Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola první

Králova milostná dobrodružství. — Krásná neznámá, velmi známá. — Paní Scarronová; její začátky. — Původ, rod a jmění maršála z Albretu. — Paní Scarronová tajně vychovává pana du Maine a paní Vévodkyni, a když jsou uznáni a u dvora, zůstává jejich vychovatelkou. — Král ji nemůže vystát a velmi důrazně se o tom vyjadřuje. — Přijímá jméno Maintenon, když koupí ten statek. — Král se sblíží s paní z Maintenon, která nakonec vytlačí paní z Montespan. — Král se žení s paní z Maintenon. — Všemocná paní z Maintenon odkládá erb svého prvního manžela, po příkladu paní z Montespan a paní z Thianges.

Máme-li od takových výstřelků moci, a tak špatně pochopených, přejít k jiným, přirozenosti přiměřenějším, které však byly ve svém druhu mnohem zhoubnější? Jsou to králova milostná dobrodružství. Pohoršení, které vyvolala, naplnilo Evropu, uvedlo Francii ve zmatek, otřáslo státem, nepochybně přivolalo kletby, pod jejichž tíhou se král ocitl tak bezprostředně blízko poslední propasti, a zúžilo jeho legitimní potomstvo na jediné tenké vlákno, které je ve Francii dělí od vymření. Jsou to zla, jež se obrátila v pohromy všeho druhu a budou se dávat pociťovat ještě dlouho. Ludvík XIV., v mládí stvořený pro lásku víc než kterýkoli z jeho poddaných, unavený přelétáním a sbíráním prchavých přízní, se nakonec ustálil u La Vallière. Jak to pokračovalo a jaké to neslo plody, je známo.

Paní z Montespan byla ta, jejíž vzácná krása ho zaujala potom, a to ještě za vlády paní de La Vallière. Ona to brzy postřehla a marně naléhala na manžela, aby ji odvezl do Guyenne; bláhová důvěřivost ho nenechala ji vyslechnout. Tehdy k němu mluvila v dobré víře. Nakonec král u ní vyslyšení našel a odvedl ji manželovi s oním děsivým hlukem, který se s hrůzou rozlehl u všech národů a poskytl světu nevídanou podívanou na dvě milenky zároveň. Vozil je po hranicích, po táborech, na chvíli i k armádám, obě v kočáře královny. Lid, sbíhající se ze všech stran, si navzájem ukazoval tři královny a jeden druhého se prostodušně ptal, zda je viděl.

Nakonec paní z Montespan zvítězila a sama vládla pánem i jeho dvorem, s okázalostí, která už se nezahalovala žádným závojem; a aby této zjevné nevázanosti nic nechybělo, byl pan z Montespanu, protože se chtěl ohradit, zavřen do Bastily a pak vypovězen do Guyenne, a jeho žena dostala od hraběnky ze Soissons1, přinucené k tomu její nemilostí, rezignaci na úřad vrchní správkyně domu královny, pro ni zřízený, s nímž se mělo za to, že je spojena taburetka, protože ji jako vdanou ženu nebylo možné učinit vévodkyní.

Potom bylo vidět, jak ze svého kláštera ve Fontevraultu vychází královna abatyší2, která, obtížená svým závojem a svými sliby, s ještě větším duchem a krásou než paní z Montespan, její sestra, přišla užívat slávy té Niquée3 a účastnit se všech nejpůvabnějších králových soukromých večírků, jež oživovala duchem i slavnostmi, spolu s paní z Thianges, svou druhou sestrou, a s nejvybranějším výkvětem všech dam dvora.

Těhotenství a porody byly veřejné. Dvůr paní z Montespan se stal středem dvora, zábav, kariér, naděje i postrachu ministrů a velitelů armád a ponížením celé Francie. Byl to také střed ducha, a to ducha tak zvláštního ražení, tak jemného, tak bystrého, a přitom vždy tak přirozeného a příjemného, že se dal rozeznat podle svého jedinečného rázu.

Byl to duch těch tří sester, které ho měly všechny tři nesmírně a dovedly ho dodávat i jiným. Ten půvabný a prostý ráz je dodnes s potěšením cítit u těch, kdo z jejich lidí ještě zbývají – lidí, které vychovaly u sebe a připoutaly k sobě; mezi tisíci jinými by se daly rozeznat i v těch nejobyčejnějších rozhovorech.

Paní z Fontevraultu z nich měla ducha nejvíc; byla snad také nejkrásnější. K tomu se družila vzácná a velmi rozsáhlá učenost: dobře znala teologii a církevní Otce, byla zběhlá v Písmu, ovládala učené jazyky a mluvila strhujícím způsobem, když o nějaké věci pojednávala. Mimo to se její duch skrýt nedal, ale nikdo by netušil, že ví víc než většina jejího pohlaví. Vynikala ve všech druzích psaní. Měla zcela zvláštní dar k vládnutí a k tomu, aby ji celý její řád zbožňoval, přičemž jej přesto udržovala v nejpřísnější řeholní kázni. Ačkoli z ní byla řeholnice učiněna víc než velmi bezohledně, její vlastní kázeň byla v jejím opatství stejně přísná. Její pobyty u dvora, kde nevycházela z pokojů svých sester, nikdy neposkvrnily její pověst, leda tou podivnou zvláštností, že takový šat měl podíl na přízni takového druhu; a kdyby v tom samém o sobě mohlo být místo pro slušnost, dalo by se říci, že i u tohoto dvora by se od ní nikdy neodchýlila.

Paní z Thianges ovládala obě své sestry, a dokonce i krále, jehož bavila víc než ony. Dokud žila, ovládala ho a podržela si, i po vypuzení paní z Montespan ode dvora, ty největší důvěrnosti a jedinečná vyznamenání.

Co se týče paní z Montespan, byla zlá, rozmarná, velmi náladová a ve všem nadutá až do oblak, a té nadutosti nikdo neunikl, král stejně málo jako kdokoli jiný. Dvořané se vyhýbali chodit pod jejími okny, zvlášť když u ní byl král. Říkali, že to je jako jít pod palbu, a to rčení se stalo u dvora příslovím. Je pravda, že nikoho nešetřila, velmi často bez jiného úmyslu než pobavit krále; a protože měla nesmírně ducha, vtipu a jemného posměchu, nebylo nic nebezpečnějšího než směšnost, kterou dovedla přišít lépe než kdokoli jiný. Přitom milovala svůj rod a své příbuzné a nepřestávala dobře posloužit lidem, k nimž pojala přátelství. Královna nesla těžce její nadutost vůči sobě, tak odlišnou od ustavičných ohledů a úcty vévodkyně de La Vallière, kterou měla vždycky ráda, zatímco o té druhé jí často uklouzlo: „Ta kurva mě přivede do hrobu.“ V příslušné době jsme viděli ústraní, přísné pokání a zbožný konec paní z Montespan.

Za své vlády nebyla přesto ušetřena žárlivosti. Slečna z Fontanges4 se králi zalíbila natolik, že se stala milenkou v plném postavení. Jakkoli podivné bylo toto zdvojení, nebylo nové. Vidělo se už u paní de La Vallière a paní z Montespan, jíž slečna z Fontanges jen oplatila, co ona sama kdysi způsobila té druhé. Ale paní z Fontanges neměla takové štěstí ani v neřesti, ani v kariéře, ani v pokání. Její krása ji nějaký čas držela, ale její duch jí v ničem neodpovídal. Král potřeboval ducha, aby ho bavil a udržel. Přitom neměl čas se jí docela přesytit. Náhlá smrt, která přece jen překvapila, tuto novou lásku zakrátko ukončila. Téměř všechny ostatní byly jen letmé avantýry.

Jediná trvala dlouho a proměnila se v náklonnost až do konce života té krásky,5 jež z ní dovedla vytěžit ty nejpodivuhodnější výhody až do hrobu a zanechat svým dvěma synům to ohavné a skvělé dědictví, s nímž dovedli dobře naložit. Hanebná vypočítavost manžela – pro niž má Španělsko vlastní jméno, znamenající dobrovolného paroháče, a jež se tam nikdy neodpouští – tuto lásku ochotně snášela a sklidila z ní nesmírné plody: uzavřel se v Paříži, sloužil u armády, ke dvoru téměř nejezdil, potichu opatřoval prostředky a rozděloval všechny výhody, které z toho jeho drahá polovice ve shodě s ním těžila. Byla to maršálka z Rochefortu, u níž chodila čekat na milostnou hodinku; ona ji tam doprovázela a víc než jednou mi to vyprávěla, i s nehodami, které se jim přihodily, ale ničemu nezabránily a nepocházely od manžela, který byl v hloubi svého domu v Paříži a který, věda o všem a všechno řídě, s největší péčí o ničem nevěděl, a později vyměnil svůj těsný dům na place Royale za palác Guise, jehož rozlehlost a nádheru, jakých nabyl potom v jeho rukou a v rukou jeho dvou synů, by Guisové nepoznali. Táž vypočítavost udržovala tajemství této lásky, která tajemstvím zůstala jen podle jména, nanejvýš pod velmi tenkou slupkou. Tajemství ji udrželo při životě, umění, jak se v ní chovat, si získalo i ty nejzainteresovanější a vystavělo na ní nejrychlejší a nejpodivuhodnější jmění. Totéž umění ji udržovalo stále rostoucí a dovedlo ji, dokud byl ještě čas, obrátit v přátelství a v nejvýjimečnější vážnost.

Postavilo děti té krásky, která byla přitom zrzavá, do takového postavení, že mohly samy i se svými potomky stále víc stoupat a bohatnout, i po její smrti, a dosáhnout vrcholu všeho, z něhož [po] nich dnes ve vší šíři okázale těží třetí pokolení, a které vyneslo ty, kdo sami o sobě byli nejtemnější a nejzapadlejší, ale nesli jejich jméno, do lesku, jenž jim vězí v samé podstatě. Tomu se říká vytěžit víc než velmi mnoho: žena ze své krásy, manžel ze své vypočítavosti a své hanebnosti, děti ze všech prostředků, jež jim do rukou vložili takoví rodiče, ale vždycky jako synové té krásky.

Jiná rovněž celý život z téhož chování mnoho vytěžila, ale ani krása, ani umění, ani postavení té krásky a jejího ploskonosého a šaškovského manžela jí nedopřály ani trvání, ani souvislost, ani nic z toho lesku, k němuž ta druhá dospěla, v němž se udržela a který předala svým dětem, vnukům a vůbec celému jejich rodu. Té první stačilo jen chtít.6 Ačkoli styk dávno skončil a navenek se zachovávaly nejkrajnější ohledy, u dvora se o její moci vědělo a všechno tam před ní stálo v úctě. Ministři, princové krve, nic neodolalo jejím přáním. Její lístky šly přímo ke králi a odpovědi vždy okamžitě od krále k ní, aniž si toho kdo všiml. Když měla velmi zřídka – díky tomuto jedinečnému pohodlí písemného styku – s králem mluvit, čemuž se vyhýbala, jak jen to bylo možné, byla přijata ve chvíli, kdy chtěla. Bylo to vždy v hodinách, kdy byl přístup veřejný, ale v malém královském kabinetu, který byl a dosud je kabinetem rady; oba seděli v jeho zadní části, ale dveře na obou stranách byly dokořán otevřené – okázalost, která se nikdy nepraktikovala jindy než tehdy, když byla s králem ona – a veřejná místnost sousedící s tímto kabinetem byla plná všech dvořanů. Chtěla-li někdy říci jen slovo, bylo to vestoje u dveří, vně téhož kabinetu, a přede všemi, kdo podle toho, jak ji král oslovoval, poslouchal a opouštěl, neměli potíž poznat, až do posledních dob jejího života, který skončil několik let před králem, že mu není lhostejná. Byla krásná až do konce. Jednou za tři roky krátký výlet do Marly, nikdy žádný soukromý večírek s králem, ani s jinými dámami; souzvuk s celým ostatním dvorem pečlivě zachovávaný. Bývala u dvora téměř stále a často u královy večeře, kde ji nikdy v ničem nevyznamenal. Taková byla dohoda s paní z Maintenon, která na oplátku ze své strany přispěla ke všemu, co si mohla přát. Manžel, který ji o několik let přežil, téměř nikdy u dvora, a to jen na chvíli, žil v ústraní v Paříži, zahrabaný v péči o své domácí záležitosti, jimž dokonale rozuměl, a liboval si v rozumu, který ho ve shodě s manželkou dovedl k tolika bohatstvím, zaopatřením a hodnostem pod gázovými závěsy, jež zůstaly závěsy, ale byly čímkoli jiným než neprůhlednými.

Nesmíme zapomenout na krásnou Ludresovou7, lotrinskou šlechtičnu, dvorní slečnu Madame, která byla na okamžik milována otevřeně. Ale tato láska přešla rychlostí blesku a láska k paní z Montespan zůstala vítězná.

Musíme přejít k jinému druhu lásky, která neohromila všechny národy o nic méně, než je ta předchozí pohoršila, a kterou si král celou odnesl do hrobu. Kdo by podle těchto několika slov nepoznal proslulou Françoise d’Aubigné, markýzu z Maintenon, jejíž trvalá vláda netrvala méně než dvaatřicet let? Narozená na amerických ostrovech,8 kam její otec, snad šlechtic, odjel s její matkou hledat chléb a kde je pohltilo zapomnění, vrácená sama a nahodile do Francie, vylodila se v La Rochelle, z milosrdenství ji v okolí přijala paní z Neuillant, matka maršálky a vévodkyně z Navailles, a pro svou chudobu a pro lakotu té staré dámy byla odkázána hlídat klíče od její sýpky a dívat se, jak se každý den odměřuje oves pro její koně; když přišla v jejím průvodu do Paříže, mladá, obratná, duchaplná a krásná, bez chleba a bez příbuzných, šťastné náhody ji seznámily s proslulým Scarronem9. Jemu se zdála milá, jeho přátelům možná ještě víc. Ona myslela, že udělá největší a nejnenadálejší štěstí, když se provdá za toho veselého a učeného mrzáka bez nohou, a lidé, kteří snad žádali ženu víc než on, mu vtloukli do hlavy, aby tento sňatek uzavřel, a podařilo se jim přesvědčit ho, aby tím vytáhl z bídy to půvabné nešťastné stvoření.

Sňatek se uskutečnil a nová manželka se líbila všem společnostem, které docházely ke Scarronovi. Viděl u sebe velmi dobrou společnost, a to všeho druhu; bylo módou k němu chodit – lidé ducha, lidé od dvora i z města, a to nejlepší a nejvybranější, co bylo; on nebyl s to je vyhledávat mimo svůj dům, a tak je k němu ustavičně přitahovala kouzla jeho ducha, jeho vědění, jeho obraznosti, té nesrovnatelné veselosti uprostřed jeho neduhů, stále nové, ta vzácná plodnost a žert nejlepšího vkusu, jejž dosud obdivujeme v jeho dílech.

Paní Scarronová si tam tedy udělala známosti všeho druhu, které jí však po manželově smrti nezabránily, aby nebyla odkázána na almužnu farnosti Saint-Eustache. Najala si tam pokoj pro sebe a pro služku u jednoho schodiště, kde žila velmi stísněně. Její půvaby tuto tíseň pomalu uvolnily. Vyživovali ji Villars, otec maršála, Beuvron, otec Harcourtův, tři Villarceauxové, kteří zůstali třemi úřadujícími milenci, a mnozí jiní10.

To ji znovu postavilo na nohy a pozvolna ji uvedlo do paláce Albret, odtud do paláce Richelieu a jinam; tak z jednoho do druhého. V těchto domech nebyla paní Scarronová zdaleka v postavení společnice. Byla tam pro všechno – tu aby si došla pro dříví, tu aby se zeptala, zda se bude brzy podávat; jindy zda se kočár toho či onoho, té či oné už vrátil; a tak s tisícem drobných pochůzek, jejichž obtěžování odstranilo používání zvonků, zavedené až dlouho potom.

Právě v těchto domech, hlavně v paláci Richelieu a ještě mnohem víc v paláci Albret, kde maršál z Albretu vedl velmi okázalou domácnost, si paní Scarronová udělala většinu svých známostí, z nichž jedny jí tolik posloužily a druhým se ona stala tak užitečnou11. Maršálové z Villars a z Harcourtu skrze své otce, a před nimi Villars, otec maršála, si tím udělali kariéru; vévodkyně z Arpajonu, sestra Beuvronova, se díky tomu, aniž si to kdy dokázala představit, stala dvorní dámou paní dauphiny Bavorské po smrti vévodkyně z Richelieu, kterou týž důvod učinil také dvorní dámou královny a potom z důvěry i dvorní dámou paní dauphiny Bavorské; a vévoda z Richelieu se stal rytířem cti zadarmo a dostal za ten úřad od Dangeaua pět set tisíc livrů – Dangeauovi ten úřad udělal kariéru. Princezna z Harcourtu, dcera Brancase, tak známého svým duchem a svou neobyčejnou roztržitostí, který s ní byl zadobře; Villarceaux a Montchevreuil, oba rytíři řádu – prvnímu z nich dal jeho otec ve třiceti pěti letech převést řetěz, který byl určen jemu – a mnoho jiných z oněch prvních časů velice vytěžili. Ale než půjdeme dál, je třeba několika slovy objasnit maršála z Albretu.

Karel II. z Albretu, hrabě z Dreux, vikomt z Tartasu, syn Karla I., konetábla Francie, měl s Anne d’Armagnac jako pátého a posledního syna Gillese d’Albret, pána z Castelmoronu, který zemřel bez dětí s Anne d’Aiguillon roku 1479 a který s Jean Le Tellier zanechal levobočka jménem Étienne, legitimovaného Františkem I. roku 1527, seneschala v kraji Foix. S dědičkou z Miossensu zanechal Étienne Jean-Baptista de Miossens, který byl generálním místodržitelem Jindřicha z Albretu, navarrského krále, v jeho zemích a panstvích, a který se Suzanne, dcerou Pierra, pána z Bussetu, levobočka Bourbona, biskupa lutyšského – ta byla vychovatelkou našeho krále Jindřicha IV. –, zanechal Henriho-Baptista de Miossens, rytíře Svatého Ducha roku 1595 a guvernéra a seneschala Navarry a Béarnu, který s Antoinette de Pons, dcerou hraběte z Marennes, rytíře Svatého Ducha, a sestrou proslulé markýzy z Guercheville, matky vévody z Liancourtu, měl Henriho, hraběte z Miossensu, který s Anne de Pardaillan, sestrou otce pana z Montespanu, manžela milenky Ludvíka XIV., měl tři syny a několik dcer. Nejstarší byl prvním manželem Anne Poussartové, která se znovu provdala za vévodu z Richelieu a zemřela jako dvorní dáma paní dauphiny Bavorské, bez dětí s vévodou z Richelieu, ale s prvním manželem měla syna. Druhý byl maršál z Albretu; třetí, rovněž hrabě z Miossensu, byl zabit v souboji roku 1672 Saint-Légerem-Corbonem, bez dětí.

Maršál z Albretu, který se hodně pohyboval ve velkém světě a v dvorských intrikách, dostal kompanii gendarmů gardy a byl kardinálem Mazarinem pověřen eskortovat pana Prince, pana prince de Conti a pana z Longueville z Palais-Royal, kde byli zatčeni, do Vincennes12, za slib maršálské hole Francie, kterou však dostal jen díky výhrůžkám roku 1653. Rytířem Svatého Ducha se stal roku 1661 a koncem roku 1670 dostal guvernérství Guyenne. Ačkoli mnoho nesloužil a nikdy jako vrchní velitel, byl to muž, s nímž se díky jeho duchu, obratnosti, smělosti a nádheře vždycky velmi počítalo. Měl jen jedinou dceru s dcerou Guénégauda, pokladníka státní pokladny, bratra státního sekretáře, kterou si vzal. Provdal ji za jediného syna svého staršího bratra a vévodkyně z Richelieu, který byl zabit kvůli milostné pletce, bez dětí, roku 1678; a jeho vdova, která byla dámou paláce královny, se později stala první manželkou hraběte z Marsanu, do něhož se zbláznila a jemuž dala celé své jmění.

Maršál z Albretu a pan a paní z Richelieu žili vždy v nejdůvěrnějším přátelství. Stejně žil i s panem z Montespanu, svým bratrancem, a s paní z Montespan. Ale když se ona stala milenkou, stal se jejím rádcem a kvůli ní opustil pana z Montespanu, čímž se udržel ve velké vážnosti až do své smrti, k níž došlo v Bordeaux 3. září 1676, v šedesáti dvou letech, nedlouho poté, co tam odjel.

Jak jsme viděli jinde, provdal slečny z Pons, své neteře z druhého kolena: jednu za svého mladšího bratra, zabitého v souboji; druhou, velmi krásnou, za Heudicourta, kterému dal koupit od Saint-Herema úřad velkého vlčaře, aby z něho smyl jeho nízký původ a aby se jeho žena mohla objevit u dvora, kde jsme ji viděli dlouho žít a zemřít v přízni a důvěrnosti paní z Maintenon a krále a velmi podivně učinit dámou paláce paní z Montgon, svou dceru, při sňatku paní vévodkyně z Bourgogne; ta byla jako docela malá vychovávána s panem du Maine a paní Vévodkyní a bydlela s nimi, když byli skryti v Paříži u paní Scarronové, své vychovatelky, která ji k sobě vzala, aby ulehčila paní z Heudicourt, své dobré přítelkyni, jež se jako svobodná i jako vdaná nehnula z paláce Albret, kde jí paní Scarronová velmi dvořila a kde se mezi nimi zrodilo důvěrné spojení. Vraťme se nyní k paní Scarronové.

Blízkému příbuzenství maršála z Albretu a pana z Montespanu vděčila za rozhodující uvedení k neuvěřitelnému štěstí, kterého dosáhla o čtrnáct nebo patnáct let později. Pan a paní z Montespan se nehnuli od maršála z Albretu, který vedl v Paříži největší a nejlepší dům, kde se scházela nejvybranější a nejpřednější společnost dvora i města. Úcta, snaha zalíbit se, duch a půvaby paní Scarronové měly u paní z Montespan velký úspěch. Pojala k ní přátelství, a když měla s králem první děti, pana du Maine a paní Vévodkyni, které se chtělo skrývat, navrhla, aby byly svěřeny paní Scarronové, jíž byl dán dům v Marais, aby tam s nimi bydlela, a prostředky, aby je v nejhlubším tajemství živila a vychovávala. Později byly ty děti přivedeny k paní z Montespan, pak ukázány králi a odtud pozvolna vytaženy z utajení a uznány. Jejich vychovatelka, usazená s nimi u dvora, se tam čím dál víc líbila paní z Montespan, která jí několikrát vymohla od krále dary. On ji naopak nemohl vystát; co jí čas od času dal, a vždy málo, bylo jen z přílišné povolnosti, a s nevolí, kterou neskrýval.

Když byl na prodej statek Maintenon, jeho blízkost k Versailles paní z Montespan tak zlákala pro paní Scarronovou, že nedala králi pokoj, dokud z něho nevymámila, čím jej té ženě koupit; ta pak přijala jméno Maintenon, nebo velmi krátce potom. Vymohla také, čím opravit zámek, a doléhala na krále ještě, aby dal na úpravu zahrady, protože páni d’Angennes tam všechno nechali zpustnout.

Odehrávalo se to u její toalety, kam krále doprovázel jen kapitán tělesné gardy ve čtvrtletní službě. Byl to pan maršál z Lorges, nejpravdomluvnější člověk, jaký kdy žil, který mi často vyprávěl scénu, jíž byl toho dne svědkem. Král nejprve dělal, že neslyší, potom odmítl. Nakonec, netrpělivý, že paní z Montespan nepovoluje a stále naléhá, se rozzlobil a řekl jí, že už pro to stvoření udělal až příliš, že nechápe rozmar paní z Montespan, která k ní tak lne, a její umíněnost, s jakou si ji drží, když ji tolikrát prosil, aby se jí zbavila; že pro sebe přiznává, že je mu nesnesitelná, a že pokud mu slíbí, že ji už neuvidí a že mu o ní už nikdy nebudou mluvit, dá ještě, ačkoli, po pravdě řečeno, už dal až příliš mnoho pro stvoření takového druhu. Pan maršál z Lorges ta vlastní slova nikdy nezapomněl; mně i jiným je vždycky opakoval přesně a ve stejném pořadí, tak ho tehdy zarazila, a mnohem víc potom všechno, co později viděl tak udivujícího a tak protichůdného. Paní z Montespan rázem zmlkla, velmi znepokojená, že na krále příliš naléhala.

Pan du Maine silně kulhal. Říkalo se, že to bylo tím, že vypadl chůvě z náručí. Když nic, co se s ním dělalo, neuspělo, rozhodli se poslat ho k různým odborníkům ve Flandrech a jinde v království, potom do lázní, mimo jiné do Barèges. Dopisy, které vychovatelka psala paní z Montespan, aby jí podala zprávu o těchto cestách, byly ukazovány králi. Shledal je dobře napsanými, zalíbily se mu a ty poslední začaly zmenšovat jeho odpor.

Nálady paní z Montespan dílo dokonaly. Měla jich mnoho a zvykla si je nekrotit. Král byl jejich terčem častěji než kdokoli jiný; byl do ní ještě zamilován, ale trpěl tím. Paní z Maintenon to paní z Montespan vyčítala, a ta jí za to u krále prokázala dobré služby. Tyto snahy usmířit jeho milenku se k němu donesly i odjinud a uvykly ho občas mluvit s paní z Maintenon, svěřovat se jí s tím, co si přál, aby u paní z Montespan udělala, nakonec jí vyprávět své trampoty s ní a radit se s ní o nich.

Takto pozvolna připuštěna k nejdůvěrnějšímu svěřování milence i milenky, a to bez prostředníka a samým králem, dovedla si ta obratná společnice tuto důvěru pěstovat a svou šikovností si počínala tak dobře, že pomalu paní z Montespan vytlačila, a ta si příliš pozdě všimla, že se jí paní z Maintenon stala nepostradatelnou. Když dospěla do tohoto bodu, stěžovala si paní z Maintenon zase ona králi na všechno, co musela snášet od milenky, která tak málo šetřila i jeho samého, a tím, jak si jeden druhému na paní z Montespan stěžovali, zaujala docela její místo a dovedla si je dobře zajistit.

Osud, abych se zde neodvážil jmenovat Prozřetelnost, který chystal nejpyšnějšímu z králů nejhlubší, nejveřejnější, nejtrvalejší, nejneslýchanější ponížení, upevňoval čím dál víc jeho zálibu v této obratné a v řemesle zběhlé ženě, kterou ustavičná žárlivost paní z Montespan činila ještě pevnější častými výpady, jež v rozjitřené náladě bez ohledů podnikala proti králi i proti ní; a to je to, co paní de Sévigné13 dovede tak roztomile vylíčit v hádankách ve svých dopisech paní z Grignanu, kde jí občas vypráví o těchto hnutích u dvora, protože paní z Maintenon patřila v Paříži dost k společnosti paní de Sévigné, paní z Coulanges a paní de La Fayette a začínala jim dávat pociťovat svou důležitost. Najdeme tam také v témž duchu půvabné narážky na zahalenou, ale skvělou přízeň paní ze Soubise.

Tatáž Prozřetelnost, absolutní paní časů a událostí, je uspořádala ještě tak, že královna žila dost dlouho, aby tato záliba mohla dosáhnout vrcholu, a ne dost dlouho, aby mohla vychladnout. Největším neštěstím, které krále kdy potkalo – a jeho následky nutí dodat: i stát –, byla tak náhlá ztráta královny, způsobená hlubokou nevědomostí a umíněností prvního lékaře Daquina14, v době, kdy toto nové pouto, naroubované na přesycení milenkou, bylo nejsilnější; nálady té milenky se staly nesnesitelnými a žádná vypočítavost je nedokázala zastavit. Tato panovačná kráska, zvyklá vládnout a být zbožňována, nemohla odolat stále přítomnému zoufalství z úpadku své moci; a co ji vyvádělo ze vší míry, bylo, že si nemohla zastírat podlou sokyni, které dala chléb, která ho dosud měla jen skrze ni a která jí navíc vděčila za tuto náklonnost, jež se teď stávala jejím katem, protože ji měla dost ráda, než aby se mohla odhodlat ji vyhnat, kolikrát ji k tomu král naléhal; sokyni, která byla navíc tolik pod ní krásou a o několik let starší než ona; cítit, že král chodí k ní nejčastěji kvůli té společnici, abychom neřekli služce, že tam hledá jen ji, že nedokáže skrýt svou nevoli, když ji tam nenajde, a že nejčastěji opouští ji, aby rozmlouval s tou druhou mezi čtyřma očima; konečně potřebovat ji každou chvíli k tomu, aby přilákala krále, aby se s ním usmířila po jejich hádkách, aby od něho dosáhla milostí, o které ho žádala. V tak příznivých dobách pro tuto kouzelnici se tedy král stal volným.

První dny strávil v Saint-Cloud u Monsieura, odkud se odebral do Fontainebleau, kde strávil celý podzim. Tam ho jeho záliba, vydražděná odloučením, přiměla shledat nepřítomnost paní z Maintenon nesnesitelnou. Po jeho návratu se tvrdí – neboť je třeba rozlišovat jisté od toho, co jisté není –, tvrdí se, pravím, že král mluvil s paní z Maintenon volněji a že ona, odvažujíc se vyzkoušet své síly, se obratně uchýlila za zbožnost a za cudnost svého dosavadního stavu; že se král nedal odradit; že mu kázala a nahnala mu strach z ďábla a že jeho lásku a jeho svědomí obratně využívala jedno pomocí druhého s tak velkým uměním, že dospěla k tomu, co viděly naše oči a čemu potomstvo odmítne uvěřit.

Ale co je velmi jisté a docela pravdivé, je, že nějaký čas po králově návratu z Fontainebleau, uprostřed zimy, která následovala po smrti královny – věc, které potomstvo bude stěží věřit, ačkoli je dokonale pravdivá a doložená –, otec de La Chaise15, králův zpovědník, sloužil uprostřed noci mši v jednom z králových kabinetů ve Versailles. Bontemps16, guvernér Versailles, první komorník, který měl službu, a nejdůvěrnější ze čtyř, při té mši ministroval, a na ní byli tento monarcha a ta Maintenonová oddáni, v přítomnosti Harlaye, arcibiskupa pařížského, jakožto místního biskupa, Louvoise, kteří oba, jak bylo řečeno, vymohli na králi slovo, že tento sňatek nikdy neohlásí, a Montchevreuila jen jako třetího svědka, příbuzného, přítele a téhož jména Mornay jako Villarceaux, jemuž kdysi každé léto půjčoval svůj dům v Montchevreuil, aniž se z něho sám se ženou hnul, a kde Villarceaux vydržoval tuto královnu stejně jako v Paříži a platil všechny výdaje, protože jeho bratranec byl velmi chudý a protože se styděl za tento konkubinát u sebe ve Villarceaux, před svou ženou, jejíž trpělivost a ctnost respektoval.

Paní z Maintenon, která se neodvažovala nosit erb takového manžela, odložila erb svého prvního muže a nosila už jen svůj vlastní, a to bez vdovské šňůry, napodobujíc s lepším právem paní z Montespan od dob jejích lásek a dokonce i paní z Thianges, které obě za života svých manželů odložily jejich erb a livrej, které už nikdy znovu nepřijaly, a nosily od té doby vždy jen erb Rochechouartů. Při příležitosti smrti vévody z Créqui jsme viděli udivující předpovědi tohoto děsivého štěstí.

Přesycení svatbou, obvykle tak osudné, a to svatbou tohoto druhu, přízeň paní z Maintenon jen upevnilo. Brzy poté se projevila bytem, který jí byl dán ve Versailles nahoře u velkého schodiště, naproti bytu králově a na téže úrovni. Od té chvíle k ní král chodil každý den svého života trávit několik hodin, ve Versailles i kdekoli jinde, kde byla vždy ubytována tak blízko u něho a na téže úrovni, jak jen to bylo možné.

Následky, úspěchy, naprostá důvěra, vzácná závislost, všemohoucnost, veřejné, všeobecné zbožňování, ministři, velitelé armád, nejbližší královská rodina, zkrátka všechno u jejích nohou; všechno dobré a správné skrze ni, všechno zavržené bez ní; lidé, záležitosti, věci, volby, spravedlnost, milosti, náboženství, všechno bez výjimky v její ruce, a král i stát jejími oběťmi; jaká byla, tato neuvěřitelná víla, a jak vládla bez přerušení, bez překážky, bez nejlehčího mráčku víc než celých třicet let, ba dvaatřicet – to je ta nesrovnatelná podívaná, kterou je třeba si znovu vykreslit a která byla podívanou celé Evropy.


Poznámky

  1. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámku o Olympii Manciniové (Díl III, Přílohy vydavatele k Tomu 8, III. Hraběnka ze Soissons).↩

  2. Vysvětlivka: Marie-Madeleine-Gabrielle de Rochechouart (1645–1704), od roku 1670 abatyše z Fontevraultu, v čele řádu, jemuž vládla abatyše; byla sestrou paní z Montespan stejně jako paní z Thianges (Gabrielle de Rochechouart), nejstarší ze tří sester.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paní de Sévigné (dopis z 11. června 1677) užila tohoto rčení (sláva Niquée) v souvislosti s paní z Montespan a její sestrou: „jež sama v sobě nacházela slávu Niquée“. Viz ještě dopis z 29. července 1676. — Niquée je hrdinka tehdy proslulého románu Amadis Galský. Předchozí vydání Saint-Simona toto jméno vypustila a „slávu té Niquée“ nahradila slovy „její slávu“.↩

  4. Vysvětlivka: Marie-Angélique de Scorailles, vévodkyně z Fontanges (1661–1681), milenka Ludvíka XIV. kolem let 1679–1680; zemřela velmi mladá roku 1681.↩

  5. Vysvětlivka: Saint-Simon ji nejmenuje; míněna je paní ze Soubise, Anne de Rohan-Chabot (1648–1709), manželka Françoise z Rohanu, knížete ze Soubise, který v březnu 1700 koupil pařížský palác Guise (pozdější palác Soubise). Jejími dvěma syny byli Hercule-Mériadec, kníže z Rohanu, a kardinál z Rohanu.↩

  6. Vysvětlivka: Saint-Simon se tu vrací k první krásce, paní ze Soubise: zemřela roku 1709, šest let před králem, a její manžel ji přežil do roku 1712.↩

  7. Poznámka vydavatelů (edice 1856): O této dámě viz dopis paní de Sévigné z 11. června 1677 a následující dopisy.↩

  8. Ediční poznámka: Françoise d’Aubigné se narodila roku 1635 v Niortu; na Antilách (na Martiniku) strávila s rodiči jen část dětství a do Francie se vrátila s matkou. Její otec Constant d’Aubigné, syn hugenotského básníka a vojáka Agrippy d’Aubigné, byl šlechtic.↩

  9. Vysvětlivka: Paul Scarron (1610–1660), básník a dramatik burleskního žánru, autor Komického románu, od roku 1638 ochromený; s Françoise d’Aubigné se oženil roku 1652.↩

  10. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Dějiny paní z Maintenon od pana z Noailles a Díla paní z Maintenon, která vydal pan Théophile Lavallée.↩

  11. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato část věty znamená, že ostatní přátelé paní z Maintenon využili svých styků s ní ke svému vzestupu.↩

  12. Vysvětlivka: Pan Princ je zde Velký Condé. Spolu se svým bratrem Armandem, princem de Conti, a se švagrem, vévodou z Longueville, byl z Mazarinova příkazu zatčen v Palais-Royal 18. ledna 1650 a převezen do Vincennes; všichni tři byli propuštěni v únoru 1651.↩

  13. Vysvětlivka: Marie de Rabutin-Chantal, markýza de Sévigné (1626–1696), proslulá autorka dopisů, z nichž většinu psala své dceři, paní z Grignanu.↩

  14. Vysvětlivka: Antoine Daquin (1629–1696), první lékař Ludvíka XIV. od roku 1672 až do své nemilosti roku 1693. Královna Marie Terezie zemřela 30. července 1683.↩

  15. Vysvětlivka: P. François de La Chaise (1624–1709), jezuita, zpovědník Ludvíka XIV. od roku 1675 až do své smrti.↩

  16. Vysvětlivka: Alexandre Bontemps (1626–1701), první komorník Ludvíka XIV. a guvernér Versailles, jeden z králových nejdůvěrnějších služebníků.↩