Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola dvacátá třetí

Bavorský kurfiřt inkognito v Paříži, vidí krále a Monseigneura. — Jeho překvapivé nároky na postavení. — Říkat kurfiřt místo pan kurfiřt. — Krátká úvaha. — Smrt kardinála Portocarrera; jeho pokorný hrob. — Smrt, kariéra a povaha Godeta, biskupa z Chartres. — Pan z Chartres si vybírá nástupce; jeho povaha a ctnost. — Bissy, biskup z Meaux, a La Chétardie, farář od Saint-Sulpice, nastupují po panu z Chartres u paní z Maintenon. — Povaha La Chétardieho. — Smrt Crécyho, bratra Verjusova; jeho povaha. — Smrt, původ a povaha Marivaux. — Smrt a povaha paní z Moussy. — Původ jejího manžela. — Smrt vévodkyně z Luxembourgu. — Spory o milost. — Jezuité. — Molinismus. — Jansenismus. — Slavná kongregace De auxiliis. — Port-Royal. — Formulář. — Záležitost čtyř biskupů. — Mír Klementa IX. — Kazuisté. — Lettres provinciales. — Spory o modloslužebné praktiky v Indiích a o čínské obřady. — Otec Tellier má dobré karty. — Bula Vineam Domini Sabaoth. — Plán otce Telliera. — Port-Royal des Champs odmítá podepsat přijetí buly Vineam Domini Sabaoth bez vysvětlení. — Port-Royal des Champs zbaven svátostí. — Port-Royal des Champs nevinný v Římě, zločinný v Paříži. — Vojenské zničení Port-Royal des Champs. — Kardinál z Noailles bez klidu od této doby až do své smrti.

Bavorský kurfiřt, postupně vyřazovaný z velení armád, rozkmotřený s Villarsem, jemuž se to velení mělo dát, živořící ve flanderských pevnostech, kterých den ode dne ubývalo, a občas v Compiègne, kam přijel z Monsu ke konci obléhání Tournai, se až dosud marně domáhal svolení přijet pozdravit krále pod týmž inkognitem a bez větších nároků, než jaké měl jeho bratr, kolínský kurfiřt.

Král neměl rád, když musel skládat zdvořilosti nebo se nutit k tomu, aby konal pocty svého dvora, ačkoli se jich zhostil s půvabem a majestátem, které ho ještě povznášely. Snad se ještě víc obával němých výčitek, jež by v sobě nesla přítomnost knížete, který všechno ztratil pro svou věrnost závazkům a kterému – když už neměl ani země, ani živobytí – se kvůli neštěstím, jež doléhala na Francii, ještě dost špatně dostávalo toho, co se mu král zavázal dávat. Kurfiřt však naléhal tolik a tak důrazně ujišťoval, že po vzoru svého bratra nebude nikomu v ničem na obtíž, že nebylo možné ho odmítnout.

Přijel tedy pod jiným jménem a ubytoval se u Monasterola, svého vyslance, kam za ním spěchali všichni dvořané, které poznal u armády; d’Antin dostal od krále rozkaz, aby mu prokazoval pocty s nenápadnou pozorností, která by nijak neohrozila úplné inkognito.

Zůstal čtyři nebo pět dní v Paříži, mezi hrou, divadly, pamětihodnostmi města a večeřemi s dámami ze společnosti lehké a nevalné; potom ho d’Antin vzal na oběd k Torcymu do Marly, kde dlel král a kde mu ministr zahraničních věcí vystrojil velkou hostinu s vybranou společností a pak ho uvedl do králova kabinetu. Torcy tam jako třetí zůstal jen velmi krátce; kurfiřt pobyl s králem o samotě hodinu a půl, načež ho král odvedl do salonu. Všechny dámy tam byly v plné parádě; hrál se velký lansquenet; král ho pod jménem, které přijal, představil Monseigneurovi, monseigneurovi vévodovi a paní vévodkyni z Bourgogne a dámám a dodal, že je to jeden z jeho přátel, který ho přijel navštívit a jemuž chce ukázat svůj dům. Za chvíli se vzdálil; princové a dámy se postarali, aby kurfiřta, který stál, bavili; jevil se veselý a velmi zdvořilý, ale s povýšeností a volností pána salonu – s jedněmi mluvil, na druhé se vyptával –, což nešťastnému knížeti nijak špatně neslušelo. Po půlhodině si pro něj král přišel, aby ho vzal na procházku, usedl do vozíku pro dva, taženého čtyřmi nosiči, a kázal mu, aby přisedl, což si kurfiřt nedal dvakrát říkat; bavil krále i dvořany, kteří kráčeli kolem vozíku, nenuceně a důvěrně, ke králi však uctivě, a velmi chválil zahrady. Procházka trvala hodinu a půl; král ho odvedl zpět do salonu, kde se sešla táž společnost, kterou tam zanechal; král ho tam hned nechal a kurfiřt se po čtvrthodině rozloučil a odjel s d’Antinem a několika dvořany do Paříže, do Opery, a potom na večeři a ke hře k d’Antinovi.

O dva dny později ho d’Antin vzal na oběd k sobě do Versailles, ukázal mu zámek a zahrady, dal mu večeři a nocleh a nazítří ho odvezl na lovecké shromaždiště v Marly, kde ho čekal král a dámy; po lovu se kurfiřt šel občerstvit k Torcymu, prošel se salonem a vrátil se do Paříže. O dva dny později se totéž opakovalo a kurfiřt si ve Versailles dohlédl, co napoprvé nestihl.

Monseigneur, který se z Marly odebral do Meudonu, mu tam chtěl vystrojit oběd; velké však bylo překvapení nad nárokem, jejž kurfiřt vznesl, totiž mít tam přednost (la main).¹ Ten nárok byl ve všech ohledech stejně nový jako neudržitelný: nikdy žádného kurfiřta nenapadlo nic podobného vůči následníkovi koruny, a tento byl navíc inkognito, a tím vůbec nemohl na ničem trvat nejen vůči Monseigneurovi, ale vůči komukoli. Měl příklad svého bratra, jemuž všude ustupoval jako služebně staršímu kurfiřtovi; sám jako první navrhl, že se jím bude řídit, a slíbil, že nebude dělat žádné potíže; přijel jen pod touto podmínkou. Navzdory tomu všemu došlo k vyjednávání, které vyústilo v něco velmi směšného. Kurfiřt přijel do Meudonu; Monseigneur ho přijal venku, do domu kvůli přednosti vůbec nevešli; byla po ruce kaleš, do níž oba nastoupili zároveň, každý z jedné strany. Dlouho se projížděli; když vystoupili, kurfiřt se rozloučil a odjel do Paříže, a to tak, že ho Monseigneur ani při příjezdu, ani při odjezdu neviděl vystupovat z kočáru ani do něj nastupovat. Tímto způsobem, přestože Monseigneur seděl v kaleši vpravo, byla otázka přednosti zastřena tím, že nastoupili zároveň každý z jiné strany, a tou strojenou okolností, že do domu nevešli a viděli jej jen zvenčí.

Tato shovívavost, zastíraná záminkou neštěstí tak blízkého spojence, působila jako slabost a nesmírně pohoršila dvůr. Nárok tak nový, tak neslýchaný – a i kdyby nějaký základ měl, chyběl by mu kvůli inkognitu a příkladu kolínského kurfiřta – byl plodem opovržení, do něhož král tak rád nechával upadat nejvyšší hodnosti svého království, což pocítila i sama jeho koruna, jež při této příležitosti utrpěla zřetelnou pohanu. Spokojím se odkazem na to, co už bylo řečeno výše, a nebudu opakovat, co se tam o tom praví.

Kurfiřt nenavštívil u něho doma nikoho jiného než krále; Torcy ho ještě jednou, jednoho rána ve Versailles, uvedl po malém schodišti do jeho kabinetu. Rozhovor byl krátký a týkal se záležitostí; kurfiřt se ihned vrátil do Paříže a za několik dní do Compiègne. Vévoda z Orléans mu vystrojil v Saint-Cloud velkou večeři, o níž bude řeč jinde.

Mezi kurfiřtovými výboji a nároky nesmím zapomenout na velmi pozoruhodnou změnu ve způsobu řeči, kterou zavedl Monasterol, jeho vyslanec, a celý jeho malý dvůr, když o něm mluvili. Až dosud se drželi zvyku, platného v naší řeči odjakživa, a říkali pan kurfiřt (M. l’électeur); a nevím o nikom kromě papeže, císaře a králů, koho bychom nazývali jen jeho hodností, protože monseigneur ani monsieur se u nich vůbec neužívá. Zřejmě aby se jim svého pána, pokud to bylo v jejich moci, vyrovnali, vypustili ono „pan“ a říkali už jen kurfiřt; tato sněť snadno přešla na Francouze, rozšířila se u dvora a změnila starý zvyk. Pan kurfiřt se stal zastaralým a vymizelým obratem a bez jakéhokoli rozmyslu se ujal holý kurfiřt, takže od té doby se říká jen bavorský kurfiřt, saský kurfiřt, mohučský kurfiřt a tak dále, jako se prostě říká anglický král, švédský král a o ostatních králích.

Tak všechno pomíjí, všechno se pozvedá, všechno se znehodnocuje, všechno se boří, všechno se mění v chaos; a kdo by chtěl sestoupit do podrobností, mohl by říci i dokázat, že král v době největšího rozkvětu svých záležitostí, a tím spíše od jejich úpadku, byl co do hodnosti a praktikované a všemi uznávané nadřazenosti nad všemi ostatními králi a nad všemi panovníky, kteří nejsou králi, jen velmi malým králem ve srovnání s tím, čím vůči nim všem, a bez jakýchkoli obtíží, byli naši králové Filip z Valois, Jan, Karel V. a Karel VI., které mezi ostatními vybírám proto, že vládli v nejnešťastnějších a nejoslabenějších dobách monarchie.

Slavný kardinál Portocarrero, o němž jsem tolikrát mluvil, zemřel v tuto dobu, když dlouho přežíval sám sebe, a zanechal paní des Ursins mocnější než kdy jindy, zbavenou přízraku, který jí už dávno nepřekážel, ale vnitřně ji vždycky obtěžoval. Tento kardinál se od té doby, co už nic neznamenal, zcela obrátil k nejpřísnější zbožnosti a zemřel velkolepě a povznášejícím způsobem v Madridu, který patří k toledské diecézi. Přál si být pohřben v ohybu postranní lodi svého toledského chrámu, před vchodem do kaple zvané kaple Nových králů, která je sama o sobě nádherným kostelem s vlastní kapitulou a vlastní bohoslužbou. Zakázal, aby jeho hrob byl jakkoli vyvýšen nebo zdoben, a nařídil, aby se po něm dalo chodit a šlapat, a za celý epitaf aby se tam vyryla jen tato slova: Hic jacet cinis, pulvis et nihil.² Bylo mu přesně vyhověno. Viděl jsem ten hrob v Toledu, kde je ve velké úctě. Na náhrobku, zcela plochém a zarovnaném s dlažbou, není ani erb, ani cokoli jiného než tato jediná slova. Jen na zeď u dveří kaple Nových králů umístili jeho erb, jeho tituly, den jeho smrti, místo jeho hrobu a zmínku, že se podle jeho vůle zachovali.

Zemřel také biskup z Chartres, strávený pracemi a studiem, ještě než zestárl. Rodem byl velmi nepatrný, a přece měl blízká příbuzenství, která mu dělala čest. Jmenoval se Godet a byl bratrem Françoise Godetové, manželky bohatého finančníka jménem J. Gravé; jejich dcera se provdala za Ch. des Monstiers, hraběte z Mérinville, nejstaršího syna generálního místodržitele Provence, jenž byl při jmenování roku 1661 spolu s panem princem de Conti a několika dalšími přijat za rytíře řádu vévodou z Arpajonu, pověřeným královou komisí; a tento hrabě z Mérinville byl otcem biskupa z Chartres, o němž budu brzy mluvit.

Tentýž Godet, biskup z Chartres, byl bratrancem jiné Françoise Godetové, manželky Antoina z Brouilly, markýze z Piennes, guvernéra Pignerolu a rovněž rytíře řádu z roku 1661; jejich dcerami byly vévodkyně z Aumontu a markýza z Châtillonu.

Pan z Chartres, Godet, jeden z prvních odchovanců Svatého Sulpicia, byl snad tím, kdo tomuto semináři přinesl nejvíce cti a dobra; seminář se od té doby stal jakousi kongregací a líhní biskupů. Byl to muž veliké poctivosti, cti a ctnosti, hluboký teolog, duch rozvážný, přesný a jasný, ostatně učený a schopný vést záležitosti, sám bez pedanterie, a dovedl žít a jednat s velkým světem, aniž se do něj vrhal a aniž mu v něm bylo nesvé. Proslavily ho jeho schopnosti a rostoucí vliv tohoto semináře, nepřítele jansenismu. Paní z Maintenon tehdy právě zřídila v Noisy to, co později přenesla do Saint-Cyru, který patří k chartreské diecézi. Abbé Godet byl na toto biskupství povýšen po smrti bratra jednoho a strýce druhého z obou maršálů z Villeroy a už tam se jevil jako velký biskup, zcela oddaný svému úřadu. Založení Saint-Cyru ho nutně přivedlo do styku s paní z Maintenon. S ním a jeho prostřednictvím se uskutečnily všechny změny podoby ústavu v jeho počátcích a posléze i jeho řády. Paní z Maintenon si ho oblíbila natolik, že z něj udělala představeného a bezprostředního duchovního správce Saint-Cyru i svého vlastního duchovního vůdce, a abych řekl pravdu, správce svého srdce a své duše, před nímž od té doby nikdy nic netajila; přibližovala ho králi, jak jen mohla, aby při udílení obročí vyvažovala otce de La Chaise a jezuity, které neměla ráda, a pozvedla ho tak vysoko, že se stal důvěrníkem jejich sňatku. Mluvil a psal o něm s králem volně a často mu blahopřál k tak dokonalé manželce. Ty dopisy jsem neviděl, ale jeho synovec a nástupce, který je viděl a dosud má jejich opisy, protože v některých šlo také o záležitosti, mi to mnohokrát vyprávěl, dlouhá léta poté, co všichni zemřeli.

Muž, který dospěl k takovému stupni důvěry a důvěrnosti, se stává osobností. Také jí byl po celý život: duchovenstvo se před ním plazilo a ministři se k němu měli v duchu „Co ráčíte, mistře?“; a kancléři Pontchartrainovi se zle vyplatilo, že se mu odvážil – ač měl pravdu – postavit, z čehož se už nikdy nevzpamatoval, jak jsem vyprávěl jinde.

Na svém místě jsme také viděli, jaký podíl měl na aféře paní Guyonové a arcibiskupa z Cambrai, s jakou obratností si v ní počínal v jejích začátcích, s jakou rázností v jejím dalším průběhu a v jaké jednotě s panem z Meaux a kardinálem z Noailles.

Při tak velkém vlivu, který měl po celý život bez přerušení, nebylo prostšího, skromnějšího a méně nafoukaného člověka, který by to dával méně pocítit komukoli. V Paříži bydlel v malém, velmi stísněném bytě v semináři Svatého Sulpicia, kde byl mezi nimi jako jeden z nich, a všude byl tím nejvlídnějším a nejpřístupnějším člověkem, ač zavalený prací. V Paříži pobýval jen málo a vždy jen z nutnosti záležitostí, často v Saint-Cyru, a ve Versailles nikdy nenocoval; dvořit se tam chodil zřídka, ale s králem se vídal u paní z Maintenon nebo u krále, kam přicházel zadními chodbami, nikdy ve Fontainebleau a takřka nikdy v Marly, leda v nějaké naléhavé nutnosti a jen na nezbytnou chvíli; ve své diecézi byl stále přítomen, každý rok ji visitoval, vykonával všechny své úkony a spravoval ji, jako by neměl jiných starostí – a tato starost měla přednost přede všemi; znal také všechny své faráře, všechny své kněze a vše, co se v jeho diecézi dělo, tak přesně a z vlastního poznání, že se zdálo, jako by měl na starosti jen několik farností, a jeho správa sahala do všech podrobností s láskou plnou ohleduplnosti, mírnosti a moudrosti. Jeho výdaje, nábytek, stůl, všechno bylo skromné a vše ostatní patřilo chudým.

Uprostřed tolika zvláštních záležitostí diecéze i obecných věcí všeho, co se ve francouzské církvi dělo ve věcech nauky a kázně, uprostřed dlouhých každodenních dopisů, které dostával od paní z Maintenon a na něž jí odpovídal, když nebyl v Saint-Cyru, a někdy i od krále, přece jen psal naukové spisy, a tato práce navíc ho strávila.

Tisk ho stál peníze, stejně jako cesty a visitace; neměl čas ani chuť myslet na své světské záležitosti. Ty se ocitly v takové tísni, že požádal krále o opatství a otevřeně mu vyložil své potřeby. Tuto podrobnost, o níž se nikdy nevědělo, mi vyprávěl jeho synovec po mnoha letech. Opatství nepřicházelo; zmínil se o něm znovu paní z Maintenon. Nakonec mu král řekl, že při pověsti, jíž se těší, by ji opatství pošpinilo a dalo lidem důvod k řečem; že po zralé úvaze mu raději dá penzi dvacet tisíc livrů, o níž se nikdo nedozví, k níž nebude třeba bul a která mu víc uleví. Dal mu ji vystavit a vyplácet tajně až do jeho smrti, takže o ní nikdo nevěděl. Tato drobná historka ukazuje, jak mu byl drahý.

Při všech těchto vlastnostech tento prelát přesto zruinoval francouzské duchovenstvo a otevřel tím doširoka bránu všemu, co z tak otráveného pramene vyteklo. Jeho nepatrný, či spíše nízký a temný původ ho jakoby od přírody odvracel od lidí dobrého rodu, a jakoby druhou přirozeností, načerpanou u Svatého Sulpicia, si zošklivil nejen jansenismus, ale vše, co z něho mohlo být podezříváno – jednotlivce, sbory, školy; a s úmyslem přímým, leč zaslepeným, nebyl o nic méně horlivý, o nic méně snadno zaujatý a o nic schopnější od toho z horlivosti upustit než jezuité ze zištnosti a ctižádosti, ačkoli je znal a neměl je rád. Rozepsal jsem se (tom II, s. 422; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola dvacátá čtvrtá) o ráně, kterou zasadil francouzské církvi tím, že do episkopátu uváděl lidi z ničeho, nevzdělané, zapálené, bez vychování; tento nešvar od té doby nesmírně vzrostl díky otci Tellierovi a z téhož důvodu původu i z jiných, k nimž se snad ještě jinde vrátím, se ho víc než kdy jindy drželi za vlády kardinála Fleuryho.

Pan z Chartres, jehož neduhy den ode dne přibývaly, ale který přesto ve svých pracích v ničem nepolevoval, se rozhodl opatřit si koadjutora, který by, vychován jeho rukou a v jeho duchu, byl pro správu jeho diecéze druhým jím samým. Vybral abbého z Mérinville, svého prasynovce, a byl přesvědčen, že při této volbě tělo a krev zcela ustoupily duchu. Abbé však ještě neměl ani dvacet šest let, a k biskupskému svěcení je jich třeba dvacet sedm; navrhnout ho a prosadit u krále bylo pro biskupa jedno a totéž; a jestliže neměl to zadostiučinění, aby ho sám vysvětil, měl aspoň to, že mohl počítat s tím, že se nemýlil.

Prasynovec, když ho viděl na smrtelném loži, mu vyjevil, jaký rozdíl vidí mezi tím, být pod ním dlouho vychováván, a tím, stát se ve svém věku plnoprávným biskupem, a naléhavě a se slzami ho prosil, aby ho tohoto břemene zprostil; strýc ho vyslechl, neodpověděl a dlouho zůstal pohroužen do sebe; pak si ho znovu zavolal a řekl mu, že po zralé úvaze před Bohem trvá na svém přesvědčení, že si povede dobře, a že je jeho vůlí, aby byl biskupem z Chartres.

Zemřel velmi brzy nato v Chartres, velmi svatě, a celá diecéze ho oplakávala. Koadjutor naléhal na paní z Maintenon, písemně i hned, jakmile ji mohl vidět, aby dala jmenovat jiného biskupa. Jeho mládí ani prosby ji nepřesvědčily. Musel proti své vůli zůstat biskupem a byl vysvěcen, jakmile dovršil dvacet sedm let, a převzal tutéž nadřízenost a duchovní správu Saint-Cyru, jakou měl jeho strýc. Zdá se, že Bůh tuto volbu požehnal: učinil z něho jednoho z nejsvatějších a nejmoudřejších biskupů Francie, jednoho z nejvěrněji přítomných a nejpilnějších ve své diecézi, z níž téměř nevyjíždí, a jenž, aniž by měl učenost a světskost svého strýce, dokáže, že ctnost je milována a ctěna a neřesti se lidé bojí, aniž ji stíhá, leda v nutných případech a s láskou. Také dvůr se ho bojí pro jeho svobodu říkat pravdu, a přestože má na sobě všechnu zdánlivou nečistotnost a hrubost seminářů, nechybí mu ve správě obratnost ani jemnost; žije přísně, cele oddán svým povinnostem a visitacím, sotva se nasytí a obleče, všechno dává chudým a nikdy nechtěl žádat o opatství ani přijmout ta, která mu byla dána.

Smrt pana z Chartres postavila na svícen dva muže, které paní z Maintenon velmi doporučoval: Bissyho, biskupa z Meaux, předtím z Toulu, brzy nato kardinála, který po něm převzal veškerou její důvěru ve věcech církve a dovedl z ní vytěžit své štěstí i něco mnohem horšího; a La Chétardieho, faráře od Saint-Sulpice, velmi svatého kněze, ale nejpřihlouplejšího a nejnevzdělanějšího ze všech lidí.

Ten druhý převzal osobní důvěru paní z Maintenon, stal se jejím zpovědníkem a duchovním vůdcem, a tím trochu i duchovním vůdcem Saint-Cyru. Co je pro každého, kdo toho člověka znal, k neuvěření, je to, že paní z Maintenon se vším svým duchem před ním velmi brzy neměla tajností, stejně jako je neměla před zesnulým panem z Chartres, a že mu bez ustání psala, aby se s ním radila, dokonce i o záležitostech, nebo aby mu o nich podávala zprávy; a co je neméně nepochopitelné, ten dobrák, kterému nestačily starosti o jeho rozlehlou farnost a který byl navíc představeným kláštera Navštívení Panny Marie v Chaillot, tam velmi často nosil dopisy paní z Maintenon a předčítal je u mříže, dokonce i před mladými řeholnicemi. Jedna sestra paní ze Saint-Simon, řeholnice v tomto domě, kde byla později často představenou, a která má nesmírně ducha, a to i ducha k vládnutí, se vší svatostí svého stavu a se všemi půvaby světa, někdy až omdlévala úžasem nad tajnostmi, které tam spolu s jinými řeholnicemi slýchala, a jejichž prostřednictvím se pak vědělo tisíc věcí, aniž kdo dokázal pochopit, kudy ta tajemství mohla prosáknout; a dokud tento farář žil, což bylo ještě několik let, paní z Maintenon se o tom nedozvěděla a nedokázala se od něho odpoutat.

Do všeho se vměšoval velmi neobratně, pokazil spoustu záležitostí, protežoval velmi ubohé lidi, neměl o ničem ani nejzákladnější ponětí a zcela prostě se chlubil svým vlivem a dělal si malý dvůr. Pokud jde o Bissyho, uvidíme ho záhy vzlétnout co nejvýše.

Zemřel Crécy,³ velmi starý; byl bratrem otce Verjuse, jezuity, důvěrného přítele otce de La Chaise, který k jeho kariéře velmi přispěl. Byl to malý muž, úlisný, mírný, zdvořilý, uctivý, obratný, který celý život strávil v diplomatických službách v cizině a osvojil si všechny tamější způsoby až po samotnou řeč – velmi dlouho v Řezně, potom na několika malých německých dvorech; nakonec byl druhým zplnomocněným velvyslancem při mírových jednáních v Ryswicku. Měl velký dar přesvědčovat, umění opakovat stokrát totéž, pokaždé jinak, a trpělivost, která tím, že se nikdy nedala odradit, velmi často dosáhla úspěchu. Nikdo neznal důkladněji než on zvyklosti, zákony a právo Říše a Německa, a velmi dobře znal i dějiny; v cizích zemích byl vážen a ctěn a sloužil tam velmi dobře. Byl velmi starý a velmi nízkého původu.

Zemřel také generálporučík Marivaux. Jeho rodové jméno bylo de L’Isle, podle panství L’Isle, které jeho předkové drželi v kastelánii Pontoise už roku 1069, kdy Adam I., pán z L’Isle, podepsal v témže roce spolu s korunními hodnostáři listinu, jíž Filip I. v Pontoise potvrdil založení kláštera Saint-Martin, tehdy Saint-Germain v Pontoise. Tento Adam z L’Isle dal vystavět pevnost a městečko, nazvané podle něho L’Isle-Adam, které Isabela, dědička starší větve a manželka Jana, pána z Luzarches, z Jouy atd., zanechala své dceři, vdově po pánu z Joigny; ta prodala L’Isle-Adam roku 1364 Petrovi z Villiers, pánu z Macy, nejvyššímu hofmistrovi, to jest velmistrovi Francie, pradědovi slavného Filipa z Villiers,⁴ posledního velmistra Rhodu a prvního velmistra Malty, kde zemřel roku 1534.

Marivaux, o němž mluvím, pocházel v přímé linii od onoho Adama I., který postavil L’Isle-Adam; to přešlo od Villiersů na Montmorencyovy, odtud připadlo condéovské větvi královského rodu a nakonec panu princi de Conti. Marivauxův děd byl mladším bratrem kapitána tělesné gardy Jindřicha III., tak známého svým soubojem za kartuziány s pánem z Marolles, ligistou, a bratrem toho, jenž byl rytířem Svatého Ducha; ti dva nezanechali mužského potomstva. Tento Marivauxův děd se oženil s jednou Balzacovou; v bitvě u Ivry (1590) vlastní rukou zabil generála španělské jízdy a byl guvernérem Corbeilu, La Bassée, La Capelle a Amiensu. Jeho syn se špatně oženil a nijak se neuplatnil. Ten, o němž mluvím, bez ochrany a s malým jměním, se oženil s dcerou Guénégauda, pokladníka státní pokladny, a celý život sloužil s pověstí statečnosti a schopnosti.

Měl vědomosti a mnoho ducha, velmi pěknou postavu, jemnost a vtip a velmi prostořeký jazyk, pro nějž se ho báli. U armády si mě oblíbil a já jsem s ním dobře vycházel; nikdo nebyl lepším společníkem; státní sekretáři války ani jejich úředníci ho neměli rádi a on se před nimi nijak nekrotil.

Při návratu od armády se málem utopil, když se přepravoval přes Marnu; přívoz se potopil; ta příhoda vzbudila rozruch; král se ho zeptal, jak se zachránil: ve skutečnosti ho voda dlouho odrážela od strmých břehů, na nichž se ocitli lidé, kteří nijak nespěchali mu pomoci. Řekl králi, že když už si nad jejich milosrdenstvím zoufal, napadlo ho vykřiknout, že je synovcem pana intendanta, a že na to jméno mu okamžitě pomohli; a přitom pronesl ke králi vsuvku o moci intendantů, která ohromně pobavila přítomné, ale králi se tolik nelíbila a jeho postupu nijak neprospěla.

Zemřel starý a zanechal syna, kapitána gendarmerie, o němž se říká, že má také mnoho ducha. Marivaux měl přátele a po celý život si udržel velkou vážnost. Jeho sestra, která měla rovněž mnoho ducha a byla nejpyšnější ženou na světě, se provdala za Cauvissona, jednoho z generálních místodržitelů Languedocu. Paní z Nogaretu, dáma paláce vévodkyně z Bourgogne, o níž jsem už nejednou mluvil, byla bezdětnou vdovou po jejím synovi; Cauvissonové se jmenují Louvet a jsou to lidé noví a velmi nepatrní.

Zemřela bezdětná paní z Moussy, sestra zesnulého prvního prezidenta Harlaye, velká dévotka z povolání se všemi přívěsky tohoto řemesla a stejně strojená jako on. Se svým bratrem a synovcem žila vždy ve velkém přátelství a téměř vždy u nich bydlela. Přesto svého synovce vydědila, aniž by mezi nimi došlo k jakékoli roztržce, a ten byl velmi překvapen, když našel závěť, jež všechno odkazovala nemocnicím. Byla vdovou po posledním Bouteillerovi; to byl poslední z onoho velkého rodu, v jehož rukou bylo dlouho hrabství Senlis a jemuž zůstalo jméno Bouteiller či Bouteiller ze Senlis, protože několikrát zastával tehdy velký úřad velkého číšníka Francie, jehož podpis, totiž pečeť, a přítomnost se uvádějí ve starých listinách našich králů spolu s dapiferem, což je velmistr, čili, jak se tehdy říkalo, nejvyšší hofmistr, s velkým komořím, s konetáblem, který byl v nejstarších dobách jen velkým štolbou, a s kancléřem, posledním ze všech; ještě dříve byl prvním senešal,⁵ který vystoupal na majordoma a klesl na velmistra, neboť tyto tři názvy téhož úřadu vytvořila větší či menší moc.

Pan z Luxembourgu, během svého pobytu v Rouenu, tam ztratil manželku. Jinde jsem řekl, kdo byla, a také jaká, podle rozruchu, který to vyvolalo a který zůstal utajen jedině před manželem, s nímž dovedla s uměním a péčí žít jako žena nejněžněji oddaná všem svým povinnostem. Byl také tak zdrcen, že tento kontrast se životem, který nikdy nepřestala vést, vyvolal nanejvýš skandální posměch. Abeille,⁶ který býval tajemníkem maršála z Luxembourgu a jehož duch a malý límec uvedly do nejlepších a nejskvělejších společností a do akademií, byl muž cti a ctnosti, který z vděčnosti a oddanosti zůstal v domě pana z Luxembourgu. Nemohl snést tak veřejnou scénu a pověděl panu z Luxembourgu všechno, co mu až dosud sám jako první tajil. Ubožák byl nesmírně překvapen a velmi rychle utěšen.

Tento podzim byl poslední dobou, kdy ještě stál slavný klášter Port-Royal des Champs, tak dlouho terč jezuitů a nakonec jejich oběť. Nebudu se rozepisovat o původu, průběhu, důsledcích a událostech sporu a rozepře tak známé, stejně jako obou stran, molinistické a jansenistické, jejichž dogmatické a historické spisy by samy vydaly na početnou knihovnu a jejichž páky se po tolik let uváděly v pohyb v Římě i u našeho dvora. Spokojím se velmi krátkým nástinem, který postačí k pochopení mocného zájmu, jenž uvedl do pohybu tak ohromná soukolí, protože nelze zamlčet fakta, která musí mít místo v tom, co se v této době stalo.

Nevýslovné a nepochopitelné tajemství milosti, stejně málo dostupné našemu rozumu a našemu výkladu jako tajemství Trojice, se stalo kamenem úrazu v církvi od chvíle, kdy soustava svatého Augustina o tomto tajemství našla téměř hned, jakmile se objevila, odpůrce v kněžích z Marseille. Svatý Tomáš ji hájil, stejně jako nejosvícenější osobnosti; církev ji přijala na svých všeobecných koncilech, a zvláště římská církev a papežové.

Tak úctyhodná rozhodnutí, tak shodná s odsouzením nauky pelagiánů a semipelagiánů,⁷ které tytéž autority vyslovily a opakovaly, nedokázala zabránit tomu, aby nauka opačná neměla stále své stoupence, kteří se neodvažovali vystoupit otevřeně, a proto na sebe brali různé podoby, aby se skryli, tak jako kdysi semiariáni.

V posledních dobách jezuité – páni dvorů díky zpovědnicím téměř všech králů a všech katolických panovníků, páni téměř celé veřejnosti díky výchově mládeže, svému nadání a svému umění; nepostradatelní pro Řím, aby šířili jeho nároky na světskou moc panovníků a jeho monarchii v duchovních věcech, k zničení episkopátu a všeobecných koncilů; obávaní pro svou moc a pro své bohatství, celé nasazené pro jejich záměry; opírající se o svou učenost všeho druhu a o svou všestrannou přesvědčovací obratnost; milí pro shovívavost a obratnost, jaké se na soudní stolici pokání dosud nevyskytly; chránění Římem jako lidé zasvěcení papeži čtvrtým slibem, vlastním jen jejich tovaryšstvu, a způsobilejší než kdokoli jiný rozšiřovat jeho svrchovanou vládu; ostatně doporučovaní tvrdostí života zcela zasvěceného studiu a obraně církve proti kacířům a svatostí svého založení a svých prvních otců; konečně hrozní nejrafinovanější a nejhlubší politikou, nadřazenou všem ohledům kromě jejich panství, podepřenou vládou, jejíž duší jsou monarchie, autorita, stupně, páky, tajemství, jednota cílů a rozmanitost prostředků – jezuité, pravím, po různých pokusech, a zvláště když si podmanili školy za horami a, pokud mohli, oslabili všude ty na této straně hor, se odvážili přijít prostřednictvím knihy svého otce Moliny s naukou o milosti zcela opačnou soustavě svatého Augustina, svatého Tomáše, všech otců, všeobecných koncilů, papežů a římské církve, která byla několikrát připravena ji proklít, ale vždy to odložila. Zvláště francouzská církev povstala proti těmto příjemným novotám, které dobývaly tolik stoupenců snadností spásy a pýchou lidského ducha.

Jezuité, v úzkých při nesnadné obraně, nalezli způsob, jak zasít svár do francouzských škol a tisícerými úskoky, politikou i otevřenou silou, nakonec s podporou dvora, změnit tvářnost věcí: vymyslet herezi, která neměla ani autora, ani stoupence, připsat ji knize Cornelia Jansenia, biskupa z Ypr,⁸ zemřelého v lůně církve a v úctě; z obžalovaných, jimiž byli, se stát žalobci, a své protivníky z žalobců udělat obžalovanými. Odtud pochází jméno molinista a jansenista, jímž se obě strany rozlišují.

Velké a dlouhé spory v Římě o tuto smyšlenou herezi, zplozenou, či spíše vymyšlenou jezuity, aby jejich protivníci ztratili půdu pod nohama; projednávání před kongregací zřízenou k tomu účelu pod názvem De auxiliis,⁹ mnoho zasedání před Klementem VIII. (Aldobrandinim) a Pavlem V. (Borghesem), který, když konečně připravil dekret s klatbou na Molinovu nauku, neodvážil se jej vyhlásit a spokojil se s tím, že tuto nauku neodsoudil, aniž by se ji odvážil schválit, a jezuity utěšil vším, co jim mohlo lichotit ohledně oné smyšlené hereze, kterou nikdo nehájil a z níž dokázali tak dobře těžit.

Několik svatých a učených mužů se jeden po druhém uchýlilo do opatství Port-Royal des Champs. Jedni tam psali, druzí shromáždili mládež, kterou vyučovali vědám a zbožnosti. Z jejich rukou vyšla nejkrásnější mravoučná díla, která nejvíce osvětlila vědění i praxi náboženství, a za taková je uznal celý svět.

Tito pánové měli přátele a styky; vstoupili do sporu proti molinismu. To stačilo, aby se k žárlivosti, kterou jezuité pojali vůči této vznikající škole, přidala nesmiřitelná nenávist, z níž se zrodilo pronásledování jansenistů, Sorbonny, pana Arnaulda, považovaného za mistra všech, a rozehnání samotářů z Port-Royal; odtud zavedení formuláře, věci v církvi tak často osudné a tak často zavrhované, jímž byla nová hereze, vymyšlená a nikým nehájená, nejen zavržena – což by všichni bez obtíží přijali –, ale prohlášena za obsaženou v knize nazvané Augustinus, sepsané Corneliem Janseniem, biskupem z Ypr; a tento formulář¹⁰ byl předložen k přísaze, že se jeho obsahu vnitřně a doslova věří.

Otázka práva, totiž zavržení pěti kacířských vět, které nikdo nehájil, nečinila žádné potíže; otázka faktu, totiž že jsou obsaženy v oné Janseniově knize, jich činila mnoho. Nikdy se nepodařilo ani jednu z nich z knihy vyjmout; vytáčeli se tvrzením, že jsou v ní roztroušeny, aniž dokázali uvést kde či jak. Přísahat na svého Boha a na svou duši, že člověk věří tomu, co nepovažuje za podložené, v otázce faktu, kdy nelze ukázat to, čemu má věřit, připadalo všem přímým lidem jako zločin. Jakmile se tedy formulář objevil, propuklo velmi velké pobouření.

Co se však zdálo ještě nesnesitelnější: aby se zničil Port-Royal, o němž se dobře vědělo, že se k té přísaze nikdy neodhodlá, předložili formulář k podpisu řeholnicím po celém království. A předkládat k přísaze, že nějaký fakt je obsažen v knize, kterou člověk nečetl, ba v knize, kterou ani číst nemohl, protože je latinsky a on tento jazyk neumí, je násilí, které nemá obdoby a které naplnilo provincie vyhnanci a vězení i kláštery zajatci.

Dvůr nešetřil ničím ve prospěch jezuitů, kteří mu dali zapomenout na Ligu a její následky a namluvili mu, že jansenisté jsou sektou nezávislých, kteří útočí na královskou autoritu stejně, jako se vzpírají autoritě papeže, jejž jezuité nazývali církví a který podpis formuláře schválil a pak předepsal. Rozlišování faktu a práva, nějakou dobu trpěné, bylo nakonec zavrženo jako vzpoura proti církvi, ačkoli ta nejenže nepromluvila, ale nikdy nežádala víru ve fakta, o nichž rozhodla na svých všeobecných koncilech, i těch nejuznávanějších za ekumenické, přičemž o několika takto rozhodnutých faktech se dodnes pochybuje a vedou se spory, aniž je kdo proto trestuhodný nebo kárán. Obročí spjatá s ochranou jezuitů, jejichž rozdělovatelem byl králův zpovědník, vliv nebo naopak nevážnost, a ještě něco horšího, co zakoušeli preláti podle toho, zda byli dvůr a jezuité spokojeni, či nespokojeni, rozdmýchaly pronásledování až k odpírání svátostí, dokonce i na smrtelném loži.

Takové výstřelky konečně probudily několik biskupů, kteří napsali papeži a vystavili se sesazení, na němž se už začínalo pracovat, když jim na pomoc přišel větší počet jejich spolubratří a hájil touž věc.

Tehdy se Řím i dvůr začaly obávat schizmatu. Do věci se vložili jiní biskupové a s nimi kardinál z Estrées, tehdy biskup-vévoda z Laonu a kardinálem až o čtyři či pět let později. Jednání se zdařilo tím, co se nazvalo mírem Klementa IX. (Rospigliosiho),¹¹ který slavnostně prohlásil, že Svatý stolec nezamýšlí a nikdy nezamýšlel, aby podpis formuláře zavazoval k víře, že pět odsouzených vět je implicitně či explicitně obsaženo v Janseniově knize, ale pouze k tomu, aby je člověk považoval za kacířské a odsuzoval je jako takové, ať by se nalézaly v jakékoli knize a na jakémkoli místě. Tento mír vrátil svobodu a svátosti těm, kdo jich byli zbaveni, a místa doktorům a jiným, kteří z nich byli vypuzeni.

Víc už nepovím, protože to málo, co jsem vysvětlil, postačí k pochopení toho, co je třeba vyprávět nyní i dále, a pro zkrácení budu i nadále užívat slov jansenismus a jansenisté, molinismus a molinisté.

Jezuité a jejich nejoddanější přívrženci byli rozhořčeni tímto mírem, jemuž všechno jejich úsilí zde i v Římě nedokázalo zabránit. Dovedli obratně svést pozornost, pokud jde o jansenismus i molinismus, a z obžalovaných se stát útočníky. Jansenisté, i když se hájili ve věci pěti vět, které odsuzovali a které nikdy nikdo nehájil, a ve věci formuláře co do faktu, nepustili se Molinovy nauky ani výstřelků, jež z této morálky plynuly a jež slavný Pascal v těch důmyslných dopisech venkovanovi, tak známých pod názvem Lettres provinciales,¹² učinil stejně hmatatelnými – jako skutečně přítomné v nauce i praxi jezuitských kazuistů – jako směšnými. Zatrpklost i nenávist trvaly, válka pokračovala spisy a jezuité se u dvorů upevňovali čím dál víc, aby své protivníky či podezřelé zdrtili a vytlačili ze všech míst v církvi a ve školách.

Mnohem později přišly spory jezuitů s ostatními misionáři v Indiích, zvláště v Číně, o obřady, které jedni prohlašovali za čistě občanské, druzí za modlářské; o nich jsem mluvil (tom II, s. 417; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola dvacátá čtvrtá) při příležitosti změny zpovědníka vévodkyně z Bourgogne a znovu později při volbě otce Telliera za králova zpovědníka; ten byl do tohoto sporu hluboko zapleten, psal o něm a jeho kniha byla dána na index, jen s velkou námahou uchráněna před horším, a on sám byl donucen opustit Řím a uchýlit se do Francie.

Spor se přiostřoval a pro jezuity se vyvíjel špatně; otec Tellier v něm měl dvojí podíl. Byl to, jak jsem řekl, muž zapálený, jehož božstvem byl jeho molinismus a autorita jeho tovaryšstva. Viděl, že má dobré karty: krále v těchto věcech naprosto nevzdělaného, který o nich nikdy neposlouchal nikoho jiného než jezuity a jejich lidi, svrchovaně naplněného svou autoritou, který se nechal přesvědčit, že jansenisté jsou jejími nepřáteli, který chtěl být spasen a který, protože náboženství neznal, si celý život lichotil, že bude činit pokání na cizích zádech, a kochal se tím, že je činí na zádech hugenotů a jansenistů, které považoval za málo odlišné a téměř stejně kacířské; krále obklopeného lidmi stejně nevzdělanými jako on a se stejnými předsudky – jako paní z Maintenon a pánové z Beauvilliers a z Chevreuse díky Svatému Sulpiciovi a zesnulému panu z Chartres –, nebo dvořany a předními sluhy, kteří o tom nevěděli víc nebo kteří mysleli jen na své štěstí; duchovenstvo dávno zruinované, naposledy panem z Chartres, který episkopát nacpal nevzdělanci, lidmi neznámými a nízkého původu, kteří papeže pokládali za božstvo a měli hrůzu ze zásad francouzské církve, protože veškerá starobylost jim byla neznámá, a protože byli lidé z ničeho, nevěděli, co je stát; parlament zkrocený a roztřesený, odedávna zvyklý na porobu, a ti nemnozí, kteří by pro svá místa nebo schopnosti mohli promluvit, oddaní jako první prezident Pelletier, nebo dychtící po milostech.

Pro jezuity, totiž pro jejich podniky, zbývalo ještě několik osob, jichž se bylo třeba obávat, jako kardinálové z Estrées, z Janson a z Noailles a kancléř: ten poslední byl, jak jsem řekl jinde, zlomený, a otec Tellier to dobře věděl; Estrées byl starý a dvořan, Janson rovněž, a navíc se mu velmi přitížilo; Noailles nic z toho neměl; byl navíc v nejužším spojení s paní z Maintenon, mocný u dvora díky králově náklonnosti, své rodině a své pověsti, podložené jeho životem a jednáním, arcibiskup pařížský, ctěný ve své diecézi i v duchovenstvu, v jehož čele v celém království stál; ten byl hlavním terčem jezuitů pro svou nauku, nikoli podezřelou, ale jinou než jejich, a proto, že byl dosazen do Châlons, potom do Paříže bez jejich účasti a stejně tak povýšen do purpuru; věděli, že jansenisté s ním nejsou spokojeni, protože se jimi nechtěl dát ovládnout ani přistoupit na všechny jejich záměry, a že on je s nimi ještě méně spokojen od odhalení skutečného autora slavného Případu svědomí, o němž jsem mluvil. Otec Tellier, pevně zakotvený u krále, se rozhodl rozeštvat kardinála z Noailles s králem na jedné straně a s jansenisty na druhé a zároveň dokončit dílo, na němž jezuité pracovali tolik let, úplným zničením kláštera Port-Royal des Champs.

Otec de La Chaise se od té doby, co mír Klementa IX. tyto řeholnice znovu ustavil, spokojil s tím, že jim bránil přijímat ke slibům jakoukoli dívku, aby klášter zanikl vymřením, aniž by se na něm dopouštěl jiného násilí; z toho, co bylo vyprávěno (tom IV, s. 122; v tomto vydání Tom 4, kapitola šestá), jsme viděli, že král řekl Maréchalovi v souvislosti s cestou, kterou mu tam dovolil, ba dokonce nařídil podniknout, že lituje, že dopustil, aby se proti nim zašlo příliš daleko, a že je v podstatě pokládá za velmi svaté ženy. Nový zpovědník dokázal v krátké době tyto představy změnit.

Potom oživil konstituci vydanou v Římě před třemi či čtyřmi lety na naléhání molinistů, stále bdělých, aby se k věci vraceli, sváděli na scestí, a horlivě hledajících prostředky, jak narušit mír Klementa IX. Řím, který je šetřil jako bojovníky za ultramontánní nároky, jimž obětoval tolik národů, se neodvážil všechno odmítnout, ale nechtěl ani jít přímo proti autoritě Klementa IX.; vydal tedy proti jansenismu dvojznačnou konstituci, jen povrchní a sestavenou natolik obratně, aby ji ti, kdo lpěli na onom míru, mohli přijmout, aniž by jej porušili, a jinak naprosto zbytečnou; molinisté byli zarmouceni, že nedosáhli víc než tak slabého nástroje, který ve skutečnosti jen odsuzoval pět vět už zavržených, jichž se nikdy nikdo nezastal, a jinak nepředepisoval nic nového; ale protože v dlouhých sporech, v nichž světská moc stojí na jedné straně až k pronásledování, se mysli rozpalují a na obou stranách překračují meze, stalo se, že několik jansenistů tajně hájilo jednu, několik, ba i všech pět kacířských vět, ovšem ve velkém tajemství; toto tajemství vyšlo najevo v papírech zabavených v opatství Saint-Thierry, o nichž byla řeč v souvislosti s nesnází, kterou toto pátrání způsobilo arcibiskupovi z Remeše; celá jansenistická strana se proti tomu ohradila, obnovila své podrobení srdcem i duchem odsouzení všech pěti vět, o nichž bez obalu prohlásila, že jsou to pět herezí, a ohradila se proti nespravedlnosti, s níž se jí připisuje hereze několika horkých hlav, které zcela odmítala a s nimiž přerušila veškerý styk a společenství. Tito jednotlivci, kteří hájili odsouzený blud, byli tak vzácní a tak nepočetní, jak jen to bylo možné, a když jedni křičeli o nespravedlnosti a druzí o nebezpečí pro církev, rozruch se obnovil a dal podnět ke konstituci, o níž byla právě řeč.

Za nedostatku něčeho lepšího se otec Tellier rozhodl jí použít v naději, že z ní něco vytěží aspoň proti Port-Royal, který byl v tomto ohledu citlivější než kdokoli z jansenistů, a že do ní zaplete kardinála z Noailles, jemuž král nařídil, aby dal tuto konstituci podepsat; protože v podstatě mír Klementa IX. neměnila, kardinál se neodvážil odporovat a začal dávat podepisovat ty, s nimiž se nejsnáze pořídilo, a od jedněch k druhým získávat i ty méně povolné.

Tento postup se mu podařil tak dobře, že podepsalo i Gif. Je to opatství řeholnic pět nebo šest mil od Versailles, které přátelé i nepřátelé vždy pokládali ve všech ohledech za mladší sestru kláštera Port-Royal des Champs; oba domy si v každé době zachovávaly mezi sebou nejdůvěrnější svazek.

S tímto podpisem se kardinál z Noailles cítil silný a přesvědčil se, že Port-Royal nebude dělat potíže. V tom se mýlil. Tyto ženy, s nimiž bylo tolikrát a tak krutě zacházeno, které se měly na pozoru před záludnými podpisy, jež jim byly tak často předkládány, které žily v samotě neustále střežené, k níž se nebylo možné přiblížit bez nebezpečí vyhnanství a někdy i vězení, a které tudíž postrádaly rádce, jimž by mohly důvěřovat, se nedaly přimět k novému podpisu. Žádný z podpisů, které jim ukazovali, na ně nezapůsobil, ani podpis Gif. Kardinál je marně napomínal a vysvětloval jim, co se od nich žádá a že to nijak neporušuje mír Klementa IX. ani pravdy, k nimž lnou; nic nemohlo uklidnit strach těchto svatých a bázlivých duší. Nemohly pochopit, že by nový podpis neskrýval nějaký jed a nějakou léčku, a jejich odvahou nedokázalo otřást ani pomyšlení na vše, čím jim jejich odmítnutí hrozilo.

Právě v to jezuité doufali: zaplést kardinála z Noailles a dosáhnout konečně zničení domu, který nenáviděli a jehož konečnou zkázu tolik let bez ustání osnovali. Umírali strachy, že řeholnice, které zbývaly, krále přežijí, že po jeho smrti už nebudou mít tolik vlivu, aby jim dál bránili přijímat dívky ke slibům, a že ten nepřátelský dům přetrvá a znovu povstane – dům, který byl vždy pokládán za střed, hlavní sídlo a shromaždiště jansenistické strany, jakmile by se k němu lidé zase odvážili přicházet.

Kardinál, který předvídal bouři, ale ne tak zhoubnou, jakou si nebylo možné představit, na ty ženy opakovaně naléhal skrze jiné i sám; několikrát tam zajel, vždy marně. Král na něho živě naléhal, sám puzen svým zpovědníkem, až kardinál nakonec ustoupil, zahájil řízení a odňal jim svátosti.

Tehdy je otec Tellier u krále očernil všemi starými barvami, které obnovil, vylíčil je v jeho očích jako vzbouřenkyně, které jediné v celé církvi odmítají podpis všude uznaný za pravověrný, a přesvědčil ho, že v těchto otázkách nebude mít nikdy klid, dokud bude existovat tento klášter, proslulý svými vzpourami proti oběma mocem; konečně že jeho svědomí je přinejmenším stejně jako jeho autorita zavázáno k zničení tak nutnému, s nímž se otálelo až příliš mnoho let. Dobrý otec krále tak popíchl a tak obratně si ho naklonil, že se železa vložila do výhně a začalo se chystat zničení.

Pařížský Port-Royal byl jen útulkem kláštera Port-Royal des Champs. Ten byl na několik let celý přenesen do Paříže, a během té doby se udržovaly budovy kláštera v polích, z něhož se stal pouhý statek. Potom byly řeholnice, mezi nimiž se během různých pronásledování, jež na ně byla seslána, pečlivě rozséval rozkol, odděleny do dvou klášterů. Ty, které udělaly vše, co se po nich chtělo, utvořily pařížský dům, ostatní dům v polích; ty neměly větších nepřítelkyň než řeholnice pařížské, jimž byl přiřčen téměř všechen majetek v naději, že klášter v polích padne hladem; ten se však udržel prací, šetrností a almužnami.

Když přišla řeč na zničení, byl Voysin, tehdy ještě státní rada, ale muž spolehlivý a kvůli kariéře ochotný ke všemu, pověřen projednáním nároků na Port-Royal des Champs; lze si domyslet, jaká spravedlnost se při tom zachovávala.

Co však nesmírně překvapilo, bylo to, že se řeholnice z Port-Royal des Champs zachovaly podle pravidel a obrátily se na Řím, kde byly vyslyšeny. Protože bula či konstituce Vineam Domini Sabaoth¹³ tam nikdy nebyla vydána k tomu, aby rušila mír Klementa IX., nikdo tam neshledal nic špatného na tom, že se ty ženy zdráhají ji podepsat bez vysvětlení, které nabízely připojit k podpisu: bez újmy míru Klementa IX., k němuž se hlásí. Co bylo ve Francii jejich zločinem, hodným vyhlazení a nejtěžších osobních trestů, se v Římě jevilo jako zcela nevinné. Podřizovaly se bule, a to v témž duchu, v jakém byla vydána; víc se od nich v Římě nežádalo.

To přimělo jezuity změnit taktiku, protože to odhalovalo zločinné užití, jaké chtěli z této buly učinit, a protože nevěděli, jak uspět, když se jim Řím, na nějž spoléhali, stával víc než podezřelým. Báli se navíc zdlouhavých řízení v Paříži, v Lyonu, v Římě, komisařů in partibus. Byl to gordický uzel, který se jim zdálo snazší rozetnout než rozvázat.

Postupovalo se tedy podle zásady, že existuje jen jeden Port-Royal, že jen z tolerance se z téhož opatství udělala dvě; že je třeba vrátit věci do původního stavu; že ze dvou je vhodnější zachovat ten pařížský než druhý, který měl sotva z čeho žít, ležel na nezdravém místě a byl obydlen jen několika starými paličatými ženami, jimž bylo už tolik let zakázáno přijímat kohokoli ke slibům.

Bylo tedy vydáno usnesení královské rady, na jehož základě bylo opatství Port-Royal des Champs v noci z 28. na 29. října tajně obklíčeno oddíly pluků francouzské a švýcarské gardy a kolem poloviny dopoledne 29. října přijel do opatství d’Argenson s oddíly noční stráže a biřiců. Dal si otevřít brány, dal svolat celou komunitu do kapitulní síně, ukázal královský zapečetěný list a, aniž jim dal víc než čtvrt hodiny, odvezl ji celou. Přivezl s sebou spoustu zapřažených kočárů, v každém postarší ženu; rozdělil do nich řeholnice podle míst jejich určení, jimiž byly různé kláštery deset, dvacet, třicet, čtyřicet až padesát mil od jejich vlastního, a tak je dal odvézt, každý kočár s doprovodem několika jízdních biřiců, tak jako se odvážejí děvky z nevěstince. Pomíjím mlčením vše, co provázelo scénu tak dojemnou a tak nebývale novou. Jsou o ní celé knihy.

Po jejich odjezdu prohledal d’Argenson dům od půd až po sklepy, zmocnil se všeho, co uznal za vhodné, a odvezl to; stranou odložil vše, co podle něho mělo patřit pařížskému Port-Royal, i to málo, co se mu nezdálo možné odvlečeným řeholnicím odepřít, a vrátil se podat králi a otci Tellierovi zprávu o své zdařilé výpravě.

O rozličném zacházení, jehož se těmto řeholnicím dostalo v jejich rozličných vězeních, aby byly donuceny podepsat bez výhrad, pojednávají jiná díla, která se navzdory bdělosti utlačovatelů brzy dostala do rukou všech a vyvolala takové veřejné rozhořčení, že to uvedlo do rozpaků dvůr, ba i samotné jezuity.

Otec Tellier však nebyl muž, který by se zastavil na tak dobré cestě. Musím tuto látku dovést do konce najednou, ačkoli zbytek patří do prvních měsíců následujícího roku. Následovalo jedno usnesení rady za druhým a jeden královský zapečetěný list za druhým. Rodinám, které měly v Port-Royal des Champs pohřbené příbuzné, bylo nařízeno, aby je daly exhumovat a převézt jinam; všechny ostatní pak naházeli, jak se dalo, na hřbitov sousední farnosti s neslušností, jakou si lze představit. Potom se přistoupilo k srovnání domu, kostela a všech budov se zemí, jak se to dělá s domy královrahů, takže nakonec nezůstal kámen na kameni. Všechen stavební materiál byl prodán a místo bylo rozoráno a oseto; pravda, ne solí – to je jediná milost, které se mu dostalo. Pohoršení bylo velké až v samotném Římě. Omezuji se na toto prosté a krátké vyprávění o výpravě tak vojenské a tak odporné.

Kardinál z Noailles pocítil její nehoráznost, teprve když se sám připravil o možnost odvrátit ránu, která přesáhla jeho předvídavost a kterou si skutečně nebylo možné představit. U molinistů si nepolepšil, zato si velmi pohoršil u jansenistů, přesně jak si to jezuité předsevzali; a od té osudné doby už takřka nepoznal zdraví – chci říci, že byl téměř okamžitě napaden a pomalu, bez oddechu, zatlačován do krajností až do konce svého života.