Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola pátá

Veřejný život krále. — Kde jedině a kteří muži jedli s králem. — Králova jitra. — Rady. — Králův oběd. — Obsluha. — Královy procházky. — Králův večer. — Dny projímadel. — Pobožnosti. — Další drobnosti. — Král málo oplakáván.

Poté, co jsem s nejpřesnější pravdivostí a věrností vylíčil vše, co jsem se dozvěděl sám nebo od těch, kdo za posledních dvaadvaceti let Ludvíka XIV. věci a záležitosti viděli nebo jimi hýbali, a co jsem ho ukázal takového, jaký byl, bez jakékoli zaujatosti, třebaže jsem si dovolil úvahy, které z věcí přirozeně vyplývaly, nezbývá mi než vylíčit vnější slupku života tohoto panovníka od doby, kdy jsem trvale pobýval u jeho dvora.

Ať se podrobný popis, a navíc věcí tak veřejných, může po všem, co jsme viděli z nitra, zdát sebevíc nezáživný a snad i zbytečný, najdou se v něm ještě ponaučení pro krále, kteří budou chtít, aby si jich druzí vážili, a kteří si budou chtít vážit sami sebe. K tomu mě vede ještě to, že co je pro čtenáře, kterého o této veřejné stránce poučili ti, kdo ji snad ještě mohli vidět na vlastní oči, nudné, ba řeknu víc, odpudivé, brzy unikne vědomí potomstva; a zkušenost nás učí, že litujeme, když nenacházíme nikoho, kdo by si dal práci pro svou dobu tak nevděčnou, ale pro potomstvo zajímavou, která přesto vystihuje povahu panovníků, kteří ve světě nadělali tolik hluku jako ten, o němž je tu řeč. Ačkoli je těžké vyhnout se některým opakováním, budu se jich vystříhat, jak jen to bude možné.

Nebudu mluvit o králově způsobu života, když pobýval u svých armád. Jeho hodiny tam určovalo to, co bylo právě třeba vykonat, přičemž však pravidelně zasedal ve svých radách; řeknu jen, že tam večer i ráno jedl pouze s lidmi takového postavení, že tu čest mohli mít. Kdo si na ni mohl činit nárok, dal o ni krále požádat prvním šlechticem komory, který měl službu. Ten přinesl odpověď, a byla-li příznivá, předstoupil dotyčný hned nazítří před krále, když šel k obědu, a král mu řekl: „Pane, posaďte se ke stolu.“ Tím to bylo jednou provždy a potom měl člověk čest jíst tam, kdykoli chtěl, s mírou. Vojenské hodnosti, dokonce ani hodnost služebně starého generálporučíka, nestačily. Viděli jsme, že pan z Vaubanu,1 generálporučík po tolik let tak vynikající, tam poprvé jedl na konci obléhání Namuru a že byl tímto vyznamenáním zahrnut štěstím; zato plukovníci z rodů zvlášť význačných tam byli připouštěni bez obtíží. Tutéž čest prokázal král v Namuru abbému z Grancey, který se všude vystavoval nebezpečí, aby zpovídal raněné a povzbuzoval vojsko. Je to jediný abbé, který tu čest kdy měl. Veškeré duchovenstvo z ní bylo vždy vyloučeno, kromě kardinálů a biskupů-pairů nebo duchovních majících hodnost cizích knížat. Kardinál z Coislinu, ještě než dostal purpur, jako biskup z Orléansu, první almužník, který krále doprovázel na všech jeho taženích, a arcibiskup z Remeše,2 který krále doprovázel jako mistr jeho kaple, tam vídali jíst vévodu a rytíře z Coislinu, kardinálovy bratry, a sami si na to nikdy nečinili nárok. Nejedl tam rovněž žádný důstojník tělesné gardy, ať král tento sbor upřednostňoval sebevíc, kromě jediného markýze z Urfé, a to jako zcela výjimečné vyznamenání; nevím, čím si je vysloužil v dobách ode mě tak vzdálených; a z pluku gardy nikdy nikdo kromě plukovníka, stejně jako kapitáni tělesné gardy.

Při těchto jídlech měli všichni hlavu pokrytou; bylo by projevem neúcty, na který by vás okamžitě upozornili, kdybyste neměli klobouk na hlavě. Měl ho dokonce i Monseigneur; jen král byl prostovlasý. Klobouk se smekal, když král na někoho promluvil nebo když s ním někdo chtěl mluvit, a vůči těm, kdo přicházeli vzdát poklonu, když už jídlo začalo, a měli takové postavení, že by si byli mohli přisednout, se člověk spokojil tím, že sáhl na klobouk. Klobouk se smekal také, když se mluvilo s Monseigneurem a s Monsieurem nebo když oni oslovili někoho. Byli-li tam princové krve, jen se sáhlo na klobouk, když se s nimi mluvilo nebo když oni někoho oslovili. To jsem viděl při obléhání Namuru a to jsem věděl od celého dvora. Místa nejblíže ke králi se také přenechávala titulům a po nich hodnostem; zůstala-li některá neobsazená, posedali si lidé blíž. Ačkoli šlo o armádu, maršálové Francie tam neměli přednost před vévody a ti i cizí knížata nebo ti, kdo měli jejich hodnost, sedali mezi sebou, jak se zrovna sešli, bez okázalosti. Ale ať vévoda, kníže nebo maršál Francie, jestliže náhodou ještě s králem nejedli, museli se obrátit na prvního šlechtice komory. Rozumí se, že to nečinilo potíže. Výjimku v tom měli jen princové krve. Křeslo měl jen král. Dokonce i Monseigneur a všichni, kdo seděli u stolu, měli židle s opěradlem z černého marokénu, které se daly skládat, aby se mohly převážet, a říkalo se jim „papoušci“. Mimo armádu král nikdy nejedl s žádným mužem, ať se jednalo o cokoli, dokonce ani s žádným princem krve; ti s ním jedli jen při svatebních hostinách, když je král chtěl vystrojit, a jak jsme v příslušné době viděli, jednou ano a jindy ne. Vraťme se nyní ke dvoru.

V osm hodin krále budil první komorník ve čtvrtletní službě, který spal sám v králově ložnici a už byl oblečen. Současně vstupovali první lékař, první chirurg a jeho kojná, dokud žila. Ona ho šla políbit; ostatní ho třeli a často mu převlékali košili, protože se snadno potil. Ve čtvrt na devět se volal velký komoří, v jeho nepřítomnosti první šlechtic komory, který měl ten rok službu, a s nimi ti, kdo měli velké právo vstupu. Jeden z těch dvou odtáhl závěs, který byl opět zatažen, a podal svěcenou vodu z kropenky u čela lůžka. Tito páni tam zůstali chvíli a to byla příležitost promluvit s králem, měli-li mu co říci nebo oč ho požádat, a ostatní pak poodstoupili. Když žádný z nich, jak bývalo obvyklé, nepotřeboval mluvit, zdrželi se tam jen několik okamžiků. Ten, kdo odtáhl závěs a podal svěcenou vodu, podal králi knihu s hodinkami k Duchu svatému a pak všichni přešli do kabinetu rady. Když se tyto velmi krátké hodinky odříkaly, král zavolal; vrátili se. Týž mu podal župan a mezitím vstupovali ti s druhým právem vstupu čili držitelé breve d’affaires; o několik okamžiků později komorní úředníci; ihned nato to, co tam bylo význačných osob, a potom všichni ostatní, kteří zastihli krále, jak se obouvá; neboť skoro všechno si dělal sám, obratně a s půvabem. Obden jsme ho viděli, jak se dává holit, a měl malou krátkou paruku a nikdy, v žádné době, ani v posteli ve dny projímadla, se na veřejnosti neukázal jinak. Často mluvil o lovu a někdy prohodil s někým pár slov. Žádný toaletní stolek u něho nestál, jen mu drželi zrcadlo.

Jakmile byl oblečen, šel se pomodlit do uličky u svého lůžka, kde všechno přítomné duchovenstvo pokleklo, kardinálové bez polštářů; všichni laici zůstávali stát a kapitán tělesné gardy přicházel během modlitby k balustrádě; odtud král přecházel do svého kabinetu.

Tam zastihl nebo za ním přišli všichni, kdo měli tento vstup, který byl velmi rozšířený, protože ho měly všechny úřady. Udílel tam každému pokyny na celý den; tak se s přesností na několik minut vědělo vše, co král bude dělat. Všichni ti lidé pak odcházeli. Zůstávali jen levobočci, páni z Montchevreuil a z O3 jako jejich bývalí vychovatelé, Mansart a po něm d’Antin, kteří všichni vcházeli nikoli přes ložnici, nýbrž zadem, a vnitřní komornictvo. To byla jejich dobrá chvíle, jedněch i druhých, a chvíle k rozpravám o plánech zahrad a staveb, a trvalo to déle či kratší dobu podle toho, kolik měl král práce.

Celý dvůr zatím čekal v galerii, kapitán tělesné gardy sám v ložnici, kde seděl u dveří kabinetu; upozornili ho, když chtěl král jít na mši, a on pak vstoupil do kabinetu. V Marly čekal dvůr v salonu; v Trianonu v předních místnostech, stejně jako v Meudonu. Ve Fontainebleau se zůstávalo v ložnici a v předpokoji.

Tato mezidobí sloužila k audiencím, když je král uděloval nebo když chtěl s někým mluvit, a k tajným audiencím cizích diplomatů za přítomnosti Torcyho. Tajné se nazývaly jen proto, aby se odlišily od těch, které se udílely bez obřadnosti v uličce u lůžka po skončení modlitby a kterým se říkalo soukromé; tam se velvyslancům udílely také audience obřadné.

Král šel na mši, kde jeho kapela vždy zpívala nějaký motet. Do dolní kaple chodil jen o velkých svátcích nebo při obřadech. Cestou na mši a zpět s ním mohl mluvit každý, kdo chtěl, když to předtím ohlásil kapitánovi tělesné gardy, pokud to nebyli lidé význační; a na mši i zpět chodil dveřmi z kabinetů do galerie. Během mše byli zpraveni ministři a scházeli se v králově ložnici, kam za nimi mohli význační lidé zajít, aby s nimi promluvili nebo si s nimi pobesedovali. Po návratu ze mše se král příliš nezdržoval a téměř hned žádal radu. Tím dopoledne končilo.

V neděli zasedala státní rada a často i v pondělí. V úterý finanční rada; ve středu státní rada; v sobotu finanční rada. Jen zřídka se konaly dvě za den a zřídka se nějaká konala ve čtvrtek nebo v pátek. Jednou či dvakrát do měsíce bývala v pondělí dopoledne rada depeší; ale pokyny, které si státní sekretáři brali každé ráno mezi leverem a mší, tyto záležitosti velmi zkracovaly a zmenšovaly. Všichni ministři seděli podle pořadí mezi sebou, kromě rady depeší, kde všichni po celou dobu stáli, s výjimkou synů Francie, pokud tam nějací byli, kancléře a vévody z Beauvilliers; zřídka kvůli mimořádným evokovaným věcem, projednaným ve výboru státních radů. Tito státní radové přicházeli na zvlášť svolanou finanční radu nebo radu depeší, kde se však jednalo jen o té jediné věci. Tehdy všichni seděli a státní radové se řadili mezi státní sekretáře a generálního kontrolora podle svého služebního stáří ve funkci státního rady, a dvorní referendář přednášel vestoje, on i státní radové v talárech. Čtvrteční dopoledne bylo skoro vždy volné. Byl to čas audiencí, které chtěl král udělit, a nejčastěji audiencí neveřejných, zadem. Byl to také velký den levobočků, staveb a vnitřního komornictva, protože král neměl nic na práci. Páteční dopoledne po mši patřilo zpovědníkovi, který nebyl ničím omezen a mohl se zdržet až do oběda. Ve Fontainebleau, v ta dopoledne, kdy nezasedala rada, chodil král velmi často ze mše k paní z Maintenon; a stejně tak v Trianonu a v Marly, pokud ona neodjela už od rána do Saint-Cyru. Byla to doba jejich rozhovorů mezi čtyřma očima, bez ministra a bez vyrušování, a ve Fontainebleau až do oběda. Ve dny, kdy rada nezasedala, se oběd často o něco uspíšil kvůli lovu nebo procházce. Obvyklá hodina byla jedna; trvala-li rada ještě, oběd čekal a krále nikdo neupozorňoval. Po finanční radě zůstával Desmarets často sám pracovat s králem.

Oběd byl vždy u malé tabule, to jest o samotě v jeho ložnici, u čtverhranného stolu naproti prostřednímu oknu. Byl více či méně hojný, neboť ráno poroučel malou tabuli nebo velmi malou tabuli. Ale i ta poslední měla vždy mnoho mís a tři chody bez ovoce. Když byl stůl přinesen, vstoupili přední dvořané, pak všichni, kdo byli známí, a první šlechtic komory, který měl ten rok službu, šel krále upozornit. Obsluhoval ho, pokud nebyl přítomen velký komoří.

Markýz z Gesvres, pozdější vévoda z Tresmes, tvrdil, že když oběd už začal, nemůže mu pan z Bouillonu,4 pokud přijde, obsluhu odejmout, a prohrál. Viděl jsem pana z Bouillonu přijít uprostřed oběda a stanout za králem a pana z Beauvilliers, který obsluhoval, jak mu chce obsluhu předat; on ji zdvořile odmítl a řekl, že příliš kašle a je příliš nastydlý. Zůstal tedy stát za křeslem a pan z Beauvilliers v obsluze pokračoval, ale na jeho veřejné odmítnutí. Markýz z Gesvres neměl pravdu. První šlechtic komory má v komoře jen velení atd. a žádnou obsluhu. Obsluhu má celou velký komoří, a žádné velení. Jen v jeho nepřítomnosti obsluhuje první šlechtic komory; ale je-li první šlechtic komory nepřítomen a není-li tam žádný jiný, nevelí v komoře velký komoří, nýbrž první komorník.

Viděl jsem, ale velmi zřídka, Monseigneura a monseigneury jeho syny u malé tabule, ve stoje, aniž by jim král kdy nabídl židli. Viděl jsem tam neustále prince krve a kardinály po celou dobu stát. Viděl jsem tam dost často Monsieura, buď když přijel ze Saint-Cloud navštívit krále, nebo když vycházel z rady depeší, jediné, do níž chodil. Podával ubrousek a zůstával stát. Za chvíli se ho král, když viděl, že neodchází, zeptal, zda si nechce sednout; Monsieur se poklonil a král poručil, aby mu přinesli židli. Postavili za něj taburetku. Za několik okamžiků mu král řekl: „Bratře, tak se přece posaďte.“ Monsieur se poklonil a seděl až do konce oběda, kdy podával ubrousek. Jindy, když přijel ze Saint-Cloud, žádal král, jakmile usedl ke stolu, aby pro Monsieura prostřeli, nebo se ho zeptal, zda nechce poobědvat. Když Monsieur odmítl, za chvíli odešel, aniž by šlo o nějakou židli; když přijal, poručil král, aby se pro něho prostřelo. Stůl byl čtverhranný; Monsieur sedal na jeden jeho konec, zády ke kabinetu. Velký komoří, pokud obsluhoval, nebo první šlechtic komory pak Monsieurovi podával pití a talíře a odebíral od něho ty, které odkládal, zcela tak jako králi; ale Monsieur přijímal všechnu tuto obsluhu s velmi zdůrazněnou zdvořilostí. Když šli na jeho lever, jak se jim někdy stávalo, odňali obsluhu prvnímu šlechtici jeho komory a vykonávali ji sami, s čímž byl Monsieur velmi spokojen. Když byl u králova oběda, naplňoval a velmi oživoval rozhovor. Tam, třebaže seděl u stolu, podával králi ubrousek, když si sedal a když vstával; a když jej vracel velkému komořímu, umyl si jím ruce. Král u oběda obvykle mluvil málo, i když tu a tam prohodil pár slov, ledaže tam byl některý z těch důvěrných velmožů, s nimiž hovořil o něco víc, stejně jako při svém leveru.

Oběd u velké veřejné tabule byl nesmírně vzácný: o některých velkých svátcích nebo někdy ve Fontainebleau, když tam byla anglická královna. Žádná dáma k malé tabuli nechodila. Jen velmi zřídka jsem tam viděl maršálku z La Mothe,5 která si zachovala tu výsadu z doby, kdy tam vodila děti Francie, jejichž vychovatelkou byla. Jakmile se objevila, přinesli jí židli a ona se posadila, neboť byla vévodkyní na breve.

Když vstal od stolu, odešel král hned do svého kabinetu. To byla jedna z chvil, kdy s ním mohli mluvit význační lidé. Zastavil se na okamžik u dveří, aby vyslechl, a pak vešel; velmi zřídka ho tam někdo následoval, a nikdy, aniž by ho o to požádal, a to se málokdo odvážil. Tehdy se král s tím, kdo ho následoval, postavil do výklenku okna nejbližšího ke dveřím kabinetu, které se ihned zavřely a které ten, kdo s králem mluvil, sám zase otevřel, aby odešel, když se od krále vzdálil. Byla to opět chvíle levobočků a vnitřního komornictva, někdy i správy staveb, kteří čekali v zadních kabinetech, kromě prvního lékaře, který byl vždy u oběda a do kabinetů krále následoval. Byla to také chvíle, kdy přicházel Monseigneur, jestliže krále ráno neviděl. Vcházel a vycházel dveřmi z galerie.

Král se bavil krmením svých ohařů a [zůstával] s nimi déle či kratší dobu, pak si žádal svou šatnu a převlékal se před velmi malým počtem význačných lidí, které první šlechtic komory uznal za vhodné tam vpustit, a hned nato vycházel král zadem a po svém malém schodišti na Mramorové nádvoří, aby nasedl do kočáru; od paty toho schodiště až ke kočáru s ním mohl mluvit, kdo chtěl, a stejně tak při návratu.

Král nesmírně miloval čerstvý vzduch, a když ho byl zbaven, trpělo jeho zdraví bolestmi hlavy a vapéry, které mu kdysi způsobilo hojné užívání voňavek, takže už po mnoho let nesnesl žádnou vůni kromě vůně pomerančového květu a bylo třeba se velmi střežit, aby člověk žádnou neměl na sobě, pokud se k němu měl jen trochu přiblížit.

Protože byl málo citlivý na zimu i horko, ba i na déšť, bránilo mu vycházet ven každý den jen krajní počasí. Tyto vyjížďky měly jen tři účely: štvanici na jelena, aspoň jednou týdně a často několikrát, v Marly a ve Fontainebleau, s jeho smečkami a s některými jinými; střelbu v jeho oborách, a nikdo ve Francii nestřílel tak přesně, tak obratně a tak půvabně, a chodil tam také jednou nebo dvakrát týdně, zvláště v neděli a o svátcích, kdy nechtěl pořádat velké lovy a kdy neměl dělníky; v ostatní dny se chodil dívat na práce a procházet se ve svých zahradách a stavbách; někdy procházky s dámami a svačina pro ně v lese u Marly a v lese u Fontainebleau, a na tomto posledním místě procházky s celým dvorem kolem kanálu, což byla nádherná podívaná, při níž někteří dvořané jeli na koni. Na jeho ostatních procházkách ho nikdo nedoprovázel kromě těch, kdo zastávali přední úřady, jež měly k jeho osobě nejblíže, vyjma případů, kdy se dost zřídka procházel ve svých versailleských zahradách, kde jedině on měl hlavu pokrytou, nebo v zahradách Trianonu, když tam nocoval a byl tam na několik dní, nikoli když tam z Versailles zajel na procházku a pak se vrátil. V Marly stejně; ale pokud tam pobýval, měli všichni, kdo byli k pobytu přizváni, plnou volnost následovat ho v zahradách, připojit se k němu, opustit ho, zkrátka jak chtěli.

Toto místo mělo ještě výsadu, kterou neměl žádné jiné. Když totiž král vycházel ze zámku, řekl nahlas: Klobouky, pánové!, a hned si dvořané, důstojníci tělesné gardy, lidé ze správy staveb, ti vpředu, vzadu i po jeho boku, všichni nasadili klobouky; a král by nelibě nesl, kdyby to někdo nejen opomněl, ale i jen otálel nasadit si klobouk; a to trvalo po celou procházku, to jest někdy čtyři i pět hodin v létě nebo v jiných ročních dobách, když se ve Versailles najedl brzy, aby se šel projít do Marly, a tam nenocoval.

Štvanice na jelena byla otevřena širšímu okruhu. Ve Fontainebleau se jí účastnil, kdo chtěl; jinde jen ti, kdo k tomu dostali svolení jednou provždy, a ti, kdo dostali loveckou kazajku, která byla stejnokrojem, modrá, s prýmky, jedním stříbrným mezi dvěma zlatými, podšitá červeně. Takových lidí bylo dost velké množství, ale nikdy jich tam nebylo naráz víc než část, kterou svedla dohromady náhoda. Král tam rád viděl jistý počet lidí, ale příliš mnoho ho obtěžovalo a rušilo lov. Těšilo ho, když lov někdo miloval, ale nechtěl, aby tam někdo jezdil, aniž by ho miloval; pokládal to za směšné a těm, kdo tam nejezdili nikdy, to nijak nezazlíval.

Stejně tomu bylo se hrou, kterou chtěl mít v salonu v Marly vysokou a nepřetržitou, pokud jde o lansquenet, a po celém salonu spoustu stolů s jinými hrami. Ve Fontainebleau se za nepříznivého počasí rád díval, jak velcí hráči hrají míčovou hru, v níž kdysi sám vynikal, a v Marly velmi často, jak se hraje mail, v němž byl také velmi obratný.

Někdy ve dny, kdy nezasedala rada, nebyly postní a král byl ve Versailles, jezdil obědvat do Marly nebo do Trianonu s paní vévodkyní z Bourgogne, s paní z Maintenon a s dámami, a během posledních tří let jeho života se to v takové dny stalo mnohem obvyklejším. Po obědě v létě přicházel ministr, který s ním měl pracovat, a když byla práce skončena, trávil král čas až do večera procházkou s dámami, hrou s nimi a dost často tím, že je nechal losovat v loterii, kde byly samé výherní lístky, aniž by do ní něco vkládaly; byla to tak galantní forma dárků, které jim naslepo dával, věcí, jichž mohly užít, jako látek a stříbrného nádobí nebo šperků, ať krásných, nebo hezkých, aby náhoda měla větší pole. Paní z Maintenon losovala jako ostatní a téměř vždy hned rozdala, co vyhrála. Král nelosoval a na jednu výhru často připadalo několik lístků. Kromě těchto dní se takové loterie dost často konaly, když král obědval u paní z Maintenon. Na tyto obědy přišel velmi pozdě; dlouho byly vzácné a ke konci se ustálily na jednou týdně, s důvěrnými dámami, s hudbou a hrou. Při těchto loteriích byly jen dámy paláce a důvěrné dámy, a od smrti paní Dauphine6 už žádné dámy paláce; ale tři z nich, paní z Lévis, z Dangeau a z O, byly důvěrnými dámami. V létě pracoval král po obědě u sebe s ministry, a když se dny krátily, pracoval s nimi večer u paní z Maintenon.

Po návratu zvenčí s ním mohl mluvit, kdo chtěl, od kočáru až k patě jeho malého schodiště. Převlékal se zpět, tak jako se předtím převlékl, a zůstával ve svém kabinetu. To byla nejlepší chvíle levobočků, vnitřního komornictva a správy staveb. Tato mezidobí, která nastávala třikrát denně, patřila jim a těm, kdo podávali zprávy ústně či písemně; byla to i chvíle, kdy král psal, měl-li něco psát vlastní rukou. Po návratu z procházek trávil hodinu i déle ve svých kabinetech; potom přecházel k paní z Maintenon a cestou s ním opět mohl mluvit, kdo chtěl.

V deset hodin bylo prostřeno. Hofmistr ve čtvrtletní službě se svou holí šel o tom zpravit kapitána tělesné gardy ve čtvrtletní službě do předpokoje paní z Maintenon, kam ten právě přišel, když ho sám jeden gardista upozornil na čas. Do tohoto předpokoje vstupovali jen kapitáni tělesné gardy; byl velmi malý a ležel mezi pokojem, kde byl král s paní z Maintenon, a jiným, velmi malým předpokojem pro důstojníky a veřejně přístupným horním odpočívadlem schodiště, kde stála většina dvořanů. Kapitán tělesné gardy se ukázal ve dveřích pokoje, oznámil králi, že je prostřeno, a v tu ránu se vrátil do předpokoje. Za čtvrt hodiny přišel král k večeři, vždy u velké veřejné tabule; a od předpokoje paní z Maintenon až k jeho stolu s ním opět mohl mluvit, kdo chtěl.

U jeho večeře, vždy u velké veřejné tabule s královskou rodinou, to jest výhradně se syny a dcerami Francie a s vnuky a vnučkami Francie, bylo vždy velké množství dvořanů a dam, sedících i stojících, a dva dny před cestami do Marly všechny dámy, které tam chtěly jet. Tomu se říkalo hlásit se do Marly. Muži o to žádali týž den ráno tak, že králi řekli jen: „Sire, Marly!“ V posledních letech to krále obtěžovalo. Modrý sluha zapisoval v galerii jména těch, kdo žádali a kdo se tam chodili dát zapsat. Pokud jde o dámy, ty se hlásily osobně i nadále.

Po večeři zůstal král několik okamžiků stát, zády k balustrádě u nohou svého lůžka, obklopen celým dvorem; pak se s poklonami dámám odebral do svého kabinetu, kde po příchodu vydal heslo. Strávil tam necelou hodinu se svými dětmi legitimními i levobočky, se svými vnuky legitimními i nemanželskými a s jejich manžely nebo manželkami, všichni v jednom kabinetu, král v křesle, Monsieur v druhém, neboť v soukromí žil s králem jako bratr, Monseigneur stál, stejně jako všichni ostatní princové, a princezny seděly na taburetkách. Madame tam byla připuštěna po smrti paní Dauphine. Byli tam ti, kdo vcházeli zadem a které jsme už jmenovali, a vnitřní komornictvo s Chamarandem, který býval prvním komorníkem s právem nástupnictví po svém otci a stal se potom prvním hofmistrem bavorské dauphiny a vynikajícím generálporučíkem; ve společnosti byl velmi v módě a při velmi skrovném duchu to byl velmi slušný člověk, všude dobře přijímaný.

Dvorní dámy princezen a dámy paláce, které měly ten den službu, čekaly v kabinetu rady, který předcházel kabinetu, kde byl král, ve Versailles i jinde. Ve Fontainebleau, kde byl jen jeden velký kabinet, doplňovaly dámy princezen, které seděly, kruh s princeznami, ve stejné úrovni a na stejných taburetkách; ostatní dámy byly vzadu a mohly volně zůstat stát nebo si sednout na zem bez polštáře, jak to mnohé dělaly. Hovořilo se skoro jen o lovu nebo o nějaké jiné stejně lhostejné věci.

Když se chtěl král odebrat na lože, šel nakrmit své psy, pak dal dobrou noc, přešel do své ložnice do uličky u lůžka, kde se pomodlil jako ráno; potom se svlékal. Dobrou noc dával pokývnutím hlavy, a zatímco se odcházelo, stál v rohu u krbu, kde vydával heslo jen plukovníkovi gardy; pak začínalo malé ukládání ke spánku, při němž zůstávali ti s velkým a druhým právem vstupu čili držitelé breve d’affaires. Bylo to krátké. Odcházeli teprve, když král uléhal. Tato chvíle byla pro tyto privilegované jednou z příležitostí s ním promluvit. Když viděli, že se některý z nich ke králi obrací, odešli všichni ostatní a ten zůstal s králem sám.

Když král zemřel, už deset nebo dvanáct let nezůstávali při ukládání ke spánku ti, kdo tato práva vstupu neměli, a to od jednoho dlouhého záchvatu dny, který král prodělal, takže už nebylo velké ukládání a dvůr končil po skončení večeře. Plukovník gardy pak přijímal heslo spolu se všemi ostatními; almužníci ve čtvrtletní službě a velký i první almužník odcházeli po modlitbě.

Ve dny projímadla, které se opakovaly nejpozději každý měsíc, je bral v posteli a pak vyslechl mši, při níž byli jen almužníci a ti s právem vstupu. Monseigneur a královská rodina ho přicházeli na chvíli navštívit; pak ho přicházeli bavit pan du Maine, pan hrabě z Toulouse, který se tam zdržel krátce, a paní z Maintenon. V kabinetu byli jen oni a vnitřní komornictvo, dveře zůstávaly otevřené. Paní z Maintenon sedala do křesla u čela lůžka. Monsieur do něho někdy usedal, ale dříve, než paní z Maintenon přišla, a obvykle až poté, co odešla; Monseigneur vždy stál, a ostatní z královské rodiny jen na chvíli. Pan du Maine, který tam trávil celé dopoledne a velmi kulhal, sedal u lůžka na taburetku, když tam nebyl nikdo jiný než paní z Maintenon a jeho bratr. Tam vedl hovor, aby je oba bavil, a často tropil pěkné kousky. Král obědval v posteli kolem třetí hodiny, kdy vstupovali všichni, pak vstal a zůstávali jen ti s právem vstupu. Potom přešel do svého kabinetu, kde zasedal v radě, a potom šel jako obvykle k paní z Maintenon a v deset hodin večeřel u velké veřejné tabule.

Král za celý život vynechal mši jen jednou, v armádě, v den velkého pochodu, a nevynechal žádný postní den, ledaže by mu bylo skutečně a velmi vzácně nevolno. Několik dní před postem pronášel při svém leveru veřejnou řeč, v níž dával najevo, že by velmi nelibě nesl, kdyby někdo komukoli dával jíst maso, pod jakoukoli záminkou, a ukládal velkému profousovi, aby na to dohlížel a podával mu o tom zprávu. Nechtěl ani, aby ti, kdo maso jedli, jedli spolu, ani aby jedli něco jiného než vařené a pečené v nejskromnější míře, a nikdo se neodvážil jeho zákazy překročit, neboť by to brzy pocítil. Vztahovaly se i na Paříž, kde nad tím bděl policejní poručík a podával mu o tom zprávu. Už dvanáct nebo patnáct let sám nedržel půst. Nejprve čtyři postní dny, pak tři a poslední čtyři dny Svatého týdne. Tehdy byla jeho velmi malá tabule ve dny, kdy jedl maso, velmi okleštěna; a večer u velké veřejné tabule bylo všechno jen postní kolace, a v neděli bylo všechno z ryb; nanejvýš pět nebo šest masitých mís, jak pro něho, tak pro ty, kdo u jeho stolu jedli maso. Na Velký pátek velká veřejná tabule ráno i večer, ze zeleniny, bez jakékoli ryby, a to u žádného z jeho stolů. Vynechal málokteré kázání v adventu a v postě a žádnou z pobožností Svatého týdne, velkých svátků, ani obě procesí Božího těla, ani procesí ve dny řádu Svatého Ducha,7 ani procesí na Nanebevzetí. V kostele se choval velmi uctivě. Na jeho mši musel každý pokleknout při Sanctus a zůstat klečet až po přijímání kněze; a jestliže zaslechl sebemenší hluk nebo viděl, že se během mše hovoří, velmi nelibě to nesl. Zřídka vynechal nedělní požehnání, často na ně chodil ve čtvrtek a vždy po celý oktáv Božího těla. Ke svatému přijímání chodil vždy s řádovým řetězem, v límci a plášti, pětkrát do roka: na Bílou sobotu ve farním kostele, v ostatní dny v kapli; to bylo v předvečer Letnic, v den Nanebevzetí, a po něm velká mše, v předvečer Všech svatých a na Štědrý den, a po mši, při níž přijímal, ještě jedna tichá mše, a v ty dny nebyla při jeho mších žádná hudba, a pokaždé se dotýkal nemocných.8 V den přijímání chodil na nešpory a po nešporách pracoval ve svém kabinetu se svým zpovědníkem na rozdělování uprázdněných obročí. Nebylo nic vzácnějšího, než vidět ho udělit nějaké obročí v jinou dobu. Nazítří chodil na velkou mši a na nešpory, na jitřní a na tři půlnoční mše s hudbou, a kaple byla obdivuhodnou podívanou; nazítří na velkou mši, na nešpory, na požehnání. Na Zelený čtvrtek obsluhoval chudé při obědě a po kolaci jen vešel do svého kabinetu, přešel na tribunu poklonit se Nejsvětější svátosti a hned se šel uložit. Při mši se modlil růženec (víc toho neuměl), a vždy na kolenou, kromě evangelia. Při velkých mších si sedal do křesla jen v chvílích, kdy se obvykle sedá. Při jubileích obcházel stanice skoro vždy pěšky; a ve všechny postní dny a v ty dny postu, kdy se postil, jedl jen kolaci.

Byl vždy oblečen do více či méně hnědé barvy s lehkou výšivkou, nikdy na švech, někdy jen se zlatým knoflíkem, někdy v černém sametu. Vždy vesta ze sukna nebo ze saténu, červená nebo modrá či zelená, bohatě vyšívaná. Nikdy prsten a nikdy drahokamy, leda na sponách střevíců, podvazků a klobouku, který byl vždy lemován španělskou krajkou s bílým pérem. Modrou stuhu nosil vždy pod oděvem, kromě svateb nebo jiných podobných slavností, kdy ji nosil navrch, velmi dlouhou, s drahokamy za osm nebo deset milionů. Byl jediný z královské rodiny a z princů krve, kdo nosil řád pod oděvem, v čemž ho velmi málo rytířů řádu napodobovalo, a dnes ho skoro nikdo nenosí navrch, ti dobří ze studu za své spolubratry a tamti proto, že je jim trapné ho nosit.

Až do jmenování roku 1661 včetně nosili všichni rytíři řádu při všech třech řádových obřadech velký řádový šat, chodili k obětnímu daru a přistupovali k přijímání. Král tehdy velký šat, obětní dar i přijímání zrušil. Jindřich III.9 je předepsal kvůli hugenotům a Lize. Pravda je, že všeobecné, veřejné a okázalé přijímání, předepsané dvořanům na určený den třikrát do roka, se stává hroznou a velmi nebezpečnou praxí, kterou bylo velmi dobře odstranit; ale pokud jde o obětní dar, který byl majestátní a k němuž teď chodí už jen král, a o velký řádový šat, omezený na dny přijetí, a nejčastěji ještě jen pro ty, kdo jsou přijímáni, tím obřad pozbyl veškeré krásy. Pokud jde o hostinu v refektáři s králem, řekli jsme jinde, proč byla zrušena.

Sotva uplynulo čtrnáct dní, aby král nezajel do Saint-Germain, a to i po smrti krále Jakuba II. Dvůr ze Saint-Germain přijížděl také do Versailles, ale častěji do Marly, a často tam večeřel, a nebylo obřadní ani zábavné slavnosti, na kterou by nebyl pozván, na kterou by nepřijel a při níž by se mu nedostalo všech poct. Navzájem se dohodli, že se budou přijímat a vyprovázet v polovině svých komnat. V Marly je král přijímal a vyprovázel u dveří malého salonu na straně Perspektivy a díval se, jak vystupují z nosítek a nastupují do nich; ve Fontainebleau, při všech pobytech, nahoře na podkovovitém schodišti, od té doby, co se s nimi král dohodl, že je už nebude chodit vítat a vyprovázet na kraj lesa. Nic se nevyrovnalo králově péči, ohleduplnosti a zdvořilosti vůči nim ani majestátnímu a galantnímu ovzduší, v němž se to pokaždé odehrávalo. Mluvili jsme o tom jinde obšírněji. V Marly zůstávali po příjezdu čtvrt hodiny v salonu, ve stoje, uprostřed celého dvora, a pak přecházeli ke králi nebo k paní z Maintenon. Král do salonu nikdy nevstupoval jinak než proto, aby jím prošel, kvůli plesům nebo aby se tam chvíli díval, jak hraje mladý anglický král nebo bavorský kurfiřt. Dny narozenin či svátků krále a jeho rodiny, v evropských dvorech tak dodržované, byly u jeho dvora vždy neznámé; takže se o nich nikdy v ničem nejmenší zmínka nečinila ani se nijak nelišily od všech ostatních dnů v roce.

Ludvíka XIV. želelo jen jeho vnitřní komornictvo, málo dalších lidí a vůdcové aféry s konstitucí. Jeho nástupce k tomu neměl věk. Madame k němu chovala jen bázeň a ohled na slušnost. Paní vévodkyně z Berry ho neměla ráda a počítala s tím, že bude vládnout. Pan vévoda z Orléans neměl důvod ho oplakávat a ti, kdo ho měli, si z toho povinnost nedělali. Paní z Maintenon měla krále plné zuby už od ztráty paní Dauphine; nevěděla, co si s ním počít ani čím ho bavit; její stísněnost se tím ztrojnásobila, protože byl u ní mnohem víc nebo s ní podnikal různé výlety. Jeho zdraví, jeho záležitosti, úskoky, které vedly k tomu, že se pro vévodu du Maine všechno udělalo, nebo přesněji řečeno, že se pro něj všechno vyrvalo, způsobily, že paní z Maintenon musela neustále snášet podivné nálady a často i výbuchy. Dosáhla toho, co chtěla; a tak, ať už ztrátou krále ztratila cokoli, cítila se osvobozená a nebyla schopna jiného citu. Nuda a prázdnota v ní později vyvolaly lítost; ale protože ze svého ústraní už na nic neměla vliv, není čas mluvit o ní ani o zaměstnáních, jež si tam vytvořila.

Viděli jsme, k jaké radosti, k jaké barbarské nepřístojnosti přivedla vévodu du Maine blízká vyhlídka na všemohoucnost. Ledový klid jeho bratra se tím ani nezvýšil, ani nesnížil. Paní Vévodkyně, zbavená všech svých pout, už nepotřebovala královu oporu, cítila z něho už jen bázeň a omezení; paní z Maintenon nemohla vystát; nemohla pochybovat o králově stranickosti ve prospěch vévody du Maine v jejich sporu o dědictví po panu Princi; celý život jí vyčítali, že nemá srdce, nýbrž jen ptačí žaludek; cítila se tedy velmi dobře a volně a nijak se s tím nepárala.

Paní vévodkyně z Orléans mě překvapila. Čekal jsem zármutek; zahlédl jsem jen několik slz, které jí při všech příležitostech velmi snadno tekly z očí a které brzy vyschly. Její lůžko, které měla velmi ráda, nahradilo na několik dní všechno, spolu s jistým přítmím, které jí nebylo proti mysli. Ale brzy se závěsy na oknech znovu rozhrnuly a nebylo nic znát, leda když si čas od času připomněla nějakou slušnost.

Pokud jde o prince krve, to byly děti.

Vévodkyně z Ventadour a maršál z Villeroy trochu hráli komedii; nikdo jiný si ani tu práci nedal. Ale někteří staří a nicotní dvořané jako Dangeau, Cavoye10 a velmi malý počet jiných, kteří se cítili zcela vyšinuti ze svého, ačkoli spadli z postavení velmi obyčejného, litovali, že už si nebudou moci o sobě tolik myslet11 mezi hlupáky, nevzdělanci a cizinci při rozpravách a každodenní zábavě dvora, který s králem vyhasínal.

Všichni, kdo jej tvořili, byli dvojího druhu: jedni, kteří doufali, že se uplatní, že se do něčeho vmísí, že někam proniknou, byli nadšeni, že vidí konec vlády, za níž nemohli nic očekávat; druzí, unavení těžkým, stále drtivým jhem, a to mnohem víc jhem ministrů než krále, byli okouzleni, že se ocitli na volnosti; všichni vůbec byli rádi, že se zbavili ustavičného nátlaku, a toužili po novotách.

Paříž, unavená závislostí, která si všechno podrobila, si oddechla v naději na nějakou svobodu a v radosti, že vidí konec moci tolika lidí, kteří jí zneužívali. Provincie, zoufalé ze své zkázy a ze svého zničení, si oddechly a zachvěly se radostí; a parlamenty a všechny druhy soudnictví, zničené edikty a evokacemi, si lichotily, první že se uplatní, druhé že se ocitnou osvobozeny. Zruinovaný, ubitý, zoufalý lid děkoval Bohu s pohoršlivou okázalostí za vysvobození, o kterém už jeho nejvroucnější touhy nepochybovaly.

Cizinci, nadšení, že se po tak dlouhé řadě let konečně zbavili panovníka, který jim tak dlouho vnucoval svou vůli a který jim jakýmsi zázrakem unikl ve chvíli, kdy s největší jistotou počítali s tím, že si ho konečně podrobili, se ovládali s větší slušností než Francouzi. Divy prvních tří čtvrtin této více než sedmdesátileté vlády a osobní velkomyslnost tohoto krále, do té doby tak šťastného a potom během poslední čtvrtiny jeho vlády štěstím tak opuštěného, je právem oslnily. Pokládali si za čest vzdát mu po smrti to, co mu za jeho života vytrvale odpírali. Žádný cizí dvůr nejásal; všechny se předháněly, aby jeho památku chválily a ctily.

Císař za něj držel smutek jako za otce; a ačkoli od králova úmrtí do masopustu uplynuly čtyři nebo pět měsíců, byl ve Vídni zakázán jakýkoli druh zábavy; a to se přesně dodržovalo. Obludné bylo, že ke konci masopustu se konal jediný ples s jakousi slavností, který se hrabě du Luc,12 francouzský velvyslanec, nestyděl uspořádat pro dámy, jež ho k tomu svedly poukazem na nudu tak smutného masopustu. Tato povolnost mu ve Vídni ani jinde úctu nezjednala. Ve Francii se spokojili s tím, že si jí nevšímali. Pokud jde o naše ministry a provinční intendanty, finančníky a to, čemu lze říkat chátra, ti pocítili celý rozsah své ztráty. Hned uvidíme, zda království mělo pravdu, nebo se mýlilo v citech, které projevilo, a zda brzy nato zjistilo, že získalo, nebo ztratilo.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Sébastien Le Prestre, pan z Vaubanu (1633–1707), stavitel a dobyvatel pevností Ludvíka XIV., od roku 1703 maršál Francie. Zemřel v Paříži 30. 3. 1707 na zápal plic.↩

  2. Vysvětlivka: Charles-Maurice Le Tellier (1642–1710), arcibiskup z Remeše, bratr Louvoisův; u dvora zastával úřad mistra královské kaple.↩

  3. Vysvětlivka: Henri de Mornay, markýz z Montchevreuil, byl vychovatelem pana du Maine; markýz z O (Gabriel-Claude d’O) vychovatelem hraběte z Toulouse.↩

  4. Vysvětlivka: Godefroy-Maurice de La Tour d’Auvergne, vévoda z Bouillonu, bratr kardinála z Bouillonu, zastával úřad velkého komořího Francie.↩

  5. Vysvětlivka: Louise de Prie (1624–1709), vdova po maršálovi z La Mothe-Houdancourt a matka vévodkyně z Ventadour, byla vychovatelkou dětí Ludvíka XIV. a poté i jeho vnuků.↩

  6. Vysvětlivka: Paní Dauphine je zde vévodkyně z Bourgogne, dauphine od roku 1711, která zemřela v únoru 1712. Bavorská dauphina zmíněná níže u Chamaranda je Marie Anna Bavorská († 1690), choť Monseigneura.↩

  7. Vysvětlivka: Řád Svatého Ducha (ordre du Saint-Esprit), založený roku 1578 Jindřichem III., byl nejvyšším francouzským rytířským řádem s přísně omezeným počtem členů. Jeho odznakem byla modrá stuha („cordon bleu“), nošená přes rameno.↩

  8. Vysvětlivka: Francouzští králové se podle staré tradice dotýkali nemocných krticí (skrofulózou); dotek pomazaného krále je měl uzdravovat.↩

  9. Vysvětlivka: Jindřich III. (1551–1589), poslední francouzský král z rodu Valois, zakladatel Řádu Svatého Ducha (1578). Zemřel 2. 8. 1589 v Saint-Cloud na následky bodné rány nožem, kterou mu den předtím zasadil dominikánský mnich Jacques Clément.↩

  10. Vysvětlivka: Philippe de Courcillon, markýz z Dangeau (1638–1720), dvořan, který vděčil za vzestup hře v karty a královské přízni, autor proslulého dvorského deníku; Louis d’Oger, markýz z Cavoye (1640–1716), velký maršál ubytovacích služeb.↩

  11. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Staré slovo (se cuider), souznačné se slovy croire, penser (věřit, myslet si).↩

  12. Vysvětlivka: Charles-François de Vintimille, hrabě du Luc, francouzský zplnomocněnec při mírovém jednání v Badenu (1714), poté velvyslanec ve Vídni (1715–1717).↩