Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom dvanáctý (1714–1715)
Přílohy vydavatele (edice 1856)
Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.
I. Kardinál z Bouillonu
(K Tomu 12, kap. 2.)
K této pasáži, v níž Saint-Simon shrnuje život kardinála z Bouillonu (v tomto vydání Tom 12, kap. 2, a násl.), nebude zbytečné připojit spis nazvaný Obrana pana kardinála z Bouillonu, sepsaná jím samým. „Jejím autorem byl abbé d’Anfreville,“ říká prezident Hénault,1 „četba je to zajímavá a nesmírně příjemná.“
V Nových portrétech osob, které tvoří francouzský dvůr (1706) se také nachází kus, v němž je kardinál z Bouillonu vylíčen v nejpříznivějším světle. Ten portrét, který je dosti krátký, zde opíšu: „Tento prelát se zrodil k tomu, aby byl šťastnější, neboť má stejně zásluh jako urozenosti. Ve světě zazářil svými krásnými vlastnostmi a ještě více svými nemilostmi. Jeho poslední neštěstí je jeho slávou: jako dobrý příbuzný se obětoval pro svou rodinu; jako znamenitý poddaný se ukázal stejně citlivý k hněvu svého panovníka, jako je horlivý v jeho službách; a ačkoli byl státu tak užitečný a tak důležitý, raději odešel do vyhnanství, než by neuposlechl svého krále. Dokázal si získat úctu velkých a lásku malých. Část svého povýšení vděčí strýci,2 jehož jméno a zásluhy budou nesmrtelné; svou pověst však vděčí jen sám sobě. Všichni, kdo Jeho Eminenci znají, ho litují, a není poctivého člověka, který by mu nepřál tolik štěstí, kolik je v jeho osudu zvratů a podivností.“
II. Strážce pečetí Chauvelin
(K Tomu 12, kap. 4.)
Saint-Simon několikrát mluví, zejména na tomto místě (v tomto vydání Tom 12, kap. 4), o Chauvelinovi, který se stal strážcem pečetí a hrál velkou roli za Ludvíka XIV.3 Shromáždil jsem v této poznámce několik údajů o této osobě.
Germain-Louis Chauvelin, narozený 26. března 1685, rada velké rady od 1. prosince 1706, dvorní referendář od 31. května 1711, generální advokát u pařížského parlamentu roku 1715, prezident parlamentu (à mortier) od 5. prosince 1718, strážce pečetí Francie od 17. srpna 1727, poté ministr a státní sekretář zahraničních věcí, upadl 20. února 1737 v nemilost a byl vypovězen do Bourges. Byl pánem z Grisenoy neboli Grisenois v Brie. Je pravděpodobné, že se toto jméno tehdy vyslovovalo Grisenoire, neboť Saint-Simon (v tomto vydání Tom 12, kap. 4) i autor, kterého budeme citovat, nazývají Chauvelina oba Grisenoire.
Markýz d’Argenson,4 který strážce pečetí Chauvelina znal, nakreslil v svých vlastnoručních a nevydaných Pamětech tento portrét:
„Listopad 1730. — Abyste pochopili strážce pečetí Chauvelina, vězte, že na světě nikdy nebyl obratnější člověk pro vlastní záležitosti, k tomu, aby je vedl ve velkém, aby udělal velké a krásné jmění a aby k tomu šel jistějšími prostředky; ve všech věcech je však středem svého kruhu, svým posledním cílem, konečným předmětem všech svých úvah. Kdyby mu zbylo trochu vůle pro jeho úřady, šlo by to; ale to se nikdy nestane. Jeho duch musí být velmi správný, ale málo povznesený, soudě podle cíle, jímž se omezil, aby využil tolika prostředků. Mám chuť promluvit důkladněji o něm a o jeho kariéře.
„Velmi nenáviděl svého staršího bratra, jehož zásluhy byly tak skvělé, že z nich člověk byl oslněn.5 Zčásti z této nenávisti, zčásti z rozumné politiky se přidal ke straně protivné jezuitům,6 aby stál pevně na nohou, kdyby bratrovy intriky stihlo neštěstí. Ten bratr zemřel; náš mladší se stal velkým pracantem, opustil krásnou literaturu, módní způsoby, koně; neboť se ucházel o úspěchy u žen a dobře tančil; byl to krásný Grisenoire. Je pravda, že jeho rozkoše se soustředily na kariéru: získal přízeň paní z Bercy, protože byla dcerou pana Desmaretse.7
„Úřad generálního advokáta vykonával spíš jako člověk, který se chce dostat dál, než jako člověk, který chce platit za velkého generálního advokáta, a tak si počínal i ve svých dalších úřadech. Corneille říká:
Však když se mocnář dává vést / a velcí strážci jeho moci / za státní zájem mají jen vlastní záležitosti“
atd.8
„Oženil se s dědičkou. Slečna des Montées, vysoká a dobře urostlá, měla za sebou milostné aféry; zakoukala se do důstojníka bez jmění [a] chtěla si ho řádně vzít; byla lehkých mravů. Její otec byl orleánský obchodník; obchody mu šly dobře. Ten Grisenoire potají intrikuje a vezme si ji. Navenek z ní učinil ženu tak příkladnou, že ji dvůr miluje a obdivuje. Věnoval se tomu, aby ji napravil, a vynaložil na to všechen svůj čas; nehnul se od ní ani na krok, třebaže byl zavalen prací, hlídal ji v domě, kde večeřela. Ještě teď ji všude doprovází, odnaučil ji líčit se, takže už má líčidlo jen na špičce nosu. Mění jí služebné i komorníky, jednoho krásného rána si dá od její komorné předložit účet z madamina šatstva; komorná je vyhnána dřív, než se madame probudí; kvůli tomu přeruší státní záležitost; je to podivuhodné.
„Strážce pečetí tedy musí být buď velmi průměrný duch, nebo velmi velký, který však obsáhne i věci velmi malé, když ho to vrhá do takových ubohostí; a nepochybujte, že v tomto rozhodnutí je malý; neboť chtít tak hrubě jen vlastní prospěch znamená jít proti vlastnímu prospěchu. Velkým se stane leda po způsobu finančníků.
„Prezidentem parlamentu9 se stal díky nejkrásnější intrice v prostředí pradlen a Pont-aux-Choux,10 jakou kdy kdo vedl. Pana de Bailleul jeho úřad nudil stejně, jako on nudil jej; bylo ho však třeba přimět, aby jej prodal. Tento prezident upadl do takové zpustlosti a zapomnění, že žil jen mezi pradlenami a hráči koulí. Pan Chauvelin si tyto mocnosti získal a dostal úřad lacino. Zatáhněme oponu, protože to nevíme, nad prostředkem, jímž se tito páni z parlamentu stávají dvoru tak užitečnými; kdo se mu stane nejmilejším, nemůže se vyhnout tomu, aby svůj sbor prodával, špehoval atd. Jisté je, že náš hrdina vytěžil ze svého úřadu mnoho, aby získal velký vliv u dvora. Vyřizoval záležitosti velkých pánů; přimkl se k pánům z Beringhen,11 s nimiž byl trochu spřízněn. [Po smrti] pana vévody z Aumontu, svého příbuzného z téže strany, totiž po Louvoisových, se stal poručníkem malého vévody z Aumontu. Jeho rozvrácené záležitosti uspořádal znamenitě; je to schopný hospodář. Přes Beringhenovy získal maršála z Huxelles, který měl rád hezké chlapce.12
„Chtěl se prosadit za regenta. Tento kníže říkal, že mu všechno mluví Chauvelin; i kameny mu opakovaly to jméno, pro něho nudné. Přiváděl k němu všechny ty velké pány a jejich chráněnce, aby mu o něm mluvili dobře a žádali ho za ministra. Potřeboval ještě víc peněz, než měl: spekuloval s akciemi; jeho spekulačním pomocníkem byl des Bonnelles,13 dvorní referendář, později v Bastille; a toho ubohého darebáka zapřel, jakmile mu mohl posloužit. Ve svých úřadech vystupoval skoupě a zároveň důstojně, vydání rozmisťoval dost obratně, aby byl jako všichni ostatní, a vydával za uměřenost to, co si ze skrblictví odpírá. Dává si vzezření dobrého a starého soudce z rodu soudců, zejména tím, že nikdy nespí jinde než u své ženy; myslí si, že mu to sluší. Bezpochyby se svým pánům hodně chlubí, že nemá milenku, ačkoli je vždycky mnohem zdatnější než jiní; neboť nikdo není obratnější než on ve všech cvičeních, v šermu, na honu, v jízdě na koni, ve hře hombre, ve zpěvu, v tom, jak se líbit dámám a jak jim posloužit. Je to Candale14 a Soyecourt;15 a podle jeho slov všechny ty talenty zakopává jen proto, aby sloužil státu a odvděčil se za dobrodiní svého pána, pana kardinála Fleuryho.
„Regent zemřel, aniž by se pro něho dalo něco udělat. Doba pana Vévody mu připadala jako oheň ze slámy. Přimkl se k panu z Fréjus, pozdějšímu kardinálu Fleurymu; a když viděl, že je třeba se k němu přimknout, nevěnoval se mu nijak polovičatě. Tento kardinál, starý a plný ženského ducha, je úzkostlivě žárlivý na projevy oddanosti, jež se mu prokazují; maličkost může všechno zmařit. Maršál z Huxelles ho hodně protěžoval a protěžovaný dokonal zbytek znamenitě. Ten starý b…… maršál dostal od kardinála svolení udělat z něho státníka a osobnost; naučil ho státním tajemstvím, uvedl ho do současného stavu zahraničních věcí.16
„Pan Chauvelin měl výhodu, z níž se při této příležitosti vytěžilo nesmírně mnoho. Zesnulý pan z Harlay17 mu odkázal své početné a vzácné rukopisy o veřejném právu. Chauvelin z nich při jejich pořádání pořídil rejstříky: dělalo se to na malých kartičkách tím nejhezčím způsobem. Zaměstnával tím všechny své přátele; abbé z Laubruyère na tom hodně pracoval a dostal za to biskupství v Soissons. Pan Chauvelin je skutečně velký pracant z obliby a neuvěřitelně vytrvalý; pracoval stejně, než se dostal do úřadu, jako od té doby, co v něm je. Jakmile poobědval, vracel se do pracovny a zůstával tam, dokud mu nedali vědět, že se u jeho ženy podává zákusek; a už dlouho nevečeří; i to je další drobnost, která provází velkého muže. Povšimněte si, co to je podobat se velkým mužům v drobnostech.
„Ze všech těch na rubu popsaných kartiček vznikla tlustá kniha všeobecného rejstříku veřejného práva. Rozhlašovalo se, že prezident Chauvelin pracuje jen na veřejném právu; nemohl si ani sednout na noční stolici, aby se hned neříkalo, že pracuje na tom právu; člověka až mrazilo nad závazkem, který na sebe bere, kdo se stává prezidentem parlamentu: být jedním z těch, kdo tolik bdí za nás, zatímco my spíme. Starého kardinála přiměli uvěřit, že se pan Chauvelin všemu naučil ze svých kartiček; a vskutku se v této ‚typografické kanceláři‘ naučil summa rerum capita,18 a dost na to, aby se před nevědomcem neukázal jako nováček, přičemž obratně skrýval, co nevěděl. Kardinál pojal pevné rozhodnutí dosadit takového muže do úřadu a proslavit svou vládu tím, že dá králi tak silnou pravici. Tu záležitost zařídili; odstavili Fleuriauovy19 v době, kdy ministerstvo pana z Morville začínalo jít trochu snesitelně; povolali zpět pana kancléře,20 aby mu udělali tu potupu, že rozdělí jeho úřad. To není případ, kdy platí volenti non fit injuria.21
„Formální záminka, jak vzít úřad strážce pečetí panu d’Armenonville bez jeho rezignace, ačkoli byl ten úřad zřízen ediktem, byla pro královskou moc krásná a šťastná; spočívala v tom, že pro mého otce22 byl tento úřad zřízen jen ediktem zapsaným při lit de justice, kdežto nový úřad, zřízený pro Chauvelina, byl zřízen ediktem, který parlament zapsal dobrovolně. Parlament vyslal ke kancléři deputaci, aby se dozvěděl, zda toto zřízení dovoluje; dobrák odpověděl ano; a zaskočený parlament edikt zapsal. Pan Chauvelin si tam uchoval vliv; namluvil jim, že jim prokáže velké služby u trůnu, a bylo možno posoudit, zda dostál svému slovu.
„V úřadě se naoko do ničeho nevměšoval, a ve skutečnosti do všeho na světě. Dokázal, že ho nenávidí cizinci i veřejnost. Uzavřel bídnou sevillskou smlouvu,23 bídnou proto, že jsme ji nechtěli plnit, a protože je to prudké vyplutí jen k samému couvání, slovům jako výstřely z pistole a činům ze sněhu. Všechny zbabělé kroky svaloval na kardinálovu dobrotivost a tvrdil, že kardinála nikdy nebylo možné přesvědčit k sebemenšímu mužnému činu; je to neuvěřitelné. Dopustil se neslýchaného činu, když zradil markýze z Brancasu tím, že ukazoval španělskému velvyslanci dopisy, které mu tento náš velvyslanec psal. Neviděli jsme od něho nic dobrého, dokonce ani ve správě knihtisku.
„Chlubí se, že všechno píše vlastní rukou, a ničí si žaludek sezením u psacího stolu; malost ducha, rozlehlost hrabivosti. To dobré, co udělal, bylo, že velkolepě zbohatl. Existuje státní tajemství, totiž že Angličané dávají našim ministrům tučné částky.
„Koupil Grosbois od pana Bernarda, a když došlo na placení, ukázal směnky Bernarda syna, které mohl získat jedině na burze; neboť spekuluje lépe než kdy jindy, ten velký soudce. Chlubil se mi, že za to panství zaplatil přemrštěnou cenu, aby uspokojil jakousi lásku k místu, kterou k tomu domu pojal, když tam od mládí jezdil k panu z Harlay. Takové urážky, které vám někdo dělá do očí těmito lžemi, o nichž zjevně víte, že je opak pravdou, je nutno snášet; ale k tomuto povolání je člověk povolán.
„To on pod rukou podporuje advokáty v jejich vzpouře24 i jansenisty; neboť rozjíždí podniky, aby je viděl ztroskotat, a strany, které by se chtělo potlačit, se tím podivuhodně posilují. Posmívá se svému spojenci kardinálovi z Bissy, a ačkoli hlupáci věřili, že postupuje jeho prostřednictvím, dosud neudělal jedinou chybu proti své kariéře, a rozuzlení tak obludné obratnosti čekám jako u divadelní hry, kterou je těžké dovést do konce. Postupuje pod zemí jako krtek; zdá se odloučen od celého dvora, a přitom má po ruce příznivce připravené vynést ho na vrchol, jakmile kardinál odejde. Říká se, že si připoutal dům Condé a že nástrojem k tomu jsou akcie Indické společnosti. Ubohé království, čím ses provinilo proti Bohu, že jsi takto šlapáno nohama?“
Tato pasáž byla napsána v listopadu 1730. Markýz d’Argenson později připsal na okraj: „Od té doby jsem pana strážce pečetí poznal blíž a zjistil jsem, že část toho všeho je nepravdivá a že si zasloužil opravdové chvály za svého ducha, svou ctnost a svou lásku k blahu státu.“ Z pozdějších pasáží Pamětí markýze d’Argenson je vskutku vidět, že se jeho mínění o Chauvelinovi změnilo. V lednu 1737 psal: „Pan strážce pečetí je člověk upřímnější, než se myslí; a hle, jak špatně lidé soudí ze svých předsudků a z lehkých zdání. Řeknu dokonce s jistotou, a po důkladné zkoušce, že je to jeden z nejupřímnějších lidí, jaké jsem kdy poznal, jediný toho druhu, který se snad kdy u dvora objevil; neboť své nenávisti nijak nezastírá, a právě to vede k tomu, že se mu připisují chyby, které nemá. Nemiluje totiž všechny; mnoha lidmi pohrdá a netají se úmyslem odstranit je ze záležitostí; a to, protože to ty lidi zasahuje v posledním útočišti jejich sebelásky, je to žene k větší pomstychtivosti a zuřivosti, než kdyby se pan Chauvelin držel prosté obyčejné a osobní nenávisti s touhou po pomstě; ale protože se od těch lidí vzdaluje z čirého neuznání, není mstivý, ať utrpěl jakoukoli osobní urážku, a spokojuje se tím, že od záležitostí a úřadů vzdaluje ty, jimiž pohrdá, stejně jako ty, kdo ho urazili. Jistě tu mluvím o velké ctnosti připojené k jiné: umět být upřímný a nebýt mstivý.
„Ale tady je jeho velká chyba. Je to mladší syn šlechtického rodu: ke kariéře si musel prorazit cestu několika nezbytnými úskoky. Ty úskoky nebyly v ničem odporné, ale přece si při nich osvojil jisté zvyky prohnanosti a toho, čemu se říká lupičské způsoby, mimo jiné zvyk lichotivé vlídnosti, ačkoli od přírody není ani vlídný, ani něžný; neboť je to člověk žlučovitý, mudrc, filozof, od přírody ctnostný, milující vlast a poctivé lidi, zákonodárce hodný starověkého Řecka; takový je od přírody: prokazuje druhým dobro z přímosti ducha, a ne z pohnutí srdce; a když ho příroda takto uhnětla, myslel si, že se musí uchýlit k vlídnostem, aby v mládí získal ženy a aby si získal přátele, jimž by byl užitečný a kteří by byli užiteční jeho postupu; z toho vzešlo, že těmi vynucenými, duchaplnými a žlučovitými vlídnostmi vždycky přestřelil v projevovaných citech a v daných slibech, od té doby co je v úřadě, a když chtěl od někoho něco dostat, propadal stejně té přehnanosti slibovat hory doly; to mu získalo nepřátele i mezi těmi, jimž prokazoval dobro, a a fortiori mezi ostatními, jimž je neprokazoval.
„A to je pravý zdroj malé spravedlnosti, které se mu dostalo co do upřímnosti, neboť ho naopak vydávali za člověka, který šidí od rána do večera, kdežto já budu tvrdit, že je to nejupřímnější člověk, jakého jsem kdy poznal, a já mám rád jen takové muže a ženy.“
III. Anna Rakouská a Mazarin
(K Tomu 12, kap. 8.)
Saint-Simon stručně, ale s důrazem a pravdivě vystihl vztahy Anny Rakouské a Mazarina. Viděli jsme ho, říká, když mluví o tomto ministrovi, jak špatně zachází s královnou matkou a přitom ji stále ovládá (v tomto vydání Tom 12, kap. 8). Mazarinova korespondence skutečně dokazuje, že nad Annou Rakouskou získal velkou převahu a že s ní občas jednal s jistou příkrostí. Jak vysvětlit tuto nadvládu ministra nad jeho panovnicí? Otázka je choulostivá a dějiny ji nesmějí řešit s lehkomyslností pamfletistů z doby Frondy. Co lze přinejmenším tvrdit a doložit listinami autentické povahy, je to, že korespondence Anny Rakouské a Mazarina nemá vůbec povahu úřední korespondence. Shromáždil jsem zde několik dopisů, které Anna Rakouská napsala25 Mazarinovi v letech 1653, 1654 a 1655. Dále se tu najdou dva Mazarinovy dopisy, v nichž prosvítá pocit žárlivosti a nespokojenosti, který Saint-Simonovu větu dokonale ospravedlňuje. Tyto dokumenty navedou na cestu k pravděpodobnému řešení; dříve než se však vysloví soud, bude užitečné shromáždit ještě mnoho dalších, pohřbených v archivech a knihovnách.
Mazarin, který se na konci roku 1652 vrátil do Francie, byl tak koketní, že se dal nějaký čas čekat. Odjel za maršálem z Turenne, který dobyl několik míst na severní hranici Francie. Toto tažení se protáhlo do ledna 1653. Anna Rakouská tehdy napsala kardinálovi několik dopisů.26
9. ledna 1653.
„Váš dopis z 24. [prosince 1652], který jsem dostala, mi způsobil velké starosti, protože 1527 udělal něco, co jste si nepřál; ale můžete si být jist, že to nebylo v úmyslu Vám se znelíbit…. 15 nemá a není schopen mít jiné záměry než líbit se 16;28 a 15 (královna) nebude mít klid, dokud se nedozví, že 16 (Mazarin) neměl za zlé, co udělal, neboť by se mu nechtěl znelíbit nejen skutkem, ale ani jen myšlenkou, která se skoro ničím jiným nezabývá než přemýšlením o věci na světě nejdražší tomu, kdo je [značka].29“
Protože se Mazarinova nepřítomnost protahovala, píše mu královna následující dopis, v němž prosvítá něco jiného než netrpělivost:
26. ledna 1653.
„Už nevím, kdy mám čekat Váš návrat, protože se každý den objevují překážky, které mu brání. Mohu Vám jen říci, že se mi velmi stýská a že to zdržení snáším s velkou netrpělivostí, a kdyby 16 (Mazarin) věděl, co všechno kvůli tomu trpím, jsem si jista, že by ho to dojalo. Já sama jsem v této chvíli tak dojatá, že nemám sílu dlouho psát a ani dobře nevím, co říkám. Vaše dopisy jsem dostávala každý den, a bez nich nevím, co by se stalo. Pište mi i nadále tak často, neboť mi tím v mém stavu přinášíte úlevu. až do posledního vydechnutí. Sbohem, už nemohu dál, on dobře ví proč.“
29. ledna 1653.
„Právě jsem dostala Vaše dopisy z 21. [ledna], v nichž mi dáváte naději, že Vás opět uvidím, ale dokud nebudu znát den s jistotou, nebudu ničemu věřit, neboť jsem byla oklamána už mnohokrát. Velmi si to přeji a ujišťuji Vás, že Vy nebudete nikdy [oklamán] od [značka], neboť [značka] je totéž co [značka].30“
Následující dva dopisy, adresované Mazarinovi, který byl s Ludvíkem XIV. u armády, musí být z roku 1654 (pravděpodobně ze srpna).
V neděli večer.
„Protože nepřijíždíte z rozumu, a ne z vůle, nemám co namítat. Mám velkou zlost na osud, který Vás nutí zůstat déle, než bych si přála, a snadno uvěříte, že nežárlím, když vidím zde důvěrníka31 a to, co miluje.“
„Protože mě tento posel ujistil, že bude jezdit velmi často, rozhodla jsem se Vám poslat tyto papíry a říci Vám, že co se týče toho návratu, který necháváte na mně,32 rozhodně Vás o nic nežádám, protože dobře víte, že služba králi je mi mnohem dražší než mé uspokojení. Nemohu se však zdržet, abych Vám neřekla, že podle mne, když člověk chová přátelství, pohled na ty, které miluje, není nepříjemný, i kdyby to bylo jen na několik hodin. Mám velký strach, že přátelství k armádě je větší než všechna ostatní. To všechno mi však nezabrání, abych Vás nepoprosila, abyste ode mne objal našeho starého přítele,33 a abyste věřil, že budu vždycky tou, kterou být mám, ať se stane cokoli.“
Roku 1655, za další Mazarinovy nepřítomnosti, mu Anna Rakouská napsala tyto dopisy:
V La Fère 12. srpna 1655.
„Váš dopis z 8. srpna přišel dříve než dopis z 9., neboť jeden přišel včera a druhý dnes. Měla jsem o něj starost; neboť protože jsem si jista, že mi píšete každý den, chyběl mi. Přišel, a ani jeden se neztratil. Čekám na Gourvilla,34 který ještě nepřijel, a jistě uvěříte, že ne bez jisté netrpělivosti, neboť se od něho mám dozvědět Vaše rozhodnutí. Viděla jsem šlechtice, kterého pan de Marillac posílá ke králi, a protože je tak obtížné dostat se tam, kde král je, řekla jsem mu, aby se vrátil do Paříže ke svému pánovi, a také že se postarám o odeslání jeho dopisu a že mu pošlu odpověď, abych mu ji mohla doručit. Viděla jsem, že dopisy chodí tak bezpečně díky péči, kterou jim věnuje Bridieu, že jsem se rozhodla poslat tento dopis důvěrníkovi v domnění, že nebude nerad, že ho má, a že v nejhorším případě nic nezískají a ani zvědavost nebude příliš ukojena, neboť se mi zdá, že nepochopí, pro koho je.
„Posílám Vám šifrovaný lístek, který přišel z Paříže. Přišel velmi rychle; neboť originál jsem dostala už včera večer. Myslím, že nebudete nerad, že uvidíte, co v něm je. Já jsem nerada nebyla, a to mě přiměje k trpělivosti, kdyby jí bylo třeba, neboť místo, kde je důvěrník, se vůbec nelíbí a vzbuzuje obavu, aby nešel dál. Pokud jde o mne, přeji si to z celého srdce a nepochybuji o tom, neboť se bude řídit Vašimi názory, o nichž jsem si jista, že jsou takové, jaké mají být. Mé budou vždycky být [značka].35 To je vše, co Vám mám tentokrát říci, a ještě abyste za mne objal důvěrníka, neboť já to zatím udělat nemohu. Siron udělá všechno, co mu vzkazujete, co nejdříve to bude možné.“
V La Fère 13. srpna 1655.
„Svým dopisem z 10. [srpna] jste mi způsobil velkou radost nadějí, že Vás za pět nebo šest dní znovu uvidím. Víc Vám o tom neřeknu; neboť o tom nebudete pochybovat. Stále čekáme na Gourvilla. Myslím, že jestli jste ho vypravil, kdy mi píšete, bude tu dnes. Velmi mě těší, že mi píšete, že je důvěrník spokojen s péčí, kterou mu věnuji. Sama budu mít velkou radost pokaždé, když najdu způsob, jak mu vyhovět. Korálová krabička byla předána a byli velmi rádi, že ji mají. K včerejšímu dopisu nemám co dodat, neboť se mi zdá, že jsem Vám v něm napsala mnoho věcí. Nogent je tu od předvčerejška; nic Vám o tom neříkám; neboť on píše všechno, co se na světě dá napsat. Obejměte důvěrníka a věřte mi z celého srdce.“
V La Fère 13. srpna 1655.
„Konečně dnes odpoledne přijel Gourville a odevzdal mi Vaše dopisy z 11. a 12. a řekl mi, co jste mu uložil mi vyřídit. Tím, že mi to řekl, mě zbavil velkých starostí, a Vy jste mě uchránil od hrozných tím, že jste důvěrníka rozumnými důvody přiměl k souhlasu, aby zůstal v Le Quesnoy, zatímco se armáda bude procházet. Prosím Boha, aby její procházka byla taková, jakou jí přeji. Byla jsem nadšena, když jsem v jednom z Vašich dopisů viděla, že mé city byly stejné jako Vaše během návštěvy, kterou mi důvěrník chtěl vykonat, neboť mám raději to, co slouží jeho slávě a jeho službě, než své osobní uspokojení. Jsem si jista, že o tom nepochybujete. Počkám tedy trpělivě, až mu jeho záležitosti dovolí přijet, a nechám na Vás, abyste o tom rozhodl, až bude čas; neboť se mi zdá, že o všech věcech soudíte dost dobře a že Vám v tom nezabránila ani bolest hlavy, kterou jste měl. Jsem ráda, že ji už nemáte, a budete-li mít tolik zdraví, kolik Vám přeji, budete dlouho bez jakékoli nemoci.
„Nevím, zda by Vás nakonec množství mých dopisů neobtěžovalo. Tohle je dnes už druhý; ale jestliže je dostáváte stejně rád jako [já ty] Vaše, jsem si docela jista, že Vás obtěžovat nebudou. Jsem ráda, že jezdci z Guise tak dobře plní své cesty…. Ti, kdo nesou tento dopis, přijeli s Gourvillem, který je přivedl schválně, abyste se dozvěděl o jeho příjezdu a o jeho rychlosti. Pokud jde o zdejší novinky, po všech, které napsal Nogent, by bylo těžké nějakou říci. Proto se zcela odvolávám na to, co o tom napsal. Řekněte důvěrníkovi, že jsem ráda, že si pamatuje, co jsem mu řekla při odjezdu, a že to plní, neboť z toho mu přijde všechno jeho štěstí, a protože mu ho přeji mnoho, jsem velmi ráda, že dělá, co je k tomu třeba. Nepíšu mu, neboť Vy stejně musíte být tlumočníkem mého dopisu, který bude pro oba; ale končím ho tím, že Vás stále prosím o jedno a totéž, totiž abyste ho za mne pěkně objal a věřil, že budu, dokud budu živa.“
Mazarinovy dopisy královně mají docela jiný tón. Přes sentimentální frazeologii v nich prosvítá trochu hořkosti a žárlivosti. Takový je přinejmenším dojem, který podle mne vyplývá z následujících dopisů, napsaných roku 1659:36
V Saint-Jean-de-Luz 1. listopadu.
„Právě jsem dostal Váš dopis z 28. minulého měsíce a jsem zoufalý, že jsem Vám dal důvod k tak velkému vysvětlování, které mě místo útěchy trápí ještě víc, neboť vidím, že náklonnost, kterou chováte k oné osobě, Vám nedovoluje věřit, že by byla schopna dopustit se kdy jakékoli chyby. Snažně Vás prosím, abyste byla tak laskavá a odpustila mi, že jsem se osmělil Vám o tom mluvit; slibuji Vám, že to do smrti neudělám a že trpělivě snesu peklo, které mi ta osoba připravuje. Dlužím Vám ještě víc než to, a i kdybych měl tisíckrát zemřít, nezpronevěřím se nekonečným závazkům, které k Vám mám, a i kdybych byl tak zlý a nevděčný, abych to chtěl, zabránilo by mi v tom přátelství, které k Vám chovám a které neskončí ani v hrobě.
„Přál bych si Vám moci říci ještě víc, a kdyby mi bylo dovoleno poslat Vám své srdce, jistě byste v něm viděla věci, které by Vám nebyly nemilé, a víc v této chvíli, kdy Vám píšu, než kdykoli předtím, třebaže z dopisu, který jste mi napsala, vidím, že jste zapomněla, co jste mi s takovou laskavostí ráčila říci v Paříži, když jsme tak důkladně mluvili o téže osobě, která byla vždycky jedinou příčinou mých stížností i nelibosti, kterou jste nad nimi při různých příležitostech projevila.
„Ale nesmím Vás už dál obtěžovat a mám se spokojit s ujištěními o Vašem přátelství, která mi dáváte, aniž bych si osoboval právo nutit Vás, abyste je k té osobě nechovala, když Vám je libo zachovat si nás oba ve svých službách. Znovu Vás na kolenou zapřísahám, abyste mi odpustila, jestliže Vám působím zármutek tím, že Vám otevírám své srdce, které před Vámi nikdy nic neskryje, a potvrzuji Vám, že i kdybych měl žít sto let, nikdy Vám o tom neřeknu ani slovo a že k Vám budu vždycky stejný, s jistotou, že nebudete mít nikdy sebemenší důvod pochybovat o mé nesmírné oddanosti Vašim službám ani o mém přátelství, jemuž se nic nevyrovná, budou-li mi andělé37 chtít učinit spravedlnost a věřit tomu, a prosím Vás, abyste mi u nich prokázala dobré služby; přísahám Vám, jako bych stál před Bohem, že si je zasluhuji.“
Mazarin se k téže věci vrací v dopise z 20. listopadu 1659:
„Dobře poznávám, že kdyby Vám andělé nevnukli napsat mi tak laskavý dopis, jako je ten ze 7. tohoto měsíce, který jsem právě dostal, nebylo by Vám možné sestavit jej slovy tak něžnými a pro mne tak lichotivými, pro mne, který si nic nepřeje s větší vášní než být vždycky ujištěn o poctě Vašeho přátelství. Prohlašuji Vám ještě jednou, že nic není s to mě přimět o něm pochybovat, ať se stane cokoli. Ale zároveň se Vám přiznávám, že byste mě zahrnula závazky, kdybyste byla tak laskavá a jednoho dne chtěla zjednat nějakou nápravu v tom, o čem víte, že mě trápí a bude mě trápit po celý život. Zapřísahám Vás, abyste si vzpomněla na to, v co jste mi v té věci ráčila dát naději, a že vášeň a věrnost, které chovám k Vám i k sebemenšímu Vašemu uspokojení, si jistě zaslouží, abyste trochu pomyslela na vyléčení té nemoci, která bude bez Vaší pomoci nevyléčitelná.
„Před několika dny jste k tomu měla krásnou příležitost, když jste viděla několik dopisů od dvora, které uváděly, že Vás ona osoba velmi rozhněvala výbuchy, jež byly hrubě proti úctě, kterou Vám všichni dluží, a to kvůli záležitosti, kterou nikdo na světě neschvaluje, nehledě na to, že otevření kazety bude velmi na škodu, neboť se tím zveřejní, co tam du Bosc38 zanechal, aby to posloužilo důvěrníkovi v tom, o čem víte. Opakuji Vám,39 že všichni projevují pohoršení nad počínáním řečené osoby, a protože každý ví, že mě nemá ráda, a vidí, že ráčíte snášet zpupnost, s jakou se chová ke své vlastní paní, všichni z toho vyvozují, že má u Vás veškerou moc.
„Prosím Vás za odpuštění, že si dovoluji Vám psát o této věci, neboť to pochází jen z přátelství a důvěry, kterou mám k andělům, kteří budou vždycky pány naložit s tím i se vším, co se mne bude týkat, jak budou chtít, aniž bych až do smrti přestal být tím, čím Vám jsem povinen. Za to mi nejste nijak zvlášť zavázána, neboť i kdybych chtěl, nebylo by mi možné to provést. Ale mám velkou radost z toho, že vím, že to nikdy nebudu moci a nikdy nebudu chtít.“
Kterou osobu má Mazarin v těchto dopisech na mysli? Tehdejší spisovatelé o tom nepodávají žádné vysvětlení; z nevydaných Bartetových dopisů Mazarinovi40 je však vidět, že jde o paní z Beauvois, královninu komornou, kterou Mazarin už jednou dal vzdálit od dvora,41 ale která se tam vrátila s větším vlivem než předtím. Snad má Mazarin na mysli také královnina štolbu Beaumonta; to by lépe vysvětlilo některé výrazy jeho dopisů. Zde je pasáž z Bartetova dopisu, která může vrhnout trochu světla na vnitřní poměry tohoto dvora. Psal Mazarinovi 16. října 1659:
„Nevím, zda Vám královna napíše, že tu má na krku záležitost s paní z Beauvois; je správné, abyste věděl, že jsem viděl, jak začala, ale ne jak skončila, neboť trvá dosud. Jistě Vás pobaví. Vaše Eminence ji shledá ridiculosa.
„Její Veličenstvo se v Néracu dozvědělo o smrti ubohého pana du Bosc. Pan z Beaumontu, její štolba, jí hned řekl, že v jeho kazetě, která byla s kazetami královny, je tři sta louisdorů v hotovosti, které patří jemu, ukázal na to lístek pana du Bosc a prosil ji, aby dovolila, že si je vezme. Královna odpověděla, že o tom nepochybuje; že pokud tam jsou, ručí mu za to, že nic neztratí; ale že kazetu nechce otevřít jinak než v přítomnosti Vaší Eminence nebo aspoň po Vašem návratu.
„Pan z Beaumontu se nezdál s tímto odkladem spokojen a žádal královnu, aby mu Její Veličenstvo ráčilo zajistit jeho peníze na úřadu pana du Bosc. Královna to odmítla a řekla mu, že se do jeho úřadu nemíchá. Paní z Beauvois se do toho všeho vložila, aby pana z Beaumontu podpořila, s velkým hlukem a opakovaně. Královna se tomu stále bránila a odporovala jí, takže se z Néracu odjelo a kazeta otevřena nebyla.
„Včera večer, když královna hrála bête, řekl Monsieur,42 který odhalil, že kazeta zmizela, nebo mu to ti, kdo ji odcizili, dali prohlédnout, aby se to doneslo ke královně a oni mohli zpovzdálí sledovat účinek, nahlas, když mluvil k Jejímu Veličenstvu, že duše ubohého du Bosc odnesla jeho kazetu a že Beaumont přišel o svých tři sta padesát pistolí.
„Královnu to dost rozrušilo a hned jí přišlo na mysl, jak se později ukázalo, že to byl Beaumont, kdo ji dal vzít, aby dostal zpátky své peníze, a že paní z Beauvois, která za něho v Néracu mluvila s prudkostí a s tou vehemencí, jakou projevuje ve věcech, pro něž se zanítí, mu mohla dát tuto smělou radu, aby kazetu dal vzít.
„Tato tak naléhavá pravděpodobnost a zdání tak přiléhavá k povaze dotyčných osob způsobily, že se královna, když hra skončila, nezdráhala v soukromí říci, že si myslí, že to byl Beaumont a jeho přátelé, kdo mu to poradili, a dala najevo značnou nelibost dost ostrými slovy; ale, jak říkám, v soukromí tak úzkém, že tam byli, myslím, jen Monsieur, pan z Comminges a já.
„Paní z Beauvois, které to Monsieur řekl, se cítila zavázána požadovat vysvětlení, a za bojiště si k tomu velmi nevhodně zvolila právě okamžik, kdy královna zasedala ke stolu s králem a s Monsieurem, a opravdu přišla vypálit salvu o tom, jak se královna mýlí, když takto bere čest šlechtici, který jí slouží už dvanáct let; zašla v tom tak daleko a s tak malou zdrženlivostí, že královna nasadila tón, který Jeho Eminence zná, a řekla jí, že myšlenku, kterou o Beaumontovi v té věci měla, zveřejnila jen paní z Beauvois, kdežto ona sama byla tak laskavá, že o tom mluvila jen před dvěma nebo třemi osobami, a to bez velké ostrosti; ale když to bere takhle, ráda jí také řekne před všemi, že je pravda, že si myslela a řekla, že to byl Beaumont, kdo z rady svých přátel nebo svých přítelkyň dal tu kazetu vzít, aby dostal zpátky své peníze.
„Paní z Beauvois, která byla jistě přesvědčena, že královna na veřejnosti povolí a že ji rozruch, který dělá, přiměje mluvit o věci příznivě, když viděla účinek docela opačný, pustila se do jiného počínání, ještě nešťastnějšího než první; neboť nerozvážně šla vzít Beaumonta za ruku, předvedla ho ke stolu před pěti sty lidmi a řekla královně, že tohle je šlechtic, kterého zbavuje cti. Její Veličenstvo, dotčené, jí řeklo, že jí ráda řekne do očí a přede všemi, že je to pravda a že to byl on, kdo měl tu smělost dát vzít kazetu du Bosc z jejích kazet.
„Beaumont jí odpověděl co nejuctivěji, a je třeba říci pravdu, ani nejduchaplnější a nejpoctivější muž u dvora by nedokázal vyváznout z tak zlé záležitosti lépe než on, do níž ho paní z Beauvois zatáhla, protože věřila, že královna tváří v tvář povolí. Odešel tedy velmi ponížen a velmi zahanben a zanechal královnu i všechny přítomné dojaté skromností a pokorou, s jakou ho zarmoutil soud, který o něm královna vynesla.
„Po večeři jsme v pěti či šesti šli za královnou do jejího kabinetu; paní z Beauvois tam přišla ještě rozpálenější než u stolu. Královna se tam zatvrdila ještě víc, než to udělala předtím, a já jsem viděl, že už nejde o to zjistit, kdo má pravdu a kdo mluví pravdivě, ale o to autoritou uhájit, co bylo řečeno a co si kdo myslel; a protože Beaumontovo chování u stolu mělo úspěch a královna paní z Beauvois umlčela, zdála se mi ta chvíle vhodná k tomu, abych Beaumonta šťastně předvedl. Vyšel jsem tedy z kabinetu a šel pro něho do královniny ložnice, která je ve stejném podlaží a kde jsem ho nechal a odkud všechno slyšel. Vešel tedy nenápadně za mnou a v mém stínu, a v okamžiku jsem trochu ustoupil stranou, aby ho královna mohla vidět; poprosil ji se slzami za odpuštění, že dal podnět k tolika řečem a k tolika věcem.
„Královna to přijala s nejvyšší laskavostí a mluvila s ním tak vlídně, že se zdálo, jako by hledala slova, jak mu dát najevo, že si nemyslela, že to udělal z darebáctví, až mu dokonce řekla, že všechno zapomene, když jí řekne, kdo mu to poradil; ale on na to nepřistoupil, a protože dál plakal, královna mu dobrotivě řekla, aby se vzdálil, a nám, abychom o tom už nemluvili.
„Její Veličenstvo zasedlo k toaletě, a když ji odčesávali, vešla paní z Beauvois s velkým výbuchem radosti a s velkým křikem; přistoupila k ní a volala, že kazeta je nalezena a že Loranval, který má v opatrování všechny královniny kazety a měl vždycky i tuto, je tady, že ho dala v půlnoci vzbudit.
„Předstoupí před královnu; řekne, že kazetu má. Její Veličenstvo mu řeklo, že ji to o nic víc neuspokojuje a že ji otevřeli a snad viděli papíry, které v ní byly. Přísahá, že ne. Její Veličenstvo mu řeklo, že je lhář; dá zavolat Visého, který býval jejím exemptem a který královně dvě hodiny předtím řekl, že v poledne potkal na náměstí muže v šedé serži, který nesl pod paží kazetu du Bosc napůl zakrytou pláštěm; že se na ni dvakrát podíval, a protože byla zvláštní, s královninými monogramy a se zlaceným mosazným kováním, tvrdil mu do očí, že ji viděl. Ten druhý byl usvědčen. V tom zmatku se královna obrátila k paní z Beauvois a řekla jí, že ti, kdo ho naučili, co má říkat, ho to nenaučili dost dobře, a že po tom všem, co právě řekl, nevěří ani víc, ani méně. Král a Monsieur byli při tom všem, co bylo řečeno týmiž slovy, jak to píšu já.
„Dnes kazetu předložili. Královna ji dala otevřít; našlo se v ní tři sta padesát pistolí. Její Veličenstvo je dalo vrátit Beaumontovi, který nezůstal spokojen a šel požádat krále o svolení, aby mohl v té věci dát vést vyšetřování proti Loranvalovi, který opatruje kazety, aby byl nucen říci pravdu; neboť Visého svědectví všichni pokládají za pravdivé.
„Po tom všem se ukáže, že královna soudila velmi dobře a nechtěla se nechat napálit, a že darebáctví, které se snad odhalí, nepadne na Beaumonta; neboť všichni jistě víme, že je nevinen, a on udělá všechno, co bude moci, aby se záležitost neututlala.“
Dopis Anny Rakouské Mazarinovi z června 166043 ukazuje, že žárlivost a rozladění mezi královnou a Mazarinem trvaly ještě tehdy. Tato korespondence představuje řadu roztržek a usmíření, stížností a vyznání lásky, které se pro vztah mezi královnou a jejím ministrem sotva hodí.
V Saintes 30. června 1660.
„Váš dopis mi způsobil velkou radost; nevím, zda budu mít to štěstí, že tomu uvěříte, a že kdybych byla věděla, že by se Vám některý z mých dopisů tolik líbil, byla bych Vám ráda psala, a je pravda, že když jsem viděla tolik dopisů a s jakým nadšením [je] přijímali a jak jsem viděla, že je čtou, velmi mi to připomínalo jinou dobu, na kterou vzpomínám téměř v každé chvíli, ať si o tom myslíte a pochybujete o tom, co chcete. Ujišťuji Vás, že všechny chvíle mého života budou věnovány tomu, abych Vám dokázala, že nikdy nebylo přátelství opravdovějšího než moje, a jestliže tomu nevěříte, doufám od spravedlnosti, kterou mám, že jednoho dne budete litovat, že jste o tom kdy pochyboval, a kdybych Vám mohla ukázat své srdce stejně dobře jako to, co Vám říkám na tomto papíře, jsem si jista, že byste byl spokojen, anebo byste byl nejnevděčnějším člověkem na světě, a nevěřím, že tomu tak je. Královna,44 která píše zde na mém stole, mi říká, abych Vám vyřídila, že to, co píšete o důvěrníkovi, jí není nemilé, a že ho ujišťuji o její náklonnosti; můj syn Vám také děkuje a 2245 mě prosí, abych Vám řekla, že až do posledního vydechnutí, ať si o tom myslíte cokoli.“
IV. O radách
(K Tomu 12, kap. 8.)
Rady, o nichž Saint-Simon ve svých Pamětech často mluví, a zejména (v tomto vydání Tom 12, kap. 8), měly výhody i nevýhody, které markýz d’Argenson46 dobře vystihl:47 „Když se pocítilo, jak špatně fungují rady zřízené vévodou z Orléans, a když se konečně poznalo, že se jich je nutno vzdát,48 uštědřilo se jim jakési poslední pomazání tím, že se abbému ze Saint-Pierre,49 který je zprvu schvaloval, uložilo napsat jejich obhajobu. Zhostil se toho sepsáním díla, které nazval Polysynodie, neboli o výhodě mnohosti rad, s mottem z Šalomounových přísloví: Ubi multa consilia, salus.5051 Do jisté míry měl pravdu; sám však musí uznat, že rady mohou být právě tak užitečné, jsou-li řízeny, jsou-li otázky, jež se jim předkládají, předem připraveny mocí a rozhoduje-li tato moc svrchovaně, když je vyslechla, jako jsou nebezpečné, když se jim místo péče o to, aby moc osvětlovaly, odevzdá moc celá. Pak se zvrhnou v pravý blázinec; hašteří se, přou se, nikdo nikomu nerozumí a nevzejde z toho nic než nepořádek a anarchie.
„Přesto z naprostého zrušení rad, nebo aspoň z nečinnosti, v níž se nechávají živořit ty, které dosud nafukují naše almanachy, je třeba usoudit, že se ve Francii neví, jakého užitku by z nich bylo možno dosáhnout. Nemluvím o těch drobných soukromých záležitostech, jimiž se nyní v královské finanční radě a v radě depeší,52 když se sejdou, vyplňuje čas, nýbrž o ordonancích, o obecných nařízeních, o všem, co má sílu zákona a zavádí ve správě pevné zásady.
„Ministři si dostatečně neuvědomují, jak důležité by pro ně bylo získat pro taková nařízení ručitele. Když je berou na sebe, vystavují se tomu, že budou odpovídat za potíže, na něž narážejí při registraci a při provádění. Často se stávají jejich obětí a sami proti sobě poskytují záminky k odvolání. Tato nařízení by jim sloužila jako štít proti nespravedlivým žádostem; a jak důležité je, aby se jim bránili! Za jednu milost proti pravidlu a rozumu, kterou ministr udělí svým osobním a skutečným chráněncům, je nucen udělit dvacet chráněncům svých vlastních ochránců, osobám, jimž nemůže nic odmítnout; a když se na něj pak naléhá, neví, co odpovědět. Odmítne-li jedněm, co uděluje druhým, nadělá si ohavných nepříjemností. Moudrý muž se má při nástupu do úřadu zařídit spíš tak, aby mohl odmítat, aniž si příliš uškodí, než tak, aby mohl udělovat všechno podle libosti. Neboť je zcela jisté, že to nikdy nezvládne; odmítat se však musí bez mrzutosti a i ty nejnerozumnější žádosti je třeba přijímat dokonce vlídně, a hlavně se nezavazovat k tomu, čím si nejsme jisti, že to dokážeme dodržet. Hoc opus, hic labor est.“53
Markýz d’Argenson jde ve svých rukopisných Pamětech ještě dál. Pod datem 21. května 1734 tam píše: „Ať mi nikdo už nemluví o radách jako o něčem, co má vládnout tomuto království. Nejsme pro to stvořeni: vládly snad rady za Jindřicha IV. a za Ludvíka XIV., za Karla Velikého, za Karla V. a za Ludvíka XI.? Rady mají ducha tak malého, třebaže se skládají z velkých mužů, [že] vnášejí-li do záležitostí nějakou moudrost, je to ta moudrost, která pochází z průměrnosti; a to není moudrost pro velký rozum a prozíravost, nýbrž proto, že uchraňuje od bláznovství.“
V. Generální stavy; způsob volby poslanců do Generálních stavů
(K Tomu 12, kap. 9.)
Saint-Simon stručně naznačuje, jak se volili poslanci do Generálních stavů; mluví o dvojí volbě: 1. do shromáždění bailliages, 2. poslanců do Generálních stavů. Protože staré instituce Francie jsou dnes málo známé, nebude zbytečné se u těchto zvyklostí zastavit, neboť pro Saint-Simona a jeho současníky žádný výklad nepotřebovaly.
Právo svolat generální stavy měl jen král nebo regent. Za tím účelem zasílal patentní listy guvernérům provincií a také bailliům a senešalům,54 kteří pod jejich vrchností spravovali provincii. Listy určovaly dobu a místo, kde se měli poslanci sejít. Na základě králových rozkazů byli duchovní a šlechtici jmenovitě obesíláni k volbě svých poslanců. Guvernéři a bailliové posílali opis patentních listů starostům a konšelům měst a také soudcům a farářům vesnic. Měšťané a poddaní venkované byli zpravováni při nedělním kázání, troubením a vyhláškami vyvěšenými na pranýři a na dveřích kostelů.
Šlechtici a duchovní volili přímo poslance, kteří je měli zastupovat v Generálních stavech. Jinak tomu bylo u měšťanů a sedláků: ti, shromáždění ve městech a ve vesnicích pod předsednictvím bailliů, senešalů, vikomtů, viguierů, prévôtů, bailliových zástupců atd., volili volitele. Tito volitelé se scházeli v hlavním městě bailliage a volili poslance do Generálních stavů. Sepisovali také stížnostní sešity (cahiers de doléances), v nichž vyjadřovali své potřeby a přání.
Počet poslanců, kteří měli být zvoleni v každém bailliage, nebyl určen; tato otázka měla tehdy velmi malý význam, protože se ve shromáždění Generálních stavů hlasovalo podle stavů, a ne podle hlav.
Ačkoli se snažíme volbu poslanců do Generálních stavů shrnout a převést na jednotná pravidla, je třeba přiznat, že se zvyklosti od provincie k provincii často lišily. Sedláci se voleb ne vždy účastnili. Například v Auvergni volili poslance do Generálních stavů jen duchovenstvo, šlechta a měšťanstvo. Při několika příležitostech dosáhly zvláštního zastoupení některé sbory, jako pařížská obec roku 1356, univerzita roku 1413 a parlament roku 1557.
VI. Úřední zpráva o zatčení Fouqueta, sepsaná z Colbertova příkazu
(K Tomu 12, kap. 16.)
Ihned po zatčení Fouqueta (5. září 1661) dal Colbert, který celou tu záležitost řídil, zřídit mimořádnou soudní komoru, aby soudila vrchního správce financí a jeho spoluviníky. Joseph Foucault, otec intendanta, jehož deník je citován dále, byl jmenován písařem tohoto soudu. Zůstala nám po něm sbírka protokolů pod názvem Rejstříky mimořádné soudní komory.55 Těmto protokolům předeslal zprávu o zatčení Fouqueta, sepsanou podle úředních dokumentů. Je to listina nepochybné pravosti, v níž nacházíme důležité podrobnosti:
„Když se dlouho šířila pověst o cestě, kterou měl král podniknout do Bretaně, aniž kdo dokázal uhodnout její příčinu, ačkoli se o ní mluvilo velmi rozličně, Jeho Veličenstvo odjelo 1. září 1661 z Fontainebleau56, provázeno panem Princem,57 vévodou z Beaufortu, pány z Charostu, z Villequier, ze Saint-Aignan, z Villeroy a několika málo dalšími velmoži, v Blois přesedlo na poštovní koně a o tři dny později dorazilo do Nantes.
„Pan Fouquet,58 tehdy vrchní správce financí, který se několik dní předtím zbavil svého úřadu generálního prokurátora u pařížského parlamentu ve prospěch pana Harlaye,59 dvorního referendáře, vyjel den před králem s přepřaženími kočárů, která byla rozmístěna na různých místech jeho cesty. Jeho paní a pan z Lionne60 ho doprovázeli až do Nantes, kam dorazil současně s Jeho Veličenstvem, třebaže ho trápila dvojitá třídenní zimnice.61
„Pan Le Tellier, státní sekretář, a pan Colbert, intendant financí, podnikli tuto cestu v témže kočáře.
„Když byl dvůr v Nantes, král se zúčastnil zasedání bretaňských stavů, které byly svolány a jejichž komisařem za Jeho Veličenstvo byl pan Boucherat, dvorní referendář. Celá provincie byla v napětí a lidu se chtělo nahnat strachu z něčeho mimořádného. Nakonec se však poznalo, že není čeho se bát, leda pro pana Fouqueta, kterého dal král zatknout; a protože to rozhodnutí bylo důležité a Jeho Veličenstvo chtělo jeho provedení svěřit jen osobě, k níž mělo důvěru, zvolilo pana z Artagnan,62 podporučíka kompanie mušketýrů, kterého si dalo ve čtvrtek 1. září zavolat, aby mu předepsalo rozkazy, jimiž se měl řídit. Zastihli ho v posteli s velkou horečkou, a přesto mu král dal přikázat, aby se k Jeho Veličenstvu dostavil, ať je v jakémkoli stavu. Pan z Artagnan mohl tomu rozkazu vyhovět jen tak, že se dal donést do králova pokoje; a král, když ho viděl v tak špatném stavu, mu neřekl nic jiného, než že ve své činné důvěře v jeho věrnost na něj upřel zrak, aby provedl jisté rozhodnutí, které by mu sdělil, kdyby byl v lepším stavu; že však je třeba věc o dva nebo tři dny odložit, a mezitím mu doporučil, aby pečoval o své zdraví.
„V pátek a v sobotu byl pan z Artagnan pod různými záminkami navštěvován z králova pověření, a v neděli, když se kolem poledne dostavil ke králi, se ho Jeho Veličenstvo nahlas zeptalo na jeho kompanii a projevilo přání vidět její seznam, který mu pan z Artagnan vložil do rukou. Král vešel se čtením do kabinetu; sám zavřel dveře, jakmile tam pan z Artagnan vstoupil, a po několika slovech, která svědčila o laskavé důvěře, mu Jeho Veličenstvo oznámilo, že jsouc nespokojeno s panem Fouquetem, rozhodlo se dát ho zatknout. Doporučilo mu, aby ten rozkaz provedl opatrně a obratně, a vložilo mu do ruky balíček, v němž byly rozkazy, jimiž se měl řídit, s doporučením, aby ho šel otevřít k panu Le Tellierovi. Když se pan z Artagnan chtěl vzdálit, řekl mu král, že je třeba odbýt nějakou výmluvou ty, kdo stojí u dveří a viděli, že zůstal tak dlouho v kabinetu. To ho přimělo říkat těm, které při odchodu potkal, že právě požádal krále o dar, který mu Jeho Veličenstvo udělilo s tou největší vlídností na světě; a když se odtud rovnou odebral k panu Le Tellierovi, kterého zastihl obklopeného mnoha lidmi, řekl mu nahlas, že mu král udělil milost a přikázal mu, aby si k němu přišel rychle vyžádat její vyhotovení. To dalo panu Le Tellierovi příležitost odvést ho do svého kabinetu, kde se pan z Artagnan cítil tak slabý, že musel požádat o víno, aby předešel mdlobě. Když se zotavil, otevřel balíček a uviděl v něm zatykač (lettre de cachet) na pana Fouqueta, další list s popisem cesty, kterou je třeba se dát, a se vším, co má učinit, aby ho dopravil až na místo jeho věznění, další list, podle něhož měl poslat brigadýra a deset mušketýrů do města Ancenis, aby tam provedli rozkaz, který jim bude zaslán den po jejich příjezdu, a ten zněl zadržovat všechny jiné kurýry než kurýry Jeho Veličenstva, aby se zabránilo tomu, aby zpráva o tomto uvěznění dorazila do Paříže jinými cestami. V balíčku byly ještě různé listy adresované guvernérům pevností, a všechny tyto listy byly psány rukou pana Le Telliera.
„V pondělí 5. září uspořádal král, aby tento záměr lépe zakryl, hon,63 k němuž dal povolat mušketýry a lehkou jízdu, kteří byli všichni v sedle, když vyšel z rady. Ještě dosti dlouho mluvil s panem Fouquetem, zatímco pan Le Tellier šel za panem Boucheratem, který se na výslovný rozkaz dostavil ke dveřím rady, a odevzdal mu královský list (lettre de cachet), celý psaný jeho rukou jako ostatní, jímž král, sdělujíc panu Boucheratovi rozhodnutí, které učinil, mu ukládal, aby šel, jakmile bude pan Fouquet zatčen, zabavit papíry, které se najdou v jeho domě a v domě pana Pellissona, jeho úředníka.
„Král, vida, že je všechno dobře připraveno, opustil pana Fouqueta, který při sestupu ze schodů mluvil se všemi, kdo mu měli co říci. Kolem jedenácté nastoupil do svých nosítek,64 a když vycházel ze zámku a minul poslední stráž, pan z Artagnan dal jeho nosítka zastavit se slovy, že s ním potřebuje mluvit. Pan Fouquet se ho zeptal, zda to musí být hned, nebo zda může počkat, až to bude v jeho domě. Když mu však pan z Artagnan dal na srozuměnou, že to, co mu má říci, nelze odkládat, vystoupil pan Fouquet z nosítek a napůl smekl klobouk. V tom postoji mu pan z Artagnan řekl, že má od krále rozkaz zatknout ho jako vězně. Na to pan Fouquet, když požádal, aby ten rozkaz viděl, a přečetl si jej, neodpověděl nic jiného, než že se domníval, že je v králově přízni lépe zapsán než kdokoli v království;65 a zároveň smekl docela, a bylo pozorováno, že několikrát změnil barvu ve tváři, když pana z Artagnan prosil, aby se z toho nedělal rozruch. To dalo panu z Artagnan příležitost říci mu, aby vešel do nejbližšího domu, a to byl dům velkého arcijáhna, jehož neteř si pan Fouquet vzal za první ženu.
„Když do něj vcházel, zahlédl pana Codura, jednoho ze svých chráněnců, a řekl mu mimochodem tato slova: Paní du Plessis, do Saint-Mandé.
„Pan z Artagnan neprodleně poslal pana Desclavaux, aby krále zpravil o tom, co se stalo, a vyslal jednoho mušketýra do města Ancenis, aby dal brigadýrovi, kterého tam den předtím poslali s deseti mušketýry, rozkaz zadržovat všechny jiné kurýry než kurýry Jeho Veličenstva.
„Potom pan z Artagnan požádal pana Fouqueta o papíry, které měl při sobě, a když je vložil do zapečetěného balíčku, pověřil pana ze Saint-Mars,66 ubytovatele kompanie mušketýrů, aby je donesl králi spolu s lístkem psaným jeho rukou, jímž dával Jeho Veličenstvu na vědomí, že jakmile dá panu Fouquetovi vypít vývar, pro který poslal do královské kuchyně, a jakmile se pan Saint-Mars k němu vrátí, odjede, aby se řídil jeho rozkazy.
„Skutečně, jakmile se pan ze Saint-Mars vrátil a pan Fouquet vypil vývar, dal ho pan z Artagnan nastoupit do jednoho z králových kočárů, do něhož přisedli páni z Bertaud, guvernér Briançonu, z Maupertuis a Desclavaux, šlechtici sloužící u stolu Jeho Veličenstva.
„Prvním noclehem byl Houdan67, kde pan z Artagnan jménem krále požádal pana Fouqueta o rozkaz jeho rukou veliteli Belle-Isle,68 aby odevzdal pevnost do rukou toho, koho tam Jeho Veličenstvo pošle. Pan Fouquet to neprodleně učinil lístkem, který pan z Maupertuis ihned donesl králi.
„V úterý 6. září vyjel pan z Artagnan z Houdanu a přenocoval v Ingrande, kudy král projel ve dvě hodiny po půlnoci.
„Ve středu 7. září dorazil pan Fouquet na zámek v Angers a byl ubytován na zámku, který velitel podle králova rozkazu odevzdal do rukou pana z Artagnan; ten si k jeho střežení ponechal šedesát mušketýrů s pány Saint-Mars a ze Saint-Léger, ubytovateli kompanie, a ostatní poslal zpět ke králi.
„Mezitím pan Boucherat,69 který se v okamžiku zatčení pana Fouqueta odebral do domu, kde byla paní Fouquetová, ji zastihl hlídanou šesti mušketýry. Vešel do pokoje a zdvořile jí dal na srozuměnou, jaký rozkaz mu král dal: prohlédnout papíry jejího pana manžela. Zeptala se, kde je, a zda by jí nebylo dovoleno ho doprovázet. Pan Boucherat však, který jí na to neměl co odpovědět, myslel jen na to, aby splnil své poslání. Dal otevřít skříňky, které byly v jejím pokoji, a nenašel v nich žádné papíry. Pak vstoupil do kabinetu pana Fouqueta, odkud dal odnést všechny papíry, které tam našel. Bylo pozorováno, že paní Fouquetová projevila při této příležitosti velkou odvahu, že neudělala nic nepatřičného, neřekla nic, co by svědčilo o slabosti, a že dokonce neplakala.
„Pan Pellisson,70 úředník pana Fouqueta a ten, k němuž měl největší důvěru, byl rovněž zatčen ve svém domě mušketýry, které tam poslal pan z Artagnan, a pan Boucherat, který se tam odebral, si dal předložit jeho papíry; ty byly uzavřeny do truhly a doneseny panu Le Tellierovi.
„Pan Pecquet, lékař pana Fouqueta, a Lavallée, jeho nejstarší komorník, když se přihlásili, aby mu sloužili, byli zavřeni s ním bez jakéhokoli styku s lidmi zvenčí.
„Pan Fouquet se jako vězeň během prvních dnů svého věznění jevil neklidný a sklíčený. Použil všech prostředků, aby získal své strážce a měl zprávy; ale všechno bylo marné díky péči a mimořádné bedlivosti pana z Artagnan, který jinak svému vězni prokazoval všechno dobré zacházení, jaké ho jen napadlo. To nezabránilo tomu, aby pan Fouquet neupadl do nemoci, která ho přivedla až na pokraj smrti.
„Dne 22. listopadu dostal pan z Artagnan od krále rozkaz poslat pro pana Pellissona, který byl vězněn na zámku v Nantes, a dát ho dopravit na zámek v Angers s tolika mušketýry, kolik uzná za vhodné. To vykonalo dvacet mušketýrů pod velením pana ze Saint-Mars, do jehož rukou vězně odevzdal pan maršál z La Meilleraye; vězeň dorazil na zámek v Angers 25. téhož měsíce listopadu.
„Dne 1. prosince na nový králův rozkaz dopravil pan z Artagnan oba vězně do předměstí Saumuru na straně u mostu; druhého dne je dopravil do La Chapelle-Blanche; třetího do předměstí Tours a čtvrtého na zámek v Amboise,71 kde svěřil pana Fouqueta, jeho lékaře a jeho komorníka pod stráž pana Taloise, praporečníka tělesné gardy, podle výslovného rozkazu Jeho Veličenstva, a šestého prosince odjel z Amboise, aby odvezl pana Pellissona do Bastily, kde ho 12. téhož měsíce svěřil do stráže pana z Bessemaux.
„Krátce nato dal král pánům z Talois a z Carrat, ustanoveným ke střežení pana Fouqueta, rozkaz odvézt ho do Paříže v najatém kočáře, který jim k tomu účelu poslal; pan z Talois mu tento nový rozkaz oznámil, a pan Fouquet se zdál překvapen. Nazítří prohlásil, že se mu prokázala laskavost, když ho na tu cestu připravili, a že mu ta změna působí trápení. Několikrát se dokonce pana z Talois ptal, k čemu má tato cesta, která ho přibližuje ke králi, vést, a zda je to k něčemu lepšímu, či horšímu. Nato mu pan z Talois řekl několik dobrých slov, aby ho uklidnil.
„Na Boží hod vánoční ho pan z Talois posadil do kočáru, do něhož přisedli pan Pecquet, Lavallée, pan z Talois, pan Batine, ubytovatel kompanie mušketýrů, a páni Bonin a Blondeau, kteří kočár přivezli do Amboise; odtud byl vězeň dopraven do města Blois pod dozorem dvaceti šesti mušketýrů. Přenocoval v hostinci U Galéry. Druhého dne přenocoval v Saint-Laurent-des-Eaux U Tří králů; třetího v Orléans, na pařížském předměstí, U Salamandra; čtvrtého v Toury U Velkého jelena; pátého v Étampes; šestého v Corbeilu U Carnaux, odkud byl posledního prosince dopraven na zámek ve Vincennes.
„Když projížděl kolem svého domu v Saint-Mandé, řekl, že by bylo příjemnější zahnout doleva než doprava, ale že když už měl to neštěstí, že se znelíbil králi, je třeba mít strpení.
„Ve všech místech, kudy projížděl, byl uvítán spoustou nadávek,72 a ať se strážci snažili sebevíc odhánět lůzu, nebylo možné zabránit tomu, aby neslyšel kletby, které se na něj všude snášely. To snášel s velkou odvahou a rozhodností.
„Umístili ho v první komnatě donjonu zámku, kterou i se všemi přilehlými kabinety zařídili nábytkem přivezeným z jeho domu v Saint-Mandé. Spolu s ním zavřeli pány Pecqueta a Lavallée. Pan Talois s dvaceti čtyřmi mušketýry byl pověřen střežením uvnitř a pan z Marsacu, poručík guvernéra Vincennes a kapitán-poručík kompanie malých mušketýrů, byl pověřen střežením zvenčí. Protože se však nedokázali dohodnout o provádění svých rozkazů, rozhodl se král svěřit střežení vězně panu z Artagnan a dal mu k tomu rozkazy 3. ledna 1662.
„Nazítří, když se pan z Artagnan dostavil do donjonu zámku ve Vincennes kolem čtvrté hodiny ranní s padesáti mušketýry své kompanie, dvěma ubytovateli a panem Bertaudem, odevzdal mu pan z Marsacu místo do rukou; pan Talois mu rovněž odevzdal osobu pana Fouqueta, jeho lékaře a jeho komorníka. Od té doby až do rozsudku v procesu pana Fouqueta vykonával pan z Artagnan tuto stráž s takovou přesností, že do pokoje pana Fouqueta vcházel jedině on. Nosil mu všechny potřebné věci a nestrpěl, aby kdokoli jiný než on měl styk s panem Fouquetem, jeho lékařem a jeho komorníkem. A to způsobilo, že pan Fouquet, který během prvních dnů svého věznění projevoval mnoho neklidu a zvědavosti, když viděl, jak dobře je uzavřen a jak bedlivě střežen, ztratil naději, že dostane zprávy o tom, co se děje venku, a nemysle už na nic jiného než na sebe, nemluvil už, jak bylo slyšet, o ničem jiném než o pohrdání marnostmi světa a o dobrém užitku, jaký by ze svého neštěstí vytěžil, kdyby se králi zlíbilo vykázat ho na nějaké místo na samých hranicích království.“
VII. Le Tellier a jeho syn Louvois
(K Tomu 12, kap. 17.)
Polní maršál Saint-Hilaire, syn generála, jemuž utrhla paži táž dělová koule, která zabila Turenna, zanechal o vládě Ludvíka XIV. Paměti, z nichž se čerpá příliš málo. Tyto Paměti, které vyšly tiskem ve čtyřech svazcích, se liší od rukopisu uloženého v Císařské knihovně v Louvru. Oba portréty, Le Tellierův a jeho syna Louvoise, cituji podle rukopisu.
„Pan Le Tellier, který zemřel jako kancléř Francie, měl dobrou hlavu, mnoho úsudku a velkou zkušenost v záležitostech, neboť prošel všemi stupni. Kromě toho šel za svými cíli s velkou obratností a v podlézavém lichocení vynikal nad všechny ostatní. Byl sladký jako med, a v jádru přitom zlomyslný, nebezpečný a mstivý jako Ital. Nikdy se nepovyšoval ani neponižoval; vždy stejná tvář a stejné vystupování, v jedné době stejně vlídný jako v jiné. Ne že by nebyl prudký a zlostný; ale uměl si vyčkat své chvíle. Jinak se zdál velmi spořádaný v mravech i ve výdajích, a chování, jímž se řídil, se mu tak vyplatilo, že založil mocný rod a nabyl nesmírného bohatství, které mnozí lidé připisovali jen jeho šetrnosti, jež měla mnoho z lakoty.
„Povaha pana z Louvois se v mnoha věcech lišila od povahy jeho otce. Jeho nálada, která v něm vždy převládala, byla pyšná, příkrá a zpupná, a jeho vrozená krutost se mu vždy zračila ve tváři73 a děsila ty, kdo s ním měli co do činění. Nebral ohled na nikoho, ať to byl kdokoli, a s celým světem jednal svrchu, dokonce i s princi; kromě toho byl chamtivý, žárlivý, mstivý a schopný obětovat všechno, aby uhájil svou moc a své zájmy. Měl málo vzdělání a znalostí věd a umění; na počátku života ho dosti rozptylovaly radovánky obvyklé u prostopášného mládí, a jeho duch se zdál těžkopádný a nemotorný. V této souvislosti se říkalo, že pan Le Tellier, který dokonale znal královu povahu, dokázal obratně přimět krále, aby napravil chování jeho syna a vychoval si ho ke svému obrazu, aby k němu přilnul tím víc a pokládal ho za svého chráněnce. Jeho námaha nebyla marná; neboť po prvním opracování se duch tohoto mladého ministra otevřel a ukázal se znamenitým, a stal se tak bedlivým, činným a pracovitým, že nikdy nebylo nic podobného. Král s ním byl tak spokojen, že u něho měl veškerý vliv a že se tam nedělo nic jinak než jeho prostřednictvím. K čemuž dodám, že si král později, podle tohoto vzorku, zakládal na tom, že si vychová i své ostatní ministry.“
VIII. Louvoisova žárlivost na Seignelaye
(K Tomu 12, kap. 17.)
Současné dokumenty plně potvrzují, co Saint-Simon říká o Louvoisově žárlivosti na Seignelaye, žárlivosti, která zdeptala námořnictvo. Námořnictvu se ubíraly peníze, aby se mrhalo na slavnosti, které řídil Louvois. Odvolání nantského ediktu připravilo loďstvo o velký počet vojáků, „a to nejlepších“.74 Louvois se stavěl proti výpravám, které mohly zvýšit slávu jeho soka;75 zašel tak daleko, že dal srovnat se zemí pevnosti a citadely ležící na pobřeží oceánu:
„Roku 1688,“ říká Foucault,76 „dal král pracovat na citadele v Cherbourgu pod vedením pana z Vaubanu; byla už hodně pokročilá, když pan z Louvois, spíš aby způsobil zármutek panu ze Seignelay než pro dobro pevnosti, vymohl na králi rozkaz dát ji zbořit, stejně jako tvrz ve Valognes, pod záminkou, že princ oranžský, který pojal úmysl vylodit se v Normandii, by se této pevnosti zmocnil. Byl špatně zpraven; neboť princ oranžský pomýšlel na to, svrhnout z trůnu svého švagra77 a vylodit se v Anglii. Zbourání Cherbourgu bylo dokončeno, když jsem přišel do Dolní Normandie, a nezbývalo mi než vyúčtovat podnikatelům, kteří bourání prováděli.“
Foucault dodává o něco dál: „Zdržel jsem se v Cherbourgu, kde jsem nenašel nic než změť trosek věží, baštionů a povalených zdí. Býval tam kdysi hrad; pan z Vaubanu, který to stanoviště pokládal za důležité, ho dal obehnat pravidelným opevněním, a náklady byly značné; ale sotva bylo opevnění vyzděno po kordon,78 pan z Louvois, zapřisáhlý nepřítel pana ze Seignelay, státního sekretáře pro námořnictvo, dal králi na srozuměnou, že tuto pevnost ovládají výšiny; že kdyby se Angličané vylodili u La Hougue, snadno by se této pevnosti zmocnili; že princ oranžský pojal takový úmysl a má se co nevidět objevit u tohoto pobřeží; takže vymohl na králi, aby bylo opevnění úplně zbořeno. Poslali pana z Artagnan,79 majora gardy, s kompanií mušketýrů a jinými jednotkami, aby se postavil proti vylodění prince oranžského, který nás nehodlal navštívit, nýbrž přeplout do Anglie, kam byl povolán a kde byl prohlášen králem.“
Foucault klade důraz na plán vyhloubit přístav u La Hogue neboli La Hougue (departement Manche) a stejně jako Saint-Simon obviňuje Louvoise, že ho zmařil:
„V říjnu 1690 bylo králi navrženo vybudovat přístav u La Hougue, což je nejvhodnější místo na normandském pobřeží, kde by bylo možno pohodlně a bezpečně držet velký počet lodí. Pan z Combes, inženýr, byl pověřen prozkoumat výhody a nevýhody, a shledal, že by to bylo nejsnadnější a nejpotřebnější dílo, jaké by král mohl podniknout pro bezpečí svých lodí v Lamanšském průlivu; ale panu z Louvois to dobrozdání nebylo milé.“
IX. Louvoisova smrt
(K Tomu 12, kap. 17.)
Saint-Simon říká, že se z pitvy Louvoisova těla zjistilo, že byl otráven, a přidává příběh o lékaři tohoto ministra, který zemřel v zoufalství a prohlašoval se za viníka smrti svého pána. Tato svědectví, která se zdají velmi určitá, podrobil vážnému rozboru pan Leroy, knihovník města Versailles, který otiskl v listu Union de Seine-et-Oise (9. a 12. července 1856) poznámky vybrané z pojednání chirurga Dionise O náhlé smrti (Paříž 1710): „Dionis,“ píše pan Leroy, „byl Louvoisovým chirurgem. Vydal několik děl, která jsou dodnes vyhledávána pro zajímavá pozorování, jež obsahují. V jednom z těchto děl, nazvaném Pojednání o náhlé smrti, líčí Louvoisovu smrt takto:
„Dne 16. července 1691 šel pan markýz z Louvois, když poobědval u sebe doma a v dobré společnosti, do rady. Při čtení jednoho dopisu králi musel čtení přerušit, protože se cítil velmi stísněný; chtěl ve čtení pokračovat, ale nemoha v něm pokračovat, vyšel z králova kabinetu a opíraje se o paži jednoho svého šlechtice, zamířil do budovy vrchní správy staveb, kde bydlel.
„Když procházel galerií, která vede od krále do jeho bytu, řekl jednomu ze svých lidí, aby pro mě co nejrychleji došel. Přišel jsem do jeho pokoje, právě když ho svlékali; řekl mi: ‚Pusťte mi rychle žilou, protože se dusím.‘ Zeptal jsem se ho, zda cítí bolest víc v jedné straně hrudi než v druhé; ukázal mi na krajinu srdce a řekl: ‚Tady je moje bolest.‘ Pustil jsem mu vydatně žilou za přítomnosti pana Sérona, jeho lékaře. Za chvíli mi řekl: ‚Pusťte mi žilou ještě jednou, protože se mi neulevilo.‘ Přišli pan Daquin80 a pan Fagon a prohlédli neblahý stav, v němž se nacházel; viděli, jak trpí strašlivými úzkostmi; ucítil v břiše pohyb, jako by se chtěl vyprázdnit; požádal o noční stolici, a krátce poté, co se na ni posadil, řekl: ‚Cítím, že omdlévám.‘ Zvrátil se dozadu, opřen na jedné straně o paži pana Sérona a na druhé o paži jednoho ze svých komorníků. Několik minut chroptěl, a zemřel.
„Chtěli, abych mu přiložil baňky se skarifikací, což jsem udělal; přinesli mu a poslali apoplektickou vodu, anglické kapky, božské a všeobecné vody; dali mu spolknout ze všech těch léků, které byly marné, protože byl mrtev, a to v krátké době; neboť od okamžiku, kdy ho nemoc přepadla, do jeho smrti neuplynulo ani půl hodiny.
„Nazítří ke mně přišel pan Séron a řekl mi, že si rodina přeje, abych pitvu provedl já. Provedl jsem ji za přítomnosti pánů Daquina, Fagona, Duchesna a Sérona.
„Když jsem dal tělo zvednout, abychom je přenesli do předpokoje, viděl jsem, že jeho matrace je celá zalitá krví; bylo jí přes pintu a vytékala po čtyřiadvacet hodin ze skarifikací, které jsem mu udělal na ramenou; a co je zvláštní, když už ležel na stole, chtěl jsem mu sejmout obvaz, který měl ještě na paži po pouštění žilou z předchozího dne, a musel jsem ho přiložit zpět, protože krev tekla; což špinilo prostěradlo, na němž ležel.
„Mozek byl v přirozeném stavu a velmi dobře uspořádaný; žaludek byl plný všeho, co snědl k obědu; ve žlučníku bylo několik malých kamínků; plíce byly napuchlé a plné krve; srdce bylo velké, zvadlé, ochablé a podobné mokrému plátnu, a v jeho komorách nebylo ani kapky krve.
„Byla sepsána zpráva o všem, co se nalezlo, a ta byla, když ji podepsali čtyři lékaři, které jsem právě jmenoval, a čtyři chirurgové, totiž páni Félix, Gervois, Dutertre a já, předložena králi.
„Jistý úsudek, který lze o příčině této smrti vynést, je přerušení krevního oběhu; plíce byly plné krve, protože v nich byla zadržena, a v srdci žádná nebyla, protože do něho nemohla vniknout; jeho pohyby tedy musely ustat, protože nedostávalo krev, aby v nich pokračovalo; a to se také stalo a to způsobilo smrt tak náhlou.“
X. Chování Ludvíka XIV. k Barbezieuxovi
(K Tomu 12, kap. 18.)
Pan Barbier, autor Slovníku anonymů, uveřejnil následující memorandum, nalezené v písemnostech generálního prokurátora Joly de Fleury. Ludvík XIV. je adresoval arcibiskupovi z Remeše Charles-Mauricovi Le Tellierovi a týkalo se chování jeho synovce Barbezieuxe. Tuto listinu znal Voltaire, který ji posoudil těmito slovy: „Ačkoli je psána slohem nesmírně nedbalým, činí povaze Ludvíka XIV. větší čest, než by jeho duchu byly učinily ty nejdůmyslnější myšlenky.“
Zde je to memorandum:
„Arcibiskupovi z Remeše.
„Že život, jaký jeho synovec vedl ve Fontainebleau, je neudržitelný; že veřejnost nad ním byla pohoršena;
„Že trávil všechny dny na honu a noc v prostopášnostech;
„Že úředníci podle jeho příkladu polevují;
„Že důstojníci nemohou najít čas, aby s ním promluvili; že se ruinují čekáním;
„Že je lhář, stále zamilovaný, potuluje se všude; málo doma; že lidé si myslí, že nemůže pracovat, když ho vidí všude jinde;
„Zdržení dopisů z Katalánska;
„Že vstává pozdě, protože tráví noc u večeře ve společnosti, často s princi;
„Že mluví a píše hrubě;
„Že nezmění-li se z bílého na černé, není možné, aby mohl zůstat ve svém úřadu;
„Že má dobře uvážit, co mu má poradit, až se od něho dozví jeho smýšlení;
„Že by mě velmi mrzelo, kdybych musel učinit nějaké změny, ale že bych se jim nemohl vyhnout;
„Že není možné, aby záležitosti šly kupředu při takové nedbalosti;
„Že si přeji, aby to napravil, aniž budu nucen sám vztáhnout ruku;
„Že je nemožné, aby člověk nebyl v mnoha věcech oklamán, když se tak málo věnuje práci; že mě to musí stát mnoho;
„Že konečně nelze jednat hůř, než jedná on, a že to je neudržitelné;
„Že by mi bylo vyčítáno, že trpím, co dělá, v době, jako je tato, kdy na něm spočívají ty největší a nejdůležitější záležitosti;
„Že bych se nemohl vyhnout tomu, abych učinil rozhodnutí pro dobro státu, a dokonce abych se ospravedlnil;
„Že ho na to upozorňuji, snad příliš pozdě, aby jednal způsobem, který bude pro jeho rodinu nejvhodnější;
„Že je lituji všechny, a jeho zvláště, pro přátelství a úctu, které k němu, arcibiskupovi z Remeše, chovám;
„Že má vynaložit veškeré úsilí, aby svému synovci ukázal propast, do níž se řítí, a aby ho přiměl učinit to, co bude pro všechny nejvhodnější; že nechci jeho synovce zničit; že k němu chovám přátelství; ale že dobro státu jde u mne přede vším;
„Že by si mě nevážil, kdybych tyto city neměl;
„Že je třeba to tak či onak skončit; že si přeji, aby to bylo tím, že bude dobře plnit svou povinnost a že se jí bude zcela věnovat; ale že to nemůže učinit, aniž se vzdá všech zábav, které ho od ní odvádějí, aby už vykonával jen svůj úřad, který sám by ho měl dostatečně zaměstnat;
„Že tento život je pro člověka jeho věku namáhavý; ale že je třeba se rozhodnout a odhodlat se, že nezanedbá nic ze svých povinností a že neudělá nic, co by si sám mohl vyčítat;
„Že je třeba, aby svým chováním všem zavřel ústa a aby mi ukázal, že v ničem neselhává ve svém úřadu, který je nyní nejdůležitější v království.
„Ludvík.“
Poznámky arcibiskupa z Remeše k tomuto memorandu.
„Král napsal toto memorandum vlastní rukou ve Fontainebleau, kde jsem neměl tu čest být v průvodu Jeho Veličenstva; byl jsem v Remeši.
„Král se vrátil z Fontainebleau do Versailles v pátek 28. října 1695. Já jsem se tam dostavil v sobotu 29. v poledne. Jeho Veličenstvo si mě po odchodu od stolu zavolalo do svého kabinetu; tam mi dalo toto memorandum, jehož jsem užil, jak se slušelo. Originál jsem králi vrátil v Marly v pátek 11. listopadu; s dovolením Jeho Veličenstva jsem si pořídil tento opis a budu jej uchovávat po celý život jako památník záchrany své rodiny, jestliže můj synovec, jak doufám, z tohoto varování vytěží užitek, nebo aspoň jako znamení královy dobroty ke mně, která mě naplnila tak živou vděčností, že potrvá, ať se stane cokoli, dokud budu živ.“
Arcibiskup napsal v záhlaví memoranda: „Nařizuji, můj milý synovče, aby Vám toto memorandum bylo odevzdáno po mé smrti; zapřísahám Vás, abyste je uchovával po celý svůj život.
Podepsáno: Arcibiskup-vévoda z Remeše.“
XI. Memoár Mariniera, úředníka královských staveb za Colberta, Louvoise a Mansarta
(K Tomu 12, kap. 19.)
Opis tohoto memoáru vděčím laskavosti učeného versailleského knihovníka pana Leroye; podává přesná čísla výdajů Ludvíka XIV. na Versailles a Marly v letech 1664 až 1690. Saint-Simon mluví o tomto tak nesmírně drahém paláci jen obecně; a pokud jde o Marly, omezuje se na poznámku, „že Versailles nestálo tolik co Marly“. Z dalšího textu memoáru bude vidět, kolik Ludvík XIV. až do roku 1690 vydal na stavby celkem.
Jeho Milosti, Jeho Milosti panu Hardouinu Mansartovi, rytíři Řádu svatého Michala, královskému radovi v jeho radách, vrchnímu správci a generálnímu příkazci staveb, zahrad, tapiserií, umění a manufaktur Jeho Veličenstva.81
„Rukopis, který si dovoluji Vám předložit, dosud nespatřil světlo světa. Čekal na svého právoplatného ochránce, aby mohl vyjít; hodnost, kterou dnes zastáváte, Milosti, není ani tak plodem panovníkovy štědrosti jako jeho spravedlnosti a jeho soudnosti; nádherné stavby, jejichž jste vrchním správcem a generálním příkazcem, vděčí za všechen svůj lesk a všechnu svou velkolepost velikosti a kráse génia, jakého před Vámi nikdo nepoznal; ale nic menšího nebylo třeba, aby se naplnily velké představy největšího panovníka světa. Nepustím se zde, Milosti, ani do chvály krále, jemuž sloužíte, ani do chvály Vaší; obojí mě daleko přesahuje; odvažuji se jen nanejvýš pokorně Vás prosit, Milosti, abyste ráčil přijmout práci, která je plodem jiné, nekonečně rozsáhlejší, již můj zesnulý otec vykonal na rozkaz zesnulého pana Colberta. Uvidíte v ní, Milosti, velké věci na malém prostoru a v krátkém čase; všechen čas jsem vzal ze svého, abych šetřil Váš! Šťasten, podaří-li se mi tímto pokusem přesvědčit Vás o hluboké úctě, s níž jsem,
„Milosti,
„Váš nanejvýš pokorný, nanejvýš poslušný a nanejvýš podřízený služebník,
G. M.“
Pozoruhodné zprávy vybrané z účtů královských staveb od roku 1664 včetně, kdy se zesnulý pan Colbert stal vrchním správcem staveb a kdy výdaje začaly být značné, až do roku 1690 včetně, kdy je Jeho Veličenstvo kvůli válce omezilo
Záměrem tohoto díla bylo spočítat výdaje vynaložené na každé královské sídlo v každém roce a sestavit součet toho, kolik každé sídlo stálo krále během dvaceti sedmi let, které tyto zprávy zahrnují. A pouze u Versailles se navíc rozlišilo, kolik se vydalo na každý druh prací.
Po těchto jednotlivých kapitolách následuje kapitola souhrnná, která obsahuje celkový úhrn výdajů krále na jeho stavby od roku 1664 do roku 1690 včetně.
Bylo by možné toto dílo, velmi stručné ve svém uspořádání, ozdobit několika historickými rysy, které by je nepochybně učinily příjemnějším; ale v přesvědčení, že pan Félibien ve svých Dějinách královských sídel nic nevynechá, jsme ho nechtěli předbíhat.82
Přesto jsme považovali za nezbytné podat o každém královském sídle obecnou představu, než vyložíme výdaje, které se na ně vynaložily, a to proto, abychom do jisté míry uspokojili zvědavost méně poučených osob, do jejichž rukou by se toto dílo mohlo později dostat.
Seznam všech královských sídel a budov patřících Jeho Veličenstvu
Zámek Versailles a jeho příslušenství, jímž jsou: Trianon. — Clagny. — Saint-Cyr. — Versailleské kostely. — Stroj na Seině. — Akvadukt řeky Eure. — Noisy. — Moulineaux. — Zámek Saint-Germain-en-Laye a Le Val. — Zámek Marly. — Zámek Fontainebleau. — Zámek Chambord. — Louvre a Tuileries. — Vítězný oblouk v Paříži. — Budova a kostel Invalidovny. — Královské náměstí paláce Vendôme a klášter kapucínek. — Val-de-Grâce v Paříži. — Klášter anunciátek v Meulanu. — Průplav spojující moře. — Manufaktura Gobelins a Savonnerie. — Manufaktury zřízené v několika městech Francie. — Pařížské akademie a akademie v Římě. — Palais-Royal (Jeho Veličenstvo jej dalo do vlastnictví Jeho Milosti vévodovi z Chartres jako část věna paní vévodkyně z Chartres).83 — Bastila. — Arzenál. — Areál Justičního paláce. — Châtelet. — Mincovna. — Knihovna. — Královská zahrada. — Collège de France. — Palác velvyslanců. — Čerpadlo na Pont Neuf. — Tournelle. — Akvadukt v Arcueil. — Všeobecná nemocnice. — Školka v Roule. — Zámek Madrid. — La Muette v Boulogni. — Zámek Vincennes. — Zámek Saint-Léger. — Zámek Limours. — Zámek Monceaux. — Zámek Compiègne. — Zámek Amboise. — Zámek Marimont. — Královská zahrada v Toulonu. — Zámek a panství Villers-Cotterêts byly dány Jeho královské Výsosti Monsieurovi jako rozmnožení apanáže. — Château-Thierry, zastavené panu vévodovi z Bouillonu. — Lucemburský palác, který král získal po smrti Mademoiselle. — Zámek Meudon s příslušenstvím, který patří Monseigneurovi díky směně, již za něj provedl se zámkem Choisy, jejž mu odkázala Mademoiselle.84
Kapitola první. Zámek Versailles a jeho příslušenství
Zámek Versailles a jeho příslušenství převyšuje všechny představy, jaké o něm lze podat; žádný panovník v Evropě nezašel ve výdajích tak daleko jako král, aby si zřídil sídlo hodné královského majestátu, a zdar nemohl dokonaleji korunovat velikost podniku. Zámek stojí na vyvýšenině, která vládne celému okolí. Na jedné straně hledí k Paříži, na druhé do zahrad. Po obou stranách zámku jsou dvě ustupující křídla, táhnoucí se k severu a k jihu, s výhledem do zahrad. Ať se na tuto stavbu díváte z kterékoli strany, všechno je tu překvapivé, všechno obdivuhodné; najdete tu víc, než si lze přát: nádherné a pohodlné apartmány, nesčetné byty, zahrady, fontány, jejichž krásy, každá jiná, mají spíš z kouzla než z přírody, která nikdy nic tak neobyčejného nevytvořila.
Na obou koncích průplavu, který se dělí ve dvě ramena, jsou Zvěřinec a Trianon. Zvěřinec je plný nejvzácnějších zvířat světa, opatřených s neobyčejnou péčí a nákladem. Trianon je palác, kde je mramor běžnější než kámen, kde je všechno zářivé a skvělé; je to místo odpočinku a potěšení, kam se král chodí procházet s velmi malým doprovodem.
Na konci velkého pravého křídla zámku, vjíždíme-li od pařížské aleje, je velká nádrž zvaná Vodní zámek, kam přitéká voda vyzdvižená strojem v Marly a odkud se rozvádí do všech fontán malého parku.
Na konci a pod levým křídlem je Oranžerie, jejíž stavba je tak vznešená a velkolepá, že člověka vždy překvapí, když si ji prohlédne zvenčí a pak zkoumá její vnitřek. Nikdy nebyl podnik odvážnější a lépe provedený než tato budova.
Vyjdete-li ze zahrad středem zámku, vidíte proti sobě hlavní alej a po obou stranách velkou a malou královskou stáj; dvě budovy ve všem stejné, jejichž krása přitahuje zvědavost všech, kdo mají smysl pro architekturu.
Dál je Psinec a několik dalších budov patřících k zámku.
Po pravé straně zámku, ve stejném pohledu, je ještě několik velkých budov, totiž:
Za Grand Commun je klášter rekolektů, který Jeho Veličenstvo dalo postavit nově.
V téže linii jako Grand Commun, směrem dolů k parku, je budova vrchní správy staveb, dům velmi krásný a velmi pohodlný, určený za byt pana vrchního správce staveb.
Dál na téže straně je královská zelinářská zahrada, oddělená od všech ostatních, jejíž obdělání a úrodnost předčí vše, co by se o nich dalo říci.
Na druhé straně města je farní kostel, který Jeho Veličenstvo dalo postavit od základů, stejně jako obydlí kněží Misie, kteří jej na královy náklady obsluhují se vší možnou důstojností a přesností. Je to jedna z nejvýznamnějších budov patřících k zámku.
Dál na téže straně je zámek Clagny, letohrádek velmi krásný a velmi příjemný, ať pro pravidelnost architektury, ať pro rozvržení apartmánů a uspořádání zahrad. Stojí krále víc než dva miliony.
Na břehu Seiny, na cestě do Saint-Germain-en-Laye, je stroj v Marly, který zvedá vodu z řeky až na vrchol věže postavené na kopci. Z této věže se voda vede akvadukty a litinovým potrubím do zahrad Versailles a Marly. Už sám tento stroj by si zasloužil zvláštní popis, kdyby to bylo záměrem tohoto díla; ale o jeho kráse a zdaru lze usuzovat z hojnosti vody, kterou dodává do Versailles. Níže bude vidět, že stojí krále tři miliony sedm set tisíc livrů, nepočítaje náhrady za pozemky vykoupené pro vedení vody a také bez litinového potrubí, které je započteno spolu s versailleským.
Ačkoli král vydal téměř devět milionů na stavbu akvaduktů, které měly přivádět vodu z řeky Eure od Maintenon do Versailles, nevyžadují tyto akvadukty obšírnější popis, protože nejsou dokončeny.
Královský ústav v Saint-Cyru, jehož výdaje jsou započteny spolu s versailleskými, protože k Versailles patří, si zaslouží zvláštní pozornost; zbožnost, láska k bližnímu a náboženství byly základem této královské nadace, která každodenně poskytuje čestné útočiště velkému počtu mladých šlechtičen, jež mají přednosti rodu, ale postrádají přednosti jmění; aby byla dívka přijata, musí podat důkaz.85
O kapli versailleského zámku jsem nic neřekl, protože ještě není postavena. Právě se na ní pracuje. Královská zbožnost jistě nic neopomene, aby byla hodna — nakolik jen může být — majestátu Boha, kterého král uctívá s takovou upřímností a horlivostí.
Výdaje vynaložené na zámky Noisy a Moulineaux jsou započteny spolu s versailleskými a nezaslouží si pozornost.
Výdaje na zámek Versailles podle let
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1664 | 834 037 | 2 | 6 |
| 1665 | 783 673 | 4 | – |
| 1666 | 526 954 | 7 | – |
| 1667 | 214 300 | 18 | – |
| 1668 | 618 006 | 5 | 7 |
| 1669 | 1 238 375 | 7 | – |
| 1670 | 1 996 452 | 12 | 4 |
| 1671 | 3 396 595 | 12 | 6 |
| 1672 | 2 802 718 | 1 | 5 |
| 1673 | 847 004 | 3 | 10 |
| 1674 | 1 384 269 | 10 | 3 |
| 1675 | 1 933 755 | 8 | 1 |
| 1676 | 1 348 222 | 10 | 10 |
| 1677 | 1 628 638 | 11 | 4 |
| 1678 | 2 622 655 | 3 | 10 |
| 1679 | 5 667 331 | 17 | – |
| 1680 | 5 839 761 | 19 | 8 |
| 1681 | 3 854 382 | 2 | – |
| 1682 | 1 235 123 | 8 | 7 |
| 1683 | 3 714 572 | 5 | 11 |
| 1684 | 5 762 092 | 2 | 8 |
| 1685 | 11 314 281 | 10 | 10 |
| 1686 | 6 558 210 | 7 | 9 |
| 1687 | 5 400 245 | 18 | – |
| 1688 | 4 551 596 | 18 | 2 |
| 1689 | 1 710 055 | 10 | – |
| 1690 | 368 101 | 10 | 1 |
| Celkem – souhrnná částka výdajů na zámek Versailles a příslušenství | 81 151 414 | 9 | 2 |
Osmdesát jedna milionů sto padesát jedna tisíc čtyři sta čtrnáct livrů, devět sous, dva denáry.86
Do tohoto úhrnu výdajů na Versailles a příslušenství jsem započetl nákupy olova a mramoru celé, ačkoli část z nich mohla být použita pro jiná královská sídla; vyvážil jsem to však několika jinými výdaji na Versailles, zařazenými v jiných kapitolách účtů pod obecnými tituly, z nichž je bylo nesnadné vyčlenit, a myslím, že vyrovnání může být spravedlivé.
Když jsme zhruba viděli celkové výdaje na Versailles a jeho příslušenství, zdálo se mi, že by bylo dosti zajímavé vidět zvlášť, kolik se vydalo na každý druh prací a výdajů, a částku každého z nich za dvacet sedm let, které tyto zprávy zahrnují.
Uvidíme také výdaje na Clagny, stroj v Marly a řeku Eure, které budou od ostatních výdajů odlišeny každý zvláštní položkou, ačkoli jsou zahrnuty v úhrnu.
Výdaje na Versailles podle kapitol
| Položka | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| Zednické práce ve Versailles a příslušenství, včetně Trianonu, Saint-Cyru a versailleských kostelů, během uvedených 27 let | 21 186 012 | 4 | 1 |
| Tesařské práce a dříví | 2 553 638 | 1 | 5 |
| Střechy (pokrývačské práce) | 718 679 | 16 | 9 |
| Klempířské práce a nákupy olova | 4 558 077 | 2 | 6 |
| Truhlářské práce a intarzie | 2 666 422 | 2 | – |
| Zámečnické a kovářské práce | 2 289 062 | 3 | 9 |
| Zasklení (sklenářské práce) | 300 878 | 10 | 7 |
| Zrcadlová skla a zrcadla | 221 631 | 1 | 6 |
| Malby a zlacení, bez nákupů obrazů | 1 676 286 | 11 | 8 |
| Sochařské práce bez nákupů antik | 2 696 070 | 6 | 9 |
| Kamenické práce v mramoru a nákupy mramoru | 5 043 502 | 5 | 8 |
| Bronz, lití a měď | 1 876 504 | 6 | 3 |
| Železné a litinové potrubí, včetně potrubí stroje | 2 265 114 | 15 | 8 |
| Dlažba, dlaždice a malta | 1 267 464 | 13 | – |
| Zahradnické práce, fontány a umělé jeskyně | 2 338 715 | 15 | 8 |
| Zemní výkopy a odvoz | 6 038 035 | 1 | 10 |
| Denní mzdy dělníků | 1 381 701 | 16 | 8 |
| Různé a mimořádné výdaje | 1 799 061 | 12 | 10 |
| Zámek Clagny a Glatigny, patřící k Versailles, bez nákupů půdy87 | 2 074 592 | 9 | 5 |
| Stroj v Marly, bez potrubí a nákupů pozemků | 3 674 864 | 8 | 8 |
| Práce na řece Eure a v Maintenon, bez nákupů pozemků | 8 612 995 | 1 | – |
| Náhrady za půdu a pozemky zabrané pro zámek a výše uvedené příslušenství Versailles | 5 912 104 | 1 | 10 |
| Celkem – shodné s předchozím úhrnem podle let | 81 151 414 | 9 | 2 |
Další výdaje na Versailles
Kromě všech velkých výdajů, které byly právě vyloženy, se během uvedených 27 let vynaložilo mnoho jiných, velmi značných, na zkrášlení Versailles a Trianonu.
Zde jsou ty největší:
| Položka | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| Na nákupy starých obrazů a antických soch všech velkých mistrů | 509 073 | 8 | – |
| Na zlaté a stříbrné látky placené z fondu staveb | 1 075 673 | 2 | 6 |
| Na velká stříbrná díla, kromě těch, která zaplatil pokladník stříbrnice88 | 3 245 759 | 4 | 8 |
| Na kabinet medailí, křišťálů, achátů a jiných vzácností, které král koupil během posledních šesti let těchto zpráv, za | 556 069 | – | – |
| Na platy inspektorů a dozorců uvedených staveb a prací ve Versailles a příslušenství; na odměny kontrolorům a jiným bylo během uvedených 27 let vyplaceno asi | 1 000 000 | – | – |
| Celkem těchto posledních výdajů | 6 386 574 | 15 | 2 |
| A předchozí úhrn | 81 151 414 | 9 | 2 |
| Celkem – celkový úhrn výdajů na Versailles | 87 537 989 | 4 | 4 |
Osmdesát sedm milionů pět set třicet sedm tisíc devět set osmdesát devět livrů, čtyři sous, čtyři denáry.
Kdybychom tedy k tomuto úhrnu připojili ostatní výdaje vynaložené na nábytek, velké kabinety, velká stříbrná díla a jiné, které nebyly placeny z fondů staveb, shledali bychom, že Versailles a jeho příslušenství stojí krále víc než sto milionů, nepočítaje údržbu, jejíž pravidelné položky činí asi dvě stě tisíc livrů a nepravidelné víc než tři sta tisíc livrů.
Pravidelná údržba Versailles a jeho příslušenství je tato:
| Položka | Livry |
|---|---|
| Střechy | 7 500 |
| Zahrady ve Versailles a Trianonu, včetně mramorů | 33 416 |
| Zelinářská zahrada ve Versailles | 18 000 |
| Fontány, umělé jeskyně a měď | 19 780 |
| Litinové potrubí | 10 000 |
| Mramorové sochy a sochařská díla | 1 695 |
| Drobná údržba venku | 2 286 |
| Platy úředníků a lodníků na průplavu | 35 970 |
| Zahrady v Clagny | 10 200 |
| Údržba stroje v Marly, asi | 60 000 |
| Celkem | 198 847 |
Nota. Výše uvedené náklady na údržbu se od doby, kdy byly tyto výpočty provedeny, mohly o něco zvýšit; to však není tak značné, aby bylo třeba je opravovat.
Kapitola II. Zámky Saint-Germain-en-Laye a Le Val
Toto sídlo, proslavené narozením krále, je velmi staré; skládá se ze dvou zámků, starého a nového. Starý zámek je mnohem krásnější a lépe postavený než nový. Odděluje je od sebe jen velké hospodářské nádvoří, které by mohlo sloužit za jízdárnu.
Starý zámek stojí zcela samostatně a má dosti nepravidelný tvar. Jeho hlavní ozdobou je pět mohutných pavilonů. Po celém obvodu zámku se ve výši hlavních apartmánů, které jsou velmi prostorné, táhne železný balkon. Tento zámek hledí hlavně do zahrad a do lesa, kdežto nový zámek má hlavní výhled na řeku Seinu. Král, který zde velmi dlouho pobýval, dal provést značné přístavby. Je to sídlo veskrze královské, a ačkoli v něm dvůr nyní nesídlí, je přesto pro svou přirozenou polohu jedním z nejkrásnějších míst v okolí Paříže.
Le Val je zahrada patřící k Saint-Germain, kterou Jeho Veličenstvo dává pečlivě udržovat a která ve všech ročních obdobích dává nesmírné množství krásného ovoce, zvláště raného.
O ostatním příslušenství Saint-Germain nic neříkám, abych nenudil.
Výdaje na zámky Saint-Germain-en-Laye a příslušenství podle let
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1664 | 193 767 | 13 | 6 |
| 1665 | 179 478 | 14 | 9 |
| 1666 | 59 124 | 11 | 6 |
| 1667 | 56 235 | 8 | 4 |
| 1668 | 120 271 | 18 | 3 |
| 1669 | 515 214 | 19 | – |
| 1670 | 597 429 | 1 | 4 |
| 1671 | 361 020 | 11 | 11 |
| 1672 | 208 516 | 13 | – |
| 1673 | 97 379 | 4 | 3 |
| 1674 | 112 168 | 19 | 11 |
| 1675 | 130 306 | 18 | 2 |
| 1676 | 176 118 | 14 | 10 |
| 1677 | 194 303 | 14 | 2 |
| 1678 | 196 770 | 5 | 9 |
| 1679 | 447 401 | 14 | 4 |
| 1680 | 607 619 | 9 | 2 |
| 1681 | 279 509 | 9 | 2 |
| 1682 | 662 826 | 13 | 4 |
| 1683 | 460 695 | 9 | 8 |
| 1684 | 300 218 | 19 | – |
| 1685 | 189 598 | – | 7 |
| 1686 | 47 618 | 4 | 5 |
| 1687 | 50 450 | 2 | 1 |
| 1688 | 152 950 | 18 | 10 |
| 1689 | 33 176 | 13 | 6 |
| 1690 | 25 388 | 15 | 3 |
| Celkem | 6 455 561 | 18 | – |
Šest milionů čtyři sta padesát pět tisíc pět set šedesát jedna livrů, osmnáct sous.
Kapitola III. Zámek a pavilony v Marly, započaté roku 1679
Zámek Marly leží v údolí čtvrt míle od Saint-Germain-en-Laye. Skládá se: 1° z mohutného čtvercového pavilonu, který je obydlím krále. Pavilon stojí samostatně na nejvyšším místě a vystupuje se k němu po několika stupních, takže vévodí osmi dalším pavilonům. Těchto osm pavilonů, rovněž samostatných, tvoří v zahradách jakousi prostornou alej ke Královskému pavilonu a jsou spojeny navzájem jen železnými loubími, po nichž se pnou ohnuté stromy, které je kryjí.
Všechny čtyři strany všech těchto pavilonů jsou pomalovány freskami architektonických ozdob; střechy jsou ploché, terasové, s vázami na nárožích a nad pilastry.
Královský pavilon má uvnitř v přízemí čtyři vestibuly, do nichž se vchází ze čtyř stran pavilonu. Tyto čtyři vestibuly vedou do velkého salonu, který zabírá celou výšku pavilonu a tvoří jeho střed, a ve čtyřech rozích jsou čtyři apartmány, které mají vchody a východy do těchto vestibulů. Nad těmito čtyřmi apartmány jsou ještě další, menší, přístupné chodbou, která obíhá kolem kupole velkého salonu.
V tomto zámku jsou všechny příjemnosti a pohodlí života shromážděny s takovou péčí, uměním a úpravností, že nezbývá nic k přání.
Ostatní pavilony obývá vždy po jedné z osob dvora, které král poctí tím, že je jmenuje do své společnosti.
Kaple a strážnice stojí odděleně od zámku a tvoří dva pavilony po obou stranách hlavního vchodu. Zahrady jsou velmi příjemné, zvláště v době květů, pro jejich rozmanitost a hojnost.
Fontán a kaskád je tu velký počet a jsou velmi krásné; a Jeho Veličenstvo dalo nedávno ještě svést z horního konce aleje za zámkem kaskádu v podobě řeky, odkud se rozlévá do všech ostatních fontán zahrad. Výdaje na tuto novou řeku jsem nepočítal, abych neměnil výpočty těchto zpráv; odhaduje se, že přesahují sto tisíc tolarů.
Král bude toto letní sídlo, které velmi miluje, den ze dne zkrášlovat; už v nynějším stavu by v jiné zemi platilo za mistrovské dílo umění i přírody. Tvrdí se, že hlavní myšlenky k němu dalo samo Jeho Veličenstvo; jisté je, že je velmi osobité a nepodobá se žádnému jinému královskému sídlu.
Výdaje na zámek a pavilony v Marly
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1679 | 470 764 | – | 11 |
| 1680 | 489 002 | 17 | 1 |
| 1681 | 304 881 | 14 | 3 |
| 1682 | 305 628 | 9 | 11 |
| 1683 | 450 708 | 2 | – |
| 1684 | 478 872 | 4 | 11 |
| 1685 | 676 046 | 18 | – |
| 1686 | 443 153 | 6 | – |
| 1687 | 249 235 | 2 | 5 |
| 1688 | 293 062 | 4 | 2 |
| 1689 | 231 807 | – | 10 |
| 1690 | 108 117 | 11 | 9 |
| Celkem | 4 501 279 | 12 | 3 |
Čtyři miliony pět set jedna tisíc dvě stě sedmdesát devět livrů, dvanáct sous, tři denáry.
Kapitola IV. Zámek Fontainebleau
Zámek je velmi starý a velmi hoden toho, že byl tak často sídlem našich králů. Nic není příjemnější než jeho poloha poblíž lesa a uprostřed nejkrásnějších vod světa; jak známo, zámek dostal své jméno po prameni Fontaine-Belle-Eau, jehož stavba se dosud zachovala.
Nic není půvabnější než rozmanitost výhledů z tohoto zámku. Nové zahrady a nové průplavy nabízejí na všech stranách zcela rozdílné průhledy. Kaple je velkolepá a obsluhují ji ctihodní otcové trinitáři. Nejobvyklejší a nejpříjemnější zábavou je tu lov. Ačkoli je tento zámek velmi proslulý už svým původem, stal se ještě proslulejším díky přístavbám a zkrášlením, které Jeho Veličenstvo dalo provést; o nich lze usuzovat z následujících výdajů.
Výdaje na zámek Fontainebleau
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1664 | 339 251 | 16 | – |
| 1665 | 107 159 | 18 | – |
| 1666 | 37 200 | 8 | 8 |
| 1667 | 27 820 | 15 | 6 |
| 1668 | 19 827 | – | 5 |
| 1669 | 39 396 | – | – |
| 1670 | 23 106 | 15 | 3 |
| 1671 | 58 504 | 6 | 1 |
| 1672 | 36 560 | 12 | 10 |
| 1673 | 24 425 | 11 | 1 |
| 1674 | 66 145 | 17 | – |
| 1675 | 61 670 | 17 | 1 |
| 1676 | 36 052 | 19 | – |
| 1677 | 33 029 | 18 | 6 |
| 1678 | 394 509 | 15 | 1 |
| 1679 | 264 417 | 15 | 1 |
| 1680 | 204 463 | – | 8 |
| 1681 | 188 886 | 19 | 3 |
| 1682 | 80 019 | 5 | 6 |
| 1683 | 98 881 | 11 | 8 |
| 1684 | 65 967 | 1 | – |
| 1685 | 220 216 | 8 | 7 |
| 1686 | 92 246 | 5 | 3 |
| 1687 | 113 014 | 9 | 2 |
| 1688 | 87 988 | 7 | 2 |
| 1689 | 31 109 | 5 | 4 |
| 1690 | 21 853 | 14 | 3 |
| Celkem | 2 773 746 | 13 | 5 |
Dva miliony sedm set sedmdesát tři tisíc sedm set čtyřicet šest livrů, třináct sous, pět denárů.
Do tohoto úhrnu nejsou zahrnuty platy úředníků ani pravidelná údržba podle rozpočtů.
Kapitola V. Zámek Chambord
Zámek je velmi starý, dobře postavený, dobře položený a v kraji velmi vhodném k lovu. Pro jeho vzdálenost tam král nejezdí často. Jeho Veličenstvo tam přesto čas od času dalo provést přístavby a dosti značné výdaje, jak následuje:
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1664 | 26 936 | 5 | |
| 1665 | 6 000 | – | |
| 1666 | 11 021 | 2 | |
| 1667 | 3 496 | 3 | 6 |
| 1668 | 12 164 | 15 | 6 |
| 1669 | 57 739 | 12 | – |
| 1670 | 79 367 | 5 | – |
| 1671 | 16 000 | – | – |
| 1672 | 532 | – | – |
| 1673 | 3 000 | ||
| 1674 | 6 000 | ||
| 1675 | 3 000 | ||
| 1676 | 3 000 | ||
| 1677 | 3 000 | ||
| 1678 | 3 795 | 10 | – |
| 1679 | 4 500 | ||
| 1680 | 72 200 | ||
| 1681 | 127 870 | 9 | 7 |
| 1682 | 11 667 | 16 | 6 |
| 1683 | 196 350 | 15 | – |
| 1684 | 38 766 | 1 | – |
| 1685 | 445 770 | 9 | 5 |
| 1686 | 14 980 | 13 | – |
| 1687 | 54 558 | 15 | 5 |
| 1688 | 8 197 | 4 | 4 |
| 1689 | 8 036 | 2 | 9 |
| 1690 | 7 750 | 16 | 5 |
| Celkem | 1 225 701 | 16 | 5 |
Dvanáct set dvacet pět tisíc sedm set jedna livrů, šestnáct sous, pět denárů.
Kapitola VI. Louvre a Tuileries
Protože Louvre není dostavěn, uvedli jsme v těchto zprávách výdaje na něj vynaložené jen proto, abychom nic nevynechali. Bylo by dosti nesnadné podat příjemný popis toho, co je započato. Celkový návrh se ještě neukazuje v plném světle; má se dokonce za to, že kdyby byla vyslyšena přání hlavního města království a Jeho Veličenstvu se zalíbilo dát si zde postavit palác, zvolily by se nové čáry a nové návrhy. Lze říci jen tolik, že nic se nezdá lákavějšího než poloha pozemku Louvru v nejkrásnější části města, s řekou Seinou místo průplavu a s nekonečným prostorem pro zahrady a parky směrem k venkovu.
Galerii Louvru obývají nejschopnější lidé v uměních, jimž král poskytuje byt zdarma. Je to pro ně známka vyznamenání.
Palác Tuileries není obýván, ačkoli je velmi obyvatelný. Jeho průčelí do Tuilerijské zahrady je velmi líbezné; o zahradě samé nelze říci nic, co by všichni neznali. V celé Evropě platí za jednu z nejlépe pojatých a za nejpříjemnější promenádu, jakou si lze přát. Je jednou z hlavních ozdob města Paříže, a také stojí krále na údržbě víc než dvacet tisíc livrů ročně.
Výdaje na Louvre a Tuileries od roku 1664 podle pořadí těchto zpráv, neboť o výdajích z předchozích let, které nemohly být příliš značné, nemám žádné zprávy
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1664 | 1 059 422 | 15 | – |
| 1665 | 1 110 685 | 10 | 2 |
| 1666 | 1 107 973 | 7 | 8 |
| 1667 | 1 536 683 | 8 | 2 |
| 1668 | 1 096 977 | 3 | 11 |
| 1669 | 1 203 781 | 3 | 9 |
| 1670 | 1 627 393 | 19 | 11 |
| 1671 | 946 409 | 3 | 4 |
| 1672 | 213 653 | 3 | 1 |
| 1673 | 58 135 | 18 | – |
| 1674 | 159 485 | 8 | 11 |
| 1675 | 63 160 | 6 | 6 |
| 1676 | 42 082 | 14 | 6 |
| 1677 | 99 667 | 19 | 10 |
| 1678 | 119 875 | 12 | 8 |
| 1679 | 163 581 | 9 | – |
| Celkem | 10 608 969 | 4 | 5 |
Deset milionů šest set osm tisíc devět set šedesát devět livrů, čtyři sous, pět denárů.
Od roku 1679 se na Louvre a Tuileries nevynaložily žádné značné výdaje; proto se o nich nezmiňuji.
Kapitola VII. Vítězný oblouk v Paříži, započatý roku 1669
Návrh této stavby je nádherný a má mnoho z římské velikosti. Viděli jsme jeho sádrový model a byly položeny kamenné základy, jejichž pilíře jsou vyzděny až do výše soklů, které mají nést podstavce sloupů. Bylo by žádoucí, aby byl tento vítězný oblouk dokončen; byl by velkou ozdobou města, zvláště při slavnostních vjezdech.
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1669 | 46 278 | 2 | – |
| 1670 | 99 334 | 6 | – |
| 1671 | 102 244 | 3 | 6 |
| 1672 | nic | ||
| 1673 | nic | ||
| 1674 | 14 225 | – | – |
| 1675 | 14 690 | 12 | – |
| 1676 | 8 900 | – | – |
| 1677 | 41 863 | 16 | 6 |
| 1678 | 76 651 | 11 | 8 |
| 1679 | 80 676 | 4 | 5 |
| 1680 | 12 601 | 10 | 9 |
| 1681 | 16 288 | 11 | 3 |
| Celkem | 513 755 | 18 | 1 |
Od roku 1681 se na uvedený vítězný oblouk nevynaložily žádné výdaje, leda 1696 na úplné zaplacení modelu a kamenných základů v jejich nynějším stavu. Z těchto výdajů lze usuzovat, kolik by tato stavba mohla stát, kdyby byla vyzdvižena i s ozdobami.
Kapitola VIII. Observatoř v Paříži, započatá roku 1667
Tato stavba, postavená v podobě věže k pozorování hvězd, stojí na nejvyšším místě Paříže, za předměstím Saint-Jacques, a vévodí celému městu. Bydlí tu nejslavnější astronomové a matematikové, jimž Jeho Veličenstvo opatřuje všechny druhy dalekohledů a matematických přístrojů potřebných k výkonu jejich vědy. Vrchní část budovy tvoří terasa dlážděná oblázky; podle potřeby se na ní stavějí dalekohledy.
Protože tento pozemek leží uprostřed lomů, udělaly se sestupy, které vedou do přírodních podzemních klenutí tak hlubokých a rozlehlých, že bez průvodce by se člověk stěží nezabloudil; ani světla neodolají vlhkému chladu, který tam vládí; lze tam chodit jen s pochodněmi.
Tato stavba skrývá ještě mnoho dalších zvláštností, které by vyžadovaly příliš dlouhý popis.
Kromě kamenné budovy se ještě dala přivézt a vedle postavit dřevěná věž, která stála u stroje v Marly, než byla postavena z kamene. Tato dřevěná věž je ještě vyšší než Observatoř, a proto velmi užitečná k pozorování hvězd.
Výdaje na Observatoř
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1667 | 57 758 | 4 | – |
| 1668 | 99 744 | 3 | – |
| 1669 | 135 293 | 6 | – |
| 1670 | 138 694 | 9 | – |
| 1671 | 118 657 | 19 | 6 |
| 1672 | 50 305 | 14 | 8 |
| 1673 | 21 803 | 16 | 2 |
| 1674 | 14 766 | 9 | – |
| 1675 | 14 393 | 13 | – |
| 1676 | 13 225 | 13 | – |
| 1677 | 27 894 | 7 | – |
| 1678 | 2 999 | 18 | – |
| 1679 | 5 195 | 9 | – |
| 1680 | 5 902 | 11 | 6 |
| 1681 | 2 047 | 10 | – |
| 1682 | 3 407 | 4 | – |
| 1683 | 2 197 | 10 | 6 |
| Potom na převoz dřevěné věže z Marly a její postavení | 10 886 | 7 | 4 |
| Celkem | 725 174 | 4 | 8 |
Sedm set dvacet pět tisíc sto sedmdesát čtyři livrů, čtyři sous, osm denárů.
Od roku 1683 do roku 1690 se na Observatoř vynaložilo jen velmi málo, kromě převozu a postavení uvedené dřevěné věže.
Kapitola IX. Královská budova a kostel Invalidovny, započaté roku 1679
Tento dům, určený k odpočinku vojáků, kteří se ve službě Jeho Veličenstva stali invalidy, je neobyčejně rozlehlý a dokonale pravidelný. Jeho poloha v rovině, naproti Cours-la-Reine, s řekou mezi nimi, je velmi krásná, takže tyto rozdílné předměty si navzájem dodávají ozdoby.
Vnitřek domu je velmi prostorný a zároveň velmi obyvatelný. Kázeň je tu stejná jako ve vojenské pevnosti. Spravuje jej dostatečný počet důstojníků, takže tu vládne pokoj a ticho téměř jako v klášteře.
Kostel obsluhují kněží Misie, kteří mají samostatné obydlí vedle kostela, oddělené od ostatních bytů. Tento kostel má velmi velkolepý návrh. Hlavní oltář stojí samostatně pod kupolí mezi dvěma velmi prostornými loděmi, z nichž jedna, s vchodem ze strany domu, je určena pro jeho obyvatele, a druhá, s vchodem velkolepým portálem ze strany venkova, pro veřejnost. Nic se nešetří, aby tato stavba byla obdivuhodná ve všech svých částech, neboť patří k těm, které nejvíce oslavují královu zbožnost.
Prostředky na výživu tohoto domu vybírají pokladníci mimořádných válečných výdajů ze žoldu vojsk ve výši tří denárů z livry, a pokladník Invalidovny je používá podle příkazů komisaře příkazce.
Výdaje na královskou budovu a kostel Invalidovny
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1679 | 56 000 | – | – |
| 1680 | 80 667 | 11 | 6 |
| 1681 | 72 000 | – | – |
| 1682 | 87 000 | – | – |
| 1683 | 81 647 | 5 | 6 |
| 1684 | 103 332 | – | – |
| 1685 | 147 573 | 5 | 9 |
| 1686 | 176 505 | 15 | – |
| 1687 | 169 460 | 9 | 7 |
| 1688 | 186 282 | 19 | – |
| 1689 | 172 706 | 4 | 9 |
| 1690 | 143 432 | 10 | 10 |
| 1691 | 233 724 | 2 | 7 |
| Celkem | 1 710 332 | 4 | 6 |
Sedmnáct set deset tisíc tři sta třicet dva livrů, čtyři sous, šest denárů.
V této kapitole jsme překročili meze, které jsme si stanovili, kvůli značnému výdaji vynaloženému na Invalidovnu roku 1691. Další byly vynaloženy později a lze počítat s tím, že tato stavba přijde na dva miliony.
Kapitola X. Královské náměstí paláce Vendôme a nový klášter kapucínek, započaté roku 1685
Výdaje na tyto dvě stavby jsou započteny dohromady, protože byly vystavěny na témže pozemku a v téže době.
Náměstí nemá dosud jiné jméno než jméno paláce, jehož pozemek Jeho Veličenstvo získalo, aby je zbudovalo. Ještě není dokončeno, ale jezdecká socha krále, která tam má být postavena, je odlita z bronzu a zcela opracována podle návrhů a péčí pánů Girardona, prvního královského sochaře, a Kellera, který provedl odlití.89
Klášter kapucínek je zcela dokončen a všichni, kdo viděli jeho vnitřek, se shodují, že je to jeden z nejkrásnějších ženských klášterů v Paříži. Kostel je postaven ve vkusu prostoty a úpravnosti, k nimž se tyto řeholnice hlásí. Den ze dne se obohacuje nádhernými náhrobky urozených osob, které si tam volí místo posledního odpočinku.
Výdaje na královské náměstí paláce Vendôme, odlití jezdecké sochy krále a klášter kapucínek
Za prvé. Koupě paláce Vendôme za cenu šesti set tisíc livrů, úroky z poloviny ceny, šedesát šest tisíc livrů, které král dal panu vévodovi z Vendôme nad uvedenou cenu, a dvacet pět tisíc livrů za poplatky z převodu (lods et ventes) a náklady soudní dražby, to vše činí
| Rok / položka | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| koupě paláce Vendôme (viz výše), částka | 131 208 | 15 | – |
| 1685 – práce | 21 708 | 3 | 7 |
| 1686 | 320 969 | 7 | 8 |
| 1687 | 467 063 | 8 | 3 |
| 1688 | 275 835 | 14 | 5 |
| 1689 | 71 215 | 5 | 7 |
| 1690 | 174 698 | 14 | 10 |
| Celkem | 2 062 699 | 9 | 4 |
Kapitola XI. Val-de-Grâce v Paříži
Tato stavba, kterou dala postavit zesnulá královna matka, je nádherná a velkolepá ve všech svých částech. Přijde na tři miliony; ale z fondů staveb se na ni vzalo jen tři sta sedmdesát tisíc livrů v letech dále jmenovaných, totiž
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1666 | 314 600 | 7 | 2 |
| 1667 | 30 571 | 11 | 9 |
| 1670 | 6 000 | – | – |
| 1681 | 10 400 | – | – |
| 1682 | 8 711 | 13 | 10 |
| Celkem | 370 283 | 12 | 9 |
Ještě se v posledních několika letech vynaložily jisté výdaje na obložení mramorem krypty královen, určené k uložení jejich srdcí a vnitřností.
Kapitola XII. Klášter anunciátek v Meulanu, započatý roku 1682
Protože málokdo ví, co krále přimělo dát postavit tento klášter, a já o tom jsem dokonale zpraven, řeknu o tom slovo.
V tomto klášteře byla po dlouhá léta představenou žena neobyčejné ctnosti, kterou zesnulá královna poctívala svou úctou a přátelstvím, a někdy i svými návštěvami. Také král tam chodíval v mladých letech a položil tam základní kámen s úmyslem dát tam stavět. Tento úmysl byl na několik let odložen. Můj zesnulý otec, který byl s touto představenou spřízněn, ji často navštěvoval a vyjednával u královny matky uskutečnění jejího záměru. Královna mu skutečně obnovila své sliby, a když se nemoc, na niž zemřela, zhoršovala, byla tak laskavá, že o tom promluvila s králem, který potom tento klášter dal postavit; stál téměř třicet tisíc tolarů, a navíc Jeho Veličenstvo vyplácí komunitě, která není bohatá, penzi.
Výdaje na uvedený klášter
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1682 | 20 000 | – | – |
| 1683 | 29 400 | – | – |
| 1684 | 6 659 | 5 | 1 |
| 1685 | 11 551 | 1 | – |
| 1686 | 6 544 | – | – |
| 1687 | 7 270 | 11 | 6 |
| 1688 | 6 987 | 12 | 6 |
| 1689 | nic | ||
| 1690 | nic | ||
| Celkem | 88 412 | 10 | 1 |
Osmdesát osm tisíc čtyři sta dvanáct livrů, deset sous, jeden denár.
Kapitola XIII. Průplav spojující moře v Languedocu, započatý roku 1670
Protože tento průplav ještě není dokončen, neřeknu prozatím nic zvláštního ani o jeho rozměrech, ani o jeho užitku. Je známo, že nese malá plavidla. Jeho polohu lze vidět na mapě. Uvidíme zde jen výdaje vynaložené z fondů královských staveb, které činí téměř osm milionů, nepočítaje to, čím přispěly stavy Languedocu na tak velký a pro obchod provincie tak užitečný podnik.90
Výdaje
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1670 | 125 000 | – | – |
| 1671 | 525 000 | – | – |
| 1672 | nic | ||
| 1673 | 1 575 452 | 13 | 4 |
| 1674 | 1 235 242 | 14 | – |
| 1675 | 64 105 | – | – |
| 1676 | 768 541 | 13 | 4 |
| 1677 | 561 944 | 8 | 8 |
| 1678 | 748 716 | 9 | 5 |
| 1679 | 1 194 503 | 18 | 11 |
| 1680 | nic | ||
| 1681 | 460 000 | – | – |
| 1682 | 449 057 | – | – |
| 1683 | 28 992 | 1 | 8 |
| Celkem | 7 736 555 | 19 | 4 |
Sedm milionů sedm set třicet šest tisíc pět set padesát pět livrů, devatenáct sous, čtyři denáry.
Od roku 1683 nebyly v účtech staveb na uvedený languedocký průplav žádné výdaje.
Kapitola XIV. Manufaktury Gobelins a Savonnerie
Výdaje na tyto dvě manufaktury jsou spojeny dohromady, protože jejich hlavním předmětem jsou tapiserie.
V manufaktuře Savonnerie, která je v Chaillot u Paříže, se dělají jen výrobky po způsobu tureckém a levantském. Jsou to jakési krátce stříhané samety, celé z vlny, sloužící k výrobě nábytku, jako jsou závěsy na dveře, koberce, lavice a taburety.
Manufaktura Gobelins je zřízena na konci předměstí Saint-Marcel a je mnohem prostornější. Soustřeďuje velký počet řemeslníků proslulých ve svém umění, především v tapiseriích. Pracuje se tu pro Jeho Veličenstvo na vysokém i nízkém stavu podle návrhů nejschopnějších malířů, ať starých, ať nových.
Tapiserie, které se tu zhotovují, zobrazují jednak historické náměty, jednak královská vítězství, královská sídla, shromáždění a veřejné slavnosti a všelijaké jiné náměty. Zásluhy všech těchto děl jsou dost známé; umění kresby v nich nekonečně převyšuje bohatost a jemnost látek.
V téže manufaktuře bydlí malíři, sochaři, ebenisté a slévači, zlatníci a brusiči drahokamů, kteří pracují s vykládanými polodrahokamy po florentském způsobu. V době míru jsou tito umělci zaměstnáni výhradně díly pro službu Jeho Veličenstva a nemají čas pracovat pro veřejnost.
Tento dům je opatřen vším příjemným, pohodlným a potřebným; slouží se tu bohoslužby; řemeslníci jsou tu vzděláváni a děti vyučovány katechismu na náklady Jeho Veličenstva, což ukazuje, do jakých podrobností ho vede jeho zbožnost.
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1664 | 95 885 | – | – |
| 1665 | 95 594 | 11 | – |
| 1666 | 101 377 | 11 | 1 |
| 1667 | 290 744 | 13 | 4 |
| 1668 | 214 020 | 19 | 2 |
| 1669 | 133 209 | 13 | – |
| 1670 | 141 486 | 15 | 3 |
| 1671 | 176 502 | 11 | – |
| 1672 | 130 573 | 5 | 5 |
| 1673 | 139 747 | 11 | 4 |
| 1674 | 122 910 | 15 | 4 |
| 1675 | 107 958 | 13 | – |
| 1676 | 98 004 | 19 | 4 |
| 1677 | 110 795 | 8 | 6 |
| 1678 | 107 456 | 15 | 1 |
| 1679 | 126 933 | 12 | 4 |
| 1680 | 117 698 | 1 | 6 |
| 1681 | 116 127 | 5 | 7 |
| 1682 | 126 358 | 7 | 1 |
| 1683 | 146 694 | 7 | 2 |
| 1684 | 95 570 | 9 | – |
| 1685 | 224 321 | 18 | 7 |
| 1686 | 123 289 | 4 | 9 |
| 1687 | 127 217 | 1 | 8 |
| 1688 | 132 961 | 12 | 2 |
| 1689 | 146 724 | 6 | 3 |
| 1690 | 95 777 | 17 | 9 |
| Celkem | 3 645 943 | 5 | 1 |
Tři miliony šest set čtyřicet pět tisíc devět set čtyřicet tři livrů, pět sous, jeden denár.
Během války, kdy práce ustaly, vyplácelo Jeho Veličenstvo hlavním řemeslníkům uvedené manufaktury Gobelins penze.
Kapitola XV. Manufaktury zřízené v několika městech Francie
Kromě manufaktur Gobelins a Savonnerie dalo Jeho Veličenstvo zřídit ještě několik dalších na různých místech království; ale protože tyto nespadají už pod královské stavby, nýbrž pod generální kontrolu financí, nebudu se pouštět do podrobností o těchto různých zařízeních, jejichž výdaje, pro Jeho Veličenstvo stejně slavné jako pro stát užitečné, činí za 27 let těchto zpráv téměř dva miliony, jak následuje:
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1664 | 66 121 | 5 | 8 |
| 1665 | 254 019 | 14 | – |
| 1666 | 2 077 | 3 | 6 |
| 1667 | 248 675 | 14 | – |
| 1668 | 179 767 | 15 | – |
| 1669 | 535 705 | 16 | – |
| 1670 | 131 030 | 10 | – |
| 1671 | 110 625 | 15 | 2 |
| 1672 | 99 558 | 5 | 10 |
| 1673 | 49 046 | – | – |
| 1674 | 8 000 | – | – |
| 1675 | 18 000 | – | – |
| 1676 | 8 000 | – | – |
| 1677 | 8 000 | – | – |
| 1678 | 8 000 | – | – |
| 1679 | 18 298 | – | 10 |
| 1680 | 19 120 | – | – |
| 1681 | 20 539 | 15 | – |
| 1682 | 8 000 | – | – |
| 1683 | 15 520 | – | – |
| 1684 | 16 000 | – | – |
| 1685 | 8 000 | – | – |
| 1686 | 8 000 | – | – |
| 1687 | 42 283 | 13 | – |
| 1688 | 50 690 | – | – |
| 1689 | 22 940 | 11 | – |
| 1690 | 23 970 | 10 | – |
| Celkem | 1 979 990 | 9 | – |
Devatenáct set sedmdesát devět tisíc devět set devadesát livrů, devět sous.
Kapitola XVI. Penze literátů
Mimořádná úcta, kterou Jeho Veličenstvo vždy chovalo ke krásné literatuře a k osobám, jež se dlouhým studiem a vytrvalou prací proslavily ve vědách, přiměla Jeho Veličenstvo povzbuzovat ty, kdo se narodili se šťastnými vlohami, nadějí na penze vázané jen na zásluhy. Tyto penze se od roku 1690 už nevyplácejí z fondu staveb:
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1664 | 80 870 | – | – |
| 1665 | 83 400 | – | – |
| 1666 | 95 507 | – | – |
| 1667 | 92 380 | – | – |
| 1668 | 89 400 | – | – |
| 1669 | 111 550 | – | – |
| 1670 | 107 900 | – | – |
| 1671 | 100 075 | – | – |
| 1672 | 86 800 | – | – |
| 1673 | 84 200 | – | – |
| 1674 | 62 250 | – | – |
| 1675 | 57 550 | – | – |
| 1676 | 49 200 | – | – |
| 1677 | 65 100 | – | – |
| 1678 | 52 400 | – | – |
| 1679 | 54 000 | – | – |
| 1680 | 53 600 | – | – |
| 1681 | 53 500 | – | – |
| 1682 | 52 800 | – | – |
| 1683 | 1 600 | – | – |
| 1684 | 42 100 | – | – |
| 1685 | 46 400 | – | – |
| 1686 | 41 400 | – | – |
| 1687 | 46 900 | – | – |
| 1688 | 44 900 | – | – |
| 1689 | 39 400 | – | – |
| 1690 | 11 966 | 13 | 4 |
| Celkem | 1 707 148 | 13 | 4 |
Sedmnáct set sedm tisíc sto čtyřicet osm livrů, třináct sous, čtyři denáry.
Kapitola XVII. Akademie v Paříži a v Římě
Francouzská akademie
Tuto akademii tvoří jednak většina osob, které pobírají penze, o nichž byla řeč v předchozí kapitole, jednak jiné učené osoby. Kromě těchto penzí stojí krále jen asi sedm tisíc livrů ročně, totiž asi 6400 livrů ve stříbrných žetonech, 300 livrů za mši zpívanou s hudbou o svátku svatého Ludvíka a 300 livrů, které má v rukou pokladník uvedené akademie na dodávky dříví a svíček a na opisy sešitů.
Akademie věd a Akademie nápisů
Výdaje těchto dvou akademií nejsou dost značné, aby stálo za to se o nich zmiňovat, a už se neberou z fondu staveb.
Pařížská akademie architektury
Tato akademie stojí krále jen asi tři tisíce pět set livrů ročně, jednak na plat profesora, který v ní konává veřejné přednášky, jednak na prezenční odměny architektů, kteří se v ní scházejí v soukromí, a na drobné potřeby.
Pařížská akademie malířství a sochařství
Tato akademie stojí krále především šest tisíc livrů, které se každoročně svěřují do rukou jejího pokladníka;
Dále dva tisíce šest set čtyřicet livrů ročně na výživu deseti žáků malířství a sochařství, z nichž každému vyplácí pokladník staveb 264 livrů ročně; a navíc Jeho Veličenstvo dává rozdělovat žákům ceny, totiž medaile, které se platí z fondu staveb řediteli raznice v Louvru, kde se razí. Tento výdaj není pevný.
Římská akademie malířství, sochařství a architektury
Jeho Veličenstvo zřídilo a vydržuje Akademii v Římě, neboť je to místo, z něhož vyšli naši nejvýtečnější mistři a které je také zdrojem nejdokonalejších uměleckých výtvorů. Posílají se tam žáci, aby se zdokonalili. Na vydržování této akademie lze počítat s výdajem asi šedesáti tisíc livrů ročně; tyto prostředky se odevzdávají řediteli, který z nich skládá účty.
Kapitola XVIII. Celkový přehled výdajů na královské stavby během dvaceti sedmi let těchto zpráv, podle konečných a uzavřených účtů a skutečných výkazů
To jsou všechna královská sídla, jejichž výdaje jsem pokládal za nutné vyložit podrobně; výdaje na ostatní královská sídla, uvedená v seznamu na začátku tohoto díla, nejsou dost značné. Tyto výdaje budou zahrnuty do celkového přehledu výdajů na královské stavby během dvaceti sedmi let těchto zpráv. Tento přehled uzavře práci, která je ve svých úkonech rozsáhlejší, než jak sevřeně vypadá ve své konečné podobě, neboť všechny částky, které jsou v ní uvedeny, jsou plodem velmi obezřetného výběru a nejpřesnějších výpočtů, a to kvůli zmatenosti účtů.
| Rok | Livry | Sous | Denáry |
|---|---|---|---|
| 1664 | 3 221 731 | 2 | 2 |
| 1665 | 3 269 723 | 19 | 3 |
| 1666 | 2 826 770 | 3 | 5 |
| 1667 | 3 516 160 | 3 | 10 |
| 1668 | 3 616 486 | – | 2 |
| 1669 | 5 192 957 | 8 | 6 |
| 1670 | 6 834 037 | 16 | – |
| 1671 | 7 865 243 | 1 | 2 |
| 1672 | 4 168 354 | 12 | 6 |
| 1673 | 3 550 410 | 3 | 8 |
| 1674 | 3 898 466 | 5 | 10 |
| 1675 | 3 091 587 | 10 | 2 |
| 1676 | 3 195 381 | 7 | 2 |
| 1677 | 3 265 220 | 17 | 9 |
| 1678 | 4 977 253 | 10 | 6 |
| 1679 | 9 373 614 | 10 | 8 |
| 1680 | 8 615 287 | 18 | 9 |
| 1681 | 6 465 309 | 16 | – |
| 1682 | 6 985 568 | 13 | 5 |
| 1683 | 5 995 996 | 2 | 10 |
| 1684 | 7 996 163 | 1 | – |
| 1685 | 15 408 443 | 19 | 7 |
| 1686 | 9 064 446 | 15 | 6 |
| 1687 | 8 279 526 | 11 | 10 |
| 1688 | 7 347 966 | 6 | 9 |
| 1689 | 3 644 587 | 13 | 4 |
| 1690 | 1 616 134 | 18 | 8 |
| Celkem | 153 282 827 | 10 | 5 |
Sto padesát tři miliony dvě stě osmdesát dva tisíc osm set dvacet sedm livrů, deset sous, pět denárů.
Král své královské sídlo během těchto dvaceti sedmi let natolik rozšířil, že i kdyby Jeho Veličenstvo nedalo stavět žádné nové budovy, stála by už sama údržba nutně patnáct až šestnáct set tisíc livrů ročně, včetně platů úředníků a jiných zaměstnanců.
Ale jestliže se králova velikost a velkolepost projevuje v nádheře jeho skvělých staveb a jestliže se tak značnými výdaji povznáší nad všechny panovníky Evropy, neprojevuje se o nic menší velikost v pohnutkách, které ho vedly k uskutečnění tak rozsáhlých záměrů. Stavět paláce, budovat Pánu chrámy, dávat rozkvétat vědám a uměním, to znamená zvěčnit svou velikost, svou zbožnost a své zásluhy; živit nesčetné množství lidí, kteří tak našli v lůně své vlasti prostředky, jak vychovat své rodiny; odměňovat zasloužilé lidi proslulé v uměních; povzbuzovat žáky a opatřovat jim prostředky, aby dosáhli dokonalosti nejvýtečnějších mistrů — to je účinek veskrze otcovské dobroty, která králi zasluhuje se stejným právem jako císaři Augustovi slavné jméno Otce vlasti.
Král nemohl učinit nic slavnějšího, zvláště v dobách míru, které by pro panovníka méně dbalého své slávy a štěstí svých národů byly jakýmisi bezvládími a zanechaly by v jeho dějinách prázdná místa k vyplnění. Ale náš panovník počítá každou svou chvíli a myslel by, že ztratil den, kdyby jej strávil, aniž dal nějaké znamení své velikosti, své spravedlnosti nebo své dobroty; kdyby nebyl stejně velký v těchto šťastných dobách klidu a ticha jako v těch, kdy jeho armády nesou hrůzu do nepřátelských zemí, neviděli bychom všechny panovníky spiknout se proti tak slavnému klidu. Za pohnutku jejich posledního spolčení se vydávalo náboženství; bylo však jen záminkou, a král odolával po deset tažení tolika zdvojeným úsilím, sám proti všem. Dobyl jejich měst, vyhrál bitvy, rozprášil jejich armády, zmařil jejich plány. Flandry, Savojsko a Německo, Katalánsko i moře byly zároveň dějištěm války, řekněme lépe: králových výbojů. Co všechno neučinil tento zbožný monarcha, aby ušetřil krev tolika nepřátel a ukončil tak dlouhou válku mírem stejně slavným jako pevným? Dějiny jednou odhalí všechna tato tajemství jeho velkého srdce. Mým záměrem není vstupovat na tak širé pole. Tyto slabé řádky, jež unikly zápalu mé horlivosti, vycházejí ze srdce proniknutého účastí na vděčnosti veřejnosti. Ach, je pod tak velkou vládou divu, že je král milován svými nejmenšími poddanými stejně jako těmi, kdo mají tu čest přibližovat se k jeho královské osobě a mají také to štěstí, že zblízka vidí onu šíři velikosti, majestátu a zásluh, kterou lze lépe pocítit než vyjádřit a která naplňuje srdce láskou stejně jako úctou?
Na lásce poddaných závisí do jisté míry osud panovníka; vidíme také, jaký zdar vždy provází králova předsevzetí. Jeho moudrost, v níž ožívá moudrost nejmoudřejšího krále světa, oduševňuje jeho ministry a jeho radu. Jeho hrdinská statečnost, vtištěná do srdcí i do čel generálů, kteří za nic nepočítají krev, již prolévají za svého panovníka, přechází až do duší vojáků, a zkušenost nás naučila, že bojovat za krále a zvítězit bylo vždy jedno a totéž.
Tak dlouhá řada zdarů je čistým dílem Boha zástupů, který, nakládaje s vůlí všech lidí podle svých věčných záměrů, drží zvláštním způsobem ve své ruce srdce králů. Proto se Jeho Nejkřesťanštější Veličenstvo, které pokládá své vlastní síly za málo a připisuje Boží ochraně všechno štěstí svých zbraní, domnívalo, že mu nemůže lépe projevit svou vděčnost, než když ve svém království zrušilo každý nečistý kult a když nám každodenně upřímností své horlivosti a vytrvalostí svého příkladu ukazuje, že pravý Bůh nebes i země má a chce být uctíván v duchu a v pravdě v jednotě katolického náboženství.91 Kéž tentýž Bůh zachová dlouhá léta posvátnou osobu Jeho Veličenstva. To jsou přání všech jeho poddaných, kteří si nemohou dost vroucně přát trvání vlády tak plné zbožnosti, spravedlnosti a slávy.
Konec příloh dvanáctého svazku.
Poznámky
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paměti, s. 17 a 18.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Maršál z Turenne.↩
Ediční poznámka: Vydavatel zde zjevně omylem píše o Ludvíkovi XIV.; Chauvelin se stal strážcem pečetí a ministrem až za Ludvíka XV. (1727), jak uvádí i následující odstavec.↩
Vysvětlivka: René-Louis de Voyer de Paulmy, markýz d’Argenson (1694–1757), starší syn policejního poručíka a strážce pečetí d’Argensona, v letech 1744–1747 státní sekretář zahraničních věcí; jeho paměti a deník jsou důležitým pramenem k dějinám doby Ludvíka XV.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz výše, Tom 11, s. 18 (stránkování francouzského vydání).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon skutečně říká, že starší bratr byl jezuitům nakloněn.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Generální kontrolor financí, o němž Saint-Simon často mluví.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Corneille, Othon, 1. dějství, 1. výstup; vyd. Lahure, sv. III, s. 397. — Mluví Othon: Když panovník jedná podle vlastního úsudku, / moji rovní se bez nebezpečí řadí do jeho družiny. / Zásluhy a krev nás tam dávají rozeznat; / však když se mocnář dává vést / a velcí strážci jeho moci / za státní zájem mají jen vlastní záležitosti, / tito zbabělí nepřátelé všech statečných / se nás snaží odstrčit se vší přísností atd.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): 5. prosince 1718.↩
Vysvětlivka: Pont-aux-Choux byl můstek přes stoku na okraji pařížského Marais (dnes rue du Pont-aux-Choux), mezi zelinářskými zahradami; d’Argenson tím míní intriku vedenou v nejnižší společnosti.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon o této rodině mluví velmi často. V té době byl Jacques-Louis de Beringhen prvním štolbou Ludvíka XV. a měl několik bratrů, z nichž jeden byl maltézským rytířem.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz výše, Tom 4, s. 92, 93 (stránkování francouzského vydání).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Roku 1720 se vyskytuje dvorní referendář jménem André Bonnel, který je pravděpodobně totožný s tím, o němž je zde řeč.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Vévoda z Candale, syn vévody z Épernonu, byl jedním z pánů nejproslulejších svou elegancí a svými úspěchy u žen.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Markýz ze Soyecourtu byl proslulý druhem zásluh, s nímž nás seznamují písně ze sbírky Maurepasovy. Postačí na ni odkázat milovníky cynických kupletů.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Maršál z Huxelles byl za regentství předsedou rady zahraničních věcí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon o tomto soudci obšírně mluvil, Tom 1, s. 142, 143 (stránkování francouzského vydání).↩
Vysvětlivka: Latinsky „hlavní body věcí“.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Fleuriau d’Armenonville a Fleuriau z Morville (otec a syn) byli postupně státními sekretáři za regentství a v prvních letech po něm.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Kancléř d’Aguesseau; když ho povolali z vyhnanství, pečeti mu nevrátili.↩
Vysvětlivka: Právnická zásada „chtějícímu se neděje křivda“, tj. kdo s něčím souhlasí, nemůže si stěžovat na bezpráví.↩
Vysvětlivka: Pisatelův otec Marc-René d’Argenson, dříve pařížský policejní poručík, byl strážcem pečetí v letech 1718–1720.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato smlouva o obranném spojenectví mezi Francií, Španělskem a Anglií byla podepsána 9. listopadu 1729.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Deník advokáta Barbiera, rok 1730 (měsíce duben, říjen, listopad, prosinec); je v něm mnoho podrobností o opozici advokátů.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Některé z těchto dopisů už otiskl pan Cousin ve své historické studii o paní z Hautefortu. Jsou vlastnoruční a nacházejí se v Císařské knihovně, rukopisy, Boîtes du Saint-Esprit, č. 177.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Pravopis, který je zcela nepravidelný, byl upraven.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto číslo označuje pravděpodobně samu královnu.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Mazarina.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tyto znaky a jiné, které se velmi často vyskytují v královniných dopisech Mazarinovi, byly pokládány za symboly lásky. Poslední větu tohoto dopisu by bylo možno vyložit takto: věc na světě, která je nejdražší královně, a tou je Mazarin. Všechny tyto výklady jsou však velmi nejisté.↩
Ediční poznámka: Slova v hranatých závorkách „[značka]“ stojí na místech, kde dopisy Anny Rakouské mají šifrový znak (viz Poznámky vydavatelů o těchto „znacích“); v textové předloze tohoto překladu jsou znaky zkomoleny nebo vypadly, a nelze je proto přepsat. Na několika dalších místech dopisů Anny Rakouské, kde věta zůstává nedokončená (např. „až do posledního vydechnutí“, „věřte mi z celého srdce“, „budu, dokud budu živa“), takové znaky v předloze zřejmě vypadly beze stopy.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Důvěrníkem královna míní mladého Ludvíka XIV.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): To jest který necháváte na mém uvážení.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ludvíka XIV.↩
Vysvětlivka: Jean Hérault de Gourville (1625–1703), původně ve službách vévody z La Rochefoucauld, později důvěrník domu Condé; zde Mazarinův posel.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento znak je jedním z těch, které pan Walckenaer vyložil jako označení lásky Anny Rakouské k Mazarinovi.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Koncepty těchto dopisů se nacházejí v Mazarinově knihovně, rkp. 1719 (H).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto slovo označuje Annu Rakouskou.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Loret podává o tomto du Boscovi několik podrobností (Muse historique, 25. října 1659), dopis XLI.: „Pan Dubosq, hodný úcty, / kdysi můj velmi důvěrný přítel, / a z téhož kraje co já, / jeden z králových tlumočníků / a šlechtic v domácnosti královny, / jehož duše byla plná ctností; / zkrátka ten Dubosq, o němž mluvím, / o němž věřím, že je v ráji, / protože byl dobrý a moudrý, / zemřel na cestě / před třemi týdny nebo víc / v Bayonne nebo v Saint-Jean-de-Luz. / Uměl skládat řeči, / byl učený v rozličných jazycích, / jak mnohokrát ukázal, / když duchaplně sloužil našim králům. / Jeho duše byla šlechetná a věrná, / ve věci královské / vždy pevný jako věž; / a ačkoli byl dvořanem, / jeho poctivost byla nekonečná; / žil bez okolků. / Eminence i Jejich Veličenstva / si jeho vlastností vážili. / Zkrátka ho každý měl rád jako / velmi počestného a velmi poctivého člověka. / Ó drahý Dubosqu, duchu půvabný, / který jsi byl jako já Dolnonormanďan, / dvořan, nyní nebeský, / který jsi osudem příliš časně zlověstným / zemřel, když jsi pracoval pro mír; / když jsi teď u Boha, / a už se nemusíš bát bouří, / které nebe zavěšuje nad naše hlavy, / tento Loret, který si tě tak vážil / a který tě v tomto nestálém světě / nemůže o mnoho přežít, / se doporučuje do tvých modliteb.“↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Opakuji.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O Bartetovi viz Tom 6, s. 449 a zvláště 455 (stránkování francouzského vydání).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Tom 6, s. 459, pozn. 6 (stránkování francouzského vydání).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Filip Orleánský, bratr Ludvíka XIV.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento dopis otiskl pan Walckenaer ve sv. III svých Pamětí o paní de Sévigné, Dodatek, s. 471.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Mladá královna Marie Terezie.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Podle pana Walckenaera je to sama Anna Rakouská.↩
Vysvětlivka: René-Louis de Voyer, markýz d’Argenson (1694–1757), syn policejního poručíka d’Argensona, v letech 1744–1747 ministr zahraničních věcí; autor pamětí a deníku.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paměti vydané roku 1825, s. 174–176.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): V říjnu 1718.↩
Vysvětlivka: Charles-Irénée Castel, abbé ze Saint-Pierre (1658–1743), politický spisovatel, autor Projektu věčného míru; za Polysynodii (1718), v níž kritizoval vládu Ludvíka XIV., byl vyloučen z Francouzské akademie.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon mluví o tomto díle abbého ze Saint-Pierre ve svých Pamětech k roku 1718.↩
Vysvětlivka: „Kde je mnoho rad, tam je spása“ – podle Přísloví 11,14.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tak se nazývala rada pověřená vnitřní správou Francie.↩
Vysvětlivka: „To je ta práce, to je ta dřina“ – Vergilius, Aeneis VI, 129.↩
Vysvětlivka: Bailli (na jihu senešal) byl královský úředník, který stál v čele soudního a správního obvodu, bailliage (na jihu sénéchaussée); vikomti, viguierové a prévôtové byli nižší místní soudci.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Císařská knihovna, rukopisy č. 235–245 z Colbertovy sbírky Pěti set.↩
Ediční poznámka: Král odjel z Fontainebleau 29. srpna 1661; do Nantes dorazil 1. září.↩
Vysvětlivka: Zde Ludvík II. Bourbonský, princ de Condé, Velký Condé (1621–1686).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Nicolas Fouquet, narozen 1615, dvorní referendář roku 1636, v jedenadvaceti letech, generální prokurátor u pařížského parlamentu roku 1650, vrchní správce financí roku 1653, zemřel 1680.↩
Vysvětlivka: Achille II. de Harlay, generální prokurátor pařížského parlamentu v letech 1661–1667; otec Achilla III. de Harlay (1639–1712), pozdějšího prvního prezidenta (1689–1707).↩
Vysvětlivka: Hugues de Lionne (1611–1671), Fouquetův přítel, od roku 1663 státní sekretář zahraničních věcí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Podle Pamětí Louise-Henriho de Loménie, hraběte z Brienne, vykonal Fouquet část cesty po Loiře. Zde je ta pasáž (vyd. F. Barrièra, sv. II, s. 187): „Pan Fouquet, doprovázen panem z Lionne, svým důvěrným přítelem, proplul několikrát kolem ve velmi velkém krytém člunu, a já jsem je pozdravil. Za chvíli proplul jiný krytý člun, v němž byl pan Le Tellier s panem Colbertem; a já jsem je opět pozdravil, a Ariste řekl, aniž jsem na to byl připraven: ‚Tyhle dva čluny, které ještě oba vidíme, jedou za sebou s takovou řevnivostí, jako by veslaři závodili o cenu na Loiře. Jeden z nich,‘ dodal, ‚musí v Nantes ztroskotat.‘“↩
Vysvětlivka: Charles de Batz de Castelmore, pán z Artagnan (asi 1611–1673), podporučík a fakticky velitel první kompanie mušketýrů, předloha Dumasova hrdiny; padl při obléhání Maastrichtu 1673. Nezaměňovat s Pierrem de Montesquiou, hrabětem z Artagnan, pozdějším maršálem (viz přílohu VIII).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O tomto honu mluví také mladý Brienne (Paměti H. L. de Loménie, vyd. F. Barrièra, sv. II, s. 204).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Mezi touto úřední zprávou a zprávou, kterou zanechal mladý Brienne, se najdou značné rozdíly. Nemusím dodávat, že mezi poněkud romantickými podrobnostmi, které uvádí Brienne, a vážnou a věcnou povahou naší zprávy nelze váhat.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tyto podrobnosti se shodují s řečmi, které mladý Brienne vkládá Fouquetovi do úst. Viz Paměti H. L. de Loménie, sv. II, s. 200.↩
Vysvětlivka: Bénigne Dauvergne de Saint-Mars (asi 1626–1708), později Fouquetův žalářník v Pignerolu a od roku 1698 guvernér Bastily.↩
Ediční poznámka: Houdan leží u Paříže, ne na cestě po Loiře; míněn je patrně Oudon mezi Nantes a Ancenis.↩
Vysvětlivka: Belle-Isle, ostrov u jižního pobřeží Bretaně, který Fouquet koupil (1658) a dal opevnit.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Louis Boucherat, narozen 26. srpna 1616, kancléř Francie roku 1685, zemřel 2. září 1699.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paul Pellisson-Fontanier, narozen 1624, zemřel 1693; zanechal několik děl, mimo jiné spisy sepsané na Fouquetovu obhajobu.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): La Fontaine, který Fouquetovi projevil tolik oddanosti, mluví v dopisech své ženě (vyd. Lahure, sv. II, s. 554) o své cestě na zámek v Amboise, kde navštívil komnatu, v níž Fouquet pobýval. „Požádal jsem,“ píše, „abych tu komnatu směl vidět; smutné potěšení, přiznávám se Vám; ale nakonec jsem o to požádal. Voják, který nás vedl, neměl klíč; místo toho jsem dlouho hleděl na dveře a dal si vyprávět, jak byl vězeň střežen. Rád bych Vám to popsal; ale ta vzpomínka je příliš bolestná. Nač bych líčil / stráž bedlivou jak nikde jinde? / Zazděná komnata, místa pár, / jen trocha vzduchu – celý dar; / dny bez slunce, / noci bez spánku: / troje dveře na šest stop! / Popsat Vám takový byt / by znamenalo vyvolat Vaše slzy. / Udělal jsem to bezděky: / ten nářek má pro mne kouzlo. Nebýt noci, nikdy by mě z toho místa nebyli dokázali odtrhnout.“↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tuto skutečnost potvrzuje nevydaný deník Oliviera d’Ormesson, II. část, fol. 27r. Pan z Artagnan vyprávěl d’Ormessonovi, že v Angers „obyvatelé spílali panu Fouquetovi, když projížděl ulicemi, a když viděli, jak pečlivě ho pan z Artagnan střeží, říkali mu: ‚Nebojte se, že uteče; neboť kdybychom ho měli v rukou, sami bychom ho oběsili.‘ Táž nenávist se projevila v Tours, a on (pan z Artagnan) musel pana Fouqueta odvézt už ve tři hodiny ráno, aby se vyhnul lidovým nadávkám.“↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): To jsou téměř tatáž slova, jichž užil Saint-Simon, když mluvil o Louvoisovi: „byl to muž zpupný, surový, hrubý ve všech svých způsobech, jak to dobře ukazovala jeho postava atd.“ Viz v tomto vydání Tom 12, kap. 17, poznámku.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): „Našich námořníků nebylo mnoho; náboženství jich nesčetně mnoho z těch nejlepších přimělo k útěku.“ (Paměti paní de La Fayette, rok 1689; vyd. Petitot, s. 90.)↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): „Pan z Louvois, ministr války, který byl pro svůj odpor proti panu ze Seignelay, ministru námořnictva, ve všem proti anglickému králi, se tomuto plánu (vpádu do Anglie) postavil tak důrazně, že nejkřesťanštější král, přesvědčen jeho důvody, nechtěl svolit.“ (Paměti Berwickovy; vyd. Petitot, s. 353.)↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Foucault byl tehdy intendantem v Caen. Jeho nevydaný deník je uložen v Císařské knihovně. Saint-Simon se o tomto Nicolasi Foucaultovi zmiňuje několikrát a chválí ho.↩
Ediční poznámka: Vilém Oranžský nebyl švagrem Jakuba II., nýbrž jeho synovcem a zetěm: jeho matka Marie Stuartovna byla Jakubovou sestrou a jeho manželka Marie Jakubovou dcerou.↩
Vysvětlivka: Kordon je vystupující kamenná římsa na horním okraji obezdívky valu; opevnění „vyzděné po kordon“ bylo vyzděno v plné výši.↩
Vysvětlivka: Zde Pierre de Montesquiou, hrabě z Artagnan (asi 1640–1725), major francouzské gardy a pozdější maršál Francie (1709); ne pan z Artagnan z přílohy VI.↩
Vysvětlivka: Antoine Daquin, první lékař Ludvíka XIV. až do listopadu 1693, kdy ho vystřídal Fagon.↩
Vysvětlivka: Jules Hardouin-Mansart (1646–1708), první královský architekt, stavitel Versailles, Marly a kostela Invalidovny; vrchním správcem královských staveb byl od roku 1699. Memoár mu tedy byl věnován nejdříve v tomto roce.↩
Vysvětlivka: Félibienové byli historiografy královských staveb: André Félibien (1619–1695) a po něm jeho syn Jean-François (1658–1733); oba psali popisy královských sídel.↩
Vysvětlivka: Vévoda z Chartres je Filip II. Orleánský, pozdější regent; roku 1692 se oženil s Françoise-Marie de Bourbon (slečnou z Blois), legitimovanou dcerou Ludvíka XIV. a paní z Montespan.↩
Vysvětlivka: Mademoiselle je zde Anne-Marie-Louise d’Orléans, vévodkyně z Montpensier („velká Mademoiselle“, † 1693), sestřenice Ludvíka XIV.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Důkaz šlechtictví. Viz Dějiny Saint-Cyru (Histoire de Saint-Cyr) od pana Théophila Lavalléea.↩
Ediční poznámka: Čísla otiskujeme podle edice 1856. Tištěné součty se od součtu řádků místy liší: Versailles podle let (řádky dávají o 3 000 000 livrů méně), Fontainebleau (o 20 livrů), Vítězný oblouk (o 2), náměstí Vendôme (o 600 000; první položka má patrně znít 731 208), Gobelíny (o 7 denárů) a celkový přehled (o 3 livry).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Na Clagny bylo vydáno asi 300 000 livrů, které jsou od roku 1682 započteny spolu s výdaji na Versailles.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Všechna tato velká stříbrná díla byla během poslední války odevzdána do mincovny. (Poznámka autora.)↩
Vysvětlivka: François Girardon (1628–1715), sochař, autor jezdecké sochy Ludvíka XIV. na pozdějším náměstí Vendôme; odlil ji Jean-Balthazar Keller roku 1692. Socha byla stržena roku 1792.↩
Vysvětlivka: Průplav spojující moře je Languedocký (dnes Jižní) průplav mezi Garonnou u Toulouse a Středozemním mořem, budovaný od roku 1666 podle projektu Pierra-Paula Riqueta a zprovozněný roku 1681.↩
Vysvětlivka: Narážka na zrušení ediktu nantského roku 1685, jímž byl ve Francii zakázán protestantský kult.↩