Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom dvanáctý (1714–1715)
Kapitola pátá
Nutnost na chvíli přerušit tak krátký zbytek králova života. — První část povahy vévody z Orléans. — Dobrotivost a její historie. — Neštěstí výchovy a mládí vévody z Orléans. — Pošetilost abbého Duboise, která ho u krále navždy zničí. — Povaha abbého, pozdějšího kardinála Duboise. — Druhá část povahy vévody z Orléans. — Vévoda z Orléans znamenitě vylíčený Madame. — Příhoda s falešným markýzem z Ruffecu. — Jaký byl vévoda z Orléans v náboženství. — Povaha vévodkyně z Orléans. — Saint-Pierre a jeho žena; jejich povaha. — Vévodkyně Sforzová. — Krátká odbočka o rodu Sforzů. — Povaha vévodkyně Sforzové.
Vláda Ludvíka XIV., dovedená až ke svému krajnímu konci, nyní už nenechává k vylíčení nic než to, co se odehrálo v posledním měsíci jeho života, a to nanejvýš. Tyto poslední události, tak zajímavé a tak důležité, aby byly vyloženy v nejpřesnější pravdě a jasnosti a v nejpřesnějším pořadí, jsou tak úzce spjaty s těmi, které bezprostředně následují po smrti tohoto panovníka, že je není možné oddělit. Neméně zajímavé a nezbytné je také vyložit plány, myšlenky, obtíže a různá řešení, jež se honila hlavou prince, který měl nutně stanout v čele království po dobu nezletilosti — ať už paní z Maintenon a vévoda du Maine učinili jakákoli opatření, aby mu ponechali jen jméno regenta —, dále to, co mu odejmout nedokázali, a jakou správu chtěl zavést. Zde je tedy místo vysvětlit tolik věcí; potom se vrátíme k vyprávění o posledním měsíci života zesnulého krále a o tom, co po něm následovalo. Než však vstoupíme na tuto trnitou dráhu, je namístě dobře představit, pokud to jde, toho, kdo je na ní první postavou, jeho vnitřní i vnější pouta a všechno, co se týká jeho osoby. Říkám pokud to jde, protože jsem za celý svůj život nepoznal nic tak nanejvýš rozporuplného, a to tak dokonale ve všem, jako vévodu z Orléans. Snadno se pozná, že ačkoli jsem ho viděl bez příkras po tolik let, ačkoli se přede mnou neskrýval, ačkoli jsem byl v těchto posledních letech jediný člověk, který se s ním chtěl stýkat, a jediný, jemuž se mohl svěřovat a skutečně se svěřoval s otevřeným srdcem, z důvěry i z nutnosti — pozná se, pravím, že jsem ho ještě neznal a že ani on sám se dokonale neznal. Pokud jde o obraz dvora, osob, záměrů, pletich a stran, ten je už hotov ze všeho, co bylo dosud vyprávěno a vysvětleno. Kdo si to připomene, uvidí jedním pohledem, jaký byl dvůr Ludvíka XIV. v těchto posledních dobách jeho života, i vynesené na světlo podrobnosti všech různých částí celého souboru tohoto divadla.
Vévoda z Orléans byl nanejvýš prostřední postavy, velmi plný, aniž byl tlustý, vzhledu a držení nenuceného a velmi vznešeného, se širokým, příjemným a velmi červeným obličejem, s černými vlasy a stejně tak černou parukou. Ačkoli tančil velmi špatně a v jezdecké akademii uspěl jen průměrně, měl ve tváři, v gestech a ve všem svém chování nekonečný půvab, a tak přirozený, že zdobil i jeho nejmenší a nejvšednější počínání. Když ho nic neomezovalo, byl velmi nenucený, mírný, vlídný, otevřený, snadno a půvabně přístupný, měl příjemný hlas a dar řeči zcela jemu vlastní, ať šlo o cokoli, s lehkostí a jasností, kterou nic nezaskočilo a která vždy překvapovala. Jeho výmluvnost byla přirozená i v nejobyčejnějších a nejvšednějších řečech a její přesnost byla stejná, ať šlo o nejabstraktnější vědy, které dokázal učinit srozumitelnými, o záležitosti vlády, politiky, financí, soudnictví, války, dvora, o běžný rozhovor, nebo o všechny druhy umění a mechaniky. Neméně užitečně se uměl posloužit dějinami a pamětmi a velmi dobře znal šlechtické rody. Osobnosti všech dob i jejich životy měl stále na paměti, a stejně tak intriky starých dvorů jako dvorů své doby. Kdo ho slyšel, byl by mu přisuzoval obrovskou sečtělost. Nic takového. Četl zběžně, ale měl tak neobyčejnou paměť, že nezapomínal věci, jména ani data a uváděl je přesně; a jeho chápavost byla tak silná, že i při takovém zběžném čtení to v něm bylo, jako by byl všechno přečetl velmi důkladně. Vynikal v řeči z patra, přesností i živostí, ať šlo o vtipné poznámky, nebo o pohotové odpovědi. Často mi vyčítal — a jiní ještě víc než on —, že ho nerozmazluji; ale často jsem mu také vzdal chválu, kterou si zaslouží jen velmi málo lidí a která nepříslušela nikomu tak právem jako jemu: že totiž kromě toho, že měl nesmírně mnoho ducha, a to rozmanitého, spojovala se v něm neobyčejná bystrost s tak velkou přesností úsudku, že by se nikdy v žádné věci nezmýlil, kdyby se byl v každé řídil prvním postřehem svého ducha. Tuto mou chválu bral někdy jako výčitku, a ne vždy neprávem; proto však nebyla o nic méně pravdivá. Přitom žádná domýšlivost, žádná stopa převahy ducha ani vědění; se všemi rozmlouval jako rovný s rovným a i ty nejschopnější vždy překvapoval. Ve společnosti nic tísnivého ani okázalého; a ačkoli si dobře uvědomoval, kým je, a to tak, že v jeho přítomnosti na to nebylo možné zapomenout, dokázal každému dodat volnosti a sebe sama postavit jakoby na roveň ostatním.
Vůči princům krve si ve všem pevně udržoval svou hodnost, a nikdo neměl vůči králi a synům Francie uctivější ani vznešenější vystupování, řeč a způsoby než on. Monsieur1 zdědil v plné míře statečnost králů, svého otce a děda, a celou ji předal svému synovi. Ačkoli vévoda neměl žádný sklon k pomluvám, tím méně k tomu, čemu se říká být zlomyslný, byl nebezpečný, když šlo o statečnost druhých. Nikdy o ní nevyhledával řeč, byl skromný a mlčenlivý i v tom, co se týkalo jeho samého, a věci toho druhu, na nichž měl největší podíl, vyprávěl vždy tak, že spravedlivě přiznával všechnu chválu druhým a o sobě nemluvil nikdy; jen se těžko zdržel, aby si nerýpl do těch, které nepovažoval za to, čemu říkal „poctivě táhnoucí“, a bylo na něm znát přirozené pohrdání a odpor vůči těm, o nichž měl důvod si to myslet. Měl ostatně slabost věřit, že se ve všem podobá Jindřichu IV., napodobovat ho ve způsobech i v pohotových odpovědích, namlouvat si to až do postavy a tvaru obličeje a nebýt dojat žádnou jinou chválou či lichotkou tolik jako touto, která mu šla k srdci. To je ochota, ke které jsem se nikdy nedokázal sklonit. Příliš jsem cítil, že tuto podobnost hledá v neřestech tohoto velkého panovníka neméně než v jeho ctnostech a že ony obdivuje neméně než tyto. Stejně jako Jindřich IV. byl od přírody dobrý, lidský, soucitný; a tento člověk, tak krutě obviněný z nejčernějšího a nejnelidštějšího zločinu2 — nepoznal jsem nikoho, kdo by byl od přírody víc proti zločinu ničení druhých a kdo by měl neobyčejněji daleko k tomu způsobit komukoli třeba jen trápení; a to do té míry, že lze říci, že se jeho mírnost, lidskost a povolnost obrátily v chybu, a nebudu se bát říci, že z nejvyšší ctnosti, z odpouštění nepřátelům, učinil neřest: jeho marnotratnost v ní, bez důvodu a bez výběru, hraničila až příliš s necitelností a způsobila mu mnoho nepříjemných nesnází a zla, k nimž další vyprávění poskytne příklady a důkazy.
Pamatuji se, že asi rok před královou smrtí jsem šel v Marly brzy po obědě nahoru k vévodkyni z Orléans; našel jsem ji v posteli kvůli nějaké migréně a vévodu z Orléans samotného v pokoji, sedícího v křesle u hlavy postele. Sotva jsem se posadil, začala mi vévodkyně z Orléans vyprávět o jednom kousku prince a kardinála z Rohanu3, k němuž došlo před několika dny a který byl prokázán s naprostou zřejmostí. Šlo v něm o opatření proti vévodovi z Orléans pro přítomnost i budoucnost, založená na těch ohavných obviněních, jež byla tak v módě díky váze a oběhu, které jim paní z Maintenon a pan du Maine bez ustání usilovali dodat. Hlasitě jsem se pohoršoval, a to tím víc, že vévoda z Orléans tyto dva bratry vždy, nevím proč, vyznamenával a vyhledával a že se domníval, že se na ně může spolehnout. „A co říkáte vévodovi z Orléans,“ dodala potom, „který od té doby, co to ví, co o tom nepochybuje a pochybovat nemůže, se k nim chová stejně dobře jako obvykle?“ Okamžitě jsem pohlédl na vévodu z Orléans, který řekl jen několik slov, aby potvrdil vyprávění, jak postupovalo, a který ledabyle polehával ve svém křesle, a se zápalem jsem mu řekl: „V tom případě, pane, je třeba říci pravdu: od Ludvíka Dobrotivého4 nebyl nikdy nikdo tak dobrotivý jako Vy.“ Při těch slovech se v křesle napřímil, rudý hněvem až do bělma očí, a koktal zlostí proti mně, který mu prý říkám nepříjemné věci, i proti vévodkyni z Orléans, která mu je přivodila a která se smála. „Jen směle, pane,“ dodal jsem, „chovejte se dobře ke svým nepřátelům a zlobte se na své služebníky. Jsem nadšen, že Vás vidím rozzlobeného, je to znamení, že jsem sáhl na vřed; když se na něj zatlačí, nemocný křičí. Rád bych z něj vytlačil všechen hnis, a pak byste byl úplně jiný člověk a docela jinak by se s Vámi počítalo.“ Ještě chvíli bručel a pak se uklidnil. To je jedna z pouhých dvou příležitostí, kdy se na mě kdy opravdu rozzlobil. O té druhé povím v pravý čas.
Dva nebo tři roky po králově smrti jsem rozmlouval v jednom koutě dlouhé a velké místnosti apartmá v Tuileriích; v této místnosti, kde vždy zasedala, se právě chystala začít regentská rada, zatímco vévoda z Orléans byl úplně na druhém konci a v okenním výklenku s někým mluvil. Slyšel jsem, jak mě volají jakoby z úst do úst; řekli mi, že se mnou chce vévoda z Orléans mluvit. To se stávalo často, když se zasedalo k radě. Šel jsem tedy k tomu oknu, kde zůstal. Zastihl jsem ho s vážným držením, soustředěným výrazem a rozmrzelou tváří, což mě velmi překvapilo. „Pane,“ řekl mi hned na úvod, „mám si na Vás co stěžovat, na Vás, kterého jsem celý život pokládal za nejlepšího ze svých přátel.“ — „Já, pane!“ — ještě udivenější — „co se tedy děje, prosím?“ řekl jsem mu. — „Co se děje,“ odpověděl s ještě rozzlobenější tváří, „věc, kterou nemůžete popřít: verše, které jste na mě složil.“ — „Já, verše!“ odpověděl jsem; „ale kdo Vám u čerta vykládá takové hlouposti? Copak za téměř čtyřicet let, co mě znáte, nevíte, že jsem za celý život nedokázal složit nejen dva verše, ale ani jediný?“ — „Ne, u…,“ odpověděl, „tyhle popřít nemůžete,“ a hned mi zazpíval pouliční popěvek (pont-neuf)5 na svou chválu s refrénem: Náš regent je dobrotivý, la, la, je dobrotivý, s velkým výbuchem smíchu. — „Jak to,“ řekl jsem mu, „Vy si to ještě pamatujete!“ a smál jsem se také: „za tu pomstu, kterou si za to berete, pamatujte si to aspoň k užitku.“ Dlouho se smál a nemohl přestat, než zasedl k radě. Nebál jsem se tu drobnost zapsat, protože se mi zdá, že ho vystihuje.
Velmi miloval svobodu, a to stejně pro druhé jako pro sebe. Jednou mi v tomto ohledu vychvaloval Anglii, kde nejsou vyhnanství ani zatykače (lettres de cachet) a kde král nemůže zakázat nic než vstup do svého paláce a nesmí nikoho držet ve vězení; a přitom mi s rozkoší vyprávěl — tehdy ještě žili všichni naši princové —, že Karel II.6 měl kromě vévodkyně z Portsmouthu7 ještě malé milenky; že velký převor, tehdy mladý a roztomilý, který se dal vyhnat pro nějakou hloupost, odjel strávit své vyhnanství do Anglie, kde ho král velmi dobře přijal. Na poděkování mu svedl jednu z těch malých milenek, do níž byl král tehdy tak zamilován, že ho dal prosit o milost, nabídl mu peníze a zavázal se, že ho usmíří s Francií. Velký převor nepovolil. Karel mu dal zakázat vstup do paláce. Vysmál se tomu, chodil každý den se svým úlovkem do divadla a sedal si naproti králi. Nakonec anglický král, nevěda už, co dělat, aby se ho zbavil, tak naléhavě prosil krále, aby ho povolal zpět do Francie, že byl povolán. Ale velký převor nepovolil, řekl, že se mu v Anglii líbí, a pokračoval ve svém počínání. Rozhořčený Karel zašel až tak daleko, že se králi svěřil, do jakého stavu ho velký převor přivádí, a dosáhl tak bezpodmínečného a rychlého rozkazu, že ho donutil okamžitě se vrátit do Francie. Vévoda z Orléans to obdivoval a nevím, zda by nebyl rád býval velkým převorem. Odpověděl jsem mu, že se sám divím, jak se vnuk francouzského krále může kochat tak drzým počínáním, které já, poddaný, jenž stejně jako on nemám k trůnu žádný vztah, považuji za víc než pohoršlivé a za nanejvýš trestuhodné. Nic z toho neslevil a tu historku vyprávěl vždy s rozkoší. Ostatně neměl vůbec žádnou ctižádost kralovat ani vládnout. Jestliže se zcela nesmyslně pustil do výpadu ve věci Španělska8, bylo to proto, že mu to někdo nasadil do hlavy. Jak se uvidí, ani na vládu doopravdy nepomyslel, dokud nenastala nutnost buď být ztracen a zneuctěn, nebo uplatnit práva svého rodu; a pokud jde o kralování, neobávám se zaručit, že po něm nikdy netoužil a že kdyby k tomu nevyhnutelně došlo, bylo by mu stejně obtížné jako nepříjemné. Co tedy chtěl? zeptá se mě někdo. Velet armádám, dokud bude trvat válka, a zbytek času se bavit, bez nucení sebe i druhých.
K tomu byl skutečně mimořádně způsobilý. Přirozená, klidná statečnost, která mu dovolovala všechno vidět, všechno předvídat a přinášet nápravu; velký rozhled ducha pro nezdary tažení, pro plány, pro opatření všeho, co bylo k provedení třeba, pro to, aby toho použil v pravou chvíli, aby si předem vytvořil zdroje a dokázal jich využít jeden po druhém, a také aby s moudrou pohotovostí a rázností využil všech výhod, které mu mohl nabídnout válečný osud. Lze říci, že byl vojevůdcem, inženýrem i armádním intendantem, že znal sílu vojsk, jména a schopnosti důstojníků i ty nejvýznačnější z každého sboru, [dovedl] si získat jejich zbožňování, a přesto je udržet v kázni a provádět, i když se nedostávalo všeho, ty nejtěžší věci. To bylo obdivováno ve Španělsku a oplakáváno v Itálii, když tam všechno předvídal a Marsin9 mu ve všem svazoval ruce. Jeho úvahy byly správné a pevné ve věcech válečných stejně jako státních; je až udivující, do jakých podrobností obsáhl všechny jejich části bez zmatku, výhody a nevýhody rozhodnutí, která se nabízela, jasnost, s jakou je chápal a dokázal je vyložit, a konečně nekonečnou rozmanitost a přesnost všech svých znalostí, aniž je kdy vystavoval na odiv nebo měl o sobě skutečně lepší mínění.
Jaký to člověk, tak vysoko nad ostatními, a to ve všech známých oborech! a jaký člověk výslovněji stvořený k tomu, aby učinil Francii šťastnou, když ji měl řídit! Přidejme k tomu ještě jednu podstatnou vlastnost: při smrti dauphinů10 mu bylo přes třicet šest let a při smrti vévody z Berry téměř třicet osm, a ta léta prožil jako soukromá osoba, zcela vzdálen jakékoli myšlence, že by se mohl dostat ke kormidlu; dvořan zmítaný bouřemi a nepohodami, který žil tak, že poznal všechny významné osoby a většinu i těch, které jimi nebyly; jedním slovem měl tu výhodu, že vedl mezi lidmi soukromý život a nabyl všech znalostí, které se bez toho ničím jiným nahradit nedají. To je ta krásná, bezpochyby velmi krásná a velmi vzácná stránka. Bohužel existuje i rub, který je nyní třeba vyložit, a nebát se přitom, aby to vyznělo lépe, drobného opakování toho, co bylo možné vidět jinde.
Tento princ, tak šťastně zrozený, aby byl ctí a mistrovským dílem výchovy, v ní šťastný nebyl. Saint-Laurent, člověk nízkého původu, který byl u Monsieura jen pomocným uvaděčem velvyslanců, byl první, komu byl svěřen. Byl to člověk, kterého by bylo lze přednostně vybrat z celé Evropy k výchově králů. Zemřel dřív, než jeho žák vyrostl z rákosky, a k největšímu neštěstí byla jeho smrt taková a tak rychlá, že neměl čas pomyslet, v jakých rukou ho zanechává, ani si představit, kdo se tam usadí s titulem. Viděli jsme (Díl I, Tom 1, kap. 2), že to byl abbé Dubois11, jak se k tomu dostal, jak hluboko pronikl do přátelství a důvěry dítěte, které nikoho neznalo, a jak ohromně toho dokázal využít, aby mohl doufat ve štěstí a získat živobytí. Učitel cítil, že se na tomto místě dlouho neudrží, a cítil i celou tíhu toho, že byl nástrojem souhlasu, který vylákal od mladého prince k jeho sňatku; ten mu nepřinesl, co od něho očekával, a dokonce ho zničil u krále kvůli pošetilosti, které se dopustil, když ho v tajném slyšení, jehož dosáhl, požádal jako odměnu za svou službu o nominaci na kardinálský klobouk. Viděl se tedy odkázán na pana z Chartres a nemyslel už na nic jiného, než jak ho ovládat. Od královy smrti hrál tak velkou roli, že je nutné ho představit. Brzy se k tomu vrátíme.
Monsieur, který byl velmi pyšný a navíc zhýčkaný tím, že měl vychovatele, který se v jeho domě stal vévodou a pairem12 a jehož potomstvo, postupně ozdobené toutéž hodností, zůstalo v úřadu prvního šlechtice jeho komory, a také tím, že úřad dvorní dámy Madame zastávala vévodkyně z Ventadour, chtěl pro svého syna vychovatele s titulem. Nebylo to snadné, ale našel je a na nic jiného téměř nehleděl. Pan z Navailles13 byl první, kdo přijal. Byl vévodou na breve a maršálem Francie, plný ctnosti, cti a statečnosti, a kdysi hrál jistou roli, ale nebyl to člověk k výchově prince. Zůstal tam krátce a zemřel v únoru 1684 ve věku šedesáti pěti let. Nastoupil po něm maršál z Estrades, který by k tomu byl velmi způsobilý, ale byl velmi starý a zemřel v únoru 1686 ve věku sedmdesáti devíti let. Po něm se jím stal pan z La Vieuville, vévoda na breve, který zemřel v únoru 1689, měsíc poté, co byl jmenován rytířem řádu. Neměl nic z toho, čeho bylo pro tento úřad třeba, ale pro Monsieura to byla ztráta, protože už nenašel lidi s titulem, kteří by o to stáli. Saint-Laurent, který měl veškerou jeho důvěru, měl také veškerou skutečnou autoritu a zastupoval tyto pány, kteří byli jen ad honores. Oběma podvychovateli byli La Bertière, statečný a poctivý šlechtic, o něhož se však princ, ačkoli si ho vážil, příliš nestaral, a Fontenay, který k tomu byl mimořádně způsobilý, ale bylo mu nejméně osmdesát let. Vychoval hraběte ze Saint-Paul14, který padl při přechodu Rýna, právě když měl být zvolen polským králem, čehož využil slavný Sobieski15. Posledním vychovatelem byl markýz z Arcy16. Prošel s dobrou pověstí velvyslanectvími a stejně tak sloužil ve vojsku. Byl to urozený muž, který si to velmi uvědomoval, rytíř řádu z roku 1688. Jeho starší bratr jím byl od roku 1661. Arcy byl také státním radou meče. Jinde jsme viděli, jak si v tomto úřadu počínal, zvláště ve válce. Jeho smrt v Maubeuge v červnu 1694 byla největším neštěstím, jaké mohlo jeho žáka potkat; získal nad ním nejen všechnu autoritu, ale i všechnu důvěru, a všechny jeho způsoby a jednání se princi líbily a vzbuzovaly v něm velkou úctu, která v tomto druhu nebývá bez ochoty se podřizovat.
Princ, když už neměl tohoto moudrého mentora, po němž, jak jsme viděli, vždy truchlil, stejně jako po maršálovi z Estrades, a což po celý život dával najevo všemu, co po nich zůstalo, padl úplně do rukou abbého Duboise a mladých zhýralců, kteří ho obklopovali. Domácí příklady dvora Monsieura a to, co mladí lidé bez rozmyslu, unavení jhem, zcela noví a bez zkušeností, pokládají za vybraný tón, jehož jsou otroky, a často dokonce i proti své vůli, brzy setřely, co ho Saint-Laurent a markýz z Arcy naučili dobrého. Dal se strhnout ke zhýralosti a ke špatné společnosti, protože ta dobrá, i toho druhu, se bála krále a vyhýbala se mu. Oženěn z donucení a s veškerou nerovností, kterou pocítil příliš pozdě, začal poslouchat žerty obskurních lidí, kteří ho, aby ho ovládli, chtěli mít v Paříži; sám pak také žertoval, a protože se cítil oprávněn rozmrzelostí, kterou Monsieur dával najevo nad tím, že pro něho nemůže dosáhnout ani guvernérství, které mu bylo slíbeno, ani velení armády, nekladl už žádné meze svým řečem ani výstřednostem — zčásti z povolnosti, zčásti z nudy u dvora, za takového soužití se svou chotí, jaké vedl, zčásti z mrzutosti, že vidí pana Vévodu, a ještě mnohem víc pana prince de Conti17, v držení té nejskvělejší společnosti, jaká byla, a konečně ve zhoubném úmyslu vysmívat se králi, unikat mu, popíchnout ho také a pomstít se tak za to, že nemá ani guvernérství, ani armádu, které by velel. Žil tedy s herečkami a jejich okolím v hanebném ústraní a u dvora co nejméně mohl. Podivné je, že Monsieur ho nechával, z téže rozmrzelosti vůči králi, a že Madame, která nemohla králi ani své snaše odpustit synův sňatek, ačkoli nesouhlasila s životem, jaký její syn vedl, mu o tom téměř nic neříkala, v duchu potěšena trápením své snachy a mrzutostí, kterou z toho měl král.
Tak rychlá a náhlá smrt Monsieura věci změnila. Viděli jsme všechno, co se stalo. Vévoda z Orléans, spokojen a nemaje už Monsieura jako štít, žil nějaký čas slušněji a pilně docházel ke dvoru, ze stejných důvodů lépe vycházel i se svou chotí, ale vždy s tajným odstupem, který skončil, teprve když jsem je usmířil, když jsem ho odloučil od paní z Argentonu18: láska a zahálka ho připoutaly k této milence, která ho vzdálila od dvora. Scházel se u ní se společnostmi, které ho chtěly ve shodě s ní udržet a jejichž velkým vůdcem byl abbé Dubois. To stačí k vyznačení smutných cest, jež zkazily tak krásnou povahu. Přejděme nyní k účinkům, které vyvolal tento dlouhý a zhoubný jed, čemuž nelze dobře porozumět, dokud nepředstavíme toho, komu jej téměř úplně vděčil.
Abbé Dubois byl malý hubený mužíček, vytáhlý, potměšilý, s plavou parukou, s kuní tváří, s chytráckou fyziognomií, a byl naplno tím, čemu se špatnou francouzštinou říká sacre19, což se však sotva dá vyjádřit jinak. Všechny neřesti v něm zápasily o to, která zůstane pánem. Působily v něm hluk a neustálý boj mezi sebou. Lakota, zhýralost a ctižádost byly jeho bohy; proradnost, lichocení a podlézavost jeho prostředky; dokonalá bezbožnost jeho klidem; a jeho zásadou byl názor, že poctivost a počestnost jsou přeludy, kterými se lidé zdobí a které nemají v nikom skutečnost, a v důsledku toho mu byly dobré všechny prostředky. Vynikal v nízkých intrikách, žil z nich, nemohl se bez nich obejít, ale vždy s cílem, k němuž směřovaly všechny jeho kroky, s trpělivostí, které byl koncem jen úspěch nebo opakovaný důkaz, že ho nelze dosáhnout — ledaže by při takovém postupu v hlubinách a temnotách zahlédl světlo k něčemu lepšímu otevřením jiné chodby. Tak trávil život v podkopech. Nejsmělejší lež se mu stala přirozeností, s výrazem prostým, přímým, upřímným, často ostýchavým. Byl by mluvil půvabně a snadno, kdyby ho úmysl prohlédnout v rozhovoru druhé a obava, aby nezašel dál, než chtěl, nebyly přivykly na předstírané koktání, které ho hyzdilo a které, zdvojené, když se dostal k tomu, aby se míchal do důležitých věcí, bylo nesnesitelné a někdy nesrozumitelné. Nebýt jeho kliček a nedostatku přirozenosti, který prosakoval navzdory jeho péči, byl by jeho rozhovor příjemný. Měl ducha, dost literárního vzdělání, znalosti dějin a sečtělosti, hodně světa, velkou touhu líbit se a vetřít se, ale to všechno bylo zkaženo výparem falše, který mu proti jeho vůli vycházel ze všech pórů, a dokonce i z jeho veselosti, která tím zarmucovala. Navíc zlý s rozmyslem i od přírody, a z rozumového výpočtu zrádce a nevděčník, zkušený mistr ve skládání nejčernějších ničemností, nestoudný až k hrůze, když byl přistižen při činu; po všem toužil, všechno záviděl a chtěl veškerou kořist. Poznalo se potom, jakmile se odvážil přestat se ovládat, do jaké míry byl zištný, zhýralý, nedůsledný, neznalý v každé záležitosti, vždy vášnivý, prchlivý, rouhač a blázen, a do jaké míry veřejně pohrdal svým pánem i státem, světem bez výjimky i záležitostmi, aby je obětoval všechny a všechno sobě, svému vlivu, své moci, své absolutní autoritě, své velikosti, své lakotě, svým strachům, svým pomstám. Takový byl ten mudrc, jemuž Monsieur svěřil, aby utvářel mravy jeho jediného syna, na radu dvou mužů, kteří neměli o nic lepší a kteří to dostatečně prokázali.

Tak dobrý učitel neztrácel čas u žáka ještě zcela nového, v němž vynikající zásady Saint-Laurentovy neměly čas zapustit pevné kořeny, ať si k tomuto vynikajícímu muži uchoval po celý život jakoukoli úctu a náklonnost. Přiznám to zde s hořkostí, protože pravdě musí být obětováno všechno: vévoda z Orléans přinesl na svět povolnost — nazvěme věci pravým jménem — slabost, která neustále kazila všechna jeho nadání a které jeho učitel celý život podivuhodně využíval. Když ztratil veškerou naději ze strany krále od té doby, co se pošetile odvážil požádat ho o jeho nominaci na kardinálství, myslel už jen na to, jak ovládnout svého mladého pána tím, že ho připodobní sobě. Lichotil mu po stránce mravů, aby ho uvrhl do zhýralosti a učinil mu z ní zásadu, jak se dobře uvést ve světě, až k pohrdání všemi povinnostmi a všemi zásadami slušnosti, což prý přiměje krále, aby s ním jednal mnohem ohleduplněji než při umírněném chování; lichotil mu po stránce ducha a přesvědčil ho, že ho má příliš mnoho a příliš dobrého, než aby byl obětí náboženství, které podle jeho mínění nebylo ničím jiným než politickým vynálezem všech dob, aby nahánělo strach obyčejným duchům a udržovalo národy v poddanství. Zaslepil ho také svou oblíbenou zásadou, že poctivost u mužů a ctnost u žen jsou jen přeludy bez skutečnosti v kom koli, leda u několika hlupáků, jichž je větší počet a kteří si dali vnutit tato pouta jako pouta náboženství, jež jsou na něm závislá a slouží politice k témuž, a u velmi málo dalších, kteří, majíce ducha a schopnosti, si dali obojí zkrátit předsudky výchovy. To je jádro nauky tohoto dobrého duchovního, z níž plynula volnost ke klamu, ke lži, k úskokům, k nevěře, k proradnosti, ke všem druhům prostředků, jedním slovem každý zločin a každá ničemnost obrácené ve zručnost, schopnost, velikost, svobodu a hloubku ducha, rozhledu a jednání — jen když se člověk dokázal skrývat a postupovat pod krytem před podezřeními a obecnými předsudky.
Bohužel se ve vévodovi z Orléans všechno spojilo, aby mu otevřelo srdce i ducha tomuto ohavnému jedu. Nové a ranné mládí, mnoho síly a zdraví, vzlety prvního vymanění ze jha a rozmrzelosti nad sňatkem a zahálkou, nuda, která zahálku provází, ta láska, tak osudná v tomto prvním věku, k vybranému tónu, který člověk slepě obdivuje u druhých a chce napodobit a překonat, strhující síla vášní, příkladů a mladých lidí, kteří v tom nacházeli svou ješitnost a své pohodlí a někteří i své záměry, když ho přiměli žít jako oni a s nimi. Tak si zvykl na zhýralost, a ještě víc na hluk zhýralosti, až se bez něho nemohl obejít a bavil se při ní jen díky hluku, vřavě a výstřednostem. To ho přimělo, že jich často provozoval tak podivné a tak pohoršlivé, a protože chtěl předstihnout všechny zhýralce, mísil do svých zábav nejbezbožnější řeči a nacházel vzácnou vytříbenost v tom, že prováděl nejvýstřednější pitky v nejsvětější dny, jak se mu za regentství několikrát stalo, že si k tomu vybral Velký pátek a nejctihodnější dny. Čím vytrvalejší, starší a vyhrocenější byl kdo v bezbožnosti a zhýralosti, tím víc si takových zhýralců vážil, a viděl jsem ho neustále v obdivu dovedeném až k úctě k velkému převorovi, protože se už čtyřicet let neuložil ke spánku jinak než opilý a nepřestával veřejně vydržovat milenky a neustále vést bezbožné a nevěrecké řeči. S takovými zásadami a jim odpovídajícím chováním není divu, že byl falešný až k nediskrétnosti, s níž se tím chlubil, a že si zakládal na tom, že je nejrafinovanějším podvodníkem.
On a vévodkyně z Berry se někdy přeli, kdo z nich dvou se v tom vyzná víc, a někdy při její toaletě před paní ze Saint-Simon a před těmi, kdo tam byli před vpuštěním veřejnosti, a dokonce i před vévodou z Berry, který byl velmi pravdomluvný a měl z toho hrůzu, aniž to paní ze Saint-Simon, která tím trpěla jak pro věc samu, tak pro její účinek, dokázala obrátit v žert nebo jim naznačit dveře, jak z takové nediskrétnosti vyjít. Vévoda z Orléans jí měl nekonečně mnoho ve všem, co se týkalo běžného života, i v tom, co se týkalo jeho samého. Nikoli neprávem byl obviňován, že neumí zachovat tajemství. Pravda je, že jsa vychován v klepech Palais-Royal, v donášení a v opakování řečí, z nichž Monsieur žil a jimiž byl jeho dvůr naplněn, osvojil si vévoda z Orléans tuto ohavnou zálibu a zvyk, až si z toho učinil jakousi zásadu všechny navzájem rozeštvat a využít toho, aby se nemusel obávat jejich spojenectví, jakož i aby se dozvídal věci z přiznání, udání a urážek, a také díky snadnosti přimět jedny mluvit proti druhým. To bylo jedno z jeho hlavních zaměstnání po celou dobu, co stál v čele záležitostí, a to, nač byl nejvíc pyšný; ale brzy se to prozradilo, učinilo ho to nenáviděným a uvrhlo ho to do tisíce nepříjemných nesnází. Protože nebyl zlý, ba měl k tomu velmi daleko, zůstal u bezbožnosti a zhýralosti, do nichž ho Dubois nejprve uvrhl a které v něm všechno zvykem vždy upevňovalo, u falše, u donášení jedněch na druhé, jehož nebyl ušetřen nikdo, a u nejpodivnější nedůvěry, která přitom vůči týmž osobám nevylučovala největší důvěru; ale na tom zůstal, aniž převzal cokoli z ostatních zločinů, s nimiž byl jeho učitel důvěrně obeznámen.
Když se po Monsieurově smrti začal pilněji vracet ke dvoru, zmocnila se ho tam nuda a uvrhla ho do chemických zvláštností, o nichž jsem mluvil jinde a jichž proti němu dovedli tak krutě využít. Je těžké pochopit, do jaké míry byl tento princ neschopen shromáždit kolem sebe společnost — mluvím o době, než ho od ní pekelné umění paní z Maintenon a vévody du Maine úplně odloučilo —; jak málo bylo v jeho povaze vést dvůr; jak byl přes svůj nenucený výraz velkým světem uváděn do rozpaků a obtěžován; a jak se v soukromí, a později ve své samotě uprostřed dvora, když ho všichni opustili, ocitl zbaven jakéhokoli zdroje zábavy, ač měl tolik nadání, která mu měla být nevyčerpatelným zdrojem rozptýlení. Narodil se znuděný a byl tak zvyklý žít mimo sebe, že bylo pro něho nesnesitelné vracet se do sebe, aniž by byl schopen se byť jen snažit něčím zaměstnat. Dokázal žít jen v pohybu a proudu záležitostí, jako v čele armády nebo v péči o to, aby měl všechno, co potřebuje k provedení tažení, nebo v hluku a živosti zhýralosti. Chřadl v ní, jakmile byla bez hluku a bez jakési výstřednosti a vřavy, takže mu čas jen těžko ubíhal. Vrhl se na malířství, když velká záliba v chemii pominula nebo ochladla po všem, co se o ní tak krutě rozhlásilo. Maloval téměř celá odpoledne ve Versailles a v Marly. Velmi se vyznal v obrazech, miloval je, sbíral je a vytvořil sbírku, která počtem ani dokonalostí nezaostávala za obrazy koruny. Potom se bavil skládáním kamenů a pečetí při řeřavém uhlí, které mě od něho často vyhánělo, a skládáním nejsilnějších vůní, které miloval celý život a od nichž jsem ho zrazoval, protože se jich král velmi bál a on jimi téměř vždy voněl. Zkrátka nikdy nebyl člověk zrozený s tolika nadáními všeho druhu, s takovou otevřeností a snadností je užívat, a nikdy nebyl život soukromé osoby tak nečinný a tak vydaný nicotě a nudě. Proto ho Madame nevystihla o nic méně trefně, než to učinil král výrokem, kterým o něm odpověděl Maréchalovi20 a který jsem uvedl.
Madame byla plná pohádek a malých románů o vílách. Říkávala, že všechny víly byly pozvány k jejímu porodu, že všechny přišly a že každá obdařila jejího syna jedním nadáním, takže je měl všechna; ale že naneštěstí zapomněli na jednu starou vílu, která zmizela tak dávno, že si na ni už nikdo nevzpomínal; ta, dotčena tím, že na ni zapomněli, přišla opírajíc se o svou hůlčičku a dorazila, až když už všechny víly daly dítěti každá svůj dar; a tu, čím dál rozmrzelejší, se pomstila tím, že ho obdařila tím, aby všechna nadání, která dostal od všech ostatních víl, byla naprosto neužitečná, takže žádné z nich, ačkoli si je uchoval všechna, nikdy nedokázal využít. Je třeba přiznat, že bereme-li věc zhruba, je ten portrét výstižný.
Jedním z neštěstí tohoto prince bylo, že nebyl schopen v ničem vytrvat, a to tak, že ani nedokázal pochopit, že by vytrvalost mohl mít někdo jiný. Jiným, o němž jsem už mluvil, byla jakási necitelnost, která ho činila bez žluči i vůči nejsmrtelnějším a nejnebezpečnějším urážkám; a protože nerv a zdroj nenávisti i přátelství, vděčnosti i pomsty je týž a jemu tato pružina chyběla, byly následky nekonečné a zhoubné. Byl nadmíru bázlivý, cítil to a tolik se za to styděl, že předstíral pravý opak, až si na tom zakládal. Ale pravda byla — jak se nakonec za jeho vlády poznalo z rozvinutější zkušenosti —, že od něho nebylo možné nic dostat, ani milost, ani spravedlnost, leda tím, že se to z něho vyrvalo strachem, k němuž byl nesmírně náchylný, nebo krajní dotěrností. Snažil se toho zbavit slovy, potom sliby, s nimiž ho jeho povolnost činila marnotratným, ale které mu ten, kdo měl ostřejší drápy, dával dodržet. Odtud tolik nedodržených slov, že se už ani ta nejurčitější nepočítala za nic, a tolik slov daných tolika lidem na tutéž věc, kterou bylo možné přiznat jen jednomu, což bylo plodným zdrojem ztráty vážnosti a nespokojenců. Nic ho neklamalo a nic mu neškodilo víc než mínění, které si o sobě učinil, že dovede oklamat celý svět. Už mu nevěřili, ani když mluvil v nejlepší víře, a jeho povolnost v něm velmi snížila cenu všech věcí. Konečně temná a z větší části zločinná společnost, kterou si učinil svou obvyklou společností ve zhýralosti a kterou on sám se neostýchal veřejně nazývat svými roués21, vypudila tu dobrou i v době jeho moci a způsobila mu nekonečnou škodu.
Jeho nedůvěra bez výjimky byla dále věcí s ním nesmírně odpudivou, zvláště když stál v čele záležitostí, a to obludně stejná i vůči lidem, s nimiž se důvěrně stýkal mimo zhýralost. Tato vada, která ho zavedla daleko, pocházela zároveň z jeho bázlivosti, kvůli níž se bál svých nejjistějších nepřátel a jednal s nimi s větším vyznamenáním než se svými přáteli; z jeho přirozené povolnosti; z falešného napodobování Jindřicha IV., u něhož ani tato stránka není nejkrásnější ani nejlepší; a z onoho nešťastného mínění, že poctivost je falešná ozdoba bez skutečnosti, odkud mu pocházela ta všeobecná nedůvěra. Přesto byl velmi přesvědčen o mé poctivosti, a to tak, že mi ji často vyčítal jako vadu a předsudek výchovy, který mi zúžil ducha a zkrátil rozhled; a totéž mi říkal o paní ze Saint-Simon, protože ji považoval za ctnostnou. Také jsem mu dal příliš silné, příliš časté, příliš neustálé důkazy oddanosti v nejnebezpečnějších dobách, než aby o ní mohl pochybovat; a přesto se mi ve druhém nebo třetím roce regentství stalo toto — a uvádím to jako jeden z nejsilnějších tahů štětcem —, ačkoli22 mu už tehdy byla má nezištnost prokázána těmi nejpřísnějšími zkouškami v tavicím kelímku23, jak se uvidí dále.
Byl podzim. Vévoda z Orléans rozpustil rady na čtrnáct dní. Využil jsem toho, abych ten čas strávil v La Ferté; právě jsem strávil hodinu sám s ním, rozloučil jsem se s ním a vrátil se domů, kde jsem, abych měl klid, zavřel dveře. Nanejvýš po hodině mi přišli říct, že je u dveří Biron24, že se nechce dát odbýt a že říká, že má rozkaz od vévody z Orléans, který ho posílá, aby se mnou jeho jménem promluvil. Je třeba dodat, že moji dva synové měli každý jezdecký pluk a že všichni plukovníci byli tehdy na rozkaz u svých útvarů. Dal jsem Birona uvést, o to překvapenější, že jsem vévodu z Orléans právě opustil. Naléhavě jsem se tedy zeptal, co je tak nového. Biron byl v rozpacích a sám se zase vyptával, kde je markýz z Ruffecu25. Mé překvapení bylo ještě větší; zeptal jsem se ho, co to má znamenat. Biron, čím dál zmatenější, se mi přiznal, že si o něho vévoda z Orléans dělá starosti a posílá ho ke mně, aby se to dozvěděl. Řekl jsem mu, že je u svého pluku jako všichni ostatní a bydlí v Besançonu u pana z Lévis, který velel ve Franche-Comté. „Ale,“ řekl mi Biron, „to já dobře vím; neměl byste od něho nějaký dopis?“ — „K čemu?“ odpověděl jsem. — „Protože, upřímně řečeno, když už Vám musím říct všechno,“ odpověděl mi, „vévoda z Orléans by rád viděl jeho písmo.“ Dodal mi, že krátce poté, co jsem ho opustil, sešel vévoda do zahrádky vévodkyně z Orléans, která byla na Montmartru; že se tam s ním procházela obvyklá společnost, to jest roués a d……y; že přišel jeden poštovní úředník s dopisy, s nímž chvíli mluvil o samotě; že potom zavolal jeho, Birona, ukázal mu dopis markýze z Ruffecu jeho matce, datovaný v Madridu, a na základě toho mu dal pověření, aby za mnou zašel.
Při tomto vyprávění jsem pocítil směs hněvu a soucitu a před Bironem jsem se nijak nekrotil. Neměl jsem od syna žádné dopisy, protože jsem je průběžně pálil jako všechny zbytečné papíry. Pověřil jsem Birona, aby vévodovi z Orléans vyřídil část toho, co jsem cítil; že nemám ani nejmenší známost s kýmkoli ve Španělsku, a místo, kde můj syn je; že ho naléhavě prosím, aby okamžitě vyslal kurýra do Besançonu, aby se uklidnil tím, co mu přiveze. Biron pokrčil rameny a řekl mi, že to všechno je hezké, ale že kdybych našel nějaký dopis markýze z Ruffecu, prosí mě, abych mu ho okamžitě poslal, a že zařídí, aby se k vévodovi dostal třeba i u stolu, navzdory přísné uzavřenosti jejich večeří. Nechtěl jsem se vracet do Palais-Royal a dělat tam scénu a Birona jsem propustil. Naštěstí se paní ze Saint-Simon za nějaký čas vrátila; vyprávěl jsem jí tu příhodu. Našla poslední dopis markýze z Ruffecu, který jsme poslali Bironovi. Pronikl až ke stolu, jak mi řekl. Vévoda z Orléans se na něj dychtivě vrhl. Obdivuhodné je, že synovo písmo neznal. Nejen si dopis prohlédl, ale i ho přečetl; a protože ho shledal zábavným, předčítal ho nahlas své společnosti, pro niž se stal předmětem hovoru, a sám byl rázem zbaven svých podezření. Po návratu z La Ferté jsem ho zastihl, jak se přede mnou stydí, a ještě víc jsem ho zahanbil tím, co jsem mu k tomu řekl.
Přišly ještě další dopisy od tohoto domnělého markýze z Ruffecu. Byl zatčen dlouho poté v Bayonne u stolu u Dadoncourta, který tam velel a který se k tomu náhle rozhodl, když viděl, jak si bere olivy vidličkou. V kobce přiznal, kdo je; a jeho papíry prozradily prostopášnost mladíka, který se toulá po kraji a který, aby byl dobře přijímán a měl peníze, přijal jméno markýze z Ruffecu, vydával se za rozkmotřeného se mnou, psal paní ze Saint-Simon, aby se skrze ni usmířil, a prosil ji, aby zaplatila, co mu kdo půjčí, a to všechno proto, aby lidé jeho dopisy viděli a aby ho to spolu s tím, co vykládal o rodině, dávalo pokládat za mého syna a zjednalo mu to s tím spojené výhody. Byl to velký, urostlý mladík, duchaplný, obratný a drzý, syn jednoho z dveřníků Madame, který znal celý dvůr a který se, v úmyslu vydávat se za mého syna, o rodině dobře informoval, aby o ní mluvil správně a nedal se nachytat. Dali ho na nějaký čas zavřít. Předtím už se toulal světem pod jinými jmény. Myslel si, že jméno mého syna, jehož věku přibližně byl, mu vynese víc.
Zvídavost ducha vévody z Orléans spolu s falešnou představou o pevnosti a odvaze ho odmala zaměstnávala hledáním, jak spatřit ďábla a přimět ho mluvit. Nic neopomíjel, až po nejbláznivější četbu, aby se přesvědčil, že není Boha, a v ďábla věřil natolik, že doufal, že ho uvidí a bude s ním rozmlouvat. Tomuto protikladu nelze porozumět, a přece je nesmírně běžný. Pracoval na tom se všemi možnými obskurními lidmi, a hodně s Mirepoixem, zemřelým roku 1699, podporučíkem černých mušketýrů, starším bratrem otce dnešního Mirepoixe, generálporučíka a rytíře řádu. Trávili noci v lomech ve Vanves a Vaugirard vzýváním. Vévoda z Orléans se mi přiznal, že nikdy nedokázal nic spatřit ani uslyšet, a nakonec se tohoto bláznovství vzdal. Zprvu jen z ochoty k paní z Argentonu, ale později z probuzené zvědavosti se oddal tomu, že dával ve sklenici vody pozorovat přítomnost a budoucnost, o čemž jsem podle jeho vyprávění uvedl podivuhodné věci; a nebyl to lhář. Falešný a lhář, ačkoli k sobě mají velmi blízko, nejsou totéž; a když se mu stalo, že lhal, bylo to vždy jen tehdy, když byl tlačen kvůli nějakému slibu nebo nějaké záležitosti a proti své vůli se k tomu uchýlil, aby se vyprostil z nepříjemné situace.
Ačkoli jsme spolu často mluvili o náboženství — dokud jsem si mohl lichotit nějakou nadějí, že ho přivedu zpět, obracel jsem se s ním na všechny strany, abych o této důležité kapitole mluvil, aniž bych ho odradil —, nikdy jsem nedokázal rozluštit soustavu, kterou si snad vytvořil, a nakonec jsem zůstal přesvědčen, že neustále kolísal, aniž si ji kdy dokázal vytvořit. Jeho vášnivou touhou, stejně jako u jemu podobných v mravech, bylo, aby nebylo Boha; ale měl příliš mnoho světla, než aby byl ateistou — ateisté jsou zvláštní druh pomatenců, mnohem vzácnější, než se myslí. Toto světlo ho obtěžovalo; snažil se je uhasit, a nedokázal to. Smrtelná duše by mu byla útočištěm; ani v dlouhém úsilí, které vynaložil, aby si to namluvil, neuspěl o nic lépe. Existující Bůh a nesmrtelná duše ho uváděly do nepříjemné úžiny, a nemohl se zaslepit vůči pravdivosti obého. Deismus se mu zdál útočištěm, ale tento deismus v něm narazil na tolik bojů, že jsem neměl velké potíže přivést ho zpět na dobrou cestu, když jsem ho přiměl rozejít se s paní z Argentonu. Z toho, co bylo vyprávěno, jsme viděli, s jakou dobrou vírou z jeho strany. Ta se v onom přerušení zhýralosti shodovala s jeho rozumem. Ale neštěstí jeho návratu k ní ho vrhlo zpět, odkud vyšel. Neslyšel už nic než hluk vášní, k němuž se, aby ho ještě víc omámily, přidaly tytéž bezbožné řeči a bláznivé předvádění bezbožnosti. Mohu tedy vědět jen to, čím nebyl, aniž bych mohl říci, čím v náboženství byl. Nemohu však nevědět o jeho krajní nevolnosti v této velké věci a nemohu nebýt přesvědčen, že by se byl sám od sebe vrhl do rukou všech kněží a všech kapucínů ve městě, jimiž tolik okázale pohrdal, kdyby byl upadl do nebezpečné nemoci, která by mu k tomu dala čas. Jeho velkou slabostí v tomto ohledu bylo zakládat si na bezbožnosti a chtít v ní překonat ty nejodvážnější.
Pamatuji se, že jedné štědrovečerní noci ve Versailles, kdy doprovázel krále na matutinum a na tři půlnoční mše, překvapil dvůr tím, jak se neustále soustředěně věnoval čtení knihy, kterou si přinesl a která vypadala jako modlitební kniha. První komorná vévodkyně z Orléans, v domě dávno sloužící, velmi oddaná a velmi svobodná v řeči, jako bývají všichni staří dobří služebníci, nadšená radostí z té četby, mu k ní druhý den složila poklonu u vévodkyně z Orléans, kde měl společnost. Vévoda z Orléans se chvíli bavil tím, že si s ní pohrával, a pak jí řekl: „Vy jste ale hloupá, paní Imbertová; víte vůbec, co jsem četl? Byl to Rabelais, kterého jsem si přinesl, abych se nenudil.“ Lze si představit, jak ta odpověď zapůsobila. Věc byla až příliš pravdivá a bylo to čiré chvástání. Bez srovnávání míst a věcí, hudba kaple daleko převyšovala hudbu Opery a všechny hudby v Evropě; a protože matutinum, chvály a tři tiché mše štědrovečerní noci trvaly dlouho, tato hudba v nich ještě překonávala sama sebe. Nebylo nic tak nádherného jako výzdoba kaple a způsob, jakým byla osvětlena. Všechno bylo plné; oddíly tribuny zaplněné všemi dámami dvora v negližé, ale v plné zbroji. Nebylo tedy nic tak překvapivého jako krása té podívané, a uši tam byly okouzleny. Vévoda z Orléans nesmírně miloval hudbu; znal ji natolik, že komponoval, a dokonce se bavil tím, že sám složil jakousi malou operu, k níž La Fare26 napsal verše a která byla zpívána před králem; tato hudba kaple tedy byla s to zaměstnat ho tím nejpříjemnějším způsobem na světě, nezávisle na doprovodu tak skvělé podívané, aniž by se musel utíkat k Rabelaisovi; ale musel hrát bezbožníka a bodrého kumpána.
Vévodkyně z Orléans byla jiný druh osoby. Byla vysoká a ve všech ohledech majestátní; pleť, poprsí a paže obdivuhodné, oči také; ústa docela pěkná, s krásnými, trochu dlouhými zuby; příliš široké a příliš povislé tváře, které ji hyzdily, ale nebránily kráse. Nejvíc ji hyzdila místa jejího obočí, která byla jakoby olysalá a červená, s velmi řídkými chloupky; krásná víčka a dobře nasazené kaštanové vlasy. Aniž byla hrbatá nebo znetvořená, měla jeden bok silnější než druhý a chodila trochu bokem, a toto omezení postavy ohlašovalo jiné, které bylo ve společnosti nepříjemnější a které tížilo i ji samu. Neměla o nic méně ducha než vévoda z Orléans a navíc oproti němu velkou důslednost ducha; k tomu přirozenou výmluvnost, přesnost výrazu a zvláštnost ve volbě slov, která plynula samovolně a vždy překvapovala, s oním obratem vlastním paní z Montespan a jejím sestrám, který přešel jen na osoby z jejich důvěrného okolí nebo na ty, které vychovaly; vévodkyně z Orléans říkala všechno, co chtěla, a tak, jak chtěla, s velkou jemností a půvabem; říkala dokonce i to, co neříkala, a dávala všechno vyrozumět podle míry a přesnosti, kterou tomu chtěla dát; ale měla tak mazlavou výslovnost, tak pomalou, tak zadrhávající, tak obtížnou pro uši, které na ni nebyly velmi zvyklé, že tato vada, kterou ona sama však za vadu nepovažovala, nesmírně kazila, co říkala.
Míra a veškerá slušnost a dekorum byly u ní ve svém středu a nejvybranější pýcha na svém trůnu. Mnohý se podiví tomu, co povím, a přece nic není přesněji pravdivé: v hloubi duše věřila, že vévodovi z Orléans prokázala velkou čest tím, že si ho vzala. Velmi často jí uklouzly projevy, které se vyslovovaly ve své nepostřehnutelnosti. Měla příliš mnoho ducha, aby necítila, že by se to nedalo snést, a příliš mnoho pýchy, aby to potlačila; přitom byla neúprosná i vůči svým bratrům, pokud jde o hodnost, kterou sňatkem získala, a vnučkou Francie27 až na nočním stolci. Vévoda z Orléans, který se tomu často smál, jí, když s ní mluvil, říkal paní Luciferová, a ona přiznávala, že jí to jméno není nemilé. Neméně však cítila všechny výhody a všechna vyznamenání, které její sňatek vévodovi z Orléans při Monsieurově smrti vynesl; a její rozmrzelost nad chováním vévody z Orléans vůči ní, kde přitom vnější zdání zůstalo slušné, nepocházela ze žárlivosti, nýbrž z dopálenosti, že ji nezbožňuje a neslouží jí jako božstvu, aniž by ona sama chtěla udělat jediný krok k němu nebo cokoli, co by se mu mohlo líbit a připoutat ho, ani se v čemkoli omezit v tom, co ho mohlo odpuzovat a co, jak zřetelně viděla, ho odpuzovalo. Nikdy z její strany v žádné době nic vlídného, nic vstřícného vůči němu, nic důvěrného, nic z oné volnosti ženy, která dobře žije se svým mužem, a vždy přijímala jeho vstřícné kroky chladně a s jakousi převahou vznešenosti. To byla jedna z věcí, které vévodu z Orléans od ní nejvíc vzdálily, a nad níž všechno, co do toho vévoda z Orléans ze své strany vložil po jejich skutečném usmíření, dokázalo [zvítězit] méně než politika, kterou přinesly potřeby jedné a záměry druhé strany a která i tak uspěla jen napůl. Pokud jde o její dvůr — neboť tak bylo třeba mluvit o její domácnosti a o všem, co k ní chodilo —, nebyl to ani tak dvůr, co chtěla, jako spíš kult; a myslím, že mohu po pravdě říci, že za celý život nenašla nikoho jiného než vévodkyni z Villeroy28 a mne, kdo by jí jej nikdy neprokazovali a kdo by jí vždy říkali a obyčejně ji přiměli udělat všechno, co nám připadalo vhodné. Vévodkyně z Villeroy byla hrdá, upřímná, svobodná, spolehlivá a byla, jak jsme viděli, pojítkem mezi vévodkyní z Bourgogne a jí, a já pojítkem mezi ní a jejím manželem; to mohlo mít na takovou výjimku velký podíl. Paní ze Saint-Simon, která ji také nerozmazlovala, neměla s ní stejné příležitosti, až do sňatku vévodkyně z Berry.
Bázlivost vévodkyně z Orléans byla zároveň krajní. Král by ji jediným trochu přísným pohledem přivedl k mdlobám, a snad i paní z Maintenon; přinejmenším se před ní třásla, a i v nejobyčejnějších věcech a na veřejnosti jim nikdy neodpovídala jinak než koktavě a se strachem ve tváři. Říkám odpovídala, neboť aby se sama ujala slova, zvláště u krále, to bylo nad její síly. Její život byl ostatně velmi mdlý při velmi pevném zdraví; samota a četba o samotě až do oběda, ruční práce po zbytek dne a od pěti hodin večer společnost, která tam nenacházela ani zábavu, ani volnost, protože nikdy nedokázala nikomu dodat volnosti. Její dva bratři byli střídavě jejími oblíbenci. S vévodkyní du Maine nikdy jiný styk než vzácná a vážná zdvořilost; se sestrami — jak jsme viděli jinde, jak spolu vycházely —, totiž vůbec ne. Když jsem ji začal navštěvovat, byl oblíbencem její malý bratr. Tak z náklonnosti a kvůli věku nazývala hraběte z Toulouse. Navštěvoval ji každý den se společností a dost často sám v jejím kabinetu. Pan du Maine tehdy jen při řídkých návštěvách, a ještě méně se společností. Jeho záměry ho k ní přiblížily po sňatku vévody z Berry; a po smrti tohoto prince si ji předcházel, ale aby si zajistil její ohledy a skrze ni i ohledy vévody z Orléans, a to s podivuhodným manévrováním. Já jsem ji nikdy nenavštěvoval, když už společnost začala. Bylo to skoro vždy mezi čtyřma očima, často s vévodou z Orléans, někdy, ale zřídka, zvláště před královou smrtí, s hrabětem z Toulouse, nikdy s panem du Maine. Ani jeden z nich nikdy nevkročil k vévodovi z Orléans jinak než při zvláštních příležitostech; ani jeden z nich ho neměl rád. Vévoda du Maine měl, pomineme-li zájem, malý sklon mít někoho rád. Potom převzal smýšlení paní z Maintenon, a viděli jsme pak, co dokázal udělat, aby vévodu z Orléans vzdálil od práv jeho rodu a zmocnil se svrchované moci. Hrabě z Toulouse byl chladný, vedl docela jiný život a neschvaloval život vévody z Orléans, byl dojat trápením své sestry a zdržován nespokojeností krále. Od té doby jsem u něho ve všech dobách pozoroval jen pravdivost, čest, moudré chování a povinnosti z jeho strany vůči vévodovi z Orléans, aniž by tyto věci kdy dospěly až ke spojenectví a přátelství.
Vévodkyně z Orléans měla domácnost, které užívala jen k jejím úředním povinnostem a k rozmnožení svého dvora. Neužívala více ani těch, kdo jej nejčastěji naplňovali. Zastavím se tedy jen u těch velmi nemnohých osob, které získaly vliv na její mysl. Saint-Pierre, její první štolba, si ji podmanil senátorskou flegmatičností a panovačným mlčením, které přerušoval jen zřídka, aby pronášel výroky a zásady. Byl to intrikán velmi nebezpečného ducha, jehož se měla o to víc vyvarovat, že ji tento mudrc hned ve svém prvním pokusu rozkmotřil s vévodou z Orléans kvůli kompanii jejích Sta Švýcarů, kterou dostal Nancré a kterou chtěl získat útokem, až tak, že tím vévodkyni z Orléans kompromitoval; ta ho odškodnila — nikoli za slib, ale za nárok — úřadem svého prvního štolby, který se brzy nato uvolnil smrtí Fontaine-Martela. Vévoda z Orléans zakázal Saint-Pierrovi vkročit k němu. Saint-Pierre se tomu vysmíval a mluvil o něm s krajní drzostí, jako by šlo o věc mezi korunou a korunou. V žádné době neráčil udělat k tomuto princi jediný krok, a princova slabost shledala pohodlnějším jím pohrdat. Byl zhoubným škůdcem mezi mužem a ženou a ve všem, co mohl navenek podniknout proti vévodovi z Orléans. Jeho žena, dobrá bretaňská šlechtična, která bývala velmi hezká a velmi dobrodružná, výrazem a chováním velmi lehkomyslná, ale duchaplná a lstivá, uchlácholila vévodu z Orléans žertováním a úskoky. To ona uvedla svého manžela, který byl zbaven hodnosti kapitána řadové lodi za to, že rozdmýchal vzpouru v námořnictvu, když v něm král chtěl zavést školu malého Renaulta. Protože je to staré a bezvýznamné, nikdy jsem se nedozvěděl, jak se uvedla sama paní ze Saint-Pierre, ale za krátký čas se bez ní vévodkyně z Orléans nemohla obejít ani jí nic odepřít; trvalo to mnoho let, a přátelství a důvěrnost vždycky. Byla veselá, svobodná, zábavná, znala všechny milostné pletky u dvora; a byla to nejlepší duše na světě. Lákalo je Marly; vévodkyně z Orléans pro to dělala nemožné a po několik let se nedala odradit. Vždy neuspěla. Saint-Pierre byl velmi drobný šlechtic z Dolní Normandie, jestli to vůbec byl, a král, který se na to informoval, o něm nechtěl ani slyšet pro Marly, pro stolování ani pro vstup do kočárů. To byl červ, který hlodal Saint-Pierrovy, kteří, nespokojeni s tím, že zbohatli a získali místa, chtěli hrát velké pány.
O paní z Jussac29, která byla ženou prvotřídních zásluh v každém ohledu a nanejvýš milá, jsem jinde řekl pár slov; nebudu tedy zde nic opakovat.
Vévodkyně Sforzová byla ta, která nejvíce vládla srdcem i myslí vévodkyně z Orléans. Byla to její sestřenice, druhá dcera paní z Thianges, sestry paní z Montespan, která ji velmi mladou provdala v Římě roku 1678 za vévodu Sforzu; ten zemřel bez dětí roku 1685 ve věku šedesáti sedmi let, jsa z prvního manželství vdovcem po jedné Colonnové, dceři knížete z Carbognana. Byl rytířem řádu, který obdržel v září 1675 z rukou vévody z Nevers v Římě spolu s vévodou z Bracciana. Jeho matka byla dcerou vévody z Mayenne, hlavy Ligy, a on byl devátým potomkem v přímé mužské linii onoho slavného Attendola30, který se z rolníka z Cotignoly stal jedním z největších vojevůdců Evropy, pánem a hrabětem své vlasti spolu s dalšími velkými državami, gonfalonierem Církve a konetáblem Neapole za královny Jany, a který založil mocný rod. Jméno Sforza přijal z přezdívky podle tělesné síly: když se totiž drze vzpíral svému veliteli Albericovi da Barbiano při dělení kořisti, Barbiano se ho zeptal, zda chce usar meco forza (použít proti mně sílu), a řekl, že by udělal dobře, kdyby přijal jméno Sforza, což on skutečně učinil a přenesl je na své potomstvo. Od Bosia, jeho mladšího syna, pochází vévoda Sforza, který dává podnět k této poznámce; Bosiův starší bratr se stal milánským vévodou díky sňatku s dědičkou, dcerou vévody Filippa Marii Viscontiho. Jeho syn Galeazzo Maria, postupně zeť markýze mantovského a vévody savojského, byl zabit mladý a zanechal Milánské vévodství svému synovi Gianu Galeazzovi, ještě dítěti, pod poručnictvím svého bratra Lodovica, tak známého pod přízviskem Moro, který ho oženil s dcerou Alfonsa, vévody kalabrijského, pozdějšího neapolského krále, potom ho otrávil a uzurpoval Milánské vévodství na úkor svého prasynovce Francesca, který se nikdy neoženil; a oba zemřeli ve Francii: tento jako opat z Marmoutier, Lodovico Moro v Loches v kleci, v níž žil několik let a kam ho dal zavřít Ludvík XII., když ho zajal. Jeho starší syn se potom vrátil do Milánského vévodství, byl ho znovu zbaven a dožil v Paříži bez manželky. Jeho bratr Francesco měl víc štěstí. Byl v Miláně znovu dosazen a zemřel bez dětí, ženat s dcerou onoho Kristiána, dánského krále, proslulého svými nesmírnými krutostmi a svým pádem, a jedné sestry Karla V. Existovaly i další větve těchto Sforzů, jak legitimní, tak levobočné, které měly v Itálii významná postavení a spojení. Nemohl jsem si odepřít tuto malou zvídavou odbočku, než se dostanu k vévodkyni Sforzové.
Byla krásná, rozumná a duchaplná a po svém návratu se natolik zalíbila králi, že dala paní z Maintenon podnět, aby ji vzdálila. Stačilo už i to, že byla neteří paní z Montespan a že měla onen zvláštní způsob řeči, o kterém jsem mluvil víc než jednou. Časem se mezi ní a vévodkyní z Orléans vytvořilo spojenectví z vhodnosti, které dospělo k nejvyššímu stupni důvěrnosti a důvěry, až se jedna bez druhé nemohly obejít, a trvalo, dokud vévodkyně Sforzová žila; paní z Castries, jejich sestřenice, dcera pana z Vivonne a dáma šatny vévodkyně z Orléans, která měla mnohem víc ducha a stejný obrat jako paní Sforzová, z toho umírala žárlivostí. Paní Sforzová měla ducha, jak bylo poznamenáno, ale moudrého, rozumného, prozíravého, rozvážného; byla dobrá a počestná od přírody, vzdálená všemu zlému a nakloněná všemu dobrému, a tato důvěrnost s vévodkyní z Orléans byla štěstím pro tuto princeznu, pro vévodu z Orléans a pro celou tuto královskou větev. Trávily spolu život a téměř každý den obědvaly mezi čtyřma očima. Její vnější projev, strohý, suchý, chladný a povýšený, měl v sobě cosi odpudivého. Ráda vládla. Všechno na ní ukazovalo slabý odvar princezny des Ursins. Ale když jste pronikli touto pokožkou, nenacházeli jste nic než moudrost, míru, dobrotu, zdvořilost, rozum, touhu vyhovět a smiřovat, především pravdivost, upřímnost, přímost, naprostou spolehlivost, nedotknutelné mlčení — soubor tak vzácný a tak ojedinělý, zvláště u dvora a u ženy. Byla hrdá bez pýchy a bez nízkosti, to jest velmi si uvědomovala svou hodnotu a chovala se zdrženlivě a důstojně, daleko od jakéhokoli dvorského ponižování, a přitom se u dvora dokázala prosadit, ačkoli tam chodila velmi málo.
Příbuzenství, které jsem s ní měl po její matce, sestře paní z Montespan, mi od ní vyneslo zdvořilosti, vzácné proto, že jsme se málokdy setkávali, častější vůči paní ze Saint-Simon, kterou často vídala u vévodkyně z Orléans. Jakmile jsem po propuštění paní z Argentonu vstoupil do zvláštního styku s vévodkyní z Orléans, paní Sforzová mi učinila nabídky přátelství, na něž jsem odpověděl k její spokojenosti. Neznal jsem ji dost na to, abych byl předem přesvědčen o všech jejích zásluhách, ale na základě toho, co jsem se o ní dozvěděl, a toho, co jsem věděl o její důvěrnosti s vévodkyní z Orléans, a to bez dělení, považoval jsem za užitečné pro udržení usmíření, které jsem právě s takovou námahou uskutečnil, a pro všechno, co by mohlo vyvstat v záměrech a záležitostech vévody z Orléans, žít v porozumění, které mi bylo nabízeno. Brzy poté, co jsme se trochu poznali — a paní ze Saint-Simon někdy jako třetí, nebo sama s ní, ačkoli od té doby zřídka —, jsme se jí tak zalíbili a ona nám, že brzy následovaly přátelství a důvěra, které od té doby nic nedokázalo oslabit. Nemluvím o vévodkyni z Villeroy, o níž jsem se jinde dostatečně zmínil a která zemřela několik dní před Monseigneurem. V době, o níž mluvíme, šlo tedy už jen o to, že se po ní dávno truchlilo.
Poznámky
Vysvětlivka: Monsieur — Filip I. Orleánský (1640–1701), jediný bratr Ludvíka XIV., otec vévody z Orléans; jeho otcem byl Ludvík XIII. a dědem Jindřich IV. Zemřel 9. června 1701 v Saint-Cloud na mrtvici, která ho stihla večer po prudké hádce s králem.↩
Vysvětlivka: Po náhlých úmrtích vévodkyně a vévody z Bourgogne a jejich staršího syna roku 1712 se šířila pomluva, že je otrávil vévoda z Orléans, jemuž se jejich smrtí přiblížil trůn; živily ji jeho chemické pokusy. Saint-Simon za šiřitele obvinění pokládá paní z Maintenon a vévodu du Maine.↩
Vysvětlivka: Princ z Rohanu — Hercule-Mériadec de Rohan-Soubise — a kardinál z Rohanu — Armand Gaston Maxmilián z Rohanu, biskup štrasburský — byli bratři, synové paní ze Soubise.↩
Vysvětlivka: Ludvík I. Pobožný (778–840), syn Karla Velikého, císař od roku 814; francouzská tradice mu dává přízvisko le Débonnaire, „Dobrotivý“, v němž je obsažen i odstín povolnosti. Saint-Simon si s tímto slovem hraje, proto je zde přeloženo jako Ludvík Dobrotivý.↩
Vysvětlivka: Pont-neuf (podle pařížského mostu Pont-Neuf, kde se takové písně zpívaly a prodávaly) se říkalo pouličním popěvkům, často satirickým, na všeobecně známou melodii.↩
Vysvětlivka: Karel II. Stuart (1630–1685), anglický král od obnovení monarchie roku 1660, bratranec Ludvíka XIV.; proslul četnými milenkami. Zemřel 6. února 1685 v Londýně několik dní po náhlém záchvatu; na smrtelném loži přijal katolickou víru.↩
Vysvětlivka: Vévodkyně z Portsmouthu — Louise de Kéroualle (1649–1734), bretaňská šlechtična, nejvlivnější milenka Karla II. Anglického.↩
Vysvětlivka: Narážka na tzv. španělskou aféru: roku 1709 byl vévoda z Orléans podezříván, že prostřednictvím svých agentů ve Španělsku usiluje pro sebe o španělskou korunu pro případ, že by se Filip V. musel trůnu vzdát; jeho agenti byli zatčeni a král se na něho velmi rozhněval.↩
Vysvětlivka: Maršál z Marsinu — Ferdinand, hrabě z Marsinu (1656–1706), maršál Francie od roku 1703; roku 1706 byl přidělen k vévodovi z Orléans u armády v Itálii s tajným královým pověřením mít v radě rozhodující slovo. V bitvě u Turína 7. září 1706 byl smrtelně raněn a krátce nato zemřel v zajetí.↩
Vysvětlivka: Dauphiny jsou míněni Monseigneur († 14. 4. 1711) a jeho syn vévoda z Bourgogne († 18. 2. 1712); vévoda z Berry zemřel 4. 5. 1714.↩
Vysvětlivka: Abbé Dubois — Guillaume Dubois (1656–1723), rodák z Brive, učitel a důvěrník vévody z Orléans; za regentství státní sekretář zahraničních věcí, arcibiskup z Cambrai (1720), kardinál (1721) a první ministr (1722). Zemřel 10. srpna 1723 ve Versailles po operaci vředu močového měchýře.↩
Vysvětlivka: Vychovatelem Monsieura byl maršál du Plessis-Praslin (César de Choiseul), roku 1665 povýšený na vévodu z Choiseul a paira.↩
Vysvětlivka: Páni z Navailles, z Estrades a z La Vieuville byli postupně titulárními vychovateli mladého vévody z Chartres, pozdějšího vévody z Orléans; skutečnou výchovu vedl Saint-Laurent.↩
Vysvětlivka: Hrabě ze Saint-Paul — Charles-Paris d’Orléans-Longueville (1649–1672), syn vévodkyně z Longueville; padl 12. června 1672 při přechodu Rýna u Tolhuisu, když už ho část polské šlechty chtěla zvolit králem.↩
Vysvětlivka: Jan III. Sobieski (1629–1696), polský král od roku 1674, proslulý zejména vítězstvím nad Turky u Vídně roku 1683. Zemřel náhle 17. června 1696 ve Wilanówě.↩
Vysvětlivka: Markýz z Arcy — René Martel, markýz z Arcy, od roku 1689 vychovatel vévody z Chartres, kterého doprovázel i do války; bratr Fontaine-Martela, prvního štolby vévodkyně z Orléans.↩
Vysvětlivka: Princ de Conti — François-Louis Bourbonský (1664–1709), synovec Velkého Condého, proslulý duchem a vojenským nadáním, nesmírně oblíbený ve společnosti; roku 1697 neúspěšný kandidát polského trůnu.↩
Vysvětlivka: Paní z Argentonu — rozená slečna ze Séry, bývalá dvorní slečna Madame, milenka vévody z Orléans, s nímž měla syna, pozdějšího rytíře d’Orléans; roku 1710 se s ní vévoda na Saint-Simonovo naléhání rozešel.↩
Vysvětlivka: Sacre — sokol raroh; obrazně se tak říkalo dravému, bezohlednému ničemovi, který je schopen čehokoli.↩
Vysvětlivka: Narážka na výrok, který Saint-Simon uvedl dříve: Ludvík XIV. řekl svému prvnímu chirurgovi Georgesi Maréchalovi, že vévoda z Orléans je „chvastoun zločinů“ (fanfaron de crimes), tedy že se neřestmi spíše chlubí, než by se jich skutečně dopouštěl.↩
Vysvětlivka: Roués — doslova „lámaní kolem“, tj. lidé hodní toho, aby byli popraveni lámáním kolem; tak vévoda z Orléans žertem nazýval své společníky ze zhýralých večeří.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ačkoli mu má nezištnost byla prokázána.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Zkouškami. Slovo coupelle (kupelační kelímek) označuje ve vlastním smyslu nádobu, jíž se užívá k očišťování kovů od veškerých příměsí působením ohně.↩
Vysvětlivka: Biron — Charles-Armand de Gontaut, markýz z Bironu (1663–1756), generálporučík a důvěrník vévody z Orléans, roku 1723 vévoda a pair, roku 1734 maršál Francie.↩
Vysvětlivka: Markýz z Ruffecu — Armand-Jean de Saint-Simon (1699–1754), autorův mladší syn.↩
Vysvětlivka: La Fare — Charles-Auguste, markýz z La Fare (1644–1712), kapitán gardy vévody z Orléans a epikurejský básník.↩
Vysvětlivka: Sňatkem se synem Monsieura získala vévodkyně z Orléans hodnost vnučky Francie (petite-fille de France) a s ní spojené pocty.↩
Vysvětlivka: Vévodkyně z Villeroy — Marguerite Le Tellier, dcera ministra Louvoise, manželka vévody z Villeroy (syna maršála), autorova přítelkyně; zemřela roku 1711.↩
Vysvětlivka: Paní z Jussac — bývalá vychovatelka vévodkyně z Orléans z doby, kdy byla ještě slečnou z Blois, a poté osoba z jejího nejbližšího okolí.↩
Vysvětlivka: Muzio Attendolo, řečený Sforza (1369–1424), kondotiér z Cotignoly v Romagni, zakladatel rodu Sforzů; jeho syn Francesco Sforza se roku 1450 stal milánským vévodou.↩