Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola desátá

Rozprava mezi vévodou z Orléans a mnou o způsobu, jak zřídit a vyhlásit jeho regentství. — Proslulé přiznání parlamentu ústy prvního prezidenta de La Vacquerie, zasedajícího v něm, že tento sbor je naprosto nepříslušný ve všech věcech státu a vlády. — Dva jediné a novodobé příklady regentství zřízených v parlamentu. — Příčiny této novoty. — Důvody obejít se při regentství bez parlamentu, jako vždy před těmito dvěma posledními příklady. — Poznámka u příležitosti zletilosti Karla IX. a výkladu věku zletilosti králů. — Opatření a postup, jak se ujmout regentství. — Postup vůči nepodstatným královým ustanovením a v zacházení s paní z Maintenon. — Co je třeba předvídat. — Slabost vévody z Orléans vůči parlamentu. — Nocé; jeho postavení a povaha.

Po dlouhých a častých rozhovorech mezi čtyřma očima o všech těchto rozličných věcech, které jsme spolu vedli, vévoda z Orléans a já, jsme došli k otázce regentství. Důkladně jsem ji předtím prozkoumal, a tady je, jak jsem mu o ní mluvil a co jsem mu navrhl. Řekl jsem mu, že tu nejde o ta regentství, jež upravují králové na dobu své nepřítomnosti, když se vydávají mimo své království, a jež končí jejich návratem, nýbrž jedině o ta, která si vynucuje smrt krále a nezletilost jeho nástupce. Nebylo mi zatěžko ukázat, že tato regentství připadají právem natolik nejbližšímu příbuznému nezletilého krále, že jsou k nim připouštěny i matky a sestry, ačkoli ženy jsou z nástupnictví na trůn vyloučeny, a že mu je tudíž ani kabaly, ani jakékoli ustanovení, které by král mohl učinit, nemohou nijak odejmout. Pokud jde o to regentství spoutat — o což se bylo možné pokusit jen nenáviděnými královými ustanoveními —, věděl, co se stalo s těmi nejmoudřejšími a nejslavnostnějšími hned po smrti Karla V. a Ludvíka XIII., kteří je učinili, a nebylo se ze všech možných důvodů čeho bát, že by ta králova měla nad nimi navrch; že je však přesto třeba myslet na to, jak se jim ubránit, a nevystavovat se neprozřetelně; že učiní-li král v té věci nějaká ustanovení, nelze pochybovat, že budou směřovat k tomu, aby jeho moc zmenšila a moc vévody du Maine rozšířila; že aniž bych odstupoval od toho, co jsem mu řekl o smýšlení lidí, a zvláště parlamentu, o velikosti levobočků, a především o jejich apoteóze, je třeba pamatovat na to, že první prezident je zaprodanou duší pana a paní du Maine, kteří ho ve svém zájmu postavili do čela parlamentu, a že slepě přijme za své každé jejich přání, neboť — znesvářen kvůli této oddanosti s paní Vévodkyní a s princi krve, a tím samým si nemoha být jist Jeho Královskou Výsostí, a navíc v krajně špatných vztazích s tolika významnými lidmi kvůli aféře s čepicí1 — nemá jiné útočiště než ochranu vévody du Maine, a tudíž nejživější zájem na veškeré jeho velikosti a moci; že ať je první prezident jakýkoli, získal svými pletichami ve svém sboru vliv: sbor oslnil svým žvástem, svou zdvořilostí, oddaností ke všem výhodám sboru a jeho soudců, o níž jeho členy přesvědčil, konečně svým velkopanským vystupováním, svým stolem, svými výdaji a svorností, kterou aféra s čepicí tak dobře obnovila mezi ním a prezidenty parlamentu (à mortier), z nichž ho někteří předtím drželi na vodítku; že kabaly a podlosti, které nestály nic pana ani paní du Maine, kteří už tolikrát prokázali svou zběhlost v úskocích a černých výmyslech, jsou nehodné každého člověka a pro Jeho Královskou Výsost neproveditelné, zvláště na tom stupni, na němž se bude nacházet; že jedna věc je předložit nebezpečný kolos, který je třeba svrhnout, a nejsvětější zákony, které je třeba uchránit před nezměrnou a všemocnou ctižádostí, a jiná věc vstoupit s tímto kolosem do soupeření o králova ustanovení v jeho prospěch, na úkor autority regenta; že bez ohledu na spravedlnost má parlament vždy sklon pokládat se za usměrňovatele moci, a kdykoli k tomu najde příležitost, takovým být, neboť se to tak často pokoušel dát pocítit i králům, tím spíše na počátku regentství, v době slabosti, které tento sbor vždy dovedl využít; že táž sebeláska, jež by mu lichotila, kdyby měl rozhodovat o svržení kolosu, bude-li mu ta věc předložena, a jež by mu dala okusit spravedlnost a důvody k užití moci jej svrhnout, táž sebeláska najde své uspokojení v tom, že bude rozhodovat mezi regentem a tímto kolosem; a protože tehdy nepůjde o to jej zničit, povede ho táž sebeláska k tomu, aby mu pod různými záminkami nadržoval, aby tak vznikla řada rozepří, do nichž se bude doufat vměšovat a z nichž bude těžit, a aby měl mocnou oporu své vážnosti a své autority, která za nezletilosti tak často sahala na autoritu královskou, jíž je regent nadán a kterou nesmí dát nalomit. Na základě této úvahy, která nijak neodporuje smýšlení parlamentu proti levobočkům a jejich velikosti — neboť tu nejde o to vrátit je do jejich mezí —, bude pro pletichy vévody du Maine a Mesmese snadné obrátit jej ve prospěch nároků vévody du Maine. Tedy zápas nedůstojný, nerovný a veřejný; a dopadne-li špatně, jak se dá čekat, jaké nesnáze a snad jaké nepořádky! Jistě, jaký lesk a jaký stupeň neustálých výbojů parlamentu, který se bude chtít s autoritou do všeho vměšovat! Jaký triumf a jaké nebezpečné vítězství vévody du Maine! jaká hanba pro regenta! a jaké postavení po celou dobu regentství! Člověk se tedy právem chvěje, když pomyslí, kam až to všechno může vést.

Navrhl jsem tedy vévodovi z Orléans, aby se do toho nepouštěl a zvolil jinou cestu. Upozornil jsem ho, že v parlamentu byla zřízena jen dvě poslední regentství. Dříve na to nikdo ani nepomyslel. Vévoda z Orléans, rozmrzelý, že vidí regentství v rukou paní z Beaujeu2, manželky bratra vévody Bourbonského, konetábla Francie, a mnohem starší sestry Karla VIII., za jeho nezletilosti, zkusil cestu stížnosti a žádal parlament o spravedlnost proti křivdě, která se podle něho děla jeho právu na regentství. Slavná odpověď, kterou mu dal první prezident de La Vacquerie v plném parlamentu, není nikomu neznámá a nachází se ve stejném znění ve všech dějinách: „Soud,“ řekl mu ten soudce, „je zřízen jen k tomu, aby jménem krále a k jeho ulehčení soudil spory mezi jeho poddanými, a nikoli k tomu, aby se vměšoval do jakékoli státní záležitosti či do vlády, kam nemá právo vstupovat, leda z výslovného rozkazu Jeho Veličenstva.“ Vévoda z Orléans, tehdy předpokládaný dědic koruny, který po Karlu VIII. nastoupil na trůn pod jménem Ludvík XII., nedosáhl u parlamentu ničeho jiného. Chopil se zbraní, neměl v tom štěstí; paní z Beaujeu zůstala regentkou bez otázek a nesnází a její správa byla dobrá a šťastná až do zletilosti Karla VIII. Pomíjím paní z Angoulême3, která byla regentkou jen během dvou nepřítomností svého syna, krále Františka I., který ji při odjezdu ustanovil, a královnu Marii Terezii4, kterou král dvakrát ustanovil regentkou, když odjížděl za svými výboji. Až do smrti Jindřicha IV. se tedy o parlamentu v této souvislosti nikde nemluví.

Každý ví, jakým způsobem byla ta královražda spáchána5, i jaké temnoty zahalily tak velký zločin. Je také těžké ubránit se tomu, abychom neuhodli jeho příčinu, na kterou ukazují právě ty temnoty a kterou dávají cítit dějiny a paměti oněch časů, a dokonce něco víc. Tato poznámka byla nutná; spokojíme se s ní. Případ byl jedinečný. Král mrtev v okamžiku uprostřed pánů, kteří seděli v jeho kočáře a dali jej s královým tělem obrátit zpět k Louvru; v Paříži málo velmožů, princ de Condé6 mimo království, hrabě ze Soissons7 u sebe doma, nespokojený s tím, co se stalo ohledně vévodkyně z Vendôme při korunovaci královny; nejdůvěrnější okolí v Louvru, pramálo ohromené a dbalé slušnosti méně než průměrně, plně zaměstnané tím, jak zajistit královně veškerou moc, aby si tak zajistilo vlastní moc a vlastní štěstí; tato kněžna povznesená nad každou slabost a nerozptylovaná ničím od všeho, co by mohlo zajistit její plné a celé regentství — běželo se do parlamentu, aby se získalo veřejné a slavnostní místo a sbor, který by měl zájem hájit to, co se v jeho lůně stane; a navíc sbor, s nímž bylo třeba jednat šetrně z jiných, temnějších důvodů, které nebyly o nic méně důležité. Vévoda z Épernonu obklopil svou pěchotou vnějšek i vnitřek kláštera Velkých augustiniánů, kde parlament zasedal od té doby, co byl justiční palác zabrán přípravami slavností, které měly následovat po korunovaci královny. To vše se stalo okamžitě; pan z Guise a on zasedli a královna tam byla vzápětí prohlášena regentkou za přítomnosti tří nebo čtyř dalších pairů nebo korunních hodnostářů, kteří tam přicházeli jeden po druhém.

Reptání nad tak náhlou a ukvapenou novotou bylo velké; četná hnutí se znovu oživila rychlým příjezdem a stížnostmi hraběte ze Soissons a později ještě návratem prince de Condé a jeho nároky. Ale věc byla hotová, a rozkradení pokladů Jindřicha IV., uložených v Bastile k uskutečnění jeho velkých záměrů a války o Klevsko, dokončilo upevnění autority regentky, či spíše lidí, kteří ji ovládali. To je první příklad regentství zřízeného v parlamentu. Ponecháváme na posouzení jak příčiny, tak způsob, i právo, jež tím parlament mohl získat.

Druhý příklad následuje hned potom, když nejsvětější a nejhrdinnější smrt korunovala nejslavnější a nejspravedlivější život a dala z něj všem králům tu nejvznešenější lekci. Udatnost Ludvíka XIII., tak užitečně zářivá při neštěstí u Corbie8, na ostrovech u La Rochelle, při obléhání tohoto města a při tolika jiných činech, ve slavném průsmyku u Susy, v Roussillonu a všude, kde jeho počínání nebylo o nic méně obdivuhodné; moudrost jeho vlády, prozíravost jeho voleb, spravedlnost jeho panování, zbožnost jeho krásného života, zkrátka tolik ctností tak povznesených jeho vzácnou skromností a tím, jak málo si cenil všeho, co není Bůh; jeho vítězství, jeho úspěchy, které zastavily úspěchy rakouského domu a zničily protestantskou stranu, jež tvořila stát ve státě, a to do té míry, že jeho syn, král, už k jejímu zakázání potřeboval jen pouhé zrušení jednoho ediktu; užitečná ochrana poskytovaná spojencům a jeho věrnost smlouvám — tolik velkých věcí ho nedokázalo uchránit před domácími neštěstími, ustavičně zvětšovanými dvaceti lety královniny neplodnosti9.

Když pomalu dospěl ke svému konci — k neštěstí Francie i celé Evropy — ve věku, který je často jen polovinou věku lidí, díval se na něj jen jako na své vysvobození, aby vzlétl ke svému Bohu, a klidu, pokoje a svobody ducha, které mu tento Bůh spravedlnosti a milosrdenství tak dokonale zachoval, využil k tomu, aby se stal hodnějším jít k němu, a to tak uváženými příkazy, jaké mu moudrost, zkušenost a znalost věcí i osob daly nadiktovat uprostřed smrtelných bolestí o všem, co pokládal za možné a nutné upravit pro správu státu po sobě, a vyvážit aspoň prozíravě a souladně to, co nemohlo být svěřeno do jiných rukou. Když rozdal vše, co bylo uprázdněno, a upravil vše, co se mělo po něm vykonat, chtěl to zveřejnit a takřka posvětit souhlasem osob nejbližších, jakož i nejvíce zainteresovaných, a schválením všech velmožů a významných osob svého dvora, které mohl shromáždit, i vážných mužů, jako byla jeho rada a přední soudci. Všichni obdivovali takovou duchapřítomnost, tak moudré kombinace, takovou bystrost a prozíravost; všichni tím byli proniknuti.

Královna se slavnostně zavázala, že se jím bude řídit, po ní Monsieur10 a pan Princ, i všichni, kdo byli jmenováni do rady. Královna a ti, kdo ji ovládali, nebyli o nic méně vyděšeni protiváhami, které byly postaveny autoritě jejího regentství. Monsieur, slabý, povolný, odjakživa spojený s královnou, až do všech jejích výstředností, zaskočený na místě nepřipravený, bez pomoci těch, kdo ho vedli, se dal okouzlit královninými lichotkami a věřil, že bude jen mocnější, když utuží svůj svazek s ní obětováním svého podílu na autoritě, který mu dalo ono ustanovení, o němž jsme právě mluvili. Když byl získán on, pan Princ, na něhož hned nato zaútočila královna i Monsieur, se neodvážil vzdorovat a ustoupil; podle těchto tak předních příkladů se hned celá rada vzdala, každý svého nutného, rozhodujícího a nepozbytelného hlasu, a nanejvýš hodinu po králově smrti bylo všechno, co tak moudře předvídal a učinil, zvráceno a celá a absolutní autorita připadla výhradně královně.

To byl velký krok vpřed, ale potíž byla v tom, že ustanovení bylo zveřejněno a přečteno nahlas v přítomnosti krále a všech, kdo tu byli jmenováni, a všemi schváleno a potvrzeno. Tuto veřejnost bylo možné zrušit jen jinou veřejností. Parlament, který tam byl povolán, se toho stejně účastnil svými předními soudci. Obávali se hnutí v tomto sboru a za jeho podpory i lítosti Monsieura a pana Prince. Chtěli tedy parlamentu vyjít vstříc a lichotit mu, aby odstranili každou překážku. Poslední příklad opravňoval k napodobení a razil cestu. Hned odpoledne — neboť král zemřel ke konci dopoledne — začali parlament zpracovávat, celou noc se o něj ucházeli a druhého dne ráno11 přijela královna v doprovodu Monsieura a pana Prince, pairů a korunních hodnostářů ze Saint-Germain přímo do parlamentu. Tam prohlásili, že královně postupují autoritu, kterou obdrželi z ustanovení zesnulého krále, aby ji ponechali celou jí samé; že rada jmenovaná zesnulým králem činí totéž; a regentství bylo takto zřízeno a vyhlášeno v parlamentu, za těchto podmínek, jež Francii nijak neprospěly a jejichž následky snad bude ještě dlouhá a krutá léta pociťovat z morových zásad a nenáviděné vlády kardinála Mazarina12.

Dvě královny, cizinky sklonem i zásadami, velmi vzdálené francouzským zásadám ve vládě státu i tak zdravým záměrům králů, svých manželů, na jejichž ztrátu hleděly jen z hlediska své osobní velikosti, jíž byly odedávna plně zaujaty a kterou ta druhá ovšem měla přinejmenším jen od přírody; Marie ovládaná Conchinim13 a jeho ženou, Anna Mazarinem, Italy té nejnižší podlosti, kteří neznali ani náš jazyk, kteří toužili jen po kormidle státu, jehož se okamžitě zmocnili, a nezáleželo jim na tom, jak ani z jakého titulu — není divu, že pohrdajíce tím, co neznali, totiž všemi formami, zvyklostmi, pravidly a právy, se se svou královnou bezhlavě vrhli k tomu, co se jim zdálo nejlépe zajišťovat autoritu, jež měla být jistým základem všemohoucnosti, které se slíbili zmocnit, zvláště s důvody, které jsme viděli: u první zajistit si parlament, u druhé mu vyjít vstříc.

Vévoda z Orléans se v takovém postavení nenacházel. Nic, co by bylo třeba zakrýt temnotami; žádný syn Francie ani princ krve, s nímž by musel zápasit, žádní nehodní a podlí cizinci, jimž by měl dopomoci k vládě; žádná slabost pohlaví, kterou by bylo třeba podpírat, žádný užitek, který by se dal vytěžit z opory parlamentu, a naopak všechno, čeho se z ní obávat kvůli černým úskokům vévody du Maine a pletichám jeho prvního prezidenta, podpořeným královými ustanoveními a zájmem parlamentu osobovat si úlohu usměrňovatele a soudce, živit rozkol, rozsévat příležitosti, jak se uplatnit, a uzurpovat si onu autoritu poručníků králů, tak postrádající jakýkoli základ, o niž se, kdykoli mohli, tak troufale pokoušeli a o níž ještě uvidíme, kam až se ji odvážili hnát, až přiměli regenta litovat jeho povolnosti a donutili ho, aby jim s nebezpečím zlomil na hlavě jho, které si od nich pozvolna nechal vložit. Připomněl jsem mu, jakou pevnost projevili všichni naši králové až po Ludvíka XIV. včetně pokaždé, když se parlament odvážil překročit své meze, totiž souzení sporů a registraci ediktů a ordonancí, a jak jim prohlásili, že poznání čehokoli, co leží za nimi, nespadá do jejich pravomoci.

Připomněl jsem mu tuto pravdu, kterou se parlament dosud neodvážil popřít: jestliže se někdy stalo, že se v parlamentu z vůle nebo se svolením krále projednávaly věci vyšší než spory soukromníků, nebo registrace, které obsahovaly něco víc než ut notum sit14 k tomu, aby se jim přizpůsobily rozsudky, pak veškerou sílu tomu dávala přítomnost krále a velmožů, kteří ho tam doprovázeli, nebo v jeho nepřítomnosti přítomnost pairů, kteří tam byli králem povoláni, a v jejichž stínu soudci parlamentu hlasovali; to je tak jisté, že jejich přítomnost byla vždy nezbytně uvedena v rozsudku, který se tam vynášel, těmito ustálenými slovy: soud dostatečně obsazený pairy; a to je pro samotné rozhodnutí parlamentu tak podstatné, že kdykoli nastaly nepokoje, do nichž se parlament nechal strhnout, jako za posledního regentství, nekonala se v parlamentu o těchto záležitostech žádná porada, aniž by parlament sám poslal prosit pairy, a někdy dokonce i korunní hodnostáře, kteří byli v Paříži, aby se jí přišli zúčastnit. Z této pravdy plyne, že ti, kdo nemohou poznávat o žádné státní věci — a to podle vlastního doznání — bez přítomnosti pairů, která jim tuto způsobilost propůjčuje (mluvíme tu o přijaté zvyklosti, nikoli o právu, které by soudci stěží dokázali), nejsou nutní k žádnému druhu státní porady ani státního aktu, a že jedině ti, z jejichž přítomnosti tuto způsobilost čerpají a o nichž sami uznávají, že ji v jejich nepřítomnosti nemají, mohou plným právem bez nich jednat a vydávat jakékoli státní akty.

Jediná námitka, kterou by bylo možno vznést, aby oslnila, avšak bez jakékoli pevnosti, je ta, že státní věci a státní akty bývaly často smíšeny s otázkami práva a se zákonnými záležitostmi, jako konfiskace velkých lén a jejich připojení ke koruně pro porušení lenní věrnosti, jak se to stalo se starými pairiemi, které drželi angličtí králové a císař Karel V.; tyto věci se projednávaly v parlamentu, aby se o nich poučili pairové, sám král a korunní hodnostáři, kteří ho tam doprovázeli; to otevřelo soudcům parlamentu ústa k hlasování o těchto věcech a dalo jim zvyk hlasovat i o jiných, se zákony méně smíšených, když tam král dal shromáždit pairy, aby je projednali, jako na místě přirozeně veřejném; avšak tato odpověď, ať je jakákoli, neodpovídá na zásadu, kterou parlament uznává, a nedává mu povahu, kterou sám o sobě nemá; vždy zůstává pravdou, že k poradě o těchto věcech je připuštěn jen přítomností pairů a že jejich nepřítomnost ho činí nepříslušným: je tedy sám o sobě nezpůsobilý, a jedině pairové a korunní hodnostáři jsou sami o sobě způsobilí a příslušní; z čehož plyne, že parlamentu vůbec není zapotřebí ke zřízení či vyhlášení regentství, jako o tomto sboru nebylo řeči u žádného z regentství, která odjakživa předcházela regentství za nezletilosti Ludvíka XIII., a že je smějí zřizovat a vyhlašovat jedině rození pairové, ostatní pairové a korunní hodnostáři, s vyloučením kohokoli jiného.

Jestliže pak králové chodili do parlamentu prohlásit svou zletilost, nebo, byli-li zletilí, hned po svém nástupu na trůn, tento starý zvyk nemá nic společného s tím, co bylo právě řečeno o regentstvích. Dlouhé vydržení, založené na moudrosti a na dobru státu — předcházet nepokojům, které by v ohromení, jež smrt krále vždy způsobuje, snadno vznikly z nároků na regentství —, zakotvilo právo na ně pro nejbližšího pokrevního příbuzného nezletilého krále, muže či ženu, ačkoli ženy jsou z koruny vyloučeny; ale právě to svědčí o tom, že regentství není jako koruna a že bylo svěřováno na základě dobrozdání velmožů, které v sobě zahrnovalo rozsudek; kdežto králova seance v parlamentu, jakmile zletilý nastoupí na trůn, nebo aby tam prohlásil svou zletilost, byl-li nezletilý, nemá za předmět vynesení žádného rozsudku, ať skutečného, nebo fiktivního, jakým je předmět zřízení a vyhlášení regentství — protože zřízení regentství bylo kdysi skutečným rozsudkem, z něhož se zachovává obraz, a jeho vyhlášení je vyhlášením vyneseného rozsudku o přiřčení regentství.

Tato první královská seance v parlamentu — ať jde o krále zletilého, který nastupuje na trůn, nebo o nezletilého, který tam přichází prohlásit svou zletilost — tedy není nic jiného, než že král přichází na veřejné místo, nejslavnostněji určené k tomu, aby se tam jeho jménem poddaným vykonávala spravedlnost, aby tam veřejně a slavnostně vykonal svůj úřad jediného a nejvyššího soudce všech svých poddaných, z něhož vychází moc soudit na všech různých stupních soudnictví, a soudce svého nejvyššího léna, jímž je jeho království, a to z titulu své koruny a svého královského charakteru, který je jedinečný v jeho osobě. Tato seance, jíž se účastní pairové a při níž krále provázejí korunní hodnostáři, je tedy sama o sobě jen pouhým obřadem, bez porady o čemkoli, bez jakékoli látky k rozhodnutí. Král tam přijímá hold osoby, která vykonávala regentství a která mu odevzdává veškerou autoritu, již mu jeho nezletilost bránila vykonávat osobně, a nabízí mu, že mu složí účty ze správy, kterou měla v rukou, kdykoli je bude chtít přijmout — jde-li o nezletilého krále, který prohlašuje svou zletilost —, a potom souhrnný hold všech. Jestliže se při této příležitosti předloží k fiktivní či skutečné poradě nějaká věc, spadá to do případů, o nichž jsme právě pojednali, a s obřadem to souvisí jen náhodou.

Na tom, co se stalo při zletilosti Karla IX.15, jsem vévodovi z Orléans ukázal žárlivost a stále bdělou pozornost, s níž si parlament osobuje nároky, podniká výboje a vytváří ve svůj prospěch něco z ničeho. Tehdy nešlo, jako u ostatních, o pouhý obřad, jak byl právě vysvětlen. Zákon, který vydal Karel V. o stanovení věku zletilosti králů a který schválili velmožové, byl vždy chápán a uplatňován podle svého přirozeného smyslu jako čtrnáct let dovršených, ačkoli slovo dovršených v něm výslovně uvedeno nebylo. Abych neprodlužoval toto vyprávění o tom, co každý ví z dějin oněch těžkých časů: Kateřina Medicejská, jistá si, že bude vládnout i nadále, měla zájem na tom, aby nezletilost Karla IX. skončila, a jemu chybělo do dovršených čtrnácti let ještě několik měsíců. Chtěla tedy dát zákon Karla V. vyložit tak, že jde o čtrnáct let započatých. Dvůr byl v Normandii a záležitosti mu nedovolovaly ji opustit. Odvedla tedy Karla IX., provázeného pairy a korunními hodnostáři, kteří tam byli, do rouenského parlamentu, kde byl zákon Karla V. vyložen tak, jak si přála, a Karel IX. byl prohlášen zletilým; a co do věku se tak postupovalo při všech dalších zletilostech. Pařížský parlament spustil hrozný křik, vyslal ke králi a královně deputaci a tvrdil, že takový akt nemůže být učiněn v jiném parlamentu. Vysmáli se jim. Královna jim odpověděla, že soudem pairů není žádný parlament, nýbrž místo, ať je jakékoli, kde se nachází král a kde se mu zlíbí shromáždit pairy. Ta zásada je tak pravdivá, že — nebýt okolností oněch tak těžkých časů, kdy královna potřebovala všechno — nepotřebovala rouenský parlament k výkladu zákona Karla V. vůbec, neboť o něm tento parlament mohl hlasovat jen díky přítomnosti pairů, jak bylo vysvětleno, a jen ti jej spolu s korunními hodnostáři mohli učinit; ale protože bylo zároveň třeba prohlásit krále zletilým, což je onen pouhý obřad, jak byl vysvětlen, a ten se nemohl konat jinde než v rouenském parlamentu, když byl král v tomto městě, posloužilo to jako prostředek, jak tam vykonat všechno najednou. Pařížský parlament si dlouho stěžoval, aniž mohl uvést jakýkoli důvod, a nakonec zmlkl, když ho stěžování omrzelo, aniž by se mu dostalo sebemenšího vlídného slova.

Opíraje se o tak jisté pravdy a tak pevné důvody, navrhl jsem vévodovi z Orléans, aby hned, jak král zemře, shromáždil všechny pairy a korunní hodnostáře v jedné z místností apartmá Jeho Veličenstva, podle pořadí a zasedacího řádu, s panem Vévodou, jediným z princů krve, který měl potřebný věk, s vévodou du Maine a s hrabětem z Toulouse. Aby tam — kdy by všichni seděli a jen oni by v místnosti měli pokryté hlavy, se třemi státními sekretáři na dolním konci a za zasedacím pořádkem naproti němu, se stolem opatřeným vším potřebným před sebou, neboť čtvrtým byl kancléř — Jeho Královská Výsost pronesla krátký proslov s chválou krále a lítostí nad ním, o naléhavé nutnosti správy, o svém právu na regentství, které nemůže být zpochybněno, a o péči, s jakou bude své dobré úmysly osvětlovat jejich radou; a pak aby se na ně všechny náhle podíval a řekl jim s výrazem důvěry, ale i autority: „Nepředpokládám, že by se někdo z vás tomu stavěl;“ aby vstal, každému prokázal vlídnost a pozval je, aby se odpoledne dostavili do parlamentu; a kdyby král zemřel večer, aby toto shromáždění konal až druhý den ráno, aby nenechal vévodovi du Maine noc k pletichaření v parlamentu a prvnímu prezidentovi k řečnění. Až přijde rovnou do parlamentu, aby jim řekl, že jim z úcty, kterou chová ke sboru, a bez jakéhokoli dalšího úmyslu přichází sám oznámit a vyjádřit soustrast nad ztrátou, kterou Francie právě utrpěla, i oznámit jim regentství, které mu připadlo právem jeho rodu, a ujistit je o péči, s jakou se bude dávat poučovat jejich radou, kdykoli jí bude potřebovat; že aby jim začal projevovat, jak po tom touží, sděluje jim plán, který pokládá za nejlepší, podle monseigneura vévody z Bourgogne, v jehož schránce byl nalezen; a tam vyhlásit rady, aniž by kohokoli jmenoval. Zkrátit látku a ukončit seanci.

Protože by regentství bylo zřízeno a vyhlášeno dřív, než by tam vstoupil, královští zástupci by nemuseli mluvit a parlament by nemusel hlasovat ani vynášet rozsudek. Kdyby se pan du Maine chystal promluvit, přerušit ho a říci mu, že jemu méně než komukoli jinému přísluší chtít odporovat tomu, co se stalo tak jako při všech regentstvích před regentstvími obou posledních královen, jejichž zvláštní případ si u každé z nich vyžádal formu, jakou nabyla; že ta forma je příliš nová a příliš odlišná od formy všech časů, než aby měla sílu ji změnit pouhými dvěma příklady; a že po všech neslýchaných věcech, jichž dosáhl, by se měl pečlivě vyvarovat mluvit o tom, co je podle pravidel, stejně jako o tom, co podle nich není; a bez čekání na odpověď ukončit seanci. Kdyby chtěl o téže věci mluvit první prezident, rovněž ho přerušit, říci mu, že bude parlamentu vždy projevovat veškerou úctu a vážnost, kterou si zaslouží, ale že nikdy neuvěří, že by spravedlnost a moudrost sboru vyžadovaly, aby to bylo na úkor práv jeho rodu a práv těch, na něž se obrátil, ani že by sbor mohl tvrdit, že dva jediné a moderní příklady předepisují pravidlo, které až dosud celý dávnověk neznal; a rovněž ukončit seanci; při vstávání přelétnout pohledem všechny přítomné a dát se následovat všemi pairy, kteří mají stejně jako korunní hodnostáři zájem hájit to, co se s nimi stalo. Kdyby král učinil nějaká ustanovení, dodat, že bude vždy chovat veškerou úctu k památce krále a ke všem jeho přáním všechny ohledy, nakolik mu to bude možné, ale že všechna staletí učí, že veškerá osobní autorita králů končí s nimi, že nemají žádnou moc nad regentstvím, při němž si nikdo nemůže ze svého rodu brát záminku k podílu na autoritě; že by se provinil proti tomu, co dluží sám sobě, kdyby strpěl, aby jeho čest, jeho věrnost k osobě krále, jeho oddanost dobru státu zůstaly v podezření, a to jeho vlastním doznáním, kdyby se podrobil ustanovením vnuknutým ctižádostí toho, kdo chtěl využít slabosti věku a blížící se smrti; že tak moudrá a užitečná ustanovení Karla V. a Ludvíka XIII. neměla žádný účinek; že ustanovení Ludvíka XIV., který byl velmi vzdálen okolnostem, jež tyto dva velké krále přiměly k jejich učinění, tedy nemohou být hodnější úcty než jejich, ani mít trvalejší osud; zkrátka že ustanovení těchto dvou panovníků směřovala jen k udržení dobrého pořádku a klidu státu, kdežto králova by do něj mohla vnést jen zmatek, jímž není spravedlivé, aby byl stát ohrožován a trápen kvůli soukromé ctižádosti několika jednotlivců, a kvůli slepému plnění posledních králových přání ve věcech státních, když přání žádného z jeho četných předchůdců, kteří nějaká zanechali, nebyla nikdy ani na okamžik brána v úvahu a padla spolu s nimi. Po těchto slovech ukončit seanci.

Představil jsem vévodovi z Orléans, že má-li co do ctižádosti co činit s nějakým vévodou z Guise16, vévoda du Maine nemá ani stranu, ani zahraniční podporu, ani osobní vlastnosti Guisů; že je to bázlivý člověk, jemu i jeho prvnímu prezidentovi je třeba hned zpočátku imponovat; že už jen to je rozechvěje a že z velmi mála lidí, s nimiž by tento přízrak Guise mohl počítat při tom, v jaké pověsti je jeho osoba, a při veřejném rozhořčení nad vším, čeho dosáhl, se nenajde ani jeden, kdo by se s tak nenáviděnou a tak křehkou oporou odvážil pozvednout hlavu proti regentovi, jedinečnému svým rodem, jehož udatnost byla známa a který by dovedl projevit odvahu ducha, již jsem mu radil, a pevnost, která by byla jeho spásou a založila by jeho slávu a jeho celou a pokojnou autoritu po celou dobu jeho regentství. Že parlament, obratný ve využívání všeho, ale nemaje nikoho na své straně kvůli zájmu pairů a korunních hodnostářů, kteří by se cítili zavázáni ctí tím, co se s nimi ráno ve Versailles stalo ohledně regentství, by brzy pocítil svou bezmoc a nesnáz co do podstaty i formy: co do podstaty, sám jediný povýšit na zákon dva nedávné příklady, které odporují všem, jež jim předcházely, a dva příklady jedinečné svými okolnostmi a souvislostmi, a tvrdošíjně prosazovat jako pravidlo ustanovení Ludvíka XIV., nenáviděná už sama o sobě, proti trvalému příkladu všech ostatních podobných ustanovení, z nichž ani jedno nemělo sebemenší účinek, ačkoli byla tak moudrá a tak nutná; co do formy, kvůli jeho nepříslušnosti, kterou sám uznal, radit se, tím méně o čemkoli rozhodovat ve státních věcech jinak než s pairy, jejich přítomností a spoluúčastí, a když jsou k tomu povoláni králem, nebo za nezletilosti regentem; a jestliže se parlament v dobách nepokojů, stržen proti dvoru, někdy pokusil vměšovat do státních či vládních záležitostí, bylo to vždy jen prostřednictvím a ve stínu přítomnosti pairů a někdy korunních hodnostářů, které posílal zvát, aby přišli zaujmout svá místa — čehož se v tomto případě nebylo třeba obávat, protože pairové a korunní hodnostáři by měli zájem nepropůjčit se záměru zničit své právo, nakolik to na nich záleží, i své dílo, a podřídit obojí soudcům, kteří na to žádné právo nemají; že pokud jde o některé z nich, kteří by se ve velmi malém počtu ocitli jmenováni v ustanoveních, závist velkého počtu těch, kdo by v nich žádný podíl neměli, by jim zabránila propůjčit se k obhajobě tohoto ustanovení a výbojů parlamentu proti nim samým, tím méně, až by jim vyhlášení rad, aniž by byl kdokoli jmenován, ukázalo daleko větší počet významných míst k obsazení a k nástupu po uprázdnění, než by jich zřídila králova ustanovení; naděje by je všechny ještě zdržela a volba by je k němu definitivně připoutala. Konečně, že stížnosti parlamentu ovšem očekávám, ale že budou tak podobné těm, které vznesl při zletilosti Karla IX. a výkladu zákona Karla V. v rouenském parlamentu, že počítám i s tím, že jejich účinek a konec budou zcela stejné, což o to více zmenší jméno, vliv a autoritu parlamentu ve prospěch moci regenta a učiní tento horlivý sbor o to zdrženlivějším ve výbojích.

Připojil jsem podrobný výčet pairů a korunních hodnostářů, který ho musel dobře uklidnit, nehledě na smýšlení, jež tehdy vládlo a bylo tak málo příznivé levobočkům, a tudíž i ustanovením, jež by král mohl učinit jedině v jejich prospěch. Byl jsem toho názoru, aby si vévoda z Orléans ve všem, co by se nijak netýkalo státu ani vlády, učinil čest tím, že by těmto královým ustanovením plně vyhověl — ne jako něčemu, co je zákonem a co je nutno dodržovat, nýbrž z dobrovolné a slušné úcty, z vlastní autority, a aby se vyhnul podlosti zasazovat rány mrtvému lvu. Ze stejného důvodu jsem byl toho názoru, aby paní z Maintenon i její Saint-Cyr plně užívaly všeho, co by pro ně tato ustanovení učinila, a kdyby tam nic nebylo, aby jí byla ponechána úplná svoboda odejít, kam by chtěla, a aby jí nebylo odepřeno nic peněžitého, co by si přála. Od této téměř osmdesátileté víly už nebylo čeho se bát; její mocná a zhoubná kouzelná hůlka byla zlomena, stala se opět starou Scarronovou. Ale soudil jsem také, že kromě svobody a osobních peněžitých záležitostí je jí třeba pečlivě odejmout a odepřít veškerý vliv a jakoukoli vážnost. Zasloužila si od státu i od vévody z Orléans mnohem horší.

Mezi těmito opatřeními jsem nezapomněl na ta, která — ať už král nějaká ustanovení učinil, nebo ne — musela vnuknout opatrnost. Šlo o to zajistit si pluk gardy, což bylo s vévodou z Guiche za peníze velmi snadné. Contades, který vévodu ovládal a měl navíc velký vliv v pluku, byl čestný muž a dobře smýšlející, a já jsem se už dávno snažil získat Villarse17, který byl s Contadesem jedno tělo a jedna duše a měl osobní vliv na vévodu z Guiche. O těchto dvou mužích jsem už mluvil. Zajistit si Reynolda, plukovníka pluku švýcarské gardy, prvního a nejvlivnějšího muže tohoto sboru, který jej vedl, velmi čestného člověka a v skrytu nespokojeného s jhem vévody du Maine; připoutat k sobě Saint-Hilaira, který měl v dělostřelectvu totéž postavení jako Reynold u Švýcarů; a nezanedbat d’Argensona. To vše bylo uděláno, a tím se nebylo čeho bát v Paříži, ani parlamentu, který by se ocitl obklopen plukem gardy, až by tam regent šel. V provinciích nebylo co dělat; nikdo tam neměl autoritu, všechny byly rozhořčeny velikostí levobočků a neodvážily by se hnout. Pokud jde o hranice, du Bourg, který velel v Alsasku, byl čestný muž, bez dvorských vazeb, chtěl maršálskou hůl, kterou si dobře zasloužil a která by mu mnohem přirozeněji přišla od regenta než skrze nepokoje; a podobně se to mělo se záměry a postavením ostatních předních velitelů na hranicích. Zbývalo tedy jen mít odvahu, vytrvalost, chladnokrevnost, vystupovat s jistotou, dobrotou, ale pevně, a jít klidně a se vztyčenou hlavou, jakmile králova smrt otevře tuto velkou scénu.

Snadno jsem si všiml, že vévodu z Orléans trápí, že nachází tolik zřejmosti v důvodech, jimiž jsem podpíral svůj návrh obejít se při jeho regentství bez parlamentu. Při různých rozhovorech, které se o tom vedly, mě často přerušoval; připouštěl, že mám pravdu, ale nedokázal ani můj názor vyvrátit, ani se k němu přiklonit, ačkoli ho nezavrhoval. Aby ho mohl s užitkem přijmout, potřeboval by víc síly, rozhodnosti a vytrvalosti, než do něj vložila příroda, víc schopnosti vystupovat s autoritou, právem a jistotou sám ze sebe, přímo na místě, tváří v tvář lidem a bez cizí pomoci, než kolik v něm bylo. Spokojil jsem se s tím, že jsem mu opakovaně vštěpoval, co si myslím, a důvody, proč se chovat tak, jak si myslím, aniž bych na něj naléhal víc, než kolik dokázal unést. Jeho nedůvěra, která neznala mezí, mě v těchto mezích zastavila. Zdálo se mi, že přichází na pomoc jeho slabosti a že — aby si ji zakryl sám před sebou — se přesvědčil, že ho chci využít z nenávisti k parlamentu kvůli aféře s čepicí a uplatnit právo pairů na regentství proti moderní uzurpaci ze strany parlamentu. Zkušenost s tím, co se tam stalo při jeho regentství, ho přiměla litovat svých podezření a toho, že se nechal strhnout lidmi málo věrnými, jimž jeho slabost nahrála a kteří ho uvrhli do krajního nebezpečí, že se zničí dřív, než vůbec začne být, jak uvidíme na svém místě. Ti lidé byli Maisons, Effiat, dva ničemové oddaní vévodovi du Maine a parlamentu; Canillac, ovládaný Maisonsovým kadidlem, jímž se Maisons stal jeho orákulem; a snad Nocé, z nevědomosti, oslněný jménem parlamentu.

Nocé byl vysoký muž, který býval velmi urostlý, sloužil dost na to, aby si získal pověst, měl ducha a jistou kultivovanost ducha a půvab, když se chtěl zalíbit. Měl dosti značný majetek a nebyl ženatý, protože si cenil svobody nade všechno. Vévoda z Orléans ho dobře znal, protože byl synem Fontenaye, který býval jeho podvychovatelem, a zalíbil se mu nenávistí ke každému donucení, svou zcela epikurejskou filozofií a příkrostí, která — když nepřecházela v hrubost, k čemuž docházelo dosti často — byla občas zábavná pod maskou upřímnosti a svobody; jinak dosti poctivý světák, ovšem velmi uzavřený. Byl velmi daleko od toho, aby se přizpůsoboval každému, byl velmi líný, ničím se neomezoval, nic si neodpíral. Podnebí, roční období, vzácné lahůdky, které se daly najít jen v určitých dobách a v určitých provinciích, společnosti, které se mu líbily, někdy milenka nebo zdravé ovzduší ho lákaly sem a tam a zdržovaly ho tam celá léta a někdy i déle. Jinak zdvořilý, chtěl zůstat na svém místě, nestaral se o nic než o trochu peněz — aniž by byl příliš chamtivý —, aby je mohl volně rozhazovat na všechny své rozmary, jichž měl plno všeho druhu a z nichž žádnému nikdy neodolal. To vše se vévodovi z Orléans líbilo a získalo mu u něho přátelství a vážnost. Byl jedním z těch, s nimiž se vídal pokaždé, když jel do Paříže, pokud tam Nocé sám byl; s nikým z nich jsem neměl ani styky, ani známost, protože jsem se s vévodou z Orléans v Paříži nikdy nestýkal a tyto osoby nikdy nejezdily do Versailles. Ani od začátku regentství jsem s nimi neměl o mnoho víc styků. Jejich údělem byly večeře a zábavy regenta, mým záležitosti, bez jakéhokoli míšení s jeho radovánkami.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Spor vévodů a pairů s prvním prezidentem pařížského parlamentu, který si při vyzývání pairů k hlasování ponechával na hlavě čepici; vlekl se od roku 1681 a v letech 1714–1715 se znovu vyostřil.↩

  2. Vysvětlivka: Anna Francouzská, paní z Beaujeu (1461–1522), starší dcera Ludvíka XI., manželka Petra z Beaujeu, mladšího bratra vévody Jana II. Bourbonského; po otcově smrti (1483) řídila se svým manželem vládu za nezletilého bratra Karla VIII., ačkoli formálně regentkou jmenována nebyla.↩

  3. Vysvětlivka: Louise Savojská (1476–1531), matka Františka I., vládla jako regentka za jeho italského tažení roku 1515 a znovu 1525–1526, kdy byl po bitvě u Pavie v zajetí. Nezaměňovat s pozdější paní z Angoulême, manželkou Karla z Valois.↩

  4. Vysvětlivka: Marie Terezie Španělská (1638–1683), dcera Filipa IV. Španělského, od roku 1660 manželka Ludvíka XIV.; regentkou byla během jeho tažení v letech 1667 a 1672. Z jejích šesti dětí přežil dětství jen Monseigneur (Ludvík, velký dauphin, 1661–1711). Zemřela 30. července 1683 ve Versailles na následky hnisavého vředu v podpaží.↩

  5. Vysvětlivka: Jindřich IV. byl zavražděn 14. května 1610 v Paříži v ulici de la Ferronnerie, kde ho v kočáře probodl François Ravaillac; vrah byl 27. května 1610 popraven roztrháním koňmi. Saint-Simon tu naráží na dobové podezření, že vrah nejednal sám.↩

  6. Vysvětlivka: Jindřich II. Bourbonský, princ de Condé (1588–1646), otec Velkého Condého; roku 1609 uprchl se svou manželkou Charlottou de Montmorency, jíž se dvořil Jindřich IV., do Španělského Nizozemí a vrátil se až po králově smrti. Je to také „pan Princ“ z roku 1643 v odstavcích o regentství Anny Rakouské.↩

  7. Vysvětlivka: Karel Bourbonský, hrabě ze Soissons (1566–1612), princ krve, bratranec Jindřicha IV.; nezaměňovat s pozdějšími hrabaty ze Soissons ze savojského rodu.↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jde o dobytí Corbie Španěly roku 1636.↩

  9. Vysvětlivka: Anna Rakouská (1601–1666), dcera Filipa III. Španělského, od roku 1615 manželka Ludvíka XIII., matka Ludvíka XIV. a Filipa, vévody z Orléans (Monsieura, † 1701); v letech 1643–1651 regentka za nezletilého Ludvíka XIV. Zemřela 20. ledna 1666 v Paříži na rakovinu prsu.↩

  10. Vysvětlivka: Monsieurem je tu Gaston Orleánský (1608–1660), mladší bratr Ludvíka XIII., nikoli pozdější Monsieur, bratr Ludvíka XIV. († 1701). Po Frondě žil vykázán v Blois, kde roku 1660 zemřel.↩

  11. Ediční poznámka: Ludvík XIII. zemřel 14. května 1643 v Saint-Germain-en-Laye; lit de justice, na němž byla Anna Rakouská prohlášena regentkou s plnou mocí, se konal až 18. května, nikoli druhého dne ráno.↩

  12. Vysvětlivka: Giulio Mazzarino, kardinál Mazarin (1602–1661), Richelieuův nástupce, první ministr za regentství Anny Rakouské a v prvních letech vlády Ludvíka XIV.; za Frondy musel dvakrát (1651 a 1652) odejít z Francie. Zemřel po dlouhé nemoci 9. března 1661 ve Vincennes.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Concini, známý spíše pod jménem maršál d’Ancre.↩

  14. Vysvětlivka: Latinsky „aby bylo známo“: formule registrace, jejímž jediným účelem bylo uvést akt ve známost soudům, aby se jím při rozhodování řídily.↩

  15. Vysvětlivka: Karel IX. (1550–1574) nastoupil na trůn v prosinci 1560 v deseti letech a vládu za něho vedla jeho matka Kateřina Medicejská, vdova po Jindřichu II. Zletilým byl prohlášen 17. srpna 1563 v rouenském parlamentu, tedy ve čtrnáctém roce věku.↩

  16. Vysvětlivka: Jindřich I. Lotrinský, vévoda z Guise (1550–1588), vůdce katolické Ligy, jehož moc a ctižádost ohrožovaly samotného krále; z rozkazu Jindřicha III. byl 23. prosince 1588 zavražděn na zámku v Blois.↩

  17. Vysvětlivka: Contades a Villars byli důstojníci pluku francouzské gardy, jehož plukovníkem byl vévoda z Guiche (Villars jako pomocný major); tohoto Villarse nelze zaměňovat s maršálem z Villars.↩