Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola devatenáctá
Krátká rekapitulace. — První stav legistů. — Druhý stav legistů. — Třetí stav legistů. — Čtvrtý stav legistů. — Pátý stav legistů. — Šestý stav legistů. — Sedmý stav legistů, kteří se stali soudci. — Parlamenty a jiné tribunály. — Legisté, kteří se stali soudci, nemění svou povahu. — Původ jména soud pairů, které si osvojil pařížský parlament. — Původ registrací. — Neuvěřitelná zneužívání. — Falešná, ale užitečná dvojznačnost jména parlament; její ochrana; její rozpletení. — Staré parlamenty Francie. — Parlamenty Anglie. — Moderní chiméra parlamentu, že se prohlašuje za první sbor státu, vyvrácena. — Počátek třetího stavu. — Parlament jedině soudním dvorem k vykonávání spravedlnosti soukromníkům, nepříslušný ve věcech velkých a veřejných. — Parlament mluví ke králi, a to i ve svém největším lesku, jen s odkrytou hlavou a na kolenou jako třetí stav. — Ulpívání legistické složky až i na kancléři. — Žádný soudce parlamentu ani odjinud, vyslaný na generální stavy, nikdy nebyl vyslán jinak než za třetí stav, i kdyby byl šlechtického původu. — Příklady shromáždění, kde justice tvořila zvláštní sbor, nikdy v rovnosti s církví ani se šlechtou, a nikdy na generálních stavech až po poslední z roku 1614 včetně. — Nesmyslnost zastoupení nebo zmenšeniny generálních stavů v parlamentu. — Krátké srovnání rady s parlamentem. — Závěr celé dlouhé odbočky.
Na svém místě se najdou ještě další uzurpace parlamentu, stejně málo podložené a ještě silnější, je-li to vůbec možné, než ty, které byly právě vyloženy; žádají si velmi stručnou rekapitulaci, od prvního stavu legistů až k tomu, do něhož je vidíme dospět.
Podmaněný lid, dlouho nevolný a v nejkrajnějším poddanství, byl osvobozen teprve dlouho po dobytí, a to po částech. Z těch, kdo byli osvobozeni, jedni zůstali na venkově jako usedlíci a rolníci, buď pro sebe na nešlechtických statcích, které za určitých podmínek obdrželi, nebo pro jiné jako pachtýři; druzí se dál věnovali řemeslné práci, totiž různým živnostem potřebným k životu ve městech, a to lidé téhož druhu osvobozeného lidu. Z jedněch i druhých vznikla další část lidí, kteří svou prací více zbohatli, dali se na nějaký obchod a jichž páni užívali ke společné správě svých měst; odtud pocházejí konšelé a jiní pod různými jmény. Z nich se někteří dali na studium zákonů, obyčejů a nařízení, jichž přibývalo s dělením lén, s jejich zástavami atd. a s procesy, které z toho vznikaly, a ti se stali rádci jednotlivců v jejich domácích záležitostech; byli známi pod jménem legistů, živili se tímto řemeslem, jako to dělají dodnes, byli částí onoho nevolného, avšak osvobozeného lidu a místo orby a řemesel si zvolili řemeslo studia procesů. Takový je první stav legistů.
Tyto legisty posadil svatý Ludvík na stupínek u nohou šlechticů a duchovních, kteří byli králi jmenovitě vybíráni, aby vynášeli spravedlnost mezi jednotlivci na různých k tomu konaných shromážděních; ta se podle toho, že se na nich spolu rozmlouvalo, nazývala parlamenty, ačkoli se zcela lišila od vyšších shromáždění, rovněž zvaných parlamenty, která navázala na březnová a pak květnová pole1 a na nichž král soudil vyšší pře pairů a velkých vazalů a činil s nimi velká rozhodnutí království. Svatý Ludvík, úzkostlivý ve věcech spravedlnosti, pokládal za svou povinnost ulehčit svědomí těchto šlechticů a duchovních, kteří byli soudci jednou ti, jindy oni na těchto parlamentech o Letnicích, o Všech svatých atd., trvajících jen několik dní: dal jim možnost potichu si vyjasnit své pochybnosti při rozsudcích, které měli vynést na místě, tím, že se potichu radili s těmito legisty sedícími u jejich nohou, kteří jim svůj názor sdělovali jen do ucha, a to jen tehdy, když se jich někdo zeptal; a ten názor ostatně nijak nezavazoval toho, kdo se radil, aby se jím řídil, pokud se mu to nezdálo dobré. Takový je druhý stav legistů, který trval velmi dlouho.
Rozmnožení záležitostí a jejich forem, z něhož se zrodilo kličkování, malomocenství tak zhoubné a tak všeobecné, rozmnožilo a prodloužilo zasedání parlamentů a znechutilo je šlechticům a duchovním jmenovaným pro každé zasedání; ti se většinou omlouvali, zaměstnáni válkami, domácími záležitostmi a církevními povinnostmi; a ještě víc pairové, kteří ze zákona a bez jmenování patřili ke všem těmto parlamentům, kdykoli se jim zlíbilo jich se účastnit, na rozdíl od všech ostatních, i vysokých baronů, kteří do nich nemohli vstoupit, aniž byli výslovně a jmenovitě povoláni. Toto jakési zběhnutí a nutnost procesy vyřizovat získaly legistům možnost soudit je s tou hrstkou šlechticů a duchovních, kteří se na těchto parlamentech nacházeli z počtu povolaných, zatímco ostatní posílali omluvy; legisté však přitom stále seděli na témž stupínku. A to je třetí stav legistů.
Brzy nato se i ta hrstka duchovních a šlechticů z těch, kdo byli povoláni, aby tyto parlamenty tvořili, nadobro znechutila. Tehdy legisté, kteří se s nimi nejprve stali soudci, jimi zůstali i bez nich z téže nutnosti vyřizovat pře. To je čtvrtý stav legistů; ale stále na stupínku, protože mohli přijít někteří z těch povolaných šlechticů a duchovních, z nichž se jich na některých zasedáních často pár našlo.
Nemoc Karla VI. a ustavičné střetávání orleánské a burgundské strany vedly k rozhodnutí členy těchto parlamentů už neměnit, takže zůstávali doživotně. To byla doba propuštění legistů na svobodu. Šlechtici a duchovní vybraní pro tyto parlamenty, když viděli, že se budou muset napříště účastnit všech, se k tomu nedokázali odhodlat, příliš zaměstnáni svými válkami, svými povinnostmi a svými záležitostmi. Téměř všichni odešli, takže legisté zůstali jedinými členy parlamentů a jedinými soudci procesů. To je jejich pátý stav, který od té doby jen rostl obřími kroky.
Parlament, který se pro nesčetné rozmnožení procesů usadil natrvalo v Paříži a zasedal po celý rok, legisty pozvedal čím dál výš; to byl jejich šestý stav.
Neštěstí státu a nedostatek peněz proměnily jejich doživotní pověření v úřady prodejné, později dědičné, a vytvořily sedmý stav legistů, kteří se tehdy, jako soudci z titulu prodejného a dědičného úřadu, stali magistráty a vytvořili řádný a stálý sbor, jakým od té doby zůstali. Odtud vzešlo postupné ustavení ostatních parlamentů království a tolika dalších druhů soudů všude. To je sedmý stav legistů, který tvoří jejich podobu až dodnes.
Tyto stupně však nezměnily původní a čistě lidovou povahu legistů, z nichž se stali magistráti, jak brzy dokážeme, a nezměnily ji dodnes, ať se později jakkoli snažili vymanit se z této podstatné nízkosti; ta myšlenka je napadla až dlouho poté.
Pařížský parlament, který se stal soudním dvorem k souzení pří jednotlivců, využil příležitosti a osoboval si titul soudu pairů, protože pairové, jelikož byl ze všech soudů obvykle nejsnáze na dosah králům a jejich průvodu, v něm mnohem častěji zasedali, a protože králové, chtěli-li něco učinit všeobecně známým nějakou veřejnou slavností, chodili to s pairy vyhlásit do parlamentu. Tentýž důvod — učinit všeobecně známým, co od krále vycházelo, jako edikty, nařízení, deklarace, zřízení pairství, královské patenty atd. — je přiměl posílat je k registraci do parlamentu, ut nota fierent, a aby soudy podle nich řídily své rozsudky. Proto se tytéž akty posílaly i ostatním parlamentům a různým dalším soudům, které by mohly mít vynášet rozsudky v souladu s nimi.
Ať už tyto různé stupně zavedly legisty do jakkoli obrovské vzdálenosti od jejich pramene a původního stavu — aniž by však tehdy či kdykoli později mohli změnit svou původní povahu —, kdo z nich samých by se při výši, v níž je tu vidíme, byl odvážil pomyslit na to, aby se poměřoval2 s pairy, aby měl přednost před pairy, kteří se rodí jako právoplatní dědicové koruny, aby hlasoval před královnou regentkou na lit de justice navzdory nesmírnému rozdílu místa a postoje při hlasování, aby mluvil k pairům veřejně tak, jak se dnes už nemluví ani k cizím lokajům, aby nic neopomněl, aby je ve všem srovnal s legisty, a aby se odvážil zřídit si trůn, jeden vysoko vyvýšený, druhý pod jakýmsi královským baldachýnem, a odtamtud hledět na pairy, prince krve a syny Francie na obyčejných místech — a aby se tyto troufalosti trpěly tolik let a ještě se rozmáhaly podle libosti pýchy a důmyslu? A konečně, kdo z těch legistů, tak vysoko vystoupivších, až k bodu, k němuž je vidíme dospět v této při, by byl věřil, že jejich nástupcům přijde na mysl prohlásit se za poručníky nezletilých králů a za usměrňovatele zletilých, jejichž moc by potřebovala tu jejich natolik, že by bez její součinnosti zůstala neplatná a bez účinku, a nárokovat si, aby z pouhého soudního dvora byl první sbor státu, mající sám o sobě veškerou moc nad všemi velkými akty týkajícími se království? Většinu těchto obludných uzurpací jsme už viděli a zkrátili jsme vše, co se zkrátit dalo, tak, abychom neoslabili jejich světlo, že by jejich rekapitulace byla skoro stejně dlouhá jako samo vyprávění, kdybychom se nespokojili s těmito několika řádky. Přejděme, než přijdou podrobnosti, které poskytne regentství pana vévody z Orléans, k onomu tak modernímu nároku být prvním sborem státu, který je takový, že neexistuje jméno, jímž by se dal nazvat.
Jméno parlament se velmi hodilo k oslňování. Nevědomí, kteří víc než kdy jindy tvoří ve všech státech převelikou většinu; justice a její přisluhovači, kteří tvoří celý jeden národ a jejichž zájem nikdy nepřestal šířit ty nejnesmyslnější představy; lidé slabí a nízcí, kteří nechtějí urazit lidi, již mohou mít v rukou jejich statky, někdy i jejich život, a kteří jich k svým pomstám užívají s nejkrajnější smělostí a volností; všichni lidé soudcovského postavení nebo ti, kdo k němu míří, když vycházejí z nízkých finančních a písařských zaměstnání, a kteří dnes zaplavují všechny parlamenty; všechno měšťanstvo, které nemůže mít pro své rodiny jiný cíl; obchodníci a ti, kdo zbohatli v řemeslech, aby pozvedli své děti — to vše tvoří skupinu, která se od všeobecnosti příliš neliší. Připočtěme k té váze lichotivou představu, která strhuje tolik jiných, že parlament je hradbou proti výpadům ministrů pokladny na majetek poddaných, a zjistíme, že téměř všechno, co ve Francii je, bude tleskat všem nejbláznivějším chimérám velikosti ve prospěch parlamentu — ze strachu, z potřeby, z nízké vychytralosti, ze zájmu nebo z nevědomosti. Tento sbor si tak příznivé nálady dobře uvědomil a dobře je dovedl využít; jeho jméno parlament, zvukem stejné jako jméno oněch starých francouzských parlamentů, kde se činila velká rozhodnutí státu, a stejné i jako jméno anglických parlamentů, mu znamenitě posloužilo k tomu, aby se ve veřejném mínění postavil na roveň těmto shromážděním, s nimiž parlament nemá nic společného kromě jména.
Viděli jsme, jak naprostý je rozdíl mezi povahou starých francouzských parlamentů a dnešních a jak veliká je vzdálenost a nepoměr mezi předměty, členy a mocí oněch starých shromáždění a předměty a členy soudu, který není ničím jiným než soudním dvorem k souzení pří mezi jednotlivci a jehož členové, legisté, kteří se stali soudci a magistráty, jak jsme viděli, aniž změnili svou povahu, mají už jen úřady prodejné každému, kdo o ně stojí, dědičné a tvořící část jejich jmění, jak jejich jistinou,3 tak platy, poplatky za úkony, sportulemi4 a vší tou špínou výnosu, po němž všichni, od prvního prezidenta až po posledního člena parlamentu, denně natahují ruku a dostávají za každou hodinu práce, skutečné nebo domnělé, mzdu.
Takoví členové jsou od pairů a vysokých baronů, kteří jediní tvořili staré parlamenty, vzdáleni, je-li to možné, ještě víc, než je kus louky nebo pole, zástava na ten či onen statek a placené kličky, které jsou předmětem rozsudků dnešních parlamentů, vzdáleny od rozsudků ve vyšších přích velkých lenníků a od velkých rozhodnutí království, jež byla předmětem rozhodování oněch starých parlamentů. A srovnáme-li s dnešními parlamenty ony parlamenty konané v různých obdobích roku, stačí srovnat šlechtice a duchovní jmenované králem, aby je tvořili, s legisty sedícími na stupínku u jejich lavic, aby jim radili, když si chtěli potichu něco vyjasnit; a pokud jde o předměty, i když jsou si o něco bližší, nezjistíme, že by si ony parlamenty konané v různých obdobích roku byly vymyslely, že mohou soudit vyšší pře nebo se usnášet o čemkoli veřejném.
Hledáme-li větší podobnost s anglickými parlamenty, ty, o nichž je zde řeč, ji tam nenajdou o nic lépe. Anglický parlament je shromáždění národa, čili podle našich představ zasedání generálních stavů, s tím rozdílem od našich, že ty anglické mají moc vydávat nebo měnit zákony a rozhodovat o všem, co je právem a daní, natolik jako svou vlastní, že moc anglických králů je v obou těchto oborech bez jejich moci právně i fakticky nulová a že se tam nemůže nic učinit než z autority parlamentu. Ta je taková, že ačkoli právo vyhlásit válku a uzavřít mír je tam jednou z královských výsad, vidíme přesto, že králové chtějí mít v těchto věcech radu a souhlas svých parlamentů a že nepodnikají nic významného navenek ani uvnitř, aniž by se s ním poradili. Z toho je vidět, že subsidie, odvody vojska, opevnění, zbrojení a tisíc jiných veřejných věcí jsou v rukou parlamentu stejně nebo víc než v rukou králů.
Chtěly by snad k tomu dospět naše dnešní parlamenty, když porazily velmože království, získaly přednost před princi krve, hlasovaly před královnou regentkou, ukazovaly své prezidenty královské krvi, sebe na jakémsi trůnu a ty prince na obyčejných lavicích, rušily rozsudky rady a učinily se poručníky nezletilých králů, usměrňovateli zletilých a obránci práv lidu proti ediktům a dobrého pořádku proti královským patentům, zkrátka, jak se rády nazývají, vznešeným senátem, který drží váhy mezi králem a jeho poddanými? Při takových záměrech jak daleko mají k anglickému parlamentu, kde nemůže nic projít bez součinnosti obou sněmoven, kde dolní má víc šlechticů a mladších synů velkých pánů než jiných poslanců, kde horní se skládá jen z pairů a s vyloučením dolní sněmovny soudí všechny sporné pře, které se před parlament dostanou, tak jako se dolní s vyloučením horní stará o subsidie, daně, účty a o vše, co je obchod a finance — s tím rozdílem ovšem, že k provedení všech těchto věcí potřebuje souhlas horní sněmovny, kdežto horní sněmovna dává vykonat všechny rozsudky, které vynese, bez jakékoli součinnosti dolní sněmovny. Kde tu najít stín, neříkám podobnosti, ale sebelehčí podoby s našimi parlamenty?
Navzdory tak dokonalé, tak úplné, tak naprosté nepodobnosti povahy a členů našich dnešních parlamentů s povahou a členy našich starých parlamentů a s anglickými parlamenty až dodnes, a navzdory nepodobnosti mezi předměty — kličkami a právními či skutkovými otázkami, které mezi jednotlivci soudí magistráti, legisté původem až do našich dnů, kteří sami od sporných stran dostávají tolar za hodinu jako mzdu po skončení každého úkonu, a věcmi veřejnými a státními, jako jsou rozsudky o velkých lénech a velkých lenících a velká rozhodnutí království, vyhrazená králi a všemu, co je s ním ve státě největší a nejvznešenější —, a pokud jde o Anglii, navzdory tomu, co o ní bylo právě vyloženo a co odsouvá naše parlamenty do postavení šerifů a porotců, chtějí-li stůj co stůj anglickou podobnost, se parlament, polichocený tímto jménem, zalíbil v hře se slovem a v klamání světa dvojznačnostmi, které svět přijal z důvodů nevědomosti, zájmu a slabosti, jež byly vyloženy hned zpočátku.
Tato falešná světélka, která tak rychle mizí při sebeslabším paprsku světla, podpořená hlukem, jejž dvůr často nechával parlament dělat proti římské kurii z důvodů, o nichž byla řeč, a posledními regentstvími vyhlášenými v parlamentu za okolností a z příčin, které byly vyloženy, povzbudila parlament k nárokům, a on sám, zvyklý díky nečekaným úspěchům na ty nejnepochopitelnější nesmysly, accinxit se,5 aby na ně přivykl i svět. To mě přimělo dát nutnosti přednost před studem a vážně vyvrátit tento tak moderní a tak nesmyslný nárok parlamentu být prvním sborem státu spisem, který se najde mezi Doklady; říkám studem, protože takové tvrzení samo o sobě nemůže zasluhovat nic než mlčení a pohrdání. Spis, který uvádím, mě zbaví povinnosti rozepisovat se zde tolik, kolik by bylo bez tohoto odkazu třeba, abych ukázal, kam až dojde šťastná pýcha, organizovaná, stále trvající a radící se, která se ze stupně na stupeň, jeden udivující víc než druhý, dostane nakonec k vrcholu, jehož nehoráznost bere řeč i světlo a který se pouhou drtivostí vydává za pravděpodobný.6
Celý stát se skládá jen ze tří stavů, jak jsme ukázali na začátku této dlouhé, ale nutné odbočky. Není Francouze, který by nebyl členem jednoho z těchto tří stavů, a tedy není Francouze, který by mohl být něčím jiným než duchovním, šlechticem nebo příslušníkem třetího stavu. Každý stav má své pododdíly; ten, který se stal prvním, se skládá ze sboru pastýřů prvního a druhého řádu, z kapitul světského duchovenstva a z řeholního duchovenstva, které se dále dělí na různé řády a komunity. Totéž platí o stavu šlechtickém a o třetím stavu. Jak lze při tomto důkazu pochopit, že by soudní dvůr, který svou podstatou nepatří ani k prvnímu, ani k druhému stavu a který je zřízen jen k souzení pří jednotlivců, mohl být prvním sborem státu? Tu máme vyloučení, jehož zřejmost bije do očí.
Nelze pochopit, jak se sbor třetího stavu staví nad tyto tři stavy, jestliže se kdy vědělo, že část nemůže být větší než celek, a že třetí stav, jehož je parlament částí, nejenže nemá přednost před oběma dalšími stavy — a právě proto je znám pod jménem třetí stav —, ale že jim ani není roven a je jim podřízen v množství velmi zřetelných věcí. Už tato úvaha by měla stačit, ale kličkování, mistr vytáček a plodné v úskocích, chce být zahnáno až do svých posledních okopů.
Vidím jich tu jen dva: jeden, že parlament nepatří ke třetímu stavu; druhý, že je něčím jiným než pouhým soudním dvorem. Rozepisovat se zde o povaze parlamentu, o němž bylo výše ukázáno, že je pouhým soudním dvorem, nepříslušným k ničemu jinému než k souzení procesů mezi jednotlivci, by znamenalo vracet se nudným opakováním zpět. Ukázali jsme to na jeho původu, na jeho stupních, i na jeho vlastním přiznání v plném parlamentu ústy jeho prvního prezidenta La Vacquerie, na stálém a uznávaném zvyku až do moderních nároků, které naši králové vždy tvrdě potlačovali, a do nepokojů a zmatků, ochránců a opor týchž nároků, jež s nepokoji a zmatky ztratily účinek, ačkoli zůstaly v srdci a v hlavě nových uchazečů. V tomto bodě tedy odkážeme na to, co bylo řečeno výše.
Pokud jde o bod, že parlament patří ke třetímu stavu, dalo by se rovněž odkázat na tak jasné a tak jisté důkazy, které se o tom nacházejí v této odbočce, kdyby úsilí, které parlamenty v tomto ohledu v různých moderních dobách vyvinuly, nenutilo k jistému novému objasnění.
Svatý Ludvík, jak jsme viděli, je první, kdo, aby poučil7 preláty a šlechtice, kteří na různých parlamentech svolávaných o hlavních svátcích roku soudili procesy jednotlivců spolu s pairy, jež tam ze zákona a bez povolání přicházeli, kdykoli se jim zlíbilo, posadil k jejich nohám legisty, sedící na stupínku jejich lavic. Viděli jsme, kdo byli tito legisté a jaké byly tehdy jejich funkce bez hlasu. V království byly tehdy jen dva sbory čili stavy a lid, rozdělený na nevolníky a osvobozené, a tito osvobození na venkovské usedlíky, městské měšťany, lidi zákona a řemesel, měl ještě daleko k tomu, aby tvořil třetí sbor čili stav království. Teprve za Filipa Sličného, vnuka svatého Ludvíka, který po mnoha výbojích ve Flandrech, kde zajal i hraběte, je všechny zase ztratil v bitvě u Courtrai roku 13028 a potřeboval peníze, jež hledal v měšci tohoto osvobozeného a zbohatlého lidu, začal tento lid vystrkovat růžky.9
Neštěstí za vlády Filipa z Valois, který na základě salického zákona nastoupil po třech králích, synech Filipa Sličného, zemřelých bez mužského potomstva, a války s Angličany, jejichž král, zeť Filipa Sličného,10 si činil nárok na korunu, a to podněcován nevěrností Roberta z Artois, poté co se byl podrobil rozsudku pairů vynesenému ve prospěch salického zákona, uvedly Filipa z Valois do nutnosti učinit z lidu třetí sbor čili stav království kvůli peněžní pomoci, kterou v něm nalezl; a teprve od těchto nešťastných časů je to, co není ani duchovní, ani šlechtické, uznáváno pod jménem třetí stav a přidruženo k oběma ostatním stavům.
Tento nový stav se, stejně jako oba první, skládal z různých sborů, a to v ještě větším počtu než ty dva. Soudní sbory, legisté, kteří je tvořili, i ti, kteří je netvořili, jako advokáti-konzultanti a přisluhovači těchto sborů, všichni tehdy podřízení oněm parlamentům svolávaným v různých obdobích roku k souzení pří jednotlivců, dále městské sbory, různé sbory obchodníků, měšťanů a řemeslníků, venkovští usedlíci a jejich nekonečné pododdíly podle bailliaží a provincií — ti tvořili onen třetí stav, který od té doby nic nezměnilo.
Legisté, kteří se postupně a díky zběhnutí duchovních a šlechticů stali, jak jsme viděli, jedinými soudci a magistráty, netvoří v parlamentu nic jiného než soudní dvůr, který jako ony dřívější obecné parlamenty konané v různých obdobích roku soudí jen pře jednotlivců, nikoli vyšší pře, leda za přítomnosti pairů a z vůle krále, ani velká rozhodnutí státu, jak jsme viděli, když to první prezident La Vacquerie jasně řekl v plném parlamentu vévodovi z Orléans, pozdějšímu králi Ludvíku XII.,11 při jeho nároku na regentství proti paní z Beaujeu, která je bez jakékoli součinnosti parlamentu držela a v jeho držení zůstala. Takové je stálé právo. A toto je zvyk:
Viděli jsme ten, který se udržel až dodnes, že první prezident a všichni magistráti parlamentu mluví v samotném parlamentu, je-li přítomen král, jen na kolenou a s obnaženou hlavou, a že jestliže od jisté doby mluví vstoje, ale vždy s obnaženou hlavou, začínají všichni na kolenou, vstávají až na královský rozkaz vyslovený ústy kancléře a své řeči končí na kolenou, aby dali najevo, že tato králova laskavost nechat je mluvit vstoje nijak neruší podstatu třetího stavu, k němuž patří, totiž mluvit v přítomnosti krále na kolenou a s obnaženou hlavou, na rozdíl od obou prvních stavů, které mluví vsedě a s pokrytou hlavou.
Viděli jsme také, že kancléř, druhý korunní hodnostář a hlava justice, nemohl přes všechen ten lesk odložit svou původní povahu legisty. Sedí na dolních sedadlech, ke králi mluví jen na kolenou: to je legista. Když mluví ze svého místa, sedí a má pokrytou hlavu: to je korunní hodnostář. Je jediný v tomto postavení, kterému král nepřiznává oslovení bratrance,12 a to je legista; kdežto všichni ostatní, i maršálové Francie pocházející z nejnižšího místa, jak jsme jich několik viděli, kteří se ze zrozených nešlechticů a příslušníků třetího stavu stali šlechtici svými vojenskými funkcemi, mají jako jejich ostatní druhové oslovení bratrance, a přesto ustupují kancléři, který má jako korunní hodnostář velmi význačné postavení. Je tedy zřejmé, že nic nemůže legistu zbavit jeho povahy ani ho vyvést ze třetího stavu, neboť kdyby to něco dokázalo, byl by to nepochybně druhý korunní úřad, nejvyšší hlava justice a rozený nadřízený všech magistrátů. Vidíme na něm přesto veškerou význačnost jeho úřadu a celou jeho povahu legisty dokonale od sebe odlišené, a to, co mu z legisty zůstává, ani v nejmenším nepřestávat patřit ke třetímu stavu.
A konečně, a to rozhoduje všechno: od té doby, co ne-duchovní a ne-šlechtici tvoří ve státě třetí stav, známý pod jménem třetí stav ve shromáždění generálních stavů království, které tvoří a zastupuje celý národ, nebyl tam nikdy žádný magistrát vyslán jinak než za třetí stav. Byli mezi nimi první prezidenti pařížského parlamentu a mnoho jiných magistrátů tohoto parlamentu i ostatních parlamentů království; bylo jich mnoho ze všech ostatních vyšších soudů, aniž kdy vyvstala otázka, že by mohli patřit jinam než ke třetímu stavu, za nějž byli všichni bez výjimky vysíláni. Důvod je zřejmý: protože nejsou ani duchovní, ani šlechtici, a přitom jsou Francouzi, musejí nutně patřit k jednomu ze tří stavů, které jediné tvoří národ, a protože nepatří k prvním dvěma, musejí se z nutnosti nacházet ve třetím; a to se ukazovalo až do posledních generálních stavů, které byly svolány roku 1614.13
Ale je toho víc: šlechtic, jehož původ není nijak pochybný, ale který zastává jakýkoli soudcovský úřad v parlamentu nebo jinde, je už tím pokládán za příslušníka třetího stavu a nemůže být na generální stavy vyslán jinak než za třetí stav — tak je mu tato vlastnost legisty od přirozenosti vlastní a nemůže z něho být vyrvána z žádného důvodu; a to se ukázalo u několika poslanců z parlamentů na generálních stavech. Jak lze po těchto důkazech zpochybňovat, že parlament je svou povahou a nikdy nepřerušeným zvykem, a jako všichni ostatní magistráti, nutným a podstatným členem třetího stavu?
Je pravda — neboť nesmí se nic zamlčovat —, že existuje jeden nebo dva případy, kdy justice tvořila na obecných shromážděních zvláštní sbor, ale nikdy na generálních stavech, a to natolik, že tato shromáždění, na nichž tvořila zvláštní sbor, nikdy neplatila, nebyla počítána ani pokládána za generální stavy; za druhé, před těmito shromážděními, která generálními stavy nebyla a nikdy za ně neplatila, i po nich byli soudní úředníci, a to jak z pařížského parlamentu, tak z ostatních parlamentů, vysíláni za třetí stav bez jakékoli námitky. Jde tedy o ojedinělou výjimku, učiněnou u příležitosti prohrané bitvy u Saint-Quentinu,14 kdy šlo o mimořádné úsilí, že justice byla dána stranou, protože svůj podíl odvedla už před obecným shromážděním, které bylo svoláno jen kvůli tomu a s nímž ji nebylo možné smísit, aniž by se vystavila tomu, že zaplatí dvakrát. Toto shromáždění nebylo generálními stavy, a přesto15 justice v tom, v čem s ním byla spojena, bez potíží ustoupila šlechtě: nic tedy, co by svědčilo proti tomu, co bylo právě vyloženo.
Kdyby si parlament činil nárok, že má podíl na generálních stavech, ba že je zastupuje, protože v sobě v malém obsahuje tři stavy, odpověď by byla snadná. Stačí tuto skladbu vykostit a zjistíme, že v klamání nebude o nic šťastnější než dvojznačnost jména parlament. Výhodou falešných tvrzení je záludnost a nevyslovenost, které nabízejí lenosti nebo nevědomosti, jež je nerozvíjejí. Lstivost dovede zhodnotit to, co se jen zdá. Ale vynaložíme-li trochu péče, abychom věci prozkoumali do hloubky, brzy uvidíme past odhalenou a zbude jen údiv nad smělostí, která vydává nesmysl s autoritou věci všeobecně známé.
Řekne se tedy, chce-li kdo, že duchovní pairové a duchovní radové, světští pairové a čestní radové a magistráti parlamentu v něm zastupují tři stavy království. Je pravda, že patří k těmto třem stavům, ale z toho neplyne, co se z toho vyvozuje.
Pairové, ať se parlament snaží jakkoli, nepatří ke sboru parlamentu: jedna věc je mít v něm místo a rozhodující hlas, jiná věc je být členem tohoto sboru. Pairové mají tentýž hlas a místo ve všech parlamentech: řekne se snad, že patří ke všem parlamentům? Řekne se to o kancléři, který všem předsedá, kdykoli se mu zlíbí? Řekne se to o dvorních referendářích, kteří tam vstupují z tohoto titulu? Viděli jsme, co je to, co jedině pairům zachovalo toto místo a hlas, když z nich byli všichni ostatní šlechtici a duchovní vyloučeni. Má to snad nějakou spojitost se zvláštní vlastností člena parlamentu? Nikdy se velké léno koruny, mající ze své povahy majestát apanáže, a s ním spojený největší a nejstarší úřad státu nepodobaly prodejnému soudcovskému úřadu, který legista získává a prodává. Tu tedy máme oba první stavy, které pairové v parlamentu zastupovat nemohou. Nebudeme o nic šťastnější, budeme-li chtít ukázat první stav v duchovních radech. Preláti parlamentů shromažďovaných v různých obdobích roku k souzení pří jednotlivců k nim nepatřili z titulu úřadu, tím méně prodejného, a ještě mnohem méně jako doktoři práv a legisté, neboť legisté tam seděli u jejich nohou bez hlasu, aby jim radili do ucha, když se těmto prelátům zlíbilo požádat je o nějaké objasnění. Totéž platilo o šlechticích, a jedni i druzí tam byli jako takoví jmenováni a povoláváni králem, jednou ti, jindy oni. Nic se jim nepodobá méně než duchovní radové, kteří jako legisté a nijak jinak, ale také jako klerici, aby chránili církev, když se preláti z oněch příliš častých a příliš dlouhých zasedání stáhli, dostali prodejné úřady radů vyhrazené klerikům: jsou to tedy klerici, ale legisté, a nebýt legisty, nemohli by být rady. Tito legisté klerici tedy nemohou v parlamentu zastupovat první stav státu za své peníze a za své zkoušky a hodnosti v právech.
Šlechta je tam zastoupena stejně málo, i čestnými rady. Až do první třetiny vlády Ludvíka XIV. se tato místa dávala lidem z dobrých rodů, dokonce maršálům Francie. Ale tito pánové vstupovali do parlamentu jako kdysi duchovní a šlechtici do oněch parlamentů konaných v různých obdobích roku, bez hodností, bez zkoušky, bez čehokoli, co by páchlo legistou, jak to dosud činí pairové. Byla to čest pro parlament a vyznamenání pro tyto pány, kteří, podobně jako po nich pairové, ale osobně a jen v jediném parlamentu, měli hlas a místo, aniž by se o nich mohlo říci, že patří k parlamentu, neboť neměli jiný úřad než královo jmenování. Ale tento argument, jakkoli je falešný, nyní padl, protože už tolik let žádný šlechtic nedostal žádné z těchto míst čestných radů, která se stala odměnou magistrátů, doporučitelných svou zásluhou, svým služebním stářím nebo přízní, takže je už zastávají jen legisté. Vidíme tedy nesmyslnost tohoto zastoupení tří stavů království v parlamentu a nesmyslnost činit jeho členy, stejně jako legisty, kteří z titulu hodností v právech a peněz v něm mají úřad, pairy, guvernéry provincií, diecézní biskupy — z nichž první vstupují do všech parlamentů království a ostatní do parlamentu své provincie nebo svého biskupského města —, kancléře Francie, který předsedá všem, a konečně, abychom na nic nezapomněli, dvorní referendáře, kteří tam mohou každý den chodit soudit po čtyřech najednou.
V návaznosti na tuto úvahu, která se zdá jasná a srozumitelná, musí překvapit myšlenka pouhého soudního dvora, který, jakkoli majestátním se stal, není přece ničím jiným, nárokovat si, že se stane prvním sborem státu. Kdyby jím byl, jak by se mohly všechny ostatní sbory království ukázat před králem, když tento celý sbor ve svém největším lesku, totiž když ho král, doprovázen vším, co je ve státě největší, poctí svou přítomností, mluví jen s obnaženou hlavou a na kolenou u nohou pairů a korunních hodnostářů, kteří mluví vsedě a s pokrytou hlavou? Nezbylo by jim než padnout na zem tváří k zemi, s tím hlubokým mlčením dnešních orientálců. Vpravdě, první sbor státu a zároveň nedílná, podstatná součást a od všech dob až dodnes člen třetího stavu — to jsou dvě krajnosti až příliš neslučitelné.
Ať se parlament prohlásí za první ze všech sborů, které dohromady tvoří třetí stav — nikdo ze sborů obou prvních stavů, myslím, nebude mít snahu mu to upírat; pak bude na tomto sboru, aby viděl, jak to tvrzení přijme Velká rada,16 která se s ním pře o přednost, a soukromá rada,17 která ruší jeho rozsudky, jejíž radové, známí pod jménem státní radové, se všude přou o přednost s prezidenty parlamentu (à mortier) a jejich děkan s prvním prezidentem, a jejíž dvorní referendáři, kteří v ní nikdy nesedí, přicházejí, kdykoli se jim zlíbí, z jediného titulu dvorních referendářů zasednout a soudit do velké komory a mít tam přednost před děkanem parlamentu.
Konečně: první sbor státu, a přitom být svou povahou i ve skutečnosti jen lidmi třetího stavu, kteří za své peníze a jako legisté zastávají úřady čistě soudcovské, aby soudili výhradně pře jednotlivců, a nemají sami o sobě příslušnost k velkým rozhodnutím státu a k souzení vyšších pří — to je paradox, o němž nemůže přesvědčit žádné umění ani žádná moc.
Po odbočce tak rozsáhlé, ale tak nutné pro porozumění aféře, kterou budeme vyprávět, i pro mnoho dalších důsledků, které se objeví v průběhu let regentství, je čas vrátit se k tomu, co k ní dalo podnět. Připomeňme si tedy zde, co bylo vyloženo před odbočkou o svrchovaném postavení vévody du Maine u krále, o jeho strachu z toho, co by mohl ztratit jeho smrtí, kterou viděl nepříliš vzdálenou, a o jeho plánu chránit se před tím tak, že nesmiřitelně poštve proti sobě vévody a parlament, jichž se bál stejně, jedněch jako druhých; a z dřívější doby, co jsme viděli o jeho povaze, o povaze vévodkyně du Maine, o jejich hlubokých úskocích, o jejich ctižádosti, o vrcholu stejně děsivém jako ohromujícím, na nějž ho povznesly pikle pana du Maine, a o všem, co mohl ztratit. Pohleďme nyní, jakou síť dokázal upříst.
Poznámky
Vysvětlivka: Březnové pole (champ de mars) bylo výroční shromáždění franských bojovníků a velmožů, na němž král projednával válku a důležité záležitosti; v 8. století bylo přeloženo na květen (květnové pole, champ de mai).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tj. rovnat se.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tj. cenou úřadu.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O sportulích (épices) viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 11).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Připravil se a jaksi ozbrojil, aby.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Pasáž od slov To mě přimělo předchozí vydavatelé vynechali.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Rukopis má toto slovo (éclaircir) místo slova éclairer, které sem bylo dosazeno.↩
Vysvětlivka: V bitvě u Courtrai (tzv. bitvě zlatých ostruh) 11. července 1302 porazily flanderské městské milice francouzské rytířské vojsko.↩
Ediční poznámka: Zástupci měst byli k radě přizváni už na generální stavy, které Filip Sličný svolal do Paříže roku 1302 během sporu s papežem Bonifácem VIII.; třetí stav tedy nevznikl až za Filipa z Valois, jak uvádí následující odstavec.↩
Ediční poznámka: Nárok na francouzskou korunu vznesl Eduard III., který byl vnukem Filipa Sličného (synem jeho dcery Isabely); zetěm Filipa Sličného byl jeho otec Eduard II.↩
Vysvětlivka: Ludvík XII. (1462–1515), jako vévoda z Orléans se po smrti Ludvíka XI. roku 1483 domáhal regentství za nezletilého Karla VIII.; králem byl od roku 1498.↩
Vysvětlivka: Král oslovoval ve svých listech vévody a pairy, maršály Francie a korunní hodnostáře „můj bratranče“; bylo to znamení jejich hodnosti.↩
Vysvětlivka: Generální stavy svolané v roce 1614 za regentství Marie Medicejské byly posledními před rokem 1789.↩
Vysvětlivka: V bitvě u Saint-Quentinu 10. srpna 1557 porazila španělská vojska vedená Emanuelem Filibertem Savojským francouzskou armádu; Jindřich II. pak svolal do Paříže shromáždění, které mu mělo zajistit peníze.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tj. přece však (si).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O Velké radě viz poznámku (viz výše).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Soukromá rada je totéž co rada stran, o níž byla řeč (viz výše).↩