Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola devátá

Opatření, která vévodovi z Orléans radím. — Rozhodnutí, které vévodovi z Orléans navrhuji ohledně výchovy budoucího krále. — Navrhuji mu vévodu z Charostu za vychovatele budoucího krále a Nesmonda, arcibiskupa z Albi, za učitele. — Rozprava mezi vévodou z Orléans a mnou o výběru členů regentské rady a o vyloučení lidí, které je třeba odstranit. — Ponechat Villeroy, vyhnat Voysina a pečeti dát dobrému starému d’Aguesseauovi. — Torcy. — Vyhnat Desmaretse a Pontchartraina. — S velkou námahou zachraňuji La Vrillièra a opatřuji mu hlavní a jedinečné místo. — Rozprava o mechanismu a složení regentské rady. — Navrhuji vévodovi z Orléans svolat hned po králově smrti generální stavy, které nejsou nebezpečné, jsou užitečné pro finance a výhodné pro vévodu z Orléans. — Velký prospěch, jejž lze obezřetně vytěžit z generálních stavů ohledně zřeknutí. — V počínání navrženém vévodovi z Orléans ohledně svolání generálních stavů není nic, co by bylo vůči králi zavrženíhodné. — Možné využití generálních stavů vůči vévodovi du Maine. — Mechanismus, který je třeba dodržet.

Když byly rady, jejich hlavy a předsedové takto stanoveny, představil jsem vévodovi z Orléans, že by měl využít zbytku této vlády k tomu, aby dobře uvážil, koho do nich vybere. Nabádal jsem ho, aby se držel co nejmenšího počtu, jaký povaha každé rady snese, a aby je všechny obsadil hned teď, jako by už existovaly, a to seznamem pod svým klíčem, jehož jména by znal jen on sám. Aby z těch, které by do něj zapsal, škrtal ty, kdo by zemřeli dříve než král, i ty, o nichž by tajným zkoumáním jejich chování poznal, že je vybral špatně, a aby za každého, koho škrtne, dosadil na jeho místo jiného, jako by věc již existovala a on obsazoval uprázdněné místo; aby takto předem upravil všechno, co se předem upravit dá, a při králově smrti už jen všechno vyhlásil. Neboť až k tomu dojde, ocitne se rázem zavalen tolika a tak rozmanitými věcmi — záležitostmi, rozkazy, ceremoniálem, spory, žádostmi, nařízeními, rozhodnutími, záplavou lidí —, že nebude mít čas na nic, sotva i na přemýšlení; a že může počítat i s tím, že bude nucen věnovat svůj čas malichernostem spíše než záležitostem, protože v takových chvílích jsou malichernosti záležitostmi zítřka, často téhož dne, ba téhož okamžiku, které je třeba upravit hned na místě a které se bez ustání střídají jedna za druhou. Může si tedy být jist, že nebude-li mít v té chvíli všechna svá opatření ve věcech i své volby připraveny na papíře pod svým klíčem, utonou v tom chaosu a zůstanou pozadu, takže už nebude mít čas je ani provést, ani odložit; rozhodne o nich tedy náhoda a naléhání žadatelů, kteří mu je vyrvou bez ohledu na zásluhy či užitečnost, a tím méně na něho samého a na jeho zájmy. Že tehdy, kromě zmatku a lámání hlavy a návalu všeho, co se na něj sesype najednou, nebude moci nic zvážit, porovnat, prodiskutovat ani promyslet, ani nikoho vybrat sám, unášen časem, proudem a nutností; a že věcí a voleb upravených v takové vřavě lidí a záležitostí všeho druhu bude dlouho a trpce litovat, ne-li hůř. To jsem mu neustále opakoval po celý zbytek doby, kdy král žil; to mi vždycky ujišťoval, že udělá, a někdy napůl, že dělá — a co z lenosti nikdy neudělal.

Nechtěl jsem se ho vyptávat ani na jeho volby, ani na jeho úpravy, abych šetřil jeho nedůvěřivosti. Spokojil jsem se s tím, že jsem mu věci naznačil v hrubých rysech, a hlavy a předsedy rad jako to nejdůležitější. Pokud šlo o podrobnosti a o místa v radách, nemyslel jsem, že bych v něm měl vzbuzovat podezření, že chci o všem rozhodovat sám, tím, že bych mu navrhoval věci do podrobností a lidi na obsazení těch míst. Byl to on sám, kdo mi dal budoucí podobu vlády k posouzení a kdo mi umožnil mluvit s ním o všem, co tu bylo právě vyloženo. Moudře jsem vyčkal, až mě postaví před nutnost mluvit s ním o všem ostatním, k čemuž, jak uvidíme, občas došlo.

Všechny tyto věci se odehrávaly mezi ním a mnou dlouho předtím, než byla řeč o králově závěti. Nedlouho po tom, co bylo právě vylíčeno, jsem s ním mluvil o výchově budoucího krále. Řekl jsem mu, že se mi zdá stěží možné, aby se o ni král nějakým způsobem nepostaral; že stane-li se tak, ať by to udělal sebehůř, ať už co do výchovy samé, nebo vzhledem k Jeho Královské Výsosti, musí to pro něj být věc navždy posvátná ze všech možných ohledů, ale především kvůli hrůzám, jimiž ho chtěli zahrnout a jejichž černota se bez ustání obnovovala; že z téhož důvodu, kdyby král zemřel, aniž by se o ni postaral, musí velmi rozhodně vyloučit mne prvního a každého muže, který je k němu zvlášť připoután, a vyvarovat se také volby lidí jemu nepřátelských a nebezpečných; a že kdyby se s jakýmkoli vyhlášením v té věci jen trochu otálelo, považuji za velmi důležité, aby si i tu počínal jako u rad, totiž seznamem celé té výchovy, známým jen jemu samému, aby měl čas ji dobře promyslet, škrtat a nahrazovat a nakonec, až přijde čas, ji už jen vyhlásit. Probírali jsme vychovatele, k čemuž mi řekl spoustu věcí o mně, které nebudu opakovat. Ta debata skončila tím, že jsem mu doporučil vévodu z Charostu1. Ne že bychom ho on nebo já považovali za toho schopného. Takové je neštěstí princů a nutnost kombinací; ale nenašli jsme skoro nikoho, kdo by schopný byl, a těch několik málo bylo navíc nebezpečných.

Charost měl rod, hodnost, vojenskou službu, zběhlost ve dvorském, válečném i velkém světě, kde ho všude měli rádi. Byl plný cti, měl statečnost, ctnost a celoživotní zbožnost — po svém, pravda, ale opravdovou —, která neměla nic směšného ani strnulého a která nebránila mladé a skvělé společnosti jeho doby, aby s ním žila, ba ho i vyhledávala; neměl žádný zvláštní vztah k vévodovi z Orléans ani k ničemu, co mu bylo nepřátelské; byl, až na záležitosti, důvěrně spjat se zesnulými pány z Chevreuse a z Beauvilliers, byl mým zvláštním a dávným přítelem a konečně — což znamenalo mnoho — byl kapitánem tělesné gardy z volby a přání dauphina, otce budoucího krále. Tyto důvody vévodu z Orléans přesvědčily a rozhodl se pečlivě vyhledat dva podvychovatele, kteří by mohli nahradit, co by vychovateli chybělo, a jejichž užitečnému působení by jeho mírnost a povolnost nekladla překážky ani nevzbuzovala nedůvěru. Jako učitele jsem navrhl Nesmonda, arcibiskupa z Albi2, přičemž jsem zcela upřímně přiznal, že ho vůbec neznám; a co mě vedlo k tomu, abych na něj pomyslel, byla řeč, kterou pronesl ke králi při zakončení shromáždění duchovenstva a zároveň o smrti Monseigneura. Nebudu opakovat nic z toho, co jsem o ní řekl ve své době.

Uctivá, ale šlechetná otevřenost té řeči, jinak velmi krásné a velmi dojemné, k takovému králi, jako byl ten náš, jemuž byla tato řeč po tolik let neznámá, ve mně vzbudila vysoké mínění o tomto preláti pro výchovu, v níž literatura a věda nemohly tvořit velkou část. Měl pověst cti a mravnosti, a jeho schopnosti v tomto oboru — nevím, jaké byly — mohli snadno nahradit podučitelé. Tato volba nebyla o mnoho snazší než volba vychovatele, tak hluboko episkopát upadal, od té doby co jej pan z Chartres, Godet3, naplnil odpadem seminářů, a zvláště od té doby co jej otec Tellier tak nestoudně zaprodal svým záměrům. Bylo tedy třeba preláta dobré pověsti, který by nepocházel ani ze spodiny lidu, ani ze spodiny seminářů, neměl zvláštní příchylnost k vévodovi z Orléans ani spojení s tím, co mu bylo nepřátelské, a nepozvedl žádný prapor pro konstituci4 ani proti ní. To všechno se v něm nacházelo. Vévoda z Orléans tím byl značně nakloněn; ale protože jsem ho neznal já a on také ne, vyhradil si, že se o něm ještě poinformuje.

Odtud přešel k úvahám se mnou o regentské radě. Můj názor byl jiný než ten, který jsem právě vyložil o výchově, pro případ, že by král rozhodl o složení této rady. Kdyby ji upravil, nebylo pochyb, že co do věcí i co do výběru osob by to dopadlo pro vévodu z Orléans co nejhůř. Tento princ tu neměl ta pouta, jaká měl u výchovy kvůli hrůzám, které se proti němu rozšiřovaly a které se nepřestávaly obnovovat. Nesměl se tedy nechat spoutat náhubkem opatření, jež by v té věci král učinil a jež nemohla být ani pro jeho osobu, ani svou hodnotou úctyhodnější než opatření Karla V. a naposledy Ludvíka XIII.5, kterým tak podstatně vládla prozíravost a moudrost a jejichž mrtvě narozená autorita byla zrušena hned po smrti těchto dvou velkých a obdivuhodných králů, ačkoli neměli žádné zrůdy, které by chtěli učinit obávanými. Pokládal jsem tedy za možné i nezbytné vystoupit se vztyčenou hlavou ihned po králově smrti proti opatřením o vládě, jež by učinil, ať by zůstala tajná až do té chvíle, ať by byla vyhlášena, ať by dokonce byla už za jeho života uskutečněna sestavením této rady a této podoby vlády; za jeho života bylo třeba jen poslušnosti a mlčení, ale bez ustání se připravovat, jak ji zvrátit.

Rozprava o výběru osob do regentské rady byla obtížná. Bylo třeba projednat nynější radu a vyloučení, aby se místo vymetlo, prosvětlilo a výběr se pak usnadnil. Ze všech nynějších ministrů jsem chtěl ponechat jen maršála z Villeroy, ne z úcty ani z jakéhokoli přátelství, ale s ohledem na jeho postavení, úřady a příbuzenské svazky. Kancléř byl člověk naprosto bezvýznamný ve všech ohledech, neschopný, nevzdělaný, zištný, bez přátel kromě těch, které mu dávala přízeň a úřady, nenáviděný u dvora a k smrti nesnášený vojskem pro svou suchopárnost, pýchu a povýšenost, opovrhovaný pro tupost, kterou ukazoval v každé záležitosti, zkrátka člověk, jehož jedinou zásluhou bylo, že byl otrokem paní z Maintenon a pana du Maine, lokajem kardinála z Bissy a Říma, nuncia a zuřivců konstituce, pro něž pro všechny jeho prostituce nenacházela nic obtížného; navíc nepřítel vévody z Orléans, a to v té míře, v jaké byl zaprodán vévodovi du Maine a paní z Maintenon. Navrhl jsem proto vévodovi z Orléans, aby zrušil jeho úřad státního sekretáře, poslal ho kamsi do vyhnanství, třeba do Moulins nebo do Bourges, a pečeti dal dobrému starému d’Aguesseauovi6, soudci starého ražení, kterému nezáleželo na ničem než na cti, spravedlnosti a pravé a pevné zbožnosti; jeho pověst byla vždy bez poskvrny, schopnosti uznávané v předních úřadech jeho stavu, které zastával; blížil se děkanství rady a byl odedávna starším ze dvou radů v královské finanční radě; mírný, osvícený, snadno přístupný, duchaplný a s velkou zkušeností v záležitostech svého stavu, všeobecně milovaný, vážený a ctěný, se skromností velmi blízkou pokoře, a otec generálního prokurátora, který měl také velkou pověst a velkou vážnost v parlamentu, kde dlouho zářil jako generální advokát.

Vévoda z Orléans pochopil, že nemůže udělat nic lepšího, než se zbavit nepřítele, jehož pádu by všichni tleskali a po kterém by se stýskalo jen klice vévody du Maine a klice konstituce, a zároveň si získat všechnu možnou čest volbou, která by mu jinak byla výhodná a která by strhla všeobecný potlesk, aniž by se kdokoli odvážil projevit nespokojenost nebo soupeřit. Nacházel v ní ještě výhodu věku, který nechával otevřenou naději na nástupnictví v držení pečetí, a tato naděje by udržovala hlavní uchazeče v závislosti, jež by mu velmi usnadnila vnitřní chod záležitostí, které musí procházet rukama soudců.

Torcy byl zvláštním přítelem maršálů z Villeroy, z Tallard a z Tessé7. Jeho sestra, která na něj měla velký vliv, patřila odjakživa k paní Vévodkyni; s panem du Maine neměl žádné spojení a s paní z Maintenon nevycházel dobře. Jeho společnost byla vévodovi z Orléans nepřátelská, stejně jako jeho zvláštní přátelé. Z toho jsem usuzoval, že je mu stejně nepřátelský jako oni. Nezapomněl jsem, co o mně řekl králi v souvislosti se zřeknutími, jak jsem vylíčil. Neměl jsem s ním nikdy ani styk, ani sebemenší vztah. Vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers ho vůbec neměli rádi, přestože byli důvěrnými přáteli Pomponna, jeho tchána, protože ho považovali za jansenistu a protože si nikdy příliš necenili Croissyho ani jeho ženy, smýšlejíce o nich stejně jako Seignelay8, jejich švagr, s nímž byli až do jeho smrti důvěrně spjati. Znal jsem tedy Torcyho jen z toho, že mě málem zničil, a podle vystupování strojeného, rozpačitého a nesmělého, které jsem považoval za pýchu; chtěl jsem ho tedy odstranit jako ostatní ministry, zrušením jeho úřadu státního sekretáře. Mnohokrát jsem na něj u vévody z Orléans útočil a v duchu jsem se zlobil, jak málo pokroku v tom dělám. Tak, musím přiznat, svádí vášeň a nevědomost a vedou nás jako slepce; ještě nenastal čas říci, jak jsem byl potom rád, že se mi ho nepodařilo vyloučit.

Pokud jde o Desmaretse, přísahal jsem jeho zkázu a pracoval jsem na ní už dlouho. Byla to odplata za jeho nevděk a hrubost vůči mně, o nichž jsem mluvil. Jeho ponechání bylo neslučitelné s finanční radou, jak jsem ji navrhl a jak byla rozhodnuta, a bylo by veřejným vysvobozením zbavit se jeho nálad, lakoty jeho ženy, povýšenosti a rabování Bercyho, jejich zetě, který nabyl vrchu nad nimi i nad financemi a jehož duch a schopnosti, kterých měl hodně, byly velmi nebezpečné. Dosáhl jsem svého a jeho vyloučení se už nezměnilo. Z toho, co jsme na různých místech viděli o Pontchartrainovi, snadno usoudíme, že jsem už dlouho vynakládal všechno, co bylo v mých silách, abych mu dodržel slovo, které jsem dal, že ho zničím. Jeho povaha a chování mi dávaly volné pole; bylo to veřejnou pomstou na nejodpornějším a nejopovrhovanějším člověku, za jakého ho bez výjimky měla celá Francie a všechny cizí země, s nimiž ho jeho úřad uvedl do styku. Viděli jsme, jak a proč úmyslně zničil námořnictvo, a v pravý čas uvidíme, jak je vyrabovával. Byl příliš ubohý, než aby se nesnažil vyniknout u paní z Maintenon, u pana du Maine, v módním proudu a v elegantním tónu proti vévodovi z Orléans; jedním slovem, byl to, jakkoli byl nízký, veřejný nepřítel, jehož obětování bylo dlužno veřejnosti a velmi jí bylo milé, člověk bez jediného přítele a bez jediné vlastnosti, která by stála za lítost, mezi všemi těmi, pro něž se lidé hrozí. Jeho zkáza byla dávno rozhodnuta a v duchu jsem si gratuloval, že jsem ji způsobil.

La Vrillière, jeho bratranec, který ho proto neměl o nic raději, si zasloužil city zcela opačné. Byl to člověk, jehož postava se jen málo lišila od trpaslíka, zavalitý, na vysokých podpatcích, dosti směšného vzezření. Měl ducha, příliš mnoho živosti, pohotové nápady, ješitnost příliš vystupňovanou, dobře rozuměl své práci, která ale zahrnovala jen látku rady depeší bez jakéhokoli odboru; ale byl to dobrý přítel, velmi úslužný a schopný prokazovat služby obratně, i s rizikem, ale bez újmy na cti a poctivosti. K veřejnosti byl úslužný, zdvořilý, snadno a otevřeně přístupný, snažil se zalíbit a získat přátele. Jeho děd a otec, státní sekretáři jako on, kteří měli ve svém odboru Blaye a Guyenne, byli zvláštními přáteli mého otce9 a sloužili mu ve všem, v čem mohli. Vylíčil jsem na příslušných místech podstatné služby, které jsem od La Vrillièra přijal. Učinil jsem si tedy hlavní věcí ho zachránit a navíc ho dosadit jako jediného do úřadu a funkce státního sekretáře. Vévoda z Orléans, který dosti dbal na vzhled — ačkoli ten můj nebyl výhodný, ale na ten byl zvyklý od dětství —, mi neustále odpovídal: „Ale budou se nám smát s tímhle panáčkem,“ takže jsem přes rok vynakládal všechnu sílu a důvtip, jakou jsem měl, abych ho vytáhl nahoru. Nakonec jsem toho dosáhl silou paží a toto určení se už nezměnilo.

Pak šlo o složení regentské rady a o její mechanismus. Tento mechanismus byl mnohem snazší než výběr jejích členů. Tam měly být předkládány a v posledním stupni většinou hlasů rozhodovány všechny záležitosti všeho druhu, a regentův hlas měl být jen jeden jako ostatní, kromě případu rovnosti hlasů, kdy by podle příkladu kancléře v radě stran rozhodoval. Při tom, jak byli levobočci zabydleni, jak je z ní vyloučit? A co znamenalo mít v ní vévodu du Maine, který by v ní navíc držel hraběte z Toulouse velmi zblízka a velmi zkrátka? Věk žádného prince krve jim vstup do ní nedovoloval, a i kdyby se překročilo každé pravidlo ve prospěch pana Vévody, nejstaršího ze všech, co čekat od prince narozeného 28. srpna 1692, dosud pod křídly paní Vévodkyně a pod poručnictvím d’Antina10, od prince, který neměl ani vzdělání, ani rozhled a ukazoval jen umíněnost a hrubost bez nejmenší jiskry ducha? Násilný kousek by byl nebezpečným začátkem mezi tolika druhy záležitostí a nebyl v povaze slabosti vévody z Orléans.

Nesmírné zneužívání jejich vznešenosti nad všechnu míru a v pohrdání všemi zákony božskými i lidskými bylo vskutku zločinem, a jejich útok na hodnost, práva a postavení princů krve a na nástupnictví na trůn byl vskutku zločinem urážky majestátu, který s sebou nesl celý trest pro vévodu du Maine, jenž se ho jediný dopustil, a to, jak bylo veřejně známo, bez vědomí hraběte z Toulouse, který jej potom nikdy neschválil. Ale jakou strunu rozeznít v těchto prvních okamžicích regentství, bez podpory a soudního návrhu princů krve, kteří byli všichni ještě dětmi! Na to se tedy tehdy nesmělo ani pomyslet, a bylo nutno to vyhradit časům a příležitostem, které by se vyvolaly podle toho, jak by se vévoda du Maine choval — příliš velký na to, aby se na něj zaútočilo, aniž by se učinila ta nejpřesnější opatření, příliš pevně usazený na to, aby se na něj zaútočilo bez jistoty a pevně rozhodnuté vůle dohnat ho až za samé krajnosti a jeho děti tak, aby se už nemohly pozvednout ani mít nikdy jakoukoli existenci; byl by to trest až příliš spravedlivý a tisíckrát zasloužený pro tohoto Titána našich dnů a lekce tolik potřebná pro slabost a svedení králů a pro nezkrocenou ctižádost jejich levobočků po celé další trvání monarchie. Nemohl jsem tedy radit k vyloučení vévody du Maine, a vévoda z Orléans dobře cítil všechnu obtížnost toho kroku. On a maršál z Villeroy v regentské radě — to znamenalo dosadit do ní dva jisté nepřátele, a navíc dva nepřátele v dokonalé shodě, což vyžadovalo, aby se jim postavila protiváha, o to nutnější, že bylo skoro stejně obtížné nedosadit tam hraběte z Toulouse jako se na něj spolehnout. Na d’Aguesseaua se spolehnout dalo, ale jeho povaha byla slabá a bojácná a byl kromě toho zcela nový ve všem, co se netýkalo jeho řemesla, i v sebemenší znalosti věcí dvora a světa. Mluvili jsme o arcibiskupovi z Cambrai a rozprava nebyla dlouhá. Veškerá náklonnost vévody z Orléans ho k němu táhla, jak jsem už jinde poznamenal; a jak jsem rovněž ve své době vyprávěl, pracoval jsem na tom, abych v něm tuto zálibu a úctu udržoval. Pak jsme hledali při mnoha příležitostech. Jeden nebyl spolehlivý, jiný nebyl dost význačný, tento postrádal váhu, onen by neschválila veřejnost, nemluvě o nesnázi najít spolehlivost, pevnost a schopnost v jediném člověku. Při každé rozpravě nás tato nesnáz přiměla to vzdát a odložit k dalším úvahám a zkoumání; a abych to řekl hned, tyto odklady, před závětí i po ní, nás dovedly až ke králově smrti, a to jak co do výběru, tak co do mechanismu, a proto odkládám výklad obojího na dobu, kdy o nich vévoda z Orléans rozhodl, stejně jako o členech všech rad.

Už dlouho jsem pomýšlel na shromáždění generálních stavů a v duchu jsem probíral pro a proti tak důležitého rozhodnutí. Probíral jsem v paměti příležitosti, nevýhody a plody jejich různých zasedání; srovnával jsem je, přirovnával k mravům a k dnešní situaci. Čím větší rozdíl jsem v tom cítil, tím víc jsem se rozhodoval pro jejich svolání. Ve státě už nebylo stran, neboť strana vévody du Maine byla jen nenáviděná klika, která neměla jinou oporu než nevědomost, nynější přízeň a lsti, jejichž opovrženíhodný a bojácný vůdce ani nesmyslné výbuchy manželky, na níž nebylo nic úctyhodného kromě jejího rodu, který ona sama obracela proti sobě, nemohly nahánět strach jinak než pod ochranou temnot, svých užitečných ochránkyň; už nebylo zbytků oněch starých stran orleánské a burgundské; nebyl nikdo v lotrinském domě, jehož zásluhy, majetek, nadání, vliv, družina či moc by připomínaly Ligu11; už nebylo hugenotů a nebylo skutečných osobností v žádném oboru ani stavu — tak dokázala tato dlouhá vláda nízké buržoazie, obratné v tom, jak vládnout pro sebe a brát krále za jeho slabá místa, všechno zničit a zabránit každému muži, aby byl mužem, tím, že vyhubila všechnu soutěživost, všechnu schopnost, všechen plod vzdělání a pečlivě vzdalovala a ničila každého, kdo projevil nějakou píli a nějaké cítění.

Tato smutná pravda, která vévodu z Orléans i mne zastavila při určování lidí vhodných do regentské rady, tak dokonale zničila všechny osobnosti, se stávala zárukou proti nebezpečí shromáždění generálních stavů. Je také pravda, že i lidé nejvíce okouzlení tímto velkým jménem by stěží dokázali ukázat nějaký plod jejich různých zasedání; ale neméně pravda je, že dnešní situace neměla jediný rys podobnosti se všemi těmi, kdy byly svolány, a že se ještě nikdy nenaskytla okolnost, kdy by mohly být svolány s větší bezpečností a kdy by plod, který se od nich měl očekávat, byl skutečnější a pevnější. O tom mě přesvědčily dlouhé a časté úvahy, které jsem o tom sám v sobě vedl a které mě přiměly předložit ten návrh vévodovi z Orléans. Prosil jsem ho, aby se nepoplašil dřív, než vyslechne důvody, které mě přesvědčily, a když jsem mu vyložil ty, které tu byly právě vysvětleny, postavil jsem mu do nejlepšího světla, jak jsem jen dovedl, výhody, které by z toho mohl vytěžit. Řekl jsem mu, že odhlédneme-li od nebezpečí, která jsem mu právě ukázal, ale která už neexistují, jediné riziko shromáždění generálních stavů se týká jen těch, kdo měli v rukou správu záležitostí, a chceme-li, nepřímo i těch, kdo je k ní použili. Že toto riziko se netýká Jeho Královské Výsosti, protože je veřejně známo, že na tom nikdy neměl sebemenší podíl a že žádný podíl nemohl mít na žádném z králových ministrů ani na komkoli, kdo je vybral či dosadil. Že tento důvod, pohnou-li ho i následující, ho má přesvědčit, aby po králově smrti nenechal uplynout ani hodinu, aniž by nařídil státním sekretářům vyhotovit listiny potřebné ke svolání, žádal po nich, aby byly všechny hotovy a odeslány do čtyřiadvaceti hodin, a v tom je držel zkrátka, a jakmile budou odeslány, svolání veřejně vyhlásil. Že svolání musí být stanoveno na nejkratší lhůtu, jak pro volby poslanců podle bailliages, tak pro shromáždění těchto poslanců, kteří vytvoří generální stavy12, aby se vidělo, že nejde o žádnou návnadu a že je chcete doopravdy a hned, a aby se v očekávání jejich brzkého zahájení nemuselo na nic sahat, a nemusel jste se tedy z ničeho zodpovídat. Že Francouz, lehkomyslný, milující změnu, zdeptaný jhem, jehož tíha a ostny se za této vlády bez ustání stupňovaly až k vrcholu, vlády, po jejímž konci všechno vzdychalo, bude unesen nadšením nad tímto paprskem naděje a svobody, zapovězeným už přes sto let, k němuž se nikdo neodvažoval ani pozvednout oči; a že ho to naplní tím větší radostí, vděčností, láskou a oddaností k tomu, od koho to dobrodiní dostane, že vzejde z čistého popudu jeho dobroty, v prvním okamžiku výkonu jeho moci, aniž by kdokoli měl chvilku na to pomyslet, natož čas či odvahu o to požádat. Že takový začátek regentství, který by mu bez jakéhokoli rizika získal všechna srdce, mohl mít pro něj jen velké následky a zcela vyhodit jeho nepřátele ze sedla — k čemuž se hned vrátím. Že při stavu financí, jaký byl a jaký nebyl v hrubých rysech nikomu neznám, a při tak krutých lécích, mezi nimiž bylo třeba volit, protože jiné být nemohly než jeden ze tří, které jsem vyložil Jeho Královské Výsosti, když na mě naléhala, abych přijal správu financí, bylo pro ni věcí zásadní ukázat skutečně a jasně, jak to s nimi vypadá, dříve než by na ně sama sebeméně sáhla, a získat od národa veřejné písemné přiznání, které by bylo pro Jeho Královskou Výsost pojistkou pro všechny časy pevnější než jakákoli soudní, a nejautentičtějším zproštěním odpovědnosti, aniž by mělo cokoli z nízkosti obvyklých zproštění nebo cokoli společného s postavením obvyklých příkazců a s jejich potřebou si je opatřovat; a zároveň nejnevyvratitelnějším a nejjistějším titulem, jak navždy posvětit zlepšení a úlevy, jichž by se financím během regentství dostalo a jež by jinak byly málo patrné a málo uvěřitelné, anebo plným ospravedlněním nemožného, kdyby se jim neulevilo ve stavu, do něhož je — jak by bylo tak slavnostně doloženo — král přivedl a v němž je při své smrti zanechal: výhoda pro Jeho Královskou Výsost podstatná ve všech dobách, a tím čistší, že jde jen o to ukázat, co je, nikoho nezatěžovat ani neobviňovat, a s tou laskavostí navíc, že se v té věci nepřipustí žádné vyšetřování, nýbrž se bude hledat jedině lék na tak velké zlo. Prohlásit před stavy, že protože toto zlo je krajní a léky jsou rovněž krajní, Jeho Královská Výsost se domnívá, že je národu dlužna svěřit mu péči o jeho léčení; spokojit se s tím, že mu odhalí celou jeho hloubku, předloží mu tři jediné prostředky, které bylo možno postřehnout, jak tuto nemoc léčit, nechat ho v naprosté svobodě o nich rozvažovat a volit a vyhradit si jen to, že mu poskytne všechna vysvětlení, která budou v jeho moci a jež si bude národ přát, aby se jimi řídil při tak obtížné volbě nebo aby našel nějaké jiné řešení; a až národ rozhodne sám a v plné a nefalšované svobodě, vyhradit si věrné a doslovné provedení toho, co v této velké záležitosti stanoví formou dobrozdání; nabádat ho, aby v tom neztrácel ani chvilku, protože věc není té povahy, aby mohla zůstat nevyřízena, aniž by se zastavil i celý stroj vlády; skončit slovem — ne proto, aby se skládaly účty, které se nedluží a jejichž prvního příkladu se je třeba vyvarovat, ale zlehka, s výrazem dobroty a důvěry —, promluvit k nim, pravím, dvěma slovy o zřízení rad, vyhlášených a činných mezi svoláním a prvním zasedáním generálních stavů, a pod záminkou, že je upozorňuje, že rada zřízená pro finance pouze pokračovala a bude pokračovat ve formě předchozí vlády, bez novot a bez sahání na cokoli až do rozhodnutí o dobrozdání stavů, jež je ponecháno jejich moudrosti, aby se pak podle něho řídila tak, jak se od ní očekává.

„Nemyslím,“ dodal jsem, „že je třeba uchylovat se k výmluvnosti, abych Vás přesvědčil o úžasném účinku, který tato řeč ve Váš prospěch vyvolá. Nevědomé množství, které věří, že generální stavy mají velikou moc, bude plavat v radosti a bude Vám žehnat jako obnoviteli zničených práv národa. Menší počet, který ví, že generální stavy jsou svou povahou bez jakékoli moci a že jsou jen poslanci svých zmocnitelů, aby přednesli jejich stížnosti, nářky, spravedlnost a milosti, o něž žádají, jedním slovem pouzí stěžovatelé a prosebníci, uvidí ve Vaší vstřícnosti závdavek nejspravedlivější a nejmírnější vlády; a ti, kdo mají bystřejší zrak než ostatní, dobře postřehnou, že v podstatě neděláte nic víc, než co činili všichni naši králové při všech shromážděních jak generálních stavů, tak notáblů, s nimiž se vždy radili především ve věcech financí, a že jen přesouváte na ně volbu léků, které mohou být jen kruté a nenáviděné, a na něž si po jejich rozhodnutí už nikdo nebude moci stěžovat, nebo aspoň dávat Vám za vinu svou zkázu a veřejné neštěstí.“

Pak jsem přešel k tomu, co se vévody z Orléans týkalo ještě zvláštnějším způsobem: mluvil jsem s ním o zřeknutích13. Připomněl jsem mu, jak byla beztvará a od kořene zbavená všeho, co by mohlo dát takovému aktu sílu a právo — prvnímu, jaký byl kdy za tří dynastií našich králů viděn, aby se zvrátil řád nástupnictví, do té doby tak posvátný, podle mužského, legitimního prvorozenství, od muže k muži, v nutném nástupnictví na trůn. Tato důležitá látka byla ve své době tolik probírána mezi vévodou z Berry, jím zejména a mnou, že ji měl stále dobře v paměti. Vyšel jsem tedy odtud, abych mu dal pochopit, jak je pro něj důležité využít zasedání generálních stavů k tomu, aby si je získal, jak bylo jisté, že si je vším, co bylo právě vyloženo, oddá, a zachytit první vzplanutí jejich lásky a vděčnosti k tomu, aby se nechal provolat na základě zřeknutí, a rázem z nich vytěžit slavnostní akt v podobě osvědčení o jednomyslném přání.

Dal jsem mu pocítit nutnost nahradit to, co chybí po právní stránce, něčím lidovým takové váhy, a využít tolik rozšířeného omylu o domnělé moci generálních stavů; že po tom, co by pro něj udělaly, by se národ cítil zavázán ho navždy podporovat, právě kvůli té chiméře práva, která mu byla tak drahá, což by mu dávalo tu největší a nejúplnější jistotu nástupnictví, nastane-li ten případ, v kterékoli době, s vyloučením španělské větve, pro podstatný zájem, který by národ, jsa v té věci angažován, považoval za svůj po všechny časy. Zároveň jsem ho upozornil, že tím, že by pro sebe vytěžil co největší prospěch a nejjistější záruku, že bude mít národ navždy na své straně a na straně své větve proti větvi španělské — což by bylo zároveň ve prospěch všech princů krve a co by sílu věci zvětšovalo počtem a váhou zúčastněných —, získal by tuto nejvyšší výhodu jen prostou návnadou, na kterou by se národ chytil a která by generálním stavům nedávala nic. Pak jsem mu dal pocítit obratnost a jemnost, na niž bylo nade všechno třeba dbát, aby se jí bezpečně držel: že stavy nic nevysloví, nic nestanoví, nic nepotvrdí; že jejich provolání nebude nikdy ničím jiným než tím, čemu se říká verba et voces, které by však přesto zavazovalo národ navždy pouty o to nerozlučnějšími, že by se cítil zainteresován kvůli svému nejdražšímu právu, o němž by se domníval, že je vykonal, a které by, nastane-li ten případ, v kterékoli době hájil z tohoto pohnutí, nejmocnějšího na národ, jakkoli lehkomyslný může být, totiž z přesvědčení, že má moc dát si pána a upravit nástupnictví na trůn, zatímco by učinil jen provolání. Upozornil jsem vévodu z Orléans také na tutéž obratnost a jemnost u písemného aktu v podobě prostého osvědčení o provolání, protože čisté a prosté osvědčení, že se nějaká věc stala, je jen důkazem, že se stala, nemůže změnit její podstatu a povahu ani mít větší sílu a autoritu než věc, kterou jen osvědčuje; a protože tato věc není ani zákon, ani nařízení, ani dokonce prosté potvrzení, akt, který osvědčuje, že se stala, jí nedává nic víc, než co má; návnada je tedy úplná, všechno je v ní prázdné, generální stavy z toho nezískají žádné právo, a přesto má vévoda z Orléans všechno podstatné díky tomuto klamnému omylu, na němž má celý národ takový zájem a který ho pro jeho vlastní nejdražší zájem navždy váže k němu a ke všem ostatním princům krve, k vyloučení španělské větve z nástupnictví na trůn.

Způsob, jak pak stavy udržet na uzdě, když by byly tak mocně rozníceny, se mi zdál velmi snadný: ujišťovat s důvěrou a skromností, že se chce jen jejich srdcí, že jejich slovo dané tímto provoláním se pokládá za tak posvátné a tak jisté, že by se člověk necítil hoden ho, kdyby dovolil, aby daly víc; že by to dokonce roztrhal a že by považoval přijetí čehokoli víc za zločin. Že se toto slovo přijímá jedině pro nesmírnou radost z přijetí takového projevu veřejné náklonnosti a pro vzdálený ohled na klid Francie, ale ve vroucím přání a pevné naději, že předvídaný případ nikdy nenastane, díky dlouhému životu krále a velikému Božímu požehnání pro jeho potomstvo; že jít dál než toto tak lichotivé slovo a velmi prosté osvědčení, které o něm podává svědectví, nemůže odpovídat úctě k okolnostem, jimiž je regent, který pro tuto chvíli ještě dlouho nemůže nic vidět mezi králem a sebou. Držet se neochvějně těchto výrazů důvěry a vděčnosti, skromnosti, úcty a rozumu, s nejkrajnější pozorností, aby se nedalo tušit nic víc; rozvádět tyto věci a poklony; především věc urychlit, utnout, skončit, a potom nezapomenout důrazně uložit mlčení o provolání, o osvědčení a o celé této látce a pevně na tom trvat, pod záminkou, že za krále, který není s to vládnout sám a ještě dlouho se oženit, je to látka, která je po splnění nutnosti nenáviděná a hodí se jen k podezřením, k tomu, aby dala příležitost zlým lidem a těm, kdo milují nepořádek, narušit soulad, shodu, dobrotu a důvěru krále k regentovi; ale říci to, a to pevně, až po úplném provedení věci, aby se do ní nevnášely úvahy a nesnáze. Kromě nekonečného plodu, že se svalí na stavy bolestné následky léku, kterému ve věci financí daly přednost, že se jejich zasedáním a tímto projevem úcty získá láska a důvěra národa a že se národ svým provoláním připoutá k vyloučení španělské větve z nástupnictví na trůn těmi nejjistějšími, nejsilnějšími a nejtrvalejšími pouty — jakou sílu autority a moci nedá tento tak skvělý a tak rychlý svazek celého národa s vévodou z Orléans na počátku jeho regentství uvnitř, aby držel na uzdě prince krve a velké sbory, a jakou užitečnou pověst navenek, aby zadržel mocnosti, které by mohly být v pokušení využít slabosti dlouhé nezletilosti, a jakou ránu jeho domácím nepřátelům i samotnému Španělsku, jehož opora a spojení by už nemělo žádný smysl pro Španělsko samo a nedávalo by jim už žádnou záminku ani jistotu!

Přirozená úvaha odhaluje, že generální stavy jsou téměř celé složeny z lidí z provincií ze tří stavů, zvláště z prvního a posledního; že téměř všichni ti, sbory i jednotlivci, na nichž spočívá toto nesmírné břemeno králových dluhů, jsou z Paříže; že provinční šlechta, ačkoli kvůli své chudobě upadla do nerovných sňatků, neuzavírala je skoro vůbec mimo svůj kraj a nemá nic společného s královými věřiteli, kteří jsou všichni finančníci usazení v Paříži a sbory zbohatlých nešlechticů z téhož města, jako jsou královští sekretáři, francouzští pokladníci a všemožní pokladníci, generální pachtýři atd., lidé, kteří nebývají voleni za třetí stav; a tudíž že velká většina poslanců tří stavů bude mít osobní zájem, i za své zmocnitele, dát přednost bankrotu před trváním a jakýmkoli možným zvýšením daní a bude pokládat za málo zkázu a nářky, které bankrot způsobí, ve srovnání s vysvobozením z tolika druhů daní, které vyzrazují tajemství rodin, narušují jejich hospodaření a domácí uspořádání, vydávají každého zlomyslnosti a hrabivosti finančníků všeho druhu, berou veškerou svobodu vnitřnímu i zahraničnímu obchodu a ničí jej i se všemi jednotlivci. Tato vyhlídka svobody, mírných daní, a to ještě podle volby stavů, se znalostí věci ze zkušenosti s jejich účinky, a úleva, že budou mít své záležitosti v pořádku, jim ukáže novou zemi a nová nebesa a nedovolí jim váhat mezi vlastním štěstím a neštěstím věřitelů. Renty na pařížské radnici, na nichž se bude moci mnoho poslanců ocitnout zainteresováno, dostanou možná kvůli tomuto zájmu nějakou výjimku; možná ještě, srovná-li se tento zájem se zájmem na zrušení většího počtu daní, by úprava byla nepatrná, nebo by nebyla vůbec žádná; a právě k bankrotu, sám o sobě tak lákavému pro většinu, by bylo třeba stavy obratně nasměrovat. Dodal jsem, že by vévoda z Orléans ztratil téměř všechen plod, který by sklidil ze všeho, co bylo právě řečeno, kdyby si neučinil zákonem, s nímž by žádný ohled nemohl později pohnout, neporušitelně se řídit volbou léku, kterou by obsahovalo dobrozdání stavů. Nedodržet to by znamenalo zneuctít se tím nejveřejnějším a nejslavnostnějším ze všech podvodů, obrátit lásku a důvěru národa v nenávist a touhu po pomstě, a — neobával jsem se dodat — vystavit se převratu, aniž by ho kdokoli litoval nebo mu pomohl, a dát cizincům volné pole, aby toho využili, a Španělsku, aby ho zničilo.

Pokud jde o mladého krále, prosil jsem vévodu z Orléans, aby uvážil, že v celém tomto postupu není nic, co by mu mohlo být kdykoli sebemenším zdáním učiněno podezřelým a z čeho by mu nebyl s to složit ten nejpřesnější účet. Jeho Královská Výsost nachází při nástupu k regentství finance v nepořádku a v zoufalém stavu, lid za hranicí posledního zoufalství, obchod zničený, všechnu důvěru ztracenou, a žádné léky kromě těch nejkrutějších. Nikoho neobviňuje, nikdo také není obviněn, ale on, který nikdy neměl na záležitostech sebemenší podíl, má důvod nechtít se jich dotknout ani špičkou prstu, aniž by vyložil veřejnosti jejich stav, a nepředpokládá o sobě tolik, aby na ně sám od sebe použil léky. Vidí jen kruté; veřejnost to bude, kdo ponese celou jejich tíhu a celé utrpení, ať tak či onak; není moudré a spravedlivé ponechat jí volbu? Svěřuje ji generálním stavům. Tím jen napodobuje předchozí krále a samotného Ludvíka XIII., který je roku 1614 shromáždil a radil se s nimi v Paříži. Řídil se dobrozdáním generálních stavů. Nelze mu tedy přičítat troufalost v záležitosti tak obecné a tak zásadní; nelze ho také obviňovat ze slabosti ani z toho, že udělal sebemenší trhlinu v královské autoritě, protože jen doslova napodobil to, co předchozí králové až po předposledního všichni dělali, zletilí i nezletilí, a v případech mnohem méně důležitých. Jestliže stavy, dojaté touto důvěrou, projevily svou vděčnost oním provoláním o zřeknutích, kromě toho, že je o ně nikdy nežádal, neudělaly nic jiného, než že projevily přání a smýšlení svých srdcí shodné se smýšlením zesnulého krále a celé Evropy, a abych tak řekl, posvětily jeho vůli, základy míru a základy klidu Francie, ať nastane jakýkoli případ, a on i ony doufají a zároveň projevily svá nejupřímnější přání a naději, že nenastane nikdy; v čemž se neukázalo nic než dobrá a upřímná vůle a nic, co by se mohlo dotknout, byť sebelehčeji, posvátných práv královské autority ani práv jakéhokoli stavu, sboru či jednotlivce, dokonce — což říká všechno — ani španělské větve, protože ta sama slavnostně a dobrovolně učinila svá zřeknutí před shromážděnými kortesy v Madridu, ještě než vévoda z Berry a Jeho Královská Výsost učinili svá v plném parlamentu, ve shromáždění a za přítomnosti pairů, které tam všechny král povolal. Kde je v tom všem cokoli, co by bylo jen trochu zavrženíhodné, v jakémkoli smyslu by se to bralo a z jakékoli strany by se to obracelo?

Kromě tolika velkých a tak výhodných prospěchů, které, jak jsme právě viděli, mohl vévoda z Orléans tak snadno vytěžit ze zasedání generálních stavů, jsem nepovažoval za nebezpečné pokusit se tam ještě o jiný, ani za příliš obtížné v tom uspět, využije-li se jejich prvního nadšení z toho, že se znovu vidí shromážděny, že jim byla svěřena důležitá volba léku na finance, a z jejich provolání o zřeknutích. Bylo nutné, aby provolání proběhlo dřív, než se pohne tím, co bude teď vyloženo, ale předložit jim to hned potom se stejnou jemností, aby se k jejich získání využilo lichotivých představ, jimiž by jim ty akty naplnily hlavu, a neztrácet čas až do chvíle, kdy by upravily své dobrozdání o financích, což by se příliš protáhlo a dalo by čas k intrikám a k jejich ovlivňování tomu, o jehož napadení by šlo. V jakémkoli otroctví by bylo ve Francii všechno, zbývaly body, v nichž hrůza mohla zadržet řeči, ale nedokázala zkazit mysli. Jedním z těchto bodů byli levobočci, jejich postavení a především jejich zbožštění.

Všechno se v skrytu chvělo, až uprostřed dvora, nad jejich existencí, jejich vznešeností a jejich způsobilostí nastoupit na trůn. Byla považována za převrácení všech zákonů božských i lidských, za pečeť všeho jha, za útok proti samotnému Bohu, a to všechno dohromady za nejbezprostřednější nebezpečí pro stát i pro všechny jednotlivce. To bylo tehdy vnitřní a všeobecné smýšlení princů krve a velmožů, z rozhořčení i ze zájmu, pravím, i těch, kdo nejvíce vděčili králi, přízni paní z Maintenon, a kdo se zdáli být s vévodou du Maine v nejužších stycích. Vím to z toho, co mi o tom sami řekli, v různých dobách a stále, maršálové z Harcourtu, z Villars a z Tessé, a to z hloubi srdce, ze vzteku, z hněvu, z rozumové úvahy, nikoli aby mě vyzkoušeli a přiměli mluvit, neboť věděli více než dost, co si o tom myslím a cítím; a uvádím právě je jako ty, s nimiž jsem byl v jakémsi styku — mnohem menším ovšem s Tessém, který se přesto přede mnou vyjadřoval neméně volně —, ale kteří se mnou, zvláště v té době, nebyli v žádném zvláštním spojení. I maršál z Villeroy o tom přede mnou po králově smrti nemlčel a byl jedním z nejzapálenějších, když šlo o to jednat proti jejich hodnosti při všech příležitostech, které se k tomu naskytly, stejně jako oba ostatní, které jsem uvedl, neboť Tessé, který nebyl vévodou, mohl jen přizvukovat. Urození lidé nebyli tehdy o nic méně podráždění, a o mnohých jsem byl zpraven přímo a touto oklikou i o mnoha dalších.

Parlament, tak lpějící na starých pravidlech, tak smělý v uzurpacích, jak jsme viděli v souvislosti s čepicí14, až vůči královně regentce, tak houževnatý v jejich hájení, nezakrýval své rozhořčení nad násilím, které bylo ve prospěch levobočků učiněno všemu, co je mezi zákony nejsilnější, nejpevnější, nejstarší a nejúctyhodnější, ani svou zlost nad poctami, které jim tento sbor musel vzdávat. Většina lidí všech stavů byla podrážděna vznešeností ve všech ohledech neslýchanou, a ani lid to neskrýval, když je viděl projíždět nebo když slyšel o nich mluvit. Toto všeobecné smýšlení nepřestalo. Lsti a klika na ně nezaútočily, a z toho, co bude vysvětleno v pravý čas, uvidíme, že tyto úskoky by nemohly mít sebemenší úspěch, kdyby byly zasedaly generální stavy. Domníval jsem se tedy, že předmět levobočků jim mohl být předložen jako nejnebezpečnější kolos a jako to, co je nejvíce hodno jejich veškeré pozornosti.

Kromě toho, co bylo právě řečeno o dojmu, jaký toto zrůdné povýšení udělalo na mysli, ukázat jim hromadu jejich bohatství, jejich guvernérství, jejich úřadů, toho množství vojáků a vojska pod jejich rozkazy a důležitých provincií pod jejich velením, s tím rozdílem, že všichni ostatní guvernéři a velitelé vojsk jimi byli jen podle jména, bezmocní s tituly, které byly jen prázdnými jmény, sami neznámí v místech a u vojsk, jež jim jejich patenty zdánlivě podřizovaly, zatímco námořnictvo, dělostřelectvo, karabiníci, všichni Švýcaři a Graubündenští, sedm nebo osm pluků nesoucích jejich jméno, kromě všech těchto vojsk, byli odjakživa v jejich zcela skutečné závislosti, protože to tak král chtěl, a protože ačkoli je jejich neustálá přítomnost u něho zdržela od cest do Guyenne, do Languedocu, do Bretaně, byli tam přesto velmi mocní díky autoritě a rozdělování milostí, které jim tam král pečlivě svěřil. Dát generálním stavům pocítit, jaké nebezpečí představuje tak hrozivá moc v rukou dvou bratří, zvláště když je spojena se jménem, hodností, právy a postavením prince krve, způsobilého nastoupit na trůn, naproti princům krve, kteří byli všichni dětmi a neměli mezi sebou všemi jiné postavení než guvernérství v Burgundsku, jeden krásný, ale čistě dvorský úřad a sedm nebo osm pluků, nad nimiž nikdy neměli takovou autoritu, jakou měli levobočci nad svými, a to ještě bez protiváhy jakéhokoli velmože, jehož guvernérství a úřady byly jen jmény bez obsahu a vynášely jen platy. Dát stavům nahlédnout, jak snadno by se levobočci mohli do čehokoli pustit, a hrůzy jejich jha a občanských válek, jimiž by je chtěli nastolit a jimiž by se mu bránilo. Konečně jim dát nahmatat zřejmost zločinu urážky majestátu v troufalosti činit si nárok na trůn a ve zneužití slabosti otce, který nikdy neměl uznat děti z dvojího cizoložství a který je první, kdo se toho odvážil, a to lstí, kterou jsme viděli jinde, aby se vyšplhali po všech stupních, po nichž dospěli k tak děsivé vznešenosti, a to vše jim bylo jen příčkou, aby se ve všem připodobnili princům krve, až k neuvěřitelné zrůdnosti stát se jako oni způsobilými nastoupit na trůn. Podnítit jedny převrácením rodin a pokušením stát se matkami podobných obrů, jiné náboženskými pohnutkami, tyto pohrdáním a zničením všech zákonů, ony pohrdáním a zničením všeho řádu, všechny příkladem, který by následovali další králové, z čehož by vzešlo potomstvo, jež by všechno zaplavilo a nenechalo nic skutečným princům krve, jejichž rodu by se bálo a nenávidělo ho, a pod nimi nic veškerému legitimnímu a zákonnému řádu. Především jim zcela jasně vyložit, kam až strhává ctižádost vládnout s jakýmkoli právem; že všechno, čeho tito levobočci dosáhli, zejména hodnosti a práva princů krve a způsobilosti k trůnu, je dílem jediného vévody du Maine; řeči vévodkyně du Maine k vévodům z La Force a z Aumontu v Sceaux; snadnost ke všemu, kterou jim dává jejich postavení; konečně oč menší je dnes vzdálenost mezi nimi a trůnem, než jakou museli urazit, aby byli prohlášeni za způsobilé; a že vyjádřenou a zaregistrovanou pohnutkou těchto posledních stupňů hodnosti, postavení princů krve a způsobilosti nastoupit na trůn je čest, kterou mají, že jsou syny a vnuky krále. Dovést stavy k závěru, že protože se tím mlčky staví cizoložství na roveň manželství tímto nehorázným výrazem cti, kterou mají, že jsou syny a vnuky krále, zbývá už jen jeden krok, k němuž je celá cesta proklestěna, totiž prohlásit je syny Francie, což bychom možná byli viděli, kdyby král žil o něco déle, a k čemuž je dokonce vše pravděpodobné — při stupni moci, na nějž se král povznesl, při stavu nemilosti, do něhož přípravné umění přivedlo vévodu z Orléans, při dětském věku všech princů krve, při zničení a bezmoci všech stavů království, při nezměrné ctižádosti vévody du Maine a při jeho neomezené moci nad královou slabostí vůči němu.

Takové jsou pohnutky, jimiž je třeba pohnout generálními stavy, aniž by se v tom vévoda z Orléans jakkoli ukázal. Podněcovat smutně, nesměle, žalostně kvašení myslí; ujistit se o jejich vůli, povzbudit jejich odvahu tím, že se jim ukáže nebezpečí, spravedlnost, náboženství, vlast; dát jim pocítit, že tyto velké věci se přirozeně nacházejí v jejich rukou, podnítit jejich čest, aby zvěčnily své zasedání a své osoby tím, že se stanou osvoboditeli všeho, co je lidem nejposvátnější a nejdražší; řídit pohledem účinek vzešlý z tohoto vánku; vštěpovat tajemství o dojmu a o rozhodnutí — ne že by se dalo doufat v takové, jaké by bylo nutné, ale aby se aspoň věc udržela v mezích a postupovalo se přes uznávané vůdce, kteří vedou většinu na slovo, aniž by se s nimi příliš vysvětlovalo. Dávají-li liknavost, průtahy a nesnáze obávat se neúspěchu nebo nejednoznačného úspěchu, zlehka se zastavit a nechat projekt vyprchat jako dým, přičemž by se nikdo přímo neukázal. Řeči, hovory, úvahy do větru, nic od vévody z Orléans ani od žádných osobností; všichni, zaměstnaní přívalem záležitostí, o těchto úvahách nevěděli nebo o nich slyšeli jen útržkovitě a slabě a ani si nedali práci je sesbírat. Co udělá pan du Maine? Komu to bude klást za vinu? Co může udělat horšího, než co už udělal? Naopak, bojácný, jak je, bude povolný a roztřesený; a jen když vyvázne, vezme všechno za dobré a bude první, kdo se bude vysmívat chimérickým řečem a označovat je za takové ze strachu, aby se neuskutečnily a aby ho to, jakou váhu by jim přikládal svými stížnostmi, nezavlekla dál, než by se odvážil. Kdyby se naopak velmi zřetelně vidělo, že stavy rozhodně berou udidlo do zubů, přimět je, aby nedaly levobočkům tu výhodu, kterou by jim poskytl pokus učinit se jejich soudci, totiž vrátit se později k věci tím, že vnuknou zletilému králi, aby zrušil dílo podniknuté proti jeho autoritě, jehož příklad, trpěný a ponechaný v plném rozsahu, by ji ohrožoval nejnebezpečnějšími podniky; ale aby sledovaly svůj cíl nejuctivějšími prostředky, které dodávají ještě větší sílu těm nejpevnějším, a vyvarovaly se hanby, že by padly do nastražené pasti, aby kvůli nenávisti k vedlejšímu zmeškaly hlavní. Přimět je, aby se obrátily na krále žádostí svým jménem, v níž by bylo vše, co bylo právě vyloženo, vysvětleno stručně, silně a naléhavě a v níž by bylo dobře vyjádřeno, že král, i v čele celého národa, nemá právo dát komukoli a v jakémkoli případě právo nastoupit na trůn, příslušející mužům, od muže k muži, od nejstaršího k nejstaršímu, v panujícím rodu, za nějž nemůže být nikdo dosazen, dokud z něho může existovat jediný příslušník. Ukázat, že jakmile je tento krok jednou překročen, nezná už mezí; že všichni budoucí levobočci pohnou vším, aby dosáhli dnešních; že nějaký favorit se může stát dost mocným, a ještě snáze nějaký první ministr, aby si vytkl týž cíl a dosáhl ho, a ti budou mít navíc pro sebe vznešený rod, nebo aspoň počestný a legitimní, ne cizoložný, zavržený Bohem i lidmi — rod těch, kdo až do těchto dětí z dvojího cizoložství povolaných k trůnu nemohli být povoláni ani k nejběžnějším právům společnosti a nikdy nebyli vytaženi z nicoty a temnot; konečně že není dál, a možná je to mnohem blíž, jakmile je moc v tomto ohledu uznána připuštěním jejího výkonu, zvrátit pořadí nástupnictví mezi těmi, kdo jsou uznáni za způsobilé nastoupit na trůn, než dát tuto způsobilost těm, které k tomu jejich rod nepovolává, a tím spíše těm, které hanebná vada jejich zrození nutně pohřbívá v nejhustší temnotě nebytí, bez postavení a bez práva na jakékoli dědictví či i nejobyčejnější dar, ba ani na to, aby své vlastní předali svým legitimním dětem, nabyli-li nějakého jmění. Pozastavit se nad úvahou, co by se stalo s Francií a s celým panujícím rodem, kdyby toto právo nakládat s korunou bylo zvykem uznáno králům, kdyby synové Filipa Sličného byli dali přednost své sestře před tak vzdáleným příbuzným, jako byl Filip z Valois, a kdyby synové Jindřicha II., ovládaní Kateřinou Medicejskou, její nenávistí k Jindřichu IV., její zvláštní láskou k její dceři Lotrinské a záminkou náboženství, která měla nejmocnější opory, byli dali přednost této sestře před tak vzdáleným příbuzným, jako byl Jindřich IV.15, který i tak musel podstoupit tolik útrap a námah, aby se mečem zmocnil království, které mu patřilo, a které si ještě kupoval tolika smlouvami, miliony a výhodnými postaveními pro ligisty, jež mu tolikrát málem vyrvala korunu, aby ji přenesla na cizí rod; konečně co by se stalo se státem a s francouzským královským rodem, kdyby toto uznané právo nakládat s korunou mělo sílu příkladů v době Karla VI. a Isabely Bavorské, kteří vydědili dauphina a celý svůj rod a dali v Paříži korunovat anglického krále, svého zetě, a uznat [ho] za panujícího krále Francie bez jakéhokoli práva, ba i bez představy o takovém právu16.

Jsou známy následky takového podniku, který dal prolít tolik krve, který vyčerpal tolik pokladů, který tak dlouho držel Francii na pokraji zkázy a úplného zhroucení. Bohatství, důležitost a skutečná realita látky, která, abych tak řekl, zahrnuje všechno, nesmí nic ztratit rozbředlostí a rozvláčností marné výmluvnosti. Všechno v ní musí tvořit klenbu a navzájem se podpírat veškerou silou, jíž je tak vysoce schopna; nic zbytečného, vše stručné, vše sevřené, vše jako důkaz a v řetězu bez přerušení.

Je tedy důležité mít tuto žádost zcela připravenou, a nenechat ji odlišnému duchu tolika lidí, kteří by se shodli jen v nanejvýš nebezpečných průtazích, ale v podobě osnovy, aby se šetřila jejich ješitnost a využilo se jejich lenosti a žárlivostí, až se jim tato osnova předloží, aby ji upravili do formy podle svého gusta; to udělají bez námahy a v krátkém čase, natolik, aby se dalo počítat s tím, že v jejich rukou se stala jejich dílem, o čemž je velmi důležité, aby byli dobře přesvědčeni. V těchto početných shromážděních jsou vždycky skuteční vůdci na různých stupních, kteří, aniž by měli jejich jméno či hodnost, mají jejich důvěru a autoritu díky vážnosti, obratnosti, módě, kterou nastolí náhoda a kterou udrží jejich chování, až se stanou téměř pány obracet mysli i porady, kam chtějí. Právě ty je třeba záhy rozpoznat a přesvědčit, abychom jejich prostřednictvím měli celé shromáždění; a jistě nikdy nikdo neměl volnější pole, než když jde o to postavit takové pravdy do světla a dotknout se lidí tím, co je zároveň nejzajímavější všemi nejcitlivějšími stránkami, nejdůležitější a nejrozumnější vším, co se o tom dá rozumně uvážit, nejnenáviděnější a nejnebezpečnější samo o sobě i svými následky, konečně nejspravedlivější, nejnutnější, nejnaléhavější a nejpodstatnější k tomu, aby se to navždy zastavilo trestem, který, přiměřený útokům, navždy ochrání před Titány a možnými uzurpátory národ, korunu a jediný rod, který, dokud trvá, k ní má jediné a výlučné nabyté právo, jež navždy zajišťuje veřejný klid a pokoj v tomto ohledu i tak výrazné přednostní postavení tohoto rodu před všemi ostatními rody světa.

Nelze tedy vynaložit dost obratnosti, jemnosti a péče, aby se tato osnova důstojně a ráznými slovy vypracovala, aby se dala rychle stavům přeformulovat a přijmout jako žádost, aby se jim stala jejich vlastní a jakoby mistrovským dílem jejich moudrosti a jejich váhy, a především aby se jim ukázala jako bezpečná, vzhledem k bezmoci těch, jichž se týká, proti množství, které představuje celý národ. Nenechat žádný odstup mezi přijetím žádosti a jejím předáním, aby se předešlo pohybům a lstem vévody du Maine, v nichž se ukázal tak velikým mistrem; a týmiž prostředky, jimiž se dosáhne přijetí žádosti a rozhodnutí ji předat, neztratit ani okamžik, a je-li to možné, nenechat mezi tím uplynout ani jedinou noc. Toto předání je závazkem, a tudíž prvním tahem partie, a tím, který strhne ostatek. Když se dojde k tomuto bodu, mechanismus je snadný. Počítal jsem s tím, že Meudon by byl zapůjčen anglické královně, aby se tam zdržovala se svým dvorem a průvodem, a Saint-Germain by se uvolnil pro generální stavy, kde by byly ve všech ohledech velmi dobře, ani příliš daleko, ani příliš blízko od Paříže, a vévoda z Orléans by mohl volně držet krále v Paříži, ve Versailles, v Marly, jak by chtěl, aby se v různých dobách k Saint-Germain více přiblížil nebo od něho vzdálil. Právě salon v Marly by bylo třeba určit pro slyšení, která by král stavům uděloval, jako místo prostorné, pohodlné, volné ze čtyř stran, sousedící s bytem krále i s bytem regenta, samostatně stojící budovu, a přitom uzavřenou a střeženou, a míli od Saint-Germain.

Jakmile by tedy žádost z vůle stavů byla připravena k předání, vyrazit všichni ve sboru a vzít si jen čas, vždycky dost dlouhý, potřebný k takovému nasedání do kočárů, které by se sehnaly všude, kde by se dalo, ale jichž by se pod rukou pod různými záminkami nachystalo co nejvíc, aniž by to bylo nápadné; využít, pravím, tohoto času k tomu, aby se vyslalo napřed několik poslanců k regentovi, upozornit ho na rozhodnutí přijít ve sboru za králem, [jménem] kterých [stavů] mají za úkol prosit Jeho Královskou Výsost, aby je uvedl k Jeho Veličenstvu a požádal ho pro ně o slyšení, a říci mu, že jsou na cestě a že každou chvíli dorazí. Nebude neužitečné, aby došlo k jakémusi sporu mezi regentem a nimi o věci, která je přivádí, o níž se poslanci vyhnou jasnému vyjádření, a to i před králem. Je na regentově obratnosti, aby si v tom počínal jemně, mezi přílišným znepokojením a přílišným chladem, pokud jde o přesnější vysvětlení, jehož vyvolání se je třeba dobře vyvarovat, aby se předešlo nesnázím, které by vyvolalo a které by bylo přesto nutno překonat, a aby se neotupil účinek překvapení a všeho, co je provází, jenž nemůže být než veliký, ať by z toho nutně tehdy už něco proniklo ven jakkoli. Stavy, přijíždějící ke kapli, kde se vystupuje z kočárů, budou uvedeny ke králi, přičemž je cestou v malém salonu potká regent, ne z ceremoniálu, ale protože chce jasněji vědět, co je přivádí, a přesto bude stále postupovat a dojde s nimi až ke králi, aniž by se dozvěděl víc.

Velmi krátká a velmi uctivá řeč ohlásí nesmírnou důležitost toho, co je takto přivádí ke králově nohám, a skončí prosbou o svolení předložit mu svou nejponíženější žádost a o dovolení počkat v Marly, až ji ráčí dát přezkoumat svou radou, v přesvědčení, že tam bude shledána tak prostou, tak důležitou a tak spravedlivou, že přezkoumání nebude moci trvat dlouho a že pro ně dopadne příznivě. Přijmout ji a dát ji přezkoumat není věc, kterou by bylo možno odmítnout. Král se odebere do svého bytu a regent do svého s poslanci pověřenými touto záležitostí, kteří se tehdy vyjádří jasně. Spor mezi nimi a regentem, který nebude shledávat, že je to věc, na kterou by se dalo odpovědět takhle na místě, a jimi, kteří se nedají přesvědčit, aby povolili, a budou prohlašovat, že stavy jsou rozhodnuty neopustit salon, u jehož dveří bude dobré mít víc než obvyklé Švýcary, aby se zabránilo vstupu podezřelých lidí. Poslanci nezapomenou odmítnout jako podjaté ty členy rady, jichž se jejich žádost týká; a nakonec bude rada ihned svolána a shromážděna. Vévoda z Orléans v ní dá najevo své překvapení, aniž by se pouštěl do velkých řečí, a ještě více svůj úžas a své rozpaky nad umíněným rozhodnutím stavů zůstat v salonu až do odpovědi na jejich žádost, aby radě sdělil tytéž rozpaky a týž úžas. Potom bude na jeho obratnosti, jemnosti, duchu a váze, aby se nevyjádřil k ničemu kromě důležitosti žádosti, násilného a více než trapného stavu, který vzniká z tohoto umíněného čekání generálních stavů v salonu, krajní nutnosti brát na ně ohled, aby využil nepřítomnosti těch, jichž se žádost týká a kteří se rady nutně neúčastní, a zájmu a dobré vůle, které může najít u ostatních členů, a aby dosáhl závěru, že žádost bude králem postoupena parlamentu k rozhodnutí, a pairové budou králem povoláni, aby se tam dostavili, jakožto ve věci nejvyšší závažnosti. Nechat dveře zavřené, projít s radou malým salonem do králova kabinetu, podat mu zprávu o rozhodnutí, vrátit se s radou k sobě, povolat ze salonu poslance pověřené záležitostí, odevzdat jim usnesení rady podepsané jím, celou radou a státním sekretářem, který vede její protokol, a v jejich přítomnosti mu nařídit, aby ihned vyhotovil postoupení jejich žádosti a poslal jim je do Saint-Germain. Poslanci požádají, aby král ráčil přijmout nejponíženější díky stavů, dodají, že mezitím může být postoupení vyhotoveno, a prohlásí, že stavy neodjedou z Marly, dokud nebudou mít všechny potřebné listiny a vyhotovení. Ještě spor o to, pevnost z jedné strany a nakonec povolnost z druhé ve věci, která nepřináší nic víc, než co už bylo povoleno.

Poslanci se vrátí do salonu podat zprávu o úspěchu své žádosti, zatímco regent, následován radou, půjde ke králi, aby ho doprovodil k slyšení, na němž král přijme díky stavů. Toto poděkování bude patetické co do důležitosti záležitosti a důrazné co do věrnosti a oddanosti. Když se král, regent a rada v jeho průvodu odeberou, stavy půjdou prostřednictvím svých poslanců poděkovat regentovi a radě, kteří se vrátili k němu, počkají na svá vyhotovení, dobře je prozkoumají, až je budou přebírat z rukou státního sekretáře, a vrátí se s nimi do Saint-Germain.

Příštího dne budou povoláni první prezident, děkan parlamentu a královští zástupci, aby od krále, v přítomnosti a ústy regenta, přijali rozkazy odpovídající postoupení a aby se jim zdůraznila důležitost záležitosti, jak sama o sobě, tak vzhledem k důstojnosti stavů a k postavení těch, jichž se týká. Potom je na vévodovi z Orléans, aby se dovedl hbitě vymanit z intrik ve své rodině — překvapení, nátlak, rozpaky z takového kroku, a to tak umíněného — a aby dovedl obratně využít závažnosti důvodů, smýšlení soudců, váhy tohoto velkého jména generálních stavů a povahy záležitosti, kterou nekomplikují ani různé zákony, ani nařízení, ani obyčeje, ani rozsudky, ani procesní postupy a která se celá nabízí na první pohled, aby ji urychlil a ukončil podle plné a úplné spravedlnosti a jako nezměnitelnou hráz do budoucna; konečně, při rozsudku i po něm, rozlišit mezi oběma bratry nevinného od viníka, podle zásluh každého z nich. Pozdější události dobře ukázaly, jak jsem měl pravdu, když jsem tento záměr pojal, a jak málo byl ve skutečnosti schopen ten, pro koho byl tak nutný a komu měl být tak milý, ačkoli se zdálo, že se mu líbí a že jej chápe.

Myšlenka bez provedení je sen a její rozvedení do všech těchto podrobností román. Pochopil jsem to dřív, než jsem to napsal. Ale domníval jsem se, že jsem sám sobě dlužen ukázat, že neplodím chiméry; ukázat nutnost, důležitost a spravedlnost té věci množstvím nejsilnějších a nejzřejmějších důvodů; možnost, a snad i snadnost, předložením tehdejšího všeobecného smýšlení, a posloupnost mechanismu, kterou je třeba si v každém projektu ujasnit a učinit proveditelnou zralým zkoumáním překážek a nesnází na jedné straně a prostředků k úspěchu na druhé. Román by bylo velmi nevhodné jméno pro obnovení moudré a uměřené vlády; pro pozdvižení šlechty zničené, zchudlé, opovrhované a pošlapané; pro obnovení klidu v církvi; pro ulehčení jha, aniž by se jakkoli sáhlo na královskou autoritu — jha, které je dost cítit, aniž by bylo třeba je vysvětlovat, a které přivedlo Ludvíka XIV. až na samý okraj propasti; pro to, aby se národu ponechala aspoň volba druhu jeho utrpení, když už ho od nich není možné vysvobodit; konečně pro to, aby se koruna uchránila před ctižádostivými útoky, aby se panujícímu rodu zachoval lesk jeho tak výlučně odlišující výsady a vnitřnímu klidu státu ochrana před nebezpečím titanismu a před nebezpečnými otřesy, které z něho nemůže nezakusit — neboť pro věci tak zrůdně nové je člověk nucen vyjadřovat je slovy vytvořenými, aby je bylo možno vyjádřit. Jestliže projekty tohoto druhu, jejichž provedení je takto názorně předvedeno, neuspěly, je to proto, že v nejpříznivější době nenašly dost pevného regenta, který by měl sám v sobě dost vytrvalosti. Další takové uvidíme v průběhu tohoto roku i let následujících, které měly týž osud. Mám snad proto litovat, že jsem je vymyslel a navrhl? Vždycky jsem byl přesvědčen, že o hodnotě navrhovaných věcí nerozhoduje úspěch, tím méně, když závisí na jiném, který zanedbá je sledovat nebo se do nich nechce ani pustit. To, co bude následovat, je tohoto posledního druhu.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Armand de Béthune, vévoda z Charostu (1663–1747), od roku 1711 kapitán tělesné gardy; roku 1722 se skutečně stal vychovatelem Ludvíka XV. místo maršála z Villeroy.↩

  2. Vysvětlivka: Henri de Nesmond (1655–1727), arcibiskup z Albi od roku 1703, později (1719) arcibiskup z Toulouse, člen Francouzské akademie.↩

  3. Vysvětlivka: Paul Godet des Marais (1647–1709), biskup z Chartres od 1690, diecézní biskup Saint-Cyru a osobní zpovědník paní z Maintenon — ve sporu o kvietismus (1694–1699) sehrál rozhodující roli při odhalení Fénelonovy a Guyonové nauky.↩

  4. Vysvětlivka: Konstituce, tj. bula Unigenitus papeže Klementa XI. (1713), odsuzující 101 vět z jansenistického spisu Pasquiera Quesnela; spor o její přijetí dlouho rozděloval francouzskou církev.↩

  5. Vysvětlivka: Karel V. Moudrý (1338–1380) upravil nařízeními z roku 1374 poručnictví a regentství pro případ nezletilosti svého syna; po jeho smrti si je jeho bratři upravili po svém. Ludvík XIII. svou deklarací z dubna 1643 omezil budoucí regentství Anny Rakouské radou, ale pařížský parlament ji hned po jeho smrti (květen 1643) zrušil a dal královně regentství bez omezení.↩

  6. Vysvětlivka: Henri d’Aguesseau († 1716), státní rada a člen královské finanční rady, otec generálního prokurátora (pozdějšího kancléře) Henri-Françoise d’Aguesseau.↩

  7. Vysvětlivka: René de Froulay, hrabě z Tessé (1648–1725), rodák z kraje Maine, maršál Francie od roku 1703, diplomat (vyjednal turínský mír se Savojskem 1696) a velitel ve válce o španělské dědictví; nebyl vévodou.↩

  8. Vysvětlivka: Simon Arnauld, markýz z Pomponne (1618–1699), ministr zahraničí a Torcyho tchán; Charles Colbert, markýz z Croissy (1625–1696), bratr velkého Colberta, Torcyho otec a předchůdce v úřadě; Jean-Baptiste Colbert, markýz ze Seignelay (1651–1690), syn velkého Colberta a státní sekretář námořnictva, bratr manželek vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers.↩

  9. Vysvětlivka: Claude de Rouvroy (1607–1693), oblíbenec Ludvíka XIII., první vévoda ze Saint-Simon a guvernér Blaye, otec autora.↩

  10. Vysvětlivka: Louis-Antoine de Pardaillan de Gondrin, vévoda d’Antin (1665–1736), jediný legitimní syn paní z Montespan, a tedy nevlastní bratr paní Vévodkyně; generální ředitel královských staveb.↩

  11. Vysvětlivka: Orleánská a burgundská strana — znepřátelené strany (Armagnaci a Burgundové), které za šílenství Karla VI. na počátku 15. století rozvrátily království občanskou válkou. Liga — Katolická liga vedená Guisy z lotrinského domu, která v náboženských válkách na konci 16. století bojovala proti Jindřichu III. a Jindřichu IV.↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12).↩

  13. Vysvětlivka: Zřeknutí z let 1712–1713, podmínka utrechtského míru: Filip V. se zřekl nároků na francouzský trůn (před kortesy v Madridu, listopad 1712), vévodové z Berry a z Orléans nároků na španělský trůn (v pařížském parlamentu za přítomnosti pairů, březen 1713).↩

  14. Vysvětlivka: Spor o čepici (affaire du bonnet) — spor vévodů a pairů s prezidenty pařížského parlamentu o to, zda první prezident, když vyzývá pairy k hlasování, má smeknout čepici; Saint-Simon jej podrobně vylíčil v předchozím díle.↩

  15. Vysvětlivka: Po smrti tří synů Filipa IV. Sličného připadla roku 1328 koruna jejich bratranci Filipovi z Valois, nikoli jejich sestře Isabele, matce anglického krále Eduarda III. Po smrti posledního ze synů Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské (Jindřich III., 1589) připadla koruna vzdálenému příbuznému Jindřichu IV. z rodu Bourbonů, nikoli potomkům jejich dcery Klaudie (1547–1575), manželky lotrinského vévody Karla III.↩

  16. Ediční poznámka: Smlouvou z Troyes (1420) prohlásili Karel VI. a Isabela Bavorská za dědice Francie svého zetě Jindřicha V. Anglického a vydědili dauphina Karla (pozdějšího Karla VII.); Jindřich V. však zemřel roku 1422 dříve než Karel VI. a nikdy nebyl korunován ani nevládl jako král Francie. V Paříži byl korunován teprve jeho syn Jindřich VI., vnuk Karla VI., roku 1431.↩