Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola druhá

Smrt kardinála z Bouillonu v Římě. — Stručný přehled jeho života. — Příčina a způsob jeho smrti. — Jeho povaha. — Kardinál z Bouillonu v Římě opovrhovaný a opuštěný. — Vymyslí pro kardinály vyznamenání ponechávat si při rozhovoru s papežem čepičku na hlavě; kardinálové ho však usvědčí ze lži. — Popadne ho vztek a pukne z toho. — Osobní stránka kardinála z Bouillonu. — Krásné a neobvyklé ústraní kardinála Marescottiho. — Kdo to byl; jeho smrt. — Cesta vévody a vévodkyně savojských na Sicílii. — Počínání tohoto nového krále v jeho rodině a vůči nejstaršímu synovi. — Vzácné zásluhy tohoto prince a jeho smrt, způsobená žárlivostí a tvrdostí jeho otce. — Voysin jako kancléř zaujímá své místo v parlamentu. — Tallard, který postoupil vévodství synovi, nemůže být pairem. — Pairem je místo něho učiněn jeho syn. — Švýcarské záležitosti ve dvou slovech. — Velmi nevhodné obnovení spojenectví s Francií jen s katolickými kantony. — Změny ve Španělsku. — Orry vyhnán ze Španělska a ve Francii od dvora. — Veragua a Frigiliana předsedy rady námořnictva a obchodu a Rady Indií. — Cellamare velvyslancem ve Francii. — Chalais a Lanti mají zakázáno vrátit se do Španělska. — Giudice v čele zahraničních věcí a spravedlnosti a vychovatelem prince asturského. — Otec Robinet vyhnán; otec Daubenton na jeho místě zpovědníkem španělského krále. — Jejich povaha. — Flotte a Renaut na svobodě. — Usmíření vévody z Orléans se španělským králem. — Alonso Manrique jmenován vévodou del Arco, španělským grandem a velkým štolbou. — Jeho povaha a jeho vzestup. — Valouse prvním štolbou. — Montealegre sumiller de corps; jeho vzestup; jeho povaha. — Valero místokrálem Mexika; jeho vzestup; jeho povaha. — Princezna des Ursins v Paříži. — Příkoří, která snáší. — Trávím s ní osm hodin v kuse mezi čtyřma očima. — Krátká a smutná cesta princezny des Ursins do Versailles. — Získává čtyřicet tisíc livrů ročního důchodu na pařížské radnici místo své penze dvaceti tisíc livrů.

Kardinál z Bouillonu1 zemřel v Římě 7. března tohoto roku2 ve věku sedmdesáti jednoho roku a šesti měsíců; jeho konec byl hoden jeho života. Ačkoli se o něm v těchto Pamětech mluvilo často, zvláštnost této tak podivné postavy si zaslouží aspoň krátký přehled podle dat. Narodil se v Turenne 24. srpna 16433, v době největšího rozkvětu svých nejbližších příbuzných. Viděli jsme, jakým uměním se král domníval, že se s ním lacino vyrovná, když mu dal svou nominaci, jež z něho 5. srpna 1669 udělala kardinála. Neměl tehdy ještě ani dovršených dvacet šest let. V prosinci 1671, ve dvaceti osmi letech a několika měsících, se po smrti kardinála Antonia Barberiniho stal velkým almužníkem Francie a rychle získal opatství Cluny, Saint-Ouen v Rouenu, Saint-Vaast v Arrasu, Saint-Martin v Pontoise, Saint-Pierre v Beaujeu, Tournus a Vigogne. Účastnil se konkláve, na nichž byli zvoleni Klement X., Inocenc XI., Alexandr VIII., Inocenc XII. a Klement XI., kterého před jeho korunovací vysvětil na biskupa. Pro velké jubileum roku 1700 otevřel v Římě Svatou bránu, neboť papež byl churav a stejně tak děkan posvátného kolegia, jehož byl subděkanem; jeho ješitnost dala o tom namalovat obrazy. Po smrti kardinála Cibo se stal děkanem a biskupem z Ostie a Velletri, a to způsobem, o němž jsem vyprávěl. Byl také velkým děkanem lutyšským a proboštem štrasburským a stále pomýšlel, že těmito dvěma biskupstvími obdaří sebe nebo své synovce. To první ho stálo vyhnanství a králův formální projev proti němu, to druhé ho strhlo do propasti, z níž se už nedostal.

Sláva pana z Turenne4, jeho strýce, ho vynesla vysoko v králově přízni. Otevřená roztržka tohoto proslulého vojevůdce s mocným Louvoisem5 mu otevřela královu důvěru, protože pan z Turenne dosáhl toho, že vše, co bude králi psát z armády, a vše, co mu bude psát král, nepůjde přes Louvoise, nýbrž jedině přes kardinála z Bouillonu. Louvois sice dopisy pana z Turenne viděl stejně a nebyl o mnoho méně pánem králových rozkazů a odpovědí panu z Turenne; protože však měl o jedněch i druhých údajně nevědět, psal tento generál místo státnímu sekretáři králi a místo státního sekretáře mu odpovídal nebo přímo posílal rozkazy král. Vznikal tak nepřetržitý styk mezi králem a kardinálem z Bouillonu, jemuž král, aby si ušetřil psaní, říkal ústně tisíc věcí a tisíc podrobností, aby je jeho jménem vyřídil strýci; to kardinála z Bouillonu zasvěcovalo do záležitostí tím víc, že pan z Turenne se s královým vědomím dosti často zapojoval i do plánů, vyjednávání a tajných styků, které všechny, dokud byl na hranicích nebo u armády, šly přes kardinála z Bouillonu. Přítomnost pana z Turenne u dvora ho tam ještě povyšovala a i jeho smrt byla pro kardinála příležitostí sblížit se s králem ještě víc, dočkat se díky společnému zármutku lepšího zacházení a [získat] další přírůstek velikosti majestátností pohřbu, při němž však král zakázal jakýkoli titul či označení kněžete. Vévoda z Bouillonu a hrabě z Auvergne, jeho bratři, byli: první velkým komořím a guvernérem Auvergne; druhý nastoupil po panu z Turenne na guvernérství Limousinu a do úřadu generálního plukovníka jízdy. Jeho dvě sestry se provdaly: jedna za vévodu z Elbeufu, druhá za bratra bavorského kurfiřta, strýce paní Dauphine. Paní z Bouillonu6 se sestrami a sestřenicemi tak nesmírně skvěle zaopatřenými žila jako královna Paříže; a hraběnka z Auvergne měla v Holandsku skoro celé državy.

Kardinál z Bouillonu žil v nejzářivější a nejnádhernější okázalosti. Vážnost, vyznamenání, nejzřetelnější přízeň se projevovaly ve všem; dovoloval si cokoli a král od kardinála snesl všechno. Nebylo pro tento svět šťastnějšího člověka, kdyby se byl chtěl spokojit se štěstím tak dokonalým; byl ho však příliš plný, než aby mohl stoupat výš, a kardinál z Bouillonu, kterého hodnost přiznaná jeho rodu navykla na uzurpace a přeludy, měl za to, že couvá, když nepostupuje. Jeho rozličné pokusy se znelíbily. Při sňatku paní Vévodkyně si nárokoval, že bude na svatbě stolovat s králem; neuspěl a vzbudil královo rozhořčení, král ho vykázal a brzy nato mu veřejně zabránil, aby byl zvolen lutyšským biskupem. Znovu se uchytil, postavil se lépe než kdy předtím a byl často pověřován králem jeho záležitostmi v Římě a jeho tajnými pokyny při konkláve. Viděli jsme, jaké svazky ho přivedly roku 1697 zpět do Říma a zároveň mu vynesly koadjutorství Cluny pro jeho synovce abbého z Auvergne. Viděli jsme, s jakou drzostí a obojakostí oklamal papeže i krále, aby udělal tohoto synovce kardinálem, a jak byla jeho víc než prohnanost prohlédnuta ve Versailles i ve Vatikánu. Viděli jsme, jakou roli hrál v aféře a při odsouzení knihy Fénelona, arcibiskupa z Cambrai7, čímž začala jeho nemilost, a s jakou zuřivostí si počínal kolem štrasburského koadjutorství roku 1700, čímž byla nemilost dovršena. Formální neuposlechnutí opakovaných povolání zpět do Francie ho stálo úřad, kterého byl zbaven, a zabavení všech příjmů. Chtěl být děkanem posvátného kolegia. Když toho dosáhl, podstoupil koncem roku 1700 vyhnanství v Cluny. Po deset let nebylo poníženosti ani podlosti, o kterou by se nepokusil, jak jsme viděli, ani ubohosti pýchy, kterou by neustále nepředváděl. Zaměstnával se bojem s clunyjskými mnichy. Utrpěl tam ty největší nechutnosti a někdy i urážky. Zoufalství, do něhož upadl nad situací tak odlišnou od té, která ho dokonale zkazila a přivedla do záhuby, ho přimělo k útěku a zplodilo onen dopis, stejně pošetilý, nevděčný, drzý i zločinný, který napsal králi. Smrt jeho synovce, dezertéra v Holandsku, nechuť k jeho povýšenosti a pyšná nezřízenost jeho způsobů brzy obrátily v pohrdání velké přijetí, jehož se mu dostalo v Nizozemí. Jeho jednání s vévodkyní z Arembergu a nedůstojný sňatek její dcery, vdovy po jeho synovci, který zařídil, aby se zmocnil majetku dětí, jež synovec zanechal, soudní a veřejné usvědčení z této hanebnosti a z procesu, který o to prohrál s vévodkyní z Arembergu, ho dokonale zostudily a učinily mu pobyt v Nizozemí nesnesitelným. Nezbýval mu už jiný kraj, kam by mohl jít, než Řím. Ze zkušenosti, kterou tam už nabyl, pocítil celou tíhu svého rozličného postavení na tomto velkém jevišti. Jel tam tedy co nejpomaleji a přijel kolem Velikonoc roku 1712.

Pohrdání a rozpaky z toho, že ho tam uvidí, ho předešly. Marně doufal v ohledy, které by mu papež nemohl odepřít pro jeho podíl na papežově povýšení na stolec a pro to, že byl vysvěcen jeho rukou. Čekal, že se mu vrátí vliv a nádhera minulosti; lichotil si, že najde přátele ze své dřívější slávy a šlechetné lidi dojaté jeho nynějším osudem; konečně počítal s velikostí postavení děkana posvátného kolegia, které si sliboval patřičně využít. Všechny jeho příjmy byly zabaveny a požíval jen Ostii. Během vyhnanství se postaral, aby mnoho ušetřil a nastřádal, ale na tyto částky, jakkoli byly značné, sahal jen nerad a co nejméně. Usadil se tedy v jezuitském noviciátu u svých neochvějných přátel všech dob a žil tam jako chudý kardinál. Kdo nebyl s králem rozkmotřen bez míry, neodvážil se ho navštívit ani s ním tajně udržovat jakýkoli styk. Směna Sedanu, dosud nedovršená, a hodnost jeho rodu, obojí tak snadno zrušitelné, mu byly krutou uzdou, která ho zdržela, aby se veřejně nevydal nepřátelům Francie, kteří jím ostatně příliš pohrdali, než aby o něj stáli. Byl tedy v Římě bez vlivu, měl tam jen vnější vážnost, kterou nebylo lze odepřít děkanovi kardinálů, a přístup k papeži, který mu zajistilo toto postavení a to, co mezi nimi osobně bylo, jak jsme viděli, ale bez jakékoli úcty. Lze posoudit, co musel člověk tak nesmírně a zároveň tak nízce pyšný, jehož se stejně dotýkalo malé jako velké, vytrpět z tak zdrcujícího protikladu na tomto prvním jevišti světa, kde byl tak hanebně vystaven na odiv. Uprostřed těchto muk, a na prvním místě v Římě po papeži, si tento pyšný muž umínil zavést nové vyznamenání.

V Itálii je mezi duchovními zvykem smeknout čepičku, když mluví s někým mnohem vyšším, než jsou sami, a kardinálové mají své čepičky vždy v ruce, když mluví s papežem. Kardinál z Bouillonu usoudil, že by bylo velkým vyznamenáním pro kardinály, kdyby si jen oni směli při rozhovoru s papežem ponechat čepičku na hlavě. Promluvil s ním o tom; papež se usmál a nechtěl ho odmítnout, ale připojil podmínku, že se tak stane jen po dohodě a se souhlasem všech kardinálů. Bouillon o tom promluvil s nejpřednějšími z nich, ale jen s malým počtem, protože soudil ostatní podle sebe a byl přesvědčen, že budou všichni tímto vyznamenáním nadšeni a že mu budou za jeho vynález co nejvděčnější. Ti, s nimiž mluvil, mu odpověděli neurčitě; nechtěli se k tomuto vrtochu zavázat ani se s kardinálem z Bouillonu přít, a ten, plný svého nápadu, uvěřil, že je přesvědčil a že oni přesvědčí ostatní. Hned nato byla svolána konzistoř. Papež v ní sedí sám v čele v křesle, kardinálové na lavicích po obou stranách; a když je vyřízeno, co se má v konzistoři projednat, vstane děkan kardinálů a jde promluvit s papežem a po něm všichni kardinálové, kteří mu chtějí něco říci. Když byla jednání skončena, šel kardinál z Bouillonu první k papeži s čepičkou na hlavě. Jakmile si toho všimli, zvedlo se všeobecné mumlání, až ho to přerušilo. Vrátil se na své místo dost zmaten, ale ještě mnohem zmatenější byl, když viděl ostatní kardinály jít k papeži, a všechny s čepičkou v ruce. Nemohl se přes své rozrušení zdržet, aby těm, s nimiž mluvil, nedával znamení, ať si nasadí čepičku na hlavu; u nikoho to nemělo úspěch. Na svém místě se třásl a dával to najevo; nezískal tím nic než hanbu a odešel z konzistoře plný vzteku a zahanbení. Mnohem horší bylo, když se dozvěděl, že si posvátné kolegium chce stěžovat papeži na novotu, kterou soukromá osoba, byť děkan, neměla právo zavést, a žádat za ni spravedlnost a zadostiučinění. Papež sice svou autoritou tuto bouři od Bouillona odvrátil, ale velmi mu vytkl, že se do věci pustil, aniž se dohodl se všemi kardinály, jak mu nařídil. O to silněji se o tom dál mluvilo v posvátném kolegiu, které volí papeže, na jehož velikosti je tak zainteresováno, které od něho má veškerou svou velikost a které neuznává žádnou, jež by šla na jeho úkor. Kolegium nejenže se necítilo polichoceno tímto Bouillonovým nápadem — Bouillonovou pýchou a přeludy, které mu byly vždycky podezřelé, Bouillonem, který ztratil veškerou osobní vážnost i úctu mezi kardinály, mezi preláty i všude v Římě, jenž se mu neustále posmíval, a který v prvních dnech svou věc ještě zhoršil, když ji chtěl znovu navázat rozhovory s dalšími kardinály —, ale řeči byly tak jednomyslné, tak ostré a tak bezohledné, že ho zasáhly ještě víc než veřejná potupa z nezdaru. Tehdy už nemohl sám před sebou zastírat pohrdání a odpor, do nichž všeobecně upadl, on, který se až dosud vždycky snažil přesvědčovat sám sebe o opaku. Hned nato ze vzteku onemocněl a ze vzteku za pět nebo šest dní zemřel, což je podivná věc u člověka tak zvyklého na vztek, který z něho žil už řadu let. Nikdo v Římě ho nelitoval, ani ve Francii, leda snad Bouillonové. Král jím pohrdal natolik, že ani nevyslovil jeho jméno.

Kardinál z Bouillonu byl velmi hubený, snědý muž průměrné výšky, ladné a dobře rostlé postavy. Jeho tvář by neměla nic zvláštního, kdyby měl oči jako jiní; ale nejenže je měl velmi blízko u nosu, nýbrž obě se na nos dívaly zároveň, až se zdálo, že se s ním chtějí spojit. Toto šilhání, které bylo ustavičné, budilo strach a dodávalo mu ohyzdnou fyziognomii. Nosil šedé šaty podšité červeně, se zlatými zlatnickými knoflíky do špičky a dosti krásnými diamanty; nikdy nebyl oblečen jako jiní, vždy podle vlastního vynálezu, aby se odlišil. Měl ducha, ale zmateného, věděl málo, měl docela vzezření a způsoby velkého světa, byl otevřený, vlídný, obvykle zdvořilý, ale do toho všeho se mísilo tolik povýšenosti, že člověka zraňovala i jeho zdvořilost. Neméně obtěžující byla jeho neúnavná pozornost k hodnosti, na niž si činil nárok, až do malicherností, snaha vynikat v rozhovoru a stále ho stáčet k sobě nebo ke svým s nejodpornější ješitností. Když něco potřeboval, byl povolný až k nejnižšímu patolízalství. Přátele měl jen proto, aby je ovládal a obětoval sobě. Upsán tělem i duší jezuitům a oni zase jemu, nalézal v nich v rozličných obdobích svého života tisíc důležitých pomocníků, až po nástroje svých zrad. Jeho život neměl nikdy nic duchovního a křesťanského kromě toho, co sloužilo jeho ješitnosti.

Jeho přepych byl ve všem ustavičný a nesmírný; jeho okázalost ta nejvybranější a nejdůmyslnější, aby si zjednal a užíval veškerou velikost, kterou si vymýšlel. Jeho mravy byly hanebné a nijak to neskrýval; a král, který si tuto neřest vždycky hnusil, i u vlastního bratra, ji snášel u pana z Vendôme8 a u kardinála z Bouillonu nejen bez potíží, ale dlouho z nich dělal své oblíbence. Málokterý vynikající muž se zostudil tak dokonale jako tento, a v tolika nejdůležitějších ohledech. Jeho prostopášnosti, jeho nevděk, jeho zrady; padělání kartuláře z Brioude, aby se odvodil od vévodů akvitánských, soudně prokázané, odsouzené a roztrhané, padělatel odsouzený na základě vlastního doznání, Bouillonové donuceni přiznat všechno králi i soudcům a kardinál z Bouillonu usvědčen a doznán jako původce, který k tomuto padělání ve shodě s bratrem a synovci zaměstnal de Bara; kousek dvojího podvodu, kdy jako pověřenec králových záležitostí v Římě obelstil krále i papeže jednoho druhým, aby udělal kardinálem abbého z Auvergne; divadlo neposlušnosti předvedené v Římě; jeho nárok, že králi žádnou poslušnost nedluží; pošetilost dopisu při útěku; hanebnost a ještě hanebnější příčina sňatku jeho neteře s Mesym, soudně projednaná a prokázaná v Nizozemí; všechny ubohosti, které předcházely jeho útěku; drzost, s jakou se z hrabivosti dal zvolit opatem v Saint-Amand proti papežským bulám, vydaným na králův návrh; neskončili bychom, kdybychom chtěli znovu probrat všechny způsoby, jimiž se zostudil, a výstřednosti jeho nevděku a zrad — on, který vděčil králi za majetek, úřady, hodnosti, postavení i zaopatření svého rodu, a to po všem, čeho se jeho rod dopustil proti Jindřichu IV.9, který ho jako první povýšil, proti Ludvíku XIII. a proti Ludvíku XIV. za jeho nezletilosti, a který se sám stal děkanem kardinálů, neposlušný s takovým pohoršením, jen proto, že byl na králův návrh kardinálem ve dvaceti šesti letech. Ještě umíraje měl tu ješitnost, že jmenoval šest kardinálů vykonavateli své závěti, on, který ve Francii nemohl disponovat ničím a měl jen to, co si do Říma přivezl v penězích, drahokamech a stříbrném nádobí. Lze o něm říci, že v pýše ho mohl předčit jen Lucifer, jemuž obětoval všechno jako svému jedinému božstvu.

Nemohu lépe umístit tak vzorné, tak moudré a tak svaté počínání jiného kardinála než do protikladu s počínáním kardinála z Bouillonu; samou svou neobvyklostí si zaslouží pozornost, neboť předtím nemělo příkladu a potom napodobitelů, a předběhnu tím jen o dva měsíce. Galeazzo Marescotti, narozený 1. října 1627, pocházel z římské rodiny, urozené, starobylé, spřízněné s rodem Orsini a s dalšími velmi významnými. Byl nejprve titulárním arcibiskupem korintským in partibus, nunciem v Polsku a potom ve Španělsku za nezletilosti Karla II.10 Klement X. ho 27. května 1675 učinil kardinálem, když mu ještě nebylo čtyřicet osm let. Během svého prelátství si získal velkou pověst zbožnosti a učenosti a ve svých nunciaturách pověst schopnosti; a později platil za jednoho z nejčestnějších a nejbezúhonnějších a nejschopnějších mužů posvátného kolegia. Prošel tam proto všemi nejvyššími úřady, které se udělují za zásluhy. Byl legátem ve Ferraře a potom státním sekretářem, což jsou dva úřady, z nichž první trvá jen omezenou dobu a druhý končí s papežem, který ho udělil. Později zastával několik důležitých úřadů, mimo jiné úřad prefekta Svatého oficia, který je tak důležitý, že si ho od té doby papežové téměř vždycky ponechávali pro sebe. Měl další prefektury, protektorát dominikánů a dalších velkých řádů a roku 1708 se stal prvním z řádu kardinálů-kněží. Bylo mu tehdy přes osmdesát let a nechtěl, když na něho přišla řada, využít opce do řádu kardinálů-biskupů. Brzy nato přerušil veškerý běžný styk a omezil se na nezbytné povinnosti.

Když si pozvolna navykl na tento druh odloučení, které pro něho bylo velké, neboť byl nesmírně ctěn, navštěvován a žádán o radu, poprosil papeže, aby naložil s jeho úřady a zprostil ho veškerých kardinálských povinností, rozhodnut nevstupovat už ani do konkláve. Zdraví měl pevné a hlavu jako v padesáti letech. Papež se dlouho bránil a nakonec jeho naléhání ustoupil. Kardinál zároveň prohlásil, že už nebude přijímat návštěvy nových kardinálů ani velvyslanců a že žádné nebude oplácet; a aby tomu učinil přítrž, šel se s papežem rozloučit a prosit ho, aby ho zprostil povinnosti chodit do jeho paláce. Uzavřel se ve svém vlastním paláci, z něhož už vycházel jen zřídka, aby v některé velmi slavnostní dny sloužil mši jinde. Veškerý čas rozdělil mezi modlitbu a duchovní četbu v ustavičné přípravě na smrt. Protože byl velmi milován a ctěn a protože byl učený, vybral si ze všech řádů ty nejzbožnější a nejučenější řeholníky, jimž to jejich povinnosti dovolovaly, aby k němu chodili každý den v určenou hodinu, vždy tutéž; takže od chvíle, kdy vstal, až do chvíle, kdy šel spát, nebyl ani okamžik sám a téměř každou hodinu měnil společnost. S jedněmi se modlil, druzí mu předčítali a k četbě připojovali úvahy, konečně byli i takoví, kteří po jídle hodinu sloužili jeho odpočinku. Při těchto cvičeních nebylo nic slabého ani smutného, ale vždy velká přítomnost Boha a účtu, který se mu chystal složit, a nikdy nic marnivého ani světského. Celý život rozdával hojně almužny a nyní ještě víc. V květnu tohoto roku odevzdal papeži všechna svá obročí a penze z obročí a ponechal si jen důchod z rodového majetku. Klement XI. ho několikrát navštívil a stejně tak papežové, jeho nástupci, aniž se kdy vrátil do jejich paláce. Kardinálové ho nejen zvali, aby vstoupil do konkláve, která se od té doby konala, a marně na něho naléhali, ale ačkoli zůstal doma a kardinálové mimo konkláve nemají hlas, byl několikrát žádán o radu a ovlivnil volby, které se tam konaly. Benedikt XIII. ho navštívil hned po svém zvolení a ostatní papežové mu prokázali tutéž čest. Až do své smrti, která nastala 3. července 1726, nezpronevěřil se ani v jediném bodě životu, který přijal; až do této poslední nemoci se těšil dobrému zdraví a až do smrti měl jasnou hlavu, a jeho smrt nesla všechna znamení smrti vyvolených. Bylo mu skoro devadesát devět let a litovali ho, jako by mu bylo jen padesát, zvláště chudí, jimž byl otcem, aniž však ukřivdil své rodině. Papež se sám zúčastnil jeho pohřbu s posvátným kolegiem; byl kardinálem přes padesát let. Řekněme ještě slovo o Itálii. Vévoda savojský11, nový sicilský král, odjel, jak bylo řečeno, ujmout se Sicílie, dát se tam korunovat, poznat zemi a lidi a vytěžit z ní všechno, co se dalo. Vzal s sebou královnu, svou manželku, která tam byla rovněž korunována12, a v Turíně zanechal dobře vybranou radu o několika osobách, aby za jeho nepřítomnosti vládla. Regentství nabídl vévodkyni, své matce, která ho prosila, aby ji ho zprostil. Nikdy jí neodpustil, že z něho chtěla udělat portugalského krále tím, že se ožení s infantkou, svou sestřenicí, a odejde tam žít13. Stejně málo jí odpouštěl, že je celá francouzská a zbožňovaná v celé jeho zemi i u jeho dvora. Jeho žárlivost zašla velmi daleko, stejně jako nechutnosti, které jí působil. Mezi nimi panovala jen suchá slušnost. Z těchto důvodů bylo regentství nabídnuto chladně a moudře odmítnuto. Manželka, stejně francouzská jako matka, nebyla šťastnější. Tchyně a snacha žily celý život v nejdůvěrnějším přátelství a v nejdokonalejší důvěře. To přimělo sicilského krále, aby manželku vzal s sebou, aby se nestala regentkou, a skrze ni Madame Royale. Regentem prohlásil prince piemontského14, svého nejstaršího syna, který byl na svůj věk vysoký a dobře rostlý a který ostatně sliboval vše. Radě, kterou zanechal, uložil, aby ho poučovala a podávala mu zprávy o všem, aby se vyučil vladařským záležitostem, a aby ho občas vytrvale zkoušela nechat v některých věcech jednat samého, aby se vidělo, jak si povede.

Mladý princ se snažil a stal se schopným až k údivu rady; a díky snadnému přístupu k němu, moudrosti a výstižnosti jeho odpovědí, jeho skromnosti, zdvořilosti, touze vyhovět a zavázat si lidi, lítosti, kterou dával najevo, když musel odmítnout, a jemnosti, s níž to dovedl zmírnit, si získal všechna srdce. To bylo příliš pro žárlivého otce, který by byl zoufalý, kdyby měl syna bez vladařských schopností, ale který [byl] žárlivý na vlastní stín a příliš bystrý, než aby necítil, že se ho u dvora i v zemi bojí, ale nikterak ho nemilují; nyní nalézal, že jeho nejstarší syn, šestnáctiletý, příliš pokročil ve všeobecné úctě a náklonnosti a že si je příliš dobře dovedl zasloužit. Jeho přijetí po návratu a jeho chvála synovi byly velmi suché. Po prvním podání zprávy ho už nepřipustil k žádným záležitostem a ministři dostali zákaz mu cokoli sdělovat. Mladý princ trpce pocítil tak nezasloužené jednání a snášel je, aniž si stěžoval nebo dal najevo třeba jen nespokojenost. Otec byl naopak nesmírně nespokojen, když viděl, že se jeho dvůr kolem prince i po jeho návratu stejně horlivě shlukuje a chová se k němu z lásky a oddanosti k synovi, jako by už vládl. Odpíral mu tedy i ty nejmenší věci, aby podlomil jeho vážnost a zmenšil onen zástup a onu ochotu, kterou mu všichni projevovali, ze strachu, aby se mu neznelíbili a nezdrželi tak svůj vzestup. Princ to nesl velmi bolestně, aniž se v čemkoli odchýlil od své skromnosti, úcty a povinností. Mezitím nastal masopust; dámy, které za princova regentství chodily k němu ke dvoru u Madame Royale a byly mu dobře známy, ho požádaly o ples. Nedomníval se, že se znelíbí, když se zaváže požádat o svolení krále, svého otce. Vladařské záležitosti neměly s plesem nic společného a tato zábava odpovídala jeho věku i ročnímu období a ke dvoru se hodila. Požádal tedy. Sicilský král, který chtěl podlomit jeho vážnost a ponižovat ho všemi způsoby, ho odmítl s největší tvrdostí; byla to poslední po tolika jiných a poslední kapka, po které pohár přetekl.

Princ nemohl snést tak barbarské a tak nezasloužené zacházení, snášené s takovou úctou a mírností, jemuž neviděl hranice ani míru. V noci dostal horečku; svěřil se s její příčinou princezně z Carignanu15, své nevlastní sestře, která mi to vyprávěla a jíž jediné se měl ve zvyku otevírat o tom, jak se s ním zachází. Ujistil ji, že má srdce zvadlé a že se z toho nedostane, a s malou lítostí opustí život pod takovým otcem. S lékaři nemluvil tak otevřeně, ale stále je ujišťoval, že se z toho nedostane; a se stejnou mírností se připravil na smrt a myslel už jen na onen život. Nemoc trvala jen pět nebo šest dní; obě princezny, matka i babička, dvůr i město byly v nejhlubším zoufalství. Nešťastný otec do něho upadl sám; v těch posledních dnech pocítil, jakou cenu měl jeho syn, co se chystá ztratit, a nemohl si zastírat, že je jeho katem. Dojem byl však už učiněn; jeho opožděné laskání nemohlo prince vrátit k životu. Kdyby tento barbarsky politický otec byl mohl číst v budoucnosti a vidět z takové dálky, jaké zacházení mu chystá syn, který mu zbyl, jeho zoufalství by bylo dovršeno. Měl tu bolest, že ztratil dokonalého syna, všeobecně uznávaného a oblíbeného jako takového, a že viděl svůj dvůr, své město i svou zemi v nejživějším zármutku a v naprostém přesvědčení, že ho zabila jeho žárlivost. Vraťme se nyní do Francie.

Voysin16 oplýval největšími dary štěstěny: kancléř a strážce pečetí, ministr a státní sekretář pro válečný odbor s větší autoritou, než měl Louvois, důvěrný rádce paní z Maintenon a pana du Maine17, nástroj králova testamentu i všeho, co se jeho stará a jeho levoboček zamýšleli z něho ještě vyrvat, jediný ministr pro záležitost konstituce18, v nejdůvěrnějším vztahu ke stoupencům této obávané strany a v nejužší závislosti na nich, s duší stejně otupělou jako oni, plaval v nejpevnější a nejúplnější důvěře krále a v nejrozsáhlejší moci. Chtěl si užít své slávy a jít triumfovat do parlamentu jako kancléř Francie — do parlamentu, kde jeho vlastní děd z otcovy strany byl dlouho trestním písařem a kde, aniž vystoupil výš, měl za to, že udělal kariéru. Kancléř Pontchartrain a mnoho jiných kancléřů tam nikdy nebyli a sotva se najde příklad, že by tam některý byl bez nutného důvodu, jen jako tento pro potěšení a ješitnost, že tam jde. Dal se doprovázet více než stovkou úředníků a tolika státními rady a dvorními referendáři, kolik mu bylo dovoleno. Nezapomněl na nic z pompy svého průvodu, svého přijetí a svého vyprovození. Jeho řeč ukázala více štěstí než nadání. Nedostavil se žádný pair ani princ krve; za soudcovským stavem nechodí.

Tallard19 chřadl, že dosud nic nesklidil za to, že vydal kardinála z Rohanu otci Tellierovi, až z něho udělal jeho otroka. Probodávala ho žárlivost, když viděl, že právě to udělalo z prince z Rohanu a knížete z Espinoy vévody a pairy, zatímco jeho nechávali stranou, a spěchal tím víc, že viděl, jak král den ode dne ubývá. Nechtěl zůstat oklamán a dělal Rohanům a otci Tellierovi takový povyk, že se ho neodvážili dohnat do krajnosti. Chtít a moci bylo u krále a u paní z Maintenon pro pány konstituce jedno a totéž. Byla jim příliš drahá a posvátná, než aby nesplatili její dluhy, a žádný z nich nebyl tak užitečný jako ten, který si Tallard u ní vysloužil tím, že jí vydal kardinála z Rohanu. Tallard byl tedy prohlášen pairem Francie; ale když došlo na mechaniku vyhotovení listin, ukázalo se to nemožné, protože měl jen jedno ověřené vévodství a to postoupil synovi, když ho ženil. Obraceli to, hledali, ale nakonec se otec musel spokojit, vzteklý, s tím, že pairie byla zřízena pro jeho syna, a sám zůstat, jak byl.

Hrabě du Luc, velvyslanec ve Švýcarsku, se v té době dopustil chyby, kterou Francie i Švýcarsko pociťují dodnes. Katolické a protestantské kantony byly už dlouho popuzeny jedny proti druhým; dlouhá aféra opata ze Svatého Havla je postavila proti sobě, a někdy i se zbraní v ruce. Zájem rakouského domu tento oheň potají živil, aby kantony oslabil jedny druhými a vytěžil z toho. Papežským nunciem tam byl muž vášnivý, mladý, prchlivý, prudký a nezkušený20, a věci ještě víc přiostřil. Du Luc se zabýval obnovením spojenectví Francie s celým helvetským spolkem a ministři rakouského domu tím, jak mu zabránit, k čemuž se nic nehodilo lépe než udržovat rozkol v republice. Du Luc doufal, že protestanty donutí pomocí katolíků, kteří byli sice početnější, ale nesrovnatelně slabší; obnovení spojenectví uzavřel s těmi posledními. Protestantské kantony, popouzené emisary z Vídně, Londýna a Holandska, si tuto smlouvu vyložily jako urážku a od té doby nikdy nechtěly ani slyšet o obnovení spojenectví s Francií; se zbraní v ruce se za to na katolických kantonech často mstily a tvrdě jim dávaly pocítit svou převahu.

Zatímco se princezna des Ursins pomalu ubírala k Paříži, její pád vyvolal ve Španělsku velké změny. Orry ji předešel a po příjezdu do Paříže zjistil, že má zakázáno přiblížit se ke dvoru; hrozilo mu dokonce vězení i něco horšího. Kardinál del Giudice [byl] nejen povolán zpět, jak jsme viděli, ale postaven do čela politických záležitostí, soudnictví a náboženství; vévoda z Veraguy dostal námořnictvo a obchod; starý hrabě z Frigiliany byl jmenován předsedou Rady Indií; markýz z Bedmaru zůstal předsedou válečné rady; a princ z Cellamare, syn vévody z Giovenazza, státního rady, bratr kardinála del Giudice, který se právě, jak jsme viděli, stal velkým štolbou královny, byl jmenován velvyslancem ve Francii. Chalais a Lanti, synovci paní des Ursins, kteří, jak jsme viděli, dostali svolení připojit se k ní na cestě a které poslala jednoho po druhém napřed do Paříže, tam dostali zákaz vrátit se do Španělska; to velmi zaskočilo Lantiho, který byl Ital a neměl zde nic, a Chalaise ještě víc, protože mu král odpíral požívání hodnosti a poct španělského granda, které mu dovolil přijmout jen pod touto podmínkou.

Několik dní nato byl kardinál del Giudice jmenován vychovatelem prince asturského, což je pro kněze velmi podivný úřad. V tomto záblesku štěstí, který, jak jsme viděli, už vyhnal ze země Macanaze, nezapomněl na šlechetnost, s níž se otec Robinet postavil proti jeho přízni, tehdy spojené s autoritou paní des Ursins, ve věci toledského arcibiskupství, o které kardinál a princezna des Ursins horlivě žádali a které už Giudice měl skoro v rukou, když za všeobecného potlesku dvora, města a celého Španělska otec Robinet prosadil své a dal je onomu proslulému vesnickému faráři, o němž jsem mluvil jinde. Kněz a Ital zapomínají málokdy. Giudice využil své přízně, aby dal Robineta vyhnat; ten odešel do Francie, kde žil velmi spokojeně jako prostý jezuita ve Štrasburku a do ničeho se nemíchal. Otec Daubenton, tehdy asistent jezuitského generála v Římě, týž, který spolu s jediným kardinálem Fabronim připravil a vyrobil konstituci Unigenitus, byl povolán zpět do zpovědnice španělského krále. Tato změna zpovědníka byla velkým a dlouhým neštěstím pro obě koruny. Robinet neměl žádné osobní zájmy, žádnou ctižádost, nebyl poskvrněn ultramontanismem a byl jezuitou jen potud, pokud mu to dovolovala čest a svědomí. Byl to opravdu poctivý člověk; proto také chtěl dobro pro dobro samo a byl v tom stejně smělý jako moudrý. Celý dvůr a celé Španělsko ho milovaly a ctily a důvěřovaly mu; nepovyšoval se tím a nemyslel si o sobě o nic víc, byl přímý, pravdivý a nepřítel veškerých intrik. Jinde uvidíme dokonalý protiklad mezi ním a jeho nástupcem.

O měsíc později byli Flotte a Renaut propuštěni na svobodu21. Pád paní des Ursins otevřel španělskému králi oči v mnoha věcech. Byla to ona, kdo dal zatknout tyto dva služebníky vévody z Orléans, a kdo, podporován paní z Maintenon díky jejich společné nenávisti a Monseigneurem22, jehož ponoukala klika, jež ho ovládala, mířil na nic menšího než na hlavu vévody z Orléans, jak jsem na svém místě vyprávěl. Španělská královna, která se stávala velkou paní, usilovala jen o to, aby zničila, co paní des Ursins vybudovala; možná ji věk a zdraví krále mlčky přesvědčily, aby usmířila španělského krále s princem, jemuž nebylo možné, kdyby k tomu došlo, odejmout regentství. A tak, aniž na to vévoda z Orléans pomyslel nebo kdokoli za něho, napsal španělský král králi, že když konečně poznal nevinu Flotta a Renauta a nepravdivost obvinění vznesených proti nim, nařídil, aby byli propuštěni na svobodu. Španělský král ve stejném dopise dodal, že v touze usmířit se s vévodou z Orléans ponechává na králi, aby určil, jakým způsobem. Při doručení tohoto dopisu bylo překvapení velké a vztek paní z Maintenon rovněž. Takové popření ve věci, kterou u krále hnali tak podivně daleko, mu mohlo otevřít oči i pro pomluvy ještě krutější a ještě domácejší. Pan du Maine se roztřásl a přes toto nepříjemné místo překlouzl obratně a mlčky. Vévoda z Orléans napsal po dohodě s králem španělskému králi a dostal od něho nanejvýš zdvořilou odpověď. Flotte a Renaut dostali od vévody z Orléans rozkaz jet do Madridu poděkovat králi a královně, kteří je dobře přijali, a hned se vrátit do Francie, kam budou chtít, kromě Paříže a okolí, aby se moudře předešlo otázkám a řečem, které by jim lidé s chutí vkládali do úst. Ve Španělsku rychle dostali z rozkazu vévody z Orléans tolik, aby zaplatili všechny dluhy, které tam nadělali, i výdaje na cestu zpět, a vévoda jim po jejich příjezdu dal odměnu a slušnou penzi.

Musím dokončit španělské změny, tím spíš, že je předbíhám jen o šest týdnů. Alonso Manrique byl urozený muž a jediný, k němuž španělský král choval neměnně stálé přátelství. I on krále oddaně miloval; byl vysoký, ladné postavy, velmi dobře rostlý, s ušlechtilým vzezřením a příjemnou tváří, a což je u Španěla vzácné, byl plavovlasý a měl krásné zuby. Jeho duch byl průměrný, ale moudrý a do posledního stupně uměřený; byl daleko od toho, aby se pletl do záležitostí a do klik, a stejně daleko od toho, aby se dvořil kterémukoli ministrovi, dokonce i princezně des Ursins; jinak to byl muž nejvlídnější, nejzdvořilejší, nejlaskavější a nejpřístupnější. Jeho náklonnost ke španělskému králi v něm vzbudila náklonnost k Francouzům. Nebyl bohatý, ale pokud mohl, byl šlechetný a štědrý. Jakmile se stal velkým pánem, začal žít nádherně a uchoval si tytéž mravy. Byl velmi zdrženlivý, pokud šlo o prokazování dobrých služeb a přimlouvání se u krále za někoho, ne že by k tomu neměl sklon, ale cítil, jak je to nebezpečné u panovníka tak závislého na jiných. Byl jedním z největších toreadorů celého Španělska a nejméně ze všech se smiřoval s tím, že tyto zápasy zakázali; prováděl v nich velké bláznovství s velkou statečností. To on se musel co nejrychleji uchýlit do kláštera, než mu bude vyhotovena milost, která mu byla vyhotovena rychle, protože seskočil z koně a vytáhl nohu zesnulé královny23 ze třmenu, když spadla a její kůň ji vlekl, a zachránil jí tak život. Jeho manželka, žena velkých předností, z rodu Enríquezů, s níž vždy žil v největší svornosti, u sebe často pořádala hudební produkce, a když si to mohli dovolit, měli vlastní velmi dobrou kapelu. Stýkali se s mnohem více lidmi než všichni ostatní španělští velmoži, a mnohem volněji. Alonso Manrique byl královým majordomem, potom prvním štolbou, což se našemu úřadu v ničem nepodobá, jak uvidíme jinde. V této době se tohoto úřadu vzdal, protože byl jmenován španělským grandem s titulem vévody del Arco a španělský grand nemůže být prvním štolbou.

Valouse, šlechtic z Provence, vychovaný jako králův páže, potom osobní štolba vévody z Anjou, kterého následoval do Španělska, kde se při malém důvtipu vždy choval velmi moudře a udržel se v přízni svého pána i rozličných vlád, byl jmenován prvním štolbou. Španělský král zároveň dal vévodu z Mirandoly, který byl velkým štolbou, přemluvit, aby se tohoto úřadu vzdal a ponechal si jeho pocty a služné; svolil a vévoda del Arco byl jmenován velkým štolbou. Byl také šlechticem komory, a jediným ve službě spolu s markýzem ze Santa Cruz, nejvyšším hofmistrem královny. Jinde budu mít příležitost o těchto dvou velmožích mluvit. Vévoda del Arco se nikdy nesklonil před Alberonim, který ho neměl rád, ale nikdy se neodvážil na něho sáhnout. Byl to jeden z nejčestnějších a nejdokonalejších mužů Španělska, mírný, skromný, ale v pravou chvíli také důstojný a hrdý. Prokázal velkou statečnost v italských a španělských taženích, jichž se účastnil v doprovodu svého pána. Byl také dokonale nezištný, před svým vzestupem i po něm. Nikdy pro sebe nic nežádal od krále; měl jednu z nejmenších svatojakubských komend a jinou nechtěl. Nosil tento řád v knoflíkové dírce, jak to dělají všichni, a na rubu medaile měl portrét španělského krále.

Úřad sumiller de corps neboli velkého komořího byl uprázdněn od smrti vévody z Alby, k níž došlo v Paříži za jeho velvyslanectví, takže ho nikdy nevykonával. Nejstarší ze šlechticů komory ho vykonává v případě nepřítomnosti nebo uprázdnění; a tím byl markýz z Montealegre, španělský grand, který ho vždy zastupoval. Byl z rodu Guzmánů a oženil se se sestrou markýze z Los Balbases, který byl Spinola. Býval jakýmsi oblíbencem Karla II., který mu dal kompanii halapartníků, již měl dosud; ta byla tehdy jedinou stráží španělských králů spolu s jistou chátrou kopiníků v malém počtu, kteří doprovázeli jen na koni a žebrali u brány paláce. Filip V. je po příchodu do Španělska zrušil a halapartníky postavil na roveň Sta Švýcarů králových gard a oblékl jako ně. Tento markýz z Montealegre byl velmi čestný muž, dosti omezený, který se do ničeho nepletl; ale zdvořilý, slušný, šlechetný a žil velmi uzavřeně po španělsku.

Vévoda z Linares, místokrál Mexika, dosáhl svého odvolání. Místokrálem byl od nástupu Filipa V. na trůn a posílal mu velké peněžní pomoci. Na jeho místo byl vyslán markýz z Valero. Byl bratrem vévody z Béjaru a strýcem Zúñigy, kterého jsme viděli sloužit v našich armádách. Španělský král měl tohoto markýze z Valero vždycky rád; po příjezdu ho zastihl jako majordoma a vždy se ho snažil povznést. Byl to pravý Španěl, plný cti, odvahy a věrnosti, ale přísný a neoblomný a nikoli bez schopností. Po návratu se stal španělským grandem a sumiller de corps s velkým vlivem, jehož nikdy nezneužil a užíval ho prospěšně pro krále a monarchii. Byla škoda, že nežil dost dlouho. Neměl děti a jeho grandeza připadla synovcům.

Konečně princezna des Ursins přijela do Paříže a ubytovala se u vévody z Noirmoutiers, svého bratra, v malém domě jakobínů, který obýval v ulici Saint-Dominique, dveře ode dveří s mým. Tato cesta jí musela připadat velmi odlišná od té poslední, kterou podnikla do Francie, kde se u dvora objevila jako královna. Kromě jejích starých přátel a lidí z její někdejší kliky ji navštívilo málo lidí, a přece se mezi ně přimísilo několik závistivců; to způsobilo v prvních dnech dosti velký nával, načež návštěvy prořídly a samota převládla, jakmile se ukázal výsledek její cesty do Versailles, na kterou ji nechali několik dní čekat. Vévoda z Orléans, usmířený se španělským králem, pocítil, že je v jeho skutečném zájmu, ještě víc než kvůli slabé pomstě, ukázat nějakým okázalým činem, že jen nenávisti a lsti princezny des Ursins vděčil za rozruch kolem své španělské aféry, která ho tak málem přivedla [k tomu, aby] položil hlavu na popravčím lešení. Paní z Maintenon s panem du Maine a se všemi svými mocnými páky, podporována zájmem meudonské kliky, byli ti, kdo hnali tuto aféru, kterou jim paní des Ursins předložila, do krajnosti. Ale časy se změnily, Monseigneur byl mrtev a meudonská klika zničena. Paní z Maintenon se k paní des Ursins otočila zády; a tak vévoda z Orléans, volný vůči této poslední nepřítelkyni, nepovažoval za nutné ji šetřit. Ponoukala ho k tomu vévodkyně z Orléans24 a ještě víc Madame, takže požádal krále, aby princezně des Ursins zakázal objevit se na jakémkoli místě, i ve Versailles, kde by se mohla setkat s vévodkyní z Berry25, s Madame, s vévodou a vévodkyní z Orléans, kteří zároveň přísně zakázali všem svým domácnostem ji navštěvovat a žádali totéž po osobách, které k nim byly zvlášť připoutány. Tento okázalý krok způsobil velký rozruch, odhalil, že ji paní z Maintenon opustila a že ji král přestal brát v úvahu, a stal se pro princeznu des Ursins velkou nesnází.

Nemohl jsem shledat, že by vévoda z Orléans v tomto počínání nebyl v právu; obracelo celou tíhu toho, co mu chtěli připsat, zpět na lsti a bylo velmi šťastně načasováno na chvíli, kdy byla Flottovi a Renautovi vrácena svoboda a kdy se vévoda usmířil se španělským králem. Představil jsem mu však, že jsem byl vždy zvláštním přítelem paní des Ursins, a nechávaje stranou její chování k němu a nijak nesrovnávaje svou oddanost k němu s přátelstvím k ní, nemohu zapomenout na projevy přátelství, které mi vždycky prokazovala, zvláště při této poslední tak triumfální cestě, jak jsem to v příslušné době vyložil, a že by pro mne bylo tvrdé ji nenavštívit. Vyjednali jsme tedy podmínky a vévoda a vévodkyně z Orléans mi dovolili navštívit ji dvakrát: jednou nyní, podruhé při jejím odjezdu, s mým slibem, že nepůjdu potřetí a že paní ze Saint-Simon26 ji kvůli nim a kvůli vévodkyni z Berry nenavštíví; to jsme spolkli dost neradi, ale museli jsme se tomu podrobit. Protože jsem chtěl svou výhodu aspoň využít, dal jsem paní des Ursins vzkázat, v jakých poutech se nacházím a že když ji mohu vidět tak málo, chci ji aspoň vidět v klidu, a proto ji nechám projít prvními dny a první cestou ke dvoru, než ji požádám o slyšení. Můj vzkaz byl přijat velmi dobře; věděla už po dlouhá léta, jak to mezi mnou a vévodou z Orléans vypadá, tato pouta ji nepřekvapila a byla mi naopak vděčná za to, čeho jsem dosáhl. Několik dní poté, co byla ve Versailles, jsem tedy ve dvě hodiny odpoledne šel k ní. Okamžitě zavřela dveře bez výjimky a byl jsem s ní mezi čtyřma očima až do deseti hodin večer.

Lze posoudit, kolik věcí se v tak dlouhém rozhovoru probere. Shledal jsem u ní totéž přátelství a tutéž otevřenost, mnoho moudrosti, pokud šlo o vévodu z Orléans a jeho rodinu, a upřímnost ve všem ostatním. Vyprávěla mi o svém pádu, aniž do toho kdy zatáhla krále či španělského krále, kterého vždy chválila; ale aniž by se o královně rozhovořila, předpověděla mi, co se od té doby stalo. Nezatajila mi nic ze svého překvapení, ze špatného zacházení až po hrubé nadávky z rozmyslu, ze svého odjezdu, své cesty, svého stavu, ze všeho, co musela vytrpět. Velmi přirozeně mi také mluvila o své cestě do Versailles, o své nepříjemné situaci v Paříži, o zesnulé královně, o španělském králi, o rozličných osobách, které za jejích časů vystupovaly ve vládě i mimo ni, konečně o nejistých a rozličných záměrech čestného odchodu do ústraní, o jehož místě se v duchu přela sama se sebou. Těchto osm hodin rozhovoru s osobou, která do něho vnášela tolik zajímavých věcí, mi připadalo jako osm okamžiků. Hodina večeře, i když pozdní, nás rozdělila s tisícem upřímných a vzájemných ujištění a se stejnou lítostí mezi ní a paní ze Saint-Simon, že se nemohou vidět. Slíbila mi, že mi dá o svém odjezdu včas vědět, abychom spolu mohli strávit ještě jeden den.

Její cesta do Versailles proběhla nepříliš příjemně. Ráno ve středu 27. března jela do Versailles na oběd k vévodkyni du Lude, která tam stále bydlela. Zůstala tam až do půl hodiny před chvílí, kdy měl král přijít k paní z Maintenon, kam ho šla čekat sama s ní; ve třech s nimi pak nezůstala o mnoho déle a potom se uchýlila do města k paní Adamové, manželce prvního úředníka zahraničních věcí, která jí dala večeři a nocleh a kde ji navštívilo velmi málo lidí. Druhý den poobědvala u vévodkyně z Ventadour a vrátila se do Paříže. Brzy nato dosáhla toho, že směla vrátit svou královskou penzi výměnou za navýšení rent na pařížské radnici, z nichž měla čtyřicet tisíc livrů ročního důchodu. To bylo kromě zdvojnásobení i pevnější než penze, o níž nepochybovala, že o ni přijde, jakmile se pánem stane vévoda z Orléans. Pomýšlela, že se uchýlí do Holandska; ale generální stavy ji nechtěly v Haagu ani v Amsterdamu. Počítala s Haagem. Pomyslela tehdy na Utrecht, ale brzy ji to omrzelo a obrátila své plány k Itálii. Ke dvoru se vrátila už jen proto, aby se rozloučila. Pan du Maine jí z vděčnosti za velikosti, které ve Španělsku obstarala panu z Vendôme, vymohl u krále tuto peněžní milost.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Emmanuel-Théodose de La Tour d’Auvergne, kardinál z Bouillonu (1643–1715), synovec vikomta z Turenne, kardinál od 1669 a velký almužník Francie od 1671 až do svého sesazení; po letech nemilosti a vyhnanství v Cluny uprchl roku 1710 do Španělského Nizozemí k nepřátelům Francie a dožil v Římě jako děkan posvátného kolegia.↩

  2. Ediční poznámka: Kardinál z Bouillonu zemřel v Římě 2. března 1715; Saint-Simonovo datum je chybné.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12).↩

  4. Vysvětlivka: Henri de La Tour d’Auvergne, vikomt z Turenne (1611–1675), maršál Francie a jeden z největších vojevůdců Ludvíka XIV., strýc kardinála z Bouillonu. Padl 27. 7. 1675 u Sasbachu v Bádensku, kde ho při obhlídce nepřátelských pozic zasáhla dělová koule.↩

  5. Vysvětlivka: François-Michel Le Tellier, markýz z Louvois (1641–1691), válečný státní sekretář a nejmocnější ministr Ludvíka XIV. po Colbertově smrti; zemřel náhle ve Versailles 16. 7. 1691.↩

  6. Vysvětlivka: Marie-Anne Mancini (1649–1714), manželka vévody z Bouillonu, bratra kardinálova, byla neteří kardinála Mazarina; jejími sestrami byly mimo jiné Olympe, hraběnka ze Soissons, Marie, provdaná Colonna, a Hortense, vévodkyně Mazarin, sestřenicemi Martinozziové, provdané za prince de Conti a za vévodu modenského.↩

  7. Vysvětlivka: François de Salignac de La Mothe-Fénelon (1651–1715), učitel vévody z Bourgogne a arcibiskup z Cambrai; jeho kniha Výklad zásad svatých o vnitřním životě byla pro kvietismus odsouzena papežem Inocencem XII. roku 1699, a kardinál z Bouillonu se v Římě, kde byl francouzským zástupcem, Fénelona proti králově vůli zastával.↩

  8. Vysvětlivka: Louis-Joseph, vévoda z Vendôme (1654–1712), pravnuk Jindřicha IV. po levobočkovi, generál války o španělské dědictví, od roku 1710 velitel ve Španělsku, kde porážkou spojenců u Villaviciosy upevnil trůn Filipa V.; zemřel 11. 6. 1712 ve Vinaròs ve Valencii.↩

  9. Vysvětlivka: Jindřich IV. (1553–1610), francouzský král od 1589, děd Ludvíka XIV.; zemřel 14. 5. 1610 v Paříži, ubodán nožem Françoisem Ravaillakem. Jeho syn Ludvík XIII. (1601–1643), král od 1610, otec Ludvíka XIV., zemřel 14. 5. 1643 v Saint-Germain-en-Laye. Bouillonové se za obou vlád i za Frondy opakovaně účastnili vzpour proti koruně.↩

  10. Vysvětlivka: Karel II. (1661–1700), poslední španělský král z rodu Habsburků, vládl od 1665 (do 1675 za poručnictví matky Marie Anny Rakouské); závětí odkázal korunu vévodovi z Anjou, vnukovi Ludvíka XIV.↩

  11. Vysvětlivka: Viktor Amadeus II. (1666–1732), vévoda savojský („pan Savojský“), od utrechtského míru (1713) sicilský král, od 1720 výměnou král sardinský; roku 1730 abdikoval ve prospěch syna Karla Emanuela III., a když se roku 1731 pokusil vrátit k moci, dal ho syn zatknout a věznit nejprve v Rivoli, pak v Moncalieri, kde 31. 10. 1732 zemřel.↩

  12. Vysvětlivka: Anna Marie Orleánská (1669–1728), dcera Monsieura, bratra Ludvíka XIV., a Henrietty Anglické, od 1684 manželka Viktora Amadea II.; jejími dětmi byli mimo jiné vévodkyně z Bourgogne (matka Ludvíka XV.), španělská královna Marie Luisa, princ piemontský Viktor Amadeus a pozdější král Karel Emanuel III. Vévodova matka, zvaná Madame Royale, byla Marie-Jeanne-Baptiste Savojsko-Nemourská (1644–1724), vdova po vévodovi Karlu Emanuelovi II. a za synovy nezletilosti regentka.↩

  13. Vysvětlivka: Portugalská infantka Isabel Luísa (1669–1690), dcera krále Petra II. a Marie Františky Savojsko-Nemourské, sestry Madame Royale; v letech 1679–1682 se jednalo o jejím sňatku s mladým Viktorem Amadeem, který měl odejít žít do Portugalska, a k sňatku nedošlo.↩

  14. Vysvětlivka: Viktor Amadeus, princ piemontský (1699–1715), nejstarší syn Viktora Amadea II. a Anny Marie Orleánské; zemřel v Turíně 22. 3. 1715. Nástupcem se stal jeho mladší bratr Karel Emanuel III., který později dal otce uvěznit (viz výše).↩

  15. Vysvětlivka: Marie-Victoire de Savoie (1690–1766), legitimovaná dcera Viktora Amadea II. a hraběnky z Verrue, od 1714 manželka Viktora Amadea, prince z Carignanu; jejich synem byl mimo jiné Ludvík Viktor, princ z Carignanu.↩

  16. Vysvětlivka: Daniel-François Voysin (1655–1717), dříve intendant, od 1709 válečný státní sekretář a od července 1714 zároveň kancléř Francie; oddaný chráněnec paní z Maintenon. Zemřel v Paříži 2. 2. 1717.↩

  17. Vysvětlivka: Louis-Auguste de Bourbon, vévoda du Maine (1670–1736), nejstarší legitimovaný syn Ludvíka XIV. a paní z Montespan, chráněnec paní z Maintenon; ediktem z července 1714 mu král přiznal právo nástupnictví na trůn a v závěti mu svěřil výchovu mladého Ludvíka XV. Zemřel v Sceaux 14. 5. 1736.↩

  18. Vysvětlivka: Konstituce (bula) Unigenitus Klementa XI. z 8. 9. 1713 odsoudila 101 vět z díla jansenisty Pasquiera Quesnela; její prosazování, které král a jeho zpovědník otec Tellier vynucovali na parlamentu a biskupech, rozdělilo francouzskou církev na desetiletí.↩

  19. Vysvětlivka: Camille d’Hostun, hrabě a od 1712 vévoda z Tallard (1652–1728), diplomat a od 1703 maršál Francie; v bitvě u Höchstädtu 13. 8. 1704 byl poražen Marlboroughem a zajat a do roku 1711 žil jako válečný zajatec v Anglii (v Nottinghamu). Zemřel v Paříži 20. 3. 1728.↩

  20. Vysvětlivka: Giacomo Caracciolo (1675–1718), titulární arcibiskup efezský, nuncius u švýcarských kantonů v Lucernu v letech 1710–1716; jméno v rukopisu chybí.↩

  21. Vysvětlivka: Flotte, pobočník vévody z Orléans, a Renaut, jeho tajemník, byli roku 1709 zatčeni ve Španělsku v souvislosti s podezřením, že vévoda z Orléans usiluje o španělskou korunu místo Filipa V. (tzv. španělská aféra); vévodovi tehdy hrozil i proces před pairským soudem.↩

  22. Vysvětlivka: Monseigneur, dauphin Ludvík (1661–1711), jediný legitimní syn Ludvíka XIV., který se dospělosti dožil, otec vévody z Bourgogne, Filipa V. a vévody z Berry; zemřel 14. 4. 1711 v Meudonu na neštovice. Kolem něho se soustředila „meudonská klika“ nepřátelská vévodovi z Orléans.↩

  23. Vysvětlivka: Marie Luisa Gabriela Savojská (1688–1714), dcera Viktora Amadea II. a Anny Marie Orleánské, sestra vévodkyně z Bourgogne, od 1701 první manželka Filipa V.; jejími syny byli pozdější králové Ludvík I. a Ferdinand VI. Zemřela v Madridu 14. 2. 1714.↩

  24. Vysvětlivka: Françoise-Marie de Bourbon, vévodkyně z Orléans (1677–1749), legitimovaná dcera Ludvíka XIV. a paní z Montespan, od 1692 manželka Filipa, vévody z Orléans; měla s ním syna Ludvíka, pozdějšího vévodu z Orléans, a několik dcer, mezi nimi vévodkyni z Berry a Luisu Alžbětu, pozdější španělskou královnu.↩

  25. Vysvětlivka: Marie Louise Élisabeth Orleánská, vévodkyně z Berry (1695–1719), nejstarší dcera vévody z Orléans, od 1710 manželka Karla, vévody z Berry, nejmladšího vnuka Ludvíka XIV., vdova od května 1714; děti z manželství zemřely v útlém věku.↩

  26. Vysvětlivka: Marie-Gabrielle de Durfort, paní ze Saint-Simon (1678–1743), dcera maršála z Lorges, od 1695 autorova manželka a od 1710 dvorní dáma vévodkyně z Berry; jejich dětmi byli Charlotte (pozdější kněžna z Chimay), Jacques-Louis, vévoda z Ruffec, a Armand-Jean, markýz z Ruffec.↩