Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola čtvrtá

Obratnost paní z Maintenon, s níž se zmocní církevních záležitostí. — Vynikající bezúhonnost života i postupu kardinála z Noailles. — Pobožnůstkářské kliky. — Užitečnost konstituce pro paní z Maintenon. — Neštěstí posledních let krále ho činí tvrdším, a přitom neméně oklamávaným. — Mansartova obratnost. — Královo neštěstí v rodině a v nejbližším služebnictvu a jeho velikost v nepřízni osudu. — Král z hlediska svých levobočků. — Králova zbožnost a pevnost až do smrti. — Úvahy. — Laičtí jezuité. — Další úvahy. — Opuštěnost krále v posledních dnech jeho života. — Ohavnost vévody du Maine.

Viděli jsme, s jakou obratností se ona [paní z Maintenon] posloužila princeznou des Ursins, aby se mohla vměšovat do všeho, co se týkalo španělského dvora a španělských záležitostí, a aby je, nakolik jen mohla, vyrvala z rukou Torcyho, protože se jí nepodařilo přimět tohoto ministra, aby k ní chodil pracovat jako ostatní; a viděli jsme také, do jaké míry toho paní des Ursins dokázala využít. Stejně tak byly velmi dlouho předmětem její touhy záležitosti církevní. Při příležitosti jansenismu a zrušení nantského ediktu do nich, jak jsme viděli, několikrát lehce zasáhla, ale jen přechodně; a když jsme v příslušné době mluvili o sňatku vévody z Noailles, tohoto velkého cíle, který byl příčinou, proč mu dala přednost, jsme se jen dotkli. Nyní je třeba lépe vysvětlit, jak se jí nakonec podařilo proniknout i do církevních věcí a získat hlavní podíl i na této části vlády.

Dlouho a s velkou hořkostí přihlížela, jak otec de La Chaise drží celé toto ministerstvo – nejen zcela nezávisle na ní, ale aniž by jí byl čímkoli povinován, zatímco ona o těchto věcech nevěděla vůbec nic. Okázalé ochladnutí krále vůči pařížskému arcibiskupovi Harlayovi po tak úplné a tak dlouhé přízni uspokojilo sice její pomstu – jeho příčinu jsme viděli –, ale ne její touhy. Králův zpovědník se tím stal jen ještě větším pánem obročí a všeho, co se týkalo záležitostí, od nichž byl arcibiskup zcela odstrčen. To také paní z Maintenon tolik zošklivilo sňatek její neteře s vnukem vévody z La Rochefoucauld, který chtěl, jak jsme viděli, uskutečnit král, a to také vyneslo přednost Noaillesům. Netvrdím jistě, že to bylo s tímto vzdáleným úmyslem, když jim pomohla dosáhnout jmenování bratra maršála a vévody z Noailles na pařížské arcibiskupství po Harlayově smrti v srpnu 1695 – což bylo o to obtížnější, že ho jezuité neměli rádi, že ho král skoro vůbec neznal, protože do Paříže téměř nikdy nepřijížděl, a pokud ano, tedy jen na okamžik, a že ho bylo třeba dostat do Paříže zcela bez účasti otce de La Chaise.

Nebylo ho ani možné na ten stolec dosadit tak, aby o tom zpovědník nevěděl, protože bylo třeba toho preláta přinutit: nejenže kladl veškerý odpor, jakého byl schopen, ale dokonce se schválně stavěl tak, aby vzbudil podezření stran učení. Nejprve byl jmenován biskupem v Cahors. O několik měsíců později byl přeložen do Châlons. Ani blízkost, ani hodnost tohoto stolce, jehož biskup je hrabětem a pairem Francie, ho nedokázaly přimět, aby opustil choť, k níž byl určen svým svěcením, třebaže ji ještě nemohl poznat; aby ho k tomu přiměli, bylo zapotřebí výslovného rozkazu papežova.

V Châlons zazářil mravy anděla, neustálou residencí, pastýřskou péčí mírnou, pozornou, poučnou, plnou těch nejvznešenějších příkladů, a naprostým nezájmem o všechno, co nepatřilo k jeho úřadu. Vliv jeho rodiny, vyzbrojený tak velikou pověstí, zvítězil nad obvyklými cestami. V Paříži uspěl stejně jako v Châlons, aniž by ho tak veliké jeviště oslnilo; nesmírně se zalíbil králi i paní z Maintenon; a abych dokončil, co se ho zde osobně týká: v záležitostech se nejevil ani jako nováček, ani jako rozpačitý a na shromážděních duchovenstva, jimž předsedal ke spokojenosti duchovenstva i dvora, vzbuzoval obdiv svým rozhledem, svou učeností a zároveň – což je velmi vzácné – svou skromností a přiměřenou nádherou. Konečně se roku 1700 stal kardinálem, se stejnou nechutí, jakou měl ke změně stolce.

Tolik ctností nakonec dostalo odměnu, jakou jim dává svět: mnoho křížů a soužení, které nesl statečně, a pro dobro Církve s přílišnou mírností, vyrovnaností, obavou, aby nepodlehl sám sobě, s přílišnou šetrností a láskou k těm, kdo toho podivuhodně dovedli využít a kdo ho tím dovršeně očistili a posvětili, aniž by dokázali otřást jeho duší, čistotou jeho úmyslů a jeho učení. Pokud jde totiž o jeho poslední léta, hlava už mu nesloužila; podlehla pod tíhou let, prací a pronásledování. Byl jsem toho očitým svědkem, a dopřeje-li mi Bůh času, nenechám to na konci těchto Pamětí nepovězeno, třebaže tato událost překračuje meze, které jsem si v nich vytkl.

Nebudeme opakovat, co jsme viděli o Godetovi, biskupovi z Chartres, ani o Bissym, pozdějším kardinálovi. Spokojíme se tím, že zde připomeneme, že La Chétardie1, o němž jsme obšírně mluvili na týchž posledních stránkách, a tehdy i Bissy, neměli ke králi přístup a že Godet, který neměl žádnou obvyklou příležitost se ke králi přiblížit, mohl před něj předstoupit jen přímo a otevřeně, a to velmi zřídka, ve věci, kterou připravila paní z Maintenon. Nemohl se však ke králi vracet často ani mít po ruce ony mocné prostředky vlichocování, které všeho dosahují soustavností, prostřednictvím častých rozhovorů bez zjevného účelu. Otec de La Chaise je měl všechny a velmi se střežil, aby mu je biskup z Chartres neodňal, ba ani neokrojil – biskup mu je přesto občas okrajoval a každé takové okrojení ho probouzelo a činilo ostražitějším.

Pařížský arcibiskup, s půvabem čerstvé volby a novosti, nesený svou pověstí, tak zavedenou rodinou a veškerým uměním paní z Maintenon, která si ho jako své dílo hned zpočátku velice oblíbila, byl nástrojem mnohem příhodnějším: měl pravidelný den audience u krále každý týden a vždy dost látky, aby jej naplnil, ba i aby audienci zdvojnásobil, kdykoli se mu zachtělo. Z toho vzešla ona veliká přízeň, o jejíž výhody později přišel kvůli své přímosti a svým ohledům svědomí, tak ostražitým vůči sobě samému a tak málo ostražitým vůči druhým; paní z Maintenon z ní však dokázala vytěžit všechny své vlastní, aby konečně pronikla do církevních věcí.

Zasvětila se do nich aférou pana z Cambrai2, která pařížského arcibiskupa tak úzce spojila s ní a s panem z Chartres. Tím u krále uchopila klíč k jedinému druhu záležitostí a milostí, do nichž dosud mohla zasahovat jen lehce, a to ji také přimělo dát v březnu 1698 přednost synovci pařížského arcibiskupa před každým jiným sňatkem. Jak jsme viděli, přiměla krále, aby se v Římě ujal sporu proti panu z Cambrai, a to tak, že z něj otevřeně učinil svou vlastní věc; a tím se stále pevněji usazovala v důvěře ve věcech náboženství, které tak nutně s sebou nesly i věci obročí a prostředky povyšovat a odstrkovat, koho se jí zlíbilo.

Viděli jsme, že pan z Chartres byl vášnivým sulpiciánem, že v Paříži vždy bydlel v jejich semináři, že jej vyzdvihl na troskách semináře Zahraničních misií, Saint-Magloire a otců oratoriánů, a konečně že si při své smrti dosadil za sebe k paní z Maintenon La Chétardieho, faráře u Saint-Sulpice, který se stal jejím duchovním vůdcem a měl celou její důvěru.

Je třeba to říci znovu: hrubá nevzdělanost sulpiciánů, jejich nejvyšší plochost a jejich bláznivě ultramontánní názory nemohly rozsáhlým záměrům jezuitů nijak překážet, a byli přesně tím, co jezuité potřebovali, aby zničili vznešenost ducha, vynikající mravouku, smysl pro starověk a správnou a přesnou učenost, jež se čerpaly u otců oratoriánů – tak vzdálených ve všem názorům Tovaryšstva a tak blízkých v hlavních věcech Univerzitě a drahocenným zbytkům slavného Port-Royalu, jehož nepřáteli a pronásledovateli jezuité byli. Dovršovali tak jeho zkázu prostřednictvím lidí, kteří byli Římu oddáni z tupého svědomí a kteří veškerou zásluhu spatřovali v nízkých, prázdných a směšných praktikách, pod jejichž tíhou otupovali mladé lidi sobě svěřené; nemohli je nic naučit, protože sami nevěděli vůbec nic, ani jak žít, chodit nebo cokoli říci v pravou chvíli. Proto také obliba kněží Misie, jejichž posláním bylo jen učit katechismus po vesnicích a kteří se nestali schopnými ničeho lepšího, a kněží od Saint-Sulpice, stejně hrubých, stejně nevzdělaných a stejně ultramontánních jedni jako druzí, vzlétla vysoko, protože brána k obročím se nakonec zavřela každému, kdo nebyl vychován u nich.

Paní z Maintenon, svedená La Chétardiem a Bissym na tytéž cesty, na něž ji odedávna zaujal zesnulý biskup z Chartres, vládla nad těmito novými módními semináři. Stala se jejich otevřenou ochránkyní od doby, kdy ji umění jezuitů, aniž se to dalo poznat, rozkmotřilo s představenými Zahraničních misií, kteří byli dlouho jejími vlastními duchovními vůdci a po nichž u ní nastoupil pan z Chartres – tehdy, když slavná aféra čínských a indických obřadů3 rozkmotřila Zahraniční misie s jezuity tím nejokázalejším a nejnesmiřitelnějším způsobem. Ne že by jezuité nežárlili na tuto nízkou kněžskou sebranku, která si podle jejich vkusu přisvojovala příliš mnoho vlivu, a naopak tito kněží na jezuity; ale snášeli se a dobře spolu vycházeli, protože jedni potřebovali druhé ve společné nenávisti k otcům oratoriánům a k osvícenému duchovenstvu, které nazdařbůh obviňovali z jansenismu.

V čele těchto posledních stál kardinál z Noailles, který měl sice vědění svatých, ale ne dost vědění o lidech, aby je mohl podepřít, ani aby se udržel sám; měl příliš mnoho přímosti, svědomí a zbožnosti, aby předvídal nebo aby napravil, když už to okusil.

Bissy, který si zdálky, už z Toulu, dokázal vytvořit tajná spojení přes jezuity, přes Saint-Sulpice a přes pana z Chartres, jenž si ho oblíbil a odkázal ho paní z Maintenon jako svého Elíšu, mířil vysoko a cítil, že potřebuje nějakou velkou záležitost, jejímž během a intrikami by se mohl stát pánem paní z Maintenon a skrze ni i krále, a úzkým a tajným souladem splynout s jezuity v jedno díky vzájemné potřebě – oni potřebovali jeho u paní z Maintenon, on je v Římě – a tak ovládnout všechny církevní záležitosti.

Strach, který jezuité pojali z povýšení kardinála z Noailles bez jejich přičinění, z jeho přízně a z opory, kterou nacházel ve své rodině, se změnil v zuřivost. Jejich otec Tellier, kterého, jak jsme viděli, Saint-Sulpice dosadil jako nástupce otce de La Chaise, byl člověk zcela jiný než on. Netrvalo dlouho a pocítil svou sílu: zapletl kardinála z Noailles do svých sítí, jako to dělá pavouk s mouchou, vnucoval mu tisíc obranných postojů, využil jeho ctnosti, jeho upřímnosti a jeho umírněnosti a dohnal ho nakonec až k tomu, že osudně přivolil k úplnému zničení onoho slavného zbytku Port-Royal des Champs, který ještě dýchal; barbarské rozehnání jeptišek, které tam ještě zůstaly, srovnání budov se zemí tak, že tam nezůstal kámen na kameni, znesvěcení hrobů a zneuctění tohoto svatého místa, proměněného v úhor, vzbudily veřejné rozhořčení a zasadily kardinálovi z Noailles nenapravitelnou ránu.

Od jednoho k druhému se nejhlubšími pikly zauzlila strašlivá záležitost konstituce, která tohoto kardinála zničila u paní z Maintenon ještě víc než u krále. Tytéž intriky přiměly krále a paní z Maintenon, aby se otevřeně stali stranou, a to s prudkostí, jež založila Bissyho štěstí a vynesla mu veškerou důvěru paní z Maintenon, která neměla ráda jezuity ani otce Telliera.

Tak se Bissy, na vrcholu svých přání, po tolika letech vzdechů a intrik stal první osobou; a jak jen toho nezneužil, zatímco paní z Maintenon byla obětí jeho pokrytectví! Oklamána jeho úlisností, jeho podlézavostí a chválami, které jí vzdával se svou falešnou prostotou a svým hrubým zevnějškem, považovala se za prorokyni, jež zachraňuje lid Boží od bludu, vzpoury a bezbožnosti. V této představě, podněcována Bissym a aby se čím dál víc vměšovala do církevních věcí, popouzela krále ke všem ohavnostem, ke všem násilnostem, k veškeré tyranii, jež se tehdy páchaly na svědomí, majetcích i osobách, jimiž se plnila vězení a žaláře. Bissy jí všechno našeptával a všeho dosahoval.

Tehdy se do řízení církevních záležitostí ponořila naplno a otec Tellier musel přes všechnu svou hloubku přicházet skrze Bissyho a počítat s ní až do rozdělování obročí. Krutě ho to tížilo, ale pronásledování, které podnikl, zvláště zkáza kardinála z Noailles, kterého nezamýšlel zbavit ničeho menšího než purpuru, jeho stolce a svobody, a konečně triumf jejich moderní školy na troskách všech ostatních, to všechno pro něj byly cíle tak důležité a tak naléhavé, že nebylo věci, kterou by jim neobětoval.

Viděli jsme, že byla jen jediná, kterou nedokázal strávit: volba Fleuryho za učitele. Sám byl jmenován zpovědníkem a podučitelem. Aby byl pánem – a pánem chtěl být všude –, bylo pro něj tedy zásadní dosadit učitele podle svého. Postavil se proti tomu tváří v tvář, mezi králem a paní z Maintenon v pokoji paní z Maintenon, a jestliže jeho úsilí neuspělo, přece jen Fleuryho pořádně vyděsil, a Fleury mu to do smrti nezapomněl. Ani by k tomu nepotřeboval tolik, aby nikdy neodpustil.

Tellier nežil dost dlouho, aby viděl neslýchaný úspěch tohoto prvního stupně štěstí, ba aby ho jen tušil. Kdyby jej viděl odtamtud, kde je, a kdyby tam člověk byl stejně citlivý k týmž vášním, které cele zaměstnávaly naše duše, dokud byly spojeny s těly, velice by jezuitům děkoval za nekonečné umění, s nímž dokázali ovládat tohoto pána království navzdory celé jeho nechuti k nim a používat ho, aniž by to kdy tušil, ke všemu, co jim bylo užitečné, aby zničili všechno, co nenáviděli a čeho se báli, a nahradili to vším, co jim bylo výhodné. Ale zde není místo ani čas, abychom se o této věci šířili.

Záležitost konstituce, vedená s takovou vytrvalostí, lstivostí, zatvrzelostí, násilím a tyranií, byla tedy, jak jsme viděli, hořkým plodem naléhavé nouze, do níž jezuity přivedly indické a čínské záležitosti, nezměrné ctižádosti Bissyho po vlastním štěstí, ctižádosti Rohanovy, který chtěl své štěstí ještě zvětšit, jakmile ho k tomu Tallard ze svých osobních záměrů přiměl, a touhy obou stát se vůdci všemocné strany; a konečně zájmu paní z Maintenon vládnout Církvi, jako už tak dlouho vládla státu, aby jí tato hlavní oblast už neunikala. Jakmile se toto pole jednou otevřelo, nebylo už žádných mezí.

Proměnlivá přízeň paní z Maintenon se od kardinála z Noailles odvrátila díky Bissyho úskokům a úskokům sulpiciánů a misionářů, které jezuité přiostřovali a podněcovali. Už ho nepotřebovala, aby se zasvětila do církevních záležitostí. Most, který jí k tomu tak užitečně posloužil, už neměl k čemu být. Byla poblázněná novostí Bissyho, Elíši zesnulého biskupa z Chartres u ní, a obdiv toho idiota La Chétardieho zbožštil v jejích vlastních očích celé její počínání. Její spříznění s Noaillesy a její dávné přátelství ke kardinálovi z Noailles, které se proti němu obrátily v zuřivost, ji nadýmaly jako oběť přinesená pravdě a poslušnosti Církve.

Barbarský postup, jaký se uplatňoval vůči hugenotům po zrušení nantského ediktu, se v hrubých rysech stal vzorem postupu – a často zcela stejného – vůči všem, kdo nedokázali konstituci přijmout. Odtud nesčetné úskoky, jak zastrašit a získat biskupy, školy, nižší duchovenstvo a prostý klér; odtud ono nesmírné a neúnavné krupobití zatykačů (lettres de cachet); odtud ty šarvátky s parlamenty; odtud ty evokace bez počtu a bez míry, to vyřazení všech soudů; konečně to naprosté a veřejné odepření spravedlnosti a všech prostředků, jak se jí dovolat, každému, kdo neohnul své svědomí pod nové jho, ba i pod způsob, jakým bylo předkládáno; odtud ta otevřená inkvizice, sahající až na prosté laiky, a otevřené pronásledování; ten celý národ vyhnanců a lidí zavřených ve vězeních, mnohých i v žalářích, a zmatek a rozvrat v klášterech; odtud konečně ten nevyčerpatelný hrnec s černou barvou, jímž se dal počmárat kdokoli a kdo to nemohl ani tušit, jímž se dal u krále zmrzačit kdokoli z lidí dvora a společnosti, koho se uznalo za vhodné, jímž se daly odstrkovat a proskribovat osoby všeho druhu a jímž se dalo nakládat s jejich místy podle vůle vůdců vládnoucí strany – jezuitů a Saint-Sulpice, kteří v tomto ohledu mohli všechno a všeho dosahovali bez sebemenšího přezkoumání; odtud ten nespočetný zástup osob všech stavů a obojího pohlaví ve stejných zkouškách, jaké snášeli křesťané za ariánských císařů, zvláště za Juliána Odpadlíka, jehož politiku, jak se zdálo, převzali a jehož násilnosti napodobovali; a jestliže se neprolila krev v pravém smyslu – říkám v pravém smyslu, protože mnohé z těchto obětí to stálo život jiným způsobem –, nebyla to vina jezuitů, jejichž prudkost tentokrát přemohla jejich opatrnost natolik, že se ani netajili tím, že je třeba prolévat krev.

Viděli jsme jinde, jak vliv Godeta, biskupa z Chartres, zničil biskupský sbor ve Francii, když jej naplnil seminárními pedanty a jejich žáky bez vědění a bez rodu, jejichž veškerou zásluhou byla temnota původu a hrubost; a že Tellier dovršil jeho zánik tím, že jej otevřeně prodával – ne za peníze, ale za své záměry a za podmínek, při nichž ho jeho prudký, do krajnosti násilný duch, jeho bystrost a jeho lstivá opatrnost uchránily, aby se nedal oklamat; tajemství těchto smluv nemohlo zůstat dlouho skryto a jeho odhalení ho nezastavilo v postavení, do něhož se dokázal dostat. Ze všeho, co se stalo, lze pochopit a ještě lépe vidět, co se dalo od všech těchto voleb očekávat. Bissy, kráčející týmiž cestami, ho podporoval ze všech svých rodících se sil a jeho lekcí později dobře využil. Takové byly zhoubné pružiny, které zničily francouzskou Církev a které ji jako poslední ze všech národních církví nakonec srazily pod jho římského panství, jež už různými cestami rozdrtila všechny ostatní. Korunu tomu měla tu čest nasadit osobní zaujatost kardinála Fleuryho proti otci Quesnelovi4, jejíž příčinu jsme viděli: zaplavit Francii nejen proskripcemi, ale i vyháněním za hranice, zavalit ji [třiceti tisíci]5 zatykači, jak se po jeho smrti spočítalo v kancelářích státních sekretářů, a důstojně a spolehlivě se postarat, aby jeho pomsta trvala i po jeho smrti.

Taková byla poslední léta této dlouhé vlády Ludvíka XIV., tak málo jeho vlastní a tak soustavně a postupně vlády několika jiných. V těchto posledních dobách, sražen pod tíhou osudné války, nikým neulehčen pro neschopnost svých ministrů a svých generálů, zcela vydán napospas temnému a úskočnému domácímu okruhu, proniknut bolestí ne nad svými chybami, které neznal a znát nechtěl, ale nad svou bezmocí proti celé Evropě spojené proti němu, přiveden do nejsmutnějších krajností co do financí i hranic, neměl jiné pomoci než se stáhnout do sebe a dát této tvrdé nadvládě tíživěji dolehnout na svou rodinu, na svůj dvůr, na svědomí, na celé své nešťastné království, [takže] tím, že ji chtěl příliš rozšířit, a to cestami příliš málo promyšlenými, odhalil její slabost, které jeho nepřátelé s pohrdáním zneužívali.

Omezen až po svou tabuli v Marly a po své stavby, zakoušel i v bagatelách těchto staveb tytéž úskoky, jimiž byl ovládán ve velkém. Mansart6, který byl jejich málo schopným vrchním správcem, avšak přece jen s o něco lepším vkusem než jeho pán, ho obléhal projekty, jež ho od jednoho k druhému vedly k co největším výdajům. Bylo to pro něj tolik příležitostí k obohacení, v čemž podivuhodně uspěl, i k zachování důvěrného přístupu, který z něj činil jakousi osobnost, s níž počítali i ministři a jíž celý dvůr dvořil. Měl umění přinášet králi nehotové plány, které ho však přivedly přímo na věc, k čemuž ten mazaný zedník nepozorovaně napomáhal. Král tak viděl buď chybu, kterou je třeba opravit, nebo co by bylo lepší udělat. Mansart, vždy ohromen královou přesností, omdléval obdivem a namlouval mu, že on sám je vedle něj jen žáček a že král ovládá jemnosti architektury a krásy zahrad stejně znamenitě jako umění vládnout. Král mu to ochotně věřil na slovo, a když, jak se často stávalo, trval na něčem nevkusném, Mansart to stejně obdivoval a provedl to, dokud záliba ve změně neposkytla příležitost to změnit. Při tom všem Mansart zpychl, začal krále obtěžovat žádostmi pro sebe a pro své, často podivnými, a dokázal to tak, že i on patřil k těm, jejichž smrt král pocítil jako velkou úlevu. Jeho náhlý konec byl, jak jsme viděli, počátkem štěstí d’Antina, který dostal jeho úřad, ovšem značně okleštěný co do titulu i pravomoci, pro tu vadu, že nebyl jako Mansart služebného rodu a stavu. Dokud žila paní z Montespan, paní z Maintenon nikdy nedovolila, aby se d’Antin dostal k něčemu lepšímu než k bagatelám; ale zbavena své dávné paní, obměkčila se vůči jejímu synovi, který toho dobře využil a od té doby kráčel obřími kroky v důvěrném přístupu ke králi, ba až k jakési jeho důvěře, stejně jako stejným krokem kráčel ke štěstí.

K těmto pohromám státu se přidaly pohromy rodinné, a to ty, které král pociťoval nejcitelněji. S velkou péčí držel prince krve velmi nízko, poučen zkušeností svého mládí. Jejich hodnost byla pozvednuta jen proto, aby se pozvedli levobočci, a ještě s přednostmi, jež levobočci dostali pro své přední služebnictvo a které, jak jsme na příslušném místě viděli, byly pro prince krve nesmírně odporné. Z guvernérství a úřadů neměli nic kromě toho, co bylo Pyrenejským mírem vráceno velkému princi de Condé – ne jemu, ale poslednímu panu Princi, jeho synovi –, a co bylo ponecháno synovi tohoto posledního, když se oženil s levobočkou, a pak synovi z tohoto manželství po smrti jeho otce7. Důvěrný přístup ani právo vstupu neměli žádné, leda díky tomuto sňatku, který princi de Conti nic nepřinesl; a pokud jde o velení armádám, viděli jsme, s jakou péčí od nich byli všichni odstrkováni. Bylo třeba posledních pohrom a veškeré osobní přízně Chamillartovy, aby se odvážil navrhnout, aby jedna armáda byla svěřena princi de Conti, a za určitých podmínek panu vévodovi z Orléans, k němuž měl král přece jen menší odpor, ne jako k synovci, ale jako k zeti po levobočce; a když krajní úpadek konečně donutil krále svěřit flanderskou armádu princi de Conti, bylo už pozdě a tento princ, jehož celý život uplynul v nemilosti, zemřel s lítostí, že se netěší určení, po němž tolik a tak marně toužil a o němž měl to zadostiučinění vidět, že po něm stejně touží dvůr, vojsko i celá Francie, jejichž všech miláčkem a nadějí byl.

Viděli jsme na příslušném místě nezdary pana vévody z Orléans v Itálii a výbuch, který proti němu ve Španělsku vyvolala princezna des Ursins, ve Francii tak krutě podporovaná paní z Maintenon.

Od roku 1709 se domácí rány každým rokem zdvojnásobovaly a už se ze královské rodiny nestáhly. Ta, která příliš pozdě způsobila nemilost vévody z Vendôme, byla o to krutější, že jen málo otevřela oči. Pan princ de Conti a pan Princ byli zakrátko nato odneseni, šest týdnů jeden po druhém. Pan Vévoda je následoval téhož roku, to jest do dvanácti měsíců, a nejstaršímu z princů krve, kteří zůstali, bylo tehdy nanejvýš sedmnáct let. Potom zemřel Monseigneur. Ale brzy nato byl král zasažen ranami mnohem citelnějšími: na srdci, o němž sám až dosud jako by nevěděl, ztrátou té půvabné paní Dauphine; na klidu ztrátou nesrovnatelného dauphina; na bezpečí nástupnictví na trůn smrtí dědice o osm dní později8 a věkem a nebezpečným stavem jediného výhonku tohoto drahocenného rodu, kterému bylo teprve pět a půl roku: všechny ty rány dopadly rychle, všechny před mírem, téměř všechny za nejstrašnějších nebezpečí království.

Ale kdo by mohl vysvětlit hrůzy, které provázely tři poslední z nich9, jejich příčiny a podezření tak diametrálně protichůdná, tak lstivě rozsévaná a vštěpovaná, a kruté účinky těchto podezření i v jejich slabosti? Pero se tomuto tajemství ohavnosti vzpírá. Oplakávejme jeho zhoubný výsledek jako zdroj jiných, strašných výsledků, hodných toho, že z něj vzešly; oplakávejme je jako mistrovské dílo temnot, jako nejcitelnější ztrátu, která se bude odrážet na Francii po všechna příští pokolení, jako vrchol všech zločinů, jako poslední pečeť pohrom království; a ať každá francouzská ústa bez ustání volají k Bohu o pomstu!

Takové byly dlouhé a kruté okolnosti nejbolestnějších pohrom, které podrobily zkoušce královu vytrvalost a které přece jen prokázaly jeho slávě službu trvalejší, než jakou jí mohl prokázat všechen lesk jeho výbojů a dlouhá řada jeho úspěchů; [taková byla] velikost duše, kterou neustále projevoval v tak velikých a tak dlouhých nezdarech, uprostřed tak citelných domácích otřesů, tento král, tak zvyklý na nejrozsáhlejší a nejuspokojivější vládu doma a na největší úspěchy navenek, [který] se nakonec viděl ze všech stran opuštěn štěstím. Zdrcen navenek rozhořčenými nepřáteli, kteří si pohrávali s jeho bezmocí, kterou viděli bez východiska, a kteří se posmívali jeho minulé slávě, ocitl se bez pomoci, bez ministrů a bez generálů, protože je dosazoval a podporoval podle svého vkusu a rozmaru a z osudné pýchy, že je chtěl a věřil, že je dokáže sám vychovat. Rozervaný uvnitř nejdůvěrnějšími a nejpalčivějšími katastrofami, bez útěchy od kohokoli, vydaný napospas vlastní slabosti; donucený bojovat sám proti hrůzám tisíckrát strašnějším než jeho nejcitelnější neštěstí, které mu bez ustání předkládalo to, co mu zůstalo nejdražšího a nejbližšího a co otevřeně a bez jakékoli uzdy zneužívalo závislosti, do níž se nechal upadnout a z níž se nemohl, ba ani nechtěl pozvednout, třebaže cítil celou její tíhu; neschopný ostatně, jednak pro nepřemožitelně vládnoucí zálibu, jednak pro zvyk, který se mu stal přirozeností, jakkoli se zamyslet nad zájmem a počínáním svých žalářníků; uprostřed těchto domácích okovů ta vytrvalost, ta pevnost duše, ta vnější vyrovnanost, ta stále stejná péče držet, nakolik jen mohl, kormidlo, ta naděje proti vší naději, z odvahy, z moudrosti, ne ze zaslepenosti, ten zevnějšek téhož krále ve všech věcech – toho by bylo schopno jen málo lidí, to by mu bylo mohlo vynést jméno Veliký, které mu bylo dáno tak předčasně. To mu také získalo opravdový obdiv celé Evropy, obdiv těch z jeho poddaných, kteří toho byli svědky, a navrátilo mu tolik srdcí, jež mu tak dlouhá a tak tvrdá vláda odcizila.

Dovedl se v skrytu pokořit pod Boží rukou, uznat Boží spravedlnost a vzývat Boží milosrdenství, aniž by v očích lidí ponížil svou osobu nebo svou korunu; naopak je dojal pocitem své velkomyslnosti. Šťasten by byl, kdyby, klaněje se ruce, která ho bila, a přijímaje její rány s důstojností, jež jeho podrobení ctila tak jedinečně slavným způsobem, byl obrátil zrak k pohnutkám hmatatelným a ještě napravitelným, které uhodily do očí všem kromě jeho, místo aby uvažoval jen o těch, pro něž už nebylo jiného léku než doznání, bolest a marná lítost!

Jaká překvapivá směs světla s nejhustšími temnotami! Žízeň vědět všechno, pozornost mít se na pozoru přede vším, pocit vlastních pout, plný dokonce i zlosti, až k doznání, které od něj slyšeli lidé z parlamentu, když šlo o jeho závěť, a brzy po nich anglická královna; úplné přesvědčení o vlastní nespravedlnosti a bezmoci, projevené jeho vlastními ústy – to je příliš málo říci: vymrštěné jeho výroky proti jeho levobočkům; a přitom odevzdanost jim a jejich vychovatelce, která se stala vychovatelkou jeho i státu, odevzdanost tak úplná, že mu nedovolila odchýlit se v jediném bodě od všech jejich přání; takže, téměř spokojen, že se bránil tím, že jim dal pocítit své pochybnosti a svůj odpor, obětoval jim celý svůj stát, svou rodinu, svého jediného potomka, svou slávu, svou čest, svůj rozum, nejvnitřnější hnutí svého svědomí, konečně svou osobu, svou vůli, svou svobodu, a to všechno v celé jeho úplnosti – oběť, která by byla pro svou úplnost hodna, aby byla přinesena jedině Bohu, kdyby sama o sobě nebyla ohavná. Přinesl jim ji tak, že jim dal pocítit celou její prázdnotu, zároveň celou její tíhu a všechno, co ho stála, aby za ni sklidil aspoň nějaký vděk a ulehčil svému otroctví, aniž by však dokázal učinit své jho snesitelnějším – tak dobře cítili svou sílu, naléhavou a neustálou potřebu jí používat a utahovat okovy, jimiž ho dokázali spoutat, v neustálé obavě, že by jim vyklouzl, kdyby mu ponechali sebeméně svobody.

Tento tak pyšný panovník sténal ve svých okovech – on, který v nich držel celou Evropu, který tak silně ztížil své okovy na svých poddaných všech stavů, na své rodině každého věku, který potlačil všechnu svobodu až k tomu, že ji vyrval i svědomím, a to i těm nejsvětějším a nejpravověrnějším.

Toto sténání, silnější než on sám, prudce vyrazilo navenek. Nebylo možné je přehlédnout v tom, co řekl anglické královně i lidem z parlamentu: že si koupil svůj klid; a v tom, že když jim odevzdával svou závěť, nemohl se on, tak pán sám sebe a toho, aby říkal jen to, co chtěl, a tak, jak to chtěl říci a dát najevo, zdržet, aby jim neřekl, jak jsme viděli na příslušném místě: že mu byla vynucena a že ho přiměli udělat to, co nechtěl a co se domníval, že dělat nemá. Podivné násilí, podivná bída, podivné doznání vyrvané silou citu a bolesti! Cítit tento stav naplno a naplno mu podléhat – jaká podívaná! Jaký protiklad síly a velikosti, povznesené nad všechny pohromy, a malosti a slabosti pod hanebným, temným, tyranským domácím okruhem! A jaké mocné potvrzení toho, co Duch svatý prohlásil v mudroslovných knihách Starého zákona o osudu těch, kdo se oddali lásce k ženám a jejich vládě! Jaký konec vlády tak dlouho obdivované, a až do jejích posledních nezdarů tak zářící velikostí, velkorysostí, odvahou a silou! A jaká propast slabosti, bídy, hanby a ponížení, pociťovaného, ochutnávaného, vychutnávaného, ošklivěného, a přece snášeného v celé své šíři, aniž by dokázal svá pouta uvolnit nebo jim ulehčit! Ó Nabuchodonozore! Kdo dokáže proniknout soudy Boží a kdo se odváží neobrátit se před nimi v nic?

Viděli jsme na příslušném místě různé stupně, jimiž byly děti krále a paní z Montespan postupně vytaženy z hluboké a temné nicoty dvojnásobného cizoložství a vyneseny výš než na řádnou a dokonalou úroveň princů krve, až na vrchol způsobilosti nastoupit na trůn – buď v pouhém užívání, obratností nebo otevřenou silou, nebo zákonem, breve, deklaracemi a registrovanými edikty. Vylíčení tohoto početného nahromadění skutečností by samo vydalo na svazek a sbírka těch obludných listin by vydala na další, velmi tlustý. Podivné je, že král je pokaždé, ve všech dobách, nechtěl povýšit do té míry, do jaké to pokaždé udělal, a že je – myslím své syny – nechtěl ženit, v důvěrném přesvědčení, které měl vždycky, o jejich nicotě a jejich vrozené nízkosti, pozvednuté jen úsilím jeho neomezené moci a nutně odsouzené po něm opět klesnout. To jim řekl nejednou, když s ním jeden i druhý mluvili o sňatku. To jim opakoval na vrcholu jejich velikosti a šest týdnů před koncem svého života, když proti své vůli porušil v jejich prospěch všechno, až po svou vlastní vůli, která se ohnula pod jeho slabostí. Viděli jsme, co jim o tom řekl – nelze to dost opakovat – a co mu o tom uklouzlo před lidmi z parlamentu a před anglickou královnou.

Lze si také vzpomenout na rozkaz, který, jak jsme viděli, dal tak přesně maršálovi z Tessé – ten to vyprávěl mně i jiným – ohledně pana z Vendôme: aby se nevyhýbal tomu, že mu bude velet v Itálii, kam ho posílali a kde Vendôme stál v čele armády, a [na] to, co dodal s mrzutým výrazem: že tyto pány není radno zvykat na takové ohledy; a týž vévoda z Vendôme brzy nato dosáhl toho, že velel maršálům Francie, a to bez patentu, a dokonce i těm, kteří dávno před ním veleli armádám.

Je to neštěstí v životě krále a rána Francii, která se neustále zvětšovala, ta velikost jeho levobočků, kterou na konci svého života vyhnal do neslýchaného vrcholu a jejímuž upevnění, tím, že je učinil mocnými a obávanými, byla věnována především jeho poslední léta. Admiralita, dělostřelectvo, karabiníci, tolik vojsk a zvláštních pluků, Švýcaři, Graubündenští, Guyenne, Languedoc, Bretaň v jejich rukou – to vše je už činilo dost významnými, až po úřad velkého lovčího, aby měli čím se zalíbit a čím bavit mladého krále. Vyrovnání jejich hodnosti s hodností princů krve stálo krále převrácení všech pravidel a práv i nejstarších, nejsvětějších, nejzákladnějších a nejneporušenějších zákonů království. Stálo ho to dále spory s cizími mocnostmi, zvláště s Římem, jemuž bylo třeba vyhovět ve věcech podstatných, a dlouhý zápas o to, aby velvyslanci a nunciové prokazovali levobočkům tytéž pocty a tytéž povinnosti jako princům krve, a to s týmž vzájemným zacházením.

Týž zájem, jak jsme viděli hned na začátku těchto Pamětí, vyzdvihl při jmenování rytířů Řádu Svatého Ducha roku 1688 Lotrinské nad vévody, proti králově vkusu a proti spravedlnosti, kterou sám uznal a vyznal vévodovi z Chevreuse, a podporoval je při tisíci příležitostech, aby je ohnul pod levobočky. Týž ohled, jak jsme viděli v příslušné době, vynesla lotrinskému vévodovi při jeho lenním holdu tak nové a tak podivné inkognito, jehož se pak tak podivně pokusil zneužít. Tento příklad získal stejnou výhodu kolínskému a bavorskému kurfiřtovi, k hanbě majestátu koruny.

Obludný sňatek pana vévody z Chartres, pozdějšího vévody z Orléans a regenta, sňatek pana Vévody a sňatky dcer z těchto manželství s panem vévodou z Berry a s panem princem de Conti způsobily to, co král viděl na vlastní oči, a viděl se zalíbením: že kromě jeho jediného nástupce a španělské větve (ta je však vyloučena z nástupnictví na trůn zřeknutími a smlouvami) a jediné slečny z La Roche-sur-Yon, dcery pana prince de Conti a nejstarší dcery pana Prince, už není nikdo, muž ani žena z královského rodu, kdo by přímo nepocházel z lásky krále a paní z Montespan a komu by ona nebyla matkou nebo babičkou; a jestliže vévodkyně du Maine z ní sama nepochází, provdala se za syna krále a paní z Montespan. Jediná dcera krále a paní de La Vallière se provdala za staršího z obou princů de Conti a neměla s ním děti, ale nebyla to králova vina, jestliže jen tato větev princů krve unikla levobočkovství, dokud ji jím nakonec ve druhém pokolení také neposkvrnil.

Nezapomínejme, že to bylo odmítnutí této princezny princem oranžským, které z králova srdce nedokázaly vymazat žádné projevy úcty, přání, péče a podřízenost, ať trvaly sebedéle, co z tohoto slavného prince proti jeho vůli učinilo nepřítele krále a Francie; a že tato nenávist byla zdrojem a osudnou příčinou oněch lig a válek, pod jejichž tíhou byl král tak blízko pádu – plodem téhož levobočkovství, které se dá právem nazvat plodem zatracení.

Toto mísení nejčistší krve našich králů – a lze směle říci krve celého světa – s páchnoucím kalem dvojnásobného cizoložství bylo tedy stálým dílem celého králova života. Měl to strašlivé uspokojení, že je spolu vyčerpal až do dna a dovedl na vrchol mísení, které nemá obdoby ve všech stoletích, když byl předtím prvním ze všech lidí a všech národů, kdo vytáhl z nicoty plody dvojnásobného cizoložství a dal jim bytí, nad čímž se celý svět, vzdělaný i barbarský, nejprve zachvěl a na co ho dokázal přivyknout.

Zatímco cestou ke štěstí byla vždy oddanost levobočkům a jejich ochrana, oddanost princům krve, počínaje Monsieurem, byla vždy nepřekonatelnou překážkou. Takové byly plody bezmezné pýchy, pro kterou král vždy hleděl tak rozdílnýma očima na své levobočky a na prince své krve, na děti vzešlé z trůnu zákonnými pokoleními, které by na něj zase v řadě povolávaly, a na děti zrozené z jeho lásek. Ty první považoval za děti státu a koruny, veliké tím a sami sebou i bez něj, kdežto ty druhé miloval jako děti své osoby, které – protože samy sebou podle všech zákonů ničím nebyly – nemohly být ničím jiným než dílem jeho moci a jeho rukou. Pýcha a něha se spojily v jejich prospěch, pyšná rozkoš stvoření ji ustavičně zvětšovala a ustavičně ji podněcoval žárlivý pohled na přirozenou nezávislost velikosti těch druhých, existující bez jeho přičinění.

Uražen tím, že se neodvažuje vyrovnat se přírodě, přiblížil své levobočky princům krve aspoň vším, co jim zpočátku dal v zaopatřeních a hodnostech. Potom se snažil je s nimi smísit neslýchanými, obludnými a mnohonásobnými sňatky, aby z nich učinil jednu a tutéž rodinu. Jediný syn jeho jediného bratra byl tomu nakonec také obětován, a to s nejotevřenějším násilím. Pak, smělejší po opakovaných dalších stupních, zavedl dokonalou rovnost mezi svými levobočky a princi krve. Konečně, blízko smrti, se odhodlal dát jim jejich jméno a právo nástupnictví na trůn, jako by o něm mohl rozhodovat a činit lidi tím, čím od narození nejsou.

A to nebylo všechno. Jeho péče a jeho poslední opatření pro dobu po něm směřovaly výhradně v jejich prospěch. Lstivě odcizen svému synovci a v tomto rozpoložení pečlivě udržován vévodou du Maine a paní z Maintenon, podrobil se jhu, které si od nich nechal vnutit, vypil kalich, který si sám připravil. Viděli jsme vzepětí jeho odporu a jeho rozmrzelé lítosti; nedokázal odolat tomu, co z něj vymámili. Jeho nástupce tomu byl plně obětován, a pokud to bylo v jeho moci, i jeho království.

Všechno, co bylo předem jmenováno k výchově budoucího krále, nemělo jinou pohnutku než zájem levobočků a pranic jiného. V čele byl postaven vévoda du Maine a pod ním maršál z Villeroy, snad nejneschopnější člověk pro tento úřad v celé Francii; dodejme, že v době této volby mu bylo jednasedmdesát let a princi, k jehož vychovatelství byl určen, pět a půl. Saumery, velmi nehodný podvychovatel monseigneura vévody z Bourgogne, který se pod záminkou lázní dobře vyhnul tomu, aby ho následoval na lillské tažení, podal po svém návratu své hanebné důkazy ve prospěch Vendôma, k jehož klice se otevřeně přidal. To stačilo, aby si ho vévoda du Maine vybral za podvychovatele budoucího krále jako člověka prodaného a ochotného ke všemu.

Nedozvěděl jsem se, kdo dal jmenovat Joffreville za druhého podvychovatele, ale ten byl příliš čestný muž, aby přijal úřad, v němž bylo třeba se prodat. Omluvil se. Místo něj byl dosazen Ruffé. Tvrdil o sobě, že je Damas, aniž jím byl; ale byl chudý, krátkého rozumu, myslel jen na štěstí a zatím na obživu, necítil nebezpečí toho místa, měl všechen svůj majetek v kraji Dombes, a tedy odjakživa pod ochranou vévody du Maine, viděl z toho jen slupku a přijal je navzdory svému domnělému rodu. Všechno ostatní bylo vybráno stejně, a paní z Maintenon vzala za svou věc Fleuryho, který kvůli tomu právě opustil Fréjus, a ručila za něj.

S takovým okolím se vévoda du Maine ještě necítil dostatečně zajištěn. O to se postaral kodicil, který předcházel králově smrti jen o tak málo dní a který byl poslední prací tohoto panovníka a jeho poslední obětí božstvu, jež si udělal ze svých levobočků. Je třeba to zopakovat: tímto posledním aktem byla celá civilní i vojenská králova domácnost zcela a výhradně podřízena vévodovi du Maine a pod ním maršálovi z Villeroy, nezávisle na panu vévodovi z Orléans a s jeho vyloučením, takže on nemohl být v ničem uznáván ani poslouchán, kdežto oba vůdcové výchovy ve všem, a stávali se tím pány Paříže i dvora, a regent byl vydán do jejich rukou bez jakékoli záruky.

Tato obrovská opatření se zdála ještě nedostatečná, kdyby se nepamatovalo i na to, co by se mohlo stát. Proto pro případ smrti vévody du Maine nebo maršála z Villeroy jim byli ve všem a všude ustanoveni za náhradníky hrabě z Toulouse a maršál z Harcourtu, za něhož ručila paní z Maintenon – týž Harcourt, který se pro svůj stav po mrtvici stal pro tento veliký úřad, bylo-li to vůbec možné, ještě neschopnějším než maršál z Villeroy.

Závěť jmenovala a upravila regentskou radu tak, že panu vévodovi z Orléans byla odňata veškerá pravomoc regentství a že tuto radu tvořili téměř jen lidé oddaní vévodovi du Maine, a to vesměs takoví, vůči nimž měl pan vévoda z Orléans každý zvlášť velké důvody k odcizení.

Takové byly poslední starosti krále, takové poslední činy jeho prozíravosti, takové poslední údery jeho moci, či spíše jeho politováníhodné slabosti a hanebných následků jeho života: stav vskutku bídný, který vydával jeho nástupce a jeho království otevřené a bezmezné ctižádosti toho, kdo tam neměl být ani znám, a který vystavoval stát nejzhoubnějším rozbrojům tím, že proti regentovi ozbrojoval ty, kdo mu měli být nejpodřízenější, a uvrhl ho do té nejnevyhnutelnější nutnosti domáhat se svého práva a své pravomoci, z nichž mu ponechávali jen prázdné jméno s potupou bezmoci a naprosté nahoty, a skutečnost těch nejnaléhavějších, nejtrvalejších a nejskutečnějších nebezpečí, která věk, v němž se tehdy nacházeli všichni princové krve, vyhnal na vrchol.

To je přinejmenším to, z čeho památka krále nemůže být očištěna před Bohem ani před lidmi. To je poslední propast, do níž ho přivedly pýcha a slabost, žena víc než temného původu a dvojnásobní cizoložní levobočci, jimž se odevzdal a z nichž učinil své tyrany, když byl předtím tyranem pro ně i pro tolik jiných, a kteří toho zneužívali bez jakéhokoli studu a bez jakékoli zdrženlivosti – a k tomu ohavný zpovědník povahy otce Telliera. Taková byla lítost, pokání a veřejné odčinění tak křiklavého, tak dlouhého a tak pohoršlivého dvojnásobného cizoložství před tváří celé Evropy, a takové byly poslední city duše tak vysoce hříšné, připravené předstoupit před Boha a navíc obtížené šestapadesátiletou vládou, jeho vlastní, jejíž pýcha, přepych, stavby, marnotratnost všeho druhu a neustálé války, a domýšlivost, jež byla jejich zdrojem a potravou, prolila tolik krve, pohltila tolik miliard doma i v cizině, ustavičně zapalovala celou Evropu, zmátla a zničila všechny řády, pravidla a nejstarší a nejposvátnější zákony státu, přivedla království do nenapravitelné bídy a tak bezprostředně na pokraj úplné záhuby, že ho před ní uchránil jen zázrak Všemohoucího.

Co tedy říci po tom všem o stálé a klidné pevnosti, která na králi v této krajní chvíli jeho života vzbuzovala obdiv? Je totiž pravda, že když život opouštěl, nelitoval ničeho z něho a že vyrovnanost jeho duše vždy odolala i nejlehčí netrpělivosti; že ho neobtěžoval žádný rozkaz, který bylo třeba vydat; že viděl, mluvil, upravil a předvídal všechno pro dobu po sobě s týmž klidem, jakým by to byl mohl učinit kterýkoli člověk zdravý a duchem zcela svobodný; že všechno až do konce proběhlo s onou vnější slušností, onou vážností a onou majestátností, které provázely všechny činy jeho života; že nad tím vším vyplula přirozenost, výraz pravdy a prostoty, který zahnal i nejlehčí podezření z předstírání a komedie.

Čas od času, jakmile byl volný, a v posledních dnech, kdy odložil všechny záležitosti a všechny jiné starosti, se zabýval výhradně Bohem, svou spásou a svou nicotou, až mu občas uklouzlo: Za doby, kdy jsem byl králem. Předem pohroužen do té veliké budoucnosti, do níž se viděl tak blízko vstoupit, s odpoutaností bez lítosti, s pokorou bez nízkosti, s pohrdáním vším, co už pro něj nebylo, s laskavostí a vládou nad svou duší, která utěšovala vnitřní komornictvo, jež viděl plakat, poskytl nejdojemnější podívanou; a co ji činilo obdivuhodnou, bylo, že zůstával stále celý a stále týž: vědomí svých hříchů bez nejmenšího strachu, důvěra v Boha – smí se to říci? – úplná, bez pochybnosti, bez neklidu, ale založená na Jeho milosrdenství a na krvi Ježíše Krista, stejná odevzdanost, pokud jde o jeho osobní stav, o jeho trvání, a lítost, že netrpí. Kdo by neobdivoval tak povznesený a zároveň tak křesťanský konec? Ale kdo by se nad ním nezachvěl?

Nic nebylo prostšího a kratšího než jeho rozloučení s rodinou a nic pokornějšího, aniž by cokoli ztratil z majestátu, než jeho rozloučení s dvořany, ještě něžnější než to první. To, co řekl budoucímu králi, zasloužilo si, aby to bylo zaznamenáno, ale později to bylo vyvěšováno s přílišnými zbytky lichocení, k čemuž dal příklad maršál z Villeroy, když to umístil vedle svého lůžka, tak jako měl v polním táboře ve svém pokoji vždy králův portrét rozvěšený pod baldachýnem a tak jako vždy plakal naproti králi při poklonách, které mu kazatelé skládali z kazatelny. Král, když mluvil se svým nástupcem o svých stavbách a válkách, vynechal svůj přepych a svou marnotratnost. Velmi se střežil, aby se před ním jakkoli dotkl svých zhoubných lásek, ačkoli tento bod byl tehdy na místě víc než všechny ostatní; ale jak o nich mluvit před svými levobočky a ve chvíli, kdy posledními činy svého života dovršoval jejich strašlivou velikost? Až potud, vyjmeme-li toto podivné opomenutí a jeho ještě strašnější příčinu, nebylo v tom nic, co by nebylo hodno obdivu a vpravdě křesťanské a královské vznešenosti.

Ale co říci o jeho posledních řečech k synovci po sepsání závěti a znovu, když právě sepsal kodicil, poté co přijal poslední svátosti; o jeho určitých, jasných a přesných ujištěních, pokaždé, že v jeho opatřeních nenajde nic, co by mu mohlo být nemilé, zatímco ta opatření byla učiněna, a to dvakrát, jen proto, aby ho zneuctila, oloupila, a řekněme všechno, aby ho podřízla? A přesto ho uklidňuje, chválí, laská, doporučuje mu svého nástupce, kterého mu úplně odňal, a své království, jemuž, jak říká, bude sám vládnout a nad nímž mu odňal veškerou moc; a zatímco ji právě celou vydal jeho nepřátelům, a to s nejhrozivějšími opatřeními, posílá pro rozkazy k němu jako k tomu, komu od této chvíle jedinému přísluší je dávat o všem a ve všem. Je to úskok? Je to klam? Je to výsměch až do smrti? Jaká hádanka k vysvětlení! Snažme se raději přesvědčit, že král odpovídal sám sobě.

Odpovídal tomu, čemu, jak se zdálo, vždy věřil o bezmocném účinku toho, co mu bylo vynuceno a co z něj proti jeho vůli vyrvala slabost. Řekněme víc: nepochyboval, snad i doufal, že nespravedlivá a pohoršlivá závěť, způsobilá zapálit oheň v jeho rodině i v království, zkrátka taková, že byl nucen hluboce skrývat její tajemství, nenajde o nic víc opory, než jakou dostala závěť krále, jeho otce – tak moudrá, tak rozumná, tak uvážená, tak spravedlivá a jím samým zveřejněná za opravdového a všeobecného souhlasu. Všechno to násilí, které král pocítil, když svou závěť sepisoval, všechno, co o ní tak hořce řekl svým levobočkům, když ji sepsal, lidem z parlamentu, když jim ji odevzdával, anglické královně, jakmile ji uviděl, a vždy o ní před nimi začal mluvit sám první, jako člověk plný hořkosti – lze dodat i zlosti – nad svou slabostí a nad obrovským zneužíváním této slabosti tím, co mu jediné bylo blízké a od čeho se nemohl odpoutat; ten obludný kodicil, vyrvaný poté, co přijal svátosti, ve stavu umírajícího, který mu dovoloval cítit jeho hrůzy, ale nedovoloval mu se jim bránit; ten celek, ta hrozivá skupina nespravedlnosti a převrácení všech věcí, aby z jeho levobočků, a zvláště z vévody du Maine, vznikl nesmírný kolos moci a velikosti, a zničení všech zákonů, jeho synovce, a snad i jeho království a jeho nástupce, vydaných do tak podivných rukou – bylo by příliš říci? – tak krutých a tak blízkých trůnu; ta ohromná hromada nespravedlností tak promyšlených, ale tak špatně zastřených, ať se o to vynaložilo jakékoli úsilí, že bily do očí – to všechno ho snad uklidnilo, pokud jde o to, co se jimi zamýšlelo. Nikdy nevěřil, jak se několikrát vyjádřil, že by cokoli z toho, co právě učinil nebo potvrdil, mohlo po něm vydržet jedinou chvíli. V tom okamžiku, kdy mluvil s panem vévodou z Orléans, si to snad namlouval víc než kdy jindy, aby uklidnil sám sebe, celý plný svého kodicilu, jak musel být, který sepsal ani ne před hodinou. Snad mluvil se svým synovcem před kodicilem i po něm celý plný této myšlenky; mohl ho tedy tak skutečně považovat za správce království a mluvit s ním v tomto smyslu. To je přinejmenším to, co lze snad dovoleně předpokládat.

Ale kdo by se dokázal do krajnosti nepodivovat – nelze se ubránit, abychom to neopakovali – pokojnému a stálému klidu tohoto umírajícího krále a tomu neotřesitelnému míru bez sebemenšího neklidu, uprostřed tolika zbožnosti a tak horlivého úsilí využít každé chvíle? Lékaři tvrdili, že táž příčina, která tlumí, ba zcela odstraňuje všechny bolesti těla, totiž krev zcela zasažená snětí, také uklidňuje a ruší všechny bolesti srdce a neklid ducha; a je pravda, že král na tuto nemoc zemřel.

Jiní pro to uváděli jiný důvod, a ti byli v nejvnitřnějším kruhu pokoje během této poslední nemoci a v posledních dnech tam byli sami. Jezuité mají stále laiky všech stavů, i ženaté, kteří patří k jejich Tovaryšstvu. Tento fakt je jistý; není pochyb, že k nim patřil des Noyers10, státní sekretář za Ludvíka XIII., a mnoho jiných. Tito přidružení skládají tytéž sliby jako jezuité ve všem, co jim jejich stav dovoluje, to jest slib poslušnosti bez jakékoli výhrady vůči otci generálovi a představeným Tovaryšstva. Sliby chudoby a čistoty musejí nahrazovat všemi službami a veškerou ochranou, které Tovaryšstvu slepě dluží, a zvláště bezmeznou podřízeností představeným a svému zpovědníkovi. Musejí přesně plnit drobná zbožná cvičení, která jejich zpovědník přizpůsobuje jejich času a jejich duchu a zjednodušuje, jak se mu zlíbí. Politika na tom má svůj zisk v podobě jisté pomoci těchto skrytých pomocníků, jimž jezuité snadno odpouštějí ostatní. Ale v jejich duši se nesmí odehrát nic, ani nic nesmí dojít k jejich vědomí, co by nesvěřili svému zpovědníkovi, a pokud nejde o tajemství svědomí, i představeným, uzná-li to zpovědník za vhodné. Ve všem se také musejí řídit rozkazy představených a zpovědníka s podřízeností bez odmluvy.

Tvrdilo se, že otec Tellier dlouho před královou smrtí krále navedl, aby se dal takto přidružit k Tovaryšstvu; že mu vychvaloval jeho jisté výsady pro spásu a plnomocné odpustky, které jsou s tím spojeny; že ho přesvědčil, že ať člověk spáchal jakékoli zločiny a ať by bylo jakkoli obtížné je odčinit, tato tajná řeholní profes všechno smývá a neomylně zajišťuje spásu, jen když člověk zůstane věrný svým slibům; že generál Tovaryšstva byl s královým svolením do tajemství zasvěcen; že král složil sliby do rukou otce Telliera; že v posledních dnech jeho života bylo slyšet je oba, jak jeden posiluje a druhý se opírá o tyto přísliby; že konečně král od něj přijal poslední požehnání Tovaryšstva jako jeden z řeholníků; že mu dal odříkat modlitební formule, které o tom nenechávaly pochyb a které byly zčásti slyšet, a že mu dal jeho roucho nebo téměř neznatelné znamení, jako jakýsi jiný druh škapulíře, které se na něm našlo. Konečně většina z těch, kdo k němu měli nejblíže, zůstala přesvědčena, že toto pokání konané na úkor druhých – hugenotů, jansenistů, nepřátel jezuitů nebo těch, kdo jim nebyli cele oddáni, obhájců práv králů a národů, kánonů a hierarchie proti tyranii a ultramontánním nárokům –, toto farizejské lpění na vnějšku zákona a na slupce náboženství vytvořila onu tak překvapivou jistotu v těch strašných chvílích, kdy tak obvykle mizí ta, která, založená na nevině a na věrném pokání, se zdá nejpevněji uklidňovat: strašlivá práva umění klamat, která plní všechny stavy neznámými jezuity, jejichž nevědomost jim slouží ke všem důležitým účelům, které z ní dokážou vytěžit, v přesvědčení o jisté spáse bez lítosti, bez odčinění, bez pokání, ať člověk vedl jakýkoli život – a ohavná nauka, která pro časné zájmy klame hříšníky až do hrobu a vede je k němu v hlubokém pokoji po cestě posypané květy.

Tak zemřel jeden z největších králů země v náručí nehodné a temné manželky a svých dvojnásobných levobočků, kteří byli jeho pány až do jeho úplného strávení pro ně, zaopatřen svátostmi Církve z ruky syna své druhé milované11, víc než zahrnutého přízní, kterou přízeň jeho matky vynesla jeho rodině, a za asistence jediného zpovědníka takového, jakým byl, jak jsme viděli, otec Tellier. Může-li taková být smrt svatých, taková aspoň není jejich asistence.

Tato asistence také nebyla dovedena až do konce. Páni krále i jeho pokoje, kam nepouštěli nikoho kromě sebe a té hrstky oddaných, které potřebovali, nepolevili ve své přítomnosti, dokud ji potřebovali. Ale jakmile byl kodicil sepsán a odevzdán Voysinovi, neměli už co dělat a hned se nestyděli odejít. Povinnosti u umírajícího, z něhož vyrvali až nemožné, a které už nemohly nic přinést, se jim v okamžiku staly příliš obtížnými a příliš únavnými, aby se dál dívali na tak smutnou a tak málo užitečnou podívanou.

Viděli jsme, jak se něžná poklona krále paní z Maintenon, s nadějí, že se s ní brzy znovu shledá, nelíbila té staré čarodějnici, která, nespokojena s tím, že je královnou, chtěla zřejmě být ještě nesmrtelná. Viděli jsme, že ho už od středy, to jest čtyři dny před královou smrtí, navždy opustila, že to král zpozoroval s takovou bolestí, že se po ní bez ustání ptal, což ji donutilo vrátit se ze Saint-Cyru, a že neměla trpělivost počkat na jeho konec, aby se tam vrátila a už nepřišla.

Bissy a Rohan, spokojení, že odvrátili onu velkou ránu, kterou by byl návrat kardinála z Noailles, se už neobtěžovali žádnou přítomností, a to tak, že Rohan nechal krále bez mše, a nebýt Charosta, jak jsme viděli, už by se o ní nemluvilo, ačkoli král byl při plném vědomí, řekl, že si ji přeje slyšet, když mu ji nabídli, a pokud šlo o hlavu a řeč, byl jako při plném zdraví.

Vévoda du Maine také projevil celou dobrotu svého srdce a celou svou vděčnost k otci, který mu všechno obětoval. Byl přítomen poradě s oním člověkem přišlým z Provence, o němž jsme mluvili a který dal králi svého elixíru. Fagon, zvyklý vládnout medicíně despoticky, našel v něm jakéhosi velmi hrubého sedláka, který s ním velmi surově zametl. Pan du Maine, který už neměl co vyrvat a který se už považoval za pána království, večer u sebe mezi svými důvěrníky vyprávěl, s oním vtipem a oním uměním jemného žertu, které tak dobře ovládal, jakou moc ten hulvát získal nad medicínou, a jaký byl Fagonův úžas, pohoršení a ponížení, poprvé v jeho životě, který, na konci svého umění i svých nadějí, se schoulil jako hlemýžď a bručel, opřen o svou hůl, aniž se odvážil odpovědět, aby nezakusil něco horšího. Tento dobrý a něžný syn jim tu příhodu vylíčil tak zábavně, že se všichni, i on sám, dali do hlasitého smíchu, který trval velmi dlouho. Nadměrná radost, že se dotýká všemoci, vysvobození, téměř vrcholu svých přání, mu dala zapomenout na nepatřičnost, které si v předpokojích dobře všimli, a dokonce i na galerii, na niž tento byt vedl, blízko kaple a v téže úrovni s ní, kde ty výbuchy smíchu slyšeli vznešení kolemjdoucí.

Vévoda du Maine omezil zbytečnou přítomnost. Byla to pro něj příliš dojemná podívaná; raději se tam už ukazoval jen na vzácné okamžiky a zavíral svou bolest do svého kabinetu, k úpatí svého krucifixu, nebo se tam věnoval všem budoucím rozkazům k provedení toho, co si dal přiřknout.

Otec Tellier byl už dávno unaven asistováním umírajícímu. Nedokázal dosáhnout obsazení toho velkého počtu uprázdněných obročí; z kardinála z Noailles už neměl strach, co spolu s Bissym a paní z Maintenon odvrátil jeho návrat. A tak, nemaje už čeho se od krále bát ani v co doufat, věnoval se jiným starostem, takže celé to vnitřní okolí králova pokoje, a dokonce i kabinety byly pohoršeny jeho nepřítomností, a někteří se ani nezdržovali, jako Bloin a Maréchal12, kteří pro něj někdy sami od sebe posílali. Král se po něm často ptal, aniž by byl nablízku, a někdy aniž by vůbec přišel, protože ho nenašli ani u něj, ani tam, kde ho hledali. Když přistoupil ke králi, vždycky se od něj vzdálil sám od sebe, a téměř vždy po velmi krátké chvíli. V posledních dnech a v tom krajním stavu se ukazoval ještě mnohem méně, ačkoli zpovědník, a to takový, který neměl nikoho, kdo by ho zastoupil, neměl tehdy opouštět okolí lůžka. Ale nezdálo se, že by láska k bližnímu, péče, ani náklonnost či vděčnost byly význačnými ctnostmi tohoto mistra podvodníka, jemuž jeho hlubiny a jeho úskoky nedaly vkus, vroucnost ani talent asistovat umírajícím. Bylo třeba pro něj bez ustání posílat; bez ustání se také vytrácel, a takovým nehodným chováním pohoršil všechny, kdo tam byli – a byli tam všichni, kdo tam mohli být, od té doby, co se odchodem paní z Maintenon a pana du Maine přístup do pokoje navrátil a stal se volným.

Ale když už mluvím o otci Tellierovi, pravda žádá, abych dodal, že jsem se později důkladně vyptával Maréchala na domněnku, že král složil jezuitský slib, a na to, co jsem o tom vyprávěl. Maréchal, který byl velmi pravdomluvný a otce Telliera si nevážil, mě ujistil, že nikdy nezpozoroval nic, co by se k tomu vztahovalo, ani modlitební formuli či zvláštní požehnání, ani že by král měl na sobě nějaké znamení nebo něco jako škapulíř, a že je pevně přesvědčen, že na všem, co se o tom říkalo, není ani to nejmenší pravdy. Maréchal, třebaže byl přítomen velmi vytrvale, nebyl vždy v pokoji ani u lůžka. Otec Tellier mu také mohl nedůvěřovat a skrývat se před ním; ale přesto všechno nemohu věřit, že kdyby na tom bylo něco pravdy, Maréchal by o tom neměl nejmenší tušení a že by mu unikla i sama podezření.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Joachim Trotti de La Chétardie, farář u kostela svatého Sulpicia v Paříži; po smrti Godeta des Marais (1709) duchovní vůdce paní z Maintenon.↩

  2. Vysvětlivka: Spor o kvietismus (1697–1699) mezi Fénelonem, arcibiskupem z Cambrai, a Bossuetem, v němž král a paní z Maintenon stáli proti Fénelonovi; skončil roku 1699 papežským odsouzením Fénelonova spisu Vysvětlení zásad svatých o vnitřním životě.↩

  3. Vysvětlivka: Spor o čínské a indické (malabarské) obřady: jezuitští misionáři dovolovali obráceným Číňanům a Indům zachovávat tradiční obřady, např. uctívání Konfucia a předků, což jim vytýkali jiní misionáři, zejména kněží pařížských Zahraničních misií; Řím tyto obřady zakázal (1704, 1715).↩

  4. Vysvětlivka: Pasquier Quesnel (1634–1719), oratorián a jansenistický teolog; jeho Morální úvahy o Novém zákoně odsoudila roku 1713 bula Unigenitus (konstituce).↩

  5. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Počet zatykačů zůstal v rukopise nevyplněn. Tato mezera byla doplněna podle dobových dějepisných prací.↩

  6. Vysvětlivka: Jules Hardouin-Mansart (1646–1708), hlavní architekt Versailles a Marly, od roku 1699 vrchní správce královských staveb; zemřel náhle v Marly v květnu 1708.↩

  7. Vysvětlivka: Velký Condé (Ludvík II. Bourbonský); „poslední pan Princ“ je jeho syn Jindřich Julius Bourbonský, princ de Condé (1643–1709); jeho syn Ludvík III. Bourbonský, pan Vévoda (1668–1710), se oženil s legitimovanou dcerou krále a paní z Montespan (paní Vévodkyní); syn z tohoto manželství je nynější pan Vévoda. Pan Princ a pan Vévoda v odst. 28 jsou Jindřich Julius a Ludvík III.↩

  8. Ediční poznámka: Paní Dauphine (Marie-Adélaïde Savojská) zemřela 12. února 1712, dauphin, dříve vévoda z Bourgogne, 18. února 1712 a jejich starší syn Ludvík, vévoda z Bretagne (1707–1712), který se po otci stal dauphinem, 8. března 1712 – tedy téměř tři týdny po otci, ne „o osm dní později“; všichni tři podlehli nemoci tehdy označované za spalničky. Jediný přeživší syn, pozdější Ludvík XV. (nar. 15. února 1710), měl tehdy dva roky; pět a půl roku mu bylo až v době králových posledních opatření a smrti (1715).↩

  9. Vysvětlivka: Narážka na pověsti, že paní Dauphine, dauphin a vévoda z Bretagne byli otráveni, z čehož byl obviňován vévoda z Orléans; Saint-Simon tyto pověsti pokládal za pomluvy šířené okolím pana du Maine a paní z Maintenon.↩

  10. Vysvětlivka: François Sublet de Noyers (1589–1645), státní sekretář pro válku za Ludvíka XIII. (1636–1643).↩

  11. Vysvětlivka: Poslední svátosti udělil králi kardinál z Rohanu jako velký almužník; Saint-Simon opakuje pověst, že kardinál (nar. 1674) byl synem Ludvíka XIV. a jeho milenky princezny ze Soubise, jejíž přízeň u krále vynesla Rohanům mnoho výsad.↩

  12. Vysvětlivka: Bloin (Louis Blouin) byl první komorník krále a Maréchal (Georges Mareschal, 1658–1736) první chirurg krále od roku 1703; oba patřili k nejbližšímu okolí umírajícího Ludvíka XIV.↩