Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola dvacátá
Pan du Maine, který se stal princem krve, mi prohodí slovo o čepici, které nechám padnout. — Pan du Maine se nečekaně nabízí v aféře s čepicí, o níž nebyla řeč, a mnoha úskoky a návrhy uvrhne vévody do nebezpečí odmítnutí i přijetí. — Ručí za krále, za prvního prezidenta i za parlament. — Nabídky vévody du Maine jsou přijaty, a proč, ale proti vlastní vůli. — Pan du Maine ručí za prince krve a za paní Princeznu. — Skvělé sliby prvního prezidenta vévodům z Noailles a z Aumontu. — Král jako první mluví s d’Antinem o čepici. — Připravená vytáčka. — Pan du Maine požaduje krátký spis pro krále. — Krajní opatrnost ohledně tohoto spisu. — Pan vévoda z Orléans mi dává své pevné slovo, a paní Vévodkyně vévodům z La Rochefoucauld, z Villeroy a d’Antinovi, že budou vévodům ve věci čepice ve všem příznivi, a dodrží je přesně a dokonale. — Dřívější návrhy ohledně čepice, mně i jiným vévodům, chladně přijaté a vévodou du Maine stále víc zdvojnásobované až k vynucenému zahájení aféry. — První prezident v Marly, zcela změněný, tam přijímá doporučení pana vévody z Orléans a spis od krále, který s ním mluví příznivě. — Postoj prvního prezidenta ke spisu, proti slovu i pravdě, záměrně. — Dlouho předstírá nemoc. — Prvního prezidenta navštíví vévodové z Noailles a d’Antin; navrhuje jim jako náhradu za čepici, aby následovali prezidenty při vstupu na zasedání a při odchodu z něho. — Různé body podivně projednávané, ačkoli oba vévodové nepočítali s tím, že budou s prvním prezidentem o čemkoli mluvit; ti toto následování i jakoukoli náhradu za čepici odmítají. — Neklid prezidentů. — Role Maisonse; jeho původ. — Lest Noviona, která získá Maisonse pro prezidenty. — Oběd domluvený u d’Antina v Paříži s prvním prezidentem; hosté. — Král tam posílá šlechtice ze své služby; poprvé v životě se bez nich obejde; obsluhuje ho Souvré, mistr šatny, a to se opakuje třikrát; poslední dvakrát bez jídla, jen porady. — Všechno bez úspěchu. První prezident nezdvořile na obědě chybí. — Maisons je přítomen, jeho chování; spojuje se víc než kdy jindy s vévodou a vévodkyní du Maine, s nimiž byl nespokojen.
Už po mnoho let užívali páni z parlamentu v klidu svých uzurpací a svých výpadů proti pairům, jejichž slabost a lhostejnost jim dopřávaly naprostý klid, aniž je v tom ohledu cokoli vyburcovalo. Když jsem blahopřál panu du Maine k jeho novému postavení prince krve,1 jak bylo vidět na svém místě, utrousil mi slovo o čepici mezi ujišťováními, jimiž mě zahrnul ohledně vévodů i mé osoby. Pokládal jsem to za horlivost člověka zahrnutého přízní nade všechnu míru, který se snaží zmírnit rozhořčení těch nejvíce dotčených a který si chce lidi získat neurčitými a falešnými nabídkami. Přešel jsem to tedy velmi zlehka a neurčitou odpověď jsem utopil v záplavě poklon, v čemž mi přála hodina, neboť to bylo během královy večeře, jak bylo vidět. Úmyslně jsem tuto okolnost odložil až sem, abych ji přiblížil k aféře s čepicí. Nevím, zda mi tu řeč nadhodil v tom smyslu, který jsem právě vylíčil, jak jsem tehdy věřil, nebo zda už tehdy pojal tu hlubokou černotu, kterou hned vysvětlíme, na dobu, až se mu podaří stát se princem krve, a zda mi podle toho záměru chtěl o tom něco nadhodit, jakmile se jím stal, aby vyzkoušel, jak se to ujme. Byl-li to jeho záměr, nebyl patrně s účinkem své návnady spokojen, neboť s jejím dalším nasazením pak dlouho otálel a nabídl ji jiným, a ne mně, aniž mi o ní dále mluvil jinak než v pozdějším průběhu, k čemuž jsem mu ostatně ani nedával příležitost; neboť s ním se člověk setkával jen v králových kabinetech, zřídka u paní vévodkyně z Orléans, kam chodil v nepravidelných hodinách, a já jsem k němu chodil jen s veřejnými poklonami, kterých jsem se nemohl zprostit, s výjimkou oné záležitosti ohledně Blaye s maršálem z Montrevelu, o níž jsem mluvil v příslušné době.2 Je třeba si ještě oživit v paměti povahu prvního prezidenta de Mesmes a jeho odevzdanost panu du Maine od nepaměti, která mu vynesla úřad, jemuž by byl zcela vzdálen, nebýt zájmu, který pan du Maine shledal pro sebe naléhavým: překonat všechny překážky, aby ho do něj dosadil. Konečně je třeba upozornit, že tato aféra s čepicí, která začala v listopadu tohoto roku, se přetrhla až v březnu roku následujícího. Protože je takové povahy, že její vyprávění nelze přerušovat, zařadil jsem ji jako poslední událost tohoto roku; a protože zasahuje dost hluboko do roku následujícího, začnu jej teprve po dokončení tohoto vyprávění.
Jednoho rána, když král po svém lever dával ve svém kabinetu pokyny pro svůj den, jak je dával každý den těm, kdo u něho konali službu, za přítomnosti dvořanů, kteří měli v tyto hodiny přístup do jeho kabinetu, přistoupil pan du Maine k d’Antinovi a bez jakýchkoli úvodů s ním mluvil o nepatřičnosti čepice. Totéž řekl o dva dny později vévodovi z Aumontu, pak vévodovi z Harcourtu, nabízel se jim s množstvím poklon a nic neopomenul, aby je pro tu věc rozpálil. Každý z nich odpověděl neurčitě a chladně. Žádný z nich se nenabídl, že by byl původcem podniku, do něhož se za nynějších časů nedalo rozumně pouštět; byli těmi řečmi překvapeni, ale nechali je vyznít naprázdno. Pan du Maine je však nevedl proto, aby tím skončily. Když viděl jejich nevalný úspěch a že jeho nabídky služeb jsou přijímány jen všeobecnými zdvořilostmi, vzal si o několik dní později stranou, vždy na témže místě a v tutéž hodinu, vévodu z Noailles a d’Antina. Řekl jim, že nechápe chlad, s nímž se setkal u těch, s nimiž už mluvil, ve věci, která je v jiných dobách tak rozohňovala, a to s tak dobrým důvodem; že ho vždycky pobuřovala tak neobyčejná nepatřičnost; že neřekl ani slovo, dokud mu sloužila k vyznamenání, ale že teď, když má vyznamenání jiná, se mu zdá nesnesitelná; že je přítelem některých vévodů a služebníkem všech vůbec; že ctí jejich hodnost, první v království; že touží po jejich přátelství a chce si je zasloužit tím, že jim poslouží v tak důležitém bodě. Nakonec dodal, že jeho přání je tak upřímné, že už u krále tu věc nadhodil; že král je jí nakloněn; že mluvil také s prvním prezidentem, který, jak řekl, vládne parlamentem; že za prvního prezidenta ručí, a skrze něj i za parlament; a že jim může zaručit, že král nebude dělat žádné potíže, jakmile parlament svolí. Pak se vrátil k chladu, který s takovým překvapením zpozoroval; nakonec je požádal, aby se několik z nich sešlo, sdělili si navzájem rozhovor, který s nimi vedl, a potom mu řekli, co si od něho přejí.
První řeči velmi překvapily ty, k nimž byly proneseny, ale tato opakovaná a tak důrazná zdvořilost je ohromila mnohem víc. Zdála se jim příliš naléhavá a celá věc příliš soustavně sledovaná, než aby se mohli vyhnout tomu, aby se mezi sebou sešli; a hned téhož dne vévoda z Harcourtu, chromý, neduživý a s obtížemi chodící, vzkázal několika z předních vévodů, kteří byli ve Versailles, aby k němu přišli trochu před polednem. Našli jsme se tam vévodové z La Rochefoucauld, z Villeroy,3 z Noailles, z Aumontu, z Charostu a já. Harcourt vyložil, co bylo právě vyprávěno, ale podrobněji, a nutnost se k něčemu rozhodnout, abychom panu du Maine odpověděli. Pan z Noailles v nepřítomnosti d’Antina, který nemohl přijít a který už v králově kabinetu vévodovi z Harcourtu vylíčil, co se právě odehrálo mezi panem du Maine, d’Antinem a jím, doplnil některé okolnosti. Pak šlo o to uvážit věc. Na háček se nikdo nechytil, kromě Noaillese a Aumonta, a i ti jen velmi zlehka. Všichni znali obojakost toho, kdo jej nahazoval, nepřítele stavovských pořádků ve státě, jeho řádu i jeho pravidel, kvůli němuž byla všechna porušena a převrácena, člověka, jehož zájmem bylo udržovat veškerý zmatek, který se na vévody díval s odporem, jaký je přirozený uchvatiteli toho, co je lidem nejdražší, a který se do nich najednou nezamiloval. Všichni usoudili, že pan du Maine chce tu věc rozjet, aby vévody znesvářil s parlamentem, aby se pro případ smrti krále, o němž bylo vidět, že chřadne, pojistil proti jejich spojenectví, které mu mohlo být osudné, a aby vévody nezdarem jejich podniku ponížil ještě víc. V tomto návrhu pana du Maine, k němuž nic nevedlo a který prosazoval tak soustavně a s takovou horlivostí, nebylo možné spatřovat jiný záměr; a po pravdě jiný ani být nemohl, jak se nakonec velmi jasně ukázalo. Na pohnutce těchto tak úslužných a tak naléhavých nabídek, které se tak málo daly očekávat, jsme se tedy snadno shodli; ale jak se k němu chovat, to tak snadné rozhodnout nebylo.
Od té chvíle jsme před sebou viděli dvě otevřené propasti: na jedné straně nebezpečí následků, víc než velmi zjevných, jichž jsme se právě dvěma slovy dotkli, kdybychom skočili do nastražené léčky, a krutost skočit do ní vědomě; na druhé straně nebezpečí odmítnout naléhání vévody du Maine. To by mu znamenalo mlčky, ale jasně dát najevo, že jeho záměr prohlédáme nebo že mu nechceme být ničím zavázáni, protože jsme odhodláni proti němu vystoupit; a obojí vystavovalo všemožným nesnázím a nebezpečím, obecně i jednotlivce, při stupni moci, jíž pan du Maine, zajedno s paní z Maintenon, nad králem dosáhl. Jedno se vážilo proti druhému. Ukázalo se, že nebezpečí, že dáme panu du Maine příležitost vylíčit vévody králi jako své nepřátele, je ještě větší než to druhé; že přijmout jeho nabídky není rozhodnutí z volby, ale z nutnosti, v jakém stavu se věc ocitla; že nezbývá než si v ní počínat se vší opatrností, jaké je jen možno užít; a že když se tomu nelze ubránit, je třeba moudře, protože nuceně, zvážit, jaký prospěch se z toho dá vytěžit. Odpověď byla tedy v tomto duchu dána panu du Maine nazítří ráno, na témže místě, kde svůj návrh učinil a tak usilovně na něm trval. Zdál se nadšen a dychtivý dát se do práce, s nejlichotivějšími poklonami a nejsilnějšími ujišťováními. Ručil za prince krve, jejichž věk a postavení jim, jak řekl, nedovolí zaváhat vůči králově vůli. Namítli jsme mu paní Princeznu a paní Vévodkyni. Nad první se dal do smíchu a krčil rameny; a po několika krátkých posměšcích o její slabomyslnosti a o tom, jak malé má ve své rodině slovo, za ni ručil a ujistil, že nebude překážet věci, která se stala jeho vlastní. O paní Vévodkyni odpověděl, že nevěří, že by jí na čepici záleželo, a ještě méně, že by se odvážila podniknout něco proti králově zálibě a vůli; že ostatně je známo, jak málo s ní má styku, a že je na vévodech, aby s ní promluvili, stejně jako s panem vévodou z Orléans, jehož si sám vzít na starost netroufá. Potom vybídl d’Antina, který k nim přistoupil, protože byl o věci zpraven, aby neztrácel čas a promluvil o tom s králem slovo, a ujistil, že se neprodleně sejde s prvním prezidentem.
Tento soudce odpověděl vévodovi du Maine samé skvělé věci; na jeho slovo ho navštívili vévodové z Aumontu a d’Antin a shledali, že je samý med a cukr. D’Antin nemusel mluvit s králem, král promluvil s ním jako první. Řekl mu, že s ním pan du Maine mluvil o aféře s čepicí; že pokud se věc vyřídí ve shodě, nepřeje si nic jiného, než odstranit tento skandál, který shledává neudržitelným (to byl jeho výraz), a že bude velmi rád, když vévodům udělá tu radost. V tom vězel kámen úrazu, a od té chvíle jsem měl o zdaru čím dál horší mínění. Nebyl jsem v tom sám. Pan z Harcourtu se stejně jako já obával zadních vrátek připravených v těch slovech „ve shodě“. Ani d’Antin sám nevěděl, co si o tom myslet. Páni z Noailles a z Aumontu byli přesvědčeni, nebo chtěli vypadat přesvědčeni, o přímosti a dobrých úmyslech pana du Maine i prvního prezidenta. Ale vyplutí se nedalo vyhnout: už se stalo; nezbývalo než plout dál se vší opatrností, jaké se jen dalo užít.
Pan du Maine, kormidelník té bárky, chtěl, aby vévodové předložili králi krátký spis, který by, jak říkal, sloužil za podklad rozhodnutí. Přál si to i první prezident. Muselo se tedy na to přistoupit. Obával jsem se v tom léčky, Harcourt ji také vytušil; probírali jsme to, aniž jsme našli způsob, jak ji odvrátit. Bylo vynaloženo všechno, co šlo, na opatrnost. Úkolem byl pověřen d’Antin. Sepsal jej na jednu stránku dopisního papíru, uvážlivě, slušně, umírněně ve věcech i ve výrazech vůči parlamentu a prvnímu prezidentovi. Ukázal jej panu du Maine, který jej pochválil a schválil. Přečetl jej králi, který ho ujistil, že jej shledává velmi dobrým a [bez] čehokoli, co by se mu dalo vytknout. Poslal jej prvnímu prezidentovi s lístkem, v němž ho prosil, aby jej opravil, kdyby v něm proti jeho úmyslu našel něco, co by se mu zdálo opravy hodné, a pak mu jej vrátil, aby jej mohl předložit králi. Zdá se tedy, že byla učiněna všechna možná opatření, když spis po schválení pana du Maine a krále byl ještě poslán k posouzení prvnímu prezidentovi a podroben jeho opravám. Za dva dny jej první prezident d’Antinovi vrátil, ale bez dopisu; a d’Antin jej odevzdal králi a podal mu zprávu o tom, že mu jej první prezident vrátil, a ten je s ním patrně spokojen, dodal, když mu jej vrátil bez poznámky a bez opravy; a král to vzal stejně, nebo to tak předstíral. Znovu pochválil spis i postup a ujistil d’Antina, že spis při nejbližší příležitosti, kdy uvidí prvního prezidenta, mu odevzdá a záležitost mu doporučí. Brzy se ukáže, proč první prezident vrátil spis d’Antinovi bez opravy, bez poznámek a bez lístku.
Mezitím jsem se ujal toho, že promluvím o čepici s panem vévodou z Orléans, a vévodové z La Rochefoucauld a z Villeroy s paní Vévodkyní, aby tam d’Antina podpořili. Ani oni, ani já jsme nenarazili na žádný odpor ani na nesnáz, kterou by bylo třeba překonávat. Dostali jsme od nich slovo, že s čepicí prostě a jednoduše souhlasí, a oba plně uznali, že její nepatřičnost je neudržitelná. Oba také slovo dodrželi přesně a beze zbytku. Pokud jde o hraběte z Toulouse, o tom se ani nemluvilo ve věci, kterou pan du Maine takto vedl na vlastní pěst, nehledě k tomu, že neschvaloval povýšení, které jim jeho bratr zjednal, a že nebyl člověk, který by chtěl čepici odporovat.
Abych nic nevynechal, je třeba říci, že vévoda du Maine mi hned ve chvíli, kdy se stal princem krve, když jsem mu téhož večera blahopřál, dal najevo, že by rád mohl skoncovat s aférou s čepicí, o níž se mnou tehdy mluvil poprvé, při svém uvedení do parlamentu jako princ krve, a aby ten den byl dnem konce této neuvěřitelné nepatřičnosti, ale že čas je tak krátký a tak naléhavý, že pochybuje, že by se to dalo provést za tak málo dní. Tato vějička mě neoslnila a připadala mi naopak jako žvanění velmi odpovídající povaze toho, kdo mi je vykládal. V den, kdy zasedl v parlamentu jako princ krve, mluvil o tom s d’Antinem a potom si mě během přestávky v bufetu vzal stranou, aby mě znovu ujistil o svých přáních v té věci, která hodlal účinně projevit po cestě do Fontainebleau. Během té cesty si tam první prezident zajel a sešel se s panem du Maine, který pak vyprávěl vévodům z Noailles a d’Antinovi, že mu první prezident mluvil o své lítosti nad tím, že tito dva vévodové příliš lehkomyslně přerušili jakési rozhovory o čepici, které s ním vedli jako jeho zvláštní přátelé, hned jak se stal prvním prezidentem; že na něj dokonce naléhal, aby k věci přispěl, když se stal princem krve, a jeho zájem se tedy změnil; a že mu za sebe i za parlament v té věci ručí. Všechny tyto návrhy byly přijaty s krajním chladem a nebyly sděleny téměř nikomu z pairů. Ti dva mu řekli, že už dávno padlo rozhodnutí zachovávat hluboké mlčení a vyhýbat se příkořím, která by jiné chování přivolalo, při bezmoci, v níž se cítili dosáhnout sebemenší spravedlnosti; a d’Antin dodal, že krále ujistil, že ho tím nikdy nebude obtěžovat.
Po návratu z Fontainebleau mluvil pan du Maine ještě důrazněji s vévodou z La Force4 v Sceaux. Ten tam jezdil často; tam se tedy dozvěděl, co se odehrálo ve Fontainebleau, a jaké, jak pan du Maine říkal, má trápení z toho, že nemohl pohnout pány ze Saint-Simon, z Noailles a d’Antinem. Dodal, že počítá s jeho přátelstvím a že ho žádá o jeho důkaz: aby o rozhovoru s ním podal zprávu co největšímu počtu vévodů a zařídil, aby lehkovážně nepromarnili tak příznivou příležitost, kdy první prezident ručí za úspěch ze své strany i ze strany parlamentu a on, vévoda du Maine, ze strany krále, u něhož se zavazuje s úspěchem prolomit všechny ledy. Bylo to v téže době, kdy v kabinetu třikrát mluvil s vévody z Noailles atd., jak jsem vyprávěl, a kdy jsme se sešli u pana z Harcourtu. Všechno se tak dělo zároveň, protože pan z La Force mluvil současně s několika dalšími, kteří byli všichni rovněž pro to přijmout nabídky pana du Maine, o nichž jsme se, jak bylo vidět, právě rozhodli, že je neodmítneme, protože nebezpečí odmítnutí se nám zdálo ještě větší než nebezpečí přijetí.
Z Marly byl spis poslán prvnímu prezidentovi a z Marly jej také d’Antin po jeho vrácení odevzdal králi, který jej, jak bylo řečeno, už předtím viděl a schválil, aby jej dal prvnímu prezidentovi. Ten nějakou dobu do Marly nepřijel; a když tam jednou ráno přijel, ležel d’Antin s těžkou rýmou v posteli. První prezident zajel nejprve k panu du Maine, s nímž byl dost dlouho o samotě; pak k d’Antinovi, kde zastihl vévody z La Rochefoucauld, z Noailles a z Aumontu. Připadal jim úplně jiný, než jak ho viděli u něho doma; byl zamračený a vypadal rozpačitě. Řekl, že zatím s nikým nemluvil a čeká na královy rozkazy; ale aniž se blíže vyjádřil, uklouzlo mu, že nynější zvyklost ohledně čepice je stará věc, od níž parlament jen nerad upustí. Dával najevo, že spěchá ke králi, a nechal ty pány velmi udivené tak velkou, tak rychlou a tak nečekanou změnou. Čekal jsem na něho cestou v salonu s panem vévodou z Orléans, který, jakmile ho uviděl, šel k němu a řekl mu, že ví o věci, která je na pořadu, že se jí nejen nestaví na odpor, ale že ji shledává spravedlivou a rozumnou a že mu udělá radost, když jí poskytne všemožné usnadnění. První prezident odbyl tohoto prince všeobecnými projevy úcty, starobylostí zvyklosti a vážným tónem a řekl, že jde přijmout královy rozkazy. Hned nato vešel do jeho kabinetu; zdržel se tam krátce a vyšel velmi rozpálený. Když vycházel, našel pohromadě vévody z Villeroy, z Noailles, z Aumontu, z Charostu a z Harcourtu, jimž velmi suše řekl, že mu král odevzdal spis; že mu dovolil poradit se s parlamentem a měl tu laskavost ho ujistit, že na nich nemíní nic vymáhat. Přešel hned k domnělé starobylosti zvyklosti s čepicí, rozohnil se v řeči, prudce je opustil a nechal je ještě udivenější než ráno u d’Antina, kam se už nevrátil. Šel k panu du Maine, odkud nasedl do kočáru a vrátil se do Paříže.
Král nazítří ráno vzkázal d’Antinovi po Bontempsovi,5 že váhal, zda dát spis prvnímu prezidentovi, ale že protože v něm neviděl nic než dobré a vzpomněl si, že ho d’Antin prosil, aby jej odevzdal, učinil tak. Když šel d’Antin další den ke králi, král mu řekl, že prvnímu prezidentovi uložil, aby spis prošel, s kým uzná za vhodné ze svého sboru; že to, oč vévodové žádají, se mu zdá rozumné; že pokud jde o něho, souhlasí s tím; že princové krve s tím souhlasí; že je na prvním prezidentovi, aby uvážil, co je v té věci třeba učinit, aniž by z toho dělal spor nebo proces, a že on, král, je zatím rád, že se dozvěděl, že tato záležitost, v níž nechce nikoho nutit, se vyřizuje ve shodě a slušně mezi všemi. Král dodal, že první prezident nedělal sebemenší potíže, dokonce přiznal, že vévodové si nestěžují neprávem, a odpověděl, že vyčká vhodné chvíle, aby o tom promluvil se svým sborem, a potom že mu přijde podat zprávu. Totéž jsme se dozvěděli od vévody du Maine. Tato povolnost v králově kabinetu se zdála tak nepodobná tomu, co první prezident projevil, než do něho vešel a když z něho vyšel, že se někteří přesvědčili, že má chuť věc dobře vyřídit, ale také se uplatnit a zároveň ukázat svému sboru, že neopouští to, co sbor chtěl pokládat za svůj zájem, protože se udála řada věcí, které mu sbor velmi odcizily. Já, který jsem měl stále na mysli nebezpečí, jež jsem předem vylíčil, a před očima mlhu kolem spisu, vymáhaného bez nejmenší potřeby, sděleného prvnímu prezidentovi a vráceného bez odpovědi, ať souhlasné, nebo nesouhlasné, jsem se nemohl ukolébat tím, co jsem neviděl, a pan z Harcourtu byl i v tom mého názoru.
Až dosud bylo tajemství zachováváno tak úplně a tak přesně, že je s podivem, že vydrželo šest týdnů mezi tolika lidmi, aniž z něho cokoli prosáklo. O čtyři dny později vyšlo najevo stížnostmi na spis, který jim byl sdělen, jež si vedli soudci v Paříži a které se donesly do Marly. První prezident shromáždil u sebe prezidenty parlamentu (à mortier) Noviona,6 Maisonse, Aligra, Lamoignona a Portaila, děkana parlamentu Le Naina a rady Dreuxe, Le Ferrona a Ferranda, světské, a Le Meusniera, Roberta a de Vienne, duchovní. Chtěli v prvních řádcích spisu najít zlomyslnou připomínku nepokojů za králova nezletilství; ukázali se tím nesmírně dotčeni a ve výrazech prvního prezidenta nenašli nic, co by je uklidnilo. Byl to on, kdo se proti spisu ozval první, kdo ostatní podněcoval a kdo se snažil učinit nespokojenost v parlamentu nakažlivou.
D’Antin mu o svém překvapení a svých výtkách napsal velmi umírněný dopis, který předtím ukázal několika vévodům. Dovolával se v něm jejich vzájemného slova, daného v přítomnosti vévody z Noailles: svého, že mu spis pošle, než jej předloží králi, což splnil; a prvního prezidenta, že v něm označí, ba i opraví, co bude chtít, a takto mu jej vrátí, najde-li v něm něco, co by si to zasluhovalo; slovo, které první prezident nedodržel, neboť mu spis vrátil bez poznámky a bez opravy, a potom si na něj tak hořce stěžoval. Dodával, že jeho jednání není jednáním lidí, kteří by měli v úmyslu urážet, neboť jim spis předložil k posouzení dříve, než ho použil; a končil tím, že místo, na něž si stěžovali, vysvětlil způsobem, na který nebylo co odpovědět, protože bylo vskutku třeba je podivuhodně překroutit, aby se v něm našlo to, co d’Antina ani nenapadlo do něj vložit. Šlo v něm totiž jen o zájem domu Guise a o vévodu z Guise, který, aby si během Ligy získal parlament, jako první strpěl, aby se při jeho přijetí do přísahy paira přidal titul rady. Tento titul byl přitom z přísahy už dávno vypuštěn a vzpomínka na dobu Ligy měla místa, která parlamentu dělala čest. Kámen však byl vržen a dosáhl plného účinku.
Téměř současně první prezident onemocněl, nebo to předstíral. Obával se vředu v hlavě, což je nemoc, která není vidět. Pro zdraví se mu zdál nutný pobyt na venkově; vrátil se odtamtud s dnou a protáhl to všechno na dva měsíce. Důvod či záminka byla dobrá k oddálení odpovědi, kterou měl dát králi, k rozdmýchání ohně a k pečlivé přípravě všech kroků. Tak se to o něm tušilo; a to podezření mu vyneslo návštěvu vévodů z Noailles a d’Antina spolu, kteří mu hned při vstupu řekli, že nepřicházejí mluvit o záležitostech, ale zeptat se na jeho zdraví; on však chtěl o nich mluvit. Nejprve se pustil do zběžného vysvětlování ohledně rozruchu, který spis vyvolával. Jen se toho dotkl, ve krajních rozpacích z toho, že má odpovídat za mlčení, které o spisu zachoval, ačkoli jej měl posoudit a podle libosti opravit dříve, než se ho použije, a vrátil jej, aniž cokoli dal najevo. Ti druzí nechtěli věci rozjitřovat víc, než už byly; a tak se všichni snažili jen přes to přeskočit.
Potom jim první prezident učinil návrh, který je nesmírně překvapil. Nadutý nebo vlídný podle toho, jakou roli měl zrovna hrát, vyložil oběma vévodům co nejpřívětivěji, že není jediným prezidentem, ač je první, ani pánem svého sboru, ač je jeho hlavou; že ostatní prezidenti, kteří s ním sdílejí týž zájem, nehledí na věc týmiž očima jako on; že u nich naráží na velmi živý odpor; že sbor se o věc velmi zajímá; že nezapomněl, že myšlenka ukončit spory, které svornost narušují, vzešla z touhy po svornosti; že by se tento záměr naplnil a zároveň by se odstranily všechny překážky, kdyby vévodové chtěli v něčem povolit ve prospěch nároků soudců parlamentu. Na tak podivný návrh od lidí, kteří vévodům, jak bylo vidět výše, kus po kuse všechno uchvátili, silou či lstí, zněla odpověď, že to, oč se žádá, buď je spravedlivé, nebo není; že jde o odstranění velmi nepatřičné nezdvořilosti a novoty bez jakéhokoli základu, za kterou sami uznávají místo rady na konci každé lavice pairů; že pokud jde o tento bod, je tedy třeba jen jej vrátit do starého pořádku, platného odjakživa; a pokud jde o čepici, že nechtějí-li ji smeknout, ať aspoň odstraní jakousi urážku, která, dokud bude trvat, nemůže přestat být kamenem pohoršení; že ani jedno, ani druhé si svou povahou nežádá náhradu; a že navíc pairům nezbývá nic, čeho by se mohli vzdát, když už byli oloupeni tolika způsoby.
První prezident, stále mírný a slušný, neopomněl nic zdvořilého ani uctivého, ale stále trval na nějaké náhradě, v duchu, jak často ujišťoval, dohody a míru, a učinil jim dva návrhy. Pokud jde o první, řekl jim, že se nehodí, aby lidé, kteří si jako oni stěžují na nepatřičnost a novost jistých zvyklostí, sami udržovali zvyklosti podobné; že taková je zvyklost pairů zůstávat sedět na místě, když soud ukončuje zasedání na dolních sedadlech, což je nepatřičné vůči celému parlamentu. Druhý návrh zněl, aby chodili za prezidenty jak při vstupu na zasedání, tak při odchodu z něho. Dodal, že s tím by bylo všechno brzy k oboustranné spokojenosti vyřízeno. Páni z Noailles a d’Antin by měli na první návrh rozhodnou odpověď, kdyby se byli chtěli rozpomenout na zvyklost, kterou tolikrát viděli. Stačilo odpovědět, že tato novota přestane, jakmile přestanou být zavírána malá dvířka, jimiž advokát, který má přepážku u krbu, vstupuje dva kroky do parketu, aby přednesl své závěry, a jejichž zavírání nutí pairy zůstávat sedět, jak to dělají od zavedení této novoty; neboť než se tak začalo dělat, zasedání se ukončovalo dole stejně jako nahoře: pairové i soudcové vstávali současně, první z pairů šel podél lavice a všichni ostatní za ním k těm malým dvířkům, zatímco první prezident, následován soudci, šel k otvoru mezi stolcem tlumočníka a stolcem zapisovatele. Ale tito dva vévodové, aniž by uvedli tento důvod, na nějž první prezident neměl odpověď, se spokojili s tím, že přiznali novost a nepatřičnost zůstávat na místě, když soud vstává; a spokojili se s tím, že odvedli řeč jinam, když navrhli odstranit nepatřičnost vzájemného odpírání pozdravu mezi pairy a prezidenty, když přicházejí na zasedání, nepatřičnost, kterou odsuzuje zvyklost princů krve, kteří vstávají stejně, a to úplně, pro každého paira i pro každého prezidenta, který na zasedání přichází. První prezident se z nesnáze nahradit vzájemnou neslušnost vzájemnou slušností vytáhl tím, že řekl, že se to týká jen prezidentů, kdežto zůstávat na zasedání, když soud vstává, je nepatřičnost vůči celému parlamentu.
Páni z Noailles a d’Antin nepřišli k prvnímu prezidentovi, aby s ním o něčem jednali. Neměli k ničemu pověření, tím méně plnou moc; a ani prvnímu prezidentovi nešlo o to se na něčem dohodnout, nýbrž nahromadit potíže, které se po tom, co proběhlo s panem du Maine a co on sám řekl těmto dvěma vévodům, nedaly očekávat. Bod o ukončování zasedání tím tedy zůstal ležet a přešlo se k druhému, který byl velkým předmětem ctižádosti prezidentů, aby z něho potom vytěžili všechny důsledky a následky, jež by jim jejich pýcha a jejich umění vnukly. Proto také tito dva vévodové, kterým to nebylo neznámé z toho, co o tom bylo nadhozeno při jiných příležitostech, v tomto článku nepovolili. První prezident uvedl příklad Velkého Condého, o němž jsem mluvil na svém místě. Na to oba vévodové odpověděli, že jsou neodlučitelní od princů krve a budou je následovat, ať se rozhodnou sestoupit na jakékoli místo; že se tedy v této věci nemá obracet na ně, ale na tyto prince. První prezident, který cítil, jak obratně byla proti němu obrácena síla, kterou zamýšlel ze svého argumentu vytěžit, odpověděl trochu rozčileně, že nevěří, že by si tito princové dali záležet na tom, aby z toho dělali potíže, pokud by jim je pairové nevnukli; ale že nezávisle na tom jim příklad pana Le Telliera, arcibiskupa-vévody z Remeše, a pana z Gordes, biskupa-vévody z Langres,7 dokazuje, že toto chození za prezidenty není nic nového. Páni z Noailles a d’Antin připomněli prvnímu prezidentovi, co je zde uvedeno výše o tomto přehmatu obou prelátů; a prohlásili mu rovnou, že pairové nikdy neobnoví zlořád, který byl u těchto prelátů ojedinělý, navíc tak krátký a skončil bez stížností, a který měl svůj pramen ve zvyklosti princů krve, zrušené hned, jakmile byla zavedena.
Tím skončila tato dlouhá návštěva. Skončila zdvořilostmi a ujišťováními, jimiž začala. První prezident jim řekl, že se neprodleně sejde s pány z parlamentu ohledně této záležitosti a potom s králem, jakmile mu to dovolí zdraví, které se mu, jak shledával, den ode dne zlepšovalo. Vskutku brzy nato začal vycházet a opět prokazovat markýze z Créqui, paní z Beringhen a paní z Vassé svou obvyklou pozornost. První dvě byly sestrami vévody z Aumontu a poslední dcerou paní z Beringhen, s níž bydlela.
Prezidenti byli mezitím ve velkých nesnázích, protože nebyli zasvěceni do důvěrností vévody du Maine ani prvního prezidenta. O Novionovi a Maisonsovi jsem jinde mluvil dost, aby byli známi. Ten druhý těžil z rozmrzelostí, které si první prezident a parlament neustále navzájem působili. Ačkoli byl Novion téhož jména jako Gesvreové a ačkoli první prezident nic neopomněl, aby ze sebe dělal muže vznešeného rodu, Maisons je oba v tomto ohledu zastiňoval. Tito Longueilové pocházeli z nedávné doby od dědičného lenního soudního sluhy (huissier fieffé) ze vsi Longueil v Normandii, kde je všechno plné listin, které to dosvědčují. Vrchní správce financí, který byl také prezidentem parlamentu (à mortier) a dědem tohoto Maisonse,8 se mocí svého úřadu naroubil na rod starých pánů z Longueil, jejichž panství má tuto ves za hlavní místo, rod vymřelý, který dal guvernéry Normandie a který byl velmi dobrý a velmi starý. Jmenoval se Longueil podle svého léna, které bylo krásným panstvím a které se později dostalo do rodu Longueville, stejně jako se Longueil jmenoval i děd vrchního správce financí, ale podle vsi, z níž pocházel. Přízeň a úřad vrchního správce financí tuto lež upevnily a parlament si liboval v tom, že má z otce na syna prezidenta ze staré rytířské šlechty. Maisons toho dovedl využít; a zatímco si, jak bylo vidět, získával dvůr i město, zachoval si rozum a hýčkal si parlament čím dál víc; jeho členové mu byli nesmírně vděčni za vlídné přijetí, jehož se jim u něho dostávalo, a za to, že mezi sebou nacházejí jako jednoho ze svých velmože tak vznešeného rodu, který se stýká s tím nejvybranějším ve městě i u dvora. Vliv, který si v parlamentu získal, ho stavěl nad všechny ostatní prezidenty, ba i nad prvního prezidenta, který, když první místo vybojoval na hrotu vlivu vévody du Maine, byl až příliš rád, že se může dvořit Maisonsovi, o němž se dokonce říkalo, že ho ovládá a že si s tím dává práci jen tehdy, když se mu to hodí.
Novion se od něho obával všeho; nebyla mu neznámá jeho ctižádost, jíž mohl dvůr posloužit užitečněji než lidé z talárového stavu. Nedoufal tedy, že od něho v otázce čepice něco získá, leda nakolik ho na ní mocně zainteresuje, a měl dost důvtipu, aby to udělal jedním rázem, skrze dvě vášně, které mají nad většinou lidí největší moc. Navštívil ho u něho doma, a přizpůsobiv svůj výraz a tón tomu, co chtěl udělat, řekl mu, že přichází prosit o jeho ochranu pro parlament. Překvapení z tak podivné poklony jen lépe dalo pocítit, co mu Novion chtěl říci, tím spíš, že se brzy vyjádřil. Maisons se zachvěl, že by v jediném okamžiku ztratil všechno, co si ve svém sboru s takovou péčí získal. Chtěl v něm být diktátorem a považoval to postavení za základ veškerého štěstí, k němuž směřoval skrze přátele, které si získal u dvora a jejichž přátelství by mu bez tohoto hlavního kola bylo k ničemu. Nestálost dvora se mu při volbě nezdála srovnatelná s pevností sboru, který trvá stále, jejž povznášely nedávné příklady, a s nadějí na ty, které mohly být blízko. Znal svět dost na to, aby počítal se svou obratností u přátel u dvora, přinejmenším se snadným usmířením po skončení záležitosti, kdežto kdyby se doopravdy nepřidal na jednu stranu, ztratil by se nenávratně u svých kolegů a skrze ně u parlamentu, jemuž namluvili, že hájí ani ne tak své vlastní vyznamenání jako vyznamenání parlamentu ve svých osobách. To byl počátek Maisonsova obratu. Do té doby se velmi krotil. Spokojoval se s dvojznačnostmi a s tím, že dával najevo jakousi nerozhodnost, přičemž však naléhal na vévody ze svých přátel, mezi jinými i na mne, aby nebránili princům krve chodit za prezidenty, což by, kdyby k tomu tito princové svolili, odstranilo veškeré potíže, pokud jde o vévody, i veškerou překážku ze strany parlamentu změnit to, co si vévodové přáli. Taková byla Maisonsova řeč.
Zpráva, kterou vévodové z Noailles a d’Antin podali ostatním vévodům o své návštěvě u prvního prezidenta, je začala vyvádět z omylu o jeho dobrých úmyslech; neboť pokud jde o jeho přímost, té už mnoho let nikdo ve Francii nenaletěl, nebo spíše jí nenaletěl nikdy. Jeho přátelé vévody velmi ujišťovali, že dělá obtíže jen proto, aby si získal větší důvěru ve svém sboru a byl s to jej přivést k povolnosti. Jeho odklady a nahromaděné potíže se však málo shodovaly s jeho tak přesnými, tak výslovnými, tak jasnými slovy, která dal týmž vévodům sám a jim i několika dalším skrze vévodu du Maine. Na ně se tedy spoléhalo, a vůbec ne na nějaké náhrady, o nichž nikdy nebylo ani nejmenší řeči a při jejichž sebemenší zmínce by se do toho nikdo nikdy nepouštěl, protože by se tomu dalo vyhnout s tak dobrou záminkou, aniž by se panu du Maine ukázalo nebezpečné osobní odmítnutí. Šlo jen o čepici a — podle toho, co se na to odtud navázalo — o radu na konci lavice pairů, o němž první prezident i pan du Maine dokonce mluvili první jako o novotě stejně směšné, zbytečné jako neudržitelné; ostatní uzurpace, o nichž oni mlčeli, vévodové na přetřes nevznesli, příliš zvyklí prohrávat, než aby se pokoušeli získat zpět tolik krádeží najednou.
Mezitím se pobyt v Marly chýlil ke konci. První prezident chodil po ulicích a o cestě tam nemluvil. Pan du Maine shledával toto chování trochu podivným, přesto je omlouval a stále za něho ručil. Chtělo se v tom vidět ještě jasněji, a aby se věc urychlila, domluvil se oběd v Paříži u d’Antina, pod záminkou předvést jeho krásný dům a skvostný nábytek k posouzení prvnímu prezidentovi a jeho dobrému vkusu v tomto oboru, ve skutečnosti však proto, aby se záležitost pohnula. První prezident slíbil, že přijde s prezidentem z Maisons a s vévodkyněmi z Elbeufu a z Lesdiguières,9 velmi duchaplnými sestrami, svými důvěrnými přítelkyněmi, jejichž matka byla rozená de Mesmes, dědička pana z Avaux, tak proslulého leskem, počtem a úspěchem svých velvyslanectví, staršího bratra děda prvního prezidenta. Neměly nic z mateřské talárové hrubosti, ba ani jejich vlastní matka, ačkoli z toho rodu pocházela; byly navíc rovněž důvěrnými přítelkyněmi d’Antina a jeho sestřenicemi, děti bratra a sestry. Bylo dohodnuto, že budou přítomni vévodové z La Rochefoucauld, z La Force, z Guiche, z Villeroy, z Noailles a z Aumontu. Tento poslední konal ten rok službu prvního šlechtice komory; a náhodou téměř jedinečnou nebyl ani pan z Bouillonu, velký komoří, ani žádný z ostatních prvních šlechticů komory v Marly, ani tak blízko, aby tam mohl přijet, pro nepřítomnost nebo nemoc: vznikl tak případ, který se nikdy předtím nestal a nad nímž žasl celý dvůr. Král, který nesmírně lpěl na veškeré možné vnější okázalosti, nikdy neviděl, aby funkce jeho velkých hodnostářů u jeho osoby připadly menším lidem, než byli oni; a těchto pět držitelů úřadu se se svými nástupci s právem přežití (survivanciers) tak dobře domluvilo ohledně pilnosti služby, že nikdo nepamatoval, že by byli zastoupeni víc než dvakrát nebo třikrát, a to ještě panem z La Rochefoucauld, velkým mistrem šatny. Navzdory této velké lásce k důstojnosti své služby nařídil král vévodovi z Aumontu a vévodovi z La Rochefoucauld, aby šli na oběd do Paříže k d’Antinovi, ať mu oba namítali cokoli, a řekl, že to tak chce a že ho bude obsluhovat Souvré, mistr šatny, který ten rok konal službu. Zapisuji fakta přesně, úvahy vynechávám. Souvré odjel s dovolením strávit několik dní v Paříži, odkud pro něho král poslal; a abych se k tomu už nemusel vracet, konaly se pak ještě dvě další porady v Paříži, při nichž si král opět přál, aby byli přítomni titíž, a byl opět v těch dvou dalších dnech, což dělá tři během osmi nebo deseti dní, obsluhován jedině Souvrém.
Pozvaní, kteří byli všichni ve zvláštních stycích s prvním prezidentem, jenž si celý život zakládal na tom, že patří k nejvznešenější a nejlepší společnosti, byli vybráni s ohledem na něj. Přijeli k d’Antinovi; čekali tam dost dlouho; nakonec přišel Maisons s omluvou prvního prezidenta, který se prý cítil trochu indisponován a který přesto téhož dne večeřel u markýzy z Créqui s paní z Vassé. Takový postup půdu připravoval špatně; přesto se do věci pustili před obědem i po něm. Všechno se točilo kolem starého či nového původu čepice, kolem její víc než nepatřičnosti a kolem náhrady v podobě chození za prezidenty. Maisons se vší svou duchaplností, světáctvím a obratností byl často uveden do rozpaků, ba i umlčen; ale jeho umíněnost nepolevila a společnost se rozešla zcela bezvýsledně. Maisons se za to styděl; pošeptal d’Antinovi, aby k němu navečer zašel, že mezi čtyřma očima budou svobodnější. Do záměru toho pozvání (convi)10 jsem nepronikl; ale d’Antin tam šel a mezi nimi dvěma se nepokročilo o nic víc než s celou společností. Od té chvíle se Maisons otevřeně přidal na stranu. Nemohl strávit, že když se celý život dvořil vévodovi du Maine spíš tajně než veřejně a měl důvod si od něho slibovat všechno, vévoda učinil prvním prezidentem pana de Mesmes a kancléřem Voysina, lidi takového věku a zdraví, že ho nechají shnít na velké lavici. Od těchto krajních příkoří vídal pana du Maine co nejméně, a to jen tolik, kolik se neodvážil vynechat, aby si z něho neudělal nepřítele. Najednou se vrátil do Sceaux, kam vévoda du Maine jezdil obden a odkud paní du Maine vůbec nevycházela. Zahustil tam své návštěvy na několikrát týdně, býval tam často sám s paní du Maine a ve třech s ní a jejím manželem; a ve Versailles chodil často k vévodovi a dlouho s ním sedával mezi čtyřma očima v jeho kabinetu. Veškerá zášť byla odložena, a vůči vévodům, s nimiž se stýkal, se už nezdráhal ukazovat se naprosto nepřátelským, s nejsladšími a nejpozlacenějšími slovy.
Poznámky
Vysvětlivka: Ediktem z července 1714 prohlásil Ludvík XIV. své legitimované syny, pana du Maine a hraběte z Toulouse, i jejich potomky za způsobilé nastoupit na trůn po vymření legitimních Bourbonů a přiznal jim tím postavení princů krve.↩
Vysvětlivka: Nicolas-Auguste de La Baume, markýz z Montrevelu, maršál Francie od 1703, velel v Guyenne, kam patřila pevnost Blaye, jejímž guvernérem byl Saint-Simon, a zasahoval do jeho guvernérských práv. Guvernérem Guyenne byl od roku 1712 hrabě z Eu, syn pana du Maine; Saint-Simon proto požádal pana du Maine, aby spor rozsoudil, a ten skončil královským nařízením z 19. března 1713 (Tom 10, kap. 14).↩
Vysvětlivka: Louis-Nicolas de Neufville, vévoda z Villeroy (1663–1734), syn maršála z Villeroy.↩
Vysvětlivka: Jindřich Jakub Nompar de Caumont, vévoda z La Force (1675–1726). Sceaux je zámek vévody a vévodkyně du Maine jižně od Paříže.↩
Vysvětlivka: Syn a nástupce Alexandra Bontempse († 1701) v úřadu prvního komorníka krále.↩
Vysvětlivka: Zde vnuk prvního prezidenta Noviona († 1693), prezident parlamentu (à mortier), kterého pan Vévoda roku 1723 učinil prvním prezidentem.↩
Vysvětlivka: Charles-Maurice Le Tellier (1642–1710), arcibiskup remešský, bratr Louvoisův; Louis-Marie-Armand de Simiane de Gordes († 1695), biskup z Langres od roku 1671. Arcibiskup z Remeše i biskup z Langres byli z titulu svého sídla duchovními pairy.↩
Vysvětlivka: René de Longueil, markýz z Maisons († 1677), prezident parlamentu (à mortier), vrchní správce financí v letech 1650–1651, stavitel zámku Maisons.↩
Vysvětlivka: Obě byly dcerami maršála z Vivonne, bratra paní z Montespan, a jeho manželky Antoinette-Louise de Mesmes; byly tedy sestřenicemi d’Antina, syna paní z Montespan.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Staré slovo ve významu pozvání.↩