Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom dvanáctý (1714–1715)
Kapitola dvanáctá
Vlnobití u dvora. — Neklid vévody z Noailles. — Velmi nepříjemná zvědavost vévodkyně z Orléans. — Maisons mi předkládá nesmírný a pošetilý návrh a neustává v úsilí přesvědčit o něm vévodu z Orléans i mne. — Úvahy o Maisonsově cíli. — Vzácná bezbožnost a konec Maisonse a jeho rodiny.
Čím víc se zdálo, že čas pokročil, soudě podle královy vnější sešlosti – ač jeho dny plynuly stále stejně –, tím víc každý myslel na sebe; přesto strach z tohoto panovníka, který zjevně chřadl před očima, byl takový, že vévoda z Orléans zůstával naprosto osamocen, a to i v salonu v Marly. Dobře jsem si však všímal, že lidé se snaží přiblížit se ke mně – jak většina dvora, tak lidé nejvýznačnější, i ti politikové, jejichž nestoudné manévrování se žene za každým, s kým nikdy nepromluvili, jakmile si myslí, že by jim mohl být k užitku, a kolem nichž se jejich ohebnost horlivě snaží ovinout. Často jsem se těmto pohotovým přátelům vlivu a úřadů vysmíval; v duchu jsem se smál té nízké dotěrnosti vůči člověku, který vliv a úřady teprve doufal mít, a bavil jsem tím vévodu z Orléans, abych ho předem obrnil i jeho samého.
Vévoda z Noailles, který ho navštěvoval jen jako Nikodém,1 své návštěvy pomalu zdvojnásoboval. Marně se snažil vylákat ze mne nějakou důvěrnou zprávu o plánech na blízkou budoucnost. Hořce si mi na to stěžoval a utíkal se k tomu, jak ho trápí, že se nemůže nic dozvědět o místech, která jsem mu, jak jsem mu řekl, přál pro něho i pro jeho strýce. Držel jsem ho v napětí; říkal jsem mu, že návrh, který jsem v tom smyslu učinil, byl přijat dobře, ale že víc se dozvědět nemohu. Hned mě prosil, abych naléhal, hned mě ujišťoval, že dobře vím, na čem jsem, a zapřísahal mě, abych prolomil mlčení. Viděl jsem v něm krajní vášeň po onom místě ve financích, o němž se mnou bez ustání mluvil; král se mi však nezdál dost blízko konce, ani když už sepsal závěť, aby se dalo komukoli cokoli vyjevit o tom, co mělo nastat po něm, takže jsem u toho s vévodou z Noailles zůstal, a vévoda z Orléans také. Po sepsání závěti jsem však měl důvod pochybovat, že by se vévoda z Orléans držel stejné zdrženlivosti vůči Maisonsovi2 ve věcech, které se týkaly jeho; a ačkoli to, co se o tomto soudci ještě uvidí, tomuto podezření silně odporuje, všechno, čeho jsem si všiml, zvláště od sepsání závěti, na jednom i na druhém, mě přesvědčilo, že Maisons pevně počítal s pečetěmi a s prvním místem v přízni, aniž mi to však kdokoli z nich dvou byť jen naznačil.
Vévodkyně z Orléans nebyla z nejméně znepokojených tou nejistotou, v níž ji ohledně budoucnosti nechávali jako v předpeklí. Plně chápala postavení vévody du Maine. Nemohla si zastírat, co si od vévody z Orléans zasloužil. Kromě tohoto zájmu, na němž jí záleželo nejvíc, jí šlo i o zájem vévody z Orléans a o to, jaké plány si mohl dělat a jaká opatření chystat na dobu po králi. Její rozhovory se mnou mezi čtyřma očima, zvláště od závěti a od povolání levobočků k nástupnictví, se většinou točily kolem toho, jen zřídka za přítomnosti vévodkyně Sforzové jako třetí, a byly pro mne mučením. Nepochybovala, že vévoda z Orléans ke mně chová plnou důvěru; neviděla nikoho jiného než mne, komu by se mohl svěřit, s kým by se radil a s kým by plánoval budoucnost. Ze zkušenosti věděla, že až příliš spoléhá na mne, pokud jde o výhledy, opatření a plány, k jejichž vymýšlení a promýšlení sám nebyl zrovna nejlepší, a že když už na něco takového přišel, svěřoval se s tím mně a se mnou o tom rokoval. Bezprostřední blízkost všeho velikého, co se na něho mělo sesypat, nedovolovala věřit, že by on ani já neměli v hlavě nic takového; a táž zkušenost, kterou vévodkyně z Orléans měla s jedním i s druhým, ji pevně přesvědčovala, že i kdyby bylo možné, aby vévoda z Orléans měl v hlavě ještě všechno nerozmotané, já sám bych na tom zdaleka nebyl stejně. Její zvědavost byla tedy nesmírná, a tím i její otázky: byly to obratné oklíky, jak mě zaskočit, lidé, o nichž se mě ptala, co si o nich myslím, zkrátka všechno, co umění, manévrování, převaha, úsudek, volnost, přátelství, důvěra a nejbližší zájem mohou rozvinout ve všech možných podobách, se vší duchaplností, přesností a podbízivostí, jaká je jen možná, a to bez ustání a s neúnavnou vytrvalostí.
Měl jsem co dělat s osobou velmi nadřazenou, velmi prozíravou, velmi pozornou, velmi přemýšlivou, velmi důslednou, která mě díky všemu, co jsem po jejím boku a před jejíma očima vedl, znala příliš dobře, než abych mohl skrývat, že na budoucnost myslím. Největší zájem, a týž zájem – její jakožto manželky, můj vzhledem ke všemu, čím jsem jim oběma byl – a od smíření, které jsem mezi ní a vévodou z Orléans zprostředkoval tím, že jsem ho odloučil od paní z Argentonu, také nejdůvěrnější přátelství a nejúplnější důvěra, jež mezi ní a mnou vznikly, a to i ze společného přání vévody z Orléans a jejího, a do té doby bez nejmenšího zakalení – to vše se v těch chvílích stávalo pouty, která mi působila velké rozpaky. Bylo tedy třeba šetřit a udržovat toto přátelství, tuto důvěru, tuto úctu, toto zdání společných zájmů, a hlavně se jí v takových okolnostech nejevit, jak se říká, zamyšleně zírajícím do prázdna jako Švýcar, když jsem jí předtím ve velkých záležitostech ukázal tolik jiného: například ve španělské aféře, ve věci sňatku vévodkyně z Berry, ve věci černých a hrozných obvinění3 a v tolika jiných důležitých věcech, ať dvorských, nebo z nitra královské rodiny. Zároveň jsem se musel mít na pozoru, abych nedal nic zahlédnout, ba ani tušit z tajemství, která nebyla moje, a uvažovat i odpovídat vždy a na všechno jako sestře vévody du Maine, pro jehož velikost by s radostným nadšením obětovala manžela, děti i sebe.
Nenacházel jsem tedy jiné útočiště než v rozvláčném žvanění, jímž jsem utrácel čas: v nepřehlednosti různých kombinací, v nebezpečí myslet na cokoli za králova života, v marnosti jakýchkoli plánů, kdyby král učinil nějaká ustanovení, a když je učinil, v bláznovství představy, že by se daly napadnout – to bylo mé nejjistější a nejužitečnější opevnění –, konečně v duševní lenosti, lehkomyslnosti a nedůslednosti, které u vévody z Orléans znala; všechny tyto obtíže jsem dlouze rozváděl a obracel je na všechny strany, a hlavně jsem byl velmi zdrženlivý ohledně osob, mezi nimiž mě provázela a ptala se mě, co si o nich myslím, a ještě víc jsem se hlídal, pokud jde o můj výraz a tvář, které neustále pozorovala, aby na nich pozorně vyčetla víc než z mých slov. Abych se omluvil, že na to nemyslím, protože to nemá smysl, utíkal jsem se ještě k moudrosti králova vlády, k dlouhému a všeobecnému zvyku obdivu, poddanosti a strachu; k nebezpečí jakékoli změny v těchto kritických chvílích; k obtížnosti najít něco lepšího nebo stejně dobrého; ke vzácnosti schopných lidí, k žárlivosti a nebezpečí omylů při novotách a při výběru osob; k neutěšenému stavu financí a vnitřních poměrů království; konečně ke králově závěti, jakmile se vědělo, že nějakou sepsal; to mi poskytlo široké pole pro úvahy o úctě k jeho vůli, kterou tak veliká a tak dlouhá vláda vštípila do mysli všech lidí, takže vykonat ji bude jediné moudré řešení a samo o sobě nejlepší, jaké lze zvolit – a to v zemi, kde dlouhý zvyk slepé poslušnosti natolik přešel v zákon, že už nikoho ani nenapadne, že by bylo dovoleno nebo možné se jí vymknout.
Všechny tyto řeči, nafouknuté a natahované, vévodkyni z Orléans vůbec neuspokojovaly. Měla příliš mnoho příležitostí poznat u mne svobodnější smýšlení a vidět, jak se vzpínám proti ostruze, než aby se spokojila s tím, co jsem jí odpovídal. Namítla mi závěť Ludvíka XIII. a velmi dobře z ní vyvozovala, co lze z ní odvodit a předvídat pro závěť Ludvíka XIV.4 Okamžitě jsem vycítil celou její nedůvěru k mým odpovědím i celou nedůvěru, kterou chovala k pevnosti této poslední závěti; z toho, co se při ní odehrálo a co bylo vylíčeno (Díl III, Tom 11, kap. 11), si nemohla zastírat, že sám král o ní pochybuje stejně, ne-li víc než kdokoli jiný. Bylo velmi důležité uklidnit ji v jedné i v druhé nedůvěře.
Pustil jsem se tedy do úvah o srovnání dob, osob a okolností: o rozdílu mezi vládou plnou frakcí a občanských válek a jinou vládou dvojnásobné délky, s absolutní mocí rozvinutou ve všech oborech, bez nejmenšího – ne odporu, ale ani námitky –, která nejen zničila každou jinou autoritu než svou bezprostřední, ale také každý vliv, každé spojenectví, každou jinou vážnost než svou a svých ministrů, a tedy každou osobnost a každou funkci jakéhokoli postavení či úřadu kromě služebnictva, takže dnes nikomu nezbyl žádný prostředek, jak se čemukoli postavit nebo vzepřít, pokud vůbec ještě někoho napadne vzpomenout si, že otrok a poddaný není totéž; že je veliký rozdíl mezi jednačtyřicetiletou královnou, španělskou infantkou, která sama už prošla nejednou zkouškou ve státních záležitostech, byla dosud po celou dobu důvěrně spojena s královnou, svou tchyní, i s Monsieurem, měla oddané generály a ministry a v cizích zemích schopné stoupence – ve významných kruzích jako vévodkyni z Chevreuse,5 v nižších, ale neméně užitečných jako Beringhena6 a další, které tam jejich společná dobrodružství s ní přiměla uprchnout kvůli vlastní bezpečnosti –, a vévodou z Orléans, který nemá nic než svůj původ, ale žádnou guvernérskou správu, žádný úřad, žádné vojsko pod svým velením, a kterého ona sama vidí v tak všeobecné opuštěnosti, ač je tak blízko kormidla království; že je dále veliký rozdíl mezi slabým princem, jako byl Gaston, který se nikdy neuměl sám pro nic rozhodnout ani vytrvat v rozhodnutí, k němuž ho přiměli, a kterého zaskočila za horka, nepřipraveného, v okamžiku, aniž by měl chvilku s někým promluvit, královna, s níž ho dosud všechno spojovalo ve všech různých situacích jeho života, takže byl zvyklý pokládat se s ní za jedno, a který navíc neměl sám v sobě sílu odolat lichocení této královny a slovu, které jí měl dát na místě, přičemž byl tak prostoduchý, že si od ní sliboval víc, než kolik se jí sám vzdával; a mezi panem Princem, zaskočeným stejně rychle, jemuž příklad Monsieura zavřel ústa, který na něho naléhal, aby ho následoval, neméně než královna, a jejichž spojení proti němu, kdyby se jim vzepřel, ho nechávalo obávat se všeho, a jehož souhlas ihned strhl souhlas celé regentské rady, neschopné sama odolat všem třem; že je veliký rozdíl mezi tak náhlým postavením těchto tří osob a jejich postavením samo o sobě, i postavením vévody z Orléans, a postavením osob, v jejichž prospěch král podle všeho učinil ustanovení a které mají zřejmě vůli i prostředky je hájit; které nemají ani ty důvody slabosti a důvěrných svazků, jaké měl Gaston, ani nenesou tíhu a nebezpečí takového příkladu, odmítnou-li se mu podřídit, jak se to neodvážil pan Princ, ani nejsou v nerovném postavení a bez prostředků jako členové tehdejší regentské rady, kteří měli hájit podíl na vládě, jenž jim byl svěřen, když se ho Monsieur a pan Princ vzdávali ve prospěch královny; že navíc ustanovení Ludvíka XIII. byla zveřejněna tím, že je tento panovník dal přečíst ve své komnatě za přítomnosti královny, Monsieura, pana Prince, velmožů a nejvýznačnějších lidí svého dvora, i předních soudců, které tam povolal; královna, stejně jako všichni ostatní, znala jejich obsah, kdežto pokud jde o ustanovení, která učinil král, je vévoda z Orléans spolu se všemi ostatními v nejhlubší tmě, jejíž závoj bude zvednut teprve až král nebude, a zvednut pro vévodu z Orléans i pro všechny ostatní zároveň, na plenárním zasedání parlamentu, otevřením a přečtením závěti, které se tam vykoná; že je tedy naprostý rozdíl mezi snadností královny, která věděla, k čemu směřovat a jak k tomu směřovat, a hustou temnotou vévody z Orléans, která ho drží v nejnepřekonatelnější nevědomosti o tom, co má dělat, s kým má co do činění, a dokonce zda má vůbec něco dělat. „Není zapotřebí tolik, madam,“ dodal jsem zapáleně, „aby to posloužilo za důvod nic nedělat, ba ani nepřemýšlet, člověku tak těžko uveditelnému do pohybu, jakým byste měla znát vévodu z Orléans, i ve věcech těch nejurovnanějších a nejdůležitějších, račte-li si vzpomenout na sňatek vévodkyně z Berry a na mnohé jiné, které jste viděla stejně jako já.“
Takto jsem se snažil uniknout ze sítí všeho druhu, které mi byly neustále nastražovány. Tato nezbytná nepravdivost mě však stála tolik, že jsem se neustále bál, že mě prozradí tvář, tón hlasu, celé moje držení. Nelze vyjádřit, jaký boj se odehrává v hloubi duše upřímné, přímé, přirozené a pravdivé, která se uprostřed nebezpečí toho nejnebezpečnějšího dvora na světě nikdy nedokázala ani v ničem přetvařovat, a kterou to mnohokrát draze stálo, aniž se dokázala odhodlat vzít si poučení ze svých zkušeností, jichž jsou tyto Paměti plné; jaká muka, pravím, trpí, když se ocitne v této jedinečné úžině: buď zahubit stát, který jsem počítal zachránit a napravit, zahubit vévodu z Orléans, jehož tajemství jsem znal jediný, a zahubit sám sebe; nebo pečlivě, s uměním a důmyslem klamat princeznu, s níž jsem už léta žil v nejdůvěrnějším a nejvzájemnějším přátelství a důvěře, kterou bylo třeba neustále navštěvovat na stejné noze, být jí bez ustání napadán se vším možným uměním a důmyslem a neustále ji klamat všemi možnými oklikami. Někdy jsem se od ní vracel k vévodovi z Orléans, abych ho rychle varoval, aby to, co jí bude odpovídat, bylo v souladu s řečmi, které jsem jí vedl já – často se slzami v očích a tak plný vzteku a zoufalství, že je ještě zvyšoval tím, že se tomu smál, on, pro něhož taková role nebyla tak nová; až jsem si ze vzteku dovolil říkat mu svůj názor víc než velmi otevřeně. A takto uplynula celá doba až do královy smrti.
Viděli jsme, že edikt, který povolává královy levobočky k nástupnictví atd. jakožto těch, kdo mají tu čest být jeho syny a vnuky, pochází z července 1714 a byl registrován 2. srpna téhož roku; že král odevzdal svou závěť prvnímu prezidentovi a generálnímu prokurátorovi v neděli ráno 27. srpna téhož roku7; že mezi ediktem a závětí uplynulo jen dvacet šest dní a že vévoda du Maine, paní z Maintenon a kancléř dokázali čas dobře využít a žádný neztratit. Nemnoho času uplynulo také mezi sepsáním a odevzdáním závěti a poslední cestou, kterou král podnikl do Fontainebleau a během níž vévoda du Maine začal spřádat černou a hlubokou nástrahu aféry s čepicí, kterou dokázal vést tak, jak jsme viděli. Nevím, zda byl Maisons s ním zasvěcen do tohoto mistrovského díla zločinné politiky a zda v tom případě předvídal, že poprask na konci této aféry mě učiní pro něho málo přístupným a méně ochotným poddat se jeho úvahám. Ať tak či onak, nemeškal a přišel mi jednu, a to tak překvapivou, přednést hned, jakmile byla závěť uložena v parlamentu, že je nutné, než ji vylíčím, stručně tu znovu připomenout, co se v této věci odehrálo.
Mesmes a d’Aguesseau, první prezident a generální prokurátor, dostali příkaz dostavit se po skončení králova vstávání ve Versailles v neděli 27. srpna 1714; zamířili tam rovnou ke kancléři, který jim předal velmi krátký a velmi strohý edikt, podepsaný a zpečetěný, aby jej dali hned nazítří registrovat. Král v něm prohlašoval, že „balíček, který odevzdal prvnímu prezidentovi a generálnímu prokurátorovi parlamentu, obsahuje jeho závěť, jíž učinil opatření o poručnictví a péči o nezletilého krále a o výběru regentské rady, jejíž ustanovení z oprávněných důvodů nechtěl zveřejnit; že si přeje, aby tato úschova byla za jeho života uchována v kanceláři parlamentu, a aby se v okamžiku, kdy se zalíbí Bohu povolat ho z tohoto světa, sešly všechny komory parlamentu se všemi princi královského rodu a se všemi pairy Francie, kteří se tam budou moci dostavit, aby byla v jejich přítomnosti závěť otevřena, a po jejím přečtení aby ustanovení v ní obsažená byla zveřejněna a vykonána, aniž by bylo komukoli dovoleno jim odporovat, a aby duplikát zmíněné závěti byl na příkaz regentské rady zaslán všem parlamentům království, aby tam byl registrován.“
V tomto ediktu ani slovo zdvořilosti vůči parlamentu, ani výraz úcty či důvěry; žádné jmenování, ba ani náznak vykonavatele závěti; zkrátka není svěřena parlamentu ani nikomu. Edikt pouze nařizuje, že bude uložena v kanceláři, aniž by mluvil o jakémkoli opatření k jejímu střežení, a kancelář je zvolena prostě jako veřejné a obvyklé místo úschovy. Parlament tedy není pověřen ničím, ani žádný z jeho soudců; a kancelář pouze tak jako všemi ostatními listinami, které jsou v ní uloženy. Duplikáty, zasílané parlamentům království na příkaz regentské rady, ukazují výraznou pozornost k autoritě této rady a k vynechání titulu regenta, což je velmi příznačné a co také dobře zvýrazňuje veškerou strojenou nedbalost ediktu vůči parlamentu, kde byla příležitost i místo říci něco, co by této korporaci zalichotilo; z toho vyplývají dvě věci: jednak, že parlament v tom neměl žádný podíl, ani jako sbor, ani prostřednictvím kteréhokoli ze svých členů; jednak, že tak veliká opatření k uchování úschovy byla výlučně výmyslem a dílem prvního prezidenta, aby učinil nenáviděným jediného člověka, proti němuž se zdálo, že závěť byla sepsána, jako by byl schopen zmocnit se jí násilím, a aby tuto úschovu, stejně jako vévodu du Maine, v jehož prospěch byla zjevně sepsána, postavil pod ochranu spravedlnosti, parlamentu, lidu a davu. Je jisté, že vévoda du Maine nemohl k takovým opatřením nic přidat ani úplněji využít prvního prezidenta, který mu zaprodal duši.
První prezident a generální prokurátor šli od kancléře ke králi. Tato tak domluvená cesta neposkytovala vhodnou chvíli pro návštěvu prvního prezidenta u pana du Maine, od něhož jistě už dávno předtím dostal rozkazy a pokyny a s nímž všechno prodebatoval a domluvil. Král jim řekl, co bylo vylíčeno, a aniž by mluvil o jakémkoli opatření, dal jim zapečetěný balíček, který obsahoval jeho závěť; po odchodu z králova kabinetu se vrátili do Paříže. Hned po příjezdu poslali pro řemeslníky. Zavedli je do jedné věže Justičního paláce, která je za bufetem velké komory a za kabinetem prvního prezidenta a která sousedí s kanceláří a navazuje na ni. Dali vysekat do zdi této věže, která je velmi silná, velký otvor, uložili do něho závěť, otvor dali uzavřít železnými dveřmi, za nimi ještě železnou mříží jako druhými dveřmi, a navrch zazdít. Dveře i mříž měly každé tři různé zámky, ale u dveří a u mříže tytéž, a ke každému ze tří jeden klíč, který tedy otevíral dva zámky, jeden na mříži a jeden na dveřích. První prezident si ponechal jeden, generální prokurátor druhý a třetí byl svěřen vrchnímu zapisovateli parlamentu pod záminkou, že úschova je hned vedle kanceláře, ve skutečnosti proto, aby se předešlo příležitosti k žárlivosti mezi nejstarším z prezidentů parlamentu (à mortier) a děkanem parlamentu a rozkolu mezi prezidenty a radami, který by z toho mohl vzniknout.
Nazítří, v pondělí 28. srpna, svolal první prezident hned ráno komory, podal jim zprávu o účelu své včerejší cesty, dal královskými zástupci předložit edikt, který byl registrován, rozvedl s mnohou chválou moudrá a spravedlivá královská opatření a nezapomněl mlčení ediktu nahradit vším, co mohl, nádhernými lichotkami a tím, co pokládal za nejvhodnější, aby korporaci získal k ochraně královských ustanovení, až přijde čas, a podnítil její čest k zajištění jejich úplného vykonání.
Vraťme se nyní k Maisonsovi. Tento prezident, jak jsem již řekl, přicházel téměř každou neděli na králův ranní obřad vstávání a po králově mši ke mně, kde byly dveře zavřeny pro všechny ostatní – to bylo pravidlo, pokud tam byl –, a vždy jsme byli mezi čtyřma očima. Přišel tedy první neděli po té, kdy král odevzdal svou závěť prvnímu prezidentovi a generálnímu prokurátorovi, to jest osmý den poté. Úschova byla uzavřena a edikt, který ji oznamoval, byl registrován už před pěti dny. Pronesl ke mně patetickou řeč, v níž se důrazně rozhovořil o poprasku, jedu a víc než velmi zjevných pohnutkách závěti a o všem, čím byl vévoda z Orléans ohrožen. Nezapomněl mě popichovat vším, o čem si myslel, že je toho schopno, ohledně přírůstku velikosti a veškeré moci, které z toho vyplynou pro pana du Maine a pro levobočky, a čas od času se přerušoval úvahami o tom, jak byl král sveden, a vášnivými výpady proti původcům a spolupracovníkům díla tak zhoubného pro stát a pro královský rod.
Když se dosyta vypovídal, řekl jsem mu, že mě nepřesvědčuje o ničem novém; že vidím tytéž pravdy jako on se stejnou zřetelností; že nejhorší, co na tom shledávám, je, že na to není žádný lék. „Žádný lék!“ přerušil mě se svým potutelným smíchem, „ten je vždycky i na ty nejkrajnější věci, má-li člověk odvahu a rozum; a divím se, že při tom, co máte jednoho i druhého, jste v koncích s tím, co všechno uvrhne do zmatku;“ a odtud se rozhovořil o tom, jak by pro vévodu z Orléans bylo všechno v sázce, kdyby dílo, které nemohlo být zhotoveno jinak než mezi panem du Maine, paní z Maintenon a kancléřem a v němž jistě nebylo nic opomenuto ve prospěch vévody du Maine a proti vévodovi z Orléans, vůbec spatřilo světlo světa. Připustil jsem, že to by bylo zajisté nejkratší; zároveň jsem se ho zeptal, jak potlačit závěť ohlášenou registrovaným ediktem, tedy listinu veřejnou a navíc svou povahou slavnostní, uloženou ke všemu s takovým rozruchem a s tak pevnými opatřeními, známými všem, v nejzazším nitru Justičního paláce, na místě nejbezpečnějším povahou i uměním, které se k ní přidalo. „Tak vy jste tedy v rozpacích,“ odpověděl mi Maisons. „Mít v okamžiku královy smrti připravené spolehlivé vojsko a rozvážné, prozíravé a oddané důstojníky, s nimi zedníky a zámečníky, vytáhnout k Justičnímu paláci, vyrazit dveře a výklenek, odnést závěť, a ať ji už nikdo nikdy nespatří.“
Ve svém nesmírném úžasu jsem se ho zeptal, jaký by byl plod tak neslýchaného násilí a navíc jakým postupem by se to dalo provést. Dodal jsem, že ať je v závěti cokoli, nevidím žádné srovnání mezi možnou nadějí, že nebude vykonána o nic víc, než byla vykonána závěť Ludvíka XIII. – jak se ostatně ani sám král netajil, že si myslí –, ba i mezi tím snést její ustanovení, ať jsou jakákoli, a tím se zbraní v ruce znesvětit veřejnou a slavnostní úschovu tak jedinečné a tak královské povahy, v lůně svatyně spravedlnosti, uprostřed hlavního města, pobouřit lid i provincie, rozum, přirozenost, to nejposvátnější, co lidé mezi sebou mají, dát nepřátelům vévody z Orléans do ruky ty nejpřesvědčivěji vyhlížející zbraně, odloudit mu jeho případné moudré a rozumné přátele hanbou a nebezpečím, že by mu zůstali oddáni, dodat hrůzám šířeným proti němu váhu, jakou jim všechny úskoky a všechna autorita nedokázaly zjednat, oprávnit všechny, kdo se proti němu postaví, aby z tohoto bláznovství vytěžili co nejvíc, a vyzbrojit spravedlivou zuřivost parlamentu, tak hrubě uraženého atentátem takové povahy, a to v kritickém okamžiku, kdy mu zneužívaný obyčej, téměř proměněný v zákon, dával autoritu, s níž bylo třeba počítat od téhož okamžiku a často i v průběhu regentství. A kdyby při provádění, samo o sobě tak odporném, jemuž by levobočci a parlament, které by spojilo navždy, měli takový zájem zabránit, došlo ke vzpouře, snad podporované Švýcary, a kdyby tekla krev, nikdo by nemohl předvídat, kam až by tento čin mohl vést; a ať by z něho vzešlo cokoli, zahrnul by vévodu z Orléans hanbou, tou největší, nejspravedlivější a nejvšeobecnější nenávistí a stejným opovržením, kdyby závěť nakonec útoku unikla.
To vše bylo rozvedeno mnohem obšírněji, aniž by se Maisons dal byť jen trochu otřást, a přitom aniž by měl co odpovědět kromě toho, jak důležité je odstranit závěť, o níž bylo jasné, že byla sepsána jen proti vévodovi z Orléans a ve prospěch levobočků. Maisons odešel ode mne a šel vévodovi z Orléans přednést týž návrh se stejným naléháním, a předešel mě, zřejmě v naději, že ho přesvědčí, promluví-li s ním dřív než já. Naštěstí nebyl přijat o nic lépe. Vznesli jsme proti tomu zhruba tytéž námitky, protože se nabízely samy, aniž bychom ho přiměli změnit názor; a vyprávěli jsme si to navzájem, vévoda z Orléans a já, oba v nesmírném úžasu. Ještě víc nás udivilo, že až do své smrti, která předešla smrt královu jen o velmi málo dní, neustával vévodu z Orléans do této výstřednosti tlačit, a mne až k pronásledování.
Nebylo vinou jeho zdvojeného naléhání, že jsem neudělal tu hloupost a nešel do bufetu velké komory obhlédnout místo podle údajů, které mi o něm dával – já, který jsem k tomu neměl žádnou záminku a který jsem navíc do Justičního paláce chodil jen na přijímání pairů nebo při příležitostech, kdy je tam povolal král, a který jsem ani tehdy nikdy k bufetu ani nepřišel. Když nemohl v tom přemoci to, čemu říkal moje paličatost, požádal mě aspoň, abych se zastavil na nábřeží de la Mégisserie, kde se prodává tolik železného harampádí, a odtamtud, přes řeku, prohlédl věž, v níž byla závěť, kterou mi označil a která vedla na nábřeží des Morfondus,8 ale v pozadí za budovami tohoto nábřeží. Lze posoudit, co se dalo z tohoto pohledu vyčíst. Slíbil jsem mu, že se na tom nábřeží nezastavím, abych na sebe neupozornil kolemjdoucí, ale že tudy projedu a podívám se, čeho si takto budu moci všimnout, a dodal jsem, že to činím z ochoty a abych mu vyhověl ve věci samé o sobě lhostejné, protože nic na světě by mě nemohlo k takovému podniku svést, tím méně přesvědčit. Nepochopitelné je, jak to mohlo vzniknout v tak rozumné hlavě a jak až do smrti, ačkoli nás oba, vévodu z Orléans i mne, shledal neoblomnými, nikdy neustal na nás v tom naléhat a nevzdal se naděje, že nás k tomu přivede.
Ani nejúhlavnější nepřítel vévody z Orléans by nevymyslel nic, co by mu bylo zhoubnější vnuknout, a nevím, zda by se našlo více lidí tak zbavených rozumu, aby na to vážně přistoupili. Co si tedy myslet o prezidentovi parlamentu (à mortier), o vážnosti, kterou si Maisons získal v Justičním paláci, ve městě i u dvora, kde vždy platil za muže duchaplného, moudrého, prozíravého, inteligentního, schopného a uměřeného? Byl tak zaslepen nutností, kterou podle něho pro vévodu z Orléans představovalo potlačení závěti, tak oslepen slibem pečetí, který na tomto princi nakonec vymohl, nakolik jsem to mohl posoudit, a veškerou autoritou, kterou si sliboval z tohoto místa vytěžit – o němž dobře cítil, že by zůstalo Voysinovi, kdyby pánem byl pan du Maine, po všem, co pro něho tato zaprodaná duše tak nedávno vykonala –, že mu vášeň zabránila vidět hrozné a nevyhnutelné následky podniku, který navrhoval a které jsem mu bez ustání stavěl před oči, a na žádný z nichž neměl jinou odpověď než zjevné nebezpečí ustanovení závěti, zhoubných pro vévodu z Orléans a určených veskrze k velikosti vévody du Maine, který by je dovedl dobře uplatnit, usazen, jak byl, a tedy nevyhnutelnou nutnost ji potlačit, ať jakkoli?
Jeho vytrvalost po bezmála celý rok, kterou nemohly – ne snad odradit, ale ani v nejmenším zmírnit – ani tak hmatatelné důvody, ani stále stejný odpor, s nímž se setkával u vévody z Orléans i u mne; jeho mlčení o tom vůči Canillacovi, jehož užíval u vévody z Orléans pro sebe, pro parlament a pro tolik jiných věcí, mlčení, z něhož nevyjímal nikoho, s jedinou výjimkou vévody z Orléans a mne – nevnukly by snad jiné myšlenky? Byl by snad tak černý, aby ve shodě s vévodou du Maine otevřel tuto propast pod našima nohama a neúnavně nás do ní strkal, aby nás zahubil, a pádem vévody z Orléans, jediného, kdo mohl svým věkem ze všech princů krve být povolán k regentství, dostal k němu vévodu du Maine, který by odtud ke koruně měl už jen krok a který dobře znal prostředky k tomu? Tak mocný cíl pro duši ražení vévody du Maine, která si jej dokázala s tolikerým uměním a z takové dálky připravit, není nijak neuvěřitelný, uvědomíme-li si, jakými cestami se tento syn temnot dostal vzhůru po všech stupních trůnu, jejichž místo se před ním urovnalo a vyčistilo, a co všechno vynaložil, aby s takovým úspěchem očernil jedinou překážku, která mu zbývala k překonání, zločinem tak osudným a tomuto princi tak cizím – zločinem, který přinejmenším nebyl osudný vévodovi du Maine, pokud jde o jistotu všeho, co do té doby získal, jistotu dosud víc než pochybnou, a to i v očích samého krále, a pokud jde o obří kroky, které potom ke koruně učinil. Taková služba Maisonsova by stála za obětování Voysina, který už vévodovi du Maine nemohl být užitečný, i za to, aby Maisonse oslnil vším, co by učené umění tohoto budoucího majordoma nebylo opomnělo jeho ctižádosti předložit.
Připomeňme si dávné svazky Maisonse s vévodou du Maine, tak silné, že od něho doufal získat místo prvního prezidenta, ochladlé tím, že dostal přednost Mesmes; pak obnovení těchto svazků, jejich utajení a utajení, jímž vždy zahaloval svazky, které tak pečlivě navazoval a utahoval s vévodou z Orléans, a jak rychle a předem byl vždy dřív než kdokoli jiný zpraven o posledních krocích levobočků k trůnu; scénu, kterou mi v této souvislosti sehrál u sebe doma, aby oslepil mne a skrze mne vévodu z Orléans – vždyť cesta do Paříže, kterou mě přiměl vykonat, aby mi tam oznámil, co bylo týž večer veřejně známo v Marly, byla bez tohoto retentum9 naprosto zbytečná; kontrast této scény s tím obědem za zavřenými dveřmi, který tajnůstkářsky uspořádal pro oba levobočky v den jejich návštěvy v parlamentu k registraci jejich nástupnického práva; nesmírné rozpaky, do nichž upadl, když viděl, že o tom vím; jeho manévrování s panem a paní du Maine v aféře s čepicí a pod touto záminkou jeho tak časté návštěvy v Sceaux, kde se neukazoval, ale kde pokaždé trávil dvě hodiny zavřen sám s panem a paní du Maine; vyznamenání, kterých se mu jedinému z jeho stavu dostávalo od krále na sklonku jeho vlády, kdykoli před něho předstoupil, a to ještě jedinečnější, kterého se mu dostalo v posledních měsících, že směl jezdit z Maisons do Marly, kdykoli chtěl, jako vévoda z Berwicku ze Saint-Germain, pod záminkou sousedství, na něž se do té doby nikdo nebyl vzpomněl a které odjakživa a právem platilo pro vévodu z Berwicku; konečně tak nápadný zármutek nad jeho smrtí, k níž došlo ve čtvrtek večer 22. srpna tohoto roku, deset dní před smrtí krále, který projevil vévoda du Maine, jenž s ním nijak neplýtval, a tak dychtivou horlivost, s níž hned nazítří, v pátek ráno, vymohl úřad prezidenta parlamentu (à mortier) pro mladého Maisonse, kterému nebylo ani sedmnáct let a který k němu v této důvěře přispěchal z Paříže; sečteme-li to vše – říkám to s hrůzou –, usoudíme snad, že jsou to podezření přehnaná?
Pokud jde o mne, potřeboval člověka, který by byl vévodovi z Orléans stále po ruce, s ním po ruce ve všem a zasvěcen do tajemství jejich svazku. Canillac se s tímto princem vídal jen v Paříži, kde měl princ jen chvilky, a to už nějakou dobu dost zřídka; Maisons si tedy od něho nemohl slibovat stejný užitek a lichotil si, že mě přemůže přes levobočkovskou strunu, kterou měl ostatně i Canillac, ale snad méně než já, protože s nimi méně ztrácel. Maisons, s ním odedávna ve velké společnosti, by ho snad nerad ztratil, a já jsem pro levobočka i pro prezidenta parlamentu znamenal dvojí zisk ve všech ohledech; a svěřit se jiným nevedlo k jejich cíli, ba bylo s ním přímo v rozporu. Chtěl snad konečně Maisons vidět, zda vévoda z Orléans nebo já budeme nakonec tak zbaveni zdravého rozumu, že se chytíme na tak zhoubnou návnadu, dovést nás na okraj propasti, nechat nás do ní vrhnout v naději, že strašlivý zmatek, který by z toho vzešel, vloží diktaturu nad královstvím do rukou parlamentu, že on sám svým vlivem v korporaci a svými styky10 se stane prostředníkem mezi stranami a bude tak dlouho hrát první a nejvýnosnější roli; anebo, až uvidí, že se chystáme podnik podniknout, sám mu postavit do cesty překážky, poté nás obléci do potupy tak bláznivého a zoufalého rozhodnutí a získat si u vévody du Maine, u parlamentu i u veřejnosti čest, že mu zabránil? Ať tak či onak, je nepochopitelné, jak mohl prezident parlamentu (à mortier), moudrý, rozumný, s chováním vždy schvalovaným, s velkou duchaplností, pověstí a znalostí světa, velmi bohatý a všude velmi vážený, pojmout plán tak dokonale výstřední a tak zoufalý, navrhnout jej, naléhat na něj a neúnavně vynakládat krajní úsilí, aby o něm přesvědčil, a to neustále a bez ohledu na jakékoli odmítnutí po celý jeden rok, a až do své smrti. Nežil dost dlouho, aby poskytl čas proniknout těmito podivnými temnotami. Stačí aspoň k tomu, aby moudré lidi, lidi poctivé a čestné, i ty, kdo milují mír a nenávidí nepořádky, utěšily nad jeho smrtí. Dokončeme hned, co se týká Maisonse a jeho rodiny, abychom tím nepřerušovali poslední dny Ludvíka XIV.
Je bohužel až příliš běžné setkat se s takovými domnělými volnomyšlenkáři, kteří se pyšní tím, že nemají žádné náboženství, a kteří, svedeni svými mravy a tím, co pokládají za světáckou eleganci, rádi dávají najevo, o čem se v tomto ohledu snaží přesvědčit, aniž to však u sebe samých dokážou. Je však velmi vzácné najít takové, kteří nemají žádné náboženství, aniž by se tím – vzhledem ke svému postavení ve světě – odvážili chlubit. Pokud jde o zázrak, který se chystám vylíčit, pochybuji, že by kdy měl obdoby, a zároveň o něm nemohu pochybovat díky tomu, co mi o něm řekly mé děti a ti, kdo byli u nich, a kteří od své nejranější mladosti, jak jsme viděli výše, žili se synem Maisonsovým v největší důvěrnosti a v nejvřelejším přátelství, jež skončilo teprve se životem tohoto mladého soudce. Jeho otec byl zcela bez náboženství. Velmi mladý ovdověl bez dětí a oženil se se starší sestrou maršálky z Villars, která, jak se ukázalo, neměla o nic víc náboženství než on. Měli tohoto jediného syna, pro něhož s veškerou péčí hledali muže duchaplného a vystupujícího, který by spojoval znalost světa s krásným vzděláním – spojení velmi vzácné –, ale, což je ještě vzácnější a čemu otec i matka stejnou měrou přikládali hlavní důležitost, vychovatele, který by neměl žádné náboženství a který by jejich syna ze zásady pečlivě vychovával k tomu, aby žádné neměl. K svému neštěstí našli tohoto fénixe, dokonalého ve všech třech ohledech: příjemného společníka, po němž se v dobré společnosti toužilo, moudrého, uměřeného, učeného, velmi duchaplného, v skrytu velmi zkaženého, ale navenek bezúhonného a bez pedanterie, zdrženlivého v řeči. Přijat na tomto základě a s úmyslem zbavit svého svěřence veškerého náboženství při zachování všech nezbytných zdání, splnil to s takovým úspěchem, že ho v náboženství učinil dokonale podobným otci i matce, kterým se neméně dobře podařilo udělat z něho muže velkého světa, jako byli oni, a jako oni dokonale očištěného od nabubřelosti prezidentského stavu, od jazyka talárníků i od manýr světáka, který pohrdá svým povoláním; tomu se se zdravým úsudkem a velkou duchaplností věnoval tak, že by byl, kdyby žil, ve všem otce předčil. Byl jediný a otec, matka i on se vášnivě milovali. O panu a paní z Maisons jsem mluvil dost, abych k tomu musel dodat už jen toto slovo.
Uprostřed bohatství, veřejné vážnosti, přátel vynikajících v každém oboru, kdy už rukou dosahoval na nejvyšší a nejvroucněji žádané štěstí svého stavu, je zaskočen lehkým průjmem v této krizové době, kdy neměl čas dbát na sebe. Dvakrát nebo třikrát si nevhodně vezme rebarboru, ještě nevhodněji k němu přijde kardinál z Bissy a dlouho s ním mluví o konstituci Unigenitus a zadrží účinek rebarbory; v útrobách vypukne oheň, aniž by chtěl připustit, že je nemocen; během několika hodin se nemoc rozvine do krajnosti; lékaři, brzy se svým uměním v koncích, se to neodvažují přiznat, nemoc se zhoršuje před očima; v jeho domě všechno propadne zmatku; umírá tam ve čtyřiceti osmi letech, uprostřed davu přátel, chráněnců a lidí, kteří se tam vetřeli, aniž by – z nechuti nebo pro nedostatek chvíle – na okamžik pomyslel na to, co čeká jeho duši.
Jeho žena se po prvních návalech a dlouhém zoufalství nad tak krutou zradou osudu – neboť její muž před ní neměl žádná tajemství – nakonec sebrala a soustředila všechny síly, aby si udržela přátele a důvěrníky domu a vedla jej dál na té noze, na jakou jej postavil její muž. Duše však už v něm nebyla. Zbývaly novinky, drobné intriky, kliky v parlamentu, řeči zahálčivých a nespokojených lidí, zbytek tribunálu jen jako na obraze, který se spíš podobal posílené kavárně a který vyzdvihovala, seč mohla, a v němž vychovávala syna ve stopách jeho otce. Život paní z Maisons takto plynul deset nebo dvanáct let, v plánech a pachtění, jejichž přelud a marné naděje jí lichotily, plný hojnosti, zdraví, autority nad synem a autority, kterou jí zbytek půvabů dával nad přáteli a nade vším, co k ní přicházelo, podpírán vážností, za níž se hnala, když ji ve vlastní zahradě zaskočila mrtvice; místo aby využila přestávky několika dní a pomyslela na sebe, uklidňovala syna a přátele, a po těch několika dnech ji druhý záchvat odnesl, aniž by jí ponechal jedinou jasnou chvíli, 5. května 1727, ve čtyřicátém šestém roce věku.
Její syn, dlouho velmi zarmoucený, se snažil dál si získávat přátele a hlavně vyniknout ve svém povolání. Skutečně si v něm zjednal úctu a vliv a ve světě vážnost jako mladý muž, který se má stát významnou osobností. Domácí příklady mu posloužily jen k tomu, aby se v tomto světě hnal za štěstím, když ho, plného záměrů a neodpírajícího si nic z toho, co může dát hojnost, zaskočily v Paříži neštovice. Rychlé propuknutí této nemoci mu poplelo hlavu. Myslel, že je mrtev, pomyslel na to, co celý život nechtěl znát, ale hrůza, která ho náhle obrátila k smrti, mu už nenechala volnost, a tak zemřel ve třicátém třetím roce věku, 13. září 1731; zanechal jediného syna, který uprostřed hloučku žen, jež ho nikdy nespouštěly z očí, vypadl jim z náruče a za několik dní na to zemřel v osmnácti měsících, rok po svém otci, a jeho veliký majetek připadl příbuzným z vedlejší linie. Nemohl jsem odepřít tuto krátkou poznámku tak vzácné bezbožnosti. Tyto Paměti nejsou mravním pojednáním; proto jsem se spokojil s co nejprostším a nejholejším vyprávěním; budiž mi však dovoleno vztáhnout na ně tyto dva verše žalmu XXXVI, které se zdají napsány přímo k tomu:11 „Viděl jsem bezbožného vyvýšeného jako cedry libanonské: jen jsem prošel, a už nebyl; nenašel jsem po něm ani nejmenší stopu.“
Poznámky
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tajně, tak jako Nikodém navštívil zprvu Ježíše Krista.↩
Vysvětlivka: Claude de Longueil, markýz z Maisons, prezident pařížského parlamentu (à mortier), který se sbližoval s vévodou z Orléans a s nímž se Saint-Simon pravidelně stýkal; zemřel 22. srpna 1715, jak je vylíčeno dále v této kapitole.↩
Vysvětlivka: Pomluvy, podle nichž měl vévoda z Orléans roku 1712 otrávit vévodu a vévodkyni z Bourgogne a jejich staršího syna. „Španělská aféra“ je podezření z roku 1709, že vévoda z Orléans usiluje o španělskou korunu.↩
Vysvětlivka: Ludvík XIII. deklarací z dubna 1643 omezil moc budoucí regentky Anny Rakouské regentskou radou; čtyři dny po jeho smrti (14. května 1643) parlament na lit de justice 18. května tato omezení zrušil a svěřil královně plnou regentskou moc.↩
Vysvětlivka: Marie de Rohan, vévodkyně z Chevreuse (1600–1679), proslulá intrikánka a přítelkyně Anny Rakouské, která za Richelieua několikrát uprchla ze země.↩
Vysvětlivka: Zde Henri de Beringhen (1603–1692), služebník Ludvíka XIII., který musel kvůli dvorským intrikám uprchnout za hranice; později první štolba a otec Jacquese-Louise de Beringhen, prvního štolby doby Pamětí.↩
Ediční poznámka: Dne 27. srpna 1714 bylo pondělí, neděle připadla na 26. srpna; den v týdnu a datum se zde i dále o den rozcházejí.↩
Vysvětlivka: Nábřeží des Morfondus je starý název dnešního nábřeží de l’Horloge na ostrově Cité; nábřeží de la Mégisserie leží naproti na pravém břehu Seiny.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Retentum se obvykle nazývala ta část rozsudku, která nebyla zveřejněna (quod erat retentum in mente judicis – „co bylo zadrženo v mysli soudce“).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto slovo je v rukopisu špatně čitelné. Autor snad napsal amis (přátele), což by dávalo lepší smysl.↩
Vysvětlivka: Žalm XXXVI podle číslování Vulgáty, v dnešním číslování Žalm 37 (verše 35–36).↩