Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Přílohy vydavatele (edice 1856)
Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.
I. Saint-Simon o Francouzské akademii
(K Tomu 11, kap. 4.)
Většina Saint-Simonových poznámek k Deníku Dangeauovu se znovu objevuje v jeho Pamětech. Tady je jedna, která tvoří výjimku. Když Saint-Simon mluví o přízni, jíž byl Villars po svém návratu roku 1714 zahrnut (viz kap. 4), neříká nic o jeho zvolení do Francouzské akademie (17. května 1714). Ale v jeho poznámkách k Dangeauovu Deníku, který tuto novinu zaznamenává, najdeme následující pasáž:1
„Francouzská akademie se pozvolna zničila svou ješitností a svou povolností. Byla by si udržela lesk, kdyby se byla držela svého původního určení; začala ji kazit povolnost: osoby mocné svým vysokým postavením nebo svým vlivem protežovaly lidi, kteří jí nemohli být užiteční, a tudíž jí ani nemohli dělat čest. Tato protekce se pak z pýchy rozšířila až na jejich služebnictvo, a tito služebníci, kteří často neměli jinou literární zásluhu, byli přijímáni. Odtud se z toho stalo jakési právo, které zvyk posvětil a které Akademii podivně zaplnilo. Aby se pokusila pozvednout aspoň urozeností svých členů, zvolila lidi významné, ale významné jen svým rodem nebo svými úřady, bez nichž by je písemnictví nikdy do literární společnosti nepřijalo; a tyto osoby byly tak malicherné, že se domnívaly, že je hodnost akademika činí akademickými. Od jednoho k druhému se tato móda ujala a Akademie si v ní libovala z ješitnosti, že tyto vynikající muže podrobuje literární rovnosti v místech, v sedadlech, v hlasech, ve funkcích ředitele a kancléře, střídavě nebo volbou; a leckdo, komu by u jiného sotva nabídli židli, si připadal jako něco velkého díky tomuto smíšení s ním uvnitř Akademie a necítil, že toto vnitřní a chvilkové vyznamenání se příliš nelišilo od vyznamenání divadelních králů a operních hrdinů.
Aby urozenost osob nebyla na překážku jejich přijetí, a tím k poctě Akademie, pokud jinak měly čím přispět vlastní osobou, svými znalostmi a svým dobrým vkusem, a aby se u toho zůstalo, to bylo rozumné; tak se začínalo; to ctilo kohokoli; literární rovnost přispívala k soutěživosti a k jednotě různých členů na místě, kde se cenil jen duch a písemnictví a kde se žádný jiný lesk nesměl brát v potaz. Dokud byla Akademie otevřena jen nevelkému počtu prelátů a magistrátů, kteří se skutečně vyznamenali v písemnictví, a lidem vznešeného původu, ba i hodnostářům, pokud se takoví našli, dávala jim lesk a od nich lesk přijímala navzájem; ale co se v ní od jednoho k druhému, módou a během času, sešly vysoké úřady a služebníci bez jiného titulu, upadl tento nerovný sňatek do směšnosti a písemnictví do nicoty, protože v ní mělo místo jen velmi málo literátů, a ti ztratili odvahu kvůli kolegům, které jim dali a kteří byli pro písemnictví naprosto neužiteční a hodili se jen k tomu, aby v ní kuli pikle při volbách. Budeme žasnout nad nadutostí mnoha významných lidí, kteří se do toho nechali strhnout, a nad nadutostí Akademie, že je volila.“
II. Kardinál Mazarin a Richelieuův dopis
(K Tomu 11, kap. 7.)
Kardinál Mazarin a jeho rodina jsou v několika Saint-Simonových pasážích, zejména v kap. 7, posuzováni s velkou přísností. Nemám v úmyslu psát obhajobu kardinála ani jeho neteří. Pokud jde o jeho rodinu, omezím se na to, že čtenáře odkážu na zajímavé dílo pana Amédéa Renéeho Neteře Mazarinovy.2 Pokud jde o kardinála, nesmí se věřit, že vděčil za svůj vzestup jedině šťastnému rozmaru jedné královny. Příliš se zapomíná, že ho již dávno předtím proslavily služby prokázané státu a že ho Richelieu na smrtelném loži určil za svého nástupce. Zde je dosud nevydaný dopis, jímž umírající kardinál odkazuje Mazarinovi péči o pokračování svého díla.
„Když mi Boží prozřetelnost, která vymezuje hranice života všem lidem, dala v této poslední nemoci pocítit, že mé dny jsou sečteny a že ze mne vytěžila všechny služby, které jsem mohl světu prokázat, opouštím jej jen s lítostí, že jsem nedokončil velké věci, které jsem podnikl ke slávě svého krále a své vlasti. Protože se však musíme podrobit zákonům, které nám ukládá, velebím tuto nekonečnou moudrost a přijímám rozsudek své smrti se stejnou vyrovnaností, s jakou mám radost, když vidím, jak pečuje o to, aby mě v něm utěšila. Jako horlivost, kterou jsem vždy měl pro prospěch Francie, byla mým nejpevnějším zadostiučiněním, tak je mi nesmírně líto, že ji opouštím, aniž bych ji upevnil všeobecným mírem. Ale protože mi velké služby, které jste již státu prokázal, dávají dostatečně poznat, že budete schopen provést to, co jsem začal, svěřuji Vám své dílo do rukou, se souhlasem našeho dobrého pána, abyste je dovedl k dokonalosti, a jsem rád, že ve Vaší osobě získá zpět víc, než by mohl ztratit v mé. Protože Vám nemohu, abych tím neukřivdil Vaší ctnosti, doporučit nic jiného, budu Vás prosit, abyste vynaložil modlitby Církve za toho, kdo umírá, pane, jako Váš nejponíženější služebník, ARMAND, kardinál-vévoda z Richelieu.“
Tento dopis, který oběma kardinálům dělá největší čest, je uložen v rukopisném oddělení Císařské knihovny.
III. Beneficia a léna
(K Tomu 11, kap. 16.)
Saint-Simon říká, že půda rozdělená po dobytí země leudům3 neboli druhům králů se nazývala léna. Toto tvrzení není zcela přesné. Tato půda nesla původně název beneficia, neboli půda udělená za odměnu za služby. Zpočátku nedávala těm, kdo ji obdrželi, svrchovaná práva, to jest právo razit minci, vybírat daně, soudit a vést válku. Králové dokonce mohli tuto půdu odejmout leudům, kteří neplnili přesně povinnosti, jež jim byly uloženy. Teprve smlouvou z Andelot (587)4 a zejména uzurpacemi, v oněch dobách anarchie tak častými, učinili leudi beneficia neodnímatelnými a dědičnými. Pokud jde o léna a lenní zřízení, musíme dojít až do IX. století, abychom našli jejich organizaci pevně ustavenou a propůjčující výsostná práva, která byla vyjmenována výše. Většina historiků před naším stoletím zaměňovala beneficia a léna, jako to v této pasáži dělá Saint-Simon. Především panu Guizotovi5 vděčíme za to, že na tento omyl upozornil ve svých Esejích o dějinách Francie; a ve svém Kurzu dějin civilizace ve Francii jasně vyznačil rozdíl mezi beneficii a lény a zároveň ukázal, že rozdělování beneficií a uzurpace leudů vedly postupně k lennímu zřízení.
IV. Shromáždění Franků
(K Tomu 11, kap. 16.)
Shromáždění Franků nebyla vždy rozdělena na dvě komory, abychom použili Saint-Simonových vlastních slov. Bylo by těžké najít toto rozdělení na březnových polích Merovejců; ale za Karlovců se zvyklosti, jež Saint-Simon připomíná, obvykle dodržovaly, jak dokazuje dokument z IX. století, zachovaný v dopise, který roku 882 napsal Hinkmar,6 arcibiskup remešský.7 Zde je překlad, který z něho pořídil pan Guizot:
„Za časů Karla Velikého bylo zvykem konat každý rok dvě shromáždění: na jednom i na druhém se předkládaly k posouzení nebo k poradě velmožů články zákona zvané capitula, které sepsal sám král z vnuknutí Božího nebo jejichž nutnost se mu ukázala v době mezi sněmy. Když tato sdělení přijali, radili se o nich jeden, dva nebo tři dny i déle, podle důležitosti záležitostí. Palácoví poslové, kteří chodili sem a tam, přijímali jejich otázky a přinášeli jejich odpovědi, a žádný cizí člověk se nepřiblížil k místu jejich shromáždění, dokud nemohl být výsledek jejich porad předložen velkému panovníkovi, který pak s moudrostí, kterou obdržel od Boha, přijal usnesení, jež všichni poslechli. Tak se postupovalo u jednoho, dvou nebo většího počtu kapitulářů, dokud nebyly s Boží pomocí upraveny všechny potřeby doby.
Zatímco se tyto záležitosti takto projednávaly mimo královu přítomnost, byl panovník sám uprostřed množství, které přišlo na všeobecné shromáždění, zaměstnán přijímáním darů, zdravil nejváženější muže, rozmlouval s těmi, které vídal zřídka, projevoval nejstarším vlídný zájem, bavil se s nejmladšími a činil tyto i podobné věci pro duchovní stejně jako pro světské. Jestliže však ti, kdo se radili o věcech předložených jim k posouzení, projevili takové přání, král se k nim odebral, zůstal u nich, jak dlouho chtěli, a tam mu se vší důvěrností sdělovali, co si o všem myslí a jaké přátelské rozepře mezi nimi vznikly. Nesmím zapomenout říci, že bylo-li pěkné počasí, dělo se to všechno pod širým nebem,8 jinak v několika oddělených budovách, kde ti, kdo se měli radit o králových návrzích, byli odděleni od množství osob, které přišly na shromáždění; a tehdy nemohli vstoupit lidé nejméně významní.
Místa určená ke shromáždění velmožů byla rozdělena na dvě části tak, aby se biskupové, opati a vysocí duchovní hodnostáři mohli scházet bez jakékoli příměsi laiků. Rovněž hrabata a ostatní přední muži státu se hned od rána oddělovali od ostatního množství, dokud nebyli všichni, ať byl král přítomen, nebo nepřítomen, shromážděni: a tehdy se výše jmenovaní velmoži, duchovní na své straně, laici na své, odebrali do síně, která jim byla vykázána a kde jim byla se ctí připravena sedadla. Když byli světští a duchovní velmoži takto odděleni od množství, záleželo na nich, zda zasedají společně, nebo odděleně, podle povahy otázek, které měli projednat, církevních, světských nebo smíšených. Rovněž chtěli-li si někoho zavolat, ať aby si vyžádali jídlo, nebo aby mu položili nějakou otázku, a poslat ho pryč, když od něho dostali, co potřebovali, bylo to na nich. Tak probíhalo projednávání záležitostí, které král předkládal k jejich poradě.“
V. Lits de justice
(K Tomu 11, kap. 16.)
Lits de justice, o nichž je v dějinách staré monarchie často řeč, byla slavnostní zasedání parlamentu, na nichž král zasedal osobně, obklopen princi krve a velkými korunními úředníky.9 Vévodové a pairové na ně byli svoláváni a měli tam zasedat podle svého pořadí, určeného dnem jejich přijetí. Tyto obřady dostaly své jméno podle toho, že král seděl na jakémsi loži (lit) z polštářů. Mluví se o nich už v nařízení Filipa z Valois z 11. března 1344 (1345). Článek 14 říká, že při těchto obřadech „nikdo nesmí přijít usednout k lůžku krále, vyjma komoří“.10 Je tedy omylem, že někteří historikové pokládali za první lit de justice to, které konal Karel V. roku 1369, aby soudil prince z Walesu, vévodu z Guyenne,11 obviněného z porušení lenní věrnosti.
Ceremoniál lits de justice byl přísně stanoven. Když se král odebíral do parlamentu konat lit de justice, uvědomil ceremoniář shromáždění, jakmile král dorazil do Sainte-Chapelle. Ihned mu šli čtyři prezidenti parlamentu (à mortier) se šesti světskými a dvěma duchovními rady naproti, aby ho přijali a pozdravili jménem parlamentu. Potom ho doprovodili do velké komory; prezidenti kráčeli po králových bocích, radové za ním a první soudní zřízenec mezi oběma královými žezlonoši. Král kráčel za gardisty, jejichž trubky troubily a bubny bubnovaly až do velké komory. Králův lit de justice, zastřešený baldachýnem, stál v jednom z rohů velké komory. Velcí úředníci měli vyznačená místa: velký komoří u králových nohou; vpravo na taburetce velký štolba s královým slavnostním mečem zavěšeným na krku; vlevo stáli čtyři kapitáni tělesné gardy a kapitán Sta Švýcarů. Kancléř zasedal pod králem v témže rohu; měl křeslo s opěradly, které pokrýval fialový sametový koberec posetý zlatými liliemi, sloužící králi jako podnožní koberec. Velmistr ceremonií a jeden řádný ceremoniář usedli na taburetky před kancléřovým křeslem. Pařížský prévôt s bílou holí v ruce stál na malém stupni, po němž se sestupovalo do parketu. V témže parketu stáli před lit de justice dva královi zřízenci se žezly v rukou a šest heroldů.
Vysoká sedadla po královu pravici zaujímali princové krve a světští pairové; po levici duchovní pairové a maršálové, kteří přišli s králem. Obvyklou lavici prezidentů parlamentu (à mortier) zaplnili první prezident a prezidenti (à mortier), oděni do červených talárů a hermelínových epitóg. Na ostatních lavicích zasedali čestní radové, čtyři dvorní referendáři, kteří měli v parlamentu místo, konečně radové velké komory, vyšetřovacích a petičních komor, všichni v červených talárech. Byly tu vyhrazené lavice pro státní rady a dvorní referendáře, kteří doprovázeli kancléře a byli oděni do černých atlasových talárů, jakož i pro čtyři státní sekretáře, rytíře královských řádů, guvernéry a generální místodržitele provincií, bailliy meče atd.
Když král seděl s pokrytou hlavou a celé shromáždění zaujalo místa, král smekl a hned zase nasadil klobouk a udělil slovo kancléři, aby vyložil předmět zasedání. Kancléř pak vystoupil ke králi, poklekl před ním, a když přijal jeho rozkazy, vrátil se na své místo, kde vsedě a s pokrytou hlavou pronesl slavnostní řeč. Když skončil, první prezident a prezidenti povstali, poklekli na jedno koleno před králem, a když opět vstali, první prezident, stoje a s odkrytou hlavou stejně jako všichni prezidenti, pronesl řeč v odpověď na řeč kancléřovu. Mluvil jménem parlamentu, kdežto kancléř mluvil jménem krále.
Po těchto řečech vystoupil kancléř znovu ke královu lit de justice a na jednom koleni opět přijal jeho rozkazy; po návratu na své místo řekl, že je králova vůle, aby byly přečteny jeho edikty. Na jeho rozkaz je přečetl jeden z písařů. Kancléř pak vyzval královy zástupce, aby podali své návrhy. Jeden z generálních advokátů pak přednesl návrhovou řeč (réquisitoire), jejímž závěrem bylo vždy, že soud má nařídit registraci ediktů. Stalo se však, že několik generálních advokátů, mezi nimiž vynikají Omer Talon a Jérôme Bignon, využilo těchto slavnostních příležitostí, aby panovníkovi přednesli moudrá napomenutí.
Po řeči generálního advokáta sbíral kancléř hlasy, ale jen pro formu. Vystoupil potřetí ke královu lit de justice a požádal ho o jeho mínění; pak se obrátil k princům, ke světským a duchovním pairům, k maršálům Francie, k prezidentům parlamentu, ke státním radům, k dvorním referendářům a k radům parlamentu, kteří všichni hlasovali potichu a pro formu. Po skončení tohoto zdánlivého hlasování šel kancléř počtvrté požádat krále o rozkazy a po návratu na své místo vyslovil formuli registrace, která zněla takto: Král, zasedající na svém lit de justice, nařídil a nařizuje, aby tyto edikty byly zaregistrovány, vyhlášeny a zaslány všem parlamentům a soudcům království. Formule, kterou kancléř jménem krále diktoval písaři, končila takto: Dáno v parlamentu, za přítomnosti krále zasedajícího na svém lit de justice. Král pak opouštěl parlament obklopen stejnou nádherou a stejným průvodem jako při svém příchodu.
Lits de justice byla obvykle pokládána za mocenské zásahy (coups d’État). Parlament se někdy sešel nazítří po lit de justice, aby protestoval proti vynucené registraci, a odtud vznikaly konflikty a nepokoje. Taková byla roku 1648 příčina Frondy.12
Králova přítomnost v parlamentu nestačila k tomu, aby šlo o lit de justice. Důkaz poskytuje Deník Oliviera d’Ormesson: k datu 2. prosince 1665 zaznamenává přítomnost krále v parlamentu, aniž by toto královské zasedání bylo skutečným lit de justice. „Král,“ říká, „vstoupil bez bubnů, trubek a bez jakéhokoli hluku, na rozdíl od lits de justice.“ Při téže příležitosti uvádí ještě jiný rozdíl, který se týká kancléře: „Pan kancléř,“ říká, „tam přišel a deputovali se dva radové velké komory jako obvykle, aby ho přijali, aniž by před ním nesli žezla, jako při lits de justice.“ André d’Ormesson líčí ve svých nevydaných Pamětech jedno z těchto královských zasedání, která nebyla lits de justice. Šlo o trestní proces vedený proti princi de Condé.13 Autor, který byl státním radou, zachází do všech podrobností obřadu, jehož byl očitým svědkem:
„Toho dne (19. ledna 1654) jsem byl kolem osmé hodiny u pana kancléře,14 když mě o tom den předtím uvědomil pan Sainctot, ceremoniář. Pan kancléř mě posadil dozadu vedle sebe, aby dal místo ostatním ve svém kočáru. Když jsem byl u něho, řekl mi, že vévoda z Anjou15 se nedostaví, protože není ve věku, kdy může soudit, a že král je k tomu způsobilý jen díky zákonu království, který ho prohlásil plnoletým ve třinácti letech; že kapitáni tělesné gardy nebudou u krále, protože nemají v parlamentu hlas ani místo; že pařížský prévôt tam rovněž nebude a že vévoda z Joyeuse tam vstoupí jen jako vévoda z Joyeuse a nebude u králových nohou jako velký komoří; že královi zástupci zůstanou přítomni po dobu procesu, třebaže mají ve zvyku se vzdálit, jakmile podají své návrhy písemně; že příbuzní princové sestoupí ze svých míst a požádají, aby byli omluveni z účasti na procesu, a že jim král oznámí, že souhlasí, aby zůstali.
Když jsme přijeli do Sainte-Chapelle a šli odtud zaujmout svá místa, vyšli panu kancléři vstříc páni Chevalier a Champron, radové parlamentu. Usedl nad prvního prezidenta a po celé zasedání se odtud nehnul. Krále, když zaujal své místo, doprovázeli na straně světských pairů, po pravé ruce, vévodové z Guise, z Joyeuse, jeho bratr, z Épernonu, z Elbeufu, ze Sully, z Candale a čtyři maršálové Francie, radové soudu, kteří mezi sebou zaujali pořadí nikoli podle dne, kdy se stali maršály Francie, nýbrž podle dne, kdy byli přijati za rady soudu v parlamentu, jak jim to pan kancléř oznámil, když proti tomu vznesli námitku. Tak maršál z La Mothe-Houdancourt, maršál z Grammontu, maršál z L’Hôpital a maršál z Villeroy zaujali svá místa po vévodech a pairech. Na straně duchovních pairů, po levé ruce, seděli pan z Aumale, arcibiskup remešský, vévoda a pair Francie, biskup z Beauvais (Chouart-Busenval), hrabě a pair, biskup z Châlons (Viallard), hrabě a pair, biskup z Noyonu (Baradas), hrabě a pair. Na nízkém sedadle, pod vévody, hrabě z Brienne (Loménie),16 Bullion, pán z Bonnelles, Le Fèvre d’Ormesson,17 d’Aligre a Morangis-Barrillon, státní radové přijatí do parlamentu.18 Byli přítomni všichni prezidenti soudu kromě prezidenta z Maisons (Longueil), vypovězeného do Conches v Normandii za to, že se se svým bratrem, radou soudu, přidal ke straně princů. Přítomní prezidenti byli páni z Bellièvre, první prezident, z Nesmondu, z Novionu (Potier), de Mesmes (d’Irval), Le Coigneux, Le Bailleul a Molé-Champlâtreux. Přítomní dvorní referendáři byli páni Mangot, Laffemas, Le Lièvre a d’Orgeval-Lhuillier.
Když společnost usedla, pan du Bignon,19 generální advokát, za asistence pana Fouqueta, generálního prokurátora, a pana Talona, rovněž generálního advokáta, předložil králi předmět tohoto shromáždění a mluvil proti neposlušnosti pana Prince;20 a z jeho řeči se zdálo, že krále povzbuzuje, aby mu odpustil a zapomněl na všechny jeho minulé činy; a nakonec odevzdal své návrhy písemně panu Doujatovi, zpravodaji. Pan kancléř řekl královým zástupcům, aby zůstali na svých místech; nad čímž společnost reptala, protože to neodpovídalo pořádku, který se při takových příležitostech dodržuje; a pan kancléř mi při návratu, když jsem byl ještě vedle něho, řekl, že to už neudělá. Pan kancléř se otázal na mínění pana Chevaliera, děkana parlamentu, jednoho ze zpravodajů, a pak pana Doujata, který řekl, že proti panu Princi jsou tři důkazy: první je obecná známost skutků, druhý dopisy a patenty podepsané „Louis de Bourbon“, a pak svědci, kteří proti němu vypověděli o nepřátelských činech. Předtím byly přečteny výpovědi pěti nebo šesti svědků, čtyři nebo pět princových dopisů a jeho patenty. Když pan Doujat domluvil, celá společnost hlasovala jen kývnutím čepice a připojila se k návrhům, které zněly, aby uvedený princ byl obeslán, aby se dostavil osobně, odevzdal se do Conciergerie a dostavil se do měsíce; aby byl obeslán ve městě Péronne veřejným vyhlášením za zvuku trubky a aby jeho statky byly mezitím obstaveny; zatykač na prezidenta Violea, Leneta, Marchina (Marsina), Persana a ještě šest nebo sedm jiných pánů a kapitánů; jejich statky obstaveny atd.“
VI. Ludvík XIV. v parlamentu roku 1655
(K Tomu 11, kap. 17.)
Saint-Simon vypráví, že Ludvík XIV. přišel „v šedém oděvu konat své lit de justice s prutem v ruce, jímž parlamentu pohrozil, a mluvil k němu slovy odpovídajícími tomuto gestu“. Tato dramatická scéna se hluboko vryla do myslí a stala se jedním z obecných míst tradičního dějepisu. Přidali k ní jeden z oněch efektních výroků, které už z paměti národů nevymizí. Ludvík XIV. prý podle tradice odpověděl prvnímu prezidentovi, který mu mluvil o zájmu státu: „Stát jsem já.“ Tato scéna se klade na 20. března 1655.
Co o tom vyprávějí současní dějepisci? Hlavními autory pamětí, kteří v té době psali a zabývali se vnitřními poměry Francie, jsou slečna z Montpensier, paní de Motteville, Montglat a Gourville; je třeba k nim přidat Guie Patina,21 jehož dopisy tvoří skutečné noviny té doby. Slečna z Montpensier, která tehdy žila daleko od Paříže, se zabývá jen intrikami svého malého dvora. Paní de Motteville o těchto scénách, jimž zůstala Anna Rakouská vzdálena, nemluví. Pokud jde o Gourvilla,22 který byl tehdy ve službách Nicolase Fouqueta, zároveň vrchního správce financí a generálního prokurátora, podává zajímavé údaje o ceně, za kterou radové parlamentu prodávali své hlasy.23 Gui Patin, jehož mrzutá povaha je známa, se omezuje na to, že v dopise z 26. března 166524 píše: „Nazítří ráno byl král v paláci, kde dal ověřit množství ediktů o různých úřadech a jiných. Pan Bignon tam přede králem velmi procítěně promluvil a řekl podivuhodné věci, a navzdory všemu to prošlo; interea patitur justus; nec est qui recogitet corde.“ V dopise z 21. dubna dodává: „Parlament se znovu sešel, aby přezkoumal edikty, které dal král ověřit ve své přítomnosti, když byl naposledy v paláci, což bylo koncem postu: to podráždilo radu a byl jim v té věci zaslán zákaz dále se scházet. A aby se nestalo, že král nebude poslechnut, dal si sám tu práci a zajel do paláce s velkým doprovodem, kde jim vlastními ústy, bez jakéhokoli dalšího obřadu, zakázal dále se scházet proti ediktům, které onehdy dal vyhlásit.“
Markýz z Montglatu,25 jehož Paměti vynikají přesností, je ze současných autorů ten, kdo nejvíce zdůrazňuje neobvyklý králův oděv. Zde je ta pasáž: „Král šel 20. března (1655) konat své lit de justice do parlamentu, aby dal ověřit edikty. A protože královská autorita ještě nebyla dobře obnovena, komory se sešly, aby edikty přezkoumaly, s tím, že králova přítomnost odňala hlasování svobodu a že je nutné v jeho nepřítomnosti je prozkoumat, aby se vidělo, zda jsou spravedlivé. Vzpomínka na minulé věci vzbuzovala z těchto shromáždění obavy po neblahých událostech, které způsobila. Tato úvaha přiměla krále, že 10. dubna odjel ze zámku ve Vincennes a přišel ráno do parlamentu v červeném kabátci a šedém klobouku, provázen celým svým dvorem ve stejné výstroji: což bylo až do toho dne neobvyklé. Když byl na svém lit de justice, zakázal parlamentu scházet se; a když řekl pár slov, vstal a odešel, aniž vyslechl jakoukoli řeč.“
Montglat, který byl jako mistr šatny dokonale obeznámen s ceremoniálem, je zaujat jen neobvyklým oděvem krále a jeho dvora. O prutu, který jiní nahradili bičem, neříká ani slovo. Konečně jeden deník z té doby, jehož autor zůstal neznámý, doplňuje Montglatovo vyprávění a podává celou scénu v celém rozsahu, jehož je třeba k opravě mylných tvrzení:26
„Když se parlament,“ říká anonymní autor,27 „sešel v pátek 9. dubna (1655), aby si vyslechl čtení ediktů obšírněji a pozorněji, než to učinil v přítomnosti Jeho Veličenstva, nemohl se dozvědět o jejich dosahu a o nepříjemnostech, které by z nich každý utrpěl, bez hrůzy a bez zmatku, natolik byly k útisku všech jednotlivců i nemožné k provedení.28 Pan kancléř (Séguier) se hájil, jak nejlépe mohl, ‚že o nich,‘ jak říkal, ‚neměl žádnou zprávu‘. Pan strážce pečetí29 ujišťoval, že edikt viděl teprve tehdy, když jej pečetil ráno téhož dne, kdy byl donesen do parlamentu, a celá rada upřímně prohlašovala, že se na něm nijak nepodílela; takže aby utišil tento velký rozruch, který se chystal rozšířit po celém městě a potom do všech provincií, kdyby parlament ve svých shromážděních pokračoval, bylo králi doporučeno, aby se tam vrátil následující úterý, 13. dubna,30 aby je rozpustil a jednou provždy zabránil jejich průběhu. Jeho Veličenstvo tam bylo přijato obvyklým způsobem, ale aniž by společnost věděla cokoli o jeho rozhodnutí. Při vstupu dávalo až příliš zřetelně najevo ve tváři hořkost, kterou mělo v srdci. ‚Každý ví,‘ řeklo jim tónem méně mírným a méně vlídným než obvykle, ‚kolik zmatku vaše shromáždění vyvolala v mém státě31 a kolik nebezpečných následků v něm způsobila. Dozvěděl jsem se, že je zamýšlíte ještě dále konat pod záminkou porady o ediktech, které byly nedávno přečteny a vyhlášeny v mé přítomnosti. Přišel jsem sem zvlášť proto, abych zakázal (přičemž ukázal prstem na pány z vyšetřovacích komor) jejich pokračování, jak to také naprosto činím; a Vám, pane první prezidente32 (přičemž i na něho ukázal prstem), abyste je trpěl nebo povoloval, ať o ně vyšetřovací komory jakkoli naléhají.‘ Poté Jeho Veličenstvo rychle vstalo, aniž kdokoli ze společnosti řekl jediné slovo, a vrátilo se do Louvru a odtud do vincennského lesa, odkud ráno vyjelo a kde na ně čekal pan kardinál.“
To je nejúplnější a nejpodrobnější vyprávění o této scéně, kterou představivost některých historiků tak podivně překroutila. Ludvík XIV., kterému bylo tehdy sedmnáct let, se usadil na zámku ve Vincennes, aby se mohl snáze oddávat potěšení z lovu; to vysvětluje neobvyklý oděv, o němž mluví Montglat. Navzdory králově výslovnému zákazu se parlament nepokládal za poraženého; první prezident vstoupil do jednání s kardinálem Mazarinem a vyšetřovací komory žádaly o shromáždění komor.33 Dne 29. dubna šel první prezident s deputovanými parlamentu prosit krále, aby jim je povolil. „Ale,“ říká autor deníku, „král, setrvávaje v pevnosti, kterou jeho rada pokládala za nezbytnou k úplnému obnovení jeho autority, mu řekl jen, že nechová žádnou hořkost vůči nikomu ze společnosti; že se nechce dotknout jejích výsad; ale že protože prospěch jeho nynějších záležitostí nemůže připustit jejich shromáždění, Jeho Veličenstvo jim jejich pokračování nadto zakazuje.“
VII. Épices
(K Tomu 11, kap. 19.)
Épices (doslova „koření“), o nichž je v tomto svazku Saint-Simona řeč, byly původně dary v naturáliích, které se dávaly soudcům po vyhraném procesu. Tento zvyk byl velmi starý. Svatý Ludvík zakázal soudcům přijímat jako épices víc, než činila hodnota deseti sous za týden. Filip Sličný jim zakázal přijímat víc, než mohli denně spotřebovat ve své domácnosti. Pozvolna se ujal zvyk nahrazovat épices penězi; jméno však zůstalo stejné. Roku 1369 vidíme, jak jeden pán z Tournonu dává svým dvěma zpravodajům dvacet zlatých franků, a to poté, co si to vymohl žádostí podanou parlamentu. Soudci nakonec začali pokládat épices za poplatek, který jim náleží, a jeden rozsudek z roku 1402 rozhodl v tomto smyslu. Dokonce se stranám ve sporu uložilo, aby je odevzdávaly předem, a od té doby se épices nazývala částka, kterou soudci různých soudů dostávali od stran, jejichž proces přezkoumali.
Poznámky
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento dosud nevydaný Saint-Simonův text vděčím laskavosti pana Amédéa Lefèvre-Pontalise, autora výtečné Řeči o životě a Pamětech Saint-Simonových, kterou Francouzská akademie poctila cenou.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Str. 88 a násl. prvního vydání.↩
Vysvětlivka: Leudi (leudes) — franští velmoži a královi družiníci, vázaní k panovníkovi zvláštní přísahou věrnosti.↩
Vysvětlivka: Smlouva z Andelot (587) — dohoda mezi merovejskými králi Guntramem Burgundským a jeho synovcem Childebertem II. Austrasijským, která mimo jiné zaručovala leudům držbu darované půdy.↩
Vysvětlivka: François Guizot (1787–1874) — historik a státník, profesor na Sorbonně, za Ludvíka Filipa ministr a předseda vlády.↩
Vysvětlivka: Hinkmar (asi 806–882) — arcibiskup remešský od roku 845, přední církevní a politická osobnost západofranské říše.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento dopis tvoří skutečné pojednání pod názvem De ordine palatii. Reprodukuje starší dokument, který sepsal Adalhard, opat z Corbie, příbuzný a rádce Karla Velikého.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Vyznačil jsem místa, která potvrzují Saint-Simonovo vyprávění.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Listy o lits de justice od Le Paige, Paříž 1756.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Sbírka nařízení francouzských králů, sv. XI, str. 228, čl. 14: „Que nul ne se parte de son siège ne vienne seoir de lez le lict du roy les chambellans exceptez, ne ne vienne conseillier à luy, se il ne l’appelle.“ (Ať nikdo neopouští své místo a nepřichází usednout vedle králova lože, vyjma komoří, ani k němu nepřichází radit, nezavolá-li ho.)↩
Vysvětlivka: Eduard z Woodstocku, zvaný Černý princ (1330–1376), nejstarší syn anglického krále Eduarda III., jako vévoda z Guyenne (Akvitánie) leník francouzského krále.↩
Vysvětlivka: Fronda (1648–1653) — řada povstání pařížského parlamentu a vysoké šlechty proti vládě regentky Anny Rakouské a kardinála Mazarina za nezletilosti Ludvíka XIV.↩
Vysvětlivka: Ludvík II. Bourbon, princ de Condé, zvaný Velký Condé (1621–1686) — vojevůdce, který za Frondy přešel na stranu Španělska a bojoval proti Francii až do pyrenejského míru (1659).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Kancléřem byl tehdy Pierre Séguier.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Bratr Ludvíka XIV., který přijal jméno vévoda z Orléans po smrti svého strýce Gastona, vévody z Orléans.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Hrabě z Brienne, pán z La Ville-aux-Clercs, byl jedním ze čtyř státních sekretářů.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jde o samotného autora těchto Pamětí, Andrého Le Fèvre d’Ormesson, otce Olivierova, jehož deník jsem často citoval.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tito radové se nazývali čestní radové, což byl titul udělovaný zřídka a jen vynikajícím mužům.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jérôme Bignon je v těchto Pamětech obvykle nazýván du Bignon. Generální prokurátor, ačkoli byl generálním advokátům hierarchicky nadřízen, se omezoval na účast na královských zasedáních a lits de justice. Slovo měl generální advokát.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ludvík Bourbon, princ de Condé.↩
Vysvětlivka: Gui Patin (1601–1672) — pařížský lékař, děkan lékařské fakulty, autor proslulé korespondence plné novinek a jízlivých soudů.↩
Vysvětlivka: Jean Hérault de Gourville (1625–1703) — dobrodruh a finančník, nejprve ve službách vévody z La Rochefoucauld, pak vrchního správce financí Fouqueta; zanechal paměti.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): „Když mi pan Fouquet jednoho dne mluvil o tom, jak těžké je dát v parlamentu ověřit edikty, řekl jsem mu, že ve všech komorách jsou radové, kteří strhnou většinu ostatních; že se domnívám, že by se s nimi dalo promluvit prostřednictvím lidí z jejich známosti, dát každému z nich pět set tolarů odměny a dát jim naději na stejnou částku i později k Novému roku. Sestavil jsem zvláštní seznam a byl jsem pověřen, abych navštívil část z nich, které jsem znal. Totéž se udělalo s ostatními…. Nějaký čas nato se v parlamentu naskytla příležitost, při níž pan Fouquet dobře poznal, že to, co udělal, mělo užitečný úspěch.“ Paměti Gourvillovy, k roku 1655.↩
Ediční poznámka: Rok 1665 je zjevně tisková chyba za 1655: dopis se týká zasedání z března 1655, o němž je tu řeč.↩
Vysvětlivka: François de Paule de Clermont, markýz z Montglatu (1620–1675) — mistr šatny Ludvíka XIV. a autor pamětí o válkách a dvoru v letech 1635–1660.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento rukopisný deník je uložen v Císařské knihovně pod č. 1238 d (bis); S. F.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Fol. 326 a násl.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Z této pasáže je vidět, že autor nebyl nakloněn fiskálním ediktům a že by si nebyl nechal ujít příležitost zdůraznit okolnosti, které by svědčily o násilnosti vlády.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Strážcem pečetí byl od roku 1651 Mathieu Molé.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Je tu nepatrný rozdíl v datu proti Montglatovi. Anonymní deník uvádí přesně dny; to by naklánělo váhy v jeho prospěch.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Nebyla to snad tato slova, co dalo podnět ke slavné větě: Stát jsem já? Mnohé údajné historické výroky nemají vážnější původ.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Prvním prezidentem byl tehdy Pomponne de Bellièvre.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tyto podrobnosti jsou v anonymním deníku, který jsem citoval výše.↩