Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom dvanáctý (1714–1715)
Kapitola třetí
Hrabě z Lužice a princové z Anhaltu a z Darmstadtu na lovu s králem. — Bolingbroke v Paříži; jeho pád. — Stairs anglickým velvyslancem v Paříži; jeho povaha. — Sňatek jediného syna hraběte z Matignonu, učiněného vévodou, s nejstarší dcerou pana z Monaka, a jeho podivné ústupky a podmínky. — Pět set tisíc livrů atd. z neúplných stavů vojsk dáno kancléři Voysinovi. — Le Camus, první prezident berního soudu, proboštem a velmistrem ceremonií řádu. — Smrt hraběnky z Acigné, vévody z Richelieu, princezny z Harcourtu a Sézanne, jehož Zlaté rouno je dáno jednomu z jeho synovců. — Smrt doktora Burneta, biskupa ze Salisbury, a abbého z Estrades. — Sňatek Castelmorona s dcerou Fontanieua; Heudicourta s dcerou Survillovou; třetího syna vévody z Rohanu s hraběnkou z Jarnacu; Cayeux s dcerou pana z Pomponne; Saint-Sulpice s dcerou hraběte d’Estaing. Zatmění Slunce. — První výročí smrti vévody z Berry. — Král dá vévodkyni z Berry předčasně odložit hluboký smutek a vezme ji hrát do salonu v Marly. — Vymůže si u něho čtyři dámy do svého doprovodu: paní z Coettenfao, paní z Brancasu, paní z Clermontu a paní z Pons. — Paní z Armentières a paní z Beauvau brzy nato nastupují po prvních dvou. — Smrt paní z Coettenfao, která mi odkazuje téměř celé své jmění; vracím je panu z Coettenfao, aniž bych se ho dotkl. — Nové a neobvyklé opatření pařížského parlamentu proti fideikomisům. — Coettenfao mi potajmu posílá krásné stříbrné nádobí za šedesát tisíc livrů a pak mě nutí je přijmout. — Poslední králova cesta do Marly. — Anglická královna v Plombières. — Chamlay, raněný mrtvicí, odjíždí do lázní Bourbon. — Effiat v Marly. — Náčrt této postavy. — Jeho podivný kousek vůči mně. — Paní z Nassau v Bastile. — Nemoc vévodkyně z Orléans, které se lidé snaží využít. — V Anglii se uzavírají sázky na brzkou smrt krále, který je náhodou uvidí v holandských novinách. — Princ z Dombes navštíven velvyslanci jako princové krve. — Obratnost vévody du Maine v té věci. — Získává postavení a titul prince krve pro sebe a své potomstvo i pro svého bratra novou a velmi přesnou královskou deklarací, neprodleně zaregistrovanou v parlamentu. — Sainte-Maure si ponechává livreje a kočáry vévody z Berry. — Saský kurprinc se loučí s králem v jeho kabinetu v Marly. — Paní z Maintenon mu sama ukazuje Saint-Cyr. — Smrt Ducasse; jeho vzestup, jeho povaha. — Smrt Nesmonda, biskupa z Bayeux.
Král jel z Versailles na štvanici na jelena do marlyského lesa a dal tam přistavit koně hraběti z Lužice — to jest saskému kurprinci —, vojvodovi, jeho vychovateli, a princům z Anhaltu a z Darmstadtu; a nazítří pozval hraběte z Lužice v galerii na lov se sokoly, kam se Jeho Veličenstvo chystalo.
Zároveň přijel jiný cizinec, kterého zde stihl týž osud jako princeznu des Ursins. Mluvím o lordu Saint-Johnovi, známějším pod jménem vikomt Bolingbroke,1 jehož rukama prošla londýnská smlouva, která přinutila spojence uzavřít utrechtský mír, a kterého královna Anna2 ke konci londýnských jednání poslala sem na osm nebo deset dní, kde byl přijat s takovými poctami, jak jsem na svém místě zaznamenal. Jeho osud v Anglii se změnil jako osud princezny des Ursins ve Španělsku, s tím rozdílem, že náš dvůr nemilosti tohoto ministra velmi litoval a že se ho neodvážil přijmout. Nový král3 vyměnil celé ministerstvo a vrátil k moci whigy, odkud vypudil tory. Ti první využili tohoto návratu k vyřizování svých osobních nenávistí. Napadli ministry královny Anny a kladli jim za zločin, že uzavřeli mír. Prior,4 který se do něho pod těmito ministry královny Anny velmi vložil, prodal jejich tajemství a papíry, jaké mohl mít, jejich pronásledovatelům, kteří byli i jeho pronásledovateli, aby se touto hanebností vymanil z útisku. Bolingbroke, nejvíce kompromitovaný ze všech, protože měl na míru hlavní podíl, se ocitl i v největším nebezpečí a zároveň měl ze všech nejméně pevné postavení. Nějakou dobu se bránil, a když viděl, že není pomoci, pronesl v plném parlamentu velmi důraznou řeč, zároveň velmi svobodnou a velmi ostrou, proti trůnní řeči anglického krále, a hned nato odešel do Francie. Usadil se v Paříži, ale nejezdil ke dvoru ani se veřejně nestýkal s našimi ministry a předními osobnostmi. Na jiném místě budu mít příležitost o něm mluvit.
Už nějakou dobu tu byl jménem anglického krále lord Stairs5 s velvyslaneckou listinou, ale velvyslanecký charakter na sebe velmi dlouho nebral. Byl to Skot, vysoký a urostlý, nositel Řádu bodláku neboli Svatého Ondřeje Skotského. Nosil nos vzhůru s drzým výrazem, který podpíral těmi nejodvážnějšími řečmi o stavbách u Mardicku,6 o bourání Dunkerku, o obchodu a o všech možných sporech a kličkách, takže se soudilo, že je pověřen spíš vyvolat roztržku než udržovat mír a hájit zájmy své země. Přivedl Torcyho přirozenou trpělivost a mírnost tak daleko, že tento ministr s ním už nechtěl jednat. Sám Stairs si při audiencích, o které často a s největší povýšeností žádal, počínal tak nevázaně, že se král rozhodl ho už nepřijímat. Snažil se stýkat s tou nejlepší společností, jaké se mohl dobrat, ale ta se brzy unavila jeho řečmi, jejichž nestoudnost šířil na veřejných promenádách, v divadlech i u sebe doma, kam se snažil přilákat lidi dobrou kuchyní. Ještě nejednou budu mít příležitost mluvit o této postavě, která svou roli sehrála až příliš dobře a uměla nahánět strach, zatímco sama strachy vnitřně umírala, a to s velmi dobrým důvodem. Byl to muž duchaplný, schopný pustit se do čehokoli, sloužil u vojska, kde bojoval pod vévodou z Marlborough,7 a Francii úžasně nenáviděl. Mluvil snadno, výmluvně a bez míry o všech věcech, s krajní volností.
Král prokázal panu Velkému8 ty nejneobvyklejší a nejbezpříkladnější milosti pro pana z Monaka,9 jeho zetě, který se s ním usmířil po roztržce — o níž už bylo vyprávěno — kvůli sňatku syna hraběte z Roucy se svou dcerou, k němuž paní z Monaka a pan Velký, její otec, nikdy nechtěli svolit a který ostatně svým jměním nemohl naplnit záměry, jež si pan z Monaka vytkl. Měl jen dcery a už nedoufal, že by měl další děti. Jeho poměry byly špatné a otevřeně se snažil zpeněžit svou hodnost spolu se svou nejstarší dcerou. Neměl žádný vliv; italská lenost ho od smrti jeho otce držela v Monaku, odkud se už ani nehnul, ale všechno očekával od vlivu pana Velkého, a nezmýlil se. Velké hráze nástupnictví na trůn byly překročeny; po nich už žádné jiné nemohly vypadat významně a milosti tohoto druhu, udělené panu z La Rochefoucauld,10 nemohly být odepřeny jeho věčnému soku v králově přízni. Pan z Monaka potřeboval urozeného muže, který by byl ochoten navždy, za sebe i za své potomstvo, opustit své jméno, erb a livreje a přijmout výhradně jméno, erb a livreje Grimaldiů. Bylo také nutné, aby byl dost bohatý, aby dal panu z Monaka nějaké peníze, převzal věno jeho dvou mladších dcer a kromě toho vyplatil velké množství vysokých věřitelů, kteří pana z Monaka sužovali. A to ještě nebylo všechno; bylo třeba nějakého kapitálu a štědré doživotní renty pro abbé z Monaka, jeho bratra, který na tom pevně trval, aby se vzdal svých práv. Bylo dále třeba, aby to všechno bylo tak čisté a tak zajištěné, aby byl pan z Monaka dokonale vyvázán a mohl po celý zbytek života žít v pohodlí a klidu.
Nedostatek prostředků rozbil záležitost syna hraběte z Roucy. Matignon11 měl díky pokladům, které vytěžil z Chamillartova12 ministerstva, a díky vlastní šetrnosti, čím uspokojit tolik velkých potřeb pana z Monaka. Nepodařilo se mu stát se vévodou z Estouteville; nebyl v situaci, kdy by mohl doufat, že ho král z pouhé milosti učiní vévodou a pairem; chopil se tedy jedinečné příležitosti tuto hodnost koupit, máme-li mluvit otevřeně. Když byl jeho obchod s panem z Monaka uzavřen, přišla řada na jedinou věc, kvůli níž ho uzavřel a v níž byla naprostá nemožnost, kdyby se nežilo v době, kdy král už nechtěl nic shledávat nemožným. Valentinois bylo roku 1642 povýšeno na vévodství-pairii jen pro mužské potomky, s vyloučením žen, ve prospěch děda pana z Monaka,13 když vyhnal z Monaka španělskou posádku, přijal tam francouzskou a dal se pod ochranu Francie: první obtíž, jak převést hodnost na ženu. Hodnost trvala v osobě pana z Monaka, nebyla tedy vyhaslá, a proto nebyla způsobilá k novému zřízení. Je pravda, že Henri de Gondi, vévoda z Retz, vnuk maršála-vévody z Retz a po matce vnuk vévody z Longueville, který měl jen dvě dcery, dosáhl roku 1634, tedy pětadvacet let před svou smrtí, nového zřízení Retz ve prospěch Pierra de Gondi s novým pořadím, když se tento oženil s nejstarší dcerou Henriho de Gondi, vévody z Retz, svou sestřenicí z druhého kolena — nehoráznost, jaké do té doby nebylo příkladu a která nikoho ani nenapadla. Tento Pierre de Gondi, nový vévoda z Retz, zároveň s tím, jak se jeho tchán hodnosti vzdal, byl bratrem slavného pařížského koadjutora, tak známého pod jménem posledního kardinála de Retz, a otcem vévodkyně z Lesdiguières, poslední Gondiové ve Francii, matky vévody z Lesdiguières, zetě maršála z Duras. To vše bylo panu z Monaka povoleno; ale protože nehoráznosti nemají mezí, jakmile jsou jednou spravedlivé hráze překročeny, zde jsou další, jichž dosáhl.
Kdyby pan z Monaka mohl mít syna, všechno se mu vracelo, i sama hodnost vévody a paira se starobylostí z roku 1642; Matignonův syn zůstával doživotně vévodou jako vévoda a pair, který se hodnosti vzdal, a jeho syn ani jeho potomci si nikdy nemohli činit nárok, že se k ní vrátí; přijímal však zpět — ovšem bez jakéhokoli pořadí a poct — své jméno, erb a livreje, stejně jako celé potomstvo Matignonova syna a dcery z Monaka. Pan z Monaka tak prodal svou hodnost i dceru velmi draze a vyhradil si, že si hodnost ponechá, bude-li mít syna. Nic zrůdnějšího si nebylo lze představit po způsobilosti k trůnu a po velikostech levobočků krále a paní z Montespan.14 K tomuto zázraku ústupků nedošlo, protože pan z Monaka syna neměl. Mezi panem z Monaka a panem z Matignonu byly ujednány ještě další věci, týkající se navrácení majetku pro případ narození syna. Protože se sňatek nemohl uzavřít bez předchozího urovnání vnitřních obtíží a bylo přece velmi nutné dobře zajistit jeho základ, byly všechny tyto zrůdné ústupky vysloveny v breve z 24. července 1715. Dvacátého října téhož roku, šest týdnů po králově smrti, se Matignonův syn oženil v Monaku s nejstarší dcerou pana z Monaka. V prosinci téhož roku byly vystaveny listiny o zřízení, ve všem shodné s breve z 24. července; vévoda z Orléans, regent, ani regentská rada v tom nenašli žádnou obtíž, protože udělení zesnulým králem bylo veřejné, všichni o něm věděli a breve, vystavené za králova života, je dokládalo. Z týchž důvodů parlament bez obtíží registroval listiny o zřízení 2. září 1716, jakmile mu byly předloženy, a nový vévoda z Valentinois byl 14. prosince téhož roku přijat jako pair Francie.
Král daroval Voysinovi, kancléři a státnímu sekretáři s odborem války, přebytek z neúplných stavů vojsk, který prý činil pět set tisíc livrů. Tato štědrost byla jistě zasloužena službami tohoto slepě oddaného nástroje konstituce, paní z Maintenon a pana du Maine a jediného důvěrníka králových pletich a králova závěti; ale vyvolala mezi lidmi podivný pokřik, který tento bezostyšný člověk spolkl bez nejmenšího studu.
Jeho Veličenstvo udělilo Le Camusovi, ještě velmi mladému, místo a výkon prvního prezidenta berního soudu, které měl jeho děd, a svolení ke koupi úřadu probošta a velmistra ceremonií řádu, který mu prodal Pontchartrain s výhradou, že si ponechá řádové odznaky.
Hraběnka z Acigné, poslední — sama i po svém zesnulém manželovi — z tohoto dobrého a starobylého bretaňského rodu, zemřela ve vysokém věku v Paříži. Vévoda z Richelieu,15 její zeť, který měl syna jen z její dcery, ji velmi brzy následoval, v osmdesáti šesti letech. Mluvil jsem o něm na mnoha místech dost na to, aby byl znám, stejně jako o princezně z Harcourtu,16 sestře vévodkyně z Brancasu, která zemřela dost náhle u sebe v Clermontu a nikdo po ní nežel.
Sézanne, nevlastní bratr vévody z Harcourtu po otci a vévodkyně z Harcourtu po matce, zemřel před nějakou dobou na dlouhou nemoc, jejíž první počátky si přinesl z Itálie a které lékaři vůbec nerozuměli. Vévoda z Mantovy17 měl harém milenek, na které velmi žárlil. Sézanne se nijak nedržel zpátky a mělo se za to, že mu to bylo oplaceno po italsku. Nezanechal dětí. Byl to urostlý mladý muž, kterého zkazilo štěstí jeho bratra, jinak by mohl za něco stát; nikdo po něm nežel. Bratr mu kdysi zajistil Zlaté rouno, které bylo určeno jemu; nyní poslal jednoho ze svých mladších synů vrátit řádový řetěz do Španělska v naději, že bude dán jemu, a v této naději nebyl zklamán.
Slavný doktor Burnet, biskup ze Salisbury, tak známý svými spisy a tím, že byl zasvěcen do podniku prince oranžského18 na Anglii, s nímž se tam přeplavil při whigovské revoluci, a navzdory svému biskupství nejvyhraněnější stoupenec této strany, zemřel v téže době.
Zemřel také abbé z Estrades, a to v Chaillot, kde si kvůli své chudobě již před mnoha lety pronajal dům, aby tam žil levněji a v ústraní. Byl synem maršála z Estrades a velmi úspěšně působil jako velvyslanec v Benátkách a v Turíně, ale velmi se tam zadlužil. V Chaillot žil velmi příkladně a velmi samotářsky. Jeho dluhy byly téměř všechny zaplaceny. Měl opatství Moissac a deset tisíc livrů penze z opatství abbé z Lionne. Bylo by možné ho velmi užitečně využít, ale chtěli se jen lidé, kteří se mohli a chtěli zruinovat, a ne ti, kteří se už ve velvyslanectvích zruinovali.
Pan z Lauzunu oženil svého synovce Castelmorona, který nebyl bohatý, s dcerou Fontanieua, jenž se z Crozatova lokaje stal jeho písařem, potom pokladníkem, nabyl přitom velkého jmění, s nímž se prodral nahoru, a za své peníze se stal správcem korunního nábytku, což je podrobný dohled nade všemi hotovými i chystanými kusy nábytku pro krále a nad zařizováním a vyklízením všech královských sídel. Heudicourt se oženil s jednou dcerou Survillovou, aby si spravil kasu; a Cayeux, syn Gamachesův, se oženil s dcerou pana z Pomponne, syna státního ministra. Třetí syn vévody z Rohanu se rovněž oženil se svou sestřenicí téhož jména, hraběnkou z Jarnacu, vdovou po mladším synovi z větve Montendre rodu La Rochefoucauld, s nímž neměla děti. Pro tohoto třetího syna vévody z Rohanu to bylo štěstí, neboť mu dala přednost před druhým; vymínila si však, že opustí službu i Paříž a bude s ní žít v Jarnacu, což je velmi krásné místo v Poitou, odkud nechtěla odejít. Mluvila jako velmi bohatá dědička k mladšímu synovi, který neměl nic a který byl šťasten, že si ji může vzít a podrobit se všem jejím přáním.
Markýz ze Saint-Sulpice-Crussol se tehdy oženil s dcerou hraběte d’Estaing, který se mnohem později stal rytířem řádu.
Král se v Marly před mší zastavil ve svých zahradách, aby se pobavil pozorováním zatmění Slunce kolem deváté hodiny ráno. Všechny dámy tam byly dlouho předtím. Cassini,19 slavný astronom, tam přišel z Observatoře s dalekohledy, aby je bylo dobře vidět; bylo to v pátek 3. května. Nazítří se v Saint-Denis konala zádušní mše za vévodu z Berry20 v den prvního výročí jeho smrti; sloužil ji biskup ze Séez Turgot, který býval jeho prvním almužníkem; byl přítomen vévoda z Orléans a několik princů krve.
Hned nazítří dal král vévodkyni z Berry odložit hluboký smutek, který měl trvat ještě šest týdnů, a sám ji odvedl do salonu, kde ji přiměl hrát. Často jsme tu viděli, jak králi hluboký smutek vadil a jak málo míry v něm zachovával i ve své nejbližší rodině. Vévodkyně z Berry si po smrti paní Dauphine21 velmi přála mít dámy po vzoru dam paláce. Paní ze Saint-Simon už dávno vymohla u krále, aby ji paní z Coettenfao, manželka jejího rytíře cti, mohla doprovázet, když to paní ze Saint-Simon a paní z La Vieuville nemohou. Tato poslední byla v Paříži a nebylo naděje, že se její zdraví obnoví. Vévodkyně z Berry tedy dostala čtyři dámy, ale bez titulu dam paláce. Navrhla paní z Coettenfao; markýzu z Brancasu, o níž byla řeč už nejednou; paní z Clermontu, jejíž manžel býval kapitánem gardy vévody z Berry a která byla dcerou paní z O; a paní z Pons, jejíž manžel býval mistrem šatny vévody z Berry. Král je všechny čtyři přijal, aby doprovázely vévodkyni z Berry, a do Marly po dvou, se čtyřmi tisíci livrů služného. Markýza z Brancasu nikdy úřad nevykonávala a odjela do Provence, odkud se už nevrátila; a paní z Coettenfao zemřela velmi brzy po tomto jmenování. Za nějaký čas dostaly jejich místa paní z Armentières a paní z Beauvau.
Smrt paní z Coettenfao mi přinesla starosti, které jsem nečekal. Byla to osoba nevýznamná, dcera rady parlamentu a jedné dcery oné paní de Motteville,22 po níž máme tak dobré paměti o regentství královny Anny Rakouské. Paní z Coettenfao neměla děti ani blízké dědice. Její manžel, který byl už mnoho let mým velkým přítelem a kterého jsem učinil rytířem cti vévodkyně z Berry, mě během posledních tří tažení požádal, abych mu opatroval schránku a v případě jeho smrti ji předal jeho ženě. Ona těžce onemocněla a vzkázala mi do Marly, kde jsem byl, abych za ní přijel do Paříže promluvit si s ní. Jel jsem tam okamžitě; spěchala, aby mi předala tutéž schránku, aniž mi řekla cokoli dalšího, ani co obsahuje, ani co s ní mám udělat, a dokončila rozhovor za paravánem, neboť ještě chodila, velmi rozrušená tím, že do pokoje vešla její matka, s níž bydlela. Odnesl jsem schránku domů a vrátil se do Marly. Za osm nebo deset dní zemřela. Bylo třeba schránku úředně ohlásit a dát ji otevřít u civilního poručíka.
Našla se v ní závěť, jíž mi odkazovala všechno, o čem mohla volně rozhodovat, což činilo přes pět set tisíc franků. Snadno jsem pochopil, aniž mi kdo cokoli naznačil, co ten velký dar znamená. Řekl jsem to Coettenfaovi a jeho bratrovi, biskupovi z Avranches, a učinil jsem všechna opatření, abych to dědictví převzal a hned je předal Coettenfaovi. Dědicové a matka se chystali mi je napadnout, já jsem se chystal bránit. Věřil jsem, že jsem velmi silný, protože jelikož se mnou nikdo o tomto odkazu nemluvil, tím méně o jeho určení, mohl jsem na to přísahat v plném parlamentu; ale tam zrovna nedávno padl velmi podivný rozsudek z nenávisti k fideikomisům tohoto druhu.
Paní z Isenghien-Rhodes, která zemřela bezdětná, odkázala celé své jmění abbé de Thou, muži největší poctivosti a velkému příteli jejímu i pana z Isenghien. O tomto odkazu nevěděl ani slovo až do otevření závěti, a tím méně mu kdo naznačil jeho určení; byl tedy v téže situaci, v jaké jsem byl já, a mohl zcela volně na to přísahat v plném parlamentu. Parlament však šel dál, než kdy předtím; novotou, kterou zavedl a pro niž dosud nebylo příkladu, nejenže od abbé de Thou žádal obvyklou přísahu, „že neměl žádnou vědomost o odkazu, který mu byl učiněn, ani o tom, že by tento odkaz byl ve skutečnosti fideikomisem, aby ho předal jinému“, ale žádal i jeho přísahu, že si odkaz ponechá pro sebe a nikomu ho nedá, jinak bude závěť zrušena a prohlášena za neplatnou. Nevím, jak to abbé de Thou chápal; ale když viděl, že by závěť byla zrušena, kdyby nepřísahal, že si odkaz ponechá a nikomu ho nedá, překročil ten práh, přísahu složil a díky ní mu byl odkaz vyplacen.
Já jsem však ze svého nechtěl nic jiného než to předat panu z Coettenfao, protože jsem dobře viděl, že mi odkaz mohl být učiněn jen k tomu účelu; nechtěl jsem tedy riskovat přísahu, kterou složil abbé de Thou, a abych se jí vyhnul, evokoval jsem věc k rouenskému parlamentu z důvodu příbuzenství těch, kdo mi dědictví upírali, neboť rouenský parlament, kde mi zůstali přátelé od procesu, který jsem tam vyhrál proti panu z Brissacu, vévodkyni z Aumontu atd., na přísahu, kterou pařížský parlament uložil abbé de Thou, ještě nepřišel, a já jsem pevně doufal, že mi ji neuloží. Abych tuto záležitost dovyprávěl najednou: vyšetřovala se v Rouenu. Mí odpůrci se tam dostavili a rozhlašovali, že vedu tento proces jen ze slušnosti, že mi na výsledku nezáleží, protože se dobře ví, že nevedu spor pro sebe, a že to dokazuji svou nepřítomností. Coettenfao a biskup z Avranches, kteří byli v Rouenu, mě na to upozornili. Odjel jsem tam o dva dny později, navzdory záležitostem, jimiž jsem byl tehdy zaměstnán. Navštívil jsem všechny soudce a své staré přátele; nezanedbal jsem nic, co mohlo posloužit k vyhrání procesu; a zůstal jsem tam osm nebo deset dní, abych ukázal, že ho vedu velmi vážně a pro sebe a že nic neopomíjím, abych zvítězil. Tato cesta změnila tvář věci; matka a dědicové dostali strach a dali mi navrhnout smír. Odmítl jsem ho a oznámil to Coettenfaovi a jeho bratrovi. Řekl jsem jim, že jelikož dobře vědí z toho, co jsem jim hned zpočátku prohlásil, že si z toho nedám do kapsy ani sou, je mi naprosto lhostejné, zda se smířím, či ne, a jakým způsobem se smířím; že je na nich, aby uvážili, co jim nejlépe vyhovuje, a podle toho mě nechali jednat. Navzdory mému odmítnutí mi protistrana předložila další návrhy; a jednalo se tak dlouho, až Coettenfao a jeho bratr dojednali smír tak, že mi byla postoupena větší část. Coettenfao a jeho bratr tomu tehdy dali přednost před nejistotou rozsudku a průtahy soudních kliček. Požádali mě, abych na to přistoupil, a já jsem smír s protistranou podepsal a okamžik nato jsem provedl podpisy a vše, co bylo nutné, aby všechno, co mi připadlo, bylo, aniž by to prošlo mýma rukama, předáno do rukou pana z Coettenfao, který vše hned inkasoval.
Za čtyři nebo pět měsíců nato dali on a jeho bratr zhotovit krásné a hodnotné stříbrné nádobí s mým erbem, s hlubokým a velmi dobře zachovaným tajemstvím až do dvou dnů poté, co bylo přineseno ke mně a ponecháno tam nosiči, aniž řekli, co jsou to za balíky a od koho. Utekli, jakmile je složili. Slečna z Avaise, dívka z dobrého rodu a velké ctnosti, ale chudá, která byla s vyznamenáním ve službách vévodkyně z Orléans a kterou jsem dal učinit první komornou vévodkyně z Berry, se o tom něco dozvěděla a upozornila nás. Bylo tam nádobí za více než dvacet tisíc tolarů. Mluvili jsme o tom s Coettenfaem, který zapíral, co mohl, a vydržel zapírat až do konce, a nikdy je nechtěl vzít zpět, ať jsme paní ze Saint-Simon a já dělali cokoli. Měli jsme jen fajánsové, od té doby co všichni odeslali své stříbrné nádobí do mincovny.23 Tak skončila záležitost tohoto dědictví galantně z obou stran. Později jsem se dozvěděl, že ona schránka, kterou jsem Coettenfaovi opatroval tři tažení po sobě, obsahovala toto pořízení jeho ženy. Byl sám bohatý; toto rozmnožení mu neuškodilo, neboť žil ve vojsku i všude velmi čestně. Byl generálporučíkem, vyznamenával se svými činy i nezištností a byl zbožňován a velmi vážen v královské vojenské domácnosti, kde byl prvním podporučíkem lehké jízdy gardy. Dal jsem mu v mé přítomnosti od vévody z Orléans, tehdy regenta, slíbit, že ho při nejbližším jmenování učiní rytířem řádu; ale tento princ dal takových slibů tolik, že shledal jednodušším žádné jmenování nekonat a nedodržet slib všem spíše než mnohým, protože nemohl překročit počet sta rytířů, stanovený stanovami.
Král odjel ve středu 12. června do Marly: byla to jeho poslední cesta tam; a anglická královna24 odjela nazítří v nosítkách do Plombières na lázně, a ještě více proto, aby se tam setkala se svým synem králem. Chamlay,25 o němž jsem často mluvil a který jezdil na všechny cesty do Marly, utrpěl mrtvici a hned odjel do lázní Bourbon. Jeho ubytování dostal markýz z Effiatu.26 Králova zdraví zjevně ubývalo a pan du Maine, jemuž byl markýz z Effiatu odedávna zaprodán, aniž tomu vévoda z Orléans chtěl věřit či mu jen trochu ubrat ze své důvěry, ho potřeboval během tak dlouhého pobytu v Marly, kde král mohl zemřít a kde bylo tak důležité být dobře zpraven o opatřeních vévody z Orléans a dát mu vnuknout opatření falešná. Byl to ničema hodný šibenice, o to nebezpečnější, že měl mnoho ducha a rozumu, velmi lakomý, velmi uzavřený, velmi zhýralý, ale se střídmostí, aby si uchoval zdraví. Byl velkým lovcem a až do této poslední doby žil u sebe, velmi osaměle, se psy vévody z Orléans. Jak jsme viděli, otrávil první manželku Monsieura27 jedem, který mu poslal z Říma rytíř Lotrinský,28 s nímž byl po celý život důvěrně spřátelen, stejně jako s maršálem z Villeroy.29 Když přijel do Marly, ještě jsem s ním nikdy nemluvil. Nebyly mi neznámé jeho pletichy s panem du Maine, ba i s paní z Maintenon, a všechno se mi na něm nelíbilo.
Když byl v Marly — a bylo to čtyři dny po příjezdu —, stěžovala si mi vévodkyně z Orléans velmi na rozvrat a špatnou správu statků a příjmů vévody z Orléans, vychvalovala mi schopnosti a zásluhy markýze z Effiatu, jeho oddanost vévodovi z Orléans, jeho zármutek nad tím, že vidí jeho záležitosti upadat, a snadnost, s jakou by je uvedl do pořádku a příjmy do víc než běžného stavu, kdyby mu byla svěřena péče o ně a pravomoc, o niž nechtěl žádat, ale kterou by z přátelství rád přijal, kdyby mu byla nabídnuta; a že o tom s ním na tomto základě mluvila. Dodala, že by si velmi přála, abych se s markýzem z Effiatu seznámil, se spoustou chvály na něho i na mě; a skončila prosbou, abych promluvil s vévodou z Orléans o nepořádku v jeho záležitostech, o špatném dojmu, jaký to dělá u prince určeného k veřejné správě během nezletilosti, a abych mu navrhl svěřit péči o ně a pravomoc markýzi z Effiatu. Nic z toho se mi nelíbilo. Bránil jsem se novým známostem; a na svém místě bude vidět, že vévodkyně z Orléans byla mnohem méně manželkou než sestrou. Řekl jsem jí, že jsem celý život dbal na to, abych s vévodou z Orléans nikdy nemluvil o jeho záležitostech ani o Palais-Royal, a že se mi tento zvyk tak osvědčil, že ho nemohu změnit. Má pevnost její pevností neotřásla. Naléhala na mě, trápila mě a nakonec mě přinutila, abych vévodovi z Orléans vylíčil ztrátu úvěru a následky špatné správy jeho záležitostí, abych si vybral chvíli, kdy u něho bude markýz z Effiatu, který mě v tom rozhovoru podpoří, a abych hned nato navrhl vévodovi z Orléans, ať požádá Effiata, aby se toho ujal s plnou pravomocí; že on to do očí neodmítne a Effiat se toho neodmítne ujmout, aby je dal do pořádku.
Dva dny nato, aniž jsem markýze z Effiatu předtím viděl, jsem ho zastihl u vévody z Orléans, kam bych jako třetí nevešel nebýt slibu, který ze mě vévodkyně z Orléans vymámila. Chvíli jsme hovořili o lhostejných věcech, nakonec jsem přednesl své upozornění a hned nato svůj závěr. Oba mě nechali domluvit až do konce; a když jsem skončil, řekl mi vévoda z Orléans, že neví, kde jsem přišel na nepořádek v jeho záležitostech a na špatný dojem, který prý dělá na veřejnosti; a nato začal vychvalovat jejich dobrý pořádek. Odpověděl jsem, že se přesto domnívám, že jsem dobře zpraven, a to lidmi, kteří na tom nemají jiný zájem než jeho; a pak, pohlédnuv na markýze z Effiatu, který o tom zachovával nejhlubší mlčení, jsem vévodovi z Orléans řekl, ať se zeptá d’Effiata, co o tom ví a co si myslí, neboť ten o tom snad může být zpraven lépe než osoby, které se mnou mluvily. Nato mi d’Effiat řekl, že ty osoby byly jistě velmi špatně zpraveny, že on nikdy zblízka nesledoval věci, které se ho netýkaly, ale že přesto ví dost na to, aby mě mohl ujistit, že záležitosti vévody z Orléans jsou v tom nejlepším pořádku na světě a co nejlépe spravované, a dlouze přitakával a přidával k tomu, co mi odpověděl vévoda z Orléans. Dokonce si s potěšením přihrávali míč jeden druhému, zatímco já jsem byl ponořen do mlčení plného úžasu a rozhořčení. Vytrhl jsem se z něho konečně tím, že jsem projevil, jak jsem rád, že se ti, kdo se mnou mluvili, v tom zmýlili; a pomalu se rozhovor vrátil k lhostejným věcem; to bylo, co jsem si přál, abych mohl se slušností zrušit obléhání. Neprodlel jsem ani okamžik a šel jsem rovnou k vévodkyni z Orléans, které jsem hned při příchodu řekl, ať mi do smrti nemluví o svém markýzi z Effiatu, a vylíčil jsem jí, co se právě stalo. Zdála se tím velmi udivená, ale markýze z Effiatu, jenž k ní byl poután dražšími svazky, se nijak nevzdala; získal jsem však to, že se mi už nikdy neodvážila vyslovit jeho jméno. Od té doby jsem se velmi snadno vyhýbal setkání s Effiatem u vévody z Orléans a přiblížení se k němu v salonu, kde ani on mě nevyhledával; z jeho strany však mnoho zdvořilostí na těchto veřejných místech, když se k tomu naskytla příležitost, aniž ho odradil chlad mých. Ještě není čas mluvit o všem tom vnitřním životě vévody a vévodkyně z Orléans a o těch několika lidech, kteří tehdy ještě měli k tomuto princi přístup.
Když už jsme u poctivců: markýz z Nesle měl velmi ošklivou sestru, která se provdala za jednoho Nassaua z velmi mladší větve, jenž sloužil Španělsku jako generál a dostal Zlaté rouno. Byl to hlad se žízní pohromadě. Manžel byl velmi poctivý a statečný muž, jinak velmi ubohý člověk, který nechal svou ženu hrát brelan, jak se jí líbilo; ona z tohoto řemesla a z peněz za karty žila. Jakkoli byla ošklivá, měla za sebou nehezké aféry, které nadělaly hluk. Manžel se rozzlobil, ona se rozhodla s ním soudit; z obou stran zaznívaly podivné věci. Manžel nakonec podal králi žádost, v níž ho prosil — ačkoli to nepotřeboval — o svolení obvinit svou ženu z cizoložství a pohnat k soudu ty, kdo je s ní spáchali. Bylo tu ještě něco horšího: tvrdil, že má v rukou důkaz, že ho chtěla otrávit a že jen o vlásek unikl. Maillyové se zalekli popraviště a dosáhli toho, že byla odvezena do Bastily; později z ní vyšla a ještě o sobě dala hodně mluvit. Děti neměla a její manžel zemřel dlouho po této příhodě. Mělo se za to, že se později provdala za nějakého neznámého advokáta.
Tytéž osoby, které nic neopomněly, svými pletichami a svými vyslanci, aby krále, Paříž, celou Francii i cizí země přesvědčily, že neštěstí, jež postihla královskou rodinu, jdou na vrub vévody z Orléans,30 a které uměly tyto pověsti čas od času obratně obnovovat a živit, nenechaly ladem nemoc vévodkyně z Orléans, která byla podivná, dlouhá a o níž lékaři prohlásili, že jí nerozumějí. Byla přitom snadno pochopitelná; a aniž jsem lékař, předpověděl jsem jí ji. Tyto princezny mají všechny rozmary, od nichž je nic nemůže odvrátit.
Tato, nespokojena s nádherným a velmi úplným bytem ve Versailles, si usmyslila zřídit si kabinet ze slepé komůrky v prostoru za svou postelí, která jí sloužila jako šatna a do níž šlo světlo jen horní částí prosklení, jež vedlo do galerie. Dala tam postavit krb a nadělat ozdob, co jen mohla. Místo bylo tak malé, že se do něho vešlo sotva pět nebo šest osob, a to ještě díky velkému výklenku, který dala vyhloubit seškrabáním a vydlabáním silné zdi naproti krbu a v němž si zřídila lože, kde mohla ležet natažená. Bylo třeba ho omítnout sádrou, aby se srovnalo, co bylo všude rozbité a hrbolaté; obložit ho dřevem by ho příliš zúžilo. Zařídila ho tedy přímo na sádru, kterou tam právě nanesli, a hned tam trávila celé dny. Upozornil jsem ji, že nic není tak škodlivé jako ta čerstvá sádra, na níž leží; uvedl jsem jí mnoho příkladů. Připomněl jsem jí smrt té silné a robustní maršálky z Estrées, která zemřela, protože jako první obývala nový pokoj v Marly. Nic nepomohlo; byla za to potrestána. Bolesti všude a nepravidelná horečka, hned silná, hned slabá, ustavičná žízeň a žádná chuť k jídlu; byla to spíš nesnesitelná malátnost než řádná nemoc. Nakonec ji léky i lékaři omrzeli, osvobodila se od jedněch i druhých a časem se zcela uzdravila bez cizí pomoci, k velké lítosti — myslím — toho, kdo už pro vévodu z Orléans připravil ten hrozný balík pomluv, ať měl jinak jakkoli silné důvody všeho druhu přát si, aby zůstala naživu.
Ačkoli ještě není čas mluvit o stavu králova zdraví, bylo vidět, že citelně upadá a že jeho chuť k jídlu, která bývala velmi velká a stále stejná, velmi značně poklesla. Jestliže tomu byla věnována velká pozornost uprostřed jeho dvora, kde přitom nezměnil nejmenší věc ve svém obvyklém způsobu života ani v rozmanitém uspořádání svých dnů, stále stejných v jejich rozmanitosti, cizí země tomu nevěnovaly menší pozornost a byly zpraveny sotva o něco hůř. V Anglii se tedy začaly uzavírat sázky, zda jeho život přesáhne 1. září, či nikoli, tedy přibližně tři měsíce, a ačkoli král chtěl vědět všechno, lze si domyslet, že nikdo nespěchal, aby mu tyto londýnské novinky sdělil. Holandské noviny si obvykle dával předčítat o samotě Torcym, často po zasedání státní rady. Jednoho dne, když mu je Torcy v tu hodinu předčítal, aniž je předtím prolétl, narazil v londýnské rubrice na ony sázky; zarazil se, zakoktal se a přeskočil je. Král, který si toho snadno všiml, se ho zeptal na příčinu jeho rozpaků, co přeskakuje a proč; Torcy se začervenal až do bělma očí, řekl, co mohl, nakonec, že je to nějaká drzost nehodná toho, aby mu byla čtena. Král naléhal; Torcy také, v krajních rozpacích; nakonec nemohl odolat opakovaným rozkazům; přečetl mu sázky celé. Král nedal najevo, že by se ho to dotklo, ale dotklo se ho to hluboko, a to tak, že když hned nato zasedl ke stolu, nemohl se zdržet, aby o tom nemluvil, rozhlížeje se po společnosti, ale aniž se zmínil o novinách.
Bylo to v Marly, kam jsem někdy chodil vzdát králi úctu na začátku malé tabule, a náhoda chtěla, že jsem tam byl i toho dne. Král pohlédl na mě jako na ostatní, ale jako by požadoval nějakou odpověď. Dobře jsem se střežil otevřít ústa a sklopil jsem oči. Cheverny, muž jinak velmi rozvážný, nebyl tak diskrétní a pustil se do dost dlouhé a nepovedené rapsodie o podobných pověstech, které se šířily z Vídně do Kodaně v době, kdy tam byl velvyslancem, před sedmnácti nebo osmnácti lety. Král ho nechal mluvit a nijak na to nepřistoupil. Bylo vidět, že je dotčen jako člověk, který to nechce dát najevo. Bylo znát, že se ze všech sil snaží jíst a ukazovat, že jí s chutí. Zároveň si však všichni všímali, že mu sousta v ústech rostou: tato maličkost nicméně zvýšila obezřetnost dvora, zvláště těch, kdo měli díky svému postavení důvod věnovat tomu větší pozornost než ostatní. Rozšířilo se, že k těm sázkám dal podnět jeden Stairsův pobočník, který se nedávno vrátil do Anglie, tím, co rozhlásil o králově zdraví. Stairs, k němuž se to doneslo, se tím ukázal velmi zarmoucen a prohlásil, že to byl lump, kterého vyhnal.
Ukázalo se, že tato příhoda byla ostruhou k tomu, aby se velikost levobočků ještě více završila. Pan du Maine cítil, že nemá času nazbyt, a s podporou paní z Maintenon a kancléřových pletich dokázal využít každé chvíle. Nic nebylo tak zdlouhavé a obtížné jako přimět velvyslance, aby jednali s levobočky krále jako s princi krve. Nakonec je navštěvovali jako tyto prince a nedělali už žádný rozdíl. Pan du Maine chtěl, aby jeho děti měly v tomto ohledu stejnou čest jako on, protože stejně jako on byli i oni a jejich potomstvo prohlášeni za způsobilé nastoupit na trůn. Obratně využil příležitosti, kterou mu poskytl ten nejposlednější ze všech velvyslanců, bratr jeho nejoddanější loutky. Bailli de Mesmes byl jmenován velvyslancem Malty ve Francii na žádost krále, svedeného panem du Maine, který okrášlil jeho vjezd všemi svými lidmi a všemi svými koňmi. Maltézský řád je příliš v moci francouzského krále, než aby se odvážil mu znelíbit a odporovat tak žádoucímu ceremoniálu. Ani bratr prvního prezidenta nebyl člověk, který by dělal potíže, takže to byl on, kdo jako první ze všech velvyslanců navštívil v plném ceremoniálu prince z Dombes, jako předtím navštívil všechny prince krve a oba levobočky. Tento krok nadělal velký hluk a stejně se znelíbil velvyslancům, jimž byla připravena cesta, jako princům krve; ti se snažili pomstít a jen prohloubili ránu.
O osm dní později podal pan du Maine v průběhu procesu o dědictví po panu Princi parlamentu žádost, v níž se tituloval princem krve. Věřil, že k tomu má oporu v řádně registrovaném ediktu, který ho i jeho potomky činil způsobilými nastoupit na trůn, což je rozlišující vlastnost a sama podstata princů krve. Pan Vévoda31 se tomu postavil a spolu s panem princem de Conti,32 ačkoli byl s panem du Maine v tomto procesu spojen společným zájmem, soudně žádal výmaz titulu prince krve, který si vévoda du Maine neoprávněně přisvojil: nadělalo to velký hluk, ale krátký; neboť o dalších osm dní později vyšla nová deklarace,33 která parlamentu ukládala uznávat ve všech soudních aktech a rozsudcích titul a hodnost prince krve vévodovi du Maine, jeho potomstvu a hraběti z Toulouse34 a nečinit v ničem nejmenší rozdíl mezi nimi a princi krve, ovšem za posledním z nich. Deklarace vyjadřuje údiv, a ještě něco víc, nad tím, že tato hodnost a titul mohly být napadeny a narazit na nejmenší obtíž po tom, jak byly formulovány předchozí registrované edikty. I tato deklarace byla registrována, jakmile byla parlamentu předložena.
Sainte-Maure, který býval prvním štolbou vévody z Berry, si při odkládání smutku usmyslil žádat krále o svolení, aby si po celý život a na vlastní náklady směl ponechat livreje tohoto prince a jeho erb na svých kočárech. Erb mu měl posloužit k tomu, aby s kočárem vjížděl na nádvoří jako ti, kdo mají pocty Louvru,35 livreje k tomu, aby pomalu obnosil všechny livreje, které mu mohly vystačit na celý život, a ušetřil na šatech. Ukázalo se, že Hautefort, který býval prvním štolbou královny, strýc z otcovy strany všech Hautefortů, jehož úřad učinil rytířem řádu, měl stejné povolení. Na základě tohoto příkladu to král Sainte-Maurovi povolil.
Hrabě z Lužice, tedy saský kurprinc, nyní po svém otci kurfiřt a polský král, se přišel rozloučit s králem v jeho kabinetu v Marly; král mu prokázal mnoho zdvořilostí, stejně jako livonskému vojvodovi, který byl vrchním dozorcem nad jeho chováním a jeho cestou a který si svým chováním zde i všude získal velkou pověst. Král poslal hraběti z Lužice kord s diamanty za čtyřicet tisíc tolarů, livonskému vojvodovi svůj portrét posázený velmi krásnými diamanty a týž dar, ale menší ceny, baronu Haagerimu, princovu vychovateli. Princ dával najevo velkou touhu vidět Saint-Cyr,36 a stále se to odkládalo. Paní z Maintenon mu určila den na neděli 2. června. Čekala ho, a až by mu ukázala celý dům, připravila mu představení Esther v podání chovanek; ale prince přepadla horečka, poslal se omluvit a prosit paní z Maintenon, aby její laskavost byla jen odložena, a návštěva byla přeložena na úterý 11. června, kdy byl schopen tam jet. Několik dní nato odjel do Saska. Choval se velmi moudře, zdvořile, a přitom důstojně a hodně se stýkal s nejlepší společností.
Ducasse zemřel ve vysokém věku a ještě více zchvácený námahami a zraněními. Byl synem prodavače šunek z Bayonne, z kraje, kde jsou lidé dost ochotně námořníky. Raději se nalodil, než by pokračoval v otcově řemesle, a stal se flibustýrem. Brzy se mezi nimi prosadil svou statečností, úsudkem a lidskostí. Za krátkou dobu ho jeho činy povýšily na jednoho z jejich velitelů. Jeho výpravy byly šťastné a hodně na nich vydělal. Jeho pověst ho z tohoto řemesla vytáhla do královského námořnictva, kde se stal kapitánem řadové lodi. V tomto novém stavu se vyznamenal natolik, že se rychle stal velitelem eskadry a pak generálporučíkem námořnictva, v kterýchžto hodnostech o sobě dal slavně mluvit a v nichž měl ještě štěstí hodně vydělat bez podezření z nízkosti. Sloužil španělskému králi tak užitečně, i ze svého měšce, že dostal Zlaté rouno, které nebylo zvyklé padat na taková ramena. Ani všeobecná vážnost, kterou si získal i u krále a jeho ministrů, ani autorita, do níž ho v námořnictvu postavily jeho schopnosti a úspěchy, ho nedokázaly zkazit. Byl to vysoký hubený muž, komandér Řádu svatého Ludvíka, který při vzhledu korzára a velkém zápalu a živosti byl mírný, zdvořilý, uctivý, vlídný a nikdy nezpychl. Byl velmi ochotný, měl mnoho ducha a jakousi přirozenou výmluvnost, a i mimo věci svého řemesla bylo potěšením a užitkem poslouchat jeho úvahy. Miloval stát a dobro pro dobro samo, což je věc, která se stala velmi vzácnou.
Nesmond, biskup z Bayeux, zemřel také, jako děkan francouzského episkopátu, v osmdesáti šesti letech. Patřil k těm opravdovým světcům, kteří proti své vůli vzbuzují úctu, již jim nelze upřít, a jejichž prostota dává každou chvíli k smíchu. Proto se o něm říkalo, že každé ráno říká mši a že potom už neví, co říká po zbytek dne. Dokonalá nevinnost jeho mravů, spojená s velmi omezeným duchem, mu dovolovala na každém kroku pouštět sprosťárny, o nichž neměl nejmenší tušení a které činily jeho společnost pro ženy trapnou, až tak, že prezidentová Lamoignonová, jeho neteř, posílala pryč svou dceru, která se později provdala za prezidenta Nicolaïe, jakmile k ní vstoupil. Z téže příčiny byl nebezpečný pro bližní, o nichž mluvil velmi volně. Upozorňovali ho na to potom. Říkal, že jsou to veřejné věci, které nikomu nic nového neřeknou. Shledal-li, že lidi urazil, neváhal je jít prosit za odpuštění. Jednou káral jednoho ze svých farářů, že byl na svatbě. Farář se hájil příkladem našeho Pána na svatbě v Káni. „Víte, pane faráři,“ odpověděl, „to není to nejlepší, co udělal.“ Jaké rouhání v jiných ústech! Ten dobrák věřil, že odpovídá velmi dobře a vzdělávajícím způsobem, a je také pravda, že u něho se to tak i bralo.
Byl to opravdový pastýř, stále sídlící ve své diecézi, celý zaujatý péčí o ni, svými vizitacemi a svými funkcemi až do samého konce života, a v tom měl víc ducha a rozumu, než mu jich Bůh dal na všechno ostatní. Byl bohatý z dědictví; jeho biskupství bylo také bohaté: dovedl jeho výnos zdvojnásobit, aniž by kohokoli zatížil. Žil velmi čestně, ale bez vybíravosti, velmi biskupsky, skromně a hospodárně. Na konci roku mu nezůstal ani tolar a vše šlo chudým a na dobré skutky. Dokud ve Francii žil král Jakub,37 dával mu každý rok deset tisíc tolarů, a nikdo se to nedozvěděl dříve než po biskupově smrti, stejně jako o množství jiných ušlechtilých a velkých skutků, díky nimž se ženila a mohla žít chudá šlechta jeho diecéze. Jeho lidé ho drželi zkrátka, jak mohli, co se týče almužen z jeho kapsy, a on je zase klamal, jak mohl, aby mohl dávat. Když jel do Paříže, kdosi mu řekl, že poprosí někoho z jeho lidí, aby převzal sto louisdorů, které sám měl zaplatit jistému člověku v Paříži. Biskup odpověděl, že je chce převzít sám, a neměl stání, dokud je nedostal. Cestou dával všem chudým, špitálům a chudým klášterům v místech, kudy projížděl. Jeho lidé nedokázali pochopit, kde vzal na tak hojné almužny. Došlo to tak daleko, že poslední pistoli rozdal ještě před příjezdem do Paříže. Den po příjezdu řekl tomu, kdo se staral o jeho záležitosti a o kom věděl, že má jeho peníze, aby zanesl sto louisdorů jistému člověku, a tak se jeho lidé dozvěděli, odkud se vzaly almužny z cesty. Král, který znal jeho ctnost, s ním jednal laskavě a s jakousi vážností i při tom málu, kdy se před ním ukazoval, a dobrý biskup se ke králi choval volně, jako by ho viděl každý den. Byl to nejlepší a nejmírnější z lidí, s občas bručivým výrazem, a nikdo nebyl vzdálenější jakéhokoli násilí a mocenského zásahu. V jeho diecézi nikdy žádný hluk; zanechal ji v nejhlubším míru a své záležitosti ve velkém pořádku. Jeho smrt byla zoufalstvím chudých a hořkým zármutkem celé jeho diecéze. Přesto dokázal být nebezpečný, když někomu domlouval, ale jen s lidmi, u nichž už nevěděl, jak na ně, a tato příhoda, mezi mnoha jinými, ukáže horlivost, která ho oživovala. Měl značný proces u rouenského parlamentu, který ho přiměl tam zajet. Jeden z předních prezidentů parlamentu (à mortier), který svými schopnostmi a autoritou nejvíce vedl velkou komoru i ostatek sboru, měl u sebe vdanou ženu, kterou veřejně vydržoval, a svou vlastní přinutil špatným zacházením, aby odešla do kláštera. Dobrý biskup tedy šel k tomuto prezidentovi, který byl jedním z jeho soudců, aby s ním promluvil o své věci. Vrátný řekl, že není doma. Prelát naléhal, vrátný ho ujistil, že prezident odešel, ale že jestli chce vstoupit a navštívit paní, než se vrátí, ta že je doma. „Jak, paní?“ zvolal biskup. „Ach, ze srdce rád,“ dodal, „jsem jat radostí; a odkdy je zase u pana prezidenta?“ — „Ale já nemluvím o paní jeho manželce,“ odpověděl vrátný, „mluvím o paní…“ — „Fuj, fuj, fuj,“ odsekl biskup se zápalem, „nechci vstoupit, je to mrcha, mrcha, říkám vám, mrcha, kterou nechci vidět; vyřiďte to dobře panu prezidentovi ode mě, a že je hanba, aby soudce jako on takhle týral paní svou manželku, poctivou a ctnostnou ženu, jaká je, a dával takové pohoršení a žil s tou děvkou, a ještě v jeho věku. Fuj, fuj, fuj, to je hanebné, vyřiďte mu to dobře ode mě, ještě jednou, a že sem už nepřijdu.“ Taková byla krásná přímluva toho dobráka. Vzácné je, že proces vyhrál a že mu v něm ten prezident znamenitě posloužil. Neusmířil se s ním však. Tato historka rozesmála celé město Rouen a doletěla až do Paříže. Poznal jsem tak málo biskupů, kteří by se podobali tomuto, že jsem si nemohl odepřít celý tento článek.
Poznámky
Vysvětlivka: Henry St John (1678–1751), od roku 1712 vikomt Bolingbroke, státní sekretář královny Anny a hlavní strůjce utrechtského míru (1713); po nástupu Jiřího I. uprchl v březnu 1715 do Francie a krátce sloužil jako ministr Jakubu (III.) Stuartovi.↩
Vysvětlivka: Anna Stuartovna (1665–1714), od roku 1702 královna Anglie a Skotska (od 1707 Velké Británie), manželka Jiřího Dánského; z jejích mnoha dětí se žádné nedožilo dospělosti (nejdéle žil syn Vilém, vévoda z Gloucesteru, † 1700). Zemřela 1. srpna 1714 po záchvatech mrtvice.↩
Vysvětlivka: Jiří I. (1660–1727), hannoverský kurfiřt, po smrti královny Anny (1714) britský král; zemřel roku 1727 na mrtvici cestou do Hannoveru, v Osnabrücku.↩
Vysvětlivka: Matthew Prior (1664–1721), anglický básník a diplomat, který roku 1711 vyjednával s Torcym první mírové přípravy. Po nástupu Jiřího I. byl v červnu 1715 zatčen a do roku 1717 držen ve vazbě; při výslechu před tajným výborem své bývalé nadřízené neusvědčoval a zradu, kterou mu Saint-Simon přičítá, prameny nepotvrzují.↩
Vysvětlivka: John Dalrymple, hrabě ze Stair (1673–1747), skotský generál, který sloužil pod Marlboroughem; v letech 1715–1720 britský vyslanec a pak velvyslanec v Paříži.↩
Vysvětlivka: Utrechtský mír zavázal Francii zbořit opevnění a přístav Dunkerku; Ludvík XIV. dal místo něho budovat nový kanál a přístav u nedalekého Mardicku, proti čemuž Britové ostře protestovali.↩
Vysvětlivka: John Churchill, vévoda z Marlborough (1650–1722), vrchní velitel spojenců ve válce o španělské dědictví a vítěz od Höchstädtu (1704), Ramillies, Oudenaarde a Malplaquetu; zemřel roku 1722 po sérii mrtvic.↩
Vysvětlivka: „Pan Velký“ (M. le Grand) byl dvorský titul velkého štolby Francie (grand écuyer) — v této době Ludvík Lotrinský, hrabě z Armagnacu.↩
Vysvětlivka: Antonín I. Grimaldi (1661–1731), monacký kníže od roku 1701, manžel Marie Lotrinské, dcery pana Velkého; měl jen dcery.↩
Vysvětlivka: Pan z La Rochefoucauld je zde François VII., vévoda z La Rochefoucauld (1634–1714), velký lovčí a dlouholetý králův oblíbenec.↩
Vysvětlivka: Jacques Goyon, hrabě z Matignonu (1644–1725), bratr maršála z Matignonu a důvěrný přítel ministra Chamillarta; jeho syn Jacques-François-Léonor (1689–1751) se oženil s dcerou pana z Monaka a stal se vévodou z Valentinois.↩
Vysvětlivka: Michel Chamillart (1652–1721), generální kontrolor financí v letech 1699–1708 a státní sekretář pro válku 1701–1709.↩
Ediční poznámka: Honoré II., kníže z Monaka (1597–1662), pro něhož bylo Valentinois roku 1642 povýšeno na vévodství-pairii, byl ve skutečnosti pradědem pana z Monaka (Antonína I.), nikoli jeho dědem: jeho syn Hercule zemřel roku 1651 před otcem a Honorého nástupcem se stal vnuk Ludvík I., otec Antonína I.↩
Vysvětlivka: Françoise-Athénaïs de Rochechouart-Mortemart, markýza z Montespanu (1640–1707), přibližně v letech 1667–1680 milenka Ludvíka XIV., s nímž měla sedm dětí (mezi nimi pana du Maine, hraběte z Toulouse, vévodkyni z Orléans a paní Vévodkyni); s manželem, markýzem z Montespanu, měla syna d’Antina a dceru. Zemřela roku 1707 v lázních Bourbon.↩
Vysvětlivka: Armand-Jean de Vignerot du Plessis, vévoda z Richelieu (1629–1715), prasynovec kardinála z Richelieu; s dcerou hraběnky z Acigné měl syna, pozdějšího maršála z Richelieu (1696–1788).↩
Vysvětlivka: Françoise de Brancas, manželka prince z Harcourtu z lotrinského domu, chráněnka paní z Maintenon, kterou Saint-Simon na dřívějších místech vylíčil krajně nelichotivě.↩
Vysvětlivka: Ferdinando Carlo Gonzaga (1652–1708), poslední mantovský vévoda z rodu Gonzagů, ve válce o španělské dědictví spojenec Francie.↩
Vysvětlivka: Princ oranžský je zde Vilém III. Oranžský (1650–1702), místodržitel Spojených provincií, který se roku 1688 vylodil v Anglii, svrhl svého tchána Jakuba II. a od roku 1689 vládl jako anglický král; zemřel roku 1702 na následky pádu z koně.↩
Vysvětlivka: Jde o Jacquese Cassiniho (1677–1756), syna slavného astronoma Giovanniho Domenica Cassiniho, který zemřel již roku 1712.↩
Vysvětlivka: Karel, vévoda z Berry (1686–1714), nejmladší vnuk Ludvíka XIV., manžel dcery vévody z Orléans; zemřel 4. května 1714 v Marly na následky vnitřního zranění, které utrpěl při pádu z koně na lovu.↩
Vysvětlivka: Paní Dauphine je zde Marie-Adélaïde Savojská (1685–1712), vévodkyně z Bourgogne, od roku 1711 dauphine, manželka králova vnuka vévody z Bourgogne; jejich syny byli dva vévodové z Bretagne († 1705 a 1712) a vévoda z Anjou, budoucí Ludvík XV. Zemřela 12. února 1712 na spalničky, šest dní před svým manželem.↩
Vysvětlivka: Françoise Bertaut, paní de Motteville (asi 1621–1689), komorná a důvěrnice královny Anny Rakouské, autorka pamětí o jejím regentství a o Frondě.↩
Vysvětlivka: Roku 1709, v době nejhlubší finanční tísně, dal král roztavit v mincovně své stříbrné nádobí a dvůr ho z velké části následoval.↩
Vysvětlivka: Marie Beatrix d’Este, zvaná Modenská (1658–1718), druhá manželka Jakuba II., od roku 1689 ve vyhnanství v Saint-Germain; z jejích dětí přežili Jakub František Eduard (Jakub III.), který tehdy pobýval v Lotrinsku, a Ludovika Marie († 1712). Zemřela roku 1718 v Saint-Germain na rakovinu prsu.↩
Vysvětlivka: Jules-Louis Bolé, markýz z Chamlay (1650–1719), vojenský poradce Ludvíka XIV., proslulý znalostí bojišť a pochodových cest.↩
Vysvětlivka: Antoine Coëffier de Ruzé, markýz z Effiatu (1638–1719), býval prvním štolbou Monsieura.↩
Vysvětlivka: Henrieta Anglická (1644–1670), dcera Karla I. Anglického a první manželka Monsieura, králova bratra, zemřela náhle 30. června 1670 v Saint-Cloud. Pověst o otravě, kterou Saint-Simon opakuje, se šířila od samého počátku; pitva však otravu nezjistila a dnešní badatelé pokládají její smrt za přirozenou.↩
Vysvětlivka: Filip Lotrinský (1643–1702), zvaný rytíř Lotrinský, celoživotní favorit Monsieura; Ludvík XIV. ho počátkem roku 1670 dal zatknout a vypověděl a v době Henrietiny smrti pobýval v Itálii.↩
Vysvětlivka: François de Neufville, vévoda z Villeroy (1644–1730), maršál Francie a králův přítel z mládí, poražený u Ramillies (1706); podle závěti Ludvíka XIV. vychovatel Ludvíka XV., roku 1722 jej regent vypověděl do Lyonu.↩
Vysvětlivka: Míní se náhlá úmrtí dauphina vévody z Bourgogne, jeho manželky a jejich staršího syna v únoru a březnu 1712 (a roku 1714 i vévody z Berry), která pomluvy připisovaly jedu vévody z Orléans; obvinění nebylo nikdy prokázáno.↩
Vysvětlivka: Pan Vévoda je zde Ludvík IV. Jindřich Bourbon-Condé, vévoda z Bourbonu (1692–1740), vnuk pana Prince (Jindřicha Julia, † 1709), o jehož dědictví se vedl zmíněný proces; za Ludvíka XV. první ministr (1723–1726).↩
Vysvětlivka: Ludvík Armand II., princ de Conti (1695–1727), syn Françoise-Louise, prince de Conti († 1709), a dcery pana Prince, tedy rovněž vnuk pana Prince.↩
Vysvětlivka: Deklarace z 23. května 1715 přiznala panu du Maine a hraběti z Toulouse i titul princů krve; edikt z července 1714 jim předtím dal právo nastoupit na trůn po vymření legitimních Bourbonů.↩
Vysvětlivka: Louis-Alexandre de Bourbon, hrabě z Toulouse (1678–1737), mladší legitimovaný syn Ludvíka XIV. a paní z Montespan, admirál Francie.↩
Vysvětlivka: Pocty Louvru (honneurs du Louvre) zahrnovaly především právo vjíždět kočárem na vnitřní nádvoří královských sídel; náležely vévodům, cizím knížatům a několika dalším hodnostářům.↩
Vysvětlivka: Saint-Cyr — ústav pro výchovu dívek z chudé šlechty, který roku 1686 založila paní z Maintenon nedaleko Versailles; Racine pro jeho chovanky napsal tragédii Esther (1689).↩
Vysvětlivka: Jakub II. (1633–1701), anglický král v letech 1685–1688, svržený Vilémem Oranžským; dožil ve vyhnanství v Saint-Germain, kde roku 1701 zemřel po mrtvici.↩