Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola devatenáctá

Zásluhy a schopnosti Amelota. — Všichni ministři ohroženi. — Zvláštní porada kancléře a kancléřky se mnou. — Přípravy k ústraní v La Ferté. — Soukromý a pozoruhodný rozhovor paní ze Saint-Simon s paní vévodkyní z Bourgogne o mém postavení. — Příčiny králova odcizení vůči mně. — Pošetilá ctižádost d’O a jeho ženy, která se mi stává nebezpečnou. — Změny ve Španělsku. — Amelot, jemuž byla odepřena grandeza pro dceru, přijíždí do Paříže, zničen.

Bylo to, jak se zdá, období bouří u dvora; hřměla tu jedna, která hrozila všem ministrům. Sotva přešla ta, jež málem zdrtila vévodu z Orléans, zdálo se, že se ta druhá obnovuje.

Návrat Amelota, který se stále už už chystal opustit Španělsko, se jevil jako bomba ve vzduchu, jež hrozila všem. Stál tam v čele všech záležitostí, které zastihl v největším chaosu a v podivném vyčerpání; spravoval finance, obchod a námořnictvo s takovou pílí a s takovým úspěchem, že je navzdory nepřízni války uvedl do největšího pořádku a značně rozmnožil, splatil nesčetné množství závazků, uspořádal vojsko, učinil je krásnějším, vybranějším a početnějším, platil je přesně a pozvolna naplnil skladiště všeho druhu. Vypadalo to jako stvoření z ničeho; a co nebylo o nic méně podivuhodné: s pevností, kterou nic neoslabilo a která si dokázala zjednat dochvilnou poslušnost, si přesto uprostřed té veliké moci získal svými mírnými, vstřícnými, zdvořilými a uctivými způsoby srdce všech stavů Španělska, tak jako mu jeho schopnosti získaly jejich úctu a jeho poctivost jejich důvěru — a to jednomyslně, a přitom stále zůstával s princeznou des Ursins ve velmi dobrých, ba přátelských vztazích.

Tato velká pověst, která po tolika letech dosud ve Španělsku trvá a je tam žehnána a kde se mě dvanáct let po jeho návratu všichni, s nimiž jsem se tam setkal, dychtivě vyptávali, jak se mu daří, šířila se v chvalořečech na něho a v údivu, že ve Francii nezaujímá první místo; u našeho dvora byla plně známa a cítila se tu potřeba ministrů tak osvědčených zásluh, jako byly jeho. Mluvilo se o něm pro zahraniční věci, v nichž tak dobře uspěl při svých velvyslanectvích, a Torcy se měl čeho bát od paní z Maintenon a od jezuitů. Mluvilo se o něm pro finance, které obnovil a rozmnožil. Mluvilo se o něm pro válku, protože neméně dobře uspěl s vojskem, a v tom případě by finance dostal Voysin, neboť paní z Maintenon chtěla mít pro sebe právě tento odbor nade všechny ostatní; Desmarets si tak dlouho připadal jako zavěšený ve vzduchu, protože se Amelotův návrat stále odkládal.

Konečně se o něm mluvilo pro námořnictvo, a to s ještě větší pravděpodobností: kvůli stvořením, smím-li to tak nazvat, která vykonal ve španělském námořnictvu, jež bylo jeho péčí celé vybudováno, obnoveno a uvedeno do pořádku i náležitého počtu; kvůli znalostem obchodu, jichž nabyl zvláště tím, že bezprostředně spravoval obchod s Indiemi; a konečně kvůli všeobecné nenávisti k Pontchartrainovi, jenž už neměl štít v podobě své manželky a jehož otec byl osobně tak špatně zapsán u paní z Maintenon, u biskupa z Chartres a u jezuitů.

Hrabě z Toulouse nejednou litoval, že ho nezničil, když mohl; vévodkyně z Bourgogne ho nemohla vystát; námořnictvo ho nenávidělo, a stejně tak jeho vlastní kolegové ve vládě. Ke králi ho poutal jen dohled nad Paříží, který postavil na takovou nohu; a i tak mu tajné věci a záležitosti, které měly nějakou váhu, vyfoukl d’Argenson, k němuž měl král plnou důvěru a který si získal náklonnost mnoha významných lidí tím, že před králem i před Pontchartrainem utajoval příhody jejich dětí a příbuzných, jež by je zničily, kdyby vyšly najevo. Ani nejlepší přátelé kancléřovi nebyli nikterak přáteli jeho syna, a přes všechnu svou podlézavost vůči jezuitům a Svatému Sulpiciu si jejich přízeň nezískal. Za tohoto stavu se o něj jeho otec, který ho znal lépe než kdokoli jiný, ale nemohl změnit, že je jeho synem, třásl, snadno viděl, že bude stržen do jeho nemilosti, a tedy i zkázu rodiny, kterou by byl povznesl jen k té bolesti, aby se díval na její zánik.

V této úzkosti na mě naléhal, abych přijel do Pontchartrainu, kam jsem s nimi jezdíval dost často; a tam mi beze strachu a bez zaslepenosti prokázal tu čest, že se se mnou radil ve své pracovně, kam si jako třetí přizval paní kancléřovou. Vyložil mi tam své obavy a předmět porady, aniž se sám vyslovil, aby mi dal příležitost říci přirozeněji, co si myslím. Šlo o to, co udělá on, bude-li jeho syn vyhnán; dále, což bylo nejméně pravděpodobné, co udělá jeho syn, bude-li vyhnán on sám; a konečně, k čemu se rozhodnout, budou-li vyhnáni oba.

V prvním případě jsem radil, aby nemilosti nastavil záda; aby nedráždil veřejnost, která jeho samého měla ráda a ctila, ale která by jásala radostí, že je zbavena jeho syna; aby nezvětšoval stísněnost, jakou král pociťoval vůči těm, které pokládal za nespokojené, ale aby se přemohl a tu stísněnost uvolnil; aby, aniž by syna opustil a ponechávaje si plnou možnost chránit ho v jiné době, a klouzaje přes důvody té nemilosti, si udělal zásluhu z vděčnosti za to, že do ní nebyl zatažen, a přesvědčil krále, že se cítí dobře pojednán, ba přízní zahrnut, když je za těchto okolností ponechán v plném postavení, s pečetěmi, ve všech jeho radách, a tedy i v jeho důvěře; že takové chování — znali-li jsme krále tak, jak jsme ho znali — nejenže mu u něho znovu zjedná volnost, ale zalíbí se mu natolik, že lze doufat, že si ho král opět přiblíží jako předtím, než ho od něho paní z Maintenon vzdálila; tím spíše, že u krále zůstal základ úcty a zalíbení, a to tak, že si často všímal suchosti, jíž mu kancléř jeho přízeň oplácel, a nejednou si na ni dokonce stěžoval; že kromě toho, že je to cesta, jak si udržet vážnost, je to zároveň jediná cesta, která mu dovolí doufat v návrat syna, ať už po králi skrze Monseigneura, s nímž byl zadobře a jemuž by tak zůstal na dosah, ať skrze krále samého, kdyby byl nespokojen s nástupcem jeho syna nebo kdyby se časy změnily vůči osobám, jež by jeho nemilost způsobily — vše věci, v něž bylo velmi dobře možné doufat od běhu času, od dvorských převratů, od jeho věku a zdraví, a jichž by se musel naprosto vzdát, kdyby se kvůli synově nemilosti stáhl do ústraní, a smířit se s tím, že přežije své postavení a že, až na majetek, uvidí svá vnoučata v témž bodě, v jakém se při narození ocitl on sám.

Pokud jde o druhý případ, nezdál se mi pravděpodobný. Neviděl jsem proti němu nic osobního, co by mohlo vést k tomu, aby mu byly odňaty pečeti, ani žádného kandidáta, který by pro ně připadal v úvahu. Kdyby byl vyhnán Torcy nebo Desmarets, aby uvolnil místo Amelotovi, ani jeden z nich nebyl s králem a s paní z Maintenon zadobře natolik, aby mu dali tuto pomyslnou útěchu, ani aby se král mohl odhodlat ponechat ve své blízkosti člověka, jehož by připravil o úřad a který by tím zůstal rozhořčen; Voysin, zcela nový, takový přídavek nepotřeboval; a když král na tu myšlenku nepřišel ve chvíli, kdy chtěl udržet a utěšit svého přítele Chamillarta, neviděl jsem v tom už žádné nebezpečí. Abychom však i tuto druhou věc probrali do dna, jakkoli málo byla pravděpodobná, radil jsem, aby se jeho syn dobrovolně nevrhal i se svými dětmi do propasti, nýbrž aby zůstal a choval se tak, jak jsem to právě navrhl jemu samému pro případ synova pádu.

Ve třetím případě, kdy by byli vyhnáni oba, šlo o to, zda si kancléř svůj úřad ponechá, nebo se ho vzdá; i kdyby dobrovolně vrátil pečeti, bude-li jeho syn vyhnán, a kdyby se při té příležitosti rozhodl odejít do ústraní, radil jsem opět, aby si úřad kancléře ponechal. Nehledě na to, že takové vzdání se úřadu má málo příkladů a v posledních staletích žádný, nemůže být jeho držitel úřadu zbaven jinak než rozsudkem soudně vyneseným pro zločin. Dokud si jej ponechává, ať je v jakémkoli vyhnanství, zůstává druhým korunním hodnostářem, hlavou justice, a nutně ve vážnosti dost velké na to, aby se s ním i s jeho rodinou stále jednalo šetrně. Vždy se na něho hledí jako na toho, kdo se může snadno vrátit na první místo. Nic není tak nestálé jako pečeti pro toho, kdo je má jen v úschově — skoro žádný strážce pečetí nezemřel, aniž o ně přišel; a když o ně přijde, je vždy jakýmsi novým násilím nevrátit je kancléři. Ostatně i kdyby k tomu za této vlády nedošlo, bylo více než mravně jisté, že se to odloží jen do nástupu Monseigneura na trůn, který ho odjakživa měl rád a vážil si ho a rád si ho přiblíží, aby měl po ruce kancléře a ministra, na něhož je odedávna zvyklý a jemuž důvěřuje; a takové návraty bývají vždy provázeny takovou přízní, že by tento nový vliv mohl jeho syna vrátit do úřadu; a konečně že by ho vzdání se úřadu vedlo jen k tomu, že by dal najevo svou uraženost, nikdy by to nebylo bráno jinak a nutně by ho to pohřbilo v hlubokém ústraní, obtížném pro ženatého muže, neboť kdo byl jednou tím rouchem oděn, nemohl se už bez něho ukazovat ani doufat, že se mu vrátí uprázdněním.

Přesto právě to bylo kancléřovou zálibou a přáním; vyslechl mě a předložil mi ke všem třem probíraným bodům různé úvahy a námitky, které mě však neodvrátily od rady, kterou ke všem třem uvádím. Obdivoval jsem skromnost, nedůvěru v sebe sama, řeknu až pokoru starého ministra na nejvyšším stupni svého postavení, plného ducha, osvícenosti a zkušenosti, který se chtěl radit s člověkem mého věku a měl tu povolnost mu uvěřit.

Ještě víc mě překvapila paní kancléřová, která při veliké zbožnosti přesto milovala svět a bála se samoty, až to i přiznávala, a která, majíc výborný úsudek, byla pro něj velmi vážena, velmi dobře zpravena o věcech a velmi schopná dávat ty nejlepší rady. Radila se v neméně dobré víře než její manžel a ohradila se jen proti ústraní tak hlubokému, že by bylo pro ženatého muže obtížné. Nechtěla, aby se k ní v tom jakkoli přihlíželo; a tímto sebezapřením ve prospěch cti, ba i pouhé záliby svého manžela, dovršila ve mně představu statečné ženy.

Takto jsme se ve třech radili přes dvě dobré hodiny a závěrem bylo ve všech třech bodech rozhodnutí podle mé rady. Kdo by nám tehdy řekl, že to budu já, kdo jejich syna vyžene bez návratu, ale tak, že úřad zůstane vnukovi?¹ To jsou ty zvraty, které se zdají neuvěřitelné — a dodejme pro úplnost toho zázraku: za otcova života a aniž bych ztratil jeho nejvřelejší přátelství. To se najde ve své době.

Zatímco jsem uvažoval o nemilostech a ústraních druhých, byl nejvyšší čas, ba víc než to, pomyslet na své vlastní v té svízelné situaci, v níž jsem se ocitl. Maršál z Boufflers, kterému nebyla neznámá, stejně jako to, jak jsem na tom byl s maršálem z Montrevelu, jenž mu byl zavázán nejvyššími díky, se domníval, že s tímto právem na něho a v tak skvělém postavení, v jakém se tehdy nacházel, bude mít dost váhy, aby nahradil Chamillarta a ty spory ukončil. Dal jsem mu volnou ruku, poučil jsem ho, a to mě zdrželo. Montrevel, nadšený, že mě vidí bez Chamillarta, se pak domníval, že mi může všechno uchvátit; Boufflersovi nadělal poklon a skončil tím, že se nechtěl podrobit jeho rozhodnutí ani rozhodnutí kohokoli jiného, čímž byl Boufflers velice dotčen. Nebyla to pro mě příhodná doba vystavovat se králově rozhodnutí, nechal jsem tedy Montrevela dělat všechno, co se mu zlíbilo; na cestu do Guyenne jsem však už nepomýšlel a omezil jsem se na La Ferté, kde jsem měl v úmyslu strávit celá léta. Předtím jsme však usoudili, že bude moudré učinit jistá opatření.

Paní ze Saint-Simon nikdy nevstoupila s vévodkyní z Bourgogne do žádného důvěrného vztahu, ale vévodkyně s ní vždy jednala s úctou, přátelsky a s vyznamenáním. Věděli jsme dokonce, že by ji chtěla mít na místě vévodkyně du Lude, kdyby tato stará a dnou trpící dáma zemřela, a nemohli jsme o tom ani pochybovat. Paní ze Saint-Simon s ní tedy jednou ráno měla rozhovor v jejím kabinetu, mezi čtyřma očima, aby od ní zjistila příčinu situace, v níž jsem se nacházel, a prostředky, jak ji napravit, je-li to možné, dříve než učiníme rozhodnutí, které jsme měli připravené k provedení.

Jí samé se dostalo přijetí se vší možnou laskavostí a účastí, avšak s velmi zřetelným chladem vůči mně; vévodkyně se ani nezdráhala vysvětlit proč a řekla paní ze Saint-Simon, že se k ní mnohé doneslo o tom, jak jsem byl během flanderského tažení monseigneurovi vévodovi z Bourgogne krajně nepříznivý a že jsem se nijak nezdráhal to říkat. Překvapení paní ze Saint-Simon bylo tím větší, že o všem, co se v té věci odehrálo, věděla průběžně od paní z Nogaretu, a dokonce i od pana z Beauvilliers, a že nebylo možné, aby vévodkyni monseigneur vévoda z Bourgogne sám neřekl, jak je se mnou v té věci spokojen. Princezna však byla lehkomyslná, vydaná napospas každému, a našli se počestní lidé, kteří v průběhu zimy zničili všechno, co se odehrálo v průběhu onoho podivného tažení. K těmto dobrým službám se za chvíli vrátím.

Paní ze Saint-Simon se ohradila, připomněla jí, co jsem právě uvedl, a aby na ni zapůsobila přesvědčivěji, požádala ji, aby se podrobně informovala u pana z Beauvilliers, s nímž byla v průběhu toho dlouhého tažení v tak ustavičném styku, a u vévody z Orléans, k němuž měla tak blízko a s nímž jsem si po celou tu dobu ustavičně dopisoval a s nímž jsem od jeho návratu stále v tak úzkém vztahu.

Tyto odpovědi zapůsobily. Princezna se otevírala tím víc, čím silnější a přesnější fakta jí k té věci paní ze Saint-Simon uváděla a čím zřetelněji jí dávala na srozuměnou, že Vendômova klika, nemohouc udělat nic horšího, rozsela, aby se pomstila za mou otevřenost a za důraznost, s níž jsem proti ní mluvil a jednal, nepravdu, jež byla pravým opakem toho, čeho byl svědkem celý dvůr; že monseigneur vévoda z Bourgogne je dobře přesvědčen o zápalu mého počínání v tomto ohledu, který mi vynesl četné nepřátele, a že by bylo velmi bolestné, kdyby ona byla jediná, kdo o tom přesvědčen není, když přece od paní z Nogaretu viděla a věděla, jakou krajní účast jsem bral na zájmech monseigneura vévody z Bourgogne. Táž lehkomyslnost, která ji odcizila, ji snadno přivedla zpět ke vzpomínce na to, co jí bylo z mysli vymazáno, a další vývoj nás musel přesvědčit, že tyto falešné dojmy byly zase vymazány ony.

Potom řekla paní ze Saint-Simon, že mám mocné a početné nepřátele, kteří nepromeškají příležitost mi uškodit; že králi náramně zveličili mé lpění na mé hodnosti, a zmínila se o té zlomyslnosti pana Vévody ohledně plášťů, o níž jsem vyprávěl; že mě obviňují, že bez míry kárám, co král dělá, a že špatně mluvím o státních záležitostech; že paní ze Saint-Simon je u krále dobře zapsána, vážena a ctěna, ale že ke mně pojal velký odpor, který může zmírnit jen čas a velmi moudré a velmi zdrženlivé chování; že se o mně říká, že mám mnohem víc ducha, znalostí a rozhledu, než bývá u lidí obvyklé, že se mě každý bojí a dává si na mě pozor, že mě vidí spojeného se všemi lidmi v úřadech, že se obávají, abych se do úřadu nedostal sám, a že nemohou snést mou povýšenost a otevřenost, s níž se vyjadřuji o lidech a o věcech tak, že to štípe až do živého, a kterou má pověst poctivosti činí ještě tíživější.

Paní ze Saint-Simon jí velice poděkovala, že s ní ráčila takto o věci promluvit, a velmi případně odpověděla, že protože na mém chování v tom podstatném ani v běžném průběhu mého života není nic podstatného, co by se dalo vytknout, napadají mě obecnými místy, která by pro svou neurčitost mohla padnout na kohokoli z těch, které chtějí zničit; že všichni tito nepřátelé se ukázali teprve od té doby, co jsem, aniž jsem o to usiloval, málem odešel jako velvyslanec do Říma a oni se kvůli mně probudili, aby mi přistřihli křídla; že d’Antin a paní Vévodkyně se přitom nešetřili: první kvůli soupeření o týž úřad, o který se marně ucházel, druhá z nenávisti k mé povýšenosti vůči ní v záležitosti paní z Lussanu; že Lotrinští, moji nepřátelé od záležitosti pana Velkého a od té s princeznou z Harcourtu, o níž jsem vyprávěl a které jsem se nemohl vyhnout, mi nepřestávají škodit; že se k nim přidávají závistivci, u dvorů tak běžní; a o duchu a o ostatním mluvila jako žena, která chce vzbudit dobré mínění o svém manželovi. Potom se rozhovořila o tom, co se odehrálo kolem oné proslulé sázky o Lille, která mi tolik uškodila,² a obšírně o nespravedlnosti, když se člověku přičítá za zločin, že má správný rozhled a přátele, kteří by mu měli dělat čest, a když se ho tolik bojí, ačkoli na nic nemyslí a nikomu nechce nic zlého.

Rozhovor skončil všemožnými projevy laskavosti vévodkyně z Bourgogne, lítostí, že na nějaký čas přijde o paní ze Saint-Simon, a ujištěním, že bude bedlivě využívat všech příležitostí, sama i prostřednictvím paní z Maintenon, aby mě s králem usmířila. Dokonce promluvila s Bloinem tak důrazně, aby nám byl přidělen byt, že se Bloin, aby se jí zalíbil, rozhodl udělat v tom, co bude moci, jak řekl vévodovi z Villeroy a dalším našim přátelům. Paní ze Saint-Simon byla tak prozíravá, že mi teprve dlouho potom řekla, jak velký odpor ke mně král choval, jak se z tohoto rozhovoru dozvěděla, aby příliš neposílila můj krajní odpor ke dvoru, který jsem chtěl navždy opustit. Nejvíc ze všeho se mě dotkla černota pomluvy týkající se monseigneura vévody z Bourgogne, a už jen kvůli ní jsem se ještě pevněji rozhodl vzdálit se od tak zjevných ničemů. Myslel jsem už jen na to, abych odjel do La Ferté.

Rozepsal jsem se o tomto rozhovoru, protože nic nevykresluje krále a dvůr lépe než vše, co paní ze Saint-Simon řekla vévodkyně z Bourgogne. Ten strach a ta tak veliká nechuť krále k duchu a ke znalostem převyšujícím obvyklou míru, že mi z nich, pro nedostatek něčeho lepšího, udělali zločin, který se u něho při každé příležitosti obnovoval, ale který mi uškodil víc než věci, jež by byly skutečně špatné a nebezpečné. I pověst poctivosti mi u něho uškodila, díky obratu, jaký jí dokázali dát; a ti, kdo ho dobře znali a chtěli mě zničit, aniž měli čím, nenašli nic jiného než přehnanou chválu mého ducha a znalostí a váhy, kterou poctivost dodává tíživým řečem. Přátelství ke mně a důvěra hlavních ministrů a nejvýznačnějších a nejváženějších velmožů, kteří měli v králově důvěře největší podíl, se u něho staly další vadou, takže všechno, co se mu mělo líbit jako tento poslední bod a co mu mělo vnuknout dobré mínění jako všechny ty ostatní, právě to v něm vyvolalo největší odpor; a kdo mu ten jed ještě v první řadě vnukal? Pánové du Maine a d’Antin, dva muži jeho dvora, kteří měli nejvíc ducha, píle a rozhledu a za takové také platili: d’Antin — viděli jsme proč; pan du Maine byl duší Vendômovy kliky a neodpouštěl mi mou oddanost monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. On a d’Antin si získali Bloina a Nyerta,³ jehož otec, jak jsem vyprávěl, vděčil za své štěstí mému otci, a ti mi prokazovali všechny zlé služby, jaké mohli, a všemi způsoby, aniž jsem si to od nich kdy zasloužil. Pan a paní du Maine nezapomněli na marné úsilí, které vynaložili, aby mě přilákali k sobě, a už proto se mě báli kvůli svému postavení. Odtud ten zločin u krále, že lpím na své hodnosti; odtud nenávist paní z Maintenon, která byla mou nejvytrvalejší a nejnebezpečnější nepřítelkyní.

Vévodkyně z Bourgogne, která to před námi chtěla skrýt, prohodila v tom, co řekla paní ze Saint-Simon, že se bude sama i prostřednictvím paní z Maintenon snažit využít všech příležitostí, aby mě s králem usmířila. Věděla víc, než říkala, a věděla i to, že paní z Maintenon je tou největší překážkou. Chamillart ji jako takovou poznal, když na počátku sňatku své nejmladší dcery a našeho přátelství zjistil, že jsem u krále v nemilosti, protože jsem opustil vojenskou službu, a chtěl mě s ním usmířit a znovu mi zjednat účast na cestách do Marly. Došlo mu kvůli tomu až k prudkým a často opakovaným sporům s paní z Maintenon, s níž byl tehdy v naprosté důvěrnosti, a teprve po dlouhé době a s velkou námahou se mu podařilo — ne změnit její postoj ke mně, ale dosáhnout u ní, že se už nebude stavět proti Marly a že mi přestane škodit. Vím to od Chamillarta samého, který mi o tom nechtěl nic naznačit za králova života, a to ani po své nemilosti, ze strachu, jak mi později řekl, aby mě příliš neznechutil a aby mě můj hněv nevystavil tomu, že bych si to u ní pokazil ještě víc. Dobře jsem tušil, že mi není nakloněna, nevěděl jsem přesně proč, ačkoli jsem nedůvěřoval panu du Maine, který mě však nikdy neustával zahrnovat zdvořilostmi, a to i vybranými; ale o její nenávisti jsem se dozvěděl teprve tehdy, když se mě po králově smrti Chamillart zeptal, co jsem té čarodějnici udělal, proč mě tolik nenávidí, a vyprávěl mi, co jsem právě uvedl.

Pokud jde o vévodkyni z Bourgogne, za dojmy, od nichž ji paní ze Saint-Simon odvrátila, jsem byl zavázán panu a paní d’O. Viděli jsme (tom I, s. 362 a dále; v tomto vydání Díl I, Tom 1, kapitola dvacátá druhá), jací byli. Manžel si od doby, kdy vychovával hraběte z Toulouse, uchoval králův důvěru a své soukromé právo vstupu. Viděli jsme jeho pečlivě pěstované pokrytectví, ochranu vévody z Beauvilliers, dokonale oklamaného svou nevědomou dobročinností, jeho důležitost, jakousi vážnost — a to vše odolalo i jeho tažení na moři a tažení na souši, o nichž jsem mluvil. Byl chráněncem paní z Maintenon, jeho žena ještě víc, a byla vévodkyni z Bourgogne tak užitečná, že si ji důvěrnými službami uvedla do závislosti na sobě. Tihle lidé zapomněli, kým jsou, a zázrak jejich štěstí je zaslepil.

Vychovatel posledního plodu toho nejskandálnějšího dvojnásobného cizoložství⁴ se odvážil zamýšlet, že si z něho udělá stupínek, aby se stal vychovatelem budoucího dědice koruny.⁵ Oddán panu du Maine ještě víc než hraběti z Toulouse, protože od něho doufal víc, chráněn paní z Maintenon, on i jeho žena, a oba napojeni na nejdůvěrnější kruhy dvora dvěma nejprotichůdnějšími cestami, počítali, že si to vysoké místo zajistí tím, že odstraní ty, kdo by na ně mohli dosáhnout; a později jsem se zcela jistě dozvěděl, že mě pokládali za nebezpečného soupeře — jak kvůli vévodovi z Beauvilliers a mým dalším významným přátelům, tak kvůli mně samému —, pracovali na tom, aby mě podkopali, a za tím účelem vévodkyni z Bourgogne namluvili tu strašlivou pomluvu. Nikdy jsem nepomyslel na místo, které mělo být obsazeno teprve za pět let; ale tyhle houby štěstí, vyrostlé přes noc, dělaly svá opatření zdaleka. Zůstali nicméně u toho, čeho už dosáhli, a jejich ctižádost jim to nakonec zhořkla; oba zestárli a zemřeli v bolesti a opovržení: manžel, aniž se dostal dál než k velkokříži Řádu svatého Ludvíka, a aniž měl nadále nějakou správu u hraběte z Toulouse; a žena, která se stala průvodkyní paní z Gondrinu — dámy paláce svěřené jejímu vedení a žijící s ní, později znovu provdané za hraběte z Toulouse —, zemřela opuštěná všemi v podkrovní komůrce toulouského paláce.

Paní des Ursins provedla ve španělských radách mnoho změn, aby ukázala svou opatrnost a důsledky svých odhalení. Kabinetní rada, jinak junta, byla složena z dona Francisca Ronquilla, kterého učinila guvernérem Kastilské rady; z vévodů z Veraguy a z Mediny Sidonie — první byl zcela na ní závislý, druhý, velký štolba a rytíř Řádu Svatého Ducha, nebyl nijak nebezpečný, ale byl to muž, jehož jménem se chtěla ozdobit, a byl velmi oddán králi, který ho měl rád —; z hraběte z Frigiliany, otce hraběte z Aguilaru, kterého jsem představil (tom III, s. 30; v tomto vydání Díl I, Tom 3, kapitola druhá) a kterého bylo nutno odměnit za to, že se jí oddal, a v jeho osobě i jeho syna za to, že zatkl Flotta; z markýze z Bedmaru,⁶ mírného muže, který vděčil za všechno Francii a jemuž svěřila válku, kterou odňala vévodovi ze San Juan. Amelot v ní nadále zasedal; po pravdě jim přenechával drobnosti nebo věci už rozhodnuté a všechno dělal sám, nebo s princeznou des Ursins. Tato nová podoba rady byla další záminkou, proč ho ještě nějakou dobu ve Španělsku podržet.

Když konečně přijel, pověsti a obavy se obnovily, ačkoli ministři nezapomněli usnadňovat odklady jeho návratu a využít je, jak nejlépe mohli, k tomu, aby se ubránili tomu, čeho se od něho obávali. I on sám k tomu mohl dát podnět, neboť si nebyl jist, že ve Francii uchvátí některé z ministerských míst, jež byla všechna obsazena, a jako muž taláru byl mimo dosah velkých odměn Španělska, kde tak důstojně sloužil. Jemu i paní des Ursins přišlo na mysl uzavřít sňatek jeho dcery s Chalaisem, synem bratra prvního manžela paní des Ursins — ta vždy měla ráda jeho příbuzné a zvláště tohoto, kterého si povolala k sobě — a za tento sňatek odměnit Amelota grandezou pro jeho zetě. Obtíž nebyla ve Španělsku, kde oba vládli, a všechno je oprávněně přesvědčovalo, že ji nenajdou ani ve Francii u krále, který ve všech svých depeších projevoval s Amelotem tolik spokojenosti, který pohrdal hodnostmi a kterého by tento souhlas nic nestál a zastal by místo velké odměny. Jejich překvapení nebylo malé, když ji tam našli, a to takovou, že ji nedokázali překonat.

Během tohoto svého druhu zápasu, od něhož se paní des Ursins, varována snad tajně paní z Maintenon, držela hodně stranou, přijel Amelot do Paříže a ke dvoru. Jeho přijetí bylo skvělé, ale přesto se s králem mezi čtyřma očima viděl jen na několik okamžiků. Navštívil ministry. Kancléř mu na úvod řekl: „Pane, my všichni, kolik nás je, se musíme dobře držet; a Vám stačí přát si, aby někdo padl. Jistě byste dostal jeho místo; ale pospěšte si a vyrazte dveře kabinetu, neboť Vás upozorňuji, že necháte-li se zchladit, už se tam nedostanete.“ Mluvil velmi pravdivě a jako dobrý znalec.

Amelot mluvil s králem o sňatku své dcery a o grandeze; byl zdvořile odbyt. Několik dní nato se k tomu vrátil a byl odbyt znovu. Byl tím rozhořčen, stejně jako tím, že nedostal žádnou soukromou audienci o španělských záležitostech. Nemohl se ubránit tomu, aby svou nespokojenost nedal najevo, a ministři se mezitím uklidnili.

Amelot se pokládal za ztraceného a ve svém překvapení nic neopomenul, aby pronikl k příčině. Nemohli ho napadnout pro schopnosti ani pro bezúhonnost, ani pro žádnou stránku výkonu jeho úřadů, ale přesvědčili krále, že je jansenista. Říci a přesvědčit bylo v tomto oboru totéž a skoro vždy se zlo stalo nevyléčitelným dřív, než o něm ten, koho postihlo, měl první tušení: to se stalo Amelotovi. Nakonec se dozvěděl, oč jde, a příliš si s tím nedělal starosti, protože k takovému podezření nikdy nedal podnět. Ale když se z něho chtěl očistit, našel všechny dveře tak dokonale zavřené, že zůstal ztracen, odkázán na pouhý úřad státního rady a smíšen s ostatními pány v pláštích, poté co ve Španělsku fakticky vládl a dlouho zde nechával třást všechny ministry. Později často říkal kancléři, že až příliš pocítil správnost jeho rady. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo mu vrazil tu dýku do srdce, ale po tolika prudkých bouřích se na dvůr vrátil klid, jakmile se tam Amelota přestali bát.

Tatáž dcera, které se doufal zbavit za cenu grandezy, se později provdala za pana z Tavannes, generálního místodržitele v Burgundsku, bratra arcibiskupa rouenského;⁷ a uvidíme, jak se Chalais stane grandem bez lžíce na boty a proti králově vůli. Amelot si přesto nakonec vymohl na králi slib prvního uprázdněného úřadu prezidenta parlamentu (à mortier) pro svého syna — tak se král, jak se zdálo, styděl, že pro něho nic neudělal.

V téže době porodila španělská královna syna, který nezůstal naživu.