Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom třináctý (1715–1716)
Kapitola druhá
Povaha paní z Maintenon. — Záliba v duchovním vedení. — Pronásledování jansenismu. — Dřívější rozehnání svatých a učených poustevníků z Port-Royalu. — Zrušení nantského ediktu. — Založení Saint-Cyru. — Záměry paní z Maintenon, které se podruhé nepodaří dosáhnout prohlášení jejího sňatku. — Paní z Maintenon druhou dámou šatny paní dauphiny Bavorské, kterou obklopí samými svými lidmi, avšak marně. — Neštěstí a smrt této dauphiny. — Fénelon, arcibiskup z Cambrai, a Bossuet, biskup z Meaux, tázáni o radu a proti prohlášení sňatku. — První z nich je tím definitivně ztracen. — Důvody, které zachrání druhého. — Paní z Montespan navždy vyhnána ode dvora. — Počátek nejdůvěrnějšího spojenectví mezi paní z Maintenon a vévodou du Maine. — Letmý náčrt jeho osoby.
Byla to žena velmi duchaplná, kterou nejlepší společnosti, v nichž byla zprvu jen trpěna a jež brzy začala těšit, velmi uhladily a ozdobily znalostí světa a kterou galantnost dovršila v tu nejpříjemnější. Její rozličná postavení z ní udělala ženu lichotivou, vemlouvavou, povolnou, vždy usilující se zalíbit. Potřeba intrik a všechny ty intriky, které viděla, a to více než jednoho druhu, a v mnoha z nichž měla podíl, ať už pro sebe, nebo aby posloužila jiným, ji k nim vycvičily a daly jí k nim chuť, zvyk i veškerou obratnost. Nesrovnatelný půvab ve všem, nenucenost, a přitom zdrženlivost a uctivost, které se jí dlouhým ponížením staly přirozenými, podivuhodně napomáhaly jejím schopnostem, spolu s řečí jemnou, přesnou, volící dobré výrazy, přirozeně výmluvnou a stručnou. Její nejlepší doba — byla totiž o tři nebo čtyři roky starší než král — byla dobou krásných konverzací, krásné galantnosti, slovem toho, čemu se říkalo „ruelles“; ta jí natolik vštípila svého ducha, že si navždy uchovala jeho vkus i jeho nejsilnější nátěr. Strojenost a afektovanost, přidané k ovzduší té doby, které jich mělo trochu v sobě, zesílily lakem důležitosti a později ještě vzrostly lakem zbožnosti, jež se stala jejím hlavním rysem a jež se tvářila, že pohltila všechno ostatní. Tento rys pro ni byl nezbytný, aby se udržela tam, kam ji vynesl, a nebyl o nic méně nezbytný k vládnutí. Tento poslední bod byl její podstatou; všechno ostatní mu bylo bez výhrady obětováno. Přímost a upřímnost se s takovým cílem a potom s takovým postavením daly sladit příliš těžko, než aby si člověk mohl představovat, že si z nich uchovala víc než ozdobu. Nebyla zase tak falešná, že by to byl její skutečný sklon, ale nutnost jí to odedávna vštípila jako zvyk a její přirozená lehkomyslnost ji ukazovala dvakrát falešnější, než ve skutečnosti byla.

Ničemu nezůstávala věrná jinak než z donucení a z nutnosti. Její zálibou bylo přelétat mezi známými a přáteli tak jako mezi zábavami, vyjma několika věrných přátel z dávných dob, o nichž už byla řeč a k nimž se nikdy nezměnila, a několika nových z posledních let, kteří se jí stali nezbytnými. Co se zábav týče, nemohla je už příliš střídat od chvíle, kdy se viděla královnou. Její nestálost dopadla plnou vahou na věci podstatné a natropila tím velká zla. Snadno se nadchla, a to nadmíru; stejně snadno ochladla a stejně tak se jí věci zprotivily, a obojí velmi často bez příčiny i bez důvodu.
Ponížení a nouze, v nichž tak dlouho žila, jí zúžily ducha a snížily srdce i city. Myslela a cítila ve všem tak malicherně, že ve skutečnosti byla vždycky méně než paní Scarronová a že se ve všem a všude znovu ukazovala takovou. Nic nebylo tak odpudivé jako tato nízkost spojená s tak zářivým postavením; nic také nebylo pro všechno dobré tak zmařující překážkou, jako nic nebylo tak nebezpečné jako ta snadnost, s níž měnila přízeň a důvěru.
Měla ještě jedno klamné lákadlo. Jakmile byl člověk jen trochu připuštěn k jejímu slyšení a ona v něm našla něco po své chuti, rozhovořila se s otevřeností, která udivovala a otvírala ty největší naděje; při druhém slyšení už ji to obtěžovalo a byla suchá a strohá. Lidé si lámali hlavu, aby rozluštili přízeň i nemilost, obě tak náhlé; marnili tím čas. Jedinou příčinou byla lehkomyslnost, a ta byla taková, že si ji nikdo nedokázal představit. Ne že by se několik lidí této tak obvyklé vrtkavosti nevyhnulo, ale ty osoby byly jen výjimkami, které pravidlo potvrdily tím spíš, že samy zažily ve své přízni mnoho mraků a že — ať byla ta přízeň jakákoli, totiž od jejího posledního sňatku — žádná z nich se k ní nepřibližovala jinak než opatrně a v nejistotě.
Lze si představit trní jejího dvora, který byl ostatně téměř nepřístupný jak její vůlí, tak královým přáním a ještě mechanikou časů a hodin — dvora, který přesto vykonával velkou a důvěrnou část všech věcí a který téměř vždy ovlivňoval všechno ostatní.
Měla tu slabost, že se dávala ovládat důvěrou, a ještě víc jakýmisi zpověďmi, a že se jimi dávala klamat kvůli odloučenosti, do níž se uzavřela. Trpěla také chorobou duchovního vedení, jež jí vzala i tu trochu volnosti, které mohla užívat. Kolik času jí v tomto ohledu vzal Saint-Cyr, je neuvěřitelné; kolik jí ho stálo tisíc jiných klášterů, není o nic méně neuvěřitelné. Považovala se za všeobecnou abatyši, zvláště ve věcech duchovních, a odtud se pustila i do podrobností diecézí. To byla její oblíbená zaměstnání. Představovala si, že je matkou církve. Vážila na vahách její pastýře nejvyššího řádu, představené seminářů a komunit, kláštery a řeholnice, které je řídily nebo v nich zaujímaly přední místa. Odtud moře zaměstnání malicherných, iluzorních, namáhavých a vždy klamných, dopisy a odpovědi do nekonečna, vedení vybraných duší a všemožné dětinskosti, které obvykle končily ničím, někdy však i věcmi důležitými a politováníhodnými omyly v rozhodnutích, v průběhu záležitostí a ve výběru osob.
Zbožnost, která ji korunovala a jejímž prostřednictvím se dokázala udržet, ji z vypočítavosti i ze záliby v poručníkování, která se přidala k zálibě v panování, uvrhla do takových zaměstnání; a samolibost, která tam nacházela vždy jen lichotníky, se jimi živila. Našla krále, který se pokládal za apoštola, protože celý život pronásledoval jansenismus1 nebo to, co mu za něj bylo vydáváno. Toto pole se paní z Maintenon zdálo vhodné k tomu, aby tohoto panovníka sytila jeho horlivostí a aby se vetřela do všeho.
Nejhrubší nevědomost ve všech oborech, v níž se krále pečlivě vychovávalo a v níž ho pak z rozličných zájmů udržovali, a všeobecná nedůvěra a přísná uzavřenost, které mu záhy vštípili a v nichž se zabarikádoval pod klíčem svých ministrů a v jiných ohledech pod klíčem svého zpovědníka a těch, které měl zpovědník zájem mu předvádět, ho záhy přivedly ke zhoubnému zvyku stavět se na slovo na něčí stranu v teologických otázkách a mezi různými katolickými školami, až z toho učinil svou vlastní záležitost v Římě.
Královna matka, a později král ještě mnohem víc než ona, svedeni jezuity, si od nich dali namluvit přesný a naprostý opak pravdy: totiž že každá jiná škola než jejich míří proti královské moci a má jen ducha nezávislosti a republikánství. Král o tom, stejně jako o mnoha jiných věcech, nevěděl víc než dítě. Jezuité dobře věděli, s kým mají co dělat. Měli v držení úřad královských zpovědníků i rozdělování obročí, jejichž seznam vedli; ctižádost dvořanů a strach, který tito řeholníci naháněli ministrům, jim dávaly naprostou volnost. Tak bdělá pozornost, s níž se král celý život v záležitostech zabarikádovával proti všem, jim byla jistou hradbou a dávala jim možnost snadno s ním mluvit a jistotu, že ve věcech týkajících se náboženství budou jedinými přijímanými a jedinými vyslýchanými. Bylo pro ně tedy snadné zaujmout ho až k té nejúplnější zaslepenosti tím, že kdokoli mluví jinak než oni, je jansenista a že být jansenistou znamená být nepřítelem krále a jeho moci, která byla slabou a citlivou stránkou krále až k neuvěřitelnosti. Dospěli tedy k tomu, že s ním naprosto nakládali podle své libosti, a to jak skrze jeho svědomí, tak skrze jeho žárlivost na vlastní moc, ve všem, co se této záležitosti týkalo, a ještě ve všem, co s ní mělo sebemenší spojitost — totiž ve všech věcech a u všech lidí, které se jim hodilo mu ukázat z této strany.
Tímto způsobem rozehnali ony proslulé svaté poustevníky, které v Port-Royalu shromáždilo studium a pokání, kteří vychovali tak velké žáky a jimž budou křesťané navždy zavázáni za ona slavná díla, jež rozšířila tak živé a pevné světlo, aby bylo možno rozeznat pravdu od zdání, podstatné od slupky, dát nahmatat její rozsah, tak málo známý, tak zatemnělý a ostatně tak zastřený, osvítit víru, zažehnout lásku, odhalit lidské srdce, řídit jeho mravy, nastavit mu věrné zrcadlo a vést je mezi spravedlivou bázní a rozumnou nadějí. Pronásledováním jejich posledních zbytků, a to všude, se tedy obírala králova zbožnost, a s ní zbožnost paní z Maintenon, přizpůsobená té jeho, když se objevilo jiné pole, vhodnější k tomu, aby bylo tomuto panovníkovi předloženo.
Jansenismus se začínal zdát opotřebovaný; jezuitům se už zdál dobrý jen z nouze, a pro případ potřeby si byli jisti, že na něm ještě dlouho najdou co paběrkovat, až mu po jisté přestávce budou moci dodat trochu půvabu novosti. S takovými předpoklady k tomu, aby se král pokládal za oprávněného poroučet svědomím, zbývalo udělat málo, aby podnítili královu horlivost proti náboženství slavnostně stiženému nejokázalejšími klatbami celé církve, které se samo stihlo jako první, když se v základních článcích víry oddělilo od celého starověku.
Král se stal zbožným, a to zbožným v té nejhlubší nevědomosti. K zbožnosti se přidala politika. Chtěli se mu zalíbit tím, co se ho nejcitelněji dotýkalo — zbožností a mocí. Vylíčili mu hugenoty nejčernějšími barvami: stát ve státě, který dospěl k takové míře nevázanosti cestou nepořádků, vzpour, občanských válek, spojenectví s cizinou, otevřeného ozbrojeného odporu proti králům, jeho předchůdcům, ba i proti němu samému, jenž byl nucen žít s nimi podle smluv. Velmi se však vystříhali poučit ho o pramenu tolika zel, o počátcích jejich různých stupňů a jejich růstu, o tom, proč a kým byli hugenoti nejprve vyzbrojeni a pak podporováni, a hlavně říci mu jediné slovo o tak dlouho promýšlených plánech, o hrůzách a úkladech Ligy proti jeho koruně, proti jeho rodu, proti jeho otci, jeho dědovi a všem jeho blízkým.
Se stejnou péčí mu zastřeli, co evangelium a podle tohoto božského zákona apoštolové a po nich všichni církevní Otcové učí o způsobu, jak hlásat Ježíše Krista, jak obracet nevěřící a kacíře a jak se chovat ve věcech náboženství. Zbožného muže zlákali sladkostí vykonat na cizí účet snadné pokání, o němž ho přesvědčili, že je pro onen svět spolehlivé. Královy pýchy se zmocnili tím, že mu ukázali čin, který přesahoval moc všech jeho předchůdců, a odvrátili mu zrak od tolika velkých osobních hrdinských činů a vysokých vojenských skutků, které jeho hrdinný otec promyslel a rozhodl a sám provedl v čele svých vojsk se statečností, jež jim dodávala odvahy a jež je v největších nebezpečích často vedla k vítězství proti vší pravděpodobnosti, protože ho viděla v jejich čele stejně vystaveného jako ona — a od celého počínání tohoto velkého krále, který bez možnosti obnovy zlomil onu velkou hugenotskou stranu, jež od Františka I. vedla svůj zápas s tolika úspěchy a jež by bez hlavy a paže Ludvíka Spravedlivého2 nebyla padla pod vůli Ludvíka XIV. Tento panovník měl daleko k tomu, aby upřel zrak na tak podstatnou výpůjčku.
Přiměli ho — jeho, který si tolik zakládal na tom, že vládne sám — k mistrovskému dílu zároveň náboženskému i politickému, které dávalo zvítězit pravému náboženství zničením všech ostatních a které činilo krále absolutním tím, že rozbíjelo všechna jeho pouta s hugenoty a navždy ničilo tyto vzbouřence, vždy připravené využít čehokoli, aby pozvedli svou stranu a diktovali zákon svým králům.
Velcí ministři už tehdy nebyli. Le Tellier byl na smrtelné posteli a jeho zhoubný syn byl jediný, kdo zbýval; Seignelay totiž teprve začínal vycházet. Louvois, chtivý války a zdrcený tíhou dvacetiletého příměří,3 které bylo sotva podepsáno, doufal, že tak velká rána zasazená hugenotům rozvíří celý protestantismus v Evropě, a mezitím si gratuloval k tomu, že protože král mohl na hugenoty udeřit jen svými vojsky, bude on hlavním vykonavatelem, a tím bude mít stále větší vliv. Duch a nadání paní z Maintenon, jak byly právě přesně vylíčeny, nebyly nijak vhodné ani způsobilé k jakékoli záležitosti přesahující intriku. Nebyla zrozena ani vychována k tomu, aby v takových věcech viděla dál, než co jí bylo předloženo, a tím méně k tomu, aby se horlivě nechopila tak přirozené příležitosti zalíbit se, obdivovat a stále víc se upevnit zbožností. Kdo by ostatně věděl jediné slovo o tom, o čem se jednalo jen mezi zpovědníkem, ministrem, tehdy takřka jediným, a novou a milovanou manželkou; a kdo by se navíc odvážil odporovat? Tak jsou ke všemu, tou či onou cestou, vedeni králové, kteří se z velikosti, z nedůvěry, z oddanosti těm, kdo je mají v moci, z lenosti nebo z pýchy svěřují jen dvěma nebo třem osobám, a velmi často i menšímu počtu, a kteří mezi sebe a všechny ostatní své poddané kladou nepřekonatelnou přehradu.
Zrušení nantského ediktu4 bez nejmenší záminky a bez jakékoli potřeby a rozličné proskripce, spíše než deklarace, které po něm následovaly, byly plody onoho hrozného spiknutí, které vylidnilo čtvrtinu království,5 zničilo jeho obchod, oslabilo je ve všech jeho částech, vydalo je tak dlouho veřejnému a přiznanému plenění dragounů, posvětilo mučení a popravy, při nichž dragouni skutečně přivedli k smrti tolik nevinných obojího pohlaví, a to po tisících, které zruinovalo tak početný lid, roztrhalo spoustu rodin, ozbrojilo příbuzné proti příbuzným, aby získali jejich majetek a nechali je zemřít hlady; které převedlo naše manufaktury k cizincům, dalo jejich státům vzkvétat a oplývat na úkor našeho a dalo jim stavět nová města, které jim poskytlo podívanou na tak nesmírný lid psanců, nahý, uprchlý, bloudící bez viny a hledající útočiště daleko od své vlasti; které poslalo šlechtice, boháče, starce, lidi často velmi vážené pro svou zbožnost, vědění a ctnost, lidi zámožné, slabé a choulostivé k veslu na galeje, pod velmi skutečný bič dozorce galejníků, z jediného důvodu, totiž kvůli náboženství; konečně které, jako vrchol všech hrůz, naplnilo všechny provincie království křivými přísahami a svatokrádežemi, kde se všude rozléhal nářek těchto nešťastných obětí omylu, zatímco tolik jiných obětovalo své svědomí svému majetku a klidu a kupovalo si obojí předstíranými abjuracemi, odkud je bez jakékoli přestávky vlekli, aby uctívali to, v co nevěřili, a aby skutečně přijímali božské tělo Svatého svatých, zatímco zůstávali přesvědčeni, že jedí jen chléb, který si měli navíc ošklivit. Taková byla všeobecná ohavnost zplozená lichocením a krutostí. Od mučení k abjuraci a od ní k přijímání nebylo často ani čtyřiadvacet hodin a jejich kati byli jejich průvodci i svědky. Ti, kteří se později zdánlivě obrátili v klidu a s rozvahou, brzy svým útěkem nebo svým chováním popřeli svůj domnělý návrat.
Téměř všichni biskupové se k této náhlé a bezbožné praxi propůjčili. Mnozí k ní nutili; většina povzbuzovala katy, vynucovala obrácení a vynucovala účast těchto podivných obrácenců na božských tajemstvích, aby rozmnožili počet svých výbojů, jejichž výkazy posílali ke dvoru, aby byli o to víc váženi a o to blíž odměnám.
Intendanti provincií se předháněli v tom, jak je, je i dragouny, podporovat a jak se svými seznamy také zalíbit u dvora. Ti velmi nemnozí guvernéři a generální místodržitelé provincií, kteří tam byli, a hrstka velmožů sídlících na svých statcích, kteří dokázali najít způsob, jak se uplatnit vedle biskupů a intendantů, to rovněž nezanedbali.
Král dostával ze všech stran zprávy a podrobnosti o těchto pronásledováních a o všech těch obráceních. Po tisících se počítali ti, kdo abjurovali a přijali svátost: dva tisíce na jednom místě, šest tisíc na jiném, všichni najednou a v jediném okamžiku. Král si gratuloval ke své moci a ke své zbožnosti. Myslel si, že žije v době apoštolského kázání, a připisoval si všechnu čest. Biskupové mu psali oslavné řeči; jezuité jimi nechávali rozléhat kazatelny a misie. Celá Francie byla plná hrůzy a zmatku, a nikdy tolik triumfů a radosti, nikdy taková hojnost chvály. Panovník nepochyboval o upřímnosti tohoto množství obrácení; obraceči se pečlivě starali, aby ho o ní přesvědčovali a aby ho předem blahořečili. Pil ten jed plnými doušky. Nikdy si nepřipadal tak velký před lidmi ani tak pokročilý před Bohem v odčinění svých hříchů a pohoršení svého života. Slyšel jen chvály, zatímco dobří a opravdoví katolíci a svatí biskupové z celého srdce lkali nad tím, že vidí pravověrné napodobovat proti bludům a kacířům to, co kacířští a pohanští tyrani činili proti pravdě, proti vyznavačům a proti mučedníkům. Nemohli se především utěšit nad tím nesmírným množstvím křivých přísah a svatokrádeží. Hořce oplakávali trvalou a nenapravitelnou nenávist, kterou ohavné prostředky vrhaly na pravé náboženství, zatímco naši sousedé jásali, že nás vidí takto se oslabovat a ničit sami sebe, těžili z našeho šílenství a stavěli plány na nenávisti, kterou jsme si přivolávali u všech protestantských mocností.
K těmto výmluvným pravdám byl však král nepřístupný. Ani samo jednání Říma vůči němu mu nedokázalo otevřít oči — onoho dvora, který se kdysi nestyděl oslavovat Bartolomějskou noc6 až k tomu, že pořádal veřejná procesí, aby za ni děkoval Bohu, a že dal ve Vatikánu největší mistry malovat tento ohavný čin.
Papežský stolec zaujímal Odescalchi pod jménem Inocenc XI.7 Byl to dobrý biskup, ale velmi neschopný vladař, zcela rakouského smýšlení, a jeho ministři byli téhož ducha. Velká záležitost regálie8 ho s králem rozkmotřila hned na počátku jeho pontifikátu. Čtyři články shromáždění duchovenstva z roku 16829 ho podráždily ještě mnohem víc. Tento zátah na hugenoty z něj nedokázal vymámit sebemenší souhlas. Stále trval na tom, že jej přičítá politice, jejímž cílem bylo zničit stranu, která tolik a tak dlouho zmítala Francií, a když potom přišla aféra franšíz,10 dospěly oba dvory k velkým krajnostem. Podle výsledku — jak v otázce cti ohledně franšíz, tak v tak zásadní otázce článků z roku 1682 — bylo až příliš znát, že pan z Lionne už není mezi živými a že jsme velmi vzdáleni době proslulé aféry Korsičanů a pisánské smlouvy.11
Velkolepé založení Saint-Cyru následovalo brzy po zrušení nantského ediktu. Paní z Montespan dala v Paříži postavit krásný dům pro komunitu svatého Josefa, kterou založila k výchově mladých dívek a k tomu, aby je učila všemožným ručním pracím; vyšly z něj práce dokonale krásné, všemožné církevní ozdoby i jiný nádherný nábytek pro krále a pro každého, kdo si je chtěl dát zhotovit; a právě do tohoto domu se paní z Montespan uchýlila, když musela úplně opustit dvůr. Soupeřivost přivedla paní z Maintenon k vyšším a rozsáhlejším záměrům, které by tím, že by obdařily chudou šlechtu, mohly způsobit, aby na ni bylo pohlíženo jako na ochránkyni, o niž se má zajímat celá šlechta. Doufala, že si urovná cestu k vyhlášení svého sňatku, proslaví-li se památníkem, jímž by mohla krále zaměstnávat a bavit, který by bavil i ji samu a který by jí mohl sloužit za útočiště, kdyby měla to neštěstí, že by krále ztratila, jak se také skutečně stalo. Bohatá opatská menza12 v Saint-Denis, kterou dala připojit k Saint-Cyru, o to zmenšila v očích krále i veřejnosti výdaje tak velké nadace, a její účel byl sám o sobě tak užitečný, že sklidil jen zasloužený potlesk.
Vyhlášení sňatku bylo stále její nejvroucnější touhou. Odpor, který mu Louvois tak hrdinně postavil, když už mělo dojít k jeho zveřejnění, ho brzy nato zahubil, jak jsme viděli, a s ním i pařížského arcibiskupa, který se k němu připojil. Ten odpor však neuhasil všechnu její naději. Lichotila si, že pro to položila základy, aniž na to tehdy mohla pomýšlet; neboť ještě za života královny dala králi skromně najevo svůj šlechtický původ, aby si opravila fasádu a přetřela houbou svůj první život, a potom při Monseigneurově sňatku i to, jak je důležité obklopit paní Dauphine13 spolehlivými osobami a dát jí samé u ní nějaký titul, který by jí dával právo a možnost na ni dohlížet.
Právě to, jak jsme viděli, přivedlo k paní Dauphine jako dvorní dámu paní z Richelieu, dvorní dámu královny, výměnou za úřad rytíře cti pro jejího manžela, který jej měl vykonávat a pak prodat, jak nejdráž to půjde, aniž za něj cokoli zaplatil — byli to, jak jsme viděli, staří a důvěrní přátelé paní z Maintenon —, a ona sama byla jmenována druhou dámou šatny vedle maršálky z Rochefortu. Rozdíl mezi oběma dámami šatny byl podivný; stačila jediná; volba té druhé pobouřila všechny. První byla odedávna zvyklá na služebnost ministrům a milenkám a myslela jen na to, jak se zalíbit tomuto vycházejícímu slunci na jeho podzim. Lichotila si také, že nastoupí po vévodkyni z Richelieu, mnohem starší než ona a churavé; v tom se zmýlila, král chtěl vévodkyni. Viděli jsme, jak a proč tam paní z Maintenon znenadání prosadila paní z Arpajonu, k úžasu celého dvora, a víc než kohokoli jiného samotné vévodkyně z Arpajonu.
Navzdory celému tomuto okolí svedla německá pýcha rozum i nejvlastnější zájem paní Dauphine. Monseigneur, který paní z Maintenon neměl rád, svou choť nijak neomezoval. Byl tehdy stále s princeznou de Conti, která ho ovládala a která jako dcera paní de La Vallière neměla nic společného s dětmi paní z Montespan ani s jejich vychovatelkou, od nichž ode všech se velmi stranila. Neměla o nic raději ani paní Dauphine, jejíž konkurence, a ještě něčeho horšího, se v Monseigneurově důvěře obávala. Nebylo jí tedy proti mysli, když viděla, jak si to paní Dauphine tak pokazila s paní z Maintenon, jak si svým chováním v tomto ohledu znepřátelila krále a jak ztratila všechnu vážnost, což se také stalo. Málo se s ní počítalo. Tvrdilo se, že ji princezna de Conti, přemíru navoněná, viděla z velké blízkosti a dlouho, když právě porodila pana vévodu z Berry. Ať je tomu jakkoli, její krátký život byl od té doby jen nepřetržitou nemocí, více či méně těžkou; a její smrt ulehčila manželovi, tchánovi a víc než všem tchyni,14 která se o čtrnáct měsíců později zbavila také Louvoise.
Tehdy nabyla naděje na vyhlášení znovu plné síly. Monseigneur a Monsieur by tomu byli překážkou; ale žili v takové závislosti na králi, že ohled na ně se v tomto směru nepočítal za nic. Viděli jsme, jak silná byla pověst, že vyhlášení sňatku je na spadnutí, když se otevřel královnin byt, do té doby zavřený od chvíle, kdy v něm zemřela paní Dauphine; že se tak stalo pod záminkou vystavit tam k obdivu dvora nádherná roucha čtyř barev, která král posílal štrasburskému chrámu; a podivné slovo, které Tonnerre, biskup-hrabě z Noyonu, vmetl králi přímo do očí uprostřed malé tabule ohledně tohoto vyhlášení.
Tehdy k němu skutečně málem došlo. Ale král, stále ještě plný toho, co ho v té věci potkalo, se poradil se slavným Bossuetem, biskupem z Meaux,15 a s Fénelonem, arcibiskupem z Cambrai16, kteří mu to oba rozmluvili a kteří tak podruhé tuto ránu zmařili navždy. Arcibiskup už byl s paní z Maintenon rozkmotřen kvůli aféře paní Guyonové, bez naděje na usmíření, a to kvůli Godetovi, biskupovi z Chartres, jak jsme viděli v příslušné době, ale u krále ještě tehdy stál dosti pevně; brzy však u něho upadl v nemilost bez možnosti nápravy. Bossuet unikl nemilosti, o kterou se paní z Maintenon z několika důvodů ani nepokusila. Godet, který ji úplně ovládal, jak jsme viděli jinde, potřeboval Bossuetovo pero a velké jméno, aby Fénelona dohnal do krajnosti. Bossuet byl s králem spjat zvykem a úctou a tím, že jako biskup z prvních dob církve pronikl do nejdůvěrnější a nejtajnější králova důvěry v dobách jeho výstředností; konečně prokázal paní z Maintenon, aniž to bylo jeho cílem, tu nejcitelnější službu.
Byl to muž, u něhož čest, ctnost a přímost byly stejně neoddělitelné jako věda a rozsáhlá učenost. Jeho místo učitele Monseigneura ho sblížilo s králem, který se na něj nejednou obrátil se skrupulemi svého života. Bossuet s ním o tom často mluvil se svobodou hodnou prvních století a prvních biskupů církve. Nejednou přerušil běh výstředností; odvážil se pronásledovat krále, který mu unikl. Nakonec dosáhl toho, že všechen nepravý poměr ustal, a toto velké dílo korunoval posledními ranami, které navždy vyhnaly paní z Montespan ode dvora. Paní z Maintenon, uprostřed slávy, nemohla najít klid, dokud tam viděla zůstávat svou bývalou paní, kterou král denně navštěvoval. Připadalo jí, že je to tolik času a tolik zbytků moci, které jsou jí odňaty. Navíc se nemohla vyhnout tomu, aby jí prokazovala, ne-li dřívější úctu, tedy aspoň velké ohledy a navenek povinnou pozornost. Kromě toho, že jí to příliš připomínalo její dřívější ponížení, zakoušela od paní z Montespan často hořké a velmi výslovné připomínky, bez jakékoli šetrnosti. Královy každodenní polo-veřejné návštěvy u bývalé milenky, vždy mezi mší a obědem, aby byly nutně kratší, a ze slušnosti, tvořily velmi směšný kontrast s jeho dlouhým každodenním vysedáváním u té, která jí sloužila a u níž, bez jména milenky či manželky, byla tavicí pec dvora i státu. Tento odchod paní z Montespan ode dvora, bez návratu, byl tedy pro paní z Maintenon velkým vysvobozením, a dobře věděla, že jej celý dluží panu z Meaux, který nakonec na paní z Montespan přivolal opakované rozkazy.
To byl počátek tak dokonalého a důvěrného spojenectví pana du Maine s paní z Maintenon a toho, že si ho přisvojila jako vlastního — svazku, který se od té doby stále prohluboval a upevňoval, který mu otevřel cestu ke všem neuvěřitelným hodnostem, k nimž jednu po druhé dospěl, a který by ho nakonec posadil na trůn, kdyby moc jeho bývalé chůvy mohla být tak veliká.
Vévoda du Maine pobýval příliš neustále v králově soukromí, aby si záhy nevšiml rodící se přízně paní z Maintenon, jejích rychlých pokroků a toho, že jejich prvním účinkem nemůže být nic jiného než nemilost paní z Montespan. Nikdo neměl víc ducha než vévoda du Maine ani víc umu skrytého pod všemi druhy půvabů, které mohou okouzlit, s výrazem co nejpřirozenějším, nejprostším, někdy i nejnaivnějším; nikdo snáze nepřijímal všechny možné podoby; nikdo lépe neznal lidi, které měl zájem znát; nikdo neměl víc obratnosti, lstivosti a dovednosti, jak se k nim vetřít; nikdo také pod zevnějškem zbožným, samotářským, filozofickým a plachým neskrýval ctižádostivější a rozsáhlejší záměry, které mu jeho krajní bázlivost více než jednoho druhu pomáhala ještě zakrývat. Jeho povahu jsme viděli jinde; připomínáme z ní zde jen to, co slouží k látce, o níž pojednáváme, aniž se od ní chceme vzdalovat.
Vévoda du Maine si tedy záhy všiml trní svého postavení mezi matkou a vychovatelkou, které uchvácení králova srdce činilo nesmiřitelnými. Zároveň vycítil, že matka mu bude jen velmi svazující přítěží, kdežto od vychovatelky mohl doufat ve všechno. Matku tedy brzy obětoval. Ve všem postupoval společně s panem z Meaux, aby urychlil odchod své matky; u paní z Maintenon si udělal zásluhu z toho, že sám naléhal na paní z Montespan, aby odešla do Paříže a už se ke dvoru nevracela; ujal se toho, že jí vyřídí králův rozkaz, a nakonec rozkaz velmi rozhodný; vyřídil jej bez šetrnosti; přinutil ji uposlechnout, a tím si paní z Maintenon bez výhrady zavázal. Dlouho byl s matkou velmi zle, nechtěla ho vidět, a nikdy potom s ní nebyl doopravdy zadobře. To bylo také to nejmenší z jeho starostí. Měl na své straně tu, která vládla a vládla vždy, a měl ji do té míry, že s ní mohl po celý život nakládat a že ona po celý svůj život nekladla své náklonnosti k němu žádné meze.
Poznámky
Vysvětlivka: Jansenismus — přísný katolický myšlenkový proud odvozený od spisu Cornelia Jansenia o milosti (Augustinus, 1640), ostře odporující jezuitům v nauce o milosti i v mravouce. Jeho střediskem byl cisterciácký klášter Port-Royal a okruh „poustevníků“ kolem něj (Antoine Arnauld, Pierre Nicole, Blaise Pascal).↩
Vysvětlivka: Ludvík XIII. Spravedlivý (1601–1643), francouzský král od roku 1610, syn Jindřicha IV. a otec Ludvíka XIV.; jeho manželkou byla Anna Rakouská. S kardinálem z Richelieu zlomil politickou a vojenskou moc hugenotů (dobytí La Rochelle 1628, milostivý edikt z Alès 1629). Zemřel 14. května 1643 v Saint-Germain-en-Laye po dlouhé nemoci.↩
Vysvětlivka: Řezenské příměří z 15. srpna 1684, uzavřené na dvacet let mezi Francií na jedné a císařem a Španělskem na druhé straně; ponechávalo Francii na tu dobu její „reunie“ včetně Štrasburku a Lucemburku.↩
Vysvětlivka: Nantský edikt vydal Jindřich IV. roku 1598; zaručoval hugenotům svobodu svědomí, omezenou svobodu bohoslužby a pojistná místa. Ludvík XIV. jej zrušil ediktem z Fontainebleau v říjnu 1685; zrušení předcházely a provázely tzv. dragonády, ubytovávání dragounů v hugenotských domácnostech, jímž se vynucovalo obrácení.↩
Ediční poznámka: Údaj je silně nadsazený: Francie měla tehdy kolem 20 milionů obyvatel, hugenotů bylo asi 800 000 a do ciziny jich podle dnes přijímaných odhadů odešlo 160 000 až 200 000, tedy zhruba čtvrtina protestantů, nikoli čtvrtina království.↩
Vysvětlivka: Vraždění hugenotů v Paříži v noci na 24. srpna 1572 a v následujících dnech. Papež Řehoř XIII. dal za ně sloužit děkovné Te Deum a Giorgio Vasari je zachytil na freskách v Sala Regia ve Vatikánu.↩
Vysvětlivka: Inocenc XI., vlastním jménem Benedetto Odescalchi (1611–1689), papež od roku 1676; hlavní strůjce Svaté ligy proti Turkům (1684), s Ludvíkem XIV. ve sporech o regálii, o gallikánské články a o franšízy. Zemřel v Římě v srpnu 1689.↩
Vysvětlivka: Regálie — právo koruny pobírat příjmy uprázdněných biskupství a obsazovat obročí, k nimž měl biskup podací právo; když je Ludvík XIV. roku 1673 rozšířil na celé království, vyvolal tím spor s papežstvím.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Čtyři články shromáždění z roku 1682 obsahují v podstatě tyto body: 1. Králové nejsou ve věcech časných podřízeni církevní moci: papežové je nemohou sesadit ani zprostit jejich poddané přísahy věrnosti; 2. dekrety kostnického koncilu o autoritě všeobecných koncilů je třeba přijmout v celé jejich plnosti; 3. výkon církevní moci se má řídit kánony; zákony a zvyklosti gallikánské církve je třeba zachovávat; 4. papežův výrok, i ve věcech víry, je neomylný jen tehdy, je-li schválen souhlasem celé církve. Tyto proslulé články hájil Bossuet.↩
Vysvětlivka: Franšízy — výsada cizích velvyslanců v Římě, podle níž se celá čtvrť kolem jejich paláce vymykala papežské policii a soudům. Inocenc XI. ji zrušil; Ludvík XIV. odmítl ustoupit a roku 1687 poslal do Říma velvyslance Lavardina s ozbrojeným doprovodem, papež ho exkomunikoval a král v odvetu obsadil Avignon (1688).↩
Vysvětlivka: Hugues de Lionne (1611–1671), Mazarinův spolupracovník a od roku 1663 státní sekretář pro zahraniční věci; zemřel v úřadě roku 1671. Aféra Korsičanů: roku 1662 napadla papežova korsická garda v Římě palác francouzského velvyslance vévody z Créqui; Ludvík XIV. dal zabrat Avignon a pisánskou smlouvou (1664) přiměl papeže Alexandra VII. k omluvě, k rozpuštění korsické gardy a ke vztyčení pamětní pyramidy v Římě.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Opatskou menzou se nazývala ta část příjmů kláštera, která byla zvlášť určena na výdaje opata.↩
Vysvětlivka: Paní Dauphine — Marie Anna Kristina Viktorie Bavorská (1660–1690), dcera bavorského kurfiřta Ferdinanda Marie, od roku 1680 manželka Monseigneura. Jejich syny byli vévoda z Bourgogne (1682), vévoda z Anjou, pozdější španělský král Filip V. (1683), a vévoda z Berry (1686). Po posledním porodu stále churavěla a zemřela ve Versailles 20. dubna 1690.↩
Vysvětlivka: „Tchyní“ míní Saint-Simon paní z Maintenon jako tajnou manželku krále, tchána paní Dauphine. Louvois zemřel náhle v červenci 1691.↩
Vysvětlivka: Jacques-Bénigne Bossuet (1627–1704), kazatel a teolog, roku 1669 jmenován biskupem z Condomu, v letech 1670–1681 učitel Monseigneura, od roku 1681 biskup z Meaux; autor Řeči o světových dějinách, hlavní obhájce gallikánských článků z roku 1682 a Fénelonův hlavní odpůrce ve sporu o kvietismus. Zemřel v Paříži 12. dubna 1704 po dlouhé nemoci.↩
Ediční poznámka: Fénelon byl arcibiskupem z Cambrai jmenován až roku 1695; jeho spis Maximes des saints na obranu paní Guyonové vyšel roku 1697 a papež jej odsoudil roku 1699. Saint-Simon tu klade poradu do doby po smrti paní Dauphine (1690) a Louvoise (1691); roztržka s paní z Maintenon, o níž mluví, však spadá až do let Fénelonova arcibiskupství, takže jeho časové zařazení je nepřesné.↩