Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola dvacátá druhá

Obnovení tažení ve Flandrech. — Lstivý rozhovor nepřátel. — Bitva u Malplaquetu. — Chyby a zbytečnost bitvy. — Krásný ústup maršála z Boufflers, daleko však za ústupem u Altenheimu. — Mons obležen. — Bída francouzské armády. — Boufflersovy žalostné dopisy. — Nangis vyslán ke králi. — Villars pairem. — Harcourt pairem. — Artagnan maršálem Francie. — Artagnanova rodina, kariéra a povaha. — Artagnan přijímá jméno svého rodu. — Zuřivý výstup pana Vévody. — Příkoří a pád maršála z Boufflers. — Porážka a zkáza švédského krále carem u Poltavy.

Po dobytí Tournai překročil nepřítel v noci ze 3. na 4. září zpět Šeldu a 5. září Haine nad Monsem a s velkým spěchem mířil k Trouille, aby přešel i ji. Naše armáda s oběma maršály vytáhla 4. září; 6. září ráno dorazila do Quiévrain, odkud byl Ravignan vyslán ke králi, aby mu podal zprávu o stavu a rozložení věcí. Připojily se tam k armádě různé oddělené sbory; tábor u Quiévrain opustila v noci z 8. na 9. září a před ní táhl silný oddíl pod velením rytíře z Luxembourgu. Pochod proběhl bez znepokojení, třebaže vedl velmi rozčleněným terénem, a armáda zaujala v devět hodin ráno tábor u Malplaquetu a Tesnières,¹ pravým i levým křídlem opřená o dva lesy; před středem byly živé ploty a dosti rozlehlé lesy, které v něm svými průseky nechávaly dvě pláně. Villars obsadil jejich výšiny, rozmístil tam svá děla, postavil pěchotu na okraje lesů, jež ty dvě pláně protínaly, na polovinu dostřelu svých děl a dal ji krýt několika zákopy.

Marlborough a princ Evžen táhli ze své strany, a z obavy, aby je Villars nepředešel a nezkomplikoval jim obléhání Monsu, k němuž se rozhodli, vyslali velmi silný oddíl, s nímž dědičný hesenský princ, pozdější švédský král, předešel jejich armádu, aby pozoroval naši. Dorazil na dohled tábora u Malplaquetu právě ve chvíli, kdy do něj naše armáda vcházela; to se ovšem dozvěděl dříve, než by mu to prozradily tři dělové rány, které dal Villars z chvástavosti vypálit jako výzvu princi Evženovi a vévodovi z Marlborough, o jejichž celé armádě se domníval, že ji vidí dosti blízko — a pochyboval o tom tím méně, když zahlédl kolony hesenského prince. Ten dokonce vyslal několik lidí do šarvátek, aby lépe prozkoumal naši armádu a terén, který zaujímala; téměř zároveň dal postoupit kolonám pěchoty k našemu pravému křídlu, takže se soudilo, že chce zahájit boj; spokojil se však s tím, že dal přisunout děla, aby Villarse držel v uctivé vzdálenosti a v napětí a vzbudil dojem, že je tu celá jejich armáda. Sám se přitom nesmírně obával, že bude napaden, a vystupoval s takovou drzostí a smělostí, že se ho nikdo neodvážil ohmatat. Děla střílela z obou stran s nevelkým účinkem od dvou hodin odpoledne do šesti, kdy se nepřítel stáhl kousek z dostřelu, zůstal však tváří v tvář; noc byla klidná. Nazítří 10. září začaly šarvátky znovu; děla střílela téměř celý den, aniž mnoho ublížila, jen Coëtquenovi, když jel z jednoho místa na druhé, utrhla koule nohu; teprve z kurýra, který o tom přijel k jeho rodině, se u nás zjistilo, že armády stojí proti sobě.

Marlborough a princ Evžen, zpraveni o nebezpečném postavení hesenského prince, který by byl ztracen, kdyby byl napaden — a Villarse k tomu mnozí často naléhali, on to však nikdy nechtěl —, zrychlili pochod, aby k němu dorazili, a spojili se s ním uprostřed dopoledne téhož dne 10. září. Jejich první starostí bylo přijít si prohlédnout postavení naší armády i postavení, které by mohla zaujmout jejich vlastní, aby to mohli provést s větším klidem a úspěchem, a vyčkat svého zadního voje; použili přitom lsti, která jim plně vyšla.

K našim zákopům, které naše pěchota ve středu dokončovala, poslali několik důstojníků, kteří vypadali jako nižší důstojníci, s rozkazem, aby se pokusili navázat nějaký rozhovor s našimi předními hlídkami a přejít dál na čestné slovo. Podle obratnosti, s jakou se toho zhostili, lze soudit, že je nevybrali nahodile. Přišli pěšky až k okraji našich zákopů, vzbudili zvědavost některých našich nižších důstojníků, dali se s nimi do řeči, žádali, aby mohli mluvit s kapitány a veliteli útvarů, přiměli velitele jednoho praporu z brigády Charost, aby vyšel ven, a řekli mu, že hlouček důstojníků, který bylo vidět kousek opodál, je Cadogan, který by rád řekl slovo některému generálovi, pokud by tu byl někdo, kdo by byl ochoten trochu popojít a dovolit, aby se k němu přiblížili na čestné slovo.

Tyto rozhovory trvaly už dost dlouho, když tudy procházel Albergotti, který obcházel zákopy, a zeptal se, co se děje — právě ve chvíli, kdy markýz z Charostu, jemuž to teprve oznámili, začínal nepřátelské důstojníky posílat pryč a odvádět naše zpět. Albergotti nebyl tak nesnadný. Vzkázal Cadoganovi, že je tu, určil jim oběma jisté místo, kam se mají dostavit, a vydal se tam v doprovodu několika málo důstojníků. Cadogan přišel: byl to Marlboroughův důvěrník a — až na nezištnost — Puységur jejich armády; protahoval zdvořilosti a řečičky, které trvaly dosti dlouho. Albergotti ho poslouchal se svým obvyklým chladem a řekl mu, že kdyby tu byl maršál z Villars, rád by si s ním pohovořil o míru a dal by mu najevo, že není tak těžké ho uzavřít. To posloužilo za předmět žádaného rozhovoru a za záminku k jeho protahování. Hlouček důstojníků kolem nich se pomalu rozrůstal. Řeči o míru se v okamžiku rozšířily po zákopech a v krátké době po celé naší armádě. Villars, jemuž Albergotti nic nevzkázal, vzal tuto jakousi konferenci, konanou bez jeho svolení, velmi nelibě, vydal se tam, kde probíhala, a vzkázal Albergottimu, aby ji ukončil. Skončila tak vzájemnými přáními míru a zdvořilostmi, které nic neznamenaly. Rozcházelo se pomalu. Nepřátelští důstojníci tak tvrdošíjně setrvávali u zákopů pod záminkou objímání a zdvořilostí s těmi našimi, s nimiž se dali do řeči, aniž je znali, že se jim muselo opakovaně vyhrožovat střelbou, a dokonce vypálit několik ran do vzduchu, aby odešli.

Během všech těchto kejklí využíval velmi malý počet jejich nejzkušenějších důstojníků a nejlepších generálů na koních — malý, aby nic neprozradil a nevzbudil podezření — a o něco větší počet inženýrů a kreslířů pěšky těchto směšných rozhovorů k tomu, aby si všechno dobře prohlédli, zachytili na papír hlavní rysy terénu, zaznamenali vše pozoruhodné, co mohli, určili místa pro svá děla, dobře si vštípili plán svého rozestavení a přesně uvážili vše, co by jim mohlo být výhodné či škodlivé — čehož dovedli až příliš dobře využít. O této lsti jsme se pak dozvěděli od zajatců.

Albergotti se omluvil s duchaplností a s tou nenuceností, které mu nikdy nechyběly. Villars se ho obával u dvora, kde měl mocné zastánce; Boufflers ho měl rád a nevystupoval jako velitel armády; potřebovali ho na zítřek, za nějž, jak bylo dobře vidět, se bitva odložit nedala. Villars se tedy spokojil s tím, že se neurčitě obořil na hloupost nižších důstojníků, kteří k tomuto vyjednávání dali první podnět, a myslelo se už jen na to, jak nepřítele dobře přivítat.

Noc proběhla stejně klidně jako předchozí; hustá mlha ji prodloužila až asi do šesti hodin ráno. Zástupci Generálních stavů u armády jen velmi neradi svolili k bitvě. Spokojeni se svými úspěchy, chtěli je rozvíjet obléháními a postupovat tak bezpečně, aniž by cokoli vydávali všanc. Teprve 10. září, v předvečer bitvy a v den oněch lstivých rozhovorů, je princ Evžen definitivně přesvědčil. On a Marlborough učinili všechna opatření téhož dne, takže 11. září ráno byli s to královu armádu napadnout.

Už jsme viděli, že tato armáda měla pravé i levé křídlo opřené o dva lesy a že ve středu měla les, který dělil pláň, z níž tak vznikaly dvě malé pláně neboli dva velké průseky. Nyní je třeba poznamenat, že naproti tomuto středu, za lesem a oběma průseky, byla malá pláň a na jejím konci les, který jsme nedrželi; hodil se k tomu, aby nepříteli zakrýval pohyby našeho středu, ale mnohem víc k tomu, aby se v něm velmi blízko našeho středu ukryly jednotky, které bychom pak velmi náhle měli na krku, aniž bychom je mohli zpozorovat. Villars nepostavil své linie rovně, nýbrž mírně zahnuté do půlměsíce, to jest s hroty obou křídel vysunutými mnohem dál než střed, a tedy snáze obklíčitelnými a prorazitelnými než při obvyklém přímém rozestavení. Týž maršál, který považoval své levé křídlo za choulostivější než pravé, se tam chtěl postavit sám, a maršál z Boufflers se ujal pravého.

Kolem sedmé ráno, když se mlha rozptýlila, bylo vidět, jak nepřátelské kolony postupují a rozvinují se, a za jisté kanonády byla obě křídla naší armády prudce napadena nepřátelskou pěchotou. Nepřítel prozíravě držel svou jízdu v odstupu a téměř v kolonách, aby ji nevystavil našemu dělostřelectvu, kdežto naše jízda, která zatarasovala oba průseky na podporu naší pěchoty, byla bičována jeho děly na polovinu dostřelu a ztratila tam po šest hodin bez užitku mnoho lidí; nerovnost byla v tom, že naše děla mohla střílet jen na vzdálenou pěchotu, která se brzy střetla s naší, takže na ni naše dělostřelectvo přestalo pálit.

Útok na našem levém křídle se zatím vedl zostra. Nepřítel využil všech výhod plynoucích z toho, že si náš terén dobře prohlédl, a nedal se odradit obtížemi, na které tam narážel ve snaze prolomit hroty našich křídel a zvrátit jejich oblouky. Dobře usoudil, že útok na obě křídla zároveň upoutá veškerou pozornost maršála z Villars a že ten, maje naproti svému středu pláň, totiž oba vysvětlené průseky a za nimi malou pláň, střed v případě potřeby oslabí v domnění, že bude mít vždy dost času vidět, jak se tam stahuje bouře, a včas se o to postarat. To bylo neštěstím toho dne.

Nepřítel, odražený od našeho levého křídla, tam soustředil své největší pěší síly a prorazil je. Tehdy Villars, vida své jednotky otřesené a půdu ztracenou, poslal pro téměř všechnu pěchotu ze středu, kde nechal jen brigády francouzské a švýcarské gardy a brigádu Charost, a ani s touto posilou nedokázal levé křídlo obnovit; nepřítel na něm dál získával mnoho půdy.

Nepřítel, který zároveň dával pozor na to, s čím ve středu počítal, vyvedl z onoho lesa na konci malé pláně, ležící naproti oběma průsekům a našemu středu, mnoho pěchoty, kterou jím nacpal, aniž jsme to mohli zpozorovat; ta se vrhla na brigády francouzské a švýcarské gardy a na brigádu Charost, u níž markýz z Charostu hned padl; o jejich odporu se nemluvilo dobře a byly velkou početní převahou zvráceny téměř hned, jakmile byly napadeny.

Navzdory zmatku na našem levém křídle se tam stále bojovalo a každá píď půdy se prodávala draze, když maršál z Villars utrpěl těžké zranění do kolena a Albergotti jiné, která je oba vyřadila z boje, a Chemerault padl — to vše na levém křídle, jehož porážka, tehdy už hodně pokročilá, se pak téměř přestala zadržovat, navzdory úsilí a příkladu anglického krále Jakuba.

Na pravém křídle byl boj velmi prudký; maršál z Boufflers, když statečně odrazil pěchotu, která ho napadla, rozprášil jízdu, která jí přišla na pomoc, a získal mnoho půdy; stejně naložil s další jízdou, která se před ním objevila, a to třikrát po sobě se stejným úspěchem, když se, zcela zaujat dovršováním svého vítězství, dozvěděl o porážce středu a o pohromě levého křídla, které už pravé křídlo nepřítele celé zatlačilo, o tom, že Villars pro zranění sám odešel z boje, a že nyní, kdy veškerá tíha leží jen na něm, je na něm, aby armádu vyvedl z propastí, do nichž ji Villars zavlekl.

Rozhořčen tehdy, že vidí, jak se mu vítězství, které už držel, vyrvává z ruky, a to rukama francouzskýma, a zasažen hrůzou nad nebezpečím, v němž se ocitl stát, když viděl, v jakém nebezpečí je armáda, začal vlévat odvahu útvarům svého křídla krátkými slovy v průjezdu; a oddávaje se své statečnosti, dal jim příklad oné odvážnosti dovolené v zoufalých situacích, která někdy dokáže obrátit jejich běh, a útočil osobně v čele tolika eskadron a praporů tak nezměrně, že se to mohlo zdát neuvěřitelné. Jeho vojáci, povzbuzeni pohledem na zázraky, jaké už tak dlouho nevídali od velitele, který tak nešetří sám sebe, ho předháněli v napodobování; avšak při všem tom úsilí se Boufflers, v obavě, že zbytečně ztratí, co mu zbývá, získáváním půdy, která by mu posloužila jen k tomu, aby ho ještě víc vzdálila od ostatní armády, snažil postupovat šikmo, aby se přiblížil ke středu, kde zjistil, že nepřítele, vzatého z boku jediným plukem, který vyšel z řady ostatních, donutil ustoupit zpět do lesa, a že naše jízda, využívajíc této chvíle, přešla zákopy, aby nepřítele pronásledovala a tlačila stále dál; tato jízda však narazila na tak silnou dělostřeleckou palbu z onoho lesa, že byla nucena se stáhnout tam, kde byla předtím, pod tuto křížovou palbu, která v těch jednotkách napáchala velkou spoušť. Touto palbou nás nepřítel neustále držel v odstupu, a zatímco s námi stále udržoval boj na pravém křídle, využil těchto pohybů k tomu, aby náš střed definitivně prorazil. Tam se ještě hůř mluvilo o plucích gardy a o pluku du Roi, který se tam přesunul a který v okamžiku nechal zákopy středu padnout do rukou nepřítele.

Nepřítel, když se jich zmocnil, se tam zastavil, neodvažuje se vystavit svou pěchotu té jízdě, která s takovou neohrožeností vydržela tak zuřivou palbu; poslal však pro svou jízdu, která spolu s jeho pěchotou proti našemu pravému křídlu téměř nebojovala, a s touto čerstvou jízdou, přihnanou co nejrychleji, propustil mezerami našich linií asi dvacet eskadron. Naše jízda s útokem na tuto jízdu, která se každou chvíli rozrůstala, příliš otálela, nakonec zaútočila liknavě a hned se obrátila; byla to gendarmerie; jízda, která ji podporovala, si nevedla lépe — tak i statečnost a její úsilí mají své meze. Za několik okamžiků se objevili mušketýři a Coettenfao v čele červených oddílů královské vojenské domácnosti, kteří tu vítěznou jízdu zastavili a prorazili; narazili však na několik linií postavených jedna za druhou, za jejichž ochrany se zatlačená jízda znovu seřadila, a museli se zastavit; tehdy přijely čtyři kompanie tělesné gardy, které všechny ty linie nepřátelské jízdy jednu po druhé prorazily.

Záchrana této nepřátelské jízdy byla věc velmi podivná: za všemi svými liniemi, převrácenými jedna na druhou, narazila na naše zákopy, které předtím přešla; to ji zadrželo, protože bylo obtížné je znovu přejít, a dalo hesenskému princi a princi z Auvergne čas ji zastavit a znovu seřadit pod ochranou palby své pěchoty, která zůstala v našich zákopech, jichž se zmocnila. Tehdy byly eskadrony královské vojenské domácnosti rozbity tolika a tak prudkými útoky, a nepodporovány žádnými jednotkami, ztratily půdu, které se nepřátelská jízda, jež se každou chvíli vzpamatovávala a rozrůstala, zmocnila tak, že se z poražené stala vítěznou. Toto obnovené střetnutí trvalo dlouho a bylo vybojováno hlava koně proti hlavě koně, až bylo nakonec nutno ustoupit přesile a přenechat jí bojiště.

To byl poslední skutečný boj toho osudného dne; naše levé křídlo se už stáhlo pod velením Artagnana, který shromáždil jeho trosky a postavil je proti nepříteli tak vhod a tak pevně, že mu zabránil narušit začátek jejich ústupu.

V tomto neblahém stavu Boufflers, který už s rozptýlenou armádou, zdrcenou pěchotou a veškerou ztracenou půdou nemohl nic podniknout, myslel už jen na to, jak zabránit zmatku a provést krásný a čestný ústup. Pěchota pravého i levého křídla měla během dlouhého jezdeckého boje čas se na něj připravit. Ve tři hodiny odpoledne prošla všechna naše jízda ve velkém pořádku soutěskami, za nimiž se seřadila k boji, aniž by na ni kdo tlačil; ve čtyři hodiny rozdělil maršál z Boufflers celou armádu do čtyř kolon: dvě pěší, po jedné na každé straně podél lesů, dvě jezdecké na pláni mezi oběma ostatními. Tak se armáda pomalu stahovala, Boufflers na samém konci zadního voje, aniž by ji nepřítel během celého pochodu, který trval až do noci, sebeméně znepokojoval, a aniž ztratila sto opozdilců; všechna děla byla odvezena kromě několika kusů; a o zavazadlech nemohla být řeč, protože byla odeslána, když se armáda vydala vyhledat nepřítele. Armáda takto pohromadě dorazila k potoku Rouelle a utábořila se za ním, mezi Valenciennes a Le Quesnoy, kde dlouho setrvala. Ranění se uchýlili do těchto dvou měst a do Maubeuge a Cambrai.

Nepřítel strávil noc na bojišti a na pětadvaceti tisících mrtvých a nazítří večer táhl k Monsu. Otevřeně přiznal, že na zabitých a raněných, na generálech i ostatních důstojnících, na praporcích a standartách ztratil víc než my. Stálo ho to skutečně sedm generálporučíků, pět dalších generálů, asi osmnáct set zabitých či raněných důstojníků a přes patnáct tisíc mužů zabitých nebo vyřazených z boje. Nahlas také přiznávali, jak je překvapila statečnost většiny našich jednotek, zejména jízdy, a jejich hlavní velitelé netajili, že by je byla porazila, kdyby byla dobře vedena. Už podle samotného rozestavení naší armády nepochybovali, že vedena dobře nebude, neboť z místa, kde začal jezdecký boj, viděli naši důstojníci jejich tábor postavený.

Skutečně, s větším uměním a rozvahou se naše zákopy udržet daly; avšak rozčleněný terén za nimi a výšina, kterou držel nepřítel, nedávaly naději vytlačit ho odtamtud, ani kdybychom ho odrazili. To ho nepochybně přesvědčilo k útoku v naději, že dosáhne vítězství, zmocní-li se bojiště, a bude-li odražen, nemůže ztratit nic víc než lidi, kterých má mnohem víc než my, a rekrutů tolik, kolik chce.

Záměr maršála z Villars zůstal velmi těžko pochopitelný. Proč tak zdaleka táhnout proti nepříteli, jen aby se schválně nechal napadnout, když ho sám mohl snadno napadnout po dva dny, než byl napaden — nebo aspoň po celý den a půl, abych mluvil co nejpřesněji? Namítne-li se, že nevěděl, že to, co považoval za celou jejich armádu, byl jen silný předsunutý sbor, lze odpovědět, že ve věci tak zásadní měl být lépe zpraven a že zpraven je ten, kdo se tomu chce věnovat a dobře platit. Ostatně, kdyby postoupil proti tomu, co viděl, i kdyby tam byla celá armáda, byl by učinil jen to, kvůli čemu proti ní táhl, získal by nad ní výšinu a měl by za zády onen zhoubný les naproti svému středu, který dovršil ztrátu bitvy, i onen les uprostřed svého středu s oběma průseky, který tím, že rozdělil jeho bojiště na dvě části, rozťal jeho armádu, umožnil porazit ji po částech a učinil zbytečným trvalé vítězství jeho pravého křídla. Zdá se tedy jisté, že v tak nevýhodném terénu nemohl bitvu nikdy vyhrát.

Prozkoumáme-li rozestavení, které pro ni zvolil, neukáže se o nic učenější než výběr tohoto podivného terénu. Tvar půlměsíce, který, jak bylo řečeno, nabízí dva hroty těžko hájitelné a snadno obklíčitelné; střed oslabený tak brzy, že ho nelze zachránit — hrubá chyba, před níž ho měla uchránit aspoň vzpomínka na Höchstädt; velký jezdecký sbor postavený pod palbu nepřátelských baterií, aniž by se od toho dalo očekávat jakéhokoli užitku; konečně žádná nutnost bojovat, když předtím klidně nechal dobýt Tournai; a co se týče Monsu, kdyby se zprvu držel nepříteli blíž, byl by snadno zvolil výhodnější místo; ještě lépe by bylo nechat ho zahájit obléhání a včas se rozmístit tak, aby ho napadl oslabeného jak obléháním samým, tak střežením zákopů a stanovišť. Ukázalo se zkrátka, že ze všech okamžiků a ze všech terénů, které se během celého tažení nabízely, nemohl být čas ani terén pro bitvu zvolen hůř. Takový byl úsudek obou armád; uvidíme, že takový nebyl úsudek krále a paní z Maintenon.

Nepřítel měl v této bitvě sto šedesát dva praporů, tři sta eskadron a sto dvacet děl, tedy o čtyřicet dva praporů, čtyřicet eskadron a čtyřicet dva děla víc než královská armáda, která v ní ztratila deset tisíc mužů zabitých a raněných, Chemeraulta a Pallavicina, generálporučíky, a markýze z Charostu. Ten byl nejstarším synem vévody z Charostu, muž nejhlubší zbožnosti, jemuž by se u dvora bylo dařilo méně než ve válce. Neměl děti s dcerou Brûlarta, prvního prezidenta burgundského parlamentu, která se po dlouhých letech stala druhou manželkou vévody z Luynes, rovněž bez dětí, a dvorní dámou královny po maršálce z Boufflers.

Chemerault byl vynikající generál, pohyboval se hodně ve velkém světě a byl to poctivý člověk, ačkoli byl v nejdůvěrnějším spojení s panem z Vendôme. Nezanechal dětí s dcerou paní z Moreuil, která byla dlouho dvorní dámou paní Vévodkyně a jejíž manžel byl velmi zábavný a velmi podivínský kulhavec, levoboček onoho velkého, dávno vymřelého rodu Moreuilů, celý život oddaný panu Princi a panu Vévodovi a ve společnosti velmi činný.

Pallavicino, rovněž velmi dobrý generál, byl onen piemontský přeběhlík velmi pochybné víry a velmi neznámých osudů, z něhož si maršál z Villeroy udělal oblíbence a který byl snad jediný člověk schopný si takového muže vážit a věřit mu. Nebyl ženatý.

Padlo tam mnoho dalších lidí, ale méně známých než tito. Courcillonovi, jedinému synovi Dangeauovu, o němž jsem mluvil jinde, tam koule utrhla nohu. Princ z Lambesc, jediný syn hraběte z Brionne, nejstaršího syna pana Velkého, tam byl zajat a hned nato propuštěn na čestné slovo.

Obě armády byly také stejně přesvědčeny, že o osudu zbraní bylo rozhodnuto dlouho předtím, než byl maršál z Villars raněn, ačkoli on nic neopomněl, aby jeho zranění bylo pokládáno za příčinu celé pohromy. Mělo se také za to, že křídlo maršála z Boufflers, které bylo stále vítězné, by snad bylo věc zachránilo, kdyby byl hned zpočátku postupoval s menší opatrností. Zcela jistě se však věřilo, že by byl odnesl čest toho dne, kdyby ho oslabení středu po porážce levého křídla nebylo donutilo jít jim na pomoc.

Jestliže mu však bylo vítězství vyrváno z rukou způsobem, který byl právě vylíčen, nikdo mu nemohl upřít čest nejkrásnějšího ústupu, jaký byl proveden od onoho u Altenheimu, který zvěčnil pana maršála z Lorges a který měl proti tomuto navíc tyto potíže: sklíčenost armády po smrti pana z Turenne, nesvornost velitelů, nepřátelskou armádu ustavičně na krku, Rýn, který bylo nutno přejít před jejíma očima a navzdory jí, a ekvipáže, které bylo třeba zachránit. Tyto velké rozdíly však nemohou zastínit slávu tohoto ústupu, který byl — v oboru co do obtíží sice mnohem nižším — stejně moudrý, učený a pevný a proveden v nejlepším a největším pořádku, jaký je možný.

Armáda si pod ním uchovala smělého ducha a touhu znovu se utkat, která se málem proměnila v čin, ale byla zastavena bídou. Nepřítel otevřel 23. září zákopy před Monsem; Boufflers a jeho armáda hořeli touhou donutit ho, aby od tohoto velkého obléhání upustil. Když však došlo na přípravy: žádný chléb a málo žoldu; výplata mužstvu (prêt) často chyběla a nebyla o nic lépe obnovena; nižší důstojníci, odkázaní na komisárek, každým dnem řídli; ostatní důstojníci hladověli i se svými ekvipážemi; vyšší důstojníci a generálové byli bez žoldu a služného už od předchozího tažení; chléb a maso chyběly často šest a sedm dní za sebou; pěšák i jezdec, odkázaní na byliny a kořínky, už nemohli dál; žádná naděje na zlepšení do konce tažení, a tedy nutnost nechat uniknout příležitosti zachránit Mons a myslet už jen na co nejsnesitelnější zaopatření až do rozchodu armád.

Hned po bitvě vyslal Boufflers ke králi kurýra se zprávou o ní. Jeho dopis byl přesný, jasný, stručný, skromný, ale plný chvály na Villarse, který ležel v Le Quesnoy, neschopen se čemukoli věnovat. Nazítří napsal Boufflers obšírnější dopis, v němž ho všechno, co viděl jednotky vykonat, a jeho oddanost ke králi zavedly příliš daleko. Tolik myslel na to, jak krále utěšit a pochválit národ, že by se řeklo, že oznamuje vítězství a předpovídá výboje.

Nangis, o němž jsem mluvil vícekrát, byl v této armádě polním maršálem; Villars ho měl rád a chtěl ho mít na levém křídle po ruce; vybral ho také, aby jel podat králi podrobnou zprávu o bitvě a jejím výsledku. Maršál počítal s jeho přátelstvím; hodně se zasloužil o jeho postup; cítil, jak je důležité poslat spolehlivého člověka, který má u dvora své opory. Nangis, s menším rozumem než nejobyčejnější člověk, ale od nejútlejšího mládí zběhlý ve světě a u dvora, měl dost soudnosti, aby se bál ocitnout mezi oběma maršály, navzdory veškeré jejich shodě. Villars na něj naléhal; šel za Boufflersem, aby ho tohoto úkolu zprostil, ale Boufflersovi stačilo, že Nangise vybral Villars, aby chtěl, aby se jeho přání podrobil; svěřil mu dopis, v němž vyjádřil, jak velice se kurýr zdráhá a že jede jen z poslušnosti.

První kurýr nesl veškerou trpkost zprávy, kterou vezl; byli jsme ostatně tak neblaze zvyklí na porážky a jejich zhoubné následky, že bitva prohraná tak, jak byla prohrána tato, se zdála polovičním vítězstvím. Půvaby šťastného Nangise rozjasnily obzor dvora, a nelze si myslet, že by tam, při počtu dam, jejich štěbetavosti a moci, kterou si přisvojily, byla jeho přítomnost zbytečná k tomu, aby se neštěstí snášelo lépe.

Ten dopis, který byl zveřejněn, se zdál tak přehnaný, že maršálu z Boufflers nesmírně uškodil. D’Antin, důvěrný přítel Villarsův, se chopil vší jeho směšnosti, aby Boufflerse u krále zastínil. Jeho jemné posměšky došly u krále až k pohrdavému tónu, a svět, rozhořčený tak nemírným dopisem, téměř zapomněl na Lille a na ten hrdinský cit, který Boufflerse přiměl jít Villarsovi na pomoc.² Takové bylo úskalí, o něž se tento kolos ctnosti s pomocí závistivců a darebáků otřel a jež poskytlo příležitost skrytějšímu důvodu, který brzy uvidíme, srazit tohoto jakéhosi diktátora na obecný úděl ostatních občanů.

Šťastný Villars, který zbohatl ve válce, v níž se všichni ostatní ruinují; maršál Francie za bitvu, o níž se domníval, že je prohraná, právě když ji jiní než on vyhráli; rytíř řádu, protože králi přišlo na mysl udělit řád všem maršálům Francie; registrovaný vévoda za pouhou cestu do Languedocu, kde se postavil na roveň lupiči, když s ním bez výsledku jednal jako rovný s rovným³ — byl učiněn pairem za bitvu u Malplaquetu, jejíž chyby a smutný výsledek jsme právě viděli; veřejný křik o jeho původu a o této odměně ho musel pokořit.

Harcourt se tím třásl vztekem; od břehů Rýna dokázal tak hlasitě křičet na krále a paní z Maintenon, že pairství dostal rázem, ovšem s trpkostí nad tou příležitostí a nad tím, že je pairem až po Villarsovi, který mu byl rodem i ve všem ostatním tak daleko a registrovaným vévodou se stal tak dlouho po něm.

Artagnan dostal současně maršálskou hůl; měl na své straně pana du Maine, paní z Maintenon a především vnitřní komornictvo. Veřejnost ani armáda mu nebyly nakloněny a jeho nenucené vystupování, jako by na to už dlouho čekal, je dokonale popudilo. Rozhořčení a reptání nad tímto zneuctěním první hodnosti státu a prvního vojenského úřadu propuklo navzdory vší vypočítavosti a strachu tak hlasitě, že to krále natolik zarmoutilo, že se rázem zastavil, takže tyto poslední odměny, nad něž v každém z obou druhů není nic vyššího, byly jediné, které následovaly po prohrané bitvě, v níž se tolik lidí všech hodností tak velmi vyznamenalo.

Artagnan se ve světě objevil pod tímto jménem podle statku, který patřil jeho větvi rodu, jejímž nejstarším ovšem nebyl. Jeho otec byl královským náměstkem v Bayonne, kde zemřel. Oženil se se sestrou maršála z Gassionu víc než deset let předtím, než se Gassion stal maršálem Francie, a kdy jeho štěstí ještě nezačalo. Tehdy se ještě neznalo povyšování podle pořadí v seznamu⁴ a vyrůstali velcí muži, kteří postupovali rychle. Artagnan byl dán do pluku gardy, který měl maršál z Grammontu, guvernér Bayonne, Navarry atd. Prošel všemi hodnostmi tohoto pluku, téměř vždy ve štábu. Dlouho byl jeho majorem a právě podrobnostmi tohoto úřadu se dokázal zalíbit králi. On a Artagnan, který zemřel jako kapitán první kompanie mušketýrů a rytíř řádu roku 1724, byli syny dvou bratrů. Sestra jejich otců se provdala za pana z Castelmore, jehož rodové jméno bylo Baatz, a měla s ním dva syny. Starší zemřel roku 1712 ve věku přes sto let jako guvernér Navarrenxu; mladší si oblíbil jméno Artagnan a nosil je celý život. Získal si úctu ve válce i u dvora, kde se dostal tak hluboko do králových přízní, že by se byl podle všeho velmi pozvedl, kdyby nebyl padl před Maastrichtem roku 1673. Kvůli němu přijal ten, o němž je tu řeč, jméno Artagnan, které onen kapitán mušketýrů proslavil a které měl král vždy rád — až tak, že chtěl, aby Artagnan, který zemřel jako rytíř řádu, přešel z místa kapitána ve francouzské gardě, kterým dlouho byl, na místo podporučíka šedých mušketýrů, jejichž kapitánem se pak stal po Maupertuisovi.

Abych se vrátil k našemu Artagnanovi: u dvora se pozvedal temnými cestami intrik a podával králi zprávy o mnoha věcech zadními dveřmi, dopisy a prostřednictvím vnitřního komornictva, z něhož si téměř všechny získal za přátele. Týmiž cestami si dokázal získat paní z Maintenon a pana du Maine, takže jeho plukovníci, ačkoli byl vůči nim poddajný, s ním přesto museli velmi počítat. Byl inspektorem, potom ředitelem pěchoty a jejími podrobnostmi dokázal krále bavit — výzbrojí, oděvy, novými cviky, všemi těmi věcmi, které mu udělaly kariéru a neudělaly ho oblíbeným v pluku gardy, v pěchotě, ani dokonce u dvora, kde žil vždy dosti nenápadně. Byl to nicméně dobrý a znalý důstojník, ale člověk, s nímž se nežilo v důvěře. Když se stal maršálem Francie, přijal jméno maršál z Montesquiou, což je rodové jméno jejich domu.

Nato se pan Vévoda rozzuřil, vychrlil to nejprudší a nejurážlivější, co si lze představit, prohlásil, že je to velká drzost přijmout jméno zrádce, který zavraždil jeho praprapraděda, a rozhlásil, že kdekoli ho potká, urazí ho a veřejně potupí.

Antoine de Montesquiou, který nosil toto jméno,⁵ poručík žandarmů vévody z Anjou, pozdějšího Jindřicha III., zabil chladnokrevně a zezadu prince de Condé, vůdce hugenotů a bratra Antonína, navarrského krále, otce Jindřicha IV., v bitvě u Jarnacu roku 1569, když byl princ právě zajat a seděl se zlomenou nohou na zemi, opřen o strom. Tato větev, odlišená od ostatních Montesquiouů jménem Sainte-Colombe, tvrdí, že má ve svém archivu rozkaz vévody z Anjou zabít prince de Condé. Zločin tím není ani méně hanebný, ani méně černý; ale tento princ de Condé byl praprapradědem pana Vévody a Montesquiou, který ho zabil, byl bratrancem z druhého kolena maršálova děda: to tedy znamenalo zajít v zášti velmi daleko.

Pan Vévoda se tím domníval učinit obávaným: k tomu nepotřeboval tak podivnou krutost; ta, kterou projevoval den co den, způsobovala, že se mu lidé dost vyhýbali, i bez toho, aby se snažil odpudit od sebe ještě víc celý svět, který nad tím křičel stejně, jako se ho bál. Ať zneužíval své hodnosti prince krve jakkoli podivně, maršál z Montesquiou se tím nedal vyvést z míry, choval se uctivě, ale jméno Montesquiou si ponechal a prohlásil, že co se urážek a potupy týče, zná jen činy, a ne osoby, od nichž pocházejí, a že řeči, o nichž nemůže věřit, že jsou pravdivé, mu nezabrání chodit a ukazovat se všude pod jménem svého rodu. Lze si představit, do jaké zdvojnásobené zuřivosti uvedla pana Vévodu tak pevná slova, podepřená tím, že maršál jméno nezměnil; maršál mu nic nevzkázal. Po tažení přijel do Paříže a ke dvoru a skutečně chodil volně všude. Pana Vévodu nikde nepotkal; ten měl čas o věci přemýšlet, nebo ho k tomu možná přiměl někdo vyšší než on. Maršál zůstal u dvora a v Paříži velmi krátce a byl poslán zpět do Flander. Během zimy pan Vévoda zemřel a žádný princ z rodu Condé se této hádky neujal; skončila s ním a při svém srdci tak nezměrném v zášti nedokázal zabránit tomu, aby si z ní lidé nedovolili tropit posměch.

Obléhání Monsu pokračovalo a krajní bída královské armády, které chybělo všechno, ji nutila nechat nepřítele v klidu pokračovat. Boufflers mohl myslet jen na zaopatření, čím dál obtížnější, a s tajným rozhořčením nesl, že člověk jako Villars mu byl postaven na roveň za to, že prohrál důležitou bitvu, když přitom záleželo jen na něm, aby porazil nepřítele po částech a znemožnil mu pomýšlet na Mons či na jakékoli jiné obléhání, kdežto on sám zachránil stát tím, že zachránil armádu před Villarsovými chybami.

Villars, méně pozorný ke svému zranění, které se dobře hojilo, než k vrcholu poct, na nějž ho nečekaná přízeň právě vynesla od okraje propasti, a k tomu, že k ošetření jeho rány přijel Maréchal, první králův chirurg, který nikdy nenocoval mimo místo, kde byl král, a byl k němu vyslán s rozkazem zůstat u něho, dokud ho nebude možné převézt do Francie — a dbalejší o to, jak tak zářivého postavení využít —, se prostřednictvím svých emisarů pustil do maršála z Boufflers. Ten, spokojen, že zachránil Francii, spoléhal na vlastní velkorysost, na pravdu a na veřejnou známost věcí, a spokojen, že to učinil za cenu všeho, přecházel se svou obvyklou velikostí ducha drobnosti, které se Villars odhodlal kritizovat a napravovat, vždy s tváří raněného, který myslí jen na to, aby se uzdravil.

Velký počet těchto výtek dal Boufflersovi pocítit chování tak odlišné od obvyklého, že v něm vytušil úmysl. To ho rozhořčilo, ale ne tak, aby to dal najevo nebo aby to v čemkoli změnilo jeho postoj k tomu, jehož zahrnul chválou a ohleduplností, a věci tak nějaký čas pokračovaly: z jedné strany výpady, z druhé snášené s netrpělivostí, ale bez jakéhokoli projevu. Jeho svědomitost, která ho vedla vážit i maličkosti, zvlášť když šlo o přednost a odměny, způsobila, že ztratil mnoho času navrhováním osob, které si zasloužily podíl na uprázdněných místech, králi. Seznam slíbil vícekrát a pořád ho odkládal. Nakonec ho poslal kurýrem patnáct dní po bitvě; byl však velmi překvapen, když ještě téhož večera, kdy kurýr odjel, dostal kurýra od Voysina, který mu přivezl celkové a úplné rozdělení všeho, co se uprázdnilo, hotové a vyřízené, aniž by dostal nejmenší zprávu, že král hodlá o tom rozhodnout dřív, než obdrží návrh, který měl Boufflers předložit a který teprve odcházel. Tento tah byl první odměnou za službu, kterou právě prokázal — takovou, že král vícekrát, i veřejně, řekl, že mu jistě Bůh vnukl, aby ho poslal k armádě, kde bez něho bylo vše ztraceno. Musel ještě snést to ponížení, že v armádě nebyl nikdo, kdo by nevěděl, co se mu přihodilo, a že byl snad prvním velitelem armády, na něhož padlo tak zřejmé pohrdání.

Pravda, kterou je třeba dodržovat přesně, mě zavazuje přiznat temnotu, v níž jsem zůstal — ne co do příčin pádu Boufflersova, z něhož se do smrti nevzpamatoval, ale co do pořadí těchto příčin. Byly tři, které ho zničily, a co je podivné, díky výhodě, jaké se lidé chopili na tak malicherném základě, jako byly ty dopisy, jejichž směšnost sice prozrazovala nevelký rozum, ale prozrazovala jej z té nejctihodnější stránky: zakrýt Villarsovy chyby místo toho, aby z nich těžil, chtít povzbudit proti sklíčenosti, jejíž tak smutné následky viděl, a především podpořit a utěšit krále z tak čistých pohnutek oddanosti a vděčnosti.

Villars a Voysin, svorní, aniž by se domlouvali, v tom, jak se zbavit poručníka — jeden v čele armád, druhý ve všech záležitostech svého válečného resortu —, přitížili, kde jen mohli; jeden dodával, druhý zveličoval; darebáci z vnitřních pokojů přidali vše, co mohli, proti ctnosti, která pronikla až do kabinetů a které se báli až ve svém útočišti. Víc než to všechno: velikost služby, která převyšuje každou odměnu, téměř ve všech dobách a ve všech zemích srazila k zemi ty, kdo ji prokázali; závist se spojí proti člověku, jemuž se nelze vyrovnat a pro jehož autoritu bez protiváhy všechno volá, všechno tleská a všechno o ní mluví jako o spravedlivě nabytém právu; a viděli jsme málo panovníků, u nichž by spravedlnost převážila nad sebeláskou a jimž by pohled na poddaného, tak velkého, že se dostal nad účinky vděčnosti, kterou si svou ctností zasloužil, nebyl tíživý, a dokonce nenávistný.

Tíhu velkých činů lidé snášejí, protože si troufají lichotit si, že nejsou neschopni vykonat podobné; tak byli snášeni pan Princ,⁶ pan z Turenne a jim podobní — a ti dokonce bez potíží, protože se zdálo, že jejich poslední hrdinské činy jsou jen jakousi houbou, kterou byly smazány ty, jimiž tak mocně přispěli ke zkáze státu; že jedny byly jen vyrovnáním druhých a že jim náležejí jen vavříny. Ale tíha nejdůležitějších služeb, jejichž duší je jedině ctnost a jejichž velikost převyšuje každou odměnu, když ten, kdo je prokázal, je tak zahrnut, že při jejich prokazování nemohl sledovat nic jiného než čest je prokázat — tato nemožnost oplátky se stává tíhou, která se obrací, ne-li ve zločin, jak je toho až příliš příkladů, tedy aspoň v nechuť a odpor, protože nic tolik nezraňuje pýchu králů ve všech nejcitlivějších místech; a to se stalo maršálu z Boufflers, a víc nebylo třeba. Je však pravda, že tu byla ještě jiná příčina, která mu uškodila ještě víc. Všechny jsou jisté a v nejistotě jsem jen o datu této poslední příčiny.

Je jisté, že rozhořčení nad tím, že mu byli Villars, a dokonce i Harcourt postaveni na roveň pairstvím — při tak velké vzdálenosti mezi způsobem, jakým k němu byli vyneseni, a tím, jakým k němu dospěl on sám, a za okolností, v nichž se to stalo —, pomotalo maršálovi hlavu a vneslo do ní to, co si nikdy předtím nepředstavoval a co by s rozhořčením odmítl, kdyby mu to někdo navrhl jako pohnutku k cestě do Flander. Přišel mu na mysl konetáblův meč; po tom, co právě vykonal, se necítil pod jeho úrovní, když viděl Villarse a Harcourta pairy jako sebe. Funkce, kterou vykonával v Paříži až do svého odjezdu do Flander,⁷ a ono řízení Voysina a válečných záležitostí, které měl až do téhož odjezdu, se mu jevily jako odnože funkcí tohoto prvního korunního úřadu a jako stupně, po nichž k němu vystoupit. Neviděl žádné maršály Francie v takovém postavení, aby mu ho mohli upírat, nebo mu být byť sebemenší překážkou. Prince krve, kterého by to mohlo zastínit, nebylo; pan du Maine se už dávno postavil mimo dosah; vévoda z Orléans si pro velikost svého původu a pro to, co právě zažil,⁸ nemohl troufnout ani dát najevo, že ho uráží vidět meč v ruce někoho jiného. Jak člověk vždy sám sobě lichotí, to, co právě dokonal, se mu zdálo plně rozptylovat obavy z nebezpečí obnovit v jeho prospěch tak mocný úřad. Zneužívání, jehož se dopouštěli ti, kdo jím byli oděni, a které nemohlo být vytýkáno ani čtyřem posledním, nebylo třeba se u něho obávat po důkazech, které podal, a právě tyto důkazy spolu s velkou odměnou, kterou Villars právě dostal za to, že by byl stát přivedl do záhuby, kdyby ho on sám nezachránil, byly dosti silnými pohnutkami, aby převážily nad důvody nečinit poddaného příliš velkým a mocným, kvůli nimž konetáblové již téměř sto let zmizeli. Tolik je jisté a sám o tom nemohu pochybovat; čeho však nevím, je doba, kdy se tuto narážku odvážil učinit: zda ji učinil z armády a v zápalu, paní z Maintenon nebo samotnému králi, či zda vyčkal svého návratu — to se mi nepodařilo vyzkoumat; ale že ji učinil a podporoval, a myslím, že vícekrát, o tom není pochyb, a to ho definitivně potopilo.

Po kapitulaci Monsu nepřítel svou armádu rozpustil; Boufflers učinil totéž a vrátil se ke dvoru; byl tam přijat hůř než obyčejný velitel, pod nímž se nic neudálo. Žádný rozhovor mezi čtyřma očima s králem, ani slovo mimochodem o Flandrech; mlčení, vyhýbání, odstup, tu a tam několik lhostejných slov a nic víc. Tíha poslední služby a tíha posledních nelibostí vytvořily mezi králem a jím jakoby zeď, která zůstala neprostupná. Paní z Maintenon, s níž byl stále stejně zadobře jako vždycky, se ho marně snažila utěšit; i Monseigneur a monseigneur vévoda z Bourgogne neváhali na tom pracovat; on však byl příliš ctnostný, než aby v králově věku a smrti viděl východisko — a tím by pro něho byly, protože ho oba nevyhnutelní nástupci tak litovali a tak dobře s ním jednali —, a příliš umíněný, aby se sám v sobě obrátil; měl dost odvahy, aby se navenek jevil stejný a nic neměnil na svém obvyklém životě u dvora, ale hlodavý červ ho pomalu podemílal, aniž by se dokázal smířit s rozdílem, který pociťoval, ani s odepřením toho, co se domníval zasluhovat. Často se mi svěřoval, bez slabosti a aniž by vybočil z úzkých mezí své ctnosti, ale s dýkou v srdci, jejíž hrot nedokázal otupit ani čas, ani úvahy. Od té doby už jen chřadl, aniž byl ovšem upoután na lůžko nebo do pokoje, a nevydržel ani dva roky. Villars přijel jako triumfátor; král chtěl, aby přijel a zůstal ve Versailles, aby Maréchal neztratil jeho zranění z očí, a půjčil mu krásný byt pana prince de Conti v dolní galerii nového křídla, protože měl jen velmi malý byt úplně nahoře v zámku, kam by bylo obtížné ho vynést. Jaký kontrast, jaký rozdíl služeb, zásluh, postavení, ctnosti, situace mezi těmito dvěma muži! Jaký nevyčerpatelný zdroj úvah!

Tento rok jich poskytl ještě větší změnou, k níž došlo na Severu: ponížením, abych neřekl zničením, Švédska, které tak často nahánělo strach Severu a nejednou i říši a rakouskému domu, a od té doby hrozivým vzestupem jiné mocnosti, do té doby neznámé, až na jméno, která nikdy neměla vliv za hranicemi své země a svých nejbližších sousedů. Bylo to důsledkem podivného rozhodnutí švédského krále, který, opojen svými činy a touhou sesadit cara z trůnu, jako to učinil s polským králem, a sveden zhoubnými radami Pipera, svého jediného ministra, jehož zkorumpovaly peníze spojenců proti Francii, aby se zbavili panovníka, který se stal tak hrozivým a s nímž byli všichni nejednou nuceni počítat, se dal do pronásledování cara; ten, ustupuje před ním s uměním, povzbudil jeho odvahu a naději, zavedl ho do krajů, které dal zpustošit, zničil mu armádu všemožným nedostatkem, hladem a bídou a donutil ho pak v zoufalství k nevýhodné bitvě,⁹ v níž celá jeho armáda zahynula bez jakékoli možnosti ústupu a v níž on sám, těžce raněný, našel útočiště teprve v Benderu u Turků, kam dorazil s velkou námahou a přes tisíc nebezpečí s pouhými dvěma či třemi průvodci.