikl spoustu zábav, všechny z nejvolnějších. Princ a generál, kteří se ve Španělsku stali významnými osobnostmi a stáli proti sobě, si vzpomněli na staré dobré časy, dávali si to vzájemně najevo, jak jen mohli, a stejně tak se chápali příležitostí průvodních listů, výměn zajatců a podobných věcí, aby si po trubačích dopisovali.

Nespokojenci s vládou a s paní des Ursins se kolem něho shromáždili. Dělal z toho tak málo tajemství, že po návratu od armády do Madridu se za několik z nich přimluvil, některé navrátil do milosti, jiným vymohl, co si přáli, a na stížnosti, které mu na to paní des Ursins vznesla v přítomnosti krále a královny, odpověděl, že se domníval, že jim slouží, když si tak počíná, aby těm lidem nabídl střední cestu mezi Madridem a Barcelonou, kam by se jinak vrhli, kdyby se neuchýlili k němu a kdyby je nezadržel svými slovy a svou pomocí. Nikdo z těch tří neměl, co by odpověděl, a když nabídl, že je už nebude poslouchat, prosili ho, aby v tom pokračoval. Naléhali na něho, aby urychlil svůj návrat do Španělska, a rozešli se, jak se zdálo, velmi spokojeni.

S úmyslem, že bude nepřítomen jen velmi krátce, zanechal všechny své ekvipáže u jakéhosi Renauta, kterého mu dal vévoda z Noailles a který mu často sloužil jako tajemník, aby za jeho nepřítomnosti jeho jménem urychloval přípravy dohodnuté pro příští tažení a podával mu o nich zprávy i o věcech, o nichž by si přál být zpraven. Hrabě z Châtillonu, první šlechtic jeho komory, šlechtic velmi chudičký a otec vévody z Châtillonu, který, aniž na to pomyslel, rychle udělal nejskvělejší kariéru, zůstal ve Španělsku také, pod záminkou, že si ušetří šest set mil cesty v tak krátké době, ve skutečnosti proto, aby se dvořil paní des Ursins a pokusil se získat grandezu. [Renaut] zůstal také. Tento Renaut, kterého jsem nikdy neviděl, byl podle doslechu chlapík důvtipný a podnikavý, činorodý, smělý, inteligentní. Brzy uvidíme, že úsudek k tomu nepatřil.

Ke konci zimy se král svého synovce zeptal, co je ten Renaut zač a proč ho nepřivezl s sebou; a dodal, že by udělal dobře, kdyby ho povolal zpět, protože je to intrikán, který se netaktně vtírá mezi nepřátele paní des Ursins, a té to působí potíže. Vévoda z Orléans na otázky odpověděl a řekl, že Renautovi vzkáže, aby se vrátil, a skutečně mu to nařídil. Renaut odpověděl, že se začne chystat k návratu, a vévoda z Orléans na to už víc nepomyslel.

Za nějaký čas se ho král zeptal, zda má velkou chuť vrátit se do Španělska. Odpověděl způsobem, který sice projevoval jeho touhu sloužit, ale neprozrazoval žádnou dychtivost; a vůbec nepostřehl, že by se pod tou otázkou mohlo skrývat něco důležitého.

Vyprávěl mi to. Vytkl jsem mu ochablost jeho odpovědi. Vyložil jsem mu, jak velice mu záleží na tom, aby jeho tažením učinil konec jedině mír; že kdyby přestal sloužit během války, octl by se na úrovni ostatních propuštěných armádních generálů a všechno, co vykonal, by bylo zapomenuto, aniž by mu zůstala jiná vážnost než ta, kterou mu dává jeho rod, kdežto kdyby tuto válku dovedl do konce a dál si v ní vedl dobře, sotva by se mohlo stát, aby mu při míru něco nezůstalo. Kromě toho (neboť se tehdy ještě počítalo s tím, že Monseigneur a monseigneur vévoda z Bourgogne budou sloužit) mu žádná jiná země nevyhovovala tak jako Španělsko, kde byl daleko od soupeření, závisti a kabinetních kurýrů svobodný. Sloužit ve Flandrech pod Monseigneurem nebo v Německu pod monseigneurem vévodou z Bourgogne — to už nebylo velet armádě; ve Flandrech by to znamenalo pracně figurovat u dvora, který by měl své trny, riskovat pověst, kdyby zvítězila politika, a jinak se vystavovat nepříjemným rozporům, jejichž tíha závisti a zlých služeb by dopadla na něho podle toho, zda by události byly dobré, či špatné, jakmile by se zdálo, že vyplynuly z jeho názoru; v Německu by to byla cesta, a ne tažení, v němž by vévoda z Harcourtu a vévoda hannoverský hleděli jen na to, jak se uživit. Nesloužit už vůbec by kromě toho, co bylo poznamenáno nejprve, znamenalo vystavit se tomu, že by ho v případě neštěstí a sporů chytili jako záchranu, aby šel napravovat chyby snad jen málo napravitelné, a snad stejně nebezpečné napravit pro politiku jako nenapravit pro stát a pro jeho vlastní pověst — snadno se zničit, kdyby přijal, a ještě jistěji, kdyby odmítl. Zdálo se, že tyto důvody vévodu z Orléans přiměly k opravdovějšímu přání vrátit se do Španělska.

O několik dní později se ho král zeptal, jak si myslí, že stojí u princezny des Ursins; a protože mu odpověděl, že má důvod být přesvědčen, že u ní stojí dobře, neboť neudělal nic, čím by u ní stál špatně, řekl mu král, že se ona přesto velice obává jeho návratu do Španělska a naléhavě žádá, aby ho tam znovu neposílali; že si stěžuje, že ačkoli udělala všechno, aby mu vyhověla, spolčil se se všemi jejími nepřáteli; že ten tajemník Renaut s nimi udržuje úzký a tajný styk, a to ji přimělo žádat o jeho odvolání, ze strachu, aby jí jménem svého pána nepůsobil potíže.

Vévoda z Orléans odpověděl, že ho tyto stížnosti paní des Ursins nekonečně překvapují; že vždy velmi dbal, jak mu to Jeho Veličenstvo uložilo, aby se nepletl do žádných záležitostí kromě válečných; že nic neopomněl, aby paní des Ursins zbavil jakéhokoli podezření, že by se chtěl do něčeho vměšovat, a aby jí dal najevo, že chce s ní žít v souladu a přátelství, jak také skutečně žil. Vylíčil králi vyjasnění, k němuž mezi ním a jí došlo a o němž jsem vyprávěl výše, s nímž byla ona velmi spokojena, stejně jako Jejich Katolická Veličenstva, která byla přítomna, a že ho všichni tři prosili, aby nespokojence dál naslouchal a získával je zpět a aby urychlil svůj návrat do Španělska, odkud se tehdy chystal odjet.

Dodal, že je pravda, že ví o mnoha zpronevěrách a nebezpečných pletichách princezny des Ursins, které mohou vést jedině ke zkáze Jejich Katolických Veličenstev a jejich koruny; že paní des Ursins, která to snad tuší, se v něm těchto znalostí obává, a proto nechce, aby se vrátil; ale že si to, co mu Jeho Veličenstvo předepsalo, zapamatoval tak dobře, že se odvažuje vzít za svědka je samo, že je to poprvé, co si dovoluje s ním o tom mluvit; že ať viděl sebevětší nutnost podat mu o tom zprávu, vždy by to ponechal v mlčení, kdyby ho král sám nepřinutil je v této věci prolomit tím, že s ním mluvil o nepřízni paní des Ursins vůči němu, o níž on nevěděl a kterou si nezasloužil.

Král se na okamžik zamyslel a pak mu řekl, že za tohoto stavu věcí považuje za vhodnější, aby ho do Španělska znovu neposílal; že se tamní záležitosti octly v krizi, u níž je nejisté, komu země zůstane; že kdyby z ní jeho vnuk musel odejít, nemělo by cenu se jakkoli zabývat správou paní des Ursins; že kdyby si tu korunu udržel, bylo by pak vhodné promluvit o té správě důkladně, a že by tehdy rád požádal svého synovce o radu.

Vévoda z Orléans se s tím spokojil a vyprávěl mi to, jak se mi zdálo, jen mírně rozladěn, a já víc než on z důvodů, které byly uvedeny. Řekl mi, že celá tato intrika šla přímo od paní des Ursins k paní z Maintenon, a to se dozvěděl od krále, to jest že se paní des Ursins v té věci obrátila na paní z Maintenon bez jakéhokoli jiného prostředníka; ostatně ho ani nepotřebovala, zvláště když šlo o společnou pomstu.

Brzy nato se rozhlásilo, že se vévoda z Orléans do Španělska nevrátí, protože tam půjde skoro jen o to přivést odtud zpět francouzská vojska, a takový úkol mu neodpovídá. Tehdy král vévodovi z Orléans řekl, aby si odtud nechal přivézt své ekvipáže, a pošeptal mu do ucha, aby pro ně poslal někoho rozumného, kdo by za nynější situace mohl být doručitelem jeho protestů pro všechny případy, kdyby se Filip V. na základě nějaké smlouvy vzdal španělského trůnu, aby si jeho synovec zachoval svá práva tím, že by jeho protesty byly nenápadně přijaty. Tak mi to aspoň tehdy řekl vévoda z Orléans, a tomu později málokdo chtěl věřit, neboť je třeba mluvit přesně.

Tento princ k tomu úkolu vybral jakéhosi Flotta, kterého jsem stejně jako Renauta nikdy neviděl, protože jsem v jeho domě nikdy neměl styky a nikoho jsem tam neznal. Byl to člověk velmi duchaplný, obratný a smělý, jak jsem slyšel od pana z Lauzunu, který si ho cenil; býval v jeho službách v době jeho nejdůležitějších záležitostí s Mademoiselle, hodně se do nich zapletl, přešel pak do jejích služeb, ale jako hlavní nástroj všeho mezi nimi, v dobách nejtěžších i v dobách věznění pana z Lauzunu, až do jeho návratu a jeho pozdějších roztržek s Mademoiselle; po její smrti vstoupil do služeb Monsieura a po Monsieurově smrti zůstal u vévody z Orléans, který ho ve válce v Itálii a ve Španělsku používal jako důvěrného pobočníka.

Tento muž, vychovaný, jak vidno, v intrikách, odjel přímo do Madridu. Cestou dostal zprávu od Renauta, který tam stále zůstával a který mu oznamoval den svého odjezdu a místo, kde se s ním setká. Flotte ho na smluveném místě nezastihl. Myslel, že Renaut svůj odjezd odložil a že ho potká dál. Jel stále dál, a když ho nikde nepotkal, nepochyboval, že ho zastihne ještě v Madridu a že ho tam Renaut čeká. Dorazil tam, nějaký čas tam pobyl a marně tam Renauta hledal. Vídal se tam s několika lidmi, a dokonce s několika grandy, kteří byli s Renautem ve styku, ale ti mu o něm nedokázali nic říci. Nevím, co si o tom Flotte myslel; ale pobyl v Madridu dost dlouho a pak odjel k armádě, která byla ještě rozložena ve svých zimních ubikacích.

Tam se poklonil maršálovi z Besons, pro něhož neměl žádné dopisy, a tři týdny se toulal od ubikace k ubikaci, aniž by Besonsovi dal nějakou určitou či přesnou odpověď; Besons neviděl pro tento dlouhý pobyt žádný důvod, byl jím překvapen a naléhal na něho, aby se vrátil do Francie. Konečně se Flotte šel s maršálem rozloučit a požádat ho o eskortu, aby mohl odjet ve společnosti jednoho proviantního komisaře, který také chtěl přejít zpět přes Pyreneje. On a ten komisař vyjeli jednoho rána od Besonse, oba v jedné dvoumístné bryčce, s eskortou dvaceti dragounů.

Když se vzdalovali od maršálova hlavního stanu, komisař spatřil v dálce dvě silné eskadrony, které se k nim pozvolna přibližovaly a v nichž poznal jízdu španělského krále. Podezření, které pojal, ho brzy přimělo vystrčit hlavu z okénka, a odtud viděl, že je ty eskadrony sledují; řekl to Flottovi, který zprvu nic nepodezíral, ale o půl míle dál se začal také znepokojovat. Radili se spolu v bryčce a ujeli ještě dvě míle, načež poděkovali své eskortě, že ji už nepotřebují, aby viděli, co pak ty dvě eskadrony udělají. Dragouni, kteří byli Francouzi, ze zdvořilosti chvíli naléhali, že je budou doprovázet, pak je chtěli opustit; ale jakmile to eskadrony zpozorovaly, přiklusaly a dragounům v odchodu zabránily. Ten hluk tak blízko přiměl komisaře podívat se, co to může být, a když viděl, že se proti nim něco chystá, řekl to Flottovi a zeptal se ho, zda u sebe nemá nějaké papíry. Flotte zachoval klid; ale o chvíli později, když zpozoroval několik oddělených jezdců, kteří jeli vedle nich, požádal komisaře, aby si vzal pouzdro s dopisy, které mu nenápadně podstrčil. Bylo už pozdě, jeden z jezdců si toho všiml. Zastavil bryčku a eskadrony ji současně obklíčily. Dragouni se nato tvářili, že ji chtějí bránit; ale ten, kdo eskadronám velel, přistoupil k dragounskému poručíkovi a zdvořile mu řekl, že má své rozkazy, že by ho měla zadržet nerovnost počtu, protože by se marně stavěl proti tomu, co on musí vykonat, a konečně že by ho mrzelo, kdyby je musel dát odzbrojit. Na to nebylo a ani nepadlo žádné odpovědi. Dragouni odjeli. Exempt tělesné gardy španělského krále, který byl až dosud mezi jezdci, přistoupil k bryčce, prokázal se písemným rozkazem, který ukázal, přiměl Flotta a komisaře sestoupit, prohledal celou bryčku a pak Flotta od hlavy k patě, a jakmile byl upozorněn, nařídil komisaři, aby mu vydal, co mu Flotte podstrčil, a varoval ho, aby se nevystavoval špatnému zacházení, které ho čeká, kdyby ho musel obtěžovat prohlídkou. Komisař si to nedal říkat dvakrát a pouzdro s dopisy vydal, načež mu exempt řekl, že je volný, a dovolil mu znovu nasednout do bryčky a pokračovat v cestě. Současně byl Flotte posazen na koně, obklopen důstojníky, kteří si jeho osobu dobře pohlídali, a odveden k hraběti z Aguilaru² do téhož hlavního stanu, z něhož právě vyjel.³

Hrabě z Aguilaru, španělský grand, syn starého hraběte z Frigiliany, je tentýž, který přijel do Paříže prosadit ono nešťastné obléhání Barcelony, o němž jsem se obšírně rozepsal (tom V, s. 73; v tomto vydání Tom 5, kapitola čtvrtá). Velel tehdy vrchně španělským vojskům pod maršálem z Besons. Byl tehdy zaprodán paní des Ursins a ještě se s ním v dalším setkáme. Jakmile byl o zajetí zpraven, vyhledal Besonse a řekl mu všechno, co mohl, co nejpokorněji, aby omluvil, co právě dal provést bez jeho svolení a bez jeho vědomí v jeho armádě, na základě písemného rozkazu vlastní rukou španělského krále, který mu dal přečíst. Besons, jakkoli byl rozezlen, ho vyslechl, aniž ho přerušil, a přečetl si rozkaz španělského krále, jednoznačný co do provedení tohoto zatčení i co do toho, že mu o něm nemá nic sdělit. Když ho hraběti z Aguilaru vracel, řekl mu, že Flotte, kterého znal a měl za velmi rozvážného člověka, musí být velice vinen, když se španělský král odhodlal k takové krajnosti vůči někomu, kdo patří k vévodovi z Orléans.

Propustil Aguilara, sám nadmíru užaslý; ale aniž ztratil soudnost, napsal o té příhodě vévodovi z Orléans, upozornil ho, že králi o ní podá zprávu teprve řádnou poštou, která nemůže dorazit dříve než šest dní po kurýrovi, kterého právě vypravil, dal toho kurýra dostihnout s tímto lístkem a s rozkazem odevzdat jej vévodovi z Orléans bez vědomí kohokoli, takže ten princ se to dozvěděl celých šest dní před králem a před kýmkoli jiným. Vévoda udržel věc v takové tajnosti, že ji zatajil i přede mnou, a přesto nevím, jak zprávu, kterou dostal tak včas, využil. Ke králi se to dostalo řádnou poštou, která 12. července dorazila od armády a z Madridu. Král to řekl svému synovci, který hrál překvapení a měl čas se připravit. Odpověděl králi, že je podivné, že takto zatkli jednoho z jeho lidí; že když má tu čest být mu tak blízce příbuzný, je na Jeho Veličenstvu, aby žádalo zadostiučinění, a na něm, aby je očekával od jeho spravedlnosti a ochrany. Král odvětil, že urážka se ve skutečnosti týká víc jeho samotného než jeho synovce a že dá Torcymu rozkaz, aby o tom do Španělska napsal, jak se patří.

Není těžké pochopit, že taková senzace nadělala ve Španělsku i ve Francii velký hluk; ale ať byl zprvu jakýkoli, nebyl ničím ve srovnání s tím, co následovalo. Mluvil jsem o tom tehdy s vévodou z Orléans, který mi řekl, co bylo vyprávěno o jeho protestech, a zdálo se mi, že vše očekává od účinku královských dopisů. Při té příležitosti jsem se ho zeptal na zprávy o Renautovi; a dozvěděl jsem se, že od odpovědi, kterou mu Renaut dal na rozkaz k návratu, žádné neměl; že ho Flotte nezastihl ani na cestě, ani v Madridu a že se neví, co se s ním stalo. To vše ve mně vzbudilo podezření, že je v té aféře něco víc, že Renaut byl zatčen a že se ty věci neprovedly bez králova vědomí. Řekl jsem vévodovi z Orléans, že už jen to, že od Flottova odjezdu neměl o Renautovi žádné zprávy, ho mělo znepokojit kvůli jednomu a přimět k opatrnosti kvůli druhému. Přisvědčil, pak mi však řekl, že protože Flotte odjel jen na základě toho, co mu král řekl o jeho protestech, nemohl pojmout nedůvěru; že podle způsobu, jakým s ním král mluvil, nemůže věřit, že by v tom král měl prsty, nýbrž že jde o kousek smělosti a zvědavosti paní des Ursins, která tím vydávala druhý díl depeší abbého z Estrées,⁴ aby odhalila, s jakými nepřáteli má co činit, a svou vlastní věc zakryla záminkou státní záležitosti, u níž i to nejmenší podezření omlouvá jakýkoli skandál. Tato úvaha, k níž mě už v duchu přivedla znalost úskoků a smělosti princezny des Ursins, mě z úst vévody z Orléans přesvědčila ještě víc, a usoudil jsem, že je třeba s veškerými úvahami počkat až do příchodu odpovědi ze Španělska.

Na tu však nikdo nečekal, aby rozpoutal štvanici proti vévodovi z Orléans. Meudonská klika napůl minula cíl u monseigneura vévody z Bourgogne, ale u Monseigneura ho zničila. Příležitost proti jedinému z královské krve, který mohl něco znamenat, byla příliš lákavá, než aby jí nevyužila v celém rozsahu a neudělala si čisté pole. Tuto politiku přiostřovala osobní nenávist paní Vévodkyně, založená na rozdílech hodnosti, na něž si princové krve nemohli zvyknout, ještě palčivěji na věcech milostného rázu, které se tím, že zestárly, neodpouštějí, a konečně na žárlivosti kvůli velení armád, ačkoli ona měla daleko k tomu, aby milovala pana Vévodu, který se nijak nezdráhal mluvit a jednat tím nejhorším způsobem, jak jen mohl. Rozhlásilo se, že se vévoda z Orléans pokusil vytvořit si stranu, která by ho vynesla na španělský trůn tím, že by vyhnala Filipa V., pod záminkou jeho neschopnosti, nadvlády paní des Ursins a toho, že Francie zemi opouští, když odtud stahuje svá vojska; že vyjednával se Stanhopem, aby se mu dostalo ochrany od arcivévody, v představě, že Anglii a Holandsku je celkem jedno, kdo bude ve Španělsku vládnout, jen když arcivévoda zůstane pánem všeho, co leží mimo jeho pevninu, a ten, kdo dostane samotné Španělsko, bude jejich člověkem, dosazeným jejich rukou, na nich závislým a, ať by byl jakéhokoli rodu, nepřítelem Francie, nebo od ní aspoň odloučeným. To se rozšířilo nejvíc.

Byli i takoví, kteří šli dál. Ti nemluvili o ničem menším než o podmínce dát v Římě zrušit manželství vévodkyně z Orléans jako nedůstojné a uzavřené z donucení, a následně prohlásit jejich děti za levobočky, na žádost císaře; oženit se s královnou, sestrou císařovny a vdovou po Karlu II., která měla tehdy ještě poklady, usednout s ní na trůn, a jist, že s ní nebude mít děti, oženit se po ní s tou Argentonovou; a konečně, aby se zkrátily dlouhé a obtížné formality, otrávit vévodkyni z Orléans. Díky destilačním baňkám, laboratoři, fyzikálním a chemickým zábavám a otrlé a vytrvalé hubě pomlouvačů mohl být vévoda z Orléans ještě rád, že se jeho paní choť, která byla v jiném stavu a dostala právě v té době velmi prudkou koliku, jež ty hrůzy ještě zdvojnásobila, z toho šťastně dostala a brzy nato stejně šťastně porodila; její uzdravení nemálo přispělo k tomu, že ty řeči utichly.

Odpověď ze Španělska mezitím nepřicházela. Nejzdravější část dvora se začínala ježit, vévoda z Orléans na ni stále čekal. Král, a ještě víc Monseigneur, s ním jednali s chladem, který ho velice tísnil; podle jejich příkladu se od něho většina dvora otevřeně stahovala.

Byl jsem tehdy, jak jsem už poznamenal, v jakési nemilosti: nejezdil jsem už do Marly a tato nepříjemná situace byla zjevná. Mé tak úzké spojení s vévodou z Orléans znepokojilo mé přátele, kteří na mne naléhali, abych se od něho trochu vzdálil. Zkušenost s tím, čeho jsou schopni ti, kdo mě nenáviděli nebo se mě báli, zvláště meudonská klika, což byla klika Vendômova, a zejména pan Vévoda a paní Vévodkyně, mě přiměla dobře si v duchu uvážit, že vzhledem k tomu, jak jsem stál u krále, jim toto tak velké spojení dává dobrou hru. Ale když jsem vše zvážil, usoudil jsem, že u dvora stejně jako ve válce je třeba cti a odvahy a umět s rozvahou čelit nebezpečím; [usoudil jsem] tedy, že nemám dát najevo sebemenší strach ani projevit sebemenší změnu ve svém starém a tak důvěrném spojení s vévodou z Orléans v době, kdy to potřeboval, vzhledem k podivné opuštěnosti, kterou zakoušel.

Když konečně odpovědi ze Španělska přišly, a to už dosti dávno, aniž se o nich mluvilo, tento princ se mi přiznal, že ho několik významných osob, španělských grandů i jiných, přesvědčilo, že není možné, aby se španělský král udržel, a odtud mu navrhli, aby urychlil jeho pád a postavil se na jeho místo; že ten návrh odmítl s rozhořčením, jaké si zasloužil, ale že je pravda, že se dal strhnout k návrhu nechat se tam vynést, kdyby Filip V. padl sám od sebe bez jakékoli naděje na návrat, protože v tom případě by mu nijak neuškodil a prokázal by králi a Francii dobrodiní tím, že by Španělsko zachoval jejich rodu, což by jim nebylo o nic méně prospěšné než jemu samému; že kdyby se to stalo bez králova vědomí, král by se neocitl v nesnázích, aby se toho při míru zřekl, a nepřátelé by si nemuseli dělat starosti s princem, kterého na trůn vynesla sama země, odděleně od Francie, s níž by zdání svornosti a spojení nemohlo být takové jako u Filipa V.

Toto přiznání ve mně nevzbudilo dobré mínění o tom plánu ani touhu naléhat, abych se dozvěděl víc, za předpokladu, že by v tom bylo ještě něco dalšího. V této obavě jsem se omezil na to, že jsem tomu princi vyložil nesmyslnost plánu tak zbaveného rozumu, že by bylo ztrátou času zabývat se tu vyprávěním všeho, co jsem mu o tom řekl a co jsem mu velmi snadno dokázal. Potom jsem mu poradil, aby udělal nemožné a zjistil, kam až král o věci ví, aby mu nedal podnět k dalšímu podezření ve věcech tak citlivých a s následky — ať by se obrátily sebelépe — tak neblahými, pokud jde o odcizení a nenapravitelnou nedůvěru; aby mu přiznal, co by mu král sám prozradil, anebo, kdyby byl král informován, aby mu vyprávěl, co právě řekl mně, a zvláště aby mu dobře ukázal jeho meze a úmysl; aby ho prosil za odpuštění, že se mu nesvěřil a nevyžádal si jeho rozkazy; aby se omluvil tím, že v tom plánu nebylo nic zlého proti jeho službě ani proti španělskému králi, a tím, že kdyby o něm Jeho Veličenstvo vědělo, jeho svědomí by mohlo být v rozpacích ohledně odřeknutí, která by bylo nutno učinit při míru, kdyby je tehdy po něm žádali. Dodal jsem, že přes to všechno nevidím horší, smutnější a zároveň pošetilejší a nemožnější záležitost ani větší neštěstí pro něho, než že se do ní nechal strhnout; že se z ní však musí silou ducha, chování a rodu snažit dostat co nejméně špatně a že nesmí sám sebe opustit v tom smutném stavu všeobecné opuštěnosti a nejkrutějšího pokřiku, do něhož už upadl. Mou radu velmi uvítal, napůl uznal chybu i pošetilost a přiznal se mi, že nechal Renauta ve Španělsku, aby tu věc sledoval, a že se s ním tam měl dohodnout i Flotte.

Paní des Ursins měla příliš mnoho špehů všeho druhu, byla příliš zaujata svou nenávistí k vévodovi z Orléans, pojala příliš velkou nedůvěru kvůli ochraně, kterou poskytoval nespokojencům; měla příliš mnoho podezření ohledně počínání Renauta, který zůstal ve Španělsku, ačkoli ona dosáhla toho, aby byl odtamtud odvolán; konečně byla v tom příliš utvrzena příjezdem Flotta pod záminkou tak lichou, jako bylo přijet pro ekvipáže, které neměly nouzi o lidi, kteří by je přivezli zpět; [měla] příliš živý zájem na tom, aby věc prohlédla a vévodovi z Orléans způsobila nesnáze, než aby nebyla zpravena.

Renaut si počínal, jak jsem později slyšel, s krajní neprozřetelností. Nijak nešetřil svými příchody a odchody ani svými styky, které byly paní des Ursins zcela právem podezřelé, protože se stýkal jedině s jejími nepřáteli. Tomu člověku se zatočila hlava; neunesl tíhu tak důležité důvěry a zprostředkování tak vysokých věcí; pokládal se za rozhodčího o odměnách pro všechny, kdo by se k té straně přidali, a nakonec ho zradily i jeho vlastní řeči a způsobily, že byl tajně zatčen krátce před příjezdem Flotta, který, méně neopatrný, ale tápající bez Renauta, padl do nástrah, které ho zahubily. Doba, kdy se francouzská vojska stahovala, nejprve úplně a pak částečně, se jim zdála chvílí otřesu, které je třeba využít. Ti, kdo ve Španělsku svedli vévodu z Orléans k výstřednosti toho nemožného plánu, se chopili téže chvíle, aby stranu rozšířili, a všichni s tak malou opatrností, že jejich počínání, stejně nesmyslné jako jejich plán sám, vedlo k jeho snadnému odhalení a způsobilo celý ten hrozný skandál.

Zatímco jsem vévodu z Orléans přemlouval, jak jsem právě vyložil, a zatímco se on chystal toho využít (a během těch rozhovorů jsem nikdy dobře nerozpoznal, jak daleko věc pokročila, a ještě méně, kam až o ní král věděl, ani tehdy, ani později), král se o tom radil se svou rodinou i se svou radou. O plánu věděl už v době, kdy nařídil svému synovci, aby si Renauta ze Španělska povolal zpět. Z papírů, které se u Renauta našly při zatčení, a později z Flottových se dozvěděl mnohem víc, a snad ještě víc, když byl o čtrnáct dní později v Zaragoze zatčen markýz z Villarroelu, generálporučík španělských vojsk, a současně v Madridu don Bonifacio Manrique, rovněž generálporučík, a to v kostele, který je ve Španělsku azylem, jenž se porušuje jen s velkými ohledy, aby se z něho vyvlekli největší zločinci.

Byla to pro tu zemi senzace tak veliká, že se k ní nedalo nic přidat. Právě to také chtěla princezna des Ursins, aby vyvolala pokřik celého Španělska, nutný k tomu, aby pobouřil celou Francii, pod tajnou záštitou paní z Maintenon. Obě dobře cítily prázdnotu jádra toho spiknutí a že potřebuje tím víc rámusu, oč víc šlo o to zaskočit a strhnout k nejtvrdším rozhodnutím proti vnukovi Francie, synovci krále, strýci španělské královny a vévodkyně z Bourgogne, na něhož bylo příliš nebezpečné zaútočit nadarmo. Úspěch předčil jejich naděje.

Nikdy tak všeobecný pokřik, nikdy tak velký rámus, nikdy taková opuštěnost jako ta, v níž se vévoda z Orléans octl — a kvůli pošetilosti; neboť kdyby v tom byl zločin, nakonec by se to vědělo; nikdo ho nijak nešetřil tím, že by se to tajilo, a odtud plyne, že nikdo se o tom nedozvěděl víc, než co jsem vyprávěl. Z toho usuzuji, že ani král, ani paní z Maintenon, ani sama paní des Ursins o tom nevěděli víc, ony, které neustále tlačily k tomu nejtvrdšímu, a byly tudíž tak zainteresovány na důkazech, že si to zasloužil; a přece z žádné strany nebylo uvedeno ani [neproniklo] víc, než co jsem právě vyprávěl, ani tehdy, ani kdykoli později.

Monseigneur se mezi všemi vyznamenal tím, že chtěl trestat co nejpřísněji; viděli jsme, že španělského krále vždycky miloval; všechno, co ho obklopovalo, až na dva nebo tři, bylo nepřátelsky naladěno vůči vévodovi z Orléans, od něhož Monseigneura dávno předtím odcizili. Meudonská klika, jejíž důvody jsem ukázal, vládla, anebo budila strach u všech, kdo se přibližovali k princi, jehož ovládala, jehož rozum byl nulový, jemuž se namlouvaly věci nejvzdálenější jakékoli pravděpodobnosti a o čemž příští rok poskytne příklad, který lze nazvat neuvěřitelným. Slečna Choinová se rozhodně nehodlala nepřipojit k paní Vévodkyni a jejím dvěma tak důvěrným přítelkyním, slečně z Lislebonne a paní z Espinoy, ve věci, na níž jim tolik záleželo — první z nenávisti, ostatním dvěma i jí samé z politiky — a nepodpořit znovu paní z Maintenon, s níž zůstala spojena od aféry Chamillartova pádu; ta, aniž se odvážila šikovat lidi jako v případě tohoto ministra, se postarala, aby se dostatečně ukázala těm, jichž hodlala využít, aby na ně dosáhla téměř téhož účinku, jakého zjevněji dosáhla proti ministrovi. Nezapomněla na vnitřní páky králových kabinetů, které dovedla tak užitečně uvést do pohybu proti Chamillartovi. Pan du Maine na tom měl týž zájem, který ho tak živě, ale tak lstivě uvedl do pohybu ve prospěch vévody z Vendôme proti monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, a tentokrát, místo aby se musel skrývat před paní z Maintenon, měl její souhlas a přání. Jedinou jejich starostí bylo, že nemohli tohoto prince přimět, aby se připojil k jejich pokřiku. Zůstal pevně při tom, že chce důkazy a zřejmost, a tvrdil, že i kdyby se takové našly, je třeba zločin královské krve skrýt, a ne ho zveřejňovat ke společné hanbě. Je však naprosto jisté, že hra byla rozehrána tak, aby se ta krev prolila, nebo přinejmenším aby byl vévoda z Orléans zneuctěn odsouzením a domnělou milostí zmírnění trestu, které by ho navždy zničilo. Spousta lidí v tom nacházela svůj prospěch s ohledem na budoucí možnosti, někteří kvůli své nenávisti a ty dvě vládkyně na této i oné straně Pyrenejí především kvůli své pomstě.

Aféra byla tedy ve Španělsku i ve Francii vydávána za spiknutí prince tak blízkého oběma korunám, a navíc vlastního strýce španělské královny z matčiny strany, který zneužívaje listiny, jež ho navracela na jeho místo v nástupnictví španělské monarchie navzdory tomu, že o něm závěť Karla II. mlčí, zneužívaje moci velení armád, důvěry ve věcech státních a postavení infanta, využíval všeho toho, aby napodobil uchvatitelství prince oranžského vůči jeho tchánovi, vyhnal ze Španělska vládnoucí rodinu a sám zaujal její místo na trůně.

Monseigneur, vždy tak pohřbený v nejhlubší netečnosti, z níž ho uměním a machinacemi poprvé v životě vytrhli proti Chamillartovi, nyní, poháněn týmiž lidmi, projevil až zuřivost a nenaléhal na nic menšího než na soudní a trestní vyšetřování. Voysin a Desmarets, příliš oddaní paní z Maintenon, první z vděčnosti, druhý ze strachu, se neodvažovali být jiného mínění; první z nich je dokonce vřele podporoval. Torcy kolísal a byl v rozpacích. Pokud jde o vévodu z Beauvilliers, ten byl v rozpacích ještě mnohem víc. Veřejný pokřik ho omamoval; mravy a chování vévody z Orléans mu činily uvěřitelným cokoli, nemohl zapomenout na svou vychovatelskou něhu ke španělskému králi. Přesto neviděl nic jasně; zdržoval ho ohled na pana z Chevreuse, který měl vévodu z Orléans rád pro vědecké zájmy a pro rozhovory, jimiž ho doufal obrátit k Bohu. Tento princ nikdy nekolísal v otázce arcibiskupa z Cambrai; vždy s ním udržoval styky, a tento prelát byl srdcem a duší obou vévodů. Beauvilliers se konečně podřizoval jemnocitu monseigneura vévody z Bourgogne. Kancléř, vyděšený tak obludným skandálem v královské rodině, nebyl o nic méně odcizen vévodovi z Orléans kvůli jeho chování a mravům. Stál nesmírně dobře s Monseigneurem, aniž to bylo znát, z důvodů, které jsem uvedl; nechtěl ztratit tak vzácnou výhodu, byl ostatně spojen s Harcourtem, který ho, jak jsme viděli, usmířil s paní des Ursins; ale zarputilost jeho syna, kterého znal do dna a na němž nenáviděl všechno kromě opory a kariéry, ho přiváděla k mínění monseigneura vévody z Bourgogne. To vše se připravovalo a vařilo pod popelem už od chvíle, kdy král mluvil se svým synovcem o tom, že se už do Španělska nevrátí, a o tom, aby si odtud povolal Renauta, který byl brzy nato zatčen. Tolik pozornosti budící zatčení Villarroela, a zvláště Manriqua, dalo této strašné aféře takový popud, že umlčela všechny ostatní a prudce rozrušila i tváře všech lidí.

V tomto víru mluvil vévoda z Orléans dlouho s králem, který ho vyslechl jen jako soudce, ačkoli mu tehdy přiznal skutečnost tak, jak ji vyložil mně a jak jsem ji tu vyprávěl. Tato skutečnost, tak jak ji králi vylíčil, byla jistě výstřední nápad, ale takový, který nikdy nemohl platit za zločinný; a přece to nebylo to, co přicházelo ze Španělska, ani to, co se našeptávalo zde. Vynaložilo se všechno možné manévrování a úsilí, aby se král udržel v přesvědčení, že přiznání, které mu vévoda z Orléans učinil, je jen úskok zločince, který se vidí blízko usvědčení a který, aby unikl, svádí na falešnou stopu; ale stopu, jejíž hrubá nesmyslnost sama dokazovala, co by se našlo, kdyby se ho zatklo, vydalo formálnímu řízení a odstranilo se tak všechno, co ho činilo příliš úctyhodným a příliš obávaným, než aby bez tak nezbytného kroku bylo možno doufat, že se podaří vymoci pravdu, zadržovanou strachem z jeho rodu a z jeho osoby; všechny ohledy by však padly, jakmile by ho lidé viděli opuštěného a postaveného na roveň zločincům, neboť i přes lesk a hrůzu, které ho dosud chránily, se tato prostá pravda stávala už tak hmatatelnou a dávala se tak dobře jako taková pocítit, a to samotným vévodou z Orléans, že se všemi svými schopnostmi nedokázal vymyslet nic jiného než pošetilost, aby ji zastřel, a pošetilost postrádající jakékoli zdání pravděpodobnosti.

Proti tolika machinacím, úskokům, smělosti, nenávisti a ctižádosti stál vévoda z Orléans při své obraně sám, bez jiné opory než opovrhovaných slz matky a vlažné slušnosti manželky, bezmocné vůle hraběte z Toulouse, který by mu se svou přirozenou chladností rád posloužil, a nebezpečných řečí druhého švagra, který se zaklínal svými přáními a přimíchával k nim lehké a neužitečné rady, které bylo třeba vyslechnout, aniž by se dala najevo nedůvěra.

Král, každou chvíli vydaný všem náporům svých kabinetů, bez oddechu u paní z Maintenon, ustavičně pronásledovaný ze Španělska, zahrnovaný Monseigneurem, který po něm neustále žádal spravedlnost pro svého syna, jen málo zdržovaný moudrou radou monseigneura vévody z Bourgogne, jehož váha zůstala ve Flandrech, ani vévodkyní z Bourgogne, která si z celého srdce přála svého strýce vysvobodit, ale která, od přírody bázlivá, třesoucí se před Monseigneurem a ještě víc před paní z Maintenon, jejíž vůli postřehla, se odvažovala pronášet jen poloviční slova — král, pravím, nevěda, k čemu se rozhodnout, o tom jednal ve státní radě, kterou shledával stále rozdělenou. Nakonec ustoupil tolika tak důvěrným a tak dobře zorganizovaným pokřikům a nařídil kancléři, aby prozkoumal formy, jichž je třeba k vedení takového soudu. Kancléř pracoval třikrát nebo čtyřikrát s králem o samotě poté, co ostatní ministři odešli z rady. Protože neměl žádný resort, s králem nikdy nepracoval; a vzhledem ke všemu, co se o té aféře, která byla tehdy jediným předmětem všech rozhovorů, šířilo, tato novinka brzy dovedla dvůr i město přímo k jádru věci.

Chodíval jsem skoro každý večer pobesedovat s kancléřem do jeho kabinetu, a o té aféře se tam několikrát mluvilo jen povrchně kvůli přítomnosti jiných lidí. Jednoho večera, kdy jsem tam přišel dřív, jsem ho zastihl samotného, jak se s hlavou skloněnou a s oběma pažemi v rozparcích taláru procházel; tak to dělal, když ho něco velmi zaměstnávalo. Mluvil se mnou o fámách, které sílily, a pak, chtěje se nenápadně dostat k věci, dodal, že se zachází až k řečem o trestním procesu, a vyptával se mne, jakoby z pouhé zvědavosti a jakoby náhodou v rozhovoru, na formy, o nichž věděl, že se v nich dost vyznám, protože jsou to formy pairského soudu. Odpověděl jsem mu, co jsem o tom věděl, a uvedl jsem mu příklady. Ještě víc se zahloubal, udělal několik koleček po kabinetu a já s ním, aniž kdo z nás pronesl jediné slovo, on se stále díval do země a já jsem ho upřeně pozoroval; pak se kancléř najednou zastavil, obrátil se ke mně, jako by se náhle probudil, a řekl mi: „Ale Vy, kdyby k tomu došlo — jste pair Francie, všichni by nutně byli předvoláni a byli by soudci, protože by bylo nutné svolat je všechny, i Vy byste jím byl; jste přítel vévody z Orléans; předpokládám, že je vinen — jak byste to udělal, abyste se z toho vyvlékl?“ — „Pane,“ řekl jsem mu s jistotou v hlase, „nezahrávejte si s tím, rozbil byste si nos.“ — „Ale,“ pokračoval ještě jednou, „říkám Vám, že předpokládám, že je vinen a postaven před soud; ještě jednou: jak byste to udělal?“ — „Jak bych to udělal?“ řekl jsem mu, „nebyl bych v rozpacích. Šel bych tam, neboť přísaha pairů to výslovně ukládá a svolání k tomu zavazuje. Klidně bych na svém místě vyslechl všechno, co by bylo přednášeno a co by přede mnou bylo hlasováno; až by na mne přišla řada mluvit, řekl bych, že dříve než se pustíme do jakéhokoli zkoumání důkazů, je nutné stanovit a projednat stav otázky; že tu jde o skutečné nebo domnělé spiknutí s cílem svrhnout španělského krále a uchvátit jeho korunu; že tento čin je nejtěžším případem zločinu urážky majestátu, ale že se týká výhradně španělského krále a koruny, a v ničem francouzské; že tudíž, dříve než půjdeme dál, nepovažuji soud, dostatečně obsazený pairy, v němž mluvím, za příslušný rozhodovat o zločinu urážky majestátu zcela cizího, ani za slučitelné s důstojností koruny vydat prince, kterého jeho rod činí k ní způsobilým a který je jí tak blízký, jakémukoli španělskému soudu, který jediný by mohl být příslušný rozhodovat o zločinu urážky majestátu, jenž se týká výhradně španělského krále a koruny. Když bych to řekl, myslím, že by shromáždění bylo překvapeno a v rozpacích, a kdyby došlo ke sporu, nebyl bych v nesnázích své mínění obhájit.“ Kancléř byl nadmíru udiven, a po několika okamžicích mlčení, kdy se na mne díval, mi řekl, dupnuv nohou a usmívaje se jako člověk, jemuž se ulevilo: „Vy jste ale chlapík! Na tohle jsem nepomyslel, a opravdu to má hlavu a patu.“ Uvažoval se mnou ještě jen několik málo okamžiků a propustil mě, což v tu hodinu nikdy nedělal, protože jeho pracovní den byl tehdy u konce a patřil už jen jeho důvěrným přátelům. Když jsem odcházel, vstoupil tam první štolba.

Shledal jsem, že dojem, jaký jsem na kancléře udělal, je tak velký, že jsem to šel hned vyprávět vévodovi z Orléans, který mě srdečně objal. Nikdy jsem se nedozvěděl, co s tím kancléř udělal, ale nazítří pracoval po skončení rady s králem znovu o samotě. Bylo to naposledy, a za necelých dvacet čtyři hodin se fámy náhle změnily: začalo se říkat potichu, a pak nahlas, že žádný proces nebude, a [ty fámy] hned utichly.

Král dal v polosoukromých rozhovorech najevo, aby se to rozneslo, že v té aféře jasně prohlédl, že je překvapen, jaký hluk se kolem ní nadělal, a že shledává velmi podivným, že se o ní vedou tak zlé řeči.⁵

To umlčelo řeči na veřejnosti, ne však v soukromí, kde se o tom ještě dlouho mluvilo. Každý si o tom myslel, co chtěl, podle svých náklonností a představ. Král zůstal svému synovci odcizen; a Monseigneur, který se z toho nikdy nevzpamatoval, mu to dával pocítit nejen při každé příležitosti, ale i v každodenním životě, velmi ponižujícím způsobem. Dvůr toho byl každou chvíli svědkem a viděl, že král je k synovci odměřený a že se k němu chová strojeně. To lidi k tomuto princi nepřiblížilo; jeho stísněnost a nevolnost ho po nějaké době trochu umírněnějšího chování zavlekly víc než kdy jindy do Paříže, kvůli svobodě, kterou jinde nenacházel, a [aby] se omámil prostopášností.

Byla-li paní des Ursins zklamána, že se svého vytčeného cíle jen dotkla, paní z Maintenon a její spojenci, slečna Choinová a její lidé, nebyli o nic spokojenější a usilovně se starali, aby odcizení krále a Monseigneura živili a obraceli je v nenávist a v nejhorší podezření, a aby svět udrželi v přesvědčení, že kdo navštěvuje vévodu z Orléans, špatně si u dvora počíná; proto také jeho opuštěnost zůstala stejná. Cítil to, ale sklíčen svým postavením u krále a Monseigneura, nepodnikl mnoho, aby si lidi znovu přiblížil; ti se mu však už nevyhýbali tak jako na vrcholu této aféry a v nejistotě, jak skončí.