Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom jedenáctý (1713–1715)

Kapitola dvacátá první

Vévoda z Aumontu se mě pokouší nachytat na následování prezidentů. — Nekonečné odklady prvního prezidenta. — Je povolán do Marly a králem velmi příznivě pro vévody naléhán; odchází zuřivý. — Nestoudnost jeho stížností a řečí, které dával roztrušovat. — Příčina jeho vzteku. — Maisons vodí d’Aligra k vévodovi a vévodkyni du Maine žádat milost pro parlament. — Maisonsovo úsilí přesvědčit mě a některé další o následování prezidentů. — Král pokládán za spolčeného s vévodou du Maine. — Důvody tomu nevěřit. — Králův názor na vévodu du Maine. — Hlubiny vévody du Maine. — Rozpaky prvního prezidenta. — Pletichy, které aféru protahují. — Černé pomluvy prvního prezidenta před králem proti vévodům, kterým je král dá ihned oznámit. — Bezmezný výbuch proti prvnímu prezidentovi. — První prezident si stěžuje králi na vévodu z Tresmes, s nímž nemá valné uspokojení. — Urážka, jíž se vévoda z Aumontu dopustil na prvním prezidentovi Novionovi v králově pokoji, těsně u něho, a z níž nic nebylo. — Dvojí rozpaky vévody du Maine, s prvním prezidentem i s vévody, zavazují vévody, a vždy proti jejich vůli, ke konferenci v Sceaux se samotnou vévodkyní du Maine. — Podivná role vévody z Aumontu. — Konference v Sceaux mezi vévodkyní du Maine a vévody z La Force a z Aumontu. — Nehorázné návrhy vévodkyně du Maine. — Obludná slova vévodkyně du Maine, která konferenci ukončí. — Přesnost vylíčení konference v Sceaux. — Vévoda du Maine uvede do hry paní Princeznu, za kterou výslovně ručil, a ukončí aféru s čepicí tím, že ji nechá tak, jak byla. — Zřejmost hry vévody du Maine. — Navštívím vévodu du Maine a řeknu mu nejtvrdší slova. — Úvaha o nebezpečí vytvářet obludy velikosti. — Úvaha o čepici. — Prezidenti nezastupují v parlamentu krále. Pairové tam mají před nimi pravou stranu atd., jak na horních, tak na dolních sedadlech. — Srovnání kancléře, který v radě smeká, aby se tázal vévodů na mínění, s prvním prezidentem. — Podivná penze daná prvnímu prezidentovi.

Dva dny nato mi vévoda z Aumontu vzkázal, že by rád se mnou mluvil příštího rána u krále. Už jsem tušil, čemu jsem se nemohl přimět uvěřit, ale přesto jsem tu schůzku nechtěl odmítnout; nebylo to ani třeba. Druhý den ráno, když jsem se chystal jít ke králi, viděl jsem vévodu z Aumontu vcházet do mého pokoje; když ke mně posílal, nebyl jsem doma, nedostal tedy žádnou odpověď, a nechtěl zmeškat rozhovor, od něhož si všechno sliboval od svého ducha a své výmluvnosti. Obojího měl skutečně mnoho, ale nic víc neměl. Přešel hned k věci, vyložil obtíže, které podle něho přibývaly v záležitosti, do níž se pustili jen kvůli snadnostem, jež se zprvu nabízely, vydal prvního prezidenta na pospas jako člověka, který nedrží slovo, nemá víru a jemuž je dobré cokoli, jen aby si uchoval svou čepici, důrazně připomněl králův odpor k vyslovení rozhodnutí, jakmile by šlo o to rozhodnout jako soudce, zveličil, jaké ponížení by bylo, kdyby byli odbyti v podniku takovém a tak zrale uváženém, a uzavřel, že jelikož je cokoli lepší než v něm ztroskotat, je třeba jít za prezidenty.

Vyslechl jsem vše v naprostém mlčení a s velkou pozorností. Namítl jsem mu, že by to byla pěkná odměna za zdvořilost, kterou neodepřeme ani počestnému cizímu sloužícímu, když s ním mluvíme, za lest, s níž změnili pořadí, v jakém jsou pairové přijímáni, a za násilí, s nímž jim zavřeli malá dvířka v zábradlí lóže, kudy vycházeli současně s prezidenty a ostatními magistráty, kteří procházeli mezi sedadlem tlumočníka a stolkem písaře; že v otázce čepice snášíme uzurpaci podepřenou nejprve zájmem princů krve a později posílenou zájmem levobočků, které jsme zabránit nemohli, proti níž však stále hlasitě protestujeme; kdežto přivolit k tomu, abychom šli za prezidenty, by bylo krajní potupou, znamenalo by to udělat ze sebe prosté rady a postavit nad to nejvyšší, v co může doufat ta nejvyšší šlechta, lidi třetího stavu, které my, sedíce s pokrytou hlavou na svých horních sedadlech, vidíme mluvit na kolenou a s obnaženou hlavou z dolních sedadel, totiž z našeho podnoží, jako legisty; ta dolní sedadla, jež se stala sedadly z podnoží, jímž byla, jsou toho dodnes památkou, a jejich místo při zasedání stejně jako jejich postoj jsou památkou jejich podstatného stavu legistů a třetího stavu; že abychom pochopili, jak by prezidenti využili tohoto souhlasu a zavedení zvyku, že pairové půjdou při vstupu do zasedání a při odchodu z něho za nimi, stačí si vzpomenout, jak využili své uzurpace hlasovat před námi na lits de justice, navzdory nekonečné nerovnosti v tom, jak tam sedí a mluví, což je stupeň za stupněm dovedlo k tomu, že hlasovali před syny Francie, a nakonec i před královnou matkou a regentkou; že si nesmíme lichotit, že by nás postavení princů krve mezi nimi a námi, i kdyby bylo možné, že by princové chtěli za nimi jít, uchránilo před jejich uzurpacemi založenými na tomto novém zvyku, který bychom jim přiznali, protože stav princů krve je nezranitelný a jejich hodnost dnes víc než kdy jindy, a nebylo by nám dovoleno krýt se jimi jako štítem; a že místo jednoty, kterou bychom si měli klást za cíl odstraněním urážlivých výstřelků, bychom sami a vlastním činem otevřeli dokořán bránu všem nejbláznivějším nárokům a té nejhanebnější obraně z naší strany, i kdyby proti vší pravděpodobnosti, po tolika nehorázných příkladech, ničeho nedosáhli. Vynechávám zde mnoho dalších důvodů, které by byly lépe na místě v samostatném pojednání, jež však neexistuje, protože k němu nebylo příležitosti; a uzavřel jsem, že je v našem nejnaléhavějším zájmu odmítnout tak hrubou návnadu a co nejdůraznějšími námitkami odvrátit prince krve od souhlasu jít za prezidenty, kdyby bylo možné, že by se v tom dali zviklat.

Vévoda z Aumontu trval na týchž zásadách, či spíše pohnutkách, které ho ke mně přivedly, a s mnoha květnatými slovy se uchýlil k tomu, že mě chtěl přesvědčit, že se nemáme čeho bát, když budeme mít mezi sebou a prezidenty prince krve, kteří půjdou za nimi, a zapřísahal mě, abych k tomu přiměl pana vévodu z Orléans. Chladně jsem odpověděl, že bych byl špatným obhájcem věci, kterou pokládám za tak špatnou, a že se ten princ navíc se mnou velmi vysmál tak směšnému nápadu, pokud jde o prince krve, a tak zjevně škodlivému pairům. Když na mě nesmírně naléhal muž velmi výřečný, o němž jsem viděl, že je odhodlán z mého pokoje neodejít, řekl jsem mu, že vše, k čemu se mohu z úcty k němu propůjčit, je přispět ke shromáždění, kde by tato otázka princů krve byla znovu projednána, ale početnému, a jinak ne, kde by každý vyložil své důvody a kde by rozhodla většina; a že kdyby tam prošlo udělat, co se dá, aby byli princové krve přesvědčeni jít za prezidenty, promluvil bych o tom s panem vévodou z Orléans, ne abych mu předkládal důvody tam, kde jsem žádné nenacházel, ale abych mu uctivě vyložil přání, která se pokládalo za nutné vyslovit. Ať už z únavy, nebo z jiného důvodu, spokojil se pan z Aumontu s tím, co si odnášel; ale při odchodu mě požádal, abych na něho druhý den ráno ve stejnou hodinu počkal doma, abychom spolu uvážili plody našich společných úvah. Ten druhý rozhovor byl kratší; oba jsme zůstali při svých názorech.

Mezitím už všechny unavovaly průtahy prvního prezidenta; ty se už nemohly opírat o jeho sbor, neboť o tom u sebe pořádal několik schůzí, ani o jeho zdraví, neboť byl každé ráno ve velké komoře a odpoledne venku po ulicích. Bylo dokonce velmi neuctivé vůči králi tak dlouho a bez záminky odkládat podání zprávy o záležitosti, kterou mu král doporučil a o níž mu sám řekl, že v ní nevidí žádnou obtíž. Nakonec o tom d’Antin promluvil s králem, když viděl, že tyto průtahy směřují jen k tomu, aby poštvaly parlament, jak se hned ukáže, a znesvářily vévody s jeho členy. Tento důvod si však dobře dal pozor králi uvádět; jiných, které mohl říci, bylo dost. Moudře jsme se rozhodli vším pohrdat, na nic nereagovat, nevznést ani tu nejmenší stížnost, ale jít přímo k věci, neuhýbat ani napravo, ani nalevo a nezatěžovat ji trním. Král tedy vzkázal prvnímu prezidentovi, aby za ním přišel; musel poslechnout. Král mu řekl, že je konečně čas dát odpověď; že to, co vévodové žádají, se mu zdá spravedlivé; že by byl rád, kdyby se tak stalo; že nemíní poroučet, ale že by mu bylo milé, kdyby tato záležitost neprodleně skončila k jejich spokojenosti. Na několik obtíží, které první prezident uváděl, mu král řekl, že on sám se mu zprvu nezdál dělat obtíže; že je tou změnou překvapen; že se ta záležitost vleče už dost dlouho; že si tak či onak přeje, aby už neotálel s odpovědí, kterou se zavázal mu přinést. První prezident se vymlouval, jak mohl, na své zdraví a vyšel z králova kabinetu celý rozpálený.

Bylo to ještě v Marly. Vstoupil tam mírný, zdvořilý, vlídný, s každým se přívětivě vítal, zvláště s vévody, které potkal; ale už nebyl týž, slyšení ho úplně změnilo. Vévodové, kteří mu přišli pod ruku, tím byli překvapeni. Hořce si jim stěžoval, že chtějí svou záležitost uškrtit, že je neslýchané mít takový spěch; odvolával se na svou nemoc. Dokonce mu ujelo, že d’Antin krále dobře naučil, co má říkat, prodral se skrz společnost a zmizel. Neříkal hlavní příčinu své rozmrzelosti, kterou jsme se spolu se zbytkem rozhovoru, jejž jsem právě vylíčil, dozvěděli o půl hodiny později od d’Antina, jemuž to král řekl, sotva od něho první prezident odešel. Malý počet členů parlamentu vedl hojně řečí o vévodech: „že král dělá příliš mnoho pairů; že je třeba s nimi zacházet jako s prostými rady a nepřipustit jich na zasedání víc než dvanáct najednou.“ Král se to dozvěděl do puntíku a velmi ho pohoršila svévole těch pánů; a chlad a mlčení d’Antina, s nímž o tom mluvil, ho rozhořčily ještě víc. Patrně z toho vycítil, že jaký rozdíl je mezi osobami, takový je i mezi jejich počínáním, a že ty řeči míří méně na vévody než na jeho autoritu. Mluvil o tom důrazně s prvním prezidentem, výslovně mu nařídil, aby dal jeho nespokojenost najevo svému sboru i těm drzounům, a velmi důrazně ho pověřil, aby zarazil jakékoli řeči o této záležitosti a o vévodech. To podkopávalo samé základy záměru prvního prezidenta, který chtěl záležitost udusit postupy a rozruchem a navenek se od ní držet stranou, jak dlouho to půjde; odtud pocházela zlost a hněv, které nemohl skrýt, když vycházel z králova kabinetu.

Brzy nato sehrál Maisons jinou scénu. Byl nově zasvěcen do této záležitosti s panem a paní du Maine a neustále s nimi býval v soukromí, takže z jejich strany nemusel mít žádné obavy. Nebyl to tedy ani tak jeho neklid jako komedie domluvená s nimi, co ho přimělo, aby jim přivedl největšího hlupáka nejen mezi svými kolegy, ale v celém parlamentu. Předvedl jim tedy prezidenta d’Aligre,1 aby je požádal o milost pro parlament, neboť právě takto začali mluvit o záležitosti, která se týkala výhradně prezidentů. Maisons tam nešel proto, aby uspěl. Byli také odbyti všemi myslitelnými zdvořilostmi, s nimiž d’Aligre i on — na Maisonsovo slovo, který ovšem neříkal tu pravou — odešli spokojeni. Přesto bylo třeba skončit. Král se k tomu vyjádřil. Prezidenti spatřovali tak nestvůrnou výhodu v tom, vzdát se čepice výměnou za to, že za nimi budou pairové chodit, že nechtěli nic opomenout, aby toho dosáhli.

Na svém místě jsme viděli, jaké styky se Maisonsovi podařilo se mnou navázat a jak je pěstoval. Lehce přešel ochlazení, a ještě něco víc, které do nich z mé strany vneslo počínání v této aféře s čepicí. Měl stejně mnoho světáckosti jako vévoda z Aumontu, víc ducha a zejména ještě víc hloubky a obratnosti v pletichách, a vzal si do hlavy, že není nemožné mě přesvědčit a že kdyby se mu to podařilo, strhnu s sebou všechny ostatní. Moje přímost a prudkost, kterou mi připisovali, mu dávaly naději, že ode mne zjistí naše poslední slovo v této záležitosti. Přimkl se také k d’Antinovi a zkoušel to na všechny, o nichž se domníval, že je může získat, a každému namlouval, že mluví jen s ním, aby svým slovům dodal větší váhu. Musel jsem tedy snášet návštěvy stejně dlouhé jako časté a řečnické výlevy, při nichž jsem přes svou netrpělivost obdivoval ohebnost a vynalézavost, jež stovkou různých obratů vždy směřovala k témuž cíli. Duch, obratnost a sproposito2 obvykle nahrazovaly důvody a jeho trpělivost zůstala neochvějná vůči výpadům, jimiž moje netrpělivost často útočila na prezidenty a jejich uzurpace. Užitečnost jednoty pro blaho státu za okolností, které králův věk dovoloval spatřovat už zblízka, obracel na všechny strany, protože mi prokazoval tu čest, že mě pokládal za velmi vnímavého k tak velkému důvodu; a nedal se odradit odpovědí, tak pohotovou a tak rozhodnou, že je na nich, aby tu jednotu mezi námi nastolili tím, že vrátí uzurpaci tak nedávného data a tak urážlivé povahy, a ne na nás, abychom si ji kupovali dobrovolným a nepochopitelným ponížením. Toto pronásledování trvalo až do té bomby, která všechno vyhodila do povětří a která se mezitím nabíjela.

Nejhlubší černé úklady zanechávají mnoho nesnází, i když jsou utkány se vším uměním, duchem a zkušeností a podepřeny tím nejmocnějším vlivem. Záležitost už nemohla trvat déle; vynechávám z ní tisíce věcí, které by nedaly víc poznání, než jaké lze z tohoto vyprávění vyvodit o duchu, jenž ten záměr zplodil, upředl jeho osnovu a dovedl ji až do konce, a o duchu, v němž si v ní vévodové počínali, když k tomu byli donuceni, jak jsme viděli. Úcta, kterou dlužím památce velkého krále, jehož poddaným jsem se narodil, mi nedovoluje podezírat ho, že by v tom byl zajedno se svým oblíbeným levobočkem. Nezávisle na tomto velkém důvodu je tu na místě vysvětlit, co se ví od něho samého o tom, co si o panu du Maine myslel, a k tomu mě zavazuje i spravedlnost.

Králi v soukromí často ujelo — a vím to od několika z těch, kdo toho byli při různých příležitostech svědky, mimo jiné od Maréchala, prvního králova chirurga, který byl sama čest a pravdivost a jemuž to nikdo neupíral —, že pan du Maine má sice mnoho ducha a nadání, ale neumí s nimi nic udělat; že všechny jeho dny plynou mezi jeho pilnou přítomností u krále v jeho hodinách, lovem, na němž býval úplně sám, a jeho pracovnou ve Versailles nebo v Sceaux, kde byl rovněž úplně sám a kde byl jeho čas rozdělen mezi modlitbu, četbu a povinnosti jeho úřadů, v nichž hodně pracoval; že je to se vším svým duchem idiot, který nikdy neví nic z toho, co se děje mimo okruh jeho úřadů, kterému nezáleží na tom, aby to věděl, který nemá ani ten nejmenší záměr a žije ze dne na den, a který, ačkoli je velmi vtipný, zábavný a příjemný společník, je takový samotář, že nechce nikoho vidět a že se někdy dozvídá věci, jež zaměstnávaly dvůr a jež se staly před měsícem, často i před dvěma a třemi, který nikdy nemyslí na sebe a který je podle vlastního přiznání neschopen spravovat ani vlastní dům. Král se tak vyjádřil několikrát před smrtí pana [dauphina] a paní Dauphine; a vzhledem k ohromné houževnatosti, s níž lpěl na dojmech, které si jednou utvořil, není nemožné, že násilí, které, jak jsme viděli, potom na sobě snášel, aby povýšil své levobočky až ke koruně a upevnil je svou závětí, mu byla dost obratně zastřena blahem státu a nebezpečím pro postavení, velikost, ba i pro osobu pana du Maine, takže se od tohoto dojmu o něm nikdy neodvrátil. Tento dojem byl mistrovským dílem jeho ctižádosti, jeho politiky a hloubky jeho znalosti krále, jež ho dovedla ke všemu. Byl také mistrovským dílem umění paní z Maintenon, která mu v tom vší péčí pomáhala a která o něm často mluvila stejně. Je-li tedy král takto naladěn — a je velmi jisté, že tak byl vždy před smrtí pana [dauphina] a paní Dauphine, a velmi pochybné, že by od té doby změnil názor, ať k tomu mohl mít jakékoli důvody —, jeho jednání se tím objasňuje.

Pan du Maine, který chce pod vévody otevřít propast, jež by je kvůli jeho zájmu nesmiřitelně znepřátelila s parlamentem, to má snadné: s výrazem skromnosti a spokojenosti s novým postavením prince krve, k němuž král povýšil jeho i jeho potomky, přimět krále, aby byl příznivě nakloněn otázce čepice, v níž už on sám nemá jiný zájem než společný s princi krve, s nimiž sdílí tolik jiných výsad. Zájem levobočků dělal z krále odpůrce vévodů v otázce čepice; a král se jim stává příznivým, jakmile vidí, že je v zájmu levobočků získat zpět tolik významných lidí zrušením novoty bez opodstatnění a velmi urážlivé. Pan du Maine, jist si prvním prezidentem, nic neriskoval, když krále takto do té záležitosti zapojil; dobře znal jeho krajní odpor ke každému rozhodování. Chrání se tím, že tomuto odporu lichotí. Nejen že mu otázku čepice předkládá jako záležitost, na níž se obě strany shodly, ale předbíhá všemu, až do té míry, že už když o ní král poprvé mluví s prvním prezidentem, výslovně ho ujišťuje, že nemíní nic nařizovat, a obnovuje mu totéž ujištění i později. Tím si pan du Maine zajišťuje, že ať se stane cokoli, král nic nerozhodne a nechá vévody v pasti; a kdyby na něho naléhali, bude pro ně mít odpověď hotovou: že se do té záležitosti pustil jen proto, že mu byla předložena jako věc dohodnutá; že první den slíbil prvnímu prezidentovi, že nebude poroučet; že mu ve prospěch vévodů řekl, že to, co žádají, pokládá za spravedlivé a rozumné a že by mu bylo velmi milé, kdyby byli spokojeni; že to je vše, co mohl udělat; že poté, co se s jejich vědomím zavázal nic nepřikazovat a pustil se do toho jen pod touto podmínkou, nemůže jít dál. Tak hrál pan du Maine svou komedii v bezpečí a obratně se uchránil před tím, aby mu někdo vynutil ruku; komedie však mohla skončit jen rozruchem, a to byla jeho nesnáz. Chtěl se před ním uchránit, první prezident ho nechtěl snést sám, a proto se záležitost vlekla.

Vévoda du Maine chtěl prvního prezidenta zatáhnout do kroků a schovat se za něho. Tento magistrát cítil jejich důsledky; ale jsa zotročen panu du Maine, který ho mírně hýčkal, a paní du Maine, která s ním zacházela prudce, ocitl se v podivné tísni; a kromě velkých výhod, které si on i ostatní prezidenti slibovali od výměny čepice za to, že za nimi budou pairové chodit, by ho tato cesta zbavila všech nesnází a ponechala by naopak v pasti pana du Maine, který by pro sebe nic nezískal a posloužil by jen výhodě prezidentů, spolu s přechodnou jednotou vévodů s parlamentem, která by však stačila zničit všechno, čeho dosáhl na velikosti a moci, čehož se smrtelně bál. Pan du Maine se však v této úžině ničím neprozradil. Cítil, že ukázat strach z takové dohody by příliš odhalilo, oč mu jde; doufal, že se vévodové na tak hrubou návnadu nechytí, a nezmýlil se. Pan z Aumontu se snažil marně, nezviklal nikoho z těch, bez jejichž součinnosti se nedalo nic udělat; v nejhorším případě měl pan du Maine díky králi pevnou půdu pod nohama, aby zabránil princům krve přivolit k tomu, že půjdou za prezidenty, a pak nebylo možné věřit, že by vévodové byli natolik zbaveni rozumu, aby se chtěli od těchto princů oddělit a vydat se tak hanebné prostituci. První prezident, který cítil, že ho z úžiny, do níž ho pan du Maine zatáhl, může vysvobodit jedině to, že za prezidenty budou pairové chodit, a který, lehkomyslný a domýšlivý, jak byl, spatřil její hrůzu, až když se jí dotkl, stále protahoval v naději, že vévoda z Aumontu a Maisons silou umění, výmluvnosti, intrik a průtahů nakonec vévody přesvědčí, aby z toho vyšli touto cestou; potom by se panu du Maine vymluvil na prezidenty, kteří ho k tomu donutili a mezi nimiž měl jen svůj hlas, kteří získali na svou stranu parlament a — což nebylo nijak možné si představit — i vévody. Protahoval tedy, jak jen mohl, a přes všechnu míru, podání odpovědi králi.

Vzteky bez sebe, že se nakonec vidí zklamán v naději, kterou choval, krajně dotčen tím, že ho král zarazil v řečech, které dal o této záležitosti a o vévodech šířit, a že mu bylo znemožněno vyvolat rozruch prostřednictvím zástupu neznámých lidí z talárového stavu, jejichž by byl hybatelem, zatímco by se sám vydával za smírčího rozhodce, a když už měl být s vévody rozkmotřen — a dobře předvídal, že bude, až odmítne vzdát se čepice poté, co to tolikrát tak jasně a tak určitě slíbil —, ať je rozkmotřen, a donucen konečně jít dát králi odpověď, řekl mu, že vévodové mezi sebou pořádají ustavičné schůzky pod záminkou této záležitosti, ve skutečnosti však s výhledem na budoucnost, na niž lze pomýšlet jen s hrůzou, a většina z nich víc než kdokoli jiný, vzhledem k milostem, jimiž je Jeho Veličenstvo zahrnulo; že jsou největšími nepřáteli jeho přirozených dětí; že spolu činí všechna opatření, aby je o všechno připravili, jakmile Jeho Veličenstvo nebude, a zároveň aby se stali jedinými pány vlády. A že je tu ještě víc: že povzbuzeni neštěstími, která v tak krátké době zničila část královského rodu,3 počítají s tím, že to, co z něho zbývá, dlouho nepotrvá, a že pak udělají totéž co v Polsku, k čemuž je zve i příklad Švédska: učiní korunu volitelnou a zvolí jednoho ze svých řad, aby ji nosil. To byly hlavní body, které první prezident králi předložil, a doprovodil je úvahami co nejlépe přizpůsobenými tak hrozným pomluvám. Ty na krále přesto zapůsobily; čtvrt hodiny nato je vyprávěl d’Antinovi, dotčen, vyděšen, ale nerozhodnut a hledaje objasnění. Nebylo to nesnadné. D’Antin s ním mluvil tak jasně o těch výmyslech, tak vzdálených všem myšlenkám, a tak přesvědčivě o nemožnosti něco takového vymyslet a v něco takového doufat bez naprostého šílenství, že král, mrzutý, že se tím dal pohnout, a podrážděný proti opovážlivosti tak ukrutného a zároveň tak nesmyslného udání, dovolil d’Antinovi zpravit o tom vévody, aby věděli, s jakým člověkem mají co do činění. D’Antin nepromeškal příležitost k snadnému srovnání vévodů a parlamentu co do věrnosti, poslušnosti a oddanosti ke králi; a nebýt opatrnosti, kterou obratný vévoda du Maine dokázal učinit, když přiměl krále, aby se vůči parlamentu v osobě prvního prezidenta zavázal nic nenařizovat, byla by otázka čepice tímto úderem vybojována útokem. Holé vylíčení je ve své prosté a čisté pravdě samo silnější než všechny komentáře. Spokojíme se s tím, že řekneme, že nástroj byl hoden toho, kdo ho používal, a stačil i na ta nejodpornější užití, a to s bronzovou tváří a poté, co všechno slíbil vévodům i samotnému králi, aniž by vévodové na cokoli pomýšleli a cokoli žádali.

D’Antin během zbytku dne podal několika vévodům zprávu o tom, o čem mu král dovolil je zpravit. Lze posoudit, s jakým účinkem. Za necelé dva dny si všichni vévodové dali slovo, že se s prvním prezidentem už nikdy nebudou stýkat a nebudou k němu zachovávat žádné ohledy ve skutcích ani ve slovech, že k tomu strhnou své rodiny a budou s ním jednat jako s veřejným nepřítelem a proradným a zneuctěným pomlouvačem; není to řečeno příliš. Rozruch byl dohnán tak daleko, jak jen mohl být, a velmi dlouho se udržel v celém žáru, jaký si zasloužila ničemnost, a to bezdůvodná, tak dokonale hanebné povahy. Pomlouvač byl omráčen jednomyslností, jakou od vévodů nečekal. Pan z Aumontu a možná několik dalších, kteří byli vévody jen podle jména a jichž mezi nimi používal, se už neodvážili s ním stýkat; a tento muž, který si vždycky zakládal především na dvoru a velkém světě, se v okamžiku ocitl opuštěn tím, co v osobách vévodů, jejich nejbližších rodin a nejdůvěrnějších přátel tvořilo jeho nejvýznačnější část. Nikdo ho nepozdravil, a vyjma osobních urážek, které by bylo nepatřičné činit muži, jenž ze svého stavu nenosí kord, neexistovalo příkoří, jehož by se mu nedostávalo každý den. Rozhořčen tak trapným stavem, který se neměl brzy skončit, a podepřen vévodou du Maine, chopil se příležitosti postěžovat si králi. Vévoda z Tresmes4 nechal při králově vstávání postupně vstoupit všechny ostatní a jeho nechal v předpokoji. Dosáhl toho, že král vévodovi z Tresmes řekl, že nemá svůj úřad používat k osobní pomstě, ale bez rozmrzelosti; jinak zůstal hluchý ke všemu, co mu první prezident mohl říci, a do ničeho se nechtěl plést.

Král zapomněl, že když po operaci píštěle5 začal přijímat lidi na lůžku, měl roční službu vévoda z Aumontu, otec toho, o němž je zde řeč,6 a vévodové byli velmi uraženi uzurpacemi prvního prezidenta Noviona. Ten přišel do Versailles v hodinu, kdy se mělo brzy jít ke králi, a požádal dveřníka, aby vyřídil vévodovi z Aumontu, že je tu; vévoda z Aumontu ho nechal v předpokoji skoro až do konce dezertu králova oběda a nechal přitom vstoupit všechny, kdo vstoupit mohli. Nakonec ho dal zavolat. Novion se nemohl dostat králi na oči, neboť král ležel v posteli. Čekal, až lidé odejdou, a když se začali rozcházet, přiblížil se k balustrádě. Vévoda z Aumontu, který ho pozoroval, ho nechal udělat dovnitř dva kroky, aby to nemohl zapřít, a pak ho velmi hrubě zatáhl za talár a stejně hrubě mu řekl: „Kam jdete? Odejděte; lidé jako Vy nevstupují za balustrádu, nezavolá-li je král, aby s nimi mluvil.“ Novion, už tak rozhořčený dlouhým čekáním v předpokoji, byl tak zdrcen, že nenašel jediné slovo odpovědi. Odešel plný hanby a vzteku, a protože za sebou neměl žádného levobočka, neodvážil se stěžovat a zůstal s tou urážkou.

Pan du Maine, potěšený, že tak vévody naprosto rozkmotřil s prvním prezidentem, byl přesto v nesnázích, jak věc uzavřít. Pomluvy na krále neučinily účinek, v jaký oba doufali; a pan du Maine s velkou úzkostí viděl, že skrze prvního prezidenta prohlédli i jeho. Neméně ho tížilo zoufalství, v němž viděl toho magistráta kvůli následkům jeho pomluv, protože se nechtěl rozkmotřit s člověkem, který znal jeho tajemství a kterého on postavil do čela parlamentu. Chtěl tedy ukázat, že se nedá ničím odradit od hledání způsobů, jak vévody se ctí vyvést ze záležitosti, do níž je zatáhl násilím, na své slovo a na slovo prvního prezidenta; a tím, že ji ukončí, vysvobodit, bude-li to možné, prvního prezidenta z podivné nesnáze, do níž ho vydal. Začal tedy vévodům ukazovat své zoufalství, svá přání a stále svou naději a lehce přitom podsouval chabé omluvy prvního prezidenta. Odpovídali mu jen vážnými a mlčenlivými poklonami, které mu daly mnoho k přemýšlení. Nakonec navrhl týmž vévodům, s nimiž jednal o čepici, schůzku v Sceaux s paní vévodkyní du Maine samotnou, která se v této záležitosti dosud otevřeně neukázala, a doufal, že se tam dají najít dobré cesty. To, o čem se tam, jak uvidíme, jednalo, ukáže s naprostou zřejmostí nejvyšší stupeň jeho moci nad králem i nadmíru jeho obav o všechno, čeho od něho dosáhl. Vévodové se tomu bránili, jak mohli, až do tvrdošíjnosti; ale opakovaným naléháním a tím nejživějším a nejvytrvalejším doléháním je týž důvod, který je proti jejich vůli zatáhl s ním do aféry s čepicí, znovu strhl k ústupku, ačkoli dost dobře viděli, že od toho nelze čekat nic než záminku, aby se provaz přetrhl na jejich straně. Každý se tedy předháněl, aby tam nemusel jet.

Pan z Aumontu, který se brzy nato už skoro neskrýval, že byl ochočeným holubem, jenž láká ostatní do sítě, využil toho, že všichni odmítali, a nabídl se sám. Podívali se na sebe; ještě nebyl natolik odhalen, aby mu mohli veřejně udělat urážku, a tou by bylo ho odmítnout; a tak, protože se v počátcích i v celém dalším průběhu této záležitosti všechno dělo z donucení, nezbylo než i s tím souhlasit; ale jelikož ani nikoho nenapadlo mu důvěřovat, hned navrhli, že je třeba přidat k němu ještě někoho. Vévoda z Aumontu se zeptal proč a začal řečnit, aby tam mohl jet úplně sám. Kdyby už nebyl víc než podezřelý, byla by tahle tak ochotná nabídka, že tam pojede, a tahle horlivost jet tam sám měla otevřít oči. Nesnáz byla s průvodcem. Pověření samo nebylo ničím příjemným; společnost pana z Aumontu je činila ještě odpornějším. Naštěstí se nabídl pan z La Force,7 o němž budu mít příležitost mluvit jinde, a byl s radostí přijat. Měl mnoho ducha, byl velmi vzdělaný, byl vévodou a pairem každým coulem a naprosto neschopný uhýbat. Už dlouho se hodně stýkal se společností paní vévodkyně du Maine a konečně byl vévodovi z Aumontu nadřazen stářím vévodství; uměl velmi dobře mluvit a z nich dvou měl přirozeně vést slovo on. Nebyl mezi posledními, kdo prohlédl počínání vévody z Aumontu, a byl kromě toho dobře upozorněn, aby se ho v Sceaux ustavičně střehl a díval se na něho a jednal s ním jako se spoluhráčem paní du Maine. Mezi tolika zlověstnými věcmi v této záležitosti bylo štěstím, že vévodovi z La Force bylo dobré cokoli, jen když se do něčeho mohl plést, a že mu tato záliba dodala chuť stát se druhým vévodovi z Aumontu.

Oba tedy přijeli do Sceaux v určený den, který velmi brzy následoval po vynuceném souhlasu, že tam pojedou. Paní vévodkyně du Maine je přijala s nevídanou zdvořilostí a úslužností a chvíli po jejich příjezdu je zavedla do svého kabinetu, kde zůstala s nimi ve třech. Tam jim paní du Maine po všech úvodních řečičkách bez okolků řekla, že jelikož je do této záležitosti zatáhl pan du Maine, který se zaručil, že se podaří, a jelikož ji pokládají za tak důležitou, zvláště od té doby, co byla zahájena a co se zdálo, že se jí špatně vede, je rozumné, aby pan du Maine vsadil všechno na jednu kartu, aby je z ní dobře vyvedl; ale že je také spravedlivé, aby měl od nich jistotu, že nezavazuje nevděčníky, a aby s ním vstoupili do závazků, na které by se mohl spolehnout. Při tomto úvodu se ti páni na sebe podívali a zdáli se velmi překvapeni návrhem, který slyšeli poprvé v životě; a jestliže pro vévodu z Aumontu byl méně nový, zprvu to dobře zahrál.

Paní du Maine, která si toho všimla a která to bezpochyby dobře očekávala, lichotila jednomu po druhém a pak vévodům vůbec, řekla jim, že se nemají divit tomu, co jim navrhuje; že je v jejich zájmu prosadit to, co bylo započato, a v zájmu pana du Maine zajistit si tolik velkých pánů, kteří neviděli bez nelibosti ta různá povýšení; že o tom je už dávno dobře zpraven; že přesto touží po jejich přátelství a že to dobře vidí z kroků, které v této záležitosti podnikl; ale že také počítá s tím, že mu je úspěch získá tak, aby v nich uhasil jejich dřívější nelibost vůči němu a vytvořil v nich oddanost (jaký výraz!), o níž by si mohl být jist; že právě na to je prosí, aby jí odpověděli. Nato spousta poklon a spousta tlachání; ale prohlásila, že se s tím nespokojí. Odpověděli, že nevědí, co víc odpovědět, než jí říci smýšlení, které jí vykládají, protože když nejde o nic určitého, nemají co odmítnout ani přijmout. Paní du Maine, když viděla, že je všemi svými řečmi k ničemu nepřiměje a že pan z La Force jako starší vévoda stále bere slovo panu z Aumontu a nikdy mu je nenechá, rozhodla se promluvit první. Řekla jim tedy, že po všech milostech, jimiž král právě zahrnul pana du Maine, a zvláště po milosti způsobilosti k následnictví na trůn, už si nemá co přát, ale že zároveň není tak neprozíravý, aby neviděl, že toto ustanovení a jiná, která mu předcházela, by mohla — ne být po králi napadena (neříkala, co si o tom myslí), neboť je král velmi pevně opatřil vším, co je mohlo dobře zajistit —, ale dát podnět k tomu, aby se štěkalo (jaký výraz!), křičelo, aby se poštvali princové krve, mladí a nezkušení, ačkoli s nimi tak spjatí tak blízkými a tolikrát opakovanými sňatky, aby se v pairech probudila chuť spojit se s nimi proti panu du Maine, zkrátka aby je obtěžovali; že pan du Maine chce této nepříjemnosti předejít a pokojně užívat všeho, co mu bylo přiznáno, a že je na nich, aby uvážili, zda se k němu chtějí na tomto základě nedvojznačně zavázat.

Vévoda z Aumontu se chopil slova. Vévoda z La Force mu je okamžitě vzal a přerušil ho, protože začínal nanizovat víc než pouhé zdvořilosti. Když jich pak sám pronesl několik, začal La Force vychvalovat pevnost všeho, čeho pan du Maine dosáhl, a slavnostnost forem, které při tom byly zachovány, a uzavřel, že jde o panický strach z věcí, které nikdo nemá jak napadnout. Vévodkyně du Maine odpověděla, že nemají-li k tomu prostředky, nesmějí si ani uchovávat vůli; že to se nedokazuje řečmi, ale činy; že je na nich, aby uvážili, jaké činy to budou, k nimž by se chtěli zavázat. Vévoda z La Force, čím dál překvapenější vším, co slyšel, a vidoucí už, kam míří, se bránil tím, že si nedovedou představit nic nad to, co jí právě řekl; že k tomu navíc připojí všechna ujištění, o nichž usoudí, že ji ujistí o jejich úmyslech; že viděla, že žádný z nich se nijak nepostavil proti všem králově vůlím týkajícím se vévody du Maine; a znovu se vrátil k jejich pevnosti. Paní du Maine, nakonec nucena říci to naplno, jim prohlásila, že mluví-li upřímně, jak za sebe, tak za ostatní vévody, nebude je nic stát dát jí písemné ujištění, že po králi budou hájit to, co za svého života stanovil pro své přirozené syny a jejich potomstvo, jak pokud jde o jejich hodnosti a pocty, tak pokud jde o následnictví na trůn.

Pan z La Force, který ten návrh předvídal od samého začátku tohoto prudkého rozhovoru, ji snažně prosil, aby uvážila, co jim navrhuje; aby se zamyslela, zda si poddaní, ať jsou kdokoli, mohou bez zločinu osobovat moc a právo potvrzovat ustanovení žijícího a vládnoucího krále; a konečně aby pohlédla na oprávněnou královu žárlivost na jeho moc a na pošetilé pomluvy, které se jim první prezident právě v tomto ohledu moci opovážil přičítat, a to před samým králem; o nich nemohla nevědět, neboť je král hned nato pověděl vévodovi d’Antinovi s dovolením zpravit o nich vévody, a d’Antin mu dokázal jejich ohavnost i pošetilost. Vévoda z La Force pokračoval a rozváděl svou odpověď; ale vévodkyně du Maine, která sotva měla trpělivost vyslechnout ho až potud, ho přerušila s prudkostí, kterou nedokázala ovládnout. Řekla mu, že to vždycky dobře tušila; že vévodové hledají jen vytáčky; ale že tuhle jim vyvrátí a ručí jim za to, že král nejenže se nebude cítit dotčen písemností, kterou od nich žádá, ale že jim za ni bude dokonce velmi vděčen, a že pan du Maine se za to zaručuje. Vévoda z Aumontu hbitě využil zaražení, do něhož tato živá odpověď uvrhla vévodu z La Force, a zamyšlení, v němž se ocitl, ať už to předvídal sebevíc. „Pane,“ řekl mu Aumont, „jestliže už nenacházíme žádnou obtíž, jak paní ujišťuje a jak se za to zaručuje pan du Maine, co riskujeme? Naopak, takové ujištění z naší strany je jen čestné.“

La Force potlačil rozhořčení, které ho při tomto oslovení zachvátilo, a se skromným úsměvem mu odpověděl: „Ale kdo nám zaručí, pane, že to, co král dnes schválí z ohledu na pana vévodu du Maine, mu nebude zítra otráveno proti nám — v otázce jeho moci, na niž bychom sáhli tím, že bychom k ní přidali svou — a proti samému panu vévodovi du Maine, který by, nespokojen s celou mocí královského majestátu, navíc ukázal, že pokládá tuto naši spoluúčast za nezbytnou, a že se k ní uchýlil? Kdo nám zaručí, že první prezident ve vzteku, který projevuje, a parlament v odcizení vůči nám, do něhož ho uvedl, nebudou ještě žárlivější než král, když uvidí, že potvrzujeme to, co tento sbor slavnostně zaregistroval; a že v době, kdy ti páni nešetří ničím, aby nás srazili na pouhé postavení členů svého sboru, jako jsou sami, bez čehokoli, co by nás od nich odlišovalo, nevynaloží všechno úsilí, aby tuto moc, osobenou nad jejich moc a na její potvrzení, označili za zločinný útok? Madam,“ dodal, obraceje se k vévodkyni du Maine, „to je příliš choulostivé; nikdo z nás by se neodvážil to riskovat.“ Paní du Maine zuřila a dobře to dávala znát ve tváři. Tento rozhodující tah zahrnoval všechno: ať už aby se skutečně jednou provždy dobře a pevně ujistila o vévodech, jak dávala najevo, nebo aby je nenávratně zničila u krále — přičemž pan du Maine, který se v tomto ohledu zaručoval za Jeho Veličenstvo a který se tolik a tak důrazně zaručoval za prvního prezidenta, by se byl zachoval se stejnou proradností —, nebo aby je zničila u princů krve, bez jejichž sebemenší účasti bylo písemné ujištění žádáno a bylo by bývalo uděleno, nebo u parlamentu, nebo u veřejnosti, která by viděla, jak vévodové, pokud to na nich záleží, vlastní a výhradní mocí, listinou jimi podepsanou, disponují právem nástupnictví na trůn, bez jakékoli příčiny než své touhy po čepici a vůle vévodkyně du Maine; vévoda du Maine by ji byl popřel, prohlásil by, že si tu listinu vymyslela ze své hlavy bez jeho vědomí, že ji žádala bez sebemenší jeho účasti a za krále se zaručila sama od sebe, aniž by s ním o tom kdy mluvil, kdyby se mu takové popření později hodilo, jak jsme ho od té doby viděli činit ve věcech, v nichž šlo o víc pro stát i pro něho, jak uvidíme na svém místě. Byl to tedy tah natolik rozhodující, že se vévodkyně du Maine ovládla, nedala se odradit a začala odpovídat, znovu odpovídat a vynakládat krajní úsilí, aby silou ducha a autority zvítězila nad panem z La Force, s nímž jediným měla co do činění, neboť vévodovi z Aumontu už noha tak dobře uklouzla. Ten se chtěl jednou či dvakrát do sporu vmísit, ale ten druhý ho pokaždé odrazil, položil mu ruku na paži, nepřestával mluvit a slovo mu vždy udusil.

Vévodkyně du Maine, když byla v koncích, podlehla nakonec svému hněvu. Řekla těm pánům, že dobře vidí, že ani je, ani jejich druhy nelze získat zpět; že předstírají planý strach z krále, za něhož jim ona ručí, i jiný planý strach, planou skromnost ohledně sebe samých, a hlavně mnoho ducha a poklon místo nutných skutků; že chtějí jen to své a chtějí si ponechat volné ruce pro to, co se jim v budoucnu bude hodit; že je na panu du Maine a na ní, aby se před tím dokázali uchránit; a že jim chce říci (a to je podivuhodně pozoruhodné, tím spíš, že ona ani pan du Maine nic neopomněli, aby to od té doby skutečně provedli, jak uvidíme na svém místě), že jim chce říci, aby o tom nemohli pochybovat, že když člověk jednou získal způsobilost k nástupnictví na trůn, musí raději zapálit království uprostřed i ve všech čtyřech koutech, než si ji nechat vyrvat. To byla její poslední slova. Když je dořekla, prudce vstala, aniž jí však ušlo cokoli proti těmto dvěma vévodům nebo proti vévodům vůbec. Rozešli se s mnoha vynucenými poklonami na jedné straně a s projevy úcty, které nebyly o nic méně vynucené, na straně druhé, přičemž vévoda z La Force neustále sledoval vévodu z Aumontu, který se neodvážil říci vévodkyni du Maine nic mezi čtyřma očima ani jít za ní. Hned odjeli ze Sceaux a přijeli podat zprávu o své cestě.

To, co bylo právě vyprávěno o rozhovoru v Sceaux, je doslovně opsáno ze zprávy, kterou o něm podal vévoda z La Force v přítomnosti vévody z Aumontu, jenž k ní neměl co dodat, ubrat ani změnit. Zdála se tak důležitá a zároveň tak zajímavá, že byla zapsána okamžitě na místě, a odtud byla převzata. Vynecháno bylo jen to, co vynechal už ten první zápis, totiž změť odpovědí a protiodpovědí na obou stranách, které byly jen ustavičným opakováním týchž prvních výroků jinými slovy, výroků, abych tak řekl, základních, které byly zapsány a které jsme přesně opsali. Naložíme s tím zde stejně jako s pomluvami prvního prezidenta u krále, to jest vynecháme jakýkoli komentář. Holé vyprávění nejenže převyšuje všechny komentáře, které by se daly připojit, ale lze říci, že návrh vévodkyně du Maine, její hrozba zvrátit stát a její prohlášení, že to raději udělá, než by ztratila nástupnictví na trůn, převyšují nejen všechno očekávání, ale i veškerou představivost. Zbývalo by zjistit, jaký byl skutečný záměr toho, že vévody přiměli ke schůzce s vévodkyní du Maine. Byla to past nastražená na touhu po čepici, na hanebnou nesnáz, v níž se záležitost právě nacházela, a na hloupost vévodů, v niž se doufalo, totiž na ono písemné ujištění, aby je jím pak zdrtili u krále, u princů krve, u parlamentu a u veřejnosti? Zdá se, že k této myšlence vede hanebná role udavače a pomlouvače, kterou první prezident právě sehrál u krále proti vévodům. Nebo to byl jen krajní strach z budoucnosti, který se chopil chvilkové naděje, že tu listinu získá, se skutečným úmyslem dát vévodům čepici a nechat prvního prezidenta v pasti, když se předtím zajistí u vévodů a v tomto ohledu snad předem i u krále? Ale kdo by mohl změřit hlubiny černé a bezedné propasti nitra vévody du Maine, který si dosadil na své místo manželku poté, co se v hrozném počínání prvního prezidenta ukázal víc, než chtěl? Bůh je oba soudil; lidem nepřísluší to činit.

Ať byl záměr jakýkoli, nevyšel, díky vévodovi z La Force, který, když se viděl zrazen svým společníkem, si zachoval všechnu duchapřítomnost a odvahu, aby se z toho obratně a čistě vymanil a nedal ani v nejmenším příležitost se ho chytit. Pan du Maine, nadšený přinejmenším tím, že tak prudkým rozruchem znesvářil vévody s prvním prezidentem, a skrze něho s parlamentem, neztrácel ze zřetele svůj původní záměr, aby se provaz přetrhl na straně vévodů, aniž by se zdálo, že má na tom podíl, a zároveň aby prvního prezidenta ušetřil toho, že by musel králi dát jasně zápornou odpověď. Taková odpověď navíc nebo méně by mu po tom, co králi o vévodech řekl, talár vůči nim už víc nepošpinila. Ale ať už první prezident myslel, že toho udělal dost, nebo se pan du Maine bál, že by se tímto posledním krokem ještě víc prozradil, nebo se snad také bál — za předpokladu, že král nebyl do hry zasvěcen —, aby se král, podrážděný jednáním prvního prezidenta, nerozzlobil natolik, že by rozhodl otázku čepice ve prospěch vévodů, uchýlil se vévoda du Maine k nové scéně, skrze niž se ještě zjevněji ukázal jako původce celé hry: přivedl do ní paní Princeznu. Nemohl přitom nevědět, že se od samého začátku záležitosti zaručoval za prince krve, a jmenovitě za ni, až do té míry, že o ní užil slova happelourde,8 výrazu pro hloupou ženu, s níž se vůbec nepočítá, která se nikdy do ničeho nepletla ve své rodině ani mimo ni, která by se neodvážila ani pomyslet na to, aby se postavila proti králově náklonnosti, a která se nikdy ani nehne při sebemenším slově, jež jí on, její zeť, řekne. Neřekl to vévodům jen jednou, ale několika z nich a mnohokrát to opakoval, sám se za ni zaručoval a přidával k tomu žerty o tom, jak málo je s ní třeba počítat. Ale věc spěchala, bylo třeba nějakého východiska; vybral si toto, nebo žádné jiné nenašel. V tu chvíli se z paní Princezny stala duchaplná, rozhodná a vlivná žena, která šla mluvit s králem za svou rodinu. Řekla, že pan Princ jí o čepici vždycky mluvil jako o nejdražší výsadě princů krve před pairy; že má příliš úcty k jeho památce, k jeho smýšlení, k jeho vůli a k neporušenosti hodnosti princů krve, než aby krále ze všech sil neprosila, aby v tom nic neměnil. Nato král řekl d’Antinovi, že ho mrzí tento rozmar, který napadl paní Princeznu, že ji nemůže přesvědčit ani ji pominout a že už nechce o čepici slyšet. D’Antin, který dobře viděl, že je to věc připravená, přesto odpověděl, jak nejlépe uměl. Ale bylo jasně vidět, že se král s panem du Maine dohodl, že z toho vyjde tímto způsobem, a nic s ním nedokázalo pohnout.

Nic nebylo průhlednějšího než tato role paní Princezny. Každý věděl, jak nepatrnou úlohu hrála celý život ve své rodině, i o pohrdání a tvrdosti, s nimiž s ní pan Princ až do své smrti ustavičně zacházel; to měl k mluvení s ní o čepici, ba i o té nejmenší domácí věci, hodně daleko. S miliony, jimiž mohla disponovat, neměla nejmenší vliv ani prostředek, jak uhasit oheň, který mezi jejími dětmi vznítila závěť pana Prince; a jestliže jsme na svém místě viděli, že královou autoritou, za níž zašla, v okamžiku prosadila dvojí sňatek pana Vévody a pana prince de Conti, bylo to proto, že ji vedl a ponoukal zájem slečny de Conti, náhle a bez vědomí všech, a protože to, co král od ní díky zradě slečny de Conti zvěděl o sňatku slečny z Chartres s panem princem de Conti, o němž se dohodli pan [vévoda] a paní vévodkyně z Orléans s paní princeznou de Conti, aniž by o tom král věděl jediné slovo, ho okamžitě přimělo ukázat svou autoritu tím, že ten sňatek zmařil a zároveň dal oženit pana prince de Conti se slečnou z Bourbonu a pana Vévodu se slečnou de Conti.9 Zde král, místo aby byl rozhněván na vévody, byl rozhněván na prvního prezidenta, a vliv paní Princezny se u krále nikdy nijak neprojevil. Pan du Maine vévodům o paní tchyni nic nového neřekl; ale vévodové, vždy podezíraví, chtěli od něho několikrát slyšet ujištění — ne o ní, příliš neschopné na to, abychom se jí museli obávat, zvláště když jsme si byli sami jisti paní Vévodkyní, která s ní byla velmi zadobře, ale o tom, že se díky ujištěním, která nám o paní Princezně dával, až do té míry, že se za ni několikrát zaručil, jak jsme viděli, ocitne v situaci, kdy ji proti nám nebude moci vystrčit, což se po tom všem nestyděl udělat, aby ji proti nám použil. Paní Princezna navíc neměla k tomu ani vlídnost, ani záminku, ani důvod; půjdeme ještě dál: neměla právo ani postavení, aby se stavěla proti tomu, k čemu svolovala její snacha za své syny, tím méně proti tomu, k čemu svoloval za sebe, za svého syna a za své potomstvo pan vévoda z Orléans — oni tak vzdálení od trůnu, on syn jediného králova bratra a otec prvního prince krve. Nikdo tedy nebyl, kdo by za paní Princeznou nepoznal vévodu du Maine; bez něho by se jí král, naladěný, jak se zdálo, a tak zvyklý počítat s paní Princeznou jen kvůli vnějšímu zdání princezny krve, byl dobře zeptal, proč se do toho plete, když pan vévoda z Orléans a paní Vévodkyně svolují k věci, kterou on sám pokládal za spravedlivou a rozumnou; nebo spíše, bez pana du Maine by čepice byla přiznána nebo odepřena, a ona by se o tom, při způsobu, jakým žila, možná nedozvěděla ani za šest měsíců. Nikdo, ani z nezúčastněných, se tedy nechytil na stížnosti pana du Maine, který každému, kdo chtěl poslouchat, říkal, že mu paní Princezna pořádně vyčinila, že s aférou s čepicí přišel. Ta tedy skončila tímto způsobem. D’Antin řekl vévodům, co mu král prohlásil poté, co vyslechl paní Princeznu, která za ním šla mluvit osm nebo deset dní po schůzce v Sceaux.

Byl jsem v této záležitosti od samého začátku, od první porady, o níž jsem se zmínil, že jsme ji v pěti nebo šesti měli u maršála z Harcourtu, abychom uvážili, zda se do toho pustit, a pan du Maine mě v Marly několikrát odchytil, ačkoli jsem se mu vyhýbal, aby se mnou o tom mluvil před rozruchem s prvním prezidentem. Nebudu zastírat, že jsem byl rozhořčen, když jsem viděl, že jsme hříčkou umění a moci pana du Maine a ničemnosti prvního prezidenta. Bylo to v sobotu večer, kdy nám d’Antin ve Versailles vyřídil definitivní královu odpověď. Měl jsem před sebou noc. Nedokázala mě přesvědčit, abych nechal pana du Maine pokojně užívat plného, víc než plného úspěchu jeho kliček; myslím, že tento výraz není příliš silný. Zaručil se mi za sebe, za paní Princeznu, za prince krve, za prvního prezidenta, za parlament, stejně jako ostatním vévodům; dával mi tatáž ujištění o své touze a dobré víře; v prvních dobách mě dokonce naléhavě žádal, abych si zajistil souhlas pana vévody z Orléans. Žádné nebezpečí mě nemohlo přimět k tak nízké poddajnosti, abych ho nechal v nevědomosti o tom, co cítím. Nechtěl jsem do toho s sebou zatáhnout nikoho jiného, ale nemohl jsem snést, aby v tom pokračoval dál. Bydlel jsem v novém křídle v úrovni tribuny kaple, on v témž křídle dole, hned u velkých dveří kaple. Druhý den, v neděli, jsem ho dal vyhlížet, až bude vycházet z kaple. O svátcích a nedělích nikdy nevynechal velkou mši, nešpory a požehnání, a přece jeho zbožnost nikoho neklamala. Často chodil na kompletář, na modlitbu, na kázání vždycky, když nějaké bylo, a ve čtvrtek na požehnání.

Jakmile mi dali vědět, sešel jsem k němu. Našel jsem ho samotného v jeho kabinetu; přijal mě s otevřenou tváří, co nejzdvořileji a nejnenuceněji. Neotevřel jsem ústa, dokud jsem neseděl ve svém křesle a pan du Maine ve svém. Pak jsem mu velmi vážně řekl, co jsem se dozvěděl. Pan du Maine káral paní Princeznu, pustil se do ní, omlouval se, rmoutil se. Přerušil jsem ho, jen abych mu vážně jmenoval prvního prezidenta. Pan du Maine ho chtěl trochu omluvit a rychle dodal, že se nesmí nad tou záležitostí zoufat ani ji pokládat za skončenou; že on sám na ní nepřestane pracovat a že nebude spokojen, dokud ji nedovede do konce. Klidně jsem ho vyslechl a pak jsem mu pověděl všechny pomluvy prvního prezidenta u krále proti vévodům, které král ihned pověděl d’Antinovi s dovolením nám je říci a od něhož jsem je znal; a pak jsem s prvním prezidentem zacházel bez jakýchkoli ohledů, ale bez hněvu, prostě s výrazem nejhlubšího pohrdání a hrůzy z jeho ničemnosti. Nepočítal jsem s tím, že by mu to bylo něčím novým, šlo mi o to ukázat mu, že nic z toho mi není neznámo; a hned nato, dívaje se mu upřeně do očí, jsem pokračoval: „Vy, pane, jste nás proti naší vůli zatáhl do této záležitosti; Vy jste se nám zaručil za krále, za prvního prezidenta a skrze něho za parlament; Vy jste se nám zaručil za paní Princeznu; Vy ji teď necháváte zasáhnout, když jste předtím nechal prvního prezidenta sehrát tak nedůstojnou roli; zkrátka Vy, pane, jste nám nedodržel slovo a děláte z nás hříčku parlamentu a pro smích světu.“ Pan du Maine, vždy tak ruměný a nenucený, zůstal jako opařený a zbledl jako smrt. Chtěl se koktavě omlouvat a projevovat svou úctu k vévodům, a zvláště ke mně. Poslouchal jsem ho, aniž jsem na okamžik spustil oči z jeho očí. Nakonec, upíraje na něj oči stále víc, jsem ho přerušil a řekl mu zvýšeným a hrdým hlasem, ale stále klidně a bez hněvu: „Pane, Vy můžete všechno, dobře to ukazujete nám i celé Francii; užívejte své moci a všeho, čeho jste dosáhl,“ — ale tu jsem zvedl hlavu i hlas a díval se mu až do dna duše: „Přicházejí někdy časy, kdy člověk příliš pozdě lituje, že jí zneužil a že chladnokrevně oklamal a vodil za nos všechny přední pány království hodností i postavením, kteří na to nikdy nezapomenou;“ a prudce vstanu a obrátím se k odchodu, aniž mu nechám chvilku k odpovědi. Vévoda du Maine, s výrazem zdrceným údivem a možná i zlostí, šel za mnou a stále koktal omluvy a zdvořilosti. Šel jsem pořád, aniž jsem se otočil, až ke dveřím. Tam jsem se obrátil a s rozhořčeným výrazem mu řekl: „Ó, pane, vyprovázet mě po tom, co se stalo, to je přidávat k urážce posměch.“ Okamžitě jsem prošel dveřmi a odešel, aniž jsem se ohlédl.

Téhož odpoledne jsem tu návštěvu do puntíku vylíčil ostatním vévodům. Nevím, zda by ji mnozí byli chtěli vykonat, ale všichni se zdáli velmi spokojeni. Nikdo nebyl spokojenější než já. Nedozvěděl jsem se, co pan du Maine s tímto rozhovorem udělal; myslím, že dosud nic podobného nezažil. Zda o něm mluvil s králem, zda se s ním svěřil paní z Maintenon, zda si ho ze své strany nechal pro sebe, to jsem nevypátral a příliš jsem si s tím nelámal hlavu. Jestliže se o něm král dozvěděl, choval se, jako by o něm nevěděl; paní z Maintenon stejně. Paní ze Saint-Simon ani já jsme nikdy nic nepozorovali. Nikdo z domu pana du Maine ani ze Sceaux o něm nikdy nemluvil. Lze si domyslet, že jsme se pan du Maine a já už navzájem nenavštěvovali a nevyhledávali. Potkávali jsme se zřídka; pan du Maine se pak zastavil a hluboce a co nejokázaleji mě pozdravil (jeho koňská noha ho nutila takto se zastavit, když chtěl někoho pozdravit skutečnou poklonou); já jsem mu věrně odpovídal poloviční poklonou, stále v chůzi; a tak jsme žili až do královy smrti.

Ačkoli úvahy často paměti kazí, je těžké zdržet se jich zde nad zvrácením všech zákonů, práv a řádu kvůli povýšením bez míry. Ti, kdo jich dosáhnou, pokládají za nepřítele každého, kdo jejich štěstí neschvaluje, a za lidi, které je třeba zničit, všechny, kdo by je v nich v jiných časech mohli rušit. Podobni tyranům, kteří zotročili svou vlast, bojí se všeho, nedůvěřují všemu, lidem rozumu a odvahy, jejichž postavení je tímto podivným povýšením zraněno; myslí si, že je jim proti nim dovoleno všechno, a strach z pádu se v nich stává vášní tak převyšující každý jiný cit, že není zločinu, z něhož by mohli mít hrůzu, jakmile poslouží k udržení toho, co si uzurpovali.

Vidíme zde nejčernější záměr vévody du Maine, dovedený k úspěchu nejčernějšími postupy, a zároveň nejhlouběji promyšlenými. Falešnost, zrada, proradnost, neustále se množící porušování slova, obratné násilí, aby druhé násilně vlákal do svých pastí, rozličné role stejně vytrvale hrané, krajní zneužití duše z bláta, kterou jako takovou postavil na svícen, které dává foukat, jak chce, chladným i teplým dechem, z níž dělá zrádce i bez nejmenší záminky a které nakonec používá k tomu, aby před králem vychrlila ty nejnesmyslnější, ale nejďábelštější pomluvy proti všemu, co má jeho dvůr nejvznešenějšího a co je mu nejblíže. Tím, jak se skrývá za závoji a hromadí ohavnosti, je cítit, že je původcem a hybatelem všech těch strojů a že nic neopomíjí, aby nebyl spatřen. Zasvěcuje se temnotám, a samy temnoty ho vyvrhují. Vidíme pak, jak se on a jeho hanebný nástroj pokoušejí o všechno, aby jeden oklamal druhého: první prezident, aby od vévodů dosáhl, že půjdou za prezidenty, a nechal pana du Maine v pasti; pan du Maine se snaží zajistit si vévody tím, že jim dá, co chtěli, a nechá prvního prezidenta na dně bahna, které si ten sám vykopal svou služebností vůči tomuto proradnému pánovi. Když jsou nakonec oba pokryti vším, co může lidi učinit nejopovrženíhodnějšími a nejodpornějšími, a už nemají žádnou možnost, jak se nedat vidět takoví, jací jsou, a nebýt zcela odhaleni, vidíme, jak pan du Maine používá své manželky a zneužívá úcty, která náleží jejímu rodu dcery prvního prince krve, aby jasně a zřetelně předložila ty nejzločinnější návrhy, zároveň napěchované všemi druhy jedů, a ta se ve vzteku, že je nemůže prosadit, odváží prohlásit, že raději, než by si nechali vyrvat to, co není v moci králů ani v povaze věcí udělit, totiž nástupnictví na trůn, zapálí království uprostřed i ve všech čtyřech koutech. Mluví tu [osoba] pocházející z královského rodu? Někdo, jehož bratři a synovci jsou k trůnu nesporně povoláni? Mohl by si nejúhlavnější nepřítel našich králů, našich princů a naší vlasti vypůjčit od té nejzuřivější zloby slova, která by byla víc její řečí? A tato řeč je řečí princezny krve, která zapomněla, kým je, i vděčnost za všechen majetek, úřady a hodnosti, jichž dosáhl muž, kterého si vzala, a které přešly na jeho děti — všichni jsou to první dvojnásobní levobočci z cizoložství,10 jaké kdy slunce spatřilo a jaké porušené zákony strpěly, aby vyšli z nicoty a nebytí! Hrozba konečně, která podle všech zákonů a i podle vší politiky, jež je v tom se zákony dokonale zajedno, zasluhuje to, co bychom se neodvážili vyslovit. A ke komu se obrací, aby vychrlila tuto zločinnou hrozbu? K lidem nejvyššího stavu, které pokládá za své nepřátele a které v té chvíli za nepřátele činí, a nebojí se jim to říci. Uvidíme později, že nezáleželo na ní ani na jejím manželovi, který se tehdy, jak jen mohl, skrýval za ní, a to až do poslední komedie, stejně jako se za ní skrýval zde, že nezvrátili stát a nevydali Francii napospas… Co by se k tomu ještě dalo dodat!

Mesmes, příliš nízký na to, abychom se u něho zastavovali, a který se tím, co jsme o něm právě viděli, ukázal až příliš hanebným na to, aby už pouhým dotykem nezneuctil toho, kdo by o něm chtěl uvažovat nebo jej předvádět, ať nám dovolí přeskočit přes svou páchnoucí hnilobu, abychom krátce pouvažovali o čepici.

Viděli jsme výše její novost, lstivost a víc než nepatřičnost; je taková, že ji sami prezidenti musejí přiznat. Celá jejich obrana spočívá v tom, že se kryjí jménem a majestátem krále, kterého prý všichni dohromady ve svém společném předsednictví představují, a touto představitelskou rolí se snaží své nároky podpořit. Nepravdivost tohoto tvrzení vyplývá z toho, že by představitelé krále měli mít první místo tam, kde svou představitelskou funkci vykonávají. Je však skutečností, že první místo před nimi mají pairové, a to jak na horních, tak na dolních sedadlech, neboť sedí po pravici královského koutu, na horním konci, za nímž není průchod, a na straně krbu, na straně zábradlí, které má přednost, na straně místa a řečniště královských zástupců. Byl-li krb nově přemístěn, zůstává nesporné, že je to novota; a pravá strana, podle toho, co o ní bylo právě vyloženo, trvá a je zřejmá. Je tedy třeba říci, že prezidenti předsedají jménem krále, a ne že ho legisté, kteří si úřad koupili za své peníze, představují. Toto představování je dokonce i v jejich vlastních očích tak nepravdivé, že se ho nemohli dovolávat v králově přítomnosti na lit de justice. Nemohli se tam opírat ani o pouhé předsednictví, neboť přítomnost kancléře jim je odnímá a naprosto je zastiňuje. Přesto jsme viděli, jak si na lit de justice uzurpovali hlasování nejen před pairy a princi krve, ale i před syny Francie a před královnou matkou a regentkou; a úsilí, které vyvinuli, dobře ukazuje, že šlo jedině o jejich osoby, a zapojili do něho i parlament, ačkoli na tom neměl nejmenší zájem, když byla tato záležitost konečně předložena roku 1662 králi11, který po vyslechnutí obou stran rozhodl proti nim ve prospěch pairů, a to platí od té doby až dodnes. Z tohoto příkladu, s nímž se zde spokojíme, je tedy zřejmé, že se neodvažují hájit nehoráznou uzurpaci čepice ani na základě představování krále, které jim nenáleží, ani na základě předsednictví, které vykonávají jeho jménem, a že kdyby je král přiměl vyslovit, z jakého titulu, zůstali by zahanbeni.

Ale co by na to mohli králi namítnout, i kdybychom je nechali hájit to falešné a pomyšlené představování, jakmile král, pokud jde o něho, svoluje a říká prvnímu prezidentovi, že to, co vévodové žádají, se mu zdá spravedlivé a rozumné a že si přeje, aby byli spokojeni? To je stavělo ke zdi. Proto se také první prezident nikdy neodvážil dát králi konečnou odpověď; a aby ho jí zbavil, nestyděl se pan du Maine, poté co se tolikrát zaručoval za paní Princeznu, přivést ji nakonec na scénu, aby záležitost ukončil, jak jsme viděli.

Skončeme velmi krátkým slovem. Kancléř chodí do parlamentu, kdykoli se mu zlíbí, předsedá mu a prvního prezidenta i všechny ostatní prezidenty tam naprosto zastiňuje; v nepřítomnosti krále sesazuje prvního prezidenta z jeho místa; je nadřízeným parlamentu. Když k němu tento sbor jde s projevem, a není kancléře, jemuž by se to nestalo, děje se tak skrze deputaci, mezi níž je první prezident a další prezidenti parlamentu (à mortier). První prezident k němu promlouvá a vždy ho oslovuje „monseigneur“; deputaci kancléř vyprovází jen velmi zběžně, přičemž si bere ruku12 před prvním prezidentem i před všemi, a v běžném životě nedává u sebe doma ruku žádnému magistrátovi; ani paní kancléřová, která má ostatně hodnost mnohem nižší než on, nedává u sebe doma ruku ani paní první prezidentové, ani žádné ženě z talárového stavu, ačkoli ji dává všem ostatním, na rozdíl od kancléře, který ji dává jen osobám s titulem. Tu máme tedy úplnou nadřazenost kancléře nad prvním prezidentem a nade všemi prezidenty, kteří mu jako sbor, a první prezident zvlášť, píší „monseigneur“ a dostávají od něho velmi nepoměrnou odpověď. Tajná rada neboli rada stran,13 která ruší rozsudky parlamentu, má jediného předsedu, a tím je kancléř. Když se táže na mínění, má pokrytou hlavu a ponechává si ji pokrytou, zatímco státní radové se odkrývají, když je vyzve k hlasování. Klobouk smekne jen tehdy, když vyzývá děkana rady, a oslovuje ho „pane děkane“, a ne jeho jménem, jako to dělá u všech ostatních státních radů. Když v ní zasedali pairové, dokonce i pan z Vitry, který byl jen vévodou na breve a státním radou z meče, kancléř se před nimi vždycky odkrýval, a příklad pánů z Remeše a z Noyonu je nedávný. Nechť se nyní srovná kancléř a první prezident a jejich velmi odlišné zvyklosti; co by na to mohli prezidenti odpovědět, co by se dalo snést? To stačí o této podivné záležitosti, která se protáhla až do března 1715. Její povaha si vyžádala souvislé a nepřerušené vyprávění; vraťme se nyní k obvyklým látkám a vraťme se zpět k 1. lednu 1715. Spěch s ukončením tak nepříjemné látky však nesmí vést k tomu, abychom opomněli, že pan du Maine zaplatil prvnímu prezidentovi předem, téměř bezprostředně předtím, než ji zahájil. Tento magistrát, který byl děravý koš, rozhazoval na všechny strany, a hodně za cetky, vždycky naléhavě potřeboval peníze a dával se touto ustavičnou touhou velmi řídit. Měl listinu „brevet de retenue“ na čtyři sta tisíc livrů, které zaplatil svému předchůdci; nestyděl se žádat jejich výnos v podobě nové penze dvaceti tisíc livrů a vévoda du Maine se nestyděl o ni žádat krále, který už nebyl s to odmítnout cokoli tomuto velmi drahému levobočkovi, drahému ve všech smyslech.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Étienne d’Aligre, prezident pařížského parlamentu (à mortier), z rodu kancléřů Aligre.↩

  2. Vysvětlivka: Sproposito (it.) — nemístná, nesmyslná poznámka; zde vtipné odbočky, jimiž Maisons nahrazoval argumenty.↩

  3. Vysvětlivka: Narážka na úmrtí Monseigneura (duben 1711), vévody a vévodkyně z Bourgogne a jejich staršího syna, vévody z Bretaně (únor–březen 1712), a vévody z Berry (květen 1714); z přímé královy linie zbýval vedle Filipa V. Španělského, který se nároků na francouzský trůn zřekl, jen malý dauphin, budoucí Ludvík XV., narozený roku 1710.↩

  4. Vysvětlivka: Vévoda z Tresmes z rodu Potierů, guvernér Paříže a první šlechtic královy komory; první šlechtic komory, který měl službu, řídil vstup do králova pokoje při vstávání.↩

  5. Vysvětlivka: Ludvík XIV. podstoupil 18. listopadu 1686 operaci píštěle na konečníku; během zotavování přijímal dvořany na lůžku.↩

  6. Vysvětlivka: Louis-Marie-Victor, vévoda z Aumontu (1632–1704), první šlechtic královy komory; otec vévody z Aumontu, o němž se v této kapitole jedná.↩

  7. Vysvětlivka: Jindřich Jakub Nompar de Caumont, vévoda z La Force (1675–1726), vévoda a pair; nezaměňovat s jeho otcem, čtvrtým vévodou († 1699).↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto slovo, které se ve vlastním smyslu říkalo o falešném drahokamu, označovalo v přeneseném smyslu osobu pěkného vzhledu, ale bez ducha.↩

  9. Vysvětlivka: Dvojí sňatek z července 1713: Ludvík Armand II., princ de Conti, se oženil se slečnou z Bourbonu, sestrou pana Vévody, a pan Vévoda se slečnou de Conti, sestrou prince de Conti. Saint-Simon jej popsal výše.↩

  10. Vysvětlivka: Dvojnásobný levoboček z cizoložství (double adultérin) — dítě, jehož oba rodiče žili v době jeho narození v manželství s jinými osobami; tak tomu bylo u dětí Ludvíka XIV. a paní z Montespan, mezi nimi u vévody du Maine.↩

  11. Ediční poznámka: Správně 1664: královská rada rozhodla 26. dubna, registrováno na lit de justice 29. dubna 1664.↩

  12. Vysvětlivka: Dávat ruku (donner la main) znamenalo přenechat hostu u sebe doma čestné místo po pravici a přednost; „brát si ruku“ naopak toto místo zaujmout.↩

  13. Vysvětlivka: Tajná rada neboli rada stran (conseil privé ou des parties) byla královská rada pro soudní věci, jíž předsedal kancléř a která mohla rušit rozsudky parlamentů.↩