Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom dvanáctý (1714–1715)
Kapitola šestá
Běžný život vévody a vévodkyně z Orléans. — Povaha vévodkyně z Berry. — Povaha paní z Mouchy a jejího manžela. — Povaha Madame. — Domácí nesnáze vévody z Orléans. — Podivné počínání maršála z Villeroy vůči mně. — Povaha maršála z Villeroy.
Naprostá opuštěnost, jež dělala ze dvora pro vévodu z Orléans dokonalou samotu, a lenost vévodkyně z Orléans, která se nedomnívala, že by měla k někomu udělat jediný krok, a v níž pýcha i lenost dosahovaly nejvyššího stupně a dokonale se shodovaly v tom, aby na svém trůně všechno očekávala, aniž by si dala sebemenší práci, činily jejich život malátným, hanebným, nedůstojným a opovrhovaným. To byla jedna z prvních věcí, které bylo třeba napravit. Oba to cítili, a přesto je nutno říci, že vévodkyně z Orléans, jakmile byla přesvědčena a rozhodnuta, se do toho pustila s větší odvahou a vytrvalostí než vévoda z Orléans. Říkám s odvahou kvůli ustavičným ponížením, jež musela její pýcha snášet při dlouhých pokusech dostat se z tohoto stavu. Marly, kde se trávila téměř polovina roku a kde dámy už dávno jedly s králem jen při večeři a kde stůl vévodkyně z Bourgogne i časté návraty z lovu Monseigneura a obou princů, jeho synů, zmizely spolu s nimi, poskytlo vévodkyni z Orléans možnost shánět si společnost ke svým obědům. Do toho se pustila ještě před smrtí vévody z Berry, s malým úspěchem. Dámy, které zvala, buď prostřednictvím svých dam, nebo nejčastěji sama, byly plodné ve výmluvách. Lidé se báli společnosti vévody z Orléans. Ty nejprozíravější číhaly na jeho cesty do Paříže, aby poobědvaly u jeho paní a měly to pak na dlouho odbyté. Báli se krále, totiž paní z Maintenon, a ti nejzasvěcenější pana du Maine; a tato odmítání se dlouho držela jako módní věc, a to tak, že se lidé snažili omlouvat i za to, že se nechali strhnout, a to naléháním, které museli snášet a které už nedovolovalo déle odmítat. Muži byli ještě větší potíž než ženy, protože hodnost vnučky Francie1 připouštěla k jejímu stolu jen titulované.
Vévodkyně z Orléans, jež konečně pochopila, jak důležité je prolomit tak nedůstojnou přehradu, která ji kvůli jejímu manželovi oddělovala od společnosti — a tu si nemohla znovu ochočit, aniž by ji zároveň sblížila s ním —, se nedala odradit a volila, nakolik to v ní bylo, ty nejvhodnější způsoby, aby rozpustila tyto ledy a přivedla k rozkvětu svůj stůl i své pokoje. Ta práce byla stejně odporná jako úporná, ale nakonec se zdařila. Lidé konečně dodali odvahy jedni podle příkladu druhých, a počet, který se pozvolna zvětšoval, se opíral o sám tento počet, aby se o něj opíral a dál a dál rostl. Stůl byl vybraný a strojenost se tam nakonec — při zachování veškeré úcty a slušnosti — stala sotva znatelnou. Vévoda z Orléans tam držel volnost svých řečí na uzdě, pozvolna se tam dal do hovoru, když tam nenarazil na žádnou skutečnou pašovanou látku, ale na věci veřejné, obecné, přiměřené, neschopné nikoho uvést do rozpaků, ani jeho samého. Často po jídle následovaly herní stolky a zdržely tu společnost i tu, která přibyla, až do hodiny salonu. Lidé si ty obědy nakonec velmi chválili; divili se odporu, který k nim měli; cítili se volně, když se král a paní z Maintenon zdáli k tomu lhostejní, a styděli se, že se zbytečně obávali, že se jim znelíbí. Ale salon se kvůli tomu všemu nestal vévodovi z Orléans o nic příznivějším. Při těch obědech se bylo u královy levobočky; s vévodou z Orléans tam člověk byl jen příležitostně, byl pozván — nic z toho v salonu, kde převeliká většina mužů, kteří na ty obědy nechodili, zůstala vůči němu ve stejné zdrženlivosti a kde se mu dokonce vyhýbali téměř všichni, kdo vstávali od jeho stolu, aniž se to vůči němu mohlo změnit až do nejkrajnějšího stadia královy nemoci.
Nuda ho často hnala do Paříže na večeře a hýřivé pitky. Snažili se je oddálit jinými zábavami s vévodkyní z Orléans v Saint-Cloud a v Étoile, nejroztomilejším domečku, který král už před dávnou dobou daroval vévodkyni z Orléans ve versailleském parku a který si zařídila co nejlépe, neboť v tom měla velmi dobrý vkus. Měla ráda dobrý stůl, hosté ji měli všichni rádi, a u stolu to byla úplně jiná osoba, volná, veselá, povzbuzující, okouzlující. Vévoda z Orléans měl rád jen hluk; a protože se při takových zábavách dával úplně volně, bylo třeba velmi pečlivě vybírat hosty, jejichž uši i politika by byly stejně uváděny do rozpaků nemírností jeho řečí a jejichž oči by velmi užasly, kdyby viděly, jak se hned od začátku jídla sám samotinký opíjí uprostřed lidí, kteří mysleli jen na to, aby se pobavili a počestně se veselili, a z nichž se ani jeden nikdy opilosti ani nepřiblížil. Při tomto životě, který zůstal stejný až do králova konce, nechyběly ohledy ani nesnáze; to se pokusíme rozvést, až pro lepší porozumění vylíčíme vnitřní poměry rodiny vévody z Orléans, kterou tehdy tvořily jen vévodkyně z Berry a Madame.
Jaká byla vévodkyně z Berry, mohlo se vytušit na několika místech těchto Pamětí, ale brzy ji uvidíme hrát úlohu tak zvláštní sama o sobě i ve vztahu k jejímu otci, když se stal regentem království, že se nebudu bát nějakého drobného opakování, abych ji dal poznat natolik, nakolik je to nutné. Tato princezna byla vysoká, krásná, dobře urostlá, přitom však dosti málo půvabná, a měla v očích něco, co dávalo tušit, jaká je. Neměla o nic méně než otec a matka dar řeči, s lehkostí, jež plynula jako ze studánky, stejně jako u nich, takže dovedla říci všechno, co chtěla, a tak, jak to chtěla říci, s jasností, přesností, výstižností, výběrem slov a zvláštností obratu, jež vždy překvapovaly. Bázlivá na jedné straně v maličkostech, na druhé straně smělá až k hrůze, smělá až k šílenství, a také nízká až k nejkrajnější neslušnosti — lze říci, že s výjimkou lakoty byla vzorem všech neřestí, což bylo tím nebezpečnější, že nikdo nemohl mít víc obratnosti ani víc ducha. Nemám ve zvyku přehánět obrazy, které jsem nucen předkládat pro pochopení věcí, a snadno se pozná, jak přísně zdrženlivý jsem ohledně dam a ohledně jakýchkoli milostných pletek, které nemají nezbytnou souvislost s tím, co je třeba nazvat důležitým. Zde bych takový byl víc než u kohokoli jiného, už ze sebelásky, i kdyby to nebylo z úcty k ženskému pohlaví a k důstojnosti osoby. Tak značný podíl, jaký jsem měl na sňatku vévodkyně z Berry, a místo, které paní ze Saint-Simon, ačkoli velmi proti své i mé vůli, zaujímala a podržela u ní až do smrti této princezny, by pro mě byly příliš silnými důvody k mlčení, kdyby toto mlčení nevrhalo temnotu na celý další běh toho, z čeho se skládají dějiny této doby, a kdyby jeho tma nezakrývala pravdu. Pravdě tedy obětuji, co to bude stát moji sebelásku, a se stejnou pravdivostí také řeknu, že kdybych byl u této princezny poznal nebo jen tušil část toho, co se v celku zakrátko po jejím sňatku projevilo a pak stále víc a víc, nikdy by se vévodkyní z Berry nestala.
Je tu nutné připomenout si onu večeři v Saint-Cloud tak bezprostředně po její svatbě (Díl III, Tom 8, kap. 19) a to, čeho bylo lehce, ale srozumitelně dotčeno o cestě do Marly, jež po ní tak brzy následovala; onen výbuch hněvu proti dveřníkovi, který jí z neznalosti otevřel u ní (Díl III, Tom 9, kap. 8) obě křídla dveří před její matkou; její zoufalství při smrti Monseigneura a jeho příčinu; pošetilá a děsivá přiznání, která o tom učinila paní ze Saint-Simon; její nenávist k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne2 a zvláště k vévodkyni z Bourgogne a její chování k ní, jíž vděčila za všechno a která se nikdy neunavila vycházet jí ve všem vstříc; zoufalství, že jí má podávat košili a posluhovat jí, když se stala paní Dauphine, všechno, čeho bylo třeba použít, aby se k tomu odhodlala, a všechno, co udělala, aby v tom zabránila vévodovi z Berry proti jeho vůli, a aby ho proti jeho srdci a veškeré povinnosti znesvářila s monseigneurem vévodou z Bourgogne a s vévodkyní z Bourgogne (Díl III, Tom 9, kap. 8); příčiny bouře, kterou zakusila od krále a paní z Maintenon (Díl III, Tom 9, kap. 8) a jež nebyla poslední; obsah a výsledek varování, které mě pronásledování vévodkyně z Orléans a veřejný křik, jakkoli byl nehodný, donutily dát o ní vévodovi z Orléans (Díl III, Tom 9, kap. 16); podivný výbuch mezi ní a její matkou kvůli postupu s perlami královny matky a kvůli zhoubné komorné, kterou jí vyhnali (Díl III, Tom 10, kap. 3); výbuch, který měla kvůli místům prvního štolby vévody z Berry a budoucí vychovatelky jeho dětí (Díl III, Tom 10, kap. 3); a konečně to, čeho bylo dotčeno (Díl III, Tom 11, kap. 6), tak stručně, jak to jen bylo možné, o tom, jak to s vévodou z Berry měla a jaké city k ní tento princ choval, když zemřel — o všech těchto věcech viděla paní ze Saint-Simon v její přítomnosti odehrát se podivné výjevy a přijímala a tišila podivné důvěrné svěřování vévody z Berry; konečně to, jak jsme viděli, že si zakládala na dokonalé falešnosti a na tom, že umí podivuhodně klamat, v čemž vynikala, i bez jakékoli příležitosti.
Udělala, co mohla, aby vévodovi z Berry vzala všechnu víru, ačkoli v něm měla opravdový základ a velkou poctivost. Pronásledovala ho kvůli postním jídlům a půstům, které neměl rád, ale které přesně dodržoval. Posmívala se tomu tak, že ho přiměla je porušit, i když zřídka, silou lásky, povolnosti a rozpaků z jejích jízlivých žertů; a protože se to nedělo bez boje a aniž by bylo vidět, s jakou nechutí a s jakými výčitkami svědomí se dal strhnout, bylo i právě to důvodem ke zdvojenému posměchu, který ho zarmucoval. Jeho přirozená spravedlnost neméně trpěla prudkostí, s níž vymáhala do nebe volající nespravedlnosti v jeho domácnosti, neboť o její by se neodvážil nic říci. Jiné, citlivější věci ustavičně přiváděly jeho trpělivost na konec a nejednou až na samý okraj nejstrašnějšího skandálu. Nesedla téměř k žádnému volnému jídlu, a ta byla častá, aniž by se opila do bezvědomí a nezvracela všude, co do sebe dostala; a když zůstala výjimečně jen v rozjařené náladě, bylo to ještě lacino odbyté. Přítomnost vévody z Berry, vévody a vévodkyně z Orléans ani dam, s nimiž neměla žádnou důvěrnost, ji ani v nejmenším nezdržely. Dokonce jí bylo proti mysli, že vévoda z Berry nedělá totéž. Se svým otcem často jednala s povýšeností, která děsila, ve všech možných věcech. Strach z krále jí bránil, aby se tak přímo nevybíjela na matce, ale její způsoby vůči ní to vynahrazovaly, takže ani jeden z těch tří se neodvážil riskovat sebemenší odpor, tím méně sebemenší radu; a jestliže je k tomu někdy donutil nějaký silný a naléhavý důvod, byly z toho podivné výjevy a otec i manžel to končili poníženým podřízením a prosbou za odpuštění, které draze kupovali.
Milostné pletky, v jejím postavení obtížné, přesto měly několik předmětů, a to s dosti malou zdrženlivostí. Nakonec se spokojila s La Hayem, který se z královského pážete stal osobním štolbou vévody z Berry. Byl to vysoký vyzáblý muž, nemotorné postavy, s obličejem jako odřeným, se hloupým a domýšlivým výrazem, málo duchaplný a dobrý jezdec, jemuž zajistila, na jeho poměry, rychlou kariéru v úřadech prostřednictvím jeho pána. Pokukování v salonu v Marly zaznamenal každý, kdo tam byl, a žádná přítomnost je nekrotila. Konečně je nutno to říci, protože tento rys obsahuje všechno: chtěla se dát La Hayem unést ve Versailles, zatímco vévoda z Berry i král byli plni života, a uprchnout s ním do Nizozemí. La Haye málem umřel hrůzou z toho návrhu, který mu sama učinila, a ona zuřivostí, do níž ji uvedly jeho námitky. Od nejnaléhavějších zapřísahání přešla ke všem urážkám, jaké jí vztek mohl vnuknout a jaké jí proudy slz dovolily vyslovit. La Haye neměl po jednom útoku pokoj; byly hned něžné, hned zuřivé. Byl v nejsmrtelnějších rozpacích. Konečně hrůza z toho, co mohlo zrodit tak nezměrné šílenství, moudře přinutila jeho mlčenlivost, aby mu nebylo nic přičítáno, kdyby se dala strhnout k nějaké výstřednosti. Tajemství bylo věrně zachováno a byla učiněna nezbytná opatření. La Haye se však neodvážil zmizet, jednak kvůli vévodovi z Berry, jednak kvůli lidem, kteří, aniž by věděli o tomto neuvěřitelném šílenství, o té vášni věděli. Když konečně vévodkyně z Berry, buď jaksi přišedši k rozumu, nebo zbavena vší naděje La Haye přesvědčit, jasně viděla, že toto pronásledování vede jen k tomu, že se oba trápí, přestala na něj dotírat, ale vášeň trvala až do smrti vévody z Berry a ještě nějakou dobu po ní. Taková byla ta, jíž byly svěřeny srdce a duše vévody z Orléans, který celou tu historii plně znal a který byl kvůli ní v nejkrajnější úzkosti — nikoli z únosu, který byl nemožný a do něhož se La Haye nehodlal pustit, ale ze skandálů a příhod, jichž se dalo od této pomatené mysli obávat všeho — a která předtím i potom byla neméně uschovatelkou tajemství svého otce, dokud žila, a která mu přidělala ještě jiná, jež přijdou na řadu v pravý čas.
Od vévodkyně z Orléans se jí nikdy nedostalo ničeho jiného než vlídnosti, přátelství a dárků. Ostatně téměř nikdy nebyla v její blízkosti. Nebyla tedy vystavena těm drobnostem, jež někdy děti zlobí. Ale její pýcha byla tak krajní, že pokládala sama v sobě za skvrnu, kterou od ní zdědila, že je dcerou levobočky, a pojala k ní odpor a pohrdání, které po svém sňatku už nekrotila a které se předtím i potom neustále snažila rozdmýchávat v srdci a mysli vévody z Orléans. Pýcha její matky nebyla nic ve srovnání s její. Před svým sňatkem i po něm si namlouvala, že v Evropě není jiná než ona, s níž by se vévoda z Berry mohl oženit, a že jsou si oba úplně rovni. V pravý čas jsme viděli, že jí vévoda z Orléans průběžně svěřoval všechno, co se dělo kolem jejího sňatku, protože před ní nedokázal nic utajit; že mi o tom vyprávěla tisíc věcí v Saint-Cloud, když byl sňatek ohlášen, abych nemohl nevědět o této nebezpečné důvěře, takže nemohla pochybovat o všem, co bylo třeba překonat; a všechno, co mi projevila ze své vděčnosti. Nebyla ani tři měsíce vdaná, a už projevila dokonalý nevděk ke všem, kdo na tom měli podíl; a při výjevu, který měla s paní z Lévis,3 kterou tak krutě a úmyslně oklamala a obelstila kvůli úřadu prvního štolby vévody z Berry, se nemohla zdržet, aby jí neřekla, že ji pobuřuje pomyšlení, že by osoba jako ona mohla být někomu zavázána, a že proto ze srdce nenávidí všechny, kdo měli podíl na jejím sňatku, a to tak, že jim nemůže odpustit; nato s ní paní z Lévis, ztrativši všechnu úctu a všechnu míru, zacházela, jak si zasloužila, a od té doby s ní podle toho jednala, a to veřejně, z čehož byla vévodkyně z Berry, bázlivá v malých věcech, jak bylo řečeno, a nadmíru pyšná, v nejkrajnějších rozpacích a dávala jí činit tisíce marných vstřícných kroků, aby se zbavila toho, nač si netroufala stěžovat.
Její chování nakonec krále i paní z Maintenon odradilo od toho, aby se o ni starali, po tolika důtkách a tolika tak silných a tak marných pohrůžkách, zvláště po smrti vévody z Berry; a paní Dauphine se do ní dlouho před svou smrtí už nevměšovala. Král s ní navenek žil slušně, ale chladně; on i paní z Maintenon jí pohrdali. Král ji snášel z nutnosti; pokud jde o paní z Maintenon, ta ji už neviděla; a přes celé to své chování se jich obou bála jako ohně, byla s nimi mlčenlivá a do krajnosti rozpačitá, i na veřejnosti s králem. Všechna tato nespokojenost jednoho i druhého dopadala plnou vahou na vévodu z Orléans, o němž se domnívali, že je oklamal, když jim dal svou dceru, kterou musel znát, a kterého nenáviděli a jímž pohrdali pro slabost, jakou k ní měl, a proto, že tato tak vytrvalá náklonnost nebyla k ničemu, aby v ní způsobila nějakou změnu.
Jedinou osobou, která měla její plnou důvěru, byla paní z Mouchy, o níž již byla řeč a jejíž mravy a povaha jí byly dokonale hodny. Kromě milostných pletek a nevázanosti u stolu měla talent a vynalézavost veskrze té nejhroznější černoty, nestoudnost bez obdoby a takovou chamtivost, že ji vedla ke všemu, se vším duchem, obratností a uměním intrik, jaké vedou k úspěchu; vždy měla nějaký cíl a nikdy nic neřekla ani neudělala bez úmyslu, ať se to, co říkala nebo dělala, zdálo sebelehčí a sebelhostejnější. Její manžel, který byl dobrého rodu, byl neméně nízce zištný a nechal si od ní líbit všechno, jen když mu to něco vynášelo; jinak to byl jeden z těch důstojníků, ačkoli zemřel jako generálporučík z dob regentství, kteří se hodí nanejvýš k tomu, aby se někam umístili jako kapitáni bran.
Madame byla princezna starých časů, oddaná cti, ctnosti, hodnosti a velikosti; neúprosná ve věcech slušnosti. Neměla nedostatek ducha, a co viděla, viděla velmi dobře. Dobrá a věrná přítelkyně, spolehlivá, pravdivá, přímá, snadno zaujatá předem a snadno uražená, velmi těžko usmiřitelná; hrubá, nebezpečná svými veřejnými výpady, velmi německá ve všech svých mravech, a upřímná, neznala žádné pohodlí ani žádnou jemnost pro sebe ani pro jiné, střídmá, nespolečenská a mající své rozmary. Milovala psy a koně, vášnivě lov a divadlo, chodila vždy jen ve velkém dvorním šatu nebo v mužské paruce a v jezdeckém úboru, a bylo jí přes šedesát let, a přitom, zdravá či nemocná, a to bývala zřídka, nikdy nepoznala, co je to župan. Vášnivě milovala svého syna, a lze říci, že bláznivě lotrinského vévodu4 a jeho děti, protože to mělo vztah k Německu, a zvlášť svůj národ a všechny své příbuzné, které nikdy neviděla. Při příležitosti Monsieurovy smrti jsme viděli, že trávila život psaním dopisů jim a co ji to málem stálo. Nakonec se smířila, nikoli s původem své snachy, ale s její osobou, s níž zacházela velmi dobře už před propuštěním paní z Argentonu.5
Vévodkyni z Orléans si vážila, litovala ji, téměř ji měla ráda. Velmi odsuzovala nezřízený život, jaký vedl vévoda z Orléans; nanejvýš ji pobuřoval život vévodkyně z Berry a občas se o tom s nejkrajnější hořkostí a s plnou důvěrou svěřovala paní ze Saint-Simon, která od prvních chvil, kdy přišla ke dvoru, nalezla milost v její úctě a přátelství, jež zůstaly stálé. S vévodkyní z Berry ji tedy nepojilo nic jiného než dokonalá nenávist k panu du Maine, k levobočkům a k jejich velikosti, a zraňovalo ji, že její syn v tom nemá žádnou ráznost. Při těchto vlastnostech měla slabosti a malichernosti a stále se měla na pozoru, aby se k ní někdo nezachoval nepatřičně. Vzpomínám si, že když se jedné zimy za regentství usadila v malém bytě v Palais-Royal, kde téměř nikdy nebývala, protože nenáviděla Paříž a byla stále v Saint-Cloud, řekl mi jednoho dne vévoda z Orléans, že mě chce požádat o potěšení a laskavost. Šlo o to, abych občas chodil k Madame, která si mu stěžovala, že mě nikdy nevidí a že jí pohrdám: lze si domyslet, co jsem odpověděl. To druhé bylo, jak si lze myslet, bez jakékoli pravděpodobnosti a nebyl to cit, který by kdokoli mohl k Madame chovat; to první byla pravda, ve Versailles jsem jí dvořil jen při příležitostech a tehdy, když žádná nebyla, jsem měl na práci docela jiné věci, než chodit k ní. Od té doby jsem chodil k její toaletě jednou za čtrnáct dní nebo tři týdny, když byla v Paříži, a byl jsem tam vždy velmi dobře přijat.
Vévoda z Orléans byl nejlepší otec, nejlepší syn a od svého rozchodu s paní z Argentonu nejlepší manžel na světě. Měl Madame velmi rád a projevoval jí velké a ustavičné pozornosti. Také se jí bál a neměl valné mínění o jejích schopnostech. Jeho otevřenost k ní a jeho důvěra byly proto průměrné; a ačkoli se člověk mohl spolehnout, že u ní tajemství zůstane, zdaleka jí nesvěřoval svá, spokojoval se s tím, že jí v hrubých rysech podával zprávy o rodinných věcech, jako o sňatcích svých dětí, a když byl pánem toho, co se mělo stát veřejným, předtím co nejméně. Měla tedy velmi malý vliv na jeho soukromé i veřejné jednání, málo se vměšovala do toho, aby ho o něco žádala, ačkoli jí v projevech milosti nebylo odpíráno, a neměla vůbec žádný podíl na žádné záležitosti. To mě zprostí povinnosti zmiňovat se o těch několika osobách, které u ní měly největší vliv. Dodám jen, že Madame stála vždy s králem a s vévodkyní z Orléans proti chování vévodkyně z Berry, které někdy dělala podivné výstupy, že s ní o tom král mluvil důvěrně, že ji svěřil na nějaký čas pod její vedení, že ji to brzy omrzelo, jako tomu bylo u krále, a že tuto náklonnost a ustavičné soukromé chvíle vévody z Orléans s vévodkyní z Berry, tak neužitečné pro změnu jejího chování, neschvalovala o nic víc než on.
Než se pustíme do vnějších nesnází, je třeba vysvětlit domácí nesnáze vévody z Orléans. Nebylo nepochybně nikoho, jehož zájmy by měly být tak docela totožné s jeho, nikoho, kdo by byl lepším rádcem a s kým by byl každou chvíli víc v kontaktu, než vévodkyně z Orléans. Bylo také pravdou, že až na jeden bod byly jejich zájmy skutečně totožné a že ona to tak myslela a cítila. Ale ten bod byl takový, že nutně ovlivňoval všechny ostatní a působil co nejtíživější rozdělení. Rozumí se samo sebou, aniž by bylo třeba to vysvětlovat, že tento osudný bod se týkal pana du Maine; ale čemu nelze rozumět bez nejkrajnějšího úžasu, je, že zájem pana du Maine v jejím srdci a v její mysli zastínil všechny ostatní; a co hraničí s neuvěřitelným, a přitom je to nejpřísnější pravda, je, že by pro ni bylo předčasnou blažeností onoho světa už na tomto, kdyby mohla vidět vévodu du Maine dosazeného za francouzského krále na úkor svého manžela a svého syna, a mnohem víc, kdyby k tomu mohla přispět. Jestliže k tomu dodáme, že vévodu du Maine velmi dobře znala, že zakoušela jeho úskoky a podvody, které velmi těžce nesla, že ho vůbec neměla ráda a vážila si ho ještě mnohem méně; že to, co zde tvrdím, mi sama řekla, bez hněvu, ale mluvíc a uvažujíc s rozvahou a promyšleně, pochopíme, do jaké míry byla posedlá démonem levobočků a že pýcha, vyhnaná až k fanatismu, se stala její nejvyšší modlou.
Z toho plynulo, že pro všechno, co nejenže vedlo, ale co se mohlo obrátit k prospěchu, povýšení a moci vévody du Maine, byla neméně zapálená než on sám; že všechny prostředky, jak ho vyzdvihnout a upevnit, myslím jen ty, které lze vyslovit, jí byly dobré, a že ji tato zaslepenost vedla k tomu, aby šla napůl s vévodou du Maine do všeho, co si mohl od vévody z Orléans přát pro svou pevnou velikost proti jeho velikosti, a že léčky, které mu ustavičně kladl, aby ho oklamal a rozdrtil pod svýma nohama, pokládala za návrhy rozumné, smysluplné, přinejmenším velmi přijatelné, které si zaslouží, aby byly zváženy, a jejichž zvážení vždy vedlo ke všemu, co si vévoda du Maine mohl přát. Co se pan du Maine sám neodvážil, to dával nenápadně vnuknout prostřednictvím Saint-Pierra,6 který záhy poznal, do jaké míry je otázka levobočků tím hlavním bodem, jímž může tuto princeznu ovládat, a oddal se jim, aniž by to dal najevo, a byl v důvěrném spojení s d’O;7 a ten, který patřil k hraběti z Toulouse a nezdálo se, že by měl s vévodou du Maine nějaké velké spojení, byl v této věci celý jeho a tím se udržoval v přízni a důvěře krále a paní z Maintenon, čemuž chování hraběte z Toulouse už nemohlo poskytovat živnou půdu, když dospěl do určitého věku.
Vévodkyně z Orléans, takto vedená a ustavičně instruovaná a popoháněná ve věcech, po nichž sama toužila neméně, byla tedy pro vévodu z Orléans velmi nebezpečným trnem v hrudi. Bylo třeba s ní dobře vycházet, nedávat jí najevo žádné podezření, a proto ji poslouchat, rozmlouvat a diskutovat s ní, aniž by se dalo najevo cokoli, co by ji mohlo upozornit na ustavičnou ostražitost, v níž se před ní bylo nutno mít, a velmi často ji těšit nadějemi, záminkami a odklady ve věcech konkrétních, které by bylo nebezpečné odmítnout a do nejvyšší míry zhoubné přijmout. To všechno se mísilo s častými varováními, dávanými vévodkyni z Orléans, s pravdivými či nepravdivými drobnostmi z důvěrného prostředí krále a paní z Maintenon o vévodovi z Orléans, s radami v té věci a se službami, které mu pan du Maine při těchto příležitostech prokazoval — službami, jež vévodkyně z Orléans podivuhodně vyzdvihovala a jež směřovaly jen k tomu, aby vévodu z Orléans přesvědčily o oddanosti vévody du Maine k němu a o důvěře, kterou do něj má vkládat, a zároveň aby tyto služby splatil shodou a jednotou pevně prokázanou, aby si udržel tak nezbytnou pomoc. Byl jsem terčem těchto rozhovorů, při nichž jsem se potil, abych našel vytáčky, a které mou přímou a poctivou povahu stály víc, než lze vyjádřit. Potom bylo na vévodovi z Orléans a na mně, abychom si navzájem podali zprávu o těchto rozhovorech, které jsme každý zvlášť měli, abychom se řídili a dohodli se na řečech, jež budeme každý zvlášť vést s vévodkyní z Orléans. „Jsme v lese,“ říkal mi často tento princ, „nemůžeme si dávat dost pozor.“
Ačkoli vévodkyně z Orléans nemohla nevědět, co si myslím o levobočcích a o všem, čeho dosáhla, přesto se mnou o všech těchto věcech mluvila, protože se netýkaly hodnosti, ale spojení s panem du Maine a toho, co bylo k němu nezbytné, spojení založeného podle ní na potřebě, kterou ho vévoda z Orléans měl, a na oddanosti vévody du Maine k němu, ustavičně prokazované varováními, která od něho dostávala, a službami, které prokazoval, věcí, k níž neměl přístup nikdo jiný než on. Co nám dalo nejvíc práce, byl sňatek prince z Dombes se slečnou z Chartres, po němž pan du Maine vroucně toužil a který si vévodkyně z Orléans vzala do hlavy neméně, jakmile král přiznal vévodovi du Maine a hraběti z Toulouse pro jejich potomstvo tytéž hodnosti a pocty, jaké měli oni. Na první pohled je patrné, jakou výhodu měl vévoda du Maine pro upevnění zázraků, které nashromáždil, z toho, že udělá ze svého syna zetě a švagra jediného vnuka a jediného syna Francie a bratra dauphina a že je tímto spojením donutí, aby se stali jejich ochránci a štíty. Nenacházel jsem jiné východisko než souhlas, který by mi dodal věrohodnosti pro odklady, neboť odmítnutí by bylo zkázou vévody z Orléans. Projevil jsem tedy vévodkyni z Orléans, která se mnou o tom mluvila dřív, než se to odvážila navrhnout svému manželovi, že se mi ta myšlenka líbí, ale že nemohu schválit ukvapenost. Trval jsem na věku snoubenců, rozšířil jsem se o zděšení, jaké by z tohoto tak otevřeného spojení pojali princové krve a celá meudonská klika a všichni nepřátelé a závistníci vévody z Orléans a pana du Maine. Lze si domyslet, že se vévodkyně z Orléans nevzdala a že se o této věci mezi námi často debatovalo.
Netajil jsem před ní hned napoprvé, kdy se mnou o tom mluvila, že řeknu svůj názor vévodovi z Orléans, zeptá-li se mě na něj; a nejnaléhavější pro mě bylo urychleně mu o tom podat zprávu. Velmi schválil, co jsem odpověděl, sám se vyjádřil v tomtéž smyslu, a tak jsme protahovali čas až do smrti Monseigneura. Tehdy, když se už nebylo třeba obávat meudonské kliky, se naléhání, které poněkud polevilo, obnovilo znovu. Věk snoubenců a ostatní již uvedené překážky byly štítem, jímž jsme se s velkou námahou kryli až do smrti pana dauphina a paní Dauphine. Zájem vévody du Maine se tehdy stal mnohem větším. Král stárl a měnil se, regentství náleželo plným právem vévodovi z Berry; mít jeho a vévodu z Orléans proti sobě, nebo je mít za nutné ochránce jako švagra a tchána — jaký nesmírný rozdíl! A tedy jaké úskoky a jaké naléhání nebyly použity! Odrážel jsem všechny útoky týmiž zbraněmi, jichž jsem už použil, neboť jsem byl vždy napadán první a nejprudčeji, a vévoda z Orléans ze své strany pevně vydržel; ale byly to ustavičně obnovované útoky. Smrt vévody z Berry způsobila takové zvýšení zájmu, že vyvolala i nejprudší naléhání. Pan du Maine cítil tíhu svých zločinů, přinejmenším vůči vévodovi z Orléans, který byl naživu, a tento princ byl na prahu toho, aby se stal regentem, a v plné možnosti se pomstít. Vévoda du Maine se toho třásl, a nebylo těžké si to představit podle všeho, k čemu ho strach z vévodů přiměl, aby je, jak jsme viděli, poštval proti parlamentu a jak uvidíme na svém místě, proti všem.
Ještě nešlo o závěť ani o opatření, o nichž bylo vyprávěno.8 Neviděl tedy nic jiného než tento sňatek, co by ho mohlo uklidnit. Proto jakmile přiložil poslední ruku ke své dědičné velikosti tím, že se dal prohlásit, on, jeho bratr a jejich potomstvo, za způsobilé nastoupit na trůn, použil tohoto posledního vrcholu jako nového důvodu k rychlému uzavření sňatku. Byl jsem v té věci opět napaden první vévodkyní z Orléans, která zřejmě chápala, že je nutné přesvědčit mě, jinak by k tomu sňatku nedospěla. Mé první zbraně byly opotřebované, snoubenci od doby, kdy byla ta záležitost na stole, o několik let zestárli. Princové krve byli děti a paní Vévodkyně od smrti Monseigneura upadla. Nepřátelé, závistníci, lidé — to byla slova, a ne věci, a to, co byla pravda, mi bylo často odpovězeno. Přišel jsem tedy na jinou přehradu, za kterou jsem se opevnil. Řekl jsem vévodkyni z Orléans, že se divím, jak ona se vším svým duchem a pan du Maine se vším svým a se znalostí povahy krále, jakou oba měli, mohou pomýšlet na to, uzavřít tento sňatek nyní, kdy je to jistý a rychlý prostředek, jak pana du Maine u krále zničit, a to do té míry, že nikdo nemůže předvídat, kam až by mohly být důsledky dovedeny.
Tento úvod připadal vévodkyni z Orléans nekonečně podivný; přerušila mě, aby mi to skromně dala najevo. Vysvětlil jsem se potom a řekl jsem jí, že pokud jde o vévodu z Orléans, ten by na tom při tom, jak bohužel s králem byl, mnoho neztratil a byl by krytý proti všemu svým původem, který mu zajišťoval regentství, aniž bylo možné tomu zabránit, a které králův věk dával tušit dosti zblízka; že tedy nebudu vykládat, co si o sňatku myslím, s ohledem na něho, ale s ohledem na pana du Maine. Poprosil jsem ji, aby dobře uvážila, jaký je král, jak je žárlivý, jak daleko zachází jeho choulostivost ohledně jeho autority, jak velmi je náchylný k rozhořčení nad každou myšlenkou a ještě víc nad každým opatřením na dobu po něm; že uzavřít sňatek nyní by se do živého dotklo všech těchto králových sklonů, a čím víc pro pana du Maine udělal, tím těžčeji by se cítil uražen, a že by mu nikdy neodpustil, kdyby prvním krokem, který by udělal po vrcholu, jímž byla způsobilost k nástupu na trůn, která se teprve právě zrodila, bylo dát mu pocítit, že si málo cení jeho autority a moci, nepodpírá-li je ten, kdo po něm nastoupí, a že proto nemá nic naléhavějšího, než spojit se s tímto nástupcem nejtěsnějšími a nejveřejnějšími svazky; že by mu tím prohlásil, že je plně přesvědčen o jeho blízké smrti, a do té doby ho chce držet v závislosti, když se tímto spojením usadil při vycházejícím slunci. Rozváděl jsem tyto řeči s takovou silou, že z toho vévodkyně z Orléans zůstala omráčená a připustila, že tyto úvahy si zaslouží přemýšlení.
Hned po tomto rozhovoru, který byl dlouhý, jsem pospíšil podat o něm zprávu vévodovi z Orléans, který byl tím nápadem okouzlen, přijal ho za svůj a — ne bez trochy smíchu nad tou obratností — se rozhodl z tohoto opevnění nevycházet. Musel jsem ještě svádět boje mezi čtyřma očima a také s vévodou z Orléans jako třetím, který byl tak laskav, že mi tam přenechával slovo, za což jsem si dovoloval pořádně mu potom vyčinit, což ho nijak nenapravilo, protože pro něj bylo pohodlnější přitakávat tomu, co jsem říkal, než mluvit a něco předkládat. Vévodkyně z Orléans, která měla čas se vzpamatovat a snad také být znovu instruována, se pustila do jisté debaty o dojmu, jaký by tento sňatek na krále udělal. Protože všechno, co jsem na to odpovídal, mohlo být jen totéž téma v různých obměnách, k němuž jsem přidával, co by mu strach a žárlivost dodatečně daly pocítit a co by se mu dokonce doneslo zvenčí, nebudu tuto látku natahovat řečmi a odpověďmi z našich častých rozhovorů. Dodám jen, že jsem ji stále udržoval v přesvědčení, že pokládám ten sňatek za velmi dobrý, uzavře-li se hned po smrti krále, a že jestliže se ona a já lišíme v názoru, je to jen v době, a ne ve věci. Tím to neskončilo. Když viděli, že nás nemohou uklidnit, pokud jde o vliv pana du Maine, který se ustavičně zavazoval, že králi ten sňatek učiní přijatelným, a který za všechno ručil — a o tom jsme také nepochybovali, ale chtěli jsme za každou cenu pochybovat a zůstat neschopni dát se ve svých obavách uklidnit —, uchýlili se k tomu, že navrhli závazek a podepsané svatební články. A opět se mnou o tom vévodkyně z Orléans mluvila dřív, než o tom něco řekla vévodovi z Orléans.
Léčka byla hrubá, ale bylo těžké neprozradit se, když se jí člověk vyhýbal. Neztratil jsem však duchapřítomnost. Zvolal jsem, že by to bylo horší než uzavřít sňatek, kdyby král ten závazek odhalil, a že by bylo šílenstvím to riskovat v jistotě, že před ním zůstane natrvalo skryt; ať si vzpomene, co se jí samé přihodilo před tak krátkou dobou se závazkem uzavřeným mezi ní a paní princeznou de Conti9 ohledně sňatku jejich dětí; že ačkoli tu nikdo neměl osobní zájem, jaký měla slečna de Conti na zradě, které se dopustila, je přece pravda, že zdravý rozum se zdráhá uvěřit, že by znalost závazku uzavřeného a podepsaného mezi vévodou z Orléans a panem du Maine mohla zůstat skryta králi, tak zvědavému, tak pozornému, tak žárlivě dbalému na to, aby byl zpraven o tom, co se děje nejlhostejnějšího u jeho dvora, v Paříži a ve všem, co mu mohlo být známo nebo co ho dokonce mohlo bavit, tím spíše o tom, co se mohlo dít důležitého a závažného v jeho nejbližší rodině; že ostatně by to bylo zcela zbytečné opatření při sňatku, u něhož věno a smluvní podmínky nemají žádnou váhu pro jeho uzavření ani zrušení, a že až přijde čas volnosti, nebude ani o nic obtížnější, ani o nic zdlouhavější uzavřít ho hned, než dokončit tehdy, co by bylo započato dnes. Bylo to opevnění často napadané, ale bránil jsem je tak skvěle, a vévoda z Orléans také, že je nic nedokázalo dobýt. Pak přišla aféra s čepicí,10 po níž vévodkyně z Orléans zřejmě dobře pocítila, že už se mnou o tomto sňatku nemá mluvit, a zároveň přestala o něm cokoli říkat i vévodovi z Orléans. Pouštět se do každodenních podrobností o léčkách, jež kladl vévoda du Maine, a o tom, jak se vévodkyně z Orléans zabývala zdůrazňováním, jak je důležité pěstovat všemožnou povolností přátelství vévody du Maine a jeho péči o vévodu z Orléans, by nemělo konce, a stačí jednou provždy říci, že to byla domácí metla, která zaměstnávala vévodu z Orléans a mě až do smrti krále, s vévodkyní z Orléans. Z tohoto zbožňování pana du Maine plynulo krajní nebezpečí sdělovat vévodkyni z Orléans cokoli o přítomnosti a o budoucnosti, a toto ustavičné tajnůstkářství nebylo malou nesnází. Princ je ze sebe setřásal, ale já jsem tu možnost neměl.
Vévodkyně z Orléans byla pevně přesvědčena, že mi vévoda z Orléans svěřuje všechno bez výhrad a že mám velký vliv na všechno, co si myslel a co mohl pro přítomnost i pro budoucnost. Měla v tom plnou zkušenost a viděla ještě zřetelněji než okolí, že jsem jediný, s kým se mohl otevřít v tak důležitých věcech, ačkoli to okolí vidělo také až příliš jasně. Neméně byla přesvědčena, že nejsem bez úvah a bez plánů ohledně toho, co mělo následovat po současné vládě. Velmi pozorně se proto snažila odhalit, co si myslím, a v našich častých rozhovorech mezi čtyřma očima, někdy s vévodkyní Sforzovou jako třetí, i když zřídka, mě provádět po osobách a po věcech. Byl jsem stejně na pozoru u jedněch i u druhých, méně přísně uzavřený u osob, i když velmi opatrný, protože znala mé city k několika z nich; a pokud jde o věci, zachraňoval jsem se obecnostmi. Také jsem se, jak se konec přibližoval, vrhal na nedbalost, lehkomyslnost a lenost vévody z Orléans, který žil, jako by přítomná doba měla trvat věčně; a ačkoli jsem tyto stížnosti velmi přeháněl a ony mi navíc sloužily k tomu, abych prohlašoval, že ze vzteku už sám na nic nemyslím, když je zbytečné myslet za něj samotnému, bylo až příliš pravdivé, jak se uvidí v pravý čas, že tyto stížnosti byly až příliš opodstatněné.
Vévodkyně z Orléans nebyla jediná, kdo byl v tomto ohledu zvědavý a znepokojený. Na různých místech bylo možno vidět, že mé důvěrné přátelství s maršálkou a s vévodkyní z Villeroy až do jejich smrti ani mé zvláštní spojení s vévodou z Villeroy až do doby mé přednosti před vévodou z La Rochefoucauld11 nemohly přemoci můj odpor k maršálovi z Villeroy, a to tak, že jsem to před nimi netajil; a že se někdy bavily tím, že mě společnost zatlačila do kouta, aby mi zabránily odejít, když vcházel ke své ženě, a obličejem, jaký mě viděly dělat. Od té doby jsem se nezměnil; kromě toho, že jsem se při příležitostech dával zapsat u maršála, což se vynechává jen při otevřené roztržce, nikdy o mně neslyšel a nikdy jsem ho neoslovil na místech, kde jsem ho potkal. Tak jsme na tom spolu byli, když ho hned po smrti pana dauphina a paní Dauphine paní z Maintenon vytáhla z nejhlubší nemilosti a dala mu náhle objevit se v Marly jako oblíbenec. Jeho přátelé, ti, kdo mu nejvíc odporovali, i převeliký počet těch nejlhostejnějších se o překot hrnuli kolem něho. Pokud jde o mě, nevzrušilo mě to ani v nejmenším a nechal jsem dvůr kolem něho vřít.
Mé překvapení bylo veliké, když jsem asi po čtrnácti dnech od něho přijal zdvořilé vstřícné kroky, které mohl očekávat ode mne, a když jsem se hned nato nemohl objevit na žádném místě, kde byl, jako na dvorských místech a na jiných náhodou, aniž by mě oslovil a nezačal rozhovor. Vždycky jsem ho nechal přijít ke mně první, často jsem se mu dokonce obratně vyhýbal. Na jeho zdvořilosti jsem odpovídal zdvořile, ale se zdrženlivostí, která hodně připomínala strohost. Nic ho neodradilo. Při králově mši v Marly se snažil dělit se se mnou o můj polštář nebo mě přimět dělit se o jeho, položit svůj vedle mého, dát mi jeden přinést švýcarem kaple, který měl tu péči na starost; především se mnou mluvit po celou mši a podle svého způsobu mi klást otázky. Tento manévr netrval dlouho, než mi začal nadhazovat záležitosti a osoby, jen tak zlehka, v čemž měl u mě snadnou hru, neboť jsem se před ním měl na pozoru a držel jsem se plovoucí na povrchu. Pozvolna se dal, jakoby z improvizace, tlačit dál, se svým způsobem nesouvislé a přerývané konverzace; a odtud, stávaje se stále důvěrnějším, jsem ho viděl přicházet, aby se mě zeptal, zda může poobědvat, když jsme si sedali ke stolu, a brzy nato velmi pravidelně přicházet na oběd nebo večeři, a někdy dokonce přicházet na konci prvního chodu nebo později. Byl jsem z toho zoufalý. Vždycky a všude jsem měl velmi bohatý stůl pro řadu přátel a důvěrných známých, kteří tam chodili bez pozvání; já i oni jsme tam rádi byli volní; maršál z Villeroy nás krutě tížil. Velmi mě to obtěžovalo, protože jsem jasně viděl, že přichází jen proto, aby ze mě tahal; a protože jeho duch byl omezený, aniž by byl přece hloupý, a byl plný nadutosti, vyprávěl mi o králi a paní z Maintenon nicotnosti, aby mě přiměl mluvit, a mezi nimi si nevšiml, že jsou někdy věci, které mi prozrazovaly jeho poslání a to, co hodlal odhalit. Někdy mi vévodu z Orléans chválil, mnohem častěji ho haněl, pouštěl se při tom do důvěrností o králi a paní z Maintenon a nezdráhal se mi klást ty nejsilnější a nejvíc opakované otázky, obracené na sto způsobů, o plánech vévody z Orléans do budoucna a o tom, co si o tom myslím já sám; ustavičně se přerušoval, díval se mi zpříma do očí, sám uvažoval a pouštěl se do budoucnosti s volností, která mě překvapovala, ačkoli při řemesle, které se mnou provozoval, se neměl čeho bát, i kdybych byl chtěl zneužít tuto důvěru, o níž mě chtěl přesvědčit, že se mezi námi ustavuje. Trávil takto celé hodiny, a často víc, v mém pokoji, v kteroukoli hodinu, mezi čtyřma očima, protože hned při vstupu mě prosil, abychom nebyli vyrušováni, a navíc si mě velmi často bral stranou u krále nebo v zahradách v jeho průvodu. Byl to člověk, který si stále myslel, že vás obchází a odhaluje.
Využíval jsem nesouvislosti a obvyklých skoků jeho konverzace: hodně bázně a úcty ke králi, naprostá zbytečnost myslet na cokoli pro dobu po něm, věc sama o sobě málo slušná a málo dovolená, a látka tak závislá na tolika okolnostech, které nelze ani předvídat, ani snad představit; že stavět plány pro ty časy znamená stavět vzdušné zámky. To byly mé odpovědi, s hojnými chválami krále, a kruh obecností a vytáček obracených na všechny strany, z něhož jsem se nedal vytáhnout. Nikdy jsem k němu nechodil, nikdy jsem ho nenapadal, nikdy se nezdálo, že by si toho všiml. Smáli jsme se, vévoda z Orléans a já, takové figurce. Tento vynucený styk trval až do sporu vévody z Estrées a hraběte z Harcourtu,12 kdy jsem se silně rozohnil proti všemu, co se z jeho strany odehrálo ohledně nároku maršálů Francie podřídit vévody svému soudu, a kde jsem ho nešetřil. To nás otevřeně rozkmotřilo. Od té doby jsem se neomezoval ani v řečech, ani v jednání. Nějaký čas nato odjel do Lyonu, odkud se vrátil jako triumfující nástupce míst pana z Beauvilliers13 v radě, a skvělejší než kdy předtím. Toto zlaté tele nedostalo moje kadidlo ani žádnou gratulaci z mé strany; a zůstali jsme v těchto poměrech až po smrti krále.
Maršál z Villeroy hrál tak velkou roli předtím i potom, že je nutné dát ho poznat. Byl to vysoký, dobře urostlý muž, s velmi příjemným obličejem, velmi silný, zdravý, který bez újmy dělal se svým tělem všechno, co chtěl. Patnáct a šestnáct hodin v sedle pro něj nebylo nic, bdění také ne. Celý život vychováván a žijící v nejvyšší společnosti; syn králova vychovatele, vychovaný s ním v jeho důvěrnosti od jejich nejranějšího mládí, galán z povolání, dokonale obeznámený s milostnými intrikami dvora i města, jimiž dovedl bavit krále, kterého znal do hloubky a jehož slabostí dovedl využít, a udržet se jako ohebný dvorský proutek v nepřízních, které zakusil dřív, než jsem vstoupil do světa. Byl ve všem nádherný, velmi vznešený ve všech svých způsobech, vášnivý a dobrý hráč, aniž mu na hře záleželo, ne bezdůvodně zlý, měl celou mluvu a způsoby velkého pána a člověka prohněteného dvorem; pyšný až k přemíře od přírody, a také nízký až k přemíře, jakmile to jen trochu potřeboval, a vůči králi a paní z Maintenon sluha pro všechno. Viděli jsme jeho náčrt při jeho náhlém přechodu z nemilosti do přízně.

Měl onen dvorský a světský duch, který dává velká zběhlost a který intriky a záměry zostřují, s onou hantýrkou, jíž se tam člověk naučí, která má jen povrch, ale oslňuje hlupáky, a kterou zvyk důvěrnosti s králem, přízně, vyznamenání a velení činily skvělejší, a jejímž celým základem byla nejvyšší domýšlivost. Byl to člověk stvořený k tomu, aby předsedal plesu, aby byl rozhodčím při karuselu, a kdyby měl hlas, aby v Opeře zpíval role králů a hrdinů; velmi způsobilý také k určování módy a k ničemu dalšímu. Nevyznal se ani v lidech, ani ve věcech, dokonce ani v těch, které se týkaly zábavy, a mluvil a jednal na slovo jiných; velký obdivovatel toho, kdo mu imponoval, a tudíž dokonale oklamatelný, jakým byl celý život vůči Vaudemontovi,14 paní des Ursins a oslnivým osobnostem; neschopný přijmout dobrou radu, jak jsme viděli u té, kterou mu dal rytíř Lotrinský; neschopný také jakékoli záležitosti, dokonce ani z ní něco pochopit pod slupkou, a to do té míry, že když zasedal v radě, král se nad touto neschopností trápil tak, že nad tím skláněl hlavu, červenal se a marně se namáhal ho opravovat a snažit se mu vysvětlit, o co jde. To jsem se dozvěděl mnohem později od Torcyho, který byl do krajnosti udiven hloupostí v záležitostech u muže tohoto věku, tak zběhlého ve dvoře. Byl v něm skutečně tak zběhlý, že jím byl zkažený. Zakládal si přesto na tom, že je velmi poctivý člověk; ale protože neměl rozum, snadno se prozradil, a to i při příležitostech málo choulostivých, kde ho zrazovala jeho malá hlava, a ostatně se příliš nezdržoval, když se jeho záměry, naděje a zájem, ba i touha líbit se a lichotit, neshodovaly s poctivostí. Mimo obyčejné věci to u něho byla vždy rozpačitost a sebedůvěra, jejichž směs byla směšná. Člověk rozeznával jedno od druhého, viděl, že neví, kde je; nějaké sproposito, vyslovené s autoritou a podepřené jeho velkopanskými způsoby, bývalo obvykle jeho záchranou. Byl osobně statečný; pokud jde o vojevůdcovské schopnosti, viděli jsme jejich neblahé plody. Jeho zdvořilost měla povýšenost, která odpuzovala, a jeho způsoby byly samy o sobě urážlivé, když se domníval, že je povahou lidí zproštěn zdvořilosti. Proto to byl člověk na světě nejméně milovaný a jehož styk byl nejnesnesitelnější, protože se v něm nenacházelo nic než změť domýšlivosti, strojenosti a sebechvály, předvádění přízně a velikosti postavení, změť otázek, které přerušovaly odpovědi, často na ně nečekaly a nikdy spolu neměly žádnou souvislost. Jinak nic než dvorské historky, příhody, milostné pletky; žádná četba, žádné vzdělání, především hrubá nevědomost, ploché žerty, mnoho nadutosti a dokonalá prázdnota. S lidmi, kteří na něm byli závislí, zacházel s nejtvrdší vládou. Je neuvěřitelné, jak ustavičně až do své smrti týral svého syna, který mu prokazoval nekonečnou péči a bezvýhradnou poslušnost; a od přátel Tallarda, s nímž byl velmi blízce spřízněn a jehož vždy podporoval, jsem se dozvěděl, že ho neustále přiváděl k zoufalství, i když už stál v čele armády. Konečně falešnost a to největší a nejplnější mínění o sobě ve všech směrech přikládají poslední ruku k dokonalosti tohoto až příliš pravdivého obrazu.
Poznámky
Vysvětlivka: Hodnost vnuků a vnuček Francie (dětí synů Francie). Vévodkyně z Orléans ji měla jako manželka vévody z Orléans, vnuka Ludvíka XIII.; z mužů proto u jejího stolu směli sedat jen titulovaní.↩
Vysvětlivka: Monseigneur vévoda z Bourgogne je Ludvík Francouzský (1682–1712), nejstarší syn Monseigneura (Velkého Dauphina) a tedy vnuk Ludvíka XIV. Byl otcem budoucího Ludvíka XV. Zemřel — spolu se svou manželkou a starším synem — roku 1712, ještě před svým dědem, takže se sám francouzským králem nikdy nestal. Od dubna 1711 nesl titul dauphin (pan dauphin); zemřel na spalničky 18. února 1712 v Marly, šest dní po manželce.↩
Vysvětlivka: Paní z Lévis, dcera vévody z Chevreuse, patřila k blízkému okruhu Saint-Simonových.↩
Vysvětlivka: Leopold Josef (1679–1729), vévoda lotrinský, od roku 1698 manžel Élisabeth-Charlotte Orleánské, dcery Madame.↩
Vysvětlivka: Marie-Louise-Madeleine-Victoire Le Bel de La Boissière de Séry, hraběnka z Argentonu, dlouholetá milenka vévody z Orléans a matka rytíře d’Orléans; vévoda se s ní rozešel roku 1710.↩
Vysvětlivka: Saint-Pierre, námořní důstojník, manžel paní ze Saint-Pierre, oblíbenkyně vévodkyně z Orléans; nezaměňovat s vévodou ze Saint-Pierre z rodu Spinolů.↩
Vysvětlivka: Markýz z O, bývalý guvernér (vychovatel) hraběte z Toulouse a jeho důvěrník.↩
Vysvětlivka: Edikt z července 1714 prohlásil pana du Maine a hraběte z Toulouse i jejich potomstvo za způsobilé nastoupit na trůn, kdyby vymřeli legitimní princové krve; závěť Ludvíka XIV. ze srpna 1714 pak svěřila panu du Maine dohled nad výchovou mladého krále a velení jeho vojenské domácnosti.↩
Vysvětlivka: Marie-Thérèse de Bourbon (1666–1732), dcera pana Prince, vdova po Françoisi-Louisovi, princi de Conti († 1709); slečnou de Conti se míní její dcera Marie-Anne (1689–1720), která se 9. července 1713 provdala za pana Vévodu; tím padla tajná dohoda vévodkyně z Orléans s princeznou de Conti (1713) o sňatku jedné z orleánských dcer s mladým princem de Conti.↩
Vysvětlivka: Spor vévodů a pairů s prvním prezidentem pařížského parlamentu, který si při vyzývání pairů k hlasování ponechával na hlavě čepici; vlekl se od roku 1681 a v letech 1714–1715 se znovu vyostřil.↩
Vysvětlivka: Maršálka z Villeroy byla manželka maršála; vévodkyní z Villeroy se míní Marguerite Le Tellier, Louvoisova dcera, manželka maršálova syna Louise-Nicolase, vévody z Villeroy. Spor o přednost s vévodou z La Rochefoucauld, manželem její sestry, rozhodl král roku 1714 ve prospěch Saint-Simona.↩
Vysvětlivka: Spor vévody z Estrées s hrabětem z Harcourtu (1713), při němž maršálové Francie žádali, aby se vévodové ve věcech cti podřizovali jejich soudu (tribunálu maršálů).↩
Vysvětlivka: Paul de Beauvilliers (1648–1714), vévoda a pair, státní ministr a předseda královské finanční rady, vychovatel vévody z Bourgogne a Saint-Simonův blízký přítel; zemřel 31. srpna 1714. Villeroy po něm převzal předsednictví královské finanční rady.↩
Vysvětlivka: Charles-Henri de Lorraine, kníže z Vaudemontu (1649–1723), levoboček lotrinského vévody Karla IV., za války o španělské dědictví guvernér Milánska.↩