Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom dvanáctý (1714–1715)

Kapitola osmnáctá

Chyby války roku 1688 a tábora v Compiègne. — Duchaplní a zasloužilí lidé jsou králi na obtíž, což je příčinou jeho špatných voleb. — Křiklavé chyby války o španělské dědictví. — Krajní tíseň Francie, z níž se dostane zázrakem míru s Anglií, který přivodí mír utrechtský. — Králova šťastná ruka ve všem. — Neomezená autorita krále. — Jeho umění vládnout. — Jeho politika ve věci služby, v níž si všechno podrobuje a ze všech dělá lid. — Louvois vyhubí kapitány a vynálezem pořadí v seznamu navždy vysuší jejich zárodek. — Zhoubná obratnost Louvoise a jeho pořadí v seznamu. — Zhoubně zavedená hromadná povýšení. — Vynález inspektorů. — Vynález hodnosti brigádního generála.

Zdálo se, že ryswický mír konečně dovolí Francii vydechnout – mír tak draze zaplacený a tak nezbytně žádoucí po tak velikém a tak dlouhém úsilí. Králi bylo šedesát let a podle svého mínění získal slávu všeho druhu. Jeho velcí ministři byli mrtvi a nezanechali po sobě žáky. Velcí vojevůdci byli nejen rovněž mrtvi, ale i ti, které vychovali, odešli stejně jako oni nebo už neměli věk ani zdraví, aby se s nimi dalo počítat pro novou válku; a Louvois, který vzteky sténal pod tíhou těch starých velitelů, se dobře postaral o to, aby se v budoucnu už nevychovali žádní, jejichž zásluhy by ho mohly zastínit. Nechal vyrůst jen takové, kteří by ho k tomu, aby se udrželi, vždycky potřebovali. Plodů toho se sám nedočkal; ale stát za to nesl všechen trest a z ruky do ruky ho nese ještě dnes.

Sotva nastal mír a dřív, než bylo kdy ho okusit, chtěla králova pýcha ohromit Evropu přehlídkou své moci, kterou Evropa pokládala za zlomenou, a skutečně ji ohromila. Taková byla příčina onoho slavného tábora v Compiègne, kde pod záminkou, že chce princům, svým vnukům, ukázat obraz války, rozvinul – jak u svého dvora, tak u všech svých početných vojsk – nádheru, jakou neznaly ani nejslavnější turnaje a nejproslulejší setkání králů. Bylo to nové vyčerpání hned po tak dlouhé a kruté válce. Všechny sbory to pociťovaly dlouhá léta a ještě po dvaceti letech se našly pluky, které z toho byly zadluženy; tohoto příliš slavného tábora se tu dotýkáme jen mimochodem. Rozepsali jsme se o něm v příslušné době. Netrvalo dlouho a bylo proč litovat tak nesmírného a tak nemístného marnotratnictví, a ještě víc války z roku 1688, která právě skončila – místo aby se bylo nechalo království znovu zalidnit a zotavit dlouhou úlevou, a přitom pomalu plnit královy pokladny a sklady všeho druhu, obnovit námořnictvo a obchod, nechat léty vychladnout nenávisti a obavy, pozvolna rozdělit spojence tak sjednocené a tak hrozivé, dokud byli spolu, a obezřetně, s využitím rozličných událostí mezi nimi, připravit půdu pro úplný rozpad ligy, která byla tak neblahá a mohla se stát zhoubnou. Zdravotní stav dvou panovníků k tomu už mocně vybízel: jeden z nich si hloubkou své moudrosti, své politiky a svého jednání získal v Evropě dost autority a důvěry, aby v ní všechno uváděl do pohybu; druhý byl vládcem nejrozlehlejší monarchie a neměl ani strýce, ani tety, ani bratry, ani sestry, ani potomky. Skutečně, necelé čtyři roky po ryswickém míru zemřel španělský král, a král Vilém byl už sotva živ a nepřežil ho o mnoho.

Tehdy králova ješitnost přivedla toto veliké a krásné království na pokraj zkázy, v důsledcích oné veliké události, která přiměla celou Evropu znovu se chopit zbraní. To je třeba vzít z větší dálky.

Řekli jsme, že se král bál ducha, nadání a povznesenosti smýšlení i u svých generálů a ministrů. To přidalo k Louvoisově autoritě tak snadný prostředek, jak od vojenských povýšení odstranit každou zásluhu, která by mu mohla být podezřelá, a zabránit – s obratností, kterou vysvětlíme níže –, aby se vychovávali lidé schopní generály nahradit.

Prohlédneme-li si ty, kdo [byli králi nablízku] od doby, kdy začal být podezíravý k duchu a zásluhám – v čase a za okolností, o nichž už byla řeč –, najdeme jen velmi málo dvořanů, jimž by duch nebyl překážkou přízně, vyjma ty, kdo – ať významné osobnosti, nebo prostí dvořané – ho zkrotili věkem a zvykem v prvních dobách po smrti kardinála Mazarina a které si sám nevybral ani k sobě nepřiblížil. Pan z Vivonne,1 nesmírně duchaplný, ho bavil, aniž by mohl vzbudit obavy. Král o něm ještě rád vyprávěl spoustu žertovných historek. Kromě toho byl bratrem paní z Montespan, a to byl velký titul, ať se bratr zdál sebevíc nesouhlasit s chováním sestry; a navíc ho král zastihl už jako prvního šlechtice své komory. Stejně tak zastihl v témž úřadu pana z Créqui,2 který mu byl oporou a jehož život, celý vyplněný zábavou, dobrým jídlem a nejvyšší hrou, krále uklidňoval, vedle zvyku důvěrnosti, který si k němu vzal od mládí. Vévoda du Lude, rovněž první šlechtic komory od oněch prvních dob, se udržoval módou, elegancí, galantností a lovem; a v podstatě nikdo z těch tří neměl nic, čeho by se bylo lze obávat pro povahu jejich ducha, třebaže ho měli hodně; nikdy však nepřesáhl ducha dobrých dvořanů. Pád pana z Lauzunu, jehož duch byl jiného ražení, pomstil krále za tuto výjimku; a skvělá zvláštnost jeho návratu ho s králem nikdy nesmířila jinak než naoko, jak jsme viděli z toho, co o něm král řekl při jeho sňatku panu maršálovi z Lorges. O vévodách z Chevreuse a z Beauvilliers jsme mluvili na svém místě. Pokud jde o všechny ostatní, nakonec mu každý z nich tak ztěžkl, že to většině z nich dal pocítit a že se z jejich smrti radoval jako z vysvobození. Nedokázal se zdržet, aby se tak nevyjádřil o panu z La Feuillade3 a o panu z Paříže, Harlayovi; a jakkoli byl zdrženlivý a uměřený, uklouzlo mu v Marly u stolu, a to nahlas, když tam mezi jinými dámami seděly vévodkyně z Chevreuse a z Beauvilliers, že mluvil o smrti Seignelaye,4 jejich bratra, a o smrti Louvoisově jako o jedné z největších úlev, jakých se mu v životě dostalo.

Po nich měl už jen dva lidi nadřazeného ducha: kancléře Pontchartraina, kterého dlouho před jeho odchodem na odpočinek snášel jen s námahou a o němž bylo v podstatě snadné poznat – ať chtěl dávat najevo cokoli –, že byl rád, že se ho zbavil; a Barbezieuxe, jehož tak náhlá smrt v rozkvětu věku i kariéry vzbudila soucit u všech. Viděli jsme na příslušném místě, že král hned téhož večera nedokázal skrýt svou radost při veřejné večeři v Marly.5

Unavovala ho duchovní převaha a zásluhy jeho starých ministrů, jeho starých generálů a té hrstky jakýchsi oblíbenců, kteří jich měli hodně. Chtěl vynikat duchem, vedením kabinetu i války, tak jako vládl všude jinde. Cítil, že s těmi, o nichž jsme právě mluvili, to nedokázal; to stačilo, aby pocítil všechnu úlevu z toho, že je už nemá, a aby se dobře vyvaroval vybrat na jejich místo takové, kteří by v něm mohli vzbudit tutéž žárlivost. Proto byl tak povolný v nástupnictví v úřadech státních sekretářů, zatímco si stanovil zákon neudělovat je u žádného jiného úřadu, a viděli jsme nováčky, ba i děti vykonávat tyto důležité funkce, a někdy i samostatně, zatímco u nejnižších úřadů, ba i u těch, které nesly jen titul, nebylo žádné naděje. Proto, když bylo třeba obsadit místa státních sekretářů a ministrů, řídil se jen svým vkusem a schválně vybíral lidi velmi průměrné. Dokonce si v tom liboval, až mu často uklouzlo, že je bere, aby je vychoval, a skutečně si na tom zakládal.

Tito nováčci se mu líbili právě pro svou nevědomost a vtírali se k němu tím víc, čím častěji se k ní přiznávali a čím okázaleji se od něho dávali poučovat i v nejmenších věcech. Tím se Chamillart dostal tak hluboko do jeho srdce, že bylo zapotřebí všech neštěstí státu a spojení nejobávanějších klik, aby byl král donucen se ho vzdát – a přitom ho nepřestal mít rád a po zbytek života mu to dával najevo při každé příležitosti. S výběrem generálů to bylo jako s výběrem ministrů. Liboval si, že je řídí ze svého kabinetu; chtěl, aby se věřilo, že ze svého kabinetu velí všem svým armádám. Dobře se střežil, aby neztratil ten žárlivý návyk, který mu vštípil Louvois – jak a proč, uvidíme brzy –, a jeho ješitnost dokázal jen na velmi vzácné okamžiky obětovat neustálým nesnázím, které bily do očí každému.

Takoví byli při otevření španělského dědictví většina ministrů a všichni generálové. Králův věk, jeho zkušenost, ta převaha – ne ducha ani schopností či rozhledu, ale váhy, a to váhy nesmírné – nad rádci a vykonavateli tohoto druhu, zvyk a jed toho nejsmrtonosnějšího kadidla zmátly hned na začátku všechny zázraky štěstěny. Celá španělská monarchie padla bez jediné rány do rukou jeho vnuka; a Puységurovi,6 který se maršálem Francie stal tak pozdě, roku 1735, připadla sláva plánu i provedení obsazení všech španělských pevností v Nizozemí – všech v týž okamžik, všech bez jediného výstřelu, všech tak, že se zmocnil holandských vojsk, která tvořila téměř všechny jejich posádky, a odzbrojil je.

Král se v opojení tak překvapivého úspěchu nevhod rozpomněl na výčitku, kterou si vysloužil nespravedlností svých válek, a na to, že ze strachu, jejž v Evropě vzbudil, vznikla ona velká spojenectví, pod nimiž málem podlehl. Chtěl se těmto nesnázím vyhnout; a místo aby využil omráčení, do něhož tato veliká událost uvrhla všechny mocnosti, aby připravil Holanďany o tolik vojska z oněch početných posádek, ponechal si je jako zajatce a se zbraní v ruce donutil všechny ty odzbrojené a dosud nespojené mocnosti uznat formálními smlouvami vévodu z Anjou za zákonného dědice všech zemí, které držel zesnulý španělský král a jichž se nový král už tehdy plně zmocnil, zakládal si na pošetilé velkomyslnosti, že ta holandská vojska nechal odejít, a živil se nesmyslnou nadějí, že smlouvy bez zbraní budou mít týž účinek. Nechal se vodit za nos, dokud se to jeho nepřátelům hodilo, aby získali čas zbrojit a úzce se spojit, načež už nešlo o nic jiného než o válku; a král, velice překvapen, se ocitl nucen vést ji všude, když se tak hrubě přepočítal.

Zahájil ji další hloupostí, do níž by nespadlo ani dítě. Vděčil za ni Chamillartovi, maršálovi z Villeroy a mocné intrice obou dcer paní z Lislebonne.7 Byla to naprostá důvěra ve Vaudemonta, jejich strýce – osobního nepřítele králova, pokud to vzdálenost dovolovala, jehož drzostí ve Španělsku a v Itálii se král kdysi neváhal ukázat velmi uražen, a to tak, že ho přiměl odtamtud odejít; důvěrného přítele krále Viléma, nejzapálenějšího a nejosobnějšího ze všech nepřátel, které si král nadělal; guvernéra Milánska z vůle téhož krále Viléma a na nejnaléhavější přímluvu císaře Leopolda u španělského krále Karla II.; konečně otce jediného syna, který se hned při prvních nepřátelstvích v Itálii ocitl jako druhá osoba v armádě císaře a který tam zemřel.

Nebylo nikoho, kdo by jasně neviděl, že ho otec o všem zpravuje. Zrada trvala i po synově smrti, dokud byla Vaudemontovi užitečná, a to i hrubě. Král, jeho ministr ani Villeroy, jeho generál, nikdy nepojali sebemenší podezření; nikdy neochabla přízeň, důvěra a upřednostňování Vaudemonta; nikdy se nenašel nikdo tak smělý, aby se odvážil otevřít v tom oči králi nebo jeho ministrovi. Catinat, zrazený Vaudemontem a panem Savojským, tam pošpinil své vavříny, a maršál z Villeroy, poslaný jako hrdina napravit jeho chyby, neohrabaně padl do jejich sítí. Vévoda z Vendôme, který přijel jako napravitel, pana Savojského nešetřil, ale měl příliš pádné důvody nesahat na Vaudemonta; ať z vůle, nebo z naivity, snad z obojího, se zcela zjevným úmyslem nic nepostřehnout.

Králova slabost, s níž chtěl vyhovět Chamillartovi v případě jeho zetě La Feuillada, od něhož měl předtím tak daleko a jehož sňatku chtěl zabránit, z něho naráz udělala velitele armády a svěřila mu obléhání Turína, tedy nejdůležitější záležitost státu. Tallard, stvořený tak pro dvůr a tak málo pro všechno, co přesahuje drobnou intriku, byl poražen u Höchstädtu,8 téměř bez jiných ztrát než těch, kdo se ochotně vzdali. Z hloubi Říše byla celá jedna armáda a tři čtvrtiny druhé zatlačeny zpět na tuto stranu Rýna, kde hned nato musely přihlížet dobytí Landau. Tomuto neštěstí předcházelo propuštění maršála z Villeroy ze zajetí, a král si zakládal na tom, že ho opět uvede ve čest. Ten se dal porazit u Ramillies, kde byl, sotva se ztrátou dvou tisíc mužů, zahnán z hloubi [španělského] Nizozemí doprostřed našeho, aniž by ho cokoli mohlo zastavit.

Zbývala naděje v Itálii, kam konečně odjel vystřídat Vendôma, povolaného zachraňovat trosky Flander, vévoda z Orléans. Ale králův synovec dostal poručníka, bez jehož souhlasu nemohl nic podniknout, a tím poručníkem byl ptačí mozek, který by sám byl velmi potřeboval nějakého mít. Nikdy neměl před očima nic než strach z La Feuillada a jeho tchána. Viděli jsme na příslušném místě, k jakým výstřelkům ho ty ohledy dohnaly, neštěstí předvídaná mladým princem, který se jim vzpíral a nakonec se tak rozmrzel, že se už do ničeho nechtěl plést, a katastrofu, která následovala tak brzy.9

Tak po ohromných úspěchech všeho druhu stály neúnavná přízeň k Villeroyovi, přízeň k Tallardovi, stálá důvěra ve Vaudemonta, pošetilé a nevědomé tvrdohlavosti La Feuillada a Marsinova roztřesená úcta k němu až do konce Německo, Nizozemí a Itálii ve třech bitvách, které všechny tři dohromady samy nestály ani čtyři tisíce mrtvých.

Poblouznění Vendômem a jeho zvrácené záměry dovršily úplnou ztrátu ve Flandrech.

Roku 1706 přivedl Tessé zrušením obléhání Barcelony – v témž roce jako porážky u Ramillies a u Turína – španělského krále k tomu, že musel přejít přes Francii z Roussillonu do Navarry a vidět, jak je v Madridu prohlášen [králem] arcivévoda osobně. Vévoda z Berwicku tam situaci napravil, po něm vévoda z Orléans. Znovu se tam zhroutila ztrátou bitvy u Zaragozy,10 která ještě jednou otřásla trůnem Filipa V., zatímco nám ve Flandrech brali pevnosti a hranice se tam zmenšovala v nic. Jak daleko bylo od bran Amsterdamu a od výbojů ve španělském a holandském Nizozemí k této hrozné situaci!

Jako nemocný, který mění lékaře, vyměnil král své ministry: finance dal Desmaretsovi, konečně válku Voysinovi. Jako nemocní ani on se necítil lépe. Stav věcí byl tehdy tak krajní, že král už nemohl vést válku ani dosáhnout toho, aby byl připuštěn k uzavření míru. Svoloval ke všemu: opustit Španělsko, postoupit na svých hranicích všechno, co by si kdo usmyslel požadovat.11 Jeho nepřátelé si z jeho zkázy dělali legraci a vyjednávali jen proto, aby se mu vysmívali. Konečně jsme na příslušném místě viděli krále se slzami v očích ve své radě a Torcyho, jak velmi nalehko odjel, aby se v Haagu sám přesvědčil, zda a v čem si lze dělat naděje. Viděli jsme také smutné a potupné výsledky toho pokusu a hanbu konferencí v Geertruidenbergu,12 které následovaly, kde se – nemluvě o víc než velmi podivných navráceních – od krále žádalo nic menšího, než aby nepřátelským armádám poskytl průchod přes Francii, aby šly vyhnat jeho vnuka ze Španělska, a ještě aby jim dal do rukou čtyři zástavní pevnosti ve Francii, mezi nimi Cambrai, Mety, La Rochelle a myslím Bayonne – pokud by král nedal přednost tomu, aby vnuka sesadil sám otevřenou mocí, a to ještě v omezené lhůtě. Tam vedla slepota ve výběru, pýcha chtít všechno dělat sám, žárlivost na staré ministry a vojevůdce, ješitnost vybírat takové, jimž by nebylo lze nic přičíst, aby se s nikým nemusel dělit o pověst velikého, přesná uzavřenost, která tím, že zamezila veškerý přístup, uvrhla do hrozných nástrah Vaudemontových, pak Vendômových, zkrátka celý ten žalostný způsob vlády, který strhl do nejzjevnějšího nebezpečí úplné záhuby a uvrhl do krajního zoufalství tohoto pána míru i války, tohoto rozdělovatele korun, tohoto trestatele národů, tohoto dobyvatele, tohoto velikého par excellence, tohoto nesmrtelného muže, pro něhož se vyčerpával mramor i bronz a pro něhož už docházelo kadidlo.

Když byl takto doveden až na samý okraj propasti a měl hrozný čas poznat celou její hloubku, zastavila všemohoucí ruka, která nejzuřivějším mořským bouřím položila za hranici jen několik zrnek písku, naráz poslední zkázu tohoto krále tak domýšlivého a tak pyšného, když mu předtím dala plnými doušky okusit jeho slabost, jeho bídu a jeho nicotu. Zrnka písku jiného druhu, ale zrnka písku svou nepatrností, vykonala toto mistrovské dílo. Ženská hádka u anglické královny kvůli maličkostem; z toho intrika, pak neurčitá a neujasněná touha ve prospěch vlastní krve odtrhly Anglii od Velké aliance.13 Přílišné pohrdání prince Evžena14 našimi generály dalo podnět k tomu, co lze pro Francii nazvat vysvobozením u Denainu,15 a tato tak málo krvavá bitva měla takové následky, že konečně nastal mír, a mír tak odlišný od toho, který by se byl dychtivě přijal, kdyby byli nepřátelé ráčili o něm slyšet před touto událostí; událostí, v níž nebylo lze nepoznat ruku Boží, který povyšuje, ponižuje, vysvobozuje, jak a kdy se mu zlíbí.

Ale přesto tento mír, který stál Francii velmi draho a Španělsko polovinu jeho monarchie, byl plodem toho, co bylo vyloženo, a navíc toho, že si člověk na počátku úpadku našich záležitostí nikdy nechtěl sám přiznat pravdu, že vždycky počítal s jejich obnovou a že tehdy – jak jsem uvedl na příslušném místě – nikdy nechtěl postoupit ani jediný mlýn z celé španělské monarchie; další pošetilost, které se netrvalo dlouho hořce litovat, a sténat pod tíhou, která je cítit dodnes a bude ještě dlouho cítit svými následky.

Tento kousek dějin, vzhledem k vládě tak dlouhé a tak naplněné, je tak spjat s osobou krále, že jej nebylo možné vynechat, má-li být tento panovník dobře vylíčen takový, jaký skutečně byl. Viděli jsme ho velikého, bohatého, dobyvatele, rozhodčího Evropy, obávaného, obdivovaného, dokud trvali ministři a vojevůdci, kteří si toto jméno skutečně zasloužili. Po jejich skonu se stroj ještě nějaký čas valil setrvačností a na jejich účet. Ale brzy nato se ukázalo holé podloží, chyby a omyly se množily, úpadek přišel velkými kroky, aniž by však otevřel oči tomuto despotickému pánovi, tak žárlivému na to, aby všechno dělal a řídil sám, který jako by se za pohrdání zvenčí odškodňoval chvěním, jež jeho hrůza zdvojovala uvnitř. Šťastný panovník, jestli kdy nějaký byl: postavou jedinečnou, tělesnou silou, zdravím vyrovnaným a pevným a téměř nikdy nepřerušeným, věkem tak plodným a tak štědrým k němu ve všech oborech, že mohl být v tomto smyslu přirovnáván k věku Augustovu; poddanými, kteří ho zbožňovali a nešetřili pro něho majetkem, krví, nadáním, většina i pověstí, někteří dokonce ctí a mnozí až příliš svědomím a náboženstvím, aby mu sloužili, často jen aby se mu zalíbili. Šťastný především v rodině, kdyby byl měl jen legitimní: matkou spokojenou s úctou a jistým vlivem; bratrem, jehož život, zmařený žalostnými choutkami a jinak sám o sobě prázdný, se topil v malichernostech, spokojoval se s penězi, držel se na uzdě vlastním strachem i strachem svých oblíbenců a byl sotva menším podlízavým dvořanem než ti, kdo si chtěli udělat kariéru; manželkou ctnostnou, do něho zamilovanou, neúnavně trpělivou, která se stala opravdovou Francouzkou, jinak naprosto neschopnou; jediným synem, celý život na vodítku, který v padesáti letech uměl ještě jen sténat pod tíhou nátlaku a nevážnosti, který, obklopen a sledován ze všech stran, se odvažoval jen toho, co mu bylo dovoleno, a který, pohroužen do hmoty, nemohl způsobit sebemenší znepokojení; vnuky, u nichž věk a otcův příklad a vodítka, do nichž byli sevřeni, uklidňovaly, pokud jde o velké nadání nejstaršího, o velikost druhého, který ze svého trůnu vždy přijímal zákon od svého děda v dokonalé poddanosti, a o bouřlivost dětství třetího, z níž nezůstalo nic z toho, čím dříve znepokojovala; synovcem, který se přes záchvěvy prostopášnosti před ním třásl a u něhož jeho duch, nadání, lehké rozmary a bláznivé řeči několika zhýralců, které kolem sebe sbíral, mizely při nejmenším slově, často při nejmenším pohledu. Sestoupíme-li níže, princové krve stejného ražení, počínaje Velkým Condém,16 který se od svého návratu po pyrenejském míru17 stal ztělesněním strachu a podlízavosti, i před ministry; pan Princ, jeho syn, nejnižší a nejprodejnější ze všech dvořanů; pan Vévoda s odvahou vznešenější, ale divokou, krutou, a právě proto naprosto neschopný vzbudit obavy, a při této povaze stejně bázlivý jako kdokoli z jeho rodu vůči králi a vládě; z obou tak roztomilých princů de Conti starší zemřel tak brzy a druhý se vším svým duchem, statečností, půvaby a vzděláním, s veřejným míněním na své straně až uprostřed dvora, umíral strachy ze všeho, zdrcen nenávistí krále, jehož ústrky ho nakonec stály život.

Největší páni unavení a zruinovaní dlouhými nepokoji a z nutnosti podrobení. Jejich nástupci oddělení, nesvorní, vydaní nevědomosti, lehkomyslnosti, zábavám, bláznivým výdajům a – ti, kdo smýšleli nejméně špatně – kariéře, a tím služebnosti a jediné ctižádosti u dvora. Parlamenty zdolané opakovanými ranami, ochuzené, staré soudcovské rody pozvolna vymřelé spolu s učeností a přísností mravů, a místo nich nacpané dětmi finančníků, módními hlupáky nebo nevzdělanými pedanty, lakomci, lichváři, milovníky měšce, často prodavači spravedlnosti, a několika předsedy pyšnými až k drzosti, jinak úplně prázdnými. Žádný sbor jako celek a postupem času téměř nikdo, kdo by si troufal mít nějaký záměr byť jen sám pro sebe, natož se s ním komukoli svěřit. Konečně až rozdělení nejbližších rodin mezi významnými lidmi, úplné neuznávání příbuzných mužů i žen, leda když šlo o nošení nejvzdálenějších smutků, a pozvolna pohlcení všech povinností jedinou, kterou vytvořila nutnost: bát se a snažit se zalíbit. Odtud ten vnitřní klid, nikdy nenarušený, leda chvilkovým šílenstvím rytíře z Rohanu,18 bratra otce pana ze Soubise, který za ně hned zaplatil hlavou, a oním hnutím fanatiků v Cévennách,19 které znepokojilo víc, než stálo za to, trvalo krátce a nemělo žádné následky, ačkoli k němu došlo uprostřed zlé války proti celé Evropě.

Odtud ona neomezená moc, která mohla všechno, co chtěla, a příliš často chtěla všechno, co mohla, a nikdy nenarazila na sebemenší odpor – vyjma spíše zdání než skutečnosti ve věcech týkajících se Říma a naposledy v otázce konstituce.20 Tomu se říká žít a vládnout; ale je třeba zároveň přiznat, že – pomineme-li řízení kabinetu a armád – žádný panovník neovládal umění vládnout v tak vysoké míře. Starý dvůr královny, jeho matky, která vynikala v tom, jak dvůr vést, mu vtiskl vybranou zdvořilost, vážnost i v galantním chování, důstojnost a majestát ve všem, které dokázal udržet po celý život, a to i když ke konci nechal dvůr napospas jeho vlastním troskám.

Tuto důstojnost však chtěl jen pro sebe a jen ve vztahu k sobě; a i tu vztažnou téměř celou podkopal, aby tím lépe dovršil zkázu každé jiné a aby ji pozvolna – jak se mu podařilo – srovnal do jednoho tónu, tím, že co nejvíc omezil všechny ceremonie a vyznamenání, z nichž ponechal jen stín a některá příliš výrazná, než aby je zrušil, a i do nich zasel svár, který je činil zčásti obtížnými a zčásti směšnými. Toto počínání mu posloužilo ještě k tomu, aby odděloval, rozděloval a upevňoval závislost tím, že ji rozmnožoval nesčetnými a velmi citlivými příležitostmi, které by bez této obratnosti zůstaly v mezích pravidel a nevedly by ke sporům a k dovolávání se jeho. Jeho zásadou navíc bylo spory jen odvracet – mimo věci zcela jasné – a nerozhodovat je; dobře se toho střežil, aby neubylo těch příležitostí, které pokládal za tak užitečné. Stejně si v tomto ohledu počínal v provinciích; všechno se tam za něho stalo sporným a plným uzurpací, a tím z toho vytěžil tytéž výhody.

Pozvolna přiměl všechny, aby sloužili a rozmnožovali jeho dvůr, i ty, kterých si nejméně vážil. Kdo byl ve věku vhodném ke službě, neodvážil se otálet se vstupem do vojska. Byla to další obratnost, jak zruinovat velmože a navyknout je rovnosti a tomu, aby se mísili páté přes deváté se všemi.

Tento vynález byl dílem jeho a Louvoise, který chtěl rovněž vládnout nad veškerou šlechtou a učinit ji na sobě závislou, takže lidé zrození k tomu, aby veleli jiným, zůstali jen u představ a už se neocitli v žádné skutečnosti.

Pod záminkou, že každá vojenská služba je čestná a že je rozumné naučit se poslouchat dřív, než člověk začne velet, podrobil všechny, bez jiné výjimky než samotných princů krve, tomu, aby začínali jako kadeti v jeho tělesné gardě a vykonávali tutéž službu jako prostí gardisté, v sálech gard i venku, v zimě i v létě a v armádě. Později tuto takzvanou školu změnil na školu mušketýrů, když ho popadl rozmar pro tento sbor – školu o nic skutečnější než ta první, kde se, jako v první, ve skutečnosti nebylo co naučit, leda se zkazit a ztrácet čas; zato se tam člověk musel násilím ohnout k tomu, aby byl smíchán s lidmi všeho druhu a všech sort, a to bylo vše, co král od tohoto noviciátu ve skutečnosti chtěl; v něm bylo třeba zůstat celý rok v nejpřesnější pravidelnosti celé té zbytečné a pedantské služby, a po něm bylo třeba prodělat ještě druhou školu, která aspoň školou být mohla. Bylo to velení jízdní kompanie pro ty, kdo chtěli sloužit u jízdy, a pro ty, kdo se chystali k pěchotě, poručické místo v královském pluku, o který se král staral bezprostředně jako plukovník a který zvlášť vyznačil před všemi ostatními.

Byla to další podřízená zastávka, na níž král držel déle či kratší dobu, než udělil svolení koupit pluk, což jemu i jeho ministrovi dávalo více či méně příležitosti projevit milost nebo přísnost podle toho, jak chtěl s mladými lidmi zacházet na základě zpráv, které o nich dostával, a to spíše potají než jinak, anebo i s jejich rodiči, jejichž poměr k němu nebo k jeho ministrovi o tom zcela rozhodoval. Kromě nudy a rozmrzelosti z tohoto podřízeného postavení a přirozené žárlivosti jedněch na druhé, kdo z něho vyjde dřív, se tato služba při udělování pluku počítala málo, nebyla nijak časově omezena a sama o sobě neznamenala vůbec nic, protože bylo stanoveno, že první datum, od něhož se počítá postup ve vojenských hodnostech, je datum patentu polního mistra nebo plukovníka.

Na základě tohoto pravidla bylo stanoveno, že – kromě vzácných a výjimečných příležitostí, jako je vynikající čin, doručení velké válečné zprávy atd. – všichni, kdo sloužili, ať byli kýmkoli, zůstávali co do služby a hodností v úplné rovnosti.

Tím se urychlení či zdržení přidělení pluku stalo mnohem citelnějším, protože na něm záviselo všechno ostatní povyšování, k němuž už docházelo jen hromadnými povýšeními podle služebního stáří, čemuž se říkalo pořadí v seznamu; odtud všichni velmoži v davu důstojníků všeho druhu; odtud ten zmatek, který si král přál; odtud pozvolna zapomnění u všech a ve všech na jakýkoli osobní rozdíl a rozdíl původu, takže se existovalo už jen v tomto stavu vojenské služby, který se stal lidovým; zcela pod rukou krále, mnohem víc pod rukou jeho ministra, a dokonce jeho úředníků; tento ministr měl v běžném chodu neustálé příležitosti upřednostňovat a ponižovat, koho chtěl, a nezapomínal obratně připravovat prostředky, jak povýšit své chráněnce navzdory pořadí v seznamu, a stejně tak odsunout ty, které uznal za vhodné.

Kdo z nudy, z rozmrzelosti nebo pro nějakou nechuť opustil službu, toho jistě čekala nemilost; byl to zázrak, jestliže se mu po letech opakovaných odmítnutí podařilo opět vyplout na hladinu. Pokud jde o ty, kdo nepatřili ke dvoru, a dokonce i o obyčejné šlechtice, kromě toho, že na to dohlížel král sám, ministr války tomu věnoval zvláštní pozornost; a kdo z nich službu opustil, mohl si být jist, že on i jeho rodina zakusí ve své provincii či ve svém městě všechna ponížení a často i pronásledování, na jaká se dalo přijít, za něž byli činěni odpovědnými intendanti provincií a která velmi obvykle doléhala i na pozemky a majetek.

Velcí i malí, známí i neznámí byli tedy nuceni vstoupit do služby a v ní setrvat, být v ní nízkým lidem v naprosté rovnosti a v nejpoddanější závislosti na ministru války, a dokonce na jeho úřednících.

Le Guerchois, který zemřel jako státní rada, tehdy intendant v Alençonu, mi v La Ferté ukázal – viděl jsem to na vlastní oči – rozkaz pátrat po šlechticích jeho generality, kteří měli syny ve věku vhodném ke službě, a ti nebyli ve službě, naléhat na ně, aby je tam dali, dokonce jim vyhrožovat, a těm, kdo neuposlechnou, zdvojnásobit a ztrojnásobit kapitaci a působit jim všechna možná příkoří, jimž mohou být vystaveni. Bylo to kvůli jednomu šlechtici, který byl v takové situaci a k němuž jsem choval přátelství; skutečně jsem si ho dal zavolat, abych ho přiměl k rozhodnutí. Le Guerchois byl potom intendantem v Besançonu a státním radou se stal na počátku regentství.

Než skončíme s tím, co se týká této vojenské politiky, je třeba ukázat, do jaké míry Louvois zneužil té ubohé královy žárlivosti chtít všechno dělat sám a všechno mít v bezprostřední závislosti na sobě, aby všechno sám podřídil své vlastní autoritě, a jak jeho zhoubná ctižádost vysušila pramen vojevůdců všeho druhu a přivedla Francii v tomto ohledu k tomu, že je už u sebe nenachází a nemůže v ně už ani doufat, protože žáci se mohou učit jen u mistrů a tato posloupnost musí jít a pokračovat z ruky do ruky, neboť schopnost lidé nestvoří.

Už jsme viděli, čím neblahým je Francie zavázána tomuto zhoubnému ministrovi. Války bez míry a bez konce, aby se stal nezbytným, pro svou velikost, pro svou autoritu, pro svou všemohoucnost. Nesčetná vojska, která naučila naše nepřátele mít jich právě tolik – a ta jsou u nich nevyčerpatelná – a která vylidnila království; konečně zkáza vyjednávání a námořnictva, našeho obchodu, našich manufaktur, našich kolonií z jeho žárlivosti na Colberta, jeho bratra a jeho syna, v jejichž rukou byl odbor těchto věcí, a příliš dobře uskutečněný záměr zruinovat bohatou a vzkvétající Francii, aby svrhl Colberta. Zbývá ukázat, jak, aby byl plně pánem, vyrval poslední kořeny vojevůdců ve Francii a učinil ji od základu neschopnou nějaké ještě zrodit.

Louvois, zoufalý z jha pana Prince a pana z Turenne a neméně netrpělivý pod tíhou jejich žáků, se rozhodl ubránit se jhu jejich nástupců a oslabit i ty žáky samy. Přesvědčil krále o nebezpečí, nebude-li držet generály svých armád na provázku, neboť ti, neznajíce tajemství kabinetu a dávajíce své pověsti přednost přede vším, by se nemuseli držet plánu s nimi dohodnutého před jejich odjezdem, mohli by využívat příležitostí a podnikat akce, jejichž zdar by narušil tajná jednání a nezdar by měl ještě smutnější účinek; že je věcí králových zkušeností a schopností nejen určovat plány tažení všech jeho armád, ale i řídit jejich průběh ze svého kabinetu a nevydávat osud svých záležitostí rozmaru svých generálů, z nichž žádný neměl schopnosti, zkušenosti ani pověst pana Prince a pana z Turenne, jejich učitelů.

Louvois tak zaskočil královu pýchu a pod záminkou, že mu ulehčí, sestavoval plány jednotlivých tažení, které se staly zákony pro velitele armád, a ti už pozvolna nebyli připouštěni k tomu, aby kterémukoli z nich odporovali. Stejnou obratností je všechny držel na vodítku během tažení až do té míry, že se neodvažovali využít žádné příležitosti, aniž by poslali žádat o svolení, a příležitost téměř vždy unikla dřív, než dostali odpověď. Tím se Louvois stal pánem toho, zda přenese těžiště války, kam chce, či nikoli, a povolí nebo přitáhne uzdu velitelům armád podle své vůle, a tedy je podle libosti vyzdvihne nebo sníží.

Tento útlak, který velitele armád právem rozhořčil, zavinil ztrátu nejdůležitějších příležitostí, a často i nejjistějších, a lhostejnost, kvůli níž jich bylo promeškáno mnoho dalších.

Po tomto velkém kroku vnukl Louvois králi ono neblahé pořadí v seznamu a ta početná hromadná povýšení podle služebního stáří, což lichotilo královské pýše učinit z každého stavu prostý lid, ale co postupem času také způsobilo, že se ztratila všechna soutěživost, protože jakmile bylo stanoveno, že se postupuje už jen podle pořadí, pokud nedojde k téměř jedinečným událostem, k nimž ještě musela přistoupit přízeň, nikdo už nestál o to se namáhat a vzdělávat, stejně jistý, že nepostoupí mimo pořadí, jako že postoupí podle svého data, bez nemilosti, kterou stačilo lacino nezavdat.

Toto pořadí v seznamu, zavedené tak, jak jsme viděli, a z důvodů, které byly vysvětleny, u toho nezůstalo. Pod záminkou, že v armádě generálové konají denní službu podle pořadí, nechal pan z Louvois, který si chtěl všechno přivlastnit a zatarasit každou jinou cestu k postupu než tu svou, dopadnout toto pořadí v seznamu i na velitele armád. Do té doby měli volnost a zvyk svěřovat velké i malé oddíly svých armád, komu uznali za vhodné. Bylo na nich, aby podle síly a určení oddílu vybrali, koho chtěli, aby mu velel, a žádný generál ani jiný důstojník neměl právo si na to činit nárok. Byl-li oddíl důležitý, vybral velitel armády k jeho velení toho, koho pokládal za nejlepšího ze svých generálů; byl-li menší, zvolil důstojníka nižší hodnosti. Mezi těmi posledními měli velitelé armád ve zvyku zkoušet mladé lidi, o nichž věděli, že jsou pilní a dychtiví se učit. Sledovali, jak si při vedení těchto oddílů počínají, a svěřovali jim je větší či menší a úkol snazší či obtížnější podle toho, jakou schopnost už prokázali. Proto říkával pan z Turenne, že si neváží méně těch, kdo byli poraženi; že se naopak teprve tím člověk dobře naučí, jak se příště rozhodnout, a že je třeba být poražen dvakrát nebo třikrát, aby se z člověka mohlo něco stát. Poznali-li velitelé armád těmito zkouškami, že je někdo málo schopný, nechali ho jemně stranou; nacházeli-li v něm nadání a vynalézavost, prosazovali ho. Tím byli vždy dobře obslouženi. Generálové i ostatní důstojníci cítili, že jejich pověst a kariéra závisí na jejich píli, chování a činech; že s tím je spojeno každodenní vyznamenání tím, že jsou upřednostňováni, nebo ponecháváni stranou; všechno v nich tedy přispívalo k soutěživosti v píli, učení a vzdělávání; a mladí se dvořili těm, kdo byli nejvíc zaměstnáváni, aby je přijali k sobě na učení a nechali se jimi brát s sebou do oddílů, aby viděli, jak to dělají, a učili se pod nimi. Taková byla škola, která stále většími oddíly a stále důležitějšími úkoly vedla žáky těchto škol k velikosti a která podle schopností vychovala ono množství výtečných generálů a onen malý počet velkých vojevůdců.

Velitelé armád, kteří o nich podávali zprávy průběžně ve svých depeších, podávali po návratu zprávu obšírnější. Všichni cítili, jak tato svědectví potřebují pro svou pověst a kariéru; všichni se je tedy snažili zasloužit si a zalíbit se, to jest hlásit se ke všemu a ulehčovat a pomáhat, každý podle svých sil, veliteli armády, pod nímž sloužili, nebo generálovi, k jehož sboru byli přiděleni. To vyvolávalo ochotu, píli a bdělost, jejichž souhrn nekonečně prospíval veliteli i úspěchu tažení.

Ti, kdo vynikali nejvíc, také úměrně postupovali; rychle se stávali generálporučíky a téměř všichni, kdo dosáhli maršálské hole, dokud ji neobstarával Louvois, jí dosáhli před čtyřicítkou. Zkušenost ukázala, že tím byli mnohem lepší, a podle běhu přírody měli dvacet pět nebo třicet let na to, aby své nadání uplatňovali v čele armád. Válečníci takových zásluh se pod Louvoisem neochotně ohýbali; proto je zničil, a s nimi i jejich školku; stalo se to tímto osudným pořadím v seznamu.

Už předtím přivedl velitele armád k tomu, že přijímali z jeho ruky plány tažení jako od krále. Vyloučil je z toho, aby na nich pracovali bez něho a aby s králem cokoli projednávali, a král s nimi, jinak než v jeho přítomnosti, ať při odjezdu, nebo při návratu; konečně je pozvolna postavil na vodítko, stále kratší, až se neodvažovali udělat krok ani téměř nikdy využít příležitosti, která nejsnáze klouzala z ruky, bez rozkazu nebo svolení, a podřídil je kurýrům z kabinetu. Šel ještě dál.

Namluvil králi, že úloha velet armádě je sama o sobě dost veliká, než aby se měla činit ještě mocnější snadností získávat si stoupence, ba i rodiny těchto stoupenců, o něž by se velitelé mohli velice opírat; že tato volba nechat táhnout, koho chtějí, byla nezbytná před oním moudrým zavedením pořadí v seznamu, které všechno vložilo do rukou Jeho Veličenstva; ale že nyní, když je zavedeno, má se vztahovat na všechno a nemá už ponechávat velitelům armád volbu, která je dokonce urážlivá pro generály i ostatní důstojníky, protože se jí projevuje přednost, jež může vyjadřovat jedině větší důvěru, a tedy větší úctu k jednomu než k druhému, a přitom často nepramení z ničeho jiného než z odporu či rozmaru proti jednomu a ze záliby, přátelství nebo osobních důvodů pro druhého; že tedy je třeba, aby generálové a ostatní důstojníci, kteří konají denní službu nebo drží pohotovost ve stejné hodnosti jeden po druhém podle služebního stáří, táhli stejně tak i do oddílů, aniž by velitel podle své vůle převracel jejich pořadí, a tímto srovnáním odstranit všechny důvody k žárlivosti a velitelům možnost prosazovat a odstrkovat, koho uznají za vhodné.

Králův vkus, plně ve shodě se záměry jeho ministra, které neprohlédl, ochotně přijal jeho návrh. Učinil z něho pravidlo, které se od té doby vždy dodržuje. Takže má-li velitel armády vyslat choulostivý oddíl, je nucen svěřit ho tomu nemehlu, na něhož připadá řada, a je-li jich několik po sobě, jak se stává až příliš často, musí buď podstoupit riziko, nebo unavovat svá vojska tolika zbytečnými oddíly, kolik je nemehel na řadě, až po toho, komu chce důležitý oddíl svěřit; a kdyby se to trochu opakovalo, byly by z toho stížnosti a křik o cti a nespravedlnosti, jakmile by se to zpozorovalo. Je dost vidět, jak závažná je tato nevýhoda pro armádu, ale podstatné je, že se toto pravidlo stalo zkázou školy války, veškerého vzdělávání a veškeré soutěživosti. Už není kde ani čemu se učit, už není zájem zalíbit se velitelům ani být jim nějak užitečný svou pílí a bdělostí. Všechno je stejně podřízeno zákonu služebního stáří neboli pořadí v seznamu. Člověk si říká, že stačí spát, konat službu přesně a ani o chlup víc a dívat se na seznam dat; protože nic nepostupuje kromě samotného data, na něž stačí trpělivě a klidně čekat, aniž je člověk komukoli něco dlužen, ani sám sobě. Toť čím je Francie zavázána Louvoisovi, který podkopal veškerou výchovu vojevůdců, aby už nemusel počítat se zásluhami a aby neschopnost neustále potřebovala jeho ochranu: toť co království vděčí slepé pýše Ludvíka XIV.

Zavedená hromadná povýšení dovršila znetvoření všeho tím, že dovršila záměnu všeho: zásluh, činů, urozenosti i protikladu toho všeho, prostřednictvím pořadí podle služebního stáří, a vzácných výjimek, které Louvois uměl udělat hned při jejich zavedení pro ty, které chtěl povýšit, jakož i pro ty, které chtěl odsunout a znechutit. Ohromné množství vojska, které král posílal do pole, posloužilo k rozmnožení a zmnožení povýšení; a tato povýšení, od té doby mnohem častější a mnohem početnější, zavalila armády nezměrným počtem všech hodností. Vyplynula z toho i další nevýhoda: při takovém množství generálů a brigádních generálů je zázrak, jestliže každý z nich vyrazí s oddílem třikrát nebo čtyřikrát za celé tažení, a není nic divného, jestliže jen jednou nebo dvakrát. A bez lekcí, bez školy, jaký jiný prostředek zbývá k tomu, aby se člověk učil a vychovával, než se často ocitat v akci a vzdělávat se, je-li to možné, samou akcí, tím, že mnoho vidí a dělá? a oni v ní nikdy nejsou a ani být nemohou.

Další věc dovršila tento nepořádek a neznalost války: elitní vojska. Tak nazývám v pěchotě pluky francouzské a švýcarské gardy a královský pluk; v jízdě královskou vojenskou domácnost a gendarmerii. Král, aby je vyznamenal, v nich smíchal všechny hodnosti a téměř při každém povýšení z nich udělal mraveniště generálů. Důstojníci těchto sborů se nemohou naučit ani to málo, co dělají ostatní, protože, jakkoli jsou vysoko postaveni, konají vždy jen službu poručíka nebo kapitána pěchoty a jízdy, totiž službu uvnitř svého sboru. Když je nechají sloužit jako generály, přeskočí rovnou k této službě, aniž by z ní cokoli viděli nebo se naučili, ani ze služby hodností, které leží mezi tím. Nechť si každý domyslí, jakou službu mohou prokázat a jaké nesnáze toto rozmnožení, které lze nazvat davem, působí v armádě, jak jimi samými, tak jejich ekvipážemi.

A po tom všem se člověk diví, že máme tolik maršálů Francie a tak málo použitelných, a mezi nesmírným počtem generálů tak nepatrný počet těch, kdo něco umějí, a že nelze rozpoznat nikoho, koho by bylo možno postavit do čela nebo mu dát do ruky maršálskou hůl, leda pro jeho služební stáří. Odtud neštěstí armád a hanba, že je nutné se k jejich velení utíkat k velmi novým cizincům, a bez naděje, že by se tam někdo mohl vychovat. Mistři už nejsou, školy jsou vyhaslé, žáci zmizeli, a s nimi každý prostředek vychovat jiné. Ale neomezená moc státních sekretářů pro válku, kteří všichni v tomto ohledu věrně zachovávali Louvoisovy způsoby, je náhradou, kterou ten, kdo by tu mohl hledat nápravu, zřejmě pokládá za dostatečnou. Král se bál velmožů a chtěl krámské příručí; který velmož by byl mohl zasadit Francii tak smrtelnou ránu pro svůj zájem a svou velikost?

Po tolika horách, které se pod Louvoisovou tíhou staly údolími, našel ještě pahorky ke stržení; stačil dech jeho úst a dokázal to. Pluky byly v pěchotě, jízdě i u dragounů pod správou svých plukovníků. Jejich kariéra závisela na tom, aby je udržovali v plném stavu, dobré a přesné ve službě, a jejich čest na tom, aby je měli statečné a dobře složené; jejich vážnost na tom, aby v nich žili spravedlivě a nezištně, jako dobří otcové rodiny; a zájem důstojníků na tom, aby se jim zalíbili a získali jejich vážnost, protože na nich záviselo jejich povyšování i veškeré vnitřní záležitosti. Proto také plukovníci odpovídali za své pluky ve všech věcech a byli trestáni za své nedbalosti a nespravedlnosti, pokud se v jejich jednání nějaké našly. Tato autorita, ač tak nezbytná pro dobro služby, tak málo rozsáhlá a, lze dodat, i tak podřízená, se Louvoisovi znelíbila. Chtěl ji plukovníkům odejmout a přivlastnit si ji.21

K tomu využil oné králově slabosti pro všechny drobné podrobnosti. Bavil ho podrobnostmi o vojscích a nevýhodami, které si vymyslel, toho, že jsou ponechána na uvážení plukovníků, příliš početných na to, aby bylo možno nad každým z nich držet oko tak otevřené a tak bdělé, jak by bylo zapotřebí; konečně mu navrhl zřídit inspektory vybrané z nejpilnějších plukovníků, nejlépe se vyznajících v podrobnostech vojska, kteří by je prohlíželi v obvodech, jež by jim byly přiděleny, zkoumali chování plukovníků a důstojníků, přijímali jejich stížnosti, a dokonce i stížnosti vojáků, jezdců a dragounů, s autoritou vstupovali do peněžních záležitostí i do posuzování zásluh, provinění a služby každého, zkoumali a prozatímně rozhodovali spory a to, co se týká výstroje a výzbroje, především plného stavu, koní a jejich postrojů, a kteří by o všech těchto věcech podávali dvakrát či třikrát do roka přesnou zprávu králi, tedy jemu samému; na jejím základě by se všechno v plucích řídilo se znalostí věci a přesně by se znala služba, chování a zásluhy, ba i duch důstojnických sborů, které je tvořily, i plukovníků, aby se s rozhledem rozhodovalo o jejich povýšení, trestech a odměnách.

Král, okouzlen těmito novými podrobnostmi a znalostí, kterou měl tak snadno získat o tom nesmírném množství nižších důstojníků, kteří tvořili všechna jeho vojska, padl do pasti, a tím z Louvoise učinil bezprostředního a despotického pána. Ten dovedl vybrat inspektory, kteří se mu hodili; byly to další milosti, které si přidělil k rozdávání. Během té krátké doby, kdy nechal inspektory podávat zprávy králi, aby ho tím bavil a aby jim na počátku dodal autority, se velice staral o to, aby s nimi všechno předem prošel a vštípil jim, co mají říkat, a oni to museli dodržet tím přesněji, že byl vždy přítomen zprávě, kterou králi podávali.

Zároveň použil další obratnosti, aby mu inspektoři nemohli uniknout. Pod záminkou rozlehlosti hranic a provincií, kde byla vojska v zimě rozmístěna, a vzdálenosti jednotlivých armád od sebe v létě zavedl neustálé střídání týchž inspektorů, kteří nikdy neviděli tatáž vojska několikrát po sobě, aby v nich nezískali příliš velkou autoritu; takže byli užiteční jen k tomu, aby odňali plukovníkům veškerou autoritu, a neužiteční ke všemu ostatnímu, dokonce i k provedení toho, co nařídili nebo napravili, protože to nemohli vidět ani sledovat, a zjišťovat to připadalo jinému inspektorovi, který byl nejčastěji klamán, nemohl nic uhodnout a nařizoval všechno úplně jinak.

Ve vojsku se zvedl všeobecný křik. Generální plukovníci a generální polní mistři jízdy a dragounů, zejména generální komisař jízdy, který byl jejím rozeným generálním inspektorem, ztratili tu trochu autority, kterou dokázali zachránit z rukou Louvoise, jenž ji už téměř celou zničil a tímto posledním úderem z nich udělal čiré přízraky. Plukovníci nezůstali o mnoho víc; rozumní důstojníci se znechutili, že mají napříště záviset na těchto jakýchsi passe-volants,22 kteří je nemohli znát; jiní byli z různých důvodů rádi, že už nezávisejí na svých plukovnících.

V oněch prvních časech, kdy Louvois s otevřenýma očima a s bičem v ruce tvrdě trestal sebemenší náznak reptání, a tím spíš rozmrzelosti, se nikdo ničeho neodvážil. Ale po něm se ve vojsku začala pociťovat celá falešnost zřízení, které jen rostlo co do počtu a klesalo co do vážnosti. Mysleli si, že to napraví ustanovením generálů jako ředitelů jízdy a pěchoty s inspektory pod sebou. Bylo z toho jen víc zmatku v rozkazech a podrobnostech, víc klik v plucích, víc nedbalosti ve službě. Plukovníci, kteří se stali neschopnými konat dobro i zlo, měli ve svých plucích malou váhu, byli tedy málo schopni zajistit v nich dobrý výkon služby, a ti nejvýznačnější měli málo chuti dávat si nepříjemnou a neplodnou práci. Pod záminkou dobrozdání inspektorů úřad, tedy ministr války, a mnohem víc jeho přední úředníci, pozvolna disponovali místy v plucích bez ohledu na ty, které navrhovali plukovníci, takže se do vojska vloudilo znechucení, zmatek, rozvrat a nepořádek, a bylo v něm už jen samé podbízení, úskoky, často hádky a rozpory, vždy nespokojenost a znechucení.

To dovršilo pohromy našich posledních válek; ale autorita a zájem úřadu vždy zabrání použít jediný lék, který by spočíval v tom, vrátit věci v tomto ohledu do stavu, v jakém byly před tímto zhoubným vynálezem. Vynález však převedl veškerou zvláštní a takřka domácí autoritu do rukou Louvoise. Vyznal se příliš dobře, než aby si nebyl vědom jeho neblahých důsledků, ale myslel jen na sebe a dlouho nestrpěl, aby inspektoři podávali zprávy králi; brzy se ujal toho, že je bude podávat sám za ně; a jeho nástupci se v tomto držení dovedli dobře udržet, kromě velmi vzácných, krátkodobých případů, a vždy v jejich přítomnosti.

Louvois vymyslel ještě jednu novinku, aby byl ještě mocnější a ještě víc rozhodoval o vojenských kariérách: hodnost brigádního generála,23 do jeho doby v našich vojscích neznámou, s níž bylo možné se s prospěchem neseznámit. Ostatní vojska v Evropě ji mají teprve od velmi nedávné doby. Brigádě velel nejstarší z jejích plukovníků; a v oddílech konali službu, která byla později přidělena této hodnosti, nejstarší plukovníci, kteří do nich byli určeni. Je tedy zbytečná a nadbytečná, ale posloužila ke zdržení postupu do této první hodnosti nad plukovníky, a tedy Louvoisovi k tomu, aby měl o jednu hodnost víc, v níž mohl povyšovat nebo odsouvat, koho uznal za vhodné, a v souhrnu hodností k tomu, aby cesta byla obtížnější a delší, aby se k hodnosti generálporučíka docházelo později a aby se maršálská hůl oddálila až do věku víc než šedesátiletého, kdy člověk už neměl ani znalosti, ani sílu zápasit se státním sekretářem, ani mu dělat sebemenší stín.

Výjimku jsme od té doby viděli jen u posledního maršála z Estrées, v námořnictvu, díky šťastné náhodě, že záhy získal po otci místo viceadmirála; a na souši u vévody z Berwicku, kterého by jeho zásluhy samy nikdy nepovýšily, nebýt nadřazenosti jeho postavení levobočka. Cítili jsme a budeme ještě dlouho cítit, co stojí tito šedesátiletí generálové a vojska ponechaná sama sobě pod jménem inspektorů a pod rákoskou úřadu, tedy pod nevědomým a zištným despotismem státního sekretáře pro válku a pod despotismem krále až příliš skutečně spoutaného náhubkem. Přejděme nyní k jinému druhu politiky Ludvíka XIV.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Louis-Victor de Rochechouart, vévoda z Vivonne (1636–1688), bratr paní z Montespan, generál galér a od roku 1675 maršál Francie, proslulý duchaplností.↩

  2. Vysvětlivka: Zde Charles, vévoda z Créqui (1623–1687), starší bratr maršála z Créqui, první šlechtic komory. Vévoda du Lude je Henri de Daillon († 1685), rovněž první šlechtic komory a velmistr dělostřelectva.↩

  3. Vysvětlivka: Zde François d’Aubusson, vévoda z La Feuillade (1631–1691), maršál Francie, proslulý okázalou oddaností králi, kterou korunoval zřízením náměstí des Victoires s královou sochou; otec La Feuillada, o němž je řeč dále.↩

  4. Vysvětlivka: Jean-Baptiste Colbert, markýz ze Seignelay (1651–1690), syn ministra Colberta a jeho nástupce ve funkci státního sekretáře pro námořnictvo; jeho sestry byly provdány za vévody z Chevreuse a z Beauvilliers.↩

  5. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku o chování Ludvíka XIV. k Barbezieuxovi (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12).↩

  6. Vysvětlivka: Jacques-François de Chastenet, markýz z Puységur (1656–1743), vojenský teoretik a důvěrník Ludvíka XIV. při plánování tažení, maršál Francie od 14. června 1734 (Saint-Simon v textu uvádí rok 1735). Obsazení pevností ve Španělském Nizozemí proběhlo v únoru 1701.↩

  7. Vysvětlivka: Slečna z Lislebonne a paní z Espinoy, sestry z lotrinského domu a neteře pana z Vaudemontu. Vaudemontův jediný syn Charles-Thomas de Lorraine-Vaudémont (1670–1704), císařský polní maršál, zemřel roku 1704 v Itálii.↩

  8. Vysvětlivka: V bitvě u Höchstädtu 13. srpna 1704 (Angličané ji podle vsi Blindheim nazývají bitvou u Blenheimu) rozdrtili Marlborough a princ Evžen francouzsko-bavorskou armádu; maršál z Tallard byl zajat a velká část pěchoty se vzdala ve vsi Blindheim. U Ramillies v Brabantsku porazil Marlborough maršála z Villeroy 23. května 1706; Francie pak ztratila téměř celé Španělské Nizozemí.↩

  9. Vysvětlivka: Bitva u Turína 7. září 1706: princ Evžen a vévoda savojský prolomili francouzské obléhací linie, vévoda z Orléans byl raněn a francouzská vojska musela vyklidit Itálii. Poručníkem, o němž je řeč, byl maršál z Marsinu, v bitvě smrtelně raněný.↩

  10. Vysvětlivka: Bitva u Zaragozy 20. srpna 1710, v níž spojenci porazili armádu Filipa V. a poté znovu obsadili Madrid.↩

  11. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Dokumenty (poznámka Saint-Simonova).↩

  12. Vysvětlivka: Mírová jednání v Geertruidenbergu (březen–červenec 1710), na nichž spojenci žádali, aby Ludvík XIV. pomohl vypudit svého vnuka ze Španělska; jednání ztroskotala. Předcházela jim Torcyho cesta do Haagu v květnu 1709.↩

  13. Vysvětlivka: Spor vévodkyně z Marlborough s její příbuznou Abigail Mashamovou o přízeň královny Anny přispěl roku 1710 k pádu Marlboroughovy strany; nová vláda toryů pak vyjednala s Francií mír a Anglie z Velké aliance (koalice císaře, Anglie a Spojených provincií z roku 1701) vystoupila. Touhou „ve prospěch vlastní krve“ míní Saint-Simon zřejmě královnin ohled na nevlastního bratra Jakuba (III.).↩

  14. Vysvětlivka: Evžen Savojský (1663–1736), princ z vedlejší větve savojského rodu, vychovaný ve Francii, který po odmítnutí Ludvíkem XIV. vstoupil do císařských služeb a stal se jedním z největších vojevůdců své doby; zemřel ve spánku ve Vídni 21. dubna 1736.↩

  15. Vysvětlivka: Bitva u Denainu 24. července 1712, v níž maršál z Villars přepadl a porazil spojenecký sbor hraběte z Albemarle; obrat ve válce otevřel cestu k utrechtskému míru (1713).↩

  16. Vysvětlivka: Ludvík II. Bourbonský, princ de Condé, zvaný Velký Condé (1621–1686), vítěz od Rocroi (1643) a jeden z největších vojevůdců století. Za Frondy byl v lednu 1650 zatčen a třináct měsíců vězněn (ve Vincennes, v Marcoussis a v Le Havru); po propuštění se vzbouřil a v letech 1652–1659 bojoval na straně Španělska, do Francie se vrátil po pyrenejském míru; zemřel 11. prosince 1686 ve Fontainebleau. „Pan Princ“ v pasáži o Louvoisovi dále v této kapitole je rovněž Velký Condé.↩

  17. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto ponížení Velkého Condého po jeho návratu do Francie (1661) potvrzuje svědectví současníků. V nevydaném deníku Oliviera d’Ormesson čteme k úterý 2. srpna 1667 anekdotu o smutné úloze, k níž byl vítěz od Rocroi odsouzen. Dějepisec Vittorio Siri, který byl tehdy v Paříži, řekl v přítomnosti Oliviera d’Ormesson a abbého Le Telliera, ministrova syna, „že pan Princ je nucen dvořit se ministrům a jejich úředníkům a dopouštět se tisíce podlostí nedůstojných velkého pána. Když ho abbé Le Tellier požádal, aby se vyjádřil jasněji, řekl, že pan Princ musel schválně přijet ze Saint-Germainu, aby si vyslechl jeho kázání (kázání abbého Le Telliera) v jezuitském kostele, a vrátit se nazítří, aby mu k němu složil poklonu. Abbé Le Tellier zůstal nad těmito slovy překvapen a obrátil je v žert. Abbé Siri dodal, že pan Princ byl na disputaci (na obhajobě teze) syna pana Colberta úplně první, aby se ukázal.“↩

  18. Vysvětlivka: Louis de Rohan, zvaný rytíř z Rohanu (1635–1674), bývalý velký lovčí Francie, který se spolčil s Latréaumontem k povstání v Normandii s holandskou podporou; za velezradu byl 27. listopadu 1674 sťat v Paříži před Bastilou. Byl synem Ludvíka VIII. z Rohanu, vévody z Montbazonu, jehož nevlastním bratrem byl François z Rohanu, kníže ze Soubise; rytíř byl tedy synovcem pana ze Soubise, ne bratrem jeho otce, jak píše Saint-Simon.↩

  19. Vysvětlivka: Fanatiky Saint-Simon nazývá kamisardy, vzbouřené hugenoty v Cévennách (hlavně 1702–1704).↩

  20. Vysvětlivka: Konstituce neboli bula Unigenitus papeže Klementa XI. z roku 1713, namířená proti jansenismu, jejíž přijetí Ludvík XIV. vynucoval na francouzském duchovenstvu a parlamentu.↩

  21. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Nebylo zbytečné dohlížet na mladé šlechtice pověřené organizací kompanií a pluků; svědčí o tom tato pasáž z dopisů paní de Sévigné (dopis ze 4. února 1689): „Pan z Louvois řekl onehdy nahlas panu z Nogaretu: ‚Pane, Vaše kompanie je ve velmi špatném stavu.‘ – ‚Pane,‘ řekl on, ‚to jsem nevěděl.‘ – ‚Je třeba to vědět,‘ řekl pan z Louvois, ‚viděl jste ji?‘ – ‚Ne, pane,‘ řekl Nogaret. – ‚Bylo by třeba ji vidět, pane.‘ – ‚Pane, zařídím to.‘ – ‚Bylo by třeba to zařídit: je třeba se rozhodnout, pane: buď se prohlásit za dvořana, nebo plnit svou povinnost, když je člověk důstojníkem.‘“↩

  22. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tak se obvykle nazývali paradní vojáci, které kapitáni nechávali vystupovat při přehlídkách a revuích, aby se jejich kompanie zdála v plném stavu.↩

  23. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Brigádní generálové neboli velitelé brigád byli zřízeni roku 1665 u jízdy a roku 1668 u pěchoty. Měli hodnost nad plukovníky a polními mistry.↩