Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola patnáctá

Pokračování deníku posledních dnů krále. — Odmítá obsadit uprázdněná obročí. — Uspořádání králových pokojů během jeho poslední nemoci. — Král na skonu. — Král přijímá poslední svátosti. — Král dokončuje svůj kodicil; mluví s vévodou z Orléans. — Ničemnost předáků konstituce. — Královo loučení. — Král nařizuje, aby jeho nástupce odjel do Vincennes a pak se vrátil sídlit do Versailles. — Král pálí papíry, nařizuje, aby jeho srdce bylo přeneseno do Paříže k jezuitům. — Jeho duchapřítomnost a jeho opatření. — Le Brun, Provensálec, hrubě setře Fagona a dá králi svůj elixír. — Vévoda du Maine. — Paní z Maintenon se uchyluje do Saint-Cyru. — Charost dá napravit zanedbání mše. — Záblesk zlepšení králova stavu. — Naprostá opuštěnost u vévody z Orléans. — Ubohost vévody z Orléans. — Mění názor na generální stavy a na vyhnání kancléře. — Král, velmi zle na tom, dá paní z Maintenon povolat zpět ze Saint-Cyru. — Poslední slova krále. — Jeho smrt. — Povaha Ludvíka XIV.

V pátek 23. srpna byla noc jako obvykle a dopoledne také. [Král] pracoval s otcem Tellierem, který se marně snažil přimět ho, aby obsadil četná a velká uprázdněná obročí, to jest aby o nich mohl rozhodnout sám a nenechat je k udělení vévodovi z Orléans. Je třeba hned dodat, že čím hůř bylo králi, tím víc na něj otec Tellier v té věci naléhal, aby si nenechal uniknout tak bohatou kořist ani příležitost opatřit se spolehlivými chráněnci, s nimiž měl své obchody uzavřené – ne za peníze, ale za kabaly. Nikdy se mu to nepodařilo. Král mu prohlásil, že má dost účtů, z nichž se bude zodpovídat Bohu, aby se ještě zatěžoval účty z těchto jmenování, když se má co nevidět před Něj postavit, a zakázal mu, aby mu o tom dál mluvil. Obědval vestoje ve své ložnici v županu, přijal tam dvořany, stejně tak při večeři, odpoledne strávil u sebe se svými dvěma levobočky, zvláště s panem du Maine, s paní z Maintenon a s důvěrnými dámami; večer jako obvykle. Téhož dne se dozvěděl o Maisonsově smrti a na prosbu vévody du Maine dal jeho úřad jeho synovi.

Než půjdeme dál, je třeba vysvětlit, jak to v králově bytě chodilo od té doby, co už nevycházel. Celý dvůr se po celý den zdržoval v galerii. V předpokoji nejbližším jeho ložnici se nezastavoval nikdo kromě důvěrných sluhů a lékárny, kteří tam ohřívali, co bylo potřeba; tudy se jen procházelo, a rychle, od jedněch dveří ke druhým. Ti, kdo měli právo vstupu, procházeli do kabinetů zrcadlovými dveřmi, které do nich vedly z galerie; ty byly stále zavřené, otvíraly se, jen když se na ně zaškrábalo, a hned se zase zavíraly. Vcházeli tudy také ministři a státní sekretáři a všichni se zdržovali v kabinetu, který sousedil s galerií. Princové krve ani princezny, dcery krále, nechodili dál, ledaže by si je král zavolal, což se stávalo jen zřídka. Maršál z Villeroy, kancléř1, oba levobočci, vévoda z Orléans, otec Tellier, farář farnosti, a když nebyli v ložnici, i Maréchal, Fagon2 a první komorníci se zdržovali v kabinetu rady, který leží mezi královou ložnicí a dalším kabinetem, kde byli princové a princezny krve, ti, kdo měli právo vstupu, a ministři.

Vévoda z Tresmes, první šlechtic komory, který měl ten rok službu, stál ve dveřích mezi oběma kabinety, které zůstávaly otevřené, a do královy ložnice vstupoval jen ve chvílích, kdy to jeho služba nezbytně vyžadovala. Po celý den nikdo nevcházel do královy ložnice jinak než přes kabinet rady, s výjimkou oněch vnitřních sluhů nebo lidí z lékárny, kteří se zdržovali v prvním předpokoji, paní z Maintenon a důvěrných dam, a při obědě a večeři obsluhy a dvořanů, které tam pouštěli. Vévoda z Orléans si dával velký pozor, aby do ložnice vstupoval nanejvýš jednou nebo dvakrát denně, na okamžik, když tam vcházel vévoda z Tresmes, a jednou denně se na další okamžik ukázal ve dveřích z kabinetu rady do ložnice, odkud ho král mohl vidět ze své postele. Král si občas dával zavolat kancléře, maršála z Villeroy, otce Telliera, zřídka některého ministra, pana du Maine často, hraběte z Toulouse málo, jiné vůbec, dokonce ani kardinály z Rohanu a z Bissy, kteří se často zdržovali v kabinetu, kde pobývali ti s právem vstupu. Někdy, když byl sám s paní z Maintenon, dával zavolat maršála z Villeroy nebo kancléře nebo oba a velmi často vévodu du Maine. Madame ani vévodkyně z Berry do těchto kabinetů nechodily a krále za této nemoci téměř nevídaly; a když už k němu šly, bylo to přes předpokoje a hned zase odcházely.

V sobotu 24. nebyla noc o mnoho horší než obvykle, neboť dobré nebyly nikdy. Noha se však zdála podstatně horší a bolela ho víc. Mše jako obvykle, oběd na lůžku, při němž ho viděli přední dvořané bez práva vstupu; potom finanční rada, pak pracoval sám s kancléřem. Následovaly paní z Maintenon a důvěrné dámy. Večeřel vestoje v županu před dvořany, a to naposledy. Pozoroval jsem tehdy, že dokázal polykat jen tekutiny a že mu bylo nepříjemné, když se na něj někdo díval. Nedojedl a řekl dvořanům, že je prosí, aby prošli, to jest aby odešli. Dal se uložit zpět na lůžko; prohlédli mu nohu, na níž se objevily černé skvrny. Poslal pro otce Telliera a vyzpovídal se. Mezi lékaři zavládl zmatek. Zkoušeli mléko a chinovou kůru ve vodě; obojí vysadili, aniž věděli, co dělat. Přiznali, že u něj předpokládali vleklou horečku už od svatodušních svátků, a omlouvali se, že mu nic nenasadili, tím, že nechtěl žádné léky a že ho ani sami nepokládali za tak nemocného. Z toho, co jsem vylíčil o tom, co se v té věci odehrálo už dříve mezi Maréchalem a paní z Maintenon, je vidět, co si o tom myslet.

V neděli 25. srpna, o svátku svatého Ludvíka, byla noc mnohem horší. Z nebezpečí se už nedělalo tajemství, a hned bylo velké a bezprostřední. Přesto si výslovně přál, aby se na obvyklém pořádku toho dne nic neměnilo, to jest aby mu bubeníci a hobojisté, kteří se shromáždili pod jeho okny, zahráli hned po probuzení svou obvyklou hudbu a aby dvacet čtyři houslistů hrálo jako jindy v jeho předpokoji během oběda. Potom byl o samotě s paní z Maintenon, s kancléřem a chvíli s vévodou du Maine. Už předešlého dne byl při jeho práci mezi čtyřma očima s kancléřem přichystán papír a inkoust; byl i tohoto dne, za přítomnosti paní z Maintenon, a právě v jednom z těch dvou dnů kancléř psal podle jeho slov jeho kodicil. Paní z Maintenon a pan du Maine, který myslel neustále jen na sebe, usoudili, že král pro něj svou závětí neudělal dost; chtěli to napravit kodicilem, který stejnou měrou ukázal, jak nesmírně zneužili královy slabosti v tomto krajním stavu, i kam až může člověka dohnat bezmezná ctižádost. Tímto kodicilem král podřizoval celou civilní i vojenskou domácnost krále vévodovi du Maine, přímo a bez výhrad, a pod jeho velením maršálovi z Villeroy; ti se tímto ustanovením stávali jedinými pány nad osobou krále a nad místem jeho pobytu; nad Paříží prostřednictvím obou gardových pluků a obou kompanií mušketýrů; nad celou vnitřní i vnější stráží; nad veškerou službou – komnatou, šatnou, kaplí, kuchyní, stájemi; takže regent v ní neměl už ani stín sebemenší pravomoci, byl jim vydán na milost a v neustálém nebezpečí, že bude zatčen, a ještě něco horšího, kdykoli by se to vévodovi du Maine zachtělo.

Krátce poté, co kancléř od krále odešel, si paní z Maintenon, která tam zůstala, zavolala důvěrné dámy, a v sedm hodin večer tam přišla hudba. Král mezitím během rozhovoru dam usnul. Probudil se s omámenou hlavou, což je vyděsilo a přimělo zavolat lékaře. Ti shledali tep tak špatný, že neváhali králi, který se mezitím ze svého mrákotného stavu vzpamatoval, navrhnout, aby neodkládal přijetí svátostí. Poslali pro otce Telliera a vzkázali kardinálovi z Rohanu, který byl u sebe ve společnosti a na nic takového ani nepomyslel; hudbu, která už měla připravené noty a nástroje, mezitím poslali pryč a důvěrné dámy odešly.

Náhoda chtěla, že jsem právě v tu chvíli procházel galerií a předpokoji, cestou od sebe z nového křídla do druhého křídla k vévodkyni z Orléans a potom k vévodovi z Orléans. Viděl jsem dokonce zbytky hudby a myslel jsem, že hlavní část už vešla. Když jsem se blížil ke vchodu do sálu gard, přistoupil ke mně Pernault, dveřník předpokoje, zeptal se mě, jestli vím, co se děje, a pověděl mi to. Vévodkyni z Orléans jsem zastihl na lůžku, se zbytkem migrény, obklopenou dámami, které vedly rozhovor a na nic takového nemyslely. Přistoupil jsem k lůžku a řekl jsem vévodkyni z Orléans, co se stalo; ta tomu nechtěla věřit a ujišťovala mě, že u krále právě hraje hudba a že je mu dobře; a protože jsem k ní mluvil potichu, zeptala se nahlas dam, jestli o tom něco neslyšely. Ani jedna o tom nevěděla ani slovo a vévodkyně z Orléans zůstávala klidná. Řekl jsem jí podruhé, že jsem si tou věcí jist a že se mi zdá, že stojí přinejmenším za to poslat se poptat a mezitím vstát. Uvěřila mi a já jsem šel k vévodovi z Orléans, kterého jsem také upozornil a který právem usoudil, že je lépe zůstat u sebe, když pro něj neposlali.

Za čtvrt hodiny od chvíle, kdy poslali pryč hudbu a dámy, bylo vše hotovo. Otec Tellier krále vyzpovídal, zatímco kardinál z Rohanu šel pro Nejsvětější svátost do kaple a poslal pro faráře a svaté oleje. Přispěchali dva královi almužníci, pro něž kardinál poslal, a sedm nebo osm pochodní, které nesli modří hoši ze zámku, dva Fagonovi lokajové a jeden lokaj paní z Maintenon. Tento velmi skromný průvod vystoupil ke králi po malém schodišti jeho kabinetů, jimiž kardinál prošel do jeho ložnice. Otec Tellier, paní z Maintenon a tucet lidí s právem vstupu, pánů i sluhů, tam Nejsvětější svátost uvítali nebo ji doprovodili. Kardinál řekl králi pár slov o tomto velkém a posledním úkonu, během něhož se král zdál velmi pevný, ale hluboce proniknutý tím, co činí. Jakmile přijal Pána a svaté oleje, všechno, co bylo v ložnici, odešlo před Nejsvětější svátostí a za ní; zůstali tam jen paní z Maintenon a kancléř. Hned nato – a toto „hned“ bylo poněkud podivné – přinesli na lůžko jakousi knihu nebo stolek; kancléř mu předložil kodicil, na jehož konec král připsal vlastní rukou čtyři nebo pět řádků, a pak jej vrátil kancléři.

Král si řekl o pití a pak zavolal maršála z Villeroy, který s několika málo nejvýznačnějšími stál ve dveřích z ložnice do kabinetu rady, a mluvil s ním o samotě skoro čtvrt hodiny. Poslal pro vévodu z Orléans a mluvil s ním také o samotě, o něco déle než s maršálem z Villeroy. Projevil mu velkou úctu, přátelství a důvěru; ale – a to je strašné – s Ježíšem Kristem, kterého právě přijal, ještě na rtech ho ujistil, že v jeho závěti nenajde nic, s čím by neměl být spokojen, a pak mu doporučil stát a osobu budoucího krále. Mezi jeho přijímáním a posledním pomazáním a tímto rozhovorem neuběhla ani půlhodina; nemohl zapomenout na podivná ustanovení, která z něj s takovou námahou vyrvali, a právě mezitím ještě upravoval svůj tak čerstvě sepsaný kodicil, který vévodovi z Orléans přikládal nůž ke krku a jeho rukojeť vkládal celou do rukou vévody du Maine. Zvláštní je, že zpráva o tomto soukromém rozhovoru, prvním, jaký král s vévodou z Orléans dosud měl, rozšířila pověst, že byl právě prohlášen regentem.

Jakmile odešel, byl zavolán vévoda du Maine, který byl v kabinetu. Král s ním mluvil přes čtvrt hodiny, pak dal zavolat hraběte z Toulouse, který byl rovněž v kabinetu, a ten strávil další čtvrthodinu ve třech s králem a vévodou du Maine. V ložnici bylo s paní z Maintenon jen několik nejpotřebnějších sluhů. Dokud král mluvil s vévodou z Orléans, nepřiblížila se. Během celé té doby stačily do kabinetu dorazit tři královy levobočné dcery, oba synové paní Vévodkyně a princ de Conti. Když král skončil s vévodou du Maine a hrabětem z Toulouse, dal zavolat do ložnice prince krve, kterých si všiml ve dveřích kabinetu, a řekl jim jen málo, všem společně, nikomu zvlášť ani potichu. Téměř zároveň přistoupili lékaři, aby mu převázali nohu. Princové odešli, zůstalo jen to nejnutnější a paní z Maintenon. Zatímco se to všechno odehrávalo, vzal si kancléř v kabinetu rady vévodu z Orléans stranou a ukázal mu kodicil. Když byl král převázán, dozvěděl se, že v kabinetu jsou princezny; dal je zavolat, řekl jim nahlas pár slov, a využívaje jejich slz, požádal je, aby odešly, protože si chce odpočinout. Když odešly i s těmi několika, kdo s nimi vešli, závěs postele se trochu zatáhl a paní z Maintenon přešla do zadních kabinetů.

V pondělí 26. srpna nebyla noc o nic lepší. Převázali ho, pak vyslechl mši. V ložnici bylo jen to nejnutnější, a to po mši odešlo. Král zadržel kardinály z Rohanu a z Bissy. Zůstala také paní z Maintenon, jak zůstávala vždy, a s ní maršál z Villeroy, otec Tellier a kancléř. Zavolal oba kardinály k sobě, prohlásil, že umírá ve víře a v poslušnosti vůči církvi, a pak dodal, dívaje se na ně, že lituje, že zanechává církevní záležitosti ve stavu, v jakém jsou; že se v nich naprosto nevyzná; že oni vědí – a on je za svědky dovolává –, že v nich neudělal nic jiného, než co chtěli oni; že v nich udělal všechno, co chtěli; že je tedy na nich, aby se za něj před Bohem zodpovídali ze všeho, co se v nich stalo, ať z přílišného, či z nedostatečného; že znovu prohlašuje, že to před Bohem klade na ně a že má čisté svědomí jako nevědomý člověk, který se jim v celém průběhu té záležitosti naprosto odevzdal. Jaká hrozná rána hromu! Oba kardinálové však nebyli z těch, které by to vyděsilo; jejich klid odolal všemu. Jejich odpověď byla jen samé ujišťování a chvála; a král znovu opakoval, že ve své nevědomosti se domníval, že pro své svědomí nemůže udělat nic lepšího, než se s plnou důvěrou dát vést jimi, čímž je před Bohem zbaven odpovědnosti a ta přechází na ně. Dodal, že co se týče kardinála z Noailles, Bůh je mu svědkem, že k němu nechová nenávist, a že vždy litoval toho, co se domníval, že musí proti němu podniknout. Při těchto posledních slovech se Bloin3, Fagon – jakkoli zchřadlý a jakkoli dvořan byl – a Maréchal, kteří stáli na očích a dost blízko krále, po sobě podívali a napůl nahlas se jeden druhého ptali, zda se nechá král zemřít, aniž by uviděl svého arcibiskupa a dal tím najevo smíření a odpuštění; že je to pohoršení, které je nutné odstranit. Král, který je slyšel, hned znovu promluvil a prohlásil, že k tomu nejenže necítí odpor, ale že si to přeje.

Toto slovo zarazilo oba kardinály mnohem víc než předvolání, jímž je král právě postavil před Boha ke svému zproštění. Paní z Maintenon se toho polekala; otec Tellier se zachvěl. Návrat důvěry u krále a návrat šlechetnosti a pravdy u pastýře je zastrašily. Obávali se chvil, kdy úcta a strach prchají tak daleko před naléhavějšími (prégnantes) ohledy4. V tomto strašném zmatku vládlo ticho. Král je přerušil tím, že kancléři nařídil, aby okamžitě poslal pro kardinála z Noailles, pokud tito páni – a podíval se přitom na kardinály z Rohanu a z Bissy – usoudí, že tomu nic nebrání. Oba se na sebe podívali a pak ustoupili až k oknu s otcem Tellierem, kancléřem a paní z Maintenon. Tellier potichu křičel a Bissy ho podpořil. Paní z Maintenon shledala věc nebezpečnou; Rohan, mírnější nebo s ohledem na budoucnost prozíravější, neřekl nic; kancléř také ne. Usnesli se nakonec, že scénu dohrají tak, jak ji začali a až dosud vedli, totiž že krále oklamou a budou si s ním zahrávat. Vrátili se k němu a s mnoha chválami mu dali na srozuměnou, že dobrou věc nelze vydat triumfu jejích nepřátel a tomu, co by dokázali vytěžit z kroku, který pramení jen z dobré vůle krále a z přílišné jemnosti jeho svědomí; že tedy sice souhlasí, aby kardinál z Noailles měl tu čest ho navštívit, ale pod podmínkou, že přijme konstituci5 a dá na to své slovo. Král se i v tom podřídil jejich mínění, ale bez debaty, a kancléř hned napsal v tomto smyslu a poslal to kardinálovi z Noailles.

Jakmile král svolil, oba kardinálové mu lichotili velkým dílem, které vykoná (tak velký byl jejich strach, aby se znovu nevrátil k přání vidět ho bez podmínky, neboť ta léčka byla tak ubohá a tak snadno prohlédnutelná), buď tím, že kardinála z Noailles přivede zpět, nebo tím, že jeho odmítnutím vyjde najevo jeho nezdolná zatvrzelost v rozvracení církve a jeho dovršený nevděk vůči králi, jemuž vděčil za všechno a který mu vztahoval své umírající paže. Nastalo to druhé. Kardinál z Noailles byl hluboce zarmoucen tímto posledním vrcholem úskoku. Ať měl ve věci konstituce podle té či oné strany pravdu, nebo ne, ať tak či onak, bezprostředně hrozící smrt krále nic neměnila na pravdě v této věci a nemohla tedy přivodit ani žádnou změnu názoru. Nic nebylo dojemnějšího než ta chvíle, ale také nic, co by s otázkou mělo méně společného, a nic odpornějšího než ta léčka, ať už vzhledem ke králi, jehož stavu tak hanebně zneužili až do konce, nebo vzhledem ke kardinálovi z Noailles, jemuž chtěli tak hrubě nasadit uzdu nebo ho očernit. Tento nehorázný kousek popudil proti nim celou veřejnost, a to tím prudčeji, že králův krajní stav uvolnil svobodu, kterou strach z něj tak dlouho držel v zajetí. Ale když se zvěděly podrobnosti a králova slova k oběma kardinálům o účtu, který za něj budou muset složit ze všeho, co podnikl ve věci konstituce, i podrobnosti toho, co se hned nato tamtéž odehrálo ohledně kardinála z Noailles, všeobecné rozhořčení protrhlo hráze a už se nezdržovalo; naopak nebylo nikoho, kdo by kardinála z Noailles odsuzoval; jeho odpověď kancléři byla v několika slovech mistrovským dílem zbožnosti, bolesti a moudrosti.

Téhož pondělí 26. srpna, když oba kardinálové odešli, král obědval na lůžku za přítomnosti těch, kdo měli právo vstupu. Když se sklízelo ze stolu, pokynul jim, aby přistoupili, a řekl jim tato slova, která byla ihned zaznamenána: „Pánové, prosím Vás za odpuštění za špatný příklad, který jsem Vám dával. Musím Vám velmi poděkovat za to, jak jste mi sloužili, i za oddanost a věrnost, které jste mi vždy projevovali. Velice lituji, že jsem pro Vás neudělal, co bych byl rád udělal. Mohou za to zlé časy. Prosím Vás, abyste mému vnukovi věnovali touž péči a touž věrnost, jakou jste měli ke mně. Je to dítě, které bude možná muset přestát mnoho protivenství. Ať je Váš příklad příkladem pro všechny mé ostatní poddané. Řiďte se rozkazy, které Vám dá můj synovec; bude vládnout království. Doufám, že to bude dělat dobře; doufám také, že všichni přispějete k jednotě, a kdyby se od ní někdo odchýlil, že mu pomůžete se k ní vrátit. Cítím, že se dojímám a že dojímám i Vás; prosím Vás za odpuštění. Sbohem, pánové, spoléhám na to, že si na mne někdy vzpomenete.“

Chvíli poté, co všichni odešli, si král vyžádal maršála z Villeroy a řekl mu tato slova, která si maršál dobře zapamatoval a později je zopakoval: „Pane maršále, umíraje Vám dávám nový důkaz svého přátelství a své důvěry. Jmenuji Vás vychovatelem dauphina, což je nejdůležitější úřad, jaký mohu udělit. Z toho, co je v mé závěti, se dozvíte, co budete mít činit vůči vévodovi du Maine. Nepochybuji, že mi po mé smrti budete sloužit se stejnou věrností, s jakou jste to činil za mého života. Doufám, že můj synovec s Vámi bude jednat s ohledem a důvěrou, jakou má mít k muži, kterého jsem vždy miloval. Sbohem, pane maršále, doufám, že si na mne vzpomenete.“

Král po nějaké přestávce dal zavolat pana Vévodu a pana prince de Conti, kteří byli v kabinetech; a aniž by je nechal příliš přiblížit, doporučil jim žádoucí jednotu mezi princi a aby nenásledovali domácí příklady nepokojů a válek6. Víc jim neřekl; pak, když v kabinetu uslyšel ženy, pochopil dobře, kdo to je, a hned jim vzkázal, aby vešly. Byly to vévodkyně z Berry, Madame, vévodkyně z Orléans a princezny krve, které hlasitě naříkaly a jimž král řekl, že takhle naříkat se nemá.

Krátce jim projevil náklonnost, Madame vyznamenal a nakonec vyzval vévodkyni z Orléans a paní Vévodkyni, aby se usmířily. To všechno bylo krátké a pak je propustil. Odcházely přes kabinety a hlasitě plakaly a naříkaly, takže venku, protože okna kabinetu byla otevřená, uvěřili, že král zemřel, a ta zpráva se donesla do Paříže a až do provincií.

Za nějakou dobu vzkázal vévodkyni z Ventadour, aby k němu přivedla dauphina. Dal ho k sobě přiblížit a řekl mu před paní z Maintenon a několika málo nejdůvěrněji privilegovanými nebo nezbytnými sluhy, kteří ta slova zaznamenali: „Mé dítě, budete velkým králem; nenapodobujte mě v zálibě, kterou jsem měl ve stavbách, ani v té, kterou jsem měl ve válce; snažte se naopak žít v míru se svými sousedy. Vzdávejte Bohu, co mu náleží; uznávejte, co mu dlužíte, a dbejte, aby ho Vaši poddaní ctili. Řiďte se vždy dobrými radami, snažte se ulehčit svému lidu, což jsem já ke svému neštěstí nedokázal. Nezapomínejte na vděčnost, kterou dlužíte paní z Ventadour. Madame,“ obrátil se k ní, „ať ho obejmu,“ a objímaje ho, řekl mu: „Mé drahé dítě, dávám Vám své požehnání z celého srdce.“ Když malého prince sundali z králova lůžka, král si ho znovu vyžádal, znovu ho objal, a pozdvihnuv ruce i oči k nebi, znovu mu požehnal. Ten pohled byl nesmírně dojemný; vévodkyně z Ventadour dauphina spěšně odnesla a odvedla zpět do jeho bytu.

Po krátké odmlce dal král zavolat vévodu du Maine a hraběte z Toulouse, poslal ven všech těch několik lidí, kteří byli v jeho ložnici, a dal zavřít dveře. Tento soukromý rozhovor trval dost dlouho. Když s nimi skončil a věci se vrátily do obvyklého pořádku, poslal pro vévodu z Orléans, který byl u sebe. Mluvil s ním velmi krátce, a když odcházel, zavolal ho zpět, aby mu řekl ještě něco, co bylo velmi krátké. Tehdy mu nařídil, aby budoucího krále, jakmile on zemře, dal převézt do Vincennes, kde je dobrý vzduch, dokud nebudou ve Versailles skončeny všechny obřady a zámek potom důkladně vyčištěn, a teprve pak ho přivezl zpět do Versailles, kde mu určil sídlo. Patrně o tom předtím mluvil s vévodou du Maine a s maršálem z Villeroy, neboť když vévoda z Orléans odešel, vydal rozkazy, aby se šlo zařídit Vincennes a uvést to místo do stavu, aby mohlo neprodleně přijmout jeho nástupce. Paní du Maine, která se až dosud neobtěžovala hnout se ze Sceaux od svých společností a kratochvílí, přijela do Versailles a dala krále po vydání těchto rozkazů požádat o svolení, aby ho mohla na chvíli vidět. Byla už v předpokoji: vešla a za chvíli odešla.

V úterý 27. srpna nevstoupil do králova pokoje nikdo kromě otce Telliera, paní z Maintenon a – jen na mši – kardinála z Rohanu a obou almužníků ve čtvrtletní službě. Kolem druhé hodiny poslal pro kancléře, a sám s ním a s paní z Maintenon, dal mu otevřít dvě schránky plné papírů, z nichž mu dal mnoho spálit, a dal mu rozkazy, co má udělat s ostatními. Kolem šesté večer si kancléře zavolal znovu. Paní z Maintenon z jeho pokoje celý den nevyšla a nevstoupil tam nikdo kromě sluhů a chvílemi nakrátko nejnezbytnější obsluha. Navečer dal zavolat otce Telliera a téměř hned poté, co s ním promluvil, poslal pro Pontchartraina a nařídil mu, aby hned po jeho smrti vyhotovil rozkaz, jímž se jeho srdce přenese do kostela profesního domu jezuitů v Paříži a uloží se tam naproti srdci krále, jeho otce, a stejným způsobem.

Brzy nato si vzpomněl, že Cavoye7, velký maršál ubytovacích služeb jeho domu, nikdy nerozvrhoval ubytování dvora ve Vincennes, protože dvůr tam nepobýval už padesát let; označil schránku, kde se najde plán toho zámku, a nařídil, aby se vzal a odnesl Cavoyovi. Nějakou dobu po vydání těchto rozkazů řekl paní z Maintenon, že vždycky slýchal, jak je těžké smířit se se smrtí; že on, který stojí na prahu této chvíle, pro lidi tak hrozné, neshledává, že by bylo tak obtížné se k tomu odhodlat. Odpověděla mu, že je to velmi obtížné, když člověk lpí na tvorech, má v srdci nenávist a musí něco nahradit. „Ach,“ odvětil král, „co se týče náhrad, nikomu jako soukromá osoba nic nedlužím; ale co se týče těch, které dlužím království, doufám v Boží milosrdenství.“ Noc, která následovala, byla velmi neklidná. Bylo vidět, jak každou chvíli sepíná ruce, a bylo slyšet, jak říká modlitby, které se modlíval ve zdraví, a jak se při Confiteor bije v prsa.

Ve středu 28. srpna ráno projevil paní z Maintenon náklonnost, která se jí příliš nezamlouvala a na kterou neodpověděla ani slovo. Řekl jí, že ho při loučení s ní utěšuje naděje, že se v jejím věku brzy opět shledají. Kolem sedmé ráno dal zavolat otce Telliera, a když s ním mluvil o Bohu, uviděl v zrcadle nad krbem dva sluhy své komnaty, kteří seděli u nohou jeho postele a plakali. Řekl jim: „Proč pláčete? Mysleli jste si snad, že jsem nesmrtelný? Já sám jsem si to nikdy nemyslel, a měli jste se vzhledem k mému věku připravit na to, že mě ztratíte.“

Jakýsi provensálský venkovan, velmi hrubý, se cestou z Marseille do Paříže dozvěděl o králově beznadějném stavu a toho rána přišel do Versailles s lékem, který prý léčil sněť. Král byl tak zle a lékaři do té míry u konce se svým uměním, že bez potíží svolili, za přítomnosti paní z Maintenon a vévody du Maine. Fagon chtěl něco namítnout; ten venkovan, který se jmenoval Le Brun, ho velmi hrubě setřel, a Fagon, zvyklý jiné sjíždět a těšit se úctě až k roztřesení, zůstal docela ohromený. Králi tedy kolem jedenácté dopoledne podali deset kapek toho elixíru ve víně z Alicante. Za nějakou dobu se cítil silnější, ale když tep znovu poklesl a byl velmi špatný, podali mu kolem čtvrté další dávku s tím, že je to proto, aby ho vrátili k životu. Odpověděl, když bral sklenici, v níž to bylo: „K životu nebo ke smrti! Ať se stane, co se zalíbí Bohu.“

Paní z Maintenon právě vyšla od krále se spuštěným závojem a maršál z Villeroy ji vedl kolem jejího bytu, aniž do něj vešla, až k patě velkého schodiště, kde závoj zvedla. Objala maršála se zcela suchýma očima a řekla mu: „Sbohem, pane maršále!“, nastoupila do králova kočáru, který jí vždy sloužil a v němž na ni čekala sama paní z Caylusu8, a odjela do Saint-Cyru9, následována svým kočárem, v němž seděly její služebné. Večer si vévoda du Maine u sebe velmi vesele tropil posměch z Fagonova dobrodružství s Le Brunem. K jeho chování, jakož i k chování paní z Maintenon a otce Telliera v těchto posledních dnech králova života, se vrátíme jinde. Le Brunův lék se podával dál, jak si sám přál, a on vždy přihlížel, jak jej král bere. Na nabídku vývaru král odpověděl, že s ním nemají mluvit jako s jiným člověkem; že nepotřebuje vývar, ale svého zpovědníka; a dal ho zavolat. Jednoho dne, když se vracel z bezvědomí, požádal otce Telliera o generální rozhřešení ze svých hříchů; ten se ho zeptal, zda velmi trpí. „Ach ne,“ odpověděl král, „to mě právě mrzí, chtěl bych trpět víc na odčinění svých hříchů.“

Ve čtvrtek 29. srpna, po tak špatné předešlé noci a dni, uvolnila nepřítomnost těch, kdo až dosud drželi pole a už neměli co kout nad to, co vykonali, přístup do ložnice velkým dvorským hodnostářům, kteří z ní byli až dosud vyloučeni. Předešlého dne nebyla mše a už se nepočítalo, že nějaká bude. Vévoda z Charostu, kapitán tělesné gardy, který do ložnice také vklouzl, to právem shledal nepatřičným a dal se krále prostřednictvím jednoho z důvěrných sluhů zeptat, zda by ji nerad slyšel. Král řekl, že si to přeje; načež šli pro potřebné lidi a věci, a tak se pokračovalo i v následujících dnech. Ráno toho čtvrtka se zdálo, že má víc síly, a objevil se jakýsi záblesk zlepšení, který byl hned zveličen a jehož pověst se rozběhla na všechny strany. Král dokonce snědl dva malé piškoty v trošce vína z Alicante, a to s jakousi chutí. Šel jsem toho dne kolem druhé odpoledne k vévodovi z Orléans, v jehož bytě byla už týden, a v kteroukoli hodinu, taková tlačenice, že by tam, přesně řečeno, nepropadl na zem ani špendlík. Nenašel jsem tam ani živáčka. Jakmile mě uviděl, dal se do smíchu a řekl mi, že jsem první člověk, kterého toho dne u sebe viděl; a u něj bylo až do večera úplně pusto. Takový je svět.

Využil jsem této volné chvíle a promluvil s ním o mnoha věcech. Tehdy jsem poznal, že ohledně svolání generálních stavů už není týž a že kromě toho, na čem jsme se dohodli o radách, což zde bylo vyloženo v pravý čas, už od té doby na to nepomyslel, ani na mnoho jiných věcí, o nichž jsem si dovolil říci mu důrazně svůj názor. Shledal jsem, že je stále odhodlán vyhnat Desmaretse a Pontchartraina, ale vůči kancléři byl tak povolný, že mě to přimělo naléhat na něj a donutit ho, aby se vyslovil. Nakonec mi s nesmírným studem přiznal, že ho vévodkyně z Orléans, za níž maršál z Villeroy zašel tajně i před ním, naléhavě žádala, aby se s maršálem sešel a dohodl se s ním o velmi podstatných věcech, k nimž byl maršál ochoten se pod velkým tajemstvím propůjčit a které by vévodu nebezpečně přivedly do úzkých, kdyby na ně odmítl přistoupit; a omlouvala se, že víc říci nemůže kvůli tajemství, které maršálovi slíbila a bez něhož by se jí byl nesvěřil; že poté, co se zdráhal se s ním sejít, nakonec svolil; že maršál k němu přišel před čtyřmi nebo pěti dny v hluboké tajnosti a za cenu toho, co mu byl ochoten sdělit a co pro něj byl ochoten udělat, žádal jeho slovo, že zachová kancléři všechny jeho funkce kancléře a strážce pečetí, výměnou za slovo, které měl od kancléře a za něž ručil, že se vzdá úřadu státního sekretáře, jakmile mu ho vévoda dá plně vyplatit; že po prudkém sporu, a když bylo slovo za kancléře dáno, mu maršál řekl, že pan du Maine je vrchním dozorcem nad výchovou a on vychovatelem s veškerou pravomocí; že mu pak prozradil kodicil a co obsahuje, a že to, co je maršál ochoten udělat, je nevyužít ho v celém rozsahu; že z toho vzešel velmi prudký spor, aniž se na něčem dohodli, pokud jde o maršála, ale zato pokud jde o kancléře, který mu za to v králově kabinetu poděkoval, potvrdil své slovo, že se za uvedených podmínek vzdá úřadu státního sekretáře, a na znamení vděčnosti mu tamtéž kodicil ukázal.

Přiznávám, že mě tak slabý a tak hloupě naivní začátek rozhořčil a že jsem to vévodovi z Orléans netajil; jeho rozpaky přede mnou byly nesmírné. Zeptal jsem se ho, co udělal se svým úsudkem – on, který nikdy nedělal rozdíl mezi panem du Maine a vévodkyní z Orléans, před nimiž mi tolikrát doporučoval mít se na pozoru a skrývat se, a o ní tak často opakoval, že jsme jako v lese. Zda neviděl hru, kterou spolu pan du Maine a vévodkyně z Orléans sehráli, aby ho prostřednictvím maršála z Villeroy zastrašili a zjistili, co mají dělat, tím, že zjistí, jak přijme návrh a důvěrné sdělení něčeho, co nesměřovalo k ničemu menšímu než k tomu, aby mu podřízli krk; a přitom nic neriskovali pokusem tak lacino zachovat svého naprosto oddaného chráněnce a zhoubný nástroj všeho, co se proti němu podniklo, a to na tak důležitém místě v regentství, v němž mu zamýšleli ponechat jen stín.

Tuto věc jsme spolu dlouze probírali; ale slovo bylo dáno. Neměl sílu vzdorovat; a při tolika duchaplnosti se dal napálit a myslel si, že uzavírá dobrý obchod výměnou za vzdání se úřadu s náhradou – obchod, který kancléř uzavíral mnohem výhodněji, když si zajistil plnou náhradu za úřad, o němž dobře cítil, že si ho nikdy nemůže udržet, a který mu vynesl jistotu, že zůstane na nejdůležitějším místě, zatímco stačil sebemenší rozkaz, aby musel vrátit pečeti, aby byl vypovězen, kam by se komu zlíbilo, a aby mu byl zrušen úřad, který ho, jak jsme viděli, už nic nestál od chvíle, kdy mu král vrátil to, co za něj zaplatil; on, který cítil vše, co si od vévody z Orléans zasloužil, a který při nenávisti a pohrdání dvora i vojska, jež si tak dobře a tak právem vysloužil, neměl po králi už žádný štít ani ochranu od chvíle, kdy by jeho závěť byla mlčky zrušena, o čemž sám nepochyboval. Co se stalo, se odestát nedá; ale zapřísahal jsem vévodu z Orléans, aby se z této neblahé lekce naučil mít se napříště na pozoru před nepřáteli všeho druhu, před napálením, před povolností a především před slabostí, a aby pocítil urážku a nebezpečí kodicilu, kdyby připustil jeho provedení v čemkoli.

Nikdy mi nedokázal říci, jak na tom v této věci s maršálem z Villeroy je. Jisté bylo jen to, že nepadlo ani slovo o vévodovi du Maine, který tedy počítal s tím, že zůstane absolutním a nezávislým pánem civilní i vojenské domácnosti krále; dokud by to trvalo, na maršálově podřízeném postavení příliš nezáleželo, leda maršálovi samému, ale z vévody du Maine to činilo majordoma10 a z vévody z Orléans přízrak regenta, bezmocného a směšného, a oběť neustále pod nožem majordoma. Tento princ při vší své genialitě tolik neprohlédl. Nechal jsem ho velmi zamyšleného a velmi litujícího tak těžké chyby. Promluvil k vévodkyni z Orléans tak rozhodně, že dostali strach, aby pro přílišné sliby nedodržel nic. Maršál, kterého si zavolala, zkrotl a myslel jen na to, aby pevně sevřel, co uchvátil, a dal na srozuměnou, že co se jeho týče, nebude se přít o nic, co by mohlo vzbudit podezření; ale míra králova života se tak zkracovala, že se snadno vyhnul dalšímu vyjasňování, a díky tomu, co se odehrálo v králově kabinetu přímo mezi kancléřem a vévodou z Orléans, zůstala sluka v tom ohledu spoutaná11, smím-li použít tohoto ubohého výrazu.

Pozdní večer neodpovídal jásotu, jímž se chtěl ten den přivítat; během něho [král] řekl versailleskému faráři, který využil volnosti vstupu, když mu ten říkal, že se všichni modlí za jeho život, že nejde o jeho život, ale o jeho spásu, za niž je třeba se dobře modlit. Téhož dne se mu při vydávání rozkazů stalo, že dauphina nazval mladým králem. Postřehl pohyb mezi těmi, kdo byli kolem něj. „Nu a proč?“ řekl jim, „mně to nijak nevadí.“ Kolem osmé večer vzal elixír toho člověka z Provence. Hlava se mu zdála zmatená; sám řekl, že se cítí velmi zle. Kolem jedenácté večer mu prohlédli nohu. Sněť byla v celém chodidle, v koleni, a stehno bylo velmi oteklé. Během této prohlídky omdlel. S nelibostí si povšiml nepřítomnosti paní z Maintenon, která už nepočítala s návratem. Během dne se po ní několikrát ptal; jejího odjezdu se před ním nepodařilo utajit. Poslal pro ni do Saint-Cyru; večer se vrátila.

V pátek 30. srpna byl den stejně zlý jako noc: velká ospalost a v přestávkách zmatená hlava. Občas si vzal trochu želé a čisté vody, neboť víno už nesnesl. V ložnici byli jen nejnezbytnější sluhové pro obsluhu a lékaři, paní z Maintenon a otec Tellier, který se ukazoval jen vzácně, když pro něj poslal Bloin nebo Maréchal. Ani v kabinetech se mnoho nezdržoval, stejně jako pan du Maine. Král se snadno obracel ke zbožnosti, když paní z Maintenon nebo otec Tellier zastihli chvíle, kdy měl hlavu méně zmatenou; ale ty byly vzácné a krátké. Kolem páté odpoledne odešla paní z Maintenon k sobě, rozdělila nábytek, který měla ve svém bytě, svému služebnictvu a odjela do Saint-Cyru, aby už odtamtud nikdy nevyšla.

V sobotu 31. srpna byly noc i den hrozné. Byly jen vzácné a krátké chvíle vědomí. Sněť zachvátila koleno a celé stehno. Dali mu lék zesnulého abbého Aignana, který dala nabídnout vévodkyně du Maine a který byl výborným lékem na neštovice. Lékaři svolovali ke všemu, protože už nebylo naděje. Kolem jedenácté večer ho shledali tak zle, že se nad ním modlili modlitby za umírající. Tento obřad ho přivedl k sobě. Odříkával modlitby tak silným hlasem, že byl slyšet přes hlasy velkého počtu duchovních a všech, kdo vešli. Na konci modliteb poznal kardinála z Rohanu a řekl mu: „To jsou poslední milosti církve.“ Byl to poslední člověk, s nímž mluvil. Několikrát opakoval: Nunc et in hora mortis, a pak řekl: „Ó můj Bože, přijď mi na pomoc, pospěš mi pomoci!“ To byla jeho poslední slova. Celou noc byl v bezvědomí a v dlouhém smrtelném zápase, který skončil v neděli 1. září 1715 ve čtvrt na devět ráno, tři dny před tím, než by mu bylo plných sedmdesát sedm let, v sedmdesátém druhém roce jeho vlády12.

Oženil se ve dvaadvaceti letech, když podepisoval slavný Pyrenejský mír roku 1660. Bylo mu třiadvacet, když smrt zbavila Francii kardinála Mazarina13; sedmadvacet, když roku 1666 ztratil svou matku královnu. Ovdověl ve čtyřiačtyřiceti letech roku 1683, Monsieura ztratil ve třiašedesáti letech roku 170114 a přežil všechny své syny a vnuky kromě svého nástupce, španělského krále a dětí tohoto prince. Evropa nikdy neviděla tak dlouhou vládu ani Francie tak starého krále.

Při pitvě jeho těla, kterou provedl Maréchal, jeho první chirurg, za obvyklé asistence a s obvyklými obřady, našli všechny orgány tak neporušené, tak zdravé a vše tak dokonale utvářené, že se usoudilo, že by se byl dožil přes sto let, nebýt chyb, o nichž byla řeč a které mu přivodily sněť v krvi. Zjistili také, že objem jeho žaludku a střev je nejméně dvojnásobný oproti mužům jeho postavy, což je velmi neobvyklé a bylo příčinou, proč byl tak velký jedlík a jedl tak stejnoměrně.

Byl to panovník, jemuž nelze upřít mnoho dobrého, ba i velkého, v němž nelze nepoznat ještě víc malého a špatného, a u něhož není možné rozlišit, co bylo jeho vlastní a co vypůjčené; a v obojím není nic vzácnějšího než pisatelé, kteří by o něm byli dobře zpraveni, nic, co by se hledalo hůř, než lidé, kteří ho poznali sami a ze zkušenosti a byli by schopni o něm psát, a přitom zároveň natolik páni sami sebe, aby o něm mluvili bez nenávisti či bez lichocení a neříkali nic, co by jim nediktovala nahá pravda v dobrém i ve zlém. Co se týče první části, lze se zde na ni spolehnout; té druhé se pokusíme dosáhnout tím, že v dobré víře potlačíme veškerou vášeň.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Kancléřem a strážcem pečetí byl v této době Daniel-François Voysin, jmenovaný roku 1714 po odchodu Pontchartraina a zároveň dál státní sekretář pro válku; „kancléř“ v této kapitole je tedy Voysin, nikoli bývalý kancléř Pontchartrain.↩

  2. Vysvětlivka: Guy-Crescent Fagon, první lékař Ludvíka XIV. od roku 1693, a Georges Mareschal (Maréchal), první chirurg krále.↩

  3. Vysvětlivka: Bloin, první komorník krále.↩

  4. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto slovo jsme už výše viděli ve významu „naléhavé“.↩

  5. Vysvětlivka: Konstituce (bula) Unigenitus, jíž papež Klement XI. roku 1713 odsoudil 101 vět z jansenistického díla Pasquiera Quesnela; Ludvík XIV. její přijetí prosazoval, kdežto kardinál z Noailles, pařížský arcibiskup, ji odmítal přijmout bez vysvětlení, a upadl proto u krále v nemilost.↩

  6. Vysvětlivka: Narážka na Frondu (1648–1653), za níž se princové krve – Velký Condé, praděd pana Vévody, a jeho bratr Armand, princ de Conti, děd přítomného prince de Conti – postavili se zbraní proti koruně.↩

  7. Vysvětlivka: Louis de Cavoye, velký maršál ubytovacích služeb královského domu, dvořan z prostšího rodu, jenž si díky matčiným vlivným stykům vydobyl mimořádné postavení u dvora.↩

  8. Vysvětlivka: Marthe-Marguerite de Villette, markýza z Caylusu, příbuzná a chovanka paní z Maintenon.↩

  9. Vysvětlivka: Královský ústav Saint-Louis v Saint-Cyru u Versailles, který paní z Maintenon založila roku 1686 pro výchovu dívek z chudé šlechty; tam se po králově smrti uchýlila a roku 1719 zemřela.↩

  10. Vysvětlivka: Majordomus (maire du palais), správce královského dvora za Merovejců, který si postupně přisvojil skutečnou vládu, zatímco králové zůstali bezmocnými loutkami.↩

  11. Vysvětlivka: Saint-Simon si pohrává s rčením brider la bécasse (spoutat sluku), tj. nachytat hlupáka: vévoda z Orléans zůstal vázán slovem, které dal ohledně kancléře.↩

  12. Ediční poznámka: Ludvík XIV. se narodil 5. září 1638 a vládl od 14. května 1643; zemřel tedy čtyři dny před 77. narozeninami a v 73. roce své vlády.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Kardinál Mazarin zemřel 9. března 1661.↩

  14. Ediční poznámka: Ludvík XIV. se narodil 5. září 1638. Pyrenejský mír byl podepsán 7. listopadu 1659; sňatek s Marií Terezií se konal 9. června 1660 v Saint-Jean-de-Luz, kdy mu bylo 21 let. Při Mazarinově smrti mu bylo 22 let a při smrti Monsieura (9. června 1701) 62 let; Saint-Simon zde počítá věk o rok výš.↩