Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola jedenáctá

Nástupnictví, listiny „brevet de retenue“ a úřady, jež je třeba vyplatit. — Důvody a způsob, jak to provést, a rozmnožení odměn, které je třeba opatřit. — Navrhovaná daň nijak neodporuje svolání generálních stavů, jemuž je naopak příznivá. — Další vyplácení postupně v budoucnu. — Žádné čekatelské milosti. — Uprázdněná místa obsazovat ihned. — Oprava cest vojskem. — Vnější vystupování krále, hodné napodobení a velmi užitečné; a osobní chování.

Už velmi dlouho jsem měl v hlavě jeden nápad, který jsem chtěl prozkoumat a zjistit, zda je proveditelný, když jsem začal pozorovat, jak králi ubývá zdraví. Udělal jsem si o tom v La Ferté rozbor, při němž jsem si vzal na pomoc lidi zběhlejší v počtech, než jsem byl já, aniž bych jim prozradil, k čemu to směřuje, a poznal jsem, že v tom je dost látky. Šlo o toto: chtěl jsem učinit vévodu z Orléans pánem všech hlavních dvorských úřadů, jak se budou postupně uprazdňovat, i jiných, o nichž promluvím dále, a dopřát mu u krále tu čest, že mu je k jeho zletilosti připraví volné. Nebylo už skoro žádného, který by nebyl zatížen nástupnictvím nebo vysokou listinou „brevet de retenue“, jež vedla k témuž. Tím se úřady staly dědičnými. Kdo žádný neměl, nemohl v něj doufat; král neměl o čem rozhodovat. Synové, kteří nastupovali po otcích, dostávali najisto, buď hned, nebo zakrátko, tutéž listinu „brevet de retenue“; a jestliže se náhodou jednou za dvacet let nějaký úřad k obsazení naskytl, dělo se to tak, že nástupce zaplatil částku z listiny „brevet de retenue“ a hned nato dostal listinu stejnou. Tato milost mu sice umožnila sehnat celou cenu úřadu, ale úroky z této půjčky se přinejmenším rovnaly služnému z úřadu, takže úřad zastával na vlastní náklady a často se na něm zruinoval. Chtěl jsem tedy všechny tyto listiny „brevet de retenue“ vyplatit. Byla by to nečekaná milost pro ty, kdo je měli: zbavila by je jistiny, která na nich vázla jako zástava, a ponechala by jim volné a čisté požívání jejich služného.

Všechna vděčnost tolika významných lidí by připadla vévodovi z Orléans, který by po celou dobu svého regentství měl volnou ruku při obsazování uprázdněných míst a k zletilosti by ji předal králi. Podstatnou podmínkou však bylo učinit si neměnným zákonem nikdy nedávat ani nástupnictví, ani listiny „brevet de retenue“, ať z jakéhokoli důvodu. Každý by pak doufal a choval by se tak, aby svou naději posílil, a zmizela by ta nepřístojnost, že děti zastávají první úřady a že přesycení mladíci je zneucťují svým chováním, opřeným o skvělé postavení, které jim nemůže uniknout a které jim nenechává ani strach, že něco ztratí, ani touhu něco získat. Lidé se totiž skoro všichni dají mnohem lépe vést nadějí a závislostí než vděčností a jinými ohledy; proto bylo toto vyplacení ještě mnohem užitečnější pro regenta, který by jím získal obojí.

Totéž jsem chtěl udělat, a ze stejných důvodů, s guvernérstvími provincií, u nichž nešlo o velkou částku, i s jejich generálními místodržitelstvími, která mi ležela na srdci ještě víc. Tady je důvod mé zvláštní náklonnosti. Počet generálů v těch nepřetržitých válkách přerostl všechnu míru, a to tou ohavnou metodou hromadného povyšování podle pořadí v seznamu. Zároveň téměř žádné odměny; takže bylo vidět polní maršály a spoustu brigádních generálů, jak žádají a s radostí přijímají – a ne vždy dostávají – místa, jimiž se před touto záplavou cítili špatně odměněni velitelé praporů starých pluků. Guvernérství pevnosti s patnácti nebo šestnácti tisíci livrů důchodu, když se z něj vytěží všechno, a obvykle s povinností sídlit na místě, je vše, v co může dobrý a zasloužilý generálporučík doufat. Dobrých a průměrných guvernérství není příliš mnoho; takže mnoho generálporučíků čeká dlouho a někteří je nedostanou nikdy, a přece je to vše, v co mohou doufat. Velkokřížů Řádu svatého Ludvíka je velmi málo, a ať byly řetězy Řádu Svatého Ducha sebevíc znevažovány rozdáváním kdekomu, za takové odměny se dávají jen zřídka a obživu neposkytují. Chtěl jsem proto vyhradit všechna generální místodržitelství provincií za odměnu generálporučíkům a královská místodržitelství provincií1 polním maršálům, což by spolu s guvernérstvími pevností, která jim k tomu slouží dodnes, stačilo na všechny, při dodržení zásady, aby nikdo nikdy neměl obojí. Nic přirozenějšího, vhodnějšího ani užitečnějšího pro skutečnou službu králi a pro provincie než tento druh odměny, který by velmi malá guvernérství pevností a pevnůstek i všechna štábní místa v pevnostech ponechal brigádním generálům a onomu velkému počtu důstojníků tolik hodných odměny. Chtěl jsem, aby tito generální a královští místodržitelé provincií svůj úřad skutečně vykonávali, a tak vrátit meči lesk a autoritu, a přitom zkrotit a pokořit intendanty provincií a celou tu záplavu pokladníků Francie2, élus3, drobných soudců, lidí z ničeho, zbohatlých a zpychlých, kteří jsou pod intendanty tyrany provincií, ustavičným kladivem na šlechtu a metlou lidu, jejž vysávají.

Nic není nepřístojnějšího než způsob, jakým byla tato generální a královská místodržitelství provincií obsazována. První se stala dědičným majetkem držitelů; často to byly děti, téměř vždy osoby stejně neschopné. Druhá, dědičná podle dosti nového ediktu o jejich zřízení, byla obsazena skoro jen lidmi, kteří buď vůbec nebyli šlechtici, nebo jen stěží, a kteří se za své peníze hnali za tímto titulkem, aby se jím trochu přeomítli. Vyplatit jedny i druhé znamenalo odstranit figurky většinou směšné a dosadit místo nich zásluhy, statečnost, věk, vystupování, zvyk velet, a zároveň si takovým a tak četným určením odměn oddat celé vojsko. Prostředkem k tomu byla tichá daň uvalená na finančníky. Zkušenost už musela každému zošklivit mimořádné soudní komory4. Peníze a protekce v nich zachrání všechny velké boháče, kteří se nestali naprosto nenáviděnými, a i z těch se jich mnoho vyváže. Šikanuje se jich, aby se obohatil protektor; sňatky, které s nimi urození lidé z bídy uzavřeli, jich vysvobodí ještě velký počet; i prostřední finančníci mají své prostředky, jak uniknout; daně, vyměřené jen pro formu, se dočkají prominutí a snížení; jedním slovem mnoho hluku, který ničí úvěr, jehož je zapotřebí, dokud finance zůstanou na tom základě, na jakém jsou; velké náklady, které platí král; hojnost milostí napravo i nalevo na úkor nešťastníků; a nakonec pro krále žádný zisk, anebo tak nepatrný, že se člověk stydí to přiznat. Místo tak zhoubné metody pošeptat těm lidem do ucha, že je nikdo nechce připravit o úvěr, ani trápit, ani vytahovat jejich záležitosti na světlo, ale že zase nikdo není slepý k jejich přemrštěným ziskům; že je rozumné, aby z nich pomohli králi, a ať se nevystavují přísnému zacházení místo vděku, který si získají, když to udělají ochotně, a čímž si zároveň připraví cestu, jak zaplnit část mezery, kterou si sami způsobí; ujistit je, že co se od nich žádá, zůstane v tajnosti, aby to nepoškodilo jejich úvěr a pověst; předložit každému z nich umírněné návrhy přiměřené tomu, co se dá rozumně vědět o jejich ziscích; rozdělit mezi ně listiny „brevet de retenue“ a generální místodržitelství provincií po podílech podle toho, na čem by se s nimi ujednalo, a s krátkou lhůtou k předložení rezignací a kvitancí; a kdyby si někteří z nich vedli drze, zakročit proti nim vojensky, jako Turek proti Maurovi, a náhle, bez slitování, pro výstrahu ostatním.

Pokud jde o ty, kdo tyto úřady zastávají – a našlo by se mezi nimi několik, které by stálo za to ponechat až do uprázdnění –, mluvit s nimi zdvořile, ale dát jim najevo, že se žádá poslušnost. Co se týče královských místodržitelství, kde by se snad našlo jen velmi málo lidí k ponechání: když se jim oznámí, že dědičnost už neplatí, většina z nich by byla takového druhu, že by mezi nimi a obecními úřady, zřízenými stejným způsobem a za posledních mírů zrušenými a vůbec nebo jen velmi málo vyplacenými, nebyl velký rozdíl. Jaké srovnání mezi nespokojeností vyplacených a zrušených držitelů těchto úřadů a jásotem všech vojsk, jež by si vévoda z Orléans oddal skutečností i nadějí tohoto rozmnožení krásných odměn, od prvního generálporučíka až po posledního praporečníka a korneta, protože tak velký počet různých odměn by mnohem snáze uvolňoval místa v čele útvarů a dával by oprávněnou naději konci řady postoupit dříve a dojít až nahoru; a jaká jistota a jaká snadnost po celou dobu regentství; a jakou vážnost by si potom tento princ získal tím, že by si takto připoutal celý dvůr a celé vojsko všech hodností a navíc je těmito pevnými nadějemi uvedl do své závislosti! Říkám až po posledního korneta: tady je důvod.

Když jsem vévodovi z Orléans navrhoval vše, co bylo v tomto oddíle vyloženo, upozornil jsem ho, že všechny odměny pod úrovní generálů jsou jen pro pěchotu, která je páteří státu, a že také mají připadat jen jí, protože jízda pevnostem nerozumí; že zároveň se s jízdou zacházelo příliš špatně od té doby, co krajní nouze vedla k omezení dobrých zimních ubytování a tisíce jiných vedlejších výhod, které sice nebyly podle předpisů, ale před nimiž pan z Louvois a po něm jeho syn5 zavírali oči kvůli blahobytu nezbytnému k udržování krásné jízdy a k nahrazení odměn, o něž skoro všichni důstojníci přicházejí, když odcházejí ze služby, protože odměny spočívají jen ve vzácných a skromných penzích; a že tento prostředek nebyl nákladný, jako by bylo zvýšit jim žold. Navrhl jsem proto vévodovi z Orléans, aby si učinil neměnným pravidlem omezit pěchotní důstojníky na štábní místa v pevnostech, která jim už vyšší důstojníci nebudou uchvacovat, a na co nejskromnější podíl milostí z Řádu svatého Ludvíka, všechny ostatní vyhradit jízdě a dragounům, a stejně tak všechny výsluhové penze, které by král byl s to udělovat, aniž by už jedinou dostala pěchota; tím by touto látkou a touto nadějí zabránil, aby čelní důstojníci těchto pluků odcházeli z nudy, z nechuti, ze strachu, že se dočista zruinují – což je nešvar, který tyto útvary neustále obměňuje a zbavuje je zkušených a schopných důstojníků.

Zároveň jsem na něj naléhal, aby pamatoval, nakolik to finance unesou, na obnovu námořnictva, na němž v království ohraničeném dvěma moři závisí veškerá bezpečnost a prosperita jeho obchodu a kolonií, který je zdrojem hojnosti; je to věc, jejíž nutnost a důležitost roste tou měrou, jak dlouhý vnitřní mír Anglie, mír za celé trvání této monarchie dosud neslýchaný, jí umožnil pokrýt všechna moře svými loďmi a diktovat na nich zákon všem ostatním mocnostem, zatímco byla doba, kdy král sváděl s Anglií a Holandskem, spojenými proti němu, zápas o vládu nad mořem a měl na něm úspěchy a vítězství. Ze stejného důvodu zvýšit soutěživost tím, že se už napříště nestrpí, aby si viceadmirálové, kteří se stanou maršály Francie, podrželi viceadmirálství, protože se tím ocitají v nejvyšší vojenské hodnosti, jež velí všem, takže toto rozdělení by posunulo nahoru všechny; a určit také odměny, o něž je námořnictvo téměř úplně připraveno, tím, že se mu vyhradí guvernérství všech přístavů a všechna jejich štábní místa, což by navíc odstranilo tisíc nesnází ve službě a nekonečné hašteření mezi pozemními a námořními důstojníky.

Vrátil jsem se pak ke dani a řekl jsem vévodovi z Orléans, že tento podnik není nijak v rozporu s mým návrhem svolat generální stavy6, protože jejich svolání mělo sloužit jen k tomu, aby se zveřejnil tísnivý stav, v němž zastal finance, a aby se jim ponechala volba prostředků a pořádku, které by uznaly za vhodné zavést. Že ať by se uvažovalo o jakékoli dani prostřednictvím mimořádné soudní komory nebo jakoukoli jinou cestou, nemohla by splnit ani jeden z těchto dvou cílů; a že ta, kterou by uvalil on, se také nedotýká ani jednoho, ani druhého, takže bude vždy možné po pravdě říci stavům, že v očekávání jejich shromáždění a jejich porady jen pokračoval ve způsobu správy, jaký ve financích zastal, aniž by cokoli měnil, aby jim ponechal všechno nedotčené. Dodal jsem, že nevidím příznivější příležitost provést a urychlit daň, jak jsem ji navrhoval, než okamžik, kdy se svolání stavů poprvé zveřejní, aby finančníci dostali strach, že budou vydáni na milost a nemilost stavům, a aby byli ujištěni, že zaplatí-li před jejich prvním shromážděním, budou chráněni před jejich nenávistí, jejich pomstou a vším, čeho se mají tolik důvodů obávat; to by byla ta nejmocnější a nejnaléhavější pohnutka, aby povolili a rychle zaplatili. Můj záměr do budoucna, jehož důležitost a vhodnost jsem vévodovi z Orléans dal pocítit, byl najít způsob, jak postupně vyplatit všechny jízdní, pěší a dragounské pluky, aby se z nich navždy odstranila prodejnost, která zavírá dveře ke každé vojenské hodnosti tomu, kdo na ni nemá, a aby králi zůstalo volné nakládání s nimi. Francie je jediná země na světě, kde jsou úřady koruny, dvorské a vojenské úřady i guvernérství na prodej; nevýhody tohoto obyčeje, stejně zhoubného jako jedinečného, jsou nekonečné, a zrušit jej není úkol nijak nezměrný. Pokud jde o ostatní druhy úřadů, bylo by chimérické vážně pomýšlet na odstranění jejich prodejnosti, tak širé je to moře, ale je velmi důležité nepromeškat příležitosti uvolnit úřady prvních prezidentů a generálních prokurátorů parlamentů, účetních komor a daňových dvorů, aby jimi král mohl volně disponovat.

Nezapomněl jsem také vévodovi z Orléans připomenout, s jakým oprávněním se král stal tak nepovolným v koadjutorstvích7 biskupství a opatství, že už je dlouho nebylo vidět – pro nešvar ctižádosti příbuzných a tak častý nešvar neshod, které vznikaly mezi držiteli a koadjutory; připomněl jsem mu, jak spravedlivě král litoval své povolnosti, když dovolil koadjutorství v Cluny, a jak se on sám, i král, až bude zletilý, musí vystříhat kdy se komukoli zavazovat k něčemu, co není uprázdněno; a jak je užitečné, u církevních míst stejně jako u všech ostatních, sestavit si přehled těch, které je podle vlastního mínění třeba umístit, podle stupňů a tříd, aby mohl sám vybrat nástupce na místo, jehož držitel hrozí brzkým koncem, nebo o jehož smrti se dozví, aby nebyl vydán napospas žadatelům, někdy lidem, které nechce odmítnout, a mohl ihned o uprázdněném místě rozhodnout, dát je sám, získat za to vděk a nenechat si je vyrvat s malou nebo žádnou vděčností, a tím méně s vlastní volbou. Připomněl jsem mu velmi spravedlivý svědomitý ohled, který přiměl krále zbavit prodejnosti úřady jeho almužníků, protože byly otevřenou cestou k obročím a k prelaturám, a péči, kterou si má uložit, aby ji tam nenechal vrátit; kdyby v tom nebyl důsledný, vzalo by se mu to mnohem víc za zlé kvůli nevázanosti jeho dosavadního života, která by ho vedla k tomu, že by nedbal ani na ona předměstí simonie, jež král tak svatě odstranil.

Mluvil jsem s ním také o otřesném stavu, do něhož se nechaly upadnout cesty po celém království, zatímco každá generalita platila tak vysoké částky na jejich opravu a údržbu, a že když se z nich něco použilo, polovina zůstala v kapse podnikatelů, kteří ještě odváděli velmi špatnou práci, jež nic nevydržela; že tato věc je nanejvýš důležitá pro vnitřní obchod království, který na mnoha místech zcela přerušovala pro nedostatek mostů a hrází, jichž chybělo bez počtu a které nutily k dlouhým zajížďkám, což spolu s dvojnásobným a trojnásobným počtem koní k tažení vozů po rozbitých cestách, kde neustále uvázly v blátě a lámaly se, působilo trojnásobný náklad, který, nepočítaje námahu a práci, odrazoval i ty zámožnější a přesahoval síly všech ostatních; že španělské neboli dobyté Flandry, Alsasko, Lotrinsko, Franche-Comté a Languedoc mu dávají příklad, který je třeba následovat a který si zaslouží, aby srovnal pohodlí a zisk, jež z toho mají tyto provincie pro obchod všeho druhu, se škodou, kterou trpí celý zbytek království. Že k tomu je snadné v plném míru rozmístit vojska po království a použít je k opravě cest; že by v tom vojsko našlo blahobyt, který by nestál ani osminu toho, co by se vydalo jakýmkoli jiným způsobem; že důstojníci by tam dohlíželi na práci pilnou, ustavičnou, a přece rozvrženou tak, aby vojsko příliš neunavovala; že inženýři, kteří by byli pověřeni prohlídkami těchto prací, a důstojníci, kteří by jim byli svědky, by drželi podnikatele zkrátka co do kvality a pevnosti díla, stejně jako co do nedovolených zisků řemeslníků, kteří by tam byli zaměstnáni, a co do šejdířství sekretářů a sloužících intendantů a často i intendantů samých, co do jejich nedbalosti a nadržování; a že za čtyři roky a za velmi málo peněz, které by navíc šly ve prospěch vojsk, by cesty byly krásné, dobré a trvanlivé.

Pokud jde o mosty, že není těžké pořídit si přehled těch, které je třeba postavit znovu nebo opravit; určit na to, co by se dalo, aby se to dělalo postupně, počínaje nejnutnějšími, a vybrat inženýry s nejlepší pověstí poctivosti a znalosti staveb, aby byli s autoritou přítomni zadávání prací, jež by prováděli intendanti, a drželi podnikatele zkrátka co do kvality, pevnosti a rychlosti prací, které by převzali; ale že k tomu všemu je třeba soustavnosti a pevnosti a odhodlat se k okázalým trestům pro každého, kdo by si je zasloužil, aniž by ho před nimi mohl ochránit jakýkoli ohled; že beztrestnosti, která dohnala opovážlivost až na vrchol, je třeba přičíst ohromné krádeže, které ochuzují krále, ruinují lid, působí všude tisíce nepořádků a obohacují ty, kdo se jich dopouštějí, mnohé z nich se vztyčenou hlavou, neboť jsou si jisti, že z toho nic nebude, díky protekci, kterou mají, a často placené, anebo i díky vlastní vážnosti a tomu, kým sami jsou; a jestliže jednou za dvacet let dojde k nějaké výstřednosti tak přehnané, že není možné nevykonat nad ní aspoň nějakou spravedlnost, nikdy nešla dál než k tomu, že se viník zbaví místa, jehož zneužil, a ten se zakrátko zachytí jiného, v nejhorším zůstane bez zaměstnání a užívá svých lupů, aniž by byl stíhán za cokoli z toho, čeho se dopustil.

Tato metoda by u cest sama od sebe odstranila jiný zlořád, rozmnožený do nekonečna: totiž že z částky určené a skutečně vybrané na tu či onu cestu člověk s vlivem, který má poblíž sídlo – intendant financí, generální nájemce daní, pokladník všeho druhu, a nejvíc ze všech ministři –, odklání tyto prostředky zčásti, někdy úplně, aby si dal udělat cesty, dlažby, silnice a mosty, které vedou jen k jejich venkovským sídlům a na jejich panství; načež už se o původním a pro veřejnost užitečném určení nemluví, a intendant, který to strpěl, v tom nachází jistou protekci, díky níž na něj ti, na nichž závisí jeho postup, hledí se zvláštní přízní. Vyprávěl jsem k tomu vévodovi z Orléans, že právě takto mocní dnešní doby, to jest lidé pera a taláru, neboť jiných už není, zkrášlili své parky a zahrady vodními plochami lemovanými kanály, vodovody a terasami, které stály nesmírně mnoho a za něž sami vydali jen několik pistolí; a že když král cestou na hon mluvil ve svém kočáře, v němž seděla vévodkyně z Berry a paní ze Saint-Simon, s paní z La Vrillière8 o Châteauneuf, kam si z Fontainebleau zajela, a ona mu vychválila tamní terasu, která je opravdu vzácné krásy nad Loirou, král suše odpověděl: „To věřím, je postavena na mé náklady a z peněz na mosty a silnice těch krajů po mnoho let.“ Dodal jsem, že jestliže si pouhý přelud státního sekretáře – neboť nic jiného ten úřad není – troufl na takový kousek, aniž by z toho cokoli bylo, čeho všeho se asi dopustili všichni ostatní státní sekretáři a vlivní lidé v úřadech, v taláru, v peru i na podřízených místech, finančníci a ti malí tyránkové v provinciích, které jsem jmenoval? To všechno se velice líbilo a bylo schváleno; a zdálo se mi, že vévoda z Orléans je rozhodnut to provést.

Neopomněl jsem ho požádat, aby si vzpomněl, kolikrát jsme se on a já mezi čtyřma očima navzájem předháněli v kritice podrobností, jimiž se král pyšnil a které ho – za přispění obratnosti, zájmu a úskoků jeho ministrů – přesvědčovaly, že všechno vidí, všechno dělá a všechno řídí sám, zatímco, zaměstnán maličkostmi, nechával unikat to velké, které se stávalo kořistí jeho ministrů, protože den má jen čtyřiadvacet hodin a čas, který se věnuje malému, se ztrácí pro velké, v němž ho nepozorovaně přivedli k rozhodnutí na tu stranu, kterou chtěli, každý ve svém revíru. Řekl jsem mu, že navzdory síle tohoto příkladu i svému vlastnímu přesvědčení se musí ustavičně mít sám před sebou na pozoru před lákadlem podrobností, jímž je zvědavost, objevování, držení lidí na uzdě, snadné blýsknutí se ve vlastních i cizích očích důvtipem, který proniká tolika různými oblastmi, potěšení vynikat s malou námahou, cítit, že je člověk pánem a že stačí jen poroučet; kdežto velké věci poroučejí vám, nutí k úvahám, ke kombinacím, k hledání a vedení prostředků, zaměstnávají celou mysl, aniž by ji bavily, dávají pocítit bezmoc autority, což ponižuje místo toho, aby to lichotilo, napínají pozornost k hledání a sledování toho, co může přinést úspěch, o nějž se usiluje, a dávají pocítit chyby, jichž se člověk dopustil, i neklid, jak je napravit; takže nic není uspokojivějšího než podrobnosti, které jsou všechny po ruce panovníkovi, ale které mu nepřinášejí nic než vítr, protože jsou údělem podřízeného, jenž pod jeho obecnými rozkazy o nich ví víc než on; a nic není namáhavějšího a méně lichotivého než práce ve velkém, na jejímž úspěchu závisí prosperita záležitostí a sláva a pověst panovníka, který se jí věnuje, protože nemůže být údělem nikoho jiného, a který v ní uspěje. Ne že by se měly všechny podrobnosti přenechat druhým; je třeba se jim věnovat a dávat si o nich podávat zprávy tak, aby se všechno udrželo v pořádku a v pohotovosti, aniž by si však člověk namlouval, že je to tak dokonalé, že nic neunikne, protože si nemá předsevzít nemožné; ale zabývat se jimi tak, aby se jim věnovalo jen velmi málo času – krátkého, drahocenného a stále prchajícího –, který má být přednostně věnován tomu nejdůležitějšímu, a ve zbytku se spokojit s obecným vedením; především pochopit, že když člověk nemůže stačit na všechno, nezbývá než důvěřovat těm, které si vybral pro běžné věci, a často i v mnohem víc; že tato důvěra povzbuzuje a burcuje čest i oddanost, na rozdíl od nedůvěry, která slouží jen k tomu, že je člověk klamán, k odrazování, k znechucování a často k tomu, že si druzí předsevezmou ho klamat, protože si to panovník svou nespravedlivou nedůvěrou zaslouží.

Zapřísahal jsem ho také, aby se naprosto zbavil onoho ducha intrikaření, který nasál od dětství na dvoře Monsieura a který pak živil zvyk stýkat se s ženami a mylná představa, že rozeštváváním jedněch s druhými lépe věci odhalí a bude lépe obsloužen; neboť za jeden případ, kdy se to podaří u lehkomyslných lidí nebo díky nečekanému výbuchu hněvu, klame to panovníka bez ustání právě tím, čím se z něj stane naivka, jakmile se pozná, že užívá tohoto nízkého úskoku, který od něj odhání jeho pravé služebníky a zavírá jim ústa a z ostatních mu dělá nepřátele. Ne že by nebylo třeba ve všem míry, zvláště mezi odevzdáním se lidem a ostražitou nedůvěrou. Tam vede mysl zdravý rozum, znalost lidí, zkušenost, souvislost věcí a záležitostí. Uzavřít se donášení, zvláště anonymním udáním, to jest šejdířům, mít oči otevřené na všechno, ale s klidem, v duchu probírat zdání, která se tak často ukazují klamná; přesvědčí-li zkoumání, že je důvod jít do hloubky, udělat to opatrně a jemně; nevyjde-li nic najevo, mít se na pozoru před hanbou a někdy i zlostí, že se člověk mýlil; narazí-li se naopak na skutečnou nevěrnost nebo nebezpečnou neschopnost, zbavit se dotyčného bez prodlení a nesmlouvavě, více či méně šetrně podle povahy věci, stejně tak aby se zbavil nebezpečí, jako aby to sloužilo ostatním za příklad; neboť – k tomu se stále vracím – hyneme ve všem kvůli beztrestnosti. Na celém tomto posledním bodě jsem často trval, protože jsem znal povahu vévody z Orléans.

Řekl jsem mu také, že si musí neméně připomenout, že když jsme si v našich rozhovorech často dovolovali volné řeči o králových podrobnostech, shodli jsme se zároveň na jedné z jeho největších předností, k jejímuž napodobení je třeba vést jeho nástupce a jíž jsem si vášnivě přál, aby se on, který se měl stát jeho obrazem, chtěl s vynaložením úsilí přizpůsobit. Touto tak užitečnou předností je stálá důstojnost a ustavičná pravidelnost jeho vnějšího života. První poskytovala v každé chvíli, kdy mohl být viděn, majestátní důstojnost, která naplňovala úctou; druhá řadu dnů a hodin, kdy, ať byl kdekoli, stačilo vědět, jaký je den a kolik je hodin, a člověk věděl i, co král dělá, aniž by se kdy cokoli měnilo, leda v tom, jak trávil hodiny venku, buď na honech, nebo na prostých procházkách. Je k nevíře, kolik tato přesnost přinášela jeho službě, lesku jeho dvora, pohodlí, s nímž se mu dalo dvořit a s ním mluvit, měl-li člověk jen málo co říci, kolik pořádku každému, pohodlí ve styku jedněch s druhými, příjemnosti v těch sídlech, snadnosti a rychlosti při vyřizování jeho záležitostí i záležitostí všech ostatních, ani kolik jeho stálé sídlení mimo Paříž působilo jednak blahodárný a pohodlný výběr, jednak ustavičné soustředění, díky němuž měl každý všechno po ruce a které vyřídilo víc záležitostí a poskytlo víc přístupu ke všem ministrům a všem jejich úřadovnám za jeden den, než by se vyřídilo za patnáct, kdyby byl dvůr v Paříži, kvůli rozptýlenosti obydlí a roztěkanosti toho místa.

Kromě těchto důvodů, stejně podstatných jako pravdivých, jsem měl i jiné, proč se obávat brzkého pobytu dvora v Paříži: povahu vévody z Orléans, jeho snadnost naslouchat a vydávat se napospas všem, a to i lidem, kteří jsou svým stavem a zvykem vzdáleni dvoru a kteří by ho ve Versailles nevyhledávali, nebo jen velmi zřídka a velmi nepohodlně, a byli by tam tedy mimo dosah toho, aby se mezi sebou domlouvali, kuli pikle a dotírali na něj od mnoha lidí a z různých stran – lidem neschopným ve státních a dvorských záležitostech, nevzdělaným, domýšlivým, kteří se domnívají, že mají všechno řídit; a ještě jiné společnosti, stejně nevzdělané, neméně chamtivé, s níž se sblížil při zábavách a podivných večírcích, tím nebezpečnější, čím lépe ho znala, a jejíž veškerá snaha zmocnit se ho a ovládat ho by spočívala v tom, rozptylovat ho, nutit ho promarnit všechen čas, bavit ho zesměšňováním, které je vždy snadné, a jehož nebezpečný účinek na ty, na něž by útočili, by byl zhoubný pro záležitosti i pro prince; konečně nepřístojnosti, milenky, častá opera, kam chodil ze svých pokojů po jedné úrovni9, a tisíc podobných nešvarů, skandální večeře a noční vycházky, v nichž se to všechno spojovalo.

Když jsem mu to všechno velmi obšírně líčil, řekl jsem mu, že ví, že se už velmi dlouho zdržuji toho, abych s ním mluvil o životě, který vede, protože jsem poznal, že je to zbytečné; ale že krajní nutnost, do níž ho jeho nové postavení uvede, s tímto životem skoncovat, mi otevírá ústa, abych ho prosil, aby vážně a upřímně v sobě uvážil, co by si myslel a co by se nemohl zdržet říci, kdyby byl soukromou osobou, o regentovi království, který by ve více než čtyřiceti letech vedl, a navíc se chlubil tím, že vede, život mladého osmnáctiletého mušketýra, ve společnostech často pochybných a takových, s nimiž by se lidé jistého postavení neodvážili stýkat; jakou váhu by takové chování mohlo dodat jeho autoritě uvnitř země, jeho vážnosti v cizích zemích, jeho vlivu, jakmile král začne vidět a slyšet; jaké nepříležitosti pro záležitosti, jakou nepřístojnost ve všem, jakou moc nad jeho přízní by to dávalo malým společníkům jeho zábav, jakou hanbu a jaké rozpaky jemu samému vůči francouzským i cizím osobnostem, jakou širokou bránu řečem, jaké nebezpečí opovržení a nedostatku poslušnosti, který z něj vždy plyne! Dodal jsem, že vrcholem všeho by byla bezbožnost a všechno, co by jí zavánělo; to by mu udělalo nepřítelem celý ten národ pobožnůstkářů, kleriků a mnichů, jehož nebezpečnost je krajní, a zároveň by to od něj odvrátilo poctivé lidi a ty, kdo mají mravy, vážnost a především náboženství; že by tím obrátil proti sobě onen argument libertinů, který rád opakoval a jemuž tleskal: že náboženství je chiméra, kterou vymysleli chytří lidé, aby udrželi lidi na uzdě, aby je přiměli žít pod jistými zákony, které udržují společnost, aby si u nich zjednali bázeň, úctu a poslušnost, a které je nezbytné králům a republikám k tomuto účelu, a to do té míry, že nebylo civilizovaného národa, který by nějaké neměl a jehož vláda by je pečlivě neudržovala, až po různé divošské národy, kde jejich starší a jejich rada na ně velmi přísně dbali u sebe samých i u těch, kdo je poslouchali. Že tedy musí pochopit, jaký má zájem ctít náboženství podle svých vlastních zásad a nedávat příklad bezbožnosti, který by ho učinil nenáviděným.

Na tak zásadním bodu jsem hodně trval a pak jsem mu řekl, že nejde o pokrytectví, které je jinou, velmi opovrženíhodnou krajností, ale o to, zakázat si všechny volné řeči o náboženství, jednat vážně o všem, co s ním souvisí, a zachovávat alespoň jeho vnější stránku praxí velmi snadnou, jakmile se člověk drží slupky, a to jen toho nejnezbytnějšího z této slupky; nestrpět ve své přítomnosti ani žert, ani nemístné řeči o tom a žít alespoň jako počestný světák, který ctí náboženství země, v níž žije, a nedává nijak najevo, jak málo si ho váží. Dal jsem mu pocítit nebezpečí milenky na místě, které měl zaujmout, a zapřísahal jsem ho, aby, má-li v tom ohledu slabosti, dbal na to, aby předmět ustavičně střídal, aby se nenechal chytit a podrobit láskou, která by se zrodila ze zvyku, a aby si v této bídě počínal se všemi opatrnostmi, jaké zachovávají někteří preláti, kteří si chtějí uchovat pověst hlubokým utajením své nevázanosti.

Představil jsem mu, že bude mít napříště tolik zaměstnání, a tak zajímavých, že pro něj bude snadné nezáviset už na svém těle, není-li jeho duch zkaženější než jeho tělo v tom věku, v jakém je, a že má tak naléhavý zájem dát se milovat, vážit si, ctít, uznávat a poslouchat, že to stačí, aby jeho ducha udrželo na uzdě a zaměstnalo. Že ve všech věcech je mechanika mnohem důležitější, než se zdá; že mechanika jeho dnů bude zcela sloužit pořádku v záležitostech i jeho pověsti, k tomu, aby se všechno nezhroutilo jedno na druhé a aby on sám nemyslel na zhýralost, ba ani takových zábav nelitoval. Že k tomu si musí hned zpočátku stanovit takové uspořádání dne, záležitostí, dvora a nějakého oddechu, které by bylo udržitelné a nenechávalo mu žádnou prázdnotu, a jemu zůstat věrný a pohlížet na sebe tak, jak to dělali velmi zaměstnaní královi ministři, kteří říkali, že nemají čas vybočit ani o čtvrt hodiny, a říkali pravdu a tak to i dodržovali. Nezatěžovat se příliš těžkým úkolem, jehož novost zprvu těší a který důležitost věcí dává pokládat za nezbytný, ale který člověka omrzí a který se nepozorovaně změní v mnohem méně, než je třeba, čehož se využije na úkor panovníka a co brzy uvede záležitosti do nepořádku. Varovat se také ztrácet mnoho času audiencemi, zvláště žen, které o ně často žádají kvůli velmi malým věcem, které se zvrhávají v rozhovory a žerty, které mají často cíl, jehož si panovník nevšimne, a které se pyšní jejich délkou, a mohou-li, i jejich četností. Přivyknout je, aby čekaly u Madame a u vévodkyně z Orléans na hodiny, kdy k nim chodí, a v jejich předpokoji mluvit vestoje s těmi, které mu vyjdou vstříc, dobře vyslechnout to nezbytné, pečlivě následovat vynikající zvyk zesnulého krále, který skoro nikdy neodpovídal jinak než: „Uvidím“; velmi zdvořile to utnout krátce a mimo velmi vzácné případy je nikdy nepřijímat ve věci záležitostí jinde; a zavést zvyk, že jakmile vstoupí do místnosti, kde je Madame a vévodkyně z Orléans, žádná žena si ho nevezme stranou ani k němu nepřistoupí, aby mluvila o nějaké záležitosti. Zdvořilé, ale suché odbytí prvních, ať jsou to kterékoli, které by se o takovou důvěrnost chtěly pokusit, jistě zabrání, aby se o to kterákoli odvážila. Pokud jde o muže, všichni lidé z běžné dvorské společnosti s ním budou mluvit, když bude procházet kolem, jak se to dělalo s králem, a tím se každý den mnohé vyřídí.

Členové rad, a těch je značný počet a k tomu ti nejpřednější, s ním budou moci snadno mluvit, když s ním budou pracovat a když budou vstupovat do rady; v předpokoji rady s ním budou mluvit lidé zvláštní vážnosti, s nimiž bude jednat jako s dámami. Tam také nebude mít přístup většina lidí a tam se ho bude žádat o audience s tím, že se mu dvěma slovy řekne proč. Bude na něm, aby posoudil, zda si to věc zaslouží, nebo zda se dá tam vyložit několika slovy. Obecně musí být velmi zdrženlivý v udělování audiencí, které berou mnoho času. Bude-li přesný ve vyhýbání se všem zbytečným podrobnostem, nebude-li radám slízávat smetanu a bude-li žárlivě dbát na to, aby je udržel v jejich působnosti, ukáže se, že látka audiencí bude značně zúžena. Nezapomněl jsem na péči denně navštěvovat krále, často v různých a nepravidelných hodinách, aby si udržel zvyk chodit tam v kteroukoli hodinu, aniž by to bylo něčím novým, a aby byl přijímán bez překvapení; s úctou, která by se králi líbila, protože nic není tak ješitné jako děti a ti, kdo ho budou obklopovat, na to budou velmi pozorní, a zároveň s důvěrností, která se hodí k rodu a postavení a která, je-li uplatňována s rozumem, děti zvyká a ochočuje. Chodit někdy v hodinách, kdy mu má prokazovat obvyklé služby, být k jeho lidem otevřený a vlídný, být jim snadno přístupný, trpělivě je vyslechnout, chce-li s ním některý z nich mluvit při příchodu nebo odchodu, ale v odpovědích se chovat jako k ostatním, a přece dbát, aby jim udělal radost.

Pokud jde o prince a princezny krve, kteří přijdou rovnou do jeho kabinetu, aniž by se tomu dalo zabránit, přijímat je vestoje, jak dlouho jen bude moci, aby je tou nepohodlností přiměl to zkrátit, vymlouvat se na naléhavé záležitosti, aby to co nejvíc zkrátil, a navrhnout jim, aby si ušetřili tu námahu a poslali mu ve věci, o niž jde, někoho ze svých důvěrníků, aby se v ní prý lépe vyznal, ve skutečnosti aby ztratil méně času a mohl spíš zkracovat; co se týče cizích diplomatů, kteří se budou vždy snažit jen ho prohlédnout a zavázat, hodně zdvořilosti, hodně uzavřenosti, hodně pevnosti, a odkazovat je na zahraniční věci. To mu vždy poskytne čas zkoumat, rozvažovat a zůstat mimo jakýkoli dosah.

Král nikdy nejednal s žádným z nich; věděl předem, co bude předmětem žádané audience, odpovídal krátce a nikdy nezacházel do hloubky, natož aby se zavazoval; jestliže diplomat naléhal, k čemuž se sotva odvážil, řekl mu zdvořile, že se nemůže vyjádřit podrobněji, a ukázal mu na Torcyho, který byl vždy přítomen, jako na toho, kdo zná jeho úmysly a s kým může diplomat jednat. Tak ho odbyl, a jestliže diplomat dělal, že neslyší, opustil ho s lehkou úklonou hlavy a odešel do jiného kabinetu. Cizí diplomat pak musel odejít a Torcy mu zdvořile ukázal cestu. Toto napodobení jsem vévodovi z Orléans navrhoval úplné a pevné, s doplňky zdvořilosti, jaké vyžaduje rozdíl mezi regentem a králem, zvláště takovým, jako byl Ludvík XIV. Vždycky jsem dbal na to, abych mu nic neříkal o vévodkyni z Berry, kterou jsem záměrně nikdy nejmenoval přímo ani nepřímo; příhoda ve Fontainebleau, kterou jsem vylíčil, mě naučila moudrosti; ale mé mlčení o věci, která se tak přirozeně nabízela, když jsem probíral všechny ostatní, muselo být přinejmenším příznačné, ba výmluvné. Jestliže další vývoj ukáže, jak jsem ztrácel čas a námahu, pravda žádá, abych nic nezamlčel a vše vyložil upřímně.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Královští místodržitelé v provinciích (lieutenants de roi) stáli v hierarchii pod guvernérem a generálním místodržitelem provincie; jejich úřady byly zřízeny jako dědičné a prodejné.↩

  2. Vysvětlivka: Pokladníci Francie (trésoriers de France) byli finanční úředníci zasedající ve finančních úřadech jednotlivých generalit; spravovali královské domény a dohlíželi na rozvrh daní.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Élus se nazývali úředníci, kteří v první instanci soudili spory týkající se rozvrhu tailly a jiných daní. Jejich jméno pocházelo z toho, že je původně volilo shromáždění generálních stavů roku 1357.↩

  4. Vysvětlivka: Mimořádná soudní komora (chambre de justice) byl zvláštní soud zřizovaný ke stíhání finančníků za zpronevěry a k vymáhání jejich nepoctivých zisků; za Ludvíka XIV. byla zřízena roku 1661 po pádu Fouqueta, regent ji pak znovu zřídil roku 1716.↩

  5. Vysvětlivka: Louis-François-Marie Le Tellier, markýz z Barbezieux (1668–1701), Louvoisův syn, po otcově smrti roku 1691 státní sekretář pro válku.↩

  6. Vysvětlivka: Generální stavy, shromáždění zástupců duchovenstva, šlechty a třetího stavu celého království, se naposledy sešly v letech 1614–1615; jejich svolání po smrti Ludvíka XIV. Saint-Simon vévodovi z Orléans navrhoval, jak vylíčil výše.↩

  7. Vysvětlivka: Koadjutor byl pomocník biskupa nebo opata, jmenovaný zároveň s právem nastoupit po něm v úřadu.↩

  8. Vysvětlivka: Françoise de Mailly, manželka státního sekretáře La Vrillièra; Châteauneuf nad Loirou bylo sídlo jejího manžela z rodu Phélypeaux.↩

  9. Vysvětlivka: Vévoda z Orléans sídlil v Paříži v Palais-Royal, k němuž přiléhal sál Opery, takže do ní mohl přecházet přímo ze svých pokojů.↩