Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola čtvrtá

Smrt kardinála Saly. — Jeho původ, jeho vzestup, jeho povaha. — Bissy kardinálem. — Původ Bissyů. — Tři další italští kardinálové. — Původ, povaha a vzestup Masseiho. — Mravy a povaha nuncia Bentivoglia. — Jezuité dosahují rozsudku, podle něhož se jejich řeholníci, propuštění představenými, mohou až do věku třiceti tří let vrátit k dědickému podílu ve své rodině. — Mallorka atd. podrobena španělskému králi rytířem z Asfeldu, který za to dostává Zlaté rouno. — Neslýchaná prostituce Zlatých roun. — Rubí, vůdce katalánské vzpoury; kdo to byl. — První prezident provdává svou druhou dceru za syna pana z Ambres. — Úspěch tohoto sňatku. — Jaké byly obě dcery prvního prezidenta. — Sňatek vévody z La Rocheguyon se slečnou z Toiras. — Cellamare, španělský velvyslanec, přijíždí do Paříže, pak do Marly, kde se usadí. — Králova malichernost. — Boulainvilliers; kdo to byl. — Jeho povaha; jeho pravdivé i mylné předpovědi. — Voysin dostává šest set tisíc livrů odměny z neúplných stavů vojsk. — Král chce jet dát konstituci zaregistrovat bez výhrad na lit de justice. — Rozhovor mezi vévodou z Orléans a mnou o té věci, zajímavý svými důsledky, ale bez účinku, protože král do parlamentu jet nemohl. — Smrt a povaha Chauvelina, generálního advokáta; rozdělení toho, co po něm zbylo. — Vzpoura vojsk kvůli chlebu. — Krásný konec a smrt maršála Rosena. — Vévoda z Ormondu prchá z Anglie do Francie. — Princezna des Ursins se loučí s králem v Marly, kde ji vidím naposledy. — Nejistota princezny des Ursins, kde se usadit. — Spěšně odjíždí do Lyonu, pak do Chambéry; usazuje se v Janově, nakonec v Římě. — Její život v Římě až do smrti.

Kardinál Sala1, prelát docela jiného ražení, zemřel několik dní nato na cestě do Říma pro svůj klobouk. Byl to Katalánec z nejspodnější vrstvy lidu, který se ukázal mít ducha i ctižádost a který se, aby se vymanil ze své nízkosti a zkusil štěstí, dal ve své zemi k benediktinům. Náhoda chtěla, že když do Barcelony přišel arcivévoda2, vzali jeho štolbové Salova otce za kočího. Syn se snažil té náhody využít, dát se arcivévodovi poznat a vejít ve vážnost u jeho ministrů. Jeho duch se celý obracel k intrikám a ke vzpouře. Rozséval ji ve všech klášterech města i provincie a všude v nich vystupoval jako hlava, vůdce a největší buřič. Prokázal arcivévodovi skutečně velké služby svou smělostí a obratností svých pletich, takže se tomuto princi zdálo nezbytné Salu povýšit, aby mu mohl sloužit ve větším. Z té úvahy ho učinil gironským biskupem. Jeho buřičské úspěchy v této hodnosti byly takové, že ho arcivévoda přeložil na biskupství barcelonské, kde nabyl takové váhy i u samého arcivévody, že od něho dosáhl nominace na kardinálství a toho, že papež3 byl přes svůj spravedlivý odpor k takovému člověku donucen prohlásit ho kardinálem, když úspěchy spojeneckých zbraní papeže přiměly, aby konečně uznal arcivévodu za španělského krále a neodvažoval se v ničem znelíbit císaři4.

Španělský král se touto promocí cítil velmi uražen a dal Salu vypovědět, aniž na ni bral ohled. Když Katalánsko pozbylo prostředků k dalšímu odboji a Barceloně hrozilo obléhání a tresty za vzpouru, vůdcové se většinou uchýlili do hor nebo opustili zemi. Sala se nalodil a dostal se, jak mohl, do Avignonu. Tam byl potrestán neduhy, které ho tam držely skoro pořád na lůžku, aniž však utlumily ducha vzpoury, který mu přešel v přirozenost. Nic neopomněl, aby se vrátil do Barcelony navzdory španělskému králi. Císař na to u papeže naléhal ze všech sil a papež, který se bál jeho moci v Itálii a dobře věděl o přízni arcivévody, tehdy již císaře, k Salovi, se snažil španělského krále všemi možnými cestami zviklat a neustále mu předkládal, jaké je to násilí držet biskupa daleko od jeho stáda a vypovězeného ze své diecéze. Pevnost španělského krále přiměla papeže najít prostředek, jak získat čas a neurazit ani jednoho z obou panovníků. Spočíval v tom, že Salovi nařídil, aby si přede vším ostatním přijel převzít klobouk. Odjel tedy z Avignonu, vzteklý, že se mu nepodařilo vrátit se do Barcelony navzdory španělskému králi, a vydal se na cestu do Říma. Zemřel už velmi blízko cíle a ukončil tak rozpaky, které kvůli němu měli papež, císař i španělský král. Španělský král, pán Katalánska i Barcelony, tam bez obtíží jmenoval jiného biskupa a papež mu hned nato poslal buly.

Tento počestný kardinál byl zároveň důstojně nahrazen v posvátném kolegiu prelátem z méně nízkého těsta, se stejným zápalem a stejnou ctižádostí, jemuž prostředky nestály o nic víc, aby dosáhl tohoto cíle nejvyššího církevního štěstí, o nějž tak dlouho usiloval všemi možnými prostředky; ty snad nebyly tak otevřeně odporné, protože se mu tytéž příležitosti nenaskytly, ale v jiných ohledech jim svou vnitřní hodnotou sotva v čem ustupovaly, jak tu bylo vidět na různých rysech roztroušených v různých dobách a jak se ještě uvidí na dalších, vesměs dokonale odpovídajících proroctví, které tu bylo uvedeno a které o něm vyřkl jeho otec, jenž svého syna dokonale znal. Z těchto posledních slov se snadno uhodne, že mluvím o Bissym5, biskupovi z Meaux a držiteli opatství Saint-Germain-des-Prés, který díky králově autoritě a zištným intrikám jezuitů, jimž byl po celý život zaprodán tělem i duší, dosáhl toho, že koruny svolily, aby jeho promoce byla uspíšena. Byla tedy uspíšena skoro o čtyři roky, neboť byl jmenován jako čtvrtý spolu se třemi Italy, jimiž byli Caraccioli, biskup z Aversy, proslulý ještě víc svatostí života než rodem, Scotti, guvernér Říma, a Marini, papežův hofmistr.

Massei, komorník a papežův důvěrník, přinesl novému kardinálovi biret. Massei byl synem městského trubače ve Florencii; od mládí vstoupil do služby preláta Albaniho. Byl to muž ducha a rozumu, dobrých mravů, rozvážný a uměřený. Tyto vlastnosti se zalíbily jeho pánovi, který ho ve své skromné domácnosti postupně povyšoval a dal mu důvěru, jež trvala stále. Prelát Albani, když se stal kardinálem, učinil ho svým hofmistrem a pak komorníkem, když dosáhl papežského stolce. Rozepisuji se o Masseim proto, že nakonec nastoupil po Bentivogliovi na nunciaturu ve Francii, kde se dal milovat, vážit a ctít pro své dobré a přímé úmysly i pro moudrost a uměřenost svého chování, [tak] jako se tu ten druhý stal předmětem hrůzy jako nejnebezpečnější blázen, největší buřič, nejzhýralejší kněz a nejvzteklejší pes, jaký kdy přišel z Itálie, snad i za Ligy. Dlouho poté se Massei stal kardinálem a ve Francii po něm velmi želeli; opustil ji jen se slzami, a byl by v ní rád strávil život, kdyby v ní mohl mít z čeho důstojně žít a kdyby se kardinálství dalo snést s nunciaturou. Neodcházel s menší úctou, [aby se vrátil] do Říma, kde brzy nato dostal jednu ze tří velkých legací, kterou spravoval se stejnou schopností. Žije dosud, se stejnou schopností, v osmdesáti letech, jako biskup v Anconě. Přijel z opatství Saint-Germain-des-Prés v králově kočáře do Marly ve čtvrtek 18. července; na konci královy mše předal králi biret na pozlacené stříbrné míse a král jej vložil na hlavu Bissymu, který si pak šel do sakristie obléci červený šat, přišel králi poděkovat ke dveřím jeho kabinetu a vrátil se s Masseim do Paříže; podle zvyku mu poskytoval byt, povoz a veškeré vydržování po celou dobu, co byl Massei v Paříži.

Tito Bissyové se jmenují Thiard, pocházejí z Burgundska, byli drobnými soudci, pak rady presidiálních soudů v Mâconnais a Charolais, stali se generálními poručíky těchto malých soudních obvodů, získali Bissy, které nebylo ničím, udělali z něj postupně malé panství a rozšířili je, když je jejich malé štěstí přivedlo do parlamentů v Dijonu a v Dole6, kde byli radami, pak prezidenty, a nakonec měli v tom dolském prvního prezidenta. Jejich slavným datem je jejich Pontus Thiard7, narozený v Bissy roku 1521, který se proslavil v písemnictví a jehož otec byl generálním poručíkem těchto podřízených soudů v bailliažích Mâconnais a Charolais. Byla to doba, kdy zářili učenci, jimž dodal nového života František I.; tento byl prvním latinským básníkem své doby a dopisoval si se všemi proslulými muži. To mu vyneslo biskupství v Chalon-sur-Saône, které předal svému synovci. Onen první prezident dolského parlamentu, jehož děti opustily talár, byl dědem otce starého Bissyho, otce kardinálova.

Jezuité, nadšení, že Bissy bude napříště moci vystupovat podle jejich přání, měli zároveň ještě jiný důvod k velké radosti. Je třeba jej vysvětlit. Mají tři sliby společné všem řeholníkům, chudobu, čistotu a poslušnost, z nichž poslední se u nich dodržuje přísně. Většina z nich u toho zůstane a nedojde až ke čtvrtému, k němuž připouštějí jen po dlouhém zkoumání oddanosti a nadání; je to neproniknutelné tajemství. Sami nevědí, kdo z nich složil čtvrtý slib, a ani ti, kdo k němu byli připuštěni, neznají všechny, kdo jej složili. Až do tohoto čtvrtého slibu, ten nepočítaje, nejsou jezuité vázáni ke svým řeholníkům: mohou je propustit, a protože to neplatí obráceně, je to pro jejich tovaryšstvo velkou výhodou. Jen ti, kdo složili čtvrtý slib, se považují za profesy; ostatní se u nich nazývají duchovní koadjutoři. Tito nejsou vyloučeni z žádných úřadů, které nemají význam pro tajné řízení, takže jsou mezi nimi i takoví, kteří jsou dokonce provinciály8. Nikdo z nich nemůže tovaryšstvo opustit, protože složili tři slavné sliby; ale protože vůči němu nejsou profesy, neboť nesložili čtvrtý, tovaryšstvo je může propustit bez jakékoli formality, prostě rozkazem odejít a svléci řádový šat. Tak může být starý duchovní koadjutor, který prošel úřady, kdykoli propuštěn, a to i aniž ví proč.

Potíž byla v tom, že se na žebrotu dostávali lidé, které jejich rodiny pokládaly za vázané a na tom základě se rozdělily o dědictví, s oporou v zákonech, jež pokládají za občansky mrtvé ty, kdo složili tři slavné sliby, ať už kdekoli, a kdo proti nim během následujících tří let nepodali námitku, jež by byla soudně uznána za platnou. Jezuité se tomu pokusili odpomoci při příležitosti jistého otce d’Aubercourt, kterého propustili. Z toho vznikl velký proces, na němž měla veřejnost velký zájem kvůli výjimce, kterou si jezuité snažili přisvojit, protože jezuita propuštěný takovým způsobem po deseti, dvaceti, někdy i třiceti letech by zruinoval svou rodinu vrácením svého podílu a všeho, co mezitím mohlo připadnout z dědictví a z přírůstků majetku, na nichž by měl svůj díl, i s úroky, jako by nikdy nesložil sliby. Jezuité, kteří nedoufali, že takový převrat prosadí u kteréhokoli soudu, měli dost vlivu, aby věc dali předložit králi, který jim ze své moci a přes všechno, co mohli namítnout téměř všichni soudci i kancléř Pontchartrain9, přisoudil většinu toho, co žádali. Mluvil jsem o tom v příslušné době. Otec Tellier, když viděl, že krále ohrožuje blízký konec, pokusil se získat zbytek toho, čeho nemohli dosáhnout při procesu d’Aubercourtově. Žádost byla jako minule předložena králi, který jako minule přibral několik státních radů, aby soudili spolu s jeho ministry v jeho přítomnosti. Bylo celkem dvanáct soudců a ne všichni následovali ty první. Zpravodajem byl Grisenoire10, dvorní referendář, velmi mladý, který byl mnohem později strážcem pečetí, určeným kancléřem i prvním ministrem, jehož funkce vykonával pod kardinálem Fleurym11, jenž ho na konci svého života zbavil úřadů a vyhnal. Jeho věk, jeho ctižádost, to, že byl synem Chauvelina, státního rady, a ještě víc bratrem Chauvelina, generálního advokáta u parlamentu, oddaného jezuitům bez výhrad, jim dávalo od něho všechno očekávat. Podal nejkrásnější zprávu na světě, ale nejsilnější a nejrázněji proti nim, což mu dělalo tím větší čest, čím méně se to od něho čekalo. Šest bylo jeho názoru, šest proti. Král se přidal k těm druhým a rozsudek prošel skoro tak, jak si to otec Tellier přál, bez jakéhokoli ohledu na veřejnost a na rozvrat rodin. Jediné zmírnění spočívalo ve stanovení věku třiceti tří let, do něhož propuštění jezuité napříště mohou dědit, jako by nikdy nebyli vázáni; po tomto věku už ale nedědí. Je pravda, že toto stanovení zmenšilo radost dobrých otců, kteří nechtěli žádné meze schopnosti dědit.

Rytíř z Asfeldu12, generálporučík, který byl mnohem později maršálem Francie, byl pověřen dobytím ostrova Mallorky, který nemá jiných měst než Mallorcu, zvanou také Palma, což je hlavní město, a Alcúdii. Vylodil se v Porto Petro s dvanácti španělskými prapory, stejným počtem francouzských a osmi sty jezdci, aniž narazil na jakýkoli odpor, zatímco se v Barceloně chystalo podobné nalodění, které se k němu mělo připojit. Šel obléhat Alcúdii, kde, jakmile byl otevřen zákop, měšťané donutili posádku, jež měla jen čtyři sta mužů, ke kapitulaci. Palma nečekala, až bude napadena. Velel v ní i na celém ostrově markýz z Rubí, hlavní vůdce katalánské vzpoury, s pověřením od císaře. Vydal jednu z bran, obdržel všechny válečné pocty a to, že bude se svými vojáky dopraven na Sardinii, místo do Neapole, o niž žádal. Odmítl podrobit se, přijmout amnestii španělského krále a odejít domů s navrácením svého majetku v Katalánsku, který nebyl nic moc. Byl to velmi drobný šlechtic, který před touto vzpourou nikdy nesloužil a který udělal lépe, že zůstal věrný císaři, jenž mu později svěřil významná velení. Měl v Palmě pluk císařských vojsk o dvanácti stech mužích. Nebylo to vinou kapitána anglické řadové lodi, který se tam ocitl, že se vojáci a měšťané nedali přimět k pořádné obraně: naléhal co nejúporněji a sliboval rychlou a silnou pomoc. Ostrovy Cabrera, Dragonera a Ibiza, která měla pevnost o pěti baštách, se podrobily zároveň. Leží velmi blízko Mallorky a podléhaly témuž velení.

Španělský král za tak snadnou výpravu poslal rytíři z Asfeldu Zlaté rouno a král mu dovolil je přijmout. Byl synem obchodníka se suknem, jehož krám i vývěsní štít jsou dosud v ulici13… Viděli jsme, jakého původu byl Ducasse; Bay, syn krčmáře z Besançonu, je dostal také. Tyto ušlechtilé volby byly později korunovány volbou muže taláru a pera, což nikdy nebylo vidět v žádném velkém řádu. Morville14, na němž byl tento vzácný příklad učiněn, projevil svou vděčnost vrácením infantky15, k němuž došlo velmi nedůstojně o měsíc později a jehož byl původcem, až tak, že v plné radě tvrdil, že španělský král nemůže v Evropě udělat nic dobrého ani zlého a že je třeba mu dceru poslat zpět bez jakýchkoli okolků a opatření, třeba i dostavníkem, aby to bylo rychleji. Chtěl se zalíbit panu Vévodovi, tehdy prvnímu ministrovi.

Viděli jsme, jaké bláznovství se šířilo od jednoho k druhému: procházet se v noci po Cours a pořádat tam občas večeře a hudbu. Tatáž choutka trvala [i toho roku]; ale nepřístojnosti, které se tam děly, a něco ještě horšího, přes pochodně, které většina kočárů vezla, vedly k zákazu těchto nočních procházek, jež na počátku července navždy ustaly.

První prezident16, který byl vdovec, měl jen dvě dcery. Byly bohaté; a aby si přišli na své i podivíni, jedna byla černá, mastná, k vystrašení ošklivá, hloupá a upjatá k tomu, nábožná na výsost; druhá zrzavá jako kráva, s bílou pletí, duchaplná a světská, s touhou po svobodě a po tom vynikat. Ač mladší, byla provdána první, za Lautreka, syna pana z Ambres, který byl tak dobrý, že se do ní zamiloval. Za svou lásku byl špatně odměněn; nikdy se mu nepodařilo svou krásku obměkčit; ta poznala, s kým má co do činění, a dovedla z toho těžit. Ubohý manžel kvůli tomu opustil službu i Paříž — po pravdě to nebyla žádná ztráta — a uzavřel se na venkově. Neměli děti. Je to starší bratr Lautrekův, nyní generálporučík a rytíř řádu, kdo se oženil se sestrou vévody z Rohanu.

Vévoda z La Rochefoucauld oženil zároveň svého syna, vévodu z La Rocheguyon, nynějšího vévodu z La Rochefoucauld, se slečnou z Toiras, bohatou dědičkou, narozenou a vychovanou v Languedocu u své matky, odkud nikdy nevyjela. Tento sňatek sjednal Bâville17, intendant, či spíš král této provincie. Byl důvěrným přítelem matky; a viděli jsme důvod důvěrnosti, která se mezi pány z La Rochefoucauld a Lamoignony udržovala od obratného a smělého ověření listin o povýšení La Rochefoucauld na vévodství. Tato dědička byla poslední z toho rodu a nepocházela od maršála z Toiras, který nebyl ženatý. Její babičkou byla Élisabeth d’Amboise, hraběnka z Aubijoux, která díky osudu svého bratra, jehož zabil v souboji Boisdavid, zdědila část jeho majetku.

Princ z Cellamare18, španělský velvyslanec, přijel do Paříže. O čtyři dny později přišel do Marly ke královu vstávání a král mu hned potom udělil slyšení ve svém kabinetu. Odtud šel k vévodovi z Orléans, kterému předal velmi vlídný dopis španělského krále v odpověď na dopis, který mu, jak jsme viděli, tento princ napsal. Velmi brzy nato přijel tento velvyslanec znovu do Marly složit poklonu. Král mu slíbil první byt, který se tam uvolní. Zde i ve Španělsku se velvyslanec ze zákona účastní všech cest jako velvyslanec rodu. Paní ze Saint-Simon, která potřebovala lázně ve Forges, požádala krátce nato o svolení tam jet. Bydleli jsme v prvním pavilonu dole na straně kaple. V den, kdy odjížděla do Paříže, nás, právě když jsme usedali ke stolu, překvapil příchod Bloina, za nímž šlo několik pomocníků z královského skladu nábytku. Řekl mi, že ho král pověřil, aby mě požádal o přenechání tohoto přízemí pavilonu princi z Cellamare a abych se přestěhoval do bytu naproti kapli, nahoře, aniž vysvětlil, jak to, že je prázdný. Ujistil mě, že král chce, abych se měl dobře, a že tam budu bydlet velmi pohodlně. Dodal, že si král přeje, abych se tam okamžitě přestěhoval, a že je toho tak netrpělivý, že mu nařídil přivést pomocníky ze skladu nábytku, aby mým lidem pomohli všechno rychle přenést. Poobědvali jsme, paní ze Saint-Simon odjela a já se ihned přestěhoval. Moji lidé mi řekli, že přišla spousta pomocníků ze skladu nábytku i Bloin ještě jednou a že vše bylo hotovo v okamžiku. Nevěděl jsem, čemu takový spěch přičítat: dozvěděl jsem se to nakonec, když jsem šel spát.

Moji lidé mi vyprávěli, že jsem v bytě Courtenvauxově, který jako kapitán Sta Švýcarů měl stálý byt vedle bytů ostatních úřadů komory, šatny a kaple; že kolem desáté přijel cestovní kočár. Byl to Courtenvaux, který, překvapen, že oknem vidí světlo ve svém pokoji, poslal zjistit, co to je. Jeho lokaj vyšel nahoru celý v holínkách a byl ještě víc [překvapen], že tam našel usazené mé lidi, a šel to říci svému pánovi. Ten vzkázal, že je to jeho byt a že tam přece musí spát. Moji lidé vyprávěli jeho sluhovi, jakým způsobem jsem se přestěhoval, a odpověděli, že odtud neodejdou a že jeho pán ať jde za Bloinem a zjistí s ním, co s ním bude. Courtenvaux neměl jinou možnost. Bloin mu jménem krále řekl, že je už osmnáct dní nepřítomen bez dovolení; že se mu to stává při každé cestě; že král má té svévole dost a že jeho byt schválně ve spěchu obsadil, aby se do něj nemohl vrátit, naučil se slušnosti a okusil tu potupu, že bude po zbytek cesty z Marly vyloučen. To jsou takové malichernosti, od nichž koruna lidskou přirozenost neosvobozuje.

Vévoda z Noailles byl s Boulainvilliersem19 v úzkém styku a seznámil mě s ním. Byl to muž urozený, který se vydával za příslušníka rodu Croï, nebyl valně zámožný, málo sloužil, měl ducha a velké vzdělání. Výtečně ovládal dějiny, zvláště francouzské, jimž se velmi věnoval, především dávnému duchu a dávnému zřízení francouzskému a různým stupňům jeho úpadku až k dnešní podobě. Probádal také genealogie království; nikdo mu v těchto dvou oborech nepopíral schopnosti a jen velmi málo lidí převahu, v níž ho velmi podporovala dokonalá, přesná a jasná paměť. Byl to muž prostý, mírný, od přírody až pokorný, ač si byl vědom své síly, velmi vzdálený tomu, aby se čímkoli chlubil; ochotně vysvětloval, co věděl, aniž se snažil cokoli předvádět, a jeho skromnost byla vzácná ve všech ohledech. Byl však zvědavý do krajnosti a měl také tak volného ducha, že nic nebylo s to jeho zvědavost zadržet. Oddal se proto astrologii a měl pověst, že v ní velmi dobře uspěl. Byl v té věci velmi zdrženlivý; mluvit s ním o tom mohli jen jeho důvěrní přátelé, a jen jim byl ochoten odpovídat. Vévoda z Noailles po takové zvědavosti dychtil a oddával se jí, kdykoli našel lidi, o nichž se říkalo, že ji umějí ukojit.

Boulainvilliers, jehož rodina i záležitosti byly ve velkém nepořádku, pobýval velmi často na svém statku Saint-Cère u moře v kraji Caux, který není příliš daleko od Forges. Přijel tam navštívit známé a, myslím, sbírat novinky, na něž byl kvůli svým výpočtům zvědavý. Navštívil tam paní ze Saint-Simon a tolik ji obcházel, aby se dozvěděl novinky o králi, že snadno pochopila, že si myslí, že našel spolehlivější, než jaké se o něm vykládaly. Dala mu najevo, co si myslí; nějakou dobu se bránil a nakonec se vzdal. Zeptala se ho tedy, co soudí o zdraví krále, které viditelně ubývalo, ale jehož konec se ještě nezdál blízký, a který nic nezměnil v běhu svých dní ani v ničem ze svého obvyklého způsobu života. Bylo to tehdy kolem 15. nebo 16. srpna. Boulainvilliers jí nezatajil, že nevěří, že by král měl ještě dlouho žít, a když se dal ještě pobízet, řekl jí, že podle něho zemře na den svatého Ludvíka, ale že dosud nemohl své výpočty ověřit dost přesně, aby za to ručil; že je si nicméně jist, že král bude ten den na pokraji smrti, a pokud jej přežije, zemře jistě 3. září. O dva dny později, když jsem viděl, že král slábne, vzkázal jsem paní ze Saint-Simon, aby se vrátila. Ihned odjela a po příjezdu mi vyprávěla, co jsem právě uvedl. Dávno před smrtí španělského krále20 předpověděl, že ani Monseigneur21, ani žádný z jeho tří synů nebudou ve Francii vládnout. O mnoho let předem předvídal smrt svého jediného syna i svou vlastní, což událost potvrdila, ale v mnoha jiných se hrubě zmýlil, jako u dnešního krále, o němž se, a to opakovaně, domníval, že brzy zemře, u kardinála a maršálky z Noailles, u pana vévody z Grammontu a pana Le Blanca22, kteří měli být zabiti při vzpouře v Paříži, a u vévody z Orléans, který měl zemřít po dvou letech vězení, aniž z něho vyšel. Víc příkladů nepravdivých ani pravdivých uvádět nebudu; to stačí, aby se ukázala klamnost, marnost a nicotnost této domnělé vědy, která svádí tolik duchaplných lidí a o níž sám Boulainvilliers, jakkoli jí byl zaujat, měl tu poctivost přiznat, že se nezakládá na žádném principu.

Pan du Maine nebyl jediný, kdo z posledních chvil králova života vytěžil všechno možné. Voysin23 mu posloužil dost dobře, aby za to byl ještě odměněn, kromě úřadů, v nichž vládl, ale které byly nezbytné pro vládu a zbožštění vévody du Maine a jeho rodiny. Voysin chtěl majetek, protože už neměl na jaká místa ani pocty pomýšlet. Dostal dvě stě tisíc tolarů z přebytku plynoucího z neúplných stavů vojsk, což proti němu vyvolalo všeobecný křik, který byl tou nejmenší z jeho starostí24.

Otec Tellier, který nedokázal prosadit svůj národní koncil, kde se on i Bissy zaručovali, že dají přijmout konstituci25, viděl se zoufalstvím nebezpečí, které jí hrozí, kdyby král zemřel dřív, než bude přijata. Vynaložil tedy poslední úsilí. Král si kvůli tomu několikrát povolal do Marly prvního prezidenta a parket. D’Aguesseau26, generální prokurátor, byl ten, kdo držel nejpevněji. Mesmes, první prezident, plul mezi dvorem a svým sborem. Fleury27, první generální advokát, vkládal všechen svůj důvtip a všechnu svou jemnost — a nikdo neměl víc jednoho ani druhého — do toho, aby získal čas, aniž se příliš čelně stavěl na odpor. Chauvelin, druhý generální advokát, plný ducha, vědění a rozhledu, neměl jiného boha ani zákona než svou kariéru. Byl zaprodán jezuitům a všemu, co mu ji mohlo opatřit a posunout. Tellier, jist si jím, ho uvedl do tajné důvěry krále, který si ho už skoro rok často povolával, dával ho vpouštět zadem a pracoval s ním tajně mezi čtyřma očima. Blancménil28, syn Lamoignonův, sluha pro všechno a jako všichni jeho příbuzní otrok jezuitů, nebyl s to platit ničím jiným než poklonkováním. Na základě několika slov, která králi unikla, nepochybně schválně, aby zastrašil, se tušilo nějaké násilné rozhodnutí. Manželka generálního prokurátora, sestra pana d’Ormesson, nabádala manžela, aby byl o to pevnější, že je ve špatné společnosti, a když se chystal odjet do Marly, zapřísahala ho při objetí, aby zapomněl, že má ženu a děti, aby svůj úřad i kariéru pokládal za nic a za všechno svou čest a svědomí. Tak ctnostná slova měla svůj účinek. Vydržel nápor téměř sám. Mluvil stále s takovou úctou, takovým rozhledem a takovou silou, že ho ostatní neodvážili opustit, takže se do něho král, rozhořčený takovým odporem, pustil tak, že byl blízko toho, aby přišel o úřad. Fleury, který ho nejlépe podporoval, měl o ten svůj velký strach; ale toto násilí, které by jen rozjitřilo mysli, nebylo otci Tellierovi k užitku. Ač byl ke kouzlu pomsty velmi citlivý, nechtěl se odchýlit od cíle a dosáhl u krále tolik, že překonal všechny jeho téměř nepřemožitelné odpory, ba i jeho zdraví, takže král prohlásil, že po návratu z Marly pojede do Paříže uspořádat lit de justice29 a sám se přesvědčit, zda bude mít dost vlivu, aby dal konstituci zaregistrovat bez výhrad. Oznámil to parlamentu, kde se rozšířila hrůza, avšak ne tak všeobecná, aby se věc nedala pořádně zvažovat, a především u dvora a ve velkém světě, kde se už nemluvilo o ničem jiném.

Vévoda z Orléans, který dobře věděl, co si myslím o konstituci, a který mi často říkal, co si o ní myslí on sám, se mě zeptal, co při této příležitosti udělám. Odpověděl jsem mu, že povinnost a přísaha pairů jsou jednoznačné, pokud jde o závazek být králi nápomocni v jeho vysokých a důležitých záležitostech; že se podařilo udělat takovou záležitost z pouhé školské lumpárny; že pairové budou na ten lit de justice pozváni, jako jsou vždy jménem krále zváni velmistrem ceremonií; že tedy nebudu váhat se dostavit. Že předtím nenechám nic, co by se dalo najít, kromě toho, co bych chtěl, aby se našlo; že budu mít připravené nějaké peníze a svůj cestovní kočár; že potom půjdu na lit de justice a že, maje svědomí, čest, zákony království, spravedlnost a pravdu k ochraně a za ně odpovědnost, budu se dobře střežit hlasovat čepicí30, nýbrž promluvím ze všech sil proti konstituci, jejímu zaregistrování a přijetí, se vší úctou ke králi a k jeho autoritě a se všemi ohledy, jaké do toho budu moci vložit, a zároveň pevně přesvědčen, že se ze zasedání nevrátím domů a že vyváznu lacino s vyhnanstvím, nepůjdu-li do Bastily. Při této pohotové odpovědi se na mě vévoda z Orléans, který mě znal příliš dobře, aby pochyboval o opravdovosti a pevnosti mého rozhodnutí, chvíli díval, pak mě objal a řekl mi, že je nadšen, když ví, že jsem se takto rozhodl; že to nejen schvaluje, ale že naloží úplně stejně, s tím rozdílem — jehož celá tíha by ho neotřásla —, že bude mluvit z místa, které nemá mezi králem a jím nic, takže král neztratí ani slovo z jeho řeči, bude si ho prohlížet od paty k hlavě a bude se tak třást zlostí, že vidí, jak mu on vzdoruje do očí, že nevěděl, co všechno ho z toho může potkat. Mluvili jsme o tom spolu ještě několikrát a vzájemně se v tom utvrzovali, až po návratu do Versailles, když se král chystal jet do parlamentu, mu to jeho zdraví nedovolilo a lit de justice padl, a s ním i registrace, která mu tolik ležela na srdci. Nebyl bych se rozepisoval o rozhodnutí, k jehož provedení nemohlo dojít, kdybych nepokládal za stejně důležité jako zajímavé ukázat vévodu z Orléans takového, jakým se mi sám ukázal, abychom ho potom viděli takového, jaký byl v téže záležitosti, která zůstala zcela táž a beze změny, leda rozvinutější, zjevnější a, je-li to možné, ještě odpornější ve všech ohledech.

Chauvelin, generální advokát, zemřel krátce nato na neštovice, stejně jako jeho přítel Rothelin a ještě třetí muž, kteří spolu večeřeli večer předtím, než je ta nemoc zachvátila, a ta je třetího dne zabila. Tento soudce, který mířil k nejvyššímu štěstí, vyznamenaný — což u parketu nemělo příkladu — úřadem v Řádu Svatého Ducha, zasvěcený do největší královy důvěry v tajných záležitostech, a který, aby se od ní nevzdálil a neztratil půdu, odmítl římské poslání, jež pak dostal Amelot, měl příjemný zjev, mnoho ducha, obratnosti, umění intrik, schopností a pohotovosti, lehkou výmluvnost, velkou snadnost v chápání, práci, vyjadřování a mluvení z patra. Příliš ctižádostivý, než aby se zastavoval před prostředky k jejímu ukojení, příliš oddaný rozkošem, než aby mu jeho zdraví a práce byly vůči nim hrází. Byl ještě v prvním mládí a zabil se tak předčasně. Zanechal jen dceru, později provdanou za prezidenta Talona, a syna, který se stal prezidentem parlamentu (à mortier). Jeho otec dostal svolení prodat jeho úřad v řádu a dosáhl úřadu generálního advokáta pro svého druhého syna Grisenoira, kterého jsme právě viděli jako zpravodaje ve věci jezuitů, kteří mu to neodpustili. Je to tentýž, který měl pečeti za kardinála Fleuryho a jehož vzestup i pád si odpovídaly. Otec, státní rada, byl velmi dobrý člověk: nevím, kde jeho dva synové vzali tolik ctižádosti.

Voysin, jehož tvrdost se rovnala jeho neschopnosti a který mohl mít své osobní důvody přát dodavatelům proviantu, donutil vojska přes všechna možná upozornění odebírat komisární chléb, a to za vyšší cenu, než byla na trzích. Postupně se v posádkách od Štrasburku až po přímořské pevnosti ve Flandrech utvořila souvislá síť vzbouřeneckého dorozumění, která náhle propukla a při níž bylo několik důstojníků zabito, když se chtěli svým vojákům postavit. Naštěstí ji du Bourg, který velel ve Štrasburku a v Alsasku a byl dobře podporován důstojníky všech hodností, udusil v zárodku tím, že dal vojákům rozdělit peníze, ale zároveň je donutil chléb odebírat, aby nemusel ustoupit. Tento příklad zapůsobil na celou tu síť; vše bylo uklidněno, ale všude penězi, a postupně se už vojska k odebírání chleba nenutila.

Maršál Rosen31 zemřel v osmaosmdesáti letech, zdravý na těle i na duchu až do toho věku. Představili jsme ho při jeho povýšení k maršálské holi. Nikdy nevelel armádě a nebyl toho schopen, ale často křídlům, velkým oddílům a jízdě, jejímž generálním polním mistrem byl dlouho, a to všechno se schopností. Obvykle býval pověřen shromážděním armády na začátku tažení. Na koni často nepříjemný, prchlivý pro nic a proto se mu přední důstojníci vyhýbali; pěšky a u stolu, který vedl velký a vybraný, nejlepší člověk na světě, mírný, zdvořilý, předcházivý, štědrý, ochotný a velmi otevřené ruky k tomu, kdo potřeboval; vždy mimořádně dobře vybaven koňmi. Byl to vysoký, velmi hubený muž, který měl náramně vzhled válečníka a mluvil hatmatilkou napůl francouzskou a napůl německou. Měl ducha a jemnost: poznal slabost krále a jeho ministrů pro cizince; vyčítal svému synovi, že mluví příliš dobře francouzsky; ten byl jinak ubožák, ale statečný, a zemřel jako generálporučík. Oženil ho s jednou Grammontovou z Franche-Comté, která se ukázala jako velmi schopná žena doma i navenek, která k němu velmi přilnula a kterou on velmi miloval; a přitom rozumná a ctnostná. Po ryswickém míru se uchýlil na statek, který měl v Horním Alsasku a jehož zámek i zahrady dal velmi pěkně upravit. Jeho snacha vedla dům a měla tam vždy dobrou společnost; maršál odtud vyjížděl už jen jednou do roka navštívit krále, který ho vždy přijímal s vyznamenáním, a strávit nanejvýš osm nebo deset dní v Paříži nebo u dvora. Potom si postavil malý dům na konci svých zahrad, kam se kolem osmdesáti let uchýlil, aby myslel už jen na svou spásu. Občas se vídal se společností na zámku a rychle se vracel k sobě a den trávil zbožnými cvičeními, dobrými skutky a procházkami pěšky nebo vyjížďkami na koni. Nelze učinit důstojnější, moudřejší ani křesťanštější konec; byl to také velmi poctivý muž.

V téže době bylo v Anglii krajní pronásledování předních toryů, zvláště ministrů královny Anny a všech, kdo měli podíl na jejím míru. Už jsme o tom mluvili jinde. Hrabě z Oxfordu32, který byl lordem nejvyšším pokladníkem a jehož hlavu chtěl dvůr mít, se sám u přepážky parlamentu bránil tak mocně, a zároveň tak ušlechtile, že se proti vší naději z věci dostal. Vévoda z Ormondu33, neméně ohrožený, se ocitl obklíčen ve svém domě v Richmondu u Londýna. Unikl, přeplavil se do Francie a v tuto dobu přijel do Paříže.

Stav krále, jehož zdraví viditelně ubývalo, vyvolal v princezně des Ursins strach, že se možná náhle ocitne v moci vévody z Orléans. Začala tedy vážně myslet na to, jak se jí vymknout, aniž ovšem ještě věděla, kde se usadí, a dala krále požádat o svolení přijet se s ním rozloučit do Marly. Přijela tam z Paříže v úterý 6. srpna, s časem odměřeným tak, aby dorazila v hodinu, kdy král vychází od oběda, totiž kolem druhé. Byla ihned uvedena do králova kabinetu, kde s ním zůstala mezi čtyřma očima víc než dobrou půlhodinu. Přešla hned do kabinetu paní z Maintenon, s níž byla hodinu, a odtud šla nasednout do kočáru, aby se vrátila do Paříže. O tom, že se loučí, jsem se dozvěděl teprve z jejího příjezdu do Marly, kde jsem měl starost, jak se s ní setkat. Náhodou mě napadlo jít vyhledat její kočár, abych se u jejích lidí informoval, kde se v Marly zdržuje, a jiná náhoda ji tam přivedla v nosítkách, právě když jsem s nimi mluvil. Zdála se velmi ráda, že mě potkala, a dala mi přisednout do kočáru, kde jsme spolu zůstali bezmála hodinu a velmi volně rozmlouvali. Nezatajila mi své obavy, chlad, který k sobě vycítila při obou slyšeních přes všechnu zdvořilost, kterou jí král i paní z Maintenon projevili, prázdnotu, kterou nalézala u dvora i v Paříži, a konečně nejistotu, v níž stále byla, pokud jde o volbu bydliště; to vše podrobně, a přece bez nářků, bez lítosti, bez slabosti, vždy uměřeně, vždy jako by šlo o někoho jiného, a povznesena nad události. Lehce se dotkla Španělska, vlivu, ba převahy, kterou tam královna nabývá nad králem, dávajíc mi najevo, že to nemohlo být jinak, lehce a skromně přecházejíc kolem královny a stále chválíc laskavost španělského krále. Obava z podívané pro kolemjdoucí ji přiměla náš rozhovor ukončit. Projevila mi tisíc přátelských pozorností a lítost, že jej musí zkrátit, slíbila mi, že mi před odjezdem dá vědět, aby mi věnovala ještě jeden den, řekla mi tisíc věcí pro paní ze Saint-Simon a projevila, jak si cení toho důkazu přátelství, který jsem jí tu dával přes své spojení s vévodou z Orléans. Jakmile jsem ji viděl odjet, šel jsem k vévodovi z Orléans a řekl mu, co jsem právě udělal; že to nebyla návštěva, ale setkání; že je pravda, že jsem se nemohl zdržet, abych ji nevyhledal, aniž by tím byla dotčena návštěva při odjezdu, kterou mi dovolil. On i vévodkyně z Orléans to nevzali ve zlém; plně nad ní zvítězili a byli blízko tomu, aby ji viděli navždy opustit Francii, a to bez naděje ve Španělsku.

Až dosud se paní des Ursins, bavená zbytkem přátel či známých, rozmnoženým o přátele pana z Noirmoutiers34, u něhož bydlela a který jich měl mnoho, pomalu zabývala uspořádáním svých záležitostí při tak velké změně a stahováním svého majetku ze Španělska. Strach, že by se mohla velmi rychle ocitnout v moci prince, kterého tak krutě urazila a který jí od jejího příjezdu do Francie dával najevo, že to cítí, uspíšil všechna její opatření. Její hrůzu ještě zvětšila obrovská změna, kterou na králi při tomto posledním slyšení shledala oproti tomu, které u něho měla po svém příjezdu. Už nepochybovala, že jeho konec je velmi blízký, a veškerá její pozornost se obrátila jen k tomu, aby ho předešla a byla dobře zpravována o zdraví, které pokládala za jedinou záruku své bezpečnosti ve Francii. Znovu poděšena zprávami, které o něm dostala, nedopřála si už na nic čas a 14. srpna spěšně odjela, doprovázena svými dvěma synovci až do Essonnes. Neměla kdy pomyslet na to, aby mi dala vědět, takže od našeho rozhovoru v jejím kočáře v Marly jsem ji už neviděl. Vydechla si teprve, když dorazila do Lyonu.

Opustila záměr uchýlit se do Holandska, kde ji generální stavy nechtěly. Sama ji pak omrzela rovnost a jednotvárnost republiky, které v ní vyvažovaly potěšení ze svobody, jíž se tam užívá. Nemohla se však odhodlat vrátit se do Říma, na jeviště, kde kdysi vládla, a ukazovat se tam znovu jako vypovězená a stará, jakoby v útulku. Obávala se navíc, že tam bude špatně přijata po uzavření nunciatury ve Španělsku a po sporech, které mezi oběma dvory byly. Ztratila tam mnoho přátel a známých; vše se tam za patnáct let její nepřítomnosti obměnilo a cítila, do jakých rozpaků by se tam dostala vůči ministrům císaře a obou korun a jejich předním stoupencům. Turín nebyl dvůr hodný jí; sardinský král35 s ní nebyl vždycky spokojen a oba o sobě navzájem věděli příliš mnoho. V Benátkách by nevěděla, co dělat ani co se sebou. Takto zmítaná a nerozhodnutá se dozvěděla o králově umírání, ve zprávách vždy zveličeném. Zmocnil se jí strach, že se v době jeho smrti bude nacházet v království. Okamžitě odjela, aniž věděla kam, a jen aby z něho vyjela, jela do Chambéry jako do nejbližšího bezpečného místa a dorazila tam bez dechu. Toto místo bylo její první zastávkou. Dopřála si tam čas vybrat si, kde se usadit, a zařídit se k tomu. Po zralé úvaze dala přednost Janovu; zalíbila se jí tamní svoboda, styk s bohatou a početnou šlechtou, krása místa i podnebí a jakési středisko a střed mezi Madridem, Paříží a Římem, s nimiž stále udržovala styky a po všem, co se tam dělo, hladověla. Zhroucení tolika tak velkých skutečností a ještě vyšších záměrů nedokázalo zdolat její naděje, tím méně její touhy. Konečně rozhodnuta pro Janov, odebrala se tam. Byla tam dobře přijata, doufala, že tam postaví své stany, strávila tam několik let; nakonec ji však přemohla nuda, snad i zlost, že tam nemá dost váhy. Nemohla žít, aniž by se do něčeho vměšovala, a do čeho se vměšovat v Janově, je-li člověk žena a přestárlá? Obrátila tedy všechny své myšlenky k Římu; sondovala tamní dvůr, s námahou se sblížila se svým bratrem kardinálem z La Trémoille36, oživila staré styky, navázala znovu, s kým mohla slušně, všude ohledávala půdu, ale nade vše dbala, aby si zajistila, jak se k ní bude chovat vše, co mělo vazby na Francii a na Španělsko. Opustila tedy Janov a vrátila se do svého hnízda.

Netrvalo dlouho a přilnula tam k anglickému králi a královně37, a netrvalo dlouho a začala jim vládnout, a brzy zjevně. Jak smutné útočiště! Ale konečně to byl jakýsi stín dvora a slabý závan záležitostí pro tu, která se bez nich už neobešla. Dokonala tak svůj život ve velkém zdraví těla i ducha a v obrovském bohatství, které nebylo neužitečné ani tomuto žalostnému dvoru. Jinak v Římě málo vážená, vůbec nepočítaná, opuštěná vším, co zavánělo Španělskem, málo navštěvovaná těmi, kdo byli Francouzi, ale aniž by ze strany regenta zakusila cokoli nepříjemného, dobře placená Francií i Španělskem, stále zaujatá světem, tím, čím byla, i tím, čím už nebyla, ale bez nízkosti, s odvahou a velikostí. Ztráta kardinála z La Trémoille v lednu 1720 v ní přesto, bez přátelství na jedné i druhé straně, zanechala prázdnotu. Přežila ho o tři roky, uchovala si všechno zdraví, sílu a ducha až do smrti a odešla ve více než osmdesáti letech po velmi krátké nemoci v Římě 5. prosince 1722. Měla to potěšení vidět paní z Maintenon zapomenutou a odstrčenou v Saint-Cyru a přežít ji, a tu radost vidět přicházet do Říma, jednoho po druhém, své dva nepřátele, kteří upadli v nemilost stejně hlubokou jako ona a z nichž jeden padal z téže výše, kardinály del Giudice a Alberoniho, a těšit se z dokonalé bezvýznamnosti, ne-li pohrdání, do nichž oba upadli. Tato smrt, která by se před několika lety rozlehla celou Evropou, nevzbudila ani nejlehčí rozruch. Želel jí malý anglický dvůr a několik důvěrných přátel, k nimž jsem patřil a netajil jsem se tím, ačkoli jsem kvůli vévodovi z Orléans zůstal bez styku s ní; jinak se nezdálo, že by si kdokoli všiml, že zmizela. Byla to přesto osoba tak mimořádná po celý běh svého dlouhého života, která všude tak velkolepě a tak zvláštně vystupovala, ač různým způsobem, jejíž duch, odvaha, důmysl a pohotovost byly tak vzácné, konečně jejíž vláda ve Španělsku byla tak absolutní a tak zjevná a povaha tak důsledná a tak jedinečná, že by si její život zasloužil být sepsán a zaujal by místo mezi nejzajímavějšími kusy dějin doby, v níž žila.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Benet de Sala i de Caramany (1646–1715), katalánský benediktin, od roku 1698 biskup barcelonský, ve válce o španělské dědictví stoupenec arcivévody Karla; roku 1707 byl na rozkaz Filipa V. dopraven do papežského Avignonu, roku 1713 jmenován kardinálem a zemřel 2. července 1715. Saint-Simonovo líčení je nepřesné: Sala pocházel z gironské měšťansko-šlechtické rodiny, barcelonským biskupem se stal z nominace Karla II. sedm let před příchodem arcivévody a gironským biskupem nikdy nebyl.↩

  2. Vysvětlivka: Arcivévoda Karel (1685–1740), mladší syn císaře Leopolda I., byl ve válce o španělské dědictví spojeneckým uchazečem o španělský trůn jako „Karel III.“ se sídlem v Barceloně; od roku 1711 byl jako Karel VI. římským císařem. Zemřel 20. října 1740 ve Vídni po krátké nemoci, kterou tradice přičítá otravě houbami.↩

  3. Vysvětlivka: Klement XI. (Giovanni Francesco Albani, 1649–1721), papež od roku 1700; roku 1713 vydal bulu Unigenitus. Zemřel v Římě 19. března 1721.↩

  4. Vysvětlivka: Císařem je zde Josef I. (1678–1711), starší bratr arcivévody Karla, římský císař od roku 1705; pod jeho tlakem papež roku 1709 uznal arcivévodu za španělského krále. Zemřel 17. dubna 1711 ve Vídni na neštovice.↩

  5. Vysvětlivka: Henri de Thiard de Bissy (1657–1737), biskup v Toulu, pak v Meaux, od roku 1715 kardinál, horlivý zastánce buly Unigenitus.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Parlament Franche-Comté byl zprvu zřízen v Dole. Ludvík XIV. jej roku 1676 přenesl do Besançonu.↩

  7. Vysvětlivka: Pontus de Tyard (1521–1605), básník Plejády a biskup ze Chalon-sur-Saône.↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Provinciály se v několika řeholních řádech nazývali představení, jejichž pravomoc se vztahovala na všechny domy daného řádu v určitém územním obvodu.↩

  9. Vysvětlivka: Louis Phélypeaux, hrabě z Pontchartrainu (1643–1727), generální kontrolor financí a státní sekretář, v letech 1699–1714 kancléř Francie; roku 1714 se úřadu vzdal a odešel do ústraní. Zemřel 22. prosince 1727 na zámku Pontchartrain.↩

  10. Vysvětlivka: Grisenoire je Germain-Louis Chauvelin (1685–1762), v letech 1727–1737 strážce pečetí a státní sekretář zahraničních věcí, který v únoru 1737 upadl u kardinála Fleuryho v nemilost a byl poslán do vyhnanství.↩

  11. Vysvětlivka: André-Hercule de Fleury (1653–1743), biskup z Fréjus, vychovatel Ludvíka XV., od roku 1726 kardinál a až do své smrti fakticky první ministr. Zemřel 29. ledna 1743 v Issy ve věku 89 let.↩

  12. Vysvětlivka: Claude-François Bidal, rytíř z Asfeldu (1665–1743), generálporučík, roku 1715 dobyl pro Filipa V. Mallorku; maršálem Francie se stal roku 1734.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jméno je v rukopise vynecháno.↩

  14. Vysvětlivka: Charles-Jean-Baptiste Fleuriau, hrabě z Morville (1686–1732), státní sekretář zahraničních věcí v letech 1723–1727.↩

  15. Vysvětlivka: Infantka Marie Anna Viktorie (1718–1781), dcera Filipa V., byla od roku 1722 vychovávána ve Francii jako snoubenka Ludvíka XV.; roku 1725 ji vláda pana Vévody poslala zpět do Španělska, aby se král mohl brzy oženit.↩

  16. Vysvětlivka: Jean-Antoine de Mesmes (1661–1723), první prezident pařížského parlamentu v letech 1712–1723, stoupenec pana du Maine.↩

  17. Vysvětlivka: Nicolas de Lamoignon de Bâville (1648–1724), po více než třicet let intendant Languedocu, syn prvního prezidenta Lamoignona.↩

  18. Vysvětlivka: Antonio del Giudice, princ z Cellamare (1657–1733), španělský velvyslanec ve Francii, synovec kardinála del Giudice; roku 1718 byl po odhalení spiknutí proti regentovi, nazvaného podle něho, z Francie vyhoštěn.↩

  19. Vysvětlivka: Henri de Boulainvilliers (1658–1722), historik dávného francouzského zřízení a obhájce šlechtických výsad, zabývající se též astrologií.↩

  20. Vysvětlivka: Karel II. Španělský, poslední španělský Habsburk († 1. listopadu 1700), který odkázal korunu Filipovi z Anjou, pozdějšímu Filipu V.↩

  21. Vysvětlivka: Monseigneur, Ludvík Francouzský, Velký dauphin (1661–1711), jediný přeživší legitimní syn Ludvíka XIV.; jeho synové byli vévoda z Bourgogne, Filip V. a vévoda z Berry. Zemřel 14. dubna 1711 v Meudonu na neštovice.↩

  22. Vysvětlivka: Claude Le Blanc (1669–1728), státní sekretář války v letech 1718–1723 a znovu od roku 1726.↩

  23. Vysvětlivka: Daniel François Voysin (1654–1717), státní sekretář války od roku 1709, od roku 1714 též kancléř, stoupenec paní z Maintenon a pana du Maine. Zemřel 2. února 1717 v Paříži.↩

  24. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Pasáž od slov „Pan du Maine“ až po „z jeho starostí“ byla v předchozích vydáních vynechána.↩

  25. Vysvětlivka: Konstitucí se míní bula Unigenitus (1713) papeže Klementa XI., která odsoudila 101 vět z díla jansenisty Pasquiera Quesnela; ve Francii vyvolala dlouholetý spor, v němž proti jejímu bezvýhradnému přijetí stála část biskupů v čele s kardinálem z Noailles i pařížský parlament.↩

  26. Vysvětlivka: Henri-François d’Aguesseau (1668–1751), generální prokurátor pařížského parlamentu (1700–1717), pak kancléř Francie, odpůrce bezvýhradného přijetí buly Unigenitus. Zemřel roku 1751 v Paříži.↩

  27. Vysvětlivka: Guillaume-François Joly de Fleury (1675–1756), generální advokát pařížského parlamentu, od roku 1717 nástupce d’Aguesseaua v úřadu generálního prokurátora; odlišit od kardinála Fleuryho.↩

  28. Vysvětlivka: Guillaume de Lamoignon de Blancmesnil (1683–1772), generální advokát pařížského parlamentu, vnuk prvního prezidenta Lamoignona, v letech 1750–1768 kancléř Francie.↩

  29. Vysvětlivka: Lit de justice bylo slavnostní zasedání parlamentu za osobní přítomnosti krále, při němž král vynucoval registraci svých aktů.↩

  30. Vysvětlivka: Hlasovat čepicí (opiner du bonnet) znamenalo vyjádřit souhlas pouhým smeknutím čepice, bez vlastního projevu.↩

  31. Vysvětlivka: Conrad de Rosen (asi 1628–1715), livonský šlechtic ve francouzských službách, dlouholetý generální polní mistr jízdy, od roku 1703 maršál Francie; zemřel 3. srpna 1715 na svém zámku v Bollwilleru v Horním Alsasku.↩

  32. Vysvětlivka: Robert Harley, hrabě z Oxfordu (1661–1724), vůdce toryů a lord nejvyšší pokladník (1711–1714), strůjce utrechtského míru; roku 1715 byl obžalován z velezrady a téměř dva roky vězněn v Toweru, než ho Sněmovna lordů v červenci 1717 obžaloby zprostila. Saint-Simon dění zkracuje. Zemřel roku 1724 v Londýně.↩

  33. Vysvětlivka: James Butler, 2. vévoda z Ormondu (1665–1745), roku 1712 velitel britských vojsk ve Flandrech; roku 1715 uprchl před obžalobou z velezrady do Francie a přidal se k Jakubu (III.) Stuartovi. Zemřel v exilu v Avignonu.↩

  34. Vysvětlivka: Antoine-François de La Trémoille, vévoda z Noirmoutiers (1652–1733), slepý bratr paní des Ursins, v jehož pařížském domě se scházela početná společnost.↩

  35. Vysvětlivka: Viktor Amadeus II. Savojský; roku 1715 byl králem sicilským, sardinskou korunu získal až roku 1720 – Saint-Simon píše s odstupem let.↩

  36. Vysvětlivka: Joseph-Emmanuel de La Trémoille (1658–1720), mladší bratr paní des Ursins, kardinál od roku 1706, zástupce francouzských zájmů u římské kurie; zemřel v Římě v lednu 1720.↩

  37. Vysvětlivka: Anglickým králem a královnou jsou zde Jakub (III.) Stuart (1688–1766), syn Jakuba II., zvaný Pretendent, a jeho manželka Marie Klementina Sobieská (1702–1735), vnučka polského krále Jana III., s níž se oženil roku 1719 a od téhož roku žil v Římě; jejich syny byli Karel Eduard a Jindřich Benedikt, pozdější kardinál z Yorku. Nejde tedy o vdovu po Jakubu II. Marii Modenskou, která zemřela roku 1718 v Saint-Germain.↩