Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola šestnáctá

Povaha Ludvíka XIV. — Paní de La Vallière; její povaha. — Král nenávidí schopné lidi, je malicherný, oklamaný a ovládaný, a přitom se pyšní pravým opakem. — Španělsko postupuje přednost. — Zadostiučinění v aféře s Korsičany. — Válka s Holandskem. — Mír v Cáchách. — Kvetoucí století. — Výboje v Holandsku a dobytí Franche-Comté. — Hanba u Heurtebise. — Král dobývá Cambrai. — Monsieur poráží prince oranžského u Casselu, dobývá Saint-Omer a od té doby už armádě nevelí. — Obléhání Gentu. — Námořní výpravy. — Mír v Nijmegenu. — Lucemburk dobyt. — Janov bombardován; jeho dóže v Paříži. — Konec prvního období této vlády. — Válka roku 1688 a její zvláštní původ. — Hanba posledního králova tažení. — Mír v Turíně, pak v Ryswicku. — Konec druhého období této vlády. — Ctnosti Ludvíka XIV. — Jeho bídné vychování; jeho hluboká nevědomost. — Nenávidí urozenost a hodnosti, sveden svými ministry. — Králova pýcha, která na troskách šlechty vytváří kolos jeho ministrů. — Záliba Ludvíka XIV. v podrobnostech. — Výhody jeho ministrů, kteří pod sebou všechno srážejí, a tím, že ho přesvědčují, že jejich moc a velikost je jen jeho vlastní, stávají se víc než velmoži a všemocnými. — Tajný důvod, proč se do ministerstva dávala přednost lidem z ničeho. — Žádný skutečný přístup k Ludvíkovi XIV., uzavřenému svými ministry. — Vzácnost a užitečnost audience u krále. — Význam velkého práva vstupu. — Ministři. — Příčiny královy pýchy.

O prvních letech [Ludvíka XIV.] tu mluvit netřeba. Byl králem téměř od narození, dusila ho politika matky, která chtěla vládnout, a ještě víc živý zájem zhoubného ministra, který tisíckrát vsadil stát v sázku jen pro svou vlastní velikost; a dokud žil jeho první ministr, byl pod tímto jhem zotročen – to vše je třeba odečíst od vlády tohoto panovníka. Přesto už pod tím jhem začínal prorážet. Poznal lásku, chápal, že nečinnost je nepřítelkyní slávy; učinil už slabé pokusy vymanit se směrem k jedné i k druhé; měl dost citu, aby se po Mazarinově smrti cítil vysvobozen, i když neměl dost síly, aby se vysvobodil dřív. Je to dokonce jedno z krásných míst jeho života, a jeho plodem bylo přinejmenším to, že přijal zásadu, kterou pak už nic nemohlo otřást: hnusit si každého prvního ministra, a neméně i každého duchovního ve své radě. Hned tehdy přijal ještě jinou zásadu, kterou však nedokázal udržet se stejnou pevností, protože si ve skutečnosti téměř nevšiml, že mu neustále uniká: totiž vládnout sám, což byla věc, na kterou byl ze všeho nejvíc pyšný, za kterou ho nejvíc chválili a jíž mu nejvíc lichotili, a kterou nejméně uskutečňoval.

Narodil se s rozumem podprůměrným, ale s rozumem schopným se utvářet, obrušovat, zjemňovat, přejímat od jiných bez napodobování a bez nucenosti; nesmírně mu prospělo, že celý život žil s lidmi, kteří ho měli ze všech na světě nejvíc, a to nejrůznějšího druhu, s muži i ženami všeho věku, všeho založení a všech postavení.

Smí-li se tak mluvit o třiadvacetiletém králi, jeho první vstup do světa měl štěstí na vynikající duchy všeho druhu. Jeho ministři pro vnitřní i zahraniční věci byli tehdy nejschopnější v Evropě, jeho vojevůdci největší, jejich zástupci nejlepší, z nichž se v jejich škole stali vojevůdci, a jména jedněch i druhých přešla jako taková jednomyslně do paměti potomstva. Pohyby, jimiž byl stát od smrti Ludvíka XIII. uvnitř i navenek tak zuřivě zmítán, vychovaly množství mužů, kteří tvořili dvůr schopných a slavných osobností a vytříbených dvořanů.

Dům hraběnky ze Soissons,1 která jako vrchní správkyně královnina domu bydlela v Paříži v Tuileriích, kde sídlil dvůr, a která tam vládla jednak zbytkem lesku zesnulého kardinála Mazarina, svého strýce, a ještě víc svým duchem a obratností, se stal jeho středem, ovšem velmi vybraným. Tam se denně scházelo všechno, co bylo mezi muži a ženami nejvýznačnějšího, takže se ten dům stal středem dvorské galantnosti i intrik a ctižádostivých pletich, mezi nimiž mělo velký vliv příbuzenství, tehdy stejně ceněné, vážené a respektované, jako je dnes zapomenuté. Do tohoto významného a skvělého víru se král vrhl hned zpočátku a tam nabyl oné zdvořilosti a galantnosti, kterou si dokázal uchovat po celý život a kterou tak dobře uměl spojit s důstojností a majestátem. Lze říci, že byl pro ni stvořen a že uprostřed všech ostatních mužů jej jeho postava, držení těla, půvab, krása a ona velká vznešenost, která krásu vystřídala, až po zvuk jeho hlasu a obratnost a přirozený i majestátní půvab celé jeho osoby, odlišovaly až do smrti jako krále včel; a kdyby se byl narodil jen jako soukromá osoba, měl by stejně nadání pro slavnosti, zábavy, galantnost a pro ty největší milostné výstřednosti. Šťastný, kdyby byl míval jen milenky podobné paní de La Vallière,2 kterou její vlastní oči vytrhly jí samé, která se styděla, že jí je, a ještě víc se styděla za plody své lásky, uznané a vychovávané proti její vůli; byla skromná, nezištná, mírná, dobrá do krajnosti, bez ustání bojovala sama se sebou a nakonec nad svým poklesem zvítězila díky nejkrutějším účinkům lásky a žárlivosti, které byly zároveň jejím trápením i její záchranou; uprostřed svých bolestí je dokázala natolik přijmout, že se nakonec vytrhla a zasvětila se nejtvrdšímu a nejsvětějšímu pokání! Je tedy třeba přiznat, že král byl spíš politováníhodný než hodný pokárání, že se oddal lásce, a že zaslouží chválu za to, že se jí dokázal čas od času vytrhnout ve prospěch slávy.

Intriky a dobrodružství, jež v tom víru hraběnky ze Soissons, ač byl král, zakusil, v něm zanechaly dojmy, které se staly zhoubnými, protože byly silnější než on. Duch, ušlechtilost smýšlení, sebevědomí, sebeúcta, vysoké srdce, vzdělání – to všechno mu začalo být podezřelé a brzy nenáviděné. Čím víc stárl, tím víc se v tomto odporu utvrzoval. Přenesl jej až na své vojevůdce a ministry, u nichž jej vyvažovala jen potřeba, jak se uvidí dále. Chtěl vládnout sám. Jeho žárlivost v tom ohledu šla bez ustání až ke slabosti. Ve skutečnosti vládl v malém; ve velkém toho dosáhnout nedokázal; a i v malém jím často vládli jiní. Jeho první uchopení otěží vlády neslo pečeť krajní tvrdosti a krajní lehkověrnosti. Fouquet34 byl nešťastník, na němž se projevila ta první; Colbert byl strůjcem té druhé, když se sám zmocnil veškeré moci nad financemi a namluvil králi, že celá přešla do jeho rukou, a to podpisy, jimiž ho zavalil místo těch, které dříve dával vrchní správce financí; tento úřad, na nějž sám nemohl pomýšlet, Colbert zrušil.

Přednost slavnostně postoupená Španělskem a plné zadostiučinění, které dalo za urážku, jíž se při té příležitosti dopustil baron z Vatteville vůči hraběti, pozdějšímu maršálovi z Estrades – oba byli v Londýně velvyslanci svých korun –, a skvělé zadostiučinění získané za urážku, které se vůči vévodovi z Créqui, francouzskému velvyslanci, dopustila římská vláda, papežovi příbuzní a Korsičané z jeho gardy,5 byly prvotinami této vlády, kterou král vedl sám.

Brzy nato poskytla smrt španělského krále tomuto mladému panovníkovi, dychtivému slávy, příležitost k válce, od níž ho nedokázala odvrátit ani tak nedávná zřeknutí, tak pečlivě stanovená ve svatební smlouvě královny.6 Vytáhl do Flander; jeho výboje tam byly rychlé; přechod Rýna byl proslulý;7 trojspolek Anglie, Švédska a Holandska ho jen podnítil. Uprostřed zimy šel dobýt celé Franche-Comté, které mu při míru v Cáchách posloužilo k tomu, aby si za vrácení Franche-Comté podržel výboje ve Flandrech.

Ve státě všechno vzkvétalo, všechno tam bylo bohaté. Colbert pozvedl finance, námořnictvo, obchod, manufaktury, a dokonce i písemnictví na nejvyšší úroveň; a toto století, podobné Augustovu, plodilo o závod slavné muže všeho druhu, až po ty, kteří jsou dobří jen k zábavě.

Le Tellier8 a jeho syn Louvois, kteří měli na starosti válečný odbor, se chvěli nad Colbertovými úspěchy a jeho vlivem a neměli potíže vnuknout králi novou válku, jejíž úspěchy vyvolaly v Evropě takový strach, že se z něj Francie nemohla vzpamatovat, a i potom, co pod ním dlouho málem podlehla, bude ještě dlouho cítit jeho tíhu a neštěstí. Taková byla skutečná příčina oné slavné holandské války, do níž se král nechal postrčit a kterou jeho láska k paní z Montespan učinila tak zhoubnou pro jeho stát i jeho slávu. Všechno bylo dobyto, všechno obsazeno, Amsterdam byl ochoten poslat mu klíče, a král podlehne své netrpělivosti, opustí armádu, letí do Versailles a v jediném okamžiku zničí celý úspěch svých zbraní. Tuto pohanu napravil druhým dobytím Franche-Comté, osobně, které tentokrát zůstalo Francii.

Roku 1676 se král vrátil do Flander a dobyl Condé, a Monsieur Bouchain. Armády krále a prince oranžského se k sobě přiblížily tak blízko a tak náhle, že stanuly proti sobě, bez jakékoli překážky mezi nimi, u dvorce Heurtebise.9 Šlo tedy o to rozhodnout, zda svést bitvu, a rozhodnout se na místě. Monsieur se od Bouchainu ještě nepřipojil, ale král byl i bez toho silnější než nepřátelská armáda. Maršálové ze Schombergu, z Humières, z La Feuillade, z Lorges1011 atd. se shromáždili na koních kolem krále s několika nejvýznačnějšími generály a předními dvořany, aby uspořádali jakousi válečnou poradu. Celá armáda volala po boji a všichni ti pánové dobře viděli, co je třeba udělat, ale překážela jim osoba krále, a mnohem víc Louvois, který svého pána znal a který už dvě hodiny kul pikle, od chvíle, kdy se začalo rýsovat, kam by věci mohly dospět. Louvois, aby shromáždění zastrašil, promluvil první jako zpravodaj a od bitvy zrazoval. Maršál z Humières, jeho důvěrný přítel, na něm velmi závislý, a maršál ze Schombergu, který si ho velmi předcházel, byli téhož mínění. Maršál z La Feuillade, s Louvoisem znesvářený, ale oblíbenec, který neméně dobře věděl, jakého mínění je třeba být, po několika nejasných řečech uzavřel stejně jako oni. Pan z Lorges, neústupný v pravdě, dbalý královy slávy, citlivý k dobru státu, s Louvoisem ve zlém jako oblíbený synovec pana z Turenne, padlého předešlého roku, a právě jmenovaný maršálem Francie i kapitánem tělesné gardy proti vůli tohoto ministra, se ze všech sil vyslovil pro bitvu a vyložil své důvody tak, že i Louvois a maršálové zůstali bez odpovědi. Těch několik málo důstojníků nižší hodnosti, kteří mluvili po něm, se ještě méně odvažovali znelíbit se Louvoisovi; ale protože nemohli oslabit důvody pana maršála z Lorges, jen koktali. Král, který všechno poslouchal, se ještě jednou zeptal na mínění, nebo spíš jen na hlasy, aniž dal opakovat, co kdo řekl; pak s několika slovy lítosti, že ho zadržují tak dobré důvody, a nad obětí, kterou přináší ze svých přání tomu, co je ku prospěchu státu, obrátil koně, a o bitvě už nebyla řeč.

Druhý den – a mám to od pana maršála z Lorges, který byl sama pravda a kterého jsem to slyšel vyprávět víc než jednou a nikdy bez rozmrzelosti –, druhý den, pravím, měl příležitost poslat k ustupujícímu nepříteli trubače. Ti si ho nechali u své armády den nebo dva. Princ oranžský ho chtěl vidět a vyptával se ho podrobně, co krále zdrželo od útoku, když byl silnější, obě armády na sebe tak dobře viděly a stály na holé pláni, bez čehokoli mezi sebou. Když ho nechal před všemi vyprávět, řekl mu se šibalským úsměvem, aby ukázal, že je brzy zpraven, a aby krále rozladil, ať nezapomene vyřídit maršálovi z Lorges, že měl velkou pravdu, když bitvu chtěl a tak tvrdošíjně ji hájil; že on sám nikdy nevyvázl tak o vlásek a nikdy nebyl tak rád, jako když se viděl mimo dosah útoku; že byl poražen bez nápravy a nemohl by tomu uniknout, kdyby byl napaden – a několika slovy začal vykládat důvody. Trubač, celý pyšný, že vedl s princem oranžským tak dlouhý a tak zajímavý rozhovor, to vyprávěl nejen panu maršálovi z Lorges, ale i králi, který ho chtěl hned za horka vidět, a odtud maršálům, generálům a každému, kdo chtěl poslouchat; tím ještě zvýšil rozladění armády a Louvoise velmi rozladil. Tato chyba, a tento druh chyby, zapůsobila až příliš na vojsko i všude jinde a vyvolala kruté posměšky ve společnosti i u cizích dvorů.12 Král pak už u armády dlouho nezůstal, přestože byl teprve květen. Vrátil se za svou milenkou.

Příštího roku se vrátil do Flander a dobyl Cambrai; Monsieur mezitím obléhal Saint-Omer. Vytáhl proti princi oranžskému, který přicházel pevnosti na pomoc, svedl s ním bitvu u Casselu a dosáhl úplného vítězství, hned nato dobyl Saint-Omer a pak se vrátil ke králi. Tento kontrast se panovníka dotkl tak citelně, že Monsieurovi už nikdy nesvěřil velení armády. Vnějšek byl dokonale zachován, ale od té chvíle bylo rozhodnuto a napříště se to vždy dodržovalo.

Rok nato vedl král osobně obléhání Gentu, jehož plán i provedení byly Louvoisovým mistrovským dílem. Mír v Nijmegenu ukončil téhož roku válku s Holandskem, Španělskem atd. a na začátku následujícího roku s císařem a Říší. Amerika, Afrika, souostroví v Egejském moři a Sicílie citelně pocítily moc Francie; a roku 1684 byl Lucemburk cenou za průtahy, s nimiž Španělé plnili všechny podmínky míru. Bombardovaný Janov byl nucen přijít na začátku následujícího roku prosit o mír ústy svého dóžete, který se dostavil osobně v doprovodu čtyř senátorů. Od té doby až do roku 1688 plynul čas v kabinetu méně ve slavnostech než ve zbožnosti a stísněnosti. Zde končí vrchol této vlády a ono naplnění slávy a blahobytu. Velcí vojevůdci, velcí ministři pro vnitřní i zahraniční věci už nežili, ale zůstali jejich žáci. Uvidíme nyní její druhý věk, který se prvnímu sotva vyrovná, ale který se ve všem ještě víc lišil od posledního.

Válka roku 1688 měla podivný původ; ta historka, stejně jistá jako zajímavá, tak dobře vystihuje krále i jeho ministra Louvoise, že sem patří. Louvois dostal po Colbertově smrti jeho vrchní správu staveb. Malý porcelánový Trianon, postavený kdysi pro paní z Montespan, krále nudil, protože chtěl všude paláce. Velmi se bavil svými stavbami. Měl také oko jako kružítko, pokud jde o přesnost, proporce a souměrnost, ale vkus tomu neodpovídal, jak se uvidí jinde. Zámek sotva vyrůstal ze země, když si král všiml vady na jednom okně, které se právě dokončovalo, v délce přízemí. Louvois, od přírody hrubý a navíc zhýčkaný natolik, že jen těžko snášel, když ho pán napomínal, se tvrdě a urputně přel a trval na tom, že okno je v pořádku. Král se otočil zády a šel se projít jinam po stavbě.

Druhý den potká Le Nôtra, dobrého architekta, ale proslulého vkusem v zahradách, který začal ve Francii zavádět a jejž přivedl k nejvyšší dokonalosti. Král se ho zeptal, zda byl v Trianonu. Odpověděl, že ne. Král mu vysvětlil, co ho pohoršilo, a řekl mu, ať tam zajde. Druhý den stejná otázka, stejná odpověď; den nato totéž. Král dobře viděl, že se neodvažuje vystavit tomu, že by zjistil, že král nemá pravdu, nebo že by musel pokárat Louvoise. Rozzlobil se a nařídil mu, aby se druhý den dostavil do Trianonu, až tam pojede on sám, a kam nechá přijít i Louvoise. Nebylo už jak couvnout.

Král je druhý den oba v Trianonu zastihl. Nejprve šlo o to okno. Louvois se přel, Le Nôtre neříkal ani slovo. Nakonec mu král nařídil, aby zaměřil, změřil a pak řekl, co zjistil. Zatímco na tom pracoval, Louvois, vzteklý z tohoto ověřování, nahlas bručel a trpce tvrdil, že to okno je ve všem stejné jako ostatní. Král mlčel a čekal, ale trpěl. Když bylo všechno dobře prozkoumáno, zeptal se Le Nôtra, jak to tedy je; a Le Nôtre začal koktat. Král se rozhněval a přikázal mu, ať mluví jasně. Tu Le Nôtre přiznal, že král má pravdu, a řekl, jakou vadu zjistil. Sotva domluvil, král se obrátil k Louvoisovi a řekl mu, že s jeho tvrdohlavostí se nedá vydržet, že nebýt jeho, královy, tvrdohlavosti, postavilo by se to nakřivo a hned po dokončení stavby by se všechno muselo strhnout. Zkrátka mu pořádně vyčinil.

Louvois, rozhořčený tím výstupem a tím, že dvořané, dělníci i lokajové byli jeho svědky, přijde domů zuřivý. Zastihl tam Saint-Pouange, Villacerfa, rytíře z Nogentu, oba Tilladety a několik dalších důvěrných věrných, které velmi znepokojilo, když ho viděli v takovém stavu. „Je po všem,“ řekl jim, „u krále jsem ztracen, podle toho, jak se mnou kvůli jednomu oknu právě zacházel. Nezbývá mi nic než válka, která ho odvede od jeho staveb a učiní mě nepostradatelným, a při…, on ji mít bude!“ Skutečně, za několik měsíců slovo dodržel a proti vůli krále i ostatních mocností z ní udělal válku všeobecnou. Zruinovala Francii uvnitř, navenek ji nerozšířila, přes úspěchy jejích zbraní, a naopak přinesla hanebné události.

Ze všech ta, která nejtíživěji dopadla na krále, bylo jeho poslední tažení, které netrvalo ani měsíc. Měl ve Flandrech dvě obávané armády, alespoň dvakrát silnější než nepřítel, který měl jen jednu. Princ oranžský tábořil u opatství Parc, král byl jen míli od něho a pan z Luxembourgu13 s druhou armádou půl míle od královy, a mezi těmi třemi armádami nic. Princ oranžský byl sevřen tak, že pokládal za beznadějné hájit se v zákopech, které dal kolem svého tábora narychlo obnovit, a cítil se tak ztracen, že to čtyřikrát nebo pětkrát psal svému důvěrnému příteli Vaudemontovi do Bruselu a že neviděl žádnou naději, jak by mohl uniknout nebo zachránit svou armádu. Od královy armády ji nedělilo nic než ty chatrné zákopy, a nic nebylo snazší ani jistější než prolomit je jednou z obou armád a pronásledovat vítězství druhou, zcela odpočatou; obě byly úplné, jedna na druhé nezávislé, a měly zásob potravin i dělostřeleckých ekvipáží nazbyt.

Byly první dny června; a co všechno nesliboval takový úspěch na začátku tažení! Proto byl úžas ve všech třech armádách nesmírný a všeobecný, když se tam dozvědělo, že král odjíždí14 a že z téměř celé armády, které velel osobně, oddělil dva velké sbory: jeden do Itálie, druhý do Německa pod Monseigneurem. Pan z Luxembourgu, kterého si ráno v předvečer svého odjezdu dal zavolat, aby mu tato nová opatření oznámil, padl na kolena a dlouho objímal jeho kolena, aby ho od toho odvrátil a aby mu předložil snadnost, jistotu a velikost úspěchu útokem na prince oranžského. Dosáhl jen toho, že byl na obtíž, a to tím citelněji, že se mu nedalo ničím odporovat. V obou armádách zavládlo zděšení, které nelze vylíčit. Už bylo řečeno, že jsem tam byl. Dokonce ani dvořané, obvykle tak rádi, že se vracejí domů, nedokázali zadržet svůj žal. Propukl všude stejně volně jako překvapení, a po obojím následovaly mrzuté úvahy.

Král odjel druhý den, aby se znovu připojil k paní z Maintenon a k dámám, a vrátil se s nimi do Versailles, aby už hranici ani armády nespatřil jinak než pro potěšení v době míru.

Vítězství u Neerwindenu, které pan z Luxembourgu dobyl o šest týdnů později nad princem oranžským, jehož příroda, za jedinou noc nesmírně podpořená uměním, strašlivě opevnila, obnovilo bolest i řeči tím víc, že postavení u opatství Parc se postavení u Neerwindenu zdaleka nepodobalo, že jsme neměli zdaleka tytéž síly a že – a to především – vítězství u Neerwindenu nebylo možné pro nedostatek potravin a dělostřeleckých ekvipáží pronásledovat.

Abych to dokončil najednou: vědělo se, že princ oranžský, zpravený o králově odjezdu, napsal Vaudemontovi, že tu zprávu má z ruky vždy dobře zpravené, která mu nikdy nedala falešnou, ale že této nemůže uvěřit ani se oddat naději; a druhým kurýrem, že zpráva je pravdivá, že král odjíždí a že tak nečekané vysvobození vděčí jedině jeho závrati a zaslepenosti. Pozoruhodné je, že Vaudemont, který se dlouho poté usadil u našeho dvora, to často vyprávěl svým přátelům, i ve společnosti, a dokonce v salonu v Marly.

Mír, který po této válce následoval a po němž král i stát, oba v úzkých, dávno toužili, byl hanebný. Bylo nutno podvolit se tomu, co chtěl pan Savojský, aby se odtrhl od svých spojenců, a nakonec uznat prince oranžského za anglického krále po tak dlouhé řadě úsilí, nenávisti a osobního opovržení, a ještě přijmout jeho velvyslance Portlanda jako nějaké božstvo. Náš spěch nás stál Lucemburk; a vojenská nevědomost našich zplnomocněnců, kterou kabinet neosvítil, poskytla nepřátelům velké výhody při vytyčení jejich hranice. Takový byl mír v Ryswicku, uzavřený v září 1697.

Zbraně odpočívaly sotva tři roky; a mezitím se pociťovala celá bolest z navrácení zemí a pevností, které jsme dobyli, spolu s tíhou všeho, co válka stála. Zde končí druhý věk této vlády.

Třetí se otevřel vrcholem slávy a nevídaného blahobytu. Trval jen okamžik. Opojil a připravil podivná neštěstí, jejichž vyústění bylo jakýmsi zázrakem. Jiná neštěstí krále provázela a dovedla do hrobu – šťastný, kdyby byl jen o několik měsíců přežil nástup svého vnuka na trůn celé španělské monarchie, které se zprvu zmocnil bez jediného úderu. Toto poslední období je ještě tak blízko dnešku, že není třeba se jím šířit. Ale to málo, co bylo z vlády zesnulého krále připomenuto, bylo nutné, aby se lépe porozumělo tomu, co se bude říkat o jeho osobě, s tím, že se vzpomene na to, co je o ní roztroušeno v těchto Pamětech, a nebude se čtenáři protivit, najde-li tu nějaká opakování, nutná k tomu, aby se vše lépe shrnulo a vytvořilo celek.

Je třeba to říci znovu. Králův rozum byl podprůměrný, ale velmi schopný se utvářet. Miloval slávu, chtěl pořádek a pravidla; narodil se moudrý, umírněný, mlčenlivý, pánem svých hnutí i svého jazyka; a – kdo by tomu věřil – narodil se dobrý a spravedlivý, a Bůh mu dal dost, aby byl dobrým králem a možná i dosti velkým králem. Všechno zlo mu přišlo odjinud. Jeho první výchova byla tak zanedbaná, že se nikdo neodvažoval přiblížit se k jeho pokojům. Často bylo slyšet, jak o těch časech mluví s hořkostí, a to až tak, že vyprávěl, jak ho jednou večer našli spadlého do nádrže v zahradě Palais-Royal v Paříži, kde tehdy sídlil dvůr.

Později byla jeho závislost krajní. Sotva ho naučili číst a psát, a zůstal tak nevzdělaný, že o nejznámějších věcech z dějin, o událostech, osudech, jednání, původu a zákonech nikdy nevěděl ani slovo. Kvůli tomuto nedostatku upadal, někdy i veřejně, do nejhrubších nesmyslů.

Když pan z La Feuillade před ním schválně litoval markýze z Resnel, který pak padl jako generálporučík a generální polní mistr jízdy, že se roku 1661 nestal rytířem řádu, král šel dál a pak nespokojeně řekl, že je také třeba znát svou míru. Resnel byl Clermont-Gallerande neboli d’Amboise, a král, který později na tyto věci nebyl ani v nejmenším úzkostlivý, ho pokládal za povýšence. Z téhož rodu byl Montglat, mistr jeho šatny, s nímž zacházel dobře a kterého roku 1661 učinil rytířem řádu a který zanechal velmi dobré Paměti. Montglat se oženil s dcerou syna kancléře z Cheverny. Jejich jediný syn se celý život jmenoval Cheverny, protože mu patřilo panství toho jména. Strávil život u dvora – a několikrát jsem o něm mluvil – nebo ve službě v cizině. To jméno Cheverny krále oklamalo, pokládal ho za nevýznamného; neměl žádný úřad a nemohl se stát rytířem řádu. Náhoda krále vyvedla z omylu až na konci jeho života. Saint-Herem strávil svůj život jako velký vlčař a potom guvernér a kapitán Fontainebleau, a nemohl se stát rytířem řádu. Král, který věděl, že je švagrem Courtina, státního rady, jehož znal, ho kvůli tomu pokládal za velmi nevýznamného. Byl to Montmorin, a král se to dozvěděl až velmi pozdě od pana z La Rochefoucauld.15 A i tak mu bylo třeba vysvětlit, co jsou to za rody, protože mu to jejich jméno neřeklo.

Mohlo by se z toho zdát, že král miloval vysokou šlechtu a nechtěl jí rovnat žádnou jinou; nic méně pravdivého. Odpor, který pojal k ušlechtilosti smýšlení, a jeho slabost pro ministry, kteří nenáviděli a ponižovali, aby se sami povznesli, všechno, čím nebyli a čím být nemohli, v něm vzbudily týž odpor k vynikajícímu původu. Bál se ho stejně jako ducha; a jestliže se obě tyto vlastnosti spojily v jedné osobě a on o tom věděl, byl s ní konec.

Jeho ministři, vojevůdci, milenky a dvořané brzy poté, co se stal pánem, postřehli spíš jeho slabost než jeho zálibu ve slávě. O závod ho chválili a kazili. Chvála, řekněme raději lichocení, se mu líbila natolik, že i ta nejhrubší byla dobře přijata a ta nejnižší ještě lépe vychutnána. Jen tím se k němu dalo přiblížit, a ti, které miloval, to dlužili jen tomu, že v tom byli šťastně trefní a že se v tom nikdy neunavili. To dalo jeho ministrům takovou moc, díky neustálým příležitostem, jež měli, okuřovat ho kadidlem, a zvláště přičítat mu všechno a tvrdit, že se to od něho naučili. Poddajnost, nízkost, obdivný, závislý, plazivý výraz, a víc než cokoli jiného výraz, že bez něho je člověk ničím, byly jedinými cestami, jak se mu zalíbit. Kdo se od toho jen trochu odchýlil, už se nevrátil, a to dovršilo Louvoisův pád.

Ten jed se jen šířil. Dospěl až k neuvěřitelnému vrcholu u panovníka, který nebyl bez ducha a měl zkušenosti. On sám, ač neměl hlas ani hudební sluch, zpíval v soukromí místa z prologů oper, která ho nejvíc chválila. Bylo vidět, jak se v nich koupe, a i při svých veřejných večeřích u velké veřejné tabule, kde někdy hrály housle, si pobrukoval tytéž chvály, když se hrály árie, které na ně byly složeny.

Odtud ona touha po slávě, která ho čas od času vytrhovala z lásky; odtud ta snadnost, s jakou ho Louvois zatahoval do velkých válek, hned aby svrhl Colberta, hned aby se udržel nebo vzrostl, a s jakou ho zároveň přesvědčoval, že je větším vojevůdcem než kterýkoli z jeho generálů, a to jak v plánech, tak v provedení, v čemž mu generálové sami pomáhali, aby se králi zalíbili. Mám na mysli Condé a Turenny, a tím spíš všechny, kdo po nich přišli. Přivlastňoval si všechno s obdivuhodnou lehkostí a sebeuspokojením a věřil, že je takový, jak ho líčili, když s ním mluvili. Odtud ta záliba v přehlídkách, kterou dovedl tak daleko, že ho nepřátelé nazývali „králem přehlídek“, ta záliba v obléháních, aby tam laciným způsobem ukázal svou statečnost, nechal se tam násilím zdržovat a předváděl svou schopnost, prozíravost, bdělost a námahy, k nimž bylo jeho robustní a obdivuhodně stavěné tělo podivuhodně uzpůsobeno, aniž trpěl hladem, žízní, zimou, horkem, deštěm či jakýmkoli nečasem. Rád také slýchal, jak se podél táborů obdivuje jeho velká vznešenost a velkolepý vzhled, jeho obratnost na koni a všechny jeho námahy. O svých taženích a vojsku nejvíc rozmlouval se svými milenkami, někdy i s dvořany. Mluvil dobře, správnými slovy, výstižně; uměl vyprávět historku lépe než kdokoli na světě, a stejně dobře i podat zprávu. Ani jeho nejvšednější řeči nebyly nikdy prosty přirozeného a znatelného majestátu.

Jeho duch, od přírody nakloněný k malichernostem, si liboval ve všemožných podrobnostech. Bez ustání se pouštěl do těch nejmenších, pokud šlo o vojsko: oděv, výzbroj, pohyby, výcvik, kázeň, zkrátka do všemožných nízkých podrobností. Neméně se jimi zabýval u svých staveb, své civilní domácnosti, mimořádných výdajů své kuchyně; vždy si myslel, že učí něco ty, kdo se v těch oborech vyznali nejlépe, a ti od něho jako nováčci přijímali poučení, která už dávno znali nazpaměť. Tato ztráta času, jež se králi jevila se vší zásluhou neustálé pilnosti, byla triumfem jeho ministrů, kteří s trochou umění a zkušenosti, jak ho obracet, dokázali, aby jako od něho vycházelo to, co chtěli sami, a kteří řídili velké věci podle svých záměrů a příliš často podle svého zájmu, zatímco si gratulovali, když viděli, jak se v těch podrobnostech topí. Ješitnost a pýcha, které stále rostou a které se v něm bez ustání živily a zvětšovaly, aniž si toho on sám všiml, a to až z kazatelen kazateli v jeho přítomnosti, se staly základem povýšení jeho ministrů nad každou jinou velikost. Jejich obratností byl přesvědčen, že jejich velikost je jen jeho vlastní, která, v něm dovršena, se už nedala měřit, kdežto v nich ji znatelně zvětšovala, protože sami o sobě nebyli ničím, a byla užitečná, neboť činila úctyhodnějšími nástroje jeho rozkazů, jimž se tak lépe poslouchalo. Odtud to, že státní sekretáři a ministři postupně odkládali plášť, potom límec, po černém oděvu pak šat jednobarevný, prostý, skromný, až se nakonec oblékali jako lidé urození; odtud to, že přejímali jejich způsoby, potom jejich výsady a postupně byli připuštěni ke stolování s králem; a jejich manželky, nejprve pod osobními záminkami, jako paní Colbertová dlouho před paní z Louvois, nakonec, o léta později než ona, všechny z titulu práva plynoucího z úřadů jejich mužů, stolovaly s králem, jezdily v jeho kočárech a v ničem se nelišily od žen nejvyššího stavu.

Z tohoto stupně Louvois pod různými záminkami odňal civilní a vojenské pocty v pevnostech a provinciích těm, jimž je nikdy nikdo nepopíral, a [dospěl] k tomu, že jim přestal psát monseigneur, jak se vždy dělalo. Náhodou se mi zachovaly tři [dopisy] pana Colberta, tehdy generálního kontrolora, státního ministra a státního sekretáře, mému otci do Blaye, v nichž ho adresa i text oslovují monseigneur a které monseigneur vévoda z Bourgogne, jemuž jsem je ukázal, viděl s velkým potěšením. Pan z Turenne v lesku, v němž se tehdy nacházel, zachránil knížecí hodnost v písemném styku, totiž pro svůj rod, který ji získal od kardinála Mazarina, a tím i pro rody lotrinský a savojský, neboť Rohanové ji nikdy nedokázali získat, a to je snad jediná věc, v níž selhala krása paní ze Soubise.16 Později měli víc štěstí. Pan z Turenne zachránil také vojenské pocty maršálů Francie; tak si pro svou osobu uchoval obojí. Hned nato si Louvois přisvojil to, co právě odňal lidem mnohem větším, než byl on, a rozšířil to i na ostatní státní sekretáře. Uzurpoval si vojenské pocty, které se mu ani vojsko, ani kdokoli jiný neodvážil odepřít vzhledem k jeho moci povýšit a zničit, koho se mu zachtělo; a žádal, aby mu každý, kdo nebyl vévoda ani korunní hodnostář nebo neměl hodnost cizího knížete či taburetku z milosti, psal monseigneur, a on jim v závěru dopisu odpovídal: nejponíženější a nejoddanější služebník, zatímco poslední dvorní referendář nebo rada parlamentu mu psal monsieur, aniž by on kdy žádal tento zvyk změnit.

Zpočátku to vyvolalo velký hluk: lidé nejvyššího stavu, rytíři řádu, guvernéři a generální místodržitelé provincií a po nich lidé nižšího stavu i generálporučíci armád se cítili nesmírně uraženi tak překvapivou a tak podivnou novotou. Ministři však dokázali krále přesvědčit o nutnosti ponížit všechno, co bylo vznešené, a o tom, že odepřít jim toto zacházení znamená pohrdat jeho autoritou a službou, jejímiž byli nástroji, protože jinak a sami o sobě nebyli ničím. Král, svedený tímto domnělým odleskem velikosti na sebe samého, se v té věci vyjádřil tak tvrdě, že už nezbývalo než sklonit se pod tento nový styl, nebo opustit službu a zároveň upadnout – ti, kdo odešli, i ti, kdo vůbec nesloužili – do zjevné královy nemilosti a pod pronásledování ministrů, k němuž se příležitosti naskýtaly každou chvíli.

Mnoho význačných lidí, kteří nesloužili, a mnoho vojáků nejvyšších zásluh a nejvyšších hodností dalo raději přednost tomu, že se všeho vzdají a přijdou o své postavení, a skutečně o ně přišli, a většina ještě hůř; a časem, dosti brzy, už postupně nikdo v tom nedělal žádné potíže.

Odtud osobní a soukromá moc ministrů vystupňovaná až na vrchol, i v tom, co se netýkalo ani králových rozkazů, ani jeho služby, pod záminkou, že je to moc jeho; odtud ten stupeň moci, který si uzurpovali; odtud jejich nesmírné bohatství a sňatky, které všichni uzavírali podle své vůle.

Jakkoli byli jeden druhému nepřáteli, společný zájem je v těchto věcech horlivě spojoval, a tento lesk, uzurpovaný nad celým ostatním státem, trval tak dlouho, jak trvala vláda Ludvíka XIV. Byl na to ješitný; nebyl na to o nic méně žárlivý než oni; nechtěl žádnou velikost jinou než vyzařující z jeho vlastní. Každá jiná se mu stala nenávistnou. Měl v tom rozpory, kterým se nedalo porozumět, jako by hodnosti, úřady a funkce s jejich výkonem, vyznamenáními a výsadami nevycházely z něho stejně jako místa ministrů a úřady státních sekretářů, o nichž jediných se domníval, že pocházejí od něho, a které proto vynášel na vrchol a všechno ostatní srážel pod jejich nohy.

Do tohoto jednání ho vlekla ještě jiná osobní ješitnost. Dobře cítil, že může šlechtice zdrtit tíhou své nemilosti, ale ne zničit jeho ani jeho rod, kdežto když svrhl státního sekretáře z jeho místa nebo jiného ministra téhož druhu, uvrhl jeho i celý jeho rod zpět do hlubin nicoty, z níž ho to místo vytáhlo, aniž by ho bohatství, které mu snad zůstalo, mohlo z té nebytosti pozvednout. Proto se mu tolik líbilo nechat své ministry vládnout nad nejvznešenějšími svými poddanými, nad princi své krve co do moci jako nad ostatními, a nade vším, co nemělo hodnost ani korunní úřad, co do velikosti i moci. Proto také vždy držel daleko od ministerstva každého, kdo by k tomu mohl přidat ze svého něco, co by král nemohl ani zničit, ani mu zachovat, čímž by se mu takový ministr stal do jisté míry obávaným a ustavičně obtížným; jedinou výjimkou za celou jeho vládu byl příklad vévody z Beauvilliers, jak bylo poznamenáno, když se o tomto vévodovi mluvilo – jediný šlechtic, který byl připuštěn do jeho rady od smrti kardinála Mazarina až do smrti krále samého, tedy po dobu čtyřiapadesáti let; neboť kromě toho, co by se dalo říci o maršálovi z Villeroy, nelze počítat těch několik měsíců, kdy v ní byl od smrti vévody z Beauvilliers do smrti krále, a jeho otec do státní rady nikdy nevstoupil.

Odtud také ta tak opatrná žárlivost ministrů, která způsobila, že král tak nerad naslouchal komukoli jinému než jim, zatímco si gratuloval ke svému snadnému přístupu a myslel si, že by šlo o jeho velikost a o úctu a strach, jimiž rád zahrnoval ty největší, kdyby se nechal oslovit jinak než v chůzi. Tak velmož, stejně jako ten nejpodřízenější ze všech stavů, mohl volně mluvit s králem, když šel na mši nebo se z ní vracel, když přecházel z jedněch pokojů do druhých nebo šel nasednout do kočáru; ti nejvýznačnější, a dokonce i někteří jiní, u dveří jeho kabinetu, ale aniž by se ho odvážili do něj následovat. Na to se omezovala snadnost jeho přístupu. Nedalo se tedy vyjádřit jinak než dvěma slovy, velmi nepohodlným způsobem a vždy tak, že to slyšelo několik lidí z králova okolí, nebo – byl-li člověk králi známější – do jeho paruky, což nebylo o mnoho výhodnější. Jistou odpovědí bylo uvidím, užitečné ovšem k tomu, aby si dopřál čas, ale často málo uspokojivé, takže všechno nutně procházelo přes ministry, aniž by kdy mohlo dojít k vyjasnění; to z nich činilo pány všeho, a král to chtěl, nebo si toho nevšímal.

Doufat v audience v jeho kabinetu – nic nebylo vzácnější, a to ani ve věcech královy služby, jimiž byl člověk pověřen. Nikdy například těm, které posílal na diplomatická poslání do ciziny nebo kteří se z nich vraceli, nikdy žádnému generálovi, vyjma určité velmi zvláštní případy, a ještě, ale velmi zřídka, někomu z těch, kdo měli na starosti ony podrobnosti o vojsku, v nichž si král tak liboval; krátké vrchním velitelům armád, kteří odjížděli, a to v přítomnosti státního sekretáře pro válku, ještě kratší po jejich návratu; někdy ani při odjezdu, ani při návratu. Nikdy od nich dopisy, které by šly přímo ke králi, aniž by předtím prošly rukama ministra, vyjma několik nesmírně vzácných a pomíjivých příležitostí a jediného pana z Turenne na sklonku jeho života, který, otevřeně znesvářený s Louvoisem a skvějící se slávou a nejvyšší vážností, adresoval svá hlášení kardinálovi z Bouillonu, jenž je odevzdával přímo králi; ministr je však potom přesto viděl a rozkazy i odpovědi se s ním dohadovaly.

Pravdou ovšem je, že ať byl král sebevíc zkažen ve věci své velikosti a své autority, které v něm udusily každý jiný ohled, v jeho audiencích se dalo něco získat, pokud se je člověku podařilo vůbec dostat a pokud se v nich dokázal chovat se vší úctou, jež náležela královské hodnosti i zvyku. Kromě toho, co jsem o tom věděl odjinud, mohu o tom mluvit ze zkušenosti. Bylo tu svého času vidět, že jsem [audience] dostal, a dokonce si je i vynutil, a vynutil si ji na králi, ačkoli byl na mě velmi rozhněván, a že jsem z nich vždy odcházel tak, že on byl přesvědčen a se mnou spokojen a dával to potom najevo mně i jiným. Mohu tedy i o těchto audiencích, které člověk někdy dostával, mluvit z vlastní zkušenosti.

Tam, ať byl sebevíc zaujatý, ať se domníval mít sebevětší důvod k nespokojenosti, naslouchal trpělivě, laskavě, s touhou věc si vyjasnit a poučit se; přerušoval jen proto, aby toho dosáhl. Bylo v tom vidět smysl pro spravedlnost a touhu poznat pravdu, a to i když byl někdy rozhněván, a to až do konce života. Tam se dalo říci všechno, pokud – opakuji – to bylo s oním výrazem úcty, podřízenosti a závislosti, bez něhož by se člověk ztratil ještě víc než předtím, ale s nímž, mluvil-li pravdu, mohl krále zase přerušit, mohl mu bez obalu popírat skutečnosti, které uváděl, mohl zvýšit hlas nad jeho, když s ním mluvil, a to vše nejen aniž by mu to vadilo, nýbrž tak, že pak chválil audienci, kterou poskytl, i toho, kdo ji dostal, zbavoval se předsudků, které pojal, nebo nepravd, jimiž ho oklamali, a dával to pak najevo svým jednáním. Proto také ministři pečlivě vštěpovali králi odpor k udílení audiencí, v čemž uspěli jako ve všem ostatním.

To činilo úřady, které přibližovaly ke královské osobě, tak významnými a jejich držitele tak váženými, a to i u samých ministrů, protože měli každý den možnost mluvit s králem o samotě, aniž by ho poplašili audiencí, o níž se vždy vědělo, a dostat ji jistě a nepozorovaně, když ji potřebovali. Především velké právo vstupu bylo ze stejného důvodu vrcholem milostí, ještě víc než vyznamenáním, a proto je při velkých odměnách maršálů z Boufflers a z Villars postavili na roveň pairství a nástupnictví v jejich guvernérstvích pro jejich ještě zcela malé děti, v době, kdy už král nástupnictví nikomu neuděloval.

Je tedy s velkým důvodem třeba se slzami oplakávat hrůzu výchovy, která byla zaměřena jedině k tomu, aby udusila ducha i srdce tohoto panovníka, ohavný jed nejokázalejšího lichocení, které z něho učinilo boha přímo v lůně křesťanství, a krutou politiku jeho ministrů, kteří ho uzavřeli a kteří ho pro svou velikost, moc a jmění opájeli jeho autoritou, velikostí a slávou až k tomu, že ho zkazili a že v něm udusili, ne-li všechnu dobrotu, spravedlnost a touhu poznat pravdu, které mu Bůh dal, tedy aspoň je téměř úplně otupili a bez ustání bránili tomu, aby těchto ctností nějak užil; jejich obětí se stalo jeho království i on sám.

Z těchto cizích a morových zdrojů mu vzešla pýcha [tak veliká], že není přehnané říci, že nebýt strachu z ďábla, který mu Bůh zanechal i v jeho největších poklescích, byl by se dal uctívat jako bůh a našel by i ctitele; svědky jsou mimo jiné ty tak přehnané pomníky, mluvíme-li o nich i střízlivě: jeho socha na náměstí Vítězství a její pohanské zasvěcení, u něhož jsem byl a v němž nacházel tak vybrané potěšení; a z této pýchy [vzešlo]17 všechno ostatní, co ho zahubilo, jehož tolik zhoubných následků jsme právě viděli a jehož další, ještě zhoubnější, se ještě objeví.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Olympe Mancini, hraběnka ze Soissons (1638–1708), neteř kardinála Mazarina, manželka Evžena Mořice Savojského, hraběte ze Soissons, a matka prince Evžena; vrchní správkyně domu královny Marie Terezie. Roku 1680 uprchla v souvislosti s travičskou aférou do Španělského Nizozemí.↩

  2. Vysvětlivka: Louise de La Baume Le Blanc, vévodkyně z La Vallière (1644–1710), milenka Ludvíka XIV. zhruba v letech 1661–1667, s níž měl uznané děti (slečnu z Blois a hraběte z Vermandois); roku 1674 vstoupila ke karmelitkám v Paříži a žila tam jako sestra Louise od Milosrdenství až do smrti.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12).↩

  4. Vysvětlivka: Nicolas Fouquet (1615–1680), vrchní správce financí od roku 1653. Dne 5. 9. 1661 byl v Nantes zatčen, souzen mimořádnou soudní komorou a roku 1664 odsouzen k vyhnanství, které král změnil v doživotní vězení; zemřel roku 1680 ve vězení v alpské pevnosti Pignerol (Pinerolo) po více než osmnácti letech věznění.↩

  5. Vysvětlivka: V Londýně se 10. 10. 1661 při slavnostním vjezdu švédského vyslance srazily o přednost doprovody španělského velvyslance barona z Vatteville a francouzského velvyslance hraběte Godefroie d’Estrades (1607–1686, maršál od 1675), s mrtvými a raněnými; Ludvík XIV. si vynutil, že Španělsko roku 1662 slavnostně uznalo přednost francouzských velvyslanců. Roku 1662 napadla papežova korsická garda v Římě palác francouzského velvyslance Charlese III., vévody z Créqui; papež Alexandr VII. musel podle smlouvy z Pisy (1664) poskytnout zadostiučinění, mimo jiné rozpustit korsickou gardu.↩

  6. Vysvětlivka: Španělský král Filip IV. zemřel 17. 9. 1665; Ludvík XIV. si pak jménem své manželky Marie Terezie, Filipovy dcery z prvního manželství, nárokoval část Španělského Nizozemí (tzv. devoluční válka 1667–1668), přestože se Marie Terezie ve svatební smlouvě (1659) vzdala všech nároků na španělské dědictví.↩

  7. Ediční poznámka: Proslulý přechod Rýna (12. 6. 1672) nepatří do devoluční války (1667–1668), nýbrž až do války holandské, o níž je řeč níže; trojspolek, který Saint-Simon uvádí hned za ním, uzavřely Anglie a Holandsko 23. 1. 1668 (Švédsko přistoupilo na jaře téhož roku) a Franche-Comté bylo dobyto v únoru 1668, obojí tedy ještě za války devoluční.↩

  8. Vysvětlivka: Michel Le Tellier (1603–1685), od roku 1643 státní sekretář pro válku, jehož úřad postupně převzal jeho syn Louvois, a od roku 1677 kancléř Francie; zemřel 30. 10. 1685, krátce poté, co zpečetil edikt rušící edikt nantský.↩

  9. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Heurtebise neboli Hurtubise, u Valenciennes.↩

  10. Vysvětlivka: Frederick Herman von Schomberg (1615–1690), protestant německého původu, maršál Francie od roku 1675; po zrušení ediktu nantského (1685) opustil Francii, vstoupil do služeb Viléma Oranžského a padl 1. (11.) 7. 1690 v bitvě na řece Boyne v Irsku při přechodu řeky. – Louis de Crevant, vévoda z Humières (1628–1694), maršál od roku 1668, guvernér Lille a velmistr dělostřelectva. – François d’Aubusson, vévoda z La Feuillade (1631–1691), maršál od roku 1675, králův oblíbenec, který na vlastní náklad zřídil v Paříži náměstí Vítězství s královou sochou (odhalena 1686); otec pozdějšího vévody a maršála z La Feuillade, zetě Chamillartova.↩

  11. Vysvětlivka: Guy Aldonce de Durfort, vévoda z Lorges (1630–1702), synovec vikomta z Turenne, maršál Francie od roku 1676 a kapitán tělesné gardy, autorův tchán; zemřel 22. 10. 1702 tři dny po nezdařené operaci močových kamenů.↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): V noci z 9. na 10. května 1676 překročil princ oranžský Šeldu a ocitl se tváří v tvář nepřátelské armádě. Měl jen třicet pět tisíc mužů a Ludvík XIV. jich měl nejméně čtyřicet osm tisíc (viz Díla Ludvíka XIV., sv. IV, s. 26). Pellisson, který krále doprovázel a jehož Historické listy jsou ustavičným panegyrikem na panovníka, se vyjadřuje takto (Listy, sv. III, s. 52 a násl.): „Sotva se rozednilo, bylo vidět, jak se nepřátelská armáda šikuje k bitvě na vyvýšenině v onom užším prostoru, který leží mezi kontreskarpou Valenciennes a lesy Vicogne a Aubri, jež jsou součástí lesů Saint-Amand. Jednou dokonce z té vyvýšeniny sestoupili, jako by chtěli postupovat, ale potom se na ni stáhli zpět, jako by nechtěli tuto výhodu ztratit. Zpočátku to byla, jak se později zjistilo, jen posádka Valenciennes, která se ukázala, aby vojsko mělo možnost zaujímat postavení, jak přicházelo. Král to posoudil velmi správně, a ačkoli měl u sebe teprve osm nebo deset eskadron, navrhl napadnout tuto armádu, dokud ještě přicházela v nepořádku, přesvědčen, že ji snadno porazí. Avšak pan maršál ze Schombergu, pan z La Feuillade a nakonec všichni generálové, kteří u něho byli, si dovolili mu představit, jak nevhodné by bylo vystavit nebezpečí osobu Jeho Veličenstva, aniž by se vědělo víc. Král těm pánům řekl, že mají víc zkušeností než on a že jim ustupuje, ale nerad.“ Ludvík XIV. v dopise maršálovi z Villeroy (Díla Ludvíka XIV., sv. IV, s. 83) říká, že věc byla hotová, kdyby byl nepřítel chtěl, a přičítá tak promeškanou příležitost překotnému ústupu prince oranžského.↩

  13. Vysvětlivka: François-Henri de Montmorency-Bouteville, vévoda z Luxembourgu (1628–1695), maršál Francie od roku 1675, vítěz od Fleuru (1690), Steinkerque (1692) a Neerwindenu (1693). Roku 1680 byl v travičské aféře obviněn ze styků s travičkami a čarodějnicemi a několik měsíců vězněn v Bastile; po zproštění obvinění byl vypovězen na venkov a ke dvoru se vrátil roku 1681. Zemřel 4. 1. 1695 ve Versailles.↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon vyprávěl tuto událost podrobněji v Tomu 1, kap. 6 (v tomto vydání Díl I). – Je dobré srovnat s těmito dvěma pasážemi poznámku pana Théophila Lavalléea (Historické a vzdělavatelné listy paní z Maintenon, sv. I, s. 302 a násl.).↩

  15. Vysvětlivka: Zde František VII., vévoda z La Rochefoucauld (1634–1714), velký lovčí a dlouholetý důvěrník Ludvíka XIV.; nikoli jeho syn František VIII., který tento titul nese od roku 1714.↩

  16. Vysvětlivka: Knížecí hodnost v písemném styku znamenala, že ministři psali příslušníkům takového rodu jako knížatům, s oslovením monseigneur; Bouillonové (rod La Tour d’Auvergne, k němuž patřil Turenne) ji získali za Mazarina. Anne de Rohan-Chabot, paní ze Soubise (1648–1709), manželka Françoise z Rohanu, knížete ze Soubise, byla podle všeobecné pověsti milenkou Ludvíka XIV. a jeho přízně využívala ve prospěch svého rodu.↩

  17. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tuto větu, kterou předchozí vydavatelé opravovali, lze snadno pochopit, doplní-li se sloveso [vint, „vzešla“], které stojí výše: A z této pýchy [vzešlo] všechno ostatní atd.↩