Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom jedenáctý (1713–1715)

Kapitola dvacátá druhá

Rok 1715. — Grillo přijíždí králi poděkovat jménem španělské královny. — Listina „brevet de retenue“ na tři sta tisíc livrů vévodovi z Bouillonu na jeho guvernérství v Auvergne. — Tři tisíce livrů penze Arpajonovi; šest tisíc Harlayovi, intendantovi v Pau. — Bavorský kurfiřt ve Versailles. — Kolínský kurfiřt se tam s králem loučí a vrací se do svých zemí. — Sňatek hesensko-kasselského dědičného prince se sestrou švédského krále. — Smrt princezny z Isenghien (rozené Pot), bez dětí. — Smrt; povaha a rodina hraběte z Grignanu; rozdělení jeho úřadů. — Smrt a povaha maršála z Chamilly; rozdělení jeho úřadů. — Povaha, život, chování a smrt Fénelona, arcibiskupa z Cambrai. — Pletichy Fleuryho, biskupa z Fréjus, aby se stal učitelem Ludvíka XV. — Původ nesmiřitelné nenávisti a pronásledování bez mezí a míry, které vedl Fleury, biskup z Fréjus, později kardinál a pán království, proti otci Quesnelovi a jansenistům. — La Parisière, biskup z Nîmes, Zópyros otce Telliera. — Jeho ultramontánní vynález; jeho bídná smrt. — Smrt a povaha abbého z Lionne a Henriota, biskupa z Boulogne. — Gesvres, arcibiskup z Bourges, získává nominaci na kardinálský klobouk od obou polských králů, Stanislava a saského kurfiřta. — Languet jmenován biskupem ze Soissons a uděleno několik dalších obročí. — Smrt a povaha vévodkyně z Nevers. — Bezvýsledná zlomyslnost pana Prince.

Tento rok začal díky, které španělská královna vzdala králi za dary, jež od něho dostala prostřednictvím vévody ze Saint-Aignan. Vyslala k němu markýze Grilla, janovského šlechtice, kterého měla v oblibě a kterého učinila španělským grandem, jakmile se tam zmocnila vlády.

Pan z Bouillonu dostal listinu „brevet de retenue“ na 100 000 tolarů na své guvernérství v Auvergne; markýz z Arpajonu penzi 1000 tolarů a Harlay, syn zplnomocněného velvyslance při ryswickém míru, 2000. Byl intendantem v Pau. Král se nikdy ani v té nejmenší věci nezpronevěřil své zřetelné a ve všem patrné přednosti, kterou dával taláru před mečem a měšťákovi před šlechticem.

Bavorský kurfiřt střílel v Malém parku, což byla přízeň, jíž synové Francie dosahovali jen zřídka; potom hrál u paní Vévodkyně, večeřel a hrál u d’Antina, krále vůbec neviděl a odjel zpátky. Zároveň se vědělo, že švédský král, který byl stále ve Stralsundu, přislíbil svou sestru princeznu Ulriku dědičnému princi hesensko-kasselskému, který se s ní měl oženit ve Stockholmu.1 Je to tentýž princ, který vždycky sloužil ve spojeneckých armádách proti Francii a kterého v Itálii porazil Médavy téměř současně se zrušením obléhání Turína. Kolínský kurfiřt se odpoledne rozloučil s králem v jeho kabinetu, aby se konečně vrátil do svých zemí; ke králi vešel i od něho odešel jako obvykle zadem.

Paní z Isenghien zemřela při porodu mrtvého dítěte. Byla rozená Pot, jediná dcera posledního markýze z Rhodes, a myslím, že poslední z tohoto slavného a starobylého rodu. Byla rozhádaná se svou matkou, rozenou Simianovou, neteří zesnulého biskupa-vévody z Langres, proti jejíž vůli se provdala. Její smrt přinesla smíření.

Hrabě z Grignanu, jediný generální místodržitel a velitel Provence a rytíř řádu, zeť paní de Sévigné,2 která o něm tolik píše ve svých dopisech, zemřel ve věku osmdesáti tří let v hostinci na cestě z Lambesc do Marseille. Byl to velký muž, velmi urostlý, ošklivý, který si velmi dobře uvědomoval, kým je, velmi čestný, velmi zdvořilý, velmi vznešený, ve všem velmi úslužný a v Provenci všeobecně vážený, milovaný a ctěný; tam se také tím, jak rozhazoval, a protože mu nikdo nepomáhal, zruinoval. Zůstaly mu jen dvě dcery: paní z Vibraie, dcera sestry vévodkyně z Montausier, kterou špatné zacházení poslední paní z Grignanu, rozené Sévignéové, donutilo k velmi nerovnému sňatku a která byla s nimi vždycky rozhádaná; a paní ze Simiane, dcera oné Sévignéové, kterou matka zbožňovala, tak jako tu zase zbožňovala její matka. Provdala se za Simiana z oboustranné lásky. Ten sloužil v armádě málo a byl prvním šlechticem komory vévody z Orléans, tehdy nevýznamný úřad, který mu však sledem událostí vynesl generální místodržitelství Provence, o němž král v době své smrti ještě nerozhodl.

Maršál z Chamilly zemřel v Paříži 7. ledna po dlouhé nemoci ve věku sedmdesáti devíti let.3 Byl to velký a tlustý muž, velmi urostlý, nesmírně vynikající svou statečností a řadou činů a proslulý obranou Grave. Mluvilo se o něm jinde už několikrát. Byl to muž velmi čestný a poctivý a všude žil velmi důstojně; ale měl tak málo ducha, že to každého vždy znovu překvapovalo, a jeho žena, která ho měla mnoho, byla často v rozpacích. Za mlada sloužil v Portugalsku a právě jemu byly psány ony proslulé Portugalské listy, od jeptišky, kterou tam poznal a která se do něho šíleně zamilovala.4 Neměl děti. Jmenoval se Bouton; z toho rodu byli komoří posledních burgundských vévodů, z kteréžto provincie pocházeli. Uvolnil jen guvernérství Štrasburku, které král dal maršálu z Huxelles; bylo to pěkné sousto přidané k jeho guvernérství Alsaska, kam se však už nikdy nevrátil. Pravda je, že za Štrasburk, který vynášel přes 30 000 livrů ročně, vrátil 12 000 livrů platu z guvernérství Brisachu.

Na samém počátku ledna vstoupil ke mně ve Versailles, právě když jsem dojídal oběd, Fénelon, dnes státní rada z vojenského stavu, generálporučík, guvernér Le Quesnoy a rytíř řádu, předtím velvyslanec v Holandsku. Velmi zarmouceně mi řekl, že se právě od kurýra dozvěděl, že arcibiskup z Cambrai, jeho prastrýc, je na tom velmi zle, a že mě přišel poprosit, abych u vévody z Orléans vymohl, aby k němu okamžitě poslal svého lékaře Chiraca, a abych mu půjčil svůj cestovní kočár. Ihned jsem vstal od stolu. Poslal jsem pro kočár a šel jsem k vévodovi z Orléans, který poslal pro Chiraca a nařídil mu odjet a zůstat v Cambrai, dokud tam bude zapotřebí. Mezi Fénelonovým příchodem ke mně a Chiracovým odjezdem neuběhla ani hodina a Chirac jel jedním tahem do Cambrai. Našel arcibiskupa bez naděje a ve stavu, kdy už nebylo možné zkusit žádný lék. Přesto tam zůstal čtyřiadvacet hodin, po nichž arcibiskup zemřel. Tak jsem to byl já, jehož se tolik obával u vévody z Orléans pro budoucí časy, kdo mu prokázal poslední službu. Tato osobnost byla tak známá a tak proslulá, že po tom, co se o ní na mnoha místech zde říká, by bylo zbytečné se o ní příliš šířit, ačkoli přece jen není možné se u ní trochu nezastavit.

Viděli jsme zde jeho původ ze staré a dobré šlechty, ozdobený velvyslanectvími, různými úřady, řetězem Svatého Ducha za Jindřicha III. a sňatky; jeho chudobu, jeho temné začátky, jeho různé pokusy u jansenistů, u jezuitů, u otců oratoriánů a u semináře Saint-Sulpice, kterého se nakonec, ne bez potíží, zachytil a který ho uvedl k vévodům z Chevreuse a z Beauvilliers; rychlý vzestup v jejich vážnosti, místo učitele dětí Francie, které mu tato vážnost vynesla, co z něho dokázal udělat, prameny a průběh katastrofy jeho názorů i jeho postavení; díla, která sepsal, i ta, která mu na ně odpověděla; obratné úskoky, jichž užil a které ho nedokázaly zachránit, nemilost jeho stoupenců, přátel a ochránců, a jak málo chybělo, aby strhla do záhuby i vévody z Chevreuse a z Beauvilliers; a nesrovnatelný čin Noaillese, arcibiskupa pařížského, později kardinála, který se tím na dlouho rozkmotřil se svým bratrem vévodou a se svou švagrovou; různé zvraty jeho aféry, kterou nakonec přenesl do Říma, kde proti němu král dal jednat svým jménem jako strana sporu; jeho odsouzení, kanonicky přijaté všemi shromážděními církevních provincií království podléhajících králi; pohotovost, jasnost a okázalost jeho podrobení a jeho obdivuhodné chování na jeho vlastním provinčním shromáždění vůči Valbellovi, biskupovi ze Saint-Omer, který se tím zostudil; konečně štěstí, že si zcela a navždy uchoval srdce i vážnost monseigneura vévody z Bourgogne, vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers a všech svých přátel, aniž kterýkoli z nich ochladl, navzdory příkrosti a hloubce jeho pádu, stále činnému pronásledování ze strany paní z Maintenon, propasti otevřené na straně krále a sedmnácti letům vyhnanství; všichni byli k němu stejně vřelí, stejně pozorní, stejně pokládali všechno, co se ho týkalo, za svou hlavní věc, stejně se podřizovali jeho duchovnímu vedení, stejně dychtivě využívali všeho, aby ho znovu dostali na první místo, jako v prvních chvílích jeho nemilosti, a všichni s největší mírou úcty ke králi, ale aniž to skrývali, a ze všech nejméně vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers, celá jejich rodina, ba i sám monseigneur vévoda z Bourgogne.

Tento prelát byl velký hubený muž, dobře urostlý, bledý, s velkým nosem, s očima, z nichž oheň a duch vytryskovaly jako proud, a s tváří, jaké jsem nikdy neviděl podobnou a jakou nebylo možné zapomenout, i kdyby ji člověk viděl jen jednou. Spojovala všechno a protiklady v ní spolu nezápasily. Měla vážnost i galantnost, přísnost i veselost; stejnou měrou z ní byl cítit učenec, biskup i velký pán; co v ní, stejně jako v celé jeho osobě, vystupovalo navrch, byla jemnost, duch, půvab, slušnost a nade vše vznešenost. Bylo třeba úsilí, aby se na něho člověk přestal dívat. Všechny jeho portréty jsou jako živé, ale žádný nedokázal zachytit přesnost souladu, který na originálu udivoval, ani jemnost každého rysu, jejž tato tvář spojovala. Jeho způsoby jí odpovídaly ve stejné míře, s nenuceností, která dodávala nenucenosti i ostatním, a s oním vzezřením a vkusem, které se získávají jen stykem s nejlepší společností a s velkým světem a které se samy sebou rozlévaly do všech jeho rozhovorů; k tomu přirozená výmluvnost, laskavá, květnatá; zdvořilost podmanivá, ale vznešená a přiměřená; řeč snadná, jasná, příjemná; schopnost jasně a zřetelně se vyjádřit i v nejspletitějších a nejtvrdších látkách; a k tomu muž, který nikdy nechtěl mít víc ducha než ti, s nimiž mluvil, který se přizpůsoboval každému, aniž to dal kdy pocítit, který lidem dodával volnosti a jako by je očarovával, takže nebylo možné se od něho odtrhnout, ani se mu ubránit, ani ho znovu nevyhledávat. Právě tento tak vzácný talent, který měl v nejvyšší míře, udržel všechny jeho přátele po celý jeho život tak úplně k němu připoutané navzdory jeho pádu, a který je i v jejich rozptýlení sváděl dohromady, aby spolu o něm mluvili, aby po něm truchlili, aby po něm toužili, aby k němu lnuli stále víc, jako Židé k Jeruzalému, a aby vzdychali po jeho návratu a stále v něj doufali, jako ten nešťastný národ dosud čeká a vzdychá po Mesiáši. Touto prorockou autoritou, kterou si získal nad svými, si také zvykl na vládu, která ve své mírnosti nesnesla odpor. Proto by také dlouho nesnášel společníka, kdyby se byl vrátil ke dvoru a vstoupil do rady, což byl vždy jeho velký cíl; a jakmile by se jednou pevně usadil a přestal potřebovat ostatní, bylo by velmi nebezpečné nejen se mu vzepřít, ale i nebýt k němu stále povolný a plný obdivu.

Uchýlen do své diecéze, žil tam se zbožností a pracovitostí pastýře, s uměním a nádherou člověka, který se ničeho nezřekl a který si hledí naklonit všechny lidi a všechny věci. Nikdy nikdo neměl víc než on vášeň líbit se, a to sluhovi stejně jako pánovi; nikdy ji nikdo nedovedl dál, s úsilím soustavnějším, stálejším, všeobecnějším; nikdy nikdo v tom nedosáhl úplnějšího úspěchu. Cambrai je místo velkého přílivu lidí a velkého průjezdu; nic se nevyrovnalo zdvořilosti, rozlišování a vlídnosti, s nimiž tam přijímal každého. V prvních letech se mu lidé vyhýbali a on se za nikým nehonil; ponenáhlu mu kouzlo jeho způsobů přivedlo jistý hlouček. Pod záštitou tohoto malého zástupu byli mnozí z těch, které strach odradil, ale kteří si také přáli zasít semena pro jiné časy, rádi, když měli příležitost projet Cambrai. Jeden za druhým se tam všichni hrnuli. Jak monseigneur vévoda z Bourgogne začínal hrát úlohu, prelátův dvůr rostl; a stal se skutečným dvorem, jakmile se jeho žák stal dauphinem. Počet lidí, které tam přijal, množství těch, které ubytoval u sebe, když projížděli Cambrai, péče, kterou věnoval nemocným a raněným, jež při různých příležitostech přinesli do jeho města, mu získaly srdce vojska. Byl stále v nemocnicích a u nejnižších důstojníků, pozorný k vyšším, mnoho jich měl u sebe, a to i po několik měsíců za sebou, až do jejich úplného uzdravení, bděl jako pravý pastýř nad spásou jejich duší, s onou znalostí světa, která je dovedla získat a mnohé přiměla, aby se obraceli přímo na něho, a nikdy se neodepřel ani nejnižšímu z nemocných, kteří k němu chtěli jít, a věnoval se jim, jako by neměl jiné starosti; a nebyl o nic méně činný v tělesné úlevě. Vývary, jídla, pochoutky proti nechutenství, často i léky vycházely z jeho domu v hojnosti; a při tak velkém množství panoval pořádek a péče o to, aby každá věc byla ve svém druhu ta nejlepší, jaké nelze pochopit. Předsedal nejdůležitějším lékařským poradám; a je také neuvěřitelné, do jaké míry se stal modlou vojáků a jak jeho jméno zaznívalo až do středu dvora.

Jeho almužny, jeho biskupské vizitace, opakované několikrát do roka, díky nimž sám do hloubky poznal všechny části své diecéze, moudrost a mírnost jeho správy, jeho častá kázání ve městě i na vesnicích, snadný přístup k němu, jeho lidskost k malým, jeho zdvořilost k ostatním, jeho přirozený půvab, který zvyšoval cenu všeho, co říkal a dělal, způsobily, že ho lid zbožňoval; a kněží, jimž se prohlašoval otcem a bratrem a s nimiž se všemi tak jednal, ho všichni nosili v srdci. Při tolika umění a takové horlivosti zalíbit se, a to tak všeobecně, nic nízkého, nic obyčejného, nic strojeného, nic nepatřičného, vždy to, co se ke komu hodilo; u něho snadný přístup, rychlé a nezištné vyřízení věcí; týž duch, vdechnutý jeho duchem, ve všech, kdo pod ním v té velké diecézi pracovali; nikdy pohoršení ani nic násilného proti komukoli; všechno v něm i u něho v nejvyšší slušnosti. Jeho dopoledne patřila záležitostem diecéze. Protože měl ducha vznešeného a pronikavého, protože v diecézi stále sídlil a nebylo dne, kdy by nevyřídil, co se naskytlo, bylo to každý den zaměstnání krátké a lehké. Potom přijímal, kdo ho chtěl vidět, pak šel sloužit mši, a sloužil ji rychle; bylo to vždy v jeho kapli, kromě dnů, kdy celebroval slavnostně, nebo když ho nějaký zvláštní důvod přiměl sloužit ji jinde. Po návratu domů obědval se společností, vždy početnou, jedl málo a lehce, ale dlouho zůstával u stolu kvůli ostatním a okouzloval je nenuceností, rozmanitostí, přirozeností a veselostí své konverzace, aniž kdy sestoupil k čemukoli, co by nebylo hodno biskupa i velkého pána; když vstal od stolu, zůstával se společností jen krátce. Přivykl ji k tomu, aby u něho žila bez nucenosti a aby se ani on kvůli ní nenutil. Odešel do svého kabinetu a pracoval tam několik hodin, které prodlužoval, bylo-li špatné počasí a neměl-li co dělat mimo dům.

Když vyšel z kabinetu, chodil na návštěvy nebo se procházet pěšky za město. Tento pohyb měl velmi rád a rád ho prodlužoval; a nebyl-li tu nikdo z těch, které u sebe ubytoval, nebo nějaká vznešená osoba, vzal s sebou některého generálního vikáře a některého jiného duchovního a hovořil s nimi o diecézi, o věcech zbožnosti nebo učenosti; často do toho vpletl příjemné odbočky. Večery trávil s těmi, kdo u něho bydleli, večeřel s předními z oněch armádních průjezdů, když nějaký přišel, a jeho stůl byl pak prostřen jako v poledne. Jedl ještě méně než při obědě a vždy šel spát před půlnocí. Ačkoli byl jeho stůl nádherný a vybraný a všechno u něho odpovídalo postavení velkého pána, nebylo tam přece nic, z čeho by nebylo cítit biskupský úřad a nejpřesnější kázeň, uprostřed nejpočestnější a nejlaskavější volnosti. On sám byl vždy přítomným příkladem, jehož však nebylo možné dostihnout; všude pravý prelát, všude také velký pán, všude ještě autor Telemacha. Nikdy ani slovo o dvoru, o státních věcech, nic, co by se dalo vytknout nebo z čeho by byla sebeméně cítit nízkost, lítost nebo lichocení; nikdy nic, co by jen dalo tušit, čím býval, nebo čím ještě mohl být. Při tolika velkých přednostech velký pořádek v domácích záležitostech a velká kázeň v diecézi; ale bez malichernosti, bez pedanterie, aniž kdy kohokoli jakéhokoli stavu obtěžoval kvůli věroučným otázkám.

Jansenisté žili v cambraiské diecézi v hlubokém pokoji, a bylo jich tam velké množství; mlčeli tam a arcibiskup vůči nim také. Bylo by si pro něho přát, aby i ty mimo ni nechal ve stejném klidu; ale byl příliš důvěrně spjat s jezuity a příliš mnoho od nich očekával, než aby jim nedopřál to, co nerušilo jeho vlastní klid. Byl také příliš pozorný ke svému malému vyvolenému stádci, jehož byl srdcem, duší, životem i věštírnou, než aby mu čas od času nedopřál pastvu několika spisů, které kolovaly v jeho rukou s nejvyšší dychtivostí a jejichž chvála se rozléhala. Jansenisté ho tvrdě vyvraceli; a je navíc pravda, že mlčení ve věcech nauky by se slušelo autorovi tak slavnostně odsouzené knihy Výklad zásad svatých; ale ctižádost nebyla ani zdaleka mrtvá; rány, které dostával v odpovědích jansenistů, se mu stávaly novými zásluhami u přátel a pro jezuity novými důvody, aby udělali a podnikli všechno, co by mu zajistilo hodnost a mocenská místa v církvi i ve státě. Jak se bouřlivé časy vzdalovaly a časy jeho dauphina se blížily, tato ctižádost se mocně probouzela, třebaže skrytá pod zdrženlivostí, která ho jistě musela stát mnoho. Slavný Bossuet, biskup z Meaux, už nežil, ani Godet, biskup z Chartres. Konstituce zničila kardinála z Noailles; otec Tellier se stal všemocným. Tento králův zpovědník byl zcela jeho, stejně jako výkvět jezuitského vedení; a celé Tovaryšstvo se k němu otevřeně hlásilo od smrti otce Bourdaloua,5 otce Gaillarda a několika dalších předních jezuitů, kteří mu byli nepřátelští, kteří zdržovali i jiné a které politika představených nechávala jednat, aby proti celému řádu nepopudila krále ani paní z Maintenon; ale tyto časy pominuly a celý ten obávaný řád byl s ním konečně zajedno. Král ho v poslední době při dvou či třech příležitostech nemohl nepochválit. Otevřel své sýpky vojsku v době drahoty, kdy byli dodavatelé proviantu u konce se silami, a dobře se střežil přijmout za to cokoli, ačkoli by z toho mohl vytěžit velké sumy, kdyby obilí prodal jako obvykle. Lze si představit, že tato služba nezůstala zahrabána, a právě ona také dovolila poprvé se odvážit vyslovit před králem jeho jméno. Vévoda z Chevreuse se konečně odvážil ho navštívit a jindy ho přijmout v Chaulnes; a lze si představit, že to nebylo, aniž se ujistil, že to král schvaluje.

Fénelon, navrácen konečně k nejlichotivějším a nejvyšším nadějím, nechal toto semeno klíčit samo od sebe; ale nemohlo dozrát. Tak málo očekávaná smrt dauphina ho zdrtila a smrt vévody z Chevreuse, která za ní brzy následovala, tu hlubokou ránu rozjitřila; smrt vévody z Beauvilliers ji učinila nevyléčitelnou a srazila ho k zemi. Byli jedno srdce a jedna duše, a ačkoli se od vyhnanství nikdy neviděli, Fénelon ho z Cambrai vedl až do nejmenších podrobností. Navzdory hlubokému žalu nad smrtí dauphina se přece v tomto ztroskotání chytil prkna. Ctižádost vyplouvala nad vším a chytala se všeho. Jeho duch se vždycky líbil vévodovi z Orléans. Pan z Chevreuse mezi nimi pěstoval a udržoval vážnost a přátelství a já jsem k tomu také přispěl z oddanosti k vévodovi z Beauvilliers, který u mě mohl všechno. Po tolika ztrátách a nejtvrdších zkouškách byl tento prelát stále ještě mužem nadějí; a nevložil je špatně. Viděli jsme, jaká opatření mě vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers přiměli pro něho u tohoto prince učinit a že se zdařila natolik, že mu byla určena nejvyšší místa, a že jsem mu o tom dal prostřednictvím obou vévodů ujištění; jejich zbožnost se o něho tak živě zajímala a byli přesvědčeni, že nic nemůže být pro církev tak užitečné ani pro stát tak důležité jako postavit ho ke kormidlu vlády; ale bylo rozhodnuto, že bude mít jen naděje. Viděli jsme, že ho nic nemohlo uklidnit, pokud jde o mě, a že mi to vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers přiznávali. Nevím, zda se ten strach jejich ztrátou ještě zvětšil a zda si myslel, že když už je nemá, aby mě drželi, nebudu už k němu tentýž, ačkoli jsem s ním nikdy neměl žádný styk — před jeho vyhnanstvím jsem byl příliš mladý a potom nebyla žádná příležitost. Ať je tomu jakkoli, jeho slabá tělesná konstituce nemohla odolat tolika starostem a protivenstvím. Smrt vévody z Beauvilliers mu zasadila poslední ránu. Nějakou dobu se držel silou odvahy, ale síly mu docházely. Vody, jako Tantalovi, příliš vytrvale ustupovaly od jeho rtů pokaždé, když už si myslel, že se jich dotýká, aby uhasil palčivost své žízně.

Podnikl krátkou vizitační cestu a na nebezpečném místě se s ním převrhl kočár; nikdo nebyl zraněn, ale viděl celé nebezpečí a jeho chatrné tělo utrpělo celý otřes té nehody. Přijel do Cambrai churav, přidala se horečka a příznaky přicházely tak rychle za sebou, že už nebylo pomoci; ale hlavu měl stále volnou a jasnou. Zemřel v Cambrai 7. ledna tohoto roku, uprostřed skrytého žalu, a na prahu splnění svých nejvyšších tužeb. Věděl, jak králův stav upadá, věděl, co ho čeká po králi. Už se ho zevnitř radili a zvenčí se mu znovu dvořili, protože záliba ve vycházejícím slunci už prosákla. Nesla ho neúnavně činná horlivost jeho malého stádce, které se stalo vybraným jádrem velké strany konstituce z nenávisti ke starým nepřátelům arcibiskupa z Cambrai, kteří nebyli o nic menšími nepřáteli nauky jezuitů; o tu šlo, aby se z nauky, jež byla od dob jejich otce Moliny jen s velkou nesnází trpěna, stala naukou vítěznou, vládnoucí a jedinou. Kolik mocných důvodů želet života; a jak hořká je smrt za okolností tak dokonalých a ze všech stran tak příznivých! Přesto na něm nebylo nic znát. Ať už z lásky k dobré pověsti, která byla vždy věcí, jíž dával přednost přede vším, ať z velikosti duše, která nakonec pohrdá tím, čeho nemůže dosáhnout, ať z omrzení světem, který ho tak ustavičně klamal, a jeho podobou, která pomíjí a která se mu chystala uniknout, ať ze zbožnosti oživené dlouhým zvykem a oživené snad i těmito smutnými, ale mocnými úvahami, zdál se lhostejný ke všemu, co opouštěl, a zaujatý jedině tím, co ho čekalo, s klidem a pokojem, které vylučovaly jen zmatek a které zahrnovaly pokání, odpoutanost, jedinou péči o věci duchovní a o diecézi, konečně s důvěrou, která jen vyplouvala nad pokorou a bázní.

V tomto stavu napsal králi dopis o duchovních věcech své diecéze, který o něm samém neříkal ani slovo, v němž nebylo nic než dojemné a nic, co by se nehodilo velkému biskupovi na smrtelném loži. Jeho smrt, ve věku necelých pětašedesáti let, posilněného svátostmi církve, uprostřed jeho blízkých a jeho duchovenstva, mohla být pokládána za velké poučení pro ty, kdo zůstávali naživu, a zanechat velké naděje o tom, který byl povolán. Zděšení v celém Nizozemí bylo nesmírné. Zkrotil tam i nepřátelská vojska, která dbala o ochranu jeho majetku stejně, ba ještě více než naše. Jejich generálové i bruselský dvůr si zakládali na tom, aby ho zahrnovali zdvořilostmi a největšími projevy úcty, a protestanti přinejmenším stejně jako katolíci. Žal byl tedy upřímný a všeobecný v celém rozsahu Nizozemí. Jeho přátelé, a zvláště jeho malé stádce, upadli do propasti nejtrpčího zármutku. Celkem vzato to byl skvělý duch a velký muž. Lidství se za něho rdí kvůli paní Guyonové, v jejímž obdivu, ať skutečném nebo předstíraném, stále žil, aniž kdy byly jeho mravy sebeméně podezírány, a zemřel, když byl jejím mučedníkem, aniž ho kdy bylo možné od ní odloučit. Navzdory notorické falešnosti všech jejích proroctví zůstala vždy středem, v němž se v tom malém stádci všechno sbíhalo, a věštírnou, podle níž Fénelon žil a vedl ostatní.

Rozepsal-li jsem se o této osobnosti poněkud víc, strhla mě k tomu zvláštnost jeho talentů, jeho života, jeho proměnlivých osudů, role a rozruch, jež ve světě způsobil; byl jsem také přesvědčen, že nedlužím méně zesnulému vévodovi z Beauvilliers, pokud jde o přítele a mistra, který mu byl tak drahý, a chtěl jsem ukázat, že nebylo divu, že jím byl tak okouzlen — on, který ve své upřímnosti v něm nikdy neviděl nic než nejvznešenější zbožnost a nepodezíral ho ani z ctižádosti. U pana z Cambrai bylo všechno tak přesně vyměřeno, že zemřel, aniž byl dlužen jediný groš, a bez jakýchkoli peněz.

Jeden prelát, šťastnější pro tento svět, ale který chtěl učinit šťastným jen sebe, položil v té době první základ vlády, jež udivila Evropu a jež se zároveň stala největším a nejtrvalejším neštěstím Francie. Mluvím o příliš proslulém Fleurym, který už před více než dvěma lety složil Bohu účty ze svého dlouhého života a ze své všemocné a zhoubné vlády, o níž ještě není čas mluvit. Viděli jsme jeho více než temné začátky, jeho postup z více než podezřelých příčin, s jakým úsilím a jak pozdě se stal biskupem z Fréjus, i předpověď, kterou král vyslovil před kardinálem z Noailles, když od něho tento kardinál proti králově vůli vymohl toto biskupství. Fleury tam živořil daleko od dvora a velkého světa, kam se odvažoval přijíždět jen zřídka. Viděli jsme také, jak se snažil si to vynahradit v Provenci a v Languedocu; podivné chování, jehož se, na francouzského biskupa, dopustil, když pan Savojský přišel do Fréjus při výpravě na Toulon; spravedlivý hněv krále a umění i smělost, jichž Torcy použil, aby od něho odvrátil nejtěžší projevy nevole; ale ctižádost se žádnou překážkou nedá odradit. Celý život se dvořil maršálu z Villeroy. Viděl paní z Dangeau a paní z Lévis v důvěrném okruhu paní z Maintenon a při všech králových soukromých zábavách. Vždy si pěstoval Dangeaua a jeho ženu, u nichž se často scházela dobrá společnost dvora a kteří byli důvěrnými přáteli maršála z Villeroy. Vetřel se k paní z Lévis a podmanil si ji svými způsoby, svou přívětivostí, svou řečí. Při nejvyšší přízni, v níž viděl maršála z Villeroy u krále — vrácen ke dvoru a potom bez ustání podporován paní z Maintenon —, nepochyboval, že s ním král počítá ve svých opatřeních, zvláště od chvíle, kdy ho viděl nastoupit po vévodovi z Beauvilliers na jeho místa v radě. Vždy se dvořil panu du Maine; a z toho všeho usoudil, že bude-li postupovat přes ty dvě dámy, může se dát jmenovat učitelem. Obě byly zcela na jeho straně; paní z Dangeau mohla mnoho u maršála z Villeroy. Ten a pan du Maine byli v nejdůvěrnějším spojení, jehož poutem byla paní z Maintenon. Jezuité ho znali příliš dobře, než aby mu důvěřovali; a právě to rozhodlo o jeho štěstí.

Paní z Maintenon je nenáviděla a důvody jsme viděli jinde. Maršál z Villeroy je v duchu neměl rád o nic víc než ona. Pan du Maine toho věděl příliš mnoho, než aby chtěl učitele z jejich ruky, jimi vedeného, poučovaného a podporovaného. Obě dámy prolomily ledy u paní z Maintenon a byly dobře přijaty. Paní z Dangeau promluvila s maršálem z Villeroy, který se snadno naklonil muži, jehož celý život chránil, a to tak, že ho někdy i ubytovával u sebe. Svěřil se s tím panu du Maine, který neměl nic proti Fleurymu, a když viděl, že se líbí paní z Maintenon, snadno svolil, že ho podpoří. Když byla tato opatření učiněna, Fleury pochopil, že je třeba odstranit každou záminku k odmítnutí tím, že se vzdá biskupství ležícího na samém konci království. S těmito nadějemi požádal, aby se ho směl vzdát, pod záminkou svého zdraví. Otec Tellier, jakkoli byl obratný a prozíravý, v tom past nevycítil. Ten krok se mu zdál lhostejný; šlo o biskupství, které mohl obsadit některým ze svých chráněnců, a myslel jen na to, aby se s Fleurym vypořádal lacino, když mu dá jen nevelké opatství. Brzy nato se uprázdnilo opatství Tournus; bylo mu nabídnuto a Fleury je přijal bez smlouvání. Mezitím, spěchaje, aby mohl zblízka bdít nad velkým cílem, kvůli němuž opouštěl Fréjus, vydal pastýřský list na rozloučenou se svými diecézany, jehož pojetí nebylo příliš schvalováno; ďábel toho dokázal využít.

Fleury, jemuž učenost, mravy ani náboženství nikdy nebyly hlavní věcí jeho života, se vždy vyhýbal věroučným otázkám. Jezuité ho neměli příliš v lásce a on se stýkal s nejlepší společností, takže se nezdráhal kritizovat inkvizici a tyranii, jež se provozovala proti jansenismu, a svou diecézi nechával vždy v pokoji. Myšlenka stát se učitelem ho přiměla změnit chování; chtěl se vyhnout úskalím a předejít všemu v látce tak choulostivé a tak jistě vylučující, takže posledních šest měsíců jeho biskupování ve Fréjus bylo věnováno jen pátrání po nauce, po knihách, po zpovědnících a trápení těch několika řeholnic, které v diecézi byly. Protože chtěl hluk, nadělal ho víc než škody; ale tento hluk, který se tak dobře hodil do jeho záměrů a který jeho přátelé dokázali u dvora náležitě využít, se rozlehl až do Nizozemí a do útočiště slavného otce Quesnela. Ten právě dokončil svůj sedmý spis k přezkoumání konstituce, který byl vytištěn teprve roku 1716,6 a pracoval na předmluvě, když, rozhořčen novou rolí pronásledovatele, kterou Fleury právě přijal, dostal jeho pastýřský list na rozloučenou s diecézany. Nedokázal odolat touze potrestat Fleuryho novou horlivost směšností tohoto kusu, který dovedl zasadit do své předmluvy s nejtrpčí a nejpohrdavější ironií, jež ten krásný pastýřský list skutečně roztrhala na kusy. Inde iræ.7 Fleury se svým mírným, usměvavým a skromným vzezřením byl v nitru nejpyšnější a nejneúprosnější člověk, jakého jsem kdy poznal. Neodpustil to otci Quesnelovi; a to je jediná příčina, která ve Fleurym vyvolala onu dosud neslýchanou zuřivost, jež se bez ustání stupňovala k nejkrajnějším výstřelkům krutosti a tyranie proti jansenistům a odpůrcům konstituce, i ona pekelná opatření, jimiž je chtěl uchovat i po své smrti, na úkor církve i státu.

Když už mluvíme o konstituci, nebude na tomto místě nepatřičný a zaslouží si tu místo jeden kousek otce Telliera a jeho chráněnců, k němuž došlo právě v této době. La Parisière, člověk nejtemnějšího původu, jehož učenost spočívala jen v pletichách a intrikách, nastoupil po učeném a slavném Fléchierovi na biskupský stolec v Nîmes. To byli vybraní lidé otce Telliera. Poučen jím, vydával se potají za horlivého odpůrce konstituce, dokonce ji odmítl přijmout; a tímto krokem se na languedockých stavech vetřel do přízně biskupů. Hrál svou roli tak dobře, že když byl stavy zvolen za poslance duchovenstva, dostal zákaz přijet ke dvoru a stavy rozkaz zvolit jiného biskupa. Tato okázalá nemilost mu definitivně otevřela všechna srdce odpůrců konstituce. Dozvěděl se tedy počet biskupů, farářů, světských i řeholních představených, kněží, mnichů a předních světských osob, kteří konstituci nechtěli, jejich sílu co do schopností, horlivosti, přátel a opor, jedním slovem celé tajemství utlačovaných lidí, kteří se spolu domlouvají. Tento nový Zópyros8 sepsal všechny své poznatky do zpráv a poslal je otci Tellierovi. Když usoudil, že se už nemá co dozvědět, vystoupil náhle na kazatelnu ve své katedrále, pronesl hromové kázání proti těm, kdo se protiví rozkazům krále a papeže, přijal tam hned konstituci co nejpřesněji a nejbezvýhradněji; a o několik dní později ukázal králův rozkaz, jímž mu bylo poslanectví stavů vráceno, a s drzým čelem přivezl jejich stížnostní spisy do Versailles. Byl to on, kdo si později dovolil dát příklad dotazovat se na konstituci biskupů a univerzit Španělska, Portugalska a Itálie, které si ovšem dobře hleděly k ní přistoupit, ze strachu z inkvizice a v ultramontánním mínění o papežské neomylnosti. Tento ničema, všude i ve své diecézi nenáviděný, tam o několik let později zemřel jako bankrotář a jako člověk bez víry a bez zákona.

V tomto lednu zemřel také abbé z Lionne, syn slavného státního ministra.9 Jeho mravy, jeho hra a jeho chování ho vzdálily od biskupského úřadu i od společnosti počestných lidí. Byl nesmírně bohatý na obročí, která mu dávala velká kolační práva.10 Zneužívání, jehož se jich dopouštěl, přimělo jeho rodinu, aby mu dala někoho, kdo by nad tím s autoritou bděl. Bylo nutné uchýlit se k autoritě krále, tedy k jezuitům, protože šlo o církevní statky a kolace. Vypátrali jakéhosi Henriota z nejnižší spodiny lidu, pověstného svými mravy i podvody. To byl jejich muž; učinili ho poručníkem abbého z Lionne, u něhož zbohatl prodejem všech jeho kolací. Nicméně tento Henriot, sluha pro všechno, se otci Tellierovi zdál tak znamenitým a tak po ruce, že ho v Paříži pověřil několika mimořádnými úkoly v ženských klášterech, s podporou Pontchartraina, který si liboval v páchání zla a který se otci Tellierovi podlézavě dvořil. Oba dělali u krále nemožné, aby ho učinili biskupem, ale král, který o tomto chlapíkovi věděl své, je nikdy nechtěl vyslechnout. Vůdci konstituce si za regentství učinili hlavní věcí udělat ho biskupem a nakonec se jim podařilo udělat ho biskupem, či lépe řečeno vlkem v Boulogne, po smrti pana z Langle.11 Nic na světě nemohlo být dokonaleji nepodobného. Henriot, kterého znali, a tedy dokonale opovrhovali a nenáviděli, tam žil a zemřel jako vlk. Byl jedním z prvních biskupů, které chtěl světit kardinál Fleury. Vykonal ten obřad ve Fontainebleau ve farním kostele, k všeobecnému pohoršení. Abych se vrátil k abbému z Lionne, strávil celý život v naprosté zapomenutosti. Bydlel v Paříži ve svém krásném převorství Saint-Martin-des-Champs, kde každé ráno, posledních dvacet let svého života, vypil od pěti hodin ráno do poledne dvacet a někdy i dvaadvacet pint vody ze Seiny — s menším množstvím si nevystačil — a k tomu ještě pil vodu k obědu. Nebyl nijak zvlášť starý a nepostrádal ducha ani vzdělání.

Viděli jsme na svém místě, když jsem mluvil o starém vévodovi z Gesvres a o všem, co podnikl u krále proti svému synovi vracejícímu se z Říma, aby mu zabránil stát se arcibiskupem z Bourges, jaký byl tento prelát a jak velkou přízeň měl u Inocence XI., jehož byl čestným komořím, a jak doufal v římský purpur, když roztržka mezi králem a papežem kvůli svobodě čtvrti velvyslanců12 způsobila, že roku 1688 byli z Říma odvoláni všichni Francouzi; a že mu bylo dáno arcibiskupství v Bourges jako náhrada za naděje, o které přicházel, proti zvyklosti dosud stále zachovávané dávat arcibiskupství jen biskupům. Tento abbé, který se tak stal arcibiskupem jedním skokem, nikdy neztratil z očí klobouk, v nějž tolik doufal. Uchoval si v Římě přátele a tajné styky. Podařilo se mu získat přátelství Croissyho a Torcyho, státního sekretáře pro zahraniční věci. Přivykl krále k tomu, aby schvaloval, že dělá, co může, aby se stal kardinálem. Když nominace krále Jakuba, kterou zprvu měl, nevyšla, našel způsob, jak si dát od krále Stanislava v krátkém období jeho vlády udělit nominaci polskou; a byl ještě dost obratný, aby tutéž milost získal od saského kurfiřta, když ten opět nastoupil na tento trůn. Tento klobouk byl veškerým zaměstnáním a celým životem arcibiskupa z Bourges. Uvidíme, že čekal ještě léta, která se mu zdála velmi dlouhá a během nichž bez ustání pracoval na svém cíli, jehož nakonec dosáhl.

Král, proti svému zvyku udílet obročí jen ve dnech, kdy ráno přijímal, totiž na Bílou sobotu, v předvečer Letnic, Nanebevzetí Panny Marie, Všech svatých a Vánoc, je udělil v polovině ledna tohoto roku, ale jen synovi svého ministra financí, víc než nešťastně obdařenému tělem, mravy i duchem, a třem oblíbencům konstituce. Abbé Desmarets, který už měl velké opatství a jiná obročí, dostal opatství Saint-Antoine-aux-Bois; a abbé z Montbazonu bohaté opatství Le Gard u Met13 s výnosem přes 50 000 livrů ročně. Kardinál z Rohanu se konečně příliš úplně zaprodal otci Tellierovi a tento otec ho ještě příliš potřeboval, než aby si ho stále víc nezajišťoval. Languet, z nejnovějšího a nejnižšího úřednického stavu dijonského parlamentu, který byl almužníkem vévodkyně z Bourgogne a kterého jsem neustále vídal v předpokojích dam paláce, dostal biskupství v Soissons, kde o sobě brzy nato dal mluvit svou horlivostí pro konstituci. Bratr d’Argensona, tak potřebného jezuitům v Paříži i u králova ucha, přešel z chudého biskupství v Dolu na arcibiskupství v Embrunu, uprázdněné smrtí Brûlarta-Genlise, nejstaršího z arcibiskupů; a Dol byl dán synovi Sourchesovu, který hnil jako králův almužník ve velkém opovržení.

V té době zemřela vévodkyně z Nevers.14 Dostatečně jsme ukázali, jaká byla, i vévodu z Nevers, jejího manžela, takže zde je potřeba jen nepatrného doplňku. Málokterá žena ji předčila krásou. Její krása byla všech druhů, se zvláštností, která okouzlovala. Nikdo se nemohl nabažit, když vyprávěla příhody ze svých cest po Itálii. Pan Princ15 do ní byl nesmírně zamilován. Chtěl jí pod jinou záminkou uspořádat slavnost, a byl to člověk, který se na to vyznal nejlépe na světě. Ale protože nebyl o nic méně zlomyslný než zamilovaný, vymyslel si, že přiměje pana z Nevers, aby napsal verše ke hře, která měla být hlavní zábavou slavnosti a jejíž veškerá galantnost byla určena paní z Nevers. Lichotil mu tak obratně, že mu pan z Nevers slíbil ty verše napsat, a podařily se mu nad očekávání pana Prince. Připravoval tedy slavnost s dvojí rozkoší: zalíbit se své dámě a vysmát se manželovi. Ten, jakkoli žárlivý, jakkoli Ital a jakkoli plný ducha, nepojal o této slavnosti ani nejmenší podezření, ačkoli o lásce pana Prince věděl. Čtyři nebo pět dní před dnem slavnosti zjistil, oč jde, neřekl ani slovo a druhý den odjel se ženou do Říma, kde zůstal dlouho a sám se zase dobře vysmál panu Princi. Paní z Nevers byla ve více než šedesáti letech ještě dokonale krásná, když zemřela na velmi krátkou nemoc. Od té doby, co ovdověla, se stala velmi lakomou a nehnula se od vévodkyně du Maine.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Fridrich Hesensko-Kasselský (1676–1751), od roku 1720 jako Fridrich I. švédský král; jeho manželka Ulrika Eleonora, mladší sestra Karla XII., se po bratrově smrti stala švédskou královnou a roku 1720 přenechala vládu manželovi. Médavy ho porazil u Castiglione 9. září 1706, dva dny po porážce Francouzů před Turínem.↩

  2. Vysvětlivka: Marie de Rabutin-Chantal, markýza de Sévigné (1626–1696), proslulá autorka dopisů, z nichž většinu psala své dceři Françoise-Marguerite, třetí manželce hraběte z Grignanu; dcerou této paní z Grignanu byla paní ze Simiane, o níž je řeč dále.↩

  3. Vysvětlivka: Noël Bouton, markýz z Chamilly (1636–1715), maršál Francie od roku 1703; roku 1674 dlouho hájil Francouzi obsazenou holandskou pevnost Grave proti vojskům Viléma Oranžského. Podle životopisných údajů zemřel 8. ledna 1715 ve věku 78 let (narozen 6. dubna 1636); Saint-Simonovo datum i věk jsou tedy o den a o rok posunuty.↩

  4. Vysvětlivka: Portugalské listy (Lettres portugaises, 1669), pět vášnivých milostných dopisů, které tradice připisovala portugalské jeptišce Marianě Alcoforado z Beji; dnešní badatelé je většinou pokládají za literární dílo Gabriela-Josepha de Guilleragues.↩

  5. Vysvětlivka: Louis Bourdaloue (1632–1704), nejproslulejší kazatel své doby, jezuita, oblíbený zpovědník a kazatel na královském dvoře.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz v Dokladech výtah z otce Quesnela o tomto prelátovi. (Poznámka Saint-Simonova.)↩

  7. Vysvětlivka: Latinsky „Odtud ten hněv“ (podle Juvenala, Satiry I, 168: inde irae et lacrimae).↩

  8. Vysvětlivka: Zópyros, perský šlechtic, který se podle Hérodota sám zmrzačil, aby se jako domnělý přeběhlík vloudil do důvěry obležených Babyloňanů, a pak jim město zradil králi Dareiovi.↩

  9. Ediční poznámka: Jules-Paul de Lionne, opat z Marmoutier a převor ze Saint-Martin-des-Champs, zemřel až roku 1721.↩

  10. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Právo udělovat církevní obročí.↩

  11. Vysvětlivka: Pierre de Langle (1644–1724), biskup z Boulogne, jeden ze čtyř biskupů, kteří roku 1717 apelovali proti konstituci Unigenitus k všeobecnému koncilu. Jeho nástupce Jean-Marie Henriau byl jmenován až v květnu 1724, tedy po skončení regentství (1723), a vysvěcen 28. října 1724; Fleury, který ho světil, byl tehdy bývalým biskupem z Fréjus a kardinálem se stal teprve roku 1726.↩

  12. Vysvětlivka: Velvyslanectví v Římě si nárokovala takzvanou svobodu čtvrti, tj. azylové právo a osvobození od papežské policie a cel v okolí svých paláců; Inocenc XI. ji roku 1687 zrušil, Ludvík XIV. se jí odmítl vzdát a spor vyústil roku 1688 v obsazení papežského Avignonu francouzskými vojsky.↩

  13. Ediční poznámka: Opatství Le Gard leželo v Pikardii v amienské diecézi, nikoli u Met.↩

  14. Vysvětlivka: Diane-Gabrielle de Damas de Thianges, neteř paní z Montespan, manželka Filipa Juliána Manciniho, vévody z Nevers († 1707), synovce kardinála Mazarina.↩

  15. Vysvětlivka: Zde Jindřich Julius Bourbonský († 1709), syn Velkého Condého; titul pana Prince nesl od otcovy smrti roku 1686.↩