Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola sedmnáctá

Žárlivost a ctižádost Louvoise způsobují všechny války a zkázu království, stejně jako nesmiřitelná králova nenávist k princi oranžskému. — Strašlivé počínání Louvoise, aby rozpoutal všeobecnou válku roku 1688. — Louvoisův pád způsobený dvěma krásnými činy po mnoha podivných. — Velký čin Chamlaye; jeho postavení; jeho povaha. — Smrt a nemilost Louvoise a smrt jeho lékaře pět měsíců po Louvoisově.

Tatáž pýcha, s níž Louvois uměl tak dobře zacházet, vyčerpala království válkami a nesčetnými opevněními. Válka v Nizozemí, vedená u příležitosti smrti Filipa IV.1 a kvůli právům královny, jeho dcery, vyvolala trojspolek.2 Holandská válka roku 16703 navždy vyděsila celou Evropu úspěchem, jehož v ní král dosáhl a jehož se vzdal kvůli lásce. Vzkřísila stranu prince oranžského, zničila stranu republikánskou a dala Spojeným provinciím vůdce nejnebezpečnějšího svými schopnostmi, záměry, vytrvalostí a spojenectvími – vůdce, který tím, jak zpupně odmítl nejstarší a nejméně hanebnou z králových levobočných dcer,4 krále do živého urazil, takže ho pak už nikdy nedokázal usmířit ani dlouhým a neustálým projevováním úcty, přání a snah; vůdce, který se ze zoufalství nad tímto pohrdáním stal jeho nejosobnějším a nejobávanějším nepřítelem a který z toho dokázal vytěžit tak ohromné výhody, ačkoli proti němu ve válce vždycky prohrával.

Jeho prvním kouskem byla proslulá Augsburská liga,5 kterou dokázal stmelit strachem z moci Francie; ta však živila ve vlastním lůně nepřítele ještě krutějšího. Byl to Louvois,6 původce a duše všech těchto válek, protože měl válku ve svém odboru a protože, žárlivý na Colberta, ho chtěl zničit tím, že vyčerpá finance a přivede ho do krajní tísně. Colbert, příliš slabý, aby mohl válku odvrátit, nechtěl podlehnout; a tak, když vyčerpal moudrou, ale vynucenou správu i všechny prostředky, jaké dokázal vymyslet, strhl nakonec staré a ctihodné hráze, jejichž zhroucení se nutně stalo zhroucením státu a postupně ho přivedlo k neštěstím, která tolikrát vyčerpala jednotlivce poté, co zruinovala království. To způsobily ty nesčetné pevnosti a vojska, která nejprve drtila nepřátele, ale nakonec je naučila mít stejně početné armády jako my a ukázala jim, že Německo a sever jsou na lidi nevyčerpatelné, zatímco Francie se vylidnila.

Tatáž žárlivost zdeptala námořnictvo v království obklopeném dvěma moři, protože vzkvétalo pod Colbertem a jeho synem; a ona také zabránila provedení moudrého plánu na přístav v La Hogue,7 který měl zajistit útočiště v Lamanšském průlivu – nesmírná chyba, která o mnoho let později stála Francii právě u La Hogue ztrátu početného loďstva,8 jež s tak velkými náklady konečně znovu vypravila na moře; ta ztráta zničila námořnictvo a nenechala mu čas, aby po tak draze zaplaceném obnovení znovu pozvedlo obchod, který Louvois udusil hned napoprvé – obchod, jenž je zdrojem bohatství a takřka duší státu v tak šťastné poloze mezi dvěma moři.

Tatáž Louvoisova žárlivost na Colberta znechutila králi vyjednávání, jejichž neustálé pěstování pokládal kardinál z Richelieu za stejně nezbytné jako námořnictvo a obchod; a to proto, že všechny tři věci byly v rukou Colberta a jeho bratra Croissyho, jemuž Louvois neurčil kořist po moudrém a schopném Pomponnovi, když se s Colbertem spojil, aby toho ministra dal vyhnat.

Za tohoto smutného vnitřního stavu tedy okno v Trianonu9 rozpoutalo válku roku 1688. Louvois nejprve odvrátil krále od toho, aby věřil zprávám pana z Avaux,10 velvyslance v Holandsku, a mnoha jiných, kteří z Haagu i z mnoha jiných míst s určitostí hlásili plán a přípravy převratu v Anglii; a odvedl naše zbraně od Spojených provincií, na něž by byly udeřily přes Flandry a provedení převratu zastavily, aby je obrátil na Rýn a tím s jistotou rozpoutal válku. Louvois tak zasadil dvě rány najednou pro své osobní záměry: touto úmyslnou nedbalostí si zajistil dlouhou a tuhou válku s Holandskem a Anglií, neboť si byl dobře jist, že zakořeněná králova nenávist k osobě prince oranžského nikdy nesnese jeho velikost a jeho usazení na troskách katolického náboženství a Jakuba II., králova osobního přítele, dokud bude moci doufat, že prvního svrhne a druhého znovu dosadí; a zároveň využil smrti kolínského kurfiřta, která otevírala spor o volbu jeho nástupce mezi princem Klementem Bavorským, jeho synovcem, a kardinálem z Fürstenbergu, jeho koadjutorem,11 z nichž jednoho otevřeně podporoval císař12 a druhého Francie; a pod touto záminkou přemluví krále, aby napadl císaře a Říši obléháním Philippsburgu atd.; a aby tato válka byla zuřivější a trvalejší, dá vypálit Wormy, Špýr a celou Falc až k branám Mohuče, kterou dá obsadit královým vojskem. Po tomto náhlém začátku, a jsa si tím jist co nejprudší války s císařem, Říší, Anglií a Holandskem, změnil z osobního zájmu na jejím protahování plán jejího dějiště.

Proniknout hlouběji do Německa, které nemělo pevnosti a bylo plné knížat, jejichž nevelká a nechráněná území by to nemohla vydržet, mu z té strany hrozilo příliš rychlým mírem, navzdory zuřivosti, kterou tam rozdmýchal svými krutými požáry. Flandry naopak byly poseté pevnostmi, kam po vyhlášení války nebylo snadné proniknout. Přemluvil tedy krále, aby skutečným dějištěm války učinil právě Flandry a v Německu vedl jen válku pozorovací a zásobovací. Lichotil mu, že bude osobně dobývat pevnosti a znovu potrestá Holanďany, kteří právě dosadili prince oranžského na trůn krále Jakuba, jenž se se svou rodinou uchýlil do Francie; a rozpoutal tak válku, která neměla konce, zatímco by byla krátká alespoň s císařem a Říší, kdyby se válka rázně přenesla doprostřed Německa a ve Flandrech se zůstalo v obraně – tam by Holanďané, spokojeni se svými úspěchy v Anglii, nepomysleli na to, aby postupovali mezi tolika pevnostmi.

Ale to nebylo všechno. Louvois chtěl dostát svému slovu: válka, kterou právě rozpoutal, mu nestačila; chce ji proti celé Evropě. Španělsko, neoddělitelné od císaře a dokonce i od Holanďanů kvůli Španělským Flandrám, se postavilo proti nám; to posloužilo jako záminka k plánům na Lombardii a tyto plány zase jako záminka k tomu, aby se proti nám postavil i vévoda savojský. Tento kníže si nepřál nic jiného než neutralitu a jako slabší strana chtěl jen nechat přes svou zemi projít za úplatu, co by se chtělo, po malých omezených oddílech, v pořádku a s mírou. To se dalo jen stěží odmítnout; proto také Catinat,13 který už stál na hranici s vojskem určeným pro tento průchod, dostal rozkaz zahájit vyjednávání. Ale jak vyjednávání pokračovalo, Louvois žádal stále víc a posílal kurýra za kurýrem rozkazy tak protichůdné, že jim nerozuměl ani pan Savojský, ani sám Catinat. Pan Savojský se rozhodl napsat králi, požádat ho, aby mu svou vůli sdělil sám, a podřídit se jí.

To se nehodilo do počtů Louvoisovi, který chtěl toho knížete donutit k válce. Odvážil se dopis králi zatajit a bez králova vědomí klást tak přemrštěné požadavky, že přistoupit na ně znamenalo totéž co vydat všechna svá území na milost Francii. Vévoda savojský se ohradil, a už uražený pohrdáním, že od krále nedostal přímou odpověď, si velmi hlasitě stěžoval. Louvois toho využil, aby s ním jednal zpupně, aby ho tisícerými urážkami dohnal k něčemu víc než k pouhým stížnostem, a nato nechal Catinata postupovat nepřátelsky; ten nemohl pochopit počínání ministra, který bez války se Savojskem dosahoval víc, než si vůbec mohl předsevzít.

Během tohoto podivného způsobu vyjednávání toho dokázali využít císař, princ oranžský a Holanďané, kteří právem pokládali připojení vévody savojského ke svému spolku za věc zásadní. Tento kníže se s nimi tedy spolčil z donucení a ze vzdoru a stal se díky své poloze nejnákladnějším a nejobávanějším nepřítelem Francie; a právě to Louvois chtěl a dokázal způsobit.

Taková byla králova slepota, taková obratnost, smělost a obávaná moc ministra nejvýtečnějšího v plánech i v jejich provádění, ale nejzhoubnějšího, měl-li řídit jako první;14 ministra, který, aniž byl prvním ministrem, srazil všechny ostatní, dokázal vést krále, kam a jak chtěl, a stal se ve skutečnosti pánem. Zažil tu radost, že přežil Colberta a Seignelaye, své nepřátele a dlouholeté soupeře. Netrvala dlouho.

Příběh nemilosti a konce tak proslulého ministra je příliš zajímavý, než aby měl upadnout v zapomnění, a nemůže stát na lepším místě než zde. Ačkoli jsem tehdy, když k nim došlo, teprve vstupoval do světa, a to ještě jen v kruhu domácnosti, byl jsem o nich později tak dobře zpraven, že se nebudu obávat vyprávět zde, co jsem se o nich dozvěděl z pramenů, a to v nejpřesnější pravdě, protože ty prameny neměly na věci žádný zájem.

Okno v Trianonu ukázalo vzorek Louvoisovy povahy; k této povaze, kterou nedokázal krotit, se pojila vroucí touha po králově velikosti, zdaru a slávě, které byly základem a nejjistější ochranou jeho vlastního postavení a jeho obrovské moci. Získal si královu důvěru do té míry, že mu král svěřil podivné rozhodnutí oženit se s paní z Maintenon a že byl jedním ze dvou svědků při uzavření tohoto strašného sňatku. Měl také odvahu prokázat se toho hodným: představil králi, jakou hanbou by bylo sňatek kdy veřejně ohlásit, vymohl na něm královské slovo, že jej po celý svůj život nikdy neohlásí, a dal v jeho přítomnosti totéž slovo dát Harlayovi, arcibiskupovi pařížskému,15 který měl být jakožto diecézní biskup při obřadu také přítomen, aby nahradil ohlášky a obvyklé formality.

O několik let později se Louvois, který byl vždycky dobře zpraven o nejdůvěrnějším dění uvnitř a nešetřil ničím, aby byl zpravován věrně a rychle, dozvěděl o úskocích paní z Maintenon, jimiž se snažila dosáhnout, aby byl sňatek veřejně ohlášen; že jí to král ve slabé chvíli slíbil a že věc má vyjít najevo. Povolá do Versailles pařížského arcibiskupa, po obědě vezme nějaké listiny, jde ke králi a jako vždy vejde rovnou do kabinetů. Král, který se chystal na procházku, vstával z nočního stolce a ještě si upravoval kalhoty. Když uviděl Louvoise v hodinu, kdy ho nečekal, zeptal se ho, co ho přivádí. „Něco naléhavého a důležitého,“ odpověděl mu Louvois se smutným výrazem, který krále udivil a přiměl ho přikázat vnitřním komorníkům, kteří tam vždycky byli, aby odešli. Skutečně odešli, ale nechali dveře otevřené, takže všechno slyšeli a v zrcadlech také všechno viděli: to bylo velké nebezpečí kabinetů.

Když odešli, Louvois se nezdráhal říci králi, co ho přivádí. Tento panovník byl často neupřímný, ale nebyl povznesen nad lež. Překvapen, že je odhalen, zamotal se do chabých a průhledných vytáček, a když na něj ministr naléhal, vykročil, aby se dostal do druhého kabinetu, kde byli komorníci, a tak se vysvobodil; ale Louvois, který to postřehne, se mu vrhne k nohám a zastaví ho, vytáhne od boku malý bezcenný kordík, který nosil, podá králi jílec a prosí ho, aby ho na místě zabil, chce-li trvat na tom, že svůj sňatek ohlásí, poruší slovo dané jemu, či spíše sobě samému, a pokryje se před očima celé Evropy hanbou, na kterou se on nechce dívat. Král dupe, vře, říká Louvoisovi, ať ho nechá. Louvois mu stále pevněji svírá nohy, aby mu neutekl; staví mu před oči strašlivý protiklad jeho koruny a osobní slávy, kterou k ní připojil, s hanbou toho, co chce udělat a na co by pak umřel lítostí a studem; zkrátka udělá tolik, že na králi podruhé vymůže slovo, že tento sňatek nikdy neohlásí.

Večer přijede pařížský arcibiskup; Louvois mu vypráví, co udělal. Prelát-dvořan by toho sám nebyl schopen, a vskutku to byl čin, který lze nazvat vznešeným, ať se na něj díváme z kterékoli strany, zvláště u všemocného ministra, jemuž tolik záleželo na jeho moci a postavení a který právě tím, co dělal, cítil celou tíhu moci paní z Maintenon, a tedy i celou tíhu její nenávisti, bude-li odhalen – a měl příliš mnoho znalostí, než aby si lichotil, že jeho čin zůstane skryt. Arcibiskup, který měl jen utvrdit krále v jeho slovu, daném společně Louvoisovi i jemu a právě obnoveném vůči ministrovi, se neodvážil odmítnout tak čestný a přitom bezpečný krok. Druhý den ráno tedy s králem promluvil a snadno z něho vymohl obnovení onoho slova.

Královo slovo dané paní z Maintenon nestanovilo žádný odklad; čekala každou chvíli, že bude prohlášena za jeho manželku. Po několika dnech, znepokojena tím, že jí král o tom nic neříká, odvážila se mu o tom trochu zmínit. Rozpaky, do nichž krále přivedla, ji velmi zneklidnily. Chtěla naléhat; král to krátce uťal úvahami, které si prý učinil, okořenil je, jak dovedl, ale skončil tím, že ji poprosil, aby už nemyslela na to, že bude prohlášena, a nikdy mu o tom nemluvila. Po prvním otřesu, který jí způsobila ztráta takové naděje, a to naděje tak blízké splnění, bylo její první starostí vypátrat, komu za to vděčí. Ani ona nebyla zpravována hůř než Louvois. Nakonec se dozvěděla, co se mezi králem a jeho ministrem odehrálo, a kterého dne.

Nikoho tedy nepřekvapí, že přísahala jeho zkázu a nepřestala ji připravovat, dokud jí nedosáhla; ale doba k tomu nebyla příhodná. Bylo třeba nechat věc u podezíravého krále zestárnout a dopřát si čas a příznivé okolnosti, aby postupně podkopala svého nepřítele, který měl plnou důvěru svého pána a kterého mu válka činila tak nezbytným.

Neunikla jí ani úloha, kterou sehrál pařížský arcibiskup, jakkoli byla nepatrná, a navíc dodatečná; a to, řečeno mimochodem, bylo tím, co postupně prohlubovalo jeho nemilost, jež stále rostla a jejíž neustálá příkoří, která vystřídala tak okázalou a dlouhou přízeň, mu snad zkrátila dny; ty však přesto přesáhly Louvoisovy o tři roky.16

Pokud jde o ministra, jehož se nezdařená sultánka chtěla zbavit naléhavěji, nevynechala jedinou příležitost, aby k tomu připravila cestu. Příležitost těch požárů ve Falci jí posloužila podivuhodně. Neopomněla králi vylíčit celou jejich krutost; nezapomněla v něm vzbudit největší výčitky svědomí, neboť král k nim byl tehdy náchylnější, než býval později; posloužila si také nenávistí, která z toho dopadala plnou vahou na něho, a ne na jeho ministra, i nebezpečnými následky, které mohla mít. Nakonec dosáhla toho, že krále Louvoisovi silně odcizila a naladila ho proti němu.

Louvois, nespokojen s hrozným pustošením Falce, chtěl ještě vypálit Trevír. Navrhl to králi jako věc ještě nezbytnější než to, co se stalo ve Wormech a ve Špýru, z nichž by si nepřátelé byli udělali svá shromaždiště, a jedno by si udělali i v Trevíru, v poloze vůči nám mnohem nebezpečnější. Spor se rozpálil, aniž se král mohl či chtěl dát přesvědčit. Lze si domyslet, že paní z Maintenon věc potom nezmírnila.

O několik dní později přišel Louvois, který měl vadu umíněnosti a u něhož k ní zkušenost přidala to, že nepochyboval, že vždycky prosadí, co chce, jako obvykle pracovat s králem k paní z Maintenon. Na konci práce mu řekl, že dobře vycítil, že jedině výčitky svědomí ho zdržely od souhlasu s věcí tak nezbytnou pro jeho službu, jako bylo vypálení Trevíru; že se domnívá, že mu prokáže podstatnou službu, když ho od nich osvobodí tím, že to vezme na sebe; a že proto, aniž mu o tom chtěl znovu mluvit, vypravil kurýra s rozkazem vypálit Trevír hned po jeho příjezdu.

Král se v tu chvíli, proti své povaze, tak rozlítil, že popadl krbové kleště a byl by jimi na Louvoise udeřil, nebýt paní z Maintenon, která se hned vrhla mezi ně se zvoláním: „Ach, Sire, co chcete udělat?“ a vytrhla mu kleště z rukou. Louvois zatím mířil ke dveřím. Král za ním zavolal, aby se vrátil, a s jiskřícíma očima mu řekl: „Vypravte okamžitě kurýra s odvolávacím rozkazem, ať dorazí včas, a vězte, že ručíte hlavou, shoří-li jediný dům.“ Louvois, víc mrtev než živ, ihned odešel.

Nebylo to z netrpělivosti vypravit odvolávací rozkaz; dobře se byl vyvaroval nechat odjet prvního kurýra. Dal mu sice depeše s rozkazem k požáru, ale nařídil mu, aby na něj počkal připraven k jízdě, v holínkách, až se vrátí z práce. Po královu odporu a odmítnutí souhlasu se ten rozkaz neodvážil riskovat a myslel si, že touto lstí bude král možná rozzloben, ale že tím to skončí. Kdyby se věc s touto léčkou takto odehrála, byl by kurýra vypravil po návratu domů. Byl dost moudrý, aby se nevystavil tomu, že ho vypraví dřív, a dobře udělal. Musel jen vzít depeše zpět a dát kurýrovi zout holínky. U krále pak vždycky platilo, že první kurýr odjel a druhý dorazil dost včas, aby provedení zabránil.

Po tak podivné příhodě, a pro krále tak nové, měla paní z Maintenon proti ministrovi snadnou hru. Druhý čin, opět chvályhodný, dovršil jeho pád. V zimě 1690–1691 pojal plán dobýt Mons na počátku jara, ba ještě dříve. Protože se všechno měří jen srovnáním, finance – tehdy hojné vzhledem k tomu, jaké byly později, ale velmi skrovné vzhledem k předchozímu zvyku v nich plavat – přiměly Louvoise navrhnout králi, aby na cestu k Mons nebral dámy. Chamlay, který byl zasvěcen do všech vojenských tajemství, i těch s králem, varoval Louvoise, aby si dal pozor na návrh, který urazí paní z Maintenon, jež ho už neměla ráda a měla dost vlivu, aby ho zničila. Louvois shledal cestu dam tak nákladnou a obtížnou, že dal přednost blahu státu a králově slávě před vlastním nebezpečím; obléhání vedl král, který město dobyl, a dámy zůstaly ve Versailles, kam se k nim král vrátil, jakmile dobyl Mons. Ale protože poslední kapka přeleje pohár, maličkost, k níž došlo při tomto obléhání, dovršila Louvoisův pád.

Král, který si zakládal na tom, že zná lépe než kdokoli i ty nejmenší vojenské věci, našel při procházce kolem svého tábora obyčejnou jízdní stráž špatně rozestavenou a sám ji postavil jinak. Když se týž den odpoledne znovu procházel, náhoda chtěla, že šel znovu kolem téže stráže, a našel ji postavenou jinde. Byl tím překvapen a pohoršen. Zeptal se kapitána, kdo ho postavil tam, kde ho vidí; ten odpověděl, že to byl Louvois, který tudy šel. „Ale,“ odvětil král, „neřekl jste mu, že jsem Vás tam postavil já?“ – „Ano, Sire,“ odpověděl kapitán. Dotčený král se obrátil ke své družině a řekl: „Není tohle Louvoisovo řemeslo? Myslí si, že je velký válečník a že všechno ví,“ a hned postavil kapitána s jeho stráží tam, kam ho postavil ráno. Byla to vskutku hloupost a drzost Louvoisova a král o něm řekl pravdu. Ale byl tím tak raněn, že mu to nedokázal odpustit, a když po jeho smrti povolal Pomponna zpět do své státní rady, vyprávěl mu tuto příhodu, ještě stále dotčen Louvoisovou domýšlivostí; a já ji mám od abbé z Pomponne.

Po návratu od Mons královo odcizení vůči němu jen rostlo, a to tak, že tento ministr, tak domýšlivý a uprostřed největší války se pokládající za naprosto nepostradatelného, se začal obávat všeho. Maršálka z Rochefortu, která zůstala jeho důvěrnou přítelkyní, šla se svou dcerou paní z Blansacu k němu na oběd do Meudonu – obě mi to vyprávěly – a on je vzal na projížďku. Byli jen oni tři v malé lehké kaleši, kterou řídil sám. Slyšely ho mluvit k sobě, hluboce zamyšleného, a opakovaně si říkat: „Udělal by to? Donutí ho k tomu? Ne; ale přece… ne, neodvážil by se.“ Během tohoto monologu jel stále dál, matka s dcerou mlčely a šťouchaly se, když tu najednou maršálka uviděla koně na samém okraji vodní nádrže a měla sotva čas vrhnout se dopředu na Louvoisovy ruce a zadržet otěže s křikem, že je veze utopit. Při tom výkřiku a pohybu se Louvois probral jako z hlubokého spánku, couvl o několik kroků a obrátil se se slovy, že vskutku snil a na vůz nemyslel.

V této tísni začal po ránu pít minerální vody v Trianonu. Šestnáctého července jsem byl ve Versailles kvůli dost podivné záležitosti, v níž král chtěl dát plnou výhodu mému otci, který byl s mou matkou v Blaye, proti Sourdisovi, jenž velel jako vrchní velitel v Guyenne a kterého Louvois marně podporoval. Přesto mi bylo poraděno, abych mu šel poděkovat, a dostal jsem od něho tolik poklon a zdvořilostí, jako by byl mému otci dobře posloužil. Tak to chodí u dvora. Nikdy předtím jsem s ním nemluvil. Když jsem týž den vycházel od králova oběda, potkal jsem ho v hloubi velmi malé místnosti mezi velkým sálem gard a tím velkým salonem, který vede na malý Dvůr princů; mluvil s ním pan z Marsanu a on šel pracovat s králem k paní z Maintenon; král se měl potom procházet pěšky v zahradách ve Versailles, kam ho dvořané směli doprovázet. Kolem čtvrté odpoledne téhož dne jsem šel k paní z Châteauneuf, kde jsem se dozvěděl, že mu u paní z Maintenon bylo trochu nevolno, že ho král přiměl odejít, že se vrátil pěšky domů, kde se nevolnost náhle zhoršila; že mu spěšně dali klystýr, který hned vypudil, a že zemřel, zatímco ho vypouštěl, a volal po svém synovi Barbezieuxovi, kterého už nestačil uvidět, ačkoli ten přiběhl ze svého pokoje.

Lze si představit překvapení celého dvora. Ačkoli mi bylo sotva patnáct let, chtěl jsem vidět, jak se král zachová při události takového významu. Šel jsem na něj počkat a doprovázel jsem ho po celou procházku. Zdál se mi se svou obvyklou majestátností, ale s čímsi lehkým a ulehčeným, co mě natolik překvapilo, že jsem o tom potom mluvil, tím spíše že jsem tehdy, a ještě dlouho potom, nevěděl o věcech, které jsem právě napsal. Všiml jsem si ještě, že místo aby se šel podívat na své fontány a obměňoval procházku, jak to v těch zahradách vždycky dělal, jen chodil sem a tam podél balustrády oranžerie, odkud viděl, když se vracel směrem k zámku, budovu vrchní správy staveb,17 kde Louvois právě zemřel a která zakončovala staré křídlo zámku po boku oranžerie; a díval se k ní bez ustání pokaždé, když se vracel k zámku.

Jméno Louvois nebylo vysloveno, ani jediné slovo o té tak překvapivé a náhlé smrti, až když přišel důstojník, kterého poslal ze Saint-Germain anglický král a který krále vyhledal na této terase a vyřídil mu od něho soustrast nad ztrátou, kterou právě utrpěl. „Pane,“ odpověděl mu král výrazem a tónem víc než nenuceným, „vyřiďte mé pozdravy a díky anglickému králi a královně a řekněte jim ode mne, že mé záležitosti ani jejich nepůjdou o nic hůř.“ Důstojník se uklonil a odešel s údivem vepsaným ve tváři i v celém svém držení. Zvědavě jsem to všechno pozoroval, a také to, že přední osoby z královy družiny se na sebe tázavě dívaly, aniž pronesly slovo.

Barbezieux dostal nástupnictví na úřad státního sekretáře už roku 1685, kdy mu ještě nebylo osmnáct let, když je jeho otec odňal Courtenvauxovi, jeho staršímu bratrovi, kterého pokládal za neschopného. Barbezieux tedy v době Louvoisovy smrti vykonával úřad pod ním jako učedník a písař téměř šest let a v době jeho smrti mu bylo čtyřiadvacet let; a tato smrt přišla právě včas, aby zabránila velkému skandálu. Louvois byl v okamžiku smrti už tak ztracen, že měl být druhý den zatčen a odvezen do Bastily. Jaké by to mělo následky? To jeho smrt zapečetila v temnotách; ale skutečnost, že král toto rozhodnutí učinil a pevně stanovil, je jistá, dozvěděl jsem se ji později od dobře zpravených lidí; co však je nevyvratitelné, je to, že sám král to řekl Chamillartovi, který mi to vyprávěl. A to, myslím, vysvětluje onu královu nenucenost v den smrti tohoto ministra: cítil úlevu, že je zbaven provedení rozhodnutí stanoveného na příští den i všech jeho nepříjemných následků.

Když se král vrátil z procházky domů, dal zavolat Chamlaye a chtěl mu dát Louvoisův úřad státního sekretáře, s nímž je spojen válečný odbor. Chamlay poděkoval a vytrvale odmítal. Řekl králi, že je příliš zavázán Louvoisovi, jeho přátelství a důvěře, než aby se oděl jeho kořistí na úkor jeho syna, který měl nástupnictví. Ze všech sil se přimlouval za Barbezieuxe, nabídl se, že bude pod ním pracovat na všem, k čemu by ho chtěli použít, a sdělí mu všechno, čemu ho naučila zkušenost; a skončil prohlášením, že kdyby Barbezieux měl to neštěstí, že by v úřadě nebyl ponechán, raději by ho viděl v jakýchkoli rukou než ve svých a že úřad Louvoise a jeho syna nikdy nepřijme.

Chamlay byl velmi tlustý muž, světlovlasý a malý, vzhledu hrubého a sedláckého, ba neotesaného, a takového byl i původu, ale byl duchaplný, zdvořilý, s vybraným a uctivým taktem vůči všem, dobrý, mírný, vlídný, ochotný, nezištný, s velkým zdravým rozumem a s jedinečným nadáním poznávat krajinu a nikdy nezapomenout polohu sebemenšího místa ani tok a povahu sebemenšího potůčku. Dlouho sloužil jako ubytovatel armád, kde si ho generálové vždy vážili a všichni ho měli velmi rádi. Velkou chválou pro něho je, že pan z Turenne se bez něho až do své smrti nemohl ani nechtěl obejít a že ho pan z Louvois, navzdory vší oddanosti, kterou si Chamlay uchoval k Turennově památce, zahrnul plnou důvěrou. Pan z Turenne, který ho králi velmi vychvaloval, ho s ním seznámil. Byl už zasvěcen do vojenských tajemství; pan z Louvois před ním nic netajil a nalezl v něm velkou úlevu při rozvrhování a pochodech vojsk, která tajně určoval pro plány, jež chtěl provést. Tato schopnost, spojená s jeho poctivostí a se snadností jeho práce, jeho nápadů a jeho prostředků, ho přivedla ke všemu u krále, který ho používal i k tajným vyjednáváním a k utajeným cestám. Král mu prokazoval dobrodiní a udělil mu velkokříž Řádu svatého Ludvíka. Jeho skromnost se nikdy nezapřela, a to tak, že byl překvapen a zahanben potleskem, jehož se dostalo krásnému činu, který právě vykonal, který král netajil a který Barbezieux, jemuž vynesl úřad, s potěšením rozhlašoval.

V dalším vyprávění, až budou král a paní z Maintenon víc odhaleni, nás už tolik nepřekvapí, že svěřili tak důležitý úřad uprostřed všeobecné války s celou Evropou čtyřiadvacetiletému muži, a to synovi ministra, kterého se chystali poslat do Bastily, když je jeho smrt předešla. Spojuji zde krále a paní z Maintenon, protože to byla ona, kdo zničil otce, a ona, kdo dal úřad synovi. Král šel jako obvykle po rozhovoru s Chamlayem k ní a právě toho večera bylo rozhodnuto ve prospěch Barbezieuxe.

Náhlost Louvoisovy nemoci a smrti dala podnět k mnoha řečem, a ještě mnohem víc, když se při pitvě zjistilo, že byl otráven.18 Pil hodně vody a na krbu svého kabinetu měl vždycky džbán, z něhož pil přímo. Zjistilo se, že se z něho takto napil, když odcházel pracovat s králem, a že mezi jeho odchodem od oběda, který měl s mnoha lidmi, a jeho příchodem do kabinetu pro listiny, které chtěl vzít k práci s králem, vstoupil do toho kabinetu jeden domácí leštič podlah a zůstal tam několik okamžiků sám. Byl zatčen a uvězněn. Ale sotva tam strávil čtyři dny a sotva bylo zahájeno řízení, byl z králova rozkazu propuštěn, to, co už bylo sepsáno, bylo hozeno do ohně a bylo zakázáno cokoli vyšetřovat. Stalo se dokonce nebezpečným o tom mluvit, a Louvoisova rodina všechny ty pověsti udusila takovým způsobem, že nenechala žádnou pochybnost o tom, že k tomu byl vydán velmi přesný rozkaz.

Se stejnou péčí byl udušen i příběh lékaře, který propukl o několik měsíců později, ale jehož první výkřik se už nedal vymazat. Náhoda mi ho zcela věrohodně prozradila; je příliš zvláštní, než abych se spokojil s touto zmínkou a neuzavřel jím všechno to zajímavé a pozoruhodné, co bylo vyprávěno o ministrovi tak předním, jakým byl pan z Louvois.

Můj otec měl už několik let štolbu, šlechtice z Périgordu, z dobrého rodu, dobrého vzhledu, s mnoha příbuznými a velmi čestného, který se jmenoval Clérand. Doufal, že si u pana z Louvois udělá jistou kariéru; pověděl o tom mému otci, který mu přál a souhlasil, aby od něho odešel a stal se štolbou paní z Louvois, a to dva nebo tři roky před smrtí tohoto ministra. Clérand si vždy uchoval svou původní oddanost a my k němu své přátelství a chodil k nám, jak často mohl. Když byl i po smrti jejího manžela stále ve službách paní z Louvois, vyprávěl mi, že Séron, domácí lékař tohoto ministra, který jím zůstal i u pana z Barbezieux a bydlel ve svém dřívějším pokoji ve versailleském zámku, v budově vrchní správy staveb, kterou si Barbezieux ponechal, ačkoli po otci ve správě staveb nenastoupil, se čtyři nebo pět měsíců po Louvoisově smrti v tom pokoji zabarikádoval, sám; že na jeho křik se lidé seběhli k jeho dveřím, které nikdy nechtěl otevřít; že ten křik trval skoro celý den, aniž chtěl slyšet o jakékoli pomoci světské či duchovní a aniž se podařilo dostat se do jeho pokoje; že ke konci ho slyšeli volat, že má jen to, co si zaslouží, to, co udělal svému pánovi; že je bídník nehodný jakékoli pomoci; a že takto zemřel v zoufalství po osmi nebo deseti hodinách, aniž kdy o někom promluvil nebo vyslovil jediné jméno.

Po této události se řeči znovu probudily, šeptem do ucha; nebylo bezpečné o tom mluvit. Kdo dal čin vykonat? To zůstalo v nejhlubších temnotách. Louvoisovi přátelé se domnívali, že ho uctí, když budou podezírat cizí mocnosti; ale ty by s jeho odstraněním čekaly hodně dlouho, kdyby některá z nich pojala tak ohavný úmysl. Jisté je, že král byl něčeho takového naprosto neschopen a že nikomu ani nepřišlo na mysl ho z toho podezírat. Vraťme se nyní k němu.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Filip IV. (1605–1665), španělský král od roku 1621, otec Marie Terezie, manželky Ludvíka XIV.; zemřel v Madridu v září 1665. Po jeho smrti uplatnil Ludvík XIV. jménem své manželky takzvané devoluční právo na části Španělského Nizozemí, z čehož vzešla devoluční válka (1667–1668).↩

  2. Vysvětlivka: Trojspolek Anglie, Spojených provincií a Švédska z ledna 1668, který přiměl Ludvíka XIV. ukončit devoluční válku cášským mírem (květen 1668).↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Přetiskli jsme rukopis přesně; je tu však zjevná chyba. Holandská válka začala teprve v dubnu 1672.↩

  4. Vysvětlivka: Marie-Anne de Bourbon, slečna z Blois (1666–1739), dcera Ludvíka XIV. a paní de La Vallière, od roku 1680 manželka prince de Conti; „nejméně hanebná“ proto, že se narodila z jednoduchého, nikoli dvojího cizoložství.↩

  5. Vysvětlivka: Obranný spolek císaře, Španělska, Švédska a několika říšských knížat, uzavřený v Augsburgu v červenci 1686 proti výbojům Ludvíka XIV.; válka let 1688–1697 se podle něho nazývá válkou Augsburské ligy.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Saint-Simonův portrét Louvoise v Dangeauově Deníku (vyd. Didot, sv. I, s. 361 a násl.). Rysy roztroušené v Pamětech jsou v této pozoruhodné pasáži shrnuty a důrazně vyhroceny: „Byl to muž zpupný, surový, hrubý ve všem svém chování, jak to dobře ukazovala i jeho postava…, muž hrozný a panovačný, který jím chtěl být a zakládal si na tom.“ Viz v poznámkách na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12) portrét Louvoise od polního maršála Saint-Hilaira; najdeme v něm potvrzení všeho, co říká Saint-Simon.↩

  7. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12).↩

  8. Vysvětlivka: Námořní bitva u Barfleur a La Hougue (29. května – 3. června 1692), v níž anglo-nizozemské loďstvo porazilo Tourvillovu flotilu a spálilo řadu francouzských lodí, které se uchýlily k pobřeží Cotentinu, kde nebyl chráněný přístav.↩

  9. Vysvětlivka: Spor Louvoise s králem o okno na stavbě Trianonu, vylíčený výše; Saint-Simon z něho odvozuje Louvoisovo rozhodnutí zaměstnat krále válkou, aby ho odvedl od staveb.↩

  10. Vysvětlivka: Jean-Antoine de Mesmes, hrabě z Avaux (1640–1709), francouzský velvyslanec v Haagu v letech 1678–1688, který včas varoval před chystanou výpravou Viléma Oranžského do Anglie.↩

  11. Vysvětlivka: Po smrti kolínského arcibiskupa a kurfiřta Maxmiliána Jindřicha Bavorského (červen 1688) se o kolínský stolec utkali kardinál Vilém Egon z Fürstenbergu, jeho koadjutor, podporovaný Francií, a mladý Josef Klement Bavorský, bratr bavorského kurfiřta, podporovaný císařem; papež potvrdil Josefa Klementa.↩

  12. Vysvětlivka: Leopold I. (1640–1705), římský císař od roku 1658, otec císařů Josefa I. a Karla VI.; po celou vládu soupeř Ludvíka XIV., naposledy ve válce Augsburské ligy a ve válce o španělské dědictví. Zemřel ve Vídni 5. května 1705.↩

  13. Vysvětlivka: Nicolas de Catinat (1637–1712), maršál Francie od roku 1693, vítěz nad vévodou savojským u Staffardy (1690) a u La Marsaille (1693); zemřel 22. února 1712 na svém statku v Saint-Gratien.↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dějepisec Vittorio Siri řekl v témže smyslu, že „Louvois byl největší a nejsurovější z lidí“. Zde je text: v portrétu Louvoise, který obsahují Saint-Simonovy poznámky k Dangeauovu Deníku (sv. I, s. 361 a násl., vyd. Didot), čteme: „Pan z Louvois byl dobrý jen k tomu, aby byl prvním ministrem v plném smyslu, a je velmi pochybné, zda by jeho duch, zcela obrácený k podrobnostem a podnikům, měl onen rozsáhlý přehled a onu nesmírnou schopnost kombinace, která je prvnímu ministrovi tak nezbytná, aby všechno obsáhl.“ Mezi oběma částmi této věty je zjevný rozpor. Velmi pravděpodobně by se mělo číst: Pan z Louvois nebyl dobrý k tomu, aby byl prvním ministrem v plném smyslu. To je skutečná Saint-Simonova myšlenka, jak dokazují jeho Paměti i samo pokračování věty v poznámce k Dangeauovi. Saint-Simon o něco níže v citované pasáži (Dangeauův Deník, sv. I, s. 362) říká: „V čem by byl nejvýtečnější, to by bylo být pod prvním ministrem nebo pod králem, který by ho dovedl dobře využít.“↩

  15. Vysvětlivka: François de Harlay de Champvallon (1625–1695), arcibiskup pařížský v letech 1671–1695, dlouholetý přední hodnostář francouzské církve — sám proslulý svou ješitností a světáctvím, což dodává této epizodě zvláštní ironii.↩

  16. Ediční poznámka: Arcibiskup Harlay zemřel 6. srpna 1695, tedy čtyři roky po Louvoisovi († 16. července 1691), nikoli tři.↩

  17. Vysvětlivka: Budova vrchní správy královských staveb (surintendance des bâtiments) ve Versailles; Louvois byl od roku 1683 vrchním správcem staveb a měl v ní byt.↩

  18. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12).↩