Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom dvanáctý (1714–1715)
Kapitola čtrnáctá
Ubohost vévodů. — Vévoda a vévodkyně du Maine s plným úspěchem popouzejí proti vévodům lidi z urozených rodů i ty, kdo se za ně vydávají. — Ohavnost vévody z Noailles. — Navrhuje mi, abych ho dal učinit prvním ministrem. — Návrh vévody z Noailles na novotu, kterou hájí proti všem mým důvodům. — Vévoda z Noailles mi přičítá návrh, proti němuž jsem tak důrazně bojoval, a popuzuje všechny proti mně. — Podivné rozpaky Noaillese před paní ze Saint-Simon. — Dozvídám se o Noaillesově ničemnosti. — Nestvůrný nevděk Noaillese. — Jeho strašlivý a hluboký plán. — Krátká úvaha. — Bez míry se proti Noaillesovi rozhořčuji; on krčí rameny, jde dál za svým mezi šlechtou a strojí proti mně kliku vévodů. — Usmiřuji se s vévodou z Luxembourgu; jeho povaha. — Důsledky roztržky. — Nízkost a zoufalství Noaillese. — Jeho chování ke mně a mé k němu. — Noailles nic neopomíjí, ale marně, aby mě obměkčil. — Noailles po smrti vévody z Orléans stejně neúnavně, a stejně marně, usiluje, aby mě udobřil. — Nesmírná touha Noaillesů po usmíření nakonec přivodí sňatek mého nejstaršího syna. — Usmíření mezi Noaillesem a mnou a jeho nepatrné důsledky.
Černá politika vévody a vévodkyně du Maine se neomezila na to, aby se proti vévodům zajistili důsledky kruté aféry s čepicí, kterou úmyslně vyvolali, vedli a ukončili způsobem, jenž byl vylíčen. Dala také několika vévodům podnět, aby se drželi pospolu a dbali, aby se žádný z nich nestýkal s prvním prezidentem. Pan z Aumontu a jen velmi málo dalších se z této řady vymklo. Jednání toho prvního rozzlobilo, ale nepřekvapilo: celé jeho chování bylo dvojznačné jen pro toho, kdo nechtěl mít oči, a příliš se podobalo chování celého jeho života, než aby se v něm dalo mýlit. Pravda je, že vévodové se už dlouho nezdáli schopni udržet se v čemkoli.
Duch soukromého prospěchu, módy a poddajnosti, hluboká a hanebná nevědomost, neschopnost jakékoli vzájemné shody, hloupé vytahování, s nímž rozdávali, co nepatří nikomu z nich jednotlivě, a domnívali se, že se tím ukazují povzneseni, když tím hloupě vystýlali cestu všem, kdo z toho těžili a přitom se jim vysmívali, a zvyk na vlastní neustálý úpadek – to vše jim bylo ve všem překážkou a každému dávalo důvod škubat jim peří. Viděli jsme, a ještě lépe to vyložím, jaký byl v tomto ohledu král vždycky, obecně vůči všemu, co nebylo ani levobočkem, ani ministrem: odtud široká volnost proti vévodům, a to i z jejich vlastní strany. Jejich počet, stále rozmnožovaný a málo vybíraný, a nevychovanost mladých vévodů, jimž otcové postoupili hodnost, zvětšovaly neúctu i závist; a tito vévodové, kteří se nedrželi pospolu a ani nepomysleli na to, aby je někdo podpíral, dovedli se jen den co den ponižovat. Ačkoli osoby bez titulu, a často nejpřednějšího rodu, neustále uzavíraly velmi nízké sňatky, takové sňatky vévodů jako by je s nimi víc míchaly a byly nápadnější tím rozlišením jejich hodnosti, které u vévodkyň tohoto druhu dráždilo dámy z urozených rodů; zvláště ty, které byly urozené samy rodem, si tím spíš dovolovaly odvážit se neprokázat těmto vévodkyním, co jim náleželo, a ty naopak byly v rozpacích a povolnější, přecházely to a snášely.
Pan a paní du Maine, kterým nebyla neznámá tato situace ani to, že nevědomost a hloupost jsou mezi lidmi bez titulu stejně hluboké a stejně rozšířené jako mezi vévody, se rozhodli toho využít a chopit se příležitosti, kterou poskytl rozruch na konci aféry s čepicí, aby povzbudili netitulované proti vévodům a rozeštvali je s nimi se stejným hlukem, jaký se tak dobře osvědčil vůči parlamentu. Vévoda du Maine nahrazoval ctnosti nejčernějšími a nejtemnějšími nadáními; ustavičně je zkoušel. Viděli jsme, do jaké míry v nich překonal sám sebe za lillského tažení.1 Ach, kéž by se u toho byl zastavil! Mohlo jeho umění po takových mistrovských kouscích najít ještě něco nesnadného? Uvedl je do chodu stejnou péčí a stejnými vyslanci, kteří mu v tom tak dobře posloužili a kteří znovu překonali sami sebe, stejně jako on sám a vévodkyně du Maine.
Nejprve se spokojili s tím, že sondovali, pouštěli řeči, pěstovali styky a potom shromažďovali, ale ve skrytu. Bylo třeba nejprve poblouznit hrstku domýšlivých a nevzdělaných hlupáků, aby jich bylo možné použít k náboru dalších; přilákat osoby tohoto druhu z význačného rodu; popíchnout obyčejné marnivostí, že smýšlejí jako ony, a ctí, že se s nimi spojí společným zájmem, který je jim rovnal; zároveň dosáhnout, aby lidé z urozených rodů tento znetvořený slepenec snesli a pak se k němu propůjčili, tím, že jim dají pocítit, že k úspěchu hlukem je nutný počet, a že jim lichotivě slíbí, že po úspěchu bude tato příměs oddělena, což prý nebude možné odepřít, až potřeba pomine; a těmito lstmi vytvořit skupinu, do níž by mohli vstoupit lidé všeho druhu, dát si krásné hromadné jméno šlechta a velkým počtem tak dobře oklamaných a zamaskovaných lidí nadělat tak velký hluk, aby vévodové mohli myslet jen na obranu, a ani zdaleka ne na útok proti levobočkům, které by první i druhý obratný tah spojil s talárníky a s takzvanou šlechtou proti nim a kteří by s tímto dvojím zástupem byli s to diktovat regentovi zákon; to byl dvojí záměr vévody a vévodkyně du Maine. Tento náčrt prozatím postačí; brzy bude příležitost proměnit jej v obraz, až se užívání této bláznivé tlupy stane pro vládu nebezpečnějším. Tady to stačí k vysvětlení, co z toho dokázal udělat vévoda z Noailles, dělník neméně dobrý a téhož druhu i vkusu jako vévoda du Maine. Jeho pekelné nadání nelze vychválit lépe a zároveň nelze provést přesnější a spravedlivější srovnání.
Řekl jsem výše, že mi vévoda z Noailles předložil nesmyslný návrh, který jsem rozhodně odmítl, a že ještě nebyl čas jej vysvětlit: nyní je na čase to udělat. Šlo o to, aby po králově smrti všichni vévodové, kteří budou u dvora, šli společně pozdravit nového krále hned za vévodou z Orléans a princi krve. Nevím, zda už tehdy věděl o hnutí, které se mezi šlechtou chystalo; já jsem o něm ještě nevěděl a tajemství bylo tehdy dosud úplné. Často se k tomu vracel, aniž mnou dokázal pohnout nebo odpovědět na důvody, které jsem mu uváděl a které budou lépe na svém místě níže. Mluvil o tom s jinými vévody, aby se pokusil mnou pohnout, a využil k tomu různých malých schůzek, které se, jak král slábl, konaly u různých vévodů o tom, jak se v otázce čepice chovat v parlamentu, a které si navzájem podávaly zprávy prostřednictvím někoho z účastníků těchto malých schůzek. Konaly se také u mne, a nezávisle na nich byl můj byt vždycky dost plný soukromých přátel, zvědavých na všechno, co se od chvíle ke chvíli dělo v tak vzrušených a tak zajímavých dobách; a brzy mi dali vědět, že okolí mého bytu je ve dne v noci obléháno komorníky a lokaji všemožných dvořanů, kteří sledovali, kdo vchází a vychází, a snažili se proniknout, co se tam děje, nakolik to zvenčí bylo možné.
Jednoho večera, dost brzy, když jsem šel nahoru k vévodovi z Noailles a zastihl ho samotného, začal se mnou rozprávět, aby mě zkusil odvrátit od plánu svolat generální stavy, a skrze tisíc chval tak krásného záměru, jehož překážky pro sebe cítil, stejně jako to, jak velmi by ho vzdálil od cíle, který si ve své vášni pro správu financí vytkl, se pokoušel vylíčit jeho nesnáze a obtíže. Potom se nechal unést a zkoušel mi dát pocítit nebezpečí množství lidí u knížete, jakým byl vévoda z Orléans, a naopak výhodu samoty s ním. Dlouho žvanil, aniž řekl něco podstatného; pomalu se jakoby schválně rozohňoval ve svém postroji, ale přitom plně ovládal svou duši, svá slova, ba i své pohledy: „Nechtěl jste,“ řekl mi, „finance (vévoda z Orléans mu to řekl), nechcete se přímo ujmout ničeho; máte pravdu: šetříte se, abyste byl u všeho a abyste se upnul jen k vévodovi z Orléans; tak, jak jste s ním na tom, nemůžete udělat nic lepšího; když se spolu dobře dohodneme, Vy a já, uděláme s ním všechno, co budeme chtít; ale k tomu,“ dodal, „nestačí finance, potřebuji i ostatní oblasti; nesmíme být nuceni s nikým počítat.“
Poslouchal jsem s hlubokým úžasem tak osobní, tak nezastřené a vůči vévodovi z Orléans i blahu státu tak nemírné vyznání a napínal jsem uši i rozum, abych pronikl, kam chce těmi tak podivnými řečmi dojít, když mě starosti s hledáním zbavil. „Generální stavy,“ pokračoval, „to je zmatek, z něhož byste se nevymotal; mám rád práci, řeknu Vám to upřímně; je to myšlenka, která mě napadla, a pokládám ji za nejlepší; ještě jednou, jednejme ve shodě, dohodněme se dobře, udělejte mě prvním ministrem a budeme pány.“ – „Prvním ministrem!“ přerušil jsem ho s rozhořčením, které ve mně jeho řeč vyvolala, které jsem potlačoval a které tento závěr dovršil. „Prvním ministrem! Pane, chci, abyste věděl, že kdyby se měl dělat první ministr a já bych o to stál, byl bych jím já, a myslím také, že si nenamlouváte, že byste mě předstihl; ale prohlašuji Vám, že dokud mě bude vévoda z Orléans ctít nějakým podílem na své důvěře, nebudu prvním ministrem nikdy ani já, ani Vy, ani nikdo živý; jeho místo a moc pokládám za bič, za mor a zkázu státu, za potupu a žalářníka krále nebo regenta, který si dá nebo strpí pána, jehož je pak už jen nástrojem a štítem – nic jiného mu nezbývá.“ Připojil jsem k tomuto příliš pravdivému a bezelstnému obrazu ještě několik slov, s očima stále přilepenýma na svého člověka, v jehož tváři a v celém držení se zračila krajní rozpačitost, zlost a zmatenost, a který byl přesto natolik pánem sám sebe, že udržel zdánlivý klid, až mi s tím nejodtažitějším a nejlhostejnějším výrazem odpověděl, že nenaléhá, že přiznává, že ho ta myšlenka napadla a zdála se mu dobrá.
Lze si domyslet, že potom rozhovor vázl a trval jen tak dlouho, dokud jsme se nemohli slušně rozejít a vysvobodit se z rozhovoru mezi čtyřma očima, který se nám oběma stal tak tíživým. Lze si také myslet, že mé úvahy byly hluboké. Byly však ještě velmi vzdálené tomu, co se hned uvidí a co teď nemá smysl přerušovat. Pan z Noailles mě navštívil hned nazítří, a stále tak, jako by mezi námi o prvním ministerstvu nepadlo slovo. Takto jsme žili několik dní, které dosáhly až k posledním dnům krále, neboť ten žil ještě tři dny od toho, co budu vyprávět.
Řekl jsem už, že zoufalý a naléhavý stav krále přiměl vévody, aby se mezi sebou v malých soukromých schůzkách a bez hluku radili, jak se zachovat v aféře s čepicí, která musela nevyhnutelně vyvstat, až půjdou do parlamentu kvůli regentství, a že si navzájem sdělovali, co se na těchto malých schůzkách dělo. Kolem šesté nebo sedmé hodiny večer přišel vévoda z Noailles do mého pokoje, kde jsme Mailly, arcibiskup z Remeše, vévodové ze Sully, z La Force a z Charostu, nevím už kdo ještě, vévoda z Humières, ačkoli nebyl pair, a já projednávali tuto věc, teprve chvíli poté, co přišli. Pokračovalo se i s vévodou z Noailles, který neřekl nic podstatného, takřka hned přerušil otázku čepice a navrhl pozdravení budoucího krále, jak mi je vyložil. Překvapilo mě to tím víc, že poté, co mě s tím bez ustání obtěžoval, mi o tom už přes čtrnáct dní nic neříkal, a já ho pokládal za přesvědčeného mými důvody, protože přestal naléhat a mluvit o tom. Projevil jsem mu svůj údiv a jak daleko jsem od toho, abych schvaloval novotu tohoto druhu.
Je třeba poznamenat, že hnutí šlechty, o němž jsem mluvil, tehdy už několik dní silně propukalo, bylo novinkou dne a hlavním námětem všech rozhovorů. Pan z Noailles naléhal, přerušoval mě, nasadil řečnický tón a výraz autority, tvrdil, že ho podporuje mínění vévodů, kteří se sešli u maršála z Harcourtu, a silou plic mnohem mocnějších než mé vedl slovo a stále dusil to moje. Ze vzteku a netrpělivosti jsem vystoupil na stupínek u svých oken a posadil se na skříň s tím, že je to proto, aby mě bylo lépe slyšet, a že chci také mluvit, až na mě přijde řada. Mluvil jsem s takovým zápalem, že tito pánové umlčeli Noaillese, který chtěl stále pokračovat, který mě zprvu jednou nebo dvakrát přerušil a jemuž jsem nakonec vnutil mlčení prohlášením, že chci být vyslechnut a že tu nejsme proto, abychom před ním stáli jako sluhové s „Prosím, pane?“ na rtech. Tito pánové mě chtěli vyslechnout a přiměli ho, aby mě nechal mluvit.
Řekl jsem jim, že to, co vévoda z Noailles navrhuje, je novota, po níž nenajdeme nejmenší stopu ani v ničem, co bylo napsáno o nástupu kteréhokoli krále na trůn, ani v paměti kohokoli – nikdo nikdy nemluvil o ničem podobném při nástupu Ludvíka XIV. na trůn; že toto první pozdravení se vždycky konalo bez pořádku, jak kdo přicházel, dříve či později, na rozdíl od holdu, který se někdy skládal při prvním lit de justice; že však při tomto prvním pozdravení nebylo vidět, že by si i sami princové krve byli kdy zakládali na tom, aby je vykonali společně; že pokusit se o to nemůže vévodům nic získat; že v nejlepším případě zůstane jen to, že pozdravili krále tímto způsobem, což, protože se to nikdy nedělalo obřadně a nedělá se to tak ani nikým jiným, vévodům k ničemu nebude; že se jen ukážou jako nejhorlivější, z čehož nevytěží žádnou výhodu ani nad cizími knížaty, protože při této příležitosti nikdy nebyl žádný obřad, ani nad lidmi z urozených rodů, jak z tohoto důvodu, tak proto, že s nimi nikdy v ničem nesoupeřili, ani si nad nimi nikdy nic nenárokovali; že protože při tomto prvním pozdravení není žádný obřad, na rozdíl od holdu, který se někdy skládal při prvním lit de justice, nebude o něm ani nic napsáno, a tedy nic, co by mohlo z tohoto pozdravení udělat zvyk, a tím méně výsadu, a co by si to jméno ani nemohlo zasloužit; a tedy že nic nemůže tento návrh podpořit; že zatímco se na něm nedá získat nic než prázdnota, může se stát velmi škodlivým v kvasu, který propukal vůči vévodům mezi lidmi z urozených, a dokonce i neurozených rodů, rozsévaném a živeném vévodou a vévodkyní du Maine, kteří by dobře dovedli využít novoty a vydávat ji za uchvatitelský krok; že šlechta se snadno chytí na tento háček a urazí se, že vévodové šli společně, ačkoli se to nikdy nedělalo, a chtěli tím od šlechty nejen tvořit zvláštní skupinu, ale oddělit se jako zvláštní stav; že ti, k nimž mluvím, dobře vědí, že se tam už začíná rozsévat nenávistná představa zvláštního stavu a že se přičítá vévodům, s nepravdivostí, která nemá ani zdání pravdy, ale se zlomyslností a uměním, které to nahrazují; že nejlepší způsob, jak ji utvrdit, je dát k ní tuto příležitost, která, jakkoli je jí vzdálena, bude z té strany takto předvedena, podána a přijata; že parlament si nebude přát nic lepšího, než očarovat šlechtu těmito klamy; že zájem parlamentu, v tom stejný jako zájem pana a paní du Maine, je oddělit ji od vévodů a rozeštvat ji s nimi; že vévodům přísluší pocítit, jak velmi je v jejich zájmu být jednotni se šlechtou, jejich společným tělesem a stavem; že navíc nutně zaměstnáni aférou s čepicí nepotřebují nové nepřátele, a v tak obrovském počtu; konečně že když porovnám nicotnost výhody tohoto pozdravení s nekonečnými a trvalými nepříjemnostmi, které by s sebou neslo a které podle nynější nálady zjevně nemůže nepřinést, nechápu, jak by se mohlo jen na okamžik váhat.
Dodal jsem tomu, co zde uvádím ve zkratce, ještě více síly a rozsahu. Noailles odpovídal, křičel, zmítal se, tvrdil, že v tom, co navrhuje, není nic než jistého a v tom, co se namítá, nic než slabého, a aniž dokázal vyslovit jediný důvod, byť jen zdánlivý, byla to prudkost slov podpořená takovou silou hlasu, že ostatní strhla jakoby zděšením, aniž je přesvědčila. Znovu a znovu jsem se ujímal slova; a když jsem konečně viděl, že se to zvrhává v osobní spor, v němž omráčení ostatních jim bránilo projevit velký podíl, dovolával jsem se jich za svědky svého odporu a jasného, pevného a přesného odepření svého souhlasu; dodal jsem, že se od svých druhů neoddělím, ale že doufám, že ti, s nimiž se o tom bude mluvit, budou šťastnější než já a přimějí je k užitečným a spásným úvahám; a skončil jsem, docela bez hlasu, protestem proti všem nekonečným a velmi dalekosáhlým nepříjemnostem, které v tom vidím a nad nimiž předem naříkám.
Vévodovi z Noailles jsem hned při prvních případech, kdy mi tento návrh předložil mezi čtyřma očima, kromě důvodů, které jsme právě viděli, připomínal, že je třeba vždycky mít na zřeteli hlavní cíl, který nic nesmí dát ztratit z očí, a nestavět mu do cesty překážky, jimž se lze tak snadno vyhnout; že tímto cílem je vytáhnout šlechtu obecně z ponížení a nicoty, do nichž ji uvrhli talárníci a pero, a za tím účelem ji dosadit na všechna místa ve vládě, která může svým stavem zastávat, místo talárníků a lidí pera, kteří je drželi, a pomalu ji k tomu učinit schopnou a vzbudit v ní ctižádost; rozšířit její úřady a takto ji pozvednout v jejím přirozeném bytí; že k tomu je třeba být jednotni, dohodnout se, pomáhat si, sbratřit se a nelít olej do ohně, který pan a paní du Maine neustále rozdmýchávali – neboť už tehdy to bylo vidět –, protože chápali, že jejich spása spočívá v tom, rozeštvat všechny stavy navzájem, a zvláště šlechtu samu se sebou, tak jako spása šlechty spočívala v její vnitřní jednotě, na níž se nemělo přestat pracovat; že nic není tak nevzdělané, tak domýšlivé, tak náchylné padnout do všemožných nástrah a pastí jako tato šlechta, přičemž šlechtou rozumím vévody i nevévody; že vévodové mají myslet jen na to, aby těm, kdo vévody nejsou, tyto nástrahy a pasti odhalovali; že aby to dělali s užitkem, musejí být od nich milováni, a protože jde opravdu o společný zájem, v krizové chvíli, jíž lze využít k obnovení jejího lesku a která, je-li jednou promarněna, se už nevrátí, nesmí se pokoušet jejich nevědomost, marnivost a hloupost novotou, která jim sice v ničem neškodí, protože netitulovaná šlechta nemůže a nikdy nemohla být při žádné příležitosti na roveň šlechtě titulované, natož ji předcházet, ale která je přece jen novotou; a že za nynějších okolností pomatení, které pan a paní du Maine rozdmýchávali řečmi s takovým uměním a tak bezohledně, velí opatrnost vyhnout se všem záminkám a příležitostem, jimiž by se netitulovaná šlechta mohla cítit dotčena, ať sebeneprávem, a myslet jen na to, pozvednout vévody i ji zároveň, pracovat na společné obnově, která by pomalu vrátila každému jeho vážnost, postavila každého na jeho místo, otevřela všem oči a dala netitulované šlechtě pocítit zlomyslnost nástrah a pastí, které na ni byly nastraženy, neznalost jejího vlastního zájmu a to, jak velmi je v jejím zájmu být jednotná s vévody; že když všichni nemohou být vévody, ale mohou se jimi stát, usilovat o zrušení výsad vévodů znamená chtít zrušit vlastní ctižádost, neboť tato hodnost je nutně jejím nejvyšším stupněm; a že v tomto rozdílu mezi těmi, kdo hodnost mají, a těmi, kdo ji nemají, je Francie podobná všem královstvím, republikám a státům světa, kde vždycky byly hodnosti a úřady a lidé, kteří je neměli, ačkoli byli někdy z rodu stejně dobrého či lepšího než ti, kdo úřady nebo hodnosti měli, a přitom s velkým rozdílem v postavení a výsadách mezi těmi, kdo je mají, a těmi, kdo je nemají, což jedny staví nad druhé, aniž se tím kdy kdo cítil dotčen; a bez toho by král neměl odměnu, kterou by mohl dávat, ani jeho poddaní odměnu, kterou by mohli dostávat, a veškerá ctižádost by vyhasla, nebo by byla jen nepatrná a čistě osobní.
Tolik důvodů – na něž vévoda z Noailles pokaždé, když se mnou mluvil, nenašel žádnou odpověď, jen nadšení sebejistoty a umíněnosti – by přesvědčilo i toho nejméně osvíceného a nejméně rozumného člověka, a já jsem si nakonec lichotil, že se mi to podařilo, protože mi už přes čtrnáct dní o té pošetilosti vůbec nemluvil, když vtom, ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekal, přišel ke mně, zdánlivě kvůli čepici, ve skutečnosti kvůli této scéně, kterou si připravil; neboť nic nepřesvědčí toho, kdo má svůj nejdražší zájem v tom, aby přesvědčen nebyl nebo se tak aspoň netvářil. Hned se uvidí, že na tu novotu nikdy vážně nemyslel, že o ní kromě tohoto jediného případu v mém pokoji nemluvil s žádným jiným vévodou, že ta hra byla sehrána jen kvůli mně, a k jakému účelu si ji vymyslel. Když vévoda z Noailles odešel, řekl jsem ještě jednou svůj názor těm, kdo byli v mém pokoji; nemohli popřít, že mám veškerou možnou pravdu, a nakonec z únavy, protože porada byla dlouhá a nesmírně vzrušená, odešli. Plný té věci jsem přešel do pokoje paní ze Saint-Simon, které jsem vyprávěl, co se právě stalo, a s níž jsem naříkal nad pomateností, jež byla k úspěchu tak naprosto zbytečná a jejíž důsledky by přitom byly stejně zhoubné.
Vévodové, kteří byli v mém pokoji a kteří z něj právě odešli, neměli čas mluvit s žádným jiným vévodou o tom, co u mne vyvolalo onu scénu. Od té chvíle se ta krásná myšlenka pozdravení krále rozšířila jako nárok a letěla od úst k ústům. Coëtquen, švagr Noaillesův, s ním velmi spjatý, ač se svou ženou, jeho sestrou, jen velmi málo, oběhl zámek a burcoval lidi z urozených rodů, kteří, jak jsem předvídal a předpověděl, rázem zaujali ten postoj a tón, jaký jsem ohlašoval, takže hned téhož večera nastal velký hluk, který se celou noc živil pobíháním sem a tam a o němž se Paříž ihned dozvěděla.
Kromě návalu lidí, který do Versailles přitahovaly králova poslední chvíle, zvědavost, různé zájmy a očekávání toho, co mělo po té velké události následovat, přivedl tam tento hluk kolem pozdravení ještě nesmírné množství lidí, a i ti nejposlednější kumpáni se hrnuli a pokládali si za čest zvětšovat povyk, aby se přidružili k lidem z urozených rodů, kteří to strpěli, protože se jich nemohli zbavit, a v zápalu, aby počtem zvětšili vřavu. To všechno dohromady se nazvalo šlechtou, a tato šlechta všude pronikala svým křikem proti vévodům. Ti vévodové, kteří kromě těch, kdo byli v mém pokoji, o tomto pozdravení krále neslyšeli ani slovo, pochopili jen pomalu a stěží, oč jde; a dílem z bázně před touto náhlou bouří, dílem z uraženosti, že se jich nikdo neptal, začali také hřímat proti svým druhům. Ale tito druzi, které nikdo nejmenoval a proti nimž se nevraživost stávala tak zuřivou a tak všeobecnou, nezůstali dlouho pod společným jménem. Saint-Herem jako první, a po něm několik dalších, přišli varovat paní ze Saint-Simon, že všechno padá jedině na mne jako na jediného vynálezce a původce plánu tohoto pozdravení, jehož rodící se autorita prý strhla malý počet vévodů proti jejich vůli a bez vědomí ostatních. Tito pánové paní ze Saint-Simon dodali, že při tak všeobecném a tak zuřivém pobouření nejsem v bezpečí a že udělá moudře, když si na to dá pozor. Její překvapení bylo tím větší, že jí nebylo neznámo nic z toho, co se v té věci mezi Noaillesem a mnou odehrálo. Vystoupilo však na vrchol, když se od téhož Saint-Herema a od více než deseti dalších, kteří to slyšeli na vlastní uši, dozvěděla, že ten oheň rozdmýchává Noailles, že mě vydává za jediného původce a podněcovatele tohoto pozdravení a sebe za toho, kdo se mu ze všech sil stavěl na odpor. Toto poslední varování dostala vévodkyně ze Saint-Simon, a bylo jí potvrzeno, k večeru dva dny před královou smrtí; dala si dobře vyložit a zopakovat, že to sami slyšeli z úst Noaillese, který to sám všude rozséval, a také skrze Coëtquena a jiné vyslance.
Náhoda chtěla, že nazítří ráno potkala vévodu z Noailles v galerii, která byla tehdy v kteroukoli hodinu plná celého dvora a kudy procházel s rytířem, pozdějším vévodou ze Sully. Zastavila ho a odvedla do výklenku okna. Tam se ho nejprve zeptala, co tedy znamená všechen ten hluk proti vévodům. Noailles chtěl vyklouznout, řekl, že to nic není a že to samo utichne. Naléhala, a on hledal jen, jak se vymotat; nakonec však, když mu v několika slovech vylíčila přemíru toho křiku a těch veřejných pohybů, aby mu dala pocítit, že je dobře zpravena, projevila mu své překvapení, že se dozvídá, že všechno padá na mne. Nato se Noailles zarazil a ujistil ji, že to neslyšel; ale paní ze Saint-Simon mu odpověděla, že on musí lépe než kdokoli jiný vědět, kdo byl původcem a podněcovatelem tohoto plánu pozdravení krále a kdo jeho odpůrcem, podle toho, co se o tom předevčírem odehrálo v mém pokoji. Noailles to přiznal, docela tak, jak to tu bylo vyprávěno: že je pravda, že to navrhl on, že já jsem se tomu vždycky stavěl na odpor a on vždycky trval na svém. Tehdy se ho paní ze Saint-Simon zeptala, proč se tedy z toho vymlouvá a vydává mě za původce a podněcovatele toho nápadu. Noailles, zaražený a zdrcený, vykoktal slabé popření. Hned nato snesl krátké, ale kruté výčitky všeho, čím mi byl zavázán, a černé a věrolomné pomluvy, jíž mi to splácí. Rozešli se tak: ona v chladu tak spravedlivého rozhořčení, on ve zmatku slabého a bojácného popírání a v zoufalství z odhalení svého zločinu, z vynucených přiznání všeho, čím mi byl zavázán, i z těch, která mu síla pravdy proti jeho vůli vyrvala z úst o skutečném původci a odpůrci tohoto plánu pozdravení.
Lekce tak důrazná a tak nečekaná, a to v přítomnosti bratra jednoho z vévodů, kteří byli v mém pokoji při scéně mezi vévodou z Noailles a mnou, nebyla s to změnit dokonalého ničemu v zločinu tak promyšleném a tak zdaleka připravovaném, z něhož začínal tak dobře okoušet, co si od něj sliboval, a jejž ho tento úspěch povzbuzoval dovést až k cíli, který si od něj sliboval. Marně ujišťoval paní ze Saint-Simon, že bude všude říkat, jak velmi jsem se tomu plánu stavěl na odpor; měl daleko k tak náhlému odvolání, které by tak ničilo jeho vlastní plány. Pokračoval tedy, vším, co uvedl do pohybu, i sám, v šíření týchž řečí, které se mu tak dokonale osvědčily; osobně si však dával lepší pozor, před kým mluví, a velmi pečlivě se mi všude vyhýbal, a paní ze Saint-Simon také, i na veřejných místech, nakolik to jen bylo možné.
O této ohavné věrolomnosti a o celém jejím účinku jsem se dozvěděl až pozdě. Teprve tehdy mi spadly šupiny z očí. Začal jsem chápat příčinu té podivné myšlenky pozdravení krále a ještě překvapivější pevnosti, s níž ji hájil navzdory mým nevyvratitelným protidůvodům. Vrátil jsem se k tomu, co se nedávno odehrálo mezi Noaillesem a mnou o místě prvního ministra; vzpomněl jsem si na jeho horlivost po financích, na jeho zrádné chování k Desmaretsovi od chvíle, kdy jsem věděl, že pomýšlí stát se jeho nástupcem, a zvláště od chvíle, kdy k tomu měl jistotu. Vzpomněl jsem si také na jeho mírnou, ale obratnou a stálou odtažitost od svolání Generálních stavů; a vybavilo se mi, že dva dny před tímto výbuchem jsem marně naléhal na vévodu z Orléans, aby rychle a přede vším ostatním pomýšlel na vydání rozkazů k jejich svolání – on, který do té doby ničím jiným nedýchal. Konečně jsem viděl, že léčka tak zdaleka a tak hluboce promyšlená, tak protichůdná veškeré pravdě, tak náhlá, vedená tak zblízka a v takové krizi všech věcí a záležitostí, je plodem nejpekelnější ctižádosti a nejdokonalejšího nevděku.
Když byl bez opory u krále a u paní z Maintenon, stejně špatně zapsán u monseigneura vévody a u vévodkyně z Bourgogne, pro tutéž zradu v ohavnosti u španělského dvora2 a sotva lépe na tom u našeho, který ho prohlédl lépe než já, rozkmotřen s vévodou a vévodkyní z Orléans a odmítán všemi ministry kromě Desmaretse, oklamal mě jeho duch. Pokládal jsem ho za přímého, schopného, užitečného; jeho poklesek ve Španělsku mi připadal jen jako pobloudění z mladické prudkosti, z dvorských poměrů a ze záležitostí, které paní des Ursins, to je pravda, přiváděla ke zkáze; překonal jsem v tomto ohledu odpor vévody z Beauvilliers, a to i vůči synovi a synovci maršála a kardinála z Noailles; silou paží jsem ho s ním usmířil, potom skrze něj s monseigneurem vévodou z Bourgogne, který usmířil vévodkyni z Bourgogne; usmířil jsem ho s vévodou a vévodkyní z Orléans a udržel jsem ho u nich silou navzdory všem jeho pochybným kličkám; konečně jsem knížete přiměl, aby mu určil finance a vytáhl jeho strýce ze dna propasti a postavil ho do čela církevních záležitostí,3 což byla poslední věc, která dovršila pevné postavení synovce, ačkoli tento poslední bod se netýkal přímo jeho.
Tolik mocných úderů vedených v jeho prospěch v něm místo vděčnosti vzbudilo žárlivost. Pocítil, že se bude muset se mnou počítat; nechtěl počítat s nikým, ale být pánem, panovat, vládnout, jedním slovem být prvním ministrem. Nemohu o tom pochybovat, protože mi navrhl, abych mu tohoto strašlivého místa dopomohl. Úmysl zničit mě v naději, že potom zůstane pánem všeho, ostatně pojal už dávno předtím. Proto si vymyslel tu myšlenku pozdravení krále pro účel, který mi s ní chystal, a proto tak vytrvale odmítal přistoupit na mé důvody, ačkoli jim nemohl postavit žádný svůj. Chtěl se především pokusit, abych do té pasti spadl, aby mohl s pravdou rozhlásit, co pak rozšiřoval jako pomluvu, a neodradilo ho to od pokusů mě do ní vlákat. Ale předtím chtěl ještě naposledy vyzkoušet můj vliv, který mu tak posloužil a tolik převýšil jeho naděje, aby se skrze mne stal prvním ministrem, a tím se zajistil ještě víc. Když ztratil naději, že bych na tom pracoval, dobře se střežil projevit svou zlost; neměl ani v úmyslu ukázat se ochladlým v záměru, který až do svého propuknutí vyžadoval tutéž jednotu, aby byl jistější; urychlil tedy svůj poslední pokus v mém pokoji, aby mě chytil do svých sítí, a když se mu to nepodařilo, neotálel už ani okamžik a dovršil svou věrolomnost tou nejukrutnější ničemností a tou nejdokonalejší pomluvou, jakou démon, který člověka posedne, mu může dát vykonat. Naskýtaly se mu z toho nejlichotivější naděje a s naprostou důvěrou věřil, že ať tak či onak, z toho nevyváznu. Veřejný křik a sebraná, nevzdělaná, zuřivá šlechta, rozptýlená všude, mi měly být zdrojem hádek a násilností přinejmenším častých, jejichž následky, i kdyby z nich člověk vyvázl úspěšně, přinášejí zdlouhavá a velmi nepříjemná soudní vyšetřování.
Tato možnost soubojů a hádek s celým světem se mu zdála neselhávající. Kdybych proti všemu očekávání z tak nebezpečného labyrintu šťastně vyvázl, lichotil si, že vévoda z Orléans nebude moci nikdy ponechat ve věcech státu, ve své veřejné důvěře a v úřadech člověka, jenž je terčem celé šlechty, která se proti němu veřejně stavěla. Konečně, kdyby se vévoda z Orléans proti vší pravděpodobnosti nedal tímto hlukem přemoci ani omráčit, pak by mě zlost z toho, že musím od veřejnosti snášet tak křiklavou, tak všeobecnou a tak neustálou nespravedlnost, a to od veřejnosti v tomto ohledu pomatené, jejímuž opojení bych nemohl vtlouct žádný rozum, natož ji přesvědčit o pravdě v tom, co ji přivádělo k zuřivosti, přiměla, abych z rozhořčení hru opustil, a tak by se mě aspoň zbavil.
Po všem, co jsme právě viděli, co tomuto výbuchu předcházelo a co ho provázelo, nelze tuto úvahu podezírat ani z toho nejlehčího křivého obvinění. Je pravda, že je to úvaha démona a má všechny jeho vlastnosti: hloubku, černotu, pomluvu, troufalost ke všemu, vraždu, bezmeznou ctižádost, vybraný nevděk, bezmeznou drzost, zlobu všeho druhu tu nejukrutnější, ničemnost tu nejrafinovanější a nejdokonalejší; ale je také pravda, že tato úvaha má i všechen jeho rozsah, rozvahu, ducha, jemnost, přesnost a obratnost; že načasování provedení korunuje veškerou opatrnost, jakou do toho bylo možné vložit, a že celek nese vznešeně ražbu knížete démonů, který jediný to mohl vnuknout a řídit. Omezím se na těch několik málo úvah, které jsem si nemohl odepřít o jednání tak temném a tak hodném pravého syna otce lži a svůdce lidského pokolení.
Nebylo těžké si domyslet, k čemu mě taková věrolomnost poženě; výbuch byl ostatně takový a tak náhlý, že nebylo těžké postavit mu do cesty všechny překážky, které mu zabránily, tím spíš, že se Noailles s krajní péčí vyhýbal každému setkání a necítil se ve versailleském zámku dost v bezpečí, aby se na to odvážil. Mou oporou tedy bylo svědectví vévodů, svědků toho, co se odehrálo v mém pokoji, které zveřejnili, a to, co se postarali rozšířit moji netitulovaní přátelé. Mluvil jsem o tom také se vším, co mi přišlo pod ruku, se silou, která nešetřila ani věcí, ani výrazů o vévodovi z Noailles, která všechno nazývala pravým jménem, věci jejich jménem, a kterou jsem rozséval každému, kdo přišel. Zároveň jsem se vyslovil před vévodou z Orléans; ale chvíle byla tak přetížena nejdůležitějšími záležitostmi i těmi naléhavými maličkostmi, které v takové době nutně zabírají čas i samotným záležitostem, že toto přetížení posledních chvil, abych tak řekl, králových sotva dovolilo soustavně se věnovat soukromé věci.
Noailles, který se mi vyhýbal i u vévody z Orléans, kde se bál mých urážek i v jeho přítomnosti, rozhořčen vším, co se k němu ze všech stran donášelo o bezmezných řečech, které jsem o něm vedl, obrnil se voskovaným plátnem a mlčením, aby to po něm stékalo, a pokračoval ve svém tažení mezi šlechtou, jejíž většinu nedokázalo obrátit ani svědectví vévodů, kteří byli u mne s vévodou z Noailles, ani svědectví mých přátel z řad jejích příslušníků o mém smýšlení vůči šlechtě. Noailles učinil dobrá opatření, aby ji přivedl k mínění a k zuřivosti vůči mně, jaké se mu hodily, a v nich ji udržoval.
Netřeba se ptát, zda pan a paní du Maine dokázali využít příležitosti tak příznivé jejich zájmům a jejich smýšlení o mně, a to především, jakmile byla věc jednou v běhu. Působila tu závist a všeobecná žárlivost na postavení, o němž nikdo nepochyboval, že je díky regentovi zaujmu – já, který jsem s ním měl ty nejstarší, nejdůležitější a nejjedinečnější svazky, který jsem mu prokázal nejvýznačnější služby, který jsem zůstal jediným mužem, jehož oddanost k němu byla věrná a veřejná, bez bázně před hrozbami i před největším nebezpečím, a který jsem jediný měl celou jeho důvěru a byl jsem za takového veřejně považován. Tato sněť světa zachvátila i některé vévody; Noailles toho dovedl využít.
Jeho sklíčenost od odvolání ze Španělska otupila závist a žárlivost vůči němu; ta, kterou chovali vůči mně, měla celou svou sílu v rodící se chvíli předvídaného lesku, vždycky mnohem většího, než jaký nakonec skutečně nastane. Skrze Canillaca, důvěrného přítele La Feuilladova,4 se s ním spojil. Z různých rysů bylo možné vidět, že byli oba dost stejného ražení. Skrze La Feuillada se spojil s vévody z Villeroy a z La Rochefoucauld; ten druhý, nadutý, domýšlivý a stejně závistivý jako jeho otec, a stejně málo duchaplný, mi nemohl odpustit přednost před sebou, a ani jeho švagr, který byl s ním jedno tělo. Richelieu,5 tehdy mladý třeštidlo, plný ducha, ohně, ctižádosti, lehkomyslnosti a záletnictví, se učil létat pod křídly La Feuillada, z něhož mu elegance udělala orákulum; a jakožto bratranec Noaillesův skrze svou ženu, spojený s ním navíc otevřenou ochranou paní z Maintenon, si dobře slíbil, že se skrze ty pány uplatní. Ti, aby se zaštítili mužem váhy, pořádali schůzky u maršála z Harcourtu, přítele La Rochefoucauldova a Villeroyova, který byl skrze paní z Maintenon odjakživa s Noaillesem zadobře. Harcourt mi nechtěl nic zlého; na různých místech jsme viděli, že se mi velmi volně svěřoval o levobočcích a o jiných věcech a že se víc než jednou pokoušel o spojení a jednotu se mnou, do níž se mi mé spojení s panem z Beauvilliers nedovolilo nechat strhnout. Protože on se jen pokoušel, moje zdrženlivost nás nemohla rozeštvat, ale zmenšila jeho přízeň, a ostatně byl skrytě velmi nepřátelský k vévodovi z Orléans, stejně jako La Rochefoucauld, Villeroy a La Feuillade. Přesto byl jen jejich stínem. Jeho opakované záchvaty mrtvice ho nesmírně zeslabily; byl už jen vnější podobou člověka, jeho hlava se nemohla soustředit a jeho jazyk, už ztěžklý, se nemohl snadno vyjadřovat; ale ta skupina to nahrazovala a zaštítila se jeho jménem, aby svedla tolik vévodů, kolik jen mohla. La Feuillade mě odjakživa nenáviděl, aniž jsem kdy dokázal odhalit příčinu, a ještě víc jako přítele vévody z Orléans, a jakožto sama závist, která vyplouvala nad všechny jeho ostatní neřesti. Od nemilosti po Turínu, z níž se vůbec nedokázal vzpamatovat, si hrál na filozofa, aniž opustil eleganci. Snažil se získat lidi významné svým postavením nebo pověstí, zvláště mezi těmi, kdo byli nespokojenci nebo si na ně hráli. Velmi se dvořil markýzi z Liancourtu, kterého oklamal svými krásnými zásadami a který se s ním nakonec okázale rozešel; a skrze Liancourta, který byl plný ducha, cti, vzdělání a poctivosti a byl jedno tělo se svým bratrem La Rochefoucauldem a s vévodou z Villeroy, se s nimi úzce spojil.
Pan z Luxembourgu,6 nejdůvěrnější přítel těchto tří mužů díky jejich dávnému spojenectví se zesnulým princem de Conti, byl spolu s nimi zachvácen La Feuilladem. Luxembourg byl velmi čestný muž, který měl sotva zdravý rozum, napravovaný velkou zkušeností s nejlepší a nejvyšší společností, do níž ho uvedl jeho otec. Ve styku byl plný malicherností, ačkoli byl nejlepší člověk na světě; chtěl péči a pozornosti, které sice opětoval, ale které byly při trvání obtížné. Dobrota jeho povahy, staré styky z doby jeho otce, nádhera a pohodlí jeho domu tomu svět přivykly. Já jsem byl jediný z vévodů, odpůrců jeho přednosti, kdo s ním zůstal rozkmotřen. Několik dní před výbuchem, o němž mluvím, jsem ho potkal v galerii nového křídla, na jejímž konci měl nahoře krásný byt. Cítil jsem, jak důležité je sjednocení všech vévodů. Oslovil jsem ho a zdvořile jsem se mu zmínil o malých schůzkách, které se konaly u mne, s tím, že mu o nich chci podat zprávu. Byl tím dojat natolik, že přišel ke mně, že o minulosti už nepadlo slovo, že – a to jsem se dozvěděl až později – mě pevně hájil proti všem útokům svých přátel i všech ostatních, že se o mne všemožně ucházel a že jsme zůstali ve spojení až do jeho smrti.
Noailles tak dobře využil veřejné hlouposti, a pan du Maine také, že bylo nemožné vtlouct do ní rozum a pravdu; ale Prozřetelnost zastavila i jejich kruté naděje. Vycházel jsem, chodil sem a tam úplně jako obvykle a nenarazil jsem nikdy na nikoho, kdo by mi řekl cokoli, co by mě mohlo, nemluvě o rozzlobení, byť jen rozladit. Nejopilejší šli svou cestou s chladným pozdravem, takže jsem nemusel ani utíkat, ani se bránit, ani dokonce útočit, a dodnes to nechápu u nesčetného množství tak rozpálených a tak popuzených hlav a u toho množství lidí z okolí vévody z Noailles, kteří mě, když se to přihodilo v jejich doslechu, slyšeli mluvit o něm tím nejpotupnějším a nejbezmeznějším způsobem. Proberu zde tuto záležitost až do dna, abych se k ní už nemusel vracet a abych tím objasnil několik věcí, které se pak udály během celého regentství i po něm.
Noailles snášel všechno jako provinilec zdrcený tíhou svého zločinu. Nesčetné veřejné urážky, které ode mne snesl, ho neodradily. Nikdy se neunavil zastavovat se přede mnou u regenta nebo při vstupu do regentské rady a při odchodu z ní s velmi zdůrazněnou úklonou, ani já procházet rovně kolem, aniž bych ho kdy pozdravil, a někdy urážlivě otočit hlavu; a velmi často se stalo, že jsem na něj u vévody z Orléans a v regentské radě vyjel, jakmile jsem k tomu našel sebemenší skulinu, tónem, výrazy a způsobem, které děsily přítomné, aniž on kdy odpověděl slovo; ale červenal, bledl a neodvážil se vystavit nové srážce. Pokud výjimečně odpověděl slovo, říkám to po pravdě, činil tak tónem a slovy tak uctivými, jako by odpovídal vévodovi z Orléans. Přitom záležitosti nikdy neutrpěly. Učinil jsem si z toho zákon a nemusím si vyčítat, že bych ho kdy porušil. Souhlasil jsem s jeho míněním, když jsem je pokládal za dobré; stalo se mi několikrát, že jsem ho podpořil proti jiným; jinak stejná povýšenost, stejné řeči, stejné chování k němu. Několikrát odešel z Palais-Royal nebo z Tuilerií tak rozhořčen tím, co jsem mu řekl a udělal do očí před regentem a přede všemi přítomnými, že šel někdy rovnou domů, vrhl se jako v zoufalství na postel a říkal, že už nemůže snášet zacházení, jehož se mu ode mne dostává; dokonce jednou po radě, kde jsem ho přinutil referovat o věci, o níž jsem věděl, že mu na ní záleží, kde jsem se do něj bezmezně pustil a dal ho oškubat, kde jsem mu hned nadiktoval rozhodnutí a přečetl je, když je napsal, a povýšeně a posměšně dával najevo jemu i celé radě svou nedůvěru, vstal, odhodil svou taburetku na deset kroků – on, který se na svém místě neodvážil odpovědět jediné slovo kromě o věci samé, a to s nejrozpačitějším a nejuctivějším výrazem – a řekl, když se obracel k odchodu: „Krucifix… tohle se už nedá vydržet,“ odešel domů, odkud se ke mně donesly jeho stížnosti, a dostal z toho horečku. Málokterý týden uběhl, aby od mne neschytal velmi tvrdé výpady; já jsem ho stále nezdravil a nemluvil s ním jinak než při hlasování, a to abych ho zasypal, jakmile jsem k tomu našel skulinu; on se neunavoval skládat mi nejzdůraznější úklony a ve zprávách, které podával, se na mne často obracet s výrazem úcty, jinak se však neodvažoval ke mně přiblížit, natož se mnou mluvit.
Netrvalo dlouho a snažil se mě usmířit, v zoufalství, že ukázal všechno, čeho je schopen, a nesklidil, co si od toho sliboval a co pokládal za neselhávající. Neustále ode mne snášel veřejné výpady, povýšenost při míjení, jejíž strojené pohrdání nutilo všechny se ohlížet, a řeči o něm, v nichž se nic nešetřilo. Nepřítel, který si zakládal na tom, že jím je, a že se jím bez jakékoli míry ukazuje, jemuž byly ty nejkrutější výrazy nejběžnější, urážky a výpady při každé příležitosti v plné radě a v Palais-Royal v přítomnosti regenta, s tou povýšeností a tím výrazem pohrdání, jaký uražená ctnost zaujímá vůči potupnému zločinu, byl tomuto provinilci tak tíživý, že nic neopomněl, aby mě aspoň otupil. Začal pět mé chvály, říkat, že neví, jakou nechuť jsem k němu pojal, že je to nanejvýš nedorozumění, že byl vždycky mým služebníkem a chce jím zůstat i proti mé vůli a že není nic, co by neudělal, aby znovu získal mou přízeň. Jeho matka, kterou jsem měl vždycky důvod mít rád, byla na svého syna zoufale rozhněvána a dala se mnou mluvit.
Z nesčetných stran, přímo i nepřímo, se na mne naléhalo; paní ze Saint-Simon byla vybízena tónem zbožnosti, mí nejbližší přátelé byli prošeni, aby se mě pokusili obměkčit. Odpovídal jsem vždycky, že stačí být jednou napálen, abych nebyl podruhé napálen týmž člověkem; že nebylo nikoho, kdo by mohl tak černou ničemnost, tak promyšlenou, tak hlubokou a tak dokonalou, tušit, a tedy jí ani uniknout; ale že by bylo třeba se domnívat, že jde o tupce neschopného jakéhokoli citu, kdyby si někdo myslel, že mě přiměje zapomenout na věrolomnost a pomluvu takového druhu a takového dosahu, jejíž zločinný původce bude navždy předmětem mé nenávisti a mé nejveřejnější a nejneúprosnější pomsty, a může počítat s tím, že její mírou bude nezachovávat žádnou míru. Mé chování tomu plně odpovídalo, a jeho ke mně zůstalo stejné v nízkosti. Co ho uprostřed jeho úspěchů nejvíc mátlo a trápilo, že nemůže dosáhnout usmíření se mnou, byl kontrast s jeho strýcem, jehož svazek se mnou ani v nejmenším neutrpěl a byl veřejný. O to vroucněji jsem se zastával kardinála z Noailles, který ke mně neustále chodil, a já k němu, s největší důvěrou, a jemuž jsem vždycky sloužil, čím jsem mohl, a otevřeně.
Tento kontrast dopadal plnou vahou na vévodu z Noailles, který mě nakonec dal doslova prosit o milost prostřednictvím vévody z Orléans, jemuž jsem dokázal odpovědět tak, že se pak dobře střežil se k tomu vracet. Vévodu z Noailles toto odmítnutí zdrtilo. Dal mi donášet věci, které se neodvažuji napsat, protože, ačkoli jsou pravdivé, nebyly by k uvěření: například, že bych se nad ním konečně slitoval, kdybych znal stav, do něhož ho přivádím, a nízkosti všeho druhu. Kardinál z Noailles se mě často snažil obrátit a nakonec se mnou o tom rozkolu dvakrát mluvil, s tím, že ho naplňuje bolestí; u něho jsem vévodu z Noailles nikdy nepotkal, protože si dával velký pozor, aby se mi vyhnul. Kardinálovi jsem pokaždé odpověděl totéž. Řekl jsem mu, že až se mu bude líbit, podám mu přesnou zprávu o tom, co ten rozkol způsobilo; že se, bude-li tomu tak chtít, musí připravit, že uslyší podivné věci; a že potom nechci jiného soudce než jeho. Pokaždé mu ten návrh zavřel ústa a už se mnou o tom nemluvil. Zůstal jsem přesvědčen, že ví dost na to, aby se bál to slyšet, a že právě to ho zarazilo; ale naříkal nad tím, neboť měl toho nehodného synovce rád – nehodného i vůči němu samému, jak se v pravý čas uvidí. Pomíjím jiné velmi silné pokusy vévody z Noailles o sblížení se mnou, protože se k nim dostaneme znovu během regentství.
Dokud regentství trvalo, choval jsem se k němu takto, aniž se on kdy unavil ve svých uctivých úklonách, aniž bych já ho kdy ráčil byť v nejmenším pozdravit nebo jeho uctivé způsoby oplácel jinak než tím nejokázalejším pohrdáním či tou nejurážlivější povýšeností, a vždycky výpady proti němu do očí při všech příležitostech, které jsem mohl vyvolat. Dvanáct let takto uběhlo bez nejmenšího zmírnění z mé strany, a aniž kdy přestaly či ochably běžné společenské povinnosti mezi celou jeho rodinou a mnou a mou rodinou. Tato odbočka je dlouhá, ale je třeba dojít na její konec.
V dalším průběhu regentství se uvidí, jak neúnavný byl vévoda z Noailles s nekonečnou vytrvalostí v tom, že ode mne všechno snášel a nikdy se neunavil hledat všechny myslitelné prostředky, jak se se mnou usmířit, nebo mě aspoň obměkčit. Všechno bylo marné nejen po celé regentství, ale i po smrti vévody z Orléans. Příležitosti k setkání se staly mnohem vzácnějšími; ale postoj, když k nim došlo, byl vždycky stejný na obou stranách, a řeči z mé strany stejně těžké, stejně pevné a stejně bezmezné, kdykoli se k nim naskytla příležitost. Strašná je to věc, vnitřní pronásledování zločinem.
Už dávno jsem opustil radu; můj vliv vyhasl se životem vévody z Orléans; neměl jsem už žádný úřad a žil jsem velmi v soukromí. Pan z Noailles naproti tomu, se svými guvernérstvími a úřadem prvního kapitána tělesné gardy, stál v čele rodiny po všech stránkách nejmocnější díky všemožným velkým postavením. Navzdory tomuto naprostému rozdílu nemohl on ani jeho příbuzní tuto situaci se mnou snést. Vévoda z Guiche,7 maršál Francie roku 1724, kdy přijal jméno maršála z Grammontu, zemřelý v Paříži v září 1725 ve věku třiapadesáti let, měl dva syny, kteří po něm jeden po druhém zemřeli jako plukovníci pluku gardy, a dvě dcery. Starší provdal za nejstaršího syna Bironova – oba už zemřeli –, známé jako vévoda a vévodkyně z Gontautu; a druhou za prince z Bournonvillu, syna bratrance maršálky z Noailles a sestry vévody z Chevreuse, oba zemřelé. Tento sňatek se uskutečnil koncem března 1719, ačkoli ženich, kterému bylo sotva dvaadvacet let, měl už nervy tak postižené, že se skoro nemohl udržet na nohou. Brzy nato se stal nemohoucím, potom docela ochrnul a dlouho to vypadalo na blízký konec. Matka jeho ženy byla nejstarší ze sester vévody z Noailles a mezi nimi vždycky měla největší váhu. Všichni pro její dceru pomysleli na mého nejstaršího syna,8 jakmile bude volná, jako na prostředek usmíření. Byla krásná, dobře rostlá, nikdy nevyšla zpod křídel své matky; a co do jmění, byla tehdy nejlepší partií ve Francii mezi osobami z urozených rodů.
Neodvážili se mi o tom nic naznačit, ale domnívali se, že najdou přístupnější paní ze Saint-Simon. Nemýlili se. Zdálky mě sondovala s malým úspěchem; nedala se odradit; mluvila se mnou otevřeně, brala mě za stránku světskou, sňatkem a jměním, i za stránku náboženskou, jako za čestný prostředek, jak ukončit dlouhou a stále znovu okázale propukající roztržku. Trvalo přes rok, než jsem se pro svůj odpor k usmíření nechal přemoci. Konečně, abych to zkrátil, jakmile jsem svolil, bylo všechno brzy hotovo. Chauvelin, prezident parlamentu (à mortier), později strážce pečetí atd., vedl záležitosti maršálky z Grammontu. Už několik let se mi dvořil. Jakmile se dozvěděl, že jsem se konečně vzdal – neboť do té doby se mi o tom neodvážil mluvit přímo –, řekl, že maršálka z Grammontu se nemůže za života svého zetě do ničeho pouštět, ale že on se ujme všeho; a skutečně bylo všechno ujednáno mezi paní ze Saint-Simon a jím, přičemž se oba zaručili, že nebudou svými stranami desavuováni. Během té krátké doby, co to tak trvalo, se mnou o tom kardinál z Noailles bez ustání mluvil a maršálka z Grammontu a její dcera neopomíjely žádnou příležitost dvořit se všem, kdo nám byli důvěrně blízcí. Prvním článkem bylo usmíření mezi vévodou z Noailles a mnou. Stanovil jsem, že se při něm o ničem nebude mluvit, ani tehdy, ani nikdy jindy, a že se ode mne nebude vyžadovat nic víc než běžná slušnost; o ničem se nesmlouvalo.
Stalo se, že jsem jednou odpoledne zašel náhodou do paláce Lauzun, kde jsem zastihl paní z Bournonvillu, jak hraje lomber, přivedenou a hlídanou paní z Beaumanoir, která bydlela se svou sestrou maršálkou z Grammontu. Zanedlouho si přišli pro paní z Beaumanoir; vyšla a hned se vrátila, něco tiše řekla paní z Lauzunu a se smíchem se na mne podívala. Potom řekla neteři, že musí požádat o dovolení opustit hru, a napůl tiše, že má jít navštívit pana z Bournonvillu, který už dlouho bydlel u své sestry, vévodkyně z Duras, a kterému se právě udělalo velmi zle. To se občas stávalo, a takové dlouhé nemoci způsobují, že nikdo nevěří, že jsou u konce. Večer jsem šel do arcibiskupského paláce; zastihl jsem tam maršálku z Grammontu a paní z Beaumanoir, která neteř přivedla zpět a nechala doma a která mluvila o panu z Bournonvillu jako o člověku, který může vydržet ještě dlouho. Kardinál a ona po krátké křesťanské předmluvě nechali vyklouznout svou netrpělivost a dívali se na mne; maršálka se na mne také podívala, usmála se s nimi, neubránila se několika výrazům a hned nato vstala, dala se do upřímného smíchu, obrátila se ke mně a řekla mi, že bude lepší odejít. Dobrý kardinál se mnou pak mluvil s otevřeným srdcem. Chauvelin nám velmi pozdě vzkázal, že se nemoc zhoršuje; a nazítří ráno, když jsem byl doma se společností, mě zavolali ven kvůli vzkazu od Chauvelina, který mi oznamoval, že pan z Bournonvillu právě zemřel.
Hned jsem dal vzkázat paní ze Saint-Simon, která byla na mši u jakobínů, kousek od našeho domu, že ji prosím, aby se vrátila; neotálela a našla mě s toutéž společností, před níž jsem jí tu zprávu řekl docela potichu. Bylo smluveno, že jakmile k tomu dojde, požádáme ihned kardinála, který se ujme všeho. Paní ze Saint-Simon tam šla. Byl to předvečer Zvěstování Páně a kardinál seděl u stolu, aby pak šel sloužit první nešpory v Notre-Dame. Vstal od stolu a vyšel jí vstříc s otevřenou náručí, v radosti, kterou nijak neskrýval; a aniž jí dal čas promluvit, řekl přede všemi svými lidmi: „Rychle, koně do mého kočáru!“ a pak jí: „Dobře vím, co Vás přivádí; Bůh tak rozhodl, jsme volní; jedu k maršálce z Grammontu a brzy o mně uslyšíte.“ Na chvíli ji odvedl do svého pokoje. Když ji vyprovázel, jeho lidé mu připomněli nešpory. „Můj kočár,“ odpověděl, „nešpory pro dnešek počkají, pospěšme si.“ Paní ze Saint-Simon se vrátila a sedli jsme ke stolu.
Sotva jsme od stolu vstávali, uslyšeli jsme na nádvoří kočár: byl to kardinál z Noailles. Sešel jsem mu naproti; několikrát mě objal a hned přede všemi sluhy mi začal říkat: „Kde je můj synovec? Chci vidět svého synovce, pošlete tedy pro něj.“ Velmi udiven jsem odpověděl, že je v Marly. „Nu dobře, pošlete tedy pro něj hned, protože umírám touhou ho obejmout, a musí přece jít navštívit maršálku z Grammontu a svou nastávající.“ Nevycházel jsem z údivu nad takovou otevřeností, která všechno prozradila jeho služebnictvu i našemu, které tam stálo v houfu. Mezitím jsme vystupovali po prvních stupních schodiště. Paní ze Saint-Simon zároveň scházela dolů a přiměla nás sejít těch pár schodů, které jsme vystoupili, aby kardinála uvedla do mého bytu a nedělala mu tu námahu stoupat nahoru. Nikdy jsem neviděl člověka tak spokojeného. Řekl nám, že maršálka z Grammontu a její dcera jsou nadšené; že je všechno dohodnuto; že si chtěl dopřát uspokojení přijít nám to říct a ohlásit to nahlas, jak to udělal, protože při počtu velkých partií mezi muži, kteří, jak všichni věděli, čekali jen na tuto chvíli, aby podnikli kroky k tomuto sňatku, nezbývá nic jiného než to rychle uzavřít a ohlásit, aby se jim zavřela ústa a zastavily se tím všechny pletichy, které se dělají, aby se sňatek zrušil a dala se přednost jinému, kdežto když jsou věci hotové, ohlášené a zveřejněné samými stranami, už není na co myslet; že je mu milejší, aby o něm říkali, že je to starý blázen, když to ohlásil tak rychle, a aby to bylo vyřízeno. Po tisíci projevech přátelství odjel na své nešpory. Bylo smluveno, že paní ze Saint-Simon půjde ještě téhož dne do kláštera Bon-Pasteur, kde najde maršálku z Grammontu na její tribuně. Můj syn přijel večer.
Nazítří, když jsme doma obědvali s dost početnou společností, přišli všichni Grammontové a několik Noaillesů, ale ne nastávající, její matka ani babička, takže nic nemohlo být veřejnější, a maršálka z Grammontu k nám přišla hned odpoledne. Můj syn, který je šel navštívit, i maršálku z Grammontu, a kterého jsem vzal ke kardinálovi, se večer vrátil do Marly, aby požádal krále o svolení k sňatku a pak to oznámil těm z našich nejbližších příbuzných či nejdůvěrnějších přátel, kteří tam byli, dříve než to oznámí formálně. Hned po příjezdu našel v jednom z malých salonů vévodu z Chaulnes, kterému to řekl do ucha. „To nemůže být pravda,“ odpověděl mu vévoda a nikdy tomu nechtěl uvěřit, ačkoli mu můj syn vysvětloval, že viděl kardinála z Noailles, maršálku z Grammontu atd. Počítal totiž, že má věc pro svého syna jistou skrze paní z Mortemartu, odjakživa důvěrnou přítelkyni maršálky z Grammontu a její družku v gnózi,9 která s ní o tom hodně mluvila, a maršálka ji nechala doufat, aniž se vyslovila, s odůvodněním, že to za života pana z Bournonvillu není možné. Za tři nebo čtyři dny bylo všechno podepsáno a prošlo Chauvelinovýma rukama. Vévodkyně z Duras považovala za velmi správné, že se nečekalo a že se sňatek uskuteční neprodleně. Ale protože mohlo dojít k rychlému těhotenství, všichni, kdo byli na obou stranách tázáni o radu, byli toho mínění, že je třeba to odložit o tři nebo čtyři měsíce, ačkoli pan z Bournonvillu nikdy nebyl ve stavu, aby se svou ženou žil, a už dva nebo tři roky u ní ani nebydlel.
Až dosud šlo všechno dobře. Nikdy tolik horlivosti a projevů radosti, a zcela zvláštním projevem byla návštěva, o níž jsem mluvil, protože první návštěvu má vykonat rodina budoucího manžela u druhé rodiny. Když bylo tohle všechno hotovo, přišla řeč na usmíření. Prezident Chauvelin mi za vévodu z Noailles vyřídil ty nejkrásnější poklony na světě a naléhal na mne jeho jménem i jménem kardinála a maršálky z Noailles, abych mu dovolil přijít ke mně. Obava z návštěvy, které bych nemohl učinit konec tak rychle, jak bych chtěl, mi zabránila svolit, a tak pevně jsem chtěl, abychom se viděli u kardinála z Noailles, že se tomu museli podřídit. U toho jsem zůstal, aniž jsem řekl, zda a koho si přeji mít přitom, a aniž se mě na to někdo ptal. Vévoda z Noailles, kterému právě skončilo služební čtvrtletí, tedy přijel ve stanovený den do Paříže. Téhož dne jsme s paní ze Saint-Simon obědvali naproti našemu domu u Asfelda, pozdějšího maršála Francie, s maršálem a maršálkou z Berwicku a několika dalšími důvěrnými přáteli. Měl jsem velmi špatnou náladu, protahoval jsem oběd, jak jen jsem mohl, a když se od stolu vstalo, dal jsem se mnohokrát vyhánět. Věděli o schůzce, která nebyla milostná, a nabádali mě, abych se zachoval dobře a s dobrou vůlí. Vrátil jsem se tedy domů nabrat dech a, jak se říká, rozběh, zatímco paní ze Saint-Simon se vydala na cestu a zapřahali mi kočár. Konečně jsem odjel a do arcibiskupského paláce jsem dorazil jako člověk, který jde na popraviště.
Když jsem vstoupil do pokoje, kde byly maršálka z Grammontu, paní z Beaumanoir, paní ze Saint-Simon a paní z Lauzunu, kardinál z Noailles ke mně přistoupil, jakmile mě zahlédl, držel vévodu z Noailles za ruku a řekl mi: „Pane, představuji Vám svého synovce a prosím Vás, abyste ho laskavě objal.“ Zůstal jsem chladně stát rovně, chvíli jsem se díval na vévodu z Noailles a řekl jsem mu suše: „Pane, pan kardinál si to přeje,“ a postoupil jsem o krok. V tu chvíli se ke mně vévoda z Noailles vrhl tak nízko, že to bylo pod mou hrudí, a takto mě objal z obou stran. Když to bylo hotovo, pozdravil jsem kardinála, který mě objal, stejně jako jeho dvě neteře, a posadil jsem se s nimi vedle paní ze Saint-Simon. Celé tělo se mi třáslo a to málo, co jsem v dost toporném rozhovoru řekl, byla řeč člověka v horečce. Mluvilo se jen o sňatku, o radosti a o několika lhostejných maličkostech. Vévodovi z Noailles, krajně zaraženému, který se na mne dvakrát nebo třikrát obrátil s výrazem úcty a rozpaků, jsem odpověděl krátce, ale ne příliš nezdvořile. Po čtvrthodině jsem řekl, že se nesmí zneužívat času pana kardinála, a vstal jsem. Vévoda z Noailles mě chtěl vyprovodit; dámy řekly, že mě nemá obtěžovat ani se se mnou zdržovat ceremoniemi; a já utíkám dodnes. Vrátil jsem se domů jako opilý člověk, kterému je zle. Skutečně, brzy po návratu ve mně nastal z násilí, které jsem si udělal, takový otřes, že jsem byl na pokraji toho, abych si dal pustit žilou; pravda je, že to násilí bylo krajní. Myslel jsem si aspoň, že to mám na dlouho za sebou.
Hned nazítří přišel vévoda z Noailles ke mně a zastihl mě doma. Návštěva proběhla mezi čtyřma očima; bylo to na konci dopoledne. Mluvilo se jen o svatbě a o lhostejných věcech. Vedl slovo, jak dlouho chtěl. Zdál se méně rozpačitý a víc sám sebou. Pokud jde o mne, byl jsem duchem velmi málo přítomen a velmi jsem trpěl, když jsem udržoval rozhovor, který trval přes půl hodiny a zdál se mi nekonečný. Vyprovázení proběhlo jako v arcibiskupském paláci. Nazítří jsem šel navštívit maršálku z Noailles, kterou jsem zastihl nadšenou. Ptal jsem se po jejím synovi, který s ní bydlel a který tam naštěstí nebyl. Potom se velmi snažil se mnou sblížit, a já se tomu vyhnout. Vídali jsme se pak při příležitostech, a u něho zřídka jinak, to jest skoro vůbec, on u mne, kolikrát jen mohl, nebo, smím-li to říct bez obalu, kolikrát se jen odvážil. Přišel na svatbu. Byl to poslední obřad kardinála z Noailles, který je oddal ve své velké kapli a vystrojil nádhernou a vybranou hostinu. Já jsem vystrojil jinou nazítří, na kterou byl vévoda z Noailles pozván a na kterou přišel.
O několik let později, když jsem byl v La Ferté, mi vévodkyně z Ruffecu řekla, že vévoda z Noailles umírá touhou tam přijet, a po mnoha okolcích a oklikách mě ujistila, že přijede co nevidět. Zůstal jsem velmi chladný a téměř němý. Když jsme se rozešli, zavolal jsem svého syna, který slyšel začátek; vyprávěl jsem mu konec. Pak jsem mu řekl, ať vyřídí své ženě, že jsem s ní ze zdvořilosti k ní nechtěl mluvit otevřeně, ale ať udělá se svým strýcem, jak chce – jeho jménem se mnou na konci svých slov mluvila –, že však vévodu z Noailles v La Ferté nechci, i kdyby mu to měla napsat. Nehodlal jsem strpět, aby se touto návštěvou chlubil obnovením svazku se mnou, a ještě méně se vystavit rozhovorům mezi čtyřma očima s ním, které dopoledne a procházky poskytují tomu, kdo je odhodlán jich využít, a jimž se nelze vyhnout, a o nichž by pak mohl říkat a rozhlašovat všechno, co by mezi námi nebylo ani řečeno, ani projednáno, ale co by se mu hodilo šířit; proto jsem si vždycky, kdykoli mě zastihl doma, dával velký pozor a hned, jak byl ohlášen, jsem prosil ty, kdo byli přítomni, aby zůstali a odešli až po něm. Ještě dlouho vytrvával ve snaze mě znovu ochočit. Nakonec ho malý úspěch unavil a má suchá, chladná a přesná vytrvalost v prostých povinnostech nezbytné slušnosti mě vysvobodila a přivedla ho ke stejnému postoji ke mně. Bůh přikazuje odpouštět, ale ne opustit sebe sama a vydat se v šanc po tak kruté zkušenosti. Svět pak viděl a poznal, jaký je to člověk a čím byl u dvora, v radě a v čele armád.
Vraťme se nyní tam, odkud jsme vyšli, to jest ke čtvrtku 22. srpna, pozoruhodnému přehlídkou gendarmerie, kterou jménem krále a s veškerou jeho autoritou vykonal vévoda du Maine a během níž se král bavil tím, že chtěl vybírat šaty, které si oblékne, až se bude moci obléknout.
Poznámky
Vysvětlivka: Lillským tažením se míní flanderské tažení roku 1708, kdy po porážce u Oudenaarde padlo Lille do rukou spojenců; Saint-Simon z neúspěchu vinil kliku kolem vévody z Vendôme, namířenou proti vévodovi z Bourgogne, kterou podle něho podporoval vévoda du Maine.↩
Vysvětlivka: Vévoda z Noailles, velitel v Katalánsku, se roku 1711 pokusil u Filipa V. podkopat postavení princezny des Ursins; byl odvolán a upadl v nemilost u Ludvíka XIV. i u paní z Maintenon.↩
Vysvětlivka: Kardinál z Noailles, pařížský arcibiskup, byl na sklonku vlády Ludvíka XIV. v nemilosti pro odpor k bule Unigenitus (1713); regent ho v září 1715 postavil v čelo rady svědomí, která spravovala církevní záležitosti.↩
Vysvětlivka: Louis d’Aubusson, vévoda z La Feuillade (1673–1725), zeť Chamillartův; roku 1706 vedl obléhání Turína a po porážce francouzského vojska před městem 7. září 1706 upadl v nemilost; maršálem Francie se stal roku 1724.↩
Vysvětlivka: Louis-François-Armand de Vignerot du Plessis, vévoda z Richelieu (1696–1788), syn „dobráka Richelieu“, pozdější maršál Francie (1748). Byl třikrát vězněn v Bastile – roku 1711 na žádost otce, roku 1716 po souboji s hrabětem z Gacé a roku 1719 pro účast na Cellamarově spiknutí; roku 1734 zabil v souboji při obléhání Philippsburgu prince z Lixinu, příbuzného své druhé manželky, který urazil jeho rod.↩
Vysvětlivka: Charles-François-Frédéric de Montmorency-Luxembourg (1662–1726), syn maršála z Luxembourgu, guvernér Normandie; s jeho otcem a pak s ním vedli Saint-Simon a další vévodové spor o přednost, kterou si Luxembourgové nárokovali podle staršího data vévodství Piney.↩
Vysvětlivka: Antoine de Gramont, vévoda z Guiche († 1725), syn vévody z Grammontu, generální plukovník dragounů a později plukovník pluku gardy, maršál Francie 1724; jeho manželkou byla nejstarší sestra vévody z Noailles, zde „maršálka z Grammontu“.↩
Vysvětlivka: Jacques-Louis de Saint-Simon, vévoda z Ruffecu (1698–1746), starší syn autora. Nevěsta, vdova po princi z Bournonvillu, je v závěru kapitoly „vévodkyně z Ruffecu“ a vévoda z Noailles je její strýc.↩
Vysvětlivka: Gnózí Saint-Simon nazývá okruh zbožných přívrženců arcibiskupa Fénelona, k němuž patřili vévodové z Beauvilliers a z Chevreuse a jejich rodiny; paní z Mortemartu je zde vévodkyně vdova z Mortemartu, Colbertova dcera.↩