Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Přílohy vydavatele (edice 1856)

Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.

I. Kardinál z La Rochefoucauld

(K Tomu 7, kap. 11.)

Saint-Simon mluví (v kapitole jedenácté tohoto tomu) o kardinálovi z La Rochefoucauld, který po sobě zanechal ve Svaté Jenovéfě velkou památku. V nevydaných Pamětech jednoho současníka, Andrého d’Ormesson¹ (list 234 verso), nacházím o této osobě několik podrobností:

„František, kardinál z La Rochefoucauld, se stal ve třinácti letech opatem v Tournus, potom biskupem v Clermontu, za Jindřicha III. mistrem královské kaple, za Jindřicha IV. roku 1607 kardinálem, za Ludvíka XIII. roku 1618 po smrti kardinála du Perron velkým almužníkem Francie; roku 1622 po smrti kardinála z Retz² prvním ministrem a předsedou rady; kolem roku 1628 se stáhl z veřejných záležitostí a ponechal veškerou moc kardinálu z Richelieu; po smrti biskupa z Laonu (Brichanteaua-Nangis) se stal opatem Svaté Jenovéfy. Odebral se tam bydlet a provedl reformy téměř ve všech řeholních řádech, které byly velmi zpustlé, za pomoci státních radů vhodných pro jeho záměr, které si sám vybral, a to vše na základě papežských brevií a královských patentů; opatství Svaté Jenovéfy, které předtím obsazoval král, navrátil pod řeholi; přenesl haudriettky³ na předměstí Saint-Honoré a udělal z nich klášter Nanebevzetí Panny Marie u kapucínů; dal postavit dům pro nevyléčitelně nemocné a nechtěl, aby se to vědělo. Celý svůj důchod rozdával chudým a špitálům. Roku 1619, v době vévody z Luynes, oblíbence, uskutečnil smír mezi králem Ludvíkem XIII. a královnou, jeho matkou; pohrdal velikostí světa, šlapal po bohatství a rozdával je na zbožné skutky a na obživu chudých. Po celý život žil v takové čistotě, že ho v Římě nazývali panenským kardinálem, a jeho svatost a zbožnost byly tak chváleny a ceněny, že ačkoli byl Francouz, navrhl ho Robert Bellarmin, kardinál a jezuita, spolu s deseti dalšími kardinály za papeže. Žil vždy velmi střídmě, bez ozdob, bez nádhery. Byl komturem Řádu Svatého Ducha a nosil jeho kříž a modrou stuhu. Žil svatě a zemřel ještě svatěji: získal jubilejní odpustky, přijal všechny svátosti při zdravé a plné mysli a skonal velmi krásně, jak sliboval velmi krásný a velmi svatý život.“ Kardinál z La Rochefoucauld zemřel 14. února 1645.

II. Původ markýze ze Saumery

(K Tomu 7, kap. 12.)

Pan markýz ze Saumery zaslal panu vévodovi ze Saint-Simon novou nótu s prosbou, aby ji dal otisknout jako odpověď na Saint-Simonova tvrzení o původu markýze ze Saumery (v kapitole dvanácté tohoto tomu).

„Markýz ze Saumery, jehož původ pan vévoda ze Saint-Simon napadl, pocházel od Géraulta de Johanne et de Pausato, který se kolem roku 1275 stal pánem z Mauléonu, v době, kdy dědiční vikomti ze Soule postoupili svou svrchovanost anglickému králi. Už tehdy zaujímal tento rod význačné místo mezi béarnskou šlechtou. Jeho praděd (domnělý zahradník z Chambordu), Arnault de Johanne de La Carre, pán ze Saumery, byl synem Françoise Arnaulta de Johanne, pána z Mauléonu, kapitána kompanie jízdních arkebuzírů, a Gratiany Henriques de Lacarre z proslulého navarrského rodu toho jména. Jeho děd, don Henriques, baron z La Carre, byl jako jeho předkové dědičným maršálem Navarry; byl ženat s doñou Maríou de Luna. Jeho otec, Pierre Henriques, baron z La Carre, se oženil se slečnou z Belsunce, s níž měl jen dvě dcery.

Arnault byl povolán do Blésska svým prastrýcem Bernardem de Ruthie, velkým almužníkem Francie, a svým strýcem z matčiny strany Menaultem Henriques de La Carre, almužníkem krále, který mu roku 1533 odkázal své panství Saumery. Sloužil nejprve pod velením svého otce a doprovázel ho ve válkách, které musel vést navarrský král, pozdější Jindřich IV. Tento kníže ho přijal jako sekretáře komory, potom ho jmenoval prvním prezidentem účetní komory v Blois. Zemřel jako státní rada a v Chambordu nikdy ničím nebyl; guvernérství Chambordu bylo zřízeno teprve na počátku vlády Ludvíka XIII. a dáno jeho synovi Françoisovi de Johanne de La Carre, pánu ze Saumery, prvnímu šlechtici komory Gastona Francouzského, bratra krále, kapitánovi honiteb blésského hrabství atd. atd.

Konečně bratr markýze ze Saumery, s nímž bylo nakládáno tak krutě, Jacques de Johanne de La Carre, markýz ze Saumery, začal sloužit u mušketýrů; stal se polním mistrem pluku Orléans, potom polním maršálem, 15. února 1650 velkým bailli v Blois a státním radou. Byl ženat s Catherine Charron de Nozieux, sestrou paní Colbertové.

Pokud jde o důvěrnost, s níž si pan ze Saumery prý počínal vůči pánům z Chevreuse a z Beauvilliers, zdá se plně oprávněná, neboť oba tito páni byli jeho bratranci z prvního kolena.

Rodinné doklady, vážnost, která vždy obklopovala Marguerite de Montlezun, markýzu ze Saumery, a její styky s nejctnostnějšími ženami dvora dosvědčují, že autor Pamětí byl o jejím chování zpraven stejně špatně jako o původu pánů ze Saumery.⁴“

III. Stav Španělska roku 1709

(K Tomu 7, kap. 12.)

Saint-Simon mluví (v kapitole dvanácté tohoto tomu) o účinku, jaký ve Španělsku vyvolala zpráva, kterou tam rozšířili, o brzkém odvolání francouzských vojsk. Několik dopisů Amelota, francouzského velvyslance, podává o této věci a vůbec o situaci Španělska roku 1709 důležité podrobnosti.

§ I. Amelot Ludvíku XIV.

V Madridu 6. května 1709.

„Sire,

obdržel jsem depeši, kterou mě Vaše Veličenstvo poctilo 22. minulého měsíce. Španělský král s potěšením vyslechl zprávu, kterou jsem mu podal o tom, co mi Vaše Veličenstvo píše o odjezdu nuncia.⁵ Je jisté, Sire, že Španělé rozhodnutí Jeho Katolického Veličenstva nejenže neodsoudili, nýbrž že se naopak ukázalo, že mu tleskají, dokonce i většina řeholníků, které jurisdikce nuncia v mnoha věcech obtěžuje a z nichž vytahuje mnoho peněz, a to za drobné milosti či výjimky, o něž žádají u ministra Jeho Svatosti, i za spory, které spolu ustavičně vedou. Bylo dokonce vidět, že během nunciovy cesty z Madridu k francouzské hranici jen velmi málo kněží a mnichů spěchalo, aby ho v místech, kudy projížděl, spatřili.

Vaše Veličenstvo, Sire, se z mého posledního dopisu podrobně dozvědělo, co se zde dělo během posledních tří dnů před jeho odesláním. Prohlášení, které španělský král učinil několika svým ministrům, se rozneslo mezi lid, způsobilo velký rozruch a dalo podnět k velmi podivným řečem mezi lidmi všeho druhu, z nichž se toto velké město skládá. To, co Jeho Katolické Veličenstvo řeklo, se vyprávělo způsobem velmi vzdáleným od pravdy, jak obvykle bývá, když věci jdou přes mnoho úst a opakují je lidé buď nevědomí, nebo zlomyslní. Rozhlašovalo se nejen, že Vaše Veličenstvo opouští Španělsko, ale dokonce že se král, Váš vnuk, chystá z něho odejít a že své přední ministry svolal jen proto, aby jim to oznámil. Celkem se však projevila oddanost španělskému králi a láska k panu knížeti asturskému, na něhož Španělé hledí jako na Španěla, který jim jednou bude vládnout po jejich způsobu.

Při této příležitosti se probudila stará nenávist k francouzskému národu a nemluvilo se o ničem menším než o podřezání Francouzů, kteří jsou v Madridu, a o vyplenění jejich domů. Rozumní lidé poznali nespravedlnost těchto výbuchů, neboť vědí o ohromném úsilí, které Francie už osm let vynakládá, aby zachovala španělskou monarchii celou a udržela Jeho Veličenstvo na trůnu; to však nemůže zabránit prvnímu účinku, jaký novota tohoto druhu vyvolá u veřejnosti.

Španělský král, Sire, usoudil, že po kroku, který učinil, je vhodné jmenovat ministry pro mírové konference. Ačkoli mu Vaše Veličenstvo dosud nesdělilo, že je k tomu čas, nesoudil jsem, že by bylo ku prospěchu Vaší služby se tomu stavět na odpor, nehledě na to, že by moje námitky byly možná zbytečné. Naopak se mi zdálo, že by toto jmenování mohlo snad uklidnit mysli, protože ukáže, že ještě nic není uzavřeno, když Jeho Katolické Veličenstvo jmenuje ministry, aby jednali o míru. Když se hledali lidé vhodní pro takové vyjednávání, shledalo se tolik obtíží a nevýhod u dvou, které bylo možno poslat z Madridu, že se španělský král rozhodl pro vévodu z Alby a hraběte z Bergeycku.

Myslím, Sire, že tato volba bude Vašemu Veličenstvu milejší než jakákoli jiná, neboť oba tito ministři mají tu čest, že je Vaše Veličenstvo zná; že jsou právě na místě (což ušetří výdaje, potíže i čas, kdyby šlo o rychlé vyjednávání) a že se navíc Vaše Veličenstvo snáze dohodne na opatřeních, která uzná za vhodná, s těmito dvěma ministry, kteří jsou s věcmi obeznámeni a jsou už zaměstnáni jinými úřady, než se dvěma, kteří by přišli ze Španělska plní představ a zásad velmi odlišných od našich.

Toto jmenování zmocněnců, které král ihned sdělil ministrům despacha a Státní radě, bylo velmi schváleno; dokonce značně utišilo pověsti, které kolovaly, a zlé řeči, které se vedly v rozhovorech a na náměstích. Jeho Katolické Veličenstvo dává vypracovat instrukce markýzi z Mejorady a vlastní rukou připojí jednu tajnou, která se, jak myslím, omezí na to, aby nikdy nepostoupili Španělsko a Indie a ve všem ostatním se řídili tím, co Vaše Veličenstvo uzná za nejvhodnější.

Pokud jde, Sire, o novou podobu, kterou je třeba dát vládě, myšlenka, kterou jsme vždy měli, kdykoli se o tom předem mluvilo, i se Španěly, a která se nyní obnovuje, je pověřit několik ministrů různými odbory záležitostí, nezávislými jeden na druhém, aby o nich podávali zprávu španělskému králi každý zvlášť nebo v despachu, podle toho, co se uzná za vhodnější. Velkou obtíží je nalézt osoby, od nichž by tento kníže mohl doufat, že mu budou dobře sloužit, a o tom se denně jedná mezi Jejich Katolickými Veličenstvy, paní princeznou des Ursins a Vaším velvyslancem, aniž se dosud bylo možné ustálit na kterémkoli z nových ministrů, které je ovšem nutno vybrat z počtu těch, kteří tu nyní jsou. Španělé, kterým se důvěřuje a s nimiž se o tom mluví, jsou sami v neméně velkých rozpacích.

Ostatně se, Sire, stále více utvrzuji v mínění, že tato změna je nutná, ať se věci obrátí jakkoli. Zůstane-li španělský král na trůnu, vždy se říkalo, a sluší se to, aby zřídil pevnou vládu složenou ze španělských ministrů a aby se poznalo, že Vaše Veličenstvo vstoupilo prostřednictvím svého velvyslance do podrobností a řízení záležitostí jen z nezbytné nutnosti války, jejíž téměř celou tíhu Vaše Veličenstvo neslo. Bude-li naopak Jeho Katolické Veličenstvo nuceno Španělsko opustit a splní-li rozhodnutí, které učinilo, bránit se až do krajnosti jen vlastními silami, stáhne-li Vaše Veličenstvo svá vojska, je rovněž mnoho důvodů postavit ministerstvo už nyní na jiný základ, jak Vaše Veličenstvo snadno posoudí, aniž bych to musel déle dokazovat. Až Vaše Veličenstvo uzná za vhodné zpravit mě o postupu vyjednávání pana Rouilléa, budu lépe s to předložit Vašemu Veličenstvu, co budu pokládat za prospěšné pro jeho službu v této zemi, a podle toho jednat.

Pokud jde o mé propuštění, doufám, Sire, že Vaše Veličenstvo neodsoudí, co jsem měl tu čest mu navrhnout, a že pozná, že to vyžaduje nynější stav španělských záležitostí mnohem více než mé osobní pohodlí, ať už s ohledem na mé zdraví, nebo na ostatní.“

§ II. Výtah z dopisu Amelota, francouzského velvyslance ve Španělsku, králi Ludvíku XIV.

„V Madridu 27. května 1709.

Věci jsou zde, Sire, ve stejném stavu, jak jsem měl tu čest vysvětlit Vašemu Veličenstvu ve svých posledních dopisech. Španělský král se zdá odhodlanější než kdy jindy neopustit svou korunu a bránit se jen vlastními silami až do krajnosti, stáhne-li Vaše Veličenstvo svá vojska. Pro ten případ pomýšlí na pana bavorského kurfiřta jako velitele své armády na katalánské hranici a píše Vašemu Veličenstvu s prosbou, aby mu dovolilo vzít do svých služeb čtyři irské prapory Vašeho Veličenstva, které slouží v této zemi, totiž oba Berwickovy, jeden Dillonův a jeden Bourkův, a německý prapor Redingův, jehož plukovník je Švýcar. Protože nevím, na jakém základě se jedná o mír, ani jaké budou úmysly Vašeho Veličenstva ohledně záměru krále, Vašeho vnuka, udržet se ve Španělsku, jak dlouho bude moci, nemohu a nesmím mu rozmlouvat věci, které vedou k jeho cíli; a i kdybych to činil, bylo by to zcela zbytečné. Zdá se mi tedy naprosto nezbytné, aby Vaše Veličenstvo ráčilo mě co nejdříve a podrobněji zpravit o chování, které mám zachovávat, abych se jím řídil, aniž bych zneužil důvěry, kterou ke mně španělský král ještě chová, což, jak dobře vím, mi Vaše Veličenstvo nikdy nenařídí.

Čím více, Sire, uvažuji o stavu věcí, tím více jsem přesvědčen, že je ve službě Vašeho Veličenstva udělit mi propuštění, o něž jsem žádal, a nečekat, až Vaše Veličenstvo oznámí králi, svému vnukovi, články, na nichž se dohodne k uzavření míru. Je jisté, že od chvíle tohoto oznámení bude španělský král, setrvá-li ve svém rozhodnutí, nucen vydat se zcela do rukou svých španělských ministrů. Ti nepochybně budou žádat odchod Vašeho velvyslance, protože nebudou věřit nebo nebudou chtít věřit, že by tu mohl zůstat, aniž by měl podíl na důvěře krále, jejich pána; to by jim posloužilo za důvod i za výmluvu, aby se nesnažili dobře sloužit a aby říkali, že jejich plány jsou mařeny tajnými radami a našeptáváním.

Je však, Sire, nutné, aby Vaše Veličenstvo mělo v každém případě v Madridu nějakého ministra. Ten, koho poctíváte hodností svého velvyslance, by tu za takové situace nebyl tak příjemně viděn, jak se sluší na zástupce prvního řádu. Rovněž by nebylo nijak vhodné, aby pro úřad této povahy byl vybrán člověk zcela nový, který by neznal půdu a nenašel by tytéž přístupy jako jeho předchůdci. Tyto dvě úvahy mě vedou k tomu, abych si dovolil říci Vašemu Veličenstvu, že podle mého mínění by nikdo nebyl způsobilejší být pověřen rozkazy Vašeho Veličenstva ve Španělsku za této situace než pan z Blécourt, který byl po nějakou dobu vybaven hodností Vašeho mimořádného vyslance, nepočítaje pobyt, který zde strávil s panem maršálem z Harcourtu. Pana z Blécourt neznám, ale vím, že má zde pověst čestného muže, že Španělé s ním dobře vycházeli a že protože zná zemi i lidi, může Vašemu Veličenstvu sloužit užitečněji než kdokoli jiný, aniž by příliš znepokojil ty, kdo budou mít na vládě největší podíl. Ostatně chápu, že vyslání pana z Blécourt by bylo jen na čas, dokud změna poměrů a uspořádání tohoto dvora nedají Vašemu Veličenstvu podnět vyslat velvyslance.“

IV. Memoár pro markýze z Blécourt, mimořádného vyslance krále ve Španělsku⁶

(K Tomu 7, kap. 17.)

Když Amelotův nástupce Blécourt přijel 23. srpna 1709 do Madridu, sepsal pro něho Amelot před svým odjezdem důležitý memoár o vztazích Francie a Španělska a o chování, které měl zachovávat francouzský velvyslanec v Madridu. Zde je tento memoár, který se nachází v papírech maršála z Noailles:

„Protože král uznal za vhodné už v červnu letošního roku odvolat svého velvyslance z Madridu a zároveň mu nařídil, aby se stáhl ze správy záležitostí španělského krále, leda by si to Jeho Katolické Veličenstvo pro dobro své služby přálo jinak, zdá se, že za nynější situace se má pan z Blécourt věnovat výhradně tomu, aby udržoval styk mezi oběma dvory, aby udržoval španělského krále a královnu v citech vděčnosti a oddanosti ke králi, jejich dědovi, od nichž se nikdy neodchýlili; aby chránil francouzský národ a obchod a aby zajišťoval pravidelné placení králových vojsk, která tu slouží za žold Jeho Katolického Veličenstva.

Ve dvou posledních bodech není třeba se šířit; postačí odevzdat panu z Blécourt, jak to činím, různé dekrety španělského krále, které byly získány ve věcech, jež se naskytly, a které v mnoha věcech zavádějí nová pravidla, výhodnější pro francouzské loďstvo, obchod a výsady národa. Zároveň odevzdávám panu z Blécourt velmi podrobné výkazy všech francouzských vojsk, která zůstávají ve Španělsku, toho, co je jim třeba měsíčně platit, včetně štábů, dělostřelectva a všeho ostatního, co k nim patří, a připojuji k tomu memoár o tom, co bylo zálohově zaplaceno Jeho Katolickému Veličenstvu.

První bod vyžaduje více úvah. Jejich Katolická Veličenstva jsou jistě velmi dobře naladěna; o všem, co se týká Francie, smýšlejí tak, jak se sluší na jejich krev a jejich vznešenost; dokonale znají zájem, který mají na zachování svazku mezi oběma korunami; cítí nekonečné závazky, které mají ke králi, svému dědovi; ale protože soustava, která trvala po celou válku, se má změnit odchodem francouzských vojsk, která patrně nezůstanou ve Španělsku už dlouho, a možná i brzkým uzavřením zvláštního míru Francie se spojenci, bude v tom případě třeba přijmout více opatření než dříve, aby se odvrátilo všechno, co by mohlo narušit dobrou shodu, aby se rozptýlily a jaksi předešly zlověstné a nebezpečné dojmy, které se mnozí budou snažit vnuknout Jejich Katolickým Veličenstvům za okolností tak choulostivých a tak trnitých. To má být, jak se mi zdá, předmětem hlavního úsilí pana z Blécourt. Nic se k tomu nehodí lépe, než se upřímně otevřít španělskému králi a královně, zpravovat je o všem, co se dozví o záměrech a pletichách španělských velmožů a ministrů, a ukazovat jim, jaké nevýhody z nich plynou.

Zůstane-li paní princezna des Ursins v Madridu, nebude nic lepšího než jednat ve shodě s ní; začít tím, že se jí sdělí všechno, a využívat jejích rad a krajní důvěry, kterou k ní Jejich Katolická Veličenstva právem chovají. Nezná-li pan z Blécourt paní des Ursins důkladně, brzy zpozoruje, že nic není vzdálenější pravdě než představy, které se o duchu a chování této dámy někdo snažil vyvolat. Shledá, že nelze smýšlet ušlechtileji, než smýšlí ona, jednat nezištněji ani se ve všem chovat s větší horlivostí pro službu krále a s větší oddaností Jejich Katolickým Veličenstvům, než se vždy chovala ona.

Odejde-li paní princezna des Ursins, bude pan z Blécourt jistě zbaven velké pomoci a velké útěchy. V tom případě bude třeba, jak jsem uvedl výše, nejen aby se upřímně vyslovoval před španělským králem a královnou, ale aby je prosil, aby mu předepsali pravidla jeho chování, aby jim bylo milé; aby se jich zeptal, s kterými osobami jejich dvora má navazovat styky a kterým se má vyhýbat; aby se s nimi radil o tom, jak má mluvit o věcech tak důležitých, jaké se mohou naskytnout každý den v dobách tak těžkých, jako jsou tyto, a aby jim řekl, že takový rozkaz dostal od krále. Nic podle mého mínění není způsobilejší zalíbit se Jejich Katolickým Veličenstvům, získat si jejich důvěru a udržet je v citech, které jsou povinni chovat ke králi, svému dědovi. Nemusím na tomto místě člověku, jako je pan z Blécourt, říkat, že to vše platí jen potud, pokud nic z toho nebude odporovat úmyslům krále, našeho pána.

Panu z Blécourt jsem soukromě řekl své mínění o většině ministrů a velmožů tohoto dvora; nemohu se však zdržet, abych zde nepoznamenal, že vévoda z Veraguy je jedním z těch, kdo jsou španělskému králi nejvíce oddáni, na něhož se lze nejvíce spolehnout a s nímž lze nejbezpečněji udržovat styky.⁷ Markýz z Jamajky, jeho syn,⁸ má mnoho ducha a je téhož založení jako jeho otec. Ostatní grandové je nenávidí, protože vždy stáli při vládě.

Vévoda z Popoli je muž zdravého rozumu, dobrého ducha a horlivosti, jež obstojí v každé zkoušce, a Jejich Katolická Veličenstva k němu chovají větší vážnost a důvěru než k jakémukoli jinému muži jeho postavení. Pan z Blécourt nemůže udělat nic lepšího, než se ucházet o jeho přátelství.

Protože pan z Blécourt jistě nepoznal oba sekretáře despacha,⁹ kteří za jeho doby nebyli v úřadě, je dobré je zde několika slovy vylíčit.

Markýz z Mejorady je muž duchaplný, schopný a oddaný králi, svému pánu, ale zatvrzele lpí na starých zvycích; je umíněný, trvá na svém a téměř nikdy neschválí nic, na co sám nepřišel. Španělský král a královna ho znají takového, jaký je, a přesto si ho cení, protože v něm opravdu je mnoho velmi dobrého. Jeho odbor se omezuje na záležitosti politické a církevní a na věci soudní, což mu v době, jako je tato, nedává nijak nekonečně mnoho práce.

Don José Grimaldo má zdravý rozum a je pracovitý. Je skromný a nezištný. Byl dosazen na své místo za mého působení a je lépe než kdokoli jiný obeznámen s novou podobou, kterou dostaly záležitosti války a financí, jež spolu s obchodem tvoří jeho odbor. Množství záležitostí, jimiž je pověřen, mu dává častější příležitosti přicházet ke králi. Jeho Katolické Veličenstvo si na něho velmi zvyklo a dává přes něho procházet téměř všechny tajné a mimořádné záležitosti, které by přirozeně patřily do odboru jeho kolegy. Don José de Grimaldo je velmi oblíbený a má uhlazené způsoby; nikdy nezneužil ničeho z toho, co mu bylo svěřeno, ani vážnosti, kterou mu projevovali. Je to muž, kterého je třeba si udržet. Ví, že mi vděčí za svůj postup, a mám důvod věřit, že nezmění svůj styl a neodchýlí se od dobrého smýšlení, v němž jsem ho vždy viděl, pokud jde o zachování úzkého svazku mezi oběma korunami.

Soukromě jsem pana z Blécourt zpravil o lidech, kteří měli to neštěstí, že se znelíbili Jeho Katolickému Veličenstvu, a s nimiž se tedy nesluší udržovat styky. Bylo by zbytečné to zde opakovat.

Jsou ostatně tři myšlenky, na něž je, jak se mi zdá, dobré být připraven, aby se o nich dalo mluvit při příležitostech, které se naskytnou k rozhovorům s grandy a ministry Španělska. První se týká zájmu, který mohou mít přední velmožové na tom, aby monarchie byla celá sjednocena v osobě arcivévody, za předpokladu, že v rukou Filipa V. by se mohla zachovat jen s velmi značnými odtrženími území. Kromě toho, že by toto domnělé sjednocení lichotilo ješitnosti národa, nalézali by v něm grandové zvlášť svou výhodu díky místokrálovstvím a velkým guvernérstvím v Neapoli, na Sicílii, ve Flandrech a v Miláně, jichž by doufali dosáhnout. Je důležité podvrátit základ takového pokušení, které by mohlo být nebezpečné. K tomu stačí upozornit je na preliminární články, které spojenci naposledy předložili v Haagu a které dali vytisknout ve všech jazycích. V těchto článcích je vidět, že jsou slíbena odtržení území Holanďanům, portugalskému králi a vévodovi savojskému a že si ještě vyhrazují možnost upravit další dohody mezi arcivévodou a spojenci; o tom lze stěží pochybovat, že se to týká italských států, které si, jak známo, chce přivlastnit císař. Postará-li se člověk, aby o tom Španělé vážně uvažovali, ti, kdo jednají v dobré víře a nejsou zaujati vášní, nebudou moci nepřiznat, že by jim mít arcivévodu za pána nepřineslo žádnou zvláštní výhodu.

Druhá myšlenka, které lze užít u lidí každého stavu, zvláště u duchovních, je ta, že je zřejmé, že by náboženství změnou vlády velmi utrpělo. Nelze pochybovat, že by se Angličané a Holanďané, kteří vedou válku jen pro svůj obchod, stali naprostými pány obchodu s Indiemi a tudíž i hlavních přístavů těchto nesmírných království, kam by nepochybně zavedli své náboženství. Zároveň je třeba počítat s tím, že by se stejným způsobem usadili v Cádizu, Bilbau, Mahónu a možná i v jiných přístavech Španělska a že madridský dvůr by si tam nemohl zjednat poslušnost jinak než s jejich svolením. Ví se, co dělali v Aragonii a ve Valencii, když tam byli pány; že katolické učení tam bylo na mnoha místech porušeno a že na jedné zajaté anglické lodi bylo nalezeno čtrnáct tisíc výtisků katechismu anglikánské liturgie, které posílala královna Anna, aby byly rozdány v těchto dvou královstvích.

Třetí myšlenka spočívá v tom, dát Španělům poznat, že vzhledem k jejich klidu a bezpečí je pro ně mnohem výhodnější, aby na trůnu zůstal král Filip V., než aby na něj nechali vstoupit arcivévodu. V tomto druhém případě nelze popřít, že přes násilné uchvácení trůnu rakouským princem zůstanou práva španělského krále a knížete asturského, jemuž stavy složily přísahu a uznaly ho, zcela nedotčena, zvláště práva knížete asturského, který není ve věku, kdy by se jich mohl zříci. Francie po několika letech míru obnoví své síly, jak sami spojenci rozhlašují; bude s to postavit nová a početná vojska a neuplyne deset let, aby Filip V., buď svým jménem, nebo jménem knížete asturského, znovu nevstoupil do Španělska a nedobyl je. Toto království se pak stane dějištěm války a Bůh ví, kolika spoustám a novým neštěstím bude vystaveno; kdežto zachovají-li svého legitimního krále na trůnu, zůstane všechno klidné, bez nepokojů a bez oprávněného důvodu obávat se nových převratů. Zdá se, že tato úvaha může na Španěly zapůsobit.“

V. Zatčení Flotta a Renauta

(K Tomu 7, kap. 18.)

Saint-Simon mluví (v kapitole osmnácté tohoto tomu) o obvinění, které bylo vzneseno proti vévodovi z Orléans v souvislosti se španělskými záležitostmi, i o zatčení jeho agentů Flotta a Renauta. V Amelotově korespondenci se nachází několik míst týkajících se tohoto obvinění. Zde jsou nejdůležitější:

Dopis Amelotův Ludvíku XIV.¹⁰

„Poslední řádnou poštou jsem nebyl poctěn rozkazy Vašeho Veličenstva. Před týdnem¹¹ jsem Vašemu Veličenstvu podal zprávu o všem, co se týká zadržení pana Flotta. Byl dopraven na hrad v Segovii a bez naléhání řekl důstojníkům, kteří k němu měli přístup, předmět svého vyjednávání s panem Stanhopem, s okolnostmi, o nichž se domníval, že učiní jeho chování méně odsouzeníhodným, a dodal, že by bylo třeba uzavřít spojenectví mezi španělským králem a panem vévodou z Orléans, jemuž by Jeho Katolické Veličenstvo mohlo postoupit nějakou část své monarchie. Nemyslím, Sire, že bych měl v tomto ohledu zacházet do větších podrobností, neboť vím, že španělský král posílá Vašemu Veličenstvu výtahy z dobrovolných výpovědí pana Flotta.

Don Bonifacio Manrique, biskajský šlechtic, generálporučík armád Jeho Katolického Veličenstva, jehož chování se znelíbilo králi, jeho pánovi, a který už tři roky nesloužil, byl zatčen v Madridu na základě velkého memoáru psaného jeho rukou, který byl nalezen v papírech pana Flotta. Slibuje v tomto memoáru, že pro plán získá několik význačných osob a že půjde katechizovat (to jsou jeho slova) do provincií Andalusie a Extremadury, kde má mnoho známých.“

Amelot se k tomuto předmětu vrací v dopise adresovaném Ludvíku XIV. 19. srpna 1709:¹²

„Vaše Veličenstvo mi ohledně záležitosti pana Flotta píše, že její okolnosti jsou tak nepříjemné, ať se na ně díváme z kterékoli strany, že jediné, co lze učinit, je co nejdříve ji utlumit a skončit pátrání, jejichž zjištění mohou mít jen zlé následky; že Vaše Veličenstvo žádá krále, Vašeho vnuka, aby zachovával tajemství, o němž byste si pro jeho vlastní zájmy přál, aby je nikdy nebyl nechal proniknout; že je třeba myslet už jen na to, aby ustal rozruch, který rozhodnutí španělského krále způsobilo, a že na tom mám pracovat po dobu, která mi ještě zbývá v Madridu.

Začal jsem, Sire, plnit rozkazy Vašeho Veličenstva tím, že jsem španělskému králi oznámil, že jsem je obdržel, a naléhal jsem na něho, jak jen jsem mohl, aby zmíněná pátrání skončil a dal pány Flotta a Renauta k dispozici Vašemu Veličenstvu. Předložil jsem mu důvody vyložené v depeši Vašeho Veličenstva i ty, které se mysli přirozeně nabízejí ze znalosti věci. Jeho Katolické Veličenstvo mi odpovědělo, že si přeje ve všem projevit úctu k mínění Vašeho Veličenstva; že poslalo do Segovie rozkaz, aby pány Flotta a Renauta ještě jednou vyslechli, zvláště prvního, který si ve svých výpovědích v mnoha důležitých bodech odporoval, a že jakmile uvidí jejich odpovědi, učiní rozhodnutí a sdělí mi je. Tento kníže mi řekl, že pokud jde o tajemství, bylo z jeho strany zachováno s nejvyšší přesností, a kdyby pan Flotte nevedl ty řeči, o nichž se ví, před velkým počtem důstojníků a jiných osob, skutečný důvod jeho uvěznění by nikdy nebyl odhalen. Budu, Sire, dále naléhat na Jeho Katolické Veličenstvo, aby tuto záležitost zcela utlumilo, jak mi Vaše Veličenstvo nařizuje.“

Amelotův dopis Ludvíku XIV. z 26. srpna 1709 mluví o Flottovi a Renautovi znovu:

„Španělský král obdržel předevčírem poslední výslechy pánů Flotta a Renauta; v mnoha věcech se liší od prvních a navzájem se téměř shodují; je tedy důvod věřit, že obsahují skutečnosti s jejich pravými okolnostmi. Naléhám na Jeho Katolické Veličenstvo, aby tuto záležitost podle rady Vašeho Veličenstva co nejdříve skončilo. Doufám, že to nepůjde daleko, a možná se o tom dozvím něco určitějšího před odchodem řádné pošty.“

VI. Procesí s ostatky svaté Jenovéfy

(K Tomu 7, kap. 13.)

Saint-Simon připomíná (v kapitole třinácté tohoto tomu), že procesí se svatou Jenovéfou se konalo v nejnaléhavějších nouzích; o této slavnosti však neuvádí podrobnosti. Paměti Andrého d’Ormesson (list 327 recto a verso) obsahují vylíčení jednoho z těchto procesí:

Pořádek procesí paní svaté Jenovéfy, které se konalo v den svatého Barnabáše (13. června 1652)

„Když byla Francie v tak žalostném stavu a hrozila jí naprostá zkáza pro nevraživost princů, kteří žádali odstranění kardinála Mazarina od dvora, a královna se tomu ze všech sil bránila, majíc za to, že její čest a autorita vyžadují, aby ho udržela, uvedli řečení princové, aby ji k tomu přinutili, do království Španěly, nepřátele krále. Vévoda z Nemours¹³ je šel přivést. Vévoda lotrinský vtrhl do země se svým vojskem, pustošil a vypícoval všechna místa, kudy táhl, přivedl své vojsko do Brie a sám vstoupil do Paříže a byl dobře přijat od princů i od lidu, nepřítele kardinálova. Zatímco Francouzi spolu bojovali v srdci království, Španělé dobyli Gravelines, kterému nebylo možno přispěchat na pomoc, a chystali se dobýt ještě Dunkerk. Parlament vydával rozsudky proti Mazarinovi, který bránil králi vrátit se do Paříže.

V tomto zmatku, kterému bylo těžké odpomoci, žádal kupecký prévôt pány z Notre-Dame a potom řeholníky a opata Svaté Jenovéfy, aby byla snesena její schrána, aby se na její přímluvu dosáhlo konce zkázy a bídy občanské války; [potom] se dostavil do parlamentu, který stanovil den obřadu na 13. června, svátek svatého Barnabáše. Toto je pořádek, který byl při tom zachován:

Řeholníci od Svaté Jenovéfy, když se tři dny postili a vykonali předepsané modlitby, snesli schránu řečeného dne, v úterý 13. června, v jednu hodinu po půlnoci. Civilní poručík d’Aubray, trestní poručík, zvláštní poručík a královský prokurátor ji vzali do své stráže. Jako první šly čtyři žebravé řády,¹⁴ totiž františkáni (kordeliéři), dominikáni (jakobíni), augustiniáni a karmelitáni, a potom sedm farností, dcer Notre-Dame, se svými korouhvemi; potom byly neseny schrány svatého Papana, svatého Magloira, svatého Mederika, svatého Landryho, svaté Avoie, svaté Opportuny a jiné relikviáře; potom schrána svatého Marcela, biskupa pařížského, kterou nesli zlatníci. Schránu svaté Jenovéfy nesli pařížští měšťané, jimž tato čest náleží.

Kolem ní a za ní šli úředníci Châteletu, kteří ji měli ve stráži. Duchovenstvo Notre-Dame kráčelo nalevo a opat Svaté Jenovéfy měl pravou stranu a šel bos jako všichni řeholníci od Svaté Jenovéfy. Ti, kdo nesli schránu svaté Jenovéfy, byli také bosi. Pan arcibiskup pařížský seděl pro svou churavost v nosítkách, měl vedle sebe řečeného pana opata a oba udíleli lidu požehnání. Potom šel parlament, v němž byli prezidenti Le Bailleul, Nesmond, z Maisons, d’Irval a Le Coigneux. Maršál z L’Hôpital, guvernér Paříže, kráčel mezi prvními dvěma prezidenty; páni Vertamont, Villarceaux-Mangot, Laffemas a Montmort, dvorní referendáři, a potom radové soudního dvora ve velkém počtu; za nimi královští zástupci, páni Talon, Fouquet a du Bignon; účetní komora vedle parlamentu, takže dva prezidenti účetní komory šli vedle dvou prezidentů soudního dvora, a dále všichni stejně.

Potom šel berní soud po pravé straně, prezidenti páni Amelot a Dorieux; kupecký prévôt pan Le Feron, rada soudního dvora, ve svém dvoubarevném taláru, s konšely a městskou radou po levé straně.

Řekli mi, že pan vévoda z Orléans¹⁵ a pan Princ¹⁶ byli spolu poblíž Malého Châteletu. Nikdy nebylo vidět tolik lidu; okna byla plná počestných lidí; a toto procesí se konalo s velkou zbožností a velkou úctou. Schrána pana svatého Marcela byla velmi krásná a velmi bohatá; schrána svaté Jenovéfy ještě více, neboť na ní byly velké perly, rubíny a smaragdy ve velkém množství, které darovala zesnulá královna Marie Medicejská.

Učiněno a sepsáno v Paříži odpoledne řečeného dne svatého Barnabáše (13. června 1652).“