Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom dvanáctý (1714–1715)
Kapitola první
Pád princezny des Ursins. — Úvahy. — Ovdovělá hraběnka z Altamiry camarera mayor a princ z Cellamare královniným velkým štolbou. — Kardinál del Giudice povolán zpět. — Macanaz a Orry vyhnáni ze Španělska. — Pompadour odvolán a vévoda ze Saint-Aignan velvyslancem ve Španělsku. — Toledo dáno prostému faráři. — Smrt vévodkyně z Aveira a markýze z Mancery. — Královnin úspěch u španělského krále. — Její záliba v Italech. — Smrt hraběnky z Roye v Londýně; její rodina. — Sňatek hraběte z Poitiers se slečnou z Malause. — Sňatek d’Ancezuna s jednou z Torcyho dcer. — Rod Caderousse. — Sňatek syna pana z O s dcerou Lassayovou a Arpajona s dcerou Montargise. — Nezdařená socha maršála z Montrevelu. — Perský velvyslanec, víc než pochybný, v Paříži. — Jeho vjezd; jeho první audience; jeho chování. — Nádhera rozložená před ním. — Předvolání na Maltu bez účinku, stejně jako bez skutečné příčiny. — Velký převor tam odjíždí, aniž mohl vidět krále. — Sto tisíc livrů Bonreposovi. — La Chapelle, jeden z prvních úředníků námořnictva, zcela oddaný Pontchartrainovi, a jeho žena vyhnáni Pontchartrainovou žárlivostí a úskoky. — Bavorský kurfiřt navštěvuje v Blois polskou královnu, svou tchyni; v Compiègne vystrojí svatbu své milenky s hrabětem z Albertu; v soukromí se loučí s králem ve Versailles a odjíždí do svých zemí.
Viděli jsme, že princezna des Ursins1 se nakonec u krále2 a u paní z Maintenon3 zcela znemožnila. Král jí nemohl odpustit opovážlivost její suverenity ani překážku, kterou její umíněnost, zastřená umíněností, již vnukla španělskému králi4, tak dlouho kladla jeho míru, navzdory všemu, co král mohl podniknout; a od tohoto bláznovství, o němž nikdo ze spojenců nechtěl ani slyšet, ji přiměl upustit teprve tím, že jí nakonec prohlásil, že ho ponechá jeho vlastním silám. Král živě pocítil strach, že by si ji španělský král mohl vzít, a potom i nezastřenou a bezmeznou moc, kterou nad španělským králem získala v osamělém zajetí, v němž ho držela v paláci Medinaceli. A konečně se král až do hloubi duše dotkl parmský sňatek, vyjednaný a uzavřený, aniž by mu o něm dala sebemenší zprávu. Byl králem všude, a ve své rodině, je-li to možné, ještě víc než kdekoli jinde, a nebyl zvyklý, aby se jeho děti ženily jako by byl cizí člověk. Volba sama mu nemohla být po chuti a způsob, jakým se stala, dovršil všechno. Paní z Maintenon, která, jak jsme viděli, podporovala a vynesla paní des Ursins k takové míře vlivu a moci, k jaké dospěla, jen proto, aby jejím prostřednictvím vládla ve Španělsku, čehož přes ministry dosáhnout nemohla, živě pocítila, jak se paní des Ursins vymanila z jejího jha naprostou nezávislostí, s níž vládla od smrti královny, a jak bez nejmenších ohledů zneužívala veškeré důvěry španělského krále. Ještě citlivěji než král vnímala strach, že ji uvidí španělskou královnou — ona, která se dvakrát nedočkala svého prohlášení za francouzskou královnu, ač jí bylo tak určitě slíbeno. Konečně ji suverenita, která ji nechávala tak daleko za paní des Ursins, učinila její nepřítelkyní; a parmský sňatek, uzavřený zcela bez vědomí krále i jejího, jí už nenechával žádnou naději, že by mohla prostřednictvím princezny des Ursins působit na Španělsko. Pád princezny byl tedy mezi králem a paní z Maintenon dohodnut, avšak tak tajně, předtím i potom, že jsem nepoznal nikoho, kdo by pronikl, koho k tomu použili a co podnikli, aby jej provedli. Poctivost velí přiznat vlastní nevědomost a nepodávat výmysly a smyšlenky místo toho, co člověk neví. Událost je třeba vylíčit přesně a své krátké úvahy pak podat jen za to, co mohou mít za cenu.
Španělská královna5 se blížila k Madridu s tím, co jí španělský král poslal naproti na hranice z ekvipáží, dvorské domácnosti a gard. Alberoni6 byl v jejím průvodu už od Parmy a vévoda ze Saint-Aignan7 od místa, kde se k ní připojil ve Francii. Princezna des Ursins si u ní vyhradila úřad camarera mayor, jaký zastávala u zesnulé královny, a jmenovala celou její domácnost, kterou naplnila svými chráněnci, muži i ženami. Dobře se střežila vzdálit se od krále; následovala ho tedy do Guadalajary, městečka patřícího vévodovi z Infantada, který tam dal u františkánů zřídit panteon, mnohem menší než ten v Escorialu, podle stejného vzoru, který mu však bohatstvím a uměním krásou téměř nezadá. Budu mít příležitost mluvit o něm jinde. Guadalajara leží na cestě z Madridu do Burgosu, a tedy do Francie, a od Madridu je vzdálena o něco víc než Paříž od Fontainebleau. Palác, který tam vévodové z Infantada mají, je prostorný, krásný, dobře zařízený a občas v něm pobývají. Až sem chtěl španělský král vyjet naproti a v kapli tohoto paláce se rozhodl slavit svůj sňatek, přestože byl, jak jsme viděli, uzavřen už v Parmě v zastoupení. Cesta byla na obou stranách upravena tak, aby král přijel do Guadalajary jen dva dny před královnou.
Tuto krátkou cestu podnikl v doprovodu těch, které k němu princezna des Ursins přidělila, aby mu stále dělali společnost a nikoho jiného k němu nepustili. Ona jela za ním ve svém kočáře, aby přijela současně; a jakmile dorazili, zavřel se král sám s ní a až do ukládání ke spánku už nikoho neviděl. Zdržení na cestách a roční doba to protáhly až k Vánocům. Španělský král přijel do Guadalajary 22. prosince. Nazítří, 23., dva dny před Božím hodem vánočním, odjela princezna des Ursins s velmi malým průvodem o sedm mil dál do malého městečka jménem Jadraque, kde měla královna toho večera nocovat. Paní des Ursins počítala, že si tam vychutná všechnu vděčnost za nenadálou velikost, kterou jí opatřila, že s ní stráví večer a nazítří ji doprovodí ve svém kočáře do Guadalajary. V Jadraque zastihla královnu už na místě; vystoupila v domě, který jí připravili naproti královnině obydlí a docela blízko něho. Přijela ve velkém dvorním šatu a vystrojená. Jen se trochu upravila a odebrala se ke královně. Chlad a strohost, s nimiž byla přijata, ji nejprve nesmírně překvapily; přičítala je zprvu královnině rozpačitosti a snažila se ten led rozehřát. Lidé se mezitím z úcty rozešli, aby je nechali o samotě.
Tu začal rozhovor. Královna ji nenechala pokračovat, okamžitě se pustila do výčitek, že jí chybí v úctě oděvem, v němž se před ní objevila, i svým chováním. Paní des Ursins, jejíž šat byl zcela předpisový a která se svým uctivým chováním a řečmi, jež měly královnu usmířit, domnívala, že si takový výpad z její strany nijak nezaslouží, byla podivně zaskočena a chtěla se omluvit; ale tu už se královna dala do urážlivých slov, do křiku, do volání, žádala důstojníky gard a s urážkami poručila paní des Ursins, aby jí zmizela z očí. Ta chtěla promluvit a hájit se proti výčitkám, jichž se jí dostávalo; královna, stupňujíc zuřivost a hrozby, začala křičet, ať tu bláznivou ženskou vyvedou z její přítomnosti i z jejího domu, a dala ji vystrčit ven za ramena. V tu chvíli zavolá Amenzagu, poručíka tělesné gardy, který velel oddílu, jenž byl u ní, a současně štolbu, který velel jejím ekvipážím; prvnímu přikáže, aby paní des Ursins zatkl a neopouštěl ji, dokud ji neposadí do kočáru se dvěma spolehlivými důstojníky gard a asi patnácti gardisty kolem kočáru; druhému, aby okamžitě přistavil kočár o šesti koních se dvěma nebo třemi lokaji, aby princeznu des Ursins ihned vypravil směrem na Burgos a Bayonne a aby se nikde nezastavovali. Amenzaga chtěl královně namítnout, že moc, kterou si chce přisvojit, má jedině španělský král; zeptala se ho povýšeně, zda nemá od španělského krále rozkaz poslouchat ji ve všem, bez výhrad a bez námitek. Byla to pravda, ten rozkaz měl, a nikdo o tom nic nevěděl.
Paní des Ursins byla tedy na místě zatčena a posazena do kočáru s jednou ze svých komorných, aniž měla čas převléknout se nebo přečesat, učinit jakékoli opatření proti zimě, vzít si s sebou peníze nebo cokoli jiného, ani ona, ani její komorná, a bez jakéhokoli jídla v kočáře, bez košile, bez čehokoli na převlečení nebo na spaní. Byla tak naložena se dvěma důstojníky gard, kteří byli okamžitě po ruce stejně jako kočár, ona ve velkém dvorním šatu a vystrojená, tak jak vyšla od královny. V tom velmi krátkém zmatku chtěla poslat ke královně, ta se znovu rozzuřila, že ještě neuposlechla, a dala ji okamžitě odvézt. Bylo tehdy kolem sedmé večer, dva dny před Vánocemi, země byla celá pokrytá ledem a sněhem a mráz krutý, velmi ostrý a štiplavý, jaký ve Španělsku vždycky bývá. Jakmile se královna dozvěděla, že princezna des Ursins opustila Jadraque, napsala španělskému králi po důstojníkovi gard, kterého vypravila do Guadalajary. Noc byla tak temná, že se dalo vidět jen díky sněhu.
Není snadné představit si, v jakém stavu byla paní des Ursins v tom kočáře. Nejprve převládl nesmírný úžas a omráčení a potlačily každý jiný cit; brzy si však místo vydobyly bolest, zlost, vztek a zoufalství. Po nich přišly smutné a hluboké úvahy o kroku tak násilném a neslýchaném, a navíc tak málo podloženém příčinou, důvody, ba i sebeslabšími záminkami, a konečně oprávněním; a o dojmu, jaký vyvolá v Guadalajaře; a odtud naděje v překvapení španělského krále, v jeho hněv, v jeho přátelství a důvěru k ní, v onen houf jí tolik oddaných služebníků, jimiž ho obklopila a kteří budou mít takový zájem pobouřit krále v její prospěch. Tak uplynula celá dlouhá zimní noc, za strašného mrazu, bez čehokoli, čím se před ním chránit, a tak krutého, že kočí přišel o ruku. Dopoledne pokročilo; bylo nutné zastavit a nakrmit koně; pro lidi však ve španělských hostincích není vůbec nic, tam vám jen ukážou, kde se prodává každá věc, kterou potřebujete. Maso tam obvykle ještě chodí po svých; víno je husté, mdlé a těžké; chléb se lepí na zeď; voda často nestojí za nic; postele jsou jen pro mezkaře; takže si člověk musí všechno vézt s sebou — a paní des Ursins ani ti, kdo byli s ní, neměli vůbec nic. Vejce, kde je mohla najít, byla po celou cestu jejich jedinou útěchou, a to vejce naměkko, čerstvá nebo ne.
Až do tohoto krmení koní panovalo hluboké a nepřerušené ticho. Tu se prolomilo. Za celou tu dlouhou noc měla princezna des Ursins dost času promyslet, co bude říkat, a vládnout svou tváří. Mluvila o svém nesmírném překvapení a o tom mála, co se mezi královnou a jí odehrálo. Oba důstojníci gard, zvyklí jako celé Španělsko bát se jí a ctít ji víc než svého krále, jí zase odpovídali, co mohli, z hloubi propasti úžasu, z níž se ještě nevzpamatovali. Brzy bylo třeba zapřáhnout a jet. Brzy také princezna des Ursins shledala, že pomoc, kterou očekávala od španělského krále, přichází nějak dlouho. Žádný odpočinek, žádné jídlo, nic, v čem by se mohla svléknout, až do Saint-Jean-de-Luz. Čím víc se vzdalovala, čím víc plynul čas a nepřicházela žádná zpráva, tím jasněji chápala, že už nemá v co doufat. Lze si představit, jaký vztek následoval u ženy tak ctižádostivé, tak zvyklé veřejně vládnout, tak rychle a potupně svržené z vrcholu všemoci rukou, kterou si sama vybrala, aby byla nejpevnější oporou trvání a pokračování celé její velikosti. Královna neodpověděla na dva poslední dopisy, které jí paní des Ursins napsala; tato strojená nedbalost pro ni měla být zlým znamením, ale kdo by si mohl představit zacházení tak podivné a tak neslýchané?
Její synovci Lanti a Chalais, kteří dostali svolení za ní odjet, ji dorazili úplně. Zůstala věrná sama sobě. Neunikla jí ani slza, ani lítost, ani výčitka, ani sebemenší slabost; ani jedna stížnost, dokonce ani na krutý mráz, na naprostý nedostatek všeho potřebného, na krajní útrapy takové cesty. Oba důstojníci, kteří ji nespouštěli z očí, nemohli vyjít z obdivu. Konec svých tělesných útrap i stráže nad sebou našla teprve v Saint-Jean-de-Luz, kam přijela 14. ledna a kde konečně našla postel a vypůjčené věci, aby se mohla svléknout, ulehnout a najíst se. Tam znovu nabyla svobody. Gardisté, jejich důstojníci a kočár, který ji přivezl, se vrátili; zůstala se svou komornou a se svými synovci. Měla čas přemýšlet, co může čekat od Versailles. Navzdory bláznovství své suverenity, prosazovanému tak dlouho, a navzdory své opovážlivosti, s níž uzavřela sňatek španělského krále bez králova vědomí, si lichotila, že ještě najde pomoc u dvora, který si tak dlouho podmaňovala. Ze Saint-Jean-de-Luz vypravila kurýra s dopisy pro krále, pro paní z Maintenon a pro své přátele. Stručně v nich vylíčila ránu z čistého nebe, která ji právě stihla, a žádala o svolení přijet ke dvoru, aby tam podala podrobnější zprávu. Návrat svého kurýra očekávala na tomto prvním místě svobody a odpočinku, které je samo o sobě velmi příjemné. Za tímto prvním kurýrem však poslala Lantiho s dopisy, psanými méně narychlo, a s pokyny; ten se viděl s králem v jeho kabinetu ve Versailles posledního ledna a zůstal u něho jen několik okamžiků. Od něho jsme se dozvěděli, že jakmile paní des Ursins vypravila prvního kurýra, poslala do Bayonne vyřídit poklony španělské královně vdově8, která je nechtěla přijmout. Kolik krutých ponížení při pádu z trůnu! Vraťme se nyní do Guadalajary.
Důstojník gard, kterého tam královna vypravila s dopisem pro španělského krále, jakmile princezna des Ursins opustila Jadraque, zastihl krále, když se chystal jít spát. Král se zdál pohnut, napsal královně krátkou odpověď a nevydal žádný rozkaz. Důstojník okamžitě odjel zpět. Zvláštní je, že tajemství bylo tak dobře uchováno, že prosáklo teprve nazítří kolem desáté dopoledne. Lze si představit, jaké vzrušení zachvátilo celý dvůr a jaká rozličná hnutí se zmocnila všech, kdo byli v Guadalajaře. Nikdo se však neodvážil promluvit s králem a všichni napjatě čekali, co obsahovala jeho odpověď královně. Když dopoledne uplynulo, aniž by se o čemkoli slyšelo, začali se lidé přesvědčovat, že pro Španělsko je s paní des Ursins konec. Chalais a Lanti se odvážili požádat krále o svolení za ní odjet a provázet ji v opuštění, v němž se ocitla; nejenže jim to dovolil, ale svěřil jim dopis prosté zdvořilosti, v němž jí sděloval, že ho velmi mrzí, co se stalo, že nemohl postavit svou autoritu proti vůli královny, že jí ponechává její penze a postará se, aby jí byly vypláceny. Dodržel slovo, a dokud žila, dostávala je velmi přesně.
Královna přijela na Štědrý den odpoledne ve stanovenou hodinu do Guadalajary, jako by se nic nestalo. Král ji rovněž přivítal u schodiště, podal jí ruku a hned ji zavedl do kaple, kde byl sňatek ihned znovu slaven, neboť ve Španělsku je zvykem oddávat odpoledne; odtud do její komnaty, kde si okamžitě lehli do postele, ještě před šestou večer, aby vstali na půlnoční mši. Co mezi nimi padlo o události předchozího dne, zůstalo naprosto neznámo. Ani později o tom nebylo víc jasno. Nazítří, na Boží hod vánoční, král prohlásil, že v královnině domácnosti, celé sestavené paní des Ursins, nebude žádná změna, což duchy poněkud uklidnilo. Na Štěpána se král s královnou, sami spolu v kočáře a následováni celým dvorem, vydali na cestu do Madridu, kde už o princezně des Ursins nebylo víc řeči, než kdyby ji španělský král nikdy nepoznal. Král, jeho děd, neprojevil ani nejmenší překvapení nad zprávou, kterou mu přinesl kurýr vypravený vévodou ze Saint-Aignan přímo z Jadraque, kdežto celý dvůr byl plný vzrušení a zděšení, když ji tu předtím viděl tak triumfovat.
Shrňme nyní několik rysů, které pomohou proniknout touto temnotou: ono slovo, které králi uklouzlo před Torcym9, jemuž Torcy nemohl porozumět, které vyprávěl Castriesovi, svému příteli a rytíři cti paní vévodkyně z Orléans10, od něhož jsme se o něm dozvěděli, a o němž jsem v jeho tajuplnosti usoudil, že se týká princezny des Ursins a nějaké nemilosti; hádka pro nic za nic, bez zjevného důvodu, bez příčiny, bez záminky, vyvolaná královnou proti princezně des Ursins hned v prvním okamžiku jejich rozhovoru mezi čtyřma očima a náhle vyhnaná za všechny meze. Lze si myslet, že by si dívka z Parmy, vychovaná na půdě panovačnou matkou, troufla sama od sebe na takovou opovážlivost, neslýchanou vůči osobě po všech stránkách tak vážené, požívající plné důvěry španělského krále a vládnoucí zcela otevřeně, šest mil od španělského krále, kterého ještě ani neviděla? Věc se vyjasňuje oním tak neobvyklým a tak tajným rozkazem, který měl Amenzaga od španělského krále, poslouchat královnu ve všem bez výhrad a bez námitek, a o němž se vědělo teprve ve chvíli, kdy mu dala rozkaz princeznu zatknout a vypravit.
[Povšimněme si konečně] klidu, s nímž král i španělský král, každý na své straně, přijali první zprávu o této události, a nečinnosti španělského krále, chladu jeho dopisu paní des Ursins a jeho dokonalé lhostejnosti k tomu, co se může stát s osobou, kterou ještě předešlého dne tolik miloval, ve dne v noci na cestách plných ledu a sněhu, zbavenou všeho bez výjimky. Je třeba si připomenout, že když dal král princeznu des Ursins vyhnat poprvé, kvůli otevření dopisu abbé z Estrées králi a [kvůli] poznámce, kterou k němu připsala11, neodvážili se provést to v přítomnosti španělského krále. Král výslovně chtěl, aby španělský král odjel k portugalským hranicím a odtamtud podepsal rozkaz, který byl princezně des Ursins doručen, aby odjela a uchýlila se do Itálie. Tento druhý díl se v tom velmi podobá prvnímu. Dodejme, co jsem se dozvěděl od maršála z Brancasu: dlouho po této poslední nemilosti Alberoni, tehdy ještě nepatrný človíček, který doprovázel královnu z Parmy do Madridu, vyprávěl, že když byl za té cesty jednoho večera s ní sám, zdála se mu rozrušená, chodila velkými kroky po pokoji, chvílemi pronášela útržkovitá slova, potom se rozohnila a on zaslechl, jak jí uklouzlo jméno paní des Ursins a hned nato: „Hned ji vyženu.“ Vykřikl na královnu a chtěl jí vylíčit nebezpečí, bláznovství a marnost takového podniku, z něhož byl celý bez sebe. „Především o tom mlčte,“ řekla mu královna, „a ať Vám to, co jste slyšel, nikdy neuklouzne. Nic mi neříkejte, dobře vím, co dělám.“ To všechno dohromady vrhá jasné světlo na katastrofu stejně udivující svou podstatou jako způsobem a ukazuje zřetelně krále jako původce, španělského krále jako souhlasícího a přispívajícího oním tak neobyčejným rozkazem daným Amenzagovi a královnu jako vykonavatelku, pověřenou provedením, ať už jakkoli, oběma králi. Další vývoj ve Francii toto mínění potvrdí.
Pád princezny des Ursins přinesl ve Španělsku velké změny. Na její místo byla jmenována camarera mayor hraběnka z Altamiry. Byla to jedna z nejpřednějších dam Španělska. Sama od sebe byla dědičkou vévodství Cardona. Její manžel zemřel před několika lety, poté co prošel nejvyššími úřady a velvyslanectvím v Římě. Budu mít příležitost mluvit o ní jinde, o jejích dětech a jejich sňatcích. Cellamare, synovec kardinála del Giudice12, byl jmenován královniným velkým štolbou; a kardinál del Giudice se brzy vrátil do Madridu a k vážnosti. Přirozeným důsledkem upadl do nemilosti Macanaz; on i Orry13 dostali rozkaz opustit Španělsko, Orry, aniž by se směl vidět s králem, provázen veřejným proklínáním. Zde byl přijat velmi špatně; ale své zaopatření měl dobře zařízené. Macanaz si odnesl lítost všech, i samotného krále, který mu ponechal penze i svou důvěru a používal ho v cizině k řadě věcí a tajných záležitostí. Pompadour, který byl jmenován velvyslancem ve Španělsku jen proto, aby se zabavila paní des Ursins, byl s díky propuštěn; a touto hodností byl obdařen vévoda ze Saint-Aignan, právě když pomýšlel na návrat, poté co doprovodil královnu do Madridu.
Tato princezna nezanedbala nic, aby se zalíbila králi, svému manželovi, a uspěla nad svá očekávání. Měla velmi ráda Italy a stále je, jak jen mohla, prosazovala, ať byli jacíkoli, na úkor všech ostatních, na což Španělé a Vlámové velmi žárlili. Tento letmý náčrt prozatím postačí. Španělský král v této době vykonal čin, který byl nesmírně oslavován. Jeden prostý farář si svým životem a chováním získal takovou důvěru, že mohl v nejbídnějších dobách prokázat velmi značné služby. Zajistil, aby kraj dodával potraviny jízdě a vojsku, a také mnoho vojáků. Opatřil rovněž peněžité dary, a přitom se nikdy neukázal u dvora ani se k němu nepřiblížil a [nikdy] nezměnil nic na prostotě svého života. Toledo bylo už dost dlouho neobsazené; bylo předmětem nejvroucnějších tužeb kardinála del Giudice a pletich jeho bratra, vévody z Giovenazza, který byl státním radou. Byl vybrán ten farář; a když jeho nominace odešla do Říma, dostal kardinál del Giudice svolení vrátit se ke dvoru. Současně zemřela v Madridu vévodkyně z Aveira; byla matkou vévody z Arcos a vévody z Baños; celý život hrála významnou roli. Dost jsme o ní mluvili jinde, stejně jako o markýzi z Mancery, který rovněž současně zemřel ve stu sedmi letech, oba v Madridu. O tomto proslulém starci jsme mluvili tak často, že už nic dalšího nedodáme.
Hraběnka z Roye zemřela ve vysokém věku v Anglii. Ztratila tam manžela před několika lety14 a zanechala tam dvě dcery: jednu vdovu bez dětí po hraběti ze Straffordu, druhou svobodnou, a jednoho svobodného syna. Byla sestrou pánů maršálů-vévodů z Duras a z Lorges. Viděli jsme jinde, jak zrušení nantského ediktu15 přimělo hraběte a hraběnku z Roye uchýlit se do Dánska, jaké velké postavení tam získali a jakou směšnou příhodou o ně přišli a odešli do Anglie, kde žádné nenašli. Byla velmi zatvrzelá hugenotka a zabránila obrácení svého manžela. Paní z Pontchartrain, hrabě z Roucy-Blansac, rytíř z Roye a markýz z Roye byli rovněž jejími dětmi, které zůstaly ve Francii.
Další sestra obou těchto maršálů a hraběnky z Roye se provdala za pana z Malause z bourbonských levobočků. Ten sňatek způsobil kalvinismus a malé věno. Měl z něho syna, který zanechal několik dětí, mezi nimi dceru vychovávanou v Paříži ve Ville-l’Évêque. Všichni jsme si velmi přáli ji provdat; pan a paní z Lauzunu16 se o to dost starali. Její matka zemřela a vdova po jejím otci byla velmi podivínská a nevycházela ze svých statků v Languedocu. Dozvěděli jsme se, že do Paříže přijel hrabě z Poitiers, aby tu absolvoval jezdecká a vojenská cvičení. Byl z větve Saint-Vallier onoho velkého a slavného rodu a byl jediným mužským potomkem tohoto starého jména. Otec i matka mu zemřeli; bylo mu osmnáct nebo devatenáct let a měl velké statky ve Franche-Comté. Přál si spojení, oporu a prostředky k získání vojenských hodností a k postupu; to, co si přál, našel v nejbližším příbuzenstvu slečny z Malause; a my velkého pána, jehož jméno mu otvíralo cestu ke všemu, jehož majetek mu umožňoval žít na velké noze a jehož osobní vlastnosti byly takové, jaké si lze jen přát. S tímto sňatkem tedy nebyly velké potíže a konal se v paláci Lauzun.
Torcy provdal jednu ze svých dcer za d’Ancezuna, syna Caderoussova a slečny d’Oraison a vnuka starého Caderousse; jejich jméno je Cadart, jejich majetek v hrabství avignonském. Starý Caderousse se zruinoval tím, že nic nedělal; jeho syn a snacha to dokonali hrou. Synova lenost ho brzy pohřbila. Jeho otec si hrál na ducha a na důležitého, potom na zbožného. Vynikal, kde jen mohl, hodně v paláci Bouillon, a kdysi býval hodně ve vybrané společnosti. Ještě se dalo něco paběrkovat, kdyby se v jejich majetku udělal jakýs takýs pořádek. Chtěli d’Ancezuna prosadit a neměli žádný vliv; Torcy chtěl dát své dceři málo, a sňatek se uskutečnil. Jak se ukázalo, byl d’Ancezune stejně nevýrazný a stejně líný jako jeho otec, navíc impotentní, a brzy opustil službu, aniž by vůbec sloužil nebo se ukázal u dvora. Uchýlil se do Sceaux, kde patřil k neužitečným oddaným paní du Maine17, stejně jako jeho otec. Všichni přitom měli ducha, a velmi pěstěného, ale lenost je zdrtila. Syn absolvoval jedno tažení jako pobočník maršála z Boufflers. Když ho, znaveného tímto životem, jednou ráno v pět hodin přišli vzbudit a říct mu, že maršál už je v sedle: „Cože,“ řekl, „maršál v sedle, a já ne! Zatáhni mi záclonu, nejsem hoden vidět denní světlo,“ a znovu tvrdě usnul. Otec byl papežským vévodou, což je méně než nic, žádná hodnost ani přednost v Římě ani nikde jinde než v Avignonu, kde mají jakési přednosti u vicelegáta, a tím to všechno končí. Paní z Torcy nikdy nechtěla dát manželství zrušit pro impotenci, ačkoli jí to bylo navrženo. Paní d’Ancezune, velmi ošklivá, ale s velkým duchem, půvabem, smyslem pro intriky, pletichy a koketerii, měla na chvíli dar se líbit. Potom usoudila, že se má vrhnout do nejvyšší zbožnosti; nuda ji z ní brzy vytrhla a chuť k intrikám ji přiměla klepat na mnoho dveří. Její otec ji konečně zarazil, a pak ji dost zaměstnávalo zdraví, aniž by se změnila její chuť nebo její půvaby.
Lassay měl dceru z manželství s levobočnou dcerou pana Prince, kterou si vzal, a ta dcera byla dost pomatená. Provdal ji za syna pana z O; sešel se hlad se žízní. Paní Princezna jim vystrojila svatbu u sebe.
Markýz z Arpajonu, generálporučík a rytíř Zlatého rouna, se současně oženil s dcerou Montargise, strážce královské pokladny, nesmírně bohatého, jehož žena byla dcerou Mansartovou.
Maršál z Montrevelu, nízký a ubohý dvořan, si umanul napodobit zesnulého maršála-vévodu z La Feuillade18 a darovat Bordeaux staré odvařené jídlo jeho sochy a jeho náměstí Vítězství. Žil z vynalézavosti, vždycky na útraty druhých, jak to dělal celý život. Chtěl tedy přimět město Bordeaux, aby neslo veškeré náklady na odlití sochy, na její postavení a na náměstí, které jí určil. Město se neodvážilo docela odmítnout, ale propůjčilo se k tomu velmi nerado. Montrevel, který si už tím u krále udělal dobře, si lichotil, že bude mít oporu v jeho autoritě, ale narazil na Desmaretse19, jemuž byli obchodníci a obchod v Bordeaux dražší než toto násilné bláznovství. Věc tak ztroskotala a Montrevel se vrátil do Bordeaux plný zlosti a zahanbený.
Do Charentonu přijel perský velvyslanec, od svého vylodění vydržovaný na královy náklady; král si z toho udělal velkou slávu a Pontchartrain20 si tím u něho velmi získal. Byl obviňován, že toto velvyslanectví sám vytvořil; a skutečně se na něm neukázalo nic opravdového a popíralo je celé velvyslancovo chování, stejně jako jeho ubohá družina a chudoba darů, které přivezl. Žádné instrukce ani plné moci od perského krále ani od žádného z jeho ministrů. Byl to jakýsi provinční intendant, kterého guvernér pověřil několika soukromými obchodními záležitostmi, kterého Pontchartrain přestrojil za velvyslance a jehož obětí zůstal skoro jen sám král. Vjezd do Paříže měl ve čtvrtek 7. února, na koni, mezi maršálem z Matignonu a baronem z Breteuil, uvaděčem velvyslanců, k němuž se často choval hrubě jako nějaký podřadný kupec; a s maršálem z Matignonu měl tolik nesmyslných sporů o ceremoniál, že ho maršál, jakmile ho dovedl do paláce mimořádných velvyslanců, nechal stát a nedoprovodil ho do jeho komnaty, jak velí pravidlo, a šel si stěžovat ke králi, který mu ve všem dal za pravdu a shledal velvyslance velmi nevychovaným. Jeho družina byla žalostná. Torcy ho šel ihned navštívit. Velvyslanec se mu za všechny nepatřičnosti, které spáchal, omlouval tehdejším měsícem, který mu prý nepřál; a z téhož důvodu dosáhl odkladu své první audience, proti pravidlu, které ji stanoví na dva dny po vjezdu.
V téže době zemřel Dippy, králův tlumočník pro orientální jazyky. Bylo nutné povolat faráře z okolí Amboise, který strávil několik let v Persii, aby tohoto tlumočníka nahradil. Zhostil se toho velmi dobře a byl za to špatně odměněn. Náhoda mi dopřála dobře ho poznat a hovořit s ním. Byl to poctivý muž, rozvážný a rozumný, který dobře znal mravy a vládu Persie i její jazyk a který podle všeho, co u toho velvyslance viděl a poznal — zůstával u něho po celou dobu jeho pobytu v Paříži —, byl vždy přesvědčen, že velvyslanectví je podvržené a velvyslanec jen nepatrný kupec, který jen s obtížemi hraje svou roli, k níž mu všechno chybělo. Král, jemuž je vždy předkládali jako pravé, a který byl takřka jediný u svého dvora, kdo mu v dobré víře věřil, byl nesmírně polichocen perským velvyslanectvím, aniž by si je vyvolal jakýmkoli vlastním posláním. Často o něm se zalíbením mluvil a chtěl, aby se celý dvůr v den audience, která se konala v úterý 19. února, předvedl v nejvyšší nádheře; sám šel příkladem, který byl následován s největší rozmařilostí.
Na konci galerie, zády k salonu, který spojuje galerii s královniným apartmánem, postavili nádherný trůn, vyvýšený o několik stupňů, a po obou stranách galerie, skvostně vyzdobené stejně jako celý velký apartmán, stupňovité tribuny s lavicemi v několika patrech. Tribuny nejblíže trůnu byly pro dvorní dámy, ostatní pro muže a pro zevlounky (bayeuses)21; ale nepouštěli tam muže ani ženy, kteří nebyli velmi vystrojeni. Král půjčil vévodovi du Maine22 soupravu ozdob z perel a diamantů a hraběti z Toulouse soupravu z barevných drahokamů. Pan vévoda z Orléans23 měl šat z modrého sametu, vyšívaný mozaikovým vzorem a celý pošitý perlami a diamanty, který odnesl cenu za nádheru i za dobrý vkus. Královská rodina, princové a princezny krve a levobočci se shromáždili v králově kabinetu.
Nádvoří, střechy i příjezdová alej se hemžily lidmi, čímž se král u svých oken velmi bavil a měl z toho velkou radost, zatímco čekal na velvyslance, který přijel kolem jedenácté v královských kočárech s maršálem z Matignonu a baronem z Breteuil, uvaděčem velvyslanců. V aleji vsedli na koně a s velvyslancovou družinou v čele přijeli a sesedli na velkém nádvoří u bytu plukovníka gard, přes kabinet. Tato družina vypadala ve všem velmi ubohě, údajný velvyslanec velmi rozpačitě a velmi špatně oblečen, dary byly pod vší úrovní. Tu král v doprovodu těch, kdo naplňovali jeho kabinet, vstoupil do galerie a ukázal se dámám na tribunách; poslední tribuny byly pro princezny krve. Měl šat ze zlatočerné látky, přes něj řád, stejně jako ti velmi nečetní rytíři, kteří jej obvykle nosili pod šatem; jeho šat byl posázen nejkrásnějšími diamanty koruny, bylo jich za dvanáct milionů pět set tisíc livrů; prohýbal se pod tou tíhou a vypadal velmi sešle, pohuble a velmi špatně ve tváři. Usedl na trůn, princové krve a levobočci stáli po jeho stranách a nepokryli si hlavy. Za trůnem připravili malé schodiště a prostor pro Madame24 a pro paní vévodkyni z Berry25, která byla v prvním roce smutku, a pro jejich přední dámy. Byly tam inkognito a málo viditelné, ale všechno viděly a slyšely. Vcházely a vycházely královniným apartmánem, který nebyl otevřen od smrti paní Dauphine26. Vévodkyně z Ventadour27 stála po královu pravici a držela dnešního krále28 na vodicích šňůrkách. Bavorský kurfiřt29 seděl na druhé tribuně s dámami, které přivedl; a hrabě z Lužice, to jest saský kurprinc30, na tribuně paní princezny de Conti, dcery pana Prince. Malíř Coypel a Boze, tajemník Akademie nápisů, stáli u paty trůnu, jeden aby namaloval obraz, druhý aby sepsal zprávu. Pontchartrain nezanedbal nic, aby králi zalichotil a namluvil mu, že toto velvyslanectví mu vrací vrchol jeho dřívější slávy — jedním slovem, aby si z něho drze tropil žerty, jen aby se mu zalíbil.
Kromě tohoto panovníka už nikdo nebyl obětí toho klamu. Velvyslanec přišel po velkém vyslaneckém schodišti, prošel velkým apartmánem a vstoupil do galerie salonem protilehlým k tomu, o nějž se opíral trůn. Nádhera té podívané ho dokonale vyvedla z míry. Jednou nebo dvakrát se během audience rozzlobil na svého tlumočníka a vzbudil podezření, že trochu rozumí francouzsky. Po audienci ho, jak je zvykem, pohostili obědem královi úředníci. Potom šel pozdravit dnešního krále do královnina apartmánu, který byl skvostně vyzdoben, odtud navštívit Pontchartraina a Torcyho, u něhož vsedl do kočáru, aby se vrátil do Paříže. Dary, stejně nedůstojné perského krále jako krále francouzského, sestávaly celkem ze sto čtyř velmi průměrných perel, dvou set velmi ošklivých tyrkysů a dvou zlatých krabiček plných balzámu, který je vzácný, vytéká ze skály uzavřené v jeskyni a časem trochu tuhne. Říká se, že je zázračný na rány. Král nařídil, aby se v galerii ani ve velkém apartmánu nic nerozebíralo. Rozhodl se udělit tomuto údajnému velvyslanci odchodní audienci na tomtéž místě a se stejnou nádherou, s jakou mu udělil tuto první audienci. Jako komisaře mu přidělil Torcyho, Pontchartraina a Desmaretse, z čehož byl Pontchartrain ve velkých rozpacích.
Velmistr Malty, přesvědčený, že Turci se chystají napadnout jeho ostrov, dal rytíře obeslat, aby se tam dostavili. Poslal lodě do Marseille, jednak aby je převezly, jednak aby mu odtamtud přivezly množství válečných zásob i potravin. Velký převor31, který se stále zdržoval v Lyonu, požádal krále o svolení přijet se s ním rozloučit, než tam odjede. Bylo mu odepřeno vidět se s králem i přiblížit se k Paříži a dostal volnost odebrat se na Maltu. Král tam určil čtyři prapory pozemních vojsk a dva prapory námořních, sto dělostřelců a mnoho minérů, vše placené řeholí. Trevírský kurfiřt jakožto velký převor Kastilie [vyzbrojil] dva prapory na vlastní náklady; ale tato vojska brzy dostala protirozkaz, stejně jako Renault, generálporučík loďstva, kterého si velmistr vyžádal od krále. Velký převor, který na Maltu odjel, byl po příjezdu pozdraven třiadvaceti dělovými výstřely a přijat všemi rytíři velkokříže a kočáry velmistra, což dal velký převor rozhlásit. Rytíři, kteří nejvíc spěchali, přišli jen o cestu, ostatní byli odvoláni; Turci neměli s Maltou žádné úmysly.
Král dal Bonreposovi sto tisíc franků, které mu už dávno slíbil, s ohledem na výdaje, které měl během svých velvyslanectví v Dánsku a v Holandsku.
La Chapelle, jeden z prvních úředníků námořnictva, byl náhle vyhnán i se svou ženou; jeho místo bylo dáno jinému; on i jeho žena dostali zároveň rozkaz odebrat se do Paříže. Byli to dva lidé, které jejich vlastnosti a nadání velmi vyzdvihly nad jejich stav a kteří si oba získali mnoho významných přátel. La Chapelle a jeho žena se vždy těšili důvěře kancléře, kancléřky, pana a paní z Pontchartrain. La Chapelle psal mnoho dopisů Pontchartrainovou rukou, kterou velmi dobře napodoboval, a tak mu zjednal pověst, že dobře píše. Pontchartrain, zbavený rodiny, začal žárlit na zásluhy a přátele La Chapella a jeho ženy. Rozhodl se jich zbavit, a aby to šlo najisto, učinit si z toho ještě zásluhu. Jansenismus a otec Tellier32 mu k tomu posloužily. Měl tu zlost, že všechno, co bylo ve Versailles významného, muži i ženy, se k těm vyhnancům sběhlo, jakmile se věc rozkřikla, a že se nikdo nemýlil v jejím původci, jenž si tím vysloužil stále větší veřejnou nenávist a prokletí.
Bavorský kurfiřt jel ze svého malého domu v Saint-Cloud navštívit polskou královnu, svou tchyni33, kterou nikdy předtím neviděl. V Blois, kde se zdržovala, nepřenocoval a hned se vrátil. Spěchal zpět do Compiègne, aby tam vystrojil sňatek hraběte z Albertu34 s paní z Montigny, svou veřejnou milenkou už po mnoho let. Byla z brabantských levobočků, sestra zesnulého prince z Berghes, španělského granda a rytíře Zlatého rouna, zetě vévody z Rohan-Chabot. Hrabě z Albertu neměl nic, kurfiřt ho vydržoval. V tomto sňatku nacházel velké jmění; jeho hanebnost vévoda z Chevreuse vždy odmítal se vším rozhořčením, jaké si zasluhovala. Jeho smrt odstranila hlavní překážku; přes všechny ostatní se hrabě přenesl. K pevným výhodám, které mu poskytl, přidal kurfiřt i veškeré životní pohodlí tím, že ho se svolením krále učinil svým velkým štolbou. Svatba se konala v Compiègne bez jediného příbuzného hraběte z Albertu, a hned nato se celé to panstvo, dvůr i ekvipáže kurfiřtovy vydaly na cestu do Bavorska. Tento kníže se viděl s králem v jeho kabinetu, kam přišel zadem po kázání, v pátek 22. března odpoledne ve Versailles. Král ho několikrát objal; kurfiřt se rozloučil a vrátil se do Paříže k d’Antinovi, kde večeřel s paní Vévodkyní35 a mnoha dámami. Hrál tam, přenocoval tam a nazítří ráno odjel zpět do svých zemí.
Poznámky
Vysvětlivka: Anne-Marie de La Trémoille, princezna des Ursins (1642–1722), vdova po Adrienu-Blaisovi de Talleyrand, princi z Chalais, a po druhém manželovi Flaviu Orsinim, vévodovi z Bracciana (Orsini = francouzsky des Ursins); děti neměla. Od roku 1701 byla camarera mayor španělské královny a fakticky vládla na madridském dvoře; vymohla si slib vlastního suverénního knížectví v Nizozemí („suverenita“), na němž trvala i při mírových jednáních. Po vypovězení ze Španělska žila v Římě, kde 5. prosince 1722 zemřela ve vysokém věku.↩
Vysvětlivka: Ludvík XIV. (1638–1715), francouzský král od roku 1643; zemřel ve Versailles 1. září 1715 na sněť (gangrénu) nohy, čtyři dny před svými sedmasedmdesátými narozeninami.↩
Vysvětlivka: Françoise d’Aubigné, markýza z Maintenon (1635–1719), vdova po básníku Paulu Scarronovi, dříve vychovatelka dětí Ludvíka XIV. a paní z Montespan; od let 1683/1684 tajná manželka Ludvíka XIV. Vlastní děti neměla. Zemřela přirozenou smrtí ve vysokém věku 15. dubna 1719 v Saint-Cyru, v ústavu pro šlechtické dívky, který založila.↩
Vysvětlivka: Filip V. (1683–1746), vnuk Ludvíka XIV., druhý syn Monseigneura, dříve vévoda z Anjou, od roku 1700 španělský král (roku 1724 krátce abdikoval ve prospěch syna Ludvíka I.); zemřel 9. července 1746 v Madridu na mrtvici. Jeho první manželka Marie Luisa Gabriela Savojská zemřela 14. února 1714 („smrt královny“).↩
Vysvětlivka: Alžběta Farnese (1692–1766), dcera Odoarda Farnese a Doroty Žofie Falcko-Neuburské, neteř a nevlastní dcera parmského vévody Františka; druhá manželka Filipa V. (sňatek v zastoupení v Parmě v září 1714, „parmský sňatek“). Z jejích synů se Karel stal neapolským a později španělským králem (Karel III.) a Filip parmským vévodou. Zemřela roku 1766 v Aranjuezu.↩
Vysvětlivka: Giulio Alberoni (1664–1752), italský duchovní skromného původu, tehdy zástupce parmského vévody v Madridu a strůjce sňatku Alžběty Farnese; později kardinál (1717) a faktický první ministr Filipa V. až do svého pádu roku 1719.↩
Vysvětlivka: Paul-Hippolyte de Beauvilliers, vévoda ze Saint-Aignan (1684–1776), nevlastní bratr vévody z Beauvilliers; byl vyslán, aby novou královnu doprovodil, a zůstal pak ve Španělsku jako velvyslanec do roku 1718.↩
Vysvětlivka: Marie Anna Falcko-Neuburská (1667–1740), vdova po Karlu II. Španělském, s nímž neměla děti; od roku 1706 žila ve vyhnanství v Bayonne. Byla sestrou matky nové královny.↩
Vysvětlivka: Jean-Baptiste Colbert, markýz z Torcy (1665–1746), synovec velkého Colberta a zeť pana z Pomponne, státní sekretář pro zahraniční věci v letech 1696–1715.↩
Vysvětlivka: Castries, synovec kardinála Bonzi a guvernér Montpellieru, byl rytířem cti vévodkyně z Orléans — Françoise-Marie de Bourbon (1677–1749), legitimované dcery Ludvíka XIV. a paní z Montespan, od roku 1692 manželky vévody z Orléans; mezi jejími dětmi byli vévoda z Chartres a vévodkyně z Berry.↩
Vysvětlivka: Roku 1704 dal Ludvík XIV. paní des Ursins poprvé odvolat ze Španělska, protože otevřela depeši francouzského velvyslance abbé z Estrées a připsala k ní vlastní poznámku; roku 1705 se do Madridu vrátila.↩
Vysvětlivka: Kardinál Francesco del Giudice (1647–1725), velký inkvizitor Španělska, byl za vlády paní des Ursins vzdálen od dvora. Jeho synovec Antonio del Giudice, princ z Cellamare, se později jako španělský velvyslanec v Paříži proslavil spiknutím proti regentovi (1718).↩
Vysvětlivka: Melchor de Macanaz (1670–1760), generální fiskál Kastilské rady a obhájce královských práv vůči církvi a inkvizici, a francouzský finančník Jean Orry řídili za paní des Ursins španělskou správu a finance.↩
Ediční poznámka: Hrabě z Roye zemřel v Anglii již roku 1690.↩
Vysvětlivka: Nantský edikt Jindřicha IV. (1598) zaručoval protestantům svobodu vyznání; Ludvík XIV. jej zrušil roku 1685, načež mnoho hugenotů opustilo Francii.↩
Vysvětlivka: Antonin Nompar de Caumont, vévoda z Lauzunu (1633–1723), proslulý dvořan, od roku 1695 ženatý s mladší sestrou paní ze Saint-Simon; s autorem byli tedy švagři.↩
Vysvětlivka: Anne-Louise-Bénédicte de Bourbon-Condé (1676–1753), vnučka Velkého Condého, od roku 1692 manželka pana du Maine, matka prince z Dombes, hraběte z Eu a slečny du Maine; na zámku Sceaux u Paříže vedla vlastní okázalý dvůr.↩
Vysvětlivka: François d’Aubusson, vévoda z La Feuillade, maršál Francie († 1691), dal roku 1686 v Paříži zřídit náměstí Vítězství (place des Victoires) se sochou Ludvíka XIV.↩
Vysvětlivka: Nicolas Desmarets (1648–1721), synovec Colbertův, generální kontrolor financí v letech 1708–1715.↩
Vysvětlivka: Jérôme Phélypeaux, hrabě z Pontchartrainu (1674–1747), syn kancléře Pontchartraina, státní sekretář pro námořnictvo a královský dům.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Staré slovo označující osoby, které se dívají s udiveným výrazem. Pochází ze slovesa bayer (zírat s otevřenými ústy na něco).↩
Vysvětlivka: Ludvík August, vévoda du Maine (1670–1736), a Ludvík Alexandr, hrabě z Toulouse (1678–1737), legitimovaní synové Ludvíka XIV. a paní z Montespan; ediktem z července 1714 je král prohlásil za způsobilé k následnictví trůnu.↩
Vysvětlivka: Filip II. Orleánský (1674–1723), synovec Ludvíka XIV., syn Monsieura a Madame, manžel královy legitimované dcery; od září 1715 regent za nezletilého Ludvíka XV. Zemřel 2. prosince 1723 ve Versailles na mrtvici.↩
Vysvětlivka: Madame — Alžběta Šarlota Falcká (1652–1722), druhá manželka Monsieura, bratra Ludvíka XIV. († 1701); z jejich dětí se dospělosti dožili vévoda z Orléans a Alžběta Šarlota, vévodkyně lotrinská. Zemřela 8. prosince 1722 v Saint-Cloud.↩
Vysvětlivka: Marie-Louise-Élisabeth Orleánská (1695–1719), dcera vévody z Orléans, od roku 1710 manželka Karla, vévody z Berry, nejmladšího vnuka Ludvíka XIV., který zemřel 4. května 1714 na následky pádu z koně; jejich děti zemřely brzy po narození. Zemřela 21. července 1719 na zámku La Muette, zesláblá po tajném porodu.↩
Vysvětlivka: Marie-Adélaïde Savojská, vévodkyně z Bourgogne, od roku 1711 paní Dauphine, zemřela 12. února 1712 na spalničky; šest dní po ní zemřel i její manžel.↩
Vysvětlivka: Charlotte-Éléonore-Madeleine de La Motte-Houdancourt, vévodkyně z Ventadour (1654–1744), vychovatelka královských dětí; manželka Louise-Charlese de Lévis, vévody z Ventadour, matka Anne-Geneviève, provdané nejprve za prince z Turenne a potom za prince z Rohanu.↩
Vysvětlivka: Ludvík XV. (1710–1774), pravnuk Ludvíka XIV., syn vévody z Bourgogne; králem od 1. září 1715, zemřel 10. května 1774 ve Versailles na černé neštovice. Saint-Simon psal Paměti za jeho vlády, odtud „dnešní král“.↩
Vysvětlivka: Maxmilián II. Emanuel (1662–1726), bavorský kurfiřt, spojenec Ludvíka XIV. ve válce o španělské dědictví; po porážce u Höchstädtu (1704) přišel o své země a získal je zpět až mírem z Rastattu a Badenu (1714). Jeho druhou manželkou byla Tereza Kunhuta Sobieská.↩
Vysvětlivka: Fridrich August (1696–1763), syn polského krále a saského kurfiřta Augusta II., později jako August III. sám polským králem; Francii navštívil inkognito jako hrabě z Lužice.↩
Vysvětlivka: Philippe de Vendôme (1655–1727), velký převor Francie maltézského řádu, bratr maršála-vévody z Vendôme; od roku 1706 byl v králově nemilosti a zdržoval se mimo dvůr.↩
Vysvětlivka: Otec Michel Le Tellier (1643–1719), jezuita, zpovědník Ludvíka XIV. od roku 1709, neúprosný odpůrce jansenistů, stoupenců přísného augustiniánského učení o milosti, které papež odsoudil bulou Unigenitus (1713).↩
Vysvětlivka: Marie Kazimíra d’Arquien (1641–1716), Francouzka, vdova po polském králi Janu III. Sobieském; z jejich dětí se dospělosti dožili mj. Jakub, Alexandr a Konstantin Sobieští a Tereza Kunhuta, druhá manželka bavorského kurfiřta. Od roku 1714 žila v Blois, kde 30. ledna 1716 zemřela.↩
Vysvětlivka: Louis-Joseph d’Albert de Luynes (1672–1758), syn vévody z Chevreuse († 1712), generál ve službách bavorského kurfiřta.↩
Vysvětlivka: Louise-Françoise de Bourbon (1673–1743), slečna z Nantes, legitimovaná dcera Ludvíka XIV. a paní z Montespan, vdova po panu Vévodovi (Ludvíku III. Bourbon-Condé, † 1710); mezi jejími dětmi byli Ludvík Jindřich (nový pan Vévoda), hrabě z Charolais, hrabě z Clermont a slečny z Bourbonu, z Charolais a z Clermont.↩