Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom třináctý (1715–1716)
Kapitola třetí
Mechanismus, soukromý život a počínání paní z Maintenon. — Obratnost a počínání paní z Maintenon, aby vládla. — Královo škubání uzdou, aby ukázal, že vládne, které mu nebrání, aby byl sám plně ovládán. — Králova tvrdost; krajní nucenost v jeho blízkosti. — Královy cesty. — Jeho způsob cestování. — Příhoda vévodkyně z Chevreuse. — Paní z Maintenon cestuje zvlášť, a přesto není o mnoho méně spoutaná. — Služebnictvo paní z Maintenon. — Nutnost podrobností o paní z Maintenon. — Zvláštní vznešenost paní z Maintenon. — Zvláštní moc paní z Maintenon.
Když byl učiněn tento velký krok, vypuzení paní z Montespan bez návratu, nabyla paní z Maintenon nového lesku. Protože se jí už podruhé nepodařilo dosáhnout prohlášení svého sňatku, pochopila, že k tomu už není návratu, a měla dost síly nad sebou samou, aby to tiše přešla a nevyhloubila si nemilost tím, že nebyla prohlášena královnou. Král, který se cítil vysvobozen, jí byl za toto počínání vděčný, a to v něm ještě zdvojnásobilo náklonnost k ní, úctu i důvěru. Pod tíhou lesku toho, čím chtěla navenek být, by byla možná podlehla; takto se upevňovala čím dál víc tím, že se její průhledná hádanka potvrzovala.
Nesmí se však myslet, že k tomu, aby toho využívala a udržela se, nepotřebovala žádnou obratnost. Její vláda nebyla naopak ničím jiným než ustavičným manévrováním a vláda králova ustavičným klamem. Nepřijímala u sebe nikoho na návštěvu a sama nikdy žádnou nevykonala. Výjimek z toho bylo velmi málo. Navštěvovala anglickou královnu a přijímala ji u sebe, občas chodila k paní z Montchevreuil, své nejdůvěrnější přítelkyni, která k ní docházela velmi běžně.1 Po její smrti navštívila občas pana z Montchevreuil, ale zřídka; ten k ní chodil, kdykoli chtěl, ale jen na okamžik. Vévoda z Richelieu měl celý život tutéž výsadu. Občas ještě chodila k paní z Caylusu, své milé neteři, která u ní bývala často. Jestliže jednou za dva roky šla k vévodkyni du Lude nebo k jiné stejně význačné ženě, z nichž byly nanejvýš tři nebo čtyři, bylo to vyznamenání a novina, třebaže šlo jen o prostou návštěvu. Paní z Heudicourt, její stará přítelkyně, k ní také chodila zhruba, kdy chtěla, a ke konci maršál z Villeroy, občas Harcourt, nikdo jiný nikdy. Viděli jsme při skvělé cestě paní des Ursins, že i ona k ní v Marly velmi často chodila soukromě; a paní z Maintenon ji jednou navštívila. Nikdy nechodila k žádné princezně krve, ani k Madame. Žádná z nich také nechodila k ní, leda na slyšení; a to bylo nesmírně vzácné a stávalo se novinou. Jestliže však potřebovala mluvit s královými dcerami, což se nestávalo často a skoro nikdy jinak než proto, aby jim umyla hlavu, poslala si pro ně. Přicházely celé roztřesené a odcházely v slzách. Před vévodou du Maine se dveře otvíraly dokořán vždycky, ať byl kdekoli; a od sňatku vévody z Noailles ji i on navštěvoval, kdykoli chtěl, jeho otec s rozvahou, jeho matka jen velmi poskrovnu; král i ona se jí obávali a neměli ji rádi.
Kardinál z Noailles ji až do aféry s konstitucí pravidelně navštěvoval soukromě v den, kdy měl slyšení u krále, jednou týdně; a potom kardinál z Bissy zhruba tak často, jak chtěl, a kardinál z Rohanu s mírou. Její bratr ji, dokud žil, přiváděl k zoufalství.2 Chodil k ní v kteroukoli hodinu, vykládal jí věci z jiného světa a často jí dělal výstupy. Vlivu u ní neměl ani v nejmenším. Její švagrová se nikdy neukázala ani u dvora, ani ve společnosti; paní z Maintenon s ní zacházela dobře z útrpnosti, aniž to vedlo k sebemenšímu vlivu; občas s ní však obědvala a do Versailles ji nechávala přijet co nejméně, snad dvakrát či třikrát do roka nanejvýš, a přespat jednu noc. Godeta, biskupa z Chartres, a Aubigného, arcibiskupa rouenského,3 vídala jen v Saint-Cyru.
Získat u ní slyšení bylo přinejmenším stejně nesnadné jako u krále; a těch málo, která udělovala, se skoro všechna konala v Saint-Cyru, kam se za ní jezdilo v určený den a hodinu. Ve Versailles na ni čekali, když vycházela ze svých pokojů nebo se do nich vracela, ti, kdo jí měli říct slovo, lidé nepatrní, ba i chudáci, i osoby významné. Bylo tam na to jen okamžik, a kdo ho dřív popadl, ten vyhrál. Maršálové z Villeroy a Harcourt, často Tessé, v posledních dobách občas pan z Vaudemontu s ní takto mluvili, a jestliže to bylo, když se vracela do svých pokojů, nešli za ní dál než do jejího předpokoje, kde to velmi krátce ukončila a nechala je tam. Mnoho jiných s ní takto mluvilo. Já nikdy a nikde jinde než tam, kde jsem to vylíčil. Velmi malý počet dam, na které byl král zvyklý a které patřily k jeho důvěrnému okruhu, ji občas navštěvovaly v hodinách, kdy u ní král nebyl, a zřídka s ní některé obědvaly.
Její dopoledne, která začínala velmi časně, vyplňovala nenápadná slyšení ve věcech dobročinnosti nebo duchovního vedení; někdy přijímala některé ministry, velmi zřídka některé vojevůdce, a to ještě jen ty, kteří k ní měli zvláštní vztah, jako maršálové z Villars, z Villeroy, z Harcourtu a občas Tessé. Dost často chodila už od osmi hodin ráno a i dřív k některému ministrovi. Zřídka u nich obědvala s jejich manželkami a s velmi vybranou společností. To byly velké přízně a novina, ale nevedly k ničemu jinému než k závisti a k jisté vážnosti. Pan z Beauvilliers byl z prvních a nejdéle těmito obědy poctěn, a to častými, jak se již jinde poznamenalo, dokud mu Godet, biskup z Chartres, nepodrazil stoličky a nezastavil naráz postup Fénelona, který se stal jejich učitelem. Ministři, kteří měli na starosti válku a zejména finance, byli vždy ti, s nimiž měla paní z Maintenon nejvíc co do činění a které si pěstovala. K ostatním chodila zřídka, a víc než zřídka, ale kvůli záležitostem, často státním, a hned zrána, aniž by u těch druhých kdy obědvala.
Obvykle, jakmile vstala, odjela do Saint-Cyru; tam obědvala ve svém bytě sama nebo s některou oblíbenkyní z ústavu, dávala tam co nejméně slyšení, vládla tam uvnitř, odtamtud řídila církev navenek, četla tam dopisy a odpovídala na ně, řídila odtamtud ženské kláštery ze všech stran, přijímala tam zprávy a dopisy od špehů a vracela se zhruba přesně v době, kdy k ní král přicházel. Když zestárla a byla churavější, uléhala, když přijela do Saint-Cyru mezi sedmou a osmou ráno, na lůžko, aby si odpočinula nebo užila nějaký lék.
Ve Fontainebleau měla dům ve městě, kam často chodila dělat totéž co v Saint-Cyru. V Marly si dala upravit malý byt, který měl okno do kaple. Užívala ho často stejně jako Saint-Cyru; tomu se však říkalo Odpočinek, a ten Odpočinek byl nepřístupný bez výjimky kromě paní vévodkyně z Bourgogne.
V Marly, v Trianonu a ve Fontainebleau chodil král k ní ráno v ty dny, kdy nebyla rada a kdy ona nebyla v Saint-Cyru; ve Fontainebleau od mše až do oběda, pokud oběd nebyl někdy hned po mši, aby se jelo štvát jelena; a zůstával tam hodinu a půl a někdy i déle. V Trianonu a v Marly trvala návštěva mnohem kratší dobu, protože když od ní vyšel, šel se procházet po svých zahradách. Tyto návštěvy bývaly skoro vždy mezi čtyřma očima, nehledě na návštěvy každé odpoledne, které byly mezi čtyřma očima jen zřídka a jen velmi krátce, protože tam přicházeli ministři, každý ve svůj den, pracovat s králem. V pátek, kdy se často stávalo, že žádný nepřišel, to byly důvěrné dámy, s nimiž hrál, nebo hudba; a těch dnů bylo úplně ke konci jeho života dvakrát a třikrát víc.
Kolem deváté hodiny večer přicházely dvě komorné svlékat paní z Maintenon. Hned nato jí její hofmistr a jeden komorník přinesli prostřený stůl, polévku a něco lehkého. Jakmile dovečeřela, uložily ji komorné do postele, a to všechno v přítomnosti krále a ministra, který proto nepřerušoval práci a nemluvil o nic tišeji, nebo, nebyl-li tam žádný, důvěrných dam. Tím vším se dospělo k desáté hodině, kdy král šel k večeři, a zároveň se zatáhly záclony u lůžka paní z Maintenon.
Na cestách to bylo totéž. Vyjížděla brzy s nějakou oblíbenkyní, jako s paní z Montchevreuil vždy, dokud žila, s paní z Heudicourt, s paní z Dangeau, s paní z Caylusu. Vezl ji králův kočár, vyhrazený vždy pro ni, i když jela z Versailles atd. do Saint-Cyru; a des Épinays, štolba Malé konírny, ji usazoval do kočáru a doprovázel ji na koni; to byl jeho denní úkol. Na cestách vezl kočár paní z Maintenon její komorné a jel za královým, v němž seděla ona. Zařizovala to tak, aby ji král, když přijel a šel k ní, našel už úplně zabydlenou. Zčásti z moci, zčásti díky vymyšlené hodnosti druhé dámy šatny paní Dauphine Bavorské,4 vjížděl její kočár i její nosítka s nosiči v její livreji všude jako kočáry a nosítka titulovaných osob.
V soukromí královna — co do tónu, sedadla a místa v přítomnosti krále, Monseigneura, Monsieura, anglického dvora a kohokoli — byla navenek zcela prostou soukromou osobou a vždy na posledních místech. Viděl jsem to ke konci při králových obědech v Marly, kde jedla s ním a s dámami, a ve Fontainebleau ve velkém dvorním šatu u anglické královny, jak jsem jinde poznamenal: naprosto postupovala své místo a všude ustupovala titulovaným ženám, ba i význačným ženám z dobrých rodů; titulovaným se nikdy nedala přimět, aby je předešla, ženám obyčejného urozeného stavu ano, s výrazem rozpaků a zdvořilosti; a ve všem zdvořilá, vlídná, hovorná, jako osoba, která si na nic nečiní nároky a nic nedává najevo, ale která přesto velmi imponovala, když se pohlédlo jen na to, co bylo kolem ní.
Vždy velmi dobře oblečená, ušlechtile, čistě, s dobrým vkusem, ale velmi skromně a tehdy starobyleji, než odpovídalo jejímu věku. Od té doby, co se přestala ukazovat na veřejnosti, bylo vidět, když ji někdo náhodou zahlédl, jen čepce a černý šál.
Ke králi nechodila nikdy, leda když byl nemocen, nebo ráno v ty dny, kdy užil projímadlo, a zhruba stejně k paní vévodkyni z Bourgogne, nikdy nikam jinam z povinnosti.
U ní seděli s králem každý ve svém křesle, každý se stolkem před sebou, v obou rozích u krbu, ona na straně lůžka, král zády ke zdi na straně dveří do předpokoje, a před jeho stolkem dvě taburetky, jedna pro ministra, který přicházel pracovat, druhá pro jeho vak. V pracovní dny byli spolu sami jen velmi krátce, než ministr vešel, a velmi často ještě kratší dobu poté, co odešel. Král šel na noční stolec, vrátil se k lůžku paní z Maintenon, kde postál velmi krátce, popřál jí dobrou noc a odešel ke stolu. Tak vypadal chod věcí u paní z Maintenon. Co se v tom týkalo paní vévodkyně z Bourgogne, dokud žila, jsme už viděli, když byla řeč o ní.
Během práce paní z Maintenon četla nebo vyšívala gobelín. Slyšela všechno, co se odehrávalo mezi králem a ministrem, kteří mluvili nahlas. Zřídka do toho vložila slovo, ještě zřídkaji mělo to slovo nějakou váhu. Král se jí často ptal na názor. Tehdy odpovídala s velkou zdrženlivostí. Nikdy, nebo jako by nikdy, nedávala najevo, že by jí na něčem záleželo, a ještě méně, že by se za někoho přimlouvala; byla však domluvena s ministrem, který se v soukromí neodvažoval nesouhlasit s tím, co chtěla, a ještě méně zaváhat v její přítomnosti. Jakmile tedy šlo o nějakou milost nebo nějaký úřad, byla věc mezi nimi rozhodnuta před prací, při níž o ní mělo padnout rozhodnutí, a to bylo také příčinou, že se rozhodnutí někdy odkládalo, aniž by král nebo kdokoli jiný znal důvod.
Vzkázala ministrovi, že s ním chce předtím mluvit. Ten se neodvážil věc předložit, dokud nedostal její rozkazy a dokud jim plynoucí běh dnů a dob nedal čas se domluvit. Když se tak stalo, ministr navrhl a předložil seznam. Jestliže se král náhodou zastavil u toho, koho chtěla paní z Maintenon, ministr se u toho zastavil také a postaral se, aby se nešlo dál. Jestliže se král zastavil u někoho jiného, ministr navrhl, aby se prohlédli i ti, kdo přicházeli rovněž v úvahu, nechal pak krále mluvit a využil toho k vyloučení. Zřídka navrhl výslovně toho, k němuž chtěl dospět, ale vždy několik, které se snažil vyvážit stejně, aby králi volbu ztížil. Tehdy se ho král zeptal na názor, on ještě jednou probral důvody pro některé z nich a nakonec se opřel o toho, koho chtěl. Král skoro vždy váhal a ptal se paní z Maintenon, co si o tom myslí. Ona se usmála, dělala, že tomu nerozumí, řekla někdy slovo o někom jiném, pak se vrátila, jestliže se toho nedržela hned zpočátku, k tomu, koho ministr podpořil, a rozhodla; takže o třech čtvrtinách milostí a výběrů, a o třech čtvrtinách i ze čtvrté čtvrtiny toho, co procházelo prací ministrů u ní, rozhodovala ona. Někdy také, když jí na nikom nezáleželo, rozhodoval sám ministr, s jejím souhlasem a přičiněním, aniž by to král sebeméně tušil. Věřil, že o všem rozhoduje sám a jediný, zatímco ve skutečnosti rozhodoval jen o nejmenší části, a to ještě vždy jaksi náhodou, s výjimkou vzácných případů někoho, koho si vzal do hlavy, nebo když se za někoho přimluvil někdo, komu chtěl prokázat přízeň.
Ve věcech státních, jestliže je paní z Maintenon chtěla přivést k úspěchu, zmařit nebo obrátit jiným směrem — což bylo mnohem méně obvyklé než v tom, co se týkalo úřadů a milostí —, bylo to totéž srozumění mezi ní a ministrem a zhruba totéž manévrování. Z tohoto podrobného líčení je vidět, že tato obratná žena dělala skoro všechno, co chtěla, ale ne všechno, a ne kdy a jak chtěla.
Byla tu ještě jiná lest, jestliže král trval na svém: tehdy se rozhodnutí obcházelo tak, že se věc zamotávala a protahovala, že se místo ní předložila jiná, jako by s ní souvisela, a odvedla od ní pozornost, nebo že se navrhlo opatřit si nějaké objasnění. Tak se nechaly první představy otupit a vrátilo se k útoku jindy s toutéž obratností, která velmi často uspěla. Skoro totéž platilo i o tom, jak zveličit nebo zmenšit chyby, vyzdvihnout dopisy a služby, nebo je lehce přejít, a připravit tak něčí pád nebo štěstí.
Právě to dělalo tuto práci u paní z Maintenon tak důležitou pro jednotlivce, a právě to dělalo ministry pro paní z Maintenon tak nezbytnými, aby je měla ve své závislosti. Právě to jim také mocně pomohlo dosáhnout všeho a ustavičně zvětšovat svůj vliv a moc, pro sebe i pro své blízké, protože paní z Maintenon je všemi těmi věcmi hojně zahrnovala, aby si je zcela připoutala.
Když se chystali přijít pracovat nebo když od ní odcházeli, vybrala si chvíli, aby u krále o nich zavedla řeč, aby je omluvila nebo vychválila, litovala jich pro jejich velkou práci, vynášela jejich zásluhy, a jestliže šlo o něco pro ně, aby připravila cestu, někdy aby prolomila ledy, pod záminkou jejich skromnosti a služby králi, která vyžadovala, aby byli povzbuzováni, aby mu ulehčovali a dělali všechno stále lépe. Byl to tak mezi nimi kruh vzájemných potřeb a služeb, o němž král neměl ani to nejmenší tušení. Proto také byly ohledy, které na sebe brali, nekonečné a neustálé.
Jestliže však paní z Maintenon nemohla bez nich nic nebo skoro nic z toho, co šlo jejich rukama, ani oni se bez ní nemohli udržet, a tím méně proti její vůli. Jakmile viděla, že je už nedokáže přivést zpět na svou stranu, když se od ní odchýlili, nebo když u ní upadli v nemilost, byla jejich zkáza zpečetěna; nikdy jí neunikli. Potřebovala k tomu čas, záminky, obratnost, někdy hodně, jako když svrhla Chamillarta. Louvois tomu podlehl před ním. Pontchartrain se zachránil jen díky svému duchu, který se králi líbil, díky trnům financí za války a díky rozumu a obratnosti své ženy, která zůstala dlouho zadobře s paní z Maintenon, i když on už u ní zadobře nebyl, a konečně zlatou branou kancléřství, která se pro něj otevřela velmi vhod.5 Vévoda z Beauvilliers v tom málem dvakrát ztroskotal, v dlouhém odstupu jednou od druhé, a nebyl by tomu unikl bez dvou jakýchsi zázraků, jak jsme zde viděli svého času.
Jestliže ministři, a i ti nejmocnější, byli s paní z Maintenon v takovém postavení, lze si představit, co mohla vůči všem ostatním druhům lidí, kteří měli mnohem menší možnost se bránit, ba i něco postřehnout. Mnoho lidí si tedy zlomilo vaz, aniž by si dokázali představit příčinu, a vynakládali všemožné úsilí, aby ji odhalili a napravili, a zcela marně.
Krátká a vzácná práce vojevůdců se obvykle konala večer v její přítomnosti a v přítomnosti státního sekretáře pro válku. Prací Pontchartrainovou, plnou zpráv špehů a historek všeho druhu z Paříže a od dvora, měla možnost způsobit mnoho dobrého i zlého. Torcy u ní nepracoval a skoro ji nevídal. Proto ho také neměla ráda, a ještě méně jeho ženu, jejíž jméno Arnauld kazilo všechny jejich zásluhy.6 Torcy měl na starosti poštu. Jeho prostřednictvím přicházelo k králi mezi čtyřma očima tajemství pošty, a král často nosil kousky z toho přečíst paní z Maintenon; to však nemělo pokračování; věděla o tom jen útržky, podle toho, co král uznal za vhodné jí říct nebo přinést.
Všechny zahraniční záležitosti procházely státní radou, nebo, jestliže šlo o něco naléhavého, Torcy to okamžitě přinesl králi, tedy v nepravidelných hodinách, a žádná pravidelná a zvláštní práce s ním nebyla. Paní z Maintenon by si velmi přála tento druh pravidelné práce u sebe, aby měla stejný vliv na státní záležitosti a na ty, kdo se jimi zabývali, jako na ostatní obory. Torcy se však velmi moudře dokázal této nebezpečné pasti uchránit. Vždy se tomu bránil a skromně říkal, že nemá dost záležitostí, aby takovou práci vyplnil. Ne že by jí král o tom neříkal všechno; ale cítila celý rozdíl mezi tím, být přítomna pravidelné práci, kde jednala v klidu, obratně a s připravenými opatřeními, a tím, být nucena rozhodnout se sama mezi králem a sebou o tom, co jí z této oblasti sdělil, nemít jinou oporu než sama sebe a jít s ním přímo čelem, jestliže chtěla jednu věc spíš než jinou, škodit lidem otevřeně nebo jim stejně otevřeně posloužit.
Král se před tím měl dokonce velmi na pozoru. Stalo se několikrát, že když se do toho někdo nepustil s dostatečnou obratností a jemností a on postřehl, že ministr nebo vojevůdce nadržuje příbuznému nebo chráněnci paní z Maintenon, stál pevně proti, právě kvůli tomu; a pak říkal, zčásti rozzlobený, zčásti se jim vysmívaje: „Ten a ten se pěkně dvořil; neboť nestálo na něm, že by neposloužil tomu a tomu, protože je příbuzný nebo chráněnec paní z Maintenon.“ A tato trhnutí kapcunem7 ji činila velmi bázlivou a velmi zdrženlivou, když šlo o to, ukázat se králi otevřeně v nějaké věci nebo kvůli někomu. Proto také odpovídala vždy každému, kdo se na ni obrátil, i v nejmenších věcech, že se do ničeho neplete; a jestliže se velmi zřídka svěřila víc a věc se týkala odboru ministra, na kterého se mohla spolehnout, odkázala na něj a slíbila, že s ním promluví. Ale ještě jednou, nic nebylo vzácnějšího. Přesto se k ní chodilo, aby ji člověk touto povinností neměl proti sobě, a také v naději, že navzdory této otřepané odpovědi snad udělá, co si přál, jak se to někdy stávalo.
Bylo snad pět nebo šest osob nanejvýš, ze všech stavů, z nichž většina patřila k přátelům z jejích dávných časů, jimž odpovídala upřímněji, i když vždy slabě a odměřeně, a pro něž skutečně jednala, jak nejlépe mohla; avšak i když pro ně velmi obvykle uspěla, neuspěla vždycky.
Právě z krajní touhy plést se do zahraničních záležitostí, jako se pletla do všech ostatních, a z nemožnosti přitáhnout práci na nich k sobě se rozhodla pro všechny ty manévry, které byly podrobně vylíčeny svého času a jimiž učinila princeznu des Ursins paní všeho ve Španělsku a udržela ji tam až do utrechtského míru, na úkor Torcyho a francouzských velvyslanců ve Španělsku, to jest, jak jsme viděli, na úkor Španělska i Francie, protože paní des Ursins byla tak obratná, že jí dávala všechno projít rukama a přesvědčila ji, že vládne dvoru a státu ve Španělsku jen pod jejími rozkazy a podle její vůle. Vraťme se na chvíli k těm královým trhnutím kapcunem, o nichž byla právě řeč.
Le Tellier v dobách mnohem dřívějších a dlouho předtím, než se stal kancléřem Francie, znal v tomto ohledu krále dobře. Jeden z jeho nejlepších přátel — neboť přátele měl, protože je dovedl mít — ho požádal o něco, po čem velmi toužil a co mělo být předloženo při zvláštní práci tohoto ministra s králem. Le Tellier ho ujistil, že pro to udělá všechno, co bude moci. Jeho příteli se ta odpověď nelíbila a řekl mu otevřeně, že v místě a ve vlivu, v jakém je, mu nemá dávat odpovědi tohoto druhu. „Neznáte terén,“ odpověděl mu Le Tellier. „Z dvaceti záležitostí, které takto předkládáme králi, si jsme jisti, že devatenáct projde podle našeho přání; stejně jisti si jsme, že ta dvacátá bude rozhodnuta opačně. Která z dvaceti bude rozhodnuta proti našemu názoru a přání, to nevíme nikdy, a velmi často je to právě ta, na níž nám nejvíc záleží. Král si vyhrazuje tento bod navíc, aby nám dal pocítit, že je pánem a že vládne; a jestliže se náhodou naskytne něco, na čem trvá a co je dost důležité, abychom na tom trvali také, ať kvůli věci samé, nebo kvůli touze, aby dopadla tak, jak si přejeme, pak se velmi často, v těch vzácných případech, kdy k tomu dojde, dočkáme jistého výstupu; ale po pravdě, když je výstup přestán a věc zmařena, král, spokojen, že ukázal, že nic nezmůžeme, a mrzutý, že nás rozhněval, se pak stane povolným a poddajným, takže právě tehdy je doba, kdy prosadíme všechno, co chceme.“
Tak se skutečně král choval ke svým ministrům celý život: vždy jimi dokonale ovládán, i těmi nejmladšími a nejprostřednějšími, i těmi, kdo měli nejmenší vliv a vážnost, a vždy na pozoru, aby ovládán nebyl, a vždy přesvědčen, že se mu plně daří ovládán nebýt.
Stejně se choval k paní z Maintenon, které čas od času dělal strašné výstupy a sám si za to tleskal. Někdy se před ním dala do pláče a byla několik dní jako na trní. Když dosadila ke králi Fagona místo Daquina,8 kterého dala vyhnat, protože ho tam dosadila paní z Montespan, a aby měla člověka zcela svého a velmi duchaplného, kterého si získala na cestách do lázní, kam doprovázel vévodu du Maine, a člověka, z něhož by mohla v tom důvěrném místě prvního lékaře, s nímž se vídala každé ráno, ustavičně těžit, dělala nemocnou, kdykoli na ni přišly takové scény, a tím je obvykle dokázala ukončit s větším prospěchem.
Ne že by tato lest, ba ani nejskutečnější nemoc, měla jinak sebemenší moc krále v čemkoli omezit. Byl to člověk výhradně sobecký, který všechny ostatní, ať byli kdokoli, počítal jen ve vztahu k sobě. Jeho tvrdost v tom byla krajní. V dobách svého života, kdy byl ke svým milenkám nejvášnivější, nic, říkám, je nemohlo zprostit cest a velkého dvorního šatu, ať jim jejich obtíže sebevíc bránily — neboť i nejvýsadnější dámy se nikdy neukazovaly jinak v kočárech ani na žádném místě u dvora, než Marly tuto etiketu zmírnilo. Těhotné, nemocné, necelých šest týdnů po porodu, v jiných nepříjemných dobách, musely být ve velkém dvorním šatu, nastrojené a sevřené ve šněrovačce, jet do Flander a ještě dál, tančit, bdít, účastnit se slavností, jíst, být veselé a dobrou společností, měnit místo, nedávat najevo, že se bojí nebo že je obtěžuje horko, zima, vzduch, prach, a to všechno přesně ve stanovené dny a hodiny, aniž by se cokoli o minutu posunulo.
Se svými dcerami jednal stejně. Viděli jsme svého času, že neměl o nic víc ohledů k paní vévodkyni z Berry, ba ani k paní vévodkyni z Bourgogne, ať Fagon, paní z Maintenon atd. říkali a dělali cokoli (třebaže měl paní vévodkyni z Bourgogne rád tak něžně, jak jen toho byl schopen), a obě kvůli tomu potratily; a viděli jsme, co o tom s úlevou řekl, ačkoli ještě nebylo žádných dětí.
Cestoval vždy s kočárem plným žen: se svými milenkami, potom se svými nemanželskými dcerami, se snachami, někdy s Madame, a s dámami, když bylo místo. Takto tomu bylo jen při lovech se srazem, při cestách do Fontainebleau, do Chantilly, do Compiègne a při skutečných cestách. Když jel střílet, procházet se nebo přespat do Marly či do Meudonu, jel sám v kaleši. Nedůvěřoval rozhovorům, které by před ním v kočáře mohli vést jeho velcí hodnostáři; a tvrdilo se, že starý Charost9, který rád využíval těch chvil, aby mu řekl leccos, ho k tomu rozhodnutí přivedl, a to už před více než čtyřiceti lety. Hodilo se to také ministrům, kteří by jinak měli každý den důvod k neklidu, a přísné uzavřenosti, kterou si v jejich prospěch sám předepsal a které zůstal tak přesně věrný. Co se týče žen, nejprve milenek, potom dcer, a těch několika dam, které tam mohly najít místo, kromě toho, že se tomu nedalo zabránit, byly příležitosti k tomu omezeny na velkou vzácnost a jejich žvanění se nebylo třeba příliš obávat.
V tomto kočáře bylo na cestách vždy mnoho všeho možného k jídlu: maso, pečivo, ovoce. Neujeli ještě ani čtvrt míle, a král se už ptal, zda se nechce jíst. Sám nikdy mezi jídly ničeho neokusil, ani ovoce, ale bavilo ho dívat se, jak se jí, a jí k prasknutí. Bylo třeba mít hlad, být veselé a jíst s chutí a s gustem, jinak se mu to nelíbilo, a dokonce to dával najevo kousavě. To prý se která dělala choulostivou, chtěla hrát jemnou a elegantní; a nebránilo to tomu, aby tytéž dámy nebo princezny, které týž den večeřely s jinými u jeho stolu, nebyly povinny pod stejnými tresty i tam projevit tak dobrou chuť, jako kdyby za celý den nic nejedly. Kromě toho o žádných potřebách se nesmělo ani mluvit, nehledě na to, že pro ženy by byly velmi trapné kvůli oddílům královské vojenské domácnosti a tělesné gardě před kočárem a za ním a důstojníkům a štolbům u dvířek, kteří zvedali prach, jenž pohlcoval všechno, co bylo v kočáře. Král, který miloval čerstvý vzduch, chtěl mít všechna okna stažená a velmi by mu vadilo, kdyby některá dáma zatáhla záclonu proti slunci, větru nebo zimě. Nesmělo se ani dát najevo, že si toho člověk všiml, ani žádného jiného druhu nepohodlí, a [král] jel vždy nesmírně rychle, nejčastěji s přepřahy. Udělalo-li se některé zle, bylo to provinění, po němž už ji král nikdy nevzal s sebou.
Slyšel jsem vyprávět vévodkyni z Chevreuse,10 kterou měl král vždy velmi rád a vyznamenával ji a kterou chtěl, dokud to jen šlo, mít vždy na svých cestách a ve svém důvěrném okruhu, že když jela v jeho kočáře s ním z Versailles do Fontainebleau, přepadla ji po dvou mílích jedna z těch naléhavých potřeb, jimž si člověk myslí, že nemůže odolat. Cesta se konala jedním tahem a král zastavil cestou k obědu, aniž vystoupil z kočáru. Tyto potřeby, které se každou chvíli stupňovaly, se neozvaly vhod, jako při tomto obědě, kdy mohla na chvíli vystoupit do domu naproti. Jídlo, ať se při něm krotila jak mohla, však její stav ještě vyhrotilo. Chvílemi byla nablízku tomu, že bude nucena se přiznat a vystoupit, velmi často také nablízku tomu, že ztratí vědomí; její odvaha ji však udržela až do Fontainebleau, kde byla u konce sil. Když vystupovala, uviděla vévodu z Beauvilliers, který přijel den předtím s dětmi Francie, u králových dvířek. Místo aby šla nahoru v králově průvodu, chytila vévodu za paži a řekla mu, že zemře, jestli si neuleví. Prošli kus Oválného nádvoří a vešli do kaple na tomto nádvoří, která byla naštěstí otevřená a v níž se každé ráno sloužily mše. Nouze nezná zákona; paní z Chevreuse si v té kapli dokonale ulevila za zády vévody z Beauvilliers, který držel dveře. Uvádím tuto nicotnost, abych ukázal, jaké omezení snášelo denně to, co se ke králi přibližovalo s největší přízní a důvěrností, neboť tehdy byla přízeň vévodkyně z Chevreuse na vrcholu. Tyto věci, které se zdají nicotnostmi a nicotnostmi skutečně jsou, jsou příliš charakteristické, než aby se vynechaly. Král měl občas potřeby a nezdráhal se vystoupit. Dámy se pak z kočáru nehnuly.
Paní z Maintenon, která se velmi bála průvanu a mnoha jiných nepohodlí, nedokázala v tom ohledu získat žádnou výsadu. Všechno, čeho dosáhla pod záminkou skromnosti a z jiných důvodů, bylo, že cestovala zvlášť, tak, jak jsem to vylíčil; ale v jakémkoli stavu byla, musela jet a následovat přesně v určenou dobu a být už na místě a zařízená, než král vešel k ní. Podnikla mnoho cest do Marly ve stavu, v jakém by se nenechala jet ani služka. Jednu podnikla do Fontainebleau, kdy se opravdu nevědělo, zda cestou nezemře. V jakémkoli stavu byla, král k ní šel ve svou obvyklou hodinu a dělal tam, co měl v úmyslu; nanejvýš ležela v posteli, mnohokrát zalitá horečnatým potem. Král, který, jak bylo řečeno, miloval čerstvý vzduch a v pokojích se bál horka, se při příchodu divil, že je všechno zavřené, dal otevřít okna a neslevil z toho nic, přestože ji viděl v takovém stavu, a to až do desíti, kdy odcházel k večeři, a bez ohledu na noční chlad. Jestliže měla být hudba, horečka ani bolest hlavy ničemu nezabránily; a sto svíček do očí. Král tak vždy šel svou cestou a nikdy se jí nezeptal, zda ji to neobtěžuje.
Služebnictvo paní z Maintenon — neboť všechno v tom je zajímavé — bylo velmi nepočetné, málo se stýkalo se světem, bylo skromné, uctivé, pokorné, mlčenlivé a nikdy si nic nenamýšlelo. To byl duch domu a jinak by tam nezůstali. Časem si tam vytvořili skromné jmění, odpovídající jejich stavu, které nemohlo vzbudit závist ani dát podnět k řečem; všichni žili v ústraní, více či méně zámožném. Její komorné trávily život zavřené u ní. Nejenže nechtěla, aby vycházely, ale bránila jim kohokoli přijímat, a jmění, které jim zajišťovala, bylo skrovné a vzácné. Král je všechny znal, ženy i muže; byl s nimi důvěrný a často si s nimi povídal, když k ní občas přišel dřív, než se vrátila.
Trochu význačná byla jen ta stará služka z doby, kdy po Scarronově smrti11 žila z dobročinnosti farnosti Saint-Eustache, ubytovaná v tom schodišťovém bytě, kde jí tato služka uklízela pokoj a v témže pokoji jí vařila skromný hrnec polévky. Nanon z oněch časů — a tak jí paní z Maintenon vždycky říkala —, která byla zpočátku jejím jediným sloužícím a která ji vytrvale doprovázela a sloužila jí ve všech jejích různých postaveních, se stala slečnou Balbien, nábožnou jako ona, a starou. Byla tím důležitější, že měla všechnu domácí důvěru paní z Maintenon a dohled nad těmi slečnami ze Saint-Cyru, které se u ní, jak jsme viděli jinde, střídaly, nad jejími neteřemi, a dokonce i nad paní vévodkyní z Bourgogne, která to dobře věděla a obratně, aniž by ji rozmazlila, si z ní udělala dobrou přítelkyni. Česala se a oblékala jako její paní; okázale ji ve všem napodobovala. Počínaje legitimními dětmi a levobočky, pokračuje princi krve a ministry, nebylo nikoho, muže ani ženy, kdo by si jí nehleděl a kdo by před ní nebyl v rozpacích a — mám to říct? — v úctě. Kdo mohl, využíval jí za peníze, třebaže se v podstatě pletla do velmi málo věcí. Byla docela pořádně hloupá a zlá byla jen zřídka, a to ještě z hlouposti, třebaže to byla osoba celá strojená, celá založená na podivuhodnostech, a skoro nikdy se neukazovala. Ukázku jsme však viděli v souvislosti s místem, které získala vévodkyně du Lude a které se král ještě čtyři hodiny předtím zdál tak daleko od toho, aby jí dal. Její přímluva o cesty do Marly nezůstala bez užitku. Měla vzezření mírné, pokorné, upjaté, důležité, a přitom uctivé.
Jak bylo řečeno, paní z Maintenon byla na veřejnosti soukromou osobou; mimo dohled veřejnosti královnou; někdy dokonce i před očima všech, jako při útoku v Compiègne,12 o němž zde byla svého času řeč, a při procházkách v Marly, když z ochoty nějakou podnikla, kde jí král chtěl ukázat něco nově dokončeného. Ocitám se, přiznávám, mezi obavou z jistých opakování a obavou, že nevysvětlím dost podrobně zajímavosti, které postrádáme ve všech dějinách a skoro ve všech pamětech různých dob. Chtělo by se v nich vidět panovníky s jejich milenkami a ministry v jejich každodenním životě. Kromě tak rozumné zvědavosti by se z toho mnohem lépe poznaly mravy doby a povaha panovníků, jejich milenek a ministrů, jejich oblíbenců, těch, kdo k nim měli nejblíž, a obratnosti, jichž se užívalo, aby se jim vládlo nebo aby se dosáhlo různých cílů, které si kdo vytkl. Jestliže tyto věci mají platit za zajímavé, ba i poučné za všech panování, tím spíše za panování tak dlouhého a tak naplněného, jako bylo panování Ludvíka XIV., a u osobnosti v monarchii od dob, kdy je známa, jedinečné, která po dvaatřicet let na sebe brala podobu důvěrnice, milenky, manželky, ministra a všemocné, když předtím tak dlouho byla ničím a, jak se říká, tak dlouho a tak veřejně vedla život galantní dobrodružky. To mi dodává odvahy vůči nevýhodě opakování. Když vše dobře uvážím, soudím, že je lepší riskovat, že mi nějaké unikne, než nepředložit čtenáři celek tak zajímavý. Vraťme se tedy na chvíli zpět.
V soukromí královna, seděla paní z Maintenon vždy jen v křesle a na nejpohodlnějším místě svého pokoje, před králem, před celou královskou rodinou, i před anglickou královnou. Vstávala nanejvýš pro Monseigneura a pro Monsieura, protože k ní chodili zřídka; vévoda z Orléans ani žádný princ krve k ní nechodili jinak než na slyšení, a to skoro nikdy; ale Monseigneur, jeho synové, Monsieur a vévoda z Chartres vždy, když odjížděli k armádě, a týž večer, kdy z ní přijeli, nebo, bylo-li příliš pozdě, časně ráno nazítří. Pro žádného jiného syna Francie, pro jejich manželky ani pro královy levobočky nevstávala, ani pro nikoho jiného, leda trochu pro obyčejné osoby, s nimiž nebyla důvěrná a které od ní dostaly slyšení; neboť skromná a zdvořilá, v tomto ohledu si na tom vždy okázale zakládala.
Paní Dauphine skoro nikdy neříkala jinak než „zlatíčko“, i v přítomnosti krále, důvěrných dam a dam paláce, a to až do její smrti; a když mluvila o ní nebo o paní vévodkyni z Berry, a před týmiž osobami, neříkala nikdy jinak než vévodkyně z Bourgogne a vévodkyně z Berry nebo Dauphine, velmi zřídka paní Dauphine, a stejně tak vévoda z Bourgogne, vévoda z Berry, dauphin, skoro nikdy pan dauphin; lze si představit, jak mluvila o ostatních.
Viděli jsme, jak si povolávala princezny, legitimní i nemanželské, jak jim myla hlavu, v jakém strachu přicházely na její rozkaz, v jakých slzách odcházely, a jaké měly obavy, dokud nemilost trvala, a že jen paní vévodkyně z Bourgogne nad tím získala převahu díky svému nevyrovnatelnému půvabu a té pozorné péči, kterou jsme u ní viděli, když byla o ní řeč. Ta jí nikdy neříkala jinak než „teto“.
Co vždy udivovalo, byly procházky, o nichž jsme se právě zmínili, které s králem z přílišné ochoty podnikala v zahradách v Marly. S královnou by se byl choval stokrát volněji a s menší galantností. Byla to úcta co nejzřetelnější, třebaže uprostřed dvora a v přítomnosti všech obyvatel Marly, kdo se tam chtěl najít. Král se tam cítil v soukromí, protože byl v Marly. Jejich povozy jely těsně vedle sebe, neboť skoro nikdy nenasedala do vozíku: král sám ve svém, ona v nosítkách. Byla-li v jejich průvodu paní Dauphine nebo paní vévodkyně z Berry či královy dcery, šly za nimi nebo kolem nich pěšky, nebo, jestliže nasedly s dámami do vozíku, bylo to, aby jely za nimi, a v odstupu, nikdy je nepředjíždějíce. Často šel král pěšky vedle nosítek. Každou chvíli smekal klobouk a skláněl se, aby promluvil k paní z Maintenon nebo jí odpověděl, jestliže promluvila ona, což dělala mnohem méně často než on, který jí měl vždy co říct nebo na co upozornit. Protože se bála průvanu i za nejkrásnějšího a nejklidnějšího počasí, odsunula pokaždé postranní okénko na tři prsty a hned je zase zavřela. Když byla nosítka postavena na zem, aby se prohlédla nová fontána, byl to tentýž manévr. Často si tehdy Dauphine přišla posadit na jednu z předních tyčí a zapojila se do rozhovoru, ale přední okénko zůstávalo vždy zavřené. Na konci procházky doprovodil král paní z Maintenon až k zámku, rozloučil se s ní a pokračoval v procházce. Byla to podívaná, na kterou si člověk nemohl zvyknout. Tyto maličkosti skoro vždy unikají pamětem. Dávají však víc než cokoli jiného správnou představu o tom, co se v nich hledá, totiž o povaze toho, co bylo, a ta se tak přirozeně ukazuje prostřednictvím skutečností.
Chování manželek králových vnuků a jeho nemanželských dcer, pořádek, který v tom bylo třeba zavést a nařídit, milostné pletky a zbožnost či řádný život dvorních dam, rozličná dobrodružství, vystupování manželek ministrů i ministrů samých, špehování všeho druhu, jímž byl dvůr plný, zábavy, které tyto princezny pořádaly s mladými dámami nebo s dámami svého věku, a vše, co se při nich dělo, tresty, které někdy vedly až k pokání, ba i k vyhnání; odměny, jimiž bylo zcela zastavené, nebo více či méně časté udílení vyznamenání, účast na cestách do Marly nebo na zábavách paní Dauphine, všechny tyto věci patřily k zaměstnáním paní z Maintenon. Bavila jimi krále, který měl sklon brát je vážně; byly užitečné k udržování rozhovoru, k tomu, aby se posloužilo nebo uškodilo, a aby se u krále oklikou a zdaleka chystala půda pro mnoho věcí, které do toho dovedla obratně vplést zprava i zleva.
Viděli jsme už, že každému, kdo se na ni obracel, odpovídala, že se do ničeho neplete; a že ti, kdo k ní měli velmi blízko, museli nemálo snášet její nesmírnou vrozenou nestálost, která bez jakékoli jiné příčiny tak často měnila její záliby, náklonnosti a vůli. Léky, které se proti tomu hledaly, byly jedy. Jediné, co se dalo dělat, bylo proklouznout, držet se zdrženlivěji, víc stranou, jako se člověk chrání před deštěm tím, že trochu uhne z cesty. Někdy se sama od sebe znovu přiblížila a otevřela, tak jako se sama od sebe uzavřela a vzdálila; jinak nebylo naděje na nápravu. Tyto proměny, které se týkaly stejně lidí jako věcí, byly zdrcující pro ministry, pro osoby, které s ní byly v nějakém jednacím styku, a pro ženy, jejichž chování si — u velmi malého počtu a velmi zřídka — usmyslela řídit. Co se jí líbilo včera, ne dál než včera, bylo dnes vinou. Co schválila, ba i navrhla, potom odsuzovala, takže člověk nikdy nevěděl, zda je hoden lásky, nebo nenávisti. Bylo by znamenalo zničit se, kdyby jí člověk tuto proměnlivost předložil jako omluvu; a ta se u těch vyvolených osob vztahovala až na způsob, jak se oblékají a češou, a nikdo z těch, kdo jí z různých důvodů byli blízko, nebyl více či méně ušetřen těchto nesnesitelných výkyvů. Panování a vláda byly jediné věci, v nichž je nikdy neměla.
Poznámky
Vysvětlivka: Paní z Montchevreuil († 1699) byla dávnou přítelkyní paní z Maintenon z doby jejího prvního manželství; její manžel, markýz z Montchevreuil, byl vychovatelem vévody du Maine.↩
Vysvětlivka: Karel, hrabě z Aubigné († 1703), bratr paní z Maintenon, výstřední a se svým postavením nespokojený bývalý důstojník. Jeho jediná dcera Françoise Charlotte se roku 1698 provdala za hraběte z Ayen, pozdějšího vévodu z Noailles (o tomto sňatku je řeč v předchozím odstavci).↩
Vysvětlivka: Claude-Maur d’Aubigné, od roku 1701 biskup z Noyonu, v prosinci 1707 jmenován arcibiskupem rouenským po Colbertovi († 1719); Saint-Simon jeho jméno píše „Aubigny“.↩
Vysvětlivka: Roku 1680 byla paní z Maintenon jmenována druhou dámou šatny paní Dauphine Marie Anny Bavorské, choti Monseigneura.↩
Vysvětlivka: Louis Phélypeaux, hrabě z Pontchartrainu, generální kontrolor financí, se roku 1699 stal kancléřem Francie.↩
Vysvětlivka: Paní z Torcy byla dcerou ministra Simona Arnaulda, markýze z Pomponne. Jméno Arnauld připomínalo Antoina Arnaulda, vůdce jansenistů, k nimž paní z Maintenon chovala nepřízeň.↩
Vysvětlivka: Kapcun (caveçon) je nosní řemen s otěží, jímž se při výcviku krotí a usměrňuje kůň; „trhnutí kapcunem“ znamená ostré pokárání, jímž se někomu dá pocítit, kdo je pánem.↩
Vysvětlivka: Antoine Daquin, první lékař Ludvíka XIV., byl propuštěn v listopadu 1693; jeho nástupcem se stal Fagon.↩
Vysvětlivka: Louis de Béthune, hrabě a později vévoda z Charostu (1605–1681), od roku 1634 kapitán kompanie tělesné gardy; úřad roku 1663 přenechal synovi.↩
Vysvětlivka: Vévodkyně z Chevreuse, roz. Colbertová, dcera ministra Colberta a manželka vévody z Chevreuse, švagrová vévody z Beauvilliers; nezaměňovat se slavnou intrikánkou Marií de Rohan.↩
Vysvětlivka: Paul Scarron († 1660), burleskní básník, první manžel paní z Maintenon; po jeho smrti zůstala bez prostředků.↩
Vysvětlivka: Tábor v Compiègne roku 1698, velká vojenská přehlídka s předstíraným obléháním; král se tam před zraky celého dvora opakovaně skláněl k okénku nosítek paní z Maintenon, aby jí vysvětloval dění.↩