Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola sedmá

Jak se k vévodovi z Orléans stavěli maršál z Villeroy, Tallard, kardinál a princ z Rohanu, vévodkyně z Ventadour, Vaudemont a jeho neteře, Harcourt, Tresmes, vévoda z Villeroy, Liancourt, La Rochefoucauld, Charost, Antin, Guiche, Aumont, první štolba, pan z Met, Huxelles, maršál a abbé z Estrées, ministři, státní sekretáři, otec Tellier. — Neklid a počínání otce Telliera vůči mně. — Povaha vévody z Noailles. — Neklid vévody z Noailles ohledně záměrů vévody z Orléans. — Contades; jeho vzestup; jeho povaha. — Spojení vévody z Noailles s Maisonsem. — Povaha Canillaca. — Spojení vévody z Noailles s Canillacem prostřednictvím Maisonse. — Noailles a abbé Dubois odedávna spojenci. — Spojení Noaillese s Effiatem. — Původ a povaha Effiata; jeho styky. — Effiat v dobré přízni u krále; vévodou z Orléans velmi vážený. — Noailles si znovu získá Longepierra, který se pak oddá abbému Duboisovi.

Monsieur strávil celý svůj život, od dětství až do smrti, v přátelství a důvěře k maršálovi z Villeroy. Zvyk, od nejútlejšího mládí nikdy nepřerušený a podporovaný rytířem Lotrinským a Effiatem, Monsieurovými důvěrnými přáteli, umožnil maršálovi probírat s ním všechno. Byl prostředníkem ve všech drobných sporech, které vznikaly mezi králem a Monsieurem; vyprávěl mi o nich podivné příhody týkající se Monsieurova ošklivého vkusu, který král nemohl vystát a kvůli němuž mu po maršálovi posílal domluvy, a to až tak, že nechtěl, aby s ním La Carte, který se stal kapitánem jeho gardy, jezdil do Marly, a pověřil maršála, aby Monsieurovi vyřídil, že jestli ho tam přiveze, dá ho vyhodit oknem; a vyprávěl mi i o trápení, které měl maršál mezi nimi dvěma s touto nepříjemnou kapitolou, jež se často vracela, a to hned s tím, aby Monsieurovi zabránil brát toho člověka s sebou, hned s tím, aby u krále vymohl, že smí Monsieura do Marly doprovázet. Uvádím tyto podrobnosti, abych ukázal, že vévoda z Orléans byl od chvíle, kdy přišel na svět, zvyklý maršála z Villeroy si vážit a počítat s ním, a že maršál z Villeroy, s nímž se vždy jednalo se všemi možnými projevy přízně, byl vévodovi s ohledem na zesnulého Monsieura i na něho samého zavázán velkou oddaností. Tak se však nezachoval.

Snaha být nóbl a móda, jichž byl otrokem, mu nejprve nedovolily řídit se v tomto ohledu tím, co od něho žádala povinnost, čest a vděčnost. Brzy nato se pochopitelně čím dál víc vzdaloval od prince, s nímž král nebyl spokojen a který byl sám s králem spokojen ještě méně. Konečně, jakmile paní z Maintenon pojala k vévodovi odpor, byl maršál příliš nízkým dvořanem, než aby si nezakládal na tom, že převezme všechny její city. Byl navíc jako naivka spjat s Rohany a s Tallardy, kteří se mu vysmáli, jakmile ho přestali potřebovat, [a] s panem z Vaudemontu a jeho neteřemi, kteří všichni, spojeni s paní Vévodkyní, pečlivě živili Monseigneurovu nenávist [k vévodovi z Orléans] a po jeho smrti nemohli vévodovi z Orléans odpustit všechno, co proti němu podnikli, a zároveň v tom nacházeli způsob, jak se zalíbit paní z Maintenon. Uvádím tu Tallarda spolu s ostatními, protože od sňatku svého syna byl s Rohany jedno tělo a předtím šel s většinou a s proudem. Strhli s sebou vévodkyni z Ventadour, která, zahrnutá od Monsieura a Madame vším, čím lze projevit přátelství a nejvyšší úctu, a s níž i vévoda z Orléans vždy jednal se stejnými ohledy, se neměla stát jeho nepřítelkyní, a přesto se k tomu nechala strhnout. Maršál z Villeroy a ona se už přes padesát let zcela veřejně milovali, aniž se však jeden či druhý zdráhali dopřát si, co se jim zalíbilo jinde, a aniž tato vzájemná volnost sebeméně narušila jejich vztah, na nějž bylo naroubováno nejdůvěrnější přátelství a důvěra.

Paní z Ventadour bývala okouzlující; vždy si zachovala velkolepé vystupování a nádech krásy a byla dokonale urostlá. Žádný duch, dobrotivost ano, ale celý život ovládaná a k tomu stvořená. Mimoto otrokyně dvora, nejprve kvůli svým milostným příhodám a domácím nouzím, a když už před nimi byla v bezpečí, ze zvyku a z posedlosti po místech a po tom, aby něčím byla. Musela se tedy řídit vlivem Rohanů, kteří s ní dělali, co chtěli, a vlivem svého starého milence, a hlavně se přizpůsobovat tomu, co jí ukazovali o králi a paní z Maintenon. Harcourt1 byl s paní z Maintenon a s paní des Ursins příliš hluboko zakotven, byl ostatně příliš jemným dvořanem a příliš obratným politikem, než aby se vydal jinými cestami než ony; a vévoda z Tresmes byl příliš plochý, než aby nešel s módou a s velkým proudem dvora vůči vévodovi z Orléans. Vévoda z Villeroy, zvyklý na otcovo jho, nemohl smýšlet jinak než on; byl ostatně celý život co nejdůvěrněji spjat s panem z Luxembourgu, s panem z La Rochefoucauld2 a s markýzem z Liancourtu, jeho bratrem, který měl ducha a rozumu za ně za všechny. Nedokázali se zbavit toho odstupu od vévody z Orléans — abych o něm mluvil mírně —, který načerpali v důvěrné společnosti pana prince de Conti a který po něm nakonec takřka zdědili. Mimořádná poctivost maršála z Boufflers3 tomuto proudu odolávala, ale už nežil, a Charost, který dostal jeho úřad, byl celý můj, jenže to nebyl člověk, který by vůbec existoval, a tedy ani člověk, s nímž by se počítalo. D’Antin, celý oddaný paní Vévodkyni, který, usazen ve vnitřních kabinetech, nemohl neznat smýšlení krále a paní z Maintenon, se držel stranou a trápil se, s ohledem na budoucnost, tím, že se nemůže rozdělit mezi obě strany. Villars4, méně spoutaný a navenek lehkovážnější, se k žádné straně nepřidával, obratně se držel mezi oběma a zachovával všechny možné ohledy, k čemuž si dokonce bral záminku z místa rytíře cti vévodkyně z Orléans, v němž zemřel jeho otec.

Berwick5, jen zřídka usazený na jednom místě, bydlel v Saint-Germain, a přestože byl u dvora velmi dobře zapsán, napodoboval toto chování a vůbec se choval jako muž, který velel ve Španělsku pod vévodou z Orléans a byl s ním spokojen. Huxelles6, podlý otrok přízně, který se, jak jsme viděli, veřejně zostudil při apoteóze levobočků, a sluha prvního prezidenta, stejně jako jeho bratranec první štolba, s nímž byl jedno tělo, patřil panu du Maine a všem nepřátelům vévody z Orléans, ale potají a vzhledem k nejisté budoucnosti tak skrytě, jak jen mohl, aniž se tomu princi kdy přiblížil, dával se mu však vychvalovat Maisonsem7. Vévoda z Aumontu, švagr prvního štolby a s ním spjatý, oba řízení paní z Beringhen, zlou, intrikánskou, velmi duchaplnou, falešnou, nízkou a nebezpečnou do krajnosti. Při sporu o čepici8 jsme viděli, co byl zač tento člověk, který chtěl být na všech stranách a brzy se stal předmětem opovržení všech. Maršál z Estrées9 a abbé, jeho bratr, byli poctiví lidé a zcela nakloněni vévodovi z Orléans, ale tak slabí, tak dvořanští, tak bázliví, že se jejich strachu dalo jen smát. Co se týče vévody z Guiche, byl to člověk bez pevnosti, bez ducha, který neměl nic než vystupování a důležitý úřad, který byl žebrák, lakomec i marnotratník, patřil by tomu, kdo by mu dal víc, a byl ovládán Contadesem, majorem pluku gardy, a jedním pomocným majorem jménem Villars, který si hrál na důležitého a byl s Contadesem jedno tělo. O vévodovi z Noailles10 budu mluvit zakrátko. Mezitím tu máme to hlavní z lidí, kteří si zasloužili, aby se s nimi počítalo. Nikdy by se neskončilo, kdyby se mělo pojednat o těch, kdo měli menší význam, a o všech odnožích a skupinkách žen.

Co se týče ministrů, bude rozbor ve vztahu k vévodovi z Orléans brzy hotov. Už jsme viděli, že Voysin byl zaprodanou duší paní z Maintenon a pana du Maine, a viděli jsme i maršála z Villeroy. Desmarets, zeť Béchameila, který zemřel jako vrchní správce Monsieurova domu, a švagr Nointela, kterého Monsieur ještě před Desmaretsovým návratem prosadil za státního radu, se zdál být povinen vévodovi z Orléans zřetelnou oddaností. Jeho důvěrný přítel maršál z Villeroy byl jeho průvodcem v dvorské politice; a Desmarets počítal s králem a paní z Maintenon jako se vším a s tím, že nikdy neskončí, se vším ostatním jako s ničím, a podle toho se choval. Torcyho by jeho sestra, paní z Bouzols, která na něho měla velký vliv, protože důvěřoval jejímu duchu, jehož měla jako ďábel — a co do ošklivosti a zlomyslnosti byla sama jakýmsi ďáblem —, a která byla odjakživa celá oddaná paní Vévodkyni, byla ráda obrátila tím směrem. Měl stejnou hrůzu z pana du Maine jako z toho, co se říkalo o vévodovi z Orléans. Dobře znal krále a neměl rád paní z Maintenon, která mu také byla velmi nepříznivě nakloněna, ale byl dosti spřátelen s maršálem z Villeroy a s Estréesovými. V tomto ohledu to byly dva protipóly. Patřil, a to důvěrně, k přátelům Castriese a jeho ženy, kteří oba náleželi vévodkyni z Orléans, a patřil také k přátelům pana z Met, který, aniž věděl proč, byl vévodovi z Orléans velmi nepříznivě nakloněn. Z tolika protikladů nevzešlo nic. Torcy, zahalený ve své moudrosti a ve svých povinnostech, nic nedal najevo a neudělal žádný krok ani na jednu, ani na druhou stranu. To jsou všichni ministři. Zbývali dva státní sekretáři, kteří ministry nebyli: Pontchartrain, velmi nepříznivě nakloněný vévodovi z Orléans, aby se udělal důležitým u paní z Maintenon a u vlivných; a La Vrillière11, jehož úřad a zaměstnání byly pátým kolem u vozu. Bližší představení těch osob, o nichž jsem se ještě nerozepsal, odkládám na dobu, kdy je uvidíme přicházet k úřadům nebo kdy o nich bude v té souvislosti řeč mezi vévodou z Orléans a mnou.

Otec Tellier nesmí být zapomenut. Viděli jsme jeho povahu a později i to, že vévodovi z Orléans velmi užitečně posloužil při sňatku vévody z Berry. Ačkoli byl tak diskrétní, že o odporné kapitole jedu nikdy nic neřekl, jsem přesvědčen, že i v ní vévodovi z Orléans posloužil neméně dobře. Chtěl, aby měl král klid, nenáviděl paní z Maintenon, která ho nenáviděla neméně; chtěl zastihnout krále klidného a v dobré náladě kvůli všem věcem, které mu chtěl vnuknout nebo u něho dosáhnout; a z toho mála, co mi řekl, jsem tušil, že pana du Maine prohlédl. Ve věcech vévody z Orléans se v ničem neukázal jako nepřítel a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl jakýkoli podíl na králově závěti nebo na opatřeních, která král učinil mimo závěť, jako bylo povýšení levobočků, i když se rovněž domnívám, že se jim nestavěl na odpor, jestliže se ho král radil. Příliš mnoho od krále chtěl a očekával, než aby mu odporoval v tak milované věci, a tím méně, aby se vystavil nebezpečí, že bude propuštěn. Na více než jednom místě jsme viděli, jak jsme spolu vycházeli: to trvalo až do smrti krále.

Během posledního roku králova života, zvláště ke konci, mě tento páter provázel po všech osobnostech a naléhal na mě, abych mu řekl, co si o nich myslím, zkrátka abych mu je vylíčil. Dal jsem se do smíchu a říkal jsem mu, že je zná lépe než já. Naléhal ještě víc a říkal mi, že nemohl poznat nic než své knihy, uzavřen uvnitř řádu, jak býval vždycky, než byl povolán ke dvoru, a že od té doby, co tam je, mu záležitosti, které mu přinášel jeho úřad, nedopřály ani chvilku volna, aby se mohl informovat o osobách a věcech, které nepatřily k jeho služebnímu oboru; pak mě zahrnoval lichotkami a chválou a říkal mi, že jsem jediný, komu se může s důvěrou otevřít, a že důvěřuje, že já budu ochoten opětovat jeho důvěru tím, že odpovím na jeho otázky a uvedu ho do obrazu o lidech. Nebylo nikoho, na koho by se mě vyptával tolikrát, na koho by se znovu a znovu ptal a kvůli komu by na mě víc naléhal než kvůli paní z Maintenon, panu du Maine a paní Vévodkyni. Byl jsem v o to větších rozpacích, že jsem nebyl přesvědčen o jeho nevědomosti, a přesto jsem ho často viděl, a vídal dosud, jak v těchto věcech upadá, a to doopravdy, do neohrabaností sedláka z Dolní Normandie, jímž byl, a to takového, který by z ní nikdy nevytáhl paty. Kromě toho, že jsem mu důvěřoval jen s náležitou opatrností, jsem se bál, že ho král používá, tím spíš, že se to vyptávání zdvojnásobilo od chvíle, kdy jsem přerušil veškerý styk s maršálem z Villeroy. Neměl jsem co ztratit u paní z Maintenon, pana du Maine, paní Vévodkyně, maršála z Villeroy, Pontchartraina a několika dalších. Ti mi posloužili k tomu, abych uspokojil jeho skutečnou či předstíranou důvěru, a dali mi možnost zachovat zdrženlivost o těch, o nichž jsem se s ním nechtěl vyjadřovat.

Vévoda z Noailles, k němuž se konečně musím dostat, je člověk, jehož popis a to, co z něho vyplývá, bude mou sebelásku stát ještě víc, než ji stál obraz vévodkyně z Berry. I kdybych nepřiznal, že jsem ho v době, o níž píšu, neznal, ačkoli jsem si myslel, že ho znám, že se nikdo nikdy nezmýlil hruběji, než jsem se zmýlil já, a že nelze být úplněji a ve všech ohledech jím napálen, bylo by to jasně vidět z vyprávění o tom, co se odehrálo později ve všech oblastech: dvorských, úředních, státních i v mých soukromých věcech. Nebudu se snažit zmenšovat svou hloupost ani přehánět obraz. Nejčistší a nejpřesnější pravda tu bude, jako všude, mým jediným vůdcem a mou paní. Prosím jen o milost pro jisté opakování toho, co je o něm možná roztroušeno v souvislosti s jeho prvními námluvami ke mně, ale pohled na celek si tu tuto shovívavost zaslouží.

Had, který pokoušel Evu, který skrze ni svrhl Adama a který zahubil lidské pokolení, je originál, jehož nejpřesnější, nejvěrnější a nejdokonalejší kopií je vévoda z Noailles, nakolik se člověk může přiblížit vlastnostem ducha tohoto prvního řádu a vůdce všech andělů svržených z nebe. Nejrozsáhlejší a nejnenasytnější ctižádost, nejsvrchovanější pýcha, nejsebejistější mínění o sobě a nejúplnější pohrdání vším, co není on sám; žízeň po bohatství, okázalé předvádění všeho vědění, vášeň plést se do všeho, a hlavně všechno řídit; závist ta nejobecnější a zároveň nejvíc lpějící na jednotlivých předmětech, ta nejpalčivější a nejbodavější; dravost smělá až k zděšení, s níž si přivlastňuje všechno dobré, užitečné a oslavné, co náleží jiným; žárlivost obecná, zvláštní a vztahující se na všechno; ta nejžhavější vášeň všemu vládnout, život temný, uzavřený, nepřátelský světlu, celý zaměstnaný plány a hledáním prostředků, jak dosáhnout svých cílů, prostředků, které jsou všechny dobré, ať jsou sebeohavnější a sebehroznější, jen když ho dovedou k tomu, co si předsevzal; hlubina bez dna — to je vnitřek pana z Noailles. Co do zevnějšku — protože žije a dosud hraje svou roli, ví se, jak je stavěn po tělesné stránce: nohy, ruce, sedlácká postava a těžkopádná chůze slibovaly tělnatost, k níž dospěl. Obličej je docela jiný: celá jeho fyziognomie je duch, příval myšlenek, jemnost a falešnost, a není bez půvabu. Přirozená výmluvnost, snadná mluva, výraz přesně takový, jaký chce; člověk, který je vždy pánem sám sebe, který umí mluvit celý den, a to příjemně, aniž kdy něco řekne, který v rozhovoru patří celý tomu, komu se chce zalíbit, a myslí a cítí tak přirozeně jako on, že je až div, jaká je to náhodná a dokonalá shoda. Nikdy žádné rozmary, dokonalá vyrovnanost, okouzlující vtíravost, řeč dvořana, žargon žen, dobrý společník u stolu, bez jakéhokoli vlastního vkusu, když je to třeba, okamžitě oděný do vkusu každého; stejná lehkost chválit i hanět téhož člověka nebo tutéž věc podle toho, kdo s ním mluví; velký lichotník s výrazem přesvědčení a pravdivosti, který mu brání, aby s lichotkami plýtval, a se strojenou poddajností přesvědčení, která ho jakoby proti jeho vůli ve vhodnou chvíli strhne k vašemu názoru, anebo s vnitřním přesvědčením stejně falešným, ale stejně vyšňořeným, když se mu hodí vám odporovat nebo se jakoby proti své vůli pokusit strhnout vás tam, kam je stržen on sám. Vždy podle módy, střídavě zbožný, zhýralý, umírněný, bezbožný, podle toho, jak se hodí; ale co se nemění: prostý, nezištný, starající se jen o to, aby konal dobro, zamilovaný do státu a občan, jakým se bývalo ve Spartě. Čelo jasné, výraz klidný, rozhovor nenucený a veselý, právě když je nejvíc rozrušen a nejvíc zaměstnán; milý, ochotný, vcházející do vašich zájmů, když zamýšlí zdrtit vás těmi nejpekelnějšími výmysly, a ať uplyne mezi přípravou jeho strojů a jejich účinkem jakkoli dlouhá doba, nestojí ho nejmenší přemáhání žít s vámi ve spojení, v neustálém styku pracovním i ve věcech dohodnutých spolu, zkrátka v té nejúplnější zdánlivosti nejopravdovějšího přátelství a nejjistější důvěry; nekonečně mnoho ducha a všemožné duchovní zdroje, ale všechny ke zlu, pro jeho touhy, pro ty nejhlubší hrůzy a nejčernější úklady, nejdéle vymýšlené a promýšlené všemi jeho úvahami, aby se zdařily. Tolik démon; a teď člověk.

Je s podivem, že s tolika duchem, půvaby a nadáním, s tak velkou touhou jich co nejvíce využít, s takovou usilovností, aby toho dosáhl, a s tolika prostředky, jež mu dávalo jeho zvláštní postavení — úřady, funkce, rodina, spříznění a jmění —, nedokázal získat jediného přítele, a to ani mezi svými nejbližšími. Šetrně jednal jen se svou sestrou, vévodkyní z Guiche, kvůli vyhraněné náklonnosti paní z Maintenon k ní, a s vévodou z Guiche kvůli jeho úřadu, aby nad ním měl vliv; ten zase ze své strany stál v úctě před duchem vévody z Noailles. Neméně podivné je ještě to, že tento tak uzavřený a zdánlivě tak pilný člověk, který si zakládal na tom, že ví všechno, že se vyzná v knihách a shromažďuje početnou knihovnu, který vozil ve svém kočáře literáty a učence, aby z nich něco vytěžil, aby se jimi chlubil, aby se jimi dal velebit, nikdy nepronikl pod kůru žádné látky a že nesouvislost jeho ducha, kromě intrik, mu nedovolila nic prohloubit ani sledovat třeba jen čtrnáct dní tentýž předmět, kvůli němuž střídavě opustil všechny ostatní. Stejná lehkomyslnost byla v úředních věcech, a tedy stejná neschopnost. Nikdy nedokázal sepsat o čemkoli memorandum; nikdy nebyl spokojen s těmi, která dal vypracovat — stále opravovat, stále přetavovat, to byl jeho oblíbený výraz; viděli jsme to při překvapení, které jsme mu připravili ve Fontainebleau. To není vše: nikdy ze sebe nedokázal vymáčknout úřední dopis. Jeho změny myšlenek přiváděly k zoufalství ty, které zaměstnával, a zavalovaly je prací stále stejnou, stále začínanou znovu. Je to v něm nevyléčitelná nemoc, která se projevuje dosud zmatkem, jaký způsobila v rozesílání rozkazů, ve shromažďování zásob na různých místech, v rozkazech opakovaných a měněných desetkrát, dvanáctkrát, patnáctkrát za den, a všech navzájem si odporujících, vydávaných vojskům, jimž v posledních letech velel, i celé jeho armádě, ať má táhnout, nebo zůstat, což z něho udělalo metlu vojsk i kanceláří. Nebudu mluvit o jeho vojenských schopnostech, jejichž slavné činy rád vychvaluje; budu rovněž mlčet o jeho osobní statečnosti; ponechávám soud veřejnosti; odvolávám se na ni a i na nepřátelské armády, které stály proti té jeho v Itálii, v Německu a ve Flandrech, a na události, které z toho vzešly až do tohoto roku 1745, do září.

Byla-li tato stránka tak úplně odhalena, mohu být jist, že zbytek nebude odhalen o nic méně jasně veřejnými skutečnostmi, které mám vylíčit v tom, co provázelo smrt krále a co po ní následovalo, budu-li mít čas tyto Paměti dokončit, a že ti, které tento portrét vyděsí natolik, že budou v pokušení pokládat jej za smyšlený, budou zachváceni hrůzou a zděšením, až fakta — fakta jasná a co do své pravdivosti zjevná — dokážou, že slova nedokázala dosáhnout síly toho, co chtěla ohlásit; a jaké překvapení navíc, že v tom nebude možné nepoznat velmi zřetelný kus šílenství.

Pan z Noailles, který se ke mně vrhl z důvodů, jež byly tehdy vysvětleny, a byl přijat z těch, které jsem vyložil, neopomněl nic, aby si mě okouzlil. Dvořil se těm mým přátelům, které pokládal za nejdůvěrnější a o nichž usoudil, že k nim mám největší důvěru; s největší péčí se dvořil paní ze Saint-Simon. Nebylo týdne, aby u mě několikrát nejedl, někdy my u něho. Nebylo námluv, pozorností a důmyslu, které by opomněl. Všechny mé názory byly odjakživa i jeho, až po mé záliby v lidech i věcech; totožnost nemohla být dokonalejší. Možná jsem až příliš opakoval věci, které se nacházejí (Díl III, Tom 10, kap. 2) a jejichž celý obsah je nutno mít zřetelně na paměti. Úzký, nepřetržitý a důvěry plný styk, který se mezi vévodou z Noailles a mnou navázal, jak jsme viděli, a udržoval, mu dával dobrou příležitost sondovat mě o budoucnosti. Právě o těch časech, které se teď zdály blízké, rozvíjel všechny své úvahy a ustavičně na mě podnikal výpady, aby odhalil mé myšlenky a myšlenky vévody z Orléans. Můj plán byl hotov, a to už dávno, a měl jsem ho s tím princem dávno důkladně probraný. Ale kromě toho, že to, co se odehrávalo mezi ním a mnou, bylo spíše jeho tajemstvím než mým, byl jsem velmi daleko od toho, abych se komukoli s čímkoli svěřil.

Tato zdrženlivost, kterou jsem zastíral, jak jsem jen mohl, vévodu z Noailles neodradila, ale dlouho strádal ve své netrpělivosti a nejistotě v té věci. Jeho neklid ve vztahu k vévodovi z Orléans se neomezoval jen na mne. Ostatně si z jiných a starších pohnutek připoutal Contadese, který byl, jak jsem řekl, majorem pluku gardy, který ovládal vévodu z Guiche a kterého jsme tu při více než jedné příležitosti viděli v plné důvěře maršála z Villars a jím několikrát vyslaného z armády a později z Rastattu, aby přímo s králem jednal o důvěrných věcech.

Contades byl šlechtic z Anjou, který býval krásný a urostlý, býval velmi v módě v četných a vybraných galantních pletkách, dosud se jim věnoval a který se díky výborným ohařkám, jež jeho otec a on čas od času darovali králi, dal králi poznat a potom i oblíbit při podrobnostech svého úřadu, který ho ke králi často přibližoval. Byl milován a vážen tím nejlepším a nejvybranějším, co bylo u dvora; vynaložil veškerou možnou péči, aby byl milován a vážen i plukem gardy, celou pěchotou, jejíž podrobnou správu vedl v armádě, a tím, co v ní sloužilo nejvýznačnějšího rodem, konexemi nebo hodnostmi, a hlavně zásluhami, pokud jde o řadové důstojníky. Měl málo ducha, ale celý obrácený k jednání, měl rozum, mlčenlivost, úsudek, skromnost, která ho držela spíš pod jeho místem a za kterou mu byli vděčni, mnoho rozvahy a diskrétnost, která mu získala oddanost dam, takže se ze šťastného milence stal důvěrným přítelem. Takovým přítelem byl paní z Maisons, a Maisons, který v něm viděl osobnost svého druhu a nic nezanedbával, si z něho udělal svého člověka. Contades byl tedy použit ke spojení Noaillese s Maisonsem a to spojení bylo už úzké v době scény, o níž jsem mluvil a která se odehrála u Maisonse mezi ním, vévodou z Noailles a mnou, pro něhož si Maisons poslal do Marly v den vyhlášení způsobilosti levobočků k nástupu na trůn.

Maisons, který přes všechno své dvořanství nebyl vždy obeznámen s vnitřní podstatou věcí, byl nadšen, že se může přichytit k vévodovi z Noailles, z ješitnosti a ještě víc ze zájmu, vzhledem k vévodovu nynějšímu postavení — nevěděl, jak si stojí u krále a paní z Maintenon — a také vzhledem k budoucnosti, v níž počítal s tím, že tak zavedený muž s takovým duchem bude hrát velkou roli. Noailles ze své strany, který chtěl ovládat parlament a používat ho ke svým účelům, se k tomu cíli nemohl spojit s nikým lépe než s Maisonsem, protože počítal s tím, že ho o všem přesvědčí. Možná mu nebyla neznámá jeho spojení s panem du Maine a byl zpraven o všech, která Maisons navazoval s vévodou z Orléans. Lichotil si, že Maisonse okouzlí natolik, že ho nejen bude vychvalovat vévodovi z Orléans, ale že ho přesvědčí, že je v jeho vlastním zájmu to dělat, aby vévodu ovládali spolu, a že se dozví všechno, co by Maisons mohl zjistit o vládních záměrech, o nichž by se mu vévoda z Orléans mohl svěřit, ať z důvěry, nebo aby se poradil. Takto, jist si mnou, za mými zády domluven s Maisonsem a zajišťuje si skrze tohoto soudce parlament — lze si představit, jaký vzlet nabrala jeho ctižádostivá obrazotvornost. Ale tolik strun mu nestačilo: byla tu ještě jedna, na kterou bylo pro něho choulostivější sáhnout než pro kohokoli jiného, a to všechno jsem prohlédl teprve dlouho poté. Tou strunou byl markýz z Canillacu, který se za regentství objeví tolikrát a tolika způsoby, že je to člověk, kterého je třeba poznat už teď.

Byl to vysoký muž, urostlý, hubený, kaštanovlasý, s dosti příjemnou fyziognomií, která slibovala mnoho ducha a neklamala. Jeho duch byl vzdělaný; mnoho četby a paměti; přednes výmluvný, přirozený, vybraný, plynný, vystupování otevřené a ušlechtilé; půvab v držení těla i v řeči, vždy okořeněné jemnou solí, často kousavou, a štiplavými výrazy, které zarážely svou zvláštností, často i přiléhavostí. Jeho pýcha, jeho ješitnost — neboť to jsou dvě věci —, dobré mínění o sobě, závist a pohrdání druhými v něm dosahovaly nejvyššího stupně. Jeho zdvořilost byla krajní, ale proto, aby si vynutil stejnou, a bylo nad jeho síly to skrýt. Lenivý, rozkošnický ve všech směrech, a také podivného vkusu; útlého zdraví, které šetřil; samotářský a z povýšenosti nesnadno ochočitelný; také lakomý, ale aniž by si odpíral to nejvybranější v tom, co si dovoloval; stále na chůdách, pokud jde o mravnost, čest, nejpřísnější poctivost, přednášení sentencí a maxim; vždy pánem rozhovoru a často i společností, s nimiž se stýkal a které byly vybrané, vznešené a ty nejlepší; počítal s tím, že všude dělá čest. Mluvil mnoho, až příliš, ale tak příjemně, že se mu to promíjelo. Znal všechny historky ze dvora, kam už nechodil, i z města, staré, nové i právě kolující, všech druhů. Vyprávěl okouzlujícím způsobem a byl na světě nejlepší v tom, jak postihnout směšnost a podat ji jakoby mimochodem. Zlý a, jak uvidíme, jeden z nejnepoctivějších lidí na světě. Rád rozebíral novinky, rád všechno obracel ve zlé, sotva co schvaloval, krutě kritizoval a byl velký frondér. Měl dosti dlouho pluk Rouergue, sloužil dosti nedbale, stejně tak se dvořil, a od té doby, co už dávno opustil službu, se nedvořil vůbec. Dokonale nenáviděl krále, paní z Maintenon a ministry a byl okouzlující, když se o všech těch věcech volně rozhovořil, čehož jsem býval kdysi často svědkem u jednoho společného přítele, s nímž byl důvěrně spjat on i já. Na počátku roku 1710 přerušili celoživotní přátelství tak, že se od té doby už nikdy neviděli, aniž kdokoli kdy pronikl k příčině či ke způsobu tak náhlé a tak úplné roztržky. Canillaca jsem už tehdy vídal u našeho přítele mnohem méně, protože jsem do Paříže jezdil jen málo, a po té roztržce jsem ho docela ztratil z očí, protože jsem se s ním vídal jen u toho přítele, s nímž jsem až dodnes zůstal ve stejné důvěrnosti. To nebránilo tomu, abychom se s Canillacem, když jsme se pak velmi zřídka potkali, nejen zdvořile pozdravili, ale dokonce si spolu i soukromě pohovořili, což mě bavilo. Jeho ctižádost byla jeho odchodem z vojska a od dvora tak málo uhašena, že pojal odpor ke každému, kdo tam dělal kariéru. Byl zaujat tím, aby věděl všechno a aby se spojil s významnými lidmi od dvora i z Paříže. Často býval v paláci La Rochefoucauld a byl odjakživa důvěrným přítelem La Feuillada, který se jím ze zvyku a z ochoty nechával ovládat, a skoro každý den býval u pana a paní z Maisons, s nimiž politizoval o budoucnosti, s naprostou volností z obou stran a ve spojení trvajícím několik let.

Canillac byl člověk, který se chytal na chválu a projevy úcty s krajní slabostí, jež hraničila s naivitou. Otevřeně se hlásil k nenávisti k Noaillesovým, o nichž říkal to nejhorší, hlavně o vévodovi z Noailles jakožto synovci paní z Maintenon, ačkoli s vévodou z Guiche vycházel dosti dobře. Vévodu z Orléans vídal v Paříži odjakživa. Často se účastnil jeho zábav, ale za svou osobu střídmě a téměř vždy s chladnou hlavou. Sůl jeho kritik a žertů bavila nespokojeného prince, později znuděného a pak nevědoucího, co se sebou. Jeho světská morálka, přednášená s autoritou, mu imponovala; jeho duch a vzdělanost, která ho zdobila, dovršily mínění, které si o něm vévoda z Orléans utvořil, takže z toho vzešla úcta, která šla dokonce ještě o něco dál. Princovo přátelství žárlilo na styky, které Canillac kdysi měl s panem princem de Conti a v nichž navzdory tomu vytrval až do jeho smrti a zůstal pak s jeho zvláštními přáteli. Jeho smrt ukončila žárlivost a dotčenost vévody z Orléans. Volnost toho vztahu se mu potom zalíbila, úcta a vážnost se zvětšily a živily se při všech jeho cestách do Paříže, kde vždy vídal Canillaca, jemuž o tom dával dát vědět. Z povahy tohoto muže lze usoudit, že se s tím netajil, že stavěl velké naděje na regentství toho prince a že mezitím nezapomínal dodávat si na důležitosti.

Vévoda z Noailles byl příliš pozorný a příliš dobře zpravený, než aby neznal toto Canillacovo postavení a aby byl klidný kvůli odporu, který k němu Canillac choval. Nejkrutější a nejlépe mířené posměšky po něm stékaly jako po voskovaném plátně, jakmile jen usoudil, že je v jeho zájmu je setřást. Canillac mu je nešetřil, dokonce si na tom zakládal a dělal si z toho hru a zábavu ve společnostech, do nichž chodil. Ten zvyk mu tehdy ještě trval a nedokázal Noaillese odradit od toho, aby si Canillaca podmanil a učinil z něho svou kořist. Znal jeho slabinu; podlosti a sebeponižování ho nic nestály; všechno si sliboval od této cesty a nezmýlil se. Šlo ale o to přiblížit se Canillacovi a přimět ho, aby se nechal ochočit. Maisons byl ten, na koho se obrátil prostřednictvím Contadese, který mu předvedl výhodu, jakou mu přinese být jejich pojítkem a jejich prostředníkem. Maisons nepracoval nadarmo. Dal Canillacovi pochopit, jakou silou bude jejich dobře sjednocený triumvirát vůči slabému a bázlivému princi; neboť Canillac, který ho dobře znal, ho Maisonsovi podrobně popsal. Bylo zapotřebí jistého času a jistých obřadností, aby se Canillacova pýcha smířila s příliš náhlou změnou; ale jeho úcta k Maisonsovi všechno urychlila. Pokládal ho za orákulum parlamentu, které se stane orákulem i u dvora, kde si povede tím lépe, že se bude řídit jen jeho radami, a sám sebe tak pokládal za duši a hybatele triumvirátu, který se měl utvořit.

Maisons, který ho pokládal za konopku, jež pěkně a hodně štěbetá, a jehož úsudku si nijak necenil, jak se mi o tom mnohokrát vyjádřil, počítal ze své strany s tím, že ho hravě přelstí a že bude ovládat vévodu z Noailles, jehož si o mnoho víc necenil a jehož — neříkám ničemnost, ale nedostatky — velmi dobře znal; a ten, plný svých talentů, vysoko posazený na svém postavení a svých spříznění a spokojený, že získal mne, nepochyboval, že povede dva muže, kteří neznali dvůr tak jako on, kteří k němu nepatřili, jimž by podrazil půdu pod nohama, kdykoli by se mu to hodilo, a které by zatím měl v rukou pro stroje, jež by chtěl uvést do chodu u vévody z Orléans. Záležitost, v níž si každý namlouvá, že tak dobře přijde na své, se dlouho neprotahuje. Canillac se omlouval, že nemohl odolat námluvám vévody z Noailles a osobám, které k tomu dokázal použít. Chvástal se tím, jak se mu zlíbilo, a Noailles s Maisonsem se tomu jen smáli. Noailles nešetřil prostředky, které si předsevzal; poslouchal Canillaca mluvit, jak dlouho chtěl, obdivoval ho, kadil mu, prosil ho, aby ho napravoval a vedl. Canillac shledal, že ten mladík má v sobě mnoho dobrého a hodně ducha, a díky výrazu úcty, abych neřekl přímo uctivosti, s ním Noailles dělal, co chtěl.

Zmocnil se ještě jiné přístupové cesty: byl to abbé Dubois. Zločinci prvního řádu se cítí na dálku, jsou si do jisté míry stejnorodí, poznávají se a spojují, dokud nakonec ten obratnější toho druhého neuškrtí: to se stalo i těmto dvěma. Byl jsem překvapen, když se domácnost vévodkyně z Berry skládala kus po kuse, že na mě vévoda z Noailles co nejživěji a opakovaně naléhal, abych abbému Duboisovi zajistil úřad tajemníka rozkazů vévodkyně z Berry. Král o tom nechtěl ani slyšet, pan du Maine a vévodkyně z Orléans tam dosadili Longepierra. Mluvil jsem o tom jinde. Noailles a Dubois si jeden druhého pěstovali a myslím — neboť je to jen domněnka —, že právě skrze Duboise se Noailles spojil s Effiatem, protože jsem nemohl odhalit žádný jiný bod spojení. Dubois se vždy s velkou závislostí věnoval rytíři Lotrinskému, dokud žil, a jeho příteli Effiatovi, svým dávným ochráncům, s nimiž byl v tolika podstatných věcech stejnorodý; a vždy jsem byl přesvědčen, že byl nástrojem, jehož Noailles použil, aby se spojil s Effiatem — spojení, které dlouho zůstávalo v temnotě.

Viděli jsme (Díl III, Tom 10, kap. 7), kdo byl markýz z Effiatu, sám o sobě i ve vztahu k vévodovi z Orléans, k čemuž budu mít málo co dodat. Jeho jméno bylo Coiffier, původ z Auvergne; proslavení: kontrolor domácnosti pánů z Montpensier, nakonec výběrčí daně taille v Dolním Limousinu; sňatky tomu odpovídající. Takové úřady člověka neochudí. Tento výběrčí udělal svého syna generálem financí, pokladníkem a radou účetní komory v Piemontu, Savojsku a Dauphiné. Ne každý neurozený má vždycky strach. Vecpal se do prvních řad v bitvě u Cérisoles12 a nazítří byl pasován na rytíře hrabětem z Enghien, princem krve, už ve svém věku hrdinou, kterého Guisové, tehdy už se deroucí vzhůru a spřádající plány, zabili truhlou, když si s ním hráli v La Roche-Guyonu. Byl bratrem Antonína, navarrského krále, otce Jindřicha IV., a prince de Condé, zabitého u Jarnacu atd. Tento krásný rytíř zbohatl a koupil Effiat od Antoina de Neuville, bratra otce pana z Villeroy, státního sekretáře, který žil a zemřel jako královský sekretář, aniž se oženil. Coiffier se oženil s Bonne Rusé, dcerou výběrčího v Touraine a sestrou Beaulieua, který se stal státním sekretářem a který, nemaje potomstva, učinil svým dědicem Antoina Coiffiera, syna syna této sestry, s podmínkou, u člověka tohoto druhu vzácnou, že přijme jeho jméno a erb, podmínkou stejně snadno přijatelnou pro jiného člověka téhož druhu, jakým byl tento prasynovec, který tím velmi zbohatl. Tento prasynovec je maršál z Effiatu13, jehož kariéra je známa a nepatří k mému tématu. S Marií de Fourcy, svou manželkou, měl tři syny a dvě dcery. Nejstarší byl zetěm Sourdise, rytíře řádu, žil v ústraní a nedlouho a zanechal jen markýze z Effiatu, kvůli němuž vzniká tato malá odbočka; druhý byl velký štolba Cinq-Mars14, jehož kariéra a katastrofa jsou rovněž dobře známy; třetí abbé z Effiatu, zemřelý slepý, o němž byla řeč na svém místě. Starší z dcer, provdaná za d’Alègra, pána z Beauvoiru, a od něho rozloučená, se provdala za maršála z La Meilleraye a byla matkou vévody Mazarina; druhá byla jeptiškou a zakladatelkou kláštera sester od Kříže na předměstí Saint-Antoine v Paříži.

Jak se Effiat stal prvním štolbou Monsieura, to je pro mne příliš dávné a samo o sobě málo důležité. Jak král, když Effiat otrávil Madame a král se to dozvěděl, jak jsme viděli z první ruky, a byl tou smrtí rozhořčen, ponechal Effiata v úřadu, který mu roku 1688 na Monsieurovo navržení vynesl řád, to rovněž nedokážu vysvětlit. Ale viděli jsme také, že se rytíř Lotrinský a on dostali do přízně u krále, paní z Maintenon a levobočků tím, že jim zaprodali Monsieura a vévodu z Chartres kvůli jeho sňatku; že Effiat si potom stále udržoval dobré vztahy s vévodkyní z Orléans a potají s panem du Maine; že napůl s rytířem Lotrinským, od něhož byl neoddělitelný, ovládal Monsieura až do jeho smrti, velmi často drze, a s autoritou se vměšoval do jeho záležitostí, jeho dvora a jeho rodiny; a že to vévodu z Orléans přivyklo na úctu k jeho duchu a schopnostem, která často přesahovala vážnost a ohleduplnost a kterou si Effiat dovedl udržet a pomáhal si v tom Duboisem, a ten zase jím. Byl už po dlouhá léta bezdětným vdovcem po jedné z Leuville, kterou Monsieur učinil vychovatelkou svých dětí, když vyhnal maršálku z Clérembault; a po paní z Effiatu nastoupila maršálka z Grancey, matka paní z Maré, která byla vychovatelkou pod ní i po ní. Effiat žil jako starý mládenec, velmi bohatý, velmi málo přístupný, velmi rád lovil a disponoval smečkou Monsieura a po něm [smečkou] vévody z Orléans, kteří ji nepoužívali; šest nebo sedm měsíců v roce trávil v Montargis nebo na svých statcích, téměř sám a stýkaje se jen s bezvýznamnými lidmi, velmi samotářský, a v Paříži rovněž v ústraní, s figurkami téhož druhu; občas vyrazil z houštiny do dobré společnosti, ale nakrátko, protože dobře mu bylo jen s jeho holkami a jeho podlízavci. Byl to dosti malý muž, suchý, dobře rostlý, rovný, upravený, s plavou parukou a zachmuřenou tváří, velmi pyšný, zdvořilý ke společnosti a plně ovládající její řeč i způsoby; důvěrný přítel maršála z Villeroy díky jejich dávnému společnému příteli, rytíři Lotrinskému; u dvora téměř nikdy, a to jen na skok, a nestýkal se téměř s nikým známým, leda s několika lidmi z Palais-Royal, a to ještě dosti podřadnými. Občas dával králi velmi dobré ohařky a král ho vždy přijímal s jistým vyznamenáním; a pan du Maine si ho sám hýčkal, aby byl jeho ochočeným holubem u vévody z Orléans, jímž už byl a vždy zůstal. Zde si čtenář vzpomene na zhoubnou radu, k níž toho prince svedl při smrti pana [dauphina] a paní Dauphine, a na hanebný kousek, který mi provedl později, když mě vévodkyně z Orléans přinutila mluvit s vévodou z Orléans v jeho přítomnosti o jeho domácích záležitostech.

Vévodovi z Noailles s takovými opatřeními nechybělo nic, co by podporovalo všechny jeho záměry. Ale nic mu nestačilo. Krasoduchost, verše a hřbety knih mu posloužily k tomu, aby si znovu přitáhl Longepierra, dvorskou krysu a pedanta, jemuž člověk jako vévoda z Noailles motal hlavu a který byl šťasten, že Noailles zapomněl, nebo chtěl zapomenout, že on, Longepierre, navzdory jeho úsilí a jeho službám získal úřad u vévodkyně z Berry. Longepierre se cpal, kam mohl, ve stínu řečtiny a divadelních her. Byl velmi zadobře s vévodkyní z Orléans a s panem du Maine. Noailles chtěl skrze něho z nich něco vytáhnout a skrze něho se jim dát vychvalovat; ta cesta byla velmi skrytá a bezprostřední a dovedl z ní vytěžit, protože Longepierre měl víc ducha než cti a chtěl udělat kariéru. To ho také později přivedlo k abbému Duboisovi, který ho použil stejně jako Noailles a vůči týmž osobám a který tomuto básníkovi, řečníkovi, geometrovi a hudebníkovi, ostatně velmi nevrlému pedantovi, kvůli tomu bez potíží odpustil, že mu vyfoukl úřad, jehož už nemohl litovat. Přes všechnu tu péči, všechny ty výpady a obchvaty dosud nic neprosakovalo. Noailles nemohl z těch lidí nic vytáhnout, protože všichni byli v téže nevědomosti. Byl jsem jediný, komu se vévoda z Orléans svěřoval a s kým se všechno bez výhrad probíralo.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Henri d’Harcourt (1654–1718), velvyslanec v Madridu v letech 1697–1700, vévoda (1700) a maršál Francie (1703); závětí Ludvíka XIV. jmenován do regentské rady.↩

  2. Vysvětlivka: Panem z La Rochefoucauld se zde míní François VIII. z La Rochefoucauld (1663–1728), dříve vévoda z La Roche-Guyon, který po otcově smrti roku 1714 převzal titul vévody z La Rochefoucauld; s vévodou z Villeroy byli švagři (oba měli za manželky dcery Louvoisovy). Markýz z Liancourtu byl jeho mladší bratr.↩

  3. Vysvětlivka: Louis-François de Boufflers (1644–1711), maršál Francie (1693), proslulý obranou Namuru (1695) a Lille (1708) a spořádaným ústupem od Malplaquetu (1709); byl kapitánem tělesné gardy. Zemřel roku 1711 ve Fontainebleau; jeho úřad kapitána tělesné gardy dostal vévoda z Charostu.↩

  4. Vysvětlivka: Claude-Louis-Hector de Villars (1653–1734), maršál Francie (1702), vítěz od Denainu (1712), který roku 1714 vyjednal s princem Evženem mír v Rastattu; za regentství předseda válečné rady. Zemřel na nemoc 17. června 1734 v Turíně, kam vytáhl jako velitel francouzských vojsk v Itálii za války o polské následnictví.↩

  5. Vysvětlivka: James FitzJames, vévoda z Berwicku (1670–1734), levoboček anglického krále Jakuba II. a Arabelly Churchillové, Marlboroughův synovec, od roku 1706 maršál Francie; roku 1707 zvítězil u Almansy. Saint-Germain-en-Laye bylo sídlem vyhnaného dvora Stuartovců. Padl 12. června 1734 při obléhání Philippsburgu, když ho při obhlídce zákopů zasáhla dělová koule.↩

  6. Vysvětlivka: Nicolas du Blé, markýz z Huxelles (1652–1730), maršál Francie (1703), francouzský zplnomocněnec na mírovém kongresu v Utrechtu; za regentství předseda rady zahraničních věcí. Prvním štolbou, jeho bratrancem, se míní Jacques-Louis de Beringhen.↩

  7. Vysvětlivka: Claude de Longueil, markýz z Maisons, prezident pařížského parlamentu (à mortier); jeho manželka byla sestrou maršálky z Villars.↩

  8. Vysvětlivka: Spor vévodů a pairů s prvním prezidentem pařížského parlamentu o to, že si při vyzývání pairů k hlasování ponechával na hlavě čepici; znovu se vyostřil v letech 1714–1715.↩

  9. Vysvětlivka: Victor-Marie d’Estrées (1660–1737), dříve maršál z Cœuvres, maršál Francie (1703) a viceadmirál; za regentství předseda rady námořnictva. Abbé z Estrées, jeho bratr Jean, byl v letech 1703–1704 velvyslancem v Madridu.↩

  10. Vysvětlivka: Adrien Maurice, vévoda z Noailles (1678–1766), syn maršála z Noailles, od roku 1698 manžel Françoise-Charlotte d’Aubigné, neteře paní z Maintenon; za regentství předseda finanční rady, od roku 1734 maršál Francie.↩

  11. Vysvětlivka: Louis Phélypeaux, markýz z La Vrillière (1672–1725), státní sekretář od roku 1700.↩

  12. Vysvětlivka: U Cérisoles (Ceresole Alba v Piemontu) porazili Francouzi 14. dubna 1544 císařské vojsko. Velel jim François de Bourbon, hrabě z Enghien (1519–1546), který zahynul roku 1546 v La Roche-Guyonu, když ho při hře zasáhla truhla shozená z okna.↩

  13. Vysvětlivka: Antoine Coëffier de Ruzé, markýz z Effiatu (1581–1632), maršál Francie a vrchní intendant financí Ludvíka XIII., otec markýze de Cinq-Mars; nezaměňovat s jeho vnukem, markýzem z Effiatu, prvním štolbou Monsieura.↩

  14. Vysvětlivka: Markýz de Cinq-Mars, králův oblíbenec a velký štolba Francie, byl s panem z Thou popraven stětím v Lyonu 12. září 1642 za spiknutí proti kardinálu Richelieuovi (tajná smlouva se Španělskem).↩