Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola dvacátá první

Tažení ve Španělsku. — Chyba Besonse, kterému král nedovolí přijmout Zlaté rouno. — Tažení v Roussillonu. — Tažení v Savojsku. — Tažení ve Flandrech. — Artagnan se zmocňuje Warnetonu. — Tournai obleženo, Surville uvnitř. — Město vzdáno. — Ravignanova podivná cesta ke dvoru. — Citadela v Tournai vzdána; posádka zajata. — Mesgrigny přechází k nepříteli a ponechává si guvernérství. — Surville navždy zničen. — Pomluva o Chamillartovi. — Důstojné počínání Beauvaua, biskupa z Tournai. — Boufflers se nabízí, že půjde podpořit Villarse bez velení; odmítnut s díky, pak přijat. — Jak spolu oba maršálové vycházeli. — Anglický král Jakub. — Mons velmi špatně zaopatřen. — Bavorský kurfiřt v Compiègne. — Tažení v Německu. — Plán na Franche-Comté. — Spiknutí v této provincii odhaleno. — Mercy poražen du Bourgem; jeho pokladnička atd. ukořistěna. — Du Bourg rytířem řádu. — Mercyho pokladnička. — Víc než podezřelá cesta Vaudemonta a slečny z Lislebonne. — Vyšetřování atd. a jeho následky. — Krátká úvaha o počínání našich králů a lotrinského rodu. — Důležitá listina z Mercyho pokladničky.

Besons, který konečně vytáhl ze svých zimních kvartýrů, dostal čtyři různé protirozkazy. Tyto nejistoty nedodaly pevnosti člověku od přírody bojácnému, který vždycky umíral strachy, že se znelíbí a že neuspěje; a tak propásl nejkrásnější příležitost na světě porazit nepřítele při přechodu přes Segre. Naléhali na něj, aby jí využil, chtěl to udělat, pak se neodvážil; a konec toho všeho byl, že odvedl svá vojska zpátky do Francie. Armáda arcivévody, která byla na pokraji zkázy, když měla Segre přejitou jen napůl, dokázala z těchto nešťastných průtahů vytěžit. Náš dvůr Besonse velmi káral, že se tak přesně držel rozkazů, ačkoli byly velmi jasné. Španělský dvůr, rozhořčený zprávami svých generálů, se rozhodl pro okázalý krok. Filip V. náhle odjel ke své armádě, ale postupoval po příliš krátkých denních pochodech. Královna ho doprovázela první tři dny a vrátila se jako regentka do Madridu. Besons se vyplatil úctou, poslušností a důvody; nechal krále jednat, ale předkládal mu nevýhody, které se pak zkušeností do jedné přesně potvrdily.

Španělský král, kterého náš dvůr velmi chválil za to, že se sám ujal velení, se vůči Besonsovi obměkčil natolik, že mu s ohledem na budoucí potřeby chtěl udělit Zlaté rouno; král mu však nedovolil je přijmout. De Bay, který je nosil,¹ měl rodem, je-li to vůbec možné, ještě menší cenu než on, a později bylo vidět, že je dostávali lidé ještě nižšího původu.

Španělský král, rozmrzelý, že není s to věci napravit a vynahradit, co bylo zmeškáno, opustil armádu po třech týdnech a vrátil se do Madridu rychleji, než odtamtud přijel. Besons zajistil zásobování a zimní kvartýry pro dvacet šest praporů, které měl ve Španělsku zanechat pod Asfeldem, a se zbytkem svých vojsk přešel zpátky přes Pyreneje.

Takové bylo poslední tažení Francouzů ve Španělsku, neboť vojska, která tam zůstala, se vrátila do Francie před zahájením příštího tažení, a tak smířila obě kliky po tolika řečech pro návrat i proti němu. Pro Španělsko byl ten návrat zhoubný a Francii přinesl málo užitku — plod takového způsobu vlády, jaký jsme už několik let zakoušeli a který by bez jakéhosi zcela cizího zázraku přivedl tohle království do záhuby bez jakékoli záchrany.

V Roussillonu je předmět příliš malý, než abych se zdržoval podrobnostmi. Vévoda z Noailles měl proti sobě s tou trochou vojska, kterou tam měl, ještě méně. Dvakrát tam porazil nepřítele, kterého překvapil v zimních kvartýrech, a tyto drobné úspěchy se ve Versailles velmi rozhlašovaly.

Berwick, odkázaný na obranu, neměl v Dauphiné mnoho práce. Vévoda savojský se tam dal do pohybu pozdě a liknavě. Byl velmi nespokojen s císařem kvůli říšským lénům ve svém sousedství, která mu zesnulý císař slíbil a která mu tento císař nechtěl dát. Další spory o zimní kvartýry a zásobování vojsk je rozkmotřily docela, takže se pan Savojský vůbec nestaral o to, aby využil pevných výhod, které si v předešlém tažení na toto tažení připravil. Tažení se zvrhlo v maličkosti, které se mohly díky obratnosti vévody z Berwicku snadno stát užitečnými a mít šťastné důsledky, kdyby ho nedostatek potravin nezastavil na místě. Přesto porazil Rehbindera, generála savojských vojsk, který chtěl 28. srpna se třemi tisíci muži napadnout nedaleko Briançonu dům zvaný la Vachette, který Dillon opevnil. Dillon dal na ně udeřit zprava i zleva hlídkovými oddíly a několika kompaniemi granátníků, zabil jim sedm set mužů a zbytek zahnal zpět do hor.

Flandry byly od zahájení tažení hlavním, abych neřekl jediným předmětem veškeré pozornosti a všech obav, a byly jím až do konce tažení. Princ Evžen a vévoda z Marlborough, spojení dohromady, pokračovali ve svých rozsáhlých záměrech a nijak se neobtěžovali je skrývat. Jejich nesmírné zásoby ohlašovaly obléhání. Mám říci, že naše slabost si je přála a že jsme s naší armádou počítali jen proto, abychom ji zachovali?

Je ovšem pravda, že Artagnan, vyslaný s osmi prapory z armády a čtyřmi z posádky Yper, které dostaly rozkaz připojit se k němu na shromaždišti, velmi snadno dobyl Warneton, kam nepřítel umístil šestnáct set mužů s jistým množstvím střeliva v úmyslu jej opevnit. Těchto šestnáct set mužů, jimž velel jeden brigádní generál a čtyřicet pět důstojníků, se vzdalo na milost a nemilost; a že maršál z Villars získal ještě jednu malou výhodu při pícování; ale byly to maličkosti.

Bouře se, jak jsem už řekl, stáhla nad Tournai, kde velel Surville a s ním i Mesgrigny, generálporučík a zvláštní guvernér citadely, s vojsky, o nichž jsem se zmínil. Zákopy byly otevřeny v noci ze 7. na 8. srpna.² Maršál z Villars nechal obléhání zahájit a nijak nedal najevo, že by mu chtěl bránit; spokojoval se s tím, že má zásoby, a vedl spoustu řečí. Je ovšem třeba říci i to, že chléb mu byl dodáván pravidelněji, že peníze docházely jen pomalu a ve velmi malých částkách a že od dezerce a malomyslnosti se dalo očekávat všechno. Surville vydržel jen dvacet dní a 28. července večer dal troubit k vyjednávání. Poslal rytíře z Rais ke králi, kterého zastihl v Marly a který vypověděl, že posádka měla jen čtyři tisíce pět set mužů, nyní zredukovaných na tři tisíce, kteří měli vstoupit do citadely; že u všech tří útočných směrů byly průlomy široké třicet sáhů; že rohové opevnění u Sedmi fontán bylo dobyto i se sousední baštou a s reduitem toho opevnění; a že se chystal útok všemi třemi směry najednou. Od muže, kterého teprve nedávno vytáhla znovu na hladinu velkorysost maršála z Boufflers a který byl tak zblízka svědkem jeho obrany v Lille, se čekalo něco lepšího.

Rytíř z Rais oznámil, že nepřítel útočil na citadelu vždy z jedné strany současně s městem, že kapitulace stanoví, že ji nebude smět napadnout ze strany města, a ujistil, že uvnitř je spousta válečného střeliva, mouky na tři měsíce, několik krav a pět set ovcí. Bylo tam také šest set invalidů, z nichž polovina nebyla schopna dobře sloužit.

Rytíř z Rais přijel do Marly ve čtvrtek 1. srpna. V úterý 6. srpna tam byli všichni nesmírně překvapeni, když viděli Ravignana, jak ho Voysin uvádí k paní z Maintenon, kde byl král, a kam byl o několik okamžiků později zavolán maršál z Boufflers. Tak podivné poslání vzbudilo velkou zvědavost. Touha i potřeba lidi přesvědčovaly, že by mohlo jít o mír, tím spíš, že dosti rychle prosáklo, že Surville byl od kapitulace města vítězi hoštěn a že nepřítel neměl podniknout žádné nepřátelské akce až do Ravignanova návratu, stanoveného na 8. večer. Nakonec se to tajemství vyjasnilo.

Nepřítel navrhoval příměří omezené na dobu, kterou rozumně odhadoval, že by se citadela mohla bránit; po uplynutí této ujednané doby by se citadela vzdala, aniž by byla napadena, a obě armády by zatím setrvaly v určité vzdálenosti od sebe navzájem i od pevnosti bez jakékoli nepřátelské akce. Návrh se zdál stejně podivný jako nový; a divili se, že Ravignan, muž rozumný, který si získal čest v Lille, kde byl jmenován polním maršálem, se uvolil jej přinést. Příměří bez výhledu na mír, stanovená lhůta pro vydání pevnosti, aniž by byla napadena, to se zdálo jako věci neslýchané, jako přání nepřítele ušetřit si námahu, peníze a píci, s nímž se nepovažovalo za správné souhlasit, a jako pohrdání naší armádou, o níž se podle toho návrhu soudilo, že není schopna ani ochotna se o nějakou pomoc pokusit. Surville byl velmi kárán, že ten návrh vyslechl, a Ravignan, že jej přinesl; byl ihned poslán zpátky s odmítnutím.

Soudilo se, že pohnutkou k tak neobvyklému návrhu byla pověst pevnosti. Mesgrigny, první inženýr po Vaubanovi, ač mu ve všem ustupoval, postavil tuto citadelu s láskou, jako pro sebe, protože byl jejím guvernérem. Byla to jedna z nejlepších a nejpravidelněji postavených pevností ze všech, které král dal vybudovat, všude s výbornými podzemními prostorami, jež udivovaly svou výškou a rozlehlostí; s protipodkopy pod všemi opevněními až pod kurtinami, což při dobrém vedení obléhání velmi prodlužuje, mate útočníky, kteří nevědí, kam šlápnout, a vojáky velmi odrazuje. Nic nebylo lépe podložené než pověst této pevnosti, a nic jí nebylo tak k ničemu jako všechna ta obdivuhodná opatření, aby se udržela, nebo aby se aspoň draze prodala.

Kapitulovala 2. září, aniž by zažila jediný útok. Zdálo se to nepochopitelným divem. Dalším, neméně podivným, bylo, že Mesgrigny, kterému bylo osmdesát let a který po celé obléhání města i citadely téměř nevyšel ze svého pokoje, se nestyděl zneuctít své stáří tím, že se oddal nepříteli; ten dal guvernérství města hraběti z Albemarlu a guvernérství citadely ponechal tomuto nešťastnému starci, který pomáhal maršálovi z Boufflers při obraně Namuru a byl za ni jmenován generálporučíkem.

Surville přijel pozdravit krále a nebyl přijat špatně, což bylo další překvapení; ale co ho měla stát tak chabá obrana, a to v době, kdy bylo tak důležité zdržet nepřítele dlouho před pevností, nedala-li se zachránit, to mu přinesla jeho vlastní nerozvážnost, která ho už jednou úplně potopila. Několikrát poobědval s princem Evženem a vévodou z Marlborough, mezi oběma obléháními a po poslední kapitulaci. Mluvilo se tam o maršálovi z Villars, který tvrdil, že tam s ním bylo špatně zacházeno a že ho Surville, ať už z ochoty vyhovět, nebo v podnapilosti, nešetřil. Surville byl ovšem dotčen i na maršála, že neudělal ani nejmenší pokus přijít mu na pomoc, takže stížnosti byly prudké z obou stran. Surville však, cítě se slabší, se chtěl dohodnout; narazil ale na člověka, který se snadno rozpálil a který, plný svého štěstí, nikdy neodpouštěl.

Kromě této záležitosti s Villarsem se roznášelo, že oba nepřátelští vojevůdci mluvili se Survillem, a to u stolu, o posledních mírových podmínkách, kvůli nimž Torcy v Haagu přerušil jednání, a že prý řekli, že by se nikdy neodvážili navrhnout králi, aby sám zbraní způsobil sesazení španělského krále, jako věc, která je proti přírodě a proti veškeré slušnosti, kdyby jim k tomu nedodal odvahy jeden z jeho předních ministrů — tím mysleli Chamillarta a jeho jméno jim nakonec uniklo —, který napsal vévodovi z Marlborough, jenž ten dopis prý ještě měl, že jakmile půjde už jen o návrat španělského krále, tento článek mír nezdrží, a že se nebojí, že by ho král za takové tvrzení desavuoval.

Ta řeč vzbudila velký rozruch a nepřátelé nešťastného bývalého ministra ji horlivě rozmazávali. Později jsem se ho zeptal, zda to mělo nějaký základ. Ujistil mě, že dlouho předtím, než opustil úřad, se už do míru nepletl a že co se týče toho dopisu, nic nebylo falešnější ani nesmyslnější. Přesto to proti němu vyvolalo nepříjemné reptání. Pokud jde o Survilla, zůstal ztracen bez návratu. Zahrabal se doma v Pikardii, i jinak ve velmi stísněných poměrech, a téměř už nebyl k vidění.

Beauvau, který přešel z Bayonne na biskupství v Tournai, si za obléhání vedl znamenitě svou osobou a svým měšcem tak daleko, jak jen to šlo, a ještě dál. Nabídl dokonce Survillovi, aby vzal kostelní stříbro. Nenásledoval příkladu pana z Fréjus: rozhodně odmítl zazpívat Te Deum, k němuž byl naléhavě pobízen se všemi možnými lichotkami, a ještě rozhodněji odmítl složit přísahu; odjel ráno v den Te Deum, dříve než nastala hodina, kdy se mělo zpívat. Král ho přijal velmi dobře a rozmlouval s ním o samotě tři čtvrtě hodiny. Je to tentýž, kterého potom učinil arcibiskupem v Toulouse, který později přešel do Narbonne a dostal řád spolu se svým bratrem při velkém jmenování pana Vévody roku 1724. Zvláštní je, že ve věcech náboženství s ním vévoda z Marlborough zacházel mnohem lépe než princ Evžen.

Lidé se divili, že nepřítel dal přednost tomu, pustit se do tohoto velkého obléhání, před snahou proniknout na straně moře. Villars se sice na začátku tažení výhodně rozmístil, aby mu v tom zabránil; nebyl by však mohl odvrátit různé způsoby, jak ho obejít, a v nejhorším případě, kdyby nepřítel chtěl, jak ho donutit k bitvě. Jedni soudili, že nepřítel, dbalejší o to postupovat pevně a pohodlně díky výhodám, které mu poskytovala tato velká dobytí, než o spěšné pronikání, při němž by za sebou nechával svazující týl, dal přednost velkým obléháním, aby se dostal kupředu bezpečněji a trvaleji. Jiní, lichotivější a víc zaujatí dvořením než správným úsudkem, tvrdili, že Holanďané, o nichž si lidé umanutě chtěli představovat, že touží po míru, se postavili proti záměrům na straně moře a prosadili záměr na Tournai, aby dobu tažení vyplnili něčím užitečným a okázalým, ale pro Francii méně nebezpečným, a nechali tak uplynout léto až do doby, kdy bude možné znovu otevřít jednání, které by tíha výdajů mohla učinit snazšími ze strany císaře a Anglie. Tak se u dvora ukolébávali těmito klamnými představami; dvůr se je snažil vštípit různým složkám státu a dbal méně o věci samé než o to, aby zavřel ústa přesvědčováním nebo strachem. Král se často vyjadřoval o těch, jimž říkal mudrlanti; a člověk se dopouštěl citelného zločinu, ať měl při mluvení sebelepší úmysl, jakmile se jen trochu odchýlil od jalovosti Gazette de France a jalovosti podlých dvořanů.

Ke konci obléhání citadely v Tournai pocítil Boufflers zvláštní tíhu flanderských záležitostí a znepokojilo ho, že je jimi pověřen jediný člověk, kterého by — kdyby byl vyřazen nemocí nebo jinou nehodou — nebylo možné okamžitě nahradit, a to za tak naléhavých a tak kritických okolností. Proniknut tímto nebezpečím, promluvil o něm s králem, řekl mu, že vidí, jak všechno směřuje k bitvě, a vylíčil mu, v jakém nebezpečí by byla jeho armáda, kdyby po nehodě, která by postihla Villarse, upadla v tak rozhodujících chvílích do bezvládí. Hned nato se nabídl, že mu půjde na pomoc, že zapomene na všechno, aby ho poslouchal, že bude jen jeho ulehčením a v armádě ničím jiným než skrze něho, a pouze po ruce, aby ho zastoupil v případě, že by se jeho osobě něco přihodilo.

Abych ukázal velikost tohoto činu, hodného nejslavnějších Římanů z dob nejčistší ctnosti jejich republiky, zastavím se tu na chvíli. Boufflers, na vrcholu poct, slávy a důvěry, mohl jen zůstat v klidu a těšit se z tak zářivého postavení, při zdraví, které mu nedovolilo velet armádě. S dobrou pověstí dosáhl toho, že byl rytířem řádu i Zlatého rouna, plukovníkem a potom kapitánem tělesné gardy, a právem ho tížilo na srdci, že byl donucen vzdát se prvního úřadu kvůli druhému. Maršál Francie, vévoda a pair, guvernér Flander s nástupnictvím pro svého syna, pán a krotitel Paříže, s právem vstupu prvního šlechtice komory, s důvěrností a důvěrou krále i paní z Maintenon a s poručnictvím nad ministrem války — sláva, kterou si získal, nutila ducha tleskat tak velkému štěstí; jeho velkorysost, nezištnost a skromnost nutily srdce, aby se z něho radovala; byl velmi zadobře s Monseigneurem i s monseigneurem vévodou z Bourgogne; nebylo prince krve, ba ani levobočka, nebylo ministra ani velmože, který by s ním nemusel počítat; a on, nad všechny milosti, pocty, odměny a veškerý lesk, se nabízel, že se půjde podřídit člověku nadutému, docela sobeckému, žárlivému na všechno, bez zásad, zvyklému všechno shrábnout, přivlastňovat si pověst druhých, vydávat cizí rady a šťastné činy za své a svalovat na ostatní všechny nezdary i vlastní chyby. Vrcholem je, že to Boufflers věděl, že znal nestoudnost jeho troufalosti, umění jeho řečí i slabost krále a paní z Maintenon pro něj, a že se pod takovým člověkem, o tolik mladším ve vojenské službě, maršálem Francie skoro o deset let později než on, a to ve svém vlastním guvernérství, kde právě bránil Lille, chystal vydat na jeho milost pro dobro státu a vystavit pověst tak velkou, tak čistou a tak právem získanou jisté závisti a nejistotě úspěchů, a to ještě v rukou jiného.

Boufflers to všechno viděl, pocítil to v celém rozsahu, ale všechno zmizelo před ním ve světle dobra státu. Naléhal na krále; a král, který tolik neviděl, tím méně velkodušnost takové nabídky, ho pochválil, poděkoval mu a nemyslel si, že by ho potřeboval, aniž by poznal její cenu.

O deset nebo dvanáct dní později, když už na to Boufflers nemyslel, král se zamyslel, dal ho zavolat a uvést zadem. Bylo to proto, aby mu řekl, že by mu udělal radost, kdyby odjel k jeho flanderské armádě tak, jak mu to nabídl. Maršál, kterého poprvé v životě postihla bolestivá dna a který se jen s námahou dovlekl až do králova kabinetu, mu zopakoval všechno, co mu řekl napoprvé o chování, které hodlá svědomitě zachovávat vůči Villarsovi, převzal poslední rozkazy, odjel do Paříže a nazítří, v pondělí 2. září, vyrazil za maršálem z Villars, tedy právě v den, kdy se citadela v Tournai vzdala. Trvalo čtyřiadvacet hodin, než se vědělo, že odjel, aniž by kdo uhodl proč. Pobláznění mírem dosáhlo takového stupně, že se soudilo, že odjel spíš mír uzavřít než o něm jednat.

Neméně velké bylo překvapení v armádě, kde byl ohlášen kurýrem vyslaným zvlášť dvanáct nebo patnáct hodin před jeho příjezdem. Táž nákaza zachvátila i armádu: nenapadlo ji nic jiného než mír.

Villars ho přijal s výrazem radosti a úcty, opatřil ho koňmi a služebnictvem a hned mu sdělil všechny své plány. Boufflerse bylo jen s námahou možné vytáhnout z vozu, tak se mu dna zhoršila; přesto ho neudržela dlouho v pokoji. Villars chtěl přijímat heslo od něho, nebo aspoň aby je vydával on. Po mnoha poklonách je dali vydat službu konajícímu generálporučíkovi, jemuž společně vysvětlili rozkaz, který má armádě vydat; a od té doby vydával heslo i rozkaz vždy Villars a Boufflers už nedělal okolky, že je chce přijímat od něho. Shoda a porozumění mezi nimi byly dokonalé: jeden s důvěrným chováním a s ohleduplností, která vždy sahala až k úctě; druhý neustále dbalý obdivovat, všechno vyzdvihovat, ve všem se podřizovat, a měl-li nějakou radu doplnit nebo nějakou připomínku předložit, činil tak vždy s ohledy podřízeného, jemuž jeho nadřízený prokazuje důvěru; jinak se snažil vyhýbat se poctám armády, které se všechny obracely k němu, a odmítat je, do ničeho se bezprostředně nemísit, nic na sebe nebrat a nebýt ničím jiným než po boku maršála z Villars, a to ještě mezi čtyřma očima a se všemi právě popsanými ohledy, od nichž nikdy neustoupil.

Z tohoto vzájemného chování nemohl nikdo posoudit, co si Villars myslel o tom, že na něho náhle spadl takový pomocník, o kterého nežádal; zda ho to mrzelo, zda se cítil omezován, zda byl v tísni věcí rád, že je zdvojen, zda mu ho jeho ješitnost, uspokojená tím, že si zachovává velení v plném rozsahu v přítomnosti muže, který ho ve všem převyšoval, učinila příjemným; jedním slovem, nedalo se z toho nic vyčíst.

Ať už tomu bylo jakkoli, ti dva vojevůdci tvořili jediného. Boufflers, věrný svému předsevzetí a na stráži před tím, aby nevypadal jako cenzor, přistoupil na všechno, co Villars chtěl, aniž by kladl sebemenší odpor, a s takovou ochotou, která ho musela upokojit.

Nepřátelská armáda vytáhla k Monsu ihned po dobytí citadely v Tournai. Villars povolal zpět všechny sbory, které měl vyslány; a anglický král, který se jako dobrovolník tak jako loni účastnil tažení inkognito pod jménem rytíře ze Saint-Georges, přispěchal se zbytkem horečky a aniž by se ohlížel na své síly. Prudká horečka ho donutila poněkud se od armády vzdálit; ale nechtěl se v okamžicích tak drahocenných pro válku ohlížet na své zdraví ani na svou slabost.

V Monsu bylo málo vojska a málo potravin. Bavorský kurfiřt z něho odjel, krátce se zdržel v Maubeuge a odebral se do Compiègne.

Posádka citadely v Tournai, ačkoli byla válečným zajatcem, byla odvedena do Condé. Nepřítel jí ponechal zbraně a zavazadla a Survillovi galantně daroval dvě děla. Čítala ještě tři tisíce mužů a byla určena k výměně za jeho vojáky zajaté u Warnetonu a jinde. Surville a Ravignan dostali svobodu, ale pod podmínkou, že zajmeme-li důstojníky jejich hodnosti, vydáme za ně dva bez výměny.

To, co brzy ukončilo tažení na Rýně, je příliš důležité, než abych kvůli tomu nepřerušil líčení tažení ve Flandrech a nevylíčil tuto událost na jejím místě.

Nic nebylo nudnějšího než toto tažení až do poloviny srpna. Armády, oddělené Rýnem, se spokojovaly s tím, že se živí. Harcourt nechal Saint-Frémonta v Haguenau střežit naše lauterburské linie a v prvních dnech srpna přešel Rýn po mostě, který postavil u Altenheimu, aby živil svá vojska na úkor nepřítele; ten se až dosud držel klidně za svými durlašskými liniemi a při přechodu vévody z Harcourtu se spokojil s tím, že obsadil horské soutěsky, aby mu zabránil proniknout dál. Vévoda hannoverský, ten, který se stal kurfiřtem a nastoupil po královně Anně na anglický trůn, otec toho, který dnes vládne, měl velet císařské armádě. Přijel k ní teprve kolem 15. srpna. Hned dal své armádě přejít Rýn a dovedl ji utábořit se u Landau; nato pan z Harcourtu přešel Rýn po mostě u Štrasburku a usadil se za svými liniemi.

Zatím však zrál rozsáhlý záměr, vymyšlený nebo přinejmenším živený v Lotrinsku, jak o tom po odhalení nedovolil pochybovat další vývoj; nesměřoval k ničemu menšímu než svrhnout stát ze strany, z níž se toho nikdo nenadál.

Paní z Lislebonne měla pěkné a velké panství na samém okraji Franche-Comté. Na tomto panství kul správce panství, několik farářů a úředníci paní z Lislebonne spiknutí, které se pod těmito vůdci rozšířilo po provincii a strhlo s sebou mnoho předních lidí ze všech tří stavů; získalo členy parlamentu v Besançonu a přijalo opatření, aby povraždilo posádku tohoto města, zmocnilo se ho, totéž učinilo s několika dalšími a přimělo provincii ke vzpouře ve prospěch císaře, jakožto starého léna a državy říše. Těsné sousedství Švýcarska a Rýna, přes který se snadno přepravovalo na malých člunech, jimž se říká védelins, usnadňovalo styky mezi Císařskými a spiklenci; a lidé paní z Lislebonne obstarávali všechno to sem a tam.

Jeden parukář, jehož děd prokázal užitečné služby při druhém dobytí Franche-Comté, byl zkoumán a potom do spiknutí přijat. Upozornil na ně Le Guerchoise, který z intendantury v Alençonu přešel na intendanturu v Besançonu, mého velmi blízkého přítele, jak bylo vidět jinde, od něhož vím to, co vypravuji. Le Guerchois ho vyslechl a nařídil mu, aby se spiklenci pokračoval, aby mohl všechno vědět a jeho o tom zpravovat; to parukář vykonal s velkým důvtipem, rozvahou a obratností.

Touto cestou se Le Guerchois dozvěděl, že ve spiknutí jsou tři druhy lidí: jedni, v malém počtu, se stýkali s předními důstojníky, které tam císař používal a kteří přišli zvlášť proto a skrývali se na druhém břehu Rýna; ti, kdo se s nimi stýkali přes védelins, věděli všechno a skutečně celou věc řídili; druzí, zasvěcovaní prvními, ale zdrženlivě a opatrně, se snažili získat pro tu věc všechny lidi, které mohli, rozdávali pamflety a císařovy patenty; byli duší pletichy a jejími vůdci uvnitř provincie; poslední konečně byli lidé, kteří se dali získat ze zoufalství nad daněmi a nad francouzským panstvím, a těch byl velmi veliký počet.

Le Guerchois chtěl ještě víc a parukář mu i v tom stejně dobře posloužil. Vetřel se tak hluboko do přízně správce paní z Lislebonne a faráře farnosti, kde ten správce bydlel, že ho svedli dohromady za Rýnem s jedním císařovým generálem a u sebe doma s hlavními vůdci jejich tajného spolku a celé té věci v provincii. Dozvěděl se od nich, že velký sbor císařských vojsk se má co nejrychleji pokusit vniknout do Franche-Comté a všechno riskovat, aby tam pronikl, kdyby narazil na francouzská vojska, která by se mu postavila.

Le Guerchois, takto zpravený, který o tom už sdělil hraběti z Grammontu,³ generálporučíkovi, který tam, ačkoli pocházel z té provincie, velel a byl velmi věrný, usoudil, že není času nazbyt; vyslali kurýra k vévodovi z Harcourtu a druhého ke králi, aniž by si toho v Besançonu kdo všiml, kde tiše a moudře učinili svá opatření.

Věci byly v tomto stavu, když velký oddíl císařovy armády začal táhnout po druhém břehu Rýna proti proudu, aby se spojil s jiným sborem, který současně přišel z Uher a vedl ho Mercy; to vzbudilo u vévody z Harcourtu obavu, že chtějí oblehnout Huningue, zatímco hlavní síla císařské armády pod vévodou hannoverským se blížila k lauterburským liniím a tvářila se, že je chce napadnout.

Harcourt nechal v Horním Alsasku hraběte du Bourg s deseti eskadronami a několika prapory, které však znepokojoval vévoda hannoverský, jehož velkým plánem bylo provést záměr na Franche-Comté, ale zároveň s plánem udeřit na lauterburské linie, kdyby je Harcourt příliš oslabil ve prospěch pomoci Hornímu Alsasku. Uprostřed těchto válečných kliček Harcourt, využívaje dlouhé oklice, které se Císařští, oddělení od své armády, nemohli vyhnout, aby se dostali k hornímu Rýnu, kam mířili, a zpravený kurýrem z Franche-Comté, předstíral znepokojení o své linie; a jakmile viděl, že se císařský oddíl rozhodl, podle jeho usilovných pochodů, o nichž byl dobře zpraven, poslal du Bourgovi osm eskadron a pět nebo šest praporů s rozkazem, aby nepřítele napadl, ať bude silný nebo slabý, jakmile ho bude moci dostihnout.

Zatímco se činila tato opatření, Mercy s tím, co přivedl z Uher, překročil Rýn u Rheinfeldenu a kousek švýcarského území, jako by je chtěl narušit, zatímco císařský oddíl se chystal postavit most u Neuenburgu, aby tam také přešel Rýn, zhruba naproti Huningue; a Mercy se objevil u Brisachu, odhodlán proniknout, bude-li to možné, i aniž by čekal na oddíl císařské armády, který se k němu měl připojit po tom mostě u Neuenburgu.

Harcourt, přesně zpravený, vyslal ještě dva dragounské pluky, aby se co nejrychleji připojily k du Bourgovi a znovu mu vyřídily rozkaz bojovat, ať bude nepřítel silný nebo slabý. Tyto dva dragounské pluky dorazily právě včas; rozednívalo se a du Bourg se chystal napadnout Mercyho, kterého právě dostihl. S touto malou posilou na ně rázně udeřil, a ačkoli byl o něco slabší, prorazil je; a za hodinu a půl je porazil tak dokonale, že se Císařští jen s velkou námahou zachránili útěkem. Boj byl krvavý.⁴ Vzali jim děla, zavazadla, téměř všechny čluny jejich mostu a mnoho praporců a standart, Mercyho kočár a jeho pokladničku; Mercy se zachránil do Basileje a za svou záchranu vděčil rychlosti svého koně, poté co vydržel až do konce, ačkoli byl nebezpečně raněn. Je to tentýž Mercy, který roku 1734 velel císařské armádě v Itálii a padl tam v bitvě u Parmy. V tomto alsaském boji padl hrabě Bruner a mnoho jejich vojáků, z nichž bylo zajato dva tisíce pět set. Soudilo se, že padlých bylo patnáct set a více než tisíc utonulo v Rýně.

Du Bourg neposlal králi nic, ale hned po boji vyslal d’Anlezyho z rodu Damasů, jednoho ze dvou polních maršálů, které měl s sebou, k vévodovi z Harcourtu, a ten ho v okamžiku, kdy ho přijal, poslal dál, aby zprávu donesl králi. Do Versailles přijel večer posledního srpna. Král se to dozvěděl už předešlého dne od Monseigneura, jemuž paní Vévodkyně právě ukázala dopis pana Vévody z Dijonu; panu Vévodovi du Bourg napsal pár slov po jednom důstojníkovi pluku Charolais, který byl při akci, v níž padl Saint-Aulaire, plukovník toho pluku, a který přijížděl jménem sboru požádat pana Vévodu o pluk pro majora, protože podplukovník se boje nezúčastnil.

Dvě hodiny poté, co Mercy vstoupil do Basileje, poslal trubače zjistit, co se stalo s jedním lotrinským důstojníkem, a poprosit, aby mu ho, je-li zajat, vrátili na čestné slovo. Byl zajat a du Bourg mu ho galantně vrátil, aniž by se nad tou naléhavostí zamyslel. Nazítří dostal kurýra od Le Guerchoise, který mu psal, aby si především dal pozor na toho Lotrinčana, bude-li zajat, a blahopřál mu k vítězství, které zachránilo Franche-Comté, a tedy i Francii, z nesnází, proti nimž by zbylo jen málo prostředků. Už bylo pozdě. Lotrinčan byl v bezpečí; a Mercyho pokladnička, poslaná Harcourtovi a jím králi, jen zvětšila lítost nad nerozvážnou velkorysostí du Bourga. Ten zůstal ještě nějaký čas na horním Rýně, který bez potíží vyčistil od zbytků, jež unikly z úplné porážky a přešly zpátky přes řeku, jak mohly; a tažení skončilo v témž klidu, v jakém začalo.

Pan z Harcourtu postoupil k Fort-Louis, když pan Hannoverský konečně dal své armádě znovu přejít Rýn, protože viděl, že se nikdo nedal oklamat lstí, o kterou se pokusil, a táhl proti proudu, aby poslal posily Mercymu. Jakmile se však dozvěděl o jeho porážce, obrátil se zpět; a pan z Harcourtu se vrátil ke svým liniím, kde už šlo jen o to, aby se obě strany živily až do rozchodu armád.

Du Bourg byl hned po svém vítězství jmenován rytířem řádu; d’Anlezy dostal červenou stuhu;⁵ Quoadt, druhý polní maršál tohoto malého du Bourgova sboru, penzi tři tisíce livrů; a Fontaine, který přivezl praporce a standarty Harcourtovi, jenž ho poslal ke králi, byl jmenován brigádním generálem.

Mercyho pokladnička odhalila mnohem méně věcí, než kolik prozradila, že je skryto mnoho tajemství. Ukázala spiknutí ve Franche-Comté, ovšem s velkou zdrženlivostí ve jménech, i celý záměr proniknout tam s jeho vojsky a usadit se tam; a aniž by poskytla pozitivní důkazy proti panu Lotrinskému, nenechala pochybovat o tom, že byl do toho hluboko zapleten a že ten plán ze všech sil podněcoval. K tomu lze v Dokladech vidět, co se ho týká při Torcyho cestě do Haagu.

Už v prvních květnových dnech odjel pan z Vaudemontu pod záminkou lázní v Plombières se svou drahou neteří, slečnou z Lislebonne, z Paříže do Lotrinska; a od té doby byli oba mnohem častěji v Lunéville než v Plombières, ba i než v Commercy.⁶ Byli tam ještě v době tohoto boje, a bylo zapotřebí víc než hrubé natvrdlosti, aby si člověk nevšiml, aspoň po tom všem, příčiny cesty tak neobyčejně dlouhé, podniknuté tak vhod a tak do taktu. Zdrželi se v Lotrinsku ještě měsíc nato; a aby to bylo úplné, odjeli odtamtud tak, aby přijeli do Marly uprostřed pobytu dvora. Odbyli to údivem všech, ovšem němým, tak byli obávaní. Je však pravda, že je král přijal velmi chladně a vážně.

Le Guerchois zatím zahájil soudní řízení. Správce, úředníci, spousta pachtýřů paní z Lislebonne a farář její hlavní farnosti uprchli a od té doby se už neobjevili; zmizelo také mnoho jejích poddaných. Důkazy proti všem těm lidem byly úplné; byli souzeni v nepřítomnosti a odsouzeni. Jeden z jejích mlynářů, odvážnější, kterého ostatní poslali do kraje pro zprávy, tam byl chycen a oběšen s několika dalšími. Spousta dalších, poněkud významnějších, se včas dala na útěk.

Takový byl výsledek tak nebezpečného spiknutí, které dospělo až k samému provedení, aniž by se kdo odvážil mluvit o největších a nejskutečnějších vinících; to se pro nedostatek dokonalých důkazů vztahovalo až na členy parlamentu v Besançonu, který se nechtělo plašit. Připomeňme si tu, co bylo vylíčeno o zradách Vaudemonta a jeho neteří, které, zasvěcené do všeho u našeho dvora, nenechávaly Vídeň v nevědomosti o ničem prostřednictvím pana Lotrinského; mnoho dalších lidí, a někteří významní, se také vzdálilo.

Takový byl výsledek tak nebezpečných pletich, které lotrinský dům nepřestal kout proti Francii a proti jejím králům od Františka I. až do konce Ludvíka XIV., kteří ho všichni nepřestávali zahrnovat statky, poctami, úřady, přízní a hodnostmi; a kteří se ukázali stejně neúnavní v tom, aby jeho zločiny přehlíželi a odpouštěli mu je, jako on v tom, aby je páchal, kdykoli jen mohl, a dával najevo svou věčnou lítost, že mu nevyšel velký úder Ligy a že se mu nepodařilo vyhubit Bourbony a vyrvat jim korunu, aby si ji posadil na vlastní hlavu: cit natolik vrozený tomuto domu, že ani ti nejméně schopní podniku a nejvíce zahrnutí dobrodiními se nemohou zdržet, aby ho nedali najevo; svědkem je to, co bylo vylíčeno o panu Velkém (tom VI, s. 2; v tomto vydání Tom 6, kapitola první).

V Mercyho pokladničce se našel instrukční spis prince Evžena pro tohoto generála, jehož několik míst bylo tajemně temných a těžko proniknutelných. Mezi jiným se v něm četlo, že je třeba se o všechno pokusit, aby byla Francie navždy uvedena do stavu, kdy už nebude moci znepokojovat Evropu a vystupovat ze svých hranic, do nichž je třeba ji vrátit; a nepodaří-li se toho nakonec dosáhnout zbraněmi, bude nutno sáhnout k velkým a posledním prostředkům. To spolu s dalšími věcmi, které se držely velmi v tajnosti, dalo králi a jeho ministrům mnoho k přemýšlení; dokonce se zdálo, že velmi litují, že tohle uniklo jejich mlčení. Bylo to příliš pravdivé, než aby se za tím dalo běhat, ale tuto věc udusili, jak jen mohli.

Provádění takových věcí bylo domu rakouskému ve všech dobách až do těchto natolik vlastní — svědkem španělská královna, dcera Monsieura, a bavorský kurprinc, určený dědic španělské monarchie se souhlasem celé Evropy —, že nevím, proč se o té pokladničce tak mlčelo, když se téměř žádné její tajemství nepodařilo dobře rozluštit.