Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom dvanáctý (1714–1715)
Kapitola devatenáctá
Dvůr navždy na venkově; důvody této politiky. — Původ Versailles. — Král chce velký dvůr. — Jeho obratné prostředky, jak ho takovým učinit a udržet. — Králova snaha být o všem zpraven. — Policie; udávání. — Otevírání dopisů na poště. — Král si zakládá na tom, že drží slovo, je velmi mlčenlivý, libuje si v důvěrných sděleních. — Pozoruhodná příhoda v tomto ohledu. — Královo osobní umění dodat všemu vzácnosti. — Jeho zdrženlivost; jeho odměřená zdvořilost. — Králova trpělivost a přesnost a pohodlí jeho služby a jeho dvora. — Vliv a důvěrnost sluhů. — Králova žárlivost na úctu prokazovanou těm, které posílal. — Velmi pozoruhodné vyprávění o vévodovi z Montbazonu. — Králův přirozený půvab ve všem. — Jeho obratnost; jeho galantní, vznešené, imponující vzezření. — Politika největšího přepychu. — Jeho špatný vkus. — Král nic nedělá v Paříži, opouští Saint-Germain, usazuje se ve Versailles, chce znásilnit přírodu. — Stavby u Maintenonu. — Marly.
Dvůr byl dalším úskokem despotické politiky. Právě jsme viděli tu, která rozdělila, ponížila a smísila největší z velkých, tu, která povýšila ministry nade všechny – autoritou a mocí nad prince krve, ba i vznešeností nad lidi nejpřednějšího stavu, když předtím jejich postavení úplně změnila. Nyní je třeba ukázat, jak tentýž postup, vedený k témuž cíli, pokročil na všech polích.
K tomu, aby byl dvůr navždy vyveden z Paříže a bez přestání držen na venkově, přispělo několik věcí. Nepokoje za královy nezletilosti, jejichž hlavním jevištěm bylo toto město, vštípily králi odpor k němu a k tomu i přesvědčení, že pobyt v něm je nebezpečný a že sídlo dvora jinde ztíží v Paříži kliky, protože místa budou od sebe vzdálena, byť sebeméně, a zároveň je bude těžší utajit, neboť nepřítomnost se snadno pozná. Nemohl Paříži odpustit svůj útěk z města v předvečer Tří králů (1649)1, ani to, že se proti jeho vůli stala svědkem jeho slz při prvním odchodu paní de La Vallière do ústraní2. Nesnáze s milenkami a nebezpečí, že by se velké skandály odehrávaly uprostřed tak lidnatého hlavního města, tak plného nejrůznějších povah, měly na tom, že se od něho vzdálil, nemalý podíl. Obtěžoval ho tam lidový dav pokaždé, když vyjížděl, vracel se nebo se ukázal v ulicích; neméně ho obtěžoval i jiný druh davu, lidé z města, kteří by ho sotva horlivě vyhledávali někde dál. Také obavy: sotva je postřehli ti nejdůvěrnější z těch, kdo byli pověřeni jeho ochranou – starý Noailles3, pan z Lauzunu a několik podřízených –, dvořili se mu svou ostražitostí a byli obviňováni, že úmyslně množí falešná varování, která si nechávali podávat, aby měli příležitost se uplatnit a častěji mluvit s králem mezi čtyřma očima; záliba v procházkách a v lovu, mnohem pohodlnějších na venkově než v Paříži, vzdálené od lesů a chudé na místa k procházkám; záliba ve stavbách, která přišla později a postupně stále rostla a která mu nedovolovala se jí bavit ve městě, kde by se nemohl vyhnout tomu, aby byl ustavičně na odiv; konečně představa, že vzbudí větší úctu, když se skryje zrakům davu a odnaučí jej vídat ho každý den – všechny tyto úvahy upoutaly krále do Saint-Germain brzy po smrti královny, jeho matky.
Tam začal přitahovat lidi slavnostmi a galantními zábavami a dávat najevo, že chce být často viděn.
Láska k paní de La Vallière, zprvu tajná, dala podnět k častým výletům do Versailles, tehdy malého zámečku jako z karet, který postavil Ludvík XIII. – jemuž, a jeho družině ještě víc, se omrzelo, že tam často musel nocovat v mizerné formanské krčmě a ve větrném mlýně, vyčerpán svými dlouhými hony v lese Saint-Léger a ještě dál, daleko od časů vyhrazených jeho synovi, kdy cesty, rychlost psů a počet placených psovodů a jízdních lovců učinily hony tak snadnými a tak krátkými. Tento panovník nespal ve Versailles nikdy, nebo jen velmi zřídka, déle než jednu noc, a to z nutnosti; král, jeho syn, tam jezdil, aby byl se svou milenkou více o samotě – rozkoše neznámé spravedlivému, hrdinovi, důstojnému synovi svatého Ludvíka, který ten malý Versailles postavil.
Drobné výlety Ludvíka XIV. tam postupně daly vzniknout nesmírným stavbám, které tam zřídil; a jejich pohodlí pro početný dvůr, tak odlišné od ubytování v Saint-Germain, způsobilo, že tam krátce před smrtí královny natrvalo přenesl své sídlo. Zřídil tam nesčetné byty, o něž ho žádat znamenalo dvořit se mu, kdežto v Saint-Germain měli skoro všichni tu nepohodlnost, že bydleli ve městě, a těch pár, kdo byli ubytováni na zámku, se tam neuvěřitelně tísnilo.
Časté slavnosti, soukromé procházky ve Versailles a cesty byly prostředky, jichž se král chopil, aby vyznamenával a ponižoval tím, že jmenoval osoby, které se jich měly pokaždé účastnit, a aby každého udržoval v horlivosti a pozornosti, jak se mu zalíbit. Cítil, že nemá zdaleka dost milostí, které by mohl rozdávat, aby to působilo nepřetržitě. Nahradil proto skutečné milosti pomyslnými – žárlivostí a drobnými přednostmi, které se díky jeho umění naskytovaly každý den a takřka každou chvíli. Pokud jde o naděje, které tyto drobné přednosti a vyznamenání vzbuzovaly, a o vážnost, kterou z nich lidé čerpali, nikdo nebyl vynalézavější než on v neustálém vymýšlení věcí toho druhu. Marly mu v tom později posloužilo ještě víc, a také Trianon, kam mu sice mohl jít každý dvořit, ale kde dámy měly tu čest s ním jíst a kde byly ke každému jídlu vybírány; dále svícen, který každý večer při svém ukládání ke spánku dával držet některému dvořanovi, jehož chtěl vyznamenat – a vždy z nejpřednějších mezi přítomnými –, a kterého jmenoval nahlas, když vstal od modlitby. Kabátce na breve byly dalším z těch vynálezů4. Kabátec byl modrý s červenou podšívkou, s červenými manžetami a červenou vestou, vyšitý nádherným vzorem ze zlata a trochy stříbra, vyhrazeným jen těmto oděvům. Bylo jich jen určité množství, do něhož se počítali král, jeho rodina a princové krve; ale i ti je dostávali, jako ostatní dvořané, jen tehdy, když se některý uprázdnil. Nejpřednější lidé u dvora, ať vlastním významem, nebo přízní, o ně krále žádali, a obdržet jej byla milost. Státní sekretář, v jehož odboru byl královský dům, o tom vyhotovil breve, a žádný z nich neměl naději jej dostat. Byly vymyšleny pro ty, velmi nečetné, kdo měli volnost provázet krále na procházkách ze Saint-Germain do Versailles, aniž byli jmenováni; a od té doby, co to přestalo, přestaly i tyto oděvy poskytovat jakoukoli výsadu kromě té, že se směly nosit, i když byl dvorní nebo rodinný smutek, pokud nebyl velký nebo se už chýlil ke konci, a také v dobách, kdy bylo zakázáno nosit zlato a stříbro. Nikdy jsem neviděl, že by jej nosil král, Monseigneur nebo Monsieur, ale velmi často tři synové Monseigneura a všichni ostatní princové; a až do královy smrti, jakmile se některý uprázdnil, předháněli se o něj nejvýznamnější lidé u dvora, a když jej dostal mladý velmož, bylo to velké vyznamenání. Rozličné obratné nápady toho druhu, které následovaly jeden po druhém, jak král stárl a jak se slavnosti měnily nebo ubývaly, a pozornosti, jimiž dával najevo, že chce mít vždy početný dvůr – to by se nedalo nikdy dopovědět.
Nebyl citlivý jen na ustavičnou přítomnost toho, co bylo vznešené, ale také na nižší patra. Při vstávání, při ukládání ke spánku, při jídle, když procházel komnatami a ve svých versailleských zahradách, kde jedině měli dvořané volnost ho následovat, se díval vpravo i vlevo; viděl a zaznamenával každého, nikdo mu neunikl, ani ti, kdo ani nedoufali, že budou spatřeni. Velmi dobře si v duchu rozlišoval nepřítomnost těch, kdo byli stále u dvora, i těch, kdo tam přijížděli jen na čas, více či méně často; obecné či zvláštní příčiny těchto nepřítomností si dával dohromady a nepromeškal ani tu nejmenší příležitost, aby se k nim podle toho zachoval. U jedněch, a u všeho, co bylo vznešené, bylo proviněním nemít dvůr za své obvyklé sídlo, u druhých přicházet tam zřídka, a jistá nemilost stihla toho, kdo tam nepřicházel nikdy nebo skoro nikdy. Když šlo o něco pro ně: „Neznám ho,“ odpovídal pyšně. O těch, kdo se ukazovali zřídka: „To je člověk, kterého nikdy nevidím“; a takové výroky byly neodvolatelné. Dalším zločinem bylo nejezdit do Fontainebleau, které pokládal za totéž co Versailles, a u jistých lidí nežádat o Marly – u jedněch pokaždé, u druhých často –, ačkoli je tam neměl v úmyslu brát, ani ty první pokaždé, ani ty druhé často; ale kdo byl zvyklý jezdit tam vždycky, potřeboval platnou omluvu, aby se z toho mohl vyvléci, muži stejně jako ženy. Především nesnášel lidi, kterým se líbilo v Paříži. Dosti snadno snášel ty, kdo měli rádi svůj venkov, i tam však bylo třeba zachovávat míru nebo učinit předem opatření, než tam člověk odjel na delší dobu.
Netýkalo se to jen osob v úřadech, důvěrníků či oblíbenců, ani těch, které jejich věk nebo postavení zdůrazňovaly víc než ostatní. U lidí zvyklých na dvůr stačilo už samo určení. Viděli jsme na příslušném místě, jakou pozornost věnoval král cestě, kterou jsem podnikl do Rouenu kvůli soudnímu sporu, ačkoli jsem byl ještě velmi mladý, a že mi tam dal svým jménem napsat Pontchartrainem, aby se dozvěděl proč.
Ludvík XIV. se velmi pečlivě snažil být dobře zpraven o tom, co se dělo všude: na veřejných místech, v soukromých domech, ve společenském styku, v tajnostech rodin a rodů. Špehů a donašečů bylo nesčíslně. Měl je všeho druhu: mnozí nevěděli, že jejich udání docházejí až k němu, jiní to věděli, někteří mu psali přímo a dávali své dopisy doručovat cestami, které jim předepsal, a tyto dopisy viděl jen on, a vždy dřív než cokoli jiného; a konečně několik dalších s ním někdy mluvilo tajně v jeho kabinetech, kam přicházeli zadem. Tyto neznámé cesty zlomily vaz nesčetným lidem všech stavů, aniž kdy mohli zjistit příčinu, často velmi nespravedlivě; a král, jednou zaujatý, už nikdy neustoupil, nebo tak zřídka, že nic nebylo vzácnější.
Měl ještě jednu vadu, velmi nebezpečnou pro druhé a často i pro něho samého, protože ho připravovala o schopné lidi. Ačkoli měl výbornou paměť – dokázal poznat prostého člověka, kterého jednou viděl, i po dvaceti letech, a pamatoval si věci, které se dozvěděl, aniž je pletl –, nebylo přece možné, aby si pamatoval všechno při nesčetném množství toho, co se mu každý den dostávalo do povědomí. Doneslo-li se mu něco o někom a on to takto zapomněl, zůstal mu vtisknutý dojem, že proti tomu člověku něco bylo, a to stačilo, aby ho vyloučil. Neustoupil před námitkami ministra, generála, ba ani svého zpovědníka, podle toho, o jaký druh věci nebo lidí šlo. Odpovídal, že už neví, co se mu o něm doneslo, ale že je jistější vzít jiného, o němž se mu nedoneslo vůbec nic.
Jeho zvědavosti vděčí za svůj vznik nebezpečný úřad policejního poručíka5. Ten od té doby neustále rostl. Tito úředníci byli za něho všichni obávanější, šetrněji brani a stejně váženi jako ministři, a to i samými ministry, a ve Francii nebylo nikoho, nevyjímaje prince krve, kdo by neměl zájem s nimi zacházet šetrně a kdo by to nečinil. Kromě vážných zpráv, které se mu jejich prostřednictvím donášely, se bavil tím, že se od nich dozvídal všechny milostné pletky a všechny hlouposti Paříže. Pontchartrain, který měl ve svém odboru Paříž a dvůr, se mu touto nedůstojnou cestou, nad níž byl jeho otec rozhořčen, natolik zalíbil, že ho to u krále – a podle doznání krále samého – často udrželo proti tvrdým útokům, jimž by jinak podlehl; a víckrát se to vědělo od paní z Maintenon, od paní vévodkyně z Bourgogne, od pana hraběte z Toulouse a od vnitřního komornictva.
Ale nejkrutější ze všech cest, jimiž byl král po mnoho let zpravován, než si toho kdo všiml, a jimiž ho nevědomost a neopatrnost mnoha lidí zpravovala i nadále, bylo otevírání dopisů. To dodalo tolik vlivu Pajotům a Roullierům, kteří měli poštu v nájmu6 – nebylo možné jim ji odejmout, ani jim z tohoto tak dlouho neznámého důvodu příliš zvýšit nájemné – a kteří na ní všichni nesmírně zbohatli na úkor veřejnosti i samého krále.
Nelze pochopit, s jakou rychlostí a obratností se to provádělo. Král viděl výtah ze všech dopisů, v nichž byly zmínky, o nichž náčelníci pošty a potom ministr, který ji řídil, usoudili, že se k němu mají dostat, a celé dopisy, když za to stály svým obsahem nebo významem těch, kdo si dopisovali. Tím se přední lidé pošty, představení i úředníci, dostali do postavení, kdy mohli podvrhnout, co chtěli a komu chtěli; a protože i málo stačilo k nenapravitelné zkáze, nepotřebovali nic falšovat ani spřádat pikle. Slovo pohrdání o králi nebo o vládě, posměšek, zkrátka jediná vytržená a zdánlivě závažná věta z dopisu člověka bez naděje na nápravu zahubila, bez jakéhokoli vyšetřování, a tento prostředek měli ustavičně v rukou. Je proto neuvěřitelné, kolik lidí všeho druhu tím bylo – právem i neprávem – více či méně zničeno. Tajemství bylo neproniknutelné a nic nestálo krále méně než hluboce mlčet a stejně hluboce se přetvařovat.
Tento poslední talent dovedl často až k falši, ale přitom nikdy ne ke lži, a zakládal si na tom, že drží slovo. Proto je také skoro nikdy nedával. Cizí tajemství střežil stejně svědomitě jako své vlastní. Lichotila mu dokonce jistá doznání, jisté svěřené tajnosti, ba i důvěra; a nebylo milenky, ministra ani oblíbence, kteří by je dokázali narušit, i kdyby se to tajemství týkalo jich samých.
Mimo mnohé jiné se ví o proslulé příhodě jedné urozené ženy, jejíž jméno zůstalo naprosto neznámé, a to i v podobě sebemenšího podezření. Žila už rok odloučeně od svého manžela, octla se v jiném stavu a měla ho brzy čekat z armády; když už vyčerpala všechny prostředky, dala krále žádat o milost tajného slyšení, jehož si nikdo nemohl všimnout, ve věci té nejdůležitější na světě. Obdržela je. Svěřila se králi v té krajní nouzi a řekla mu, že tak činí jako k nejčestnějšímu muži jeho království. Král jí poradil, aby tak velké tísně využila k tomu, aby napříště žila počestněji, a slíbil jí, že jejího manžela okamžitě zdrží na hranici pod záminkou služby tak dlouho, aby nemohl pojmout žádné podezření, a že ho pod žádnou záminkou nenechá vrátit se. Skutečně o tom téhož dne vydal rozkaz Louvoisovi a zakázal mu nejen udělit jakoukoli dovolenou, ale i strpět, aby se onen důstojník vzdálil byť na jediný den z místa, které mu určil, aby tam celou zimu velel. Důstojník, který byl vynikající a který si nic méně nepřál, natož aby o to žádal, než sloužit v zimě na hranici, i Louvois, který na to pomyslel stejně málo, byli oba stejně překvapeni a rozladěni. Nezbylo než uposlechnout do písmene a neptat se proč; a král ten příběh vyprávěl teprve po mnoha letech, když si byl úplně jist, že dotčené osoby již nelze odhalit, jak se to také nikdy nepodařilo, ani v podobě sebemlhavějšího a sebenejistějšího podezření.
Nikdo nikdy nedával s větším půvabem a nikdo tím tolik nezvýšil cenu svých dobrodiní. Nikdo nikdy lépe neprodával svá slova, ba i svůj úsměv, dokonce i své pohledy. Výběrem a majestátem učinil všechno vzácným, a k tomu velmi přispívala vzácnost a strohost7 jeho slov. Obrátil-li je k někomu, ať s otázkou, nebo o lhostejných věcech, celé shromáždění se na toho člověka dívalo; bylo to vyznamenání, o němž se mluvilo a které vždy přinášelo jakousi vážnost. Stejně tomu bylo se všemi pozornostmi, vyznamenáními a přednostmi, jež uděloval v náležitém poměru. Nikdy se mu nestalo, že by komukoli řekl něco nezdvořilého; a musel-li někoho napomenout, pokárat nebo opravit, což bylo velmi vzácné, bylo to vždy s výrazem více či méně vlídným, skoro nikdy úsečně, nikdy v hněvu – vyjma jedinou příhodu s Courtenvauxem8, která byla vylíčena na příslušném místě –, ačkoli hněvu prost nebyl; někdy s výrazem přísnosti.
Nikdy nebylo muže tak přirozeně zdvořilého, se zdvořilostí tak přesně odměřenou, tak odstupňovanou, ani muže, který by lépe rozlišoval věk, zásluhy a hodnost, a to jak v odpovědích, když přesahovaly „Uvidím“, tak ve svém chování. Tyto různé stupně se přesně projevovaly v tom, jak zdravil a jak přijímal úklony, když někdo odjížděl nebo přijížděl. Obdivuhodně uměl různě přijímat pozdravy v čele šiků v armádě nebo při přehlídkách. Ale především k ženám nebylo nic, co by se mu vyrovnalo. Nikdy nešel kolem sebeprostšího čepce, aniž by nadzvedl klobouk – mluvím o komorných, a to takových, o nichž věděl, že jsou komorné, jak se často stávalo v Marly. Dámám smekal klobouk úplně, ale z větší či menší vzdálenosti; titulovaným osobám napůl a držel jej ve vzduchu nebo u ucha několik okamžiků, více či méně znatelně. Velmožům, ale skutečným, se spokojil s tím, že sáhl na klobouk. Princům krve jej smekal jako dámám. Přistoupil-li k dámám, pokryl si hlavu, teprve když je opustil. To vše jen venku, neboť v domě nikdy pokrytou hlavu neměl. Jeho úklony, více či méně znatelné, ale vždy lehké, měly nesrovnatelný půvab a majestát, až po způsob, jímž se při večeři napůl nadzvedl pro každou přicházející dámu s právem taburetky, pro žádnou jinou, ani pro prince krve; ke konci ho to však unavovalo, ačkoli s tím nikdy nepřestal, a dámy s právem taburetky se vyhýbaly přicházet na jeho večeři, když už začala. Se stejným rozlišováním přijímal i služby Monsieura, vévody z Orléans a princů krve; těm posledním jen naznačil, Monseigneurovi stejně a monseigneurům, jeho synům, z důvěrnosti; služby velkých úředníků s výrazem vlídnosti a pozornosti.
Když ho při oblékání nechali na něco čekat, snášel to vždy trpělivě. Byl přesný v hodinách, které stanovil na celý svůj den; v rozkazech jasná a stručná přesnost. Když za ošklivého zimního počasí, kdy nemohl ven, šel k paní z Maintenon o čtvrt hodiny dřív, než nařídil – což se mu stávalo zřídka –, a kapitán tělesné gardy ve čtvrtletní službě tam nebyl, nikdy mu potom neopomněl říci, že je to jeho vlastní vina, protože předešel hodinu, a ne vina kapitánů gardy, že ji zmeškali. S tímto pravidlem, které nikdy neselhalo, byl proto obsluhován s krajní přesností, a pro dvořany to bylo nesmírně pohodlné.
K svým sluhům se choval dobře, zvláště k vnitřnímu komornictvu. Mezi nimi se cítil nejvíc ve své kůži a nejdůvěrněji se jim sděloval, zejména těm předním. Jejich přátelství i nechuť měly často velké následky. Byli neustále s to prokazovat dobré i zlé služby; připomínali proto ty mocné propuštěnce římských císařů, jimž se senát a velmoži říše dvořili a před nimiž se podlézavě hrbili. Tihle za celé této vlády nebyli o nic méně bráni v potaz ani o nic méně obletováni. I nejmocnější ministři s nimi otevřeně zacházeli šetrně; a princové krve, ba i levobočci, nemluvě o všem, co stálo níž, činili totéž. Úřady prvních šlechticů komory byly prvními komorníky víc než zastíněny a velké úřady se udržely jen v té míře, v jaké se sluhové, kteří jim podléhali, nebo velmi podřízení drobní úředníci nutně více či méně přibližovali ke králi. Drzost byla také u většiny z nich velká, a taková, že bylo třeba umět se jí vyhnout nebo ji trpělivě snášet.
Král je všechny podporoval a někdy se zalíbením vyprávěl, že když v mládí poslal po jednom ze svých pěších sluhů, nevím už kvůli čemu, dopis vévodovi z Montbazonu9, guvernérovi Paříže, který byl v jednom ze svých venkovských domů nedaleko města, dorazil tam sluha právě ve chvíli, kdy se pan z Montbazonu chystal usednout ke stolu; ten ho přiměl, aby si k němu přisedl, a když ho propouštěl, doprovodil ho až na nádvoří, protože přišel jménem krále10.
Také se skoro vždy ptal svých řadových šlechticů (gentilshommes ordinaires), když se vraceli z toho, že jeho jménem vyřizovali blahopřání nebo soustrast titulovaným osobám, mužům i ženám, ale nikomu jinému, jak byli přijati; a velmi by mu vadilo, kdyby je nebyli posadili a nedoprovodili hodně daleko, muži až ke kočáru.
Na přehlídkách, slavnostech a všude, kde mohla mít místo galantnost díky přítomnosti dam, se mu nic nevyrovnalo. Už bylo řečeno, že ji načerpal na dvoře královny, své matky, a u hraběnky ze Soissons; společnost jeho milenek ho na ni zvykla ještě víc; ale vždy byla majestátní, i když někdy veselá, a nikdy před lidmi nic nevhodného ani odvážného; až po nejmenší gesto, jeho chůze, držení těla, celé vystupování – vše odměřené, vše slušné, ušlechtilé, velké, majestátní, a přitom velmi přirozené, k čemuž mu zvyk a nesrovnatelná a jedinečná přednost celé jeho postavy dodávaly velkou snadnost. Proto také ve vážných věcech, při audiencích velvyslanců, při obřadech, nikdy nikdo nebudil takovou úctu; a bylo třeba nejprve si zvyknout ho vídat, nechtěl-li se člověk vystavit tomu, že se při řeči k němu zarazí a nebude moci pokračovat. Jeho odpovědi při těchto příležitostech byly vždy krátké, přesné, plné a velmi zřídka bez něčeho laskavého, někdy dokonce lichotivého, když si to řeč zasloužila. Úcta, kterou jeho přítomnost vzbuzovala, ať byl kdekoli, ukládala mlčení, ba až jakousi bázeň.
Velmi rád pobýval na vzduchu a cvičil, dokud mohl. Vynikal v tanci, v mailu a v míčové hře. Ještě ve svém věku byl obdivuhodný na koni. Rád se díval, když se všechny tyto věci dělaly s půvabem a obratností. Zhostit se jich před ním dobře či špatně bylo zásluhou nebo proviněním. Říkal, že do takových věcí, které nejsou nutné, se člověk nemá pouštět, nedělá-li je dobře. Velmi rád střílel a nebylo tak dobrého střelce jako on, ani s takovým půvabem. Chtěl mít vynikající ohařky; měl jich vždy sedm nebo osm ve svých kabinetech a rád jim sám dával žrát, aby si ho poznaly. Velmi rád také štval jelena, ale v kaleši, od té doby co si při honu ve Fontainebleau zlomil ruku, hned po smrti královny. Sedal sám v jakémsi lehkém krytém vozíku (soufflet), taženém čtyřmi malými koňmi, s pěti nebo šesti přepřaháními, a řídil sám v plném trysku s obratností a přesností, jakou neměli ani nejlepší kočí, a vždy se stejným půvabem jako ve všem, co dělal. Jeho postilióny byli chlapci od devíti nebo deseti do patnácti let a on je sám řídil.
Ve všem miloval nádheru, okázalost a hojnost. Tento vkus z politiky obrátil v zásadu a vštípil jej ve všem svému dvoru. Zalíbit se mu znamenalo vrhnout se do toho – v tabulích, šatech, ekvipážích, stavbách, ve hře. Byly to příležitosti k tomu, aby s lidmi mluvil. Podstata byla v tom, že tím směřoval k tomu – a dosáhl toho –, aby všechny vyčerpal, když učinil přepych věcí cti a v některých směrech nutností, a tak postupně přivedl všechny k tomu, že byli ve svém živobytí zcela závislí na jeho dobrodiních. Nacházel v tom navíc uspokojení své pýchy – dvůr skvělý ve všem a větší zmatek, který stále víc rušil přirozené rozdíly.
To je rána, která se, jakmile byla jednou zanesena, stala vnitřní rakovinou, jež hlodá všechny soukromé osoby, protože se ode dvora rychle přenesla do Paříže, do provincií a do armád, kde lidé v nějakém úřadě platí jen podle své tabule a své okázalosti – od té doby, co byl zaveden tento neblahý zvyk, který hlodá všechny soukromé osoby, který nutí ty, kdo jsou v postavení, kde se dá krást, aby se tomu většinou nebránili, z nutnosti krýt své výdaje; a zmatkem stavů, který udržuje pýcha, ba i sama slušnost, který bláznovstvím většiny stále roste, jehož následky jsou nekonečné a nevedou k ničemu menšímu než k všeobecné zkáze a převratu.
Nic se až do něho nikdy nepřiblížilo počtu a nádheře jeho loveckých ekvipáží a všech ostatních druhů ekvipáží. Jeho stavby – kdo by je spočítal? A zároveň, kdo nebude želet jejich pýchy, rozmaru a špatného vkusu? Opustil Saint-Germain a v Paříži nikdy nezřídil žádnou ozdobu ani pohodlí kromě Královského mostu11, a to z čiré nutnosti; proto je Paříž při své nesrovnatelné rozloze tolik pozadu za tolika městy ve všech částech Evropy.
Když se zakládalo náměstí Vendôme12, bylo čtvercové. Pan z Louvois viděl postavená všechna čtyři jeho průčelí. Zamýšlel tam umístit královskou knihovnu, sbírku medailí, ražebnu, všechny akademie a Velkou radu, která dosud zasedá v domě, jejž si pronajímá. Králova první starost v den Louvoisovy smrti byla zastavit tuto práci a dát rozkazy, aby se rohy náměstí zkosily, čímž se o to zmenší, aby se tam neumístilo nic z toho, co tam bylo určeno, a aby se tam postavily jen domy, jak je dnes vidíme.
Saint-Germain, místo jedinečné tím, jak se v něm snoubí zázraky výhledu, nesmírná rovina lesa, který k němu bezprostředně přiléhá, jedinečné i krásou stromů, půdy a polohy, výhodou a snadností pramenité vody na té vyvýšenině, obdivuhodnými půvaby zahrad, výšin a teras, které se daly tak snadno vést jedna nad druhou v jakémkoli rozsahu, jaký by si kdo přál, kouzlem a pohodlím Seiny, konečně hotovým městem, které se svou polohou udržovalo samo – to vše opustil kvůli Versailles, nejsmutnějšímu a nejnevděčnějšímu ze všech míst, bez výhledu, bez lesa, bez vody, bez půdy, protože je tam všechno pohyblivý písek nebo bažina, a tudíž bez vzduchu, který tam nemůže být dobrý.
Zalíbilo se mu tyranizovat přírodu, krotit ji silou umění a pokladů. Stavěl tam jedno po druhém bez celkového plánu; krásné a ošklivé byly sešity dohromady, rozlehlé a stísněné. Jeho byt a byt královny mají ty největší nepohodlnosti, s výhledy z kabinetů a ze všeho, co je za nimi, do těch nejtemnějších, nejuzavřenějších a nejsmradlavějších míst. Zahrady, jejichž nádhera ohromuje, ale jejichž sebemenší užívání odpuzuje, jsou stejně špatného vkusu. Do chladivého stínu se tam člověk dostane jen přes rozlehlé horké pásmo, na jehož konci už všude nezbývá než stoupat a sestupovat; a s pahorkem, který je velmi krátký, zahrady končí. Kamenná drť tam pálí do nohou, ale bez ní by se člověk tu bořil do písku a tam do nejčernějšího bláta. Násilí, které tam bylo všude učiněno přírodě, odpuzuje a vzbuzuje odpor, ať člověk chce nebo ne. Hojnost vod, vynucených a svedených odevšad, je činí zelenými, hustými a kalnými; šíří nezdravou a citelnou vlhkost a zápach, který je ještě citelnější. Jejich vodní hry, které je ovšem třeba velmi šetřit, jsou nesrovnatelné; ale z toho všeho vyplývá, že člověk obdivuje a prchá. Ze strany nádvoří stísněnost dusí a ta rozlehlá křídla utíkají do dálky, aniž se k něčemu poutají. Ze strany zahrad se člověk těší z krásy celku, ale zdá se mu, že vidí palác, který vyhořel a jemuž dosud chybí horní patro a střechy. Kaple, která ho drtí, protože Mansart chtěl krále přimět, aby celek zvýšil o jedno patro, má ze všech stran smutný vzhled nesmírného katafalku. Řemeslné provedení je tam ve všech oborech znamenité, uspořádání nijaké; všechno tam bylo uděláno pro tribunu, protože král chodil dolů jen zřídka, a postranní tribuny jsou nepřístupné, protože ke každé vede jediný úzký průchod. O obludných vadách paláce tak nesmírného a tak nesmírně drahého13 i jeho příslušenství, které je ještě dražší, by se nedalo nikdy dopovědět.
Oranžerie, zelinářské zahrady, psince, velká a malá stáj, obě stejné, ohromná budova pro služebnictvo; zkrátka celé město tam, kde byla jen velmi ubohá krčma, větrný mlýn a ten malý zámeček jako z karet, který si tam Ludvík XIII. dal postavit, aby už nemusel spát na slámě, a který tvořila jen úzká a nízká stavba kolem Mramorového nádvoří, jež bylo jeho nádvořím, a jehož zadní budova měla jen dvě krátká a malá křídla. Můj otec to viděl a mnohokrát tam spal. A přece tento Versailles Ludvíka XIV., toto tak ruinující a tak nevkusné veledílo, kde úplné přestavby nádrží a boskétů pohřbily tolik zlata, které nemůže být vidět, nemohl být dokončen.
Mezi tolika salony, nakupenými jeden na druhém, tam není ani divadelní sál, ani hodovní, ani taneční sál; a vpředu i vzadu zbývá ještě mnoho udělat. Parky a aleje, samé mladé výsadby, nemohou vyrůst. Zvěř tam musí být neustále vypouštěna; struh dlouhých čtyři a pět mil je tam bez počtu; konečně zdí, které svým nesmírným obvodem uzavírají jakoby malou provincii té nejsmutnější a nejošklivější krajiny na světě.
Trianon, v témž parku a hned u brány Versailles, zprvu porcelánový domek, kam se jezdilo na svačiny, později zvětšený, aby se tam dalo přespat, nakonec palác z mramoru, jaspisu a porfyru s rozkošnými zahradami; naproti zvěřinec, na druhé straně příčného ramene versailleského kanálu, celý ze samých vybraných drobností a zabydlený všemi druhy nejvzácnějších dvounohých i čtyřnohých tvorů; konečně Clagny, postavené pro paní z Montespan jako její vlastní majetek, které přešlo na vévodu du Maine, na konci Versailles, skvělý zámek se svými vodami, zahradami a parkem; akvadukty hodné Římanů ze všech stran – ani Asie ani starověk nenabízejí nic tak rozlehlého, tak mnohonásobného, tak propracovaného, tak skvělého, tak plného nejvzácnějších památek všech věků, z nejvybranějších mramorů všeho druhu, z bronzů, obrazů a soch, ani nic tak dokonalého z díla posledních časů.
Ale voda chyběla, ať se dělalo cokoli, a ty divy umění ve fontánách vysychaly, jako vysychají dodnes každou chvíli, navzdory prozíravosti těch moří nádrží, jejichž zřízení a přivedení po pohyblivém písku a po bahně stálo tolik milionů. Kdo by to byl řekl? Tento nedostatek se stal zkázou pěchoty. Vládla paní z Maintenon; o ní promluvíme v pravý čas. Pan z Louvois byl tehdy s ní zadobře a byl mír. Vymyslel, že odvede řeku Euru mezi Chartres a Maintenonem a přivede ji celou do Versailles14. Kdo dokáže vypovědět, kolik zlata a lidí stál ten zarputilý pokus po řadu let – až tak, že v táboře, který tam zřídili a velmi dlouho udržovali, bylo pod nejtěžšími tresty zakázáno mluvit o nemocných, a zvláště o mrtvých, které zabíjela tvrdá práce a ještě víc výpary z tolika rozkopané půdy? Kolik jiných se léta zotavovalo z té nákazy! Kolik jich už do konce života nenabylo zdraví! A přece nejen nižší důstojníci, ale i plukovníci, brigádní generálové a generálové, kteří tam byli nasazeni, ať byli kdokoli, neměli volnost se vzdálit ani na čtvrt hodiny, ani sami zameškat čtvrt hodiny služby na pracích. Válka je nakonec roku 1688 přerušila, aniž byly později obnoveny; zůstaly z nich jen beztvaré památníky, které zvěční toto kruté bláznovství.
Nakonec si král, unaven krásou a davem, namluvil, že chce občas něco malého a samotu. Hledal kolem Versailles, čím by uspokojil tento nový vkus. Navštívil několik míst, prošel návrší, z nichž je vidět na Saint-Germain a na tu rozlehlou rovinu dole, kde se Seina, když opustí Paříž, vine a zavlažuje tolik velkých obcí a tolik bohatství. Naléhali na něho, aby se zastavil u Lucienne15, kde později měl Cavoye dům s okouzlujícím výhledem, ale odpověděl, že by ho tak šťastná poloha zruinovala a že stejně jako chce něco nepatrného, chce i polohu, která by mu nedovolila pomýšlet na to, že by tam něco budoval.
Za Lucienne našel úzké, hluboké údolí s příkrými svahy, nepřístupné kvůli bažinám, bez jakéhokoli výhledu, ze všech stran uzavřené pahorky, nesmírně stísněné, s mizernou vesnicí na úbočí jednoho z těch pahorků, která se jmenovala Marly. Tato uzavřenost bez výhledu a bez možnosti nějaký mít byla celou jeho předností. Stísněnost údolí, kde se nedalo rozšířit, k tomu ještě mnoho přidala. Myslel si, že si vybírá ministra, oblíbence, vojevůdce. Byla to velká práce vysušit tu žumpu, do níž všechno okolí svádělo své odpadky, a navézt tam zeminu. Poustevna byla hotova. Bylo to jen proto, aby tam dvakrát nebo třikrát do roka strávil tři noci, od středy do soboty, nanejvýš s tuctem dvořanů v nejnepostradatelnějších úřadech.
Poustevna se postupně rozšiřovala; přírůstek za přírůstkem byly pahorky osekávány, aby se udělalo místo a dalo se stavět, a ten na konci byl z velké části odvezen, aby poskytl aspoň velmi nedokonalý průhled. Nakonec se Marly – stavbami, zahradami, vodami, akvadukty, tím, co je tak známé a tak pozoruhodné pod jménem marlyský stroj16, parkem, zdobeným a ohrazeným lesem, sochami, vzácným nábytkem – stalo tím, co je vidět dosud, jakkoli je od královy smrti oloupeno o svou výzdobu. A pokud jde o lesy, hotové a husté, které tam byly převáženy jako vzrostlé stromy z Compiègne a bez ustání z mnohem větší dálky, z nichž víc než tři čtvrtiny hynuly a hned se nahrazovaly; o rozlehlé plochy hustého lesa a temných alejí, náhle proměněné v nesmírné vodní plochy, po nichž se jezdilo v gondolách, a pak znovu proměněné v lesy, kde nebylo vidět na denní světlo od chvíle, kdy byly vysázeny – mluvím o tom, co jsem viděl za šest týdnů; o nádrže stokrát změněné; o kaskády rovněž s postupně se střídajícími a vesměs rozdílnými podobami; o sídla kaprů zdobená zlacením a nejvybranějšími malbami, sotva dokončená, a už znovu měněná a jinak obnovovaná týmiž mistry, a to nesčetněkrát; o ten úžasný stroj, o němž jsme právě mluvili, s jeho nesmírnými akvadukty, potrubím a obludnými nádržemi, zasvěcený výhradně Marly, takže už nedodával vodu do Versailles – je málo říci, že Versailles, jak jsme ho viděli, nestál tolik co Marly17.
Připočtou-li se k tomu výdaje na ty ustavičné cesty, které se nakonec vyrovnaly přinejmenším pobytům ve Versailles, bývalo na nich často skoro stejně lidí a docela na konci králova života se staly nejobvyklejším pobytem, neřekne se příliš, budou-li se výdaje na samotné Marly počítat na miliardy.
Takový byl osud doupěte hadů a mršin, ropuch a žab, vybraného jen proto, že se tam nedalo nic utratit. Takový byl králův špatný vkus ve všech věcech a ta pyšná rozkoš znásilňovat přírodu, kterou nedokázala otupit ani nejtěžší válka, ani zbožnost.
Poznámky
Vysvětlivka: V noci z 5. na 6. ledna 1649, na počátku Frondy, opustila regentka Anna Rakouská s desetiletým králem a dvorem tajně Paříž a uchýlila se do Saint-Germain-en-Laye.↩
Vysvětlivka: Roku 1662 se paní de La Vallière po roztržce s králem uchýlila do kláštera v Chaillot u Paříže; král si pro ni sám dojel a přivedl ji zpět.↩
Vysvětlivka: Anne de Noailles (1613–1678), první vévoda z Noailles (od 1663), kapitán tělesné gardy, otec maršála z Noailles.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dochovalo se breve, jímž Ludvík XIV. povolil Velkému Condému nosit jeden z těchto kabátců: „Dnes, 4. února 1665, kdy byl král v Paříži, jelikož Jeho Veličenstvo svým nařízením ze 17. ledna t. r. nařídilo, že nikdo nesmí dát na kabátce našít prýmky, krajky nebo zlaté a stříbrné výšivky bez výslovného svolení Jeho Veličenstva zvláštním breve, Jeho Veličenstvo, přejíc si prokázat milost panu princi de Condé a dát mu zvláštní důkazy své přízně, které by ho odlišovaly od ostatních v jeho blízkosti a u jeho dvora, mu povolilo a povoluje nosit kabátec modré barvy zdobený galony, prýmky, krajkami nebo zlatými a stříbrnými výšivkami v podobě a způsobem, jež mu Jeho Veličenstvo předepíše, aniž by mu z toho důvodu mohlo být přičítáno, že porušil výše uvedené nařízení, od jehož přísnosti ho Jeho Veličenstvo osvobodilo a zprostilo a tímto breve osvobozuje a zprošťuje; a toto breve na důkaz své vůle vlastní rukou podepsalo a dalo kontrasignovat mnou, svým radou, státním sekretářem a sekretářem svých rozkazů a financí.“ Bussy-Rabutin se ve svých Pamětech k roku 1662 chlubí, že získal kabátec na breve. „Král,“ píše, „se mi při rozhovoru zdál tak laskavý, že mě to přimělo požádat ho o svolení dát si zhotovit modrou kazajku, což mi povolil. Abychom však porozuměli, co to bylo, je třeba vědět, že Jeho Veličenstvo vybralo na začátku toho roku šedesát osob, které ho mohly provázet na všech jeho malých zábavních cestách, aniž by ho musely žádat o svolení, a nařídilo jim, aby si každý dal zhotovit kazajku z modrého moaré se zlatou a stříbrnou výšivkou, podobnou té jeho.“ Móda, tak vrtkavá, zvláště ve Francii, brzy způsobila, že se kabátec na breve přestal nosit. Stal se dokonce směšným, jako všechno, co je zastaralé; a když se Vardes, jehož kdysi obdivovali jako vzor dvořana, vrátil roku 1682 z vyhnanství po téměř dvacetileté nepřítomnosti a předstoupil před Ludvíka XIV. ve svém kabátci na breve, smáli se mu. „Sire,“ řekl mu Vardes, „kdo je tak ubohý, že je od Vás vzdálen, ten je nejen nešťastný, ale i směšný.“ (Dopis paní de Sévigné z 26. května 1682.)↩
Vysvětlivka: Úřad pařížského policejního poručíka zřídil Ludvík XIV. ediktem z března 1667; prvním jej zastával Gabriel Nicolas de La Reynie (do roku 1697), po něm Marc-René d’Argenson.↩
Vysvětlivka: Finančnické rodiny Pajotů a Rouillé (Saint-Simon píše Roullier), které za Ludvíka XIV. dlouho držely v nájmu francouzské pošty.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): V Saint-Simonově rukopisu stojí brèveté, nikoli brièveté (stručnost), jak tiskli předchozí vydavatelé.↩
Vysvětlivka: Michel-François Le Tellier, markýz z Courtenvaux, nejstarší syn Louvoisův, kapitán Sta Švýcarů; příhodu, při níž se na něho král veřejně rozhněval, Saint-Simon vylíčil v dřívější části Pamětí.↩
Vysvětlivka: Hercule de Rohan, vévoda z Montbazonu (1568–1654), velký lovčí a guvernér Paříže v době králova mládí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato anekdota už byla uvedena výše.↩
Vysvětlivka: Královský most (pont Royal) přes Seinu u Tuilerií, postavený z kamene v letech 1685–1689 na místě dřevěného mostu, který odnesla velká voda.↩
Vysvětlivka: Náměstí zakládané od roku 1685 z Louvoisova podnětu jako náměstí Dobytí (place des Conquêtes) s jezdeckou sochou Ludvíka XIV.; po Louvoisově smrti (1691) bylo přestavěno podle nových plánů do dnešní osmiboké podoby se zkosenými rohy. Velká rada (grand conseil) byla královským soudním dvorem pro zvláštní věci, mimo jiné spory o církevní obročí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12).↩
Vysvětlivka: Od roku 1685 se budoval kanál s akvaduktem u Maintenonu, který měl přivést vodu z řeky Eury do Versailles; pracovalo na něm na 30 000 mužů, ze dvou třetin vojáků, z nichž mnozí podlehli nemocem. Práce byly roku 1688 přerušeny válkou a už nikdy nebyly dokončeny; nedostavěný akvadukt u Maintenonu stojí dodnes.↩
Vysvětlivka: Lucienne, dnešní Louveciennes, ves na návrší nad Seinou mezi Saint-Germain a Marly. Louis de Cavoye, velký maršál ubytovacích služeb královského domu, dvořan z prostšího rodu, jenž si díky matčiným vlivným stykům vydobyl mimořádné postavení u dvora.↩
Vysvětlivka: Hydraulické zařízení na Seině u Bougivalu, postavené v letech 1681–1684 pod vedením Rennequina Sualema a Arnolda de Ville; čtrnáct vodních kol pohánělo čerpadla, která vytlačovala vodu z řeky na návrší k akvaduktu u Louveciennes, odkud tekla do Marly a do Versailles.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Přesnou částku výdajů, na niž se až do roku 1690 vyšplhaly stavby ve Versailles a v Marly, najde čtenář v poznámkách na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12).↩