Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola osmá

Úvahy o současné vládě a o vládě, kterou je třeba zřídit. — Navrhuji vévodovi z Orléans jednotlivé rady a pořádek, který v nich zachovávat. — Zřízení rad rozhodnuto; rozbor jejich předsedů. — Námořnictvo. — Finance a válka. — Církevní záležitosti a seznam obročí. — Konstituce. — Jezuité. — Otec Tellier. — Řím a nuncius. — Biskupové; jejich shromáždění. — Styky francouzského duchovenstva s Římem a v Paříži s nunciem. — Zahraniční věci. — Vnitřní věci království. — Zdráhám se vybrat si sám místo a tvrdošíjně odmítám správu financí. — Tíživý stav financí. — Bankrot přednější než jakékoli jiné řešení. — Trvám na odmítnutí financí navzdory víc než zřejmé nelibosti vévody z Orléans. — Navrhuji vévodu z Noailles. — Odpor a spor o to. — Vévoda z Orléans nakonec svolí. — Jsem určen do regentské rady.

Už dlouho jsem myslel na budoucnost a mnoho jsem přemýšlel o době tak důležité a tak kritické. Čím víc jsem v duchu probíral všechno, co bylo třeba udělat, tím víc se mě zmocňovala hořkost nad ztrátou prince, který se narodil pro štěstí Francie i celé Evropy a s nímž bylo všechno, co k tomu mohlo nejvíce přispět, promyšleno a z větší části rozhodnuto a uspořádáno s takovým řádem, přesností a spravedlností, nejen obecně a v hrubých rysech, ale i v podrobnostech, nakolik to bylo možné, a s nejmoudřejší prozíravostí. Bylo to dobro, jehož jsme nebyli hodni, které nám bylo ukázáno jen proto, abychom viděli, že spravedlivá a rozumná vláda je možná a že Boží paže není zkrácena, aby tomuto království dopřála štěstí a rozkvět, až si od Jeho dobroty zasloužíme krále skutečně podle Jeho srdce. Princ, jemuž mělo připadnout regentství, měl k tomuto stavu, tak šťastnému pro něho samého i pro celou Francii, hodně daleko; a hodně daleko měl také regent, ať by byl sebedokonalejší, k tomu, aby mohl jednat jako král. Cítil jsem obojí v celém rozsahu a jen stěží jsem se ubránil malomyslnosti.

Měl jsem co činit s princem velmi osvíceným, velmi vzdělaným, který měl všechnu zkušenost, jakou může dát život soukromníka velmi vzdáleného od trůnu i od možnosti regentství, který dobře znal tolik velkých chyb, jež viděl a některé tak zblízka pocítil, i neštěstí, jimiž sám tolik prošel; ale s princem, v němž lenost, slabost a oddanost té nejnebezpečnější společnosti vytvářely vady a překážky stejně tíživé jako nesnadno napravitelné, abych neřekl nenapravitelné, ba i jen zmenšitelné. Tisíckrát jsme spolu rozmlouvali o vadách vlády a o neštěstích, která z nich plynula. Každá událost, až po události u dvora, nám k tomu ustavičně dodávala látku. On i já jsme se v názoru na jejich příčiny i následky nelišili. Šlo tedy jen o to uplatnit to správně a soustavně a vládnout tak, aby se těchto vad vyvarovalo, uspořádat to podle možností, jaké může mít regent, a zároveň s výhledem vychovat krále v dobrých a rozumných zásadách, dát mu je zalíbit, až mu to věk dovolí, a otevřít mu oči i vůli, aby jako král po své zletilosti zdokonalil, co regentství nedokázalo dokončit ani čeho nedosáhlo. To byl můj cíl a celé mé úsilí: vnuknout vévodovi z Orléans všechno, co jsem považoval za vhodné, aby ho k tomu dovedlo, už za života vévody z Berry, jehož skutečným rádcem měl usilovat být, a ještě mnohem víc, když už mezi vévodou z Orléans a regentstvím nikdo nestál. Jak jsem je viděl přibližovat se s královým věkem a ubývajícím zdravím, zacházel jsem do větších podrobností, a to je třeba vysvětlit.

Co jsem považoval za nejdůležitější udělat a nejnaléhavější provést, bylo úplné zvrácení systému vnitřní vlády, do něhož kardinál Mazarin1 uvěznil krále i království. Cizinec ze spodiny lidu, který k ničemu nepatří a nemá jiného boha než svou velikost a moc, myslí na stát, jemuž vládne, jen ve vztahu k sobě. Pohrdá jeho zákony, jeho duchem a jeho výhodami; nezná jeho pravidla a formy; myslí jen na to, jak všechno podrobit, všechno smíchat, udělat ze všech jen prostý lid; a protože to lze provést jen ve jménu krále, nebojí se učinit panovníka nenáviděným ani vštípit jeho mysli svou zhoubnou politiku. Viděli jsme ho urážet nejbližší královskou krev, vzbuzovat strach v králi, zle nakládat s královnou matkou, nad níž stále panoval2, srazit všechny stavy království, dvakrát je vystavit nebezpečí záhuby rozbroji, které kvůli němu vznikly, a udržovat válku navenek pro svou bezpečnost a své výhody, spíše než by pustil kormidlo, jehož se zmocnil. Nakonec jsme ho viděli vládnout naplno sám, svým vystupováním i svou mocí, a nechávat králi jen podobu panovníka. V tomto pohoršlivém lesku zemřel, se zaopatřeními, sňatky a nesmírným dědictvím, které zanechal, tak obludným, že by samo mohlo obohatit nejmocnějšího krále Evropy.

Nic není dobré ani užitečné, není-li na svém místě. Abych zbytečně nesahal hlouběji do minulosti: Liga, která nemířila na nic menšího než na korunu, a protestantská strana převrátily za dětí Jindřicha II. všechen řád. Vše, co Jindřich IV. s pomocí věrné šlechty dokázal, bylo, že se po tisíci útrapách dal uznat za to, čím byl plným právem, a takřka koupil korunu od svých poddaných smlouvami a miliony, které ho to u nich stálo, ohromnými zaopatřeními a bezpečnostními pevnostmi pro katolické i hugenotské vůdce. Velmože takto zaopatřené, kteří se přesto cítili hodně ponížení oproti přeludům, jež si každý z nich vytvořil, nebylo snadné vést. Mezi většinou z nich trvala jednota. Většina si zachovala svá spojení s cizinou; král musel brát na ně ohled, ba dokonce s nimi počítat. Nic není zhoubnější pro dobrý řád, pro právo panovníka, pro postavení poddaného, ať je jakkoli vysoké, pro bezpečnost a klid království. Regentství Marie Medicejské3 to zlo, které od smrti maršála z Bironu4 zesláblo, jen rozmnožilo. Moc a velikost maršála d’Ancre5, jeho ženy a té hromady ubožáků, kteří pracovali pod jejich rozkazy, popudily velmože, sbory i lid. Smrt tohoto cizího majordoma, zničení jeho chráněnců a vzdálení pyšné matky, která neviděla vlastníma očima, ale měla jen náladu, rozmar a žárlivou touhu vládnout, čehož využívali nízcí důvěrníci, aby vládli jejím jménem, vrátily Francii na nějaký čas klid, avšak za cenu šetrnosti k velmožům, jejichž moc a nebezpečné postavení činily poslušnost libovolnou.

Kardinál z Richelieu6 stejně cítil zla uvnitř i navenek a s léty proti nim přinesl léky. Pozvolna srazil tu moc a autoritu velmožů, která vyvažovala a zatemňovala moc královu, a pozvolna je přivedl na spravedlivou míru poct, vyznamenání, vážnosti a autority, jež jim náležely, ale jež jim už nedovolovaly se bouřit ani mluvit zvysoka s králem, který se jich už neměl čeho bát. To bylo výsledkem dlouhého postupu, moudře a bez přerušení směřujícího k tomuto cíli, a úplného zdolání protestantské strany zkázou La Rochelle a jejích dalších pevností, které dříve tvořily stát ve státě a byly jistým a vzájemným útočištěm vnějším nepřátelům i vzbouřencům uvnitř, i katolickým, tak často podněcovaným Marií Medicejskou a Gastonem, jejím milovaným synem, jenž byl nakonec stejně jako ostatní přiveden k poslušnosti. Ludvík XIII. nežil dost dlouho pro štěstí Francie, pro blaho dobrých, pro příklad nejlepších a největších králů; poslušnost a klid uvnitř, míra, pravidlo, dobrý řád a spravedlnost, které si zvláštním způsobem osvojil, trvaly jen osm nebo devět let.

Nezletilost, která je dobou slabosti, podnítila velmože a sbory, aby se znovu zmocnili uzurpovaných práv, jež jim byla vyrvána a jež podlý a cizí původ pána, kterého jim i sobě dala regentka, a podvody, podlosti, úskoky, strachy a sproposito jeho vlády, stejně lakomé, bázlivé i tyranské, činily ne-li nutnými, tedy aspoň snesitelnými. Nebylo třeba ani tolik, kolik toho Mazarin zakusil, aby přísahal záhubu veškeré velikosti a veškeré autority kromě své vlastní. Všechna jeho péče a všechno jeho úsilí se obrátily ke zničení hodností a urozenosti všemi možnými cestami: zbavit urozené lidi veškeré autority a k tomu účelu je ze zásady vzdálit od státních záležitostí; uvést do nich lidi stejně nízkého původu, jako byl on; zvýšit moc, vyznamenání, vliv a bohatství jejich úřadů; přesvědčit krále, že každý velmož je přirozeně nepřítelem jeho autority, a že k vedení jeho záležitostí všeho druhu má dávat přednost lidem z ničeho, které bylo možno při nejmenší nespokojenosti srazit zpět do nicoty odnětím jejich úřadu stejně snadno, jako je z ní vytáhli, když jim ho dali; kdežto velmoži, už velcí svým rodem, svými sňatky a často svým postavením, nabývali ministerstvem a úřady s ním souvisejícími hrozivé moci a ze stejných důvodů bylo nebezpečné přestat jich užívat. Odtud povýšení pera a taláru a zničení šlechty po stupních, které bude možno vidět jinde, až k tomu zázraku, který dnes vidíme a pociťujeme a který ti lidé pera a taláru dovedli dobře udržet a své jho každým dnem zostřovat, takže věci došly až tam, že největší velmož nemůže být nikomu k užitku a že tisícerým způsobem závisí na nejpodlejším neurozeném. Tak přecházejí věci od jednoho vrcholu krajnosti k druhému, zcela opačnému.

Od té doby, co jsem o tom mohl přemýšlet, jsem úpěl nad touto propastí nicoty, do níž byla ze zásady uvržena veškerá šlechta. Vzpomínám si, že ještě dříve, než jsem získal důvěru vévodů z Beauvilliers a z Chevreuse7, ale už jsem s nimi jednal velmi volně, jsem se jednoho dne s touto stížností vůbec nekrotil. Nechali mě chvíli mluvit. Nakonec vévoda z Beauvilliers zrudl a přísným tónem se mě zeptal: „Ale co byste tedy chtěl, abyste byl spokojen?“ — „To Vám, pane, povím,“ odpověděl jsem živě. „Chtěl bych se narodit z dobrého a starého rodu, chtěl bych také mít nějaké pěkné statky s pěknými právy, aniž bych se staral o to, být velmi bohatý. Měl bych ctižádost být povýšen do první hodnosti své země a přál bych si také guvernérství nějaké pevnosti, užívat toho, a byl bych spokojen.“ Oba vévodové mě vyslechli, podívali se na sebe, usmáli se, nic neodpověděli a za chvíli změnili téma. Oni sami, jak jsem později viděl, smýšleli naprosto jako já, a nemohl jsem o tom pochybovat díky shodě, která byla jedině mezi nimi, mnou a oním princem, na něhož nemohu vzpomenout bez slz.

Ať jsem byl jeho ztrátou sebevíc sklíčen, mé myšlenky a má přání se změnit nemohla; a ať jsem cítil sebevětší nepoměr mezi tímto jedinečným princem a tím, kdo měl vládnout, i mezi prostředky krále a prostředky regenta, nemohl jsem se vzdát aspoň části onoho celku, který mi unikl. Mým záměrem tedy bylo začít uvádět šlechtu do ministerstva s hodností a autoritou, jaká jí příslušela, na úkor taláru a pera, a vést věci moudře, po stupních a podle příležitostí, aby tito neurození pozvolna ztratili všechny správní úřady, které nejsou čistě soudcovské, a aby na všechna jejich místa byli pozvolna dosazeni velmoži a veškerá šlechta, a vždy nadřazeně nad těmi místy, jež by povaha věci nechávala vykonávat jinými rukama, aby se šlechtě podřídilo všechno v každém druhu správy, avšak s nutnými opatřeními proti zneužitím. Její ponížení, chudoba, nerovné sňatky, malá jednota, více než sto let nicoty bez klik, stran, spojení s cizinou a spolčování uvnitř činily tuto změnu bezpečnou, a prostředků, jak spolehlivě zabránit, aby se nebezpečí časem objevilo, nebylo nedostatek.

Potíží byla nevědomost, lehkomyslnost a nepozornost této šlechty, zvyklé nebýt k ničemu dobrá než nechat se zabít, postupovat ve válce jen podle služebního stáří a jinak hnít v nejsmrtelnější neužitečnosti, která ji vydala zahálce a odporu ke všemu vzdělání mimo válku, protože ze svého postavení neměla možnost je k čemukoli použít. Nebylo možné udělat první krok k tomuto cíli, aniž by se svrhla obluda, která šlechtu pohltila, totiž generální kontrolor a státní sekretáři, často nesvorní, ale proti ní vždy dokonale sjednocení. S tímto záměrem jsem vymyslel rady, o nichž jsem mluvil a které dlouho poté, na začátku roku 1709, tak překvapily vévodu z Chevreuse, když se se mnou u mě poprvé bavil o tomtéž záměru, který mi svěřil, aby slyšel můj názor, a hned jej našel napsaný mou rukou přesně tak, jak jej sám pojal, jak je to obšírněji vidět (Díl II, Tom 7, kap. 7). Monseigneur vévoda z Bourgogne jej přijal se stejným záměrem, a právě o tyto rady se vévoda z Orléans opřel89, když nám v parlamentu navrhl jejich zřízení a prohlásil, že byly nalezeny ve schránce monseigneura vévody z Bourgogne; k čemuž poznamenám, že to nebyla ta, o níž jsem mluvil a která mi způsobila tolik starostí.

Zřízení těchto rad tedy bylo jednou z prvních věcí, o nichž jsem s vévodou z Orléans mluvil. Tyranie, kterou těchto pět francouzských králů vykonávalo podle libosti ve jménu skutečného krále a téměř ve všem bez jeho vědomí, a nesnesitelná povýšenost, do níž vystoupili, ho zraňovaly o nic méně než mne. Navrhl jsem tedy zrušit dva úřady státních sekretářů, pro válku a pro zahraniční věci, jejichž agendu by spravovaly rady a vyřizovali tajemníci těchto rad; co nejvíce omezit množství podpisů z královského rozkazu (en commandement), rozmnožených donekonečna zájmem státních sekretářů, aby všechno procházelo jejich rukama; a aby to, co by bylo nezbytné podepisovat z rozkazu, podepisovali oba zbývající státní sekretáři, kteří by na to měli ve všech věcech dost času, protože by jim nezůstala žádná agenda k vyřizování ani k zodpovídání, kromě tajných rozkazů regenta, které zvlášť nepatří k žádné agendě. Tak i s námořnictvem, tak se všemi provinciemi království, jež tvoří agendu rady depeší, kterou jsem nazýval radou vnitřních věcí. Ne že bych měl v úmyslu ponechat druhého státního sekretáře natrvalo; jediný stačil k vyřizování nejtajnějších věcí, které jsem chtěl učinit také nejvzácnějšími, a k naprosto nezbytným podpisům z rozkazu, které jsem měl také v úmyslu značně prořídit tím, že bych místo nich zavedl podpis předsedy rady a připojil k němu tehdy podpis tajemníka téže rady. Je známo, že domnělý králův podpis, který dole na každou listinu vycházející z kanceláří připojuje podúředník, jenž píše i samu listinu, nemá jinou sílu a autoritu, než jakou dostává od podpisu státního sekretáře. Nebylo tedy těžké zrušit tento domnělý králův podpis, jímž nikdo nebyl oklamán a který byl jen velmi nedůstojnou prostitucí, a přenést na předsedy rad pro věci jejich rad váhu a autoritu podpisů státních sekretářů. To jsou věci, které čas přináší jakoby sám od sebe, jestliže se nepromeškají příležitosti je zavést, aniž se podniká všechno najednou, ale spokojí se nejprve s poražením stromu, aby se pak v pravou chvíli vytrhly kořeny a od základu se zabránilo jeho zhoubnému znovuzrození.

Navrhl jsem zároveň, aby státní sekretáři nevstupovali do žádné z rad, kde by je stín toho, čím by právě přestali být, činil nebezpečnými; ale aby jeden z obou státních sekretářů byl připuštěn do regentské rady bez hlasu rozhodujícího, ba ani poradního, a hlavně bez možnosti cokoli referovat, aby přesně vedl její zápisy; ty by každý měsíc přesně kontroloval ten člen této rady, který by podle pořadí měl měsíc služby k přijímání žádostí (placets), jež býval zvyklý přijímat ve všech věcech jen státní sekretář pro válku; tyto žádosti by mu doma referovali dva dvorní referendáři, kteří by ho doprovázeli, když by je přijímal za stolem k tomu postaveným v králově předpokoji, jak to dělával sám státní sekretář pro válku; a potom by je referoval vévodovi z Orléans, v doprovodu týchž dvou dvorních referendářů. To znamenalo vrátit těmto úřadům jejich původní právo a využít jejich znalostí pro tisíc věcí tohoto druhu, které se často týkaly věcí, jež lidé meče nemohli znát, zvláště v těchto začátcích. Je pochopitelné, že jsem zároveň navrhl zrušit úřad generálního kontrolora, přenést jeho agendu a autoritu na finanční radu a podpis předsedy této rady dosadit místo podpisu generálního kontrolora.

K tomuto obecnému plánu bylo třeba přidat plány zvláštní. Navrhl jsem tedy plán těch rad, který jsem kdysi vypracoval a který se najde mezi Doklady v podobě, v jaké jsem jej tehdy sepsal; některé jsem však vypustil, protože se už nehodily ani pro přítomnou chvíli, ani pro dobu regentství. Svou agendou i názvem byly takové, jak je vévoda z Orléans zřídil, ale se zmatkem, počtem členů a nepořádkem, jaký bych do nich nevnesl a jehož příčina vyjde najevo v pravý čas. Nebudu se tu tedy u nich nyní déle zdržovat. Pak přišlo na řadu projednávání lidí, které připustit nebo vyloučit, a potom určení místa pro každého z těch, kdo budou zaměstnáni.

Upozornil jsem vévodu z Orléans, že toto zřízení bude nesmírně lichotit velmožům a veškeré šlechtě, vzdálené od státních záležitostí téměř sto let, která neviděla naději, že by se pozvedla z ponížení, do něhož byla uvržena; že tento nečekaný a náhlý návrat z nicoty k bytí dojme stejně ty, kdo z něho budou mít užitek díky svým novým úřadům, jako i ty, jimž žádný dán nebude, protože budou doufat v nějaký později díky otevření těchto dveří a mezitím se budou těšit ze společného dobra a z toho, čeho se dostalo jim rovným; zároveň že je na něm, aby tak dobře vyvážil zahrnutí, vyloučení a rozdělení úřadů, aby jeho autorita tím nejen neutrpěla, ale ještě se upevnila, a aby se také vyhnul nebezpečné nespokojenosti; že se z tohoto důvodu nedomnívám, že by mohl moudře vyloučit jisté lidi, kteří vhodně či nevhodně nabyli ve světě jisté váhy, u nichž se vážnost a příznivé mínění o nich staly módou, jejichž výběr by mu vynesl potlesk a dodal pověst novému druhu vlády a jejichž vyloučení by vyvolalo opačný dojem a mohlo by tyto lidi, většinou velmi dobře postavené, povzbudit, aby kuli pikle a stavěli se mu do cesty, místo aby se o něho zajímali a o úspěch toho, k čemu by byli použiti; a že by sklidil dvojí vděk veřejnosti i jich samých za výběr, který nemohli očekávat pro to málo, čím si u něho zasloužili, a často pro úplný opak; že také, jak pro dobrý chod záležitostí, tak proto, aby snadností nepokoušel lidi pro něho nespolehlivé, kteří by toho mohli zneužít, je velmi podstatné zavést a udržovat v každé radě dokonalou rovnost autority a funkcí mezi všemi členy a přesnou rovnováhu mezi nimi a předsedou, aby předseda nenabyl autority, která by autoritu rady nejen pohltila, ale i zastínila, a aby také požíval svého postavení bez závislosti, která by z něho udělala přízrak.

Abych dosáhl této vyváženosti, zastával jsem názor, že předseda smí mluvit až poslední; že rozděluje jednotlivé záležitosti každému, vždy na plném zasedání rady; že sám nesmí referovat žádnou; že má v každém případě jen svůj hlas; že při rovnosti hlasů bude k rozhodnutí povolán člen regentské rady, který má měsíc služby, aniž by tam směl slyšet o jakékoli jiné záležitosti; a že předsedu každé rady, když přijde referovat regentské radě o záležitostech své rady, které tam všechny, kromě běžných maličkostí, měly být přesně předkládány a s konečnou platností rozhodovány, bude doprovázet jeden z členů rady, který byl v hlavních věcech opačného mínění než předseda, zvolený většinou členů téhož mínění jako on; konečně že všechna usnesení každé rady, zvláště regentské, bude průběžně zapisovat tajemník sedící na dolním konci stolu, na konci zasedání je přečte a podepíše je on a člen rady, který má týden služby; což by mu bylo předlohou pro jeho obšírnější zápisy, které by byly na konci každého měsíce znovu přečteny v radě a podepsány předsedou a tajemníkem. S těmito opatřeními jsem považoval rovnováhu za dobře zachovanou a za velmi obtížné cokoli vyřídit bez vědomí nebo proti mínění rady, a to v radě zahraničních věcí stejně jako v ostatních, pokud jde o instrukce, dopisy, odpovědi, rozkazy a jakoukoli jinou věc, kromě věcí zároveň tajných, důležitých a vzácných, které by zůstaly mezi regentem a předsedou této rady, ale které by bylo zhoubné a zničující rozšiřovat nad rámec nepřekonatelné nutnosti.

Chtěl jsem také pevně stanovené dny pro zasedání jednotlivých rad, všech v královském sídle, a dny určené v regentské radě k projednávání záležitostí každé rady; a kdyby se vyskytly takové, které by nemohly být projednány v řádný den, předložit je samotné na začátku nebo na konci zasedání regentské rady, aniž by předseda jiné rady, který by byl v regentské radě ve svůj řádný den, směl být přítomen mimořádné záležitosti, která by tam byla předložena, a aniž by ten, kdo by ji předkládal, směl slyšet kteroukoli z těch, které by se tam toho dne projednávaly řádně. Trval jsem ještě na tom, aby se obor každé rady oddělil tak čistě, zřetelně a přesně a aby se otázky a vzájemné nároky, které by z toho mohly v začátcích vzniknout, rozhodovaly tak rychle a jasně, aby žádná rada nemohla zasahovat do jiné ani s ní soupeřit a aby veřejnost neměla žádné potíže vědět, na koho se v jakékoli záležitosti obrátit. Bylo třeba se stejnou přesností zajistit, aby se zřetelně oddělily zvláštní funkce každého člena každé rady, a tak pečovat o jednotu členů tím, že se odstraní každá příčina nároků a žárlivosti, stejně jako o jednotu rad navzájem; a zároveň o zralé zkoumání a rychlé vyřizování záležitostí.

Jejich užitečnost a snadnost jsem doložil ustavičným příkladem vídeňského dvora, kde se nic neuspěchá ani nevázne mezi tolika různými radami, které jsou tam zřízeny; a pokud se ve Španělsku ukázal opak, je to proto, že za posledních králů z rakouského domu se tam hlasovalo jen písemně; a tyto posudky, které obíhaly od jedněch k druhým, byly předkládány králi a jím posílány zase dalším, se stávaly obhajobami vedenými na dálku o nejmenších záležitostech, z nichž by velké množství podobných nezabralo víc než jedno dopoledne, kdyby se hlasovalo ústně a společně; místo toho, protože jediná záležitost neměla konce, vznikala ucpanost, která zastavovala a mařila všechny záležitosti nekonečnými průtahy. Dodal jsem, že pokud jde o vládu Filipa V., vévoda z Orléans ví lépe než kdokoli jiný, co tam učinilo rady neužitečnými a směšnými: nemohly se udržet proti obratnosti a vlivu paní des Ursins, která měla za zády paní z Maintenon a chtěla strhnout na sebe samu veškerou vládní moc, což oběma monarchiím neprospělo.

Vévodovi z Orléans se tento plán nesmírně zalíbil a mnohokrát jsme ho spolu probírali a rozebírali. Pochopil důležitost tajemství a zachoval je, jak o věci samé, tak o všem, co s ní souviselo. Když bylo rozhodnuto, bylo třeba projednat osoby. Upozornil jsem ho, že pokud jde o předsedy rad pro církevní záležitosti, pro válku, pro námořnictvo a pro finance, nemá na vybranou; že není nijak myslitelné udělat hraběti z Toulouse, admirálovi, který velel loďstvům, vyhrál námořní bitvu, denně předsedal radě pro kořisti, chodil kořisti s konečnou platností soudit do rady před králem a byl přizván k posuzování povýšení, která se v námořnictvu prováděla, tu urážku, aby ho vyloučil z místa předsedy této rady; že hrabě z Toulouse se k němu choval velmi jinak než vévoda du Maine, je moudré a umírněné povahy a obecně stejně milován a vážen, jako jeho bratr byl opovrhován a nenáviděn uprostřed strachu a otroctví, jež v té věci nutily k mlčení. Došel jsem tedy k závěru, že je spravedlivé, bezpečné a nutné jmenovat ho předsedou této rady a velmi škodlivé, ba nebezpečné to neučinit; ale že se také domnívám, že stejně vhodné je neponechat mu tuto radu natolik, aby se stala přeludem a aby se hrabě stal pánem námořnictva; že k tomu stačí uvést do ní maršála z Estrées, muže přímého a čestného, který námořnictví zná a dobře mu rozumí, je v něm vážen a ctěn pro svou statečnost, své činy, poctivost a schopnosti námořníka a který by svou zkušeností, úřadem viceadmirála a hodností maršála Francie tuto radu posílil a podepřel; že se na něho může spolehnout, že když ho tam dosadí, jen ho postaví na jeho místo, a že by bylo dokonce zvláštní, kdyby ho tam nedosadil; že vychází dobře s hrabětem z Toulouse a jsou na sebe odedávna zvyklí, protože byli často spolu na moři i v přístavech, a oba jsou spojeni, i s d’O, v témž sporu a v téže nevraživosti proti Pontchartrainovi. I to všechno bylo schváleno a vévoda z Orléans odložil na dobu, kdy bude moci mluvit, aby s maršálem z Estrées a potom s hrabětem z Toulouse vybral námořníky nejvhodnější k sestavení této rady, spolu s nějakým intendantem námořnictva pro to, co v ní nutně vyžadovalo pero.

Když jsme pak přešli k finanční radě, řekl jsem mu, že maršála z Villeroy velmi dobře znám i to, jaký je vůči němu, ale že je předsedou této rady a státním ministrem; že neponechat mu toto místo, byť jinak upravené, by byla nejkrvavější urážka, jakou lze udělat, a to muži, jako je on; že jeho neschopnost a malichernost z něho činí osobu zcela bezvýznamnou v čele záležitostí, jimž nerozumí a nikdy rozumět nebude; že ke všemu stačí přidat k němu prezidenta, jako v radě námořnictva, který by mlčky krotil jeho velké povýšené způsoby a zbavil strachu z nich lidi z talárového stavu, bez nichž se tu ještě nějakou dobu nebude možné obejít v úloze intendantů financí, kteří z financí udělali čarodějnou knihu (grimoire), aby je nikdo jiný než oni nemohl znát, dokud autorita a píle nedají věc vyjasnit a nepřiblíží tuto látku lidem meče; a přecházeje hned k válce, dal jsem vévodovi z Orléans pochopit, že když je první maršál Francie umístěn jinde, místo v čele této rady může zaujmout jen Villars, druhý maršál Francie, který velel armádám až do míru, jejž pak sám uzavřel v Rastattu a v Badenu, a který pro něho nebyl podezřelý. Villars mě už před nějakou dobou požádal, abych vévodu z Orléans ujistil o jeho oddanosti. Učinil jsem to a přinesl jsem od něho poděkování a zdvořilosti, s nimiž se mi maršál zdál velmi spokojen.

Když byly tyto tři body takto stanoveny, přišel na řadu bod církevních záležitostí, který se vážil déle. Řekl jsem vévodovi z Orléans, že v této volbě nemá víc volnosti než u ostatních tří, které učinil, s tím rozdílem, že kardinál z Noailles10, jemuž místo předsedy této rady výhradně příslušelo, pro něho nemůže být podezřelý, a že Villars, bez porovnání nejméně podezřelý z ostatních tří, má záchvaty bláznovství, na něž je třeba dávat pozor; že věk, mravy a apoštolský a bezúhonný život kardinála z Noailles, jeho služební stáří, které ho stavělo do čela duchovenstva, nezávisle na jiných právech, jeho postavení arcibiskupa hlavního města a diecézního biskupa dvora, postavení nejstaršího z našich kardinálů, postavení a sňatky jeho nejbližší rodiny, učenost a umírněnost, které prokázal při tolika soukromých i veřejných příležitostech, tvoří soubor důvodů tak převažujících, že to dokazují nade vši pochybnost; že pokud jde o záležitost konstituce11, právě jeho samého bych se chtěl zeptat, co si o ní myslí, či spíše že to nepotřebuji, protože mi to mnohokrát řekl s rozhořčením, jaké si zasloužily úskoky, podvody a násilí, z nichž celá tato záležitost byla jen spletí; že princi tak osvícenému, jako je on, nesluší, aby se nechal ovládnout odpornou klikou, kterou nenávidí všichni čestní lidé, i ti, které do ní zatáhla slabost nebo zájem; že je to zdravá, učená a zbožná část království, s níž musí počítat v církevních záležitostech, které vyžadují čisté ruce, všeobecně za čisté uznávané, jinak hrozí ztráta veškeré pověsti a veškeré důvěry hned při tomto prvním chybném kroku. Dodal jsem, že nevidím žádného preláta, který by byl zároveň dost výrazný, dost vynikající znalostmi a dost nesený veřejnou úctou, aby se mohl s kardinálem z Noailles jakkoli srovnávat; a že pokud jde o kardinály z Rohanu a z Bissy, je na něm samém, aby uvážil, zda by církevní záležitosti byly v bezpečí, kdyby jejich hlavní řízení a seznam obročí (feuille des bénéfices) svěřil dvěma ctižádostivým otrokům římské kurie: prvnímu, který dýchal jen pro velikost svého rodu a svých přeludů, druhému, který dýchal jen pro to, aby si nějaký rod vytvořil, oběma toužícím ovládnout duchovenstvo a dvůr a být vůdci strany, oběma spojeným s tím a oddaným tomu, co mu bylo kolem krále i ve veřejnosti nejvíce nepřátelské; a že by navíc měl vědět, na čem je s Rohany.

Přecházeje odtud ke stranám, které konstituce vytvořila, dal jsem mu pocítit celý rozdíl mezi odedávna a veřejně uznávanou pověstí prelátů spojených s kardinálem z Noailles a pověstí ostatních; váhu Sorbonny, ostatních škol, pařížských farářů, tak důležitých a tak nutných šetřit v citlivých dobách, zástupu nižšího duchovenstva (second ordre) a řeholních sborů proslulých svou učeností a zbožností; konečně váhu parlamentů, zvláště pařížského, otevřeně se hlásících k věci i k osobě kardinála z Noailles, který měl všechna srdce a k němuž se všechno pohrne davem, jakmile přítomný teror skončí s královým životem; konečně že by to znamenalo udělat nejkřiklavější urážku prvnímu prelátovi království, nejlépe postavenému, nejvšeobecněji milovanému a požívajícímu plné úcty, a vydat se všeobecnému křiku a rozhořčení, a to kvůli lidem, kteří, opovrhovaní dnes, kdy vládnou všemi blesky, a nenávidění pro zneužívání své moci, budou o co víc zhrdáni, až bude svoboda vrácena.

Vévoda z Orléans neměl co odpovědět na úvahu, která čerpala svou sílu jen z věcí samých, z jejich zřejmosti založené na pravdě. Přiznal mi, že toto místo může dát jedině kardinálovi z Noailles, ale byl v rozpacích kvůli záležitosti konstituce, kvůli Římu i kvůli samotné Francii. Úvaha o tom se několikrát opakovala. Má se neměnila. Zastával jsem názor, že má, chce-li se z toho dostat dobře a rychle, tu nejkrásnější hru na světě, jen když se nenechá oslnit; že není král, který si zakládá na neomezené autoritě, a že se v této záležitosti nijak nezavázal Římu ani nikomu jinému, ani sám sobě nasazením své již kompromitované moci; že král je ve všech těchto podmínkách, jichž ti, kdo ho do nich dokázali dotlačit, dokázali také dobře využít, aby ho dovedli tam, kam si nikdy nedovedl představit, že by mohl být doveden; že on, regent, má jich také svým způsobem využít a využít své svobody i mezí své autority, aby se vyhnul témuž úskalí a nevydal se lidem prodaným a zavázaným všemi možnými způsoby, jejichž úskoky, ctižádost, machinace, podvody a násilí už nikomu nejsou neznámé, kteří nebudou nikdy spokojeni, budou chtít jít vždy dál, obětovat všechno svým záměrům, a hlavně udržovat tuto válku, aby se stali nepostradatelnými a důležitými, aby se jim dvořilo a aby se jich bálo, a protože když skončí záležitost, která stranu vytvořila, není už strany, a tedy ani vůdců a předních mužů strany; ať tedy pochopí, že když jim bude naslouchat, nikdy ji neukončí, že ho bude trápit víc než kterákoli jiná vládní záležitost a že bude pozvolna strháván k více násilnostem, stejně málo užitečným i pro ochranu, kterou by chtěl poskytnout, než jaké viděl páchat krále, a které by u něho byly mnohem nenáviděnější; že podle mého názoru má jen jednu možnost, ale musí se jí pevně držet: prohlásit, že se v této záležitosti nepřidá k žádné straně, povolat kardinála z Noailles v okamžiku, kdy král už nebude, sám ho představit novému králi s nějakou laskavou poznámkou, ale bez strojenosti, mezi čtyřma očima mu dát pocítit cenu tohoto prvního kroku i místa, na které ho hodlá dosadit, a tak si ho zajistit; hned nato vyhlásit celou radu pro církevní záležitosti, aby nebyl nucen odmítnout papeže, kdyby mu dal čas v tom podniknout nějaké kroky; zacházet s Rohanem a Bissym s vyznamenáním; dát jim pocítit, že rozhodně chcete velmi rychlý konec této záležitosti; že jste byl vždy nepřítelem jakéhokoli násilí, zvláště ve věcech, které se týkají náboženství; že mají očekávat, že se už žádné páchat nebude; že dokonce budou otevřena vězení těm, které tam tato záležitost přivedla, a všechny zatykače (lettres de cachet) vydané z tohoto důvodu odvolány, a zároveň to provést; ujistit je, že se nepřidáváte k žádné straně a že právě na důkaz této neutrality vracíte svobodu těm, které o ni tato záležitost připravila; že tedy ponecháváte stejnou svobodu oběma stranám, ale že na žádné straně nestrpíte nevázanost, ani průtahy s ukončením; pak to utnout, a jestliže zneužijí Vaší zdvořilosti, aby se pustili do dlouhých řečí, uklonit se a nechat je stát s ujištěním, že nemáte a nikdy nebudete mít dost času, abyste se utápěl v těchto sporech; kdyby se odvážili byť jen trochu se nechat unést, říct jim zdvořile, ale se suchou pevností, ať pomyslí, s kým mají tu čest mluvit; a okamžitě se otočit na podpatku a nechat je stát. Nic není horšího než dovolit, aby se vůči nám někdo sebeméně prohřešil nebo nás nahlodal, a způsob, jak se tomu navždy vyhnout, je udělit takovou lekci hned napoprvé. Hned nato dát zatknout jezuity Lallemanta, Doucina a Tournemina12 a zabavit jejich papíry; posledního dát do donjonu ve Vincennes, bez papíru, inkoustu a per a bez možnosti s kýmkoli mluvit, jinak dobře ubytovaného a živeného kvůli jeho osobnímu postavení; oba ostatní do kobky, každého v jiném vězení, s režimem kobky; aby se nevědělo, kde jsou, a nechat je tam zemřít; jsou to podpalači celé této záležitosti a velmi nebezpeční zločinci. Zároveň povolat provinciála a tři představené pařížských domů, projevit jim vážnost a přátelství a touhu prokazovat je jejich tovaryšstvu, zavazovat si je, vyznamenávat je a sloužit mu; že jen s tímto úmyslem jste se cítil povinen je zbavit tří velmi zhoubných buřičů, o nichž dobře víte, že jimi byli u nich doma v domácích věcech (což je velmi pravdivé) stejně jako velmi zločinně navenek; že vůči nim nechcete věci hnát dál; že aniž zabíháte do podrobností s těmi, s nimiž mluvíte, spokojíte se s tím, že jim řeknete, že milujete mír, a trochu zvýšeným hlasem, že ho chcete; že na ně dost spoléháte, vzhledem k tomu, jak jste o nich mluvil a jak jste jednal při všech příležitostech, které se naskytly, abyste je požádal, aby k němu skutečně přispěli a takovým chováním Vám dali možnost chtít jim prokázat a skutečně prokazovat všechno potěšení a dobro, k nimž se naskytnou příležitosti a jejichž touha ve Vás poroste a sílit bude podle toho, jak uvidíte, že účinně jednají, aby v tom splnili Vaše přání. To řečeno, přerušit jejich námitky, prosby za vězně, ujišťování atd. zdvořilostmi a přemlouváním, které skvěle poslouží k tomu, aby se jim vzala řeč, a hned se vzdálit a nechat je stát; a kdyby se odvážili Vás následovat nebo Vás dát požádat o rozhovor, vzkázat jim zdvořile, že Vám to záplava záležitostí nedovoluje.

Chvíli nato povolat otce Telliera a říct mu, že nezapomínáte na služby, které Vám prokázal; že byste si vroucně přál, aby se dobro věcí dalo sladit se vším, co byste pro něho chtěl udělat, ale že místo, které zastáváte, Vám ukládá ohledy, jimž se nemůžete vyhnout; že jste tedy nucen mu oznámit, že král chce, aby byl okamžitě odvezen do La Flèche, kde mu co nejpřísněji zakazuje psát komukoli nebo od kohokoli přijímat dopisy, které by neviděl ten, kdo tím bude pověřen a kdo mu je odevzdá nebo odešle, či nikoli, jak uzná za vhodné; že mu jinak král dává penzi šest tisíc livrů, a bude-li si přát víc, stačí, aby řekl, s jistotou, že to hned dostane; že král chce, aby mu nic nechybělo, pokud jde o dříví, nábytek, byt, stravu, knihy a vše, co může sloužit jeho zdraví, pohodlí a zábavě; aby měl dva sluhy a jednoho bratra laika, které bude platit král, s podmínkou, že si je bude vybírat a měnit, jak se mu zlíbí, a nebude závislý na nikom kromě intendanta provincie, který dostane rozkaz dbát, aby mu nic nechybělo; aby byl svobodný a nezávislý na jezuitech i na koleji a aby k němu měli všechny možné ohledy, pozornosti a úctu; aby se mohl procházet a obědvat v okolí, ale bez přenocování mimo dům; a že král je ochoten mu jinak poskytnout vše, co by se mu mohlo hodit, a dokonce kvůli němu udělovat i milosti, pokud nebudou na škodu.

To řečeno, propustit ho, aniž by se mu příliš naslouchalo; a předem zařídit, aby v nepřítomnosti představených profesního domu, kteří budou u Vás, a otce Telliera, který k Vám přijde, byly zabaveny všechny papíry, které on a jeho tajemník mají u sebe, a aby dva spolehliví, ale zdvořilí muži, jakmile otec Tellier od Vás vyjde, naložili jeho i jeho průvodce do kočáru, nasedli k nim a dovezli je přímo do La Flèche, kde otci Tellierovi odevzdají šest tisíc livrů a předají ho intendantovi provincie, o jehož přítomnost tam se postará předem, s královými rozkazy pro něho i pro jezuity v La Flèche, týkajícími se otce Telliera. To se musí provést ve Versailles, aby cesta tam a zpět jak představených, tak otce Telliera poskytla čas potřebný k zabavení papírů v jejich nepřítomnosti a zároveň k zatčení tří vězňů. Domníval jsem se, že mohu bez troufalosti ujistit vévodu z Orléans o radosti a požehnání veřejnosti nad tímto postupem a o tom, že nejenže nepřinese žádné nebezpečí, ale urychlí mír. Upozornil jsem ho, že se musí dobře vystříhat, aby o tom všem cokoli říkal, před provedením ani po něm, kardinálům té či oné strany či komukoli z jejich lidí: jednomu proto, že by mu to dodalo příliš síly a on sám by vypadal, jako by se k němu přidával; ostatním proto, že by to páchlo omluvou a strachem. Kdyby s ním o tom jedni nebo druzí chtěli mluvit s chválou nebo se stížnostmi, zdvořile jim zavřít ústa; ale říct jim krátce, tónem, který se dá pocítit, že chcete mír a že jste rozhodnut ho mít, aniž byste se přidal k jakékoli straně kromě strany míru. Pokud budou pokračovat, uklonit se, říct jim, že Vás mrzí, že nemáte čas být s nimi déle, a vzdálit se. Buďte si jist, řekl jsem vévodovi z Orléans, že tento postup, ohromení z králova úmrtí a církevní záležitosti, zvláště seznam obročí v rukou kardinála z Noailles, vyrazí zbraně z rukou Rohanovi a Bissymu, kteří, jsouce tím, čím jsou, už nemají co získat pro sebe, kteří by svou zatvrzelostí riskovali svůj vliv ve prospěch své rodiny i svou vážnost a kteří proto budou myslet jen na to, jak si Vás získat a skončit, aby se Vám zalíbili; a to je třeba rázně uchopit a pevně skončit, za jakoukoli cenu, maje vždy za zády školy, církevní sbory a parlamenty, aby se to ukončilo náležitě.

Když bylo toto všechno dlouze a mnohokrát probráno, mluvil se mnou vévoda z Orléans o Římě a o nunciovi Bentivogliovi13, což si nechával na konec, a vysvětlil mi své obavy. Dlouho jsem ho poslouchal, pak jsem mu řekl, že mi tento předmět, tak podstatný v látce, kterou jsme probírali, neunikl; že považuji za velmi snadné jednat s Římem krátce, aniž by se mohl urazit, a odbýt jeho vyslance, který byl ze ctižádosti blázen a zuřivec, bez náboženství a bez cti, a který veřejně vydržoval jednu dívku z Opery, s níž už měl dítě, o němž se vědělo; že dokud nebudou rady zcela sestaveny a vyhlášeny, zůstanou královi ministři ve funkci; že se tedy nemá nikdy s nunciem zaplétat, ale odmítat mu jakoukoli audienci pod záminkou množství záležitostí a rozkazů, které musí vydávat. Kdyby Vás oslovil, až Vás potká, když budete mezi lidmi, přerušit ho, zdvořile mu říct, že tady není místo mluvit o záležitostech, a odkázat ho na Torcyho; bude-li naléhat, obrátit se k němu zády a vzdálit se; pověřit Torcyho, aby se nunciovi málo ukazoval a mluvil páté přes deváté, a tak ho unavit a vysmát se mu.

Pokud jde o papeže, dobře se vystříhat, aby k Vám od něho přišlo cokoli, ústně a tím méně písemně, aniž by to Torcy předtím vyslechl nebo přečetl, buď aby Vám to odmítl předložit, jako se králi často stalo, že odmítl přijmout breve atd., nebo aby Vám o tom podal zprávu, připouští-li to věc; nunciovi neodpovídat nic než obecné věci; papeži spousta úcty, přání a podřízenosti, potom mu napsat nebo dát pateticky říct, že když král nejobávanější, nejabsolutnější a nejposlouchanější, jaký kdy ve Francii vládl, nedokázal provést, co si Jeho Svatost přeje a k čemu se Jeho Veličenstvo Jeho Svatosti zavázalo, ačkoli na to marně vynaložil péči, milosti, hrozby a dokonce i násilí, po čtyři nebo pět let bez ustání, nelze doufat od doby nezletilosti, tedy slabosti, ani od omezené a nejisté autority regenta, co nedokázal nejmocnější a nejobávanější z francouzských králů; že je stejně tak věcí moudrosti Jeho Svatosti s tím nepočítat jako Jeho otcovské lásky nežádat nemožné; že regent se navíc domnívá, že má právo doufat od tak velkého a tak svatého papeže, že bude první, kdo bude hledat všechny možné prostředky, jak zastavit rozbroje a nepokoje v království dítěte, prvorozeného syna Církve, jehož předkům je všeobecná Církev, a zvláště římská, tak zvlášť zavázána, spíše než aby je rozmnožoval tím, že bude žádat nemožné; rozvést a parafrázovat toto téma co nejlépe a nejdojemnějšími a nejpokornějšími výrazy, ale zároveň projevit pevnost, s níž se toho bude držet, která vezme veškerou naději s ním pohnout; především se neunavit opakovanými výzvami a odpovídat na ně vždy týmž tónem.

Zároveň dát nunciovi doslechnout, že nebude-li rozumný, nikdo se nezdrží informovat papeže o jeho pohoršlivém chování, rozhlásit je v Římě a zatarasit mu cestu ke kardinálskému klobouku právě tím, čím se ji snaží urychlit; pod rukou upozornit jezuity, že se pozorně sleduje jejich chování ve všech provinciích, že se stejně dobře ví o chování jejich generála a předních členů jejich tovaryšstva v Římě a že podle pozorného, soustavného a úměrného zacházení poznají nespokojenost nebo spokojenost, kterou to vyvolá. Jedním tahem rozpustit a ukončit nynější shromáždění biskupů, které není k ničemu dobré a nezabývá se ničím jiným než rozdmýcháváním sporů, nepovolit v té věci žádný odklad ani audienci, říct kardinálům z Rohanu a z Bissy, že se jedná jen s nimi a že se nebude ničemu naslouchat, dokud se od intendantů provincií nedozví, že všichni biskupové dorazili každý do své diecéze. Pak zabránit, aby se kterýkoli vrátil do Paříže, a kdyby se odvážili, okamžitě je poslat zpět přirozeným úředním zásahem generálního prokurátora a dbát prostřednictvím generálních prokurátorů ostatních parlamentů, aby se navzájem nenavštěvovali a zůstávali každý doma; dát je tam upozornit, aby byli rozumní, a kdyby někdo z té či oné strany rozumný nebyl, hned ho zmáčknout, buď potichu, nebo okázale, podle toho, zda se provinil skrytě, nebo veřejně, a potrestat ho také na jeho příbuzných, což je prostředek velmi citelný a o to účinnější, že příbuzní biskupů, a zvláště takových, jací jsou většinou, nemají prostředky biskupů ani ve veřejném, ani v soukromém životě a, jsou-li kvůli nim sužováni, brzy je kvůli svému vysvobození přivedou k rozumu.

Co je velmi podstatné a na čem jsem u vévody z Orléans důrazně trval, je nová nevázanost jejich korespondence s Římem a jejich styků s nunciem. Ani jedno, ani druhé se nikdy netrpělo před záležitostí konstituce; svědkem toho je případ, z něhož jsem s takovou námahou vysvobodil Maillyho, arcibiskupa z Arles, o němž jsem mluvil v pravý čas, kdy šlo výhradně o dar papeži v podobě několika ostatků svatého Trofima, který mu vynesl breve s pouhým poděkováním, aniž by tehdy šlo o stín čehokoli jiného, ani v té nejvzdálenější perspektivě. Žádnému biskupovi ani žádnému duchovnímu nebylo dovoleno psát komukoli z římské kurie ani odtud přijímat dopisy bez výslovného králova svolení pro každou věc a aniž by je viděl státní sekretář pro zahraniční věci a mohl za ně ručit. Jinak to byl zločin, a tyto dopisy samy byly nesmírně vzácné, protože se povolovaly velmi nesnadno a vždy zanechávaly podezření a nemilost, takže se úplně vytratily z užívání, neboť nezbytný styk ohledně bul, dispenzí atd. probíhal výhradně prostřednictvím bankéřů14.

Pokud jde o nuncie, žádný styk ani návštěvy; biskup, prostý duchovní, dokonce i mnich by byl přísně pokárán a potom dlouho sledován, kdyby navštívil nuncia, aniž by ministr zahraničních věcí věděl proč a mluvil o tom s králem, a i tak nikdy nad rámec nejnutnějšího. Otec Tellier se první odvážil tuto přehradu prolomit — a čeho se neodvážil? Hned se velké množství prelátů i lidí nižšího duchovenstva začalo horlivě vtírat a dělat si přeludné naděje. Řím a nuncius pečlivě živili jejich ješitnost a naději a pozvolna si tak připoutali velkou část duchovenstva, aby se uplatnili u obou stran, což od chvíle, kdy vyhlídka na kardinálský klobouk opojila mnohé, až po ty nejmenší cíle, zkazilo duchovenstvo ješitné, zahálčivé, lakomé, ctižádostivé, nevzdělané a většinou pocházející ze spodiny lidu nebo z nejopovrhovanějšího měšťanstva. Snadno se pochopí, co se pak stane s těmi drahocennými svobodami gallikánské církve, s právy krále, s poutem k vlasti; a právě to bylo tak důležité napravit tím, že se Řím připraví o tolik a tak nebezpečných přeběhlíků, že se znovu uvedou v platnost stará pravidla, na něž by si ani Řím netroufl stěžovat, protože ještě platila, a to bez přerušení, při prvních pokrocích záležitosti, z níž se zrodila záležitost konstituce, tj. před pěti nebo šesti lety, a navíc byla porušována jen prostou a mlčky trpěnou tolerancí, bez jakéhokoli odvolání nebo i jen formálního souhlasu. Stačilo by tedy ponechat svobodný styk s Římem jedině kardinálům z Noailles, z Rohanu a z Bissy a styk s nunciem pěti nebo šesti prelátům nebo lidem nižšího duchovenstva, dobře vybraným a k tomu jmenovaným vévodou z Orléans, a přísně a nesmiřitelně trestat všechny preláty a lidi nižšího duchovenstva, kteří by se odvážili zákaz byť sebeméně překročit, jakýmkoli způsobem a pod jakoukoli záminkou a ochranou. S vévodou z Orléans jsme o této věci často a dlouze jednali a nakonec jsem ho nechal přesvědčeného.

Zbývaly rady zahraničních věcí a depeší neboli vnitřních věcí království. Řekl jsem vévodovi z Orléans, že zbývají také dva muži, na něž nemá spoléhat, ale kteří kromě svého postavení měli ve veřejnosti takové jméno, jeden mnohem méně oprávněně než druhý, že je nelze opominout: Harcourt a Huxelles15; že soudím, že je třeba je postavit do čela těchto dvou rad, ale že nevidím, proč by měl při určení jejich míst potlačovat svůj vkus. Postavení, v němž vévoda z Orléans byl tak dlouho vůči Španělsku, a úzké styky Harcourtovy v té zemi i s paní z Maintenon a paní des Ursins ho přiměly určit Huxellese pro zahraniční věci a Harcourta pro vnitřní věci království. To bylo brzy rozhodnuto. Ale dříve než bylo usneseno: „Ale Vy,“ řekl mi vévoda z Orléans, „navrhujete mi všechny a o sobě nemluvíte; čím tedy chcete být?“ Odpověděl jsem mu, že mi nepřísluší se navrhovat, a ještě méně vybírat, ale že je na něm samém, aby uvážil, zda mě chce zaměstnat, zda mě k tomu považuje za schopného, a v tom případě určit místo, které by mi chtěl svěřit. Bylo to v Marly, v jeho pokoji, a budu si to vždy pamatovat.

Po malé rozepři, kterou bychom mezi sobě rovnými nazvali zdvořilostmi, mi navrhl místo prezidenta finanční rady, tj. řídit finance s člověkem v tomto oboru tak slabomyslným, jako byl maršál z Villeroy, a řekl mi, že to se nejlépe hodí jemu i mně. Poděkoval jsem mu za čest a důvěru a uctivě odmítl: to bylo místo, které jsem určoval vévodovi z Noailles. Vévoda z Orléans byl velmi udiven a vynaložil všechnu svou výmluvnost, aby mě přesvědčil. Odpověděl jsem mu, že nemám pro finance žádné nadání, že je to oblast podrobností, která se stala vědou a čarodějnou knihou, jež mě přesahuje; že obchod, mince, směnu, oběh, všechno věci podstatné pro správu financí, znám jen podle jména; že neznám ani první pravidla aritmetiky; že jsem se nikdy nestaral o správu svého jmění ani o své domácí vydání, protože jsem se k tomu cítil neschopný, tím spíše tedy k financím celého království, a tak zamotaným, jako byly ony. Připomněl mi poučení a ulehčení, jaké bych našel u jednotlivých členů finanční rady i u jiných, s nimiž bych se chtěl radit. Přidal všechno, co mi mohlo lichotit; zdůraznil mou poctivost a nezištnost, věc tak zásadní při nakládání s financemi. Na to jsem mu odpověděl, že pro veřejnou věc by bylo jedno, zda bych finance kradl já, nebo zda by je kvůli mé neschopnosti kradli jiní; že sice věřím, že za svou věrnost v tom mohu ručit jemu i sobě, ale že se stejnou upřímností u sebe necítím žádnou ze znalostí potřebných k tomu, abych odhalil i hrubé podvody, natož nekonečné léčky, jimž je tato látka tak vystavena. Na konci více než hodinové rozepře se na mě rozzlobil, pak mě poprosil, abych si to dobře rozmyslel, a řekl, že si o tom promluvíme zítra.

Rozmyšleno jsem to měl už dávno. Od smrti onoho obdivuhodného dauphina, a ještě víc od smrti vévody z Berry, jsem nečekal až do té chvíle, abych se zabýval různými místy budoucí vlády s tímto plánem rad a myslel, řeknu to prostě, ne na ta, která by se hodila mně, ale na ta, pro která bych se hodil já, což je jediný způsob, jak dobře rozmístit lidi, jak pro veřejnou věc, tak pro ně samé. Místo ve financích se mi naskytlo jako ostatní; nebudu tak hrubý, abych tvrdil, že jsem nevěřil, že mě vévoda z Orléans nenechá bez podílu na vládě, a nemyslel jsem, že by bylo troufalé být o tom přesvědčen a podle toho uvažovat. Látka financí se mi příčila z důvodů, které jsem právě uvedl vévodovi z Orléans, a z mnoha dalších, z nichž práce byla nejmenší. Ale nespravedlnosti, které s nimi spojují nutnosti, mě děsily; nemohl jsem se smířit s tím, být kladivem na lid a veřejnost, snášet křik nešťastníků a falešné, ale někdy pravděpodobné řeči, zvláště v tomto oboru, darebáků, zlomyslníků a závistivců; a co mě rozhodlo víc než cokoli jiného, nucený stav, do něhož války a jiné ohromné výdaje přivedly stát, takže jsem v tom viděl jen volbu mezi dvěma možnostmi: pokračovat ve všech daních a dokonce je co nejvíce zvyšovat, aby bylo možno splatit nesmírné dluhy, a tím všechno nakonec rozdrtit; nebo vyhlásit veřejný bankrot mocí autority a prohlásit budoucího krále za prostého všech dluhů a nezavázaného k dluhům krále, svého praděda a předchůdce, což by byla obrovská nespravedlnost, která by zruinovala nesčetné rodiny, přímo i řetězově.

Hrůza, kterou jsem pocítil z jedné i druhé z těchto nespravedlností, mi nedovolila se toho ujmout; a pokud jde o nějakou střední cestu, kterou může být jen likvidace různých druhů dluhů, aby se zajistilo splacení skutečných a škrtly se falešné, přezkoumání důkazů a zjištění, které části byly zaplaceny a do jaké míry, to se mi zdálo mořem bez dna, jehož dna by má olovnice nikdy nedosáhly. A navíc jaké širé pole pro léčky a podvody! Smím přiznat ještě tajnější důvod? Kdybych měl na starosti finance, byl bych příliš silně v pokušení vyhlásit úplný bankrot, a to bylo břemeno, které jsem nechtěl vzít na sebe před Bohem ani před lidmi. Mezi dvěma strašlivými nespravedlnostmi, jak samými o sobě, tak svými následky, se mi bankrot zdál méně krutý z obou, protože za cenu zkázy toho zástupu věřitelů, z nichž se většina stala věřiteli dobrovolně z lákadla zisku a mnozí na tom udělali velké zisky, velmi těžko odhalitelné a ještě hůře prokazatelné, byla zachráněna aspoň celá ostatní veřejnost a král by byl s placením v běžném stavu, tedy nesmírné snížení daní, a to okamžitě. To byla obrovská výhoda pro lid jak ve městech, tak na venkově, který je bez porovnání nejpočetnější a živitelem státu. Byla to také nesmírně výhodná věc pro veškerý zahraniční i vnitřní obchod, úplně zastavený a vyschlý touto nesmírností rozličných daní.

Tyto důvody, které lze uvést, mě strhávaly; ale ještě silněji na mě působil jiný, který tu vysvětluji jen s chvěním. Pro vládu v tom stavu, do něhož konečně dospěla, neexistuje žádná možná uzda, která by ji zastavila. Ať objevení amerických pokladů způsobilo v množství zlata a stříbra v Evropě sebevětší nepoměr od doby, kdy je tam moře neustále přiváží, nijak to neodpovídá obrovskému rozdílu příjmů našich posledních králů, [které nedosahovaly] ani poloviny příjmů Ludvíka XIV. Navzdory tomuto zvýšení až do neuvěřitelna jsem měl dobře před očima žalostný stav na konci tak dlouhé, tak hojné, tak slavné vlády, tak názorně představený tím, co způsobilo Torcyho cestu do Haagu a později do Geertruidenbergu a co se na ní odehrálo16, přičemž k záchraně Francie nebylo třeba nic menšího než ta nejnečekanější rána z nebes v podobě domácích pletich v Anglii; to je vidět v Dokladech z originálních depeší a z vyprávění, která je spojují a která mám od Torcyho. Z tohoto výkladu tedy vyplývá, že žádné poklady nestačí neuspořádané vládě, že spása státu závisí jen na moudrosti, s jakou je veden, stejně jako jeho prosperita, štěstí, trvání jeho slávy a převahy nad ostatními.

Louvois, aby vládl sám a svrhl Colberta17, vnukl králi ducha výbojů. Vytvořil nesmírné armády, vpadl do Nizozemí až k Amsterodamu a celou Evropu tak vyděsil rychlostí úspěchů, že ji celou spojil proti Francii a uvedl ostatní mocnosti do nutnosti mít armády stejně početné jako armády královy. Odtud všechny války, které od té doby takřka neustaly, odtud vyčerpání království, ať je sebeprostornější a sebebohatší, když stojí samo ustavičně proti celé Evropě; odtud ten zoufalý stav, do něhož se král nakonec dostal, že nemohl ani vést válku, ani dosáhnout míru za jakýchkoli krutých podmínek. Co všechno by se ještě dalo dodat o nesmírných a více než zbytečných stavbách této vlády, pevnostních i zábavních, a o tolika jiných druzích ohromných a lehkomyslných výdajů, což jsou všechno cesty, jak se za jiné vlády ocitnout v témž bodě, což není těžké, když už se tam jednou bylo. Závisí se v tom tedy nejen na králi, jeho milenkách, oblíbencích a zálibách, ale i na jeho vlastních ministrech, jak za to původně vděčíme Louvoisovi.

Jistě se mnou každý bude souhlasit, že nic nevyžaduje naléhavěji lék a že tento lék se už dávno rozplynul. Čím jej tedy nahradit, aby se králové i království uchránili této propasti? Nesrovnatelný dauphin to dobře cítil a pevně se k tomu rozhodl. Ale aby to provedl, bylo třeba být králem, ne regentem, a víc než králem, neboť bylo třeba být králem sám nad sebou a božsky povzneseným nad vlastní trůn. Kdo může doufat v krále tohoto druhu, když viděl, jak nám byl odňat jeho vzor, utvořený rukama samého Boha, ve chvíli, kdy měl dosáhnout koruny a uskutečnit divy, které byly vnuknuty jeho duchu a které prst Boží tak hluboko vyryl do jeho srdce? Byla to tedy silná úvaha nad důvody tak naléhavými (prégnantes)18 a tak vysoko nad všemi jinými ohledy, co mě přesvědčilo, že největší službou, kterou lze prokázat státu, pro nějž jsou králové stvořeni, a ne stát pro krále, jak to onen dauphin tak dobře cítil a nebál se to říkat nahlas, a také největší službou, jakou lze prokázat samotným králům, je učinit je neschopnými upadnout do propasti, která se tak blízko otevřela pod nohama krále; což lze provést jen tím, že se ochrání před ctižádostivými našeptáváními budoucích Louvoisů i před svodem samotných králů, strhávaných svými zálibami, vášněmi, opojením svou mocí a slávou a slabomyslností svých názorů a znalostí, jejichž široký rozsah není vždy spojen s jejich žezlem. A to se nacházelo v bankrotu a v pohnutkách ediktu, který by jej vyhlásil, a ty se dají shrnout takto. Monarchie není volitelná a není dědičná. Je to fideikomis, substituce, kterou učinil národ ve prospěch celého jednoho rodu, aby koruny užíval a nad národem vládl z muže na muže, narozeného i budoucího, z řádného manželství, postupně, trvale a navždy, od prvorozeného k prvorozenému, dokud bude tento rod trvat, s vyloučením všech žen, v jakékoli linii a stupni.

Podle této pravdy, kterou nelze popřít, francouzský král nemá nic od toho, po kom nastupuje, ani od svého otce; nic po něm nedědí, neboť tu jde jen o korunu a o to, co je s ní neoddělitelně spjato, ne o klenoty a movitosti. Přichází na řadu ke koruně na základě tohoto fideikomisu a práva, které mu dává jeho narození, a nikoli dědictvím ani právem zastoupení (représentation). V důsledku toho každý závazek přijatý předchozím králem zaniká s ním a nemá žádnou moc nad nástupcem, a naši králové platí za vrchol moci, kterou vykonávají za svého života, úplnou bezmocí, která je provází do hrobu. Jsou-li nezletilými, ať je jim kolik chce let, takže mohou odvolat, co sami učinili proti svým zájmům, nebo újmu, kterou utrpěli jednáním jiných, s nímž souhlasili a které schválili, budou mít menší výsadu být svobodní a prostí toho, co jim škodí a k čemu nepřispěli ani svým jednáním, ani svým závazkem, ani svým schválením? A mohou se ti, jejichž postavení je díky této nezletilosti, která je zprošťuje všeho, co jim škodí, ať to učinili nebo schválili v jakémkoli věku, tak výrazně lepší než postavení jejich poddaných, ocitnout v horším postavení než všichni jejich poddaní, z nichž žádný neodpovídá za nic jiného než za své vlastní jednání nebo za jednání toho, po kom dědí nebo koho zastupuje, a nemůže odpovídat za zvláštní jednání toho, jehož majetek mu připadá na základě substituce? Tyto důvody tedy zřejmě dokazují, že nástupce na trůn neodpovídá za nic z toho, za co odpovídal jeho předchůdce; že všechny závazky, které předchůdce přijal, zanikly s ním a že nástupce přijímá korunu ne od něho, ale od prvotního zákona, který ho ke koruně povolává fideikomisem a substitucí a který mu ji uchoval, až na něho přijde řada, čistou, nezatíženou, svobodnou, volnou a prostou všech předchozích závazků.

Edikt dobře formulovaný, dobře sevřený, velmi pevný a dobře založený na těchto zásadách a na důsledcích, které z nich tak přirozeně vyplývají a jejichž zřejmost nelze zatemnit, stejně jako pravdivost a pevnost zásad, z nichž se vyvozují, může vyvolat reptání, stížnosti a křik, ale nelze na něj dát pádnou odpověď ani ho sebeméně zatemnit. Je pravda, že mnoho lidí by tím hodně utrpělo, ale neméně pravda je, v nejpřísnější přesnosti, že jestliže takový edikt v jedné části nedostojí milosrdenství, aby je prokázal v plné míře skutečné veřejnosti, činí tak bez spáchání nespravedlnosti, protože nikdy nebylo nespravedlností držet se svého práva a nebrat na sebe to, k čemu, jak je přesně pravda, není člověk zavázán; a na tuto úvahu nevidím žádnou pravdivou, pádnou, přesnou a účinnou odpověď; v důsledku toho nevidím v tomto ediktu nic než přísnou a bezúhonnou spravedlnost. Když je tedy spravedlnost zajištěna, i ze strany nastupujícího krále, takový edikt se stane náhradou přehrad, které už nelze obnovit. Čím víc vyvolá stížností, křiku a zoufalství zkázou tolika lidí a tolika rodin, přímo i řetězově, a tedy nepořádků a potíží v záležitostech tolika jednotlivců, tím rozumnějším učiní každého jednotlivce do budoucna. Ať se lidé sebevíc hrnou k nově zřizovaným úřadům, rentám, loteriím a tontinám, ačkoli v nich už byli tolikrát podvedeni a vždy podněcováni klamnými lákadly, která však nemohla klamat všechny a která tolik lidí obohatila na úkor ostatních, že každý zvlášť si vždy lichotí, že bude mít štěstí nebo obratnost oněch šťastlivců: bankrot bez výjimky, odůvodněný a založený v zásadách a v právu výkladem ediktu, otevře všem oči a nenechá nikomu žádnou naději, že unikne své zkáze, jestliže, přijmou-li vůči králi jakékoli závazky, ztratí tohoto krále dříve, než budou uspokojeni. Zde je tedy důvod přesný, spravedlivý, účinný, srozumitelný každému, i nejnevědomějším a nejhrubším, který zavře všechny měšce, který učiní každou návnadu, každý přelud a každé svádění neúčinnými, který strachem z jisté ztráty, převyšující síly člověka, vyléčí pýchu povznášet se nově zřízenými nebo nově obnovenými úřady i žízeň po zisku, kterou člověk nachází v dlouhodobých finančních smlouvách (traités), a to samou lakotou, či spíše oprávněným strachem, který byl právě vyložen.

Odtud dva účinky podivuhodně výhodné: nemožnost pro krále získávat ty nesmírné částky, aby provedl vše, co se mu zlíbí, a mnohem častěji to, co se jiným zlíbí mu vnuknout pro svůj zvláštní zájem; nemožnost, která ho nutí k moudré a umírněné vládě, jež z jeho panování nečiní panování krve, loupeží a nepřetržitých válek proti celé Evropě, ustavičně se proti němu spolčující, vyzbrojené nutností se bránit a nakonec, jak se to stalo Ludvíku XIV., odhodlané ho pokořit, dohnat do krajnosti, dobýt a zničit, neboť na nic menšího jeho nepřátelé nakonec nemířili; nemožnost, která mu brání vydávat se do podniků římských rozměrů v oblasti vojenských a civilních staveb, do stájí, které by tvořily celou jízdu jeho předchůdců, do přepychu loveckých ekvipáží, slavností, plýtvání a přepychu všeho druhu, který se zahaluje jménem zábav a jehož samotné výdaje značně převyšují příjmy Jindřicha IV. a začátků vlády Ludvíka XIII.; nemožnost konečně, která nebrání francouzskému králi být a ukazovat se jako nejmocnější král Evropy, hojně zásobovat všechny složky vlády, které ho činí nejen váženým, ale i obávaným u všech vladařů Evropy, z nichž žádný se nepřibližuje jeho příjmům ani souvislému rozsahu a úrodnosti zemí jeho panství, a která mu nebere prostředky k udržování skvělého dvora, hodného tak velkého monarchy, k dopřávání si rozptýlení a zábav přiměřených jeho velikosti a konečně k zaopatření své rodiny s rozumnou hojností, hodnou jejich společného majestátu.

Druhý účinek této nemožnosti zbavuje Francii nepřátelského lidu, ustavičně zaměstnaného tím, aby ji požíral všemi vynálezy, jaké si lakota dokáže vymyslet a obrátit ve zhoubnou vědu, oním množstvím různých daní, jejichž správa, výběr a rozmanitost, zhoubnější než sama výše daní, tvoří tento početný lid, odňatý všem funkcím užitečným pro společnost, který je zaměstnán jen tím, aby ji ničil, drancoval všechny jednotlivce, rozvracel obchod všeho druhu, vnitřní řád rodin i veškeré soudnictví překážkami, které do nich vnesl poplatek z registrace listin (contrôle des actes) a tolik jiných krutých vynálezů; povzbuzuje rolníka, pachtýře, obchodníka i řemeslníka, který bude napříště pracovat víc pro sebe a pro svou rodinu než pro tolik žravých zvířat, která ho vysávají dřív, než sklidí, která ho úmyslně ničí poplatky a vůči nimž je vždy v dluhu; způsobuje snadný oběh, který tvoří bohatství, protože desetinásobně zvětšuje hotové peníze, jež ustavičně kolují z ruky do ruky, oběh už tolik let neznámý; usnadňuje a umožňuje každý druh obchodů mezi jednotlivci, zbavuje je stejně tíživého jako urážlivého břemene toho nesmírného počtu nových a neužitečných úřadů a úředníků, nekonečně rozmnožuje poplatníky daně taille a zároveň ulehčuje každému z nich, vrací tento nesmírný, zahálčivý, žravý a nepřátelský lid do řádu společnosti, jejíž různé stavy rozmnožuje; křísí důvěru, oddanost ke králi a lásku k vlasti, vyhaslou, protože už nikdo s vlastí nepočítá; činí snesitelnými postavení, která byla vynucená, a šťastnými ta, která vynucená nebyla; vrací odvahu a soutěživost, zničené proto, že člověk z ničeho nemá užitek a že čím víc máte, tím víc vám berou; konečně vrací otcům rodin tu péči o domácnost, která tak podstatně, ač tak nepostřehnutelně, přispívá k obecné harmonii a k veřejnému pořádku, téměř všeobecně opuštěnému v zoufalství, že nic neuchrání a že nebude moci každý vychovat, natož zaopatřit svou rodinu.

Takové jsou účinky bankrotu, které nelze popřít a které jsou na škodu (nemluvím o věřitelích) jen velmi malému počtu jednotlivců nízkého původu, až do této chvíle, kteří zneužívají důvěry svého pána, aby se povznesli ke všemu na troskách všech stavů království, a kteří pro svou vlastní velikost nepovažují za nic vystavit tohoto pána, jemuž za všechno vděčí, propasti, kterou jsme právě viděli, a celou Francii nejkrajnějším a nejnenapravitelnějším neštěstím. Po tomto výkladu zvažte nevýhody a plody bankrotu proti nevýhodám a plodům pokračování a rozmnožování daní ke splacení králových dluhů, anebo oné střední cesty likvidace, tak temné, tak málo plodné, ba tak málo proveditelné. Pohleďte, kolik let po sobě bude třeba živit celou Francii slzami a zoufalstvím, než se dokončí splácení těchto dluhů; a troufám si tvrdit, že není člověka, který, nemá-li na zachování daní osobní zájem tak silný, že staví sám sebe nade všechno, by v nešťastné nutnosti volit nespravedlnost nedal daleko přednost nespravedlnosti bankrotu. Jedním slovem, je to případ člověka, který má to neštěstí, že musí volit mezi tím, strávit dvanáct nebo patnáct let na lůžku v ustavičných bolestech od železa a leptadla a s režimem, který s tím souvisí, a tím, dát si uříznout nohu, kterou by tím druhým způsobem zachránil. Kdo může pochybovat, že by dal přednost bolestivější operaci a ztrátě nohy, aby se o dva měsíce později ocitl v plném zdraví, bez bolesti, a mohl užívat sám sebe i druhých ve společnosti a volně vykonávat, čím se zabýval před svou nemocí? Zbývá na závěr pojednat o autoritě krále.

Jediné slovo nahradí vše, co by se dalo říci, i to, co by si lichotníci a traviči králů chtěli dovolit kritizovat. Přenesme se do oněch nešťastných časů, kdy nejabsolutnější a nejmocnější ze všech našich králů, také nejvíce vládnoucí svým držením těla a výrazem tváře, jehož vláda byla taková, jakou jsme viděli, nedokázal zadržet slzy před svými ministry ve strašném postavení, v němž se viděl, že už nemůže vést válku ani dosáhnout míru. Postavme si před oči lesk, k němuž povznesl své ministry, a víc než otrocké ponížení, do něhož kdysi uvrhl Holanďany. Vstupme pak do ducha a srdce tohoto monarchy štěstí, slávy a majestátu — nebojme se dodat i apoteózy, po pomnících, které jsme o tom viděli — a pohleďme, jak tento panovník, nesmiřitelný nepřítel prince oranžského za to, že odmítl pojmout za ženu jeho levobočnou dceru, posílá svého hlavního ministra v tomto oboru, aby inkognito spěchal do Holandska s průvodním listem kurýra jako jediným dokladem, ubytoval se u jednoho rotterdamského bankéře a dal se jím dovést do Haagu k pensionáři Heinsiovi, chráněnci a důvěrníkovi téhož prince oranžského a dědici jeho nenávisti, aby takřka na kolenou prosil o mír. Sledujme podle Dokladů všechno, o co se tam Torcy pokoušel, sledujme všechny nabídnuté a pohrdnuté oběti, které krále v té krajnosti neodradily od vyslání zplnomocněnců do Geertruidenbergu; procházejme dále podle Dokladů nedůstojné zacházení a obrovské požadavky, jimiž si zahrávali s nimi i s králem, a stav tohoto panovníka při přerušení jednání, při němž po něm, když mu předepsali až nelidskost, kterou se částečně neodvážil odmítnout, ještě žádali, aby se podrobil a zavázal k tomu, co vyhlásí, teprve až se jim zlíbí, i k neurčitým dodatkům, které by mohli připojit. Zamysleme se nad tak vynuceným a tak krutým postavením, žalostným plodem onoho dávného dobytí Holandska a tolika jiných hrdinských činů. Kdo po tom všem nezůstane, neříkám přesvědčen, ale naprosto jist, že by král dal cokoli, aby nikdy nepoznal Louvoise ani lichotníky, a ještě méně prostředky, jak překonat přehrady, jež ještě nalezl v cestě neomezené moci, na niž byl přitom tak žárlivý, a aby se neocitl, a ještě k tomu marně, na kolenou a na milost těch, nad nimiž kdysi triumfoval a které urážel tolika pomníky a medailemi? Držme se tedy této převažující úvahy, abychom se nebáli bankrotu z hlediska autority králů.

Vyvraťme ještě poslední možnou námitku. Co řeknou cizinci o ediktu, který na tak dobře zbudovaných základech činí nástupce na trůn zcela prostým všech závazků jeho předchůdce, a co bude s jejich smlouvami a vzájemnými závazky? Odpověď je snadná. Králové nejednají s cizími mocnostmi edikty. Jsou smlouvy, a těch je většina, které mají omezenou dobu nebo platí jen po dobu vlády panovníků, kteří je uzavírají. Najdou-li se takové, které tuto dobu přesahují, pak už není zavázán jen král, ale jeho koruna vůči jinému státu, což nemá žádné použití na poddané koruny, a pak smlouvy trvají v plné platnosti. Navíc i kdyby — což v tomto případě nemůže nastat — nástupce nebyl povinen dodržovat smlouvy svého předchůdce, dobro státu by žádalo, aby je dodržel, snad kvůli plodu smlouvy samé, jistě kvůli zachování důvěry a bezpečnosti smluv. Není tedy žádné srovnání mezi poddanými a cizími mocnostmi, ani mezi smlouvou s nimi a účinkem ediktu, který, sahaje až k prameni práva vládnoucího rodu, ukazuje toto právo takové, jaké je, z čehož plyne to, co bylo právě vysvětleno a co nemá žádný vztah ani použití na cizí mocnosti ani na platné smlouvy, u nichž nejde ani o dědictví, ani o substituci, ani o rozdílné účinky těchto dvou způsobů nástupnictví. Tato odpověď se zdá rozhodující, aniž je třeba se déle zdržovat touto zdánlivě oprávněnou, ale lichou námitkou.

Vévoda z Orléans mě tedy po čase, který mi dal na rozmyšlenou, nenašel o nic ochotnějšího ujmout se financí. Totéž naléhání, tytéž prosby, tytéž argumenty z jeho strany; tytéž odpovědi, tatáž pevnost z mé. Rozzlobil se, nic tím nezískal. Zlost se obrátila v tak zřejmou nespokojenost, že jsem k němu chodil méně pravidelně a na mnohem kratší dobu, aniž by dal najevo, že tuto zdrženlivost pociťuje, a aniž bychom spolu mluvili o něčem jiném než o běžných, veřejných a lhostejných věcech, jedním slovem o tom, čemu se říká o dešti a pěkném počasí. Toto chladné trucování z jeho strany, klidné z mé, trvalo dobré tři týdny. Unavil se jím první on. Po té době, uprostřed váznoucího rozhovoru, v němž jsem však u něho zpozoroval víc rozpaků než obvykle, se sám přerušil: „Nuže tedy, je to tedy vyřízené? Zůstáváte rozhodnut finance nechtít?“ řekl mi a díval se na mě.

Uctivě jsem sklopil oči a dosti tichým hlasem jsem odpověděl, že jsem počítal s tím, že o tom už není řeč. Nedokázal se zdržet několika výčitek, ale bez hořkosti a bez hněvu; pak vstal a začal přecházet po pokoji, mlčky a se svěšenou hlavou, jak to dělal vždy, když byl v rozpacích, a najednou se ke mně prudce obrátil se zvoláním: „Ale koho tam tedy dáme?“ Nechal jsem ho chvíli se trápit, pak jsem mu řekl, že jednoho má už nalezeného, chce-li ho, a toho nejlepšího, a který by podle mého názoru neodmítl. Hledal, aniž by našel; jmenoval jsem vévodu z Noailles. Při tom jménu se rozzlobil a odpověděl mi, že by to bylo dobré tak k nacpání kapes maršálce z Noailles a vévodkyni z Guiche19, které zjevně z povolání žily z obchodů, jež dělaly na všechny strany, a k obohacení rodiny nejhrabivější a nejpočetnější u dvora, kterou bylo možno nazvat kmenem. Nechal jsem ho vybouřit, načež jsem mu připomněl, že pokud jde o jeho osobu, nemůže mi popřít, že vévoda z Noailles má víc rozumu, než je třeba, aby tento úřad dobře zastával, ani že má nejúplnější zaopatření v majetku, úřadech, guvernérstvích a sňatcích, aby byl chráněn před každým pokušením a dodal své správě všechnu potřebnou vážnost a autoritu, takže jakmile Jeho Královská Výsost uznává, že tam je třeba dosadit velmože, není žádného, který by se tam hodil víc. Pokud jde o jeho příbuzné, mezi něž nelze počítat jeho děti pro jejich útlý věk ani jeho ženu pro to málo vážnosti, jaké si v rodině dokázala získat, a kvůli samé její tetě, která byla první, kdo jí vzal veškerou vážnost, nebylo se čeho bát od jeho sester ani švagrů, s výjimkou nejstarší, vzhledem k povaze téměř všech a ke způsobu, jakým s nimi vévoda z Noailles žil, ve spojení a důvěrnosti, ale mimo dosah toho, aby se jimi nechal nahlodat. Pokud jde o jeho matku a vévodkyni z Guiche, je pravda, co mi o nich říká, ale je třeba ho také poučit, na jakém základě: že maršálka, obtížená tím velkým počtem dcer a věn, aby je všechny provdala, a vévoda z Guiche, který neměl nic a jemuž otec nic nedával, takže nemohl nést výdaje na tažení, obdrželi oba od krále rozkaz generálnímu kontrolorovi, už v době, kdy jím byl Pontchartrain20, aby pro matku i dceru dělal všechny obchody, jež budou protěžovat, a hleděl jim dát podíl na co nejvíce z nich; že Chamillart dostal tentýž rozkaz, když nastoupil po Pontchartrainovi; že to vím od jednoho i druhého, protože mi to oba řekli, a že mě ujistili, že týž rozkaz byl obnoven, když se generálním kontrolorem stal Desmarets; že tedy u vévody z Noailles nejde o hrabivost ani temné machinace, jichž by se od nich bylo třeba bát, ale o peněžní milosti, které jim král chtěl a hodlal prokazovat, aniž by sáhl do měšce, a které generální kontroloři už nemohli odmítnout; že ostatně není třeba věřit, že by maršálka z Noailles měla velký vliv na svého syna nebo že by vévodkyně z Guiche dělala se svým bratrem, co chtěla; že se nenajde nikdo bez nějaké nevýhody a že tato se zdá příliš málo podložená, aby vylučovala muže, který, jsa vším, čím on byl, nemůže mít jinou ctižádost než získat si svou správou pověst, mnohem nadřazenou jakékoli slabosti k rodině, k níž dosud neprojevil žádný sklon. Tato rozprava snesla mnoho replik z obou stran ve více než jednom rozhovoru a skončila nakonec tím, že vévoda z Orléans byl rozhodnut učinit vévodu z Noailles prezidentem finanční rady. Byl jsem skutečně přesvědčen, že si tam povede velmi dobře, zvláště když, jak jsem v pravý čas řekl, pilně studoval pod Desmaretsem, a byl jsem také rád, že touto funkcí jeho synovce podpořím kardinála z Noailles, funkcí tak vhodnou k posílení skutečného vlivu i vnější vážnosti.

Okamžik poté, co to bylo mezi vévodou z Orléans a mnou rozhodnuto: „A Vy konečně,“ řekl mi, „čím tedy chcete být?“ a tolik na mě naléhal, abych se vyjádřil, že jsem to konečně udělal, a v duchu, který jsem vyložil výše, jsem mu řekl, že kdyby mě chtěl dát do rady vnitřních věcí, což je rada depeší, domnívám se, že bych tam mohl působit lépe než jinde. „Tedy předsedou,“ odpověděl živě. „To ne,“ odvětil jsem, „ale jedno z míst v této radě.“ Oba jsme trvali na svém, on pro, já proti. Vyložil jsem mu, že mě děsí tato práce sama o sobě i povinnost referovat regentské radě o všech záležitostech rady vnitřních věcí a že kdybych toto místo přijal, už bych neviděl žádné pro Harcourta. „Místo v radě vnitřních věcí,“ řekl mi, „to je výsměch a nedá se to pochopit. Když už rozhodně nechcete být předsedou, zbývá jen jedno místo, které se Vám hodí a které se velmi hodí i mně: abyste byl v radě, kde budu já, která bude nejvyšší radou neboli regentskou.“ Přijal jsem a poděkoval mu. Od té chvíle zůstalo toto určení neměnné a vévoda se definitivně rozhodl dát místo předsedy rady vnitřních věcí maršálovi z Harcourtu. Prezident tam nepřicházel v úvahu, protože tamní záležitosti nebyly dost citlivé, aby bylo třeba dát předsedovi tuto protiváhu. Nemluvilo se o něm v radě zahraničních věcí, aby se nerozšiřovalo tajemství, ani ve válečné radě, která byla v době míru jen běžnou vnitřní správou, ani v radě pro církevní záležitosti, aby se tím více vyzdvihl předseda, jímž byl kardinál z Noailles. Tento vynález prezidentství měl tehdy mít místo jen v radách námořnictva a financí, aby vyvážil příliš velkou autoritu obou předsedů a nahradil finanční neschopnost maršála z Villeroy.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Jules Mazarin (Giulio Mazzarino, 1602–1661), italský duchovní, původně v papežských diplomatických službách, pak Richelieuův chráněnec; kardinál od roku 1641 a první ministr za regentství Anny Rakouské a v prvních letech vlády Ludvíka XIV. Za Frondy (1648–1653) musel dvakrát odejít ze země. Zemřel 9. března 1661 ve Vincennes po dlouhé nemoci a zanechal obrovské jmění; své neteře provdal do předních rodů Francie a Itálie.↩

  2. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12).↩

  3. Vysvětlivka: Marie Medicejská (1575–1642), dcera toskánského velkovévody Francesca I., od roku 1600 druhá manželka Jindřicha IV.; po jeho zavraždění (1610) regentka za nezletilého Ludvíka XIII. Roku 1617 ji syn odstranil od vlády a poslal do Blois; po „Dni oklamaných“ (1630) roku 1631 uprchla ze země a zemřela v exilu v Kolíně nad Rýnem 3. července 1642. Z jejích dětí s Jindřichem IV. se dospělosti dožili Ludvík XIII., Alžběta (manželka Filipa IV. Španělského), Kristina (vévodkyně savojská), Gaston Orleánský (1608–1660), opakovaně zapletený do spiknutí proti Richelieuovi, a Jindřiška Marie (manželka Karla I. Anglického).↩

  4. Vysvětlivka: Charles de Gontaut, vévoda z Bironu (1562–1602), maršál a admirál Francie, druh Jindřicha IV. ve válkách; za spiknutí se Savojskem a Španělskem byl odsouzen pařížským parlamentem a 31. července 1602 sťat na nádvoří Bastily.↩

  5. Vysvětlivka: Concino Concini, maršál d’Ancre, Florenťan a oblíbenec Marie Medicejské, za jejího regentství nejmocnější muž v zemi; 24. dubna 1617 ho na rozkaz mladého Ludvíka XIII. při zatýkání u vstupu do Louvru zastřelili kapitán tělesné gardy Vitry a jeho průvodci. Jeho manželka Leonora Galigai, královnina důvěrnice, byla odsouzena mimo jiné za čarodějnictví a 8. července 1617 sťata na place de Grève a její tělo spáleno.↩

  6. Vysvětlivka: Armand-Jean du Plessis, kardinál z Richelieu (1585–1642), první ministr Ludvíka XIII. od roku 1624. Po dlouhém obléhání dobyl roku 1628 hugenotskou La Rochelle a mírem z Alès (1629) zbavil protestanty jejich pevností. Zemřel v Paříži 4. prosince 1642 po nemoci.↩

  7. Vysvětlivka: Charles-Honoré d’Albert de Luynes, vévoda z Chevreuse (1646–1712), Colbertův zeť a švagr vévody z Beauvilliers; oba patřili k nejbližším rádcům vévody z Bourgogne. Zemřel 5. listopadu 1712.↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12).↩

  9. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12).↩

  10. Vysvětlivka: Louis-Antoine de Noailles (1651–1729), strýc vévody z Noailles, arcibiskup pařížský od roku 1695 a kardinál od roku 1700; přední odpůrce bezvýhradného přijetí buly Unigenitus, kvůli němuž byl na sklonku vlády Ludvíka XIV. v nemilosti. Zemřel v Paříži 4. května 1729.↩

  11. Vysvětlivka: Konstitucí se míní bula Unigenitus papeže Klementa XI. z 8. září 1713, která odsoudila 101 vět z díla jansenisty Pasquiera Quesnela; její prosazování, které král a otec Tellier vynucovali na parlamentu a biskupech, rozdělilo francouzskou církev na desetiletí.↩

  12. Vysvětlivka: Jacques-Philippe Lallemant, Louis Doucin a René-Joseph de Tournemine, jezuité, rádci otce Telliera v boji proti jansenistům a za přijetí buly Unigenitus; Tournemine, šlechtic z Bretaně, redigoval jezuitský časopis Journal de Trévoux.↩

  13. Vysvětlivka: Cornelio Bentivoglio (1668–1732), papežský nuncius v Paříži v letech 1712–1719, horlivý zastánce buly Unigenitus; kardinálem se stal roku 1719.↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dříve se bankéři u římské kurie neboli bankéři expedienti (banquiers en cour de Rome, banquiers expéditionnaires) nazývali ti, kdo měli výsadu obstarávat od římské kurie milosti, buly, dispenze atd. Veřejnými úředníky se stali ediktem z roku 1673 a deklarací z ledna 1675. Pro Paříž jich bylo dvanáct. Listiny vyhotovené římskou kanceláří musely být opatřeny jejich podpisem, aby měly před soudy povahu veřejné listiny.↩

  15. Vysvětlivka: Henri, vévoda z Harcourtu (1654–1718), velvyslanec v Madridu v letech 1697–1700, maršál Francie od roku 1703; Nicolas du Blé, markýz z Huxelles (1652–1730), maršál Francie od roku 1703, francouzský zplnomocněnec při jednáních v Geertruidenbergu (1710) a v Utrechtu (1712–1713).↩

  16. Vysvětlivka: V květnu 1709, po kruté zimě a za hladu, odjel Torcy inkognito do Haagu jednat o mír s velkým pensionářem Holandska Anthoniem Heinsiem (1641–1720), důvěrníkem Viléma III.; spojenci předložili předběžné články, mezi nimiž byl požadavek, aby Ludvík XIV. pomohl vypudit svého vnuka Filipa V. ze Španělska, a král je odmítl. Nová jednání v Geertruidenbergu (březen–červenec 1710) rovněž ztroskotala; z bezvýchodné situace vyvedl Francii až pád whigovské vlády v Anglii (1710), po němž noví toryovští ministři zahájili s Francií tajná jednání.↩

  17. Vysvětlivka: Jean-Baptiste Colbert (1619–1683), hlavní ministr Ludvíka XIV. pro finance, od roku 1665 generální kontrolor financí, také státní sekretář pro námořnictvo a královský dům, Louvoisův soupeř; zemřel v Paříži 6. září 1683.↩

  18. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Staré slovo, které dřívější vydavatelé nahradili slovem concluantes (průkazné), ale které by se lépe přeložilo jako pressantes (naléhavé).↩

  19. Vysvětlivka: Maršálka z Noailles, Marie-Françoise de Bournonville (1656–1748), vdova po maršálovi Anne-Julesovi z Noailles a matka vévody z Noailles, měla početné potomstvo, většinou dcery; nejstarší z nich, Marie-Christine (1672–1748), byla manželkou Antoina de Gramont, vévody z Guiche.↩

  20. Vysvětlivka: Zde Louis Phélypeaux, hrabě z Pontchartrainu (1643–1727), generální kontrolor financí v letech 1689–1699, poté kancléř Francie (1699–1714), otec státního sekretáře Jérôma z Pontchartrainu zmíněného výše.↩