Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola dvacátá

Kardinál Medicejský vrací klobouk; žení se s jednou Gonzagovou z Guastally. — Smrt vévodkyně z Créqui. — Smrt a povaha Lamoignona, prezidenta parlamentu (à mortier). — Smrt Ricouse a Villerase. — Smrt jediného syna vévody z Alby. — Listenois rytířem Zlatého rouna. — Změny mezi intendanty. — Paní Mantovská ve Vincennes; její nároky; její pokusy; vidí krále a Monseigneura soukromě; odkázána do postavení pouhé soukromé osoby. — Nepokoje z drahoty a kvůli chlebu. — Boufflers utišuje dvě srocení a stává se v Paříži nositelem královy autority. — Jeho vzácná skromnost.

Kardinál Medicejský, o němž jsem mluvil při cestě Filipa V. do Neapole a do Lombardie, vrátil na naléhání velkovévody, svého bratra, kardinálský klobouk a uzavřel sňatek s jednou Gonzagovou z Guastally. Předvídali, co je pak skutečně potkalo: nejstarší syn velkovévody zemřel bez dětí se sestrou bavorské paní Dauphine.¹ Velkovévodovi zbýval už jen jeden syn, který byl stejně jako on sám rozkmotřen se svou ženou, Sasko-Lauenburskou, sestrou vdovy po princi Ludvíku Bádenském, matky pozdější vévodkyně z Orléans a babičky nynějšího vévody z Chartres — obě byly poslední z této větve a z prvního domu Německa; ta se už před mnoha lety uchýlila do Německa, do svého, tak jako paní velkovévodkyně do Francie. Velkovévoda, jeho syn a jeho bratr byli jediní Medicejští z vévodské větve. Větev z Ottaviana, starší než jejich, ale oddělená už dávno, ještě před porobou Florenťanů, sídlila v Neapoli a s velkovévody byla stále ve zlém. Otec a syn, kteří už nedoufali v potomky, chtěli zkusit, zda by je neměl kardinál, který neměl žádná svěcení, ale bylo mu padesát let. Jeho manželství bylo šťastné, ale neplodné.

Vévodkyně z Créqui nepřežila dlouho svého zetě, vévodu z La Trémoille. Byla velmi známá svou krásou, svou ctností, proslulou aférou Korsičanů z papežovy gardy, kteří stříleli na ni i na pana z Créqui, tehdy velvyslance v Římě, a tím, že byla dvorní dámou královny. Říkalo se o ní, že ji manžel každé ráno natahuje ke dvoru jako hodiny. Nastoupila po vévodkyni z Richelieu, kterou paní z Maintenon z důvěry převedla k paní Dauphine při jejím sňatku, a paní z Créqui zůstala dvorní dámou až do královniny smrti. Od té doby, co ovdověla, jezdila ke dvoru zřídka a vedla velmi zbožný a velmi uzavřený život. Byla to žena veliké mírnosti a stále se těšila velké vážnosti. Byla rozená Saint-Gelais, jak jsem vysvětlil jinde.

Zároveň zemřel Lamoignon, prezident parlamentu (à mortier), který byl předtím dlouho generálním advokátem. Byl nejstarším synem prvního prezidenta Lamoignona a bratrem až příliš proslulého Bâvilla, intendanta Languedocu. Ale Bâville patřil jemu² a zval tam, kolik jen mohl, spoustu dvorských velmožů na několik dní o soudních prázdninách, a vždy slavného otce Bourdaloua.³ Byl to člověk opojený dvorem a přízní velkého a skvělého světa, který se chtěl plést do všech sňatků a všech závětí a kterému, jako všem Lamoignonům, se dalo věřit jen s náležitou opatrností. Svůj úřad postoupil synovi, jehož syn jej má dosud; a oba v ničem neměli ani takovou cenu jako ten, o němž je tu řeč.

Zemřel také Ricous, který byl vyslancem v Bavorsku. Byl to muž duchaplný, statečný, vynalézavý, vážený, a měl mnoho přátel, kteří mu dělali velkou čest; a také Villeras, pomocný uvaděč velvyslanců, velmi poctivý a skromný muž, učený, který se líbil všem velvyslancům a jehož užívali ke všem choulostivým pověřením, jež se jich týkala. Získal si velkou vážnost a stýkal se s lidmi vysoko nad svým stavem díky zásluhám hodným povšimnutí. Jeho otec byl tajemníkem prezidenta de Mesmes a zemřel v jeho domě, kde i Villeras bydlel celý život.

Vévoda z Alby ztratil svého jediného syna, sedmi- nebo osmiletého. Dával mu titul konetábla Navarry, dědičné hodnosti ve svém rodu, jalové a omezené na pouhé jméno jako hodnosti konetábla a admirála Kastilie; ale ty dvě mají grandezu, kterou si ta první osobovala a kterou dostala teprve od Filipa V., když posílal vévodu z Alby jako velvyslance do Francie. Všechny sliby a podivné pobožnosti, jež vévodkyně z Alby konala, aby vyprosila synovo uzdravení, tu velmi udivily; zašla tak daleko, že mu dávala relikvie v prášku ústy i klystýrem. Nakonec zemřel a jeho tělo bylo posláno zpět do Španělska v hábitu františkána, což je další španělská pobožnost. Byli velmi zarmouceni, zvláště vévodkyně z Alby, s podivnými výbuchy žalu. Král jim poslal vyjádřit soustrast a synové Francie i celý dvůr je navštívili.

Paní z Mailly, která paní z Listenois dala věnem nemnoho, dosáhla prostřednictvím paní z Maintenon a vévodkyně z Bourgogne, že Listenois, její zeť, dostal Zlaté rouno, navzdory té pěkné eskapádě, o níž jsem mluvil a na kterou sama naletěla. Rodové jméno měl Beaufremont; je to význačný urozený rod z Burgundska a řada jeho členů kdysi tentýž řád měla. Jejich otec, o kterém jsem mluvil jinde, ho neměl; ačkoli byl vychován u Karla II., sdílel osud Franche-Comté, kde měl mnoho statků, a zemřel ve Francii dosti mladý jako majitel dragounského pluku. Toto Rouno se zdálo dost podivné, ne kvůli urozenosti, ale ze všech ostatních důvodů.

Zaznamenám zde výměnu několika intendantů, protože někteří z nich o sobě později dali mluvit. Bouville, státní rada, švagr Desmaretsův, se chtěl vrátit z Orléansu. Získal u brány Vernonu malé panství zvané Bisy-en-Bellevue, které vystavěl a zařídil jako měšťák, jímž byl, a z něhož Belle-Île po své výměně, o níž bude řeč na příslušném místě, udělal sídlo v každém ohledu hodné syna Francie. Ribeyre, vážený státní rada, dosáhl toho, že jeho zeť La Bourdonnaie přešel z Bordeaux do Orléansu; a do Bordeaux poslali Coursona, syna Bâvillova, kterého při té machinaci s obilím, o níž jsem mluvil, v Rouenu několikrát málem utloukli, takže se tam už neodvažoval ukázat; a to, co pak prováděl v Bordeaux, vzbuzuje podezření, že ani tam na sebe nezapomněl. Měl tvrdost a povýšenost svého otce, ale nic jiného než to; byl nevědomý, líný, nadmíru surový. Způsobil tolik nepořádků, že tam musel být poslán pan z Luxembourgu, guvernér provincie, přítel Voysinův, a dlouho tam držen; ten Coursonovi pomohl utéct, jinak by ho bez něho utloukli. Richebourg⁴ ho vystřídal v Rouenu, kde si vedl velmi špatně a nakonec byl odvolán. Odvolán byl také syn Mansartův z Moulins. Byl to prostopášník, který nic neuměl a nic nedělal a který se, aby mohl žít v bezpečí před věřiteli, dal k žandarmům. Na jeho místo poslali Turgota, zetě Pelletiera de Sousy, jehož vliv ho kdysi dosadil do Met a dlouho ho tam držel; byl to však tak těžkopádný hlupák, že ho odtamtud museli odvolat a jen pro spokojenost jeho tchána mu dávat malé intendantury, odkud byl nakonec odvolán. Jeho syn mu nebyl podobný.⁵ Stal se státním radou, když předtím jedenáct let prokazoval svou bezúhonnost a schopnosti v úřadu kupeckého prévôta, kde vykonal krásné a dobré věci a kde po něm velmi želeli. Odvolali také z Caen syna Foucaulta, státního rady, který po otci v této intendantuře nastoupil a dopouštěl se tam všech myslitelných bláznovství a hloupostí. Jmenoval se Magny a později hrál všelijaké role, a nakonec jednu, která ho vyhnala z království a o níž bude řeč v pravý čas. Je tu vidět ukázka intendantů dosazených k tomu, aby provincie urážali a pustošili, bez ducha, bez rozumu, bez schopností a ještě méně se zkušenostmi, dosazených a držených protekcí. Labriffe, syn zesnulého generálního prokurátora, šel napravit Magnyho spoušť; zemřel o mnoho let později jako státní rada a intendant Burgundska, nesmírně vážený pro svou schopnost, dobrotu a bezúhonnost. Phélypeaux, státní rada a kancléřův bratr, raněný mrtvicí, opustil intendanturu Paříže, kterou kancléř dal Bignonovi, intendantovi financí, synovi své sestry, se slibem prvního uvolněného místa státního rady, ačkoli oba jeho bratři jimi už byli, a s tím, že pak svůj úřad intendanta financí prodá Bercymu, zeti Desmaretsovu. To je ten Bignon, jehož žena byla nejdůvěrnější přítelkyní slečny Choinové, a on také.

Je třeba sem ještě přidat, že abbé Languet⁶ dostal také malé opatství, první krok svého štěstí; byl to tehdy velmi nízko postavený a nepatrný človíček — viděl jsem ho jako almužníka vévodkyně z Bourgogne často a dlouho čekat v předpokoji jejích dam a hojně se tam klanět. To je ten arcibiskup ze Sens, o němž se později tolik mluvilo pro jeho násilnosti, pomluvy, falešné citace, zkomolená místa a tlusté spisy, které si osvojil a vydal pod svým jménem na podporu buly Unigenitus; ta mu udělala štěstí, ale zanechala ho neutěšitelného, že mu všechny ty tak podivné role, které sehrál, ba ani jeho Marie-Alacoque, nevynesly kardinálský klobouk, o nějž se ucházel celý život a o kterém si víc než jednou myslel, že ho má v hrsti. S touto postavou se ještě setkáme.

Paní Mantovská, které se zprotivil její klášter v Pont-à-Mousson a kterou valně nebavilo několik zájezdů do Lunéville pod poručnictvím své sestry paní z Vaudemontu a ve stínu velikosti panovnice té země,⁷ si namlouvala, že je čas přijít si tu velikost zahrát sama na jevišti Paříže a dvora, odkud pobírala vysoké penze. Její matka si to nepřála o nic méně než ona. Spoléhala na svůj vliv u paní z Maintenon; na tak okázalé přátelství paní z Maintenon k paní z Dangeau, jejíž syn se po sňatku její dcery oženil s jedinou dcerou paní z Pompadour, její sestry, a která by kromě jejich spojenectví měla zájem paní Mantovskou pozvednout; a na snadnost, s jakou se v této zemi obvykle vychází vstříc nárokům a chimérám. Neméně spoléhala na podporu pana z Vaudemontu a jeho neteří, a tedy na Monseigneura. Návrat byl tedy rozhodnut.

Pod záminkou, že její dcera potřebuje změnu vzduchu a mléčnou kúru, vymohla paní z Elbeufu, aby se dcera usadila ve Vincennes a aby jí tam zařídili byt, který tam kdysi obýval Monsieur, když tam pobýval dvůr, a pokoje pro služebnictvo, jichž měl tento zámek, už tolik let úplně prázdný, dost. Tento začátek s tak velkolepým nádechem živil jejich naděje.

Paní Mantovská přijela do Vincennes s úmyslem vytvořit si postavení rovné postavení vnuček Francie, to jest nikomu nedávat ruku ani křeslo a nikoho nedoprovázet ani o krok. Maršálka z Bellefonds, už po dlouhá léta usazená v tomto zámku, jehož guvernéry a kapitány byli předtím její manžel a dosud byly její děti, a žijící ve velké zbožnosti a velkém odloučení od světa, se tam dala chytit. Navštívila vévodkyni Mantovskou a byla tak ohromena, když jí nabídli skládací stoličku,⁸ že si na ni sedla; ale po několika okamžicích, když se vzpamatovala, odešla a už tam nikdy nevkročila. Paní z Pompadour se neodvážila obrátit na titulované dámy, ale vodila tam jiné, kolik jen mohla; jejich příliv však náhle ustal a nechal paní Mantovskou napospas jejímu služebnictvu, zprvu početnému, ale brzy prořídlému pro nedostatek živobytí.

Mezitím paní z Elbeufu vyjednávala o tom, jak se má s její dcerou zacházet, a ničeho nedosáhla. Paní z Maintenon měla, jak jsem už občas poznamenal, své rozmary a své výkyvy vůči svým oblíbenkyním. Paní z Elbeufu tehdy nepřišla v dobrou chvíli, a jako zázrakem nebyl král pro tentokrát povolný k nárokům. Pan Mantovský byl mrtev a neměl nástupce. Jeho státy byly a zůstaly obsazeny císařem. Vzpomínka na sňatek uzavřený navzdory králově zákazu byla ještě živá, stejně jako vzpomínka na všechny pokusy a všechny lstivé machinace pana z Vaudemontu ve prospěch jeho vlastních nároků. Král nechtěl paní Mantovské dopřát u dvora žádnou oporu, aby se vyhnul dotěrnosti jejích nároků, a nařídil, že ho přijde navštívit k paní z Maintenon, oblečená jako do Marly, že tam bude také vévodkyně z Bourgogne a že se po návštěvě rovnou vrátí do Vincennes. Tak se také stalo. Přijela s paní z Elbeufu do Versailles přesně v určenou hodinu; vstoupily k paní z Maintenon, kde už byl král; zdržela se tam jen několik málo okamžiků, král stál a nepolíbil ji, což se zdálo neobvyklé; odešla velkým kabinetem za vévodkyní z Bourgogne, která ji tam objala a kde byli i monseigneur vévoda z Bourgogne a vévoda z Berry. Nesedalo se; za necelou čtvrthodinu byla propuštěna a odjela hned s matkou do Vincennes, aniž mohla mluvit s paní z Maintenon mezi čtyřma očima.

Za několik dní jely navštívit Monseigneura do Meudonu a přijely, právě když vstával od oběda. Princové, jeho synové, a vévodkyně z Bourgogne byli s ním v jeho malé galerii nového zámku. Přijal je tam, aniž je vyzval, aby se posadily, aniž jim nabídl cokoli k jídlu či k pití, nějakou hru nebo procházku; nanejvýš půlhodina ukončila tak suchou návštěvu, a matka i dcera, která pak už Meudon v životě neviděla, se vrátily do Vincennes, velmi zaražené z obou těchto přijetí.

Kněžna z Montaubanu, která se úplně svěřila pod ochranu paní z Elbeufu, se potom dala přemluvit, aby jela do Vincennes. Byla jedinou titulovanou dámou, která tam jela, zřejmě aby tam přilákala další a aby paní Mantovské usnadnila dvojznačně slevit o stupeň. Ta si jakoby náhodou vzala skládací stoličku, která se ocitla za ní, aniž si okázale vybírala místo, a jednu dala i paní z Montaubanu; ale tato roztomilost nikoho nezlákala.

Paní z Elbeufu, kterou nebylo snadné odradit, se potom pokusila vymoci pro dceru židli s opěradlem u vévodkyně z Bourgogne. Manželky a vdovy skutečných, reálných a existujících panovníků, jejichž ministři jsou uznáváni a přijímáni u dvorů a na shromážděních Evropy k jednáním a smlouvám, měly vždy židli s opěradlem, a to jedinkrát, v kruhu u královny; potom už nikdy víc než taburetku, a to mezi všemi ostatními, bez rozlišení a bez rozdílu od vévodkyň. Vévodkyně meklenburská, sestra maršála z Luxembourgu, a jiné panovnice se za králova panování těšily tomuto zacházení, a naposledy paní Meklenburská, která po tom jediném usednutí na židli s opěradlem měla všude už jen taburetku, chodila ke královu večernímu stolu a nedávala jí přednost ani jediná vévodkyně či cizí kněžna; přesto toho paní Mantovská nedosáhla a paní z Elbeufu byla odmítnuta celkem čtyřikrát.

Matka i dcera, rozhořčené, že jsou svým plánům tak vzdáleny, usoudily přece, že se nemá trucovat, aby si nezavřely dveře k příznivým obratům. Matka vyjednala pro dceru druhou návštěvu u paní z Maintenon; král ji povolil. Zastaly ho tam jako poprvé, i s vévodkyní z Bourgogne. Zvláštní bylo, že král a ona se posadili a matku s dcerou nechali stát, aniž jim kdo dal stoličky a aniž jim král jakkoli nabídl, aby se posadily; několikrát s paní Mantovskou prohodil pár slov a pak ji propustil.

Odešla do velkého kabinetu, kam za ní vévodkyně z Bourgogne hned přišla, po chvilce ji tam nechala a vrátila se do pokoje. Paní Mantovská zastihla v tomto kabinetu dámy paláce a několik dalších z těch, které tam měly volný přístup. Snažila se je získat těmi nejpřehnanějšími zdvořilostmi a projevy přátelství a odjela odtamtud do svého Vincennes.

Tato příkoří byla velká pro tak vysoké plány. Paní z Elbeufu měla tu pošetilost mluvit o vévodovi z Berry jako o partii, která by se pro její dceru sotva hodila, a myslím, že to mělo jistý podíl na odmítnutí židle s opěradlem.

Paní Mantovská, odbytá u dvora, kam už do smrti nevkročila, chtěla aspoň vládnout v Paříži a vytvořit si tam postavení podle svého. Objevila se nejprve s matkou v divadlech; obě byly nuceny dát se tam doprovázet paní z Pompadour, protože nikdo jiný nechtěl jejich společnost ani okusit, a tam vyhnaly z lóže několik drobných měšťanek, jejichž skrovné postavení urážku zakrylo a zabránilo, aby svět křičel.

První příhoda, která ji potkala, nepočítaje příhody s fiakry, se stala u druhé brány Palais-Royal s panem a paní z Montbazonu,⁹ kteří spolu jeli sami ve svém dvouspřežním kočáře a které chtěl kočár paní Mantovské povýšeně přinutit couvnout. Když se zdráhali, paní z Elbeufu, která byla s dcerou, poslala šlechtice, aby panu z Montbazonu vyřídil, že paní Mantovská ho žádá, aby couvl. Pan z Montbazonu odpověděl, že kdyby byl sám, udělal by to s velkým potěšením, ale že je s paní z Montbazonu a neví o tom, že by paní Mantovská měla vůči ní nějaké právo. Za chvíli se týž šlechtic vrátil se vzkazem, že paní Mantovská ustupuje jen bavorskému kurfiřtovi, který byl tehdy v Paříži — vyprávím to totiž všechno najednou, abych se k tomu už nemusel vracet —, a ať tedy uváží, co chce udělat. Pan z Montbazonu moudře odpověděl, že je na jeho paní, aby uvážila, zda chce svést bitvu, protože on není odhodlán couvnout; že chová velkou úctu k paní z Elbeufu i k paní Mantovské, ale nemá nejmenší chuť ustupovat jim v jakémkoli postavení. Nato hádka mezi kočími a několik nadávek; paní z Elbeufu s hlavou vystrčenou z okénka křičela, ať se couvne, a pan z Montbazonu se chystal vystoupit a nasázet sto ran každému, kdo by se opovážil přiblížit. Nakonec se díky šíři cesty a na úkor krámků podél zdí oba kočáry protáhly, otírajíce se o sebe, a ukončily tu směšnou příhodu.

Odtamtud jeli pan a paní z Montbazonu poradit se do paláce Bouillon, který kdysi v podobném případě naučil mravům vévodkyni hannoverskou, jak jsem vyprávěl, a odtud do Versailles, kde pan z Bouillonu nazítří ráno podal králi zprávu o tom, co se přihodilo jeho zeti a jeho dceři. Několik vévodů ho podpořilo. Celé Versailles a celá Paříž se postavily proti paní Mantovské a paní z Elbeufu, která hlasitě křičela, že bude žádat krále o spravedlnost.

Zatímco se čekalo, co z toho vzejde, vjela paní Mantovská k paní z Lislebonne právě ve chvíli, kdy od ní paní velkovévodkyně odjížděla. Lidé paní Mantovské chtěli přinutit lidi paní velkovévodkyně, aby uhnuli, a během té tahanice paní Mantovská vystoupila z kočáru a ocitla se tváří v tvář paní velkovévodkyni, která se chystala nastoupit do svého a uchylovala se z tlačenice; a paní Mantovská se pokusila získat před ní přednost. Ta drzost byla dokonalá. Nikdy žádný vévoda mantovský nečinil velkovévodovi spor o cokoli, a mezi vnučkou Francie a paní Mantovskou byla vzdálenost ještě docela jiná; proto byla také tato drzost náležitě pokárána a velmi přispěla k tomu, že bylo tolik bláznovství přivedeno k rozumu. Paní Mantovská neprojevila paní velkovévodkyni nad tím, co se stalo, ani tu nejmenší zdvořilost; ale o čtyřiadvacet hodin později dostala rozkaz jít paní velkovévodkyni poprosit za odpuštění, a ta jako přítelkyně paní z Lislebonne věc mírně přešla.

Paní z Elbeufu přiměla dceru, aby o příhodě s panem z Montbazonu napsala Torcymu jako ministru zahraničních věcí. Nedostala žádnou odpověď. Napsala podruhé, obšírně a velmi povýšeně. Torcy o tom podal zprávu podruhé a donesl dopis do rady; tam byl zesměšněn a shledán velmi směšným. Torcy dostal rozkaz poradit jí, aby od té záležitosti upustila, protože v ní žádného zadostiučinění nedosáhne, a aby se nevystavovala dalším podobným. Pokoření bylo tak veřejné a tak citelné, že paní Mantovskou konečně odnaučilo všechno riskovat a přesvědčilo ji, aby se svých plánů vzdala a vyhnula se novým nezdarům. Pochopila, že je nelze udržet bez ochrany, na kterou se spoléhala, a že ona i její matka jsou příliš slabé, aby kterýkoli z nich prosadily.

Rozhodla se tedy zříci se dvora, kde ji nechtěli, i nároků, které ji doma uzavíraly do samoty a nudy. Najala si dům v Paříži a poslala pozdravit všechny jen trochu významnější dámy v naději, že je přiměje k první návštěvě. Když viděla, že pokus nevychází, dala, kudy jen mohla, roznést, že neví, na čem se zakládá domněnka, že má chimérické nároky; že si přeje, aby všichni byli přesvědčeni, že nechce žít jinak, než kdyby byla ještě svobodná; že je uražena, když si někdo představuje něco jiného; že hodlá být tak pozorná ke všem povinnostem a zdvořilostem, že ji nikdo nebude moci nemít rád a nechtít se s ní stýkat. Takové bylo její veřejné pokání po tolika marných pokusech silou i lstí.

Když bylo vše takto připraveno, vykonala je osobně: začala dělat návštěvy, aniž dál čekala na první, a v jediném dvouspřežním kočáře jako každý jiný. Zahrnula dámy, které zastihla, zdvořilostmi a lichotkami a některým dokonce složila i druhou návštěvu, ještě než od nich nějakou obdržela. Mezi ty poslední patřila vévodkyně z Lauzunu, která si byla jista svou věcí a pak ji navštívila. Byla přijata s nekonečnými díky, dostala křeslo, ruku bez jakékoli dvojznačnosti, a při odchodu ji paní Mantovská doprovodila přes tři celé pokoje, aniž jí v tom bylo možné zabránit, a ke schodišti její nemanželská sestra, která jí sloužila jako dvorní dáma, a několik slečen. Tak se chovala ke všem titulovaným dámám; ostatní přijímala bez jakékoli strojenosti v čemkoli, s velkou zdvořilostí, nechávala jim křesla volně k dispozici a slušně je doprovázela.

Chování tak odlišné od jejích prvních pokusů jí brzy usmířilo svět. Dokončila to tím, že vedla velkou hru lansquenet, tehdy velmi módní, a vedla ji s velkými ohledy a dosti důstojně, aby se při ní nestalo nic nepatřičného. Tak se ten velký rang panovnice, jehož nejpřesnější vzor byl zvolen podle vnuček Francie, a to aniž by jim zamýšlela ustupovat, jak jsme viděli u paní velkovévodkyně, rázem rozplynul ve veřejné herně brelanu; a místo všech plánů velkolepě se předvádět u dvora nastala péče o to, udělat si v Paříži dobrý dům. Pád byl veliký a hořký a navíc často provázený nesnázemi s živobytím v době, kdy zásobování armád pohlcovalo všechno; a Desmarets se o její potřeby příliš nestaral od chvíle, kdy mu trochu neprozřetelně řekla, že je možné usoudit, jak veliké jsou, když mu je přichází přednést sama.

Vévodkyně z Lesdiguières při té podívané znovu děkovala sama sobě a čím dál víc si blahopřála, že odolala naléhání vévody z Mantovy, krajnímu úsilí pana Prince i všem krokům, které král ráčil podniknout, aby ji přiměl k souhlasu, že si ho vezme; ačkoli je třeba věřit, že provdána z jeho ruky a z poslušnosti a bez těch chimér v hlavě, jež ta druhá zpočátku předváděla, by s ní bylo zacházeno docela jinak. Paní Mantovská nespatřila žádnou princeznu krve, ani Madame, ani vévodkyni z Orléans, a neslyšela od nich ani slovo.

Drahota všeho, a nade vše chleba,¹⁰ vyvolávala časté nepokoje ve všech různých částech království. Paříž to často pocítila; a ačkoli tam z pluku gardy nechali téměř o polovinu víc mužů než obvykle ke střežení trhů a podezřelých míst, toto opatření nezabránilo spoustě výtržností, při několika z nichž d’Argenson přišel do nebezpečí života.

Monseigneura, když jel do Opery a z ní, víc než jednou obklopila lůza a velký počet žen, které křičely chleba!, až dostal strach i uprostřed své gardy, která se je neodvažovala rozehnat ze strachu z horšího. Vyvázl z toho tak, že dal házet peníze a sliboval hory doly; ale protože se sliby nesplnily, neodvažoval se už do Paříže jezdit.

Král sám uslyšel ze svých oken dost ostré věci od versailleského lidu, který křičel v ulicích. Řeči byly smělé a časté a stížnosti prudké a velmi málo umírněné proti vládě, a dokonce proti jeho osobě, po ulicích a po náměstích, až se lidé navzájem nabádali, aby už tolik nesnášeli, že je nemůže potkat nic horšího než to, co trpí, a než umřít hlady.

Aby se tento lid nějak zabavil, užili zahálečů a chudáků k srovnání dosti velkého pahorku hlíny, který zůstal na bulváru mezi branami Saint-Denis a Saint-Martin; a na rozkaz se tam dělníkům rozdával jako jediná mzda špatný chléb, a to každému v malém množství.

Stalo se, že v úterý ráno 20. srpna se chleba na velký počet z nich nedostalo. Jedna žena mezi jinými velmi hlasitě křičela, což podnítilo další. Biřici pověření tímto rozdílením ženě vyhrožovali: křičela jen hlasitěji; biřici ji chytili a nerozvážně ji dali do nedalekého pranýře. V okamžiku se seběhlo celé pracoviště, pranýř vytrhlo, rozběhlo se ulicemi a drancovalo pekaře a cukráře. Od jednoho ke druhému se krámy zavíraly. Nepokoj rostl a šířil se z ulice do ulice, aniž komu ublížil, ale za křiku chleba! a s braním chleba všude.

Maršál z Boufflers, který na nic takového ani nepomyslel, šel toho rána k Bérengerovi, svému notáři, právě do té čtvrti. Překvapen zděšením, které tam našel, a když se dozvěděl příčinu, chtěl jít sám a pokusit se nepokoj utišit, navzdory všemu, co mu vévoda z Grammontu, kterého zastihl u téhož notáře, mohl říci, aby ho od toho zrazoval; a ten, když viděl, že je odhodlán, šel s ním. Sto kroků od notářova domu potkali maršála z Huxelles v jeho kočáře; zastavili ho, aby se ho zeptali na zprávy, protože přijížděl od místa vzbouření. Řekl jim, že už to nic není, chtěl jim zabránit jít dál a sám se kvapně vzdálil jako člověk, který nemá rád hluk ani se plést do takového nepořádku. Maršál a jeho tchán pokračovali v cestě a čím dál postupovali, tím větší zděšení nacházeli; z oken na ně křičeli, ať se vrátí, že je utlučou.

Když dojeli k horní části ulice Saint-Denis, tlačenice a vřava přiměly maršála z Boufflers usoudit, že je čas vystoupit. Postupoval tedy pěšky s vévodou z Grammontu mezi tím nekonečným a rozzuřeným lidem; maršál se ptal, co se děje, proč všechen ten hluk, sliboval chléb a mluvil k nim, jak nejlépe uměl, mírně a pevně, a domlouval jim, že takhle se o chléb žádat nemá. Naslouchali mu; několikrát se ozvalo Ať žije pan maršál z Boufflers, a ten stále postupoval davem a mluvil k němu, jak nejlépe uměl. Šel tak s vévodou z Grammontu ulicí aux Ours a okolními ulicemi až tam, kde byla tato svého druhu vzpoura nejprudší. Lid ho prosil, aby králi vylíčil jeho bídu a vymohl mu chléb. Slíbil to, a na jeho slovo se všechno uklidnilo a rozešlo, s díky a novým voláním Ať žije pan maršál z Boufflers! Byla to skutečná služba.

D’Argenson tam táhl s oddíly pluků francouzské a švýcarské gardy, a nebýt maršála, byla by tekla krev, což by možná dohnalo věci velmi daleko. Dokonce už nechávali nasedat na koně mušketýry.

Sotva se maršál vrátil s tchánem domů na place Royale, dostal zprávu, že vzpoura je ještě mnohem větší na předměstí Saint-Antoine. Hned tam s vévodou z Grammontu spěchal a utišil ji jako tu první. Potom se vrátil domů něco pojíst a odjel do Versailles. Nechtěl nic než svůj cestovní kočár, jednoho lokaje vzadu a až ke Cours nikoho s sebou na koni, a schválně tak projel celou Paříží. Sotva vyjel z place Royale, začal lid na ulicích a lidé v krámech volat, ať se nad nimi slituje a dá jim chléb; a pořád: Ať žije pan maršál z Boufflers! Tak ho doprovázeli až na nábřeží u Louvru.

Když přijel do Versailles, šel rovnou k paní z Maintenon, kde ji zastihl s králem, oba velmi znepokojené. Podal zprávu o tom, co ho přivádí, a dostalo se mu velkých díků. Král mu nabídl velení v Paříži — nad vojskem, měšťanstvem, policií atd. — a naléhal, aby je přijal; ale šlechetný maršál dal před touto poctou přednost obnovení věcí v jejich přirozeném řádu. Řekl králi, že Paříž má guvernéra, jemuž by neodňal pravomoci, které mu náležejí; že je hanba, že mu už žádná nezbyla a že policejní poručík a kupecký prévôt si je všechny přivlastnili a rozdělili, i nad vojskem; a přiměl krále, aby je v těchto chvílích strachu vrátil vévodovi z Tresmes, který je, stejně jako jeho poslední předchůdci, ztratil tak dokonale, že mu bylo nutné vystavit nový patent, aby mu byla jeho pravomoc vrácena.

Vojsku a měšťanům tedy bylo nařízeno, aby přijímali rozkazy jen od guvernéra a ve všem a všude ho poslouchali, a d’Argensonovi, policejnímu poručíkovi, a Bignonovi, kupeckému prévôtovi, aby mu o všem podávali zprávu a byli mu ve všem podřízeni, stejně jako všechny různé sbory města.

Vévoda z Tresmes byl poslán do Paříže tuto moc vykonávat, ale s rozkazem nedělat nic bez maršála z Boufflers, jehož poslušnosti byli rovněž podřízeni d’Argenson, Bignon, měšťanstvo i vojsko, ovšem jen ústními rozkazy; a maršál byl také poslán zpět, aby zůstal v Paříži. Jeho skromnost mu přinesla novou slávu. Všechno přenechával vévodovi z Tresmes, jehož jménem a z jehož rozkazu se všechno dělo a k němuž chodil na porady, které téměř nikdy nechtěl připustit u sebe. Ač byl ve skutečnosti pánem a poručníkem vévody z Tresmes a skutečným velitelem, říkal o sobě, že je nanejvýš jeho pobočníkem, a tak se i choval.

Hned nato se velmi pečlivě postaralo o chléb a Paříž se naplnila hlídkami, možná trochu příliš, ale tak úspěšnými, že pak nebylo slyšet ani ten nejmenší hluk. Vévoda z Tresmes a maršál z Boufflers, který mu až úzkostlivě přenechával čest i zdání všeho, jezdili čas od času sami podávat zprávu králi, ale aniž by nocovali mimo Paříž, a pak už zřídka, až do chvíle, kdy už o nic nešlo.

Boufflersova vážnost, zvýšená tou nejprostší skromností, byla tehdy na vrcholu: pán v Paříži, usměrňovatel válečných záležitostí, s vlivem na všechny záležitosti u dvora. Ale tento lesk netrval dlouho a skončil tím, co ho mělo učinit pevnějším i trvalejším. Brzy uvidíme Voysina a Tresmese zbavené jeho poručnictví, Voysina, jak se stává pánem a nástrojem všeho, d’Argensona a Bignona, jak si znovu berou všechno, co si jejich úřady přisvojily, a úřad guvernéra Paříže zničený tak, jak byl před těmito pařížskými nepokoji.