Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola dvacátá čtvrtá

Chamillart a jeho dcery v La Ferté. — Chamillart kupuje Courcelles, kam odvážím vévodkyni z Lorges. — Cesta do La Flèche: příhoda. — Podivné kázání o Všech svatých. — Rozhodnutí odejít do ústraní a jeho důvody. — Návrat do Paříže. — Moudrá past nastražená v Pontchartrainu. — Smutné postavení pana vévody z Orléans. — Zastávka ve Versailles, kde mě kancléř nutí přijmout pokoj u něho v zámku. — Souběh a spiknutí přátel. — Laskavost a přání monseigneura vévody a paní vévodkyně z Bourgogne, aby paní ze Saint-Simon nastoupila po vévodkyni du Lude. — Rozhodnutí, které činím sám, a jeho pohnutky: požádat prostřednictvím Maréchala krále o slyšení. — Maršálka z Villars; její úslužná obratnost. — Králova návštěva u maršála, potom u maršálky z Villars. — Nepříjemnost kvůli Vendômovi. — Předsevzímám si přimět pana vévodu z Orléans k rozchodu s paní z Argentonu a navrhuji maršálovi z Besons, aby mi v tom pomohl. — Povaha Besonse. — Maréchal mi vymáhá slyšení u krále.

Všechny ty různé věci, které jsem vylíčil, oddálily můj odjezd až na počátek září.

Do La Ferté přijely Chamillartovy dcery a on sám také, když se vracel ze svých cest za prohlídkou statků ke koupi — z cesty, k níž ho, aby byl z Paříže pryč, donutily rady a výhrůžné řeči paní z Maintenon; ta ho chtěla držet v dálce, rozmrzelá z početné a vybrané společnosti, která ho neopouštěla, a ještě víc z obavy, kterou v ní vzbuzovala králova náklonnost k němu. Snažil jsem se ho bavit vším, co mi venkov mohl poskytnout, a přijmout ho mnohem lépe, než kdyby byl ještě v úřadě a v přízni. Po deseti či dvanácti dnech odjel do Paříže uzavřít koupi Courcelles. Jeho dcery ho brzy následovaly, kromě vévodkyně z Lorges, která zůstala s námi a s další společností. Její otec a jeho rodina se zanedlouho odebrali do Courcelles a brzy nato jsem tam odvezl svou švagrovou. Ne že by se nedělalo vše možné, aby mi tu cestu rozmluvili — a byla opravdu málo prozíravá —, ale nemyslel jsem si, že bych tomu měl podřizovat přátelství.

Zůstal jsem tam tři týdny; dopoledne jsem trávil s Chamillartem, který tam se mnou mluvil otevřeně o mnoha věcech a ukázal mi mnoho velmi zajímavých z doby svého ministrování. I kdybych byl až dosud nevěděl o tak častých proměnách smýšlení, úcty a přátelství paní z Maintenon, které neměly jinou příčinu než její vrtkavou povahu, tam bych to uviděl zcela odhaleně, stejně jako události z této příčiny vzešlé, které tak často pokazily ty nejlepší záležitosti a zmařily tolik jiných nedostatkem soustavnosti a střídáním různých rozmarů. Zbytek dne tam plynul v zábavách a procházkách; Chamillart byl stále mírný, klidný, bez rozladěnosti, bez roztržitosti, ale téměř nikdy sám, jako člověk, který se bojí sám sebe a snaží se vyplnit prázdnotu, v níž se ocitl; rozhovor byl dobrý, ale zdrženlivý, pokud šlo o novinky, a v takovém případě obratně měnil téma; sousedé k němu pilně docházeli a byli dobře přijímáni a jeho rodina se ho snažila bavit a sama se rozptýlit.

Byl jsem tam svědkem dvou příhod, které nemohu nevylíčit. Nádherná kolej v La Flèche¹ je od Courcelles vzdálena jen dvě míle; jeli jsme se na ni podívat. Jezuité se ze všech sil snažili přijmout nás co nejlépe. Byl tam i Chauvelin, intendant provincie, aby k tomu přidal, co mohl. Je to ten, který se později stal státním radou, bratranec onoho Chauvelina, který mnohem později dostal pečeti a ještě mnohem víc. Tessé dal jednu ze svých dcer za babku La Varennovi,² který byl pánem La Flèche; byla vdova a bydlela tam. Chamillart usoudil, že zdvořilost žádá zajít ji navštívit, a navrhl mi to; pokládal jsem za svou povinnost mu říct, že je to Tessého dcera, protože tento maršál přispěl k jeho pádu a v posledních časech se k němu choval bez jakýchkoli ohledů. Chamillarta to nezastavilo; ani já jsem mu už víc neříkal; jeli jsme tam. Dům byl tak chudý na služebnictvo a tak málo v pořádku, že jsme tam zůstali oba sami skoro čtvrt hodiny v předpokoji. Byl tam velký starý krb a na něm se dalo číst velmi velkými písmeny tyto dva latinské verše:

„Quum fueris felix, multos numerabis amicos;³

Tempora si fuerint nubila, solus eris.“⁴

Všiml jsem si toho a dobře jsem se střežil dát cokoli najevo; ale dlouhá doba, co jsme tam zůstali, dala Chamillartovi dost času, aby si vše prohlédl a nápis přečetl. Viděl jsem, jak to dělá, a odstoupil jsem stranou, abych mu neukázal, že jsem si toho všiml, ani nezavdal příčinu mluvit o tomto mravním naučení.

Druhá příhoda byla tíživější. Farnost Courcelles je malá, odlehlá a vede k ní velmi špatná cesta. Spokojili jsme se s tím, že jsme tam byli na velké mši v den Všech svatých, a na nešpory jsme jeli do ženského opatství jen půl míle vzdáleného, které se jmenuje La Fontaine-Saint-Martin. S abatyší jsme se viděli u mříže, dámy vešly dovnitř kláštera. Chamillart a já jsme se chtěli vyhnout špatnému kázání, ale abatyše nám řekla, že biskup z Le Mans, který se dozvěděl, že k ní ten den máme přijet, požádal jezuity, aby tam poslali svého nejlepšího kazatele, a ten i ti otcové by byli dotčeni, kdybychom ho neslyšeli. Nezbylo tedy než se tomu podvolit.

Hned při prvních větách jsem se zachvěl. Námětem byl rozdíl mezi blažeností svatých a nejdokonalejším štěstím, jakého lze užívat zde na zemi; věčná pevnost té první a ustavičná nestálost toho druhého; trápení neoddělitelná od těch největších kariér; nebezpečí, jež skýtá požívání úspěchu, lítost a bolest z jeho ztráty. Jezuita se v tomto obrazu rozhovořil a vylíčil jej živě a názorně. Kdyby se byl držel obecných slov, mohla by tato netaktnost projít díky svátku, který se slavil; ale když svůj námět dobře rozvinul, přešel k podrobnému popisu tak přiléhajícímu na Chamillarta, že v posluchačstvu nebylo nikoho, kdo by zcela neztratil duchapřítomnost. Nemluvil nikdy o jiné kariéře ani o jiném štěstí než o přízni a důvěře velikého krále, o správě jeho záležitostí, o vládě nad jeho státem; zabíhal do podrobností chyb, kterých se v tom lze dopustit nebo které se přičítají nešťastným výsledkům, nevynechal jediný výmluvný rys. Potom přešel k nemilosti, k opuštěnosti, k prázdnotě, k rozpoutané nevraživosti. Pronesl, že vladař přičítá propuštěnému ministrovi k dobru jako nedocenitelnou milost tu laskavost, že po něm nežádá přísné vyúčtování jeho správy. Nakonec zakončil svou řeč napomenutím k těm, kdo se ocitli v takovém stavu, aby ho svatě využili k získání vyššího postavení v nebi, které nikdy nepomine. Kdyby se byl obracel přímo na Chamillarta, nebylo by zjevnější, že se rozhodl kázat jen jemu samému; nic v celé jeho řeči se nehodilo na nikoho jiného než na něho. Nebylo nikoho, kdo by neodcházel zdrcen.

Jediný Chamillart se nezdál být v rozpacích. Po nešporách jsme se vrátili k mříži. Pochválil kazatele, když pak přišel pozdravit společnost, přijal ho vlídně a blahopřál mu ke kázání; velmi vhod přišlo občerstvení, které dalo příležitost mluvit o něčem jiném. Vrátili jsme se do Courcelles, kde jsme si navzájem ulevili od té pohoršlivé netaktnosti, jíž se jezuita nejspíš domníval vykonat zázraky. Za několik dní jsem se po měsíční nepřítomnosti vrátil do La Ferté.

Společnost už odtud odjela, a tak jsme měli paní ze Saint-Simon a já čas uvažovat o tom, k čemu se chci rozhodnout. Usoudil jsem, že jediné, co se mi hodí, je opustit dvůr. Nic se mi nevytýkalo, necítil jsem se v ničem vinen, neměl jsem tedy z čeho se ospravedlňovat ani omlouvat, ani doufat, že se tím, pokud by se to podařilo, znovu dostanu nad vodu: shledávalo se, že mám příliš mnoho ducha a vzdělání — tuto kličku zvolili, aby mě u krále zničili, ze znalosti jeho slabosti v tomto ohledu už za římského velvyslanectví,⁵ a tak dlouho se jim osvědčovala, že ji teď obnovovali víc než kdy jindy. Vážení přátelé, které jsem měl u dvora, přední velmoži, ministři, vážené dámy, byli další věcí, která se mi obracela ve zlé. Obávali se, že by mě vynesli a že bych je dokázal využít k postupu; nechtěli, abych měl křídla, a poprvé, co se něco takového u nějakého dvora stalo, mi u krále přičetli za zločin úctu, přátelství a důvěru osob, k nimž on sám tyto city choval a které právě z toho důvodu povýšil. Jak se očistit z toho, že má člověk ducha a vědomosti, když o tom krále ve zlém úmyslu a s úspěchem přesvědčili? Jak mu dát pochopit lest, kterou mu nebylo možné vysvětlit, protože se celá zakládala na jeho slabosti? Jak se omlouvat z užívání toho údajně tak velkého ducha, když jsem nikdy ani nebyl v tomto směru napaden, ani neměl příležitost z něho těžit? A konečně, jak se očistit z toho, že mám přátele, kteří mi dělali čest svou pověstí, svými zásluhami, svými úřady a podílem, jaký měli na záležitostech státu i na králově úctě a důvěře, a jejichž přátelství by u něho bylo komukoli jinému než mně připočteno za zásluhu?

Zvláštní je, že se nikdo nepozastavoval nad přátelstvím mezi vévodou z Orléans a mnou, ačkoli bylo tak veřejné a tak málo skrývané a on byl u krále v tak špatné pozici. Nic lépe neukazovalo, jaká pružina tu působila. Nebáli se toho, jak bych mohl využít tohoto přátelství, obávali se toho, co bych mohl vytěžit z ostatních. Ale ze všeho toho se u krále nedalo nijak vymanit, neboť ho předem zaujali proti těmto věcem jako proti něčemu velmi nebezpečnému, k čemuž se nedalo nic namítnout.

Byl to plod žárlivosti na jedné straně a zloby na straně druhé u těch, které jsem za tažení u Lille nešetřil a kteří si všimli, že jsem jejich záměry prohlédl až příliš jasně. Báli se odplaty dříve nebo později a nešetřili ničím, aby mě vyřadili z boje navždy.

Spory o hodnost, v nichž jsem se angažoval, nesnášenlivost vůči uzurpacím, v níž jsem se nekrotil, šibalové všeho druhu, o nichž jsem se občas vyjádřil trochu volně, malý styk s mládeží po celý můj život, protože mi nesedla její roztěkanost, malichernost a u některých prostopášnost — to vše dohromady tvořilo shluk a pokřik, pod nímž jsem podléhal a proti němuž byli ti přátelé, nad nimiž se tak pozastavovali, příliš slabí, aby mě uhájili.

Sázka o Lille byla další věcí, která Vendômově klice dala v mém případě přímý doklad do ruky; vzala z ní záminku, aby rozšiřovala a krále přesvědčovala, že kárám vládu, že jsem jejím nepřítelem, a všechno, co se dalo na toto téma vyšít, aby ho popudila. Jak se opět jít omlouvat v tomto bodě, a ačkoli byl Vendôme v nemilosti, jak jít králi ukazovat ten záměr proti jeho vnukovi, do něhož bylo zapleteno tolik tak vážených lidí, tehdy ještě tak vážených a tak dobře zahrnovaných přízní, a mezi nimiž byli i takoví, kteří mu ve všech směrech stáli tak blízko?

Shledával jsem tedy, že zlo je bez léku právě proto, že nemělo žádnou pevnou podstatu, na niž by léky mohly působit, a necítil jsem se ochoten polykat ustavičně hořká příkoří tím, že zůstanu u dvora, ani k nízké poddajnosti, jakou jsem nikdy neprovozoval a pro niž jsem se necítil stvořen, abych dosáhl čehokoli lepšího, tím méně pak zcela nadarmo.

Paní ze Saint-Simon, aniž by sebe samu brala v úvahu, mi mírně představovala nebezpečné důsledky kroku, k němuž jsem se chtěl odhodlat: vyprchání zlosti, nudu nečinného života, neplodnost procházek a knih pro muže mého postavení, jehož duch potřeboval potravu a odjakživa byl zvyklý přemýšlet a jednat, lítost, kterou by její marnost ještě ztěžovala, dlouhou dobu, po kterou by v mém věku mohla trvat, nesnáze a trápení, které by provázely vstup mých dětí do světa a do služby, ustavičnou potřebu dvora pro uchování vlastního rodového jmění a zničující nevýhody, jež plynou z toho, je-li s člověkem u dvora špatně zacházeno; a konečně úvahu o změnách, které mohly nastat a které musel přinést rozdíl věku.

Tak daleko jsme v tom byli — ovšem s mým pevným rozhodnutím trávit čtyři zimní měsíce v Paříži a osm v La Ferté, dvůr vídat jen mimochodem nebo z čiré nutnosti kvůli záležitostem a paní ze Saint-Simon ponechat volnost, aby na venkově pobývala méně —, když jsme se dozvěděli o smrti muže, který přes třicet let vedl všechny naše záležitosti se vší náklonností, schopností a dobrou pověstí, jakou si jen bylo lze přát; zemřel během tří dnů v Ruffecu,⁶ kam se odebral kvůli záležitostem tohoto panství na zpáteční cestě od záležitostí v Guyenne. Toto neštěstí uspíšilo náš návrat; paní ze Saint-Simon mi navrhla jet z La Ferté přenocovat do Pontchartrainu. Cestu načasovala na dobu, kdy byl dvůr v Marly, a na dny, kdy byl kancléř doma; zpravila ho o tom, co se mezi námi odehrávalo, a on mě očekával. Padl jsem do pasti, aniž bych to tušil, a do Pontchartrainu jsme dorazili 19. prosince.

Hned druhý den si mě kancléř vzal do kabinetu své ženy, s ní a s mou ženou, kde se mě za pevně zavřenými dveřmi zeptal, jak jsem na tom od té doby, co jsme se neviděli, a zda mi nepřišly na pomoc úvahy. Vyložil jsem mu obšírně to, co jsem právě vylíčil. Nechal mě vše dopovědět; potom vzal všechny mé důvody jeden po druhém a s duchem a obratností, které mu byly tak vlastní, se je pokusil všechny obrátit. Pak přešel k výtkám, ale s dojemným půvabem a přátelstvím. Ukázal mi, že nepřátelé, na něž si stěžuji, mají dobré důvody jimi být, a to i proto, aby mi včas zabránili dostat se do postavení, kdy bych jim mohl škodit, neboť už v situaci, jaká je v mém věku běžná, jsem je tak málo šetřil, a to i veřejně; že je pravda, že mluvím málo a často vůbec ne, ale že síla mých výrazů, i těch obyčejných, nahání strach a že ani mé mlčení není při mnoha příležitostech o mnoho méně výmluvné; že nejde o to udělat cokoli okázalého nebo hrubého, ale ukázat do budoucna přesnou obezřetností, že nejsem neschopen zamyslet se a napravit se. Tvrdil mi, že když proti mně není nic konkrétního kromě té sázky o Lille, která zestárne a nakonec se zapomene, je omylem myslet si, že jsem bez naděje, a dalším omylem myslet si, že by muž mého druhu mohl být bez naděje, má-li trpělivost a píli. Opřel se o tytéž důvody, které mi paní ze Saint-Simon jen předestřela. Rozhovořil se na živých příkladech o tom, že nikdo z těch, jejichž kariéra mohla vzbuzovat a ještě vzbuzuje závist, k ní nedospěl, aniž by prošel tíživějšími situacemi, než byla ta, v níž jsem se domníval být; že nejde o ponižování, aby se člověk vzchopil, ale o rozvážné a moudré jednání. Odtud přešel k nynějším příkořím, jimiž je třeba projít, a srovnal je s těmi, které si chystám odchodem do ústraní. Trval na tom, že je méně cti a odvahy v tom, potěšit své nepřátele tím, že jim přenechám pole a postavím se na jejich stranu, abych na sobě naplnil jejich přání, než jim vzdorovat a dělat, co je mou povinností, abych štěstí obrátil; a skončil úvahou o mém věku a o věku těch, s nimiž jsem měl co do činění.

Paní kancléřová se přidala; odpovídal jsem, oni namítali. Vynechávám, co uváděli o tom, co bych mohl dokázat a čím se stát, což přátelství a úcta zveličovaly. Nakonec mi řekli, že to, co budu muset den co den snášet jako nejobtížnější, je bydlet ve městě, protože kromě nepohodlí to přináší tisíc nepříjemností a přerušuje to styky a společnost, z nichž člověk nepozorovaně těží tolik výhod. Že z toho mohu vinit jedině nemilost někoho jiného, ne svou vlastní; že král počítal s tím, že mi zůstane byt pana maršála z Lorges; že jsem tomu sám tak pevně věřil, že jsem za sedm let, co jsem ho obýval, nežádal o žádný z bytů, které se uvolnily; že není ničí vinou, jestliže si můj švagr, vystěhovaný od svého tchána, vzal zpět byt svého otce, který mu byl při otcově smrti přidělen a který neobýval jen kvůli spěchu, s nímž se oženil; že tedy nemám tuto věc brát jako příkoří; potom se vrátili k nepohodlí a nabídli mi, co mohli, totiž velký a pěkný pokoj a šatnu u nich na zámku, což byl byt jejich bratra, který kvůli svým mrtvicím už nevycházel ze svého domu v Paříži. Řekli mi, že bych se tam mohl zdržovat přes den, pokud bych tam nechtěl spát, paní ze Saint-Simon by měla kde se oblékat a oba bychom tam mohli přijímat své přátele. Oba na mě naléhali, až mě uvedli do rozpaků, a paní ze Saint-Simon po celý ten rozhovor, který trval skoro tři hodiny, mlčela. Kancléř ho zakončil prosbou, abych už nic neříkal, ale abych o tom přemýšlel, alespoň z lásky k němu, a pak že uvidíme, jaký dojem na mě mé úvahy udělají.

Druhý den se mnou mluvili o paní ze Saint-Simon, bez ní, aby mě zdolali úvahou o smutném životě, k němuž by ji můj odchod do ústraní odsoudil, a o všech službách, které mi mohla prokazovat u dvora, kde ji bez rozdílu a jednomyslně milovali, vážili si jí a ctili ji, počínaje králem. Byla také pravda, že vévodkyně z Bourgogne si paní z Lauzunu několikrát stěžovala na její dlouhou nepřítomnost, s velkým přátelstvím a účastí, a že vévoda z Orléans s ní v Marly často a s hořkostí mluvil o té mé a hledal prostředky, jak mě přivést zpět, až mi po ní vzkazoval naléhavou prosbu, abych si vzal malý byt na zámku, který měl Effiat jakožto jeho první štolba a s nímž mohl z tohoto titulu nakládat, zvlášť když tam Effiat skoro nikdy nechodil. S Effiatem jsem se neznal ani v nejmenším a dobře jsem se střežil přijmout takto jeho byt s výrazem nadřazenosti.

Všechny tyto rozhovory mi lichotily přátelstvím, obtěžovaly mě zápasem, ale nepřemohly ani mou nechuť, ani mé rozhodnutí. Uvrhly mě jen do vnitřního rozpolcení, které mi, aniž by to bylo znát, působilo nesmírnou nevolnost.

V Pontchartrainu jsem strávil tři noci; vyptával jsem se tam na situaci vévody z Orléans. Kancléř mi pověděl, že smutnější už být nemůže: král se od něho velmi zřetelně odtáhl, Monseigneur nesrovnatelně víc, vévoda byl v rozpacích a nesvůj, což se projevovalo zcela otevřeně, žil v naprosté osamělosti, i na veřejných místech, kde se k němu nikdo nepřiblížil a kde on se jen zřídka k někomu přiblížil, aniž by brzy nato zůstal sám; zcela se oddal paní z Argentonu a špatné pařížské společnosti, v Paříži býval velmi často; paní z Argentonu dělala hostitelku na hostině, kterou před několika dny dal v Saint-Cloud⁷ bavorskému kurfiřtovi, což vyvolalo velký rozruch a krále velmi rozhněvalo; jedním slovem, že nikdy nebyl princ tohoto postavení tak podivně zničen. Na část těchto věcí jsem byl připraven, ale ne na tak krutý stav. Mé úvahy to ještě znásobilo.

Bylo nutné projet Versailles a zastavit se tam. Všichni jsme tam obědvali u kancléře v sobotu 21. prosince, v den, kdy se král vracel z Marly. Paní kancléřová nás vzala podívat se na byt, který nám určila. Naléhání v této věci bylo obratně dovedeno tak daleko, že dávali najevo, že by se odmítnutím cítili uraženi a pohrdnuti. Přidali k tomu stejně naléhavou nabídku, že nám tam budou dávat něco k jídlu pro nás a naše přátele. Zkrátka mě tak dlouho štvali, až mě uštvali, jako se štve jelen. Musel jsem přijmout; ale vyjednal jsem si výjimku ohledně jídla, které jsem nechtěl strpět. Nelze vyjádřit, s jakým přátelstvím a půvabem se to vše z jejich strany odehrálo. Jejich syn byl v Marly a viděli jsme ho až večer ve Versailles.

Byl jsem málo přesvědčen, ač dojat důvody a ještě víc přátelstvím, ale znovu jsem se zamračil, když jsem se zase viděl ve Versailles, zahnaný na konec města, s tímto útočištěm na zámku, a jen sotva schopen snášet příkoří a nedůstojnost situace, kterou jsem neviděl žádný zjevný prostředek změnit.

K večeru, po návratu dvora, jsem se ocitl obklopen přáteli, kteří se jako po dohodě seběhli kolem mne, muži i ženy, Chevreuse, Beauvilliers, Lévis, Saint-Géran, Nogaret, Boufflers, Villeroy a ještě další, a předkládali mi rozličnými způsoby tytéž úvahy, které mi už byly předloženy; vytvořili jakési spiknutí proti tomu, k čemu jsem se rozhodl, o čemž někteří věděli a jiní to tušili z délky mé nepřítomnosti. Střídali se jeden za druhým, jako by se domluvili, že mi nedopřejí žádný klid.

Vévodkyně z Bourgogne poslala pro paní ze Saint-Simon, jakmile přijela, a zahrnula ji laskavostmi, jimiž mě zase zahrnul monseigneur vévoda z Bourgogne. Kromě toho, co řekla o místě dvorní dámy po vévodkyni du Lude, jsem se ještě téhož večera dozvěděl od Chevernyho, že monseigneur vévoda z Bourgogne se mu o tom svěřil.

Překvapen tak vřelým přijetím a dojat tak stálým přátelstvím tolika vážených lidí ve stavu nemilosti, a tím, že bych ani tehdy, kdybych se dostal nad vodu, nemohl být užitečný ani jedinému z nich — ty úvahy, všechno dohromady, mě zdrtily. Ještě téhož večera jsem se, aniž by o tom kdokoli věděl, rozhodl zkusit něco, co by mě rozhodlo navždy: buď tím, že se ke dvoru znovu s jistým úspěchem připoutám, nebo tím, že ho opustím, a co by mě vysvobodilo z toho druhu pronásledování, které jsem v té věci snášel.

Jakkoli málo byly věci neurčité a bezpodstatné vhodné k vysvětlení s králem — ty nejnebezpečnější, jako duch, se vůbec nedaly projednávat, a ty, jež se daly nejsnáze vyvrátit, byly nebezpečně choulostivé, jako sázka o Lille a její následky —, byla to přece jen poslední možnost, které jsem se chopil; opíral jsem se o to, že mi tato cesta už víckrát tak dobře vyšla, a po pravdě také o to, že bylo lze očekávat, že mě král nebude chtít vyslechnout, anebo že mě vyslechne, a to krátce a suše — dvě věci, které by nahrávaly kroku, k němuž jsem se chtěl odhodlat, a které by učinily konec překážkám rozumu a přátelství, na něž jsem v tom narážel.

Šel jsem k Maréchalovi, o jehož oddanosti ke mně i o tom, jaký vůbec byl, už byla jinde řeč. Patřil k těm, kdo na mě nejvíc naléhali, abych nevyklízel pole, a velmi důrazně mi o tom psal do La Ferté, abych urychlil svůj návrat. Zastihl jsem ho. Rozhovor se brzy stočil na mou situaci a na potíže, které — protože se netýkaly ničeho určitého, ale hromady pravdivých i nepravdivých maličkostí — byly zveličeny a otráveny tak, že mě potápěly ke dnu jistěji než skutečné a zřetelné chyby. Po několika úvahách o tom jsem mu najednou řekl, že celé neštěstí je v tom, že mám co dělat s nepřístupným pánem; kdybych s ním mohl promluvit v klidu, jsem si jist, že bych rozptýlil všechny šibalské lsti, jichž se použilo, aby mu mé jednání znechutili; a hned jsem dodal, že mě napadá předložit mu, Maréchalovi, jeden návrh, aniž bych ho však žádal o cokoli nad jeho síly, protože mám všechny důvody spoléhat na jeho přátelství; že vůle mu chybět nebude, a že si v tomto přesvědčení přeji, aby mi mohl svobodně odpovědět a nedělal nic jiného, než co se mu bude hodit; že můj návrh je, aby si vybral vhodnou chvíli a řekl králi, že mě viděl do krajnosti zarmouceného tím, že cítím, že jsem u něho v nemilosti, aniž bych si to čímkoli zasloužil; že jen tento důvod mě držel čtyři měsíce na venkově, kde bych byl ještě nyní, nebýt smrti jednoho muže, nanejvýš důležitého v mých záležitostech, kvůli nimž jsem byl nucen se vrátit; že nemohu mít klid, dokud s ním nepromluvím upřímně a v klidu, a že ho prosím, aby mě laskavě a v klidu vyslechl, kdykoli se mu zlíbí. Dodal jsem, že z odmítnutí slyšení dobře poznám, že už nemám na nic pomýšlet; a pokud je dostanu, výsledek mi ukáže, jaká naděje mi ještě může zbývat.

Maréchal chvíli přemýšlel, pak se na mě podíval: „Udělám to,“ řekl mi se zápalem, „a opravdu se tu nic jiného upéct nedá. Už jste s ním několikrát mluvil a vždycky byl spokojen; nebude se bát toho, co mu budete chtít říct, podle zkušenosti, kterou s tím už má. Neručím Vám ovšem za to, že bude chtít, pokud je proti Vám pevně rozhodnut; ale nechte to na mně a nechte mě vybrat si dobře chvíli.“ Dohodli jsme se, že mi do Paříže napíše po zvláštním poslu, jakmile s králem promluví.

Když jsem od něho odešel, šel jsem kancléři a paní ze Saint-Simon oznámit záměr, který jsem pojal a podnikl, a zároveň jim prohlásit, že je to plod jejich naléhání a naléhání všech mých přátel a že na něm bude záviset, k čemu se rozhodnu; ale že, dohnán do krajnosti, abych zůstal u dvora, chci se touto poslední zkouškou pokusit proniknout, v co tam mohu rozumně doufat, a podle výsledku této zkoušky se ke dvoru buď připoutat, nebo ho navždy opustit. Oběma se to, co jsem vymyslel, velmi líbilo, aniž by se mohli postavit proti mému rozhodnutí, které z toho plynulo. Kancléř se obával, že král, když proti mně nemá nic konkrétního, mě nebude chtít vyslechnout, znechucen hromadou věcí bez podstaty, obratně otrávených a donesených až k němu; paní ze Saint-Simon [se obávala] mnohem víc, neboť byla přesvědčena o hluboké králově nechuti ke mně, o níž se dozvěděla od vévodkyně z Bourgogne a kterou přede mnou moudře tajila. Závěr však zněl vyčkat a doufat; že nic nemohlo být lepší než to, co jsem udělal, vzhledem k nenápadnosti, s jakou bude o slyšení požádáno; že bude dobrým znamením, pokud bude uděleno; že v každém případě bude člověk připraven vše zvážit a poradit se, neboť nechtěli souhlasit s odchodem do ústraní ani v případě, že by slyšení bylo odmítnuto.

Ještě téhož večera, velmi pozdě, jsem vyšel nahoru k paní ze Saint-Géranu, která právě prodělala velkou operaci píštěle a která mě hned po mém příjezdu dala poprosit, abych neodcházel, aniž bych ji navštívil. Přišla tam maršálka z Villars. Až do Chamillartovy nemilosti jsme bydleli dveře vedle dveří.

Byla to žena, která si navzdory svým milostným pletkám získala osobní vážnost půvabem a úsilím, s nimiž se snažila otupit závist vůči kariéře svého manžela. Nic neopomněla, a on také ne, aby se dobře postavili k paní ze Saint-Simon a ke mně, a to v nejzářivější době svého života, kdy jsme jim nemohli být k ničemu. Lehce přešli mou málo skrývanou bolest nad jejich obrovským vévodstvím, k němuž jsem jim nikdy neřekl sebemenší blahopřání. Pokud jde o pairii,⁸ dobře jsem se střežil dát jim blahopřát, a tím méně jim o ní psát. Přijetí po čtyřměsíční nepřítomnosti bylo takové, jako bychom se nikdy nerozloučili. Pozvala mě s paní ze Saint-Simon na druhý den na oběd a naléhala tak, že jsem se tomu nemohl ubránit. Byli tehdy na vrcholu nejzářivější přízně. Věděla, že král má druhý den přijít navštívit jejího manžela, ale dobře se střežila mi to říct. Přiznala se mi k tomu později; jejím úmyslem bylo dát nám příležitost, abychom se ukázali králi a prokázali mu svou úctu.

Druhý den ráno jsem šel navštívit vévodkyni z Villeroy. Ona [a] její manžel se mě zeptali, kde obědvám, a upozornili mě na královu návštěvu, aby mi v překvapení něco neuklouzlo. Vévoda z Villeroy mi do La Ferté napsal o Villarsově pairii, aniž by mi v tomtéž dopise sděloval cokoli jiného. Má odpověď byla lakonická: napsal jsem mu, že mu děkuji za jeho novinu, že ho prosím, aby šel, doslova těmito slovy, a aby mi věřil atd. Velmi se tomu nasmáli; ale tato moje povaha, kterou u mě znali, je přiměla, aby mě varovali.

Obědvali jsme v dosti malé společnosti, o níž jsme snadno poznali, že byla vybrána kvůli nám. Ke konci jídla, když se podávalo ovoce, přišli rozestavit stráže a král přišel po kázání. Společnost se od oběda rozrostla. Král ji pozdravil, pak šel k pohovce, na níž ležel maršál z Villars, dvakrát ho objal se vlídnými slovy, propustil přítomné a zůstal tam dvě hodiny mezi čtyřma očima. Když odcházel, řekl mu maršál, že se mýlí ve dveřích. Král ho ujistil, že si cestu dobře zapamatoval a že jde navštívit maršálku v jejích pokojích. Zastihl ji tam s několika dámami. Pobyl tam krátce, ale s tou majestátní galantností, která mu byla tak vlastní. Odtud odešel k sobě. Tato návštěva vyvolala novou vlnu závisti a ve společnosti nadělala velký hluk. Maršál z Grammontu, který zemřel v Bayonne roku 1678, je posledním velmožem, kterého král navštívil v nemoci, což dříve nebývalo vzácností. Když šel k Villarsovi, řekl jakoby na omluvu, že když maršál z Villars nemůže přijít k němu, musí on přijít za ním.

Maršál z Boufflers nebyl tím, koho by se tato návštěva dotkla nejméně. Po celou dobu, co trvala, a po celý den se držel doma. Ale náhoda připravila krutou potupu jinému slavnému muži v nemilosti. Vévoda z Vendôme, který od svého vyloučení z Marly a Meudonu jen zřídka zajížděl z Anetu do Versailles, přijel tam právě v tu dobu. Zachoval se jako dvořan: přišel do galerie, do níž ústily pokoje obývané Villarsem, počkat, až z nich král vyjde, a zůstal tam dobrou hodinu, smíšen se všemi ostatními. Král, který ho při odchodu uviděl, se ho zeptal, v kolik hodin vyjel z Anetu. To bylo všechno, čeho se mu od krále dostalo za celou dobu, co ve Versailles zůstal, totiž až do Nového roku. Tato podívaná na Vendôma pobavila dost lidí.

Zatímco jsem kul železo pro sebe, neztrácel jsem ze zřetele smutnou situaci vévody z Orléans. Odjel z Marly do Paříže, takže jsem ho neviděl, a v Paříži jsem ho nevídal nikdy. Zasažen hloubkou jeho pádu, viděl jsem jen jediný prostředek, jak ho pozvednout, prostředek pravda hrozný a dokonce nebezpečný mu ho navrhnout nadarmo, s velmi malou nadějí, že ho přiměji, aby ho přijal, ale který mě, takový jaký byl, nedokázal zastrašit: odloučit ho od jeho milenky, aby ji už nikdy neviděl. Cítil jsem celou jeho tíhu i nebezpečí, ale jeho nutnost a užitek jsem cítil natolik, že jsem se rozhodl se do toho pustit; neodvážil jsem se však vzít na sebe sám podnik tak plný úskalí.

Upřel jsem zrak na Besonse, jediného muže, který byl s to a mohl by mít vůli mi v tom pomoci, ačkoli jsem se s ním sotva znal. Na více místech zde bylo vidět, jaký byl, i jeho důvody k sepětí a oddanosti vůči vévodovi z Orléans, který k němu měl velkou důvěru a velmi přispěl k jeho povýšení.

Besons byl hrubián, ochotně surový, s malým duchem, ale celým obráceným k vlastnímu prospěchu a k postupu; s dosti zdravým rozumem, ale s hlavou jako stvořenou pro Rembrandta a van Dycka, s hustým obočím a velkou parukou, pro něž se mu přisuzovalo mnohem víc; vynikající generál v podřízeném velení, zejména u jízdy, průměrný vrchní velitel armády, který se při osobní statečnosti jemné a klidné obával všech nebezpečí pro úkol, jímž byl pověřen. Byl přímý, upřímný, poctivý člověk, měl ctnost, přísnou k jiným a mírnější k sobě, jako člověk, který si byl vědom svého skrovného jmění, skrovných svazků a skromného původu, měl velkou rodinu, kterou miloval a kterou si vášnivě přál povznést a zaopatřit; přátelství vévody z Orléans mu bylo velmi užitečné, a proto mu ze všech těchto důvodů nemohlo být lhostejné, zda je ten princ ve stavu, aby od něho mohl čerpat ochranu a prospěch, či nikoli, a jistě by ho velmi tížilo mít buď tu hanbu, že se od něho odtáhne, anebo ty nesnáze, že mu zůstane oddán v tom neblahém stavu, do něhož se vévoda z Orléans bez naděje na záchranu řítil.

To mě přimělo spojit se právě s ním, nehledě na to, že byl jediný z důvěrníků toho prince, jehož jsem mohl takto využít; a tak, aniž bych se s kýmkoli radil nebo komukoli svěřil svůj záměr, jsem den po návštěvě Jeho Veličenstva u maršála z Villars zastihl Besonse ve velkých královských pokojích během královy mše, přistoupil jsem k němu, bez dalších okolků jsem si ho vzal stranou a promluvil jsem s ním o hrozném stavu, do něhož se vévoda z Orléans dostal. Maršál, kterému nebylo neznámo mé důvěrné přátelství s tímto princem, se mi hned otevřel a vylíčil mi jeho situaci barvami živějšími a ponuřejšími, než to učinil kancléř. Řekl mi, že jeho osamělost je taková, že mu vévodovi lidé přiznali, že za poslední měsíc byl on jediný muž, který k němu vstoupil, a to nejen z významných osob, ale vůbec jediný, kdo nebyl z jeho služebnictva; že v Marly se mu v salonu bez okolků vyhýbají; že když se přiblíží k nějakému hloučku, všichni se od něho rozprchnou, takže za chvíli zůstane sám, a ještě musí s nevolí vidět, jak se titíž lidé hned nato scházejí v jiném koutě; že v Meudonu je to ještě horší, že Monseigneur tam jeho přítomnost sotva snese a proti svému zvyku se nezdráhá dát to najevo; že každý se bojí, aby ho neviděli s vévodou z Orléans, a pokládá si za zásluhu a povinnost mu sotva odpovědět; že on sám je zoufalý, když vidí věc tak zhoubnou a tak neslýchanou, a ještě víc rozhořčený, že vidí tak málo naděje na nápravu.

Tu jsem se mu podíval zpříma do očí a řekl jsem mu, že já jeden lék znám, rychlý a jistý, ale jediný, obtížný a riskantní; že to, co jsem se po dlouhé nepřítomnosti v posledních dnech dozvěděl, mě naplnilo takovou bolestí, že jsem ten lék vymyslel a pojal záměr se o něj pokusit, ale že jsem se to neodvážil sám, a tak jsem se domníval, že se mohu odvážit navrhnout to jemu jako jedinému muži schopnému poskytnout mi v tom radu a pomoc; zkrátka že pokud mě bude chtít podpořit, promluvíme on a já s princem otevřeně a společně mu navrhneme, aby opustil paní z Argentonu, pramen svých chyb a neštěstí, z níž by mohl učinit pramen svého znovunabytí přízně u krále, rozhořčeného jeho výstředností, i u společnosti, nadmíru pohoršené; že s ní zmizí všechny jeho viny v očích pána, který z dlouhé a neblahé zkušenosti ví, kam až může zavést zaslepenost silné vášně; v očích otce citlivého ke své dceři, strýce, který k synovci kdysi choval náklonnost, dobrodince, který bude rád, když shledá, že se nemýlil; že veřejnost bude následovat týž popud, stejně jako osoby z královské rodiny, které všechny tolik závisejí na králových hnutích mysli; že jsou to jediné dveře, jimiž lze vyjít i vejít, že delší odklad bude čím dál víc upevňovat odcizení, ba možná odpor; zkrátka, ať celou věc dobře uváží a ať se rozhodne, zda zná něco lepšího, nebo zda by se na tom se mnou chtěl podílet.

Maršála ten návrh ani tak nepřekvapil, jako spíš ho uchvátilo poznání, že je to jediná záchrana vévody z Orléans. Okamžitě to schválil, ačkoli si dobře uvědomoval obtíže, a slíbil mi, že bude mým sekundantem; ale právě když se dával do věci, uviděli jsme, jak kolem nás prochází d’Antin. Podívali jsme se na sebe, oba s toutéž myšlenkou, a dohodli jsme se, že se hned rozejdeme a sejdeme se mezi čtyřma očima u mne v Paříži odpoledne na Boží hod vánoční, abychom vše probrali, lépe společně promysleli a dovedli k rychlému provedení.

Plný tolika závažných myšlenek jsem odpoledne odjel s paní ze Saint-Simon do Paříže, kde jsem jí i své matce vylíčil záměr, který jsem pojal ohledně vévody z Orléans. Obě to vyděsilo. Rozmlouvaly mi to; řekly mi, že ten princ nikdy nebude mít sílu svou milenku propustit, ani sílu zatajit jí naše úsilí; že je zlá, drzá, do krajnosti troufalá, důvěrně spjatá s vévodkyní z Ventadour, s princeznou z Rohanu a s celou tou nebezpečnou klikou, která mě už nenáviděla kvůli Soubisům a Lislebonnům, spjatá také s nejhoršími ženami Paříže a s velkým množstvím lidí, kteří v ní vidí jedni svůj chléb a druzí pohodlnou přítelkyni a kteří by na mě zuřili, vyvolávali by proti mně nové aféry novými podlostmi a rozeštvali by mě s vévodou z Orléans; zkrátka, že to nejsou mé záležitosti, ani dobré záležitosti; že ty mé nepotřebují přídavek pletich, zlomyslností a nepřátel a že udělám mnohem lépe, když budu mít klid a moudře se vyhnu i příliš úzkému styku s vévodou z Orléans, stejně jako tomu, co by mohlo vypadat jako opuštění, k čemuž mi jeho ustavičné vyjížďky dají příležitost, budu-li jí chtít využít. Tato rada mi připadala velmi moudrá a velmi mě lákalo se jí řídit.

Besons přišel na schůzku ke mně v den Božího hodu vánočního. Hned na počátku rozhovoru jsem ho shledal ochladlým, a protože já jsem byl také dost ochladlý, místo abych ho rozehřál a posílil, předložil jsem mu pochybnosti a obtíže, o nichž jsem se mu přiznal, že na mě zapůsobily díky úvahám, které jsem učinil od té doby, co jsem ho neviděl. Stejně tak pochyboval, že by se vévoda z Orléans dal přimět k tomu, aby opustil paní z Argentonu, a že by, pokud by ji neopustil, před ní dokázal zachovat naše tajemství; a zdálo se, že je také přesvědčen o zuřivosti, jíž by ta dívka i vše, co ji obklopovalo, propadli a která by nebyla bez nebezpečí. A tak, aniž bychom se svých úmyslů vzdali, ale také aniž bychom na nich zcela lpěli, jsme se dohodli, že s vévodou z Orléans nebudeme výslovně mluvit o tom, aby opustil svou milenku; ale že pokud by v rozhovoru jednomu z nás dvou k tomu nahrál, ten z nás, kdo by našel příležitost, by se jí chopil, aby tu myšlenku opatrně posunul, jak by uznal za vhodné, a měl by právo dovolat se toho druhého, a dokonce princi odhalit rozhodnutí, k němuž oba dospěli, aby z toho vytěžil, co bude možné, ale s moudrou zdrženlivostí. Dlouho jsme rozprávěli o stavu, do něhož se nechal upadnout, mluvili jsme o ďábelských kouscích a o španělské aféře,⁹ o nichž maršál nevěděl víc než já, a rozešli jsme se tak, když jsme se dohodli, jak budeme postupovat.

Předposledního dne toho roku, když jsem večeřel sám s paní ze Saint-Simon, dostal jsem po zvláštním poslu lístek od Maréchala, v němž mi sděloval, že splnil, co jsem mu uložil, že nebyl špatně přijat a že budu mluvit, kdykoli budu chtít; nicméně že by bylo vhodné, abych se s ním sešel dřív než s kýmkoli jiným. Tento lístek paní ze Saint-Simon i mně způsobil citelnou radost. Usoudili jsme, že jistota slyšení je velký krok kupředu; že bude otázkou, zda nebude ani protahováno, ani přiškrceno; a jaký výsledek si od něho lze slibovat, to že poznám dobře až při slyšení samém.

Rozhodli jsme se, že druhý den pojedeme do Versailles, abychom králi dali najevo svou netrpělivost, a zůstaneme tam, aniž bychom na něho naléhali, dokud mě nebude chtít vyslechnout. Chtěl jsem, aby paní ze Saint-Simon jela se mnou, abych měl její radu v situaci, na níž zcela záviselo, jaký způsob života máme nadále vést, což byla věc pro nás i pro naši rodinu tak rozhodující.

Když jsem v poslední den roku přijel do Versailles, šel jsem k Maréchalovi a ten mi řekl, že když předešlého dne zastihl krále osamělejšího a v lepší náladě než obvykle, zařídil to tak, aby s ním mohl mluvit, totiž aby od jeho lůžka odešlo těch několik nižších sluhů, kteří mají tento vstup, předcházející vstupu velkého komořího a prvních šlechticů komory; že když zůstal s králem sám, chtěl ho nejprve vyzkoušet a promluvil s ním nejdřív o jedné drobné záležitosti, která se týkala jeho samého; že když mu král příznivě odpověděl, řekl mu, že to není všechno a že mu má říct ještě jinou věc, která mu leží na srdci úplně jinak; že se ho král velmi vlídně zeptal, co to je, a on mu řekl, že mě viděl hluboce zkormouceného tím, že se domnívám, že jsem u něho v nemilosti; načež se chopil příležitosti, aby mě pochválil a vychválil mu mou oddanost k němu a mou pilnou přítomnost u dvora; že král se sice nezamračil, ale přece jen ochladl a odpověděl, že proti mně nic nemá a že neví, proč jsem přesvědčen o opaku; že na to on, Maréchal, přidal a požádal o slyšení pro mne jako o věc, po níž nejvíc na světě toužím a která by i jemu samému udělala největší radost; že král, takto tlačen, aniž by na otázku slyšení odpověděl, odvětil: „Ale co mi chce říct? Nic tu není. Je pravda, že se ke mně o něm doneslo několik maličkostí, ale nic určitého. Řekněte mu, ať je klidný a že proti němu nic nemám.“ Že na to on, Maréchal, znovu naléhal na slyšení a prosil krále, aby mi dopřál tuto útěchu, bez níž nemohu mít klid, ale až mu to bude vhod, a ne dříve jeden den než jiný, jen aby to bylo o samotě v jeho kabinetu; na což mu král konečně dosti lhostejně odpověděl: „Nu dobrá, proč ne; kdy bude chtít.“ Maréchal mě ujistil, že u krále jasně vycítil odstup, ale žádný hněv, a řekl mi, že doufá, že dostanu soukromé a klidné slyšení; abych mu jednou provždy dobře vyložil všechny své věci a nebál se, že budu příliš zdlouhavý, protože jde o vyjasnění zveličených maličkostí, jejichž rozebrání vyžaduje podrobnosti; že mi radí mluvit s ním upřímně a volně a do své úcty vmísit jakési přátelství; a jinak abych se mu pilně ukazoval, abych mu dal příležitost zvolit si chvíli, kdy se mnou promluví.

Rozhovor skončil poděkováním přiměřeným službě, kterou mi prokazoval a jejíž význam se měl měřit tím, že ji nebyl s to prokázat nikdo jiný z mých přátel, ministrů, velmožů, významných osobností, lidí v úřadech — věc velmi podivuhodná, a přece docela pravdivá, která dobře ukazovala královu nedůvěru ke všem, z níž byli vyňati jedině jeho sluhové.

Maréchal mě požádal o nedotknutelné mlčení, kromě paní ze Saint-Simon a kancléře, a já jsem je věrně zachoval. Nebál se, že se rozkřikne, že jsem měl slyšení, protože až bych ho měl, byla by to novina, kterou by nebylo možné utajit, ale bál se, aby se nevědělo, že mi ho vymohl on. Tak skončil rok 1709.