Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola třináctá

Vévoda z Noailles se konečně dozvídá své určení. — Pošetilé návrhy, které mi předkládá. — Vévoda z Orléans se nemůže odhodlat k tomu, aby se se svým regentstvím obešel bez parlamentu, a ztrácí chuť k plánu svolat generální stavy. — Vévodkyně z Orléans, v obavě z pairů kvůli levobočkům při prvním zasedání v parlamentu po králově smrti, se obrací na mne. — Uklidňuji ji, a proč, a prohlašuji jí, že napadnou-li je princové krve, ať je to kdykoli, pairové je napadnou okamžitě také. — Střet krále s generálním prokurátorem kvůli prosté a bezvýhradné registraci konstituce. — Poslední návrat z Marly. — Jakýsi deník krále až do jeho konce. — Rozlučková audience perského velvyslance. — Podrobnosti o králově zdraví a o příčinách jeho smrti. — Nádherný vjezd hraběte z Ribeiry, portugalského velvyslance, do Paříže. — Dosahuji u vévody z Orléans, že Chamillartovi ponechá jeho penzi šedesáti tisíc livrů, a svolení mu to oznámit. — Vévoda z Noailles, nejprve sám, potom s pomocí generálního prokurátora, mi navrhuje úplné vyhnání jezuitů z království. — Návrat paní ze Saint-Simon z lázní ve Forges do Versailles. — Důvěrné dámy. — Vévoda du Maine pověřen, aby jménem krále a s jeho autoritou prohlédl gendarmerii, kterou král dal přivést, ale nemohl už vykonat její přehlídku. — Má rada vévodovi z Orléans v té věci. — Pohrávám si s Pontchartrainem. — Pohrdám Desmaretsem. — Král, už neschopen se obléknout, si chce vybrat první šaty, které si oblékne. — Krátká úvaha.

V druhé polovině pobytu v Marly král tak značně zeslábl, že jsem usoudil, že je čas skončit úzkosti vévody z Noailles, abych s ním mohl otevřeně mluvit o tom, co se týkalo budoucnosti ve vztahu k financím, a uvažovat o tom s ním. Vévoda z Orléans, jemuž jsem to předložil, soudil stejně. Dovolil mi sdělit mu jeho určení i určení jeho strýce a sám mu je potvrdil, jakmile ho poprvé uviděl u sebe. Je těžké vylíčit větší radost, a zároveň větší snahu ji ovládnout; cit byl první pružinou, ješitnost druhou. Obratnost se zakryla zájmem kardinála z Noailles; přiznával také, jak velice jsou mu finance po chuti, protože se jim prý vždycky věnoval, a naposledy pod Desmaretsem od svého návratu, a že si lichotí, že v nich obstojí méně špatně než kdokoli jiný, koho by tam mohli dosadit. Nešetřil vůči mně ujišťováním o nejdokonalejším přátelství, o nejúplnější důvěře, o nejdokonalejší shodě se mnou ve všem, o niž mě naléhavě žádal, a konečně o nejživější vděčnosti za všechno, co jsem pro něj udělal u vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers, kteří byli jemu i jeho strýci tak vzdáleni, a to v době hluboké osobní nemilosti obou, opuštěnosti a krajních nesnází po jeho odvolání ze Španělska, a skrze tyto vévody u dauphina a paní Dauphine v jejich nejskvělejším vrcholu; potom za to, že jsem ho usmířil s vévodou a vévodkyní z Orléans a dovedl tam, kde se teď konečně viděl, stejně jako jeho strýc.

Jakmile se s ním jednou otevřely dveře k budoucnosti, probírali jsme určení ostatních předsedů a prezidentů rad, které schválil. Mluvil se mnou o d’Antinovi, který se mi od svého vévodství velmi dvořil, chválil ho a divil se, že neslyší, že by byl k něčemu určen; mluvili jsme o tom spolu důvěrně; nezapíral mi jeho vady, stejně jako jsem já přiznal, co si o něm myslím dobrého. Oba jsme se shodli, že ti, kdo byli určeni do čela rad, mají přednost svým osobním postavením, a že jediná rada, která by se mu mohla hodit, aby do ní vstoupil nebo se stal jejím předsedou, kdyby se to místo uprázdnilo, je rada vnitřních věcí. Nejvíc tleskal zrušení státních sekretářů a nemilosti kancléře, o níž jsme se přátelsky přeli kvůli pečetím. Přál si je pro generálního prokurátora, já jsem je pokládal za lépe uložené v rukou otce; kromě toho, že by takto umístěné působily na syna, byla vyhlídka, že po nich bude moci nastoupit, stupínkem odpovídajícím zásluhám jednoho i druhého. Rozebíral se mnou spoustu věcí a já mu k tomu ochotně dával příležitost, protože byly jiné, o nichž jsem ho nechtěl zpravit a v nichž jsem ho rád nechával, aby se sám zmýlil.

Otevřenost, kterou si ke mně stále víc dovoloval ve věcech budoucích, ho zavedla k tak silným řečem o levobočcích, že je ponechám v mlčení, a od jedné věci k druhé ho přivedla k tomu, že mi navrhl jako věc velmi rozumnou a proveditelnou opevnit Paříž. Nemohl jsem před ním skrýt své překvapení. „Paříž!“ řekl jsem mu. „A kde materiál? Kde miliony? Kde léta k dokončení prací? A i kdyby se všechno udělalo mávnutím kouzelného proutku, jaká posádka by ji hájila? Jaké zásoby válečného střeliva a potravin pro vojsko i pro obyvatele? Jaké dělostřelectvo? A konečně jaký užitek by si od toho bylo možno slibovat, i kdyby to bylo stejně zjevně možné, jako je zjevně dokázáno, že to možné není?“ Několik dní o tom blouznil a já ho nechal mluvit, protože jsem se neobával, že by se ten vzácný projekt uskutečnil. Když viděl, že mě nepřesvědčí, navrhl mi jiný. Šlo o to přenést do Versailles svrchované dvory, veřejné školy a všechno, co jsou úřady a veřejný život. Hleděl jsem na něho se stejným úžasem; zeptal jsem se ho, kde, kdy a s jakými náklady by to všechno ve Versailles usadil, v místě bez řeky i bez pitné vody, které je jen písek nebo bláto, jemuž příroda všechno odpírá, dokonce i pohodlná napajedla pro koně, a kde široko daleko nic neroste; navíc jaký užitek z přesunu, který by, i kdyby byl možný, přinesl dvoru jen nepohodlí a zmatek, zanechal by v Paříži nenahraditelnou prázdnotu a zruinoval by procesující strany, soudce, soudní personál i univerzitní lidi; jedním slovem nic proveditelného, nic, co by mělo nějaký cíl. Bylo to prý proto, aby se Paříž zmenšila, neboť její spotřeba ruinuje provincie, a aby se svrchované dvory oddělily od opory tohoto početného lidu, jehož spojení je při mnoha příležitostech nebezpečné. Pomalu připustil, jak nevděčná je poloha Versailles, spílal nesmírnému dílu, které tam král vybudoval, vychvaloval polohu Saint-Germainu a nakonec mi navrhl jako věc snadnou zbourat Versailles a všechno odtud odvézt do Saint-Germainu, kde by se z toho materiálu a z těch bohatství zřídilo nejzdravější a nejobdivuhodnější sídlo v Evropě.

Při tomto třetím sproposito mi došla řeč. Tady je blázen, řekl jsem si v duchu, který mi možná vjede do očí: „Ach! Co jsem to udělal? A co bude s financemi?“ Zatímco jsem takto mluvil sám k sobě, aniž bych pohnul rty, on dál rozprávěl, nadšený nejkrásnějším místem na světě, jímž se měl stát Saint-Germain z celé kořisti po Versailles. Nakonec ho mé mlčení zarazilo a prosil mě, abych je přerušil. „Pane,“ řekl jsem mu, „až budete mít k dispozici víly s jejich kouzelnými proutky, budu v tomhle s Vámi souhlasit; protože vskutku by nebylo nic obdivuhodnějšího a nikdy jsem nechápal, jak si někdo mohl vybrat Versailles, a tím méně dát přednost té stoce před tím, čím je Saint-Germain; ale k tomu, co mi navrhujete, potřebujeme víly; dokud je nebudete mít v ruce, nedá se o tom rozumně mluvit.“ Dal se do smíchu a chtěl tvrdit, že i bez víl je to možné a že to není takový podnik, za jaký jsem ho, jak dobře viděl, pokládal. Ze všech tří návrhů ho prosazoval nejméně a nejkratší dobu, ale já jsem z toho nezůstal o nic méně vyplašený.

Už před nějakou dobou mi přednesl ještě jiný návrh, který jsem odmítl neméně, a on ho neustále znovu vytahoval na přetřes. Činil jsem mu námitky, na něž nikdy nedokázal dát sebemenší odpověď; měl jedině stejné útočiště jako Maisons se svým návrhem, totiž nebezpečí závěti, a nedokázal najít způsob, jak provést, co navrhoval, a přesto na mě, stejně jako Maisons, nepřestával naléhat. Brzy uvidíme, nikoli z dohadů, jako u návrhu zmocnit se královy závěti, nýbrž z faktů, jaký cíl Noailles sledoval tak směšným, ale tak umíněným návrhem, a teprve tehdy budou vysvětleny oba.

Ke konci pobytu v Marly jsem zpozoroval, že vévoda z Orléans probíral s vévodou z Noailles otázku svolání generálních stavů. Přiznal mi to jako věc příliš úzce spjatou s financemi cílem, který se tím sledoval, než aby ji před ním tajil, když mu už sdělil jeho určení. Vévoda z Noailles mi to přiznal také, s jistými rozpaky, a brzy nato se mi zdálo, že vévoda z Orléans už není tak rozhodnut stavy svolat. Viděl jsem ho také docela povolit, pokud šlo o parlament v otázce regentství. Tento bod se mu vždycky zdál tvrdý a uložení závěti mu posloužilo jako záminka, aby zakryl svou slabost. Znal jsem ji příliš dobře, než abych si lichotil, že ji přemohu ve dvou tak závažných bodech, jakými byly tento a bod generálních stavů. Ten druhý se mi vždycky zdál tak nesmírně důležitý, a to v tolika velkých ohledech, že jsem neváhal obětovat mu ten první. Doufal jsem v tento postup tím spíš, že má povolnost zbavovala vévodu z Orléans sporu a nutnosti postavit se věci, při níž musel nasadit vlastní osobu, a že jsem soustřeďoval všechny síly, abych udržel ten druhý bod, který se mu do té doby trvale zamlouval a pro nějž byl rozhodnut, při němž nemusel ze sebe dobývat žádný silácký kousek, kde se naopak všechno jemu usmívalo, celé Francii lahodilo a všude bylo urovnáno. To jsem také dál dělal, ale s malým úspěchem, až do předvečera králova skonu, kdy mi vévoda z Orléans otevřeně prohlásil, že na to už nelze pomýšlet.

Od té chvíle jsem viděl dost, abych z běhu věcí věštil zlé. Postřehl jsem zájem vévody z Noailles, který by při plánu svolání generálních stavů nebyl ve financích pánem a který dal regentovi pochopit, že by jím nebyl ani on sám. Nebudu zastírat, že to byla pravda, a dokonce jedno z dobrodiní, které se mi z toho zdálo plynout. Zkušenost s tím, co se od té doby ve financích odehrálo, musela ukázat, zda jsem měl pravdu. S plánem svolat generální stavy padl i plán bankrotu: příliš by bral možnosti lovit v kalných vodách. Likvidace a pokračování daní a finančních smluv tam otevíraly široké dveře majetkům, milostem i nemilostem, jejichž kohoutek by měl v rukou vévoda z Orléans, a ještě spíš vévoda z Noailles. Tím také padl plán zvláštních dávek a zároveň plán splácení a rozmnožení náhrad, které byly vysvětleny. Ještě není čas mluvit o smutných úvahách, jimiž mě tento začátek zdrtil, a o dalších věcech, které je posílily. Látky se během měsíce či šesti týdnů tak namnoží, že bude mnoho dokázat nic z nich nezapomenout a rozplést je tak, abych je podal s jistou jasností a jistým pořádkem.

Úplně na konci pobytu v Marly se král zdál tak zesláblý, ačkoli na svém dni ještě nic nezměnil, že mě vévodkyně z Orléans navedla na řeč o svých bratrech a po několika dosti neohrabaných oklikách – neboť luciferská pýcha těžce nesla, že musí dojít až k tomu – mi vyjádřila své znepokojení z prvního zasedání v parlamentu po králi a řekla, že by mi byla velmi zavázána, kdybych mohl odvrátit pairy od toho, aby tam cokoli podnikli ve chvílích, které pro ni už tak budou tíživé. Neměl jsem důvod být s odpovědí v rozpacích: řekl jsem jí, „že nevěřím, že by pairové pomýšleli [na něco jiného] než na nezbytné záležitosti zasedání, které jich bude mít tolik, a že může být v tomto ohledu klidná. – Ale, pane,“ odvětila, „chtěl byste mi na to dát své slovo, nebo mi aspoň slíbit, že uděláte, co bude ve Vašich silách, aby páni pairové toho dne nepodnikli nic proti postavení mých bratrů? – Ano, madame,“ řekl jsem jí, „to poslední ovšem, protože nejsem pánem sobě rovných, jak si jistě dovedete představit, ale odvrátit je v tomto ohledu, jak jen to bude možné, a zavazuji se k tomu tím svobodněji, že nevidím, že by na to pomýšleli. Ale zároveň, madame, když mě Vaše Královská Výsost nutí mluvit s ní o tak choulostivé věci, ať si dá pozor na prince krve; je to spíš jejich věc než naše od té doby, co byla Vašim pánům bratrům a jejich potomstvu dána způsobilost k nástupnictví na trůn, jméno, hodnost a vůbec všechno, co náleží princům krve, a považujte se aspoň za upozorněnou, že jestliže je princové krve napadnou, v tom samém okamžiku budeme žádat své postavení, aby mezi princi krve a námi nikdo nestál a aby všichni byli jako my na místě odpovídajícím své pairii.“

Toto prohlášení, samo o sobě pro vévodkyni z Orléans tak hořké, prošlo co nejhladčeji díky odkladu, který jsem jí sliboval, a díky pohrdání, jímž ráčila zahrnovat mladé prince krve a paní jejich matky. Dokonce mi velmi zdvořile poděkovala, s projevy přátelství a důvěry. Neobyčejně se mě v tomto bodě svých bratrů bála – tak je vždycky nazývala a nikdy se při té příležitosti neodvážila vyslovit jméno vévody du Maine, který se mě bál ještě víc a jistě nezapomněl na poslední návštěvu, kterou ode mne přijal a v jejímž důsledku jsem se k němu od té doby choval bez jakýchkoli ohledů. Pohotová odpověď vévodkyni z Orléans mě stála pramálo. Nebylo možné napadnout levobočky a zároveň začít spor o čepici, a odvádět státní záležitosti k osobním zájmům, které by se měly řešit na prvním zasedání v parlamentu po králově smrti. Příležitost k věci čepice, které se tam nebylo možno vyhnout, nenechávala na výběr mezi touto záležitostí a záležitostí levobočků; svou odpovědí vévodkyni z Orléans jsem tedy vůči nim nic neriskoval.

V pátek 9. srpna otec Tellier dlouho ráno přemlouval krále v záležitosti registrace konstituce bez výhrad a viděl se kvůli tomu s prvním prezidentem a generálním prokurátorem, které si den předtím povolal. Král po obědě štval jelena ve svém kaleši, který jako obvykle sám řídil, naposledy v životě, a po návratu se zdál velmi skleslý. Večer byla velká hudba u paní z Maintenon. V sobotu 10. srpna se před obědem procházel ve svých zahradách v Marly; kolem šesté večer se odtud vrátil do Versailles, naposledy v životě, a už nikdy neměl spatřit to podivné dílo svých rukou. Večer pracoval u paní z Maintenon s kancléřem a všem se zdál velmi nemocný. V neděli 11. srpna zasedal ve státní radě, odpoledne se šel projít do Trianonu, aby už nikdy v životě nevyšel. Povolal si generálního prokurátora, s nímž se ostře střetl. Už jednou se s ním střetl v přítomnosti prvního prezidenta a kancléře, v předchozí čtvrtek v Marly, kvůli registraci konstituce bez výhrad. Generálního prokurátora nalezl samotného vyzbrojeného týmiž důvody a touž pevností. Necítil se ve stavu jít osobně do parlamentu, jak to ohlásil. Ačkoli tu naději neztratil, byl na generálního prokurátora tím rozhořčenější, až vybočil ze své povahy a došel k hrozbám, že mu vezme úřad, a otočil se k němu zády. Tak skončila tato audience, kterou tento soudce nebyl o nic víc otřesen.

Nazítří 12. srpna si jako obvykle vzal projímadlo a v ty dny také žil jako obvykle. Proslýchalo se, že si stěžuje na ischias v noze a ve stehně. Nikdy neměl ischias ani revma; nikdy nebyl nachlazen a už dlouho necítil ani záchvěv dny. Večer byla u paní z Maintenon malá hudba a bylo to naposledy v životě, co chodil.

V úterý 13. srpna vynaložil poslední úsilí, aby po návratu ze mše, kam se dal donést, udělil vestoje a bez opory rozlučkovou audienci onomu domnělému perskému velvyslanci. Zdraví mu nedovolilo nádheru, kterou si předsevzal jako při první audienci; spokojil se tím, že ho přijal v trůnním sále, a nebylo tam nic pozoruhodného. Byl to poslední veřejný úkon krále, při němž Pontchartrain tak hrubě klamal jeho ješitnost, aby se mu zalíbil. Nestyděl se zakončit tuto komedii podpisem smlouvy, jejíž následky ukázaly, jak falešné toto velvyslanectví bylo. Tato audience, která byla dosti dlouhá, krále velmi unavila. Po návratu do svých pokojů odolal touze ulehnout; zasedal ve finanční radě, poobědval jako obvykle u malé tabule, dal se donést k paní z Maintenon, kde byla malá hudba, a když vycházel ze svého kabinetu, zastavil se kvůli vévodkyni z La Rochefoucauld, která mu představila vévodkyni z La Rocheguyon, svou snachu; byla to poslední dáma, která mu byla představena. Večer zaujala svou taburetku při králově večeři, která byla poslední v jeho životě u velké veřejné tabule. Po obědě pracoval ve svých pokojích sám s kancléřem. Nazítří poslal tomu krásnému velvyslanci spoustu darů a několik drahokamů; o dva dny později ho odvezli k jednomu měšťanovi do Chaillot a krátce nato do Le Havru, kde se nalodil. Téhož dne, nazítří ve středu, v předvečer Nanebevzetí, odjela princezna des Ursins, vyděšená, jak bylo řečeno, královým stavem, z Paříže, aby co nejrychleji dorazila do Lyonu.

Králi už víc než rok ubývalo zdraví. Jeho vnitřní komornictvo si toho všimlo hned a sledovalo všechny pokroky, aniž se kdokoli z nich odvážil otevřít ústa. Levobočci, či lépe řečeno pan du Maine, to viděl také dobře a s pomocí paní z Maintenon a jejich kancléře a státního sekretáře urychlil všechno, co se ho týkalo. Fagon,1 první lékař, velmi zchátralý na těle i na duchu, byl z celého toho vnitřního okruhu jediný, kdo nic nezpozoroval. Maréchal, první chirurg, s ním o tom několikrát mluvil a byl pokaždé tvrdě odbyt. Nakonec, puzen svou povinností a svou oddaností, odvážil se jednoho rána kolem letnic zajít za paní z Maintenon. Řekl jí, co vidí a jak hrubě se Fagon mýlí. Ujistil ji, že král, jemuž často hmatal tep, má už dlouho malou vleklou vnitřní horečku; že jeho tělesná konstituce je tak dobrá, že s léky a péčí je ještě všechno plné nadějí, ale že nechají-li nemoc postupovat, žádné už nebudou. Paní z Maintenon se rozzlobila a jediné, co si za svou horlivost odnesl, byl hněv: řekla mu, že jen osobní nepřátelé Fagonovi nacházejí to, co jí tu říká o králově zdraví, v němž se schopnost, pečlivost a zkušenost prvního lékaře nemůže mýlit. Pozoruhodné je, že Maréchal, který kdysi Fagona operoval pro kámen, byl na místo prvního chirurga dosazen jím a že od té doby až dosud spolu žili v nejdokonalejší shodě. Rozhořčený Maréchal, který mi to vyprávěl, už neměl žádná opatření, která by mohl učinit, a od té chvíle začal oplakávat smrt svého pána. Fagon byl skutečně vědou a zkušeností prvním lékařem Evropy, ale zdraví mu už dávno nedovolovalo svou zkušenost udržovat a vysoký stupeň autority, na nějž ho vynesly jeho schopnosti a jeho přízeň, ho nakonec zkazil. Nechtěl slyšet ani důvody, ani odpověď, a vedl královo zdraví dál tak, jak to dělal v méně pokročilém věku, a touto umíněností ho zabil.

Dna, jejíž dlouhé záchvaty král míval, přiměla Fagona, aby krále, abych tak řekl, každý večer zavinoval do hromady péřových polštářů, v nichž se každou noc tak potil, že ho bylo třeba každé ráno třít a převlékat, než vstoupil velký komoří a první šlechtici komory. Už dlouhá léta nepil místo nejlepšího šampaňského, jež jediné pil celý život, nic jiného než burgundské víno napůl s vodou, tak staré, že bylo už vyčpělé. Někdy se smíchem říkal, že bývali cizí páni pěkně napálení, když chtěli ochutnat víno pro jeho ústa. Nikdy v žádné době nepil víno neředěné ani neužíval žádného likéru, dokonce ani čaje, kávy nebo čokolády. Jen při vstávání bral už velmi dlouho místo kousku chleba, vína a vody dva šálky šalvěje a rozrazilu; často mezi jídly a vždycky při uléhání sklenice vody s trochou pomerančové vody, které pojaly asi půl pinty, a vždycky ledové, v každou roční dobu; i ve dnech projímadla je pil, a vždycky také při jídle, mezi nímž nikdy nic nejedl kromě několika skořicových pastilek, které si při dezertu dával do kapsy spolu s hromadou sušenek pro ohařky ze svého kabinetu.

Protože v posledním roce života trpěl stále větší zácpou, dával mu Fagon na začátku jídla jíst mnoho ledového ovoce, totiž moruše, melouny a fíky, a ty ještě shnilé, jak byly přezrálé, a při dezertu mnoho jiného ovoce, které zakončoval množstvím cukrovinek, nad nímž vždycky každý žasl. Celý rok jídal k večeři neuvěřitelné množství salátu. Jeho polévky, kterých jedl ráno i večer několik druhů, z každé hodně, a to nijak na úkor ostatního, byly plné šťávy a nesmírně silné, a všechno, co se mu podávalo, bylo plné koření, nejméně dvakrát víc, než se obvykle dává, a i jinak velmi ostré. To a cukrovinky nebylo podle Fagonova gusta; ten, když ho viděl jíst, dělal někdy velmi směšné obličeje, aniž se však odvážil něco říci, leda tu a tam Livrymu a Benoistovi,2 kteří mu odpovídali, že jejich věcí je dát králi jíst, a jeho věcí je ho pročistit. Nejedl žádnou zvěřinu ani vodní ptactvo, jinak však všechno bez výjimky, masité i postní, což dodržoval vždycky, kromě postní doby, kdy už asi dvacet let držel půst jen několik dní. Toto léto tuto dietu z ovoce a pití ještě zdvojnásobil.

Nakonec mu to ovoce, jedené po polévce, zaplavilo žaludek, otupilo trávicí šťávy a vzalo mu chuť k jídlu, která mu do té doby nikdy v životě nechyběla, aniž by kdy měl hlad nebo potřebu jíst, ať ho náhody přiměly obědvat sebepozději. Ale při prvních lžících polévky se mu chuť vždycky otevřela, jak jsem ho několikrát slyšel říkat, a jedl ráno i večer tak neuvěřitelně mnoho, tak vydatně a ještě tak stejnoměrně, že si na ten pohled nikdo nemohl zvyknout. Tolik vody a tolik ovoce, ničím lihovým nekorigovaných, obrátilo jeho krev ve sněť tím, že ubralo na jejích duších a ochudilo ji těmi vynucenými nočními poty, a bylo příčinou jeho smrti, jak se poznalo při otevření těla. Všechny orgány se ukázaly tak krásné a tak zdravé, že bylo možno soudit, že by se dožil sta let. Úžas vzbudil především jeho žaludek a jeho střeva, svým objemem a délkou dvojnásobná proti obvyklé míře, odkud pocházelo, že byl tak velký a tak stejnoměrný jedlík. Na léky se pomyslelo, teprve když už nebyl čas, protože Fagon nikdy nechtěl věřit, že je nemocen, a zaslepenost paní z Maintenon byla v tom stejná, ačkoli dobře uměla učinit všechna možná opatření pro Saint-Cyr a pro pana du Maine. Přitom všem král pocítil svůj stav dřív než oni a občas to říkal svému vnitřnímu komornictvu. Fagon ho vždycky uklidňoval, aniž by pro něj cokoli udělal. Král se spokojoval tím, co mu říkal, aniž byl přesvědčen, ale zdržovalo ho jeho přátelství k němu, a paní z Maintenon ještě víc.

Ve středu 14. srpna se dal naposledy donést na mši, zasedal ve státní radě, jedl masité jídlo a u paní z Maintenon byla velká hudba. Večeřel u malé tabule ve své ložnici, kde ho dvůr viděl jako při obědě. Krátce pobyl ve svém kabinetu s rodinou a ulehl krátce po desáté.

Ve čtvrtek, ve svátek Nanebevzetí, vyslechl mši na lůžku. Noc byla neklidná a provázená žízní. Obědval na lůžku přede všemi, v pět vstal a dal se donést k paní z Maintenon, kde byla malá hudba. Mezi mší a obědem mluvil zvlášť s kancléřem, s Desmaretsem a s Pontchartrainem. Večeřel a ulehl jako předchozího dne. Tak to od té doby bylo pořád, dokud mohl vstávat.

V pátek 16. srpna nebyla noc o nic lepší; mnoho žízně a pití. Pustil k sobě lidi až v deset. Mše a oběd na lůžku jako od té doby vždy; v kabinetu udělil audienci vyslanci z Wolfenbüttelu, dal se donést k paní z Maintenon; tam hrál s důvěrnými dámami a potom byla velká hudba.

V sobotu 17. srpna noc jako předchozí. Na lůžku zasedal ve finanční radě, při obědě viděl všechny, hned potom vstal, v kabinetu udělil audienci generálovi řádu Svatého Kříže od Sainte-Croix de la Bretonnerie, odebral se k paní z Maintenon, kde pracoval s kancléřem. Večer spal Fagon poprvé v jeho ložnici.

Neděle 18. srpna proběhla jako předchozí dny. Fagon tvrdil, že král neměl žádnou horečku. Před obědem i po něm zasedal ve státní radě, potom pracoval jako obvykle s Pelletierem3 na opevněních, pak se odebral k paní z Maintenon, kde byla hudba. Téhož dne učinil v Paříži s neobyčejnou nádherou svůj vjezd hrabě z Ribeiry, mimořádný velvyslanec Portugalska, jehož matka, už zesnulá, byla sestrou prince a kardinála z Rohanu, a házel lidu mnoho stříbrných medailí a několik zlatých. Králův stav, který zjevně ukazoval, že to už může trvat jen několik dní, a o němž jsem měl od Maréchala zprávy jistější než ty, které si Fagon chtěl namlouvat sám sobě i jiným, mi připomněl Chamillarta, který měl při odchodu z úřadu od krále penzi šedesát tisíc livrů. Požádal jsem vévodu z Orléans o její zachování a zajištění a ihned jsem to obdržel spolu se svolením oznámit mu to do Paříže. Byl tam velmi dojat královou nemocí a velmi málo čímkoli jiným. Přesto ho můj dopis příjemně překvapil a byl velmi citlivý k péči z mé strany, kterou on sám o sebe neměl. Poslal mi děkovný dopis, který jsem odevzdal vévodovi z Orléans. Nic, co jsem kdy udělal, mi nepůsobilo větší potěšení. Věc zůstala v tajnosti až do královy smrti; neztrácel jsem čas a dal jsem ji ohlásit hned po ustavení regentství.

Téhož dne jsem kolem osmé večer vystoupil k vévodovi z Noailles, pod jehož schodištěm jsem bydlel. Byl zavřený ve svém kabinetu, odkud za mnou přišel do své ložnice. Po několika řečech o králově stavu a o budoucnosti se pustil do dosti dlouhé řeči o jezuitech, jejímž závěrem bylo, že mi navrhl vyhnat je všechny z Francie, vrátit do původního stavu obročí, která si dali připojit ke svým domům, a připojit jejich majetek k univerzitám, v jejichž obvodu by ležel. Ačkoli mě výstřední návrhy vévody z Noailles, o nichž jsem mluvil, měly poučit, že je schopen přijít ještě s dalšími stejně bláznivými, přiznávám, že tento mě překvapil, jako by byl prvním svého druhu. Postřehl to na mém vyděšeném výrazu, pustil se do úvah, a mezitím se otevřel jeho kabinet, odkud jsem viděl vycházet generálního prokurátora, který přišel k nám. Několik lidí z parlamentu přijelo ráno zjistit, jak se daří králi, jako sem v každé době často jezdili v neděli, ale myslel jsem, že vévoda z Noailles je ve svém kabinetu sám a že generální prokurátor se vrátil do Paříže velmi brzy, jak to tito soudci vždycky dělali.

Sotva si přitáhl židli k nám, řekl mu vévoda z Noailles, o čem se mezi ním a mnou jedná – mezi ním a mnou, který jsem přitom ještě neřekl ani slovo, ale jemuž uklouzlé gesto překvapení přimělo vévodu z Noailles k obhajobě. Předal generálnímu prokurátorovi to málo, co právě řekl, a ten ho brzy přerušil, aby se na mě chladně podíval a stejně chladně mi řekl, že nejlepší a nejužitečnější věc, jakou lze na počátku regentství udělat, je úplné, radikální a nenávratné vyhnání jezuitů z království a okamžité naložení s jejich domy a majetky ve prospěch univerzit. Nedokážu vylíčit, co se se mnou při tomto výroku generálního prokurátora dělo; tato pošetilost, dost nakažlivá na to, aby zatemnila člověka tak moudrého a v úřadu, který mu nedovoloval neznat její mechaniku a následky, ve mně vzbudila strach, že se nakazím i já. Úžas, v němž jsem byl, ve mně vzbudil i pochybnost, zda jsem dobře slyšel; dal jsem si to zopakovat a zůstal jsem ohromen. Brzy na mém držení těla postřehli, že jsem víc zaujat svými myšlenkami než jejich řečmi; prosili mě, abych jim řekl, co si o jejich návrhu myslím. Přiznal jsem jim, že ho pokládám za tak podivný, že jsem stěží věřil vlastním uším. Dali se nato – jeden s ohněm, druhý s vahou a vážností, a skákajíce si navzájem do řeči – říkat mi, co každý ví o jezuitech, o jejich panovačnosti, o jejich nebezpečnosti pro církev, pro stát i pro jednotlivce. Nakonec mě přešla trpělivost, přerušil jsem je zase já a zdálo se mi, že jsem jim udělal radost, v netrpělivosti, v níž byli, slyšet, co jim mám říci.

Prohlásil jsem jim, že abych to zkrátil, nebudu jim upírat nic z toho, co by chtěli uvést proti jezuitům, ani z výhod, které by Francie našla v tom, že by se jich zbavila, i když by se k tomu dalo mnoho říci; že se omezuji výhradně na příčinu, na způsob a na následky; co se způsobu týče, že nejsme na ostrově s pustým vnitrozemím, jako je Sicílie, kde je jen určitý počet jezuitských domů ve dvou hlavních městech, jako je Palermo a Messina, a v dalších větších místech roztroušených po pobřeží, kde bylo pro místokrále Maffeie snadné pochytat je všechny v tutéž chvíli jedním zátahem sítě, okamžitě je nalodit, poslat je na širé moře a hned nato naložit s jejich domy a majetky tak, jak mu sicilský král nařídil; že tento panovník byl navíc v právu i v rozumu, když tak naložil s lidmi, kteří s otevřeným hledím rozdmychávali proti němu požár vzpoury kvůli sporu, který měl s římskou kurií; ta pod nejmalichernějšími záminkami církevní imunity, která ani nebyla porušena, se pokoušela zrušit tribunál monarchie,4 udělený tak, jak byl, papeži prvním normanským knížatům, kteří dobyli Sicílii a kteří ji chtěli přijmout v léno5 od papežů bez jakékoli nutnosti nebo práva – tribunál, bez jehož výkonu by se sicilští králové ocitli bez veškeré autority a kvůli jehož zrušení Řím plýtval svými církevními tresty a s podporou několika biskupů, některých příslušníků světského duchovenstva a téměř celého řeholního, zvláště jezuitů, nesl vzpouru a pobouření do všech myslí a dělal z toho věc svědomí; že ve Francii se od smrti Jindřicha IV. až dosud nestalo nic, kvůli čemu by bylo možno jezuity, neříkám obvinit, ale jen podezírat, že by kuli něco proti státu, proti Ludvíku XIII. či [proti] Ludvíku XIV.; tedy žádný delikt, na němž by se dalo založit vyhnání i toho nejposlednějšího jednotlivce; jaké násilí tedy vůči celé společnosti, kterou tito dva páni líčili jako tak podporovanou, tak mocnou, tak nebezpečnou; učinit to na konci dvou vlád, které jí tak vytrvale přály; učinit to na počátku regentství, které je vždy dobou šetrnosti a slabosti; učinit to konečně rukou regenta obviňovaného, že nemá žádné náboženství, o ostatním nemluvě, a jehož veřejně prostopášný život a nepříliš uvážlivé řeči o náboženství ho činily k takovému výkonu nekonečně méně způsobilým, i kdyby byl spravedlivý a možný.

Pokud jde o způsob provedení, že mám na to příliš omezený rozum, abych si nějaký dokázal představit při nekonečném počtu jezuitských domů roztroušených ve všech provinciích královy vlády a nesmírném počtu jezuitů, kteří je naplňují; že všechno najednou, jak to udělal ten Maffei, je matematicky nemožné; že po částech – jaký křik! jaké nepokoje! jaké pohyby hned od prvních kroků! Ta nesmírná spousta jezuitů, jejich rodiny, jejich žáci a rodiny těchto žáků, jejich kajícníci, zástupy z jejich exercicií a z jejich kongregací, posluchači jejich kázání, jejich přátelé a přátelé jejich učení – jaký povyk, než by se vyčistila provincie, kterou by se začalo, a kdy a jak by se to dokončilo ve všech provinciích? Kam ty vyhnance odvést? Za nejbližší hranici, odpoví se; ale kdo jim zabrání vrátit se? Žádné moře, jako aby se vrátili na Sicílii, ani velká zeď jako v Číně, všude všechno otevřené, a k tomu přízeň onoho nesmírného počtu lidí všech stavů a ze všech míst, o nichž jsem právě mluvil. Je to tedy zjevně nemožná chiméra. Ale předpokládejme na chvíli, že je nejen proveditelná, ale i provedená. Co řekne římská kurie, jejíž nejužitečnějšími nástroji ve Francii, nejoddanějšími jejím nárokům a rozkazům, jsou jezuité? Co řekne španělský král, tak zbožný, tak veřejně jezuitský, a který je s vévodou z Orléans, jak každý ví? Co řeknou všechny katolické mocnosti, u nichž mají všichni jezuité tolik vlivu a u nichž téměř u všech jsou zpovědníky? A katolické národy celé Evropy, kde mají jezuité kazatelnou, zpovědnicí a školními třídami tolik přátel a stoupenců, kolik jim jich tytéž prostředky dávají ve Francii? Co řeknou všechny řeholní řády, možná až po benediktiny, dominikány a různé řeholní kanovníky,6 snad jediné mezi řeholníky, kdo jsou nepřáteli jezuitů? Nemusíme soudit, že se všichni zachvějí před ranou, která může postihnout i je, až se komu zachce, že se budou obávat toho hrozivého příkladu a že se spojí se všemi, kdo budou cítit nebo věřit, že mají zájem tomu zabránit? A dosáhnou-li toho, jaké bláznovství, jakou potupu si člověk takto zbytečně připraví, a navíc jaké nebezpečí, a to nebezpečí, při němž už nelze doufat v bezpečí ani klid, když si člověk poštve proti sobě vnitřek i vnějšek a v jejich čele to, čemu se říká náboženství! Uzavřel jsem nakonec, že tento pokus, ať by byl sebelépe promyšlen, by byl záhubou vévody z Orléans a takovým převratem, že nevidím, jak a kdy by se dal uklidnit.

Má řeč byla obšírnější, než ji podávám, a nikdo mě nepřerušil. Když jsem skončil, viděl jsem dva užaslé a rozmrzelé muže, kteří nedokázali odpovědět jediné slovo na žádnou z námitek, které jsem právě vznesl, a kteří mi přitom oba prohlásili, že jsem je nepřesvědčil. Oba, skákajíce si navzájem do řeči, se vraceli k nebezpečí jezuitů ve Francii pro obecné dobro státu a církve i pro jednotlivce; já jsem jim opakoval, že o to nejde, ale o příčinu, prostředky a následky, a že mi mají dokázat, že tyto tři věci jsou možné a zaručené. Marně jsem je přiváděl zpět, trvali na svém – mám to říci? – a štěkali na měsíc. Jejich malý úspěch u mne a pro soudce nevhodná hodina k návratu do Paříže nás rozdělily, aniž kdo z nás učinil sebemenší pokrok. Vyšel jsem zároveň s generálním prokurátorem, abych se vrátil domů, utopen v úžasu a v pátrání, co generální prokurátor udělal se svým rozumem, se svými vědomostmi, se svou moudrostí, a přesvědčen, že se o té věci spolu radili, když jsem přišel, soudě podle toho, jak náhle mi o ní vévoda z Noailles začal mluvit a jak ji předal generálnímu prokurátorovi, když k nám přišel jako třetí. S generálním prokurátorem jsem byl v koncích; ten jistě neměl žádné postranní úmysly, ale moc vévody z Noailles nad jeho myslí ho získala – byl už sám osobním a parlamentním nepřítelem Tovaryšstva – a nechal se strhnout k bláznovství svého přítele, aniž by ho od něho mohly odvrátit tak jasně rozhodující důvody, ačkoli jim nedokázal žádný postavit, a to vystupňovalo můj úžas až k naprostému zmatení.

V pondělí 19. srpna byla noc stejně neklidná, aniž chtěl Fagon připustit, že má král horečku. Pomýšlel na to dát mu přivézt vody z Bourbonne. Král pracoval s Pontchartrainem, u paní z Maintenon byla malá hudba, prohlásil, že nepojede do Fontainebleau, a řekl, že příští středu si prohlédne gendarmerii7 ze svého balkonu. Dal ji přivolat z jejích ubikací, aby ji podrobil přehlídce: teprve toho dne poznal, že to nedokáže, a omezil se na to, že se na ni podívá na velkém nádvoří ve Versailles z okna. V úterý 20. srpna byla noc jako předchozí. Ráno pracoval s kancléřem; při obědě chtěl vidět jen málo významných osob a cizí diplomaty, kteří měli, a mají dosud, úterý určeno k cestám do Versailles. Potom zasedal ve finanční radě a pak pracoval sám s Desmaretsem. Nemohl jít k paní z Maintenon, a tak pro ni poslal. Paní z Dangeau a paní z Caylusu tam byly po nějaké době připuštěny, aby pomohly udržovat rozhovor. Večeřel v županu ve svém křesle. Už nevyšel ze svého bytu a už se neoblékl. Večer krátký jako předchozí. Fagon mu konečně navrhl poradu předních lékařů z Paříže a od dvora.

Téhož dne se vrátila z lázní ve Forges paní ze Saint-Simon, kterou jsem naléhavě žádal, aby se vrátila. Když král po večeři vjížděl do svého kabinetu, zahlédl ji. Dal zastavit své pojízdné křeslo, projevil jí mnoho laskavosti ohledně její cesty a návratu a pak se dal dál tlačit Bloinem do druhého kabinetu. Byla to poslední žena od dvora, s níž mluvil, protože nepočítám paní z Lévis, paní z Dangeau, paní z Caylusu a paní z O,8 které byly důvěrnicemi hry a hudby u paní z Maintenon a které k němu chodily, když už nemohl vycházet. Paní ze Saint-Simon mi večer řekla, že by krále nepoznala, kdyby ho potkala jinde než u něho. Odjela z Marly do Forges teprve 6. července.

Ve středu 21. srpna navštívili krále čtyři lékaři a dobře se střežili říci cokoli jiného než chválu Fagona, který mu dal vzít kasii. Odložil na příští pátek prohlídku gendarmerie ze svých oken, po obědě zasedal ve státní radě a pak pracoval s kancléřem. Potom přišla paní z Maintenon, pak důvěrné dámy, a velká hudba. Večeřel v županu ve svém křesle. Už několik dní se začínalo pozorovat, že jen s obtížemi jí maso, a dokonce chléb, jehož celý život jedl velmi málo a už velmi dlouho jen střídu, protože už neměl zuby. Polévka ve větším množství, velmi řídká sekaná masa a vejce to nahrazovaly, ale jedl jen velmi skromně.

Ve čtvrtek 22. srpna byl král ještě hůř. Navštívili ho čtyři další lékaři, kteří stejně jako první čtyři jen obdivovali učené znalosti a obdivuhodné vedení Fagona, který mu k večeru dal vzít chinovou kůru ve vodě a na noc mu určil oslí mléko. Protože už od předchozího dne nepočítal s tím, že by se mohl postavit na balkon a prohlédnout si gendarmerii na svém nádvoří, využil ve prospěch vévody du Maine i svou poslední slabost. Pověřil ho, aby místo něho a s veškerou jeho autoritou vykonal přehlídku tohoto elitního sboru, aby v něm vojsku ukázal její první plody, aby je ještě za svého života navykl pohlížet na něho jako na krále samého a aby mu vůči nim poskytl příležitost k příznivému a lichotivému hlášení. To si dokázal zařídit tento slabý odvar Guisů a Cromwella; ale protože mu naprosto chyběla jejich odvaha, zmocnil se ho strach, co by se mu mohlo přihodit v tomto králově krajním stavu, o němž se vědělo, kdyby vévoda z Orléans poznal své přirozené síly a napadlo ho jich použít. Hledal tedy štít, který by ho mohl krýt, a skrze paní z Maintenon pro něho nebylo těžké jej najít.

Paní z Ventadour, ponoukaná svým dávným milencem a důvěrným přítelem maršálem z Villeroy, který dobře věděl, co dělá, vzbudila v monseigneurovi dauphinovi chuť jet na tuto přehlídku. Začínal jezdit na malém poníkovi a šel požádat krále o svolení jet tam. Hra této komedie byla zřejmá z toho, že uniforma kapitána gendarmerie byla pro pana dauphina, který teprve docela nedávno dostal kalhoty, už celá ušitá. Králi se tato dětská touha velmi zalíbila a dovolil mu tam jet.

Králův stav, který už nebyl pro nikoho tajemstvím, už proměnil pustotu bytu vévody z Orléans v tlačenici. Navrhl jsem mu, aby jel na přehlídku a pod záminkou, že v panu du Maine ctí autoritu krále samého, jíž byl pro tuto přehlídku oděn, ho tam doprovázel jako dvořan, jako by doprovázel krále samého, aby mu tímto tónem odpovídal, kdyby se tomu chtěl bránit, aby se k němu proti jeho vůli přimkl, aby s ním okázale mluvil vždy jen s kloboukem v ruce, jako by mluvil s králem, aby ho předešel o padesát kroků, když se bude blížit ke svým kompaniím gendarmerie, aby ho tam v jejich čele pozdravil, a pak aby se k němu připojil a následoval ho s kloboukem v ruce mezi jejich řadami; zároveň aby často vrhal pohled na jeho doprovod a na vojsko, aby tam nenechal nikoho na pochybách o tom sarkasmu svými uctivě urážlivými způsoby a aby tam ukázal toho krále z lepenky omdlévajícího hrůzou a rozpaky. Kromě potěšení přejít mu takto po břiše uprostřed jeho triumfu bylo všechno k získání dojmem strachu a tím, že by ukázal vojsku, divákům a skrze ně dvoru i městu, jaká je síla přirozenosti proti uzurpaci, a že jestliže se ničemu nestaví na odpor za života krále, který je u posledních dnů, není to muž, který by tomu levobočkovi nechal užívat výhod, jež si dokázal dát udělit na jeho úkor i na úkor práva a zákonů. Vévoda z Orléans se neměl čeho bát; král udělal svými ustanoveními proti němu a pro své levobočky všechno, co mohl; nikdo o tom nepochyboval ani nemohl pochybovat, a vévoda z Orléans také ne. Tedy nic k ztracení při takovém postupu, jehož ani vnější stránka, ať sebeironičtější, by nemohla poskytnout žádný důvod ke stížnosti; a komu by si vůbec mohl stěžovat? A co by mohl udělat ten umírající Jupiter? A naopak všechno k získání, kdyby zastrašil vévodu du Maine a jeho lidi a sám se ukázal celé Francii takový, jaký měl být. Chtěl jsem také, aby se tam ukázal sám a bez doprovodu; aby všechny, kdo by se kolem něho chtěli shromáždit, posílal s posměšnou úctou k panu du Maine; aby se o všem, co by se týkalo přehlídky, vyjadřoval jako ten nejposlednější soukromník, jemuž by se prokazovala příliš velká čest, kdyby se s ním o tom mluvilo, a který by se necítil povolán odpovídat; aby u svých vlastních kompanií hrál vůči vévodovi du Maine roli důstojníka, který se uchází o jeho přímluvu u krále v hlášení, které mu o nich měl podat, a zároveň aby mu sám podal hlášení o svých kompaniích a představil mu jejich důstojníky a vychvaloval je, jak by to dělal před králem samým, ale s urážlivou a jemně výhrůžnou úctou.

Přiznávám, že kdyby to bylo možné, draze bych si koupil, abych mohl být tehdy na čtyřiadvacet hodin vévodou z Orléans. Takový, jaký pan du Maine byl, nevím, zda by nebyl umřel strachy. Přítomnost pětiletého dauphina neměla nic zmařit. Byl jen ve věku, kdy se mu prokazuje úcta; všechno ostatní zůstávalo vévodovi du Maine, a mimo jeho přítomnost dokonce veškerá úcta, protože tam zastupoval krále. Ale slabost vévody z Orléans nebyla schopna tak rozkošné komedie. Jel na přehlídku, prohlédl si tam své kompanie, v jejich čele pozdravil monseigneura dauphina, k panu du Maine se přiblížil jen málo – ten zbledl, když ho uviděl, a jeho rozpaky a úzkost udeřily do očí všem; všichni ho opouštěli, aby stále doprovázeli vévodu z Orléans, aniž ten k tomu sám něčím přispěl. Všichni, kdo byli na přehlídce, dávali najevo rozhořčení, že ji koná vévoda du Maine v přítomnosti vévody z Orléans; co by teprve bylo, kdyby měl ten princ sílu počínat si tam tak, jak jsem na něho naléhal? Pocítil to potom a styděl se za to; využil jsem toho, abych mu dodal víc odvahy. I gendarmerie byla rozhořčena a netajila se tím, ať se král sebevíc snažil v hodinách, kdy ještě přijímal lidi, rozhlašovat a vyzdvihovat před důstojníky gendarmerie chvály a divy hlášení, které mu vévoda du Maine o tomto sboru podal.

Veřejnost shledala toto pověření velmi podivným a vévoda du Maine nic nezískal tím, že si je dal udělit, ať tomuto sboru během přehlídky a po ní sebevíc lichotil. Ve svých krajních rozpacích, které byly zřejmé všem, kdo tam byli, chtěl prokazovat vévodovi z Orléans čest hostitele; ten se spokojil s odpovědí, že přišel jen jako kapitán gendarmerie, nic nepřijal a odjel, když si prohlédl své kompanie a pozdravil v jejich čele monseigneura dauphina. Gendarmerie byla hned nato poslána zpět do svých ubikací. Právě tam pocítili vévoda z Orléans a vévoda du Maine první předzvěst toho, co je čeká. Všechno se tam hrnulo k prvnímu a opustilo druhého, který z toho zůstal zdrcen; i vojsko bylo tím kontrastem zasaženo. Veřejnost se vyjadřovala tvrdě a volně a shledávala, že tento úkon příslušel vévodovi z Orléans, [měl-li jej vykonat] princ, anebo maršálovi Francie či nějakému význačnému generálovi, aby o něm prostě podal králi hlášení.

Dopřál jsem si v soukromé miniatuře potěšení, které si vévoda z Orléans jako příští regent království netroufl dopřát. Šel jsem navštívit Pontchartraina, k němuž jsem téměř nikdy nechodil, a spadl jsem tam jako puma – což je vždycky smutnější a nepříjemnější pro pumu než pro ty, kdo ji přijímají, ale tentokrát to bylo nepříjemné jen pro společnost a mně to působilo dvojí potěšení. Ministři byli ve velké nejistotě o svůj osud. Hrůza z krále je ještě zdržovala, žádný z nich se neodvážil obrátit k vévodovi z Orléans; ostražitost vévody du Maine a strach z paní z Maintenon je držely zkrátka, protože v králi zbývalo ještě dost života, aby je vyhnal, a v takovém případě by si nemohli lichotit, že je bude vévoda z Orléans pokládat za své mučedníky, nýbrž jen za mučedníky své opožděné politiky. Chtěl jsem se tedy pokochat Pontchartrainovými rozpaky a dopřát si potěšení pohrát si zase já s tímto odporným kyklopem.

Zastihl jsem ho zavřeného s Besonsem9 a d’Effiatem, ale jeho lidé se po chvilce váhání neodvážili mě nepustit. Vstoupil jsem tedy do jeho kabinetu, kde mi první pohled ukázal tři muže sedící tak blízko sebe, s hlavami u sebe, kteří se při mém příchodu jakoby ze spánku vytrhli, s výrazem mrzutosti, který jsem hned postřehl a který se okamžitě změnil v poklony, nesoucí známky zmatku, jejž jim má neodbytná přítomnost způsobila. Čím víc jsem je viděl zaražené a přerušené v té malé poradě, kterou drželi, tím víc jsem se bavil a tím méně jsem měl chuť odejít, jak bych to udělal v kteroukoli jinou dobu. Doufali v to, ale když viděli, že jsem se dal do řeči o lhostejných věcech jako člověk, který ani nepomyslí, že je obtěžuje, Effiat se suše uklonil, Besons hned po něm, a odešli.

Pontchartrain, který se do té doby Besonse ani neujal, ani si ho nijak nevážil, se dovolával jejich příbuzenství, když pocítil, jak ho potřebuje u vévody z Orléans. Udělal si z něho svého patrona, a Besons, kterého oddanost vévodovi z Orléans vsunula mezi jeho dvořany a který se spřátelil s Effiatem, získal ho pro Pontchartrainovy zájmy. Jakmile odešli, měl jsem tu zlomyslnost mu říci, že je asi vyrušuji a že jsem měl raději odejít já. Pontchartrain mi to mezi poklonami přiznal natolik, že mi dal příležitost říci mu, že tam byl se dvěma muži, kteří mu mohou velmi dobře posloužit. Agónie, v níž cítil svou kariéru, ho zaslepila natolik, že neviděl, že ho chci jen přimět mluvit, abych se mu vysmál, a že zapomněl na své zločiny i na všechno, co se mezi ním a mnou odehrálo, tak dalece, že si mou návštěvou lichotil a mluvil se mnou s jakousi důvěrou ozdobenou projevy úcty, jaké u něho byly do té doby neznámé. Ani jsem se nemusel namáhat, abych ho k tomu přivedl neurčitými poklonami a dvorskými řečmi; rozpovídal se sám od sebe, vyprávěl mi o svých trápeních, svém neklidu, svých rozpacích, předložil mi svou obhajobu, a nakonec mi, pokud jde o vévodu z Orléans, přiznal, že se obrátil na Besonse a skrze něho na d’Effiata, vychvaloval přátelství a laskavosti – neboť tento král nad ostatními se ponížil až k tomuto slovu –, které od nich dostával, a pořád se vracel ke svému neklidu, prokládaje tu a tam řeč polovičatými slovy, která ukazovala, jak touží po mé ochraně a jak je v rozpacích, že se o ni neodvažuje docela požádat.

Když jsem se dlouho kochal tím, jak se takto plazí, řekl jsem mu, že se divím, že se muž tak duchaplný jako on, s tolika zkušenostmi s dvorem a se světem, může znepokojovat tím, co s ním bude po králi, kterému vskutku (a přitom jsem se na něho velmi upřeně díval), jak se zdálo, už mnoho času nezbývá; že při jeho schopnostech a jeho zkušenosti v námořnictvu, v němž, jak může počítat, se mu nikdo nevyrovná, bude vévoda z Orléans příliš šťasten, že ho může ponechat v úřadu tak nezbytném a tak důležitém, v němž by po muži, jako je on, nemohl nastoupit nikdo, kdo by o něm měl sebemenší ponětí. Zdálo se mi, že jsem mu vrátil život, ale protože byl velmi rozvláčný, nepřestával se vracet ke svým obavám, které jsem si několikrát s potěšením napůl přitakal, abych viděl, jak můj člověk bledne, a pak jsem ho uklidňoval týmiž řečmi, že je ve svém úřadu člověkem nezbytným, bez něhož se nelze obejít a který si tím, jistý svou věcí, může žít v klidu a nikoho nepotřebovat. Tato chutná komedie, kterou jsem si dopřál, trvala dobré tři čtvrtě hodiny. Dal jsem si velký pozor, abych neřekl jediné slovo, které by zavánělo nabídkou služeb, radou nebo dřívějším přátelstvím; stačilo mi jen tu a tam utrousit pár slov, abych udržel jeho proud řeči, a dozvěděl jsem se tam, že se Besons a d’Effiat stali jeho ochránci. Denně mě vévoda z Orléans ujišťoval, že ho nenechá v úřadu, až vyhlásí výběr členů rady námořnictva, a tak jsem si gratuloval ke svému skrytému výsměchu do očí a k tomu, že jsem tak jistě a tak blízko tomu, abych mu dostál slovu, o němž jsem mluvil v příslušné době.

Desmarets, který se necítil o nic jistější než Pontchartrain, si tehdy vzpomněl, že jsem na světě. Louville,10 zeť bratra paní Desmaretsové, se za něho za mnou přimluvil. Byl, jak jsme viděli, odjakživa mým důvěrným přítelem; dobře znal mé chování k Desmaretsovi i Desmaretsovo jednání se mnou. Rozvinul přede mnou jeho úctu, jeho lítost, jeho přání a podepřel je svým duchem a výmluvností. Neprozradil jsem mu, že vyhnání Desmaretse je už rozhodnuto, ale řekl jsem mu, že je napříště příliš pozdě litovat svého chování ke mně, a otevřeně, že Desmarets je člověk, bez něhož jsem se do té doby dobře uměl obejít a o němž nechci do smrti slyšet. Po tomto odmítnutí následoval dopis vévodkyně z Beauvilliers, krajně naléhavý, který mluvil i jménem vévodkyně z Chevreuse a který mě chtěl jako posledním důvodem pohnout ve prospěch Desmaretse jeho schopnostmi ve financích a potřebami státu v tak důležitém odvětví. Odpověděl jsem tím nejuctivějším, nejoddanějším, nejpokornějším, co jsem dokázal, abych prosadil své neotřesitelné odmítnutí ohledně Desmaretse, aniž bych se ostatně vyjádřil, čeho se má obávat nebo v co doufat, takže pevnost těchto dvou odmítnutí mě zbavila dalších proseb a mohla rozmnožit strach toho hrubého a drzého ministra i jeho lítost nad tím, jak bláznivě nevděčný ke mně byl.

Téhož dne, ve čtvrtek 22. srpna, kdy vévoda du Maine místo krále konal přehlídku gendarmerie, nařídil král při ukládání ke spánku vévodovi z La Rochefoucauld, aby mu nazítří ráno ukázal šaty, z nichž by si vybral ty, které by se mu hodily, až odloží smutek za jednoho syna vévodkyně lotrinské,11 jemuž se říkalo princ František, bylo mu šestadvacet let a měl opatství Stavelot a Malmedy. Vidíme zde, jak dlouho už nechodil, že se už neoblékal ani v posledních dnech, kdy se dával nosit k paní z Maintenon, že vstával z lůžka jen k večeři v županu, že lékaři spali v jeho ložnici a ve vedlejších místnostech, konečně že už nemohl spolknout nic pevného – a přesto, jak tu vidíme, stále počítal s tím, že se uzdraví, protože počítal s tím, že se ještě obleče, a chtěl si vybrat šaty pro dobu, kdy si je bude moci obléci. Proto také vidíme týž sled rad, práce a zábav; je to tím, že lidé nechtějí umřít a zastírají si to tak dlouho a tak daleko, jak je to jen možné.

Pátek 23. srpna proběhl jako předchozí dny. Král ráno pracoval s otcem Tellierem, a protože už nedoufal, že by mohl gendarmerii vidět, poslal ji zpět do jejích ubikací. Zvláštností toho dne bylo, že král neobědval na lůžku, ale vestoje, v županu. Potom se bavil s paní z Maintenon a pak s důvěrnými dámami. Po celou tu dobu je třeba mít na paměti, že poněkud význační dvořané vstupovali k jeho jídlům, ti, kdo měli velké nebo první vstupy, na jeho mši, na konec jeho vstávání a na začátek jeho ukládání ke spánku, vévoda z Orléans jako ostatní; a že zbytek dne, který rady nebo ministři nechávali prázdný, vyplňovali, stejně jako když byl na nohou, jeho levobočci, mnohem víc pan du Maine než hrabě z Toulouse, a že pan du Maine tam často zůstával s paní z Maintenon samotnou a někdy s důvěrnými dámami, přičemž vcházel a vycházel vždy jako obvykle po malém schodišti v zadní části kabinetů, takže ho nikdy nikdo neviděl vcházet ani vycházet, ani hraběte z Toulouse; paní z Maintenon a důvěrné dámy vždy přes předpokoje; vnitřní komornictvo bylo jako obvykle s králem, když tam byli jen jeho levobočci nebo nikdo, ale málo, když byl pan du Maine s ním sám.

Bylo třeba vést vyprávění o králově nemoci až do předvečera jeho krajního stavu, spolu s tím, co se tehdy dělo, aniž by se jeho souvislost ztratila z očí příliš dlouhým vyprávěním, které by s ní nesouviselo, aby se v něm zachoval pořádek věcí. Tentýž důvod tím spíš žádá, aby všechno, co patří k jeho krajnímu stavu až do konce, bylo přerušeno ještě méně: to mě přiměje umístit sem hned to, co nemohlo být umístěno na přesném místě, aniž bych porušil tuto souvislost a jasnost, kterou jsem si předsevzal, abych zachoval pořádek nezměněný. Nyní je třeba se trochu vrátit a jít hned trochu za den, u něhož jsme, abychom pak znovu navázali na tento jakýsi deník, kde jej nyní opouštíme, abychom ho už nepřerušili až do královy smrti.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Guy-Crescent Fagon (1638–1718), první lékař Ludvíka XIV. od roku 1693.↩

  2. Vysvětlivka: Livry byl první králův hofmistr (premier maître d’hôtel), Benoist kontrolor králova stolu (contrôleur de la bouche); oba odpovídali za královu kuchyni.↩

  3. Vysvětlivka: Michel Le Peletier de Souzy (v předloze Pelletier), ředitel opevnění, s nímž král pravidelně pracoval na pevnostních záležitostech.↩

  4. Vysvětlivka: Tzv. Monarchia Sicula – výsada papeže Urbana II. z roku 1098, jíž normanský hrabě Roger I. a jeho nástupci vykonávali na Sicílii pravomoci papežského legáta a s ní církevní soudnictví. Kolem roku 1711 z ní vzešel spor mezi Římem a sicilskou vládou, který pokračoval i za Viktora Amadea II., od roku 1713 sicilského krále; ten se o tuto výsadu opíral při vypovídání duchovních, kteří zachovávali papežský interdikt. Místokrálem byl savojský hrabě Annibale Maffei.↩

  5. Poznámka vydavatelů (edice 1856): To jest prohlásit, že ji drží od papežů, jako vazal držel léno od svého lenního pána.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Kanovníci podřízení řeholnímu pravidlu, jako premonstráti, antoniáni, jenovéfané atd. Řeholní kanovníci byli ustaveni koncily konanými v Římě v letech 1059 a 1063. Ve Francii se usadili roku 1119 u Saint-Victor v Paříži.↩

  7. Vysvětlivka: Gendarmerie – elitní těžká jízda královské armády, rozdělená do kompanií; vévoda z Orléans byl kapitánem vlastních kompanií, proto dále vystupuje „jako kapitán gendarmerie“.↩

  8. Vysvětlivka: Tzv. důvěrné dámy paní z Maintenon: paní z Lévis, dcera vévody z Chevreuse; paní z Dangeau, manželka dvořana a autora deníku markýze z Dangeau; paní z Caylusu, příbuzná a chovanka paní z Maintenon; paní z O, manželka markýze z O, guvernéra hraběte z Toulouse.↩

  9. Vysvětlivka: Jacques Bazin, markýz z Besons (1646–1733), generál, který sloužil pod vévodou z Orléans ve Španělsku a patřil k jeho okruhu; maršál Francie od roku 1709.↩

  10. Vysvětlivka: Charles-Auguste d’Allonville, markýz z Louville, Saint-Simonův dávný přítel, v prvních letech vlády Filipa V. jeho důvěrník ve Španělsku.↩

  11. Ediční poznámka: Princ František Lotrinský (François-Antoine-Joseph, 1689–1715), opat ve Stavelotu a Malmedy, nebyl synem vévodkyně lotrinské (Élisabeth-Charlotte Orleánské, provdané 1698), nýbrž synem vévody Karla V. Lotrinského, tedy bratrem vévody Leopolda a švagrem vévodkyně. Narodil se 8. prosince 1689 a zemřel 25. července 1715 v Lunéville, tedy v pětadvaceti letech (v šestadvacátém roce věku); opatem ve Stavelotu a Malmedy byl od roku 1704.↩